V dnešním pořadu jsem se rozhodl pokračovat tak trochu volně v návaznosti na můj lednový pořad Depopulace planety. V něm jsem rozebíral různé nebezpečné myšlenky, které si postupně globální elity pojaly za své. Tyto myšlenky se týkají jejich pocitu, že jsou nadřazení vladaři všem ostatním a ostatních 99% planety jim bude otrocky sloužit, abychom ještě znásobili jejich kořistnické choutky po obrovských majetcích vlastnit pořád víc a víc.
Jde o jakousi šlechtu, která dříve vládla na lokálních úrovních, ale postupem času se globalizovala a stala se z ní nadnárodní globální šlechta. Ta potřebuje ke svému luxusnímu životu přírodní zdroje. Jenže těch 99% otrockých sil, které makají jen za pár šlupek od banánů v jejich nadnárodním korporátu, tyto zdroje odčerpávají. Proto globální šlechta omezuje spalovací motory, proto sestěhovává více lidí do menší metráže bytů, proto různé zelené greendealy, které propagují elektromobily, aby lidé co nejméně jezdili a létali, proto takový enormní tlak na snižování CO2, tedy snižování výroby.
Tyto myšlenky, teze a depopulační snahy jsem rozebíral v mém třídílném pořadu Depopulace planety.
Dnešní pokračování je tak trochu volně navazující díl, ve kterém se zaměřím na biologické zbraně jako různé viry, bakterie, epidemie a pandemie, jakož i na geneticky modifikovaná semena jako biologickou válku a kontrolu planety.
Někomu se to může zdát jako přitažené za vlasy, ovšem materiály, ke kterým jsem se dostal, a které si musíme řadit do logického rámce, právě na tento děsivý scénář poukazují. A jak vždycky říkávám, musíme začít od samého počátku, tedy od historických souvislostí.
Historie (1860-1942)
Experimenty Spojených Států s biologickými zbraněmi sahají až k distribuci přikrývek infikovaných cholerou americkým indiánským kmenům v 60. letech 19. století. O tom třeba pojednával jeden díl Doktorky Quinnové, pokud jste sledovali, tak přesně takový incident s pokrývkami indiánům tam popisují. V roce 1900 nakazili lékaři americké armády na Filipínách pět vězňů různými druhy moru a 29 vězňů beriberií. Nejméně čtyři z nich zemřeli. V roce 1915 lékař pracující s vládními granty vystavil 12 vězňů v Mississippi pelagře, invalidizujícímu onemocnění, které napadá centrální nervový systém.
Po první světové válce se Spojené státy vrhly na výrobu chemických zbraní a vyrobily miliony barelů yperitu a lewisitu. Tisíce amerických vojáků bylo vystavených působení těchto chemických látek, aby se "otestovala účinnost plynových masek a ochranných oděvů". Ve 20. a 30. letech 20. století americká armáda nasadila yperit také proti americkým demonstrantům v Portoriku a na Filipínách.
V roce 1931 zahájil Dr. Cornelius Rhoads, tehdy na základě smlouvy s Rockefellerovým institutem pro lékařské výzkumy, své hrůzné Portorické experimenty s rakovinou, při kterých nakazil desítky nevědomých subjektů rakovinnými buňkami. Nejméně třináct jeho obětí v důsledku toho zemřelo. Dr. Cornelius Rhoads se stal vedoucím oddělení biologických zbraní americké armády a členem Komise pro atomovou energii, kde dohlížel na radiační experimenty na tisících amerických občanech. V poznámkách pro ministerstvo obrany vyjádřil Dr. Cornelius Rhoads svůj názor, že portorikánské disidenty lze "vyhladit" rozumným použitím zárodečných bomb.
V roce 1942 lékaři americké armády a námořnictva nakazili v Chicagu 400 vězňů malárií v rámci pokusů, jejichž cílem bylo získat "profil nemoci a vyvinout proti ní léčbu". Většina vězňů byli černoši a nikdo z nich nebyl informovaný o rizicích experimentu. Nacističtí lékaři souzení v Norimberku se na chicagské experimenty s malárií odvolávali jako na součást své obhajoby.
Výbor pro biologické zbraně (1941-1948)
Vláda Spojených Států a její četné agentury a vzdělávací a zdravotnické instituce po mnoho desetiletí prováděly intenzivní výzkum biologické války, v mnoha případech výrazně zaměřený na rasově specifické patogeny.
Ve zprávě pro americký Kongres ministerstvo obrany odhalilo, že jeho program vytváření umělých biologických látek zahrnuje modifikaci virů, které nejsou smrtelné, aby se staly smrtelnými a genetické inženýrství, které mění imunologii biologických látek, aby znemožnilo léčbu a očkování. Armádní zpráva přiznala, že v té době provozovala asi 130 zařízení pro výzkum biologických zbraní, desítky na amerických univerzitách a další na mnoha mezinárodních pracovištích, mimo působnost amerického Kongresu a jurisdikci soudů.
Začněme od roku 1948.
Tyto poznatky nebyly dlouho tajemstvím. Popíšu vám teď, jak vznikaly a zanikaly už ve 40. letech různé výbory pro biologickou válku ve Spojených Státech, abychom si uvědomili, že biologická válka začala být absolutně nedílnou součástí americké armády.
Tehdy vznikly postupně tři výbory pro biologickou válku. Na základě nařízení prezidenta Franklina Delano Roosevelta, ministr války Henry L. Stimson vyzval v říjnu 1941 Národní akademii věd, aby vytvořila výbor, který by zhodnotil tehdejší stav znalostí v oblasti biologické války.
V listopadu tak Národní akademie věd zorganizovala první výbor s názvem Válečná kancelář poradců. Výbor, který byl původně pověřený zkoumáním možnosti, že by nepřátelé Spojených států mohli použít biologické látky k útoku na lidské, zemědělské a živočišné cíle, vydal v únoru 1942 obsáhlou zprávu o svých zjištěních. Doporučil také, aby se civilní agentura dále zabývala obrannými a útočnými aspekty biologické války. Po založení této agentury Válečné výzkumné služby (War Research Service), později v roce 1942 byla tato Válečná kancelář poradců rozpuštěná.
V lednu 1943 Národní akademie věd vytvořila druhý výbor pro biologickou válku ABC, který měl Válečné výzkumné službě radit při práci na vyhledávání a vývoji látek vhodných pro použití v biologické válce. S rozpuštěním Válečné výzkumné služby v červnu 1944 byl druhý výbor pro biologickou válku zrušený. Po tomto výboru následoval třetí výbor Akademie pro biologickou válku DEF, který byl zorganizovaný v září 1944 a nakonec byl rozpuštěný v roce 1948. Existují samozřejmě i dokumenty z těchto výborů, zápisy nebo zprávy, které se dochovaly. Např. v jedné utajované zprávě Výboru pro biologickou válku Pentagonu z roku 1948 bylo hlavním prodejním argumentem toto, cituji:
"Zbraň nebo bomba nenechávají nikoho na pochybách, že došlo k úmyslnému útoku. Pokud se ale epidemie přežene přeplněným městem, není možné zjistit, zda někdo zaútočil, natož kdo." S nadějí se dodává, že "značná část lidské populace ve vybraných cílových oblastech může být zabitá nebo zneschopněná" jen velmi malým množstvím patogenu.
Výroba antraxu v USA (od 40. let)
Vedle střediska biologických zbraní ve Fort Detricku ve státě Maryland měla americká armáda už od pradávna továrnu na výrobu biologických zbraní ve Vigu ve státě Indiana, což bylo obrovské výrobní zařízení, které se specializovalo na biologické patogeny a bylo schopné vyrobit 275000 bomb obsahujících botulín, nebo milion bomb s antraxem měsíčně. Fermentační nádrže ve Vigu obsahovaly 250000 galonů, tedy asi jeden milion litrů, což z něj podle zpráv činilo zdaleka největší zařízení na hromadnou výrobu bakterií na světě.
Nejednalo se ovšem o žádnou novinku. Továrna na výrobu biologických zbraní ve Vigu byla plně funkční už za druhé světové války, v podstatě jako továrna na bioanthrax. Přitom jedna z prvních objednávek na 500000 antraxových bomb byla v roce 1944 vznesená od Winstona Churchilla.
Britský premiér Winston Churchill tehdy prohlásil, že by měla být považovaná pouze za "první splátku". Winston Churchill chtěl totiž v roce 1944 vyřídit Němce půl miliony antraxových bomb vyrobenými ve Spojených státech. Jako cíle bylo předběžně vybraných šest německých měst: Cáchy, Wilhelmshaven, Stuttgart, Frankfurt, Hamburk a Berlín.
Všechna měla být napadená během jediného dne silou 2700 těžkých bombardérů nesoucích více než 40000 kazetových bomb. Dvanáct kazetových bomb na kilometr čtvereční. Téměř úplné nasycení bakteriemi. Města by se stala pustinou. Podle zprávy vědců by 50 % obyvatel mohlo zahynout vdechnutím, mnohem více by jich mohlo zemřít kontaminací kůže. To by znamenalo smrt přibližně tří milionů lidí.
Churchillovi generálové ho od takové akce nakonec odradili. Mám tu dokument ve formátu PDF, který byl vypracovaný na toto téma, klidně zašlu. Nicméně pro spád vyprávění je zbytečné ho překládat, brzdilo by mě to další připravované pořady, příliš dlouho bych se zasekl u překladu jednoho materiálu.
Tato americká továrna na výrobu biologických zbraní ve Vigu byla nakonec předaná společnosti Pfizer k "výrobě antibiotik, jaká náhoda a v polovině padesátých let byla nahrazená novým moderním armádním zařízením v okrese Jefferson v Arkansasu Pine Bluff Arsenal.
Tajné biologické partnerství USA a Japonska (1932-1950)
Když japonská vojska v roce 1932 vtrhla do severovýchodní Číny, zahájil japonský doktor Širo Išii svůj proslulý program biologických válečných experimentů v sektoru poblíž Harbinu, maskovaný jako jednotka na čištění vody, tehdy známá jako Jednotka 731.
V roce 1932 byl v sektoru poblíž Harbinu zahájený pokus s biologickými zbraněmi. Začal s různými jedovatými plyny včetně yperitu a poté pomocí letadel rozvážel v různých částech střední Číny bavlnu a rýžové slupky kontaminované dýmějovým morem. Jeho jednotka 731 sbírala Číňany vzdorující japonské okupaci a využívala je k neomezeným lékařským zvěrstvům včetně živé vivisekce.
Pokud nevíte, co znamená vivisekce, je to pitva nebo chirurgický zákrok prováděná na živých zvířatech, nebo v tomto případě lidech. Třeba deník New York Times přinesl jeden případ, kdy japonský lékař popisoval své zkušenosti z této akce, cituji:
"Rozřízl jsem ho od hrudníku až po břicho a on strašně křičel a obličej měl celý zkroucený v agónii. Vydával nepředstavitelné zvuky, tak strašně křičel. Ale pak konečně přestal. Pro chirurgy to byla práce na jeden den, ale na mně to zanechalo velký dojem, protože jsem to zažil poprvé."
Doktor Širo Išii nechával své týmy oběti nejprve infikovat antraxem, cholerou, tyfem, tetanem, úplavicí, syfilidou, dýmějovým morem a dalšími patogeny, pak je ještě zaživa pitval a zkoumal výsledky, načež následovalo zničení důkazů. Doktor Širo Išii infikoval zajatce tetanem, dával jim rajčata s tyfem, vyvíjel blechy nakažené morem, infikoval ženy syfilidou, prováděl pitvy na živých zajatcích a odpálil bakteriální bomby nad desítkami mužů přivázaných ke kůlům. Oddělení generálního chirurga americké armády odhadlo, že tímto způsobem bylo zabito 580000 Číňanů. Přitom zvěrstev se dopouštěli někteří z nejvýznamnějších japonských lékařů.
Existovalo mnoho zápisků, které obsahovaly důkazy o japonských zvěrstvech. Jejich překlady do angličtiny prováděla Spojenecká překladatelská a tlumočnická sekce (ATIS) americké armády. Byla to největší překladatelská a výslechová operace v Tichomoří, kterou v roce 1942 založil generál Douglas MacArthur. ATIS začala překládat japonské dokumenty a dávat je k dispozici americkým vojenským a zpravodajským organizacím.
Překlady a zprávy ATIS byly zapečetěné a označené jako přísně tajné až do přijetí zákona o zveřejnění informací o japonské císařské vládě a do založení meziagenturní pracovní skupiny (IWG), pod záštitou Národní správy archivů a záznamů (NARA). Úkolem IWG bylo vyhledat, identifikovat a odtajnit dokumenty z druhé světové války a zpřístupnit je veřejnosti podle zákona o svobodném přístupu k informacím a předložit zprávu Kongresu.
V únoru 1943 generál Douglas MacArthur požádal brigádního generála Charlese A. Willoughbyho, svého šéfa G-2, jedné ze zpravodajských služeb, aby mu poskytl materiály týkající se japonských válečných zločinů. Charles Willoughby se obrátil na plukovníka Sidneyho Mashbira, náčelníka ATIS, který vypracoval několik zpráv ATIS a předběžných výslechových materiálů týkajících se kanibalismu, mučení a dalších válečných zločinů.
V letech 1943 a 1944 ATIS nadále získávala důkazy o japonských zvěrstvech, jako bylo stínání hlav, vivisekce, tedy pitvání a chirurgické zákroky na živých lidech a kanibalismus. Koncem roku 1944 a počátkem roku 1945 vydala ATIS výzkumné zprávy o japonských taktikách. Například zpráva číslo 84 "Japonci a bakteriální válka", Zpráva číslo 117 "Porušování válečných zákonů a etiky japonským zdravotnickým sborem".
Na konci války, když bylo jasné, že Japonsko prohrává a bude muset Čínu evakuovat, nařídil Širo Išii všechny zbývající zadržované Číňany zabít a jejich těla spálit. Poté zničil výbušninami celý areál jednotky 731, aby skryl všechny stopy po svých experimentech.
V srpnu 1945 se vrchním velitelem spojeneckých sil se sídlem v Tokiu stal generál Douglas MacArthur. Během několika týdnů přijel z Fort Detricku ve státě Maryland podplukovník Murray Sanders, aby prošetřil zvěsti o japonském programu biologických zbraní, o kterém se dozvěděla americká rozvědka. Tyto zvěsti vycházely z četných dopisů, které obdržel MacArthurův zpravodajský úřad.
3. září 1945, den po kapitulaci Japonska, konfrontoval plukovník Sidney Mashbir Okzaki Katsua z japonského ministerstva zahraničních věcí s důkazy o, cituji:
"strašlivých a přesvědčivých důkazech o rozsáhlých japonských válečných zločinech proti civilistům a válečným zajatcům. Plukovník Sidney Mashbir předložil japonské vojenské rozkazy k upálení filipínských mužů, žen a dětí a ukázal Okkazakimu fotografie hrůz z Manily".
Americká vláda kryla japonské masové vraždy a pomáhala zakrývat rozsáhlou síť vražd.
Vyšetřování podplukovníka Murraye Sanderse bylo ztížené kamenováním ze strany japonských a amerických zpravodajských služeb. Po něm následoval další vyšetřovací tým pod vedením podplukovníka Arva Thompsona, který po celý konec roku 1945 a 1946 vyslýchal svědky a členy naší známé jednotky 731. V průběhu vyšetřování se podařilo zjistit, že se na místě činu nacházela jen jedna osoba. V dubnu 1947 ho následoval Norbert Fell, mikrobiolog z Fort Detricku ve státě Maryland, jehož vyšetřování vedlo přímo k japonskému doktorovi Širo Išiimu a několika jeho nejdůležitějším podřízeným.
"Tato vyšetřování dospěla k rozhodujícímu závěru, že Japonci nejenže prováděli v Mandžusku značné a rozsáhlé testy biologických a chemických zbraní, ale že je prováděli i na civilistech a spojeneckých válečných zajatcích, včetně Američanů. Američané navíc dospěli k závěru, že úroveň japonského výzkumu byla natolik pokročilá, že dosáhla bodu, kdy bylo možné vyvodit vědecké závěry."
Ve stejné době, kdy probíhalo vyšetřování jednotky 731, bylo v Tokiu souzeno velké množství japonských válečných zločinců za zločiny proti lidskosti. Podle Sheldona Harrise se doktor Širo Išii a jeho kolegové zpočátku obávali, že i oni budou souzeni za válečné zločiny. Brzy si však uvědomili, že Američany více než stíhání mužů z jednotky 731 zajímá shromažďování informací o biologických zbraních.
Následné vyšetřování Norberta Fella bylo o to plodnější, že se nechal slyšet, cituji:
"Japonci byli ujištění, že se nejedná o válečné zločiny". Jakmile se tato informace roznesla mezi lidmi, začali Norberta Fella kontaktovat bývalí členové jednotky 731 a nabízeli mu informace, které měli k dispozici."
23. června 1947 se na schůzce se zástupci ministerstev války, zahraničí a spravedlnosti neformálně dohodli, že přijmou doporučení generála Douglase MacArthura a náčelníka chemického sboru, tj. že všechny informace získané při tomto vyšetřování budou uchované ve zpravodajských kanálech a nebudou použité pro soudy za válečné zločiny."
Americký sbor náčelníků štábů podle všeho příslib imunity schválil. Konečné schválení imunity proto přišlo od prezidenta Harryho Trumana.
Od tohoto okamžiku nebyl stíhaný ani jeden bývalý japonský důstojník, lékař, nebo vědec, který se podílel na výzkumu biologických, nebo chemických zbraní v Mandžusku. Jednotka 731 nebyla v záznamech tokijských procesů s válečnými zločinci nikdy ani zmíněná. Jako by se operace jednotky 731 nikdy neuskutečnily. Že nám to připomíná operaci Paper Clip a nacistické lékaře z koncentračních táborů, kteří se úspěšně uchytili v amerických tajných výzkumech? Ano, byl to naprosto stejný postup.
Zprávy o amerických obětech Išiiho pokusů na lidech se objevily už 6. ledna 1946 v tichomořském časopise Stars and Stripes, oficiálním orgánu americké armády a o týden později v The New York Times. V dokumentu americké vlády ze srpna 1947 se uvádí, cituji:
"Je třeba mít na paměti, že existuje vzdálená možnost, že nezávislé vyšetřování prováděné Sověty v oblasti Mukdenu mohlo odhalit důkazy o tom, že američtí váleční zajatci byli využívaní k experimentálním účelům tajné povah, a že v důsledku těchto experimentů přišli o život."
Soudce B. V. A. Roling, jediný žijící soudce Mezinárodního vojenského tribunálu pro Dálný východ v Tokiu, což byl jakýsi asijský Norimberk, se cítil zrazený, když se dozvěděl o utajených důkazech o experimentech s biologickými zbraněmi, které byly před soudem utajené. Stěžoval si, že o biologické válce nebylo v rámci důkazů navržené ani slovo, cituji:
"Je pro mě hořkou zkušeností, když se nyní dozvídám, že centrálně nařízená japonská válečná zločinnost nejodpornějšího druhu byla před soudem vládou Spojených Států utajená. Tato japonská válečná zločinnost spočívala zčásti v tom, že byly použité lidské bytosti, váleční zajatci, čínští i američtí, jako "pokusní králíci" ve snaze otestovat účinky specifických biologických zbraní."
Jinými slovy, americký generál Douglas MacArthur, tehdejší velitel spojeneckých sil v Japonsku, uzavřel s doktorem Širo Išiim a celým personálem jednotky 731 tajnou dohodu, že předá americké armádě veškeré záznamy o biologických zbraních a vivisekcích pro potřeby amerického vojenského studia, výměnou za úplné utajení všech důkazů o existenci těchto aktivit a příslib imunity před stíháním za válečné zločiny.
Série přísně tajných telegramů z velitelství USA v Tokiu Státnímu koordinačnímu výboru válečného námořnictva ve Washingtonu ukazuje, že Širo Išii vyjednával o "dokumentární imunitě", protože nevěřil MacArthurovu ústnímu slibu.
V telegramu z 6. května 1947 byly popsané některé ze zajišťovaných informací. Doktor Širo Ishii tu uvedl, že pokud bude zaručená imunita proti "válečným zločinům" v dokumentární podobě pro něj a také jeho nadřízené a podřízené, může program podrobně popsat. Ishii tvrdil, že měl rozsáhlé teoretické znalosti na vysoké úrovni, včetně strategického a taktického použití biologických zbraní v obraně a útoku, podložené určitým výzkumem nejlepších prostředků k použití podle zeměpisných oblastí Dálného východu a použití biologických zbraní v chladném podnebí."
Další přísně tajné memorandum pro záznam, také ze 6. května, poskytlo další podrobnosti cituji: "Zájem Sovětského Svazu o japonský personál zabývající se biologickými zbraněmi vyplývá z výslechů dvou zajatých Japonců, kteří byli dříve spojovaní s těmito zbraněmi. Kopie těchto výslechů byly předané Spojeným Státům.“
Širo Išii předal americké armádě jen při jedné příležitosti více než 10000 stran svých "výzkumných zjištění", načež Američané přepsali japonské učebnice dějepisu. A proto Japonci ani zbytek světa nevědí o masových zvěrstvech páchaných v Číně, kde americká armáda získala většinu svých zkušeností a „know-how“ v oblasti chemických a biologických zbraní a metod pokusů na lidech, které později tak volně aplikovala v Koreji, Vietnamu a na amerických občanech.
Tohle se nikdy nedočtete v učebnicích dějepisu pro děti základních a středních škol. Opět Amerika hodná, Japonci zlí. Ovšem to, že společně spolupracovali tak, jak jsem popsal, se dozvíte pouze u nás na alternativě.
Generál Douglas MacArthur 6. května 1947 napsal do Washingtonu, že "další údaje, případně některá prohlášení Širo Išiiho, lze pravděpodobně získat tím, že zúčastněné Japonce informujeme, že informace budou ponechané ve zpravodajských kanálech a nebudou použité jako důkazy válečných zločinů".
Někteří Japonci byli za své biologické zločiny proti Rusům sovětskými silami zatčení a v roce 1949 souzení v Chabarovském procesu s válečnými zločinci. Ale Američané, aby zahladili vlastní stopy, odmítli všechna dochovaná svědectví obětí a ruské procesy s Japonci za válečné zločiny jako "komunistickou propagandu."
Americká vláda a armáda nejenže poskytly doktoru Širo Išiimu a jeho zaměstnancům úplnou imunitu před trestním stíháním, ale celou skupinu jednotky 731 dovezly do Spojených Států, kde byli všichni tajně umístění na amerických vojenských základnách a na výplatní listině americké armády.
Doktor Širo Išii byl po léta častým hostujícím lektorem na škole biologické války americké armády ve Fort Detricku ve státě Maryland a dostal lukrativní místo řádného profesora a vedoucího biologického výzkumu na Marylandské univerzitě až do své smrti o několik desetiletí později.
Teprve v roce 1995 americká armáda konečně přiznala, že těmto japonským vědcům a lékařům nabídla imunitu, utajenou identitu a dobré zaměstnání s vysokým platem, výměnou za jejich práci na výzkumu biologických zbraní a pokusech na lidech. Tito lidé byli najímaní nejen armádou, ale i americkým Centrem pro kontrolu nemocí (CDC), americkým ministerstvem zahraničí, vojenskou rozvědkou, CIA a americkým ministerstvem zemědělství a to pro práci na "tajných vládních projektech".
Profesor Keiichi Tsuneishi z Kanagawské univerzity je předním japonským odborníkem na biologickou válku a jednotku 731. Cituje zprávu Edwina Hilla a Josepha Victora z 12. prosince 1947 adresovanou americkým okupačním úřadům, která se týkala pokusů na lidech prováděných Jednotkou 731 a souvisejícími zařízeními. Uvádí se v ní, cituji:
"Důkazy shromážděné při tomto vyšetřování významně doplnily a rozšířily předchozí aspekty této oblasti. Představují údaje, které japonští vědci získali za vynaložení mnoha milionů dolarů a let práce. Byly shromážděné informace týkající se náchylnosti člověka k těmto nemocem, jak je indikovaná specifickými infekčními dávkami bakterií. Takové informace nebylo možné získat v našich laboratořích kvůli skrupulím spojeným s pokusy na lidech."
V březnu 1948 Spojený výbor náčelníků štábů sdělil MacArthurovi telegramem souhlas Spojených Států. Vláda Spojených Států tak kryla japonské masové vraždy a pomáhala zakrývat rozsáhlou síť sadistických lékařských vražd. Důkazy o nejhorších představitelných experimentech na lidech byly utajené. A japonští masoví vrazi, kteří se dopouštěli zločinů proti lidskosti, získali americkou imunitu. Američtí představitelé se i dál soustředili na utajování důkazů a krytí odpovědných japonských zločinců.
Třeba v roce 1958 byla věznice Sugamo v Tokiu uzavřená poté, co byla po propuštění odsouzených japonských válečných zločinců, na příkaz generála Douglase MacArthura, vyprázdněná. Spojené Státy se tak podílely na japonském utajování nejhorších zločinů a zvěrstev. Tohle je ta syrová necenzurovaná a neučesaná historie. Ta pravá historie, kterou rozkrýváme.
USA a Kanada (přelom 40. a 50. let)
Během druhé světové války se hlavní spojenecké úsilí v oblasti biologických zbraní kupodivu odehrávalo v Kanadě, daleko od válečné hrozby v rozsáhlých otevřených prostorách Alberty, kde se mohly bakteriální zbraně testovat v utajení a s menším rizikem katastrofálních nehod pro místní obyvatelstvo. Kanada tajně vyvinula řadu biologických zbraní, včetně antraxu. Po skončení války tyto pokusy převzaly Spojené státy a ve Fort Detrick v Marylandu je dále vyvíjely do podoby skutečných bomb. V roce 1949 zařadil americký sbor náčelníků štábů biologické zbraně do nouzových válečných plánů. Jejich záměrem bylo použít tyto zakázané zbraně, pokud by blokáda Berlína vedla ke všeobecné válce.
V roce 1950 americké námořnictvo rozprašovalo nad San Franciskem velké množství bakteriologické látky serratia marcescens, což podpořilo propuknutí nemoci podobné zápalu plic a způsobilo smrt nejméně jednoho muže, Eda Nevinse.
Na začátku korejské války v roce 1950 měly Spojené státy útočné biologické kapacity, které "v případě nouze" mohly být funkční do tří měsíců. O korejské válce a biologických zbraních budu ještě hovořit ve speciální kapitole. Do konce roku 1950 bylo na seznamu připravených látek pět protipěchotních a dvě protiplodinové látky. Obilná rez a chemické regulátory růstu. Tyto látky byly testované v kazetových bombách M33, ze kterých každá obsahovala 108 aerosolových bombiček. Do poloviny roku 1952 americké letectvo získalo 23900 těchto kazetových bomb. Pokud by došlo ke světové válce, bylo tehdy v plánu nést atomové a biologické bomby ve stejném letadle. Dokonce i americké námořnictvo se zapojilo do vývoje biologické miny odpalované z ponorky.
Vědci z amerického Fort Detricku ve státě Maryland také pokračovali ve spolupráci s Kanaďany na využití hmyzu, much, blech, vší, komárů a klíšťat, k šíření zárodků. Kanaďané vyvinuli 500 kilogramovou bombu, která by unesla 200000 much. Ve stejné době dostalo americké letectvo na Dálném východě od vojenských velitelů pokyn, aby plánovalo útoky biologickými zbraněmi proti Číně.
Co přesně plánovali náčelníci štábů s tímto tajným arzenálem udělat, bylo tak přísně střeženým tajemstvím, že kromě nich samotných a prezidenta Dwighta Eisenhovera, který musel dát souhlas k použití bakteriální války, měl být konzultovaný pouze ministr obrany. To samozřejmě ponechávalo ministra zahraničí mimo hru a pohodlně z obliga, kdyby vyvstala potřeba "věrohodně popřít" použití těchto zakázaných zbraní.
V letech 1950 až 1953 vypustila americká armáda nad šest amerických a kanadských měst chemická mračna. Cílem testů bylo vyzkoušet způsoby rozptylu chemických zbraní. Armádní záznamy uvádějí, že sloučeniny použité nad kanadským Winnipegem, kde bylo hlášeno mnoho respiračních onemocnění, obsahovaly kadmium, vysoce toxickou chemickou látku.
V roce 1951 americká armáda tajně kontaminovala námořní zásobovací středisko v Norfolku ve Virginii infekčními bakteriemi. Jeden typ byl vybraný proto, že se předpokládalo, že černoši jsou náchylnější než běloši. Podobný experiment byl později téhož roku proveden na Národním letišti ve Washingtonu. Bakterie byla později spojovaná s otravou jídla a krve a s dýchacími problémy.
Korejská válka (1952)
Během korejské války a po ní Čína předložila značné množství důkazů o tom, že americká armáda používala biologické patogeny proti Číňanům i Severokorejcům. Více než 25 amerických válečných zajatců podpořilo čínská tvrzení a poskytlo další a velmi podrobné potvrzující důkazy o antraxu, různém hmyzu, jako jsou komáři a blechy přenášející žlutou zimnici a dokonce propagandistické letáky infikované cholerou a to na celém severovýchodě Číny a prakticky v celé Severní Koreji.
Americká vláda okamžitě vznesla obvinění z pobuřování proti vojákům, kteří o těchto nezákonných aktivitách vyprávěli, a vyvinula obrovský tlak, aby je umlčela a dokonce obhájcům vyhrožovala blíže nespecifikovanou odplatou. Jako poslední zoufalý pokus o umlčení těchto bývalých válečných zajatců se americká armáda spolehla na CIA, která je podrobila rozsáhlé léčbě nově objeveným a nebezpečným lékem zvaným metrazol, aby se pokusila zcela vymazat všechny vzpomínky na jejich činnost v Koreji, a zřejmě tak zničila jejich mysl.
O manipulaci a vymazávání mysli jsem se zmínil ve dvoudílném pořadu projekty MK-Ultra CIA. Mohli si Číňané z vědeckého hlediska vymyslet epidemie moru a cholery, které náhle propukly na obou březích řeky Jalu, jejich hranice se Severní Koreou?
Dva historici z York University v kanadském Torontu, Stephen Endicott a Edward Hagerman, předložili nejpůsobivější, odborně prozkoumaný a v rámci oficiálních spisů nejlépe zdokumentovaný případ obžaloby, jaký byl dosud předložený. Přestože jim stále chybí ta biologická smoking bomb, autoři na základě nepřímých důkazů dospěli k závěru, že Spojené státy jsou vinné, nikoli z vedení dlouhodobého biologického útoku na Severní Koreu a Čínu, ale spíše z vedení omezené tajné akce, jakéhosi experimentálního výpadu s biologickými zbraněmi, který měl vyzkoušet druh války, kterou by Washington vedl, kdyby korejský konflikt vedl ke třetí světové válce. Z amerických archivních materiálů je těžké zjistit více, protože příslušné dokumenty o biologické válce byly zničené, ztracené, nebo jsou stále utajené. Při svém vyčerpávajícím pátrání autoři například zjistili, že chybí nejméně devatenáct relevantních sdělení kategorie "tajné" z roku 1952.
Čínské týmy například tvrdily, že zjistily náhlá úmrtí na mor, antrax a encefalitidu, smrtící virus, který napadá mozkovou kůru. Čínští vyšetřovatelé také uvedli svědectví očitých svědků, kteří zaznamenali, že americká letadla shazovala podivné předměty, včetně listů stromů, stonků sójových bobů, peří a kartonových balíčků obsahujících živý hmyz, zkažené ryby, rozkládající se vepřové maso, žáby a hlodavce. Blechy, které byly podle Číňanů nalezené po těchto shozech, byly pozitivně testované na mor, který je sice v severovýchodní Číně endemický, ale v Koreji nebyl zaznamenaný od roku 1912. Hmyz, pavouci a opeřenci prý přenášeli antrax. Všechen tento hmyz se objevil mimo sezónu, v nejhlubší zimě, včetně hromady sarančat nalezených nevysvětlitelně v blízkosti železničních stanic.
Endicott a Hagerman poznamenávají, že v roce 1952 vyslala divize speciálních operací letectva, která "řídila a dohlížela" na tajné operace biologické války, speciálně vycvičené letecké křídlo na Dálný východ a téhož roku divize "uzavřela dohody se CIA o výrobě a testování biologických zbraní pro agresivní použití". Zde se však autoři opět dostávají do důkazní slepé uličky: Bývalý ředitel Ústřední zpravodajské služby William Colby v roce 1976 sdělil Kongresu, že záznamy o aktivitách CIA v oblasti biologických zbraní sahající až do roku 1952 byly "velmi neúplné", protože přinejmenším některé dokumenty byly zničené.
Mezinárodní vědecká komise, která se obviněními zabývala v roce 1952, dospěla k závěru, že Spojené státy použily biologické zbraně v Číně a Severní Koreji, mimo jiné proto, že usoudila, že výpovědi stovek vyslechnutých svědků jsou "příliš jednoduché, příliš shodné a příliš nezávislé", než aby se o nich dalo pochybovat. Komise vedená britským doktorem Josephem Needhamem z Cambridgeské univerzity se však dostala pod palbu kritiky, protože několik jejích členů bylo známými sympatizanty čínské revoluce.
Server Global Research zveřejnil 7. září 2015 článek Davida Swansona, který poskytl některé podrobnosti o amerických pokusech zaplavit Severní Koreu dýmějovým morem a začal prohlášením: "Stalo se to asi před 63 lety, ale protože americká vláda o tom nikdy nepřestala lhát a je to obecně známé jen mimo Spojené státy, budu to považovat za novinku."
Správně ve všech bodech. Curtis LeMay nejenže provedl své upřímné pokusy o vyhlazení veškerého civilního obyvatelstva Severní Koreje bombardováním prakticky všech domů v zemi, ale teď existuje obrovský a stále se objevující objem nezpochybnitelných důkazů, že Američané shodili na Severní Koreu i Čínu hmyz a materiály nesoucí antrax, choleru, encefalitidu a dýmějový mor.
10. září 2012 pak deník Los Angeles Times uveřejnil článek pojednávající o tom, že lékaři "se stále snaží diagnostikovat záhady hantaviru" více než 20 let poté, co byl tento smrtící patogen v roce 1993 poprvé identifikovaný ve Spojených Státech.
V tomto případě se zdálo, že virus napadá pouze domorodé indiány, infekce se soustředily v oblasti čtyř států, u kterých se objevily náhlé dýchací potíže, a často během několika hodin zemřeli. Většina obětí uváděla, že se jeden den "necítili dobře" a druhý den zemřeli na následky, které se jevily jako velmi záhadný patogen s neurčitým zdrojem. Pak se ale objevila "šťastná nápověda" od televizního diváka, lékaře, který prohlásil, že tato nemoc se zdála být velmi podobná nemoci způsobené virem, který pozoroval v 50. letech 20. století v Koreji, kde ho používala americká armáda. A skutečně, testy prokázaly, že nemoc způsobuje stejná varianta hantaviru, která napadala vojáky v Koreji.
Tento virus vzbudil pozornost, protože mu v Koreji bylo náhodně vystaveno několik amerických vojáků, ze kterých většina velmi náhle zemřela. Z tehdejších veřejných zpráv byly vyřazené dvě skutečnosti: Za prvé, virus napadal ve větším počtu Severokorejce a Číňany, a za druhé tento hantavirus byl jednou z položek v pokladnici biologických zbraní, kterou Američané zdědili po doktoru Širo Išiiovi a jeho nechvalně proslulé Jednotce 731.
Japonci byli ve výzkumu virů o světelné roky před Američany a západními spojenci a koncem 30. let minulého století izolovali smrtící hantavirus. Přitom existuje mnoho důkazů, že jej Japonci použili proti Číně a později Američané proti Číně i Severní Koreji. Zdá se, že část tohoto ozbrojeného materiálu unikla kontrole a vystavila americké a jihokorejské vojáky jejich vlastnímu dílu.
Nakažený hmyz: Operace Drop Kick (1956)
Operační příručka americké armády z roku 1956 výslovně uváděla, že biologické a chemické zbraně jsou nedílnou operační součástí americké vojenské strategie, nejsou nijak omezené a že Kongres udělil armádě pravomoc "prvního úderu" na jejich použití. V roce 1959 byl pokus Kongresu o zrušení této pravomoci "prvního úderu" Bílým domem zamítnutý, a výdaje na biochemické zbraně se zvýšily ze 75 milionů dolarů na téměř 350 milionů dolarů. To byla na počátku 60. let obrovská částka.
V 50. letech jsme tu ale měli mnoho dalších, vážně nechutných chemických operací s bojovými látkami testovanými na nevědomých lidech, nebo zvířatech. Představím vám pro ilustraci podrobně několik z nich. Jednou z takových operací byla "Operace Drop Kick", jejímž cílem bylo otestovat různé způsoby rozptýlení nakaženého hmyzu na velkém geografickém území. Přitom testy se prováděly v různých částech kontinentálních Spojených Států, včetně většiny východního pobřeží. O co šlo.
V období od dubna do listopadu 1956 provedl chemický sbor americké armády operaci Drop Kick, jejímž cílem bylo vyzkoušet praktičnost použití komárů k přenášení bojové entomologické látky různými způsoby. Chemický sbor americké armády vypustil nenakažené komáří samičky do družstevní obytné čtvrti v Savannah ve státě Georgia a poté odhadoval, kolik komárů vniklo do domů a pokousalo lidi. Během jednoho dne komáři pokousali mnoho lidí." V roce 1958 vypustil sbor 600000 komárů v Avon Parku na Floridě. O tom ještě budu hovořit.
Tyto testy ukázaly, že komáry lze šířit pomocí různých zařízení.
Hmyz jako biologická zbraň: Big Buzz a Big Itch (1958)
Lékařský výzkumný ústav infekčních nemocí americké armády ve Fort Detricku v Marylandu je hlavním vojenským zařízením pro výzkum biologických zbraní. Rozkládá se na ploše 80000 metrů čtverečních. V polovině 80. let minulého století dostávala tato sekce biologických zbraní téměř 100 milionů dolarů ročně, a to byla jen jedna z mnoha sekcí.
Když Japonsko napadlo Čínu, jedním z velkých úspěchů doktora Širo Išiiho v nechvalně proslulé jednotce 731, bylo vyvinutí metod masové produkce blech a klíšťat infikovaných morem a dalšími smrtícími patogeny pro distribuci mezi civilní obyvatelstvo. Už jsem o tom podrobně hovořil. Tak se Američané naučili vyzbrojovat hmyz, chovat a šířit klíšťata infikovaná boreliózou ze své tajné laboratoře Plum Island Germ Laboratory ve státě New York. Odtud také pocházely americké programy chovu a šíření komárů a blech nakažených cholerou a žlutou zimnicí v Číně a Severní Koreji, nemluvě o domácích programech chovu komárů, kterými Spojené Státy zasáhly vlastní lid.
Na základě výzkumu doktora Širo Išiiho na lidech, vyvinula americká armáda entomologické, tedy hmyzí, válečné zařízení a zpočátku připravovala plány na útok na Rusko a Sovětský svaz pomocí těchto entomologických biologických zbraní. Zařízení bylo navržené tak, aby produkovalo 100 milionů komárů nakažených žlutou zimnicí měsíčně a jeho produkce byla testovaná na nevědomých amerických civilistech shazováním nakažených komárů a dalšího hmyzu nad velkou částí Spojených Států.
Jak je pro americkou armádu typické, tyto projekty počínaje 50. a 60. lety minulého století dostávaly dětinské názvy jako "Projekt Big Buzz" v překladu něco jako velký bzučoun, "Projekt Big Itch", v překladu něco jako velké svrbění, a "Operace Mayday."
Jednalo se o testy proveditelnosti výroby miliard kusů hmyzu, jejich infikování smrtícími patogeny, následné naložení do munice a rozptýlení nad Ruskem z letadel, nebo dokonce raket.
Ze zprávy americké armády z března 1981 jeden z autorů poznamenal, že můžete žasnout nad tím, kolik, nebo jak málo, by stálo provedení útoku komárů nakažených žlutou zimnicí na město s připojenou praktickou tabulkou s názvem "Náklady na jednoho mrtvého!" Třeba v roce 1956 americká armáda provedla operaci Drop Kick, kdy z letadla na bombardovací základně Avon Park na Floridě vypustila 600000 komárů. Během jednoho dne se komáři rozšířili na vzdálenost jedné až dvou mil a pokousali mnoho lidí. Komáři byli vypuštění v několika černošských komunitách na Floridě. V převážně černošské komunitě Avon Park onemocněly desítky černochů a osm lidí zemřelo.
V roce 1958 další testy zjistily, že v Avon Parku na Floridě se komáři mohou rychle šířit z vrtulníků. Šíří se více než jednu míli každým směrem a vnikají do všech typů budov.
Beatrice Petersonová, dlouholetá obyvatelka Avon Parku, o vypouštění komárů nevěděla, ale vzpomínala, že v polovině až na konci 50. let byly vypouštěné mouchy šroubovice. V té době jí bylo pouhých 14 let.
"Víme, že nějaké mouchy vypouštěli, ale z jakého důvodu a proč, to si nepamatuji, protože jsme v 50 letech chodili do školy," řekla Beatrice Petersonová. "Občas jsme je viděli, když přeletěli a vypustili malé krabičky. Zřejmě se ty krabičky měly otevřít."
Podobná operace proběhla i nad Georgií, "Operace Big Buzz", velký bzučoun, kterou jsem zmínil. K experimentu došlo v květnu 1955 v americkém státě Georgia. Operace byla polní zkouškou, jejímž cílem bylo zjistit, zda je možné vyrábět, skladovat, nakládat do munice a rozptylovat z letadel komáry žluté zimnice. Druhým cílem operace bylo zjistit, zda komáři přežijí svůj rozptyl a budou hledat potravu na zemi. Když byli komáři shromáždění, zjistilo se, že se aktivně živí lidskou krví.
Operace Big Itch byla série testů v září 1954 na Dugway Proving Ground v Utahu. Cílem testů bylo zjistit způsoby pokrytí a schopnost přežití blechy tropické (Xenopsylla cheopis) pro použití v biologické válce jako přenašeče nemocí. Blechy byly naložené do dvou typů munice a shozeny ze vzduchu. Bomba E14 a bomba E23, které mohly být seskupené do kazetové bomby E86, respektive do bomby E77. Když se kazetové bomby dostaly do výšky 700, nebo 300 metrů, pumy padaly na padáku a šířily svůj vektor. Projekt Big Itch velké svědění se ukázal jako úspěšný a testy ukázaly, že blechy nejenže dokázaly přežít pád z letadla, ale také se brzy přisály na hostitele. Takže pamatujme si, Savannah v Georgii a Avon Park na Floridě byly v letech 1956 a 1957 cílem opakovaných armádních pokusů s biologickými zbraněmi.
Mrtvé ovce: Rozprašování látky VX v Dugway (1968)
Za pozornost stojí i incident s ovcemi v Dugway.
Mimochodem Dugway navštívil Saddám Husajn spolu s vysokými iráckými důstojníky v roce 1967, aby tam dostal americké prvotřídní školení na výrobu směsí pro biologické a chemické zbraně, které potom opakovaně používal s posvěcením Američanů, kteří mu ještě projekty a plány na chemické zbraně dodávali. Probíral jsem to v mém třídílném cyklu Saddám Husajn z ledna tohoto roku 2022.
O co šlo, mám tu nádherný článek velmi popisný o tomto projektu s názvem Dugway Sheep Incident. Tento projekt z roku 1968 je spojovaný s programy chemické a biologické války armády Spojených států na cvičišti Dugway v Utahu. Na rančích v blízkosti základny bylo zabito šest tisíc ovcí. Jednalo se o součást armádního testování chemických zbraní.
Zpráva, kterou nechal vypracovat tiskový mluvčí letectva Jesse Stay, a která byla poprvé zveřejněna v roce 1998, byla označená za "první zdokumentované přiznání" armády, že ovce ve Skull Valley zabila nervově paralytická látka. Tato oblast Dugway v Utahu je ale sama o sobě velmi zajímavá. To se opět musíme vypravit do historie, abychom pochopili význam tohoto místa Dugway v americkém státu Utah a to až do 40. let minulého století.
Od svého založení v roce 1941 je většina aktivit na Dugway Proving Ground přísně střeženým tajemstvím. Činnost na Dugway zahrnovala letecké testování nervově paralytických látek.
Podle zpráv časopisu New Scientist se v Dugway ještě v roce 1998, tedy 30 let poté, co se Spojené státy oficiálně zřekly biologických zbraní, vyrábělo malé množství antraxu. V období incidentu s ovcemi v Dugway proběhlo nejméně 1100 dalších chemických testů. Celkem bylo při testech pod širým nebem rozptýleno téměř 230000 kg nervově paralytické látky.
V Dugway se prováděly také testy s dalšími zbraněmi hromadného ničení, včetně 328 testů biologických zbraní pod širým nebem, 74 testů špinavých bomb a osmi zahřívání jaderného materiálu v peci pod širým nebem, za účelem simulace rozptylu spadu v případě roztavení leteckých jaderných reaktorů.
Podívejme se na samotný incident se zabíjením a výzkumem ovcí. Ve dnech před incidentem s ovcemi v Dugway provedla armáda Spojených států na tomto cvičišti nejméně tři samostatné operace s nervově paralytickými látkami. Ke všem třem operacím došlo 13. března 1968.
Jedna zahrnovala zkušební odpálení chemického dělostřeleckého granátu, druhá spálení 160 amerických galonů, zhruba 600 litrů nervově paralytické látky v otevřené jámě a při třetí tryskové letadlo rozprašovalo nervově paralytickou látku v cílové oblasti asi 43 kilometrů západně od Skull Valley (Údolí lebek). Právě třetí událost bývá spojovaná s usmrcením ovcí v tomto údolí.
Záznam o událostech na Dugway Proving Ground (DPG) uvádí, že incident s ovcemi začal telefonátem 17. března 1968 ve 12:30 hod. Ředitel ekologické a epidemiologické smlouvy Utažské univerzity s DPG, jistý Dr. Bode, telefonoval Keithu Smartovi, šéfovi ekologické a epidemiologické pobočky na Dugwayi, aby mu oznámil, že v oblasti Skull Valley uhynulo 3000 ovcí. První hlášení o incidentu přišlo Bodeovi od manažera společnosti zabývající se chovem dobytka ve Skull Valley.
Ovce se pásly v oblasti vzdálené asi 43 km od zkušebního polygonu. V průběhu několika následujících dní bylo v důsledku incidentu hlášeno celkem 6000 až 6400 uhynulých ovcí. Pokus Bezpečnostního úřadu v Dugwayi spočítat uhynulé ovce vedl k celkovému počtu 3843.
Podle dříve získaných dokumentů došlo k jedné takové demonstraci také den před záhadným úhynem ovcí v roce 1968. 13 března 1968 provedl úderný letoun F-4 Phantom testovací misi nad Dugway Proving Ground s chemickými dávkovači obsahujícími VX. Jeden z dávkovačů nebyl během testu zcela vyprázdněný, a když letoun F-4 po bombardování nabral výšku, VX vytekl ve stopě za letounem, snesl se do Skull Valley severně od cvičiště a usadil se nad obrovským stádem ovcí.
Jedním z vysvětlení po incidentu bylo, že z Dugway Proving Ground unikla chemická nebo biologická látka. Zdálo se, že toto tvrzení podporují nepřímé důkazy. Armáda Spojených států totiž přiznala, že ve dnech před zabitím ovcí prováděla testy s nervově paralytickou látkou VX pod širým nebem. Armáda naznačila, že během testu došlo k poruše rozprašovací trysky, což způsobilo, že letadlo pokračovalo v rozprašování VX, když stoupalo do větších výšek.
Bylo oznámeno, že ve tkáni mrtvé ovce bylo nalezeno malé množství látky VX. Tento incident s ovcemi měl dopad na armádu a během jednoho roku i na vojenskou politiku USA. Mezinárodní nechvalná pověst incidentu přispěla k rozhodnutí prezidenta Richarda Nixona zakázat v roce 1969 veškeré zkoušky chemických zbraní pod širým nebem. Incident s ovcemi byl jednou z událostí, které přispěly k nárůstu nálad veřejnosti proti chemickému sboru americké armády během vietnamské války a po jejím skončení a nakonec byl v důsledku toho chemický sbor téměř rozpuštěný.
V roce 1998 Jim Woolf v reportáži pro The Salt Lake Tribune poprvé zveřejnil obsah této armádní zprávy. Zpráva označila důkazy o tom, že nervově paralytická látka byla příčinou zabití ovcí, za "nezvratné". Zpráva z roku 1970, kterou vypracovali výzkumníci z Edgewoodského arzenálu americké armády v Marylandu, uvádí, že VX byl nalezen ve vzorcích sněhu i trávy odebraných v oblasti tři týdny po incidentu s ovcemi.
Zpráva dospěla k závěru, že "původně přítomné množství VX bylo dostatečné k tomu, aby způsobilo smrt ovcí".
Lee Davidson, dopisovatel Deseret News, v červnu 1994 napsal, že Ray Peck, který vlastnil usmrcené ovce, pracoval během incidentu 13. května 1968 venku a u členů jeho rodiny se po něm ještě několik let objevovaly nemoci nervového systému, podobné nemocem, které hlásili lidé vystavení nízkému množství VX při laboratorních pokusech. Zpráva také ukázala, že lékařské testy, které armáda použila k tvrzení, že lidé nebyli zasažení, jsou nyní považovány za neprůkazné a u Peckových se projevily další příznaky vystavení nízké hladině VX. Těch projektů bylo samozřejmě mnohem více.
Třeba v roce 1965 americká armáda a chemická společnost Dow Chemical vstříkla dioxin 70 vězňům (většinou černochům) ve státní věznici Holmesburg v Pensylvánii. U vězňů se objevily závažné léze, které se neléčily sedm měsíců. Ano jde přesně o tutéž chemičku Dow Chemical, která dodávala Saddámu Husajnovi v 80. letech plány a projekty na výrobu chemických a biologických zbraní, kterými zplynoval severní oblasti Iráku, zejména Kurdy. Zmínil jsem se o tom v trojdílném cyklu Saddám Husajn velmi obšírně.
Ovšem provádění těchto biologických pokusů na lidech nebo zvířatech se provádělo plus minus stejně, co jsem prošel mraky materiálů a z toho co jsem prostudoval, proto myslím, že dalším popisem bychom ztráceli čas a bylo by to zbytečné čerpání mých kapacit na překlady programů, projektů a operací, které se vesměs podobají. Proto považuju za zbytečné vás zahlcovat popisy dalších armádních projektů, i když jsou při nejmenším stejně děsivé jako ty, které jsem dosud popsal. Pojďme tedy dále a podívejme se teď na armádu a pokusy přímo na vlastních amerických vojácích. To je totiž obzvláště cynické a nechutné.
Robert McNamara: Pokusy na vojácích (1962-1971)
Americký exministr obrany Robert McNamara realizoval v 60. letech 20. století 150 přísně tajných programů biologických zbraní a prováděl pokusy s biologickými zbraněmi a polní testy na nevědomé veřejnosti, někdy v cizích zemích, ale nejčastěji proti americkým občanům. Robert McNamara nařídil sboru náčelníků štábů, aby "zvážil všechny možnosti použití" těchto látek proti nepřátelským zemím v rámci uceleného plánu pro celkovou "biologickou a chemickou odstrašující schopnost". Ten plán měl přitom obsahovat odhad nákladů a "posouzení mezinárodněpolitických důsledků."
Šlo o vládní výzkumnou činnost známou jako Shipboard Hazard and Defense.
Byl to přísně tajný program určený k testování chemických a biologických bojových látek v 60. a na počátku 70. let minulého století. To, že takové testy probíhaly, není žádným překvapením, ale dědictví těchto programů zahrnuje temnější stránku, testy vystavily samotný americký vojenský personál bakteriálním a chemickým látkám.
Vojenští veteráni podali na vládu Spojených Států 40 let poté rozsáhlou žalobu.
Ovšem ministerstvo pro záležitosti veteránů důsledně zamítá žádosti o odškodnění, zatímco ministerstvo obrany uplatňuje strategii mlžení a zdržování.
Tento projekt Shipboard Hazard and Defence byl součástí úsilí ministerstva obrany známého jako Projekt 112, který vznikl na počátku 60. let minulého století v době studené války, v době intenzivní národní paranoie ze sovětské hrozby. V reakci na tuto vnímanou hrozbu nařídil tehdejší ministr obrany Robert McNamara komplexní revizi všech činností a připravenosti ministerstva obrany ve 150 oblastech potřeb. Těchto 150 studijních oblastí, neboli "projektů", zahrnovalo Projekt 112, kterému McNamara nařídil "zvážit všechny možné aplikace (chemických a biologických zbraní), včetně alternativy k jaderným zbraním".
Hlavním cílem Projektu 112 bylo "připravit plán rozvoje biologických a chemických odstrašujících schopností". Jak jsem už zmínil, sbor náčelníků štábů vytvořil program, na kterém se podílely všechny složky armády se sídlem ve Fort Detrick v Marylandu spolu s kádrem civilních vědců v Utahu v zařízení nazvaném Deseret Test Center.
Tento projekt Shipboard Hazard and Defence zahrnoval námořní oddíly, které prováděly testy na otevřeném oceánu, většinou v jižním Pacifiku. Jednalo se v podstatě o "práškovací" činnosti, při kterých se z letadel rozprašovaly mraky aerosolových látek. Jedna série testů s kódovým označením "Shady Grove" byla provedená v Tichém oceánu poblíž malého atolu Johnston Island, asi 700 námořních mil jihozápadně od Honolulu.
Těchto testů se zúčastnila skupina pěti lehkých remorkérů, které byly použité jako stanice pro odběr vzorků umístěné na síti až 30 kilometrů od sebe v linii po větru, kolmo na dráhu letu letadla. Při některých zkouškách byla na palubách remorkérů umístěná testovací zvířata, skupina opic druhu rhesus v klecích. Útočný bombardér námořní pěchoty A4D Skyhawk vybavený rozptylovacími nádržemi pod křídlem, vzlétl z ostrova Johnston a vypustil svůj náklad aerosolových látek po určené trajektorii. Mlha se snášela po větru a přes pozice remorkérů, přičemž někdy trvalo až osm hodin, než dosáhla pátého remorkéru, který se nacházel až 100 mil od původního místa vypuštění.
Jack Alderson, velící důstojník divize lehkých remorkérů, vzpomínal: "Remorkéry byly postřikované jak horkými látkami [skutečnými choroboplodnými zárodky], tak takzvanými simulanty, což byly živé biologické látky, které napodobovaly chování horké látky." Velící důstojník Jack Alderson pokračoval: "Například brouk zvaný BG, tedy Bacillus globigii, simulant, který má podobné vlastnosti jako původce antraxu, ale neprodukuje smrtící toxiny. Sledování šíření a koncentrace BG nám poskytlo docela dobrou představu o tom, jak účinně by se antrax mohl šířit za podobných podmínek."
Což se, jak řekl nadporučík Norman La Chapelle, ukázalo jako skutečně velmi účinné. Důstojník pro technické operace La Chapelle vzpomínal na kultivační destičky s počty kolonií zaznamenanými jako "TNTC": příliš mnoho na to, aby se daly spočítat. "Jinými slovy," řekl La Chapelle, "rozptýlení z tryskového letounu letícího rychlostí blízkou rychlosti zvuku by mohlo pokrýt velmi rozsáhlé území živými látkami ve smrtelných koncentracích. V tomto ohledu byly testy tohoto projektu velmi úspěšné. To, co bylo přehlédnuto, jsme byli my, lidské bytosti, které se testů účastnily."
Věděli námořní důstojníci jako Alderson a La Chapelle, co dělají?
"Ano, věděli," řekl Jack Alderson. "Chápali jsme, co testujeme a věděli jsme, že je s tím spojené určité riziko."
Kromě samotného testování byl potenciálně důležitějším problémem dekontaminační proces používaný po testu. "Jako dekontaminační prostředek jsme použili beta-propiolakton," řekl LaChapelle. "Námořníci používající tuto chemikálii nosili jen velmi málo ochranných oděvů, pouze bavlněné kombinézy a plynovou masku. Když jsme po dekontaminaci šli do podpalubí, chemikálie doslova kapala po přepážkách."
Beta-propiolakton byl od té doby identifikovaný jako karcinogen, který americká Agentura pro ochranu životního prostředí spojuje s poruchami střevního traktu, jater, dýchacích cest a kůže.
Po dekontaminaci nastal další problém, a to dekontaminace oblečení, které měly dekontaminační posádky na sobě. "Chlapi si svlékli všechno oblečení," řekl Jack Alderson, "navzájem se navlékli do hadic, vzali oblečení a dali ho do plechovky, plechovku uzavřeli páskou a uvnitř plechovky odpálili láhev ethylenoxidu. To mělo dekontaminovat oblečení. Oblečení přicházelo do styku s ethylenoxidem asi osm až deset hodin, až do dalšího dne, kdy kombinézu vyndali a znovu ji použili."
Jak ale vysvětlil La Chapelle: "Problém je v tom, že samotný ethylenoxid je karcinogenní." Zvyšuje riziko vzniku leukémie. Velitel ve výslužbě zavrtěl hlavou. "Dekontaminovali jsme stejně nebezpečnými nebo horšími látkami, než jaké se používaly při testech. Ale v té době jsme to nevěděli."
Následovalo kličkování, mlžení, zatajování a zamlčování zpráv a záznamů o tomto projektu, než se to konečně dostalo na světlo a váleční veteráni z Pacifiku mohli zahájit příslušné kroky vůči americké vládě. To bych se už ale dlouho zdržoval u této kapitoly a brzdil bych spád vyprávění. Sdělím už jen poslední věc. Toto byl projekt pod přímým dohledem tehdejšího ministra obrany Roberta McNamary.
Stejný Robert McNamara zahájil takzvaný Projekt 100000, kdy každým rokem naverbovali 100000 Američanů s nízkým IQ 60-65 do války ve Vietnamu, kdy tito lidé ani netušili, do čeho šli. Bylo to v době, kdy Amerika sama přiznala, že válku nemůže vyhrát. Tito lidé s nízkým IQ byly potravou pro děla, zpátky se vrátilo jen málo z nich. To byla také práce tohoto Roberta McNamary stejně jako postřikování vlastních vojáků biologickými aerosolovými látkami v Pacifiku. A tento psychopat a sociopat byl pak nominovaný na post ředitele Světové banky. Přesně takovéto bezskrupulózní parchanty potřebují na těch nejvyšších místech. Cokoli jim řeknete, cokoli po nich chcete, tak udělají
bez mrknutí oka. Psychopaté a sociopaté v managementech korporací, institucí a politiky. Zmínil jsem to v mém pořadu Soukromá armáda pro bankéře a korporace.
Agent Orange: Vietnam, Laos a Kambodža (1966-1972)
Tato kapitolka je velmi krátká, řadím to sem spíš pro enciklopedické a historické účely, abychom měli všechno přesně hezky pohromadě. Americká armáda se pak pustila do nejambicióznější chemické operace v historii. V letech 1966 až 1972 Spojené státy vypustily více než 12 milionů galonů Agent Orange, herbicidu na bázi dioxinů, na plochu asi 4,5 milionu hektarů v Jižním Vietnamu, Laosu a Kambodži. Vietnamská vláda odhaduje počet civilních obětí Agent Orange na více než 500000. V oblastech, které byly touto chemikálií nasycené, se nadále vyskytuje vysoký počet vrozených vad. Oběťmi Agent Orange se staly také desítky tisíc amerických vojáků.
Biologické zbraně USA na Kubě (1971-1997)
Jedním z všeobecně známých programů biologické války vedených Spojenými Státy, pozoruhodným svou dlouhodobostí, je desítky let trvající ofenzivní útok na Kubu. Americká armáda a CIA provedly tolik těchto biologických útoků, že v Havaně existuje muzeum, které poskytuje podstatné důkazy o mnohaleté biologické válce proti této malé zemi. Jeffrey Saint Clair v jednom článku zaznamenal několik z těchto událostí.
"V roce 1971 se na Kubě objevily první zdokumentované případy prasečího moru na západní polokouli, v jejichž důsledku uhynulo více než 500000 prasat. Kuba obvinila Spojené státy z dovozu tohoto viru do země a agent CIA později přiznal, že virus dodal kubánským exulantům v Panamě, kteří jej přenesli na Kubu. Tato zpráva byla zveřejněná, ale americká média ji ignorovala. V roce 1981 obvinil Fidel Castro z vypuknutí horečky dengue na Kubě CIA. Horečka zabila 188 lidí, z toho 88 dětí. V roce 1988 se kubánský exilový vůdce Eduardo Arocena přiznal, že v roce 1980 přivezl na Kubu některé bacily. Při jiné příležitosti vypukla epidemie thrips palmi, hmyzu, který ničí úrodu brambor, palem a další vegetace. Thrips se na Kubě poprvé objevil 12. prosince 1996 po nízkých přeletech amerických vládních letadel s postřikovači nad ostrovem. Spojeným státům se podařilo potlačit vyšetřování tohoto incidentu ze strany OSN."
To byla jen malá část americké biologické agrese proti Kubě. V roce 1979 zveřejnil deník Washington Post zprávy o dlouhodobém americkém programu biologické války proti kubánskému zemědělství, který existoval nejméně od roku 1962 a který prováděla sekce biologické války CIA. V roce 1980 se Spojené Státy domnívaly, že objevily biologickou látku, která by byla namířená proti etnickým Rusům a vyslaly z Floridy na Kubu loď s úkolem "dopravit na Kubu nějaké zárodky, které by byly použité proti Sovětům". Ještě v letech 1996 a 1997 kubánská vláda opět obviňovala Spojené Státy z účasti na biologické válce tím, že během nelegálních "průzkumných letů" postřikovaly kubánské plodiny biologickými patogeny. Bylo také definitivně oznámeno, že během kubánské raketové krize bylo na americká vojenská letadla naloženo velké množství chemických a biologických zbraní, které byly připravené k použití na Kubě.
Virové patogeny v dalších zemích
Americké biologické zbraně byly také použité proti nejméně několika dalším zemím ve Střední a Jižní Americe a to za použití řady virových patogenů, rakovinných nádorů a chemických látek. Saint Clair se ve svém článku zmiňuje o epidemii horečky dengue, která vypukla v Managui v Nikaragui, kde vážně onemocnělo asi 50000 lidí, z nichž mnozí zemřeli. K útoku došlo během války CIA proti sandinistické vládě, kdy epidemie bezprostředně následovala po sérii nízkých, takzvaně průzkumných letů, které Američané nad Managuou prováděli.
Z několika zdrojů bylo také spolehlivě zjištěné, že americká armáda využívala Haiti jako jakousi biologickou laboratoř "otevřené sezóny", kde vystavovala místní obyvatelstvo téměř všemu možnému. Přitom americká média velmi přísně střežila únik informací. Ještě trestuhodnější bylo zacházení s těmi Haiťany, kteří udělali tu závažnou chybu, že se stali takzvanými „boat people“, tedy unikli z americké patologické laboratoře tím, že emigrovali na malých člunech do Spojených Států. Americká vláda většinu z nich deportovala do Portorika, aby je použila jako pokusné králíky a laboratorní krysy, kde by byli mimo dohled Kongresu a médií a podle zpráv je uzavřela v koncentračních táborech, aby jim způsobila další "vědecké testy", kterým se doma vyhnuli. V jednom případě se ještě v roce 1980 stovkám haitských mužů v těchto detenčních táborech vyvinula ženská prsa v plné velikosti poté, co jim američtí vojenští lékaři opakovaně aplikovali neznámé hormony. Jednalo se o nemoc zvanou gynekomázie. Historické záznamy nám říkají, že totéž bylo provedeno stejným lidem na veřejně nepřístupné vojenské základně na Floridě.
Vedle Kuby je podivný případ víceméně současného výskytu rakoviny u vůdců jihoamerických zemí, shodou okolností v každém případě infekce národního vůdce, kterým Spojené Státy pohrdaly a snažily se ho odstranit několika různými způsoby. Jednalo se o venezuelského prezidenta Huga Cháveze, argentinskou prezidentku Cristinu Fernández de Kirchner, brazilskou prezidentku Dilmu Rousseffovou, tu jsem probíral ve třetím dílu Krvavé historie CIA, jak ji Američané mučili v rámci USAID, pak třeba paraguayského prezidenta Fernanda Luga a bývalého brazilského prezidenta Luize Inácia Lulu da Silvu. Bývalý brazilský prezident o těchto rakovinách v jednom rozhovoru řekl, cituji:
"Je velmi těžké vysvětli, a to dokonce i zákonem pravděpodobnosti, co se děje s některými vůdci v Latinské Americe. Je to přinejmenším podivné, velmi podivné."
Závěr
To je všechno k dnešnímu pořadu, ale jistě vás zajímá, co uslyšíte ve druhém díle Biologických zbraní. Podívám se krátce na Válku v zálivu a syndrom, kterým trpěli američtí vojáci, výrobu antraxu ve velkém od roku 2000 a uvedení biologických zbraní v Projektu pro nové americké století, byly dokonce odhalené firmy, které masivně nakupovaly antrax v Dugway v roce 2005. Zaměřím se na další továrny na výrobu biologických patogenů ve Spojených Státech, a vsadíme si to do souvislosti s biologickou válkou, ptačí nebo španělskou chřipkou. Potom ale dospěju k obrovskému odhalení globálního agrobusinessu, kdy se budu prokutávat dokumenty, které uvádějí geneticky modifikované osivo jako zbraň. Zmíním antikoncepční kukuřici, kterou jsem řešil také v trilogii Depopulace planety, ale podívám se hlavně na Trezor semen soudného dne na Špicberkách. Tam jsou totiž uskladněné všechny odrůdy semen a rostlin na světě v blízkosti Severního pólu na norském Swalbardu. Ten ale sponzoruje Světová banka, ale také Monsanto, Nadace Billa Gatese a Rockefellerova nadace. Co tam tihle všichni dělají? Podívám se na zelenou revoluci, jak si čtyři obrovské agrokorporace monopolizují kultury geneticky modifikovaných rostlin. Pokud tuto GMO rostlinu jen jednou zasadíte, nic jiného vám na té půdě nevyroste. Tyto rostliny mají také ochranu proti množení. Takže vám nevyrostou samy od sebe a hlavně zadarmo. Zemědělci musí každou sezónu kupovat za tvrdé dolary těchto vyděračských agrokorporací nové a nové osivo. To z minulé sezóny jim totiž nevyroste, protože má v sobě v pravený gen ochrany proti množení. Rozkryju také strukturu společnosti, která hlídá tuto Banku semen soudného dne na Špicberkách. Všechno opět vede k nadacím Billa Gatese, Fordově nadaci a Rockefellerově nadaci a jeho Populační radě. Tvrdá fakta jména a souvislosti, máte se opravdu na co těšit.