Předtím, než se vypravíme na další pátrání kolem Breivikovy Kauzy v širší perspektivě, zrekapituluji stručně, co jsme slyšeli v minulém prvním díle. Po úvodu Norska, jako do určité míry rovnostářské a homogenní země, jsem začal čím jiným než rodinou Anderse Breivika a jeho dospíváním a hledáním místa ve společnosti. Podíval jsem se také na Breivikův téměř týdenní pobyt v Praze, ve které hledal možnost, jak si na černém trhu zakoupit zbraně. To se mu v Praze nepodařilo. Pokračoval jsem roky před masakrem, kdy si Breivik pronajal statek, a začal si objednávat jednak zbraně a jednak součásti na výrobu bomby. A byl tu osudový černý pátek 22. července, kdy Anders Breivik nejprve odpálil bombu před norskou vládní budovou v Oslu, kde zahynulo celkem 8 lidí, a pak postřílel 69 lidí na ostrově Utöya. Dohromady zemřelo jeho rukou 77 osob. Pak jsem pokračoval hodinami po masakru, kdy byl Anders Breivik vyslýchaný policisty. Po téměř roce následoval 10týdenní soud, který v podstatě jen shrnoval to, co už víme. Pak už jsem se pustil do dalšího rozboru v rámci hodnocení toho, co vlastně znamená hluboká událost. Můžeme útok Anderse Breivika hodnotit jako hlubokou událost? Volně jsem navazoval na mé jiné předchozí pořady, například Psychologie deep state, Tálibán a al-Kájda nebo Drogy a CIA, ve kterých jsem tuto otázku hlubokých systémových událostí řešil. Minule jsem přitom hluboké události řešil i z pozice sítě Gladio. Síť Gladio byla totiž původně organizovaná aliancí NATO jako potenciální odpor v případě sovětské okupace západní Evropy. Potom jsem načrtl základní otázky kolem útoku 22. července 2011. Byl klíčem k tomuto útoku člověk, osoba Anderse Breivika, nebo samotná událost?
Manifest a video: Zasazené stopy pro Breivikovu legendu
Jen několik hodin před odpálením bomby poslal Breivik tisícovce adresátů e-mailem 1500stránkový manifest s názvem "2083: Evropská deklarace nezávislosti". V tomto manifestu uvedl, že jsme byli ve válce s muslimy a multikulturalismem a že masakr měl být výzvou k probuzení. Manifest byl plný bojovných řečí poskládaných z jeho oblíbených webových stránek o nutnosti zachránit západní civilizaci před dobytím islámem.
Ve skutečnosti však muslimové nebyli hlavním cílem Breivikovy války. Hlavními nepřáteli Breivikova templářského řádu byly kulturní marxismus, multikulturalismus a kulturní elity, které kolaborovaly s islamizací Západu. V Breivikově manifestu by nás mohl zaujmout jeden výrok. V něm tvrdil, že se k pravicovému aktivismu obrátil v roce 1999, když NATO, s norskou účastí, bombardovalo "naše srbské bratry". Měli bychom vědět, že právě Norsko bylo jedním ze zakládajících členů NATO v roce 1949. V té době se mělo za to, že hlavním účelem NATO bylo čelit vojenské hrozbě ze strany Sovětského Svazu. Norsko a Rusko už dříve vedly územní spory na dálném severu a Rusko od té doby zvýšilo svou vojenskou přítomnost v regionu. V zájmu Norska bylo, aby se proti vlivu Ruska NATO postavilo a udrželo tak vojenskou rovnováhu v regionu. Dlouhodobé zapojení Norska do NATO mělo na zemi zjevně silný vliv. Koneckonců to dosvědčil i bývalý norský premiér Jens Stoltenberg, který působil dříve v pozici šéfa NATO. Breivik viděl v srbských válečných zločincích bratry ve zbrani ve svém křížovém tažení proti islámu:
"Bylo naprosto nepřijatelné, jak americké a západoevropské režimy bombardovaly naše srbské bratry. Chtěli pouze vyhnat islám tím, že albánské muslimy deportují zpět do Albánie."
Hlubší průzkum Breivikova manifestu ukazuje, že Breivik byl podivně posedlý Balkánem. při hledání slova "Kosovo" se objeví 143 shod, "Srbsko" dává 341 shod, "Bosna" 343 a "Albánie" 208 shod. Jde o kontakty Anderse Breivika se srbským bývalým velitelem srbské polovojenské jednotky známé jako Arkanovi tygři, a později jako Rudé barety, která zahájila etnické čistky v Bosně. Tím velitelem byl Milorad Ulemek. K němu se ještě vrátím v konkrétní kapitole. Je to záležitost, kterou jsem chtěl původně vpravit do mé pětidílné série pořadu Válka proti Jugoslávii, ale kvůli nadměrné délce jsem si to schoval na později. A dobře jsem udělal, protože tato kapitola Balkánu se perfektně hodí do stop podsvětí mezinárodního zločinu právě kolem Anderse Breivika. Nicméně vazby na Balkán jsou v manifestu, připisovaném Breivikovi, více než patrné. Breivik také nahrál na YouTube 12minutové video, které s propagandistickou jednoduchostí odhalovalo, co se v Evropě chystalo. Muslimská invaze. Odhlédnuto od masakru, který Anders Breivik rozpoutal, se jeho slova z roku 2011 ukázala prorocká. Obrovská migrační krize vypukla o 4 roky později, v roce 2015. Odkud měl Anders Breivik tak včasné informace nejen o blížící se migrační krizi, ale zejména o lidech, kteří této krizi otvírali dveře dokořán? Na Anderse Breivika jako člověka je třeba pohlížet jako na nespolehlivého, a na každé jeho prohlášení se dívat s největším podezřením. Přesto si jeho rozsáhlá autodokumentace – čímž mám na mysli internetový manifest, video a facebookovou stránku, které jsou mu připisované – zaslouží pečlivé posouzení bez ohledu na autorství, zejména ve světle pozdějších výpovědí, které měl údajně učinit před norskou policií. A na tomto místě můžeme říci, že ať už byla pravda o Breivikovi jakákoli, autodokumentace ukázala na vazby vedoucí nakonec do stínového podsvětí obchodníků se zbraněmi a drogami, které možná podporovalo i al-Kájdu. Po denících Lee Harveyho Oswalda a Sirhana Sirhana je mimořádně běžné, že hluboké události s velkou publicitou doprovází taková autodokumentace. Poněkud podobně jako Anders Breivik, zanechal po sobě Lee Harvy Oswald dědictví autodokumentů, ze kterých některé se ukázaly být jako stvořené pro televizi po atentátu. Kromě deníku a rozsáhlých politických rukopisů k nim patřila i audiovideokazeta, na které se podílel bývalý armádní expert na psychologickou válku, a na které vyložil své údajné politické přesvědčení. Přesto jsou rozdíly poučné. Oswaldovu autodokumentaci jeho údajné levicové identity lze zpětně považovat za falešnou a pravděpodobně za součást snahy FBI a CIA zdiskreditovat Výbor pro fair play na Kubě, do kterého se Oswald snažil proniknout. Breivikovo video podle všeho vyjadřovalo jeho skutečné přesvědčení, i když za chvíli budu tvrdit, že většinu videa mohl připravit někdo jiný. Na rozdíl od Breivikova videa ale bylo zavádějící Oswaldovo audiovideo po atentátu na Johna Kennedyho, hojně vysílané v rámci propagandistické kampaně, která ho popisovala jako levičáka. Breivikovo video bylo oproti tomu bagatelizované a skutečně zmizelo z mnoha, ne-li většiny webových stránek, kde bylo původně zveřejněné. To naznačuje, že Breivikovo video mělo za cíl využít publicity způsobené jeho činy, ale že skupina, která za touto snahou stála, nebyla součástí hlavního proudu západní společnosti a také nebyla podporovaná těmi, kdo měli na starosti hlavní narativ v masmédiích. Pravděpodobně bylo Breivikovo video určené především jinému publiku. Světu uražených, kteří na internetu nacházeli ventil pro své rozhořčení.
Co Breivikovo video naznačuje? Že Breivik nejednal sám
Obsah i autorství Breivikova videa zůstávají velmi záhadné. Co se zdá být poměrně jasné, je to, že to video nesestavil a neřídil sám Breivik. Důkazy o pluralitním autorství videa jsou interní. Téměř celé video se zdá být zrychlenou verzí textově náročné sekvence snímků, možná původně prezentace slideshow o templářských rytířích a jejich souputnících. Je zřejmé, že přípravě a prezentaci tohoto textu bylo věnované hodně práce. Na jedné stránce obrazovky bylo totiž někdy až kolem 20 řádků textu, ze kterých se v čase, který je jim vyhrazený, než video přeskočí na další řádky, nedalo přečíst, byť zrychleně, více než asi 4 nebo 5 řádků. Prostě to nestihneme přečíst. Jinak bylo video profesionální kvality, rozhodně nešlo o domácí film. Jedním ze stylistických rysů, které jej sjednocují, byl stálý předvídatelný rytmus 3 nebo 4vteřinových časových úseků, které byly každému snímku vyhrazené. Tento rytmus byl náhle přerušený na samém konci, kdy se objevily 3 fotografie samotného Breivika. První 2 byly prezentované velmi rychle, zcela mimo rytmickou prezentaci ve zbytku videa. Několik osob pracující ve zpravodajské komunitě naznačilo podezření, že ten, kdo Breivikovy fotografie na konec videa přidal, a možná to byl dokonce sám Breivik, nebyl původním kameramanem ani tvůrcem slideshow. Místo toho to byl někdo s jiným stylem, citlivostí a účelem. Nepřekvapilo by mě, kdybychom se dozvěděli, že mezi částmi videa s diapozitivy a Breivikem byly i další znatelné a dokonce měřitelné rozdíly, například co se týče stínů světla.
Ten, kdo video a manifest rozeslal e-mailem těsně před útoky, si byl nejspíš vědomý chystaných masakrů. A pokud bylo autorů videa více než jeden, pak Anders Breivik s největší pravděpodobností nejednal sám. Zveřejnění obou dokumentů je totiž třeba považovat za nedílnou, spíše podstatnou součást události 22. července 2011, ba dokonce za její smysl. Jejím cílem nebylo jen zabíjení, ale i publicita. Vyvolat zvýšenou diskusi o problémech a propagátorech protidžihádu.
Stejné rysy modus operandi: al-Kájda, oklahomský atentát a Breivik
Všeobecně se uvádí, že Anders Breivik 22. července 2011 použil stejný modus operandi bombového útoku, jako byl použitý v Oklahoma City v roce 1995 a v podzemních garážích Světového obchodního centra v roce 1993. Bombu s dusičnanem amonným ukrytou v zaparkovaném vozidle. Pro ty z nás, kteří neznají základ oklahomského atentátu, šlo o to, že Timothy McVeigh, v rámci protivládního protestu, zaparkoval náklaďák s bombou před federální budovou a zavraždil 168 lidí. Stejný modus operandi, tedy bomby ukryté ve vozidle, byl provedený v podzemních garážích Světového obchodního centra v roce 1993. Jak napsal Andrew Gumbel v článku pro Los Angeles Times:
"Anders Breivik se zřejmě více než jen inspiroval americkými předchůdci, jako byl Timothy McVeigh, atentátník z Oklahoma City. Materiály, které použil, způsob, jakým své útoky naplánoval a provedl, a jeho vlastní texty naznačují, že byl hluboce obeznámený s činy některých známých politických vrahů na této straně Atlantiku. Anders Breivik vlastnil poloautomat Glock, stejnou zbraň, jakou měl u sebe Timothy McVeigh, když ho 90 minut po bombovém útoku v Oklahomě v dubnu 1995, zatkla dálniční policie s ostřížím zrakem. Breivik vlastnil také útočnou pušku Ruger ráže .223, stejně jako Timothy McVeigh."
Mohl si Anders Breivik docela sám osvojit dovednosti k výrobě úspěšné bomby s dusičnanem amonným? Existují ale silné indicie, že atentátníci na Světové obchodní centrum z roku 1993 a jeden ze dvou známých atentátníků z Oklahoma City z roku 1995, Timothy McVeigh a Terry Nichols, prošli výcvikem v zahraničí, pravděpodobně od al-Kájdy.
Slovy Dany Rohrabachera, předsedy výboru pro mezinárodní vztahy Sněmovny reprezentantů:
"Zdá se, že Nicholsovy teroristické dovednosti vzrostly během pobytu na Filipínách. Zpočátku byl neúspěšným výrobcem bomb. Podle svědectví Michaela Fortiera, Terry Nichols a Timothy McVeigh neuspěli, když testovali výbušné zařízení v arizonské poušti pouhých 6 měsíců předtím, než odpálili bombu v budově Murrah. Po Nicholsově poslední cestě na Filipíny byli s Timothym McVeighem plně schopní vyrobit surovou, ale smrtící bombu, která byla použitá ke zničení federální budovy Murrah."
Dany Rohrabacher se také zabýval zjevnými vazbami na Filipínách mezi Terry Nicholsem a Ramzim Yousefem, který byl napojený na al-Kájdu jako strůjce bombového útoku na Světové obchodní centrum v roce 1993. Ramzi Yousef byl blízkým spolupracovníkem a příbuzným Chálida Šeika Mohammeda, o kterém se tvrdí, že byl hlavním strůjcem útoku al-Kájdy z 11. září 2001. Podle badatele J. M. Bergera a dalších, se v listopadu 1994 Terry Nichols a Ramzi Yousef oba pohybovali v areálu stejného vysokoškolského kampusu Southwestern University ve filipínském městě Cebu, kde působila islamistická buňka. Později si každý z nich rezervoval letenku stejné letecké společnosti. Stojí za to připomenout, že při bombovém útoku na Světové obchodní centrum v roce 1993 byli útočníci vycvičení členem al-Kájdy Alím Mohamedem, který byl téměř jistě dvojitým agentem pracujícím také pro americké zdroje. Tentýž školitel Alí Mohamed vedl, řečeno slovy zprávy Komise pro 11. září, útok na americké velvyslanectví v roce 1998 a mohl vycvičit i únosce z 11. září.
Trvalá strategie zvyšování napětí ve společnosti
Tato návaznost naznačuje, že všechny tyto americké násilné incidenty mohly být součástí trvalé strategie napětí. Tato trvalá strategie napětí má za cíl destabilizovat společnost jako prostředek ospravedlnění stále rostoucích rozpočtů pro bezpečnostní složky, armádu, vojenské rozpočty a hlavně zavádět nové zákony pro postupnou totální kontrolu obyvatel šmírováním vládních institucí. Ve svých pořadech jsem se mnohokrát věnoval otázkám, zda bychom měli útok z 11. září považovat za součást pokračující tradice vykonstruovaných hlubokých událostí. V tomto kontextu bych rád použil termín "inženýrské", protože to paradoxně mnohé vysvětluje. Termín "inženýrské" se totiž vyskytuje v jednom dokumentu americké armády, ve kterém se uvádělo:
"Inženýrské provedení série provokací, které by ospravedlnily vojenskou intervenci, je proveditelné a mohlo by se realizovat s dostupnými zdroji."
Už nám to dochází? Zpravodajské a armádní složky provádějí dlouhodobou strategii zvyšování napětí ve společnosti. Je to uvedené přímo v tomto armádním dokumentu.
Skutečnost, že Anders Breivik napodoboval Timothy McVeigha, nedokazuje, že byli součástí stejné organizace. Je možné, že Anders Breivik napodoboval Timothy McVeigha vědomě, jako způsob, jak zvýšit a odstínit auru tajemna, kterou kolem svých činů pěstoval. Nebo chceme-li, jako určitý druh pocty Timothy McVeighovi, spolu s Unabomberem Tedem Kaczynskym a dalšími, které budu brzy jmenovat. Vedle toho mohl být Anders Breivik skutečně spjatý s prostředím obchodu se zbraněmi a drogami, které lze vnímat i v pozadí Oklahoma City a al-Kájdy. Neboť al-Kájda, navzdory podivnému popírání ve zprávě Komise z 11. září, byla téměř jistě organizací obchodující s drogami a podporovanou drogami.
Breivikovy finance naznačují, že nejednal sám
Breivikovy podstrčené indicie o jeho financích také záhadně ukazují na mezinárodní vazby, které přesahují rámec toho, co bylo potřeba pro samotný 22. červenec 2011. V tomto případě záhadu jeho financí posiluje důkaz, který se dozvídáme nezávisle na norské policii. Totiž že v roce 2007, kdy vykazoval jen malé zdanitelné příjmy, byl na Breivikův bankovní účet záhadně vložený ekvivalent 115 tisíc dolarů. Tato důležitá stopa, která nepocházela od samotného Anderse Breivika, se vztahovala k době, kdy vládní záznamy naznačovaly, že jeho první pokusy o podnikání byly neúspěšné. Už jsem hovořil o společnosti City Group, přes kterou vyráběl napodobeniny a rekvizity vysokoškolských diplomů, a práci pro něj dělal jeden člověk z Indonésie. Peníze prali přes offshorové daňové ráje v rámci ostrovů Bahamy nebo Svatého Vincence, ale také Antiguu. Ta byla ze všech nejzajímavější, dostanu se k ní za chvíli. Anders Breivik sám prohloubil tajemství, které se za údajným samotářem skrývalo. Policii prý vysvětlil, že na financování svých teroristických útoků měl desetkrát tolik peněz, konkrétně 6 milionů norských korun (asi 1,1 milionu dolarů). Jeho právník Geir Lippestad dodal, že jeho plánování zahrnovalo také rozsáhlé cestování:
"Anders Breivik cestoval po mnoha zemích Evropy, autem, trajektem i letadlem," řekl Geir Lippestad.
Tyto státy odpovídaly některým státům uvedeným v Breivikově takzvaném manifestu, který opakovaně zmiňoval během výslechů. Podle Lippestada Breivikovo cestování přímo souviselo s plánováním útoků, které bylo nejintenzivnější v posledních letech. Setkával se s neznámým počtem lidí, kteří mu pomáhali získávat materiály, a vysvětlil také, že většina vybavení pocházelo ze zahraničí. Při dřívějších výsleších Anders Breivik vysvětlil, že na financování teroristických útoků měl šest milionů norských korun.
Ještě sugestivnějším vodítkem k tomuto skrytému finančnímu rozměru bylo prohlášení připojené k Breivikovu manifestu, ve kterém Anders Breivik tvrdil, že popisoval své nepravidelné obchodní a bankovní aktivity. Mezi lety 2005 až 2007 byl Anders Breivik jednatelem společnosti E-Commerce Group. Byla to zčásti investiční společnost, zčásti obchodní, outsourcingová společnost. Andres Breivik ji pak přeměnil na obchodní akciovou společnost. Měla celkem 7 zaměstnanců. 3 v Norsku, 1 v Rusku, 1 v Indonésii, 1 v Rumunsku, 1 v Americe. Zabývala se distribucí outsourcingových služeb zahraničním společnostem, prodejem softwarových a programových řešení. Většinou práce na částečný úvazek s denním obchodováním jako akcie, opce, měny nebo komodity.
Jednalo se samozřejmě o zástěrku nebo dojnou krávu s cílem financovat vojenské operace související s takzvaným odbojem nebo osvobozením. Společnost byla úspěšná, přestože většina finančních prostředků směřovala přes karibskou dceřinou společnost se základnou na Antigui, tedy v místě, kam evropské země nemají přístup. Brentwood Solutions Limited s bankovními účty v dalších karibských zemích a ve východní Evropě, například v Lotyšsku a Estonsku. Skupina E-Commerce Group byla ukončená v roce 2007, zatímco většina finančních prostředků byla nasměrovaná neortodoxním způsobem do Norska, které bylo k dispozici pro nadcházející intelektuální a následnou provozní fázi.
Antigua, tento malý ostrov v Karibiku, byla známá svými zkorumpovanými bankami s napojením na zpravodajské služby. V 80. letech ji například využívala naše legendární banka zločinců, kterou jsem probíral v mnohých mých pořadech, Bank of Credit and Commerce International. Antiguu také využívali izraelští agenti k nezákonnému prodeji zbraní medellínskému kokainovému kartelu v Kolumbii. Někteří v této narážce Breivika na Antiguu, v jeho manifestu zapřísáhlého sionisty, spatřovali možnou narážku na Izrael. Stejní lidé poukázali na článek Barryho Rubina v Jerusalem Post z 31. července, ve kterém tvrdil, že mládežnický tábor Utöya, na který Breivik zaútočil, a který mimochodem nacvičoval způsoby, jak prolomit izraelskou blokádu Gazy, se zabýval něčím, co bylo v podstatě protiteroristickým programem. A konečně někteří poukázali na rostoucí vazby mezi pravicovými stranami Izraele a dříve antisemitskými pravicovými stranami, které Anders Breivik ve svém manifestu vychvaloval.
V tomto pořadu neargumentuji ani pro, ani proti možnému zapojení Izraelců, spolu s dalšími, do událostí z 22. července 2011. Měli bychom ale hledat konečný zdroj nikoliv v utajených strukturách některého jednotlivého státu, ale v polonárodní temné síle, která má schopnost se s nimi spolčit nebo je dokonce manipulovat.
Breivik, templáři a řád 777 šíleného Nicka Gregera
Stručně řečeno, jak Breivikova autodokumentace, tak nezávislé zprávy policie o jeho bankovním účtu naznačily, že existoval neprozkoumaný vyšší rozměr Breivikových zločinů. Breivikův manifest a video tuto domněnku posílily a spojily Anderse Breivika s větším hnutím novokřesťanských templářů, kteří působili jako křižáci na obranu židovsko-křesťanské Evropy. Breivikův manifest popisoval setkání templářů, kterého se Breivik údajně zúčastnil v Londýně, a které se skládalo pouze z asi pěti osob, včetně jednoho Rusa a jednoho Srba v zastoupení, který se později vyhýbal trestu za své zabíjení muslimů v Bosně, a kterého na schůzce zřejmě zastupoval sám Anders Breivik. Slovy Anderse Breivika z jeho manifestu:
"Měl jsem tu čest setkat se s jedním z největších žijících válečných hrdinů tehdejší Evropy, srbským křižákem a válečným hrdinou, který v boji zabil mnoho muslimů. Kvůli pronásledování ze strany Evropské Unie za údajné zločiny proti muslimům žil jednu dobu v Libérii. Jednou jsem ho navštívil v Monrovii, těsně před zakládajícím zasedáním v Londýně v roce 2002," psal Breivik ve svém manifestu.
Anders Breivik odcestoval do Libérie v dubnu 2002, v době vrcholící občanské války, aby vydělal na obchodu s krvavými diamanty. Do tohoto obchodu byl zapojený i Nick Greger. Existují důvody k podezření, že tímto srbským velitelem byl Milorad Ulemek, známý také jako Milorad Luković, nebo Legija, bývalý velitel srbské polovojenské jednotky známé jako Arkanovi tygři, a později jako Rudé barety, která zahájila etnické čistky v Bosně. Breivikův manifest vychvaloval Arkanovy Tygry a jejich velitele, včetně zesnulého Raznatoviče Arkana a Milorada Ulemka, jediného přeživšího, jako vzory. Policie tyto vazby Anderse Breivika s Miloradem Ulemkem začla vyšetřovat. Breivik policii sdělil, že jím zastupovaná organizace Templáři vznikla v roce 2002, v důsledku bombardování křesťanů v Srbsku ze strany NATO, a že důvodem jeho cesty do Libérie v témže roce bylo setkání se srbským válečným hrdinou.
"Byl jsem v Libérii na setkání s militantním extremistou, Srbem. Jeho jméno nebudu prozrazovat. Nechci, aby byli zatčení další," řekl Breivik třetího dne soudního procesu.
Ulemekův právník Aleksandar Zorić popřel, že by se jeho klient s Breivikem znal. Norský prokurátor však uvedl, že razítka v jeho pasu ukázala, že v Libérii skutečně byl, i když jeden z psychiatrů se domníval, že tato cesta byla Breivikovou fantazií.
Milorad Ulemek byl členem francouzské cizinecké legie a velitelem speciální jednotky srbské tajné policie, Červených baretů. Jako kapitán této nechvalně proslulé jednotky bojoval mezi lety 1992 až 95 ve válce v Bosně a mezi lety 1998 až 99 ve válce v Kosovu. V Srbsku byl Milorad Ulemek odsouzený k maximálnímu trestu 40 let odnětí svobody za spiknutí, s cílem zabít bývalého srbského premiéra Zorana Djindjiće 12. března 2003, když premiér vstupoval do vládní budovy v centru Bělehradu. Video připisované Andersi Breivikovi vykazuje pozoruhodnou podobnost s jiným videem vychvalujícího Milorada Ulemka, které zveřejnil vůdce samozvané skupiny templářských rytířů s názvem Řád 777. V tomto videu se objevily i další podobnosti. Vůdcem byl bývalý protimuslimský terorista a atentátník z východního Německa, jménem Nick Greger. Nick Greger se od raného mládí pohyboval na neonacistické scéně. Musel si odpykat několik trestů vězení za ublížení na zdraví a poškození majetku. Celostátně známým se stal v roce 2000, kdy se přestěhoval do Berlína a seznámil se s Carstenem Szczepanskim, braniborským neonacistou, který také pracoval jako tajný agent Úřadu na ochranu ústavy pod krycím jménem "Piato". Nick Greger referoval o zahraničním pobytu, během něhož se naučil zacházet s výbušninami. Carsten Szczepanski ho požádal, aby sestrojil trubkovou bombu, kterou chtěl použít k útoku na antifašisty. Nick Greger bombu nedoručil, ale na základě tipu byla policie přivolaná k akci. Policie u něj zabavila hotovou trubkovou bombu a další součásti. Poté byl odsouzený ke 2 letům vězení nepodmíněně za plánování a přípravu výbušného útoku a za trestné činy propagandy. Během procesu Nick Greger tvrdil, že se rozešel se svou neonacistickou minulostí. Po propuštění Nick Greger uprchl do Jihoafrické republiky. Tam se připojil k Afrikánskému hnutí odporu, odpovědnému za několik bombových útoků, aby bojoval za stát bílých lidí. Greger měl v Namibii nakoupit zbraně pro plánovaný státní převrat organizace inspirované národními socialisty. Nick Greger měl mnoho talentů a zájmů, mimo jiné byl umělcem a spisovatelem, a především byl obsedantním tvůrcem videí na Internetu. Tato videa templářského Řádu 777, podobně jako ta Breivikova, vyzývala židovsko-křesťanskou Evropu ke sjednocení proti hrozbě islámu, přičemž nešlo o rasu, ale o náboženství a související hrozbu globalistického multikulturalismu prosazovaného OSN a Amerikou.
Jedno konkrétní video, které Nick Greger zveřejnil, s názvem "Řád 777 – Nesmrtelní", bylo ve svých stylistických detailech natolik podobné Breivikovu videu, že naznačuje, že pro oba mohl existovat společný původ. Je třeba pozoruhodné, že tato obě videa byla rozdělená na části a v každém z nich byla závěrečná takzvaně optimistická, rozumějme protidžihádistická část, uvozená obrázkem templářského rytíře s jeho charakteristickou heraldikou červeného maltézského kříže na bílém poli.
Následující popis Gregerova videa v londýnském deníku Daily Telegraph, který ocituji, byl zcela přesný:
"Skupina, která si říká Řád 777, tvrdí, že sdružuje křesťanská hnutí odporu, a obsahuje vyobrazení templářského rytíře, toho s červeným maltézským křížem, s heslem Řád 777 vrací úder! vedle záběrů různých ozbrojených gangů se slovy frakce se spojily."
Mezi těmito skupinami byla polovojenská skupina Ulster Freedom Fighters Johnnyho Adaira v Severním Irsku, srbští nacionalisté, liberijští a konžští bojovníci a členové neofašistického Afrikánského hnutí odporu z Jižní Afriky. V jednom videoklipu Nick Greger manipuloval s kalašnikovem a v dalším prohlásil:
"Válka budoucnosti bude válkou náboženství."
Nick Greger znal třeba další extrémisty jako Johnny Adaira ze severoirské polovojenské skupiny Ulster Freedom Fighters, nebo Paula Raye, který vedl protiislámské hnutí Templářských rytířů, ale byl také zakládajícím členem English Defence League.
Začala se objevovat řada dalších podobností mezi Breivikovým manifestem a videoklipy Řádu 777. Anders Breivik uvedl, že se zúčastnil zakládajícího setkání Templářské Evropy v Londýně, když navštívil jednoho z prvních zprostředkovatelů, srbského křižáckého velitele a válečného hrdinu v Monrovii v Libérii. Jak ve sborníku, tak na videozáznamech Řádu 777, vystupoval muž jménem Milorad Ulemek, bývalý velitel Červených baretů, jednotky srbských bezpečnostních služeb zvané JSO, který byl, jak jsem už zmínil, v roce 2003 zatčený a odsouzený za atentáty na srbského premiéra Zorana Djindjiće a bývalého srbského prezidenta Ivana Stamboliće, a za organizaci pokusu o vraždu srbského opozičního vůdce Vuka Draškoviće.
Na videozáznamech se objevil také Charles Taylor, bývalý liberijský diktátor, který později čelil soudnímu procesu s válečnými zločinci, a dívka zvaná "Černý diamant", která v roce 2003 bojovala v povstalecké armádě proti Charlesi Taylorovi. K těmto podobnostem je třeba přidat i další podobnosti. Rozdělení videa na části, úvod s latinským citátem, staccatový sled záběrů obklopený těžkými černými rámečky s doprovodnými nápisy, pozadí s hlasitou zlověstnou sborovou hudbou, scény z Afriky, zaměření na rádoby hrdinné křesťanské křižáky minulé i současné, a takzvaně optimistické, tedy protidžihádistické závěrečné části, kterým předcházel obraz templářského rytíře s červeným maltézským křížem na bílém poli. Na Internetu se také objevily fotografie samotného Nicka Gregera v templářském tričku se stejným červeným maltézským křížem, který Anders Breivik umístil na první stránku svého internetového manifestu. V dalších příspěvcích se Nick Greger prezentoval jako napravený, protirasistický křesťanský bratr. Křesťané, které ve svém videu obhajoval, byli ale bez výjimky vrazi připravení, pokud budou naživu, zabíjet znovu. Zdá se, že například Charlese Taylora, jemuž Nick Greger věnoval další video, nebyl důvod nazývat křesťanem jinak než tím, že se kdysi spojil s televizním evangelistou Patem Robertsonem, aby v Libérii těžil diamanty. Podle Colberta Kinga ve Washington Post:
"V Americe vzdělaný, ale v Libyi vycvičený Charles Taylor, je hrozbou pro všechno slušné. Desetitisíce Liberijců bylo zabitých, statisíce lidí bylo vysídlených po celé západní Africe, generace mladých liberijských chlapců bylo zničených přeměnou na dětské vojáky, ženy byly znásilněné a zmrzačené, jeho země je v naprostých troskách a světové společenství ji ostrakizuje."
Pro pořad o Andersi Breivikovi je důležitější, že Charles Taylor, stejně jako všichni kromě dvou z devíti mužů oslavovaných v Gregerově videu, byl zapletený do obchodu se zbraněmi za drogy.
Templářští rytíři, mezinárodní obchod se zbraněmi za drogy a společnost Far West
Skutečností, která nebyla ani v Gregerově videu, ani v následné diskusi o něm, zmíněná, je fakt, že z devíti mužů oslavovaných na jeho začátku, všechny kromě dvou Eugene Terreblanche z Jihoafrické republiky a Laurent Nkunda z Demokratické republiky Kongo, spojovala nikoli ideologie, ale jejich zapojení do výnosného obchodu se zbraněmi za drogy. Mezi nimi bylo 6 osob, které byly jinde přímo označené za obchodníky s drogami. Tito obchodníci se zbraněmi byli konkrétně: Charles Taylor, samozvaný prezident Libérie, Samir Geagea, vůdce milicí v Libanonu, Johnny Adair, bývalý vůdce protestantských milicí v Severním Irsku, nájemní vrazi irských milicí Gary Smith a Billy Wright, a především Breivikův a Gregerův hrdina ze Srbska Milorad Ulemek. Milorad Ulemek nebyl jen vůdcem milice, ale srbským mafiánem a členem skupiny Zemunského klanu – kombinace dnes už neexistující tajné policejní jednotky a mocných gangsterů z bělehradského předměstí Zemun, kteří řídili pašování drog po celém Balkáně a podíleli se na desítkách vražd a únosů.
Není překvapivé, že se z vůdců Gregerových milicí stali překupníci. Nelegální polovojenské jednotky obvykle musejí své zbraně získávat a platit za ně prostřednictvím nelegálních sítí zbraní za drogy. Obchod s drogami dnes vzkvétá tam, kde existuje nestátní násilí, a ti, kdo se na takovém násilí podílejí, ať už zprava nebo zleva, se drogami živí. Globální mapy velkých pěstíren drog a nestátního násilí jsou dnes prakticky totožné. Pro Breivikovy hrdiny, Raznatoviče Arkana a Milorada Ulemka, ale mohly být drogy vážnější a trvalejší součástí jejich kariéry, než jako prostředek ke zbraním a etnickým čistkám v Bosně. Jugoslávská vláda, ztělesněná Miloševićem na politické úrovni a Željkem Ražnatovićem Arkanem jako katem, představovala v Srbsku mafii. Zapojení byli i další vysoce postavení aktéři, včetně Stanka Subotiće zvaného "Rákos", který se díky pašování cigaret stal jedním z nejbohatších mužů ve východní Evropě. Rákos později uprchl do zlatého exilu ve Švýcarsku, které nemělo se Srbskem dohodu o vydávání osob. Arkanova vražda v roce 2000 znamenala vrchol této fáze. Arkan vydíral všechny ostatní zločinecké skupiny a byl tak přesvědčený, že byl nedotknutelný, že chodil bez ochranky.
"Zemunský klan po něm šel", řekl Stevan Dojčinović z Centra pro investigativní zpravodajství.
"Pod záminkou pomsty Arkana, Zemunský klan v následujících letech zlikvidoval veškerou konkurenci a vytvořil nejtvrdší monopol. Ať jste chtěli podnikat v čemkoli, museli jste to dělat s nimi."
Ruské zdroje spojovaly srbského Milorada Ulemka s Vladimírem Filinem, ruským šéfem společnosti Far West – skupiny bývalých důstojníků sovětské vojenské rozvědky obviněných z obchodu se zbraněmi a drogami. Srbský Milorad Ulemek si byl prý s ruským Vladimírem Filinem natolik blízký, že Far Westu hrozilo Ulemkovo uvěznění. Toto spojení bylo pravděpodobné. Srbský a ruský organizovaný zločin včetně Far Westu se společně podílely nejen na obchodu s drogami, ale i na ochranářských machinacích v černomořských přístavech.
Breivik, destabilizace, Far West a globální stínové elity
O ruské společnosti Far West nelze uvažovat jako o lokalizované drogové mafii, jako byl zemunský gang, ale jako o nadnárodní spojce mezi organizovaným zločinem, včetně obchodu s drogami, a globálním zpravodajským a korporátním establishmentem. Od svých počátků jako skupina sovětské vojenské rozvědky GRU v Afghánistánu, která měla na starosti záležitosti týkající se narkotik, se rozšířila do celého světa. Dnes se těší napojení na zpravodajské sítě Izraele, Turecka, Saúdské Arábie, Ruska, Velké Británie a Ameriky. Obchodní fronta skupiny Far West, měla smluvní vztahy se zbrojařskou korporací Halliburton schválené CIA pro geopolitické účely na Kavkaze, stejně jako vztahy v Iráku se společností Diligence, skupinou s vazbami na Joe Allbaugha, šéfa FEMA v roce 2001, a na mladšího bratra exprezidenta George Bushe, Neila Bushe. Šéf Far Westu prozradil jednomu ruskému médiu:
"Spoluzakladatelem naší agentury je známá americká korporace."
Kvůli všem těmto vazbám, přesahujícím běžné politické a ideologické rozdíly, ji můžeme popsat jako meta-skupinu, podobně jako drogovou banku zločinců, Bank of Credit and Commerce International, která byla v některých významných ohledech její předchůdkyní.
Možná bych ještě doplnil, že nemám zatím znalosti, abych dostatečně jasně rozlišoval mezi touto samotnou rozvětvenou meta-skupinou společnosti Far West a její takzvanou střechou nebo ochranou. Tedy muži, se kterými jednala na ještě vyšší úrovni, jako byl člověk Borise Berezovského Alexandr Vološin v Kremlu nebo multimiliardáři Roman Abramovič a Adnan Chášukdží. Společnost Far West tvořila nadnárodní propojení struktur a sítí na konkrétních místech. Ti, kteří tyto struktury a propojení využívali a chránili, netvořili strukturu, ale polonárodní prostředí bez jediného místa nebo organizace.
Tito ochránci struktur a propojení mezinárodního podsvětí se kvalifikují jako součást toho, co David Rothkopf nazval nelegálními stínovými elitami, tedy těmi, jejichž vliv pramení z nelegálních nebo nekonvenčních prostředků. Takové nelegální elity nejsou marginální. Někdejší ruský obchodník se zbraněmi, Viktor Bout, který prováděl obchody se zbraněmi jak s Charlesem Taylorem v Libérii, tak se společností Far West na Ukrajině, byl nazvaný Billem Gatesem nebo Donaldem Trumpem, moderním obchodníkem se zbraněmi. V době, kdy se souhrnný majetek 225 nejbohatších lidí téměř rovná ročnímu příjmu chudší poloviny obyvatel Země, lze předpokládat, že moc a vliv nelegálních boháčů je významnou silou, se kterou je třeba počítat ve světových záležitostech. A je zřejmé, že někteří členové těchto stínových elit měli prospěch ze zločinů, ze kterých byl Anders Breivik obviněný. Konkrétně z destabilizace nebo ničení základních funkcí společnosti a vyvolávání vážného strachu v obyvatelstvu. Právě díky tomu se tomuto stínovému podsvětí elit daří prosazovat a lobbovat za mnohem větší objem pašovaných zbraní, se kterými obchodují. Vzniká více napjatých regionů, více rozbušek, které zažehnou válku, a větší vojenské a armádní rozpočty legitimních vlád. Ti všichni potřebují zbraně od těchto překupníků.
Tuto ruskou společnost Far West lze charakterizovat jako součást větší válečné mašinérie, a to konkrétně jako pokračující destabilizační mašinérii, jejímž hlavním cílem při destabilizaci není ideologie, ale podpora podmínek, které usnadňují její vlastní obchodní vyhlídky a konkrétně chaos, který vytváří budoucí zakázky.
Tím se dostávám zpět k srbskému Miloradu Ulemkovi a ruskému Vladimíru Filinovi, jejichž spojení muselo být spíše záležitostí obchodu než ideologie. Milorad Ulemek se podílel na zabíjení muslimských menšin, zatímco členové ruského Far Westu, mezi nimiž byli i muslimové, se podíleli na podpoře etnického muslimského džihádu uvnitř Ruska. Ale Milorad Ulemek a Vladimír Filin, stejně jako Nick Greger a vlastně i Anders Breivik měli společný zájem na jednom cíli. Destabilizaci stávající společnosti. Bylo zřejmé, že pro jejich aktivity, ať už šlo o polovojenské násilí, obchod se zbraněmi nebo drogami, byla destabilizace prospěšná, dokonce nezbytná. Destabilizace ovšem není výhodná jen pro obchodníky s drogami. Generuje také byznys pro mocenskou byrokracii a soukromé vojenské korporace, jejichž praxí je intervenovat v destabilizovaných zemích. A konečně je zdrojem příjmů těch nelegálních elit, které samy bezpečně stojí nad obchodem s drogami, ale zbohatly díky bankovním výnosům.
Anderse Breivika, kterého je třeba odsoudit jako psychopatického masového vraha i jako hrozbu světovému řádu, tak lze považovat za někoho, kdo byl užitečný těm, jejichž byznysem bylo profitovat z destabilizace tohoto světového řádu.
Kdo stojí za systémovou destabilizací?
Breivikův manifest a video představovaly skutečný třešňový sad nastrčených stop, z něhož je možné vybírat řadu alternativních vysvětlujících scénářů. V rámci tohoto pořadu jsem chtěl ověřit dvojí hypotézu.
Za prvé: existuje trvalé prostředí, které je opakovaně zdrojem systémové destabilizace v mnoha významných světových událostech hlubokého významu?
A za druhé: existuje shoda mezi tímto temným kvadrantem systémové destabilizace, nebo tím, co můžeme nazvat řízeným násilím a prostředím mezinárodního obchodu s drogami?
V tomto pořadu jsem se pokusil ukázat, že události z 22. července 2011, které jsem studoval v kontextu spojení Anders Breivik, srbský Milorad Ulemek, a ruský šéf Far Westu Vladimír Filin, poskytly počáteční potvrzení, v této fázi sice méně než definitivní, této dvojí hypotézy. Nesmíme se ale nechávat jednoduše strhnout fakty, která se na první pohled zdají být neprůstřelná. Nesmíme tak úplně kategoricky ztotožňovat třeba bombový útok na Piazza Fontana v Itálii nebo bombový útok v Semdinli v Turecku, jako zdroj všech takových hlubokých událostí s polostátními nebo hlubokými státními strukturami v těchto zemích, včetně americké CIA. Konečný zdroj takových hlubokých událostí bychom měli hledat mimo polostátní struktury států včetně CIA, a to v nestrukturovanější a polonárodní hluboké síle, nebo temné síle, nebo silách, které se s těmito polostátními strukturami spolčují a někdy jimi možná i manipulují. Podobné dilema jsem řešil v mém pořadu Drogy a CIA. Tím, že jsem se rozhodl odkazovat na globální drogové spojení CIA, jsem se nesnažil přesně definovat sílu, ale pokoušel jsem se označit a popsat hlubokou sílu nebo síly, kterým stále plně nerozumím, a nebudu předstírat, jako většina chytráků, kteří si jen přičichnou ke zpravodajským informacím, že v tom mají naprosto jasno. Události z 22. července 2011 samy o sobě záhadu této temné síly nevyřešily. Pomáhaly ale zdůraznit její přetrvávající význam.
Breivik a psychologie masových vrahů
Některé hypotézy nasvědčovaly tomu, že se na ostrově pohybovali s přísně tajným úkolem i ostřelovači ze speciální vojenské jednotky, kteří pomáhali Breivikovi v jeho vraždění. Breivik o nich samozřejmě netušil. Tyto hypotézy celkem logicky poukazovaly na to, že jeden jediný muž by přece nebyl schopný stihnout navštívit tolik míst na celém ostrově a postřílet 69 osob. Navíc v tak širokém časovém rozmezí. Především si musíme uvědomit, že takové obrovské násilné excesy nepřicházejí zčistajasna. Než k takovému výbuchu násilí dojde, má pachatel obvykle za sebou už mnoho dalších násilných činů. Rvačky, napadení, znásilnění a podobně. Takový sklon k násilí se nevyvine ze dne na den, ale je výsledkem kriminální a sociopatické kariéry. Za normálních okolností bychom v kariéře Anderse Breivika očekávali četné násilné činy. Ty by dokumentovaly na jedné straně ochotu použít násilí a na druhé straně bezcitnost a chladnokrevnost nutnou ke spáchání tak extrémního zločinu. Například krádeže, ale také rvačky, pobodání, znásilnění, loupeže, těžká ublížení na zdraví, možná i použití střelných zbraní. Kromě této psychologické složky existuje také vojenský aspekt. Každý, kdo střílí oběti hromadně, už pravděpodobně zabíjel dříve. To, co je potřeba, je například extrémní agrese a zároveň extrémní umrtvení vůči utrpení druhých lidí. Potíží ale je, že v životopise Anderse Breivika nic takového nenajdeme. Tento rozpor je ještě zřetelnější, když se podíváme na kvantitativní klasifikace kriminologie. Už v roce 1964 přiřadili němečtí kriminologové Sellin a Wolfgang různým trestným činům různé stupně závažnosti. Například krádež cenných předmětů do 10 dolarů byla hodnocená stupněm 1, vražda a zabití dostaly nejvyšší stupeň závažnosti 26. Tyto stupně si také můžeme představit jako ligy, ve kterých určitý pachatel hraje. A bylo by proto zvláštní, kdyby se pachatel z ligy 1 objevil v lize 26 bez jakéhokoli varování. Za normálních okolností by tu musel existovat antecedent nebo eskalace ve smyslu vzestupné křivky. Je to jako u fotbalu. Čutálista z vesnického zápasu se zčistajasna neocitne v první lize. Musí se k ní postupně vypracovat. Stejně tak drobný zlodějíček z nejnižší ligy se najednou nestane masovým vrahem v nejvyšší lize, který s naprostou chladnokrevností postřílí 69 obětí na ostrově Utöya. 69 ledově chladných vražd bez odpovídající historie by bylo z kriminologického hlediska zvláštním případem. Jinými slovy, Anders Breivik neodpovídal profilu, který je pro takové zločiny vyžadovaný. Je tedy zřejmé, že masakr nesl silné charakteristiky vojenské nebo policejní akce. Na první pohled tu máme prostě čin příslušníka – policejního nebo vojenského – speciálního komanda. Podívejme se na věc očima profesionálního vyšetřovatele. Co by takový analytik případu řekl o vybavení, chování a modu operandi pachatele? Odpověď je pravděpodobně jen jedna. Vojenský nebo policejní výcvik. Jinými slovy, masakr musel provést bývalý člen policejních nebo vojenských speciálních jednotek. To byla jednoznačně nejzřejmější možnost. Koneckonců problém nebyl jen v získání těchto dovedností. Problémem bylo také jejich uplatňování a snášení pohledu na těžce zraněné a umírající lidi bez mrknutí oka. A tak hladce provedený masakr naznačoval, že to nebylo poprvé, co pachatel či pachatelé něco takového provedli. Přidá-li se tato vlastnost zkušenosti či bezcitnosti k vlastnosti naprosté zručnosti, je běžný laik jako pachatel v podstatě vyloučený a zbývá jen policejní a vojenský profesionál. Snad existuje i mlhavá možnost, že takové technické a psychologické dovednosti jako měl Anders Breivik, mohl získat i člověk bez sociopatické anamnézy a vojenské či policejní minulosti. Především je to ale spíše méně pravděpodobná možnost. A právě tady narážíme na hlavní problém. Anders Breivik postrádal kriminální a sociopatickou minulost i vojenskou či policejní kariéru, které by byly předpokladem pro takovou operaci. Stopy, které byly zanesené do jeho životopisu, působí spíše komicky a hlavně nastrčeně. Pařan počítačových games, ve kterých může při klikání joistickem získat některé teoretické umění v boji, musí mít tvrdý vojenský trénink, aby dokázal chladnokrevně odpravit 69 lidí na norském ostrově Utöya. Ano, navštěvoval střelecké kurzy, ovšem to z nás přece ještě nevytváří psychopaty s vojenským drilem. Měli jsme tu spíše introverta, pařana World of Warcraft, s latentním obdivem k podzemním neofašistickým křižákům, který dokázal maximálně rozjet nízkoúrovňovou šmelinu s falešnými vysokoškolskými diplomy. Breivik byl ale zase natolik inteligentní, aby si dokázal sehnat potřebné součásti a chemikálie k sestrojení bomby a také pistole. Je ovšem otázkou, zda nebyl už tehdy sledovaný zpravodajci, kteří ho jemně formovali, postrkovali a pěstovali jeho fobie až do kritické fáze. Suma sumárum, na dokonalého masového vraha musíme být vycvičení nejen s ohledem na techniku střelby, ale i psychologicky. I kdybychom se vyhecovali ke stisknutí spouště a zastřelení první oběti, zatraceně rychle bychom vystřízlivěli a upřímně se nad svým činem zděsili. Nehovořím o jiných motivech, jako je vražda ze žárlivosti nebo nenávisti, či pod vlivem omamných nebo psychotropních látek, případně v sebeobraně. Tam vstupují do hry jiné faktory. Hovořím o chladnokrevném a hromadném zabíjení. Proto teorie, které spekulují o vojenském výcviku pachatele a členech speciálního komanda na místě, je podle mě nutné brát vážně. Bohužel, autentická fakta o případu se ale zřejmě nikdy nedozvíme. Určité objasnění by mohl přinést hlubší přezkum jeho videa a manifestu, který jistě nebyl pouze jeho výtvorem, jak jsem o tom hovořil.
Závěr: Vězení
Anders Breivik dodnes sedí ve vězení u Osla. Dostal 21letý trest, který může být prodloužený na neurčito. Je to nejvyšší možný trest v Norsku. Po intenzivním zájmu médií po útoku a během soudního procesu je dnes kolem něj téměř úplné ticho. Jedna z posledních zpráv týkající se Anderse Breivika se týkala jeho sdělení žalovat norskou vládu kvůli podmínkám ve vězení. Následovala dlouhá série obvinění týkajících se všeho možného, od toho, že jeho herní konzole nebyla řádně upgradovaná z PlayStation 2 na PlayStation 3, až po to, že mu bylo vydané ergonomicky nesprávné gumové pero, které způsobovalo křeče v rukou:
"Kdyby bylo teoreticky možné onemocnět revmatismem, jsem přesvědčený, že toto gumové pero by ho bylo schopné způsobit," napsal Breivik, který pokračoval:
"Je to noční můra a jeho používání mě frustruje."
Tohle tvoří jakousi mediální zastírací clonu, aby se lidé chytali za hlavu a pohoršovali se nad cynickostí Anderse Breivika. Ovšem jenom málokdo se pokusil dodnes proniknout za zdánlivě neproniknutelnou clonu Breivikova napojení na skupiny mezinárodního podsvětí. Do jaké míry mu tyto kruhy pomohly realizovat jeho útok? Postrkoval ho někdo? Ovlivňoval ho někdo? Hodil se Breivik těmto stínovým elitám jako pěšák v dlouhodobé strategii vyvolávání napětí ve společnosti? Proč to složitě organizovat sami, když si můžeme vybrat nějakého vražedného psychopata, a myšlenky o vlastním velkém činu mu vnutit. Není tohle mnohem jednodušší varianta? Jak víme, to, co Anders Breivik tak mrazivě a prorocky předpovídal, se skutečně stalo. Obrovská migrační krize, která postihla celou Evropu, vytvořila výbušnou směs teroristických útoků a další destabilizace společnosti. Byl Anders Breivik předčasným nositelem tohoto poselství, které nikdo nevyslyšel? Pokud ano, odkud měl tak exkluzivní informace? Jeho krvavý teroristický útok musí každý z nás naprosto odsoudit. Ovšem jedno se Breivikovi upřít nedá. Předvídal mnohem dříve to, co se spustilo jako další systémová migrační krize. Krize, kterou Evropa přivítala. Krize, které bruselské politické stádo otevřelo dveře dokořán. Krize, která zatěžuje evropský finanční systém, a která sebou přinesla další ghetta v západních městech, do kterých se neodvažují vkročit ani policisté. Ať chceme nebo ne, Breivikova slova se do puntíku naplnila. Samozřejmě multikulturní kruhy si ohřívají polívčičku přirovnáváním Breivika k pravicovému extrémistovi. Je tedy zřejmé, že pravicoví extrémisté jsou nebezpeční. Je třeba si na ně posvítit. Nelze je úplně zakázat, ale lze zvýšit jejich pronásledování, ostrakizaci a hlídání, jsou to přece nebezpeční pravicoví extrémisté. Je zajímavé, že neříkají "Breivik je Svobodný zednář", nebo "Breivik je přítel Izraele". Z toho by totiž vyplývalo, že všichni Svobodní zednáři a přátelé Izraele by byli nebezpeční. To se přirozeně nehodí, a proto takový závěr neuslyšíme. A nikdy jsme neslyšeli po roce 2015 označování islámské ideologie jako extremisté. Extremistický džihádista, extremistický muslim, extremistický islámista. Až na vyjímky nic takového. A to přesto, že teroristických útoků v západní Evropě, i jinde po světě, bylo napácháno obrovské množství. Ale vždycky to byl psychicky vyšinutý jedinec, se kterým bychom měli mít skoro až soucit, protože měl špatné dětství, byl frustrovaný, a my, Evropané, jsme se k němu nechovali dostatečně zdvořile, a proto nás odpálil bombou v Manchesteru, nebo odpráskl kalašnikovem v Bataclanu nebo rozjezdil kamionem jako v Nice. To všechno je zapomenuto, je to prý daň za demokracii. Ovšem Anders Breivik, jako pravicový extremista, zapomenutý není. Je až nedůstojné srovnávat počet mrtvých páchaných muslimskými teroristy na jedné straně, a Andersem Breivikem na straně druhé. Ale přesto je mediální narativ cílený na démonizaci takzvaného pravicového extremismu, ale muslimský extremismus je umenšovaný a tiše obcházený. Žádné připomínkové akce na výročí Manchesteru, Berlína, Nice nebo Bataclanu se nekonají. Ale velkolepé, spektakulární a okázalé uctění mrtvých na norském ostrově Utöya jsou široce medializované. Jen otázka na závěr. Nenese sám takovýto systém cenzury a potlačování názoru o nebezpečí Islámu největší vinu za Breiviky dnešní doby? Čím více nějaký názor potlačujeme a cenzurujeme, tím se skupina zastávající takové postoje radikalizuje ve frustraci, že není slyšet. Stejně jako když neumožníme páře v papinově hrnci po troškách unikat. Nakonec dojde k přetlaku, a Anders Breivik papinův hrnec odpálí. Cenzurou a potlačováním plurality názorů si systém sám své Breiviky vyrábí. Otázkou jen je, zda je to cílené pro trvalou strategii vytváření napětí ve společnosti, pro zvyšování vojenských a armádních rozpočtů na jedné straně, ale odzbrojování lidí na straně druhé. To představuje přesně onu systémovou strategii. Uspořádat pár akcí, ve kterých budou lidé střílení doslova jako na jatkách. Režim ale předtím lidem sebral zbraně, aby se nemohli bránit. Systém otrávil studnu, tedy vytvořil krizi. Systém nám ale zároveň "velkoryse a ušlechtile" nabídl, že nás bude chránit, ale musíme odevzdat opět další část svých svobod. Systém nabídne, že studnu, kterou sám otrávil, vyčistí. Lidé se samým štěstím, dojetím a vděčností rozpláčou.
"Sláva, hurá, jak je k nám ten režim šlechetný!"
Jen málo lidí ovšem napadne, že nám režim předtím zbraně sebral. 95 % lidí budou režimu vděční, že nás bude "chránit" před číhajícím zlem. Systém nabídl řešení ve svůj prospěch. A k tomu přesně tyto útoky slouží. Odpůrci zbraní mezi veřejností ovšem budou argumentovat tím, že snadná dostupnost zbraní zvýší pravděpodobnost takových událostí. Spíše si myslím, že by tomu bylo právě naopak. Pokud někdo chce vraždit a plánuje to dlouho dopředu, zbraň si opatří i v nejrestriktivnějším režimu. Na černém trhu se dá koupit vždy. A naopak vědomí, že se jeho oběti budou moci bránit, bude působit spíše odrazujícím způsobem. Systém si díky Breivikům samozřejmě ospravedlní další šmírování, plošné odposlechy, sledování, další pouliční kamery. Globalisté nikdy nenechají krizi proklouznout mezi prsty, ale vždycky z ní vymačkají maximum ve svůj prospěch totální kontroly obyvatel. Další bod pro systém. Masakr Anderse Breivika mohl být další černou operací v této mozaice.