Pořad se zabývá rolemi centrálních bank v kontrole národních ekonomik a jak slouží jako nástroj k odčerpávání bohatství. Po úvodu, který představuje centrální banky jako trojské koně, se pořad zaměřuje na historické události, jako atentáty na významné osobnosti, které měly kritický postoj ke kontrole ekonomik bankami. Dále se pořad zabývá vlivem centrálních bank na hospodářské krize, včetně Velké hospodářské krize a finanční krize v roce 2008. Kritizuje nadnárodní korporace a rozdíly mezi kapitalismem a socialismem v oblastech jako zdravotnictví, vzdělání a protekcionismus pro korporace. Závěr upozorňuje na likvidaci sociálních jistot a dopady na běžné lidi.
V západní euro-americké civilizaci, nám tak nějak zdomácněl systém střídání krizí a ekonomických růstů. Známe to. Propukne krize, lidé jsou ožebračení, a naopak nejbohatší bankovní kartely a nadnárodní korporace ještě více tloustnou, mohutní, bytní a bohatnou. Potom následují léta růstu, konjunktury a prosperity. A tento cyklus se opakuje zas a znovu. Je to stále dokola opakovaný vzorec, který potkává naši civilizaci od pradávna. Krize, růst, krize, růst. Jako na horské dráze. Dluhy, krize, a ještě větší dluhy. Chvíli investice do růstu, prosperity, konjunktury, a pak zase bum bác, znovu krize! A znovu se peníze od nejchudších přesouvají k těm nejbohatším. Je to systém periodických krizí let 1837, 1857, 1873 a později 1893, 1907, 1919, 1929, anebo ze současnosti v letech 2008 až 2009, nebo krize nedávná, která byla maskovaná za covidovou clonu. Až se divím tomu, že tohle schéma nenápadného, ale o to houževnatějšího přesouvání majetku v dobách krizí žádný přechytralý ekonom nepojmenoval. A ať mě nikdo neříká, že to netuší nebo neví. Zainteresované strany jsou jen motivované finančně, aby takový systém udržovaly v chodu. O to komičtěji působí, když pohádkářští ekonomové předpovídají důchodové a zdravotní reformy 40 let dopředu, extrapolují a analyzují data. Ovšem žádný z nich nepojmenuje kořen zla, systematické olupování a ožebračování lidí bankovními kartely a nadnárodními korporacemi. To doprovází drancování a plenění států s obrovským přírodním bohatstvím těmito stejnými skupinami mezinárodního zločineckého syndikátu. Tato nejbohatší elita světa se zalyká nekonečnými penězi, a touží jich mít pořád víc. A proto jsou vyvolávané další krize, proto jsou státy zadluženější, a proto se drancují a plení země bohaté na přírodní zdroje. Buď dobytím nebo souhlasem. Pamatujete na můj dvoudílný pořad Bankéřští upíři, vysát a zadlužit? Přesně tam jsem tento systém popisoval. Souhlasem je třeba Řecko, které kapitulovalo bez války, a nechalo se zkorumpovat a ožebračit své obyvatele. Dobytím byla Libye nebo Irák, které se chtěly stát nezávislými na globální kontrole mezinárodních bankovních kartelů a nadnárodních korporací. Souhlasem nebo dobytím, ale v obou případech budou státy podmaněné. Protože se mě tu zase za nějakou dobu nashromáždily některé střípky z mých bádání, rozhodl jsem se je ujednotit, a zformovat do uceleného pořadu, abych si udělal čistý stůl, a neměl jsem žádné nevyužité materiály. Zároveň si tím ujednotíme určitý náhled na to, jak svět vlastně funguje.
Centrální banky jako trojské koně
Lidé na západě byli po generace přesvědčovaní o tom, že centrální banka státu musí být pod hrozbou velkého morálního hazardu oddělená a nezávislá na vládě daného státu. Důvody jsou dodnes nejasné, ale vzhledem k tomu, že tato mytologie se dá považovat za biblický výrok, nelze ji z povahy věci zpochybňovat. Takové tvrzení je samozřejmě nesmysl. Jak by mohla země spravovat své záležitosti, aniž by měla kontrolu nad vlastními penězi a vlastní centrální bankou? Představme si společnost, která nemá přístup k vlastním penězům ani úvěrům a musí být ve veškerém financování závislá na vnější nespojené a nezávislé třetí straně, která s touto společností nemá žádné společné zájmy a jejíž vlastní obchodní zájmy se často diametrálně liší od zájmů společnosti. Ještě horší je představit si, že si společnost musí od tohoto nezávislého zdroje "půjčit" vlastní peníze a splácet je i s úroky. Jak by to mohlo dávat smysl? Lidé, kteří se v těchto věcech upřímně vzdělávají, už vědí, že právě centrální banky jsou tím základním rozvracečským prvkem států. Státy nad vlastními centrálními bankami nemají vlastní kontrolu. Centrální banky jsou ovládané třetími stranami, od kterých si navíc daný stát musí půjčovat peníze a zadlužovat se. Centrální banky států můžeme vnímat jako trojské koně nadnárodních bankovních kartelů typu Mezinárodní měnový fond nebo Světové banky. Vítejte ve světě tajných bankéřů a soukromých centrálních bank, jako Bank of England, francouzská, německá nebo česká centrální banka a americký Federální rezervní systém, které jsou konečným zdrojem finančních krizí, recesí, depresí a válek. Právě to představuje základ, na který bychom měli soustředit svou pozornost. Velmi patrné je to u pořadů, které jsem točil o vyplenění a vydrancování Řecka, ale také mé trojdílné pořady o Saddámu Husajnovi, tedy Iráku, a Muammaru Kaddáfím, tedy Libyi. Všude sledujeme naprosto stejné vzorce. První útoky globálních jestřábů jsou vedené vždy na trojské koně, centrální banky států. Právě ty tvoří samotnou srdeční tepnu států. To byl jeden z primárních účelů, proč jsem tyto pořady točil. Abychom si prakticky znázorňovali vždy stejný postup, vždy stejný vzorec. Trojské koně – centrální banky.
Bohatí vítězové, chudí poražení
Historie hospodářských otřesů a válek se vždycky točila kolem těch, kteří ovládají světové centrální banky. Ve skutečnosti mají recese a války obvykle stejný cíl, kterým je dostat do stejných rukou ještě více peněz. Historie nepostrádá zdokumentované důkazy o tom, že evropští bankéři, především Rothschildové, ale celkem 8 páteřních rodin, nejenže podněcovali a podporovali války a revoluce, ale také profitovali z financování obou stran konfliktů. Jedním z problémů po válce je, že máme bohatého vítěze a chudého poraženého. Bohatý vítěz může být snadno schopný splatit své financování války i s úroky, ale chudý poražený se ocitá v nejisté situaci. Proto smlouvy o válečném financování obvykle obsahují klauzuli, která zavazuje vítěze, aby poražené zemi umožnil volnost při shromažďování dostatečných finančních prostředků k úplnému splacení jejího válečného dluhu – obvykle stejnému bankéři nebo jeho bratrovi či bratranci. Odtud možná pochází výraz situace win-win. V každém případě války kromě obrovských zisků z financování mezinárodních konfliktů poskytují těmto bankéřům a jejich nejbližším přátelům mnoho příležitostí, jak za pár drobných nakoupit veškerá atraktivní aktiva nově zničených poražených států, a zároveň slouží jako jakési chmurné varování pro státy, které jsou v pokušení uzákonit příliš mnoho omezení mezinárodního globalizovaného kapitalismu. Vedle Iráku nebo Libye, je typickým příkladem ožebračení Miloševićovo Srbsko, tedy bývalá Jugoslávie.
Americký Federální rezervní systém
Vezměme si například americký Federální rezervní systém – nejznámější a pravděpodobně nejnenáviděnější ze všech soukromých centrálních bank. O FEDu se sice hovoří horem dolem, ale v následujících minutách se podíváme hluboko do historie jeho vzniku. FED vznikl na základě nezákonné legislativy v roce 1913, čímž získal plnou kontrolu nad peněžní zásobou a úvěry v Americe a víceméně i nad celou ekonomikou. Přitom jeho existence je v rozporu se samotnou americkou ústavou. Americká vláda nemůže na základě této legislativy tisknout vlastní peníze ani vydávat vlastní úvěry. Když vláda potřebuje peníze, musí si je půjčit od FEDu a splatit je s „miliardou“ úroků.
Proč by americká vláda souhlasila s tak hloupým návrhem? Protože americká vláda ve skutečnosti Ameriku nevede. Oficiálně nikdo nesmí znát jména osob, které jsou konečnými skutečnými vlastníky soukromých Federálních rezervních bank. Legislativa dokonce stanovuje, že je protizákonné se na to ptát. Jediná poskytnutá informace je, že akcie newyorského FEDu, tedy primární banky, vlastní regionální banky FEDu. Ovšem už nikdo nesmí znát opravdové skutečné vlastníky těchto regionálních bank FEDu a vyzvídat toto tajné vlastnictví je trestné. Mohli bychom se oprávněně ptát, jak mohl takový překvapivý stav vůbec vzniknout a odkud pramení strach, který brání širokému veřejnému napadení této záležitosti. FED navíc nemusí zveřejňovat účty ani odhalovat mnohamiliardové zisky, které inkasoval z veřejných rozpočtů. Můžeme předpokládat, že ten, kdo tuto legislativu napsal, měl značný vliv na ty, kteří ji schválili. Pro zajímavost, koneční skuteční vlastníci amerických centrálních bank Federálního rezervního systému jsou spolehlivě zdokumentovaní takto: židovští vlastníci Rothschildových bank v Londýně a Berlíně, Warburgových bank v Hamburku a Amsterdamu, Lehman Brothers v New Yorku, Lazard Brothers v Paříži, Kuhn Loeb Bank v New Yorku, Israel Moses Seif Banks v Itálii, Goldman Sachs a Chase Manhattan Bank. Jednou z největších záhad světa financí, národních ekonomik, inflací, recesí, akciových trhů a válek je schopnost všech ekonomů a všech mediálních zdrojů ignorovat slona v místnosti. Tedy skutečnost, že majitelé těchto soukromých národních centrálních bank, včetně amerického FEDu, záměrně způsobují inflace a recese, obrovské akciové bubliny a krachy trhů a nejčastěji války. Není to žádné tajemství, i když důkazy jsou zdrcující a většinou ani nejsou sporné. Snadným příkladem, který prozkoumám za chvíli, byla divoká recese z roku 1983, kterou stoprocentně vyvolal FED, ačkoli pokyny k tomu vycházely z Evropy, a u které předseda FEDu Paul Volcker dokonce veřejně oznámil svůj záměr rozvrátit ekonomiku, vyvolat recesi do té míry, že, jak uvedl, v ulicích poteče krev a zničí se práce. Přesto se k této recesi, která byla ve skutečnosti zákeřným plánovaným útokem na národní ekonomiku a střední třídu, chovala finanční a ekonomická branže a celý americký Kongres stejně, jako ke každé jiné recesi. Jako k nešťastné katastrofě neznámého původu. Byla to skupina bankéřů, všichni zástupci Rothschildů, kteří vymysleli plán Federálního rezervního systému, který byl nakonec prodaný Kongresu, zatímco většina členů byla na vánoční dovolené. Byl to americký prezident Woodrow Wilson, tak hluboce zavázaný bankovním a korporátním zájmům, ovládaný svým manipulátorem a loutkovodičem plukovníkem E. M. Housem, agentem Rothschildů. House ve skutečnosti nebyl plukovníkem a jeho skutečné jméno bylo Huis. Woodrow Wilson, podepsal zákon o Federálních rezervách Ameriky z roku 1913, který fakticky předal kontrolu nad americkou měnou i ekonomikou bankovním zájmům rodin Rothschildových, Rockefellerových a Morganových, což byl čin, který i prezident Woodrow Wilson uznal a označil za zradu vlastního národa. Za pár let sám prezident Wilson napsal:
„Jsem velmi nešťastný člověk. Nevědomky jsem zničil svou zemi. Velký průmyslový národ je ovládaný svým úvěrovým systémem. Růst národa a veškerá naše činnost jsou v rukou několika málo lidí. Stali jsme se jednou z nejhůře ovládaných, jednou z nejúplněji kontrolovaných a řízených vlád v civilizovaném světě díky názoru a nátlaku malé skupiny dominantních mužů.“
Atentát na syna kongresmana Charlese Lindbergha (1902-1974)
Americký kongresman Charles Lindbergh, který se proslavil sólovým přeletem Atlantického oceánu, se vyjádřil o vzniku Federálního rezervního systému takto:
„Až prezident podepíše tento zákon, zlegalizuje se neviditelná vláda měnové moci. Tímto bankovním a měnovým zákonem je spáchaný největší zločin všech věků.“
Tato předpověď se brzy ukázala jako pravdivá. Kongresman Charles Lindberg také velmi přesně uvedl, že tito mezinárodní bankéři do puntíku vypracovali metody, jak využít obrovskou moc, která je vlastní soukromé centrální bance, k vytváření střídavých období inflace a deflace a realizovat obrovské zisky tím, že během každého takového cyklu vybičují veřejnost. Prohlásil:
„Od nynějška budou deprese vytvářené vědecky.“
A jak se brzy ukázalo, měl samozřejmě pravdu. V této souvislosti bych jako poznámku pod čarou dodal, že události kolem amerického kongresmana Charlese Lindbergha nebyly, podle mého názoru, nikdy přesně prozkoumané ani popsané. Charles Lindbergh byl ostře proti vytvoření FEDu vlastněného především rodinou Rothschildových, a vyhrožoval, že ho zlikviduje. Kongresman Charles Lindbergh byl v té době v Americe natolik uctívaný, že jeho propagované zvolení americkým prezidentem bylo prakticky jisté, a v takovém případě by měl moc udělat to, čím vyhrožoval. Mám silné podezření, že únos a zabití jeho 20měsíčního dítěte s tím nesouviselo, ale bylo varováním. Poté byl Charles Lindbergh ve světových médiích brutálně pošpiněný a navždycky zmizel z očí veřejnosti.
Atentát na Andrewa Jacksona (1767-1845)
Za nějakou dobu jsme se dočkali komentáře prezidenta Franklina Roosevelta k jeho manipulátorovi, plukovníku E. M. Housovi, který se ve skutečnosti jmenoval Huis, a který byl také Wilsonovým manipulátorem:
„Skutečná pravda je, jak víme vy i já, že vládu vlastní finanční element ve větších centrech, už od dob Andrewa Jacksona.“
Oním „finančním prvkem“ byli samozřejmě Rothschildové a další evropští bankéři, kteří byli v Americe hluboce angažovaní už od počátku americké republiky. Podívejme se krátce na některé z těchto raných dnů. FED měl totiž v Americe několik pokusů, ze kterých ale všechny vydržely jen krátce. Přitom první pokus se odehrál už v roce 1791, kdy se Rothschildům podařilo prosadit v americkém Kongresu zákon o založení soukromé centrální banky pro celý národ. Banka se jmenovala Bank of the United States. Jejími hlavními vlastníky byli Rothschildové, a její statut vypršel až v roce 1811, a to na pouhých 20 let. Veškeré veřejné mínění bylo proti této bance a rozhodně se vyslovovalo pro zrušení jejího statutu a vytvoření centrální banky vlastněné vládou, jak zamýšlel Thomas Jefferson. Debata o bankovnictví byla bohužel pozastavená, zatímco evropští bankéři uvrhli Ameriku do války v roce 1812, částečně za trest a částečně proto, aby si ujasnili své myšlení. Po válce, kdy v zemi panoval strach a hospodářské potíže, se Rothschildům podařilo dosáhnout obnovení statutu banky na dalších 20 let. Na prahu vypršení platnosti této druhé charty se Andrew Jackson ucházel o post amerického prezidenta, a během své kampaně spílal a brojil proti těmto evropským bankéřům:
„Jste doupě zmijí. Mám v úmyslu vás odhalit a při věčném Bohu vás vyhladit. Kdyby lidé pochopili, jaká je v našem peněžním a bankovním systému naprostá nespravedlnost, do rána by tu byla revoluce.“
Sotva byl Andrew Jackson zvolený sedmým prezidentem Ameriky, stal se terčem atentátu, který na něj spáchal střelec jménem Richard Lawrence, který se policii přiznal, že byl ve spojení s mocnostmi v Evropě. Navzdory zjevnému ohrožení života, tehdejší americký prezident Andrew Jackson, odmítl obnovit statut banky, a světe div se, americký státní dluh se poprvé a naposledy v historii země dostal na nulu. Prezident banky Nicholas Biddle, agent Jacoba Rothschilda se sídlem v Paříži, ale v odvetě okamžitě přerušil veškeré financování americké vlády a uvrhl zemi do hluboké deprese. Současně stejní bankéři uvrhli Ameriku do války s Mexikem, což značně prohloubilo ekonomické potíže a znovu poskytlo americkému prezidentovi příležitost k ujasnění jeho myšlení. Po atentátu a zavraždění syna kongresmana Charlese Lindbergha, tu máme další atentát na prezidenta Andrewa Jacksona. Oba kritizovali velmi tvrdě zadlužování a centrální bankovní systém.
Americká občanská válka: Žádné otroctví, ale sázka bankéřů
Podněcování bankéřů k vyhlašování válek v Americe zahrnovalo i občanskou válku v Americe, která navzdory všeobecnému přesvědčení nebyla o otroctví, ale o politickém a finančním ovládnutí Ameriky. Samozřejmě k tomu ihned poskytnu zdrojovou dokumentaci spolu s výroky. Existuje více než dost důkazů o tom, že vážné rozpory uvnitř země, které vedly k americké občanské válce, byly Americe záměrně způsobené stejnými bankéři, kteří tak naplňovali své varování vyslovené o více než deset let dříve, že neposlušnost bude potrestaná vytvořením a vyvoláním občanské války. Jejich plánem, který se obdivuhodně zdařil, bylo využít otázku otroctví a vyhloubit tak propast mezi oběma částmi republiky, a tím uvrhnout nový národ do kruté občanské války s úmyslem skončit se dvěma slabými a snadno ovladatelnými republikami namísto jedné silné. Klasické rozděluj a panuj ve své čiré podobě. Německý kancléř Otto von Bismarck tvrdil, že za americkou občanskou válku byli zodpovědní evropští bankéři, a prohlásil:
„O rozdělení Ameriky rozhodly vysoké finanční mocnosti Evropy.“
A van Helsing napsal:
„Důvody, které vedly k této občanské válce, byly téměř zcela způsobené Rothschildovými agenty. Jedním z nich byl George Bickly, který přesvědčil státy Konfederace o výhodách odtržení od Unie, a tím urychlil americkou občanskou válku. Všechny americké učebnice dějepisu připisují občanskou válku sporům o otroctví, což představuje jednu z největších lží a historických revizí existujících v jakémkoli národě.“
V každém případě se bankéřům podařilo podnítit násilí a v Americe se rozpoutala občanská válka. Přitom londýnští bankéři podporovali Unii, tedy sever, a francouzští bankéři zase Jih. Všichni na tom zbohatli a v roce 1861, měla Amerika dluh 100 milionů dolarů.
Atentát na Abrahama Lincolna (1809-1865)
V té době se novým, šestnáctým americkým prezidentem stal Abraham Lincoln, který bankéřům vyčinil tím, že vydal americkou vládní měnu známou jako Greenbacks, aby mohl platit účty armády Unie, aniž by se zadlužil u Rothschildů. Rothschildy ovládané londýnské noviny Times tehdy napsaly:
„Pokud by se tato zlomyslná politika, která má svůj původ v Severoamerické republice, měla stát pevnou součástí, pak tato vláda poskytne své vlastní peníze bez nákladů. Splatí své dluhy a bude bez dluhů. Bude mít všechny peníze potřebné k provozování svého obchodu. Stane se prosperující, což nemá v dějinách civilizovaných vlád světa obdoby. Mozky a bohatství všech zemí budou směřovat do Severní Ameriky. Tato vláda musí být zničená, jinak zničí všechny monarchie na světě.“
V roce 1863 přijal americký Kongres zákon o národním bankovnictví, který obnovil Rothschildovu soukromou americkou centrální banku, ale Abraham Lincoln byl následujícího roku znovu zvolený prezidentem a s prokletím této banky slíbil, že zákon zruší, jakmile složí přísahu. Než ovšem stačil jednat, byl zavražděný Johnem Wilkesem Boothem, který měl významné vazby na tytéž bankéře. Jeho vnučka napsala knihu s názvem „This One Mad Act“, která dokumentuje Boothovy kontakty s jakými si tajemnými Evropany, těsně před atentátem na prezidenta Abrahama Lincolna. Souvisejícími fakty, která nejsou všeobecně známá, je skutečnost, že Lincolnova manželka Mary Todd Lincolnová byla závislá na opiu, a že Booth byl jejím dealerem drog, který zřejmě nadbíhal svým evropským přátelům, aby mu nabídli své zpravodajské služby vzhledem k jeho neomezenému přístupu do Bílého domu. Tedy syn kongresmana Charlese Lindbergha, potom prezident Andrew Jackson, a nyní Abraham Lincoln byli zavraždění. Všichni tři kritizovali zadlužování a finanční kontrolu přes systém centrální banky.
Atentát na Jamese Garfielda (1831-1881)
Za pár let, dvacátý americký prezident James Garfield, který byl také ostře proti existenci tohoto soukromého finančního monstra, veřejně odhalil několik nepohodlných pravd, když prohlásil:
„Kdo ovládá objem peněz v naší zemi, je absolutním pánem veškerého průmyslu a obchodu. Až si uvědomíte, že celý systém ovládá několik mocných mužů na vrcholu, nebude vám třeba vysvětlovat, jak vznikají období inflace a deprese.“
James Garfield byl samozřejmě také rychle zavražděný, v tomto případě jen několik měsíců po skončení svého funkčního období, když ignoroval příležitosti k objasnění svých myšlenek. Jde tedy už o čtvrtého člověka v řadě. Syn kongresmana Charlese Lindbergha, prezident Andrew Jackson, Abraham Lincoln a nyní prezident James Garfield byli zavraždění, protože tvrdě kritizovali zadlužování a finanční kontrolu přes systém centrálních bank.
Atentát na amerického kongresmana Louise McFaddena (1876-1936)
Ve 30. letech 20. století, prohlásil americký kongresman Louis McFadden, předseda bankovního a měnového výboru:
„Skutečnou hrozbou naší republiky je tato neviditelná vláda, která se jako obrovská chobotnice roztahuje svou slizkou délkou nad městem, státem i národem. Stejně jako chobotnice ve skutečném životě operuje pod rouškou zástěny, kterou si sama vytvořila. V čele této chobotnice stojí Rockefellerovy standardní zájmy (tím narážel na Rockefellerovu Standard Oil), a malá skupina mocných bankovních domů, obecně označovaných jako mezinárodní bankéři. Krach na Wall Streetu v roce 1929, byl pečlivě vymyšlenou událostí. Mezinárodní bankéři se snažili navodit stav zoufalství, aby se mohli vynořit jako vládci nás všech. Tato zlá instituce, americký FED, ožebračila a zruinovala obyvatele této Ameriky a prakticky přivedla naši vládu k bankrotu. Učinila tak díky zkorumpovaným praktikám peněžních supů, kteří ji ovládají.“
Americký kongresman Louis McFadden také uvedl:
„Když se přijal zákon o Federálních rezervách, lidé této Ameriky nevnímali, že se tu vytvářel světový bankovní systém. Superstát ovládaný mezinárodními bankéři a mezinárodními průmyslníky, kteří jednali společně, aby zotročili svět pro své vlastní potěšení. Fed se všemožně snažil skrýt své pravomoci, ale pravda je taková, že si Fed uzurpoval vládu.“
Americký kongresman Louis McFadden, byl za tyto a několik podobných výroků zabit. Vyhnul se dvěma pokusům o atentát střelbou, ale nakonec podlehl otravě při veřejné večeři. Za své zločiny při iniciování krachu v roce 1929, Louis McFadden skutečně podal na jednotlivé funkcionáře FEDu obvinění z impeachmentu, načež zorganizovali obrovské úsilí o jeho diskreditaci. Když se jim to nepodařilo, zabili ho. Jde tedy o pátého člověka v řadě. Syn kongresmana Charlese Lindbergha, prezident Andrew Jackson, Abraham Lincoln, prezident James Garfield a nyní kongresman Louis McFadden byli zavraždění, protože tvrdě kritizovali zadlužování a finanční kontrolu přes systém centrálních bank.
Atentát na Johna Kennedyho (1917-1963)
Třetí inkarnace Rothschildovy americké centrální banky, americký Federální rezervní systém, existovala bez problémů od roku 1913, ale pětatřicátý americký prezident John Kennedy se ocitl v hledáčku týchž bankéřů. John Kennedy se dopustil stejného smrtelného hříchu jako Abraham Lincoln, když v roce 1963, navzdory důrazným radám bankéřů i vlastních úředníků ministerstva financí, povolil emisi amerických státních dluhopisů v hodnotě více než 4 miliard dolarů, aby se vyhnul lichvářským úrokovým sazbám požadovaným bankéři FEDu. Kennedyho samozřejmě téměř okamžitě zabil Lee Harvey Oswald. Oswaldova manželka v rozhovoru se spisovatelem A. J. Webermanem v roce 1994 řekla:
„Odpověď na otázku atentátu na Kennedyho, je u Federální rezervní banky. Nepodceňujte to. Je špatné svalovat vinu pouze na Angletona a CIA jako takové. To je jen jeden prst na téže ruce. Lidé, kteří dodávají peníze, stojí nad CIA.“
Zdá se, že Američané si konečně ujasnili své myšlení a pochopili, o co jde. Za padesát let od Kennedyho smrti se už žádný americký prezident neodvážil navrhnout, zbavení země FEDu vlastněného především Rothschildy. Kdyby nějaký vyšetřovatel šetřil tyto všechny atentáty, musel by se chtě nechtě soustředit na základní premisu a leitmotiv. Američtí prezidenti Andrew Jackson, Abraham Lincoln, James Garfield, John Kennedy a kongresmani Charles Lindbergh respektive jeho 20měsíční syn, a Louis McFadden, byli zavraždění. Celkem šest lidí. Jasné souvislosti. Všichni tito lidé otevřeně napadali a tvrdě kritizovali systém centrálního bankovnictví. Když je postavíme všechny vedle sebe, skládá nám to jasný souvislý vzorec. Ten, kdo nenapadá FED ani jeho vlastníky, přežije. Ten, kdo se dopustí jejich otevřeného napadení a tvrdé kritiky, je na něj spáchaný atentát. Na všech těchto případech jsem tuto skutečnost zdokumentoval.
A což takhle finanční krizi?
Hlavní navrhovanou výhodou soukromé centrální banky bylo, že konjunktury a propady, inflace a deprese budou minulostí. To byla samozřejmě obrovská lež, jak může dosvědčit historie. Ve skutečnosti byl opak pravdou: hlavní výhoda soukromé centrální banky spočívala právě v tom, že by svým majitelům dala moc vytvářet střídavě období hospodářské expanze a ochromující kontrakce, což by jim umožnilo vytěžit z ekonomiky obrovské bohatství v každém cyklu. Prozkoumáme-li hodnotu aktiv mnoha velkých nadnárodních společností a velkých bank z Wall Streetu a tajných evropských bank a jejich vlastníků, zjistíme, že jejich aktiva po každé recesi výrazně vzrostla. Aktiva vyluxovaná za pár drobných. Amerika zažila mnoho finančních krizí, které vedly k mnoha recesím, a všechny se způsobily nevinnému obyvatelstvu mocnými muži z FEDu. Přitom v každém případě sloužily především k vyvržení střední třídy masivním přesunem bohatství do rukou 1 % nejbohatších. Před vytvořením prvního amerického FEDu došlo k mnoha mezinárodním finančním krizím nebo panikám, které všechny vyvolali stejní evropští bankéři, a které obvykle končily nákupem ohrožených aktiv s velkými slevami, často za účelem jejich pozdějšího prodeje s obrovským ziskem. Tito parazitičtí upíři se, v posledních zhruba 100 letech, s překvapivou četností dopouštěli zvláštního druhu ekonomického vandalismu, ve všech případech společně zosnovaného z Evropy, ale zpravidla prováděného americkým Federálním rezervním systémem. Ve všech případech byla základem ekonomické katastrofy nadměrná likvidita poháněná snadnými úvěry a ten či onen druh bubliny na trhu s aktivy, po které následovala silná měnová kontrakce.
Existuje mnoho příkladů, kdy tento neomezený finanční kapitalismus zpustošil Ameriku i celý svět. Přitom jedním z nejznámějších, a jistě i nejničivějších, byl krach v roce 1929, a následná Velká hospodářská krize. Stejně jako většina recesí po posledním založení FEDu byla i tato „made in USA“, ale navržená v Evropě s malou pomocí přátel FEDu z Bank of England. Montagu Norman, Rothschildův agent a dlouholetý guvernér Bank of England, byl považovaný za jediného nejvlivnějšího bankéře na světě a byl organizátorem neformálních rozhovorů mezi šéfy centrálních bank v roce 1927, které přímo vedly k velkému burzovnímu krachu v roce 1929. Podívejme se na něj v rychlosti.
Krach v roce 1929 a velká hospodářská krize
Ve 20. letech 20. století, byla Evropa v křehkém stavu, který se sice zlepšoval, ale Evropa stále trpěla dramatickým poklesem výroby a dalšími důsledky první světové války. Většina evropských ekonomik byla finančně nestabilní kvůli nahromaděným válečným dluhům. Přitom Velká Británie přišla o 40 % svých zahraničních aktiv, která platila za válku. Její dříve silná obchodní pozice byla trvale oslabená, což ji činilo závislejší na vývozu a zranitelnější vůči jakémukoli poklesu na světových trzích. Ve srovnání s tím se americké ekonomice, ve 20. letech 20. století, dařilo velmi dobře. Tato léta byla poháněná snadnými penězi, které byly poskytované prostřednictvím úvěrů s laskavým svolením FEDu, a vedla k americkému utrácení. Tato éra nových objevů, vynálezů a výrobních metod vytvořila mnoho nových ziskových odvětví a podniků. Zvýšené příjmy spolu se zavedením úvěrů, podnítily obrovský nárůst spotřebitelských výdajů v Americe, což umožnilo Američanům poprvé koupit drahé zboží, které si za normálních okolností mohli dovolit pouze bohatí. Zákazníci si mohli koupit nejen nová auta, ale i veškerý nábytek a velké domácí spotřebiče na splátky. V té době se odhadovalo, že až 90 % všech těchto významných položek zakoupených v Americe bylo pořízeno na úvěr. Tito evropští bankéři vytvořili FED, stejně jako centrální banky několika dalších zemí, jako nástroj k odčerpání bohatství z národních ekonomik a k upevnění své ekonomické moci za tímto účelem.
V případě Velké hospodářské krize v roce 1929, FED nafoukl peněžní zásobu o téměř 65 % během pouhých několika let, což byla překvapivě rychlá měnová expanze. Kromě obrovského objemu snadných úvěrů, které byly k dispozici pro spotřebitelské nákupy, byl akciový trh neustále propagovaný jako královská cesta k bohatství. A samozřejmě poddajná vládní média spolupracovala se záplavou pohádek o okamžitém bohatství, které čeká na každého, kdo si koupí běžné akcie. Noví milionáři se objevovali téměř denně, protože newyorská burza neustále stoupala do nových výšin. Když ale FED akciovou bublinu splaskl, tento kouzelný Disneyho svět doslova přes noc zmizel. Euforie řvoucích 20. let, a nedostatečný dohled, vytvořily obrovskou akciovou bublinu, která nakonec 29. října 1929, implodovala v důsledku úvěrové kontrakce, a jedním šmahem vymazala 40 miliard dolarů. Miliony lidí a mnoho společností přišly o všechno. Ve 20. letech 20. století, činily akciové marže pouze 10 %, což umožňovalo 90 % financování nákupu akcií. Když bublina praskla, ceny akcií dramaticky klesly a všechny úvěry byly vyžádané, ale nikdo neměl peníze na splácení. Banky a makléřské společnosti zkrachovaly, protože dlužníci nespláceli své dluhy, a zpanikaření vkladatelé se pokoušeli vybrat své úspory, což vyvolalo několikanásobné runy na banky a další krachy bank. V přímém důsledku zhroucení trhu a neschopnosti splácet úvěry, zkrachovalo více než 9 tisíc amerických bank. Bankovní vklady nebyly pojištěné, takže další miliony lidí přišly o své životní úspory. Banky, které přežily, se bály poskytovat další úvěry a úvěry vyschly, čímž se všechno ještě zhoršilo. K úpadku bank nedošlo proto, že by byly nesolventní. Naopak, obvykle držely více než dostatečná aktiva, ale nedostatečnou likvidní hotovost, aby uspokojily poptávku po výběrech vyvolanou strachem. Smluvní povinností FEDu, jako národní centrální banky a věřitele poslední instance, bylo poskytnout těmto bankám dostatek hotovosti k uspokojení této dočasné poptávky, ale FED tento úvěr nevysvětlitelně odmítl poskytnout a nechal banky zkrachovat. A to bylo samozřejmě součástí plánu, který umožnil větším bankám pohltit tisíce zavřených bank. Velké banky, které tvořily tuto oligarchii, se během tržního šílenství, které tak silně podporovaly, vyhýbaly poptávce a úvěrům na nákup akcií, a ponechaly tak toto financování na menších místních bankách. Výsledkem samozřejmě bylo, že když FED vytáhl trumfy z rukávu, měly k dispozici hotovost, aby mohly shortovat trh a vydělat miliardy, a pak na dně krachu nakoupit akcie za 10 % nebo méně jejich předchozí hodnoty. Z toho všeho vyplývá, že přesun bohatství do několika málo rukou byl téměř nepředstavitelně velký. William Bryan ve svém pojednání „Nevyřešené měnové a politické problémy Ameriky“ napsal:
„Když bylo všechno připravené, začali newyorští finančníci vypisovat 24hodinové makléřské půjčky na zavolání. To znamenalo, že makléři museli své akcie vrhnout na trh, aby mohli půjčky zaplatit. To přirozeně zhroutilo akciový trh a přineslo bankovní kolaps v celé zemi, protože banky, které nepatřily oligarchii, byly v této době silně zapojené do pohledávek na tyto půjčky na zavolání. Runy na banky brzy vyčerpaly jejich mince a měnu a musely se zavřít. Federální rezervní systém jim nechtěl přijít na pomoc, ačkoli měl ze zákona nařízeno udržovat pružnou měnu.“
Vzhledem ke všem ztrátám bohatství a vážným obavám o budoucnost přestali všichni utrácet, výroba se zastavila a další miliony lidí přišly o práci. Přitom vyšší nezaměstnanost, přes 25 %, způsobila ještě menší spotřebitelské výdaje. A americká vláda také přestala utrácet, aby šetřila zdroje ve špatné době, a situaci opět výrazně zhoršila. Když všechny banky a podniky krachovaly, Amerika v roce 1930 přijala Smooth-Hawleyho cla s velmi vysokými daněmi a dalšími cly na dovoz. To zničilo zahraniční dovoz, tím se deprese přenesla na další země, ještě více destabilizovala evropské ekonomiky a vedla k odvetným opatřením, která zničila americký vývoz. Pak se všechny ekonomiky zhroutily a teprve plánovaná druhá světová válka tomu učinila přítrž.
FED si ale nemohl připsat hlavní zásluhy, protože to byli kouzelníci z Bank of England, kteří ji spustili. Zvýšení britské bankovní sazby posloužilo jako bezprostřední rozbuška amerického krachu v roce 1929. Důkaz? Hicks a Mowry ve svých „Stručných dějinách americké demokracie“ z roku 1956 napsali, že krach akciového trhu nastal v říjnu 1929, kdy byly britské úrokové sazby zvýšené na 6,5 %, aby se domů vrátil potřebný kapitál, který do Ameriky přilákaly vysoké spekulativní zisky. Nesouhlasím do té míry, že cílem akce banky nebylo ani tak přivést domů potřebný kapitál, jako spíše záměrně vysát veškerou volnou hotovost a zlato z Ameriky a krizi urychlit. Po tomto masivním vysátí, FED výrazně omezil peněžní zásobu v Americe, aby dílo dokončil. Právě nadměrné úvěry FEDu, které zahltily trh, vytvořily bublinu a následná silná měnová kontrakce FEDu způsobila kolaps, který byl počátkem a hlavní příčinou Velké hospodářské krize 30. let 20. století. Přátelé FEDu samozřejmě ani poté nezaháleli, ale pilně skupovali cenná aktiva za pár drobných, doslova za haléře, včetně podniků, půdy a tisíců dalších bank.
Při pozdějších slyšeních vedených americkým Kongresem zaznělo svědectví, že FED úzce spolupracoval s šéfy evropských centrálních bank, a že velký hospodářský krach byl naplánovaný už v roce 1927 a čekalo se na příhodný okamžik, aby mohl být uskutečněný. K dokončení plánování se konal tajný oběd s představiteli FEDu a šéfy evropských centrálních bank. Přitom členové oligarchie byli varovaní, že mezinárodní bankéři utahovali smyčku. Následně Montagu Norman, guvernér Bank of England, odcestoval do Washingtonu a 6. února 1929, se setkal s Andrewem Mellonem, židovským ministrem financí Spojených Států, členem rodiny, která vlastnila Gulf Oil. Jak poznamenal Carroll Quigley:
„Ihned po této záhadné návštěvě, změnila Rada FEDu svou politiku uvolněných peněz a začala zvyšovat diskontní sazbu. Balón, který byl téměř 7 let neustále nafukovaný, měl brzy explodovat.“
Zanedlouho, náš známý americký kongresman Louis McFadden, předseda finančního výboru Sněmovny reprezentantů, dokonale odhalil celý plán, který tito bankéři použili k vyvolání deprese a drancování národa, a to jednoduchým způsobem. Stažením milionů dolarů v bankovkách z oběhu a snížením úvěru. Kongresman Louis McFadden tvrdil, že to byla celá příčina deprese, a že kdyby se tyto peníze vrátily do oběhu, deprese by zmizela jako zlý sen. Vypověděl, že tato deprese nebyla náhoda. Byla to pečlivě vymyšlená událost:
„Mezinárodní bankéři se tu snažili vyvolat stav beznaděje, aby se mohli objevit jako vládci nás všech.“
Jak jsem uvedl dříve, americký kongresman Louis McFadden, byl za tato svá slova zabit. Jeho svědectví a jeho poznání spolu s mnoha dalšími svědčilo o tom, že krach v roce 1929, a následná Velká hospodářská krize nebyly ani náhodou, ani důsledkem hlouposti, ale naopak byly vědecky zkonstruované těmi, kdo mají s vyvoláváním přesně takových výsledků zkušenosti po celé generace.
Americké pravidelně se opakující krize
Howard Zinn, s ním stoprocentně souhlasil, když prohlásil:
„Po většinu 19. a v průběhu 20. století, Amerika trpěla několika hospodářskými krizemi, ze kterých jednou z nejvýznamnějších byla Velká hospodářská krize v roce 1873. Krize se zabudovala do systému, který byl ve své podstatě chaotický a ve kterém byli zabezpečení pouze velmi bohatí. Byl to systém periodických krizí 1837, 1857, 1873 a později 1893, 1907, 1919, 1929, které zlikvidovaly malé podniky a přinesly pracujícím lidem zimu, hlad a smrt, zatímco jmění Astorových, Vanderbiltových, Rockefellerových nebo Morganových stále rostlo přes války a míry, krize a oživení. Během krize v roce 1873, ovládl Carnegie trh s ocelí, Rockefeller likvidoval své konkurenty v oblasti ropy.“
Dnes je veřejně známé, že Rothschildovi a další evropské bankovní rodiny, několikrát vyvolali recesi a hospodářskou paniku v Americe jako demonstraci své moci i jako varování americké vládě před její nebezpečnou budoucností, pokud by trvala na odmítání Rothschildovy soukromé centrální banky. Jak napsal Gary Allen:
„Mužem pověřeným vedením těchto lekcí byl J. Pierpont Morgan, narozený v Americe, ale vzdělaný v Británii a Německu. Morgan je mnohými označovaný za vrcholného amerického agenta anglických Rothschildů. Na přelomu století už byl J. P. Morgan starým mazákem ve vytváření umělých panik. Takové aféry byly dobře koordinované.“
Senátor Robert Owen, spoluautor zákona o federálních rezervách, který později ovšem své role hluboce litoval, před kongresovým výborem vypověděl, že banka, kterou vlastnil, obdržela od Národní bankovní asociace to, co se stalo známým jako panický oběžník z roku 1893. V něm se uvádělo:
„Okamžitě stáhnete z oběhu třetinu svého oběživa a vyžádáte si polovinu svých úvěrů.“
A samozřejmě právě tak tito centrální bankéři vytvářejí recese. Okamžité snížení peněžní zásoby v zemi o 35 % nebo více, a snížení celkového objemu úvěrů o 50 %. Nevyhnutelným důsledkem jsou bankroty tisíců podniků a bank a obrovský propad hodnoty akcií na burze a firemních aktiv všeho druhu, která jsou teď k dispozici za haléře. Počkejte 5 nebo 10 let a zopakujte to. Účelem je obrovský transfer majetku, který je v každém takovém cyklu k dispozici, a to nejen od malých bank a korporací, ale i od široké veřejnosti, z níž mnozí také přijdou o všechno, co měli. Přitom veškerý tento majetek se nakonec přefiltruje k několika oligarchickým bankéřům, kteří tyto události naplánovali. Dalším prvkem je výsledná potřeba financování a úvěrů ze strany vlády. Andrew Jackson zničil Rothschildovu soukromou centrální banku v Americe a zanechal národ bez dluhů. Prezident Woodrow Wilson podepsal zákon o vytvoření nového FEDu vlastněného především Rothschildovými, a americký státní dluh se za jeho dohledu nafoukl o více než 800 %. A samozřejmě čím větší je státní dluh, tím větší kontrolu mají tito bankéři nad vládou.
Frederick Lewis Allen napsal, ve 30. letech 20. století, zajímavou knihu s názvem „Pán tvorstva“, která byla klasikou, a pojednávala o finanční historii Ameriky do roku 1929. Vyprávěla o tom, jak tehdejší bankéři a finančníci ovládali ekonomiku země a neomezovaní regulacemi ani morálními imperativy, a hnaní bezohledností a chamtivostí zosnovali obrovskou globální finanční katastrofu Velké hospodářské krize. Zajímavé je, že Gretchen Morgensonová v úvodu k reedici této knihy napsala, že nebylo jasné, proč četnost a závažnost finančních skandálů v Americe rostla. Gretchen Morgensonová se musela podívat trochu pozorněji, protože důvody se skrývají přímo před našima očima.
Bretton-Woods a recese v roce 1983
Po druhé světové válce všechny státy spolupracovaly na vytvoření, jak doufaly, stabilního systému směnných kurzů, který by umožnil obnovu zničených světových ekonomik v bezpečném prostředí. Základem tohoto systému byl zlatý standard, podle něhož byly všechny měny vzájemně fixované a vztažené k množství zlata skutečně drženého v zásobě, aby se zabránilo zadlužování zemí na mezinárodních trzích. Čisté mezinárodní zúčtovací platby se prováděly zlatem, i když v praxi se většinou uskutečňovaly v amerických dolarech. Amerika se ale opět značně předlužila, když žila na úvěr, a pak, ve snaze vyhnout se vzniklému napětí, uvalovala dovozní daně a přijímala další ochranářská opatření. V té době začala Amerika hromadit velké deficity platební bilance, které sice pomáhaly vytvářet likviditu v systému, ale zároveň vytvářely neúnosné napětí v mezinárodním financování a v samotném americkém dolaru. Konec přišel v roce 1971, kdy francouzská vláda v obavách ze značně oslabené pozice amerického dolaru a v obavách o své měnové rezervy požadovala, aby všechny její dolary byly převedené na zlato jako záruka systému. Místo toho FED, opět s malou pomocí svých evropských přátel, podnítil Ameriku k nedodržení Brettonwoodské dohody i samotného režimu pevné měny, a jednostranně ukončil směnitelnost dolarů za zlato. Celý mezinárodní měnový systém se samozřejmě zhroutil a všechny ostatní státy na svých teď rychle znehodnocujících se amerických dolarech masivně prodělaly. Toto rozhodnutí z roku 1971, ponechalo Americe volnou ruku v nafukování peněžní zásoby a podněcování dalších úvěrových bublin, ale kroky FEDu uvrhly svět do desetiletí zničující inflace, která v mnoha zemích dosáhla přes 20 %, a úrokové sazby dosáhly 25 %, i ve stabilních zemích, jako Kanada. Tato inflace vedla k prudké celosvětové kontrakci na počátku 80. let, kterou záměrně vyvolal Paul Volcker ve FEDu, a teprve ta ji ukončila. Ta byla přímým důsledkem brettonwoodského selhání, které FED zinscenoval o 10 let dříve, a způsobila recesi, která zdevastovala celá odvětví ekonomik v mnoha zemích, způsobila obrovské potíže a hospodářské ztráty a záměrně zničila střední vrstvy. V západní Kanadě, která je centrem tamního ropného průmyslu, zasáhl pokles tak silně a rychle, že ceny domů klesly o 50 % během pouhých 3 měsíců, a na úroveň z roku 1984 se vrátily až v roce 2000.
Recese, kterou v roce 1983 způsobil FED, byla nejen krutá, ale i dlouhotrvající. Nezaměstnanost byla vysoká a v mnoha odvětvích velmi vysoká. Po mnoho let bylo k dispozici jen málo pracovních míst a většina z nich byla pouze na částečný úvazek nebo na dohodu. Jednou z neprobádaných lidských tragédií této recese byla skutečnost, že se rychle ničila společenská smlouva a sociální krajina se nenávratně měnila způsobem, se kterým se málokdo dokázal vyrovnat. Od roku 1946, kdy platila nová společenská smlouva, docházelo k expanzi ekonomik a většina z nich dosahovala plné zaměstnanosti. V té době mohl každý, kdo chtěl, najít práci. Pracovník nespokojený se svou prací mohl dát výpověď – prostě odejít – a během jednoho dne najít jinou, stejně dobrou práci. Všichni, kdo přišli po válce, se do tohoto prostředí narodili a věřili, že takový bude svět vždycky. To byla největší změna a takzvaní baby boomers, kterým bylo kolem třicítky nebo čtyřicítky a byli na vrcholu kariéry, sledovali, jak všechno mizelo v koktejlu nezaměstnanosti, rozvodů a bankrotů.
Práce byla pryč, firmy byly pryč a důchody byly pryč. Nebylo ještě tolik let na spoření na důchod a málokterá společnost poté nabízela dobré penzijní plány. Dvě generace, ta obrovská masa lidských bytostí, byly vržené do něčeho, čemu nerozuměly, a neměly žádné nástroje, jak se s tím vypořádat. Lidské náklady na nelidskost FEDu byly obludné. Nebylo překvapením, že americká vláda měla připravené internační tábory. Překvapením je, že celé společnosti byly na tuto záměrnou nelidskost tak nepřipravené, že místo pomsty jednaly pokorně. A nenasytní banksteři si bezpečně strčili do kapsy jeden z největších transferů bohatství všech dob.
Chamtiví, nenasytní banksteři
Všechna ta celosvětová inflace, všechny ty celosvětové bolesti z recese měly stejnou příčinu. Nenasytnou chamtivost malého počtu mocných lidí. A nástroje byly stejné: nadměrná likvidita a snadné úvěry FEDu, následně zhroucení systému ve prospěch bankéřů a přenesení bolestí z přizpůsobování se Americe na zbytek světa.
Následné recese vznikly ze stejného zdroje. Finanční krize v Americe v roce 2008, se svou krutostí téměř vyrovnala krizi z roku 1929. Byla frontálním útokem na střední třídu a jedním z největších podvodných převodů bohatství v dějinách světa. Všechno nasvědčovalo tomu, že se chystala další. Ta skutečně přišla, ale byla maskovaná a utlumená covidovou clonou, během které se uměle zastavily státní ekonomiky. Dopad nebyl tak tvrdý.
Apologeti globálního kapitalismu: Nadnárodní korporace jako améby
Světová nadvláda v honbě za ziskem má několik nástrojů. Ty si můžeme představit jako toulec šípů. Každý z těchto šípů v toulci je jeden nástroj, jak dosáhnout globální dominance. Jeden šíp je soukromá armáda bankéřů a korporací. V tomto stejnojmenném pořadu jsem jasně dokázal, že samotní běžní lidé z válek vůbec nic nemají. Náš život se válkou nezlepší, ba naopak, jde o utrpení, hlad, bídu a nedostatek. Napakují se pouze obří zbrojařské korporace, jako legendární Carlyle Group. Tedy armáda, která plení a drancuje země kvůli zdejším přírodním zdrojům. První přichází CIA, která se snaží poštvat několik skupin proti sobě, a tajně vyzbrojit a zafinancovat tu, která má největší tah na branku. Pokud to CIA nedokáže zajistit, vymyslí se nějaká záminka, aby mohla nastoupit armáda. Dříve to byly národní armády v koalicích, dnes je to NATO. Právě NATO sjednocuje prapor všech kořistnických choutek velmocí. Armády polykají obrovské spousty peněz, a když se déle neválčí, je vytvořený přetlak. Přetlak ve vojenských skladech plných munice, bomb, granátů, min, které zbrojovky chrlí. Aby se sklady vyprázdnily, munice se musí někde použít. Spustí se válka, která ve vojenských skladech vytvoří místo, a zbrojovky znovu roztočí výrobu. Ti, kteří tahají za nitky, se pakují a ideálně financují obě strany. Jako to bylo v americké občanské válce. Londýn vsadil na Unii tedy na sever, zatímco Paříž na Jih. Nebo když Američané podporovali Saddáma Husajna v 80. letech minulého století, ale zároveň dodávali zbraně i Íránu Ajatolláha Chomeiního. To jsem pokryl tuším ve čtvrtém díle mého pořadu Krvavá historie CIA. To je jeden šíp z toulce. Druhým jsou nadnárodní korporace, které likvidují národní společnosti, tedy likvidují nezávislost a soběstačnost, aby byly státy nucené zapojit se do celosvětového koloběhu potravin, a hlavně, aby na tomto globálním potravinovém koloběhu byly závislé. Třetím šípem v toulci je ovládání států přes centrální banky. Centrální banky jsou trojské koně nadnárodních bankovních kartelů, protože tyto centrální banky nejsou státní. Státy nad nimi nemají plnou kontrolu, a nemohou je ovládat. Jsou napojené na peněžní systém globální kontroly. Je to nejmocnější páka na vlády, které mohou jen drobně korigovat chod státu, ale ve skutečnosti jsou národní politici a jejich vlády naprosté nuly, které svou kontrolu jen předstírají. A také předstírají iluzi voleb a výběru. Ve skutečnosti všechny politické partaje nemají pod kontrolou vůbec nic. Základní aortou, základní tepnou je centrální banka, skrze kterou je stát ovládaný. Těchto šípů v toulci je daleko více, ale abych tyto páky maximálně zpřehlednil, zkracuji jejich popis na minimum. Čtvrtým šípem v toulci útoku globalizace na lidstvo je nový obor. Tím oborem jsou korporace. Korporace a nadnárodní mašinérii, nebo systém prosazování jejich zájmu, jsem sice řešil v mém pořadu Soukromá armáda bankéřů a korporací, ale v následující části bych se toho chtěl ještě lehce dotknout, protože právě korporace jsou stavebním kamenem globalizace. Kritici korporací tvrdí, že drtivá většina nadnárodních korporací jsou amorální organizace, které se ženou za čistým ziskem a etické nebo právní kodexy budou dodržovat jen do té míry, do jaké toto chování maximalizuje jejich zisk.
Zastávají názor, že nadnárodní korporace lze popsat jako amébu nebo virus, jako necítící bytosti, které prostě žijí svůj život a množí se tak, jak to zamýšlel jejich Stvořitel, podle zákonů své přirozenosti. Stejně jako se velryby živí planktonem, korporace neokrádají chudé a neloví zranitelné proto, že by byly zlé. Dělají to proto, že se živí. Říká se nám, že když lékař studuje chování viru, neospravedlňuje morálně jeho zabíjení lidí, ale omlouvá jeho vražedné chování, protože virus prostě jedná podle své přirozenosti. Lidské soudy o etice či morálce jsou proto nemístné.
Apologeti korporací nás poučují, že morálka tedy není součástí podnikání, že každá firma bude klamat, lhát, podvádět a zdražovat v maximální možné míře, ale že korporace by neměly být trestané o nic víc, než viry. Tvrdí, že je přirozeností korporace být predátorem, podvádět, zkreslovat a krást, aby zvýšila zisky, že je to přirozený řád věcí, a proto žádná korporace nemá odpovědnost vůči svým obětem. Důsledkem tohoto bohatého filozofického poznání je, že dobro a zlo jsou v korporaci nesmyslné pojmy, že neexistuje nic takového jako společenská odpovědnost korporací nebo vlastně odpovědnost korporací v jakémkoli smyslu. Podle těchto lidí je prostě zákonem přírody, že silnější loví slabší, že v tomto přirozeném řádu světa neexistují žádné platné morální nebo etické normy a že nemůžeme trestat přírodu za to, že se řídí svým normálním chodem. Korporace jsou prostě nemyslící, necítící améby bez mozku, které reagují instinktivně. Nejsou schopné jednat, ani nemají žádnou odpovědnost jednat, s vysokým míněním, soucitem nebo smyslem pro fair play a poctivost. Pokud si někdo myslí, že když se ke korporacím bude chovat slušně, tak tvrdě narazí. Samozřejmě se jedná o klasickou teologii obviňování oběti. Jde o průhledně falešný argument. Americký sociální darwinismus v té nejlepší podobě. Korporace je pouze právní pojem, kus papíru v kanceláři právníka, ve kterém ale pracují skuteční lidé, kteří přijímají veškerá rozhodnutí a konají veškeré kroky. I kdyby korporace byla virem, ti, kdo ji řídí, viry nejsou. Nepoctiví lidé, kteří předkládají tyto argumenty, ignorují hlavní problém, kterým je, že vedení a zaměstnanci nebo korporace nejsou ani améby, ani viry, že tito lidé jsou plně vnímaví a schopní hodnotit své činy. Naši apologeti korporací se rozhodli ignorovat svobodnou vůli a svobodnou volbu a předstírají, že nepoctivost je přirozeností korporací a nelze s tím nic dělat. Tvrdit, že korporace je jen neživý organismus jednající pouze na základě instinktů, je pokřivené a záměrně zaslepené podání reality. Je to skutečně zvrácené myšlení, které obhajuje korporace a odpovědnost za jejich podvodné chování svaluje na spotřebitele nebo vládu. Podvodné nejsou korporace, ale lidé, kteří je řídí. V červenci 2014 napsal Peter J. Henning, profesor na právnické fakultě Wayne State University, do New York Times článek s názvem „Potíže s odpovědností vedoucích pracovníků“, ve kterém poměrně mistrně propagoval mýtus o korporátní amébě. Začal tímto sdělením:
„Je obtížné určit, kdo je odpovědný za rozhodnutí korporace, když je pravomoc rozptýlená v celé organizaci, což znamená, že nikdo nemůže být osobně odpovědný za porušení předpisů.“
To mluví za všechno. Odpovědnost je tak široce rozptýlená po celé korporaci, že žádná živá osoba vlastně nemá žádnou právní ani morální odpovědnost za nic. Veškerá vina se připisuje bytostem na nižších úrovních, které nějakým způsobem nedokázaly sdělit funkcionářům a ředitelům, že velmi ziskové výrobky korporace zabíjejí zákazníky. Nic víc tu není vidět. Pojďme dál.
Rozdíl mezi kapitalismem a socialismem?
Některé aspekty amerického stylu soutěže se stanou jasnějšími, když je zasadíme do širšího kontextu, v tomto případě do základního socioekonomického systému, a proto se pojďme v poslední části tohoto pořadu podívat na rozdíl mezi kapitalismem a socialismem. Přinejmenším posledních 100 let byli Američané učení nenávidět socialismus a socialistické vlády a bát se jich, aniž by chápali, proti čemu vlastně jsou a proč jsou proti nim.
Nejinak je tomu i dnes, kdy jakákoli zmínka o socialismu vyvolává záplavu morálního odsouzení, ale jen málo Američanů by pravděpodobně dokázalo podat nějaké souvislé vysvětlení socialismu nebo inteligentní diskusi o jeho mnoha domnělých nedostatcích. Američané si socialismus spojují s despocií a tyranií, se strachem a hladem v brutální vojenské diktatuře, což svědčí o síle propagandy a neznalosti. V čele tohoto propagandistického náporu stály americké korporace, ale silně jej podporovala i vláda a média a v neposlední řadě jistě i nakladatelství vzdělávacích knih a americké školy a univerzity.
Americké korporace, vládní agentury a média po celé století naplňovaly mysl a srdce Američanů strachem ze socialismu, a když tento strach podnítily, definovaly jim znaky socialismu, kterým je třeba se za každou cenu vyhnout. Mezi tyto znaky patřilo, že vláda plní své povinnosti v oblastech, jako je zdravotní péče, sociální zabezpečení a vzdělávání, a zajišťuje národní potřeby, jako je elektřina, doprava a komunikace, což bylo lidem prezentované jako vzdát se svého života a nechat ho za sebe řídit vládou. Vládní angažovanost v jakémkoli segmentu společnosti nebo průmyslu, kde by velké podniky a elity mohly dosahovat zisku, se definovala jako socialismus nebo komunismus, a tudíž jako zrada základního náboženství politického křesťanství mnoha stran.
Propaganda byla tak silná, že se stalo prakticky nemožným, aby průměrný Američan byl křesťanským socialistou nebo by věřil v demokracii se sociálními jistotami, nebo aby byl současně proti velkému podnikání, kapitalismu volného trhu nebo privatizaci. Ideologická uniformita je předpokladem pro ty, kdo žijí v černobílém světě a vyznávají náboženství typu „všechno nebo nic“. Vymývání mozků začíná už v raném věku, na základní škole, dlouho předtím, než děti vůbec dokáží rozeznat přednosti vlády nebo společenských systémů. Americkým dětem se ve skutečnosti brání, aby tuto schopnost vůbec získaly, a to díky preventivnímu vzdělávacímu systému, který zpochybňuje jakékoli nároky na svobodu nebo kritické myšlení. Vezměme si tento příklad z americké učebnice pro základní školy: Otázka zní:
„Která z následujících možností patří k socialismu?“
A žák má na výběr ze tří možných odpovědí:
– Politický systém, ve kterém vládne diktátor a neexistují žádné svobody.
– Ekonomický systém, ve kterém vláda vlastní velké podniky.
– Ekonomický systém, ve kterém jsou podniky v soukromém vlastnictví.
Správná odpověď není samozřejmě ani jedna z výše uvedených, ale v amerických školách jsou první dvě špatné možnosti, jedinými správnými odpověďmi. Malé děti se velmi brzy učí, že kapitalismus soukromých podniků je jedinou cestou k létání, zatímco socialismu je třeba se nejen vyhnout, ale dokonce zkoumat tento systém se rovná skoro až hledání informací o uctívání Satana. Dveře do těchto malých amerických myslí jsou velmi brzy pevně zabouchnuté, aby se už nikdy neotevřely, což je nedílnou součástí jejich politické indoktrinace. Falešným principům amerického kapitalismu se věnuje obrovská pozornost v hlavním vysílacím čase, což opět navždycky uzavírá jejich malé mozky před jakýmkoli pochopením toho, za co jsou a proč jsou pro.
Pokud jde o politické systémy, demokracie je zavádějící výraz, protože Američané mu propůjčují mnoho významů, jakousi politicko-náboženskou bublinovou fólii, která slouží pouze k zakouření místnosti. Všichni bychom měli demokracii spíše litovat. Toto jediné slovo nese na svých zádech těžký náklad téměř celého oxfordského slovníku angličtiny. Toto ubohé malé podstatné jméno, které nepopisuje téměř nic konkrétního, bylo zatížené tolika nesouvisejícími a nepodstatnými konotacemi, že se mělo zhroutit vyčerpáním nebo utrpením už před staletími. Oprostěme se tedy od tohoto termínu a vystačme si s kapitalismem a socialismem, což jsou opačné strany téže mince, které se ani jedna netýkají převládající formy vlády a které mohou spokojeně existovat v demokracii nebo království, nebo v jakémkoli jiném druhu vlády. Ani kapitalismus, ani socialismus, nejsou přirozeně antagonistické vůči demokracii nebo království. Ani k diktaturám, když na to přijde, ale nekalme vodu. To, co ve skutečnosti v Americe existuje, je kapitalistický politicko-ekonomický systém. Je to v podstatě neregulovaný systém volného trhu, kde elity a jejich velké korporace diktují vládní politiku a lidské prostředí. Společnost existuje proto, aby sloužila kapitalistům, jejichž zájmy jsou nadřazené zájmům lidí. Přitom vláda těmto zájmům žehná podpůrnou legislativou, daněmi nebo naopak jejich absencí, a dovozními cly. V každém konfliktu mezi nejlepšími zájmy korporací a zájmy lidí nebo společnosti jako celku vítězí korporace, a lidé prohrávají.
Zdravotní péče
Takový rozdíl si můžeme báječně ilustrovat třeba na zdravotní péči, která je u nás v Česku zatím ještě koncipovaná jako součást nezbytné sociální infrastruktury, aby poskytovala co nejvíce dobra pro co nejvíce lidí. Podobně je tomu třeba například v Kanadě, také socialistické, kde je většina všeho zdarma, financovaná ze všeobecných daňových příjmů a provozovaná provinčními vládami jako nezbytná sociální služba. Žádné ziskové nemocnice, žádné pojišťovny, žádné zamítnuté žádosti, žádné odmítnuté ošetření, žádné umírání na parkovišti. Všechno jsem to probíral v mém pořadu Americká zdravotní péče. Díky úžasnému kapitalistickému systému Ameriky, mají přece Američané neomezenou konkurenci, která by jim měla zajistit nízké náklady a speciální nabídky operací za 2 ceny. Ale zdá se, že je to mnohem horší. Proč? Protože kapitalistický systém zdravotnictví byl navržený primárně pro korporace a jejich zisk. Ne však pro lidi. Lidé jsou až na druhém místě. Proč v americkém zdravotnictví nefunguje ta dokola drilovaná mantra pravice, že konkurence sníží ceny a zvýší kvalitu? Důkaz? Podívejme se na několik příkladů. EKG je zboží, které se provádí levným zařízením, v podstatě stejným na celém světě. V čínské Šanghaji stojí EKG asi 3,50 dolaru, zatímco průměrná cena v Americe je 1500 dolarů. Ceny se mohly od doby data zveřejnění tohoto pořadu lehce změnit. Přitom některé nemocnice si účtují až 3000 dolarů. Vyšetření celého těla magnetickou rezonancí stojí v Šanghaji a dalších velkých městech méně než 50 dolarů, ale v Americe se pohybuje mezi 4000 a 6000 dolarů. Pobyt v nemocnici v Americe obvykle stojí v průměru čtyřicetkrát až padesátkrát více než v Číně. Trojrozměrný rentgenový snímek zubů ve stylu magnetické rezonance v rozsahu 360 stupňů, stojí v Šanghaji 3,75 dolarů, zatímco ve Washingtonu 350 dolarů. Všechno jsem podrobně pokryl v mém pořadu Americký zdravotní systém.
Vzdělání
Vzdělávání je na tom podobně. České státní univerzity nemají žádné školné. Prostě žádné. Každý rok u nás absolvuje tisíce studentů bez dluhů, na rozdíl od 30 tisíc dolarů ročně a mnoha desítek tisíc nesplatitelných dluhů v Americe.
Protekcionismus pro korporace
Právě díky korporátnímu socialismu, jinými slovy fašismu americké vlády, byl v ekonomice vždycky hlavním faktorem protekcionismus, který nechránil lidi, ale korporace. Proto Amerika tak často uvalovala vysoká cla na dovážené zboží, bez ohledu na náklady pro obyvatelstvo nebo poškozování veřejného blaha. Protekcionismus jsou jen programy sociální péče pro korporace, kdy zájmové skupiny využívají sílu vlády k tomu, aby získaly prospěch na úkor obyvatelstva. Američtí spotřebitelé na těchto opatřeních nevyhnutelně prodělávají, ale obvykle si neuvědomují, co se jim děje. Typickým příkladem je clo na zahraniční oděvy, které nejenže zdražuje zahraniční zboží, ale umožňuje domácím společnostem podstatně zvýšit ceny. Díky vysokým clům na ochranu domácích výrobců před levnějším čínským dovozem platilo 300 milionů Američanů za pár modrých džínů o 20 dolarů více, aby 2 nebo 3 vlivné domácí společnosti mohly získat další miliardy dolarů zisku. Takových příkladů je mnoho desítek, v oblasti oděvů, automobilových pneumatik, solárních panelů, potravinářských výrobků, kdy byli domácí spotřebitelé zatížené o miliardy dolarů jen proto, aby ochránili zisky několika přátel americké administrativy, jejichž firmy a výrobky byly nekonkurenceschopné.
Závěr: Likvidace zbytků sociálních jistot
Američtí kapitalisté volného trhu usilují o likvidaci posledních zbytků všech sociálních programů v Americe, včetně důchodů, pojištění v nezaměstnanosti a vzdělávání. Až kapitalistická vláda přestane tyto programy poskytovat, Američané si je pak budou muset kupovat od stejného 1 %, které jim poskytuje mobilní telefonní systém nebo zdravotní péči. Tento přechod je už téměř dokončený, jde o faktické převzetí veškeré sociální a fyzické infrastruktury země. Takže vládě zůstávají pouze 2 povinnosti. Výběr daní a potlačování počtu obyvatel. Celý svět je násilně řízený tímto směrem. Překvapivě se nezdá, že by se všeobecně chápalo, že socialismus je především jen starostí o lidi, o společnost jako celek, a ne o individuální a korporátní zvláštní zájmy, ale socialismus a kapitalismus jsou opět opačné strany téže mince. Jediná výhrada spočívá v tom, že země jako Čína je tím, co bychom mohli nazvat lidově-socialistická, starající se především o blaho lidu i na úkor bank a mocných korporací, zatímco Amerika je korporátně-socialistická, starající se především o zájmy velkého byznysu na úkor lidu. Samozřejmě teď odhlédněme od čínského digitálního koncentráku bezhotovostního placení, sociálních kreditů a dalších lahůdek, po čemž západ, zatím jen tajně lační. Také čínští komunističtí potentáti skrývali své peníze v offshorových rájích typu Panama Papers, stejně jako jejich západní kapitalističtí soudruzi! Ale všechno ostatní je stejné. Pokud jde o koncept států jako chův. Když někdo prohlásí, že Česko vodí lidi za ručičku, nebo že Česko dokonce své občany hlídá, s klidem na to můžeme namítnout, že zase banky a korporace, jako Goldman Sachs, J & J a Wal-Mart, hlídají Ameriku. Kvůli globalizovanému, neregulovanému kapitalistickému systému volného trhu dnes Amerika živí a pečuje o své velké korporace, bankéře a 1 % nejbohatších, zatímco lidé, díky finančním krizím, žijí na ulici v San Francisku, a v kanálech pod Las Vegas. Byla by to nepochybně lepší Amerika, a lepší svět, kdyby v kanálech žili bankéři, a všichni lidé by měli stále své domovy. A to je právě základní rozdíl mezi kapitalismem a socialismem. Není tu žádná demokracie, žádná lidská práva, žádné náboženství. Jde jen o to, kdo dostane naše peníze. Tedy, co bychom si měli z tohoto pořadu zapamatovat, a věnovat tomu zvýšenou pozornost třeba i našeho dalšího zkoumání, je skutečnost, že právě centrální banky jsou základním kořenem zla, díky kterému státy nikdy nenabudou vlastní nezávislosti. Posledním, kdo o to usiloval, byl jistý Muammar Kaddáfí v Libyi. Dopadl stejně jako před ním američtí prezidenti Andrew Jackson, Abraham Lincoln, James Garfield, John Kennedy a kongresmani Charles Lindbergh respektive jeho syn a Louis McFadden, kteří byli zavraždění. Celkem 6 lidí. Jasné souvislosti. Všichni tito lidé otevřeně napadali a tvrdě kritizovali systém centrálního bankovnictví. Když je postavíme všechny vedle sebe, skládá to jasný souvislý vzorec. Ten, kdo nenapadá FED ani jeho vlastníky, přežije. Ten, kdo se dopustí jejich otevřeného napadení a tvrdé kritiky, je na něj spáchaný atentát. Na všech těchto případech jsem to jednoznačně a nezpochybnitelně zdokumentoval. A pokud stále nevěříme, pošlete mě prosím do komentářů autorizovaný výrok nějakého významného ekonoma, který kritizuje kontrolu států prostřednictvím centrální banky. Nebo který hovoří o tom, že státy nemají žádný vliv na vlastní centrální banky. Garantuji vám, že žádného takového nenajdeme.