Lidé na alternativě vědí, že lokajští politici, kteří jsou pověření správou některé místodržavy Evropské unie zvané stát, se nezpovídají vlastním občanům, voličům. Zodpovídají se globálně-korporativním elitám, které vykonávají svou moc prostřednictvím těchto lokálních politiků. Jednoduše, nemá vůbec žádný smysl se otravovat s těmito lokálními poručíky, co říkají, co dělají, protože mají jen dočasný charakter do doby, než budou vyměněni. A to nikoli námi u volebních uren, ale skutečnou mezinárodní globální silou. Ta je reprezentovaná Evropskou unií, ovšem nad ní diktát nad planetou vykonávají organizace jako OSN, NATO a další kontinentální celky a sdružení. Jde o souvislou mozaiku globální správy nad planetou podobnou architektuře pyramidy. Struktura globálních celků. Ovšem tím nejdůležitějším stavebním kamenem je globální bankovní systém. Instituce jako Mezinárodní měnový fond nebo Světová banka. Ten, kdo vlastní kasu, určuje podmínky. Ten, kdo je zadlužený, musí poslouchat. Tak to bylo od počátku vynálezu peněz.
Ovšem dnes jsme svědky jistého paradoxu. Čím více důkazů o této globálně-korporátně-finanční síle máme, tím se vyskytuje stále více lidí, kteří tento pohled odmítají. Tato nevědomá masa se ve své nabubřelé sebestřednosti domnívá, že oni jsou ti, kteří utvářejí politiku vhazováním lístku do volební urny. Neuvědomují si, že tím legitimizují vlastní otroctví v područí globální moci a peněz. Kdo posloucháte mé pořady pravidelně, je vám jasné, že přináším tolik důkazů o těchto skutečnostech, že snad nikdo už o těchto globálních pravdách a zákonitostech nepochybuje. Avšak tato globální hypotéza je pro mnohé stále jakousi konspirační teorií. To mě přivádí v úžas. Vždyť těch důkazů kolem nás nacházíme tolik na každém kroku. Ve věku moderních technologií si můžeme dát tu námahu a ponořit se do zákulisních stínových skupin. Za vším nacházíme osoby, lidi s adresami, osoby z masa a kostí. Přesto mnozí tomu stále, v jakési obavě před zbořením zidealizovaného světa, odmítají uvěřit. Aby nemuseli část svého intelektu upřít tímto nežádoucím směrem, označí všechno za pohodlnou nálepku konspirační teorie. Tím mají vystaráno.
Konspirační teorie tvoří jakýsi teplý měkký zámotek, do kterého se zabalí, jen aby probůh nemuseli tyto složité globální struktury zkoumat. Ono by se to totiž mohlo ukázat jako pravda. Konspirace přirozeně existovaly a existují i dnes. Ovšem musíme je pečlivě odfiltrovat. Proč má vlastně konspirace negativní konotace? Je to vlastně nepochopitelné, protože každý státní zástupce je konspiračním teoretikem, když vyšetřuje například gang podvodníků. V takovém případě se někteří lidé spikli, aby podvedli jiné. Když státní zástupce začne vyšetřovat, řídí se teorií o spiknutí, je tedy konspiračním teoretikem. V průběhu vyšetřování shromažďuje důkazy. Pokud se mu podaří podvodníky usvědčit, jeho konspirační teorie se potvrdí a stane se prokázaným spiknutím. Nabízí se tedy otázka, proč má toto slovo tak negativní konotace, když jde o něco zcela normálního?
Termín konspirační teorie vyvinula CIA, aby zdiskreditovala ty, kteří nevěřili a zpochybňovali oficiální verzi Kennedyho vraždy. Tito pochybovači měli být zesměšnění a za tímto účelem byl vytvořený termín konspirační teorie. Dnes, když je někdo označený za konspiračního teoretika, je diskuse o aktuálním tématu okamžitě utlumená. Například každý, kdo by v polovině 80. let řekl, že CIA podporovala pašování drog ze Střední Ameriky do USA, aby za tyto peníze nakoupila zbraně v Izraeli a přes Saúdskou Arábii je dodala do Íránu, kde byly použité proti tehdejšímu spojenci USA Iráku ve válce v zálivu, by byl označený za konspiračního teoretika. Ale pak vyšlo najevo, že se přesně tohle stalo, a skandál se stal známým jako aféra Írán-Kontras.
Konspirace na nejvyšších politických a ekonomických úrovních vždycky existovaly a existovat budou. Je ale stále obtížnější o nich mluvit, protože věcná diskuse může být okamžitě v zárodku utnutá termínem konspirační teorie. To je samozřejmě pro samotné konspirátory nesmírně výhodné a pro všechny, kdo chtějí odhalovat skandály, to představuje obrovský problém. mnohé z toho, co v mém pořadě uslyšíme, nám bude znít neuvěřitelně. A zejména pokud jsme lidé, kteří se informují především v klasických mainstreamových médiích, bude pro nás tento pořad velmi těžký a velmi často budeme mít nutkání ho vypnout. Hovořím samozřejmě o vás, kteří se se mnou setkáváte poprvé. Ostřílení veteráni na alternativě tohle už z podstaty neřeší.
Stále kritičtí!
Mým mottem je zůstat kritičtí, a to platí zejména při poslechu tohoto pořadu. Nejenže budu informovat o spiknutí, o kterém jsem přesvědčený, že existuje, ale také budu podrobně ukazovat, jak funguje, kdo a jakým způsobem ho ovlivňuje a tak dál. Také vás nabádám, abyste si všechno, o čem budu hovořit, ověřovali. Nemám s tím absolutně problém. Proč? Protože dělám přesně totéž. Shromažďuji důkazy jako státní zástupce, který vyšetřuje zločin. Na konci můžeme všichni porovnat naše hromady důkazů a zamyslet se nad tím, zda dávají dohromady konspiraci nebo globální zločin. Vás prosím jen o jedno. Pozorně si můj pořad poslechněme a buďme otevření myšlenkám, které nám mohou na první poslech připadat přitažené za vlasy. Vzpomeňme si například na aféru Írán-kontras. Amerika a Írán byly na kordy, stejně tak Izrael a Saúdská Arábie. Ve skutečnosti ovšem všichni spolupracovali: drogové kartely Latinské Ameriky s Američany, Izraelci se Saudy a nepřímo i Američané s Íránem. A to mělo jediný účel. Američané chtěli v první válce v Zálivu podpořit obě válčící strany – svého spojence Irák a svého nepřítele Írán, aby se navzájem oslabily do té míry, že by nemohly stát v cestě mocenským nárokům USA v Perském zálivu. Takže skutečně existují neuvěřitelná a nepředstavitelně nemorální spiknutí. Nebuďme proto apriori zatvrzelí před dalšími, která mohou vypadat stejně neuvěřitelně a nemorálně. Dost bylo předmluvy, pusťme se do práce! A pamatujme: Zůstaňme kritičtí!
Kdybych byl boháčem!/If I were a richman!
Tento pořad jsem rozdělil do dvou částí. V první části provedu myšlenkový experiment. Budeme předstírat, že jsme skupina bohatých a mocných lidí, kteří mohou vytvořit politický systém, který vyhovuje našim potřebám. Tento experiment je nadčasový a budu jej proto opírat o historické souvislosti. Takovéto skupiny totiž existovaly. v Americe to byli v 18. století vlastníci půdy a plantáží, v 19. století je vystřídali magnáti jako Rockefeller a další, ve 20. století je vystřídaly velké korporace. A nejpozději od druhé poloviny 19. století k nim patřily i banky, ke kterým se o sto let později přidaly velké hedgeové fondy. Nejedná se tedy o homogenní a pevně danou skupinu. Její složení se může v průběhu desetiletí nebo staletí měnit. Co se ale nikdy nemění, jsou cíle, které tito bohatí a mocní společně sledují. Stejně jako se dva boxeři mohou nenávidět, spojuje je touha udržet box populární, protože jinak by vydělávali méně. A tak budou v případě potřeby spolupracovat na propagaci a reklamě svého sportu.
Velmi podobně si to musíme představit i u naší skupiny bohatých a mocných lidí. Mají společný zastřešující cíl, i když v jiných otázkách mohou mezi sebou bojovat na život a na smrt. Proto se čas od času stane, že je někdo ze skupiny vytlačený, zatímco jiní se k ní připojí. Složení skupiny se tedy v průběhu desetiletí nebo staletí neustále mění, ale to nic nemění na společných cílech. O tom je první část pořadu. Podíváme se, jak by musel vypadat politický systém, který by byl ideální pro nás jako bohaté a mocné. Na konci první části pořadu budeme stát před otázkou. Je možné, že existuje tolik náhod? Na tuto otázku si musí každý odpovědět sám. Ve druhé části tuto hypotézu přenesu do reality. Jednoduše všechno porovnám s existující realitou. A to na půdorysu dvou evropských politiků. Ursuly von der Leyen a Christine Lagarde. Mohl bych sice uvádět nekonečné řady politiků, ale pořad bych tím zbytečně nafukoval a ztratil by na dynamice a atraktivitě.
Ideální forma státu
Představme si, že bychom byli skupinou mocných a bohatých lidí a mohli bychom vytvořit formu státu, tedy politický systém, podle našich představ. Jak by měl vypadat? Naším nejdůležitějším cílem by bylo vytvořit systém, který by zajistil naše bohatství a moc a umožnil nám naše bohatství a moc dále rozšiřovat. I když bychom mezi sebou mohli soupeřit, měli bychom stejný velký cíl. Jak soutěž dopadne, ukáže až čas, ale systém budeme podporovat společně. Na druhou stranu ale lidem nesmí být zřejmé, že tento systém slouží pouze nám. Museli bychom tedy lidem nabídnout iluzi výběru ve volbách, které mohou uvěřit, že je skutečná. Otázka tedy zní, co lidé chtějí? Chtějí prosperitu, svobodu a účast na politickém rozhodování. Takže bychom museli oficiálně uvést právě tyto věci jako naše cíle, tedy cíle systému, který se snažíme vytvořit. Jak si můžeme udržet moc a zároveň dát lidem pocit iluze, že tu moc mají oni? Je možná pouze jedna z nich. Toho lze snadno dosáhnout tím, že lidem prodáme iluzi demokracie.
Můžeme v lidech vzbudit pocit, že mohou ve volbách pravidelně rozhodovat, aniž by volby tato rozhodnutí skutečně ovlivňovaly. Lze například vytvořit systém, ve kterém existují pouze dva politické tábory, levice a pravice. Ostatní hybridní strany nebo hnutí jsou jakýmisi deriváty, které se přiklánějí tu více k jednomu, tam více k druhé straně. Tyto strany jsou ale na systému závislé. Kdyby nebyl systém, nebyli by ani oni. Přední partajní politici jednají soukromě skutečně v zájmu nás, bohatých a mocných, ale vzájemně se veřejně hádají. Soukromé zákulisní dohody, veřejná póza. Dobře nacvičené herecké etudy. Lidé se nechávají strhnout a rozhodují se přidat na jednu nebo druhou stranu. To jim dává pocit, že se podílejí na rozhodování. Je to skoro jako ve sportu, kde fandíme svému fotbalovému týmu. Boj mezi dvěma hrdiny nebo dvěma skupinami lidi vždycky fascinoval. Přirovnání k fotbalu nebo jinému sportu je většinou trefné. Uvědomme si, že týmy jsou v první fotbalové lize konkurenty a týmy jsou z první ligy každoročně vyřazované. Všechny týmy ale spojuje touha, aby fotbal sledovalo co nejvíce lidí, tedy aby měli co největší příjmy. Vzájemná konkurence vůbec není v rozporu s velkým společným cílem.
Je to stejné jako s naší skupinou bohatých a mocných. Jsme mezi sebou konkurenty, ale naším nejvyšším a společným cílem je systém, ve kterém naše moc zůstává nezpochybnitelná, a všichni společně pracujeme na tom, abychom toho dosáhli. Navzdory všem vzájemným bojům. Ale zpět k systému, který musíme vytvořit, aby naše moc zůstala nezpochybnitelná. Pro nás je důležitá jen jedna věc: Musíme mít pod kontrolou, koho ti dva vůdci navrhují do voleb. Nesmí se stát, aby se k moci dostal nikdo, kdo by chtěl skutečnou moc. A pokud můžeme kontrolovat, kdo je navrhovaný, pak nám může být už jedno, kdo z těch dvou bude zvolený. Oba jsme přece navrhli my. Z toho vyplývá další otázka: Jak to udělat, abychom si zachovali kontrolu nad výběrem kandidátů? Je to také docela jednoduché. Volební kampaně stojí peníze. My se postaráme o to, aby každý, kdo chce být zvolený do funkce, musel spoléhat na dary pro ideální formu vlády. To má dvě zásadní výhody.
Za prvé, lidé to považují za spravedlivé a demokratické. Navíc ještě sami přispějí svému kandidátovi, čímž ještě hlouběji sklouznou do iluze, že mají vliv na politická rozhodnutí. Za druhé, drobné dary přinášejí jen malé částky. Pokud ale chceme vyhrát volby, potřebujeme hodně peněz. Ale především potřebujeme stabilní příjem na plánování volební kampaně. A právě tyto velké a rozhodující dary od nás kandidáti dostávají. Pokud je vítěz voleb po volbách neposlušný, může na své znovuzvolení zapomenout. Musí být poslušný. Rozumějme: bude vytvářet zákony, které potřebujeme, bude pronášet hezké projevy pro lidi a říkat jim, že tyto zákony slouží lidem. Nyní jsme vytvořili systém, ve kterém si lidé mohou vybrat mezi dvěma kandidáty, kteří jsou ve skutečnosti oba našimi koňmi. Náš korporátní tisk prodává politickou konfrontaci mezi oběma tábory lidem co nejdramatičtěji. To je součást hry.
Naše masmédia spoluvytvářejí iluzi výběru při volbách. Iluze protikandidátů je dokonalá. Jenže proč by nám měl tisk pomáhat? Jednoduše řečeno. Hlavní tisk přece patří nám, protože my jsme ti, kdo mají peníze na to, aby založili noviny nebo televizní stanici. Noviny nebo televizní sítě nezaloží skupinka nadšenců po práci s pár stovkami po kapsách. Založíme to my s velkými penězi. A pokud nám noviny patří, jaký názor si myslíte, že budou reprezentovat? A protože jsme skupina bohatých a mocných, několik z nás má také své vlastní noviny, které si navzájem konkurují. To je dobrá věc a vytváří iluzi, že v tisku existují různé proudy a názory. Všichni máme přece jediný cíl. Udržet samotný politicko-finanční systém, který nám zaručuje naše privilegia. Příkladů z reálného života je dost. Vezměme si jako příklad české zdravotnictví. Nemocnice a lékaři by ve skutečnosti chtěli mít nízké ceny léků. Ale farmaceutický průmysl by chtěl mít vysoké ceny, aby vydělal více peněz. Takže co dělat? Je vytvořený složitý systém, ve kterém jsou ceny léků vysoké, ale platí je zdravotní pojišťovny. A kdo platí příspěvky zdravotních pojišťoven? Správně: voliči. To je skutečný příklad. Peníze za drahé léky zatáhnou voliči. Peníze jdou farmaceutickým firmám, tedy bohatým a mocným.
Ale zpět k systému, který jsme vytvořili. Nyní máme systém se dvěma politickými tábory, levice a pravice plus hybridní deriváty stran a hnutí. Oba hlavní tábory jsou závislé na nás, bohatých a mocných. Tyto tábory nepostaví kandidáty, kteří se nám nelíbí. Pokud postaví někoho, kdo se nám nelíbí, takový kandidát od nás nedostane žádné dary, a proto prohraje volby. Po zvolení jednoho z těchto kandidátů nebude dělat žádná rozhodnutí, která by se nám nelíbila, protože nás samozřejmě potřebuje i pro své znovuzvolení. Lidé si naivně myslí, že oni určují, kdo vyhraje volby. Ve skutečnosti jsou oba tábory a hybridní deriváty stran a hnutí naši kandidáti. Všichni potřebují naše peníze, aby se udrželi u moci. Všichni také podporují náš systém, který je zdrojem jejich peněz a udržení se u moci. Navzájem se budou veřejně hádat o kosmetických nesmyslech, a náš tisk bude jejich pseudopolitické bitvy rozmazávat, protože my jsme jim vymezili kolbiště a arénu soupeření. Všichni jsou ale závislí na našich penězích a námi vytvořeném systému. Dokonale vymyšlené. A právě tady je ten kámen úrazu: Lidé nerozhodují o ničem, protože jim není dovoleno rozhodnout. Není jim dovoleno rozhodnout o jediné otázce. Je jim dovoleno pouze volit kandidáty a doufat, že ti pak rozhodnou tak, jak se jim to líbí. Práskaní političtí šíbři a obchodníci s nadějemi, pocity a emocemi lidí jsou mistři ve vytváření takových iluzí a falší. Volič má iluzi, že je suverénem, který rozhoduje. Přitom si může vybírat jen mezi kandidáty, kteří se nám líbí. Dokonalá iluze. A teď stop, chvilku se zastavíme. V tento okamžik pravděpodobně existují dva typy posluchačů tohoto pořadu. Jeden typ si říká:
"To je ale nesmysl, to není možné. Lidé přece nejsou tak hloupí, aby na něco takového skočili!"
Ovšem druhá skupina posluchačů už snad pochopila, že to, co jsem tu popsal, není utopie, ale žitá realita. Taková je například realita v Americe. Nikdo tam nemůže vyhrát žádné volby, pokud nesbírá dary. Začíná to šerifem a okresním prokurátorem v nejmenší provincii a končí prezidentem. žádný kritik vládnoucího systému tam nemá šanci být zvolený. Američané přitom považují svou zemi za matku všech demokracií. Proč? Protože tisk tam dokonale hraje hru a denně tuto iluzi přiživuje. Tisk ale patří jen hrstce velmi bohatých lidí, tedy nám, bohatým a mocným. To prosím pěkně není moje bláznivá představa. V roce 2014 to zjistila rozsáhlá studie dvou profesorů z velmi známých amerických univerzit. Pomocí tisíců průzkumů veřejného mínění zjišťovali, zda to, co je ve Washingtonu zapsané do zákonů, je také to, co chce většina amerických občanů. Výsledek? Nulová shoda mezi vůlí voličů a zákony, které pak zvolení zástupci přijali. Podle této studie není Amerika demokracií, ale oligarchií, kde o všem rozhoduje několik velmi bohatých a mocných. Pro lidi je ale vytvářená iluze demokracie. O této studii jsme pravděpodobně nikdy neslyšeli, protože média o ní prakticky neinformovala. Pokud jde o kritiku systému, média mlčí. Není divu. Vlastníme je. Jak vždycky opakuji ve svých pořadech. Masmédia vytvářejí psychologickou bariéru a ideologickou clonu. Pod povrch a na dřeň systému nesmíme za žádnou cenu proniknout.
Český výběr negativního systému
V Česku je politický systém strukturovaný jinak než v Americe. Máme více než dvě strany a existují zákony, které zavazují stát k finanční podpoře stran. Strany tedy nejsou tak závislé na darech jako v Americe. Zvažme tedy, jak bychom se v tomto případě zachovali my, bohatí a mocní. Naše cíle zůstávají stejné: chceme, aby lidé věřili iluzi, že o politice rozhodují sami. V Česku máme různé hybridní deriváty, které se více či méně přiklánějí tu více nalevo, tam více napravo. Případně si vyzobávají to, co se jim zrovna hodí. Ale nevadí. Princip dvou táborů funguje i tehdy, když existuje více než dvě strany. Řešením jsou stranické aparáty a stranická hierarchie. Ty slouží jako spolehlivý filtr, který nepustí nikoho skutečně nezávislého do vyšších pater české politiky. V takových stranických strukturách jsou zapotřebí lidé, kteří mohou organizovat více stran. K tomu jsou nutné sítě. Kdo má v těchto sítích dobré kontakty, má šanci dostat se na vrchol. Pro nás jako bohaté a mocné, je tedy klíčová kontrola nad sítěmi. Jsou to sítě transatlantických think tanků.
V Česku se dnes do klíčové funkce nemůže dostat žádný politik, který není velmi úzce propojený alespoň s jednou z těchto sítí. Ať už proto, že jako student prošel stipendii a podpůrnými programy těchto think tanků, nebo proto, že se později stal součástí těchto sítí. Nebo nejlépe obojí. Důsledek je jasný: Každý, kdo vybočí z řady a zaujme kritický postoj k systémově důležitým otázkám, je v sítích prohlášený za personu non grata a jeho kariéra končí. Vidíme to také u masmédií. Všichni vedoucí redaktoři českých médií jsou také úzce propojení s těmito sítěmi. Navzájem se znají a pokud politik vybočí z řady, je médii zmasakrován tak, že i ten poslední člen sítí si uvědomuje, že tento člověk je najednou toxický a že vybočení z řady znamená konec jeho kariéry. Takže každý politik a redaktor dobře ví, co smí a nesmí dělat a říkat, pokud chce udělat kariéru a neztratit své postavení. Krása transatlantických think tanků spočívá v tom, že prosazují přesně to, co chceme my, bohatí a mocní. Tyto think tanky jsou například pro odstranění státních regulací, aby se státy nepletly do našeho podnikání.
Ovšem to ale platí jen do té doby, dokud dobře vyděláváme. Jakmile se dostaneme do krize, požadují stejné transatlantické think tanky pomoc státu. Typická privatizace zisků a socializace ztrát. Vezměme si příklad finanční krize po roce 2008. Státní regulace a zásahy na finančních trzích byly fuj, dokud se banky nedostaly do problémů. Pak měl najednou stát zasáhnout, ale ne proto, aby reguloval finanční trhy, ale aby bankám dal peníze. A po krizi banky pokračovaly stejně jako před krizí. účet za krizi spekulantů zaplatili daňoví poplatníci. Ale zisky si banky nechají pro sebe. Když proděláváme, státe, pomoz nám. Když vyděláváme, státe, pracky od nás pryč. A jede se dál. Ale vraťme se k našemu projektu vytvoření ideálního systému pro nás, bohaté a mocné. Abychom mohli naše peníze násobit, potřebujeme mít na klíčových rozhodovacích postech neschopné diletanty s nabubřelým egem. Narcisy, kteří se opájejí vlastní důležitostí. Tu jim dáme my díky našemu systému a penězům. Diletanti ale ve skutečnosti těmto vyšším procesům nerozumějí. Jejich úkolem je plnit zadání a sloužit stranickým strukturám. Proto mohl chemik dělat ministra financí, zpěvák ministra zdravotnictví nebo herec ministra obrany. Vychováme profesionální politiky, kteří pokud možno nemají žádnou odbornou zkušenost v žádném oboru. Tyto bezradné posadíme do ministerského úřadu, kde jim pak naši lobbisté a externí poradci říkají, co a jak mají dělat.
Naším cílem jako bohatých a mocných, je vytvoření systému, ve kterém vysocí politici budou na nás závislí. Toho jsme už dosáhli pomocí našich sítí. Tito politici musí ale být co nejméně kompetentní. Aby tito nekompetentní politici dělali to, co chceme, máme naše lobbisty a externí poradce, kteří jim našeptávají, jaké zákony bychom chtěli. A to se dá přece voličům prodat tak, že to byli zcela neutrální poradci placení vládou, kteří se snažili najít nejlepší řešení podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. A tak se každý rok dozvídáme, že česká vláda opět utratila další peníze za externí poradce, protože jenom oni mají přece potřebné odborné znalosti k vyřešení toho či onoho problému. V případě potřeby, kdy něco praskne, například privatizace OKD, se zřídí vyšetřovací komise. Ta po několika letech, kdy už je skandál dávno zapomenutý, napíše zprávu a hotovo. Děkujeme, zapomeňte. Vyšetřovací komise nejsou ničím jiným než divadlem pro hloupé voliče. Jsou nástrojem, jak zabránit tomu, aby pochybení politiků měla následky. Sugerují lidem proces vyšetřování, ale ve skutečnosti jsou založené přesně pro opačný záměr: Všechno zamést v proudu času a nevyšetřit vůbec nic. To je pravý účel vyšetřovacích komisí: politici zůstanou nepotrestaní, a občan by měl mít pocit, že se něco dělá a vyšetřuje. Ve skutečnosti se děje opak. Státní zastupitelství nesmí vyšetřovat a politici všechno zametají pod koberec.
Aby byla show dokonalá, smí opozice hlasitě kritizovat i během vyšetřovací komise. Je to čistá akce pro show. Média samozřejmě hrají tuto hru a pilně informují o nářcích opozice ve vyšetřovacím výboru. Přitom všichni zúčastnění včetně novinářů vědí, že celá věc nebude mít žádné důsledky. Posledním hlupákem, na kterém vůbec nezáleží, je občan. Opět iluze demokracie a volby.
Západní demokracie
Média a politici vždycky vychvalují západní demokracii jako měřítko všech věcí. Svět by byl mírumilovným místem, jen kdyby se všude zavedla západní demokracie. To ale vyvolává otázku. Co to vlastně je, ta západní demokracie? Je zvláštní, že prázdné fráze o západní demokracii jsou publikované tak nekriticky. Nikdo se neptá, co to vlastně je. Je to česká zastupitelská stranická demokracie nebo americký prezidentský systém? Nebo snad britská verze bez ústavy, ale s monarchy? Možná bychom si měli nejprve položit otázku, co to vlastně demokracie je. Demokracie má být vládou lidu nebo vládou většiny. Přitom menšiny a jejich práva jsou přesto chráněné. Ale jak to chcete uvést do praxe? Se stranickou demokracií, ve které musíte v den voleb dělat kompromisy, protože se vám nelíbí žádný stranický program na sto procent? Nebo s prezidentskou demokracií, ve které si vybíráte mezi kandidáty místo stran? Je demokracie vůbec možná, když voliči musí předat svou moc zvoleným zástupcům, kteří pak rozhodují za voliče? A co uděláme, když zvolený zástupce potom, co jsme ho zvolili, dělá jinou politiku, než slíbil a než voliči chtějí? Pokud to někdo myslí s demokracií vážně, měla by ve skutečnosti existovat možnost referend, která by mohla takovou politiku zastavit i mezi volbami. Taková referenda ale neexistují téměř nikde v západních demokraciích. Tam, kde existují, jsou překážky tak vysoké, že v praxi nemají význam.
Stále dokola se nám opakuje, že taková přímá demokracie je nebezpečná, protože lid není schopen dohlížet na složité otázky. To je třeba přenechat odborníkům a profesionálům. Ale tato argumentace je absurdní, protože buď jsem pro demokracii, to znamená vládu lidu, nebo nejsem, protože si myslím, že lid je příliš hloupý na to, aby vládl a rozhodoval. Ale pokud lid jen trochu vládne tím, že každé čtyři roky volí své zástupce, ale pak nemůže jejich rozhodnutí vůbec ovlivnit, pak je to přinejlepším jen trocha demokracie. Tradičně můžeme argumentovat Švýcarskem, ale tam je systém přímých referend pěstovaný přes mnoho generací, a Švýcaři s tím umějí zacházet. Byť můžeme polenizovat o jejich referendu o homosexuálních svazcích, nebo pravomoci policie zatknout mladistvého jen z podezření z jakéhosi vágního terorismu. Vidíme, že i lidé zkušení s referendy se mohou nechat stejně strhnout, pokud se kampaň pro referendum správně zmanažuje. Zástupy spindoctorů, expertů a PRistů jsou už připravení. Proto Milion chvilek dostalo na náměstí čtvrt milionu poblouzněného davu, který protestoval proti Andreji Babišovi, třebaže tu máme desítky dalších miliardářů, kteří dělají totéž a ve velkém.
Přímá demokracie je nebezpečná z pozice formování masy z ulice. Existuje tedy férová demokracie, která by nebyla náchylná k překlopení na jednu nebo druhou stranu? Ani ke globálně-korporativnímu diktátu bohatých a mocných, ale ani ke zfanatizovanému formování masy z ulice? Co je to tedy ta západní demokracie? Podívejme se na několik příkladů. V Česku máme zastupitelskou demokracii. To znamená, že lid volí parlament volbou stran. Tento parlament pak volí vládu. Máme tu už velmi nepřímou demokracii, která je proto také označovaná restriktivně jako zastupitelská demokracie. Lid volí zástupce. V praxi může zvolit pouze ty zástupce, kteří jsou organizovaní v nějaké straně a byli touto stranou nominovaní. V praxi ale tito zástupci pak podléhají stranické disciplíně, nikoli voličům. Po volbách už nemají lidé na jednotlivé otázky žádný vliv. Můžeme souhlasit s většinou toho, co námi preferovaná strana prosazuje, ale ne se vším. Říkáme tedy, že volíme menší zlo. Ale je demokratické, když mohu volit jen menší zlo? To zní jako volba mezi morem a cholerou, ale ne jako demokracie. Po volbách musí strany vytvářet koalice a dělat další kompromisy. Přitom nevyhnutelně obětují ještě více témat, která byla pro voliče důležitá. A volič po odevzdání svého hlasu nemá na nic z toho vliv.
Takže než se v Česku sestaví vláda, názor voliče projde mnoha filtry. Nebo je snad západní demokracie americký systém? Amerika se ráda nazývá rájem demokracie. V Americe lidé volí volitele, kteří pak volí prezidenta. Jenže v Americe jsou volební obvody různě velké. Navíc tento systém ignoruje hlasy těch, kteří v obvodu volili poraženého volitele. Proto se v Americe opakovaně stává, že se prezidentem stane někdo, kdo získal nejvíce volitelů, ale dostal méně hlasů než druhý kandidát. To se stalo naposledy s Georgem Bushem mladším a také s Donaldem Trumpem. je snad tohle západní demokracie? V Americe mimochodem nikdo nemůže získat politickou funkci, aniž by sbíral dary. I velké dary jsou možné a velmi vítané. Jediný problém je, že takový velký dárce jde po volbách za svým kongresmanem nebo dokonce prezidentem a připomíná mu dar a požaduje za něj politiku, která je pro tohoto velkého dárce výhodná. Obvykle se tomu říká korupce, když si někdo může za peníze koupit laskavosti od poslanců, ministrů nebo dokonce prezidentů.
V Americe se tomu ale neříká korupce, ale příspěvky na volební kampaň. Bez těchto příspěvků na kampaň nemá nikdo šanci být zvolený do jakékoli funkce v Americe. Ti, kteří jsou zvoleni do veřejných funkcí, jsou už zadluženi u těch, kteří financovali jejich kampaně. A to je kdo? Jsme to my, bohatí a mocní. A my jim tento dluh po volbách připomeneme. Je snad tohle západní demokracie? Pokud porovnáme různé systémy vlády v západních demokraciích, zjistíme, že se velmi liší. Ale co je to potom západní demokracie, když ji sám Západ nedokáže definovat a vládnou v ní zcela odlišné formy vlády? To je otázka, kterou chci v tomto pořadu prozkoumat. co mají všechny tyto západní systémy společného? Z čeho se západní demokracie skutečně skládá? Je demokracie skutečně vládou většiny?
U nás opakovaně průzkumy veřejného mínění ukazují, že většina má na mnoho otázek opačný názor než Vláda. Lidé si nepřejí, aby naši vojáci byli nasazovaní v zahraničních misích. Lidé nechtějí důchody v 67 nebo dokonce v 70 letech. Lidé nechtějí, aby byly banky zachraňované z peněz daňových poplatníků. Lidé chtějí levnou elektřinu, kterou si sami vyrábíme. A tak bych mohl pokračovat. Většina lidí si naopak přeje, aby byla omezená moc lobbistů a aby například poslanci zveřejňovali své celkové příjmy. Ani jedno z toho se však neděje, přestože si to většina přeje. V české demokracii vláda neustále přijímá rozhodnutí, která se většině lidí nelíbí. Je to vůbec demokracie? Ve Francii lidé masově protestovali proti politice svého prezidenta. Všechny průzkumy ukázaly, že více než 70 procent Francouzů podpořilo požadavky žlutých vest. Ale změnilo se kvůli tomu něco? Změnil Emanuel Macron svou politiku? Ne. Místo toho zpřísnil právo demonstrovat. Je to vůbec demokracie?
Proč západní politici jako zběsilí kritizují Rusko, ale nikdo nikdy nepožaduje, aby se například Saudská Arábie stala konečně demokratickou, ačkoli tam ani nejsou volby a zemi vládne absolutistický král, který zemi de facto vlastní. Žádný zastánce západní demokracie o tom ani nepípne. Petrodolar je silná zbraň, přestože je také na ústupu. Takže co je vlastně západní demokracie? Není demokratické, aby vláda dělala politiku, která vyhovuje většině? Nebo je demokratické, když vlády dělají politiku proti vůli většiny občanů? Existuje svoboda názoru? Pokud ano, můžeme hovořit o západní demokracii. Pokud je taková svoboda potlačovaná, o západní demokracii nemůžeme v žádném případě ani hovořit. Samozřejmě dokonalá demokracie nemůže existovat. Pokud musíme sladit názory milionů lidí, ne všichni s rozhodnutími souhlasí. Ale i to je součástí demokracie: poznáme, když většina požaduje něco jiného než my.
Ale v demokracii by mělo být hlavní, že vláda realizuje to, co chce většina. Vláda nerozhoduje o tom, co se má udělat, ale realizuje to, co chce většina lidí. To je důležitý rozdíl. Rozhodující je sebepojetí politiků. Skutečně se považují za služebníky lidu? Nebo lid považují za rušivý faktor, který jim brání dělat to, co považují za správné? Kdokoli nesouhlasí s tímto systémem politiky, je označený za extrémistu na okraji společnosti. To je laciný trik, který už naštěstí přestává zabírat. Politické spektrum je většinou poměrně homogenní, jak jsem uvedl na začátku. Konkurence názorů neznamená, že mají všichni společný cíl. Udržet se u lizu. Také pěkná forma západní demokracie, že?
Moc lobbistů
Dnes se v politice etabluje korupce, která je zcela legální. Alespoň podle zákona. Morálně je ovšem zcela neetická. Hovořím o funkcích politiků v různých zájmových skupinách nebo přednáškách. Jde o typickou skrytou korupci. A mnozí poslanci toho využívají, přijímají funkce nebo za peníze přednášejí zájmovým skupinám. Probíhá to všude. Například předseda německé strany FDP Christian Lindner přiznal příjem přes 300 000 eur, který pocházel z honorářů za 50 přednášek. Christian Lindner tak dostal v průměru 6000 eur, tedy zhruba 150 000 korun za jeden projev. Není ovšem povinen zveřejnit, od koho tyto peníze dostal. Zpravidla vidíme ale jen špičku ledovce. V roce 2016 vyšlo najevo, že němečtí sociální demokraté SPD mají dokonce ceník pro lobbisty. Lobbisté si mohli za pevně stanovené částky rezervovat schůzku s ministry a státními tajemníky německé SPD. Jenže státní zástupci to přesto nemohli vyšetřovat, protože si to nepřál tehdejší ministr spravedlnosti Heiko Maas.
To není překvapivé, protože on sám byl obětí, která se za peníze scházela s lobbisty. Demokratická legitimita tak zajistila, že ministr spravedlnosti mohl zakázat trestní vyšetřování proti sobě. My, bohatí a mocní, jsme ten systém nemohli vymyslet lépe. Můžeme uplácet politiky, aby dělali zákony, které chceme. A když někdo přestřelí, ministr spravedlnosti odpíská státnímu zastupitelství, abychom my a naši komplicové nebyli potrestaní. A média, která jsou shodou okolností naše, dělají kolem každé vyšetřovací komise velký humbuk, aby to pro hlupáky, kteří nakonec platí účet ze svých daní, vypadalo přesvědčivě. Nelze se proto divit, že německý Bundestag neustále schvaluje zákony, které většina lidí nechce. A zákony, které lidé chtějí, se nepřijímají. Moc lobbistů, rozumějme naše moc, moc bohatých a mocných, není omezená, ačkoli si to přeje více než 80% lidí. Stejné je to samozřejmě i u nás v bleděmodrém. Ale všichni se dobře zabydleli ve zkorumpovaném systému, ve kterém mohou politici dostávat peníze a posty od firem a lobbistů.
Česko tak zatím zůstane zemí, kde zákony určují lobbisté, rozumějme my, bohatí a mocní, a nikoliv přání voličů. Zůstaneme dokonce zemí, kde jsou za to politici odměňovaní dobře placenými posty. A to všechno zůstává legální, ačkoliv média, která patří také nám, bohatým a mocným, by takové podmínky označila za korupci. To by se ovšem muselo jednat o nezápadní země, třeba Rusko. U nás je takováto skrytá korupce hlavním pilířem velebené západní demokracie. Ještě se najde nějaký extrémista na okraji společnosti, který s tím nesouhlasí? Pozor, abyste náhodou nebyli obvinění z terorismu.
Jak fungují nevládní organizace?
Pokud chcete vědět, co to vlastně nevládní organizace jsou a na jakém principu skutečně fungují, pusťte si prosím můj pořad Průvodce pandemickou galaxií. Tady jsem pokryl přípravu a průběh pandemické krize. Pokryl jsem tu právě mamutí a obří globální neziskovky, které se na přípravě a průběhu podílely. Rozkrýval jsem platby, organizační strukturu a jejich majitele. Na četných příkladech jsem vysvětloval, na jakém principu jsou globální nadační fondy postavené. Jen ve zkratce. Předpokládejme, že máme velkou společnost, která vydělává miliony nebo miliardy, které musíme danit. To se nám přirozeně nechce. Co tedy uděláme? Založíme nadaci a převedeme na ni svůj majetek. Nadace je osvobozená od daně. Ušetřili jsme miliony nebo miliardy na daních, které bychom jinak museli ročně platit. Nevýhodou je, že peníze už nepatří nám, ale nadaci. Ale to není problém, protože není důležité, komu peníze patří, ale kdo s nimi může nakládat. Například když chceme jet na dovolenou na Maledivy, už to není dovolená, ale studijní cesta nebo služební cesta na podporu mezinárodního porozumění a cestu platí nadace.
Představme si, že bychom si založili nadaci, do které bychom mohli převést náš plat. Nadace by dostávala náš plat, ale nemusela by z něj platit daně a sociální odvody. Byl by to hrubý plat. A účelem nadace by pak byla podpora naší rodiny, což znamená, že bychom náš plat, který už nepatří nám, ale nadaci, mohli stále utrácet za cokoli chceme. A byl by to náš hrubý plat, nejen to, co běžně dostáváme čistého. Jak by to mohlo fungovat? Ale neběhejme hned za daňovým poradcem, protože tuto možnost mají jen bohatí a mocní. Ve skutečném životě Bill Gates, George Soros, Rockefeller a všichni ostatní dobrodinci dělají přesně tohle. Vyhýbají se placení daní a používají své peníze k politickému ovlivňování. Například Bill Gates, který údajně utrácí své peníze plnýma rukama, aby zachránil svět před nemocemi a bojoval s chudobou, nedělá nic jiného: Převedl své jmění na nadaci Bill and Melinda Gates Foundation a najednou už neplatí žádné daně. Místo toho nadace pilně investuje do firem, které vydělávají spoustu peněz na programech, kterými chce údajně zachránit svět. A přestože Bill Gates utrácí své peníze plnýma rukama, aby zachránil svět, jeho nadace bohatne a bohatne. Nevím, jak vy, ale já když utratím své peníze, tak jsou pryč. Nezbohatnu přitom. Bill Gates, George Soros a všichni ostatní filantropové naopak ano. Jaká to náhoda, že bohatí a mocní si mohou dělat, co chtějí, a přitom bohatnout a být mocnější.
A proč nám média místo toho tvrdí, že tito filantropové jsou tak nezištní zachránci světa? No, zaprvé proto, že média patří bohatým a mocným a většina médií byla svými vlastníky převedená na nadace. Proč? Aby nemohli podávat špatné zprávy o systému, z něhož sami profitují. Za druhé proto, že média jsou těmito filantropy štědře podporovaná. Ale to bych zacházel do zbytečných podrobností. Nevládní organizace jsou tedy nástrojem bohatých a mocných, s jehož pomocí se osvobozují od daňové povinnosti. To je to důležité, co musíme vědět a znát. Důležitou součástí západních demokracií je, že existuje mnoho neutrálních organizací, které jsou zcela nezávislé a financované dárci. Takové organizace nás stále ujišťují o tom, že je všechno v naší západní demokracii v naprostém pořádku, na rozdíl od zemí, které k západním demokraciím nepatří. Poukážu na dva nejznámější příklady. Především je tu organizace Reportéři bez hranic. Ti nám pravidelně sdělují, že tisk je u nás svobodný a nezávislý, ovšem mimo ideální svět západu, nikoliv. Vydává také každoroční žebříček svobody tisku, o kterém média podrobně informují.
Druhou organizací, na kterou se podívám, je Transparency International. Ta také každoročně zveřejňuje hodnocení, ale týká se korupce. V dokonalém světě Západu je v této oblasti všechno až na kosmetické drobnosti v pořádku, ale mimo západ je to velmi špatné, jak se každoročně dozvídáme z Transparency International. Obě organizace jsou nevládní organizace, které žijí z darů a jsou zcela neutrální, jak nám vždycky sdělí média, když se opět probírají jejich výroční zprávy. Podívejme se na tyto dvě organizace blíže. Začnu Reportéry bez hranic. Když se chci něco dozvědět o nějaké organizaci, první věc, kterou si vždycky najdu, je, kdo ji financuje. Na stránce Reportérů bez hranic se slovo transparentnost vyskytuje neuvěřitelně často. Jenže tato organizace je naprosto netransparentní, zejména pokud jde o otázku, kdo ji financuje. Ovšem v ročních zprávách se píše o velkých částkách od vládních sponzorů nebo ministerstvech.
Jak asi nezávislá může být organizace, kterou štědře financují vlády? Jak asi taková organizace bude odhalovat vrostlou a systémovou vládní korupci na vrchních patrech politiky? Zajímavé je, že v mainstreamových médiích nelze o jejich financování nic najít, ale některá alternativní média čas od času informovala. Opakovaně byla jmenovaná organizace National Endovnment for Democracy jako sponzor. Pro ty, kdo ji neznají, byla založená za Ronalda Reagana a od té doby dělá to, co dřív dělala CIA, jak se jednou v rozhovoru vyjádřil její zakladatel Carl Weinstein. NED je financovaná americkým ministerstvem zahraničí a má přinášet demokracii do světa. Reportéři bez hranic se oficiálně hlásí ke svobodě tisku. Tím mají na mysli, že stát by neměl tisku bránit. Ale jak moc je takový závazek důvěryhodný, když jsou Reportéři bez hranic z velké části otevřeně nebo nepřímo financovaní západními státy, lze zpochybnit.
Jejich financování pochází z EU a Ameriky, tedy ze států NATO. A není překvapením, že Reportéři bez hranic mají jen málo důvodů ke kritice ze strany svých finančních sponzorů. Ani slovo kritiky o rostoucích omezeních, cenzuře a blokování na internetu v EU a Americe. Prostě nezávislost jak vyšitá. Můžeme tedy konstatovat, že Reportéři bez hranic jsou financovaní především státy NATO. Teď se zaměřme na otázku, jakým způsobem sestavují svůj žebříček svobody tisku. Člověk by si myslel, že pro takový žebříček by přece měla existovat jasná pravidla, tedy objektivní kritéria. Ale nenechme se mýlit. Sami Reportéři bez hranic píší:
"Jako základ pro sestavení žebříčku rozeslali Reportéři bez hranic rozsáhlý dotazník stovkám odborníků na všech kontinentech, včetně vlastní sítě zpravodajů, zástupců partnerských organizací, ale i novinářů, vědců, právníků a lidskoprávních aktivistů."
Takže to vůbec není průzkum založený na objektivních, vědeckých nebo reprezentativních kritériích. Žebříček je výsledkem dotazníku, který Reportéři bez hranic rozesílají odborníkům a vlastní síti. Kdo jsou tito odborníci, se nezveřejňuje. Ale ta vlastní síť stojí za zmínku: znamená to, že se ptají vlastních lidí a partnerů, takže odpovědi jsou samozřejmě předvídatelné. Je to něco jako kdyby se pašerák drog ptal svých dýlerů, kdo jim dodává nejkvalitnější zboží. Jsou to vaši lidé, vaši partneři. Asi víte, co vám odpoví, že? A tak je to s Reportéry bez hranic. Vzhledem k tomu, že Reportéři bez hranic jsou financovaní státy NATO, lze očekávat, že budou informovat o tom, že na Západě je se svobodou tisku všechno v pořádku, zatímco že v zemích, které NATO označilo za nepřátele, je všechno velmi špatné.
Představme si, že by si Rusko a Čína založily vlastní organizaci Reportéři bez hranic, financovaly ji a do jejího čela postavily šéfredaktory svých státních médií, které jsou loajální systému. A tato organizace by pak každý rok oznamovala, že se svobodou tisku je v Rusku a Číně všechno v pořádku. Bylo by to přesvědčivé? Ne, ale přesně takhle pracují Reportéři bez hranic. A západní média hrají tuto hru, protože jsou její součástí.
Kdo vlastní média? Naše skupina bohatých a mocných. Kdo jim dává peníze? Naše skupina bohatých a mocných. Kdo propaguje systém západní demokracie? Naše skupina bohatých a mocných. Pořád stejně zacyklený kruh. Západní tisk (který patří nám, bohatým a mocným) dostává potvrzení od mezinárodní organizace, že je svobodný. Tato organizace je ale zase financovaná samotným západním tiskem a také námi, bohatými a mocnými. A samozřejmě Reportéři bez hranic jsou financovaní státy, kterým tito stejní Reportéři bez hranic potvrzují, že v jejich zemích je se svobodou tisku vše v pořádku. Rozumějme všechno je v pořádku v zemích, které Reportéry bez hranic sponzorují. Vidíme známý vzorec. Založíme nezávislé a kritické organizace, které nám pak potvrzují, že děláme všechno správně.
Moc korupčníků, pardon, ctihodných lobbistů roste. Ale díky bohu za Transparency International, která korupci potírá. Nevěříte? Tato nezávislá organizace monitoruje celosvětovou korupci. Jednou ročně zveřejňuje zprávu, která ukazuje, jak je korupce rozšířená v jednotlivých zemích světa. Transparency International bohužel není v žádném případě nezávislá. Asi 88 % peněz této organizace pochází ze západních států. Potom asi 7 % od nadací, tedy nevládních organizací, které jsou zase zčásti financované státy. Samozřejmě mezi sponzory Transparency International patří i George Soros. Asi 4 % pocházejí ze soukromého sektoru, tj. od korporací, jako je Siemens nebo pojišťovny a podobně. Méně než 2 % jsou skutečné dary. Ovšem více než 98% Transparency International podporují západní státy a korporace, jak ukazuje tabulka z německé Wikipedie. Jak je vidět, nesmí chybět ani National Endovnment for Democracy, kterou financuje americké ministerstvo zahraničí a která je vždycky hnací silou, když Američané někde ve světě organizují změnu režimu nebo barevnou revoluci.
Ale jakou vlastně metodiku používá Transparency International pro sestavení svého indexu globální korupce? To je obzvlášť zajímavé a silně to připomíná Reportéry bez hranic. Transparency International používá velmi podobnou metodu. Na webových stránkách Transparency International se dočteme:
"Index vnímání korupce agreguje údaje z různých zdrojů o vnímání úrovně korupce ve veřejném sektoru podnikateli a experty z jednotlivých zemí. Například pro výpočet indexu 2018 bylo použito 13 zdrojů dat od 12 různých institucí, které se zabývají vnímáním korupce za poslední dva roky."
Zjednodušeně řečeno. Vyberete si své vlastní odborníky, kteří pak podají zprávu o svých vjemech. Takže zpráva není založená na žádných objektivních údajích, ale pouze na vjemech vybraných odborníků. A z toho se pak něco vypočítá. Představme si, kdyby předpověď počasí nedělali objektivní meteorologové, ale místo toho by hlasatel vyšel na ulici a zeptal by se dvanácti vybraných lidí, jednoho dvakrát, jestli je jim teplo, nebo zima, a co si myslí, jestli se zítra zapotí, nebo budou mrznout. A z těchto třinácti odpovědí by se pak vypočítala předpověď počasí. Takto prosím pěkně vzniká mezinárodní index transparentnosti, na který se média a politici neustále odvolávají. Mezi třinácti zdroji, ze kterých zpráva vychází, jsou lobbisté NATO, jako je Freedom House, nebo banky, kterým dominují Američané, jako je Světová banka. A jaké výsledky máme očekávat, když si západní země platí nějakou organizaci? Samozřejmě, že na Západě je všechno v pořádku, pokud jde o korupci, ale ve všech ostatních zemích, zejména u protivníků Západu, je všechno opravdu špatné. A hned vidíme, že mapa světa korupce Transparency International vypadá prakticky stejně jako mapa světa svobody tisku Reportérů bez hranic. Není divu, jsou přece placení ze stejných zdrojů, které samozřejmě očekávají odpovídající výsledky.
Opět opakuji: Politická korupce prostřednictvím stranických darů nebo lobbingu není na Západě korupcí, protože byla zlegalizovaná. I tady jsme si my, bohatí a mocní, založili takovou malou organizaci, kterou prakticky stoprocentně financujeme a která nám a našemu politickému systému potvrzuje, že je všechno v pořádku, a až na pár černých ovcí tu nepanuje žádná systémová korupce. Je to systém nadací, think tanků, nevládních organizací, výzkumných platforem a tak dále. Jsou založené a placené Západem. Tyto systémové organizace v případě potřeby potvrzují, že Západ a jeho média mají samozřejmě ve všem pravdu. O tom by se dalo natočit spousta pořadů. My ale musíme mít na zřeteli ten vzorec, který je v různých variacích všude stejný. Jsou to jen fíkové listy, které posvěcují organizovaný zločin Západu zvaný západní demokracie. Iluze a sugerování lidem, že existují mechanismy, které hlídají svobodu a korupci. Ve skutečnosti jsou tyto organizace financované západními vládami, tedy naším systémem bohatých a mocných. Opět cyklicky uzavřený kruh.
Naprosto stejný model jako vyšetřovací komise na národních úrovních. Stejné je to na úrovni mezinárodní. Je to jen větší schéma. Transparency International a Reportéři bez hranic jsou jen malou mozaikou v obrovské síti těchto organizací, které jsou tu jen proto, aby se navzájem podpořily. Nezasvěcený konzument médií na Západě ale neví, že všechny jsou placeny jednou rukou, a to státy západních demokracií a západními oligarchy. Domnívá se, že mnoho nezávislých a kritických nevládních organizací dochází ke stejným závěrům zcela nezávisle na sobě. To vypadá přesvědčivě, ale je to velký podvod, který jsme my, bohatí a mocní, vybudovali a platíme za něj.
Jak je řízené veřejné mínění
Navzdory všemu může být pro mnohé stále nepředstavitelné, že taková síť nevládních organizací může mít takový účinek. Proto ukážu v této kapitole na několika konkrétních příkladech, jak to funguje. Za chvíli uslyšíme, že jen v Pentagonu pracuje přes 27 000 zaměstnanců, jejichž jediným úkolem je produkovat zprávy, které se pak prostřednictvím zpravodajských agentur dostávají do našeho zpravodajství. To je z definice propaganda, nebo snad ne? Masmédia se potýkají s klesajícím nákladem a klesajícími příjmy. Ale pokud má stále méně novinářů v redakci vyrábět stejné množství článků, pak to jde nevyhnutelně na úkor výzkumu. Na ten už není čas a to se projevuje.
Většina článků v českých médiích, je téměř doslovně totožná, včetně titulků. Důvodem je, že prakticky doslovně přebírají zprávy z tiskových agentur. To si ostatně každý může snadno ověřit zadáním klíčové věty z článku o mezinárodní politice do Googlu. Vyhledávač jako odpověď ukáže mnoho doslovně totožných článků v jiných mainstreamových médiích. V nejlepším případě se agenturní článek trochu přeformuluje, nic víc redaktoři většinou nedělají. A každý, kdo si koupí regionální noviny, musí vědět, že většina článků v nich už dávno pochází z centrály, kde se píší články pro všechny regionální noviny mediálního holdingu. Šířeji jsem tento fenomén pokrýval v mém trojdílném pořadu Média a propaganda a také v dalším trojdílném cyklu Tajné nástroje propagandy. Dochází tedy k centralizaci, kdy některé organizace, například Pentagon, vytvářejí zprávy a předávají je tiskovým agenturám. Ty je zase předávají médiím, která je pak přebírají.
Vlastní výzkum už neprobíhá, místo toho se prostě copypastuje. Pokud tedy chceme kontrolovat, co média zveřejňují, musíme kontrolovat, co se dostává do zpravodajských agentur. A na to existuje řada organizací, Pentagon je jen jednou z nich. Americká vláda má další organizace, které dělají totéž. Například agenturu USAID, která na to dostává rozpočet ve výši několika miliard dolarů ročně. Její oficiální deklarovaný cíl je samozřejmě odlišný. Samozřejmě existují i soukromí producenti zpráv. V této souvislosti jsem narazil na zajímavou organizaci se sídlem u nás v Praze, která se chlubí tím, že její články jsou publikované v 506 různých médiích ve 157 zemích a 61 jazycích. Jedná se tedy o obrovský stroj, který svými zprávami ovlivňuje názory milionů lidí po celém světě, a přesto o něm málokdo slyšel. Název této organizace je Project Syndicate. Pustil jsem se do pátrání, kdo je vlastně Project Syndicate. A výsledek je děsivý.
Závěr
To je konec první části dvoudílného pořadu Bohatí a mocní. Co uslyšíte ve druhém díle? Podívám se na zoubek pražského Project Syndicate, jedné ze strojoven synchronizace toku globálního zpravodajství. Pak prozkoumám, co vlastně znamená globalizace v západním pojetí. Potom si dáme malou lekci dějepisu, kdy se podíváme do útrob současného politického systému. Kdo ho vytvořil a za jakým účelem. Následně si zahrajeme drobnou hru mysli a podíváme se na slučitelnost termínu demokratický kapitalismus. Nejsou tyto dva termíny navzájem antagonistické? Pak už se vrhnu na pavoučí sítě a uvedu dva evropské politiky na pranýři. Šéfku Evropské komise Ursulu von der Leyenovou a předsedkyni Evropské centrální banky Christine Lagarde. Závěrem příští epizody si jako vyšetřující státní zástupci položíme otázku, kterou jsem uvedl na začátku tohoto dílu. Je to konspirace nebo žitá realita?