Historie v souvislostech

Chcete-li mě pravidelně podpořit, zašlete prosím drobnou, ale pokud možno pravidelnou částku na účet:
217845530/0300
Iban: CZ90 0300 0000 0002 1784 5530
BICSWIS: CEKOCZPP
Můžete také jednoduše použít QR kódy.

100 Kč

250 Kč

500 Kč

Pomůže také sdílení na sociální sítě.

A k čemu použijeme Váš dar? Dozvíte se zde.

Zapomenutý holocaust v Indonésii

audio
PDF
epub

Tento pořad se zabývá zapomenutým holokaustem v Indonésii, který si vyžádal životy tří milionů lidí v roce 1965. Pořad ukazuje, jak Američané podpořili indonéskou armádu, aby provedla převrat a zlikvidovala komunistickou opozici, a jak americké firmy, jako Lockheed, úplatky zapojily k tomuto cíli. Dále pořad popisuje, jak nová generace badatelů, jako John Roosa a Bradley Simpson, zkoumá tuto historii a snaží se přinést pravdu na světlo. Pořad také ukazuje, jak důležitou roli hraje islám v Indonésii a jak Trumpova administrativa a Islámský stát v Indonésii mohou mít vliv na politickou situaci v této zemi.

Úvod

20. století bylo stoletím holokaustů. Avšak jedním z největších holokaustů, který se odehrál, byl indonéský masakr. Mezi lety 1965 až 66 bylo zabito nejméně půl milionu lidí poté, co armáda a místní muslimské milice začaly řádit po pokusu o převrat. Celkem se tento masakr vyšplhal na počet tří milionů mrtvých. Byl to jeden z nejhorších masakrů 20. století, ale Washington a celý svět mlčel tehdy stejně jako mlčí i dnes. Památka tohoto indonéského holocaustu byla po půl století snad nejúčinněji potlačovaná. Je vlastně prakticky nemožné uvažovat o samotném masakru, aniž bychom se zároveň nezamysleli nad společenskými funkcemi, které nejprve potlačují nejtrýznivější vzpomínky obětí a poté je začínají bolestně obnovovat.

T. S.Eliot napsal, že "lidský druh nesnese příliš mnoho reality", a já sám mám stále větší sklon nazývat naši současnou civilizaci velkým spolčením organizovaného popírání. Ve skutečnosti je na světě tolik násilí a nespravedlnosti, že aby si většina z nás zachovala zdravý rozum, musí velkou část z nich ignorovat nebo potlačit. Chceme-li však problémy násilí a nespravedlnosti řešit, musíme vyhledávat a zabývat se těmi zásadními událostmi globálního významu, především těmi, na kterých se podílíme – přímo i nepřímo – a ze kterých se můžeme poučit. Pokud jsme vůbec ochotní podívat se pravdě do očí.

Kontext

K tomuto indonéskému masakru v letech 1965 až 66 došlo na pozadí studené války, extrémního politického napětí a hospodářských potíží. V zemi s prezidentským systémem vládl v té době ještě první postkoloniální prezident Sukarno, který začlenil Indonésii do Bloku nezúčastněných států.Mocensky se ale opíral i o komunisty a vyjednával o užší spolupráci s Čínou. Komunistická strana Indonésie byla v dané době třetí největší komunistickou stranou na světě a měla na tři miliony členů. V roce 1959 zavedl první postkoloniální prezident Sukarno systém "řízené demokracie". Tvrdil, že od indonéské revoluce proti Nizozemcům systém parlamentní demokracie selhal. Sukarno navrhl alternativu, ve které by větší roli hrál prezident. Kromě toho vyzýval k "návratu do kolejí revoluce" a začal se stále více soustředit na realizaci další fáze revoluce, formy socialistického populismu.

V období řízené demokracie Sukarno hrál delikátní balanc, když podporoval jak převážně antikomunistickou armádu, tak indonéskou komunistickou stranu PKI. PKI byla jednou z mála masových politických sil, jejichž vliv v tomto období rostl. V roce 1965 strana tvrdila, že měla tři a půl milionu členů, čímž se stala největší komunistickou stranou v jakékoli nekomunistické zemi mimo východní blok. PKI nabízela novou modernistickou ideologii a snažila se řešit nerovnosti a získávat podporu mezi lidmi tím, že využívala existujících zlomů ve společnosti. PKI tlačila na Sukarna, aby pokročila v zavádění systému pozemkové reformy. Po průtazích vlády při provádění pozemkové reformy vyzvala PKI rolníky, aby začali provádět vlastní pozemkovou reformu. V regionech, jako je Východní Jáva a některé části Bali, byly pozemkové reformy hlavní příčinou konfliktů.

Na ideologické úrovni také rostlo napětí vyplývající z rostoucího vlivu PKI. Přestože v armádě byli příznivci komunistů, armáda měla vůči PKI dlouhodobé podezření, které vycházelo z názoru, že komunisté vedli v roce 1948 během boje proti Nizozemcům povstání proti republice. Náboženské skupiny od muslimů po katolíky byly také podezřívavé vůči postoji PKI k náboženství a obávaly se, že s rostoucím vlivem strany budou náboženské názory a praktiky odsunuté na okraj společnosti.

Koncem 50. let Sukarno znárodnil mnoho zbývajícího nizozemského majetku, zdůrazňoval potřebu hospodářské nezávislosti, ale nevytvořil žádnou jasnou politiku pro ekonomiku. To mělo za následek zhoršení stavu infrastruktury, pokles zemědělské produkce, eskalaci inflace a vážné hospodářské potíže většiny Indonésanů. V roce 1965 slavně vzkázal USA, aby šly se svou pomocí do háje.

V 60. letech prezident Sukarno stále ostřeji odsuzoval západní mocnosti a neoimperialistické agendy, což vyvrcholilo vojenskou operací v letech 1963 až 65, jejímž cílem bylo potlačit vznik Malajsie, která byla podle něj "neokoloniálním" výtvorem.

Sukarno se intenzivně soustředil na ideologické směřování Indonésie a méně pozornosti věnoval ekonomice.

Co se stalo v Indonésii?

Podpora nebyla pouze rétorická. Pojďme ale od začátku. Musíme si v první řadě udělat pořádek o všech stranách a o tom, co se vlastně stalo. Tedy za prvé, byl svržený první postkoloniální levicový prezident Sukarno. Za druhé byl nahrazený pravicovým armádním generálem Suhartem a za třetí,genocida několika milionů Indonésanů, kteří byli považovaní za členy nebo sympatizanty největší komunistické strany mimo tehdejší čínsko-sovětský blok. Amerika samozřejmě Suhartovu juntu podporovala, ovšem o tom až za chvíli. Toto je základ indonéského masakru. Musíme si uvědomit, že indonéský převrat proběhl o rok po Brazílii, který také iniciovaly Spojené státy v roce 1964. Pokryl jsem to v prvním díle mého pětidílného pořadu Krvavá historie CIA. Američané se tehdy obávali, že pokud se komunistické PKI podaří udržet svou legální existenci a sovětský vliv bude nadále sílit, je možné, že Indonésie bude první zemí jihovýchodní Asie, kterou ovládne lidově založená, legálně zvolená komunistická vláda… Do té doby prý museli podle Američanů svobodní asijští političtí vůdci, spolu s armádou, s pomocí Západu nejen udržet a řídit, ale i reformovat a postupovat vpřed a zároveň likvidovat politické a partyzánské armády nepřítele.

Pokud jsme o tomto indonéském masakru netušili, zvažme tyto čtyři otázky:

Zaprvé: Jaký byl největší plánovaný masakr civilistů od dob nacistického holokaustu?

Za druhé: Jaký byl největší masakr, který kdy vládní americká a západní média účinně ignorovala, dokud nebyl dokončený?

Za třetí: Která významná operace CIA není téměř nikdy zpracovaná v mnoha historických publikacích, které byly o CIA dosud vydané?

A za čtvrté: Jaký masakr byl součástí procesu, který později časopis Time oslavoval jako "nejlepší zprávu Západu v Asii"?

Domnívám se, že odpověď na všechny čtyři otázky je stejná: CIA a Pentagon podporovaly vzpurný kádr antikomunistických generálů, kteří v roce 1965 vyřešili otázku nejisté budoucnosti Indonésie lstí. Cílem této operace bylo svrhnout levicového prezidenta Sukarna a vyvraždit celkem 3 miliony členů a podezřelých sympatizantů největší politické strany v zemi. Tou byla Komunistická strana Indonésie neboli PKI, která byla zároveň největší komunistickou stranou na světě mimo čínsko-sovětský blok. Tento masakr je připomínaný jako "zapomenutý holocaust Indonésie“.

V posledních letech někteří britští vědci a novináři otevřeně přiznali, "že britská a americká vláda masakr nejen kryly, ale měly na jeho uskutečnění přímý podíl". Záznamy dnes jasně ukazují, že američtí představitelé násilí vítali a poskytovali potřebnou pomoc, aby ho pomohli uskutečnit a legitimizovat.

V samotné Americe je však stále téměř nemožné o tomto podílu hovořit. Wikipedie se sice o CIA zmiňuje, ale především proto, aby uvedla, že CIA označila masakr za "jednu z nejhorších masových vražd 20. století, spolu se sovětskými čistkami ve 30. letech, nacistickými masovými vraždami za druhé světové války a maoistickým krveprolitím na počátku 50. let".

Od roku 1980 se v Americe občas objevují zmínky o americké pomoci nové Suhartově vojenské juntě po masakru, který následoval po převratu. TimWeiner například ve svých dějinách CIA píše o "zdravotnickém materiálu v hodnotě půl milionu dolarů s tím, že armáda zboží prodala za hotovost“.

Spojené státy ovšem aktivně povzbuzovaly a podporovaly i samotný masakr.

Tajná podpora Indonésie: DeepState obchází Kongres (1958–1964)

Některé složky americké vlády se snažily podkopat nebo svrhnout Sukarna, vůdce bojujícího proti koloniální nezávislosti Indonésie a jejího prvního prezidenta, ještě daleko před rokem 1965. Řada amerických akademiků a politických intelektuálů napojených na CIA a první think-tank amerických neoconůRAND Corporation, jako GuyPauker a William Kintner, vyzývali své kontakty v indonéské armádě, a to jak přímo, tak i v tisku, aby "udeřili, vymetli svůj dům" a zároveň "zlikvidovali politické a partyzánské armády nepřítele". První zmíněný GuyPauker vyučoval v roce 1958 na Kalifornské univerzitě v Berkeley. Byl analytikem neoconské RANDCorporation a konzultantem americké Rady národní bezpečnosti. Udržoval časté kontakty s tím, co sám nazýval "velmi malou skupinou" indonéských univerzitních intelektuálů a jejich přátel v armádě. Druhý jmenovaný William Kintner byl zase vedoucím pracovníkem CIA, konkrétně naší známé jednotky Úřadu pro koordinaci politiky v letech 1950 až 1952 a pozdější Nixonův velvyslanec v Thajsku. William Kintner také psal ve prospěch "likvidace" indonéské komunistické strany PKI, když pracoval v CIA dotovaném think-tanku ForeignPolicyResearch Institute na půdě Pensylvánské univerzity. Amerika samozřejmě nezůstávala jen u akademických výzev.

V roce 1958 CIA podporovala ozbrojená regionální povstání proti ústřední vládě a operace odvolala až poté, co byl americký pilot Allen Pope zajat při bombardování, při kterém zahynuli indonéští vojáci a civilisté. Agenti údajně zašli tak daleko, že zinscenovali a vyrobili pornografický film s mužem v Sukarnově masce, který chtěli použít k jeho diskreditaci. Film nebyl nikdy použitý. Spojené státy pak po léta cvičily a posilovaly indonéskou armádu. Poté, co smrt Johna Kennedyho zmařila plánovanou prezidentskou návštěvu Jakarty a vztahy s Johnsonovou administrativou se zhoršily, Sukarno v roce 1964 posílil spojenectví s komunistickými zeměmi a použil protiamerickou rétoriku.

Po březnu 1964, kdy Sukarno řekl Americe: "Jděte s tou vaší pomocí do háje", bylo stále obtížnější vymoci si na americkém kongresu jakoukoli pomoc.Osoby, které nevěděly, co probíhalo, těžko chápaly, proč by Amerika měla pomáhat vyzbrojovat zemi, která znárodňuje americké hospodářské zájmy a využívá obrovské dotace pomoci ze Sovětského svazu, aby se postavila Britům v Malajsii.

Na veřejnosti se tak vytvořil obraz, že za prezidenta Lyndona Johnsona byla "veškerá pomoc Spojených států Indonésii pozastavená". To bylo tvrzení natolik podepřené zavádějící dokumentací, že ho bohužel kompetentní badatelé opakovali. Ve skutečnosti americký Kongres souhlasil s tím, že financování indonéské armády Spojenými státy bude považované za tajnou záležitost, a omezil kontrolu prezidentových rozhodnutí o indonéské pomoci ze strany Kongresu na dva senátní výbory a předsedu Sněmovny reprezentantů, kteří se současně zabývali dohledem nad CIA.

Proto administrativa prezidenta Lyndona Johnsona uvedla členy 88. amerického Kongresu v omyl, aby mohla pokračovat v pomoci indonéské armádě poté, co Senát přijal pozměňovací návrh, který ji zakazoval.

Tento pozměňovací návrh Senátu z roku 1964, který měl bezpodmínečně přerušit veškerou pomoc Indonésii, byl v konferenčním výboru v tichosti zamítnutý s mylným odůvodněním, že zákon o zahraniční pomoci "vyžaduje, aby prezident podal oběma komorám Kongresu úplnou a souběžnou zprávu o jakékoli pomoci poskytnuté Indonésii". Ve skutečnosti se požadavek zákona, aby prezident podal zprávu Kongresu, vztahoval na osmnáct dalších zemí, ale v případě Indonésie měl podat zprávu dvěma výborům Senátu a předsedovi Sněmovny reprezentantů. Šlo o zákon o zahraniční pomoci, § 620 písm. j.

Upřímnější výpověď velvyslance Howarda P. Jonese připouští, že "pozastavení" znamenalo, že americká vláda nepřijala žádné nové závazky pomoci, ačkoli pokračovala v probíhajících programech:"Tím, že jsme zachovali naši skromnou pomoc [indonéské armádě a policejní brigádě], jsme je posílili pro prakticky nevyhnutelné střetnutí s rostoucí komunistickouPKI." Howard P. Jones působil na americké ambasádě v Jakartě od 20. února 1958, a po něm na americké velvyslanectví nastoupil 4. června 1965 Marshall Green. Právě ten měl schválit takzvané kill-listy pro masakry komunistů po převratu. K tomu všemu se samozřejmě dostanu v příslušné kapitole. Ale zůstaňme ještě v době o rok dříve, v roce 1964. 17. července 1964 se v memorandu ministra zahraničí Deana Ruska adresovaném prezidentu Lyndonu Johnsonovi jasně hovořilo o významu americké vojenské pomoci protikomunistickým složkám v indonéské armádě: "Naše pomoc nepomáhá Indonésii vojensky. Umožňuje nám však udržovat určitý kontakt s klíčovými prvky v Indonésii, které mají zájem a jsou schopné vzdorovat komunistickému převzetí moci. Myslíme si, že to má zásadní význam pro celý svobodný svět."

Lockheed, zbraně a úplatky (1965)

O rok později, v květnu 1965, několik měsíců před zářijovým převratem, se platby spojené s CIA společnosti Lockheed přesunuly od Sukarnových komunistických podporovatelů k Suhartovým podporovatelům na krajní pravici. Co se přesně stalo? Namísto v té době už staromódního, a hlavně riskantního předávání kufrů plných peněz ve čtyřhvězdičkových hotelech využívala CIA důvěryhodné americké podnikatele jako prostředníky pro doručování peněz ve prospěch svých spojenců. Mezi nimi byli i vedoucí pracovníci společnosti Lockheed, která v té době vyráběla letouny U-2. Totiž už od května 1965 vyjednávali američtí vojenští dodavatelé s vazbami na CIA, hlavně společnost Lockheed, o prodeji vybavení s úplatky prostředníkům tak, aby generovali úplatky podporovatelům dosud málo známého vůdce nové třetí frakce v armádě, generálmajora Suharta – spíše než těm, kteří podporovali generály Abdula HariseNasutiona nebo Yaniho, titulární vůdce ozbrojených sil. Ke Generálu Yanimu se dostanu za chvilku. Teprve v osmdesátých letech se potvrdilo, že tajné fondy spravované americkým letectvem, pravděpodobně z pověření CIA, byly propírané jako "provize" z prodeje vybavení a služeb firmy Lockheed za účelem politických úplatků vojenskému personálu cizích zemí.

Senátní vyšetřování těchto úplatků v roce 1976 téměř nechtěně odhalilo, že v květnu 1965 byly přes právní námitky právního zástupce Lockheedu provize Lockheedu v Indonésii přesměrované na novou zakázku a společnost, kterou založil dlouholetý místní agent nebo prostředník firmy. Její tehdejší interní poznámky neuvádějí žádné důvody této změny, ale v pozdější poznámce ekonomický poradce velvyslanectví USA v Jakartě údajně říká, že za tím byly "nějaké politické úvahy". Pokud je to pravda, naznačovalo by to, že v květnu 1965, pět měsíců před převratem, Lockheed přesměroval své výplaty na nového politického prominenta s rizikem, jak upozornil asistent hlavního poradce, že bude žalovaný pro neplnění svých dřívějších smluvních závazků.

Indonéský prostředník August MunirDasaad byl známý tím, že levicovému prezidentu Sukarnovi finančně pomáhal už od třicátých let. V roce 1965 si však August MunirDasaad budoval kontakty se Suhartovými pravicovými silami prostřednictvím rodinného příbuzného, generála Alamsjaha, který pod Suhartem krátce sloužil v roce 1960. Prostřednictvím nového kontraktu Lockheed, August MunirDasaad a generál Alamsjah zřejmě navázali na Suhartovu vycházející hvězdu.

Když došlo k převratu, během kterého pravicový Suharto nahradil levicového Sukarna, generál Alamsjah, který ovládal určité značné finanční prostředky, je okamžitě poskytl Suhartovi, čímž si zřejmě vysloužil vděčnost nového prezidenta. Časem byl jmenovaný do funkce, která mu byla svěřená, a nakonec se generál Alamsjah stal druhým důležitým mužem po prezidentovi.

V roce 1966 proto americké velvyslanectví doporučilo společnosti Lockheed, aby nadále využívala spojení AugustaMuniraDasaada na generála Alamsjaha, který financoval pravicového generála Suharta. V roce 1968, kdy došlo k úpadku moci generála Alamsjaha, se Lockheed zbavil prostředníka a vyplácel odměny svých agentů přímo skupině vojenských důstojníků. To jen abych doklepl tyto finanční vazby a osoby, ale vraťme se do května 1965.

Americká tajná pomoc Indonésii

Po květnu 1965 americká tajná pomoc Indonésii pokračovala dál. V červenci 1965, dva měsíce před převratem a v době, kdy se americký Kongres stále domníval, že ukončil americkou pomoc Indonésii, zajistila společnost Rockwell-Standard smluvní dohodu o dodávce dvou set lehkých letadel indonéské armádě v následujících dvou měsících. Šlo o tajný kontrakt na dodávku dvou set letounů Aero-Commander indonéské armádě.Jednalo se o lehké letouny vhodné pro použití v občanských akcích nebo protipovstaleckých operacích, pravděpodobně armádním leteckým sborem, jehož vyšší důstojníci byli prakticky všichni vyškolení v Americe. Komisionářem pro tento obchod byl Bob Hasan, Suhartův politický spolupracovník (a nakonec i obchodní partner). Konkrétně generál Suharto a Bob Hasan založili dvě přepravní společnosti, které provozovala armádní divize na střední Jávě, Diponegoro. Tato divize dodávala většinu personálu na obou stranách dramatu převratu. Jak těm, kteří pokus o převrat zinscenovali, tak těm, kteří ho potlačili. A jedním ze tří vůdců hnutí Gestapu na Střední Jávě byl podplukovník UsmanSastrodibroto, náčelník "sekce zabývající se mimovojenskými funkcemi" jejich armádní divize Diponegoro.

A tak ze dvou známých smluv o prodeji americké armády z předvečera puče Gestapu se obě týkaly politických úplatků osobám, které se po Gestapu objevily jako blízcí Suhartovi spojenci.

Fordova nadace a Berkleyská mafie v Indonésii

Významného indonéského ekonoma Subrota vybral ke studiu v Severní Americe SumitroDjojohadikusoemo, děkan Indonéské univerzity, který byl jedním z nejvyšších aktivů CIA v Jakartě. Ekonom Subroto získal v roce 1956 titul M.A. na McGillově univerzitě, poté studoval na massachusettském technologickém institutu u Bena Higginse a poté díky stipendiu Fordovy nadace studoval na Harvardu. Je důležité, že v této doběkonzultant Fordovy nadace Richard Bissell, který se později stal zvláštním asistentem ředitele CIA Allena Dullese, a předseda John McCloy provedli řadu finančních transakcí, které umožnily, aby peníze Fordovy nadace proudily do organizovaných záloh CIA a naopak.

Po návratu do Indonésie se Subroto stal jedním z pěti ekonomů. Všichni byli vyškolení Fordovou nadací, ve Škole štábu a velení indonéské armády v Bandungu, která před převratem v roce 1965 sloužila jako výcvikové středisko pro převzetí politické moci armádou. V tomto výcvikovém středisku byli vyškolení i civilisté. Američtí představitelé potvrdili, že civilisté, kteří sami absolvovali výcvikový program financovaný Fordovou nadací, se zapojili do toho, co tehdejší americký vojenský atašé nazval "nouzovým plánováním", aby zabránili převzetí moci indonéské komunistické strany PKI. Toto výcvikové středisko se v tomto období stalo středem pozornosti Pentagonu, CIA, neoconskéhothink-tanku RAND Corporation i Fordovy nadace. A důležitou součástí tohoto programu byly "přednášky z ekonomie a řízení podniků", které vedla pětice ekonomů. Po převratu Suharto využil stejnou pětici, v té době už v nové vládě známou jako "berkeleyská mafie", protože čtyři z nich absolvovali školení na Kalifornské univerzitě v Berkeley u profesora GuyePaukera, k provádění ekonomických reforem ve stylu Mezinárodního měnového fondu. Přitom pracovali společně s americkými ekonomy sponzorovanými Fordem – tentokrát z Harvardské poradenské služby pro rozvoj.

Tyto snahy přinesly Indonésanům jen malý užitek:

Fordova zpráva z roku 1978 prohlašuje, že navzdory "masivním zahraničním investicím" založeným na "ústupcích" bylo vytvořeno jen velmi málo nových pracovních míst. Navíc ozbrojené síly zůstávaly masivně zapojené do nelegálního výběru daní, pašování a obchodních aktivit.

Jedním z hlavních pašeráků byl sám Suharto, kterému pomáhal jeho civilní obchodní partner Bob Hasan. Ještě před převratem Bob Hasan spolupracoval se Suhartem na rozvoji široké škály vedlejších obchodů kontrolovaných armádou, které poskytovaly velkou část finančních prostředků pro divizi a také dodatečné příjmy pro její důstojníky. Po Suhartově nástupu do prezidentského úřadu v roce 1966 zahájil masivní rozvoj indonéské komerční těžby dřeva, zejména na ostrovech mimo Jávu. V 70. letech Bob Hasan sloužil jako požadovaný indonéský partner pro zahraniční společnosti, které chtěly v Indonésii těžit dřevo, přičemž spolupracoval především s americkou korporací Georgia Pacific.

Georgia-Pacific je korporace nechvalně proslulá kácením lesů, jejíž praktiky v Indonésii i jinde odsoudili ochránci životního prostředí. V Indonésii se nachází více než 60 % asijských tropických lesů a žije tu největší počet ohrožených druhů ptáků a savců na světě. Americká společnost Georgia Pacific přehradila řeky, zničila hrobky předků z kmene Dayaků a vykácela jejich pralesní biotopy. Výhrůžky a zastrašování přinutily mnoho těchto lidí k protestům, které byly jen velmi málo úspěšné.

Armáda a převrat 30. září 1965

Podle australského badatele Harolda Crouche byl tehdy generální štáb indonéské armády v roce 1965 rozdělen na dva tábory. Ve středu stáli důstojníci generálního štábu jmenovaní spolu s velitelem armády generálem Yanim, který byl loajální vůči němu a který se zase zdráhal zpochybnit politiku národní jednoty levicového prezidenta Sukarna ve spojenectví s indonéskou komunistickou stranou PKI. Druhou skupinu, do které patřili pravicoví generálové Abdul HarisNasution a pravicový Suharto, tvořili odpůrci Yaniho a jeho Sukarnova levicová politika. Všichni tito generálové byli proti komunistické PKI, ale v roce 1965 je rozděloval právě levicový prezident Sukarno.

Následovala událost označovaná jako G30S, tedy hnutí 30. září, protože proběhla právě 30. září 1965 v Indonésii. V rámci této operace bylo pod vedením podplukovníka Untunga brutálně zavražděno šest členů generálního štábu indonéské armády včetně samotného armádního velitele, generála Yaniho. Jejich mrtvoly hodili do nepoužívané studny v LubangBuaya ve východní Jakartě. Otec generálporučíka AguseWidjojo byl jedním z indonéských generálů zabitých při údajném komunistickém puči. Když BBC ukázala generálu Widjojovi odtajněné dokumenty, které si představíme v pozdějších kapitolách, otec tohoto zavražděného generála prohlásil: "Nemohu říci nic, co by ospravedlňovalo nebo odmítalo to, co je v těchto dokumentech vysvětleno, ale v podstatě byla tragédie z roku 1965 bojem o moc mezi komunistickou stranou a armádou."

Popřel, že by věděl o zprávách v amerických memorandech o etnických Číňanech zabitých při násilnostech a o vypálení jejich podniků. "Nevím o tom, že by násilí zašlo tak daleko, o intenzitě násilí a zvěrstvech nemám žádné informace ani svědectví z první ruky." dodal.

Z různých zdrojů lze vydestilovat pět různých scénářů: Za prvé, zabití generálů vymyslela a provedla výhradně komunistická strana PKI a její sympatizanti; za druhé, "pokus o převrat" byl výsledkem vnitřního boje ozbrojených sil; za třetí, že skutečným strůjcem převratu byl pravicový generál Suharto, nebo alespoň ovlivnil, zmanipuloval a zkreslil zabití generálů pro své vlastní cíle; za čtvrté, levicový prezident Sukarno dovolil nebo povzbuzoval nespokojené důstojníky, aby jednali proti ostatním, o kterých se tvrdilo, že byli součástí tajné "Rady generálů" a za páté, zahraniční zpravodajské operace byly zapojené do pokusu sesadit levicově orientovaného Sukarna z jeho vlivné role v Indonésii a mezi zeměmi třetího světa. Některé výpovědi kombinují více než jeden z těchto scénářů.

V Indonésii se ale téměř bez odchylek prosazuje jediná oficiální verze událostí z roku 1965. Indonéským občanům bylo prostřednictvím všudypřítomné vládní propagandy, symboliky i úzce vymezených školních osnov vštěpované, že za vraždu generálů byla zodpovědná pouze indonéská komunistická strana, a tudíž se jedná o zrádnou sílu, kterou je třeba na všech úrovních společnosti zcela eliminovat. To je jediná přípustná verze v Indonésii, a proto je událost i po půl století tak vysoce citlivá. Tato událost byla rozhodujícím momentem indonéských dějin. To otevřelo cestu k převzetí moci pravicovým silám. Hnutí 30. září nespokojených armádních důstojníků se zmocnilo státního rozhlasu a vydalo několik prohlášení, ve kterých vyhlásilo novou revoluční vládu. Operace vedla ke svržení levicového prezidenta Sukarna, jeho nahrazení pravicovým generálem Suhartem a následnému masakru vice jak tří milionů Indonésanů, kteří byli považovaní za komunisty.

Generál IbnuSutowo, jehož armádní ropná společnost se zabývala prodejem ropy do USA, podle časopisu Fortune "sehrál klíčovou roli při financování" svržení levicového prezidenta Sukarna.

O několik dní později, 8. října 1965, došlo k vypálení sídla Indonéské komunistické strany PKI v Jakartě.

V červnu 1966, po skončení masakru, jej New York Times komentovaly titulkem "Záblesk světla v Asii". Přední politický novinář TimesůJames Reston srovnával skličující zprávy z Vietnamu s nadějnějším vývojem v Asii, především s tím, co nazval "divokou proměnou Indonésie od pročínské politiky za levicového Sukarna k vyzývavě protikomunistické politice za pravicového generála Suharta". Dodal, že:„Washington se snaží nepřipisovat si zásluhy za tuto změnu v šesté nejlidnatější a jedné z nejbohatších zemí světa, ale to neznamená, že s ní Washington nemá nic společného. Mezi protikomunistickými silami v této zemi a přinejmenším jedním velmi vysokým úředníkem ve Washingtonu existovalo před indonéským masakrem a během něj mnohem více kontaktů, než se obecně soudí.“

Indonéský masakr

Násilnosti, které byly v Indonésii téměř 50 let tabuizovaným tématem a dodnes zůstávají mimořádně citlivé, se rozpoutaly poté, co byli komunisté obviněnize zabití šesti generálů 30. září 1965. Tehdy vrcholila studená válka a boj o moc mezi komunisty, armádou a islamistickými skupinami byl v plném proudu. Indonéská armáda řídila vraždění s různou mírou pomoci náboženských skupin a dalších nepřátel PKI. Tomu se budu věnovat v další specifické kapitole o Islámu v Indonésii. Cílem Suhartovy armády a jejích civilních islámských žoldáků byli členové komunistické PKI a s ní spojených organizací, vojáci sympatizující s PKI a Sukarnovi stoupenci.

Nejintenzivnější konflikty se často odehrávaly v oblastech, kde měla PKI silný politický vliv, například v Solu, kde starosta pocházel z PKI. Násilnosti se týkaly celého souostroví, ale obzvláště intenzivní byly na Jávě, Bali a Sumatře, kde měla PKI větší zastánce. Většina vražd se odehrála mezi říjnem 1965 a březnem 1966. Vraždy byly motivované politicky a podle názoru některých autorů také souvisejícími ekonomickými zájmy. Konflikty a odpor pokračovaly i po roce 1966, v některých částech Jávy až do roku 1969.Mnoho lidí, kteří buď pokračovali v odporu, nebo se skrývali, bylo zatčeno až v tomto pozdějším období.

Celkový počet zabitých v tomto indonéském holokaustu zůstane navždy neznámý, ale Amnesty International jej kdysi odhadla na mnohem více než jeden milion. Podle jiných zdrojů se předpokládá, že během jednoho roku mohly přijít o život dokonce až tři miliony lidí. Jak upozorňuje Jonathan Weiner, byl to proces, v jehož rámci polovojenské skupiny a nejrůznější bandité dosazení budoucím diktátorem země, generálem Suhartem, popravili nejméně půl milionu lidí. Ve skutečnosti pravděpodobně více než milion.

Kromě komunistů a jejich rodin bylo bez soudu zadržováno, vězněno a zabito velké množství lidí; jednu skupinu tvořili zejména venkovští pedagogové. Hladoví vězni byli házení do řek spolu s mrtvolami, ženy byly obtěžované a znásilňované, oběti byly zastřelené, sťaté mečem a rozčtvrcené ještě zaživa. Další tisíce lidí ušetřených smrti byly nahnaní do koncentračních táborů a věznic.

V letech 1966 až 1972 sice bylo propuštěno 125000 politických vězňů a v letech 1977 až 1979 ještě 16000, ale přes sto tisíc jich nadále zůstávalo ve vězení. O tom, jaké poměry v indonéských věznicích a táborech tehdy panovaly, vypovídá fakt, že na 200000 vězňů zemřelo. Podle publikace ruského demografa Vadima ViktorovičeErlichmana Ztráty obyvatelstva ve 20. století, vydané v Moskvě roku 2004, si teror jen v letech 1965 až 1968 vyžádal 900000 mrtvých, ze kterých 700000 bylo popraveno nebo zabito a 900000 se ocitlo v žalářích a lágrech. Poslední vězně propustili v prosinci 1979.

Islám v Indonésii

Indonésie byla, tak trochu omylem, dlouho považovaná za vzorný příklad země s tolerantním a liberálním islámem. Od té doby, co se tento nejlidnatější muslimský stát stal demokracií, jsou tu ale islámští fanatici paradoxně na vzestupu. Dobrá pověst jediné muslimské země, kde jsou si velká světová náboženství rovna, tak pomalu ale jistě bere zasvé.

Je sice pravdou, že po skončení nizozemského koloniálního období v roce 1945 se objevily pokusy učinit z islámu společenskou normu, ovšem otcové nezávislosti v čele s prvním postkoloniálním prezidentem Sukarnem tomu zabránili. Dokonce i Sukarnův nástupce diktátor Suharto se považoval za garanta náboženské tolerance. Islamizace země paradoxně nastala současně s demokratizací po Suhartově svržení v roce 1998. Ovšem dřívější Suhartově armádě v letech 1965 až 66 asistovali horliví muslimští radikálové, které burcovali organizovaně kazatelé z největší dosud působící islámské organizace v zemi. Dřívější Suhartova armáda totiž hrála klíčovou roli také při náboru, vyzbrojování a výcviku jednotek milicí, které prováděly vraždy. Tyto miliční jednotky se z velké části rekrutovaly z Ansoru, mládežnického křídla největší islámské organizace v Indonésii. Armáda se pravděpodobně obrátila na tuto islámskou organizaci kvůli jejím rozsáhlým sítím ve venkovských komunitách a prokázanému odhodlání vystupovat proti komunistům. V prvním rozkazu k vraždění, který vydali vojenští důstojníci muslimským studentům počátkem října, se objevilo slovo „sikat“, což znamenalo "zamést, vyčistit, vyhladit" nebo "zmasakrovat". Tato islámská organizace ovšem nebyla jedinou, která zabíjení podporovala.

Druhá největší islámská organizace, Muhammadíja, také poskytla rychlou podporu pro potlačení PKI, přičemž někteří vůdci prohlásili, že je to náboženská povinnost. Tato organizace Muhammadíja je pokrytá i v odtajněných amerických depeších, ke kterým se dostanu ve speciální kapitole, ovšem je nutné shromáždit důkazy na jednom místě, ne roztříštěně. V telegramu z amerického konzulátu v Medanu na Sumatře z prosince 1965 se uvádí, že kazatelé Muhammadíja lidem říkali, že bylo náboženskou povinností zabíjet podezřelé komunisty. Ti byli nejnižším stupněm nevěřících, "jejichž prolití krve bylo srovnatelné se zabitím kuřete", stálo ve zprávě. Podle amerického telegramu se to vykládalo jako široké povolení k zabíjení. V dalším americkém telegramu se uvádělo, že další islámistická mládežnická odnož NahdlatulUlama zabíjela lidi bez spojení s komunistickou stranou kvůli osobním sporům. Tady si musíme všimnout stejného amerického rukopisu, který pro své účely využívá islámské skupiny, byť v tomto případě nepřímo. Od války v Afghánistánu počínaje rokem 1980, Američané už přímo náborovali a vycvičili mudžahedíny sami, a také je sami podporovali finančně i logisticky. Velmi podrobně jsem to pokryl v pořadech Psychologie DeepState, Drogy a CIA, libyjské trilogii a hlavně Tálibán a Al-Káida.

Během prvního půlroku po pádu Suhartovy diktatury v roce 1998 vzniklo 42 radikálních muslimských organizací, včetně nejsilnější Fronty obránců islámu – FPI. Její radikální stoupenci útočili na noční bary a zábavní podniky v Jakartě, které označovali za hnízda neřesti. Skupina chtěla v zemi zavést přísné islámské právo šaría.

Kampaň za islamizaci Indonésie vyvrcholila v době, kdy se volil jakartský guvernér. Tím byl BasukiTjahadžaPurnama, zvaný Ahok, který je křesťan a zároveň etnický Číňan. Byl ale velmi populární díky svému boji proti korupci. Radikální agitace muslimských fundamentalistů se totiž míjela účinkem – až do okamžiku, kdy se Ahok v předvolební kampani v roce 2014 nešikovně vyjádřil o koránu, což Fronta obránců Islámu označila za rouhačství. Podala na Ahoka žalobu a podařilo se jí dostat do ulic statisíce lidí, kteří demonstrovali proti guvernérovi a na podporu radikálního islámu. Útočili zároveň na nákupní střediska, aby zabránili prodeji vánočních dekorací.

Indonéští radikálové myslí dopředu a hodně investují do výchovy a vzdělávání. Jen na Jávě je kolem 14 tisíc islámských internátních škol pesantren, které se stále více dostávají pod arabský vliv. Stále více indonéských studentů se také zapisuje na arabské univerzity. Po návratu domů pak svým matkám vyčítají, že jsou špatné muslimky, protože nenosí na hlavě šátek nebo se denně nemodlí.

V autonomní oblasti Aceh na Sumatře již od roku 2009 platí islámské právo šaría a další oblasti tento příklad pomalu následují. To obnáší mimo jiné kamenování za nevěru, bití nebo vězení pro mimomanželský nebo homosexuální pohlavní styk, za neislámské oblékání a alkohol. Zakázaný je i hazard a po 23. hodině smějí ženy ven jen v doprovodu mužského příbuzného.

A na všechno samozřejmě dohlíží všudypřítomná mravnostní náboženská policie. Dosud přitom ve velkých indonéských městech existovala homosexuální scéna, což je v muslimských zemích nezvyklý jev. Stejně neobvyklý byl jeden trest bičování pro křesťanku: šedesátiletá žena dostala 28 ran za to, že prodávala alkohol. Hlavním cílem fyzického trestu podle šaríi přitom prý není ani tak způsobit bolest, jako spíše ostudu a ponížení, protože tresty bývají zpravidla veřejné.

Islamizace v Indonésii zkrátka postupuje kupředu a na úrodnou půdu nepadají ani výzvy umírněných muslimů a známých osobností, aby se proti tomu veřejnost postavila. Pokud má existovat liberální a tolerantní islám, musí fungovat i v praxi. V tomto článku se ještě vrátím k alarmujícím zjištěním, která uvádějí šokující skutečnosti spojení spolupracovníků Donalda Trumpa s indonéskými armádními důstojníky spolupracující s Islámským Státem, který financovala Saúdská Arábie. Jsou to otřesné informace, rozhodně si na ně počkejte.

Poskytli Američané kill-listy?

Nově odtajněné diplomatické depeše odhalují překvapivou míru amerického zapojení do brutální protikomunistické čistky v Indonésii před půl stoletím. Národní bezpečnostní archiv spolu s Národním centrem pro odtajňování zveřejnily řadu amerických diplomatických depeší týkajících se tohoto temného období. 39 dříve utajovaných dokumentů pochází ze sbírky spisů, denních záznamů a poznámek z amerického velvyslanectví v Jakartě z let 1964 až 1968. Celkem bylo zveřejněno třicet tisíc stran kabelogramů a diplomatických depeší.

K jejich zveřejnění dal pokyn ještě v roce 2009 Barack Obama, který tehdy vyšel vstříc dlouhodobé kritice akademiků požadujících právě otevření archivů. Tyto odtajněné dokumenty ilustrují hrůzy masového vraždění v Indonésii v roce 1965 a zároveň potvrzují, že americké úřady Suhartovy čistky podporovaly. Možná ještě více zarážející je, že z dokumentů vyplývá, že američtí představitelé věděli, že většina obětí byla zcela nevinná. Představitelé amerického velvyslanectví dokonce dostávali aktuální informace o popravách a nabízeli pomoc při potlačování zpráv v médiích. Ačkoli zásadní dokumenty, které by mohly poskytnout vhled do tehdejších aktivit Ameriky a Indonésie stále chybí, hrubé obrysy zvěrstva a americké role si může každý, kdo se o ně zajímá, vyhledat.

Odtajněné dokumenty ukazují, že američtí zaměstnanci je v telegramech popisují jako "masakr" a někdy "nevybíravé zabíjení", a odhalují tak důvěrnou znalost operací indonéské armády, jejichž cílem bylo zcela vyčistit komunistickou stranu a levicové skupiny. Z obsahu odtajněných amerických telegramů skutečně mrazí. Podle jednoho z nich od pracovníků amerického velvyslanectví na Východní Jávě z 28. prosince 1965 byly "oběti před zabitím odvážené z obydlených oblastí a těla byla pohřbívaná, nikoliv házená do řeky", jak tomu bylo dříve. V telegramu se uvádí, že vězni podezřelí z komunistické činnosti byli také předávaní civilistům k zabití. Další dokument sestavený prvním tajemníkem amerického velvyslanectví ze 17. prosince 1965 byl podrobným seznamem komunistických vůdců v celé zemi a informací o tom, zda byli zatčeni nebo zabiti.

Často ale velmi chybí docenění významu této události nebo toho, jak zásadní význam mělo násilí pro dosažení tehdejších cílů Ameriky. Ve srovnání s válkou ve Vietnamu nebo následnou sérií pravicových převratů v Latinské Americe je Indonésie prakticky neznámá. Ale vzhledem k tehdejším zahraničněpolitickým cílům americké vlády – zabránit šíření komunismu a dostat země po celém světě do své sféry vlivu – bylaSuhartova krvavá čistka obrovským vítězstvím. Decimování členů a sympatizantů indonéské komunistické strany PKI a Suhartův nástup k moci představovaly zásadní zlom ve studené válce. Ví se také, že američtí instruktoři trénovali indonéská komanda smrti, i zde jsou však podrobnosti dosud utajované.

A konečně je tu přiznaný fakt, o kterém poprvé informovala novinářka KathyKadaneová v květnu 1990, že v průběhu masakru předal personál amerického velvyslanectví indonéské armádě až 5000 jmen údajných kádrů Indonéské komunistické strany PKI. Seznamy kandidátů na čistku, takzvané kill-listy, schválil tehdejší americký velvyslanec v Jakartě Marshall Green. Důstojník a člen politického oddělení amerického velvyslanectví Robert Martens listu New York Times přiznal v roce 1991, že seznam jmen předal. "Byla to skutečně velká pomoc armádě," řekl listu The Washington Post. "Pravděpodobně zabili spoustu lidí a já mám na rukou asi hodně krve, ale to není tak špatné." Prvotřídní psychopat vysokého kalibru, jen co je pravda.

Deník Times se na to margo rozhodl zveřejnit opožděný a vyvážený článek, ve kterém americký velvyslanec v Jakartě Marshall Green odmítl tvrzení o zapojení amerického velvyslanectví jako nesmysl.

Nová generace badatelů: John Roosa a BradleySimpson

Nová generace badatelů, zejména John Roosa a BradleySimpson, zdokumentovala zapojení Ameriky do zneužití Gestapa k ospravedlnění následného masového vraždění a do samotného projektu masakru. John Roosa je docentem historie na kanadské univerzitě v Britské Kolumbii ve Vancouveru a autorem zásadní knihy o Indonésii v roce 1965. Po prostudování nových dokumentů a jejich medializace prohlásil, že:„velká část amerického zahraničněpolitického establišmentu považovala za velké vítězství, že se jim podařilo Indonésii velmi rychle převrátit. Indonésie je čtvrtou největší zemí na světě podle počtu obyvatel a její komunistická strana byla po Číně a Sovětském svazu třetí největší na světě. Američané pouze nepřihlíželi krvavé lázni, jak se všeobecně tvrdí v přefiltrované, vyčištěné a vybělené historii. Američané byly nedílnou součástí operace, vytvářely strategii s indonéskou armádou a povzbuzovaly ji, aby šla po komunistické straně PKI," a v jiném článku pokračuje: "Spojené státy celé dění bedlivě sledovaly, ale nezasáhly. Pokud by indonéská armáda necítila podporu, nikdy by se neodvážila k podobným činům.".

"Nejvíce šokující přitom je, že američtí činitelé věděli, jak velká část obětí masakrů je naprosto nevinná. Z ambasády chodily do Washingtonu průběžné zprávy o popravách, diplomaté dokonce nabízeli pomoc při práci s médii," uvedl dále John Roosa, který se na téma výzkumně specializuje.

Druhý historik a profesor BradleySimpson je zakladatelem a ředitelem projektu dokumentace Indonésie a Východního Timoru. Ve své významné knize Ekonomové se zbraněmi BradleySimpson přináší mnoho přesvědčivých důkazů o tom, co nazývá hanebným výkonem. "Byla to mimořádně rychlá genocida a Johnsonova administrativa o událostech věděla, jak se vyvíjely, a učinila velmi promyšlené rozhodnutí zasáhnout na straně pachatelů genocidy. Dokumentární záznamy jsou jednoznačné. Tyto dokumenty velmi podrobně ukazují, jak moc si američtí představitelé uvědomovali, kolik lidí bylo zabito," řekl historik profesor BradleySimpson a poznamenal, že "postoj USA v té době byl mlčení".

BradleySimpson uvedl, že po letech státní antikomunistické propagandy roste v Indonésii zájem veřejnosti dozvědět se pravdu. Podle BradleyhoSimpsona poskytla vláda Spojených států indonéským ozbrojeným silám tajnou peněžní pomoc, ruční zbraně z Thajska a komunikační vybavení. Jak prohlásil historik a profesor BradleySimpson:"Tajné operace [americké vlády] se v létě 1964 zrychlily způsobem, který souvisel s rozšířením války ve Vietnamu. Johnsonovo rozhodnutí podepsat rozšíření tajných operací v Indonésii se odehrávalo právě v době incidentu v Tonkinském zálivu. [Ve Washingtonu] se na to všechno dívali jako na jeden kus. Americká politika vůči oběma zemím byla přezkoumaná na důležité konferenci v březnu 1965 ve filipínském Baguiu.“

„V sedmdesátých letech Washington použil techniky, které předtím svrhly Sukarna, aby pomohl podobnému armádnímu puči proti prezidentu Allendemu v Čile. Podle několika svědectví z čilského Santiaga se ve dnech před pučem podporovaným Spojenými státy, který svrhl SalvadoraAllendeho, objevily na zdech po celém městě záhadné graffiti. Odkazovaly na hlavní město Indonésie a stálo na nich: Djakarta se acerca – Jakarta se blíží. To byla práce skupiny psychologického boje podporovaná CIA, aby terorizovala, destabilizovala a polarizovala Čile, které bylo kdysi nejstabilnější a nejpokrokovější jihoamerickou demokracií. Podpora Washingtonu indonéskému režimu se znovu projevila v roce 1975, kdy se Suhartovi podařilo získat podporu Washingtonu pro svou invazi do Východního Timoru, která vyústila v desetiletí trvající krvavou lázeň".

Výzkumník organizace HumanRightsWatchAndreas Harsono také uvedl, že jeho rozsáhlý výzkum nenašel žádné veřejné komentáře americké vlády k tehdejšímu zabíjení.

Vybělená historie: Děkujeme, zapomeňte!

Jde o klasický případ vybělování historie a vymazávání zvěrstev páchaných západem a zejména Američany. Pokud se na něco zapomíná, po čase to přestane existovat. Vymaže se to z našeho kolektivního vědomí.

Tato kulturní předpojatost se zakóduje v našich vlastních mozcích, a co je důležitější, i v mozcích těch, kteří nám a světu vládnou. Naši vůdci předpokládají, podobně jako před nimi Britové, že americké činy jsou "jasně zaměřené ve prospěch ostatních. Tam, kde ostatní prosazují své národní zájmy, se Spojené Státy snaží prosazovat univerzální principy. "

Někteří nesouhlasící uvádějí fakta o roli Spojených států v roce 1965, aby dokázali, že Amerika je stejně špatná, ne-li mnohem horší než kterákoli jiná velmoc. To ale není mým cílem. Svého času byla Amerika skutečně výjimečná v tom, že bezprecedentně nahradila autoritářskou vládu omezenou ústavní vládou.

Dnešní americká vláda se ale stala maniakální ve svém hrdém přesvědčení, že její zásahy po celém světě jsou vždy neškodné. Ve svých pořadech se pokouším racionálně vysvětlit původ této mánie. V tomto pořadu navrhuji, aby se začalo tím, že se otevřeně přizná americká účast na holokaustu v roce 1965. Je zarážející, že v rámci Spojených států bylo na tyto události navázáno jen velmi málo vyšetřování. Musíme si uvědomit, že tohle všechno probíhalo v době nejen studené války, ale také čínsko-sovětského rozkolu. Všechny tři největší světové mocnosti se navzájem obávaly a možná právem považovaly Indonésii, jejíž komunistická strana PKI byla největší mimo komunistický blok, za zemi, jejíž loajalita bude důležitým faktorem při určování výsledku studené války.

Indonésie se svou ropou a dalšími surovinami byla také faktorem, který ovlivnil americké rozhodnutí zahájit rozsáhlou válku ve Vietnamu. A když Suhartova armáda přikročila ke zničení komunistické strany PKI, poskytla americká přítomnost ve Vietnamu štít proti možné čínské odvetě. Americké plánování pro Indonésii a Vietnam bylo synchronní a vzájemně propojené. Nemělo by být zcela překvapivé, že Washington toleruje smrt tolika civilistů, aby podpořil své cíle studené války. Ve Vietnamu americká armáda zabila až 2 miliony civilistů. Indonésie však byla jiná: PKI byla legální, neozbrojená strana, která otevřeně působila v indonéském politickém systému. Získala vliv díky legálním volbám a práci s komunitou, ale přesto s ní bylo zacházeno jako s povstaleckou organizací.

Ocituji úryvek z projevu Harolda Pintera, když v roce 2005 přebíral Nobelovu cenu za literaturu: "Program Fénix navazoval na předchozí zkušenosti CIA s ničením národů a stal se vzorem, který USA po Vietnamu použily v mnoha dalších zemích, v Nikaragui, Iráku, Libyi, ve většině Střední a Jižní Ameriky i v Africe a Asii. Takto postupují Izraelci v Palestině proti Arabům a takto postupovali Američané, když zplodili masivní genocidní masakr v Indonésii." Celé populace měst a vesnic byly nahnané do centrálních míst a zmasakrované. Pod vedením CIA byly mačetami rozsekány k smrti více než tři miliony lidí v největším a nejkrutějším masakru v moderních politických dějinách.“

Tady jsou slova uznávané indonéské historičky BonnieTriyany, která napsala: "Naše společnost je zapomnětlivá. Téměř 50 let nás nikdo nepoučil o tom, co se v roce 1965 skutečně stalo. Téměř nikdo neví, že byly zabity miliony lidí. Důvodem je to, že poté, co Američané a jejich satanističtí páni prostřednictvím Suharta převzali kontrolu nad Indonésií, přepsali učebnice dějepisu a téměř navždy vymazali vzpomínky na tragickou minulost obětí koloniálních válek.“ Takto se dnes historie na Západě a v Indonésii překrucuje. Celkově vzato, cenzura v té nejlepší podobě, nejen pálení knih a přepisování historie, ale následné obviňování oběti, což je specialitou globalistů, tohle oni velmi rádi dělají. Stejně jako například v případě Filipín se jedná o vrcholnou formu cenzury, skutečné vymazání celé historie národa, aby ji nahradila disneyovská pohádka, a to vše má na věky pohřbít obrovskou a silně zlovolnou zločinnost našich mezinárodních zločineckých syndikátů.

Trumpova administrativa a Islámský stát v Indonésii

Pojďme se podívat na kapitolu, kterou jsem vám slíbil. Podle některých zdrojů se spolupracovníci amerického exprezidenta Donalda Trumpa v Indonésii spojili s tamějšími armádními důstojníky a pouličním hnutím mstitelů napojeným na Islámský stát v kampani, jejímž konečným cílem bylo svrhnout prezidenta země JokoWidoda známého spíše jako Jokowi. Tyto tvrdé islámské skupiny byly financované Saúdskou Arábií už od roku 1980, a někteří vůdci byli vycvičení přímo ve Spojených státech. Jednou z největších je zmíněná Fronta obránců Islámu FPI.

FPI byla založená v roce 1997 s podporou armády a policie jako islamistická krycí skupina pro útoky na převážně levicové disidenty. Poprvé o sobě dala vědět při nepokojích v květnu 1998, kdy tvořila součást milicí PamSwakarsa, mobilizovaných velitelem ozbrojených sil generálem Wirantem a policejním šéfem NoegrohoDjajoesmanem jako třetí síla proti reformnímu hnutí vedenému studenty. Byla zapletená do násilného vydírání, zejména barů, klubů a nevěstinců, a také do vražd a útoků na kostely. Jejich nájezdy na noční kluby a nevěstince umožňovaly skupině a jejím podporovatelům v bezpečnostních složkách vymáhat od [často čínských] majitelů platby za ochranu.

Tehdy byl rok 1998 klíčový, protože tehdy, jak víme, generál Suharto odešel do penze. FPI začala být zpočátku financovaná policejním generálemSutantem a podporovaná z prostředků Saúdské Arábie. Jak se FPI rozšiřovala, její složení a politika se stávaly rozmanitějšími. To má trochu hlubší historické souvislosti a kořeny. Jednou z klíčových postav Suhartovy diktatury byl generál PrabowoSubianto. PrabowoSubianto byl americkým stážistou a chráněncem, který byl zapletený do mučení, únosů a masových vražd. Právě PrabowoSubianto je důležitou postavou pro dvojí americkou politiku v Indonésii. V roce 1991 americký Kongres přerušil financování výcviku jeho úderných jednotek Kopassus poté, co na pokojné demonstraci ve Východním Timoru zavraždily na 270 demonstrantů včetně školáků. Pentagon však v tomto výcviku tajně pokračoval v rámci projektu Pentagonu nazvaného Joint CombinedEducation and Training.

Jako velitel velitelství strategických záloh armády KOSTRAD potlačil generál PrabowoSubianto krvavé nepokoje v Jakartě v roce 1998, které vedly k odstoupení jeho tehdejšího tchána Suharta. PrabowoSubianto byl následně propuštěný z armády poté, co přiznal odpovědnost za únos třinácti "zmizelých" aktivistů. Poté se stal multimiliardářem a podnikatelem, ale usiloval také o politickou kariéru. S podporou dvou promilitaristických stran se PrabowoSubianto zúčastnil voleb v roce 2014 a ve druhém kole těsně prohrál s občanským populistou Jokowim.

Jenže teď to začne být zajímavé. Subiantův manažer kampaně z roku 2014 byl FadliZon, místopředseda indonéské Sněmovny reprezentantů. FadliZon byl známý tím, že veřejně chválil Donalda Trumpa a dokonce se objevil s Donaldem Trumpem na tiskové konferenci v Trump Tower během úvodních dnů Trumpovy prezidentské kampaně. Dokonce sám PrabowoSubianto se chlubil svými skvělými kontakty s DIA, tedy s Agenturou obranného zpravodajství, kterou kdysi vedl Trumpův bývalý poradce pro národní bezpečnost Michael Flynn. A je skutečně příznačné, že FadliZon, Subiantův kontakt se samotným Trumpem, byl aktivním obhájcem Fronty obránců Islámu FPI a dokonce se objevil s vůdcem Fronty obránců Islámu na demonstracích proti křesťanskému prezidentu Ahokovi, které FPI vedla.

Vůdce Fronty obránců Islámu byl HabibRizieqŠihab. Tento HabibRizieqŠihab otevřeně vyzýval k oběšení a zmasakrování indonéského křesťanského prezidenta Ahoka. K tomuto vůdci Fronty obránců Islámu Šihabovi se na protestech na vrcholu mobilní velitelské plošiny připojil mluvčí islámské FPI a velitel milicí Munarman a také náš FadliZon, který veřejně chválil Donalda Trumpa a v úvodních dnech prezidentské kampaně se s ním objevil na tiskové konferenci v Trump Tower. Jak jsem zmínil, ale ještě jednou to raději zopakuji, FadliZon působil jako pravá ruka nejznámějšího generála masových vrahů v zemi PrabowaSubianta, kterého Jokowi porazil ve volbách v roce 2014.

Mluvčí islámské FPI Munarman, který byl natočený na videozáznamu z obřadu, při kterém místnost plná mladých mužů přísahala věrnost Islámskému státu a jeho vůdci Abú Bakr al-Bagdádímu, byl také podnikovým právníkem pracujícím pro indonéskou pobočku amerického těžebního kolosu FreeportMcMoRan, který ovládá její třetí největší akcionář, miliardář Carl Icahn, přítel Donalda Trumpa a jeho někdejší poradce pro deregulaci. Tedy ještě jednou. Tato těžební společnost Freeport-McMoRan se sídlem ve Phoenixu angažovala jako právníka Munarmana, mluvčího Fronty obránců Islámu FPI. Jakoby to ještě nestačilo, tato těžební společnost také angažovala bývalého velitele islámské FPI LaskaraIslama.

Společnost Freeport se v minulosti nechovala k demokracii v Indonésii přátelsky. Z odtajněného telegramu amerického ministerstva zahraničí vyplývá, že v dubnu 1965, kdy byl prezident Sukarno ještě u moci, dosáhla americká těžební společnost Freeport předběžné "dohody" s nejmenovanými indonéskými představiteli o budoucí mnohamiliardové investici v Západní Papui v Indonésii. Po léta se Freeport vytrvale dvořil dlouholetému indonéskému diktátorovi, prezidentu Suhartovi, a jeho kumpánům. Společnost Freeport nechala platit jejich dovolené a vysokoškolské vzdělání některých jejich dětí a zapojila je do obchodů, které je učinily bohatými. Na oplátku Suharto poskytl Freeportu desetileté daňové prázdniny a také odklad placení licenčních poplatků. Bezpečnost společnosti mezitím stále více závisela na úplatcích místní indonéské armádě a policii, které podle odhadů pozorovatelů v letech 1975 až 1997 zabily160 lidí.

Později byla těžební společnost Freeport ve sporu s Jokowiho vládou a byla na pokraji ztráty svého pravděpodobně nejdůležitějšího aktiva, protože Indonésie ji chtěla zbavit vlastnictví obrovského dolu na měď a zlato Grasberg. Jenže do podsvětí mezinárodního zločineckého syndikátu byl zapojený i prezident Jokowi. Jokowiho vojenský obhájce, generál A. M. Hendropriyono, agent jak indonéské zpravodajské rozvědky BIN, tak americké CIA, byl také zapletený do velkých zločinů. O co šlo?

Týkalo se to voleb v roce 2014. Indonéské armádní speciální jednotky Kopassus a státní zpravodajská služba BIN byly zapojené do tajné operace, jejímž cílem je zajistit, aby sčítání hlasů 9. července 2014 vyhrál generál PrabowoSubianto, bývalý velitel Kopassusu, který byl dlouholetým chráněncem Pentagonu a amerických zpravodajských služeb. Jokowi však zvítězil. Mnozí z nás jsme zřejmě vůbec netušili, že po útocích z 11. září 2001 byly v Bílém domě a v Camp Davidu předložené návrhy na útok amerických speciálních sil na Indonésii. Šlo o dramatický úder, který by vyslal vzkaz muslimskému světu. Zahrnoval by souběžné kroky proti Indonésii a dalším zemím. K žádnému takovému útoku nakonec nedošlo.

Tahle kapitola ukazuje, jak spolu světová oligomafie mezinárodního zločineckého syndikátu kšeftuje. Američané nejen s napojením na arabské šejky ze Saúdské Arábie a Kuvajtu, ale také na indonéské představitele s vazbami na někdejší Islámský stát. V pořadu Tálibán a Al-Kaida jsem popisoval, jak si Američané vycvičili muslimy přímo na americkém území, a pak je transportovali v 80. letech do Afghánistánu. Vřele vám tento dokument doporučuji také k poslechu.

Tato kapitola, byť stručnější, mě dala nejvíce práce, protože je výsledkem armádních, policejních a zpravodajských dokumentů a také odposlechů NSA, které získal whistleblower NSA Edward Snowden. Složit dohromady takový materiál vyžaduje hodiny procházení těmito dokumenty, překlady a zpracováním. Demonstrace Fronty obránců Islámu FPI v Jakartě byly podpořené ve zprávách od indonéských příslušníků Islámského státu v Sýrii. Islámská FPI zase mávala černými vlajkami Islámského státu na mítincích PrabowaSubianta a oficiálně podpořila výzvu šéfa Al-Káidy Ajmána al-Zawáhrího, aby Al-Káida a Islámský stát pokračovaly ve společném boji v Iráku, Sýrii a jinde. A jak se nám to skládá dohromady?

Pamatujete si na můj pořad Tálibán a Al-Káida? Pokud ano, tak už víte, že na letiště do kanadském Vancouveru přiletěl v roce 1993 egyptský terorista EssamHafezMarzúk, blízký spojenec Usámy bin Ládina a Ajmána al-Zavahrího. Ajmán Al-Zavahrí zase v roce 1984 složil Bajádnebo-li přísahu věrnosti Mohamedu Alimu, který byl po zadržení v Kanadě propuštěný jako agent FBI. Podrobně jsem to řešil v pořadu Tálibán a Al-Kajda. Nádherně se nám to spojuje a zacvakává jako perfektní skládačka. Fronta obránců Islámu v Indonésii měla vůdce jménem HabibRizieqŠihab, který byl mimochodemobviněný z produkce pornografie, ale to teď není důležité. HabibRizieqŠihab byl velký kámoš s FadlimZonem. FadliZon se objevil s Donaldem Trumpem v úvodních dnech jeho prezidentské kampaně. Jeden přímý kontakt na Trumpa.

Další mluvčí této Fronty obránců Islámu byl Munarman. Munarman byl také podnikovým právníkem pracujícím pro indonéskou pobočku těžebního kolosu FreeportMcMoRan, který ovládal Carl Icahn, přítel Donalda Trumpa a jeho poradce pro deregulaci. Další kontakt na Trumpova spolupracovníka. Jeden z dalších masových vrahů PrabowoSubianto se chlubil svými skvělými kontakty s DIA, tedy s Agenturou obranného zpravodajství, kterou kdysi vedl Trumpův bývalý poradce pro národní bezpečnost Michael Flynn. Další kontakt s Trumpovým blízkým spolupracovníkem. Když postupně demaskujeme to mezinárodní podsvětí zločineckého syndikátu, nestačíme se divit nad tím, jak jsou všichni spojení v propletených vzájemných kšeftech.

Snowdenův archiv obsahuje řadu dalších dokumentů odposlechů zpráv policejních úředníků, zachycené zprávy bezpečnostního aparátu a indonéských rozvědek nebo armády. Nebudu tu všechny rozebírat, protože jsou to velmi úzce profilované věci, které ocení jen velmi málo z nás, a většině z nás budou za chvíli připadat nudné, ale dovolte mi jen velmi krátce. Jedna ze zpravodajských informací tvrdila, že protestní hnutí vedené islámskou FPI částečně financuje TommySuharto – syn bývalého diktátora Suharta – který si kdysi odseděl trest za to, že nechal střelit do hlavy soudce, který se mu znelíbil. Jiná zpráva indonéské rozvědky tvrdila, že některé finanční prostředky pocházely od miliardáře a obchodního partnera Donalda TrumpaHaryhoTanoe, který patřil mezi jejich nejdůležitější podporovatele. HaryTanoe byl Trumpovým hlavním indonéským obchodním partnerem. HaryTanoe stavěl dva Trumpovy resorty, jeden na Bali a druhý u Jakarty. Donald Trump spolu s jeho synem Ericem přivítal HaryhoTanoea v Trump Tower a na své inauguraci.

Vidíme tady, že mezinárodní zločinecký syndikát se nerozpakuje spolupracovat s kýmkoli. Donald Trump to měl rozehrané na obou stranách. Jak čelní představitelé Fronty obránců Islámu, kteří otevřeně podporovali Islámský stát, AbůBakrBagdádího a Ajmána al-Zavahrího, tak i těsné napojení a souručenství na židovský stát Izrael, které podporoval on a jeho blízcí spolupracovníci, kterými se Trump obklopil. Jmenovitě např. Allan Dershowitz nebo jeho zeťák JaretKushner. To jsem pokryl velmi podrobně ve druhém díle mého pořadu Izraelský jaderný program. Nebo Hillary Clintonovou zase finančně podporovala třeba mimojiné vláda HašimaTačiho v Kosovu, nebo řada arabských zemí v perském zálivu nasáklých ropou. Jen ze Saúdské Arábie jí dorazilo nějakých 10 milionů, další miliony zaslaly Spojené arabské emiráty, Katar, Omán, Brunej nebo Alžírsko. Nebo famílieJoeBidenaa jeho syna Huntera s praním peněz přes ukrajinskou Burismu a nadaci Franklin TempletonInvestments, která pere peníze pro americkou Demokratickou stranu. Světové oligomafii je to jedno, kšeftují spolu navzájem, ale jen nám se předkládá prezentace mýtického obrazu kulis moci, jakože jsou všichni nepřátelé. Viděli jsme to na Georgi Bushovi, který také spolu s fotříkem a bráchou kšeftovali s Kuvajťany, Saúdy, rodinou Bin Ládinů, a na veřejnosti vytvářeli dojem, jakoby byli nesmiřitelní nepřátelé. Všechno je mediální fikce.

Sukarnovi studenti“ v Československu

Tohle byl jakýsi vrchol, abychom si naprojektovali vývoj v Indonésii do dnešní doby, protože pro nás je to takový záhadný neznámý konec světa, ale jak vidíme, probíhá tu čilá spolupráce s napojením na mezinárodní zločinecký syndikát. Pojďme ale na předposlední minikapitolku. Indonésie za prezidenta Sukarna udržovala čilé hospodářské styky mj. s Československem a zbraně nakupovala ve velkém v Sovětském svazu. Československá zahraniční politika se od poloviny padesátých let orientovala ve větší míře na státy dekolonizovaného světa. Součástí bilaterálních kulturních dohod bylo přijímání zahraničních studentů na československé vysoké školy. Ačkoliv hlavním zájmem bylo, aby se absolventi vraceli do svých domovských zemí, v mnoha případech se tak nedělo. Existovala u nás také studentská komunita, která byla nucená zůstat v Československu navzdory osobním preferencím. Touto skupinou byli indonéští studenti. Na podzim roku 1965 si indonéští studenti v Československu v reakci na krizi ve své domovské Indonésii založili svůj svaz a postavili se proti generálské Suhartově vládě a jejím metodám. Tato informace tvoří předposlední minikapitolku potvrzující, že i my jsme přispěli k ochraně indonéských studentů před masakrem a genocidou, kterého by se jistě také stali obětí. To byl prosím pěkně ten zlý Bolševik.

Závěr

Nezdárný pokus o puč vynesl Komunistické straně Indonésie, založené 23. května 1920 a dlouhá léta působící v ilegalitě, 12. března 1966 zákaz činnosti. Téhož dne, tedy 12. března 66 předal levicový prezident Sukarno, známý jako propagátor řízené demokracie a spolupráce s táborem míru a socialismu, politickou moc v zemi náčelníku štábu pozemních vojsk pravicovému generálu Suhartovi a 22. února 1967 pak všechny prezidentské pravomoci.

Bývalý prezident Sukarno prožil zbytek života v domácím vězení, zatímco Suhartova hvězda stoupala vzhůru. Suharto se stal od března do července 1966 náměstkem předsedy vlády pověřeným záležitostmi obrany a bezpečnosti, v letech 1966 až 1967 předsedou prezídia vlády pověřeným záležitostmi obrany a bezpečnosti a v roce 1966 povýšil na armádního generála. Mezi tím vystřídal řadu dalších funkcí, než se stal od 12. března 1968 do 21. května 1998 prezidentem Indonéské republiky. Generál Suharto tedy vládl Indonésii tvrdou rukou jedenatřicet let, převedl zemi do západního bloku a otevřel zahraničním firmám. Sám přitom pohádkově zbohatl. Donucen odstoupit byl až za Asijské hospodářské krize na konci 90. let, kdy začala být opět populární původní Sukarnova strana, tehdy vedená už jeho dcerou Megawati. Ani za prezidentství MegawatiSukarnoputri v letech 2001 až 2004, ani za jejích nástupců přitom nebyla Suhartova vláda náležitě odsouzená, spíše naopak.

Zdravotní stav Generála Suharta způsobený rozsáhlými infekcemi, se prudce zhoršil. Zemřel 27. ledna 2008 v metropoli Jakartě ve věku více než 86 let. Po své smrti byl Suharto pochovaný se všemi poctami ve vlastním mauzoleu a dodnes je v Indonésii vnímaný jako spíše kladná postava, která je kritizovaná více za korupci a přístup k menšinám než za zmiňované masakry. Toto je příběh, který se odehrál bez našeho vědomí a mimo oči světové veřejnosti. Kdyby se totiž do toho začalo příliš vrtat, ukázalo by to opět na naše americké mírotvůrce s rukama od krve, kteří mě začínají připadat jako ti nejdokonalejší teroristé světa.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *