Druhý díl začíná úvodem, který shrnuje předchozí díl a co posluchači slyšeli. Poté se věnuje tématu globalizace a jejímu vlivu na světové dějiny. Následuje krátká lekce dějepisu, která upozorňuje na důležité události, které ovlivnily vývoj demokracie a kapitalismu. Hlavní část pořadu se věnuje demokratickému kapitalismu a jeho vztahu k současnému politickému rrežimu. Další část se zabývá vybranými politiky a jejich postavením v dnešní době, zejména v kontextu internetových sítí a sociálních médií. Následují příklady s Ursulou von der Leyenovou, šéfkou Evropské komise, a Christine Lagardeovou, předsedkyní Evropské centrální banky. Závěr se zaměřuje na strany a hnutí a jakým způsobem mohou ovlivnit budoucnost politického systému. Celkově se jedná o pořad, který se zabývá současným politickým a ekonomickým systémem a jeho vztahem k demokracii a globalizaci. Zabývá se také tím, jak internetové sítě a sociální média ovlivňují politiku a politiky a jakým způsobem se politické strany a hnutí mohou podílet na změně současného stavu.
Úvod
Stručně shrnu, o čem pojednával první díl. V úvodu jsem se zamyslel nad podstatou konspirační teorie. Proč má dnes tak pejorativní nádech? Potom jsem načrtl myšlenkový experiment. Takový konstrukt. Kdybychom byli bohatí a mocní, jaký systém bychom si chtěli vytvořit tak, abychom jej řídili a aby náš vliv, moc a bohatství rostlo? Zamyslel jsem se nad významem a souvislostmi takzvané západní demokracie. Pak jsem se v tomto kontextu podíval na moc lobbistů a na konci předchozí epizody jsem se zaměřil na to, jak fungují nevládní organizace. To přímo souvisí s tím, jak je řízené veřejné mínění.
Pražský Project Syndicate
Minulý díl jsem zakončil tím, že jsem se pustil do pátrání, kdo je vlastně pražský Project Syndicate. A výsledek je děsivý. Podle vlastních informací je tento syndikát neziskovou organizací, která chce umožnit lidem na celém světě přístup k informacím:
"Project Syndicate produkuje a poskytuje vysoce kvalitní komentáře globálnímu publiku. Díky exkluzivním příspěvkům významných politických představitelů, politiků, akademiků, podnikatelů a občanských aktivistů z celého světa poskytujeme špičkové analýzy a poznatky zpravodajským médiím a jejich čtenářům bez ohledu na jejich platební schopnosti. Naším členem je více než 500 médií, z nichž více než polovina dostává naše komentáře zdarma nebo za dotované ceny, ve 157 zemích."
To, co zní tak pozitivně a altruisticky, neznamená nic jiného než to, že syndikát chce ovlivnit to, o čem lidé diskutují a jak o určitých otázkách přemýšlejí. Nechce nic menšího než ovlivnit světové veřejné mínění a prodat to jako veřejně prospěšnou práci. Jako vždycky je zásadní otázkou, kdo za tímto syndikátem stojí a kdo ho platí. Pokud to víme, pak také víme, čí názor je sdělovaný světové veřejnosti. Syndikát nezveřejňuje na svých webových stránkách žádné výroční zprávy, takže nevíme, kolik peněz od koho dostává. A není ani jasné, kdo ho v roce 1995 založil. Všechno, co na stránkách najdeme, je seznam partnerů, kteří syndikát podporují. Jsou to naši obvyklí podezřelí:
Open Society Foundation,
Bill & Melinda Gates Foundation,
Mastercard Foundation,
European Climate Foundation,
European Journalism Centre,
Children’s Investment Fund Foundation,
Mohammed bin Rašid al Maktúm Knowledge Foundation,
Heinrich Böll Foundation,
Friedrich Ebert Foundation,
Google Digital News Initiative,
McKinsey Global Institute,
Nature Conservancy
a Sustain Development Solutions Network.
To jsou typické globální nadace, které najdeme všude tam, kde je třeba ovlivňovat veřejné politické mínění ve směru transatlantistů a NATO. A je tu mnoho velmi bohatých a mocných, kteří využívají model nadací, aby nemuseli platit daně, k šíření svých názorů. Samozřejmě bez toho, aby lidé, kteří pak čtou články ve svých novinách, věděli, kdo článek napsal a financoval. Nadace Open Society Foundation je Sorosem uvedená na prvním místě. Uvědomme si, že pražský Syndikát byl založený už v roce 1995, aby, podle svých vlastních prohlášení, přinesl lidem v bývalém východním bloku západní svobodu názorů. Tento cíl je v souladu s tím, co George Soros také prohlásil za svůj cíl se svými nadacemi. Svou nadaci Open Society Foundation založil v roce 1993, tedy dva roky před založením pražského Syndikátu. To vede k podezření, že mezi oběma organizacemi existuje spojení. To potvrzuje i finanční podpora od Sorose, o níž informoval sám Syndikát. Například na stránkách nadace Gates Foundation se můžeme podívat, kolik jenom Bill Gates pražskému Syndikátu daroval. V roce 2012 to bylo 2 007 220 dolarů a v roce 2016 dalších 1 653 105 dolarů.
Neziskový Syndikát z Prahy rozhodně netrpí nedostatkem zisků. Je naprosto běžné, že odborníci jsou placení za články, které píší. A na seznamu autorů Syndikátu jsou nositelé nobelovy ceny, bývalí vrcholní politici a tak dál. Jinými slovy lidé, kteří jsou jistě velmi dobře placení, když něco publikují. A dokonce sám George Soros také využívá pražský Syndikát k publikování svých názorů. Například v únoru 2019 tam Soros napsal hostující komentář, který doslovně publikovala mnohá média. Na tomto příkladě vidíme, že transatlantická lobby a její podporovatelé mají k dispozici prakticky neomezené prostředky. Tak produkují zprávy ve vlastním zájmu, které se pak prostřednictvím pofidérních agentur dostávají do našich médií jedna ku jedné. A když se podíváme na všechny tyto podporovatele svobody názoru, zjistíme, že za nimi stojí vždycky stejní finančníci, západní státy a politické nadace, které jsou zase částečně financované západními státy nebo západními oligarchy, jako je George Soros nebo Bill Gates, případně majiteli velkých korporací.
To, co nám takzvaná kvalitní média předkládají jako zprávy, není nic jiného než propaganda politických cílů bohatých a mocných. To znamená, že média, která tyto věci přebírají nefiltrovaně a často i doslovně, lze jistě označit za synchronizovaná. Jsou to jednotné zpravodajské toky. Představme si to jako jeden obrovský veletok, který se větví do středních řek, a pak do menších říček a ještě menších potůčků. Ve všech protéká ale stejná voda z původního veletoku. Synchronizované toky globálního zpravodajství. Na začátku této kapitoly jsem hovořil o Pentagonu a jeho 27 000 zaměstnancích. Jejich jediným úkolem je vytvářet zprávy pro tiskové agentury. Podívejme se na to podrobněji. Už v roce 2009 Pentagon zaměstnával nejméně 27 000 lidí, jejichž jediným úkolem bylo vylepšovat mediální pokrytí amerických válek. V nich, jak víme, nejde o demokracii a lidská práva, ale o suroviny a drancování příslušných zemí. V roce 2008 o tom dokonce informoval New York Times. Psal o tom dokonce i německý Spiegel:
"Bushova vláda s pomocí gigantické PR už léta klame veřejnost v Americe. Odhalující zpráva v New York Times ukazuje, jak cílevědomě a perfidně funguje systém dezinformací."
Německý Spiegel dále uvádí:
"Když američtí diváci sledují zprávy z Iráku na televizních kanálech, raději by neměli věřit svým uším. Jak ukazuje zpráva v New York Times, americké ministerstvo obrany dodnes udržuje sílu televizních vojenských expertů, kteří šíří jeho pohled na Irák a válku proti terorismu."
Nesmíme zapomínat, že zprávy, které jsme v Česku o těchto otázkách dostávali, k nám přicházely prostřednictvím zpravodajských agentur. Synchronizovaný tok globálního zpravodajství. Na začátku roku 2009 se také ukázalo, jak rozsáhlá je tato PR armáda z Pentagonu. Pod titulkem "27 000 PR konzultantů leští image" nás o tom informoval švýcarský Tages Anzeiger. V roce 2009 se objevily informace o tom, že PR armáda se rozrostla o další dva tisíce lidí. Šéfredaktor si stěžoval na obrovský vliv amerického ministerstva obrany na své novináře. Odhaluje téměř neuvěřitelná fakta o práci Pentagonu v oblasti PR. V té době zjevně probíhala mezi tiskovou agenturou Associated Press a Pentagonem bitva o moc, protože Tages Anzeiger dále napsal, a to je mazec, přátelé:
"Tom Curley, šéf americké tiskové agentury Associated Press, už nemůže mlčet. O víkendu přednášel novinářům na Kansaské univerzitě o tlaku, který vyvíjí americké ministerstvo obrany na své reportéry ve válečných zónách, jako je Irák nebo Afghánistán. Jeho závěr? Začíná to být neúnosné. Uvedl, že vysocí generálové vyhrožovali, že zničí AP i jeho, pokud budou reportéři nadále trvat na svých novinářských zásadách. Od roku 2003 bylo v Iráku zatčeno už jedenáct novinářů Associated Press na více než 24 hodin."
Jsou to neuvěřitelné informace, které v té době probíhaly. Musíme si uvědomit, že Pentagon vyvíjel brutální tlak na Associated Press, protože novináři tam dělali svou práci a chtěli informovat pravdivě. A navíc Pentagon neváhal novináře zatknout jako odstrašující prostředek. Ve švýcarském Tages Anzeiger se dále psalo:
"Šéf Associated Press měl také připravená čísla a fakta o rozsahu propagandy: Podle průzkumu agentury AP má Pentagon 27 000 lidí, kteří jsou výhradně zodpovědní za vztahy s veřejností, tedy PR, reklama, nábor a tak dál. Tato armádní PR mašinérie stojí daňové poplatníky 4,7 miliardy dolarů ročně. Od roku 2004 výdaje vzrostly o 63 procent. Na co přesně jsou tyto prostředky použité, zůstává obvykle utajeno. Podle informací agentury AP se na bývalé letecké základně v San Antoniu v Texasu nachází kancelář zodpovědná za informační válku s názvem Joint Hometown News Service. Tam vznikají slovní nebo obrazové zprávy, které jsou pod falešnou záminkou podávané médiím. Na rok 2009 plánovaly vydat 5400 tiskových zpráv, 3000 televizních spotů a 1600 rozhlasových rozhovorů. To bylo dvakrát více než před dvěma lety v roce 2007."
Tato služba je jen malou součástí stále rostoucího mediálního impéria Pentagonu. Už teď je větší než většina tiskových korporací v Americe. Určitě teď někdo namítne, že to všechno bylo už dávno, tisk by o tom informoval, všechno je známo, problém vyřešen. Bohužel ne. Nikdo z hlavního proudu nepožadoval, aby se v praxi něco změnilo. Když se podíváme, jak od té doby vzrostl rozpočet Pentagonu na tyto propagandistické úkoly a zejména na to, že byl od té doby rozdělený mezi různé subdivize, jako je agentura USAID, těžko lze odhadnout, o kolik se od té doby rozrostl propagandistický aparát americké vlády a kolik má dnes zaměstnanců. Jenom jedno je jisté: Dnes je to určitě více než 27 000.
Zprávy, které tito lidé produkují, se prostřednictvím zpravodajských agentur dostávají do našich novin a zpravodajského vysílání. A pokud ministerstvo nebo vláda produkuje zprávy sama, pak se tomu říká propaganda. Šéf agentury AP Tom Curley, pokud vím, později prohrál svůj boj s Pentagonem. V roce 2012 odstoupil z funkce šéfa AP. A o této záležitosti se už téměř nepsalo. Nebo si vzpomínáme, že bychom o tom někdy slyšeli? Vždycky se vyskytly případy, kdy byl Pentagon přistižený například při falšování videí. Jenže kvalitní novináři mají asi narušenou dlouhodobou paměť a dávno zapomněli, že Pentagon si své zprávy stejně vyrábí. Možná se poučili ze sporu mezi Pentagonem a AP, a nemají příliš velkou chuť sami případně skončit ve vězení. Nebo hrozba, kterou Pentagon vyslovil vůči AP, totiž že ji zničí, vyděsila i ostatní redakce, a proto je pro ně lepší si na tento příběh nevzpomenout.
Jen další dva příklady, které mám samozřejmě patřičně nazdrojované: V roce 2016 vyšlo najevo, že Pentagon v roce 2005 natočil pro al-Káidu propagandistická videa za celkem 500 milionů dolarů. Najal si k tomu britskou agenturu Bell Pöttinger. Skandál vyšel najevo v souvislosti s příběhem o americké PR agentuře Lincoln Group. Ta, také na účet Pentagonu, produkovala články, které byly následně publikované v iráckých novinách s cílem infiltrovat povstalecké skupiny. O jedenáct let později Pentagon ospravedlňoval propagandistická videa, která v roce 2005 sám vyrobil pro al-Káidu, tím, že do videí byly zabudované sledovací programy, aby bylo možné lokalizovat bojovníky, kteří je sledovali, a bojovat proti nim. Tisk se na úspěch operace, která koneckonců stála půl miliardy dolarů, neptal. A také žádné odpovědi. V roce 2017 došlo k dalšímu incidentu s falešným videem. Tentokrát bylo třeba veřejnosti vysvětlit, proč Američané působí v Jemenu, a jako důvod byla opět uvedená al-Káida. Při operaci speciálních jednotek bylo zabito nejméně 14 nevinných civilistů a Pentagon předložil video s návodem na výrobu bomb jako důkaz, že z jedné operace lze získat důležité informace. Jenom škoda, že to video bylo v té době už deset let staré. Pentagon video ze svých stránek rychle stáhl, když s ním byl konfrontován.
V žádném z těchto případů si nikdo z mainstreamových médií nevzpomněl na rozsáhlý dezinformační program Pentagonu, o kterém se vědělo už od roku 2008. Žádný takzvaně kritický novinář se ani nezeptal, jestli by tu mohly být nějaké souvislosti. Prostě se o tom vůbec nemluví a nikdo se na to neptá. Média prokazatelně hrají vládní hru. Opět vytvářejí ideologickou clonu a psychologickou bariéru. Abchom za tuto zeď nepronikli. Co to pro nás ale znamená? Máme následující situaci. Někteří bohatí a mocní vlastní média. Jiní bohatí a mocní založili organizace, jako je Syndikát v Praze, a píší články a komentáře. Ty média ochotně šíří, částečně formou copy & paste, a které odpovídají zájmům bohatých a mocných. Bohatí a mocní chtějí ovládat zdroje ropy v zemích, jako je Irák nebo Libye. Proto zprávy, které mají lidi připravit na válku, předávají vlády a organizace bohatých a mocných zpravodajským agenturám. Média je zase přebírají převážně na principu copy & paste.
A abychom si rozuměli: Když Američané zaútočili na Irák a zajistili si tam ropu, nepřineslo to prospěch americkému státnímu rozpočtu ani lidem v Americe. Ropné vrty si zajistily korporace, tedy opět bohatí a mocní. To znamená: Korporace chtějí nerostné zdroje nějaké země, přimějí Ameriku, aby na ni zaútočila, zabila při tom statisíce lidí a média poslušně hýkají, že jde o to, aby se zbavily zlého diktátora a přinesly lidem demokracii. Texty pro tyto mediální zprávy, nebo alespoň žádoucí narativ, formuluje buď americká vláda, například Pentagon, nebo nevládní organizace jako pražský Syndikát a další. Vždycky se divím, jak bohatí a mocní manipulují národy, které posílají své lidi do válek, aby jim přinesli zisky z drancovaných přírodních zdrojů. A národy se poslušně nechají vyhecovat, odvádějí své lidi do válek a s klidem riskují naše životy pro zisky bohatých a mocných. Ti tohle drancování maskují za mediální clonu s kecy o svobodě a demokracii. To ani není směšné, je to tragické. Je to ale realita západních demokracií. A funguje to už po staletí.
Globalizace
Globalizace je nám prodávaná jako něco dobrého. Volný obchod je dobrý, říkají nám politici a média den co den. Trhy musí být otevřené, cla jsou něco špatného. To všechno je globalizace a neexistuje žádná alternativa. Odpůrci globalizace jsou v médiích odsuzovaní. Jsou to buď radikálové, nebo pomýlení naivní dobrodinci, jejichž myšlenky jsou zcela nereálné a dokonce škodlivé. To se o globalizaci dozvídáme z médií. Ale co vlastně globalizace znamená a jaké jsou její důsledky? Podívejme se na to podrobněji. V roce 2018 byl v Zambii nalezený obrovský rekordní smaragd. Článek v německém Spiegelu o tom končil zásadní větou:
"Důl, kde byl "lví smaragd" nalezený, je ze 75% vlastněný společností Gemfields a z 25% vládou Zambie. Je to prý největší důl na smaragdy na světě."
CO TO ZNAMENÁ? To znamená, že nerostné suroviny vytěžené v tomto největším smaragdovém dole na světě nepatří zemi, kde se důl nachází, ale společnosti Gemfields. Zambie je okrádaná o 75 % výnosů. Není divu, že Zambie je chudou zemí s hrubým domácím produktem necelých 1200 dolarů na obyvatele, když výnosy z nerostných surovin země plynou do zahraničí. Společnost Gemfields vlastní většinové podíly ve smaragdových dolech, rubínových dolech a dalších dolech v různých afrických zemích, které bývaly součástí britského impéria. Gemfields koupila také známou šperkařskou společnost Faberge. Takže celý hodnotový řetězec od dolu až po výrobu šperků je v jejích rukou. Gemfieids je britská společnost, jejímiž hlavními akcionáři jsou jihoafrický miliardář a několik investorů registrovaných na Kajmanských ostrovech, o kterých se ví jen velmi málo.
Obchodní model, který tu vidíme, je velmi rozšířený. Západní korporace kupují licence na těžbu nerostných surovin, ať už jde o drahé kameny, ropu nebo zlato v chudých zemích za pár grošů a pak tyto suroviny těží. Obyvatelé země z toho nic nemají. Například v odvětví ropy a zemního plynu se takovým smlouvám říká smlouvy o sdílení těžby. Stanoví, jaký podíl z vytěžené půdy investor za svou investici obdrží. Samozřejmě obvykle je to lví podíl. To, co zní na první pohled dobře, ve skutečnosti znamená, že se země původu vzdává většiny svých vlastních nerostných zdrojů, a tím i miliardových příjmů. Zambie by skutečně mohla těžit své vlastní nerostné zdroje, ale potřebovala by půjčky na nezbytné investice, a kdo by byl ochoten takové půjčky Zambii poskytnout? Bylo by to docela jednoduché: banka by mohla poskytnout úvěr za stejných podmínek sdílení těžby. Ovšem s tím rozdílem, že práva banky ze sdílení těžby zaniknou v okamžiku, kdy stát úvěr včetně úroků splatí. Zatímco nyní jsou tato práva banky na peníze ze sdílení těžby stanovená na dobu neurčitou. Tedy státy platí bankám napořád.
Smlouvy ze sdílení těžby tedy nejsou ničím jiným než pokračováním koloniální politiky. Koloniální politika také spočívala pouze ve využívání nerostných zdrojů v koloniích. Spočívala v ponechání co nejmenšího podílu ze zisků v kolonizované zemi a vyždímání maxima. A to s minimálními kapitálovými investicemi. Lid dané země z toho nic neměl a zůstal bez prostředků. To, co v minulosti dělaly koloniální mocnosti, dnes dělají velké korporace a říká se tomu globalizace. Říká se nám, že je to něco dobrého, ale není to nic jiného než pokračování koloniální politiky minulosti. I tehdy se kolonizace prodávala lidem v Evropě jako něco dobrého. Přece nevzdělaným a nevěřícím divochům v koloniích přinášela civilizaci a křesťanskou víru. I tehdy nešlo oficiálně o zlato a nerostné suroviny a vykořisťování, ale o konání dobra. Stejně jako dnes o globalizaci. Španělská koruna v Jižní Americe, nebo britské impérium v Persii, dnešním Íránu, dělaly totéž. Nešlo o bohatství, přírodní zdroje, suroviny. Prodávaly to běžným lidem jako přínos křesťanství a civilizace nevzdělaným, primitivním divochům.
Dnes se nic nezměnilo. Západ už dnes do zemí třetího světa nepřináší křesťanství nebo civilizaci, dnes jim přináší demokracii. Každá doba má své magické slovo, s jehož pomocí se vykořisťování jiných zemí stane pro obyčejné lidi tak přijatelné, že jsou ochotní dokonce umírat jako vojáci ve válkách, které jsou pro to nezbytné. Už to nejsou křižácké války za víru v náboženství, ale války za víru v západní demokracii a globalizaci. Rozumějme, zisky bohatých a mocných. A všude tam, kde chce Západ nastolit demokracii, jde obvykle o nerostné zdroje. Západ vedl v posledních dvaceti letech mnoho válek, aby přinesl světu demokracii. A je jedno, jestli v Iráku, Sýrii nebo Libyi, většinou šlo o ropu. Ale to jsme se v masmédiích nedočetli, když byli lidé na války připravovaní. V masmédiích šlo vždy o demokracii, bylo třeba svrhnout zlé despoty, aby země mohly konečně žít v demokracii a prosperitě. Ale to se nikdy nepovedlo. Ale fungovalo i něco jiného. Jakmile byli svržení despotové v Iráku a Libyi, západní korporace získaly licence na těžbu v Iráku a v Libyi.
Princip se od koloniálních dob nezměnil. Lidé jsou nucení milovat války, ve kterých my, bohatí a mocní, vyděláváme spoustu peněz. V průběhu let se mění pouze magická slova, ale ne cíle nebo metody. Dalším příkladem, který je přímo zodpovědný za chudobu v Africe, je vývoz potravin ze Západu. Amerika i EU platí gigantické dotace svým potravinářským korporacím. Ty pak mohou vyrábět potraviny jednak průmyslově, jednak vysoce dotované. Žádný africký zemědělec tomu nemůže konkurovat a krachuje. To, co se nám prodává jako rozvojová pomoc, je ve skutečnosti dotační program pro naše průmyslové výrobce potravin na úkor afrických zemědělců. A co udělá africký farmář, který zkrachoval a nemůže najít novou práci? vydá se do Evropy. Afrika kdysi bývala kontinentem, který vyvážel potraviny, ale ne průmyslově a dotovaně. Globalizace zničila zemědělství v Africe. Takže Afričané dnes mohou kupovat naše průmyslová kuřata z továrních chovů, která sami nedokážou tak levně vyprodukovat. Tento obchodní model je naším tiskem oslavovaný jako globalizace a má přinést prosperitu pro všechny. Jenže lidem na západě větší prosperitu také nepřinesl. Naopak. V Indii nebo Číně mohou továrny vyrábět levněji. Je nám proto vtloukáno, že musíme s těmito zeměmi soutěžit o pracovní místa. Rozumějme, pracovat za méně peněz nebo alespoň nepožadovat zvýšení mezd.
Takže globalizace přinesla chudobu africkým zemědělcům, kteří nejsou schopní konkurovat evropským dotovaným potravinám. Globalizace přináší chudobu i evropským pracujícím, kteří musí konkurovat levnější výrobě v Indii a Číně. Tedy musí makat za méně peněz. Komu tedy globalizace nejlépe prospívá? Přece naší skupině bohatých a mocných. My, bohatí a mocní, jsme zlikvidovali konkurenci v Africe, kterou jsme vyhladověli, a dnes musí nakupovat naše potraviny, nebo pěstovat naše GMO semena. Doživotně nám ti hlupáci také platí nekonečné zisky z jejich vlastních smaragdových nebo zlatých dolů. My, bohatí a mocní, jsme přistříhli křidélka evropským dělníkům, kteří drží ústa. Vědí, že kdyby chtěli více peněz, továrny jim zavřeme a přesuneme kompletní výrobu do Indie a do Číny. My, bohatí a mocní, jsme zadlužili všechny země na řetěz nekonečných státních dluhů, takže nás musí poslouchat. My, bohatí a mocní, jsme vytvořili volební systém, aby se politici a lidé hádali, kdo je lepší, přitom všichni vrcholoví politici jsou naše koně. Jsou součástí našich sítí. My, bohatí a mocní, vlastníme páteřní agentury a média, které synchronizujeme v toku globálního zpravodajství. Tak formujeme masy a veřejné mínění na naši stranu. A když na to příjde, pro naše války. My, bohatí a mocní, vítězíme na všech frontách. Je to náš systém. Systém nás, bohatých a mocných. Poslední příklad: Položili jsme si někdy otázku, proč byla česká armáda v Mali? Proč tam byla Francie vojensky aktivní a proč tam byla česká, nebo i německá armáda? Ukážu vám několik důvodů, o kterých se v médiích nedočteme.
Mali je země bohatá na suroviny, ale přesto je jednou z nejchudších zemí světa: po Jihoafrické republice a Ghaně je třetím největším producentem zlata v Africe. Ročně se vytěží až 50 tun zlata a zásoby se odhadují na 800 tun. Kromě zlata se v zemi nacházejí i další suroviny, včetně odhadem 20 milionů tun fosfátů, 40 milionů tun vápna, 53 milionů tun kamenné soli, 1,2 miliardy tun bauxitu, 2 miliard tun železné rudy, 10 milionů tun manganu, 10 miliard tun ropných břidlic, 60 milionů tun mramoru, 5000 tun uranu a 1,7 milionu tun olova a zinku. Nerostné zdroje v Mali pravděpodobně nejsou hlavním důvodem, proč Francie a EU vojensky zasáhly v Mali. Samy o sobě jsou zajímavým argumentem, ale nejdůležitější argument pro Francii leží hned vedle, v Nigeru. Niger je jedním z největších producentů uranu a patří na jedno z předních míst v žebříčku světových zásob uranu. Francie je naopak se svým vysokým podílem jaderné energie druhým největším spotřebitelem uranu na světě. A velká část francouzského uranu pochází z Nigeru.
Těžbu uranu tam kontroluje společnost Societe du Patrimoine des Mines du Niger. Tato společnost je vlastněná nigerským státem a poskytuje práva na těžbu dalším společnostem, ve kterých pak vlastní podíly. Téměř ve všech těchto společnostech ale není největším akcionářem. Jsou to zahraniční investoři. Vzpomínáme si na smlouvy o sdílení těžby? A naštěstí velmi velká část z nich jsou francouzské společnosti, především Orano, dříve Areva, francouzská státní společnost. Povstání na severu Mali se mohlo přenést do sousedního Nigeru. Francie by pak měla problém, protože Niger produkuje ročně více uranu, než jsou odhadované zásoby Mali. A uranové doly v Nigeru jsou vzdálené jen 100 až 200 kilometrů od hranic s Mali.
Konflikt v Mali vypukl v roce 2013, kdy se kmen Tuaregů chtěl odtrhnout od Mali. Zbraně získali z Libye, kde Západ dva roky předtím vybombardoval Kaddáfího a kde bylo potom, co země upadla do chaosu, volně k dispozici obrovské množství zbraní. I když se Tuaregové dlouho neudrželi a byli nahrazení islamisty, nebezpečí požáru v regionu bylo najednou velké. Francie proto musela zasáhnout dříve, než byly ohrožené její zásoby uranu. V širším důsledku byl konflikt jedním z mnoha důsledků svržení Kaddáfího, protože Kaddáfí byl kotvou stability v regionu. V Africe se těšil obrovské autoritě, protože životní úroveň v Libyi nebyla horší než ve většině evropských zemí, i když o tom západní tisk neinformoval. Byla tu dobrá a bezplatná lékařská péče, benzín byl prakticky zdarma a díky Kaddáfího reformám v zemi nezůstali téměř žádní analfabeti, ale bezplatné vzdělání a stipendia pro Libyjce, kteří chtěli studovat v Evropě. To není obhajoba Kaddáfího, je to střízlivé konstatování faktů. Ostatně natočil jsem o tom trojdílný cyklus o Libyi.
Potom, co Kaddáfí odešel a Libye se propadla do chaosu, převzaly moc islamistické skupiny, které bojují mezi sebou, ale v zemi je dostatek zbraní. A tyto problémy se rozšířily na jih a zasáhly i Mali. To také souvisí s tím, o čem jsem hovořil v rámci Zambie. Smlouvy o sdílení těžby. Tyto smlouvy odvádějí zisky z afrických nerostných zdrojů do pokladen západních korporací. Výsledkem je, že například většina uranu v Nigeru dnes patří francouzským a dalším zahraničním společnostem. Takže Nigeru zůstává jen zlomek jeho vlastního bohatství. Zisky z těžby nerostných surovin tak nekončí v africké zemi, ale u západních korporací. Jinými slovy u nás, bohatých a mocných. Proto díky globalizaci Afričané chudnou. Proto díky globalizaci chudneme i my, Evropané. Opět stejný model. My, bohatí a mocní, vítězíme na všech frontách.
Malá lekce dějepisu
Na začátku tohoto pořadu jsem ukázal, jak by vypadal systém, kdyby bohatí a mocní dokázali vytvořit systém, který by byl pro ně ideální. A jak jsme viděli, systém, který převládá na Západě, je do značné míry exaktní vůči žádoucímu systému. Vše, co západní politici prosazují, přináší další peníze do pokladen korporací, tedy do pokladen bohatých a mocných. Války jsou vedené za tímto účelem. Tisk se této hře podřizuje tím, že skutečné důvody válek co nejvíce zamlčuje. Politický systém je nastavený tak, že bohatí a mocní mohou využívat lobbisty, aby dosáhli politických rozhodnutí, která chtějí. Pro jistotu byly zákony navržené tak, aby tato korupce byla legalizovaná. Tisk, jehož mediální korporace také patří bohatým a mocným, hraje tuto hru a odvádí pozornost od skutečných motivů, když má dojít k další válce nebo když bohatí a mocní riskují, že se akcie jejich firem stanou v případě finanční krize bezcennými.
Takže si musíme položit otázku: Je tohle všechno náhoda, nebo bohatí a mocní skutečně vytvořili svůj systém? Abychom tedy pochopili, jak tento systém vznikl, musíme se nejprve podívat na Ameriku. Amerika slaví svůj Den nezávislosti jako nejvýznamnější svátek. Legenda praví, že válka za nezávislost začala Bostonským čajovým dýchánkem, který byl protestem lidí proti britské koloniální nadvládě. To ale není pravda. Pravdou je, že Čajovému dýchánku předcházel spor o daně a cla. Daně a cla se týkaly vlastníků půdy a plantáží v britských koloniích v Americe. Ti byli v té době v Americe bohatí a mocní. A ti pak podněcovali nespokojenost prostřednictvím svých novin. I tehdy byly noviny buď v rukou bohatých a mocných, nebo na nich byly přinejmenším závislé. Noviny proto nepsaly, že daně, které platili statkáři v amerických koloniích, byly mnohem nižší než srovnatelné daně, které platili statkáři v koloniích britských. Místo toho se heslem stalo slovo svoboda. Obyčejným lidem bylo jasně řečeno, že se musí osvobodit od koloniální moci v Londýně. Ve skutečnosti nešlo o svobodu pro lidi, ale o osvobození od daní pro bohaté a mocné v amerických koloniích. A skutečně vytvořili svůj systém, neboť to byli právě oni, kdo vymyslel Ústavu a zákony nového státu USA.
Nejdůležitější slova v ní byla svoboda, práva lidu a demokracie. Svobodou rozuměli absolutní svobodu velkého byznysu, která v 19. století nevyhnutelně vedla ke vzniku monopolistů, jako byl Rockefeller nebo později Ford, kteří svými nadacemi dodnes formují politiku západního světa. Ve skutečnosti vůbec nešlo o svobodu lidu. Lidé se měli cítit svobodní. Nebyli už nevolníky jako v Evropě a mohli bez překážek vyznávat své náboženství, zatímco v Evropě vládnoucí knížata a králové určovali, v co mají jejich lidé věřit. Ale především měli být k dispozici jako pracovní síla pro zvýšení bohatství a moci bohatých a mocných v samotné Americe. Důležitou roli v tom sehrál tisk, který odváděl pozornost od sociálních problémů. Místo toho psal o svobodě, americkém snu a podobně.
Bohatí a mocní chápali demokracii jako systém, ve kterém mohou pomocí svých peněz rozhodovat o tom, kdo bude mít šanci na politickou funkci. Od prvního dne si lidé v Americe mohli vybírat pouze mezi kandidáty, kteří měli požehnání bohatých a mocných. A tak je tomu i dnes. Bohatí a mocní tedy vytvořili systém, ve kterém jsou lidé opojení slogany, proklamacemi a bonmoty tisku, zatímco systém zajišťuje moc a vliv bohatých a mocných. Na začátku prvního dílu tohoto pořadu jsem řekl, že bohatí a mocní spolu soupeří. Ba co víc, často spolu bojují na život a na smrt. Ale když přijde na otázku systému, jsou v nerozlučné jednotě. Skupina bohatých a mocných tedy není neměnná. Bohatí a mocní byli v 18. století majitelé plantáží a panství v Severní Americe. Byli vůdci hnutí za nezávislost a také poskytli první prezidenty.
Ale brzy si uvědomili, že není rozumné, aby veřejně působili jako otevřeně vládnoucí hlava státu. Tak poměrně brzy umožnili, aby se prezidenty stali politici (které samozřejmě financovali, a tím je ovládali). Skuteční činitelé, kteří prostřednictvím darů finančně ovládali všechny přední politiky a poslance, časem ustoupili do pozadí. To ale jejich moc spíše posílilo, než oslabilo. Když totiž došlo ke krizím nebo nepopulárním rozhodnutím, hněv lidu byl namířený proti exponovaným politikům a ne proti těm, kteří za ně nesli skutečnou odpovědnost. Je to nesmírně praktické a má to i pozitivní vedlejší efekt: když jsou lidé nespokojení, mohou volit jiného politika. To lidi uklidňuje. Lidé věří, že nová tvář přinese i novou politiku. To je samozřejmě nesmysl, protože i nová tvář bude realizovat jen to, co chtějí bohatí a mocní.
V 19. století se ekonomika změnila. K penězům a moci se dostali noví lidé, kteří vytlačili vlastníky půdy. Sto let po založení Ameriky se ke kormidlu dostali ocelářští magnáti jako Charles Schwab, ropný monopolista Rockefeller a majitelé velkých bank. Ale na systému se nic nezměnilo, a to platí dodnes. Jen se stále více zdokonaloval. Bohatí a mocní mezitím rozšířili svou moc a pohltili nebo zničili malé konkurenty. Příkladem toho byl krach na burze v roce 1929, na kterém se finanční oligarchové po léta vezli tím, že nechali vzniknout gigantickou bublinu na akciových trzích. Když bublina praskla, většina malých regionálních bank v Americe zkrachovala. Velké banky mohly bez problémů převzít tržní podíly. Když po druhé světové válce vznikla Spolková republika Německo, byla vydaná na milost a nemilost Americe. Žádné politické rozhodnutí nebylo možné učinit bez souhlasu Američanů. Každé noviny potřebovaly licenci od okupačních mocností. Tak vznikla média, která dodnes udávají tón v Německu.
Američané souběžně vytvořili obrovskou síť nadací, think tanků a sítí, které mají za cíl kontrolovat veřejné mínění a politiku v Německu. Nejznámějšími jsou Atlantický most, Chatham House nebo německý Marshallův fond. Ale je jich mnohem víc, například nadace Wissenschaft und Bildung, v překladu Nadace pro vědu a vzdělání. Ta byla založená v režii CIA, která dodnes dělá to, kvůli čemu byla založená. Ovlivňuje veřejné mínění v Německu žádoucím směrem tím, že svým nezávislým odborníkům umožňuje důležitě hlásat jejich moudra v německých médiích. To znamená, že bohatí a mocní vysílají do svých médií své vlastní experty, aby propagovali myšlenky bohatých a mocných. Lidé jsou přesvědčovaní, že jde o nezávislé experty z mnoha různých institucí, kteří ve svobodných médiích hlásají svou odbornost. Nadace financované bohatými a mocnými zveřejňují studie, které podporují to, čeho chtějí bohatí a mocní dosáhnout, a tváří se přitom jako věda. Zástupci jiných nadací, také financovaných bohatými a mocnými, se přidávají a potvrzují závěry těchto studií a média o tom informují.
Je to systém, ve kterém bohatí a mocní vytvořili téměř neproniknutelnou síť nadací a organizací, které si navzájem potvrzují, jakou mají pravdu. Lidé si toho ale nevšimnou, protože když zástupci nejrůznějších organizací s hezky znějícími názvy požadují totéž, zní to jako široká shoda. Ve skutečnosti ale jde jen o mnoho různých organizací, které jsou všechny placené stejnými lidmi. Příklad můžeme najít v sousedním Německu. Když důvěra lidí v německá média stále více klesala, přemýšlela média, co by s tím mohla udělat. A přišla s osvědčeným nápadem. Musela si nechat potvrdit takzvaně nezávislými, že informují pravdivě. Založila tedy společnost Correctiv a od té doby se v médiích můžeme stále znovu dočítat, že ověřovatelé faktů z nezávislé novinářské sítě Correctiv docházejí ke stejným závěrům jako média. Když se podíváme na jejich webové stránky, získáme dojem nezávislé a kritické organizace. Problém je v tom, že nejsou ani nezávislí, ani kritičtí. Jsou úzce propojení s německým tiskem. Ba co víc. Založil je sám tisk, aby se mohl odvolávat na údajně neutrální a nezávislou skupinu aktivistů jako na potvrzení svých vlastních zpráv. Založíme si svou vlastní organizaci, která nám bude potvrzovat, že máme pravdu. Tak jednoduché to je.
Correctiv financovala nadace Brost třemi miliony eur. Nikdy jsme neslyšeli o nadaci Brost? Nadaci Brost založila miliardářská rodina Brostů. Čím se tato rodina živí? Vlastní skupinu WAZ. Skupina WAZ je jednou z předních německých mediálních skupin, která vlastní velkou část regionálních novin v Německu, má podíly v rozhlasových a televizních stanicích a vlastní také časopisy s působností po celém Německu. Takže mediální oligarcha v Německu založil malou kritickou platformu, která má kriticky sledovat média. A aby si nikdo nemyslel, že za Correctivem stojí pouze skupina WAZ, uvedu některé členy dozorčí rady, správní rady a vedení Correctivu: Zakladatelem correctivu byl David Schraven, který až do založení Correctivu zastával vysokou funkci ve skupině WAZ. Předtím byl šéfredaktorem Oliver Schröm. Dříve působil ve Weltu, Sternu, ARD a dalších. Nikolaus Brender byl dříve šéfredaktorem ZDF, a je členem správní rady Corektivu. Ulrich Reitz, bývalý šéfredaktor časopisu Focus, je také členem správní rady Correctivu. Stefan Willeke, hlavní reportér Zeitu, sedí ve správní radě Correctivu. Je zajímavé, že Hans Schöpflin z nadace Schöpflin sedí ve správní radě Correctivu. Tato nadace podporuje různé novinářské projekty.
Jak nezávislé asi budou? To bylo jen několik příkladů. Jak vidíme, německý Correctiv není v žádném případě nezávislý na médiích, která údajně kritizuje. Ale byl těmito médii založený, tato média ho financují a tato média ho také řídí. A jak si myslíme, že organizace, jejíž vedení je složené ze zástupců médií, se na tatáž média dívá kriticky? Correctiv je dnes oficiálním ověřovatelem faktů na Facebooku pro německy mluvící země. Opět, jak nezávislí asi budou? Výsledek je následující. Když mainstreamová média nastolí nějaké téma a lidé na sociálních sítích ho vyvrátí, nastoupí Correctiv a veškerou kritiku smažou a zablokují. Tento princip a model funguje dokonale. Ti, kteří se nikdy nezabývali všemi organizacemi, nevědí, že všechny byly založené a financované stejnými lidmi. Jejich jediným účelem je vzájemně se potvrzovat a vytvářet dojem, že mnoho nezávislých organizací dospělo ke stejnému závěru. Základní kámen tohoto systému je vybroušený k dokonalosti. Skládá z nadací, think tanků a dalších organizací, které jsou na sobě zdánlivě nezávislé, ale ve skutečnosti jsou úzce propojené. Všechny propagují linii, o kterou stojí bohatí a mocní.
Hra mysli: Demokratický kapitalismus
V této stručné kapitole si položme základní otázku. Je demokratický kapitalismus skutečně možný? V tomto pořadu jsme se přesvědčili, že západní demokracie nejsou ve skutečnosti demokratické. Volby sice probíhají. Ovšem existují kontrolní mechanismy, které zajišťují, že žádný skutečně nezávislý kandidát nemá šanci získat důležitou pozici. Navíc voliči nemohou rozhodovat o otázkách, ale pouze o tom, kdo za ně rozhoduje. A tato rozhodnutí pak obvykle neodpovídají tomu, co voliči chtějí nebo za co zvolili svého kandidáta. Kapitalismus je ale ve skutečnosti s demokracií v zásadě neslučitelný. Proč? Protože kapitalismus chce z definice méně regulace, rozumějme menší vliv státu. A menší vliv státu automaticky znamená menší vliv občanů, rozumějme voličů. Ale co je to za demokracii, ve které je vliv voličů odsunutý?
Západní demokracie, které mají své kořeny v angloamerickém původu, se od počátku zabývaly ochranou bohatství, moci a vlivu bohatých a mocných. Ať už se jim tehdy říkalo statkáři nebo plantážníci, nebo se jim dnes říká korporace. Princip se nezměnil. Jejich zájmy jsou chráněné za každou cenu. I na úkor občanů, tedy voličů. Demokratický kapitalismus je tedy antagonistický. Je v protikladu. Navzájem se vylučuje. Víme, že socialistický kapitalismus sovětského typu selhal. Ovšem demokratický kapitalismus angloamerického typu to hraje na lidi mnohem obratněji. Má vybroušený marketing iluze své vlastní dokonalosti. Jak tedy vytvořit dokonalý systém, který by eliminoval vlastní slabiny?
Netroufám si řešit tento herkulovský úkol. Chci pouze poskytnout podnět k zamyšlení. Otázkou zůstává, zda je v samotné genetice nebo povaze lidstva, že nakonec bude hrstka lidí vládnout širokým masám. Co ale můžeme každý udělat, je stále o tom hovořit. A to tak dlouho, dokud se věci nezačnou měnit k lepšímu. Stále musíme bojovat za to, aby rozhodovala demokratická většina a ne malá skupina lidí, kterým jde jen o vlastní prospěch. To je v dnešní době mnohem obtížnější než například ve středověku. Tehdy byl vládce všem na očích. Dnes jsou vládci skrytí, a nechávají rozhodnutí vyhlašovat politiky. Ti jsou jen viditelným zhmotněním, jakýmsi odrazem zrcadla moci, ale naprosto žádnou moc nemají. Jen vytvářejí iluzi. Iluzi jako štít pro bohaté a mocné v zákulisí.
Pavoučí sítě: Politici na pranýři
V první části tohoto cyklu jsem ukázal, že západní demokracie mají zcela odlišné systémy vlády, ale jedno mají společné. Skutečnou moc drží bohatí a mocní. To lze jen stěží popřít. Každý se teď může zamyslet nad tím, jestli se to stalo náhodou, nebo zda je můj historický nástin pravdivý a oni sami tento systém vytvořili. Nejpozději se založením Ameriky, a pak ho dále a dále zdokonalovali. Ve 20. století přišli bohatí a mocní s myšlenkou řídit západní systém prostřednictvím svých nadací, rozumějme, nevládních organizací. Je pro ně obzvláště výhodné, že samy západní státy také zakládají a financují nevládní organizace se stejnými cíli. Bohatým a mocným se podařilo, že svůj boj za své cíle nemusí financovat sami. Státy západu dávají spoustu peněz daňových poplatníků. Děje se tak proto, že bohatí a mocní si sami vybírají a přivádějí politické vůdce západních států tím, že je napojují na sítě svých nevládních organizací. Potom, co jsem tuto tezi vysvětlil v první části tohoto pořadu, se teď v druhé části podívám jako příklad na dva evropské politiky. Jak jsem uvedl, podíval bych se na víc, ale abych neztratil určitý drajv, chci tento pořad natočit ve dvou dílech. Více dílů by bylo opakování téhož v různých variacích a ztrácelo by to na dynamice.
Šéfka Komise EU Ursula von der Leyenová
Ursula von der Leyenová je takzvanou členkou elit. Protože je známá i běžnému českému posluchači, začnu právě s ní. Narodila se v rodině s bohatou tradicí, ze které od počátku 19. století pocházeli politici, obchodníci a přední státní úředníci a která má dokonce vlastní rodinný erb. Její otec Ernst Albrecht byl 14 let předsedou vlády Dolního Saska. Ursula von der Leyenová tak vyrůstala ve vlivné a bohaté rodině, což se projevilo i u jejích sourozenců. Z pěti žijících dětí Ernsta Albrechta skončily dvě ve vedoucích pozicích v podnikání. To je dobrý poměr, který ukazuje, jak výhodné je narodit se do správné rodiny. Když se podíváme na Ursulin životopis, zjistíme, že se pravděpodobně původně na takovou kariéru nezaměřila. Nejprve studovala archeologii, pak ekonomii, než se rozhodla pro studium medicíny, kterou dokončila v roce 1987. Ještě jako studentka se provdala za Heika von der Leyena, který pocházel z bohaté rodiny s bohatou tradicí, která získala majetek už v 18. století. Ursula nedokončila lékařské vzdělání, protože se jí poměrně rychle narodily děti, a odjela s manželem na několik let do Ameriky, kde přijal místo na Stanfordské univerzitě.
Mezi lety 1998 až 2002 působila jako odborná asistentka na lékařské univerzitě v Hannoveru. Ačkoli byla členkou CDU už od roku 1990, objevila se v něm až v roce 2001, ale pak udělala rychlou kariéru. V roce 2001 byla Ursula zvolená do městské rady malého města. Hned o rok později, v roce 2003 byla zvolená do Zemského sněmu Dolního Saska, kde okamžitě získala ministerský post, což se nepodaří mnoha nováčkům v politice. Ministerský úřad se hodil i do jejího životopisu, protože byla mimo jiné ministryní zdravotnictví a rodiny, pro což měla jako lékařka a matka sedmi dětí kvalifikaci. Měla na starosti také sociální věci a proslavila se zrušením příspěvku pro nevidomé. Její nástupce jej pak znovu zavedl, i když značně redukovaný. Pokročilé sociální cítění, jen co je pravda. Už to ukázalo, že Ursula, která se narodila se zlatou lžičkou v ústech, nemá žádný cit pro potřeby znevýhodněných lidí, když bez rozsudku škrtá potřebnou podporu těm nejslabším. Lidé v Dolním Sasku si jistě oddechli, když po pouhých dvou letech odešla do Berlína, aby po volebním vítězství Merkelové pokračovala ve své raketové kariéře spolkové ministryně pro rodinu. Jen málokdo se může pochlubit tak hvězdnou kariérou.
Tady pokračovala ve své asociální politice. Sociálně koncipovaný paušální příspěvek na výchovu dítěte nahradila rodičovským příspěvkem závislým na příjmu. Závislost na příjmu znamená, že ti, kteří už vydělávají hodně, dostávají vysoký rodičovský příspěvek, zatímco ti s nízkými příjmy dostávají jen malý rodičovský příspěvek. Jednoduše, čím více vyděláváte, tím dostáváte příspěvek vyšší. Čím vyděláváte méně, tím nižší je i rodičovský příspěvek. Takže místo aby podporovala lidi s nízkými příjmy, kteří si dítě mohou jen stěží dovolit, dávala peníze těm, kteří už mají dost peněz. Já osobně v tom vidím záměr určovat, jaké páry by si měly pořizovat děti. Pro koho je výhodnější si za těchto podmínek pořídit dítě? Samozřejmě pro bohaté, nikoli pro chudé. Tato pobídka zvláště v Německu získává pachuť genetické selekce bohaté nadřazené rasy. Výsada plodit děti je umocněná touto finanční pobídkou, která byla ušitá přímo pro ně. Z těchto zákonů je vidět, že Ursula von der Leyenová pochází z elitních kruhů, které jsou úzce napojené na bohaté a mocné. Je patrné, že nemá nic společného s problémy běžných lidí. Ba co víc, dokonce jim ráda bere peníze, aby je mohla dát své třídě dobře situovaných.
Jednou ze srdečných záležitostí Ursuly bylo přimět muže, aby se starali o děti. A pokud se to nepodařilo, pak alespoň zajistit více míst v jeslích, aby se mladí rodiče mohli rychle vrátit do práce. Jasně se zaměřila na svůj ideál rodiny, ve které oba rodiče pracují. Tehdejší spor se týkal i image rodiny. CSU vedla proti myšlenkám Ursuly mohutný, ale marný boj. Zajímavé je, že církve, které jsou vlastně spíše konzervativní, stály na straně Ursuly. To nemůže nikoho překvapit, protože Ursula chtěla utratit tři miliardy ročně za rozšíření jeslí. A kdo je jedním z největších provozovatelů jeslí v Německu? Správně, církve. Takže to byla prostě otázka peněz. V roce 2009 pod záminkou dětské pornografie, zavedla zákon o ztížení přístupu. Tento zákon fakticky zahrnoval i možnost blokovat webové stránky v Německu bez byrokracie. Cenzuře se tak otevřely dveře. Spolkový prezident Köhler dokonce odmítl zákon podepsat, a když Ursula přešla na ministerstvo práce, byl tento nesmyslný zákon rychle pohřbený.
Ursula von der Leyenová se stávala stále slavnější a v CDU stále mocnější. Otevřeně se s ní počítalo jako s nástupkyní Merkelové. O Merkelové si můžeme myslet cokoli, ale jednu věc uměla. Politické intriky. A tak Angela dala Ursule otrávený dárek a udělala ji ministryní obrany. Všichni v Německu si kladli otázku, co ji kvalifikuje pro tento úřad. Ale už víme, že ministři nejsou o tom, jestli rozumějí věci nebo mají kompetence. Jde jen o politické hry. Je úplně jedno, zda ministr svému rezortu rozumí. Lobbisté a externí poradci bohatých a mocných mu našeptají, co má dělat. Ursula následně vyvolala smích, když její první nápad ve funkci ministryně obrany bylo zřídit v kasárnách jesle. Jako by ozbrojené síly neměly jiné problémy. Merkelová to věděla. Ministerstvo obrany bylo pro většinu politiků koncem kariéry. Na ministerstvu je nepořádek, který si jen těžko dokážeme představit. Merkelová proto mohla vklidu pozorovat, jak se její politická rivalka potápí. když se koncem roku 2018 řešila otázka nástupce Merkelové v čele CDU, Ursula už nebyla ani vzdálenou vzpomínkou, protože se zabývala různými aférami, které se týkaly příšerných poradenských smluv a Bundeswehru, který nebyl způsobilý k činnosti.
Další skandál s poradci na jejím ministerstvu hrozil koncem její kariéry. Ursula se dostala z palebné linie tím, že byla slavně odvelená do Bruselu, kde se po několika tahanicích stala šéfkou Komise EU. Tady se okamžitě znovu dostala na titulní stránky novin s poradci. Sotva byla Ursula ve funkci, uzavřela v březnu 2019 poradenskou smlouvu s firmou Blackrock. Kdo je Blackrock Investment Management? Je to jeden z největších investičních fondů na světě. Má většinový podíl v mnoha bankách a korporacích. Blackrock ve velkém investuje do znečišťujících průmyslových odvětví. A právě Blackrock měl vypracovat návrh, jak zajistit, aby bankovní sektor EU v budoucnu věnoval větší pozornost sociálním a environmentálním otázkám. To je jako když drogové pašeráky necháme napsat zákon o potírání drog. Něco šíleného. Blackrock má nejen blízko k bohatým a mocným, ale Blackrock je jedním z nich. Takže bohatým a mocným bylo opět umožněno psát si vlastní zákony. Každý z normálních lidí by si pořídil neutrální poradce, ale ne však Ursula.
A co se nakonec stalo? Výsledky, které Blackrock vypracoval jako konzultant, byly začleněné do souboru pravidel EU. A jsou pro to dobré důvody: jde o pravidla pro zelenou dohodu Green Deal, kterou Ursula s velkou pompou vyhlásila po jejím nástupu do funkce. Ursula chce samozřejmě zajistit, aby peníze šly těm správným lidem. Bohatým a mocným. A kdo by to mohl zaručit lépe než Blackrock? I s mnoha miliardami pro farmaceutické firmy v rámci očkování proti Covidu, je Ursula ve svém živlu. S výrobci vakcín vyjednala smlouvy, které je zbavují odpovědnosti za škody způsobené vakcínami. Ale nejen to. Smlouvy jim zaručují plnou platbu předem, která je navíc nevratná, pokud nakonec nejsou schopní vakcínu vyvinout. Takže EU zaplatí farmaceutům, přičemž oni nakonec vakcínu ani vyvinout nemusejí. Tyto smlouvy jsou navíc tajné, takže nikdo nemůže kontrolovat detaily těchto smluv. Vždyť kromě syna Davida, má Ursula mnoho dětí, které všechny potřebují dobrou práci. A s miliardou na zelenou dohodu Green Deal a dvouciferným miliardovým darem pro farmaceutické firmy, se určitě najde několik bank, farmaceutických firem, investičních a poradenských společností, které nabídnou Uršuliným dětem pěknou, nepříliš stresující, ale dobře placenou práci. A mimochodem, jako šéfka Komise EU má prakticky neodvolatelnou imunitu. Co by se mohlo pokazit?
Předsedkyně Evropské centrální banky Christine Lagarde
Od roku 2019 vede Evropskou centrální banku osoba, která byla odsouzená za nedbalé nakládání s penězi daňových poplatníků. Šlo o odsouzení v trestním řízení. Christine Lagarde je od roku 2019 šéfkou Evropské centrální banky, a proto je zodpovědná za peníze nás všech. Ruku na srdce. Svěřili bychom své peníze někomu, kdo byl pravomocně odsouzený za nedbalé nakládání se svěřenými penězi? Ne? Ale přesně to děláme, protože tak rozhodli šéfové vlád EU. Co se stalo? V roce 1990 koupil francouzský podnikatel většinový podíl ve společnosti Adidas. V roce 1994 jej chtěl znovu prodat. Nejprve tím pověřil banku. Prodal jí své akcie, které banka krátce nato s velkým ziskem prodala. To se podnikateli vůbec nelíbilo. Cítil se podvedený a zažaloval banku o podíl na zisku. Spor vyhrál a měl dostat 135 milionů Eur, ale jiný soud rozhodnutí zrušil. Mimochodem, banka patřila francouzskému státu. V roce 2008 během arbitrážního řízení tehdejší francouzská ministryně hospodářství rozhodla, že podnikatel má nárok nejen na 135 milionů, ale na 285 milionů. A tak mu bylo na účet francouzského státu převedeno včetně úroků 403 milionů. A kdo byla touto ministryně hospodářství? Správně, Christine Lagarde.
Takhle se točí velké prachy bohatých a mocných. V roce 2011 začala francouzská justice vyšetřovat a v roce 2016 padl odsuzující rozsudek. Lagarde byla vinná. Ovšem co se nestalo? Soudci upustili od uložení trestu. Odůvodnili to osobností Christine Lagarde, její mezinárodní pověstí a skutečností, že se Christine Lagarde musela v letech 2007 a 2008 potýkat s mezinárodní finanční a hospodářskou krizí. Takhle funguje francouzský právní stát: Pokud máte dostatečnou mezinárodní pověst a zároveň jste byli ve stresu kvůli hospodářské krizi, pak můžete rozdat 400 milionů eur z peněz daňových poplatníků nějakému podnikateli, aniž byste byli potrestaní. Navzdory rozsudku o vině. Takže je nám snad už jasné, že Evropská centrální banka byla předaná do schopných a spolehlivých rukou, alespoň z pohledu velkých korporací, tedy bohatých a mocných. Už vůbec by nás nemělo překvapit, že Christine Lagarde je členkou skupiny Světového ekonomického fóra. Řešil jsem to v mém pořadu Klaus Schwab a historie Světového ekonomického fóra.
Závěr: Strany a hnutí
To, že si o politických stranách a hnutích nemyslím nic moc, by nemělo být ze všech mých pořadů žádným překvapením. Ale víc než to: Vůbec je neberu vážně. Vedou mediálně efektivní divadelní souboje o většinou zcela nedůležitých otázkách. Je to zastírací manévr odvádění pozornosti, handrkovat se o nesmyslech, aby v těch skutečně důležitých otázkách vystupovaly jednotně. Proto není v tomto stranickém systému možná ani změna politiky. Ale pokud už žádná strana nemá zásady, jaký smysl má volit je, když po volbách dělají něco jiného, než slibovali před volbami? V Česku, ale i všude jinde, se k vládě nemůže dostat žádná strana, která by se vážně postavila proti cílům bohatých a mocných a například odmítala války, na kterých bohatí a mocní tolik vydělávají. Proto vidím politické strany a hnutí jen jako zdroj zábavy pro hloupé masy, které jsou obšťastňované ideologicky poblouzněnými spory o stranické války. Ale tento princip jsem už dostatečně rozebral v první části tohoto cyklu.
Nyní je na vás, milí posluchači, abyste se nad mou tezí zamysleli. Prozkoumejte ji, zpochybněte ji. Nebo ji třeba vyvraťte. Byl bych rád, kdybych se mýlil, a všechno to byla jen hloupá konspirační teorie. To by bylo hezké. Ale bohužel v mých očích všechno nasvědčuje tomu, že se nemýlím. Možná se mýlím v některých detailech, ale to nic nemění na celkovém obrazu. Jak jsem uvedl na začátku v prvním díle. Jsme vyšetřující státní zástupci, kteří shromažďují důkazy, informace a fakta. Poslechněte si i další mé pořady z různých historických událostí, které jsem shromáždil. Sami se rozhodněte, zda se zločin sofistikoval do globální monstrózní podoby. Díky moderním technologiím a digitalizaci může stále užší skupina bohatých a mocných ovládat globální toky planety. Globální toky potravin, globální toky financí, nebo globální toky hlavního zpravodajství. Tohle všechno přikrývá jako fasáda pro ohlupování lidí politický systém. Jako barevně naaranžovaná reklamní výloha. Ve skutečnosti globální organizovaný zločin prahnoucí po drancování přírodních zdrojů planety. Mým motem vždycky bylo: Zůstaňme kritičtí. To platí i pro mou tezi v tomto pořadu. Je důležité si klást otázky a kriticky je ověřovat. A hlavně nemlčet. Nemáme nekonečné peníze, ale máme hlas. Hlas alternativy. Hlas lidskosti. Hlas většiny.