Druhý díl pojednává o politické situaci a událostech v Haiti v průběhu 20. století a začátkem 21. století. Zabývá se například masovou sterilizací žen v Haiti a Portoriku, občanskou opozicí, vojenskou intervencí USA v roce 1994, první a druhou vlnou reforem, kosovským modelem a jeho haitskou kopií, obchodem s narkotiky a převratem v roce 2004. Také se zaměřuje na to, jak se tyto události projevily v haitském zemědělství a jaké měly dopady na ekonomiku a politickou situaci v zemi.
Úvod
Stručně zrekapituluji, čemu jsem se věnoval v minulém díle. Podíval jsem se na začátky a kořeny amerických intervencí na Haiti. Zpočátku to byla City Bank, která vlastnila železnice, přístavy, dokonce i haitskou národní banku, ale i cukrové plantáže. Američané uskutečnili svou první intervenci s dosazením svého loutkového prezidenta na Haiti v roce 1915. Od té doby je tato americká praxe na Haiti zcela běžná. Generál Smedley Butler byl velitelem tehdejší americké námořní pěchoty, a právě on svých činů později hořce litoval, a jako určitý druh vykoupení popsal zcela přesně, co a jak Američané prováděli nejen na Haiti. Ovšem právě na Haiti jsem se v rámci jeho textů zaměřil, protože právě on byl exkluzivním informačním zdrojem a insiderem, který vynesl skutečnou praxi Američanů na Haiti.
Následně jsem se podíval na americké vládní dokumenty, které odhalily úpravu počasí ve středoatlantské oblasti, která byla prováděná Američany už v 70. letech. Zkoumal jsem, proč bylo v Miami na Floridě americkým armádním velitelstvím Southcom uspořádané simulační cvičení katastrofy na Haiti 11. ledna 2010, pouhý den před skutečným zemětřesením na Haiti. Neskutečné informace, které evokují cvičení těsně před 11. zářím nebo před vypuknutím pandemie Covid-19. Více jsme se dozvěděli v minulém díle. Následně jsem se podíval na převrat v roce 1991, který odstartoval tříletý brutální chaos do roku 1994. Zde se silně začala opět angažovat CIA s žoldáky, které si Američané předtím vycvičili v Ekvádoru.
Haiti a Portoriko: Masové Sterilizace žen ve 20. století
Američané nevyužívali jako biologickou laboratoř pouze Haiti, ale například i Portoriko nebo Jamajku. Abychom pochopili rozsah strašných operací, které Američané prováděli v oblasti Karibiku, musíme začít od začátku –v roce 1928. Vzpomínáte si na můj trojdílný dokument Utajení démoni Nacismu? Tady jsem popisoval americkou společnost IBM s jejím tehdejším ředitelem Thomasem J. Watsonem, devótním obdivovatelem Adolfa Hitlera.
Právě systém děrných štítků IBM pomohl Nacistůmvelmi významně k mechanizaci, choduhospodářství, zbrojení,pracovních nucených sil německé Třetí říše.Tetování u obětívyhlazovacích koncentračních táborůbyla identifikačníčísla IBM,která se zadávalado oněch počítaček naděrné štítky.
Jenže IBM použilopodobné systémyv jamajské studiirasového kříženíuž v roce 1928. Spoluautorem této jamajskéstudie na křížení rasy bylamerický eugenik CharlesDavenport, který ještě sedvěma dalšími americkýmieugeniky navštívil Berlín vroce 1936, aby s Nacistydoladili zákony o čistotěrasy.
Takže Američané, díky technologii IBM na systém děrných štítků, prováděli na Jamajce pokusy na křížení rasy už v roce 1928. Toto ale pokračovalo dále v Portoriku. Jsou to informace, které se mi do dokumentuDepopulace planety nevešly, ale v případě oblasti Karibiku je velmi důležité uvést je právě teď pro pochopení souvislostí.
Mezi 30. a 70. lety 20. století byla v Portoriku sterilizovaná přibližně třetina ženské populace, což představuje nejvyšší míru sterilizace na světě. Navzdory vysoké míře sterilizací zůstává temná historie těchto operací nedostatečně prozkoumaná a skrytá ve stínu dějin. V roce 1937 došlo k legalizaci antikoncepce v Portoriku a k přijetí zákona portorickou vládou, který umožňoval provádět sterilizaci podle uvážení eugenické komise. Brzy po této právní změně začal program podporovaný americkou vládou vysílat do venkovských částí ostrova úředníky ministerstva zdravotnictví, kteří propagovali sterilizaci. Do roku 1946 docházelo v různých portorických nemocnicích k častým sterilizacím po porodu. O rok později ovšem studie zjistila, že čtvrtina sterilizovaných žen svého rozhodnutí litovala. Katolíci a nacionalisté proti sterilizacím v 50. letech 20. století bojovali, což nakonec vyústilo ve zrušení zákona v roce 1960.
Sterilizace byla tak běžná, že se jí říkalo jednoduše "la operación" (operace). Stejnojmenný dokumentární film z roku 1982 odhalil kontroverzní historii plánování rodiny v Portoriku a jeho roli v politickém a ekonomickém rozvoji ostrova. Portorická a americká vláda chtěly Portoriko učinit modernějším a ekonomicky úspěšnějším. Vycházela z myšlenky, že Portoriko je přelidněné, a proto existoval dvojí plán na zvýšení národního úspěchu.
První částí plánu ve 40. až 60. letech 20. století byla podpora migrace do New Yorku a dalších částí Spojených států. Druhý aspekt zahrnoval propagaci sterilizace jako nejlepší formy kontroly porodnosti pro většinu žen a zavedený limit dětí na rodinu. Současně se podporovalo zapojení žen do pracovního procesu především v oblasti vyšívání a textilního průmyslu. Pro americké kapitalisty byly ideální takové ženy, které nemohly mít děti, takže se nerozptylovaly jejich výchovou, a o to víc pro ně mohly makat v jejich manufakturách a robotárnách.
Snahy o sterilizaci byly natolik rozšířené, že byly integrované do pracovního života žen. V továrnách bylo možné najít kliniky pro plánování rodiny, které díky grantu organizaceUSAID poskytovaly sterilizaci zdarma. Díky tomuto programu se portorické ženy staly pokusnými králíky pro americké farmaceutické společnosti, které vyvíjely moderní antikoncepční pilulky Falicov.
V polovině padesátých let minulého století byla v Portoriku na veřejném sídlišti zahájena první rozsáhlá zkouška pilulky na lidech – a nedůvěra byla okamžitá. Během několika týdnů po zahájení pokusů obvinily populární noviny El Imparcial sponzory projektu z vedení neomalthusiánské kampaně a místní lékaři svým pacientům sdělovali, že pilulka je nebezpečná. Ačkoli byly zákroky ženám prezentované jako bezplatná forma spolehlivého plánování rodiny, často neměly všechny informace a později sterilizace litovaly. Jedna studie zjistila, že ze sterilizací, které proběhly mezi lety 1954 až 1982, pociťovalo 21% žen určitou lítost nad tím, že se nechaly operovat, a 11% žen cítilo rozhodnou lítost nad tím, že se nechaly sterilizovat.
Teorií o tom, proč bylo zrovna Portoriko vybrané jako testovací území, navzdory silně katolickému obyvatelstvu, je více: Bylo to snadno dostupné z americké pevniny. Neexistovaly tam žádné zákony zakazující antikoncepci. A díky přelidněnosti a chudobě bylo toto místo obzvláště atraktivní pro biologa Gregoryho Pincuse, který se zabýval globální kontrolou populace.
Kontrola populace zaměřená na Latinoameričany nebyla rozšířená pouze v Portoriku. Nucené sterilizace byly běžné také v Kalifornii. Film No Más Bebés vypráví příběh mexických Američanek, které byly sterilizovány při porodu v Los Angeles v 60. a 70. letech 20. století. V Los Angeles probíhaly v 70. letech hromadné žaloby latinoamerických žen, nebo Mexičanek, které byly pod nátlakem anebo bez jejich vědomí sterilizované. Po roce v portorickém San Juanu byly zahájené další projekty v Humacao v Portoriku a v Port-au-Prince na Haiti.
Dozvídáme se tedy, že sterilizační programy probíhaly také na Haiti od 50. let minulého století, a vyvrcholily v 90. letech. V období chaosu a brutální vlády vojenské junty mezi lety 1991 až 1994 Američané prováděli rozsáhlé depopulační experimenty na Haiti podobně jako dříve s modifikací počasí v karibském regionu. To jsem probíral podrobně v mém trojdílném cyklu Depopulace planety.
Podívejme se proto na interní zprávu americké Agentury pro mezinárodní rozvoj z června 1993, která odhaluje, že základním cílem americké vlády je zabránit domorodcům v rozmnožování. V dokumentu z června 1993, který objevil washingtonský zpravodaj serveru CounterPunch, jsou "cíle" politiky pro Haiti uvedené zcela jasně: získat 200000 nových "příjemců" antikoncepce; cíl "sociální marketingové složky" "6000 cyklů pilulek měsíčně" a zřízení 23 zařízení pro poskytování sterilizací, které byly konejšivě označované jako "dobrovolná chirurgická antikoncepce", což byl cíl, který byl překročený.O "cílech" týkajících se zdraví žen nebyla v dokumentu žádná zmínka.
Cíle sterilizovat domorodé ženy byly patrné i z hlavního doporučení memoranda, kterým byla"demedikalizace nebo liberalizace poskytování služeb". Agentura USAID v tomto dokumentu navrhovala "odstranění praxe vyžadování návštěvy lékaře" před podáním hormonálních metod.Zjednodušeně to znamenalo, že USAID se domnívala, že lékaři na Haiti nemuseli ztrácet čas s pánevními prohlídkami nebo stěry z rodidel. Stačilo, když ženy začaly používat hormonální metodu podle svého výběru.
Brooklynská skupina haitských žen Women of Koalisyon, vydala brožuru, ve které podrobně popsala zneužívání na klinikách na Haiti financovaných USAID.Místní kliniky nabízely jídlo a peníze ženám výměnou za to, aby se nechaly sterilizovat. Ženám bylo slibováno, že vazektomie bude nejen vratná, ale že pomůže zabránit AIDS. Ženám bylo také nabízené oblečení výměnou za souhlas s užíváním Norplantu, což byl pětiletý antikoncepční implantát. To vedlo k řadě problémů včetně neustálého krvácení, bolestí hlavy, závratí, nevolnosti, radikálního úbytku hmotnosti, depresí a únavy. Požadavky na vyjmutí tyčinek Norplantu byly obstruované.
Všímáte si, tyčinka Norplant patří k jedné z metod arzenálu sterilizace a snižování populace lidí na planetě produkovaná americkou agenturou USAID. V roce 1977 Reimert Ravenholt, ředitel populačního programu agentury USAID, prohlásil, že cílem jeho agentury bylo sterilizovat čtvrtinu žen na světě. I toto probíhalo během totálního chaosu vlády vojenské junty mezi lety 1991 až 1994. Tehdy bylo Američanům dovoleno absolutně všechno.
Podobná sterilizace proběhla o několik let později s 300 000 domorodými ženami v peruánských Andách. Všechno jsem probíral podrobně v mém trojdílném dokumentu Depopulace planety. Jen, abychom si učinili celistvý obraz, přitom o spoustě experimentech v těchto končinách netušíme. Pokud prosím máte nějaké informace, pošlete mě je do komentářů nebo na redakční e-mail, uvítám jakékoli další informace.
Občanská opozice
Na Haiti tehdy vznikla organizace označovaná jako Convergence démocratique, Demokratická konvergence. Byla to skupina asi 200 politických organizací, kterou vedl bývalý starosta Port-au-Prince Evans Paul. Tato Demokratická konvergence spolu se Skupinou celkem 184 občanských organizací, nakonec vytvořila takzvanou demokratickou platformu organizací občanské společnosti a opozičních politických stran.
V čele této občanské opozice G-184 stál Andre Apaid, americký občan haitských rodičů narozený ve Spojených Státech. Jde o typické neoliberální progresivisty s napojením na americké zájmy. To dokumentuje i fakt, že Andreho jeho přátelé běžně oslovují Andy. Andy Apaid vlastní společnost Alpha Industries, jednu z největších haitských exportních montážních linek na levnou pracovní sílu, která vznikla ještě za Duvalierovy éry. V jeho továrnách se vyrábělo textilní zboží a montovaly elektronické výrobky pro řadu amerických firem včetně Sperry/Unisys, IBM, Remington a Honeywell.
Andy Apaid byl největším průmyslovým zaměstnavatelem na Haiti, který zaměstnával přibližně 4000 pracovníků. Mzdy vyplácené v továrnách Andyho Apaida dosahovaly pouhých 68 centů na den. Psalo se o tom v Miami Times v článku z 26. února 2004. Tehdejší minimální mzda činila řádově 1,50 dolaru na den. Americký Národní výbor práce tehdy informoval, že v Apaidových továrnách v Haiti se často platilo méně než minimální mzda a že jeho zaměstnanci byli nucení pracovat 78 hodin týdně, podle článku v Daily News z 24. února 2004.
I tady se nám nitky opět sbíhají do osudového roku převratu na Haiti 1991. Andy Apaid byl totiž rozhodným stoupencem vojenského převratu v roce 1991. Jak Convergence démocratique, tak občanská opozice G-184 měly vazby na bývalé eskadry smrti Fronty za pokrok Haiti, vedené naším známým Guyem Philippem. Na Haiti se tehdy dokonce vynořily informace, že tato Fronta za pokrok Haiti byla také financovaná haitskou podnikatelskou komunitou. Jinými slovy, mezi občanskou opozicí Demokratické Konvergence a G-184, které se prohlašovaly za nenásilné, a polovojenskou Frontou za pokrok Haiti existoval velmi jasný průsečík společných zájmů. Jednoduše, nic je nerozdělovalo, naopak se maximálně shodovaly. Chaos vojenské junty skončil na Haiti v roce 1994. Tehdy byl znovu zvolený katolický kněz Jean-Bertrande Aristide, který byl u moci od roku 1994 až do roku 2004.
Národní nadace pro demokracii
Praxe Spojených Států bývá obvykle taková, že podporují opoziční síly v různých patrech. Na tom nejnižším vycvičují své operativce a další osoby, které se podílejí na destabilizaci země. Jsou to převážně žoldáci v polovojenských skupinách. Na vyšším patře se provádí korupce politiků ať už uplácením, nebo kompromitací, kdy tito politici musí poslouchat. V dalším zákulisním patře to jsou nevládní organizace, které jsou skvělou pátou kolonou a jakýmsi státem ve státě.
Na Haiti to byly dvě základní skupiny. Demokratická Konvergence a občanská opozice G-184, tedy 184 občanských organizací. Tato občanská opozice na Haiti byla financovaná americkou Národní nadací pro demokracii(NED), která je prodlouženou rukou CIA. Haitskou demokratickou platformu podporoval americký Mezinárodní republikánský institut (IRI), který je odnoží této hlavní Národní nadace pro demokracii. Předsedou správní rady Mezinárodního republikánského institutu byl senátor John McCain.
A tady už to začíná být velmi zajímavé. Vůdce občanské opozice G-184 Andy Apaid byl ve spojení s někdejším americkým ministrem zahraničí Colinem Powellem ve dnech před únosem a deportací prezidenta Aristida americkými silami 29. února 2004. K tomu podrobně dojdu v kapitole o jeho únosu. Apaidova zastřešující organizace elitních podnikatelských a náboženských nevládních organizací, kterou podporoval také americký Mezinárodní republikánský institut (IRI), dostával značné finanční prostředky od Evropské unie, což čerpám z dalšího článku.
Stojí za to připomenout, že americký NED, ačkoli formálně není součástí CIA, plní důležitou zpravodajskou funkci na poli občanských politických stran a nevládních organizací. Kdo mě posloucháte nebo čtete pravidelně, už tyto všechny věci znáte, ale pro vás, kteří se s těmito informacemisetkáváte poprvé, stručně zrekapituluji základ této organizace NED. Podrobněji jsem se tomu věnoval ve třetím díle mého pětidílného cyklu Krvavá historie CIA.
Americká Národní nadace pro demokracii (NED) vznikla v roce 1983, kdy byla CIA obviňovaná z tajného uplácení politiků a zakládání falešných krycích organizací občanské společnosti. Podle Allena Weinsteina, který byl za Reaganovy vlády zodpovědný za založení NED platí, že: "Mnohé z toho, co dnes děláme, dělala CIA tajně už před 25 lety."(z článku ve Washington Post, 21. září 1991)
Organizace NED směřuje finanční prostředky amerického Kongresu do čtyř institutů: Mezinárodní republikánský institut (IRI), Národní demokratický institut pro mezinárodní záležitosti (NDI), Centrum pro mezinárodní soukromé podnikání (CIPE) a Americké centrum pro mezinárodní pracovní solidaritu (ACILS). Tyto organizace jsou prý "jedinečně kvalifikované k poskytování technické pomoci začínajícím demokratům po celém světě".
Jinými slovy, mezi CIA a organizací NED existuje rozdělení úkolů: Zatímco CIA poskytuje tajnou podporu ozbrojeným polovojenským povstaleckým skupinám a eskadrám smrti, organizace NED a její čtyři složky financují občanské politické strany a nevládní organizace s cílem nastolit americkou "demokracii" po celém světě. Organizace NED představuje takříkajíc občanskou odnož CIA. Intervence tohoto tandemu CIA a NED, v různých částech světa se vyznačují jednotným schématem, které se uplatňuje v mnoha zemích.
Organizace NED poskytla finanční prostředky skupinám "občanské společnosti" ve Venezuele, které iniciovaly pokus o převrat proti prezidentu Hugo Chávezovi. Ve Venezuele to byla "Demokratická koordinace", která byla příjemcem podpory NED. Na Haiti to byly Demokratická konvergence a občanská opozice G-184.
Podobně v bývalé Jugoslávii CIA směřovala podporu Kosovské osvobozenecké armádě (od roku 1995), polovojenské skupině zapojené do teroristických útoků na jugoslávskou policii a armádu. Mezitím organizace NED prostřednictvím "Centra pro mezinárodní soukromé podnikání" (CIPE) podporovala opoziční koalici DOS v Srbsku a Černé Hoře. Konkrétně NED financoval G-17, což byla opoziční skupina ekonomů, zodpovědná za formulaci reformní platformy "volného trhu" koalice DOS v prezidentských volbách v roce 2000, které vedly k pádu Slobodana Miloševiče.
Hořká "ekonomická medicína" na Haiti
Na tomto místě je potřeba vysvětlit základní stavebnicové kameny světové ekonomiky, které mají vliv nejen na Haiti, ale na 95% dnešní světové ekonomiky. Mezinárodní měnový fond a Světová banka jsou klíčovými aktéry procesu hospodářské a politické destabilizace.Reformy Mezinárodního měnového fondu jsou sice prováděné pod záštitou mezivládního orgánu, ale mají tendenci podporovat strategické a zahraničněpolitické cíle Spojených Států.
Na základě takzvaného "washingtonského konsensu" přispívají úsporná a restrukturalizační opatření Mezinárodního měnového fondu svými ničivými dopady často k vyvolání sociálních a etnických sporů. Reformy Mezinárodního měnového fondu často urychlují pád vybraných vlád. V extrémních případech hospodářských a sociálních nepokojů přispěla hořká ekonomická medicína Mezinárodního měnového fondu k destabilizaci celých zemí, jako tomu bylo v Somálsku, Rwandě nebo Jugoslávii.
Program Mezinárodního měnového fondu je důsledným nástrojem ekonomické dislokace (porušení původního stavu). Reformy Mezinárodního měnového fondu přispívají k přetváření a zmenšování státních institucí prostřednictvím drastických úsporných opatření. Ta jsou prováděná souběžně s dalšími formami intervencí a politického vměšování, včetně tajných aktivit CIA na podporu povstaleckých polovojenských skupin a opozičních politických stran.
Kromě toho se pod vedením Mezinárodního měnového fondu často zavádějí takzvané "nouzové obnovy" a "postkonfliktní" reformy v důsledku občanské války, změny režimu nebo "mimořádné situace v zemi". A to začalo probíhat právě na Haiti.
Na Haiti se reformy "volného trhu" sponzorované Mezinárodním měnovým fondem prováděly důsledně od Duvalierovy éry. Od prvního zvolení prezidenta Aristida v roce 1990, tehdy pouze na necelý rok, byly uplatňované v několika etapách. Vojenský převrat v roce 1991, který se uskutečnil 8 měsíců po nástupu Jeana Bertranda Aristida do prezidentského úřadu, měl zvrátit reformy Aristidovy vlády ve prospěch Haiťanů, a znovu obnovit neoliberální politický program drancování Haiti předchozí Duvalierovy éry. To si musíme vysvětlit.
V roce 1983 byl za Duvalierova režimu jmenovaný do funkce ministra financí úředník Světové banky Marc Bazin. Na tento post ministra financí ho tehdy doporučil Mezinárodní měnový fond: "doživotní prezident Jean-Claude Duvalier souhlasil se jmenováním nominanta Mezinárodního měnového fondu, bývalého úředníka Světové banky Marca Bazina, ministrem financí". Posuňme se o 7 let později. Úředník Světové banky Marc Bazin, který byl považovaný za "favorita" Washingtonu, později kandidoval proti Aristidovi v prezidentských volbách v roce 1990. Tento bývalý úředník Světové banky Marc Bazin byl v červnu 1992 vojenskou juntou jmenovaný předsedou vlády. Ve skutečnosti o jeho jmenování usilovalo americké ministerstvo zahraničí.
Marc Bazin byl povolaný vojenskou juntou, aby vytvořil takzvanou konsensuální vládu. Stojí za zmínku, že právě během Bazinova působení ve funkci premiéra byly mezi lety 1992 až 1994 rozpoutané politické masakry a mimosoudní vraždy prováděné eskadrami smrti Fronty za pokrok Haiti podporovanými CIA. Tyto masakry vedly k zabití více než 4000 civilistů. Přibližně 300000 lidí se stalo uprchlíky ve své vlastní zemi, další tisíce uprchly přes hranice do Dominikánské republiky a více než 60000 se vydalo na širé moře. Tato data čerpám z prohlášení Diny Paul Parksové, výkonné ředitelky Národní koalice pro práva Haiťanů, ve Výboru pro soudnictví amerického Senátu 1. října 2002.
Mezitím CIA zahájila pomlouvačnou kampaň, která představovala prezidenta Aristida jako "psychicky labilního" podle článku Boston Globe z 21. září 1994. Představitelé haitských odborů tehdy tvrdili, že zásadním důvodem Aristidova svržení byl jeho záměr zvýšit minimální mzdu ze skandálních 14 centů na 50 centů za hodinu. I kdyby se mýlili, mzdová situace, která byla vedlejším produktem programu strukturálních úprav Světové banky pro tuto zemi, vypovídala mnohé o skutečných záměrech americké intervence.
Vojenská intervence USA (1994)
Po třech letech vojenské vlády Amerika v roce 1994 zasáhla a vyslala na Haiti 20000 okupačních vojáků a "mírových sil". Cílem této vojenské intervence Američanů nebylo obnovit demokracii. Právě naopak. Invaze byla provedená s cílem zabránit lidovému povstání proti vojenské juntě a jejím neoliberálním kohortám. Jinými slovy, vojenská okupace Američanů byla provedená s cílem zajistit politickou kontinuitu.
Zatímco členové vojenské junty byli poslaní do exilu, návrat k ústavní vládě vyžadoval dodržování diktátu Mezinárodního měnového fondu. Tím byla vyloučená možnost progresivní "alternativy" k drastickému neoliberálnímu programu. Kromě toho zůstaly v zemi až do roku 1999 americké jednotky. Haitské ozbrojené síly byly rozpuštěné a americké ministerstvo zahraničí najalo známou žoldnéřskou společnost DynCorp, aby poskytovala "technické poradenství" při restrukturalizaci haitské národní policie. Žoldnéřská Společnost DynCorp vždycky fungovala jako odnož pro tajné operace Pentagonu a CIA. Na základě rad společnosti DynCorp, byli do haitské národní policie přivedení bývalí důstojníci Tonton Macoute a haitští vojenští důstojníci, kteří se podíleli na státním převratu v roce 1991. Stejně jako v roce 1915 bylo Haiti v podstatě považované za ohroženou investici, a proto byly opět nasazené americké jednotky, aby pacifikovaly obyvatelstvo.
Haitská armáda, zapletená do převozu drog a obviněná z rozsáhlého porušování lidských práv, nebyla nikdy účinně očištěná. Všeobecná amnestie ve skutečnosti zajistila, že zločinci a vrazi nebyli postavení před soud. Zatrpklost a nedůvěra veřejnosti se prohloubily, zejména proto, že se sociální a ekonomické podmínky zásadně nezměnily, což bylo téměř jisté díky tomu, že Aristide jako podmínku svého návratu souhlasil s tím, že nebude realizovat reformní program, který byl před třemi lety zmařený.
První vlna reforem (1994-2000)
V říjnu 1994 se Aristide vrátil z exilu a znovu se ujal prezidentského úřadu až do konce svého mandátu v roce 1996. Do jeho kabinetu byli přivedení reformátoři "volného trhu". Byla přijatá nová vlna smrtící makroekonomické politiky v rámci takzvaného Plánu mimořádné hospodářské obnovy (Emergency Economic Recovery Plan), jehož cílem bylo "dosáhnout rychlé makroekonomické stabilizace, obnovit veřejnou správu a věnovat se nejnaléhavějším potřebám".
Obnovení ústavní vlády bylo vyjednané, podle pravidel pravověrných demokratů, za zavřenými dveřmi s vnějšími věřiteli Haiti. Před Aristidovým znovuzvolením do funkce prezidenta země byla nová vláda povinná vyrovnat dluhové nedoplatky země vůči vnějším věřitelům. Nové půjčky poskytnuté Světovou bankou, Meziamerickou rozvojovou bankou (IDB) a Mezinárodním měnovým fondem byly ve skutečnosti použity k vyrovnání závazků Haiti vůči mezinárodním věřitelům. Nové peníze byly použité na splácení starých dluhů, což vedlo ke spirálovitému růstu zahraničního dluhu.
V době nástupu vojenské vlády došlo k poklesu hrubého domácího produktu o 30%. S příjmem na obyvatele 250 dolarů ročně je Haiti nejchudší zemí západní polokoule a patří mezi nejchudší země světa. Světová banka tehdy odhadovala nezaměstnanost na 60%. (Zpráva amerického Kongresu z roku 2000 ji odhadovala až na 80 procent.) V důsledku tříleté vojenské vlády a hospodářského úpadku nedošlo k "mimořádné hospodářské obnově", jak předpokládala dohoda o půjčce Mezinárodního měnového fondu. Ve skutečnosti tomu bylo právě naopak: "Stabilizace" vnucená Mezinárodním měnovým fondem v rámci programu "Oživení" vyžadovala další rozpočtové škrty v téměř neexistujících programech sociálního sektoru.
Byl zahájen program reformy státní správy, který spočíval ve snížení počtu státních zaměstnanců a v propouštění "nadbytečných" státních zaměstnanců. Balíček Mezinárodního měnového fondu a Světové banky částečně přispěl k paralýze veřejných služeb, což nakonec vedlo k zániku celého státního systému. V zemi, kde zdravotnictví a školství prakticky neexistovaly, požadoval Mezinárodní měnový fond propuštění "přebytečných" učitelů a zdravotníků s cílem splnit svůj cíl pro rozpočtový deficit.
Zahraničně-politické iniciativy Washingtonu byly koordinované s předepisováním smrtící ekonomické medicíny Mezinárodního měnového fondu. Země byla doslova dotlačená na pokraj hospodářské a sociální katastrofy.
Osud haitského zemědělství
Na haitském venkově žije každý druhý obyvatel země. Více než 75 % haitské populace se tradičně zabývá zemědělstvím, kde se pěstují jak potravinářské plodiny pro domácí trh, tak řada tržních plodin na vývoz. Už za Duvalierovy éry bylo rolnické hospodářství podkopané. Po přijetí obchodních reforem sponzorovaných Mezinárodním měnovým fondem a Světovou bankou byl zemědělský systém, který dříve produkoval potraviny pro místní trh, destabilizovaný. Po zrušení obchodních bariér se místní trh otevřel dumpingu amerických zemědělských přebytků včetně rýže, cukru a kukuřice, což vedlo ke zničení celého rolnického hospodářství. Haitská produkce klesla o více jak 50% ze 130000 na 60000 tun. Region Gonaives, který byl dříve haitským "košíkem rýže", s rozsáhlými rýžovými poli, byl uvržený do bankrotu.
Koncem 90. let 20. století se místní produkce rýže na Haiti snížila na polovinu a dovoz rýže z Ameriky tvořil více než polovinu místního prodeje rýže. Místní zemědělské obyvatelstvo bylo zdevastované a cena rýže drasticky vzrostla. Během několika let se Haiti, malá chudá země v Karibiku, stala čtvrtým největším dovozcem americké rýže na světě po Japonsku, Mexiku a Kanadě. Jezte, co nevyrábíte, a nejezte, co vyrábíte. To je tajemství offshoringu a financovaného exportního zemědělství nejen na Haiti. V důsledku toho se Haiti z prakticky soběstačné produkce této základní obiloviny národní stravy stalo zemí, která ji masivně dováží. Ačkoli je případ rýže nejdramatičtější, není zdaleka jediný. Z méně než 20% potravin dovážených na počátku 80. let 20. století se Haiti dostalo na úroveň, kdy dnes dováží více než 55 % potravin ze zahraničí, především z Ameriky a Dominikánské republiky.
V roce 1915 bylo mnohem snazší identifikovat ekonomické zájmy, které byly v sázce. V globalizované ekonomice je těch, kteří tahají za nitky Haiti, více a jsou téměř neviditelní. Koncem 90. let 20. století podnikalo na Haiti více než 60 amerických společností, ze kterých mnohé byly známé v oblasti obchodu s oděvy a sportovním oblečením. Patřily mezi ně například baseballové a softbalové míče Wilson a Star Sportswear, Universal Manufacturing a H. H. Cutler Company, které vyráběly zboží pro Disneyho děti, Fisher-Price, Major League Baseball, National Basketball Association, National Football League a National Hockey League. Největšími maloobchodními prodejnami zboží vyrobeného na Haiti před převratem v 90. letech a během něj byly společnosti Sears, J. C. Penney a samozřejmě WalMart.
Dnes je na Haiti přibližně 600000 zemědělských podniků, které jsou organizované do malých pozemků, o rozloze 0,5 až 1,8 hektaru. Rolnické zemědělství je většinou rodinné a tradiční, ale existuje mnoho různých forem vlastnictví. Rodinní vlastníci půdy, nájemci, pachtýři, nádeníci atd. Používané nástroje jsou rustikální, často ne víc než tradiční krumpáč a mačeta, obvykle bez tažných zvířat, bez jakýchkoli strojů, bez chemických hnojiv, s původním osivem. To všechno v režimu zemědělství založeného na dešti. Haiti je dnes nejchudší zemí na západní polokouli, a přesto místní rolníky vlastní zemědělství neuživí. Korporace jako Agritrans provádějí zábory půdy státními dekrety, a místní zemědělce vystěhovávají.
Jak se vyjádřil jeden zoufalý haitský zemědělec:"Země je Boží věc, kterou Bůh stvořil pro nás. Dříve než stvořil své děti, stvořil Bůh zemi. Ale pak nám zemi vzali z rukou. Dnes nemáme kde sázet, kde pást nějaká malá zvířata, děti nemohou chodit do školy. Jsme ve velmi těžké situaci".
Americká agentura pro mezinárodní rozvoj USAID buduje pro dělníky polouzavřené obytné čtvrti pro těžbu surovin, samozřejmě za pakatel a pro mezinárodní korporace. Jejich projekty se stále rozšiřují. Například haitská vláda dekretem postoupila nejméně 8600 hektarů úrodné půdy rodině Apaidů, která patří k nejbohatším v zemi. Má tam vzniknout další zemědělská zóna pro výrobu a vývoz stévie pro nadnárodní korporaci Coca-Cola. Takto bych mohl pokračovat dál, ale myslím, že základní obraz a představu jsme si vytvořili.
Druhá vlna reforem (2000-2004)
Prezidentské volby byly naplánované na 23. listopadu 2000. Clintonova administrativa tehdy uvalila v roce 2000 embargo na rozvojovou pomoc Haiti. Sotva dva týdny před volbami podepsala odstupující haitská administrativa dopis o záměru s Mezinárodním měnovým fondem. Perfektní načasování: dohoda s Mezinárodním měnovým fondem prakticky od počátku vylučovala jakýkoli odklon od neoliberální agendy.
Haitský ministr financí zaslal 14. prosince 2000 parlamentu upravený rozpočet. Podpora dárců byla podmíněna jeho schválením zákonodárným sborem. Aristide sice slíbil zvýšit minimální mzdu, zahájit výstavbu škol a programy na podporu gramotnosti, ale nová vláda měla svázané ruce. Všechna zásadní rozhodnutí týkající se státního rozpočtu, řízení veřejného sektoru, veřejných investic, privatizace, obchodní a měnové politiky už byla přijatá. Byla součástí dohody uzavřené s Mezinárodním měnovým fondem 6. listopadu 2000.
V roce 2003 Mezinárodní měnový fond nařídil uplatnění takzvaného pružného cenového systému u pohonných hmot, což okamžitě vyvolalo inflační spirálu. Měna byla devalvovaná. Ceny ropy se v lednu a únoru 2003 zvýšily přibližně o 130%. To posloužilo ke zvýšení odporu obyvatelstva vůči Aristidově vládě, která podporovala provádění ekonomických reforem Mezinárodního měnového fondu.
Zvýšení cen pohonných hmot přispělo ke 40-ti procentnímu nárůstu spotřebitelských cen v letech 2002 až 2003. Mezinárodní měnový fond zase požadoval, navzdory dramatickému nárůstu životních nákladů, zmrazení mezd jako prostředek "kontroly inflačních tlaků". Mezinárodní měnový fond ve skutečnosti tlačil na vládu, aby snížila platy ve veřejném sektoru (včetně platů učitelů a zdravotníků). Mezinárodní měnový fond také požadoval postupné zrušení zákonem stanovené minimální mzdy ve výši přibližně 25 centů na hodinu. "Flexibilita trhu práce", tedy mzdy vyplácené pod zákonem stanovenou minimální mzdou, by podle Mezinárodního měnového fondu přispěla k přilákání zahraničních investorů(!). Denní minimální mzda činila v roce 1994 3 dolary a v roce 2004 klesla na přibližně 1,50 až 1,75 dolarů v závislosti na směnném kurzu gurdy vůči dolaru.
V naprosto zvrácené logice jsou propastně nízké mzdy na Haiti, které jsou od 80. let 20. století součástí rámce politiky levné práce, Mezinárodním měnovým fondem a Světovou bankou, považované za prostředek ke zlepšení životní úrovně. Jinými slovy, dílny v montážním průmyslu a nucené pracovní podmínky na haitských zemědělských plantážích považuje Mezinárodní měnový fond za klíč k dosažení hospodářské prosperity, protože "přitahují zahraniční investice".
Země se ocitla ve svěrací kazajce spirálovitě rostoucího zahraničního dluhu. Hořkou ironií je, že v zemi, kde na 10000 obyvatel připadá 1,2 lékaře a kde je velká většina obyvatelstva negramotná, byla zavedená úsporná opatření v sociálních sektorech sponzorovaná Mezinárodním měnovým fondem a Světovou bankou. Státní sociální služby, které za Duvaliera prakticky neexistovaly, se zhroutily.
Výsledkem ministrování Mezinárodního měnového fondu byl další propad kupní síly, který postihl i střední příjmové skupiny. Mezitím prudce vzrostly úrokové sazby. V severních a východních částech země vedlo zvýšení cen pohonných hmot k faktickému ochromení dopravy a veřejných služeb včetně dodávek vody a elektřiny.
Zatímco hrozila humanitární katastrofa, kolaps ekonomiky v režii Mezinárodního měnového fondu posloužil k posílení popularity Demokratické platformy, která obvinila Aristida ze "špatného hospodaření". Není třeba dodávat, že vůdci Demokratické platformy včetně Andyho Apaida, který ve skutečnosti tyto robotárny vlastní, jsou hlavními protagonisty této ekonomiky s nízkými mzdami.
Kosovský model a jeho haitská kopie
V únoru 2003 Washington oznámil jmenování Jamese Foleyho velvyslancem na Haiti. Foley byl za Clintonovy vlády mluvčím ministerstva zahraničí během války v Kosovu. Předtím zastával funkci v bruselském ústředí NATO. James Foley byl vyslaný do Port au Prince před operací sponzorovanou CIA. Do Port au Prince byl převelený v září 2003 z prestižní diplomatické pozice v Ženevě, kde zastával funkci zástupce vedoucího mise při evropské kanceláři OSN.
Stojí za to připomenout zapojení velvyslance Jamese Foleyho do podpory Kosovské osvobozenecké armády v roce 1999. Jeho úlohu jsem tuším probíral v mém pětidílném cyklu Válka proti Jugoslávii.
Kosovská osvobozenecká armáda byla financovaná z peněz vypraných přes obchody s narkotiky a podporovaná CIA. Kosovská osvobozenecká armáda se podílela na podobných cílených politických vraždách a zabíjení civilistů v měsících předcházejících invazi NATO v roce 1999 i po ní. Po invazi a okupaci Kosova pod vedením NATO se Kosovská osvobozenecká armáda pod záštitou OSN přeměnila na Kosovské ochranné síly. Všechno jsem to probíral podrobně v mém pětidílném cyklu Válka proti Jugoslávii. Namísto odzbrojení, které by zabránilo masakrům civilistů, byl této kosovské teroristické organizaci s vazbami na organizovaný zločin a balkánský obchod s drogami přiznaný legitimní politický status.
V době kosovské války byl současný velvyslanec na Haiti James Foley pověřen přípravou informací na ministerstvu zahraničí a úzce spolupracoval se svým protějškem v NATO v Bruselu Jamiem Sheou. Sotva dva měsíce před začátkem války vedené NATO, 24. března 1999, vyzval James Foley k "transformaci" Kosovské osvobozenecké armády na respektovanou politickou organizaci:
"Chceme s nimi, rozumějme s Kosovskou osvobozeneckou armádou, rozvíjet dobré vztahy, když se transformují v politicky orientovanou organizaci. Věříme, že máme mnoho rad a mnoho pomoci, kterou jim můžeme poskytnout, pokud se stanou přesně takovým politickým aktérem, jakým bychom chtěli, aby se stali. Pokud jim můžeme pomoci a oni chtějí, abychom jim v tomto úsilí o transformaci pomohli, myslím, že to není nic, proti čemu by někdo mohl něco namítat.".
Po invazi byla vytvořená samozvaná kosovská správa složená z Kosovské osvobozenecké armády a Hnutí demokratické unie, koalice pěti opozičních stran, které stály proti Rugovově Demokratické lize. Kromě funkce premiéra ovládala Kosovská osvobozenecká armáda také ministerstva financí, veřejného pořádku a obrany. Postoj amerického ministerstva zahraničí vyjádřený ve Foleyho prohlášení zněl, že Kosovská osvobozenecká armáda "nebude moci pokračovat jako vojenská síla, ale bude mít šanci pokročit ve svém úsilí o samosprávu v jiném kontextu", čímž se myslelo inaugurace faktické "narko-demokracie" pod ochranou NATO. (Tamtéž).
Pokud jde o obchod s drogami, Kosovo a Albánie zaujímaly podobné postavení jako Haiti: představují "uzel" v tranzitu, respektive překladiště, narkotik ze "Zlatého půlměsíce" přes Írán a Turecko do západní Evropy. Kosovská osvobozenecká armáda byla podporovaná CIA, německou Bundes Nachrichten Dienst(BND) a NATO a měla vazby na albánskou mafii a zločinecké syndikáty zapojené do obchodu s narkotiky. Byl toto model pro Haiti, jak jej v roce 1999 formuloval pozdější velvyslanec Spojených Států na Haiti James Foley? Naprosto ano.
Pro CIA a ministerstvo zahraničí byla Fronta za pokrok Haiti a Guy Philippe pro Haiti tím, čím byla Kosovská osvobozenecká armáda a Hashim Thaci pro Kosovo. Jinými slovy, záměrem Washingtonu byla změna režimu na Haiti a nastolení loutkové vlády. Tento loutkový režim na Haiti byl zaštítěný Demokratickou platformou a Frontou pro osvobození a národní obnovu, jejímiž vůdci byli bývalí teroristé z Fronty za pokrok Haiti a Tonton Macoute. Ti integrovali "vládu národní jednoty" spolu s vůdci Demokratické konvergence a Skupiny 184 – organizací občanské společnosti vedené Andym Apaidem. Konkrétně Fronta za pokrok Haiti vedená Guyem Philippem obnovila haitské ozbrojené síly, které byly rozpuštěné v roce 1995.
V sázce byla případná dohoda o rozdělení moci mezi různými opozičními skupinami a povstalci podporovanými CIA, kteří byli napojení na tranzitní obchod s kokainem z Kolumbie přes Haiti na Floridu. Ochrana tohoto obchodu měla vliv na vytvoření nové "protidrogové vlády", která sloužila americkým zájmům.
Obchod s narkotiky
Vzpomínáte si na můj dokumentDrogy a CIA? CIA nese spoluodpovědnost nejen za nárůst celosvětové produkce drog, ale také za jejich významné pašování do Spojených Států. V březnu 1997 byl v Miami na Floridě obviněný Michel-Joseph François, policejní šéf na Haiti podporovaný CIA, za to, že pomohl propašovat do Spojených států 30 tun kolumbijského kokainu a heroinu. Haitská národní zpravodajská služba, kterou CIA pomáhala vytvořit, byla také cílem vyšetřování ministerstva spravedlnosti, které vedlo k obvinění.
Zatímco reálná ekonomika Haiti byla pod náporem reforem Mezinárodního měnového fondu přivedená k bankrotu, obchod s překládkou narkotik nadále vzkvétal. Podle amerického Úřadu pro kontrolu obchodu s drogami, zůstává Haiti "hlavní zemí pro překládku drog v celé karibské oblasti, přes kterou proudí obrovské zásilky kokainu z Kolumbie do Spojených států". Odhaduje se, že Haiti je dnes zodpovědné za 14 % veškerého kokainu, který se dostává do Ameriky, což představuje miliardové příjmy pro organizovaný zločin a americké finanční instituce, které perou obrovské množství špinavých peněz. Celosvětový obchod s narkotiky se odhaduje na 500 miliard dolarů.
Velká část tohoto překládkového obchodu směřuje přímo do Miami na Floridě, které je také rájem pro recyklaci špinavých peněz do poctivých investic, například do nemovitostí a dalších souvisejících činností.
Důkazy potvrzují, že CIA chránila tento obchod za Duvalierovy éry i za vojenské diktatury mezi lety 1991 až 1994. V roce 1987 byl senátor John Kerry jako předseda podvýboru pro narkotika, terorismus a mezinárodní operace, amerického senátního výboru pro zahraniční věci pověřený rozsáhlým vyšetřováním, které se zaměřilo na vazby mezi CIA a obchodem s drogami, včetně praní peněz z drog na financování ozbrojených povstání. "Kerryho zpráva" zveřejněná v roce 1989 sice soustředila svou pozornost na financování nikaragujských Contras, ale obsahovala také část věnovanou Haiti:
John Kerry tehdy vypracoval podrobné informace o obchodování s drogami s haitskými vojenskými vládci, které vedly k obvinění podplukovníka Jeana Paula v Miami v roce 1988. Obvinění bylo pro haitskou armádu velkou ostudou, zejména proto, že Jean Paul se vzdorovitě odmítl vzdát americkým úřadům. V listopadu 1989 byl podplukovník Jean Paul nalezený mrtvý poté, co zkonzumoval tradiční haitský dar dobré vůle, dýňovou polévku.
Americký senát si také v roce 1988 vyslechl svědectví, že tehdejší ministr vnitra generál Williams Regala a jeho styčný důstojník amerického Úřadu pro kontrolu obchodu s drogami chránili zásilky kokainu a dohlíželi na ně. Svědectví rovněž obvinilo tehdejšího velitele haitské armády generála Henryho Namphyho z toho, že v polovině 80. let přijímal úplatky od kolumbijských překupníků výměnou za práva k vykládce.
Právě v roce 1989 se dalším vojenským převratem dostal k moci generálporučík Prosper Avril. Podle svědka před podvýborem senátora Johna Kerryho, byl generál Prosper Avril ve skutečnosti hlavním aktérem v roli Haiti jako tranzitního bodu v obchodu s kokainem. Jack Blum, který byl Kerryho zvláštním poradcem, poukázal na spoluvinu amerických představitelů ve svém prohlášení z roku 1996 před Výběrovým výborem amerického Senátu pro zpravodajské služby o obchodování s drogami a válce proti kontrarozvědce:
"Na Haiti, naše zpravodajské "zdroje" v haitské armádě, předaly svá zařízení drogovým kartelům. Místo abychom na prohnilé vedení armády vyvíjeli tlak, bránili jsme je. Drželi jsme se za nos a přihlíželi, jak oni a jejich zločinní přátelé ve Spojených státech distribuují kokain v Miami, Filadelfii a New Yorku."
Haiti, nejen že zůstává centrem překládky kokainu, ale tento obchod od 80. let 20. století výrazně vzrostl. Současná krize souvisí s rolí Haiti v obchodu s drogami. Washington chce mít poddajnou haitskou vládu, která bude chránit trasy překládky drog z Kolumbie přes Haiti na Floridu.
Příliv narko-dolarů, které jsou i nadále hlavním zdrojem devizových příjmů země, slouží k obsluze spirálovitě rostoucího zahraničního dluhu Haiti, a tím i zájmům zahraničních věřitelů.
V tomto ohledu liberalizace devizového trhu, kterou nařídil Mezinárodní měnový fond, poskytla, navzdory formálnímu závazku úřadů bojovat proti obchodu s drogami, vhodnou cestu pro praní narko-dolarů v domácím bankovním systému. Příliv narko-dolarů se vedle "remitencí" od Haiťanů žijících v zahraničí v dobré víře ukládá v komerčním bankovním systému a směňuje za místní měnu. Devizové výnosy z těchto přílivů mohou být následně recyklované směrem ke státní pokladně, kde jsou použité k plnění závazků dluhové služby.
Haiti ale získává jen velmi malé procento z celkových devizových příjmů z tohoto lukrativního kontrabandu. Většina příjmů plynoucích z obchodu s překládkou kokainu připadá zločineckým zprostředkovatelům ve velkoobchodě a maloobchodě s drogami, zpravodajským agenturám, které obchod s drogami chrání, a také finančním a bankovním institucím, ve kterých se perou výnosy z této trestné činnosti.
Dolary z obchodu s drogami jsou rovněž převáděné na účty "soukromého bankovnictví" v četných offshore bankovních rájích. (Tyto ráje ovládají velké západní banky a finanční instituce). Peníze z drog se také investují do řady finančních nástrojů včetně hedgeových fondů a burzovních transakcí. Velké banky a makléřské firmy na Wall Street a v Evropě perou miliardy dolarů, které pocházejí z obchodu s drogami.
Kromě toho rozšiřování peněžní zásoby denominované v dolarech Federálním rezervním systémem, včetně tisku miliard dolarů v dolarových bankovkách pro účely obchodů s narkotiky, představuje zisk pro Federální rezervní systém a jeho složky, soukromé bankovní instituce, ze kterých nejdůležitější je newyorská Federální rezervní banka, tedy FED. Jinými slovy, finanční establishment z Wall Streetu, který hraje zákulisní roli při formulování zahraniční politiky Spojených Států, má eminentní zájem na udržení obchodu s haitskou tranší a zároveň na instalaci spolehlivé "narko-demokracie" v Port-au-Prince, která bude účinně chránit tyto trasy.
Je třeba poznamenat, že od nástupu Eura jako celosvětové měny, se značná část obchodu s narkotiky začala uskutečňovat v Eurech, nikoli v amerických dolarech. Jinými slovy, Euro a dolar jsou konkurenčními měnami v oblasti obchodu s drogami.
Obchod s kokainem v Latinské Americe – včetně překládky přes Haiti – se z velké části uskutečňuje v amerických dolarech. Zatímco odklon od dolarových drogových transakcí, který podkopává hegemonii amerického dolaru jako globální měny, se z velké části týká drogových tras na Blízkém východě, ve střední Asii a v jižní Evropě.
Převrat (2004)
Po Aristidově návratu do úřadu v roce 1994 se hlavní pozornost Američanů soustředila na prosazování "umírněného" nástupce, který by byl ochotnější spolupracovat s americkými podniky a Světovou bankou. Snaha Ameriky o takzvané "udržení demokracie" byla vedená v kontextu tohoto hlavního cíle, který opakovaně zdůrazňoval prezident Bill Clinton ve svých komentářích po okupaci. Situaci samozřejmě zkomplikovala záplava haitských "lidí na lodích", kteří se po převratu snažili dostat do Spojených Států. Jak ale Bill Clinton dobře věděl z osobní zkušenosti z Arkansasu, tato záplava začala už za Duvalierovy éry. V roce 1980 se ale o Haiti ve Spojených Státech zajímali pouze exulanti, hrstka aktivistů a lidé žijící v komunitách přímo postižených tímto přílivem.
Jakmile bylo Haiti v 90. letech takzvaně stabilizované, příliv uprchlíků se zmenšil na pouhý pramínek. Průměrný Haiťan na tom nebyl o nic lépe. Americká mise ale byla přesto považovaná za úspěšnou a pozornost veřejnosti se brzy obrátila k další "televizní krizi".
Ovšem Aristide byl považovaný za nevypočitatelného a neloajálního k americkým zájmům na Haiti, a proto bylo rozhodnuto o jeho sesazení. Jako obvykle k tomu Američané vycvičili zdejší eskadry smrti Fronty za pokrok Haiti, a finančně podpořili občanskou opozici G-184. Bushova administrativa se proto ujala násilného povstání proti Aristidovi, které začalo koncem roku 2003. V roce 2004 se odehrála špinavá operace, v rámci které byl demokraticky zvolený prezident Aristide svržený a deportovaný do USA proti své vůli.
Občanská opozice G-184 fakticky pozvala USA, OSN, Francii a Kanadu, aby přišly a odstranily prezidenta Aristida v den dvoustého výročí nezávislosti Haiti 29. února 2004. Američané donutili prezidenta Aristida podepsat rezignační dopis právě v neděli 29. února 2004 ve dvě hodiny ráno. (Že nám to připomíná podpis dopisu československými představiteli v Moskvě z roku 1968 je jistě jen náhoda…)
29. února 2004 převzalo komando JTF2 kontrolu nad letištěm, ze kterého byl haitský prezident Jean-Bertrand Aristide, podle svých slov, unesený americkou námořní pěchotou do letadla a vysazený ve Středoafrické republice. Podle agentury AFP "asi 30 vojáků kanadských speciálních jednotek zajistilo v neděli 29. února 2004 letiště a dva ostřelovači se umístili na vrcholu kontrolní věže". Elitní bojové jednotky vstoupily do Port-au-Prince o pět dní dříve prý proto, aby chránily americké velvyslanectví. Nasazení JTF2 bylo součástí kampaně Kanady, Francie a Ameriky s cílem destabilizovat a svrhnout zvolenou haitskou vládu. Podle vojenské zprávy o operaci PRINCIPAL, "více než 100 příslušníků kanadských sil a čtyři letadla C-130 Hercules, pomáhalo s nouzovými pohotovostními plány a bezpečnostními opatřeními" během týdne před převratem. Neschopnost udržet pořádek v atmosféře destabilizace podporované Spojenými státy jim poskytla skvělou záminku pro další cvičení ve "změně režimu".
Toto ozbrojené povstání bylo ovšem výsledkem pečlivě zinscenované vojensko-zpravodajské operace. 9 dní před haitským převratem, 20. února 2004, americký velvyslanec James Foley povolal tým čtyř vojenských expertů z Jižního velitelství Spojených Států se sídlem v Miami na Floridě. Oficiálně měli tito experti za úkol "posoudit hrozby pro americké velvyslanectví a jeho personál", jak o tom psaly Seattle Times 20. února 2004. V zemi už působily americké speciální jednotky. Washington oznámil, že tři americké námořní lodě "byly uvedené do pohotovosti, aby se preventivně vydaly na Haiti". Námořní plavidlo Saipan bylo vybavené stíhačkami Harrier s vertikálním startem a útočnými vrtulníky. Další dvě plavidla byla Oak Hill a Trenton. Podle Washingtonu na Haiti mohlo být v krátké době vyslaných přibližně 2200 příslušníků americké námořní pěchoty z 24. expediční jednotky námořní pěchoty v Camp Lejeune ve státě New York.
Následně ozbrojené síly Dominikánské republiky odhalily výcvikové tábory partyzánů uvnitř Dominikánské republiky na severovýchodní haitsko-dominikánské hranici. Počátkem února 2004, právě tato povstalecká polovojenská armáda překročila hranice Haiti z Dominikánské republiky. Tato polovojenská armáda představovala dobře vyzbrojenou, vycvičenou a vybavenou polovojenskou jednotku. Do této paramilitární jednotky byli začlenění bývalí členové Fronty za pokrok Haiti, eskadry smrti v civilu, která se podílela na masových vraždách civilistů a politických atentátech během vojenského převratu sponzorovaného CIA v roce 1991.
Aktivní byla také Fronta národního osvobození a obnovy, kterou vedl Guy Philippe, bývalý policejní velitel a příslušník haitských ozbrojených sil. Guy Philippe byl v letech převratu po roce 1991 spolu s desítkou dalších důstojníků haitské armády vycvičen americkými speciálními jednotkami v Ekvádoru. Dalšími dvěma povstaleckými veliteli byli Emmanuel Constant a Jodel Chamblain, bývalí členové donucovací jednotky z Duvalierovy éry, Tonton Macoute, a vůdci Fronty za pokrok Haiti.
Do spiknutí v roce 2004 byli zapojení jak ozbrojení povstalci, tak civilní podporovatelé, jako například vůdce G-184 Andre Apaid. Jak jsem už také zmínil, Andy Apaid byl v týdnech předcházejících Aristidovu svržení v kontaktu s americkým ministrem zahraničí Colinem Powellem. Guy Philippe i Emanuel Constant měli vazby na CIA a byli v kontaktu s americkými představiteli. Existovaly náznaky, že velitel povstalců Guy Philippe a politický vůdce Revoluční fronty odporu Artibonitů Winter Etienne byli ve spojení s americkými představiteli, jak o tom psalo BBC 27. února 2004.
Ozbrojená vzpoura byla součástí pečlivě naplánované vojensko-zpravodajské operace. Američané prostě využívali stále ty samé osoby a jednotky, které si už vycvičily dříve. Ovšem, hlavní světové informační outlety podávaly o Haiti extrémně zkreslené zprávy. Posluchači alternativy vědí, že mainstreamová korporátní média tu nejsou proto, aby informovala bez přívlastků. Jsou tu proto, aby nám poskytovala pečlivě přefiltrovaný a uspořádaný obraz takový, jaký je v souladu s narativem systémových architektů moci. Tedy těch, kteří mají monopol na psaní oficiálního příběhu, na určování étosu a narativu. Tohle se přesně do puntíku splňovalo u Haiti.
V týdnech předcházejících státnímu převratu 29. února 2004, média zaměřila svou pozornost převážně na ozbrojené gangy a hrdlořezy, aniž by poskytla pochopení pro roli povstalců Fronty za pokrok Haiti. O tom panovalo ohlušující ticho.V oficiálních prohlášeních a rezolucích OSN nepadlo ani slovo o povaze Fronty za pokrok Haiti. To by ale nemělo nikoho překvapovat.
Americký velvyslanec při OSN, muž, který zasedal v Radě bezpečnosti OSN, John Negroponte, hrál klíčovou roli v honduraských eskadrách smrti podporovaných CIA v 80. letech, kdy byl americkým velvyslancem v Hondurasu. Čerpám ze článku v San Francisco Examiner z 20. října 2001. Povstalci Fronty za pokrok Haiti byli mimořádně dobře vybavené a vycvičené síly. Haiťané věděli, o koho se jednalo. Byli to Tonton Macoute z Duvalierovy éry a bývalí zabijáci Fronty za pokrok Haiti. Ti byli podporovaní Spojenými Státy. Zřejmě právě proto se západní média k této otázce vůbec nevyjadřovala, a obviňovala z násilí prezidenta Aristida. Když některá média přecejen přiznala, že Osvobozenecká armáda byla složená z eskader smrti, nezkoumala širší důsledky svých prohlášení. Například to, že tyto eskadry smrti byly výtvorem CIA a Agentury obranného zpravodajství.
Deník New York Times tehdy připustil, že "nenásilná" občanská opozice ve skutečnosti spolupracovala s eskadrami smrti, obviněnými ze zabití tisíců lidí, ale to všechno deník New York Times označil za "náhodné". Nebyl uvedený žádný historický výklad. Kdo byli tito vůdci eskader smrti? Dozvěděli jsme se pouze, že uzavřeli "spojenectví" s "nenásilnými" dobráky, kteří patřili k "politické opozici". A to všechno pro dobrou a záslužnou věc, kterou bylo odstranění zvoleného prezidenta a obnovení demokracie. Ovšem, na útocích rebelů ani na "spojenectví" mezi vůdcem eskader smrti Guyem Philippem a Andym Apaidem, majitelem největší průmyslové manufaktury na Haiti a vůdcem občanské opozice G-184, nebylo nic spontánního ani "náhodného".
Ačkoli Spojené Státy opakovaně prohlašovaly, že budou podporovat ústavní vládu, nahrazení Aristida loajálnější osobou bylo vždy součástí programu tehdejší Bushovy administrativy. Po Aristidově únosu ale Washington nevyvinul žádné úsilí, aby odzbrojil svou zástupnou polovojenskou armádu. Korporátní média při informování o krizi ignorovala jak historii, tak roli, kterou v ní sehrála CIA. Místo toho byli za legitimní mluvčí opozice uznaní takzvaní povstalečtí vůdci, velitelé eskader smrti v 90. letech. Bushova administrativa účinně obětovala prezidenta Aristida a činila ho jediným odpovědným za zhoršující se hospodářskou a sociální situaci.
Ve skutečnosti byla hospodářská a sociální krize Haiti z velké části způsobená ničivými ekonomickými reformami, které Haiti vnutil Mezinárodní měnový fond. Aristidův návrat k moci v roce 1994 byl podmíněný jeho souhlasem s ekonomickou "terapií". Aristide se podřídil, ale přesto byl zařazený na černou listinu a démonizovaný.
Pět měsíců po Aristidově svržení se k americkým a francouzským jednotkám připojilo 500 kanadských vojáků, kteří chránili režim na Haiti dosazený cizinci. Gerard Latortue, který v předchozích 15 letech pobýval na Floridě, byl zodpovědný za podstatné porušování lidských práv. Existují důkazy, že kanadské jednotky se přímo podílely na potlačování prodemokratického hnutí.
Haiti a Afghánistán byly jediné zahraniční země uvedené v návrhu protipovstalecké příručky kanadských ozbrojených sil z roku 2007 jako místa, kde se kanadské jednotky účastnily protipovstalecké války. Podle příručky kanadských sil "se vedla operace COIN proti povstalcům na Haiti od počátku roku 2004". Po smrtícím zemětřesení, které otřáslo Haiti v roce 2010, bylo nasazeno 2000 kanadských vojáků a zároveň bylo připraveno několik těžkých městských pátracích záchranných týmů, které ale nebyly nikdy vyslané. Podle interního spisu se kanadští představitelé obávali, že "politická nestabilita zvýšila riziko lidového povstání a podpořila fámy, že exprezident Jean-Bertrand Aristide, který byl tehdy v exilu v Jihoafrické republice, chtěl zorganizovat návrat k moci".
K hlídání traumatizovaného a trpícího obyvatelstva Haiti bylo vedle 12000 amerických vojáků a 1500 vojáků OSN, (mimochodem 8000 vojáků OSN tam už bylo), vyslaných i 2050 kanadských vojáků. Přestože se nejednalo o válku, bylo na Haiti po určitou dobu více zahraničních vojáků na kilometr čtvereční než v Afghánistánu nebo Iráku (a přibližně stejně tolik na jednoho obyvatele).
Závěr
To je všechno pro tuto druhoučást"Haiti – Somálsko západu".A o čem se dočtete ve třetí závěrečné části? Podíváme se na otřesné skutečnosti s pašováním dětí a obchodu s nimi po zemětřesení na Haiti v roce 2010. Nicméně tento fenomén prozkoumám v širší perspektivě. Na Haiti totiž probíhal obrovský letecký transport dospělých lidí do Chile. Šlo o obří operaci leteckého pašování lidí, ve které byly zapojené účelově založené aerolinky, například Latin American Wings. Každý rok propašovaly z Haiti do Chile desítky tisíc lidí jako levných pracovních sil. V latinoamerickém tisku to byl v roce 2017 obrovský skandál a aféra.
Jenže v té době probíhaly i tajné letecké transporty uprchlíků z Afriky a Asie do Evropy. Tajné noční vykládky v Itálii, Německu nebo na Slovensku. Obrovské letecké transporty velkých mas lidí. Do jaké míry západní systém napomáhal urychlovat migraci, a do jaké míry se na tom podílely i vybrané aerolinie? Odhalím neskutečné souvislosti, a to se nechvástám pro laciné zvyšování napětí, ale jsou to neskutečné informace.
Následně se podíváme na nedávného prezidenta Haiti Jovenala Moiseho, na kterého byl spáchaný atentát kolumbijskými žoldáky a dvěma americkými veliteli, operátory CIA. Bylo to stejné komando vycvičené v Americe i v Kolumbii, které se pokusilo neúspěšně zabít i Nicolase Madura ve Venezuele o rok dříve. Stopy a nitky se sbíhají v soukromé bezpečnostní agentuře v Miami na Floridě. Uvedu jména konkrétních osob, a podívám se podrobněji na práci těchto bezpečnostních agentur po světě.
Dochází k takzvané privatizaci bezpečnosti, kdy si vlády stále častěji najímají na špinavou práci a černé operace tyto bezpečnostní agentury, které si najímají vycvičené žoldáky schopné udělat cokoli. Koncem příštího –posledního – dílu se podívám i na militarizaci andské a karibské oblasti a na proces "somalizace" Haiti jako odstrašující příklad fungování současného systému na místě, kde se protnou průsečíky zájmů globálních struktur a zájmů.