Jeden z nejoblíbenějších historických mýtů, který do našeho povědomí vštípila propagandistická mašinérie, se týká migrace osadníků do Nového světa. Báje, která podrobně popisuje, jak se statisíce ctnostných utlačovaných Evropanů hrnuly do doků v bezhlavém spěchu za svobodou a příležitostmi. Takových osob mohlo být skutečně pět nebo šest, ale mnohem větší skupina tam byla proto, aby unikla katovi a žalářníkovi, a ještě větší výběr tvořili otrokáři, šlapky a začínající kapitalističtí podvodníci, kteří hledali zelenější pastviny. Když k tomu připočteme obrovské množství lidí, kteří doufali, že uniknou oprávněnému pronásledování za své zvrácené verze křesťanství, které vařily čarodějnice, byli první Američané jen stěží vzorem pro nový národ. Důkazy jsou jasněji na straně zločinců a ztroskotanců, náboženských šílenců a oportunistů než na straně těch bájných utlačovaných. A aby bylo jasno, neexistují žádné důkazy o tom, že by osadníci emigrovali do Ameriky za "svobodou" nebo "příležitostí", alespoň ne v současném významu těchto slov.
Dobré duševní zdraví nebylo pro evropské osadníky emigrující do Nového světa podmínkou. S oblibou si připomínáme, že Austrálie byla, a většinou stále je, osídlená především vrahy, zloději a sexuálními zvrhlíky, ale přistěhovalci do Ameriky na tom nebyli o poznání lépe. Zatímco Australané měli své sériové vrahy a lupiče, Evropané byli ještě lepší se svými křesťanskými extremisty, kteří trávili všední dny upalováním čarodějnic a zabíjením indiánů a neděle v kostele děkováním Bohu za tuto příležitost. Australané své zvyky v průběhu staletí mírně zlepšili, zatímco Američané nikoli.
Amerika je všeobecně přijímaná, ba dokonce se pyšní tím, že je hluboce křesťanskou zemí. Přitom 65 % a více obyvatel prohlašuje, že náboženství je pro jejich život důležité. To by potvrzovala i historie, protože hlavní migrace do Nového světa se skládaly z dlouhého seznamu rozmanitých náboženských sekt, jejichž hlavním cílem při emigraci byla možnost vybudovat společnost založenou výhradně na těchto izolacionistických a extremistických herezích. Pravděpodobně lze říci, že salemské čarodějnictví bylo semeništěm, ve kterém vyklíčila a vzkvétala svébytná americká verze křesťanské teologie, která také posloužila jako praktický úvod do masové hysterie, která se později tak užitečně uplatnila v pojmech vlastenectví a demokracie. Trvalé ozvěny tohoto náboženského původu měly velký vliv na celé pozdější americké dějiny.
David Edwards v časopise Third World Traveler napsal, cituji:
"Dokonce i lidé s otevřenou myslí často zjistí, že nejsou schopní brát vážně takové autory, jako jsou Noam Chomsky, Edward Herman, Howard Zinn a Susan Georgeová, při prvním setkání s jejich dílem; prostě se nezdá možné, že bychom se mohli tak mýlit v tom, čemu věříme. Jedinec se může domnívat, že tito autoři si z nás musí dělat legraci, divoce přehánět, být paranoidní nebo mít nějakou sekeru. Můžeme se na ně skutečně rozzlobit, že nám říkají tyto hrozné věci o naší společnosti, a trvat na tom, že to prostě "nemůže být pravda". Vyžaduje to skutečné úsilí, abychom nepřestali číst, abychom odolali uklidňujícím sdělením masmédií a byli připravení znovu zvážit důkazy."
To je přesně stav, kterému dnes čelíme při jednání s Amerikou a Američany: slepá víra a přesvědčení založené na století chytrého marketingu a patriotistické propagandy, která je téměř nevyhnutelně v rozporu s fakty. Popravdě řečeno, jen máloco o dnešní Americe není založené na vykonstruovaných historických mytologiích, pohřbených dějinách, tendenčních prezentacích a faktech překroucených tak, že jsou často k nepoznání. Pravděpodobně 95 % toho, co Američané "vědí" o svém národě, jeho dějinách a jeho chování v mezinárodních záležitostech, je špatně, a to často brutálně špatně. Nejde mi ani tak o to, čemu Američané věří o své vlastní zemi, ale znepokojuje mě, že toto obrovské kompendium historické fikce bylo zbytku světa prodávané jako pravda. Přitom lidé v mnoha jiných zemích věří stejným pohádkám jako Američané a chovají k tomuto národu úctu, která je přinejmenším nezasloužená a často nebezpečná pro absenci pravdy.
Tyto pravdy budou obsahem všech sedmi epizod tohoto cyklu. Historie Spojených států, jaká skutečně byla tehdy a jaká je i dnes, drsné prokazatelné pravdy a zdokumentované skutečnosti bez obrovského nánosu naleštěné propagandy, vyhroceného patriotismu a nabarvených dezinformací, které pokrývají národ, který známe jako Spojené státy americké. Souběžně s tím, co je skutečně téměř nepochopitelným množstvím růžových dezinformací o Americe, se objevuje stejné množství černě zabarvených informací o světě mimo Spojené státy. Ve stejném rozsahu, v jakém byli Američané vystavení sto nebo více let trvající pozitivní a neodpustitelně lživé propagandě o svém vlastním národě, byli také vystavení nesmírně lživé negativní propagandě a dezinformacím o světě za svými hranicemi.
Aby se celá záležitost ještě více zkomplikovala, postupně se ukázalo, že svět mimo Spojené státy byl natolik kontaminovaný americkou historickou mytologií a propagandou, že cizinci, a nejen Čechoslováci, žili, pokud jde o americkou realitu, do značné míry ve stejné pohádkové říši jako sami Američané. Aby toho nebylo málo, nakonec se ukázalo, že americká moc médií, reklamy, propagandy a dezinformací, kontaminovala nejen americký pohled na jiné národy, ale i názory národů v těchto zemích do té míry, že Češi a Slováci byli nadměrně vystavení, v nemalé míře díky zhoubným vlivům, jako je VOA a Rádio Svobodná Evropa, jak oslavným, tak i falešným obrazům Ameriky.
Dějiny Ameriky, které se na univerzitě nenaučíme
Téměř každý jednotlivec nebo rodina má to, čemu říkáme kostlivci ve skříni. Soubor možná trapných nebo dokonce ostudných událostí, politováníhodných činů, nepěkných rodinných příslušníků, nebo hříchů, kterých jsme se dopustili, a které bychom raději veřejně nepřiznávali. Věcí, nad kterými se nepozastavujeme a na které bychom nejraději zapomněli. Poznání nejen našich nedokonalostí, ale i odraz skutečnosti, že neděláme ani tak chyby, jako spíše někdy jednáme s méně čestnými motivy.
Do této kategorie patří i lži, které říkáme. Mnohé z nich nazýváme "bílé lži", obvykle jde o drobné vyhýbání se pravdě, často z pohodlnosti nebo dokonce z dobrého důvodu. Nepochybně všichni občas lžeme, ale je mezi námi vzácně málo těch, pro které lži tvoří základ našeho života, kdy v pravém slova smyslu "žijeme ve lži". Občas se setkáváme s lidmi, kteří lžou o svém vzdělání nebo pracovní historii, někdy své úspěchy značně zveličují, a v těchto případech mohou lži sloužit jako důležitá součást základu života člověka, který třeba na základě zcela falešných referencí získá vysoce placené místo, život, který by se částečně rozpadl, kdyby se dozvěděl všechny pravdy. Někdy se s tím setkáváme u podvodníků, jejichž existence se zdá být postavená na rozsáhlém a složitém splétání lží, jejichž život by se skutečně rozpadl, kdyby se pravda dostala na veřejnost. Tito lidé v jistém smyslu "žijí ve lži".
Od jednotlivců k národům, na světě existuje několik zemí, které spadají do této druhé kategorie, a jednou z nich jsou Spojené státy americké. Národ a lidé, kteří v každém smyslu žijí ve lži. Přitom prakticky celý základ jejich přesvědčení, jednání, historie, národní hrdosti a občanství je založený na věcech, které nejenže nejsou pravdivé, ale tvoří všeobjímající síť vymyšlených historických mýtů. To není plané tvrzení a není to obvinění, které lze vznést proti mnoha jiným zemím. Nevím o žádném místě týkajícím se Ameriky, kam bychom se mohli podívat a nenašli krajinu posetou nepravdami a podepřenou obrovskou konstrukcí mýtů, polopravd, pohřbených faktů, odvážně revidovaných dějin, nacionalistické propagandy a velkolepých otevřených lží. Je pravda, že většina národů si některé části své historie přikrášluje, ale Spojené státy jsou téměř světovým unikátem, protože jsou národem, který je skutečně postavený, a to téměř výhradně, na základech lží.
Kdyby se u většiny ostatních národů plně odhalily všechny jejich historické a politické lži a otevřeně zdokumentovaly všechny pravdy, stále by přežily. Pro Američany by ale existenční hrozba byla neúnosná a nevěřím, že by Spojené státy jako národ přežily, kdyby byly odhalené a potvrzené všechny jejich historické pravdy, a to takovým způsobem, že by se s nimi Američané museli konfrontovat jako se skutečností, kde by popírání nepřicházelo v úvahu.
Národ psanců a podvodníků
Jak v mnohých svých pořadech uvádím, Amerika stojí na krádeži postupů a patentů zbytku světa, ať už uplácením, špionáží nebo vydíráním. Stephen Mihm, odborný asistent americké historie na univerzitě v Georgii, napsal fascinující knihu s názvem "Národ psanců", ve které podrobně popisuje mnoho podvodů, padělků a zpronevěr, které Spojené státy zažily během industrializace. Já jsem pro účely tohoto pořadu přeložil část z této jeho knihy: "Před více než sto padesáti lety si dokonce i nejbližší obchodní partneři Ameriky zoufali nad americkým podváděním. Charles Dickens, který Ameriku navštívil v roce 1842, byl stejně jako mnozí Britové ohromený ekonomickými ambicemi obyvatel amerického národa a zděšen tím, co jsou schopni udělat kvůli zisku. Když poprvé vystoupil z lodi v Bostonu, zjistil, že městská knihkupectví jsou plná pirátských kopií jeho románů a románů jeho krajanů. Dickens později pořádal přednášky, ve kterých tuto praxi odsuzoval, a rozhořčeně psal domů: "krev se mi vařila, když jsem pomyslel na tu obludnou nespravedlnost". Ve Spojených státech na počátku 19. století byl kapitalismus, jak ho známe dnes, ještě v plenkách.
Většina lidí stále ještě žila na malých farmách a navzdory přetrvávajícímu mýtu, že Amerika byla férovou zemí, existovala spousta zákonů, jejichž cílem bylo udržet tržní ekonomiku na uzdě. Ale jak se obchod stával složitějším a rozprostíral se na větší vzdálenosti, tento nesourodý systém předpisů na místní a státní úrovni byl postupně převálcovaný novou generací podnikatelů, kteří obchodovali na kolečkách. Američtí výrobci, distributoři a prodejci potravin začali masově manipulovat se svými výrobky – doplňovali je levnými plnidly, používali nebezpečné přísady, aby zamaskovali kažení nebo dodali potravinám atraktivnější barvu.
Výbor rádoby reformátorů, který se sešel v Bostonu v roce 1859, zahájil jednu z prvních studií o čistotě amerických potravin a jeho zjištění nebyla příliš lákavá: zjistilo se, že cukrovinky obsahovaly arsen a barví se chloridem měďnatým; podvodní pivovarníci míchali výtažky z nux vomica, stromu, který dává strychnin, aby napodobili hořkou chuť chmele. Nakládané okurky obsahovaly síran měďnatý a pudinkový prášek obsahoval stopy olova. Cukr se míchal s pařížskou sádrou, stejně jako mouka. Mléko se ředilo vodou, pak se přidávala křída a ovčí mozek. Ukázalo se, že stokilové pytle kávy s nápisem "Fine Old Java" se skládají ze tří pětin ze sušeného hrachu, jedné pětiny z čekanky a pouze z jedné pětiny z kávy. Oč jiné je to dnes s různými aditivy, dochucovadly, stabilizátory a nekonečnou řadou éček, které se snaží dochutit, přisladit, přisolit, nebo přikyselit tam, kde je to zrovna potřeba? Pod rouškou různých postupů a potravinářských kodexů jde akorát o legalizaci téhož jako před 150 lety, akorát že delikátnější chemizovanou metodou.
Když ale Amerika po občanské válce začala potraviny ve větší míře vyvážet, začala nás tato praxe dohánět, a po nějaké době jsme i my přejali tuto hru na potraviny. Jeden z prvních mezinárodních skandálů se týkal "oleo-margarinu", náhražky másla, která se původně vyráběla alchymistickým postupem s použitím hovězího tuku, hovězího žaludku a pro jistotu i jemně nakrájených kravských, vepřových a ovčích vemen. Tato "mastná napodobenina", jak ji nazval jeden kritik, se dodávala do Evropy jako pravé máslo, což vedlo k prudkému poklesu vývozu másla v polovině 80. let 19. století. (Lstiví podnikatelé, kteří rozpoznali příležitost, skoupili v Bostonu pravé máslo, opatřili je padělanými etiketami britských výrobců másla a odeslali je do Anglie.) Ve stejném desetiletí se vyskytl podobný, i když méně znepokojivý problém, když britské úřady zjistily, že sádlo dovážené ze Spojených států bylo často falšované bavlníkovým olejem.
Ještě hůře na tom byl masný průmysl, jehož praktiky vyvolaly obchodní válku s několika evropskými státy. Špatné chování tohoto průmyslu ve 20. století je dnes dobře známé: "Upton Sinclair se domnívá, že sádlo, které obsahovalo stopy po občasných lidských obětech pracovních úrazů, bylo vyrobeno z hovězího sádla, drštěk a vedlejších produktů z telecího masa, klobásy z tuberkulózního vepřového masa. Na mezinárodní scéně ale došlo k několika prvním skandálům, zejména v roce 1879, kdy Německo obvinilo Spojené státy z vývozu vepřového masa kontaminovaného trichinovými červy a cholerou. To vedlo několik zemí k bojkotu amerického vepřového masa. Podobné obavy z hovězího masa nakaženého plicní chorobou tyto obchodní boje ještě zintenzivnily.
Potraviny byly samozřejmě jen začátek. V literární oblasti zůstávaly Spojené státy po většinu 19. století ve světě mezinárodních autorských práv psancem. Národní nakladatelé vesele pirátsky kopírovali knihy bez povolení, a aniž by autorům nebo původním vydavatelům zaplatili jediný cent. Když Dickens vydal sžíravý popis své návštěvy "Americké zápisky pro všeobecný oběh", byl, jak se sluší a patří, ve Spojených státech okamžitě pirátsky vydaný.
V jednom odvětví za druhým vyráběli američtí výrobci v 19. století padělky v pozoruhodném množství a lepili falešné etikety na místně vyráběné napodobeniny zahraničních piv, vín, rukavic a nití. Jak se píše v jednom z tehdejších článků: "Máme pařížské klobouky vyrobené v New Yorku, londýnský gin a londýnský porter, který nikdy nebyl v lodním podpalubí, superjemný francouzský papír vyrobený v Massachusetts." Zvláště proslulí byli padělatelé patentovaných léků. Bylo to trochu ironické, vzhledem k tomu, že většina těchto léků byla už tak dost falešná, ale to této praxi nezabránilo. Nejpropracovanější schémata spočívala v dovozu prázdných lahviček, jejich naplnění falešnými lektvary a následném nalepení falešných etiket od uznávaných evropských firem.
Američané měli také zvláštní talent na padělání peněz. Bylo to v době, kdy jednotlivé banky, nikoli federální vláda, dodávaly státu papírové peníze v nepřeberném množství takzvaných bankovek. Padělatelům se dařilo do té míry, že v roce 1862 mohl jeden britský spisovatel poté, co napočítal téměř 6000 různých druhů padělaných nebo falešných bankovek v oběhu, oprávněně ujistit své čtenáře, že "v Americe se padělání už dlouho praktikuje v měřítku, které se mnohým bude zdát neuvěřitelné". Konec citace z knihy Národ psanců od Stephena Mihma, odborného asistenta americké historie na univerzitě v Georgii. Takoví ti typičtí podfukáři od O’Henryho, prodávající zázračné mastě, hrnce, kastróly a pánve po vzoru moderních šmejdů,jsou jen slabým stínem a odleskem toho, co skutečně probíhalo. Tyto krádeže měly logické pokračování po druhé světové válce, kdy se zdokonalily špionážní systémy, a Američané mohli tak lépe odposlouchávat a nasávat informace, co se kde ve světě nového šustne. Řešil jsem to v mém dvoudílném pořadu Špionáž západních rozvědek. Stejně jako Američané masově uloupili všechny patenty, postupy a duševní vlastnictví Němcům. To jsem zase řešil v jiném pořadu. Americké bohatství je do velké míry založené na obrovských podvodech a otrocké práci, což si ukážeme za chvíli v tomto i příštím díle.
Kolonizace, práce a otroctví
Musíme vzít v úvahu, že obecný kontext bohatství obsahuje několik diskrétních dimenzí, které se většinou vzájemně vylučují. Království může být bohaté v tom smyslu, že jeho panovník disponuje velkým bohatstvím a mocí, ale to nic nevypovídá o jednotlivcích, kteří v tomto království žijí. Bohatství panovníka totiž může pocházet výhradně z toho, že olupuje obyvatelstvo. Naše obyvatelstvo je také rozdělené do dimenzí z hlediska sociálních tříd. Každý národ, ať bohatý nebo chudý, má bohatou vyšší třídu, což nám nic neříká o relativním bohatství národa jako celku. Pokud má země malou a zmenšující se střední třídu nebo podstatnou část nižší třídy žijící v chudobě, musíme zpřesnit naše chápání toho, co skutečně znamená být bohatým národem. Tyto případy, které svědčí o velkých příjmových rozdílech a kdy je relativně malá hrstka bohatých, zatímco většina bohatých není, by neodpovídaly našemu chápání bohaté země.
Národy podléhající neregulovanému kapitalismu budou obecně odpovídat výše uvedené definici s velkou příjmovou disparitou, která obsahuje relativní hrstku bohatých, ale pyramida bohatství velmi rychle klesá k chudobě. Neregulovaná kapitalistická země, jako jsou Spojené státy, může mít velkou část nebo většinu tohoto bohatství ve velkých korporacích a jejich elitních vlastnících, což je bohatství, které neproniká dolů k pracujícím. Jako příklad si můžeme vzpomenout na společnost Apple, která má několik velmi bohatých manažerů a několik set nezdaněných miliard v offshorech, ale průměrný pracovník Applu není podle většiny definic zdaleka bohatý a asi milion mladých lidí, kteří výrobky Applu skutečně vyrábějí a montují, by se dalo označit za chudé. Naproti tomu v socialisticky smýšlejícím státě bude menší vrstva extrémních boháčů a mnohem vyšší životní úroveň pro všechny ostatní, s mnohem větší střední třídou a malou nebo žádnou chudobou.
Co tedy ve skutečnosti myslíme tím, když o nějaké zemi říkáme, že je bohatá? Že vláda má obrovské příjmy nebo že panovník má velké bohatství? Že její korporace jsou nesmírně ziskové a bankéři nesmírně bohatí? Nebo máme na mysli, že se na tomto bohatství podílejí všichni obyvatelé země, včetně nižších vrstev, a že nikdo nežije v naprosté chudobě? Nakonec nejde o extrémní bohatství několika lidí, ale přece o životní úroveň všech obyvatel. Abychom získali reálný obraz o bohatství národa, musíme zkoumat nikoli nejvyšší vrstvy společnosti, které jsou vždycky a všude bohaté, ale naopak stav finančního zabezpečení méně privilegovaných členů této společnosti.
Demokracie vytváří bohaté elity, nikoliv bohaté národy
Američané byli od narození zasvěcovaní do teologie, že jejich národ je bohatý, protože jejich demokracie poskytla půdu pro lidi, kteří jsou podnikaví, inovativní a vynalézaví, a jejich svobody vytvořily palivo pro motor americké konkurenceschopnosti. Pokud si ale sundáme růžové brýle a odhlédneme od propagandy, zjistíme, že tato tvrzení mají jen malou nebo žádnou oporu v realitě. Ani jedno z výše uvedených tvrzení neposkytuje přesvědčivé důvody ani netvoří přesvědčivý příběh, který by vysvětloval bohatství Spojených států nebo západních národů obecně. Pravda leží jinde.
Často se nám předkládá tvrzení, že bohaté národy světa jsou téměř všechny volební demokracie. Přitom toto národní bohatství se nabízí jako důkaz nadřazenosti tohoto politického systému. Korelace ale není příčinná souvislost a neexistuje žádný důkaz o tom, že by americká forma vícestranické politiky nějak užitečně přispívala k bohatství kohokoli kromě těch, kteří jsou v pozici, kdy mohou přijímat protekci v té či oné formě. Je také pravda, že mnohé z těchto národů nebo regionů zbohatly za vlády, kterou rádi nazýváme autoritářskou, a k alternativním formám přešly až mnohem později.
Navíc, pokud je volební politika pozitivní silou pro národní bohatství, není tato síla rovnoměrně rozložena, protože můžeme najít některé silné protipříklady. Prvním z nich by mohla být Indie, "největší demokracie světa", která je sotva zářným příkladem bohatství a úspěchu. A ve skutečnosti svět disponuje množstvím chudých demokracií, existuje mnoho národů s kombinací základních atributů politiky více stran a žalostně nízkého HDP na obyvatele.
Kolonialismus: hořká pravda
Obecně se zdá, že veřejnosti uniká, že Spojené státy a většina ostatních západních zemí mají kromě volební politiky a kapitalismu ještě jeden společný rys, a tím je kolonizace. Amerika a západoevropské národy nezbohatly proto, že by byly demokratické nebo kapitalistické. Prakticky veškeré své bohatství získaly tím, že se přiživovaly na všech slabších národech světa a drancovaly je. Fakta jsou příliš jasná; není možné to nijak zamlčet. Britské impérium po staletí vzkvétalo díky tomu, že napadalo a drancovalo nespočet národů, a přitom zmasakrovalo nespočet milionů lidí. Totéž dělali Francouzi, Italové, Španělé, Portugalci, Holanďané, Němci a Turci. Stejně jako Američané, v jejich vlastním stylu.
Množství existující dokumentace o znásilňování a drancování těchto národů by pravděpodobně tvořilo hromadu sahající až na Měsíc. Seznam nelidských a barbarských činů, kterých se tito kolonizátoři dopustili, by také sahal až na Měsíc a zpět. Nebýt dobytí a kolonizace všech těchto národů v Americe, v Asii a Africe, na Blízkém východě, a drancování jejich bohatství, byly by dnes všechny tyto vychvalované kapitalistické západní demokracie přes veškerou svou tvořivost, svobodu a demokracii chudé jako Angola.
Britové, Evropané a Američané přistupovali k logistickým problémům kolonizace různými způsoby. Britové byli nejpraktičtějšími správci svých kolonií, zatímco Američané našli způsob, jak dosáhnout stejného výsledku pomocí dálkového ovládání. Výsledky ale byly stejné: chudoba, bída a útlak poražených a kolonizovaných, a nevýslovné bohatství koloniálních říší. Této kruté pravdě nelze uniknout. Bilance západních národů při svrhávání vlád a ničení národů kvůli jejich koloniálnímu drancování by měla myslící a cítící lidské bytosti přivést k slzám. Odpovědnost za tuto věčnou chudobu nesou západní národy, které tyto země napadly a kolonizovaly, připravily je o bohatství a zdroje a nesmírně přitom zbohatly. Po více než 100 let americká vláda za pomoci své armády a později CIA dosazovala v desítkách nejchudších zemí světa poslušné diktátory, zatímco americké nadnárodní společnosti získávaly stovky miliard zisků z těch nejskromnějších investic.
Nelze se vyhnout skutečnosti, že hlavní příčinou dnešní ekonomické nadvlády Ameriky je jejich vojenská a politická kolonizace, drancování národů zaručené instalací brutálních vojenských diktatur. Pod propagandistickou záminkou obrany demokracie nebo ochrany amerických zájmů postihl takový osud asi 50 národů. Takto Spojené Státy zbohatly. Nebylo to tím, jak se většina Američanů domnívá, že jsou "svobodní" nebo že mají "demokracii", ani tím, že jsou chytřejší nebo vynalézavější než jiné národy. Namísto toho se všechno odehrálo pomocí nezákonné a násilné vojenské síly, která prakticky zotročila mnoho desítek zemí jako brutální vojenské kolonie a využívala tyto národy jako dojné krávy. Amerika jednoduše kanibalizovala velkou část světa. Jak věcně napsal Samuel Huntington ve své knize Střet civilizací a přetváření světového řádu, cituji:
"Západ nezvítězil ve světě nadřazeností svých idejí, hodnot nebo náboženství, ale spíše převahou v uplatňování organizovaného násilí. Lidé ze Západu na tuto skutečnost často zapomínají, nezápadní lidé na ni nikdy nezapomínají."
Začalo to bratry Dullesovými a společností United Fruit Company ve Střední Americe. Přitom společnost ITT pomáhala financovat svržení místních vlád, a pokračovalo to dál. Celá Jižní a Střední Amerika, velká část Afriky a Asie, byly vystavené této značce americké "svobody a demokracie". Ve dvacátých letech 20. století vlastnil americký těžební gigant Anaconda veškerou čilskou měď, nejproduktivnější měděné doly na světě, a těžil miliardové zisky, zatímco Čile zůstávalo v chudobě. Když Čile přistoupilo ke znárodnění svých měděných dolů, Spojené státy okamžitě vyslaly CIA, aby zavraždila prezidenta Salvadora Allendeho, svrhla vládu a dosadila Augusta Pinocheta jako loutkového diktátora, muže, jehož brutalita byla pověstná, ale který společnosti Anaconda umožnil pokračovat v programu "drancování pro mír".
Po mnoho desetiletí udržovaly Británie, Francie a Spojené státy Írán v naprosté chudobě, a zbavovaly tento stát všech jeho ropných zásob, aby mohly financovat svá impéria, zatímco samotnému Íránu neponechávaly téměř nic. Když se Írán rozhodl znárodnit svůj ropný průmysl a převzít tak odpovědnost za své vlastní národní zdroje, Spojené státy vyslaly CIA, aby svrhla řádně zvolenou íránskou vládu Mohammeda Mosadekha a dosadila do funkce prezidenta šáha Rézu Páhlavího, jednoho z nejbrutálnějších a nejnelidštějších diktátorů moderní doby, který ale západním imperiálním národům umožňoval pokračovat ve svobodném drancování íránských zdrojů. V africkém Kongu strach Západu ze ztráty kontroly nad zdroji zlata, diamantů a kobaltu přiměl Spojené státy k dalšímu svržení, opět CIA, tentokrát zavražděním dalšího řádně zvoleného vůdce a dosazením dalšího brutálního diktátora, který podlehl úplatkům Západu. Od 20. do 60. let 20. století americké ropné společnosti za neustálých vojenských intervencí Spojených států vyčerpaly všechny známé zásoby ropy v Kolumbii, vydělaly miliardy a zanechaly zemi bez známé ropy. Americký prezident Calvin Coolidge zorganizoval svržení guatemalské vlády poté, co odmítla udělit další koncese Rockefellerově společnosti United Fruit Company, která už vlastnila polovinu orné půdy v zemi. Zejména ve Střední a Jižní Americe přinášel vojenský imperialismus Spojených států obrovské zisky a hospodářský růst, zatímco tyto země zůstávaly pohřbené v chudobě. Všichni američtí prezidenti používali propagandistické heslo "učinit svět bezpečným pro demokracii" jako záminku a předehru k další nezákonné kolonizační válce, ale prezident Woodrow Wilson nejjasněji vysvětlil skutečný význam tohoto pojmu v přednášce na Kolumbijské univerzitě v roce 1907, když prohlásil, cituji:
"Protože výrobce trvá na tom, že chce mít svět jako trh, musí ho vlajka jeho národa následovat a dveře národů, které jsou před ním zavřené, musí být vyražené. Ústupky získané finančníky musí být chráněné státními ministry, i kdyby tím měla být pobouřená suverenita neochotných národů."
S využitím kombinovaných zdrojů amerických průmyslových a bankovních kartelů byla využitá všechna dostupná masová média k vytváření a šíření příběhů o přednostech Spojených států a "americkém způsobu života". Tato nesmírně úspěšná kampaň přesvědčila obyčejné Američany, aby pracovali, bojovali a umírali pro spekulativní výhody americké válečné mašinérie. "Největší záhadou, kterou je třeba překonat, je zjevný rozpor mezi proklamovanými americkými zásadami a intenzitou praktik tajných operací." Philip Agee kdysi nazval CIA "neviditelnou armádou kapitalismu". Ve skutečnosti jeho závěr po odchodu ze [CIA] zněl, že kapitalismus se nikdy nemůže udržet bez rozsáhlých vojenských a tajných policejních sil, které by potlačovaly opozici vůči němu. Valentinova analýza vietnamského programu Fénix začíná uznáním, že CIA byla, a je, ústředním prvkem americké korporátní politiky. "Ve Vietnamu vyvinula společnost Phoenix jako intenzivní kampaň podnikového managementu a vztahů s veřejností pro takzvané "budování národa". Celkovým cílem "budování národa" je zničit původní a nacionalistickou infrastrukturu, tedy to, co by Američané považovali za svůj stát a místní samosprávu spolu se všemi společenskými organizacemi a sítěmi, jimiž jsou komunity organizované a udržované, a nahradit ji infrastrukturou, která funguje na stejném základě jako americká korporátní infrastruktura. CIA rozvíjela to, čemu se později začalo říkat, také eufemisticky, partnerství soukromého a veřejného sektoru neboli PPP projekty. Volný obchod ve skutečnosti znamenal, že se americké korporace záměrně vyhýbaly nákladům na správu ekonomicky výnosných území. Místo toho se dávala přednost tomu, čemu se říkalo "souostroví impéria". To znamenalo rozšířit britský princip nepřímé vlády vytvořením a podporou nominálně nezávislých režimů, které nesou veškeré sociální náklady prostřednictvím vyděračského zdanění, a zároveň zajistit, aby pracovní síla a přírodní zdroje byly volně přístupné americkým korporacím.
O divoké značce amerického kapitalismu svědčí telegram z října 1970, který pracovníci Henryho Kissingera zaslali pracovníkům CIA v Čile v reakci na zvolení nové vlády v Čile, která byla odhodlaná získat zpět kontrolu nad ekonomikou země od amerických nadnárodních společností, cituji telegram:
"Máme pokračovat ve vytváření maximálního tlaku na dosažení tohoto cíle s využitím všech vhodných zdrojů. Je nezbytné, aby tyto akce byly prováděné tajně a bezpečně, aby vláda Spojených států a americké ruce byly dobře skryté."
Edward M. Korry, americký velvyslanec v Čile, napsal, cituji: "Do Čile se pod Allendeho vedením nedostane ani matice, ani šroub. Jakmile se Allende dostane k moci, uděláme všechno, co je v našich silách, abychom Čile a všechny Čilany odsoudili k nejvyššímu nedostatku a chudobě."
Americká dobrotivost, humanita, lidská práva, a hlavně demokracie jak vyšitá, co říkáte?
Z knihy Howarda Zinna Říše nebo humanita? Co mě ve škole nenaučili o americkém impériu, cituji:
"Při čtení mimo třídu jsem začal skládat střípky dějin do větší mozaiky. To, co se zpočátku zdálo jako čistě pasivní zahraniční politika v desetiletí před první světovou válkou, se teď jevilo jako sled násilných intervencí: zabrání zóny Panamského průplavu Kolumbii, námořní bombardování mexického pobřeží, vyslání námořní pěchoty do téměř všech zemí Střední Ameriky, okupační armády vyslané na Haiti a do Dominikánské republiky." Konec citace. Motiv amerického establishmentu popsal Henry Luce, multimilionář a majitel časopisů Time, Life a Fortune, na počátku roku 1941 jako příchod Amerického století. Řekl, že nastal čas, aby Spojené státy uplatnily na svět plný vliv, a to pro účely, které uznáme za vhodné, a prostředky, které uznáme za vhodné. Těžko si můžeme přát upřímnější a přímočařejší prohlášení o imperiálním záměru."
Howard Zinn napsal, že v učebnicích dějepisu a projevech se neustále tvrdí, že americká armáda je "nástrojem civilizace", nikoli agrese, a že Spojené státy pouze šíří svobodu, lidská práva a demokracii po celém světě. Poté ale dodal: "Pro lid Spojených států, a vlastně pro lidi na celém světě, se tato tvrzení dříve či později ukáží jako nepravdivá. Rétoriku, která je často na první poslech přesvědčivá, brzy přehluší hrůzy, které už nelze skrýt: zkrvavená těla, utrhané končetiny, miliony rodin vyhnaných z domovů."
Robert Bowman, americký biskup a veterán z Vietnamu, napsal, cituji:
"Nejsme nenávidění proto, že vyznáváme demokracii, ceníme si svobody nebo prosazujeme lidská práva. Nenávidí nás proto, že naše vláda tyto věci upírá lidem v zemích třetího světa, po jejichž zdrojích touží naše nadnárodní korporace. Tato nenávist, kterou jsme zaseli, se nám vrátila v podobě terorismu a v budoucnu i jaderného terorismu."
Mnoho z dalších výroků jsem citoval v pořadu Soukromá armáda bankéřů a korporací. Proto nemá cenu citovat podruhé. Závěrem této kapitoly ocituji jen jeden výrok Freda Sherwooda. Fred Sherwood byl agentem CIA a potom, zřejmě za odměnu, dostal trafiku jako prezident Americké obchodní komory v Guatemale, a tento výrok je opravdu výživný, cituji:
"Proč bychom se měli obávat eskader smrti? Vždyť odpalují komouše, naše nepřátele. Já bych jim dal větší moc. Hergot, kdybych mohl, dal bych jim pár nábojů, a všichni ostatní taky. Proč bychom je měli kritizovat? Eskadra smrti – jsem pro."
Takoví psychopati pracovali v CIA a pak dostali zaslouženou trafiku v americké obchodní komoře v Guatemale.
Těmito všemi výroky jsem chtěl jen dokumentovat, že věci, o kterých jsem mluvil ve všech mých pořadech, které jsem dosud točil, a o kterých budu ještě hovořit v dalších šesti epizodách tohoto sedmidílného cyklu Jak Amerika zbohatla, nejsou vůbec žádnými smyšlenými fantaziemi nebo čirou fikcí. Jak vidíme, mnohem svéráznější a tvrdší názor zastávají pracovníci rozvědek, někteří podnikatelé, ekonomové, spisovatelé nebo novináři americké národnosti, kteří prozřeli. A určitě je to stálo mnohem více bolestnějšího úsilí než nás, protože oni jsou Američané. Jsou to lidé, kteří si prošli vlastním přerodem a posunuli se na vyšší úroveň poznání běhu světa a toho, co tyto síly pohání. Jsou to insideři, kteří se nepodvolili, ale naopak z této brutální mašinérie, která většinu lidí semele, oni vyšli ještě silnější. Díky tomu nám předávají jejich unikátní a neocenitelná svědectví, ze kterých si musíme brát příklad.
Kolonizace v americkém stylu
Kolonizace světa je složitá a obtížná záležitost, především proto, že většina národů se nechce nechat kolonizovat a má tendenci se bránit cizím invazím a zotročování svých obyvatel. Proto obvykle potřebujete velkou a silnou armádu, abyste mohli nejen podnikat invaze a dobývat, ale také často zabíjet, mučit a terorizovat velkou část obyvatelstva, abyste si udrželi poslušnost. Potřebujete také velké množství úředníků, kteří jsou ochotní se do těchto kolonií přestěhovat, aby zvládli logistiku drancování jejich bohatství a zdrojů. A to samozřejmě vyžaduje velké množství peněz a úsilí.
Také musíte v těchto koloniích normálně zůstat přítomní. Historie ukázala, že je poměrně obtížné být "nepřítomným kolonizátorem", protože kolonie mají tendenci rychle zapomínat a být neposlušné a zajímají se spíše o svá práva než o ta vaše. A co na tom, že jste museli potlačovat neustálé vzpoury, problémy s nakládáním všeho toho zlata a pokladů, sobecké rolníky, kteří místo opia raději pěstují potravinové produkty, jednání s místní vládou, která se brání zotročení svého lidu, to byla přece děsně těžká fuška. Ale Američané, vynalézaví jako vždycky, objevili nový a téměř bezproblémový způsob, jak kolonizovat svět, a přitom si zajistit stálý přísun pokladů ke svým břehům. Skutečnou kolonizaci na dálkové ovládání. Fungovalo to následovně:
– Vyberte si cílovou zemi s užitečnými přírodními zdroji.
– Vyhledejte ve vojenských velitelích skutečného patologického vraha bez loajality ke své zemi.
– Pošlete CIA, aby destabilizovala vládu, zorganizovala převrat a jmenovala vojenského velitele prezidentem.
– Zajistěte dostatečné financování, neomezené a bezplatné dodávky zbraní a zbrojního materiálu a vyškolte nového diktátora ve slavné "Škole Ameriky" v zásadách mučení a represí vůči civilnímu obyvatelstvu
– jasně vysvětlete novému loutkovému diktátorovi, že je pouze "doživotním prezidentem". Přitom toto období je dané výhradně jeho ochotou potlačovat místní obyvatelstvo a zároveň umožnit drancování národních zdrojů americkými korporacemi.
– Odpočívejte v Bílém domě a spravujte svou novou "kolonii" na dálku.
Fungovalo to skvěle, ve více než 50 zemích. Americké nadnárodní společnosti a bankéři mohli přijít, prakticky zotročit obyvatelstvo vyplácením špinavých mezd, vyvézt všechny zdroje a stát se nejen obscénně bohatými, ale i obrovskými společnostmi světového rozsahu.
Podle Steva Kangase "se tyto operace sponzorované americkou vládou a prováděné CIA, řídí stejným, opakujícím se scénářem: Nešťastné země se stávají terčem útoků z nejrůznějších důvodů: nejen kvůli ohrožení amerických obchodních zájmů v zahraničí, ale také kvůli liberálním nebo dokonce umírněným sociálním reformám, politické nestabilitě a neochotě vůdce plnit diktát Washingtonu. Často je hrozbou pouhý nástup populárního vůdce, kterého lid podporuje, protože hodlá provést pozemkovou reformu, posílit odbory, přerozdělit bohatství, znárodnit průmysl v zahraničním vlastnictví a regulovat podnikání s cílem chránit zaměstnance, spotřebitele a životní prostředí".
Aby toho CIA dosáhla, "používá všechny triky, které vynalezli: propagandu, vycpané volební urny, koupené volby, vydírání, sexuální intriky, falešné zprávy o oponentech v místních médiích, infiltraci a rozvrat opozičních politických stran, únosy, bití, mučení, zastrašování, ekonomickou sabotáž, eskadry smrti, a dokonce i vraždy". Spojené Státy si vytvořily vzor pro své kolonizace a vyučují tuto taktiku v nechvalně proslulé "Škole Ameriky", se kterou se setkáme později. Prozkoumáme také několik vybraných příkladů americké kolonizace v praxi a získáme představu o jejích výsledcích.
Kultivace příjmových rozdílů
Svět byl po mnoho desetiletí zvyklý považovat Spojené státy za nejbohatší zemi světa a spojovat bohatství jednotlivců s národní ekonomickou převahou. Příčiny tohoto stavu byly občas zkoumané v populárních médiích, ale málokdy s velkou přesností a pečlivostí, a nikdy bez pořádné dávky amerických propagandistických mýtů.
Zdá se, že jen málo Američanů, a ještě méně lidí jinde si uvědomuje, že americká vláda si byla plně vědoma své ekonomické dominance a sledovala ji jako cíl nejen v absolutním, ale i relativním vyjádření. Přinejmenším posledních 100 let, a možná ještě mnohem déle, byla "nadvláda prostřednictvím ekonomických rozdílů" nedílnou součástí americké zahraničněpolitické strategie, doprovázená plánovanou odpovídající převahou ve vojenské a politické oblasti. Zdá se to téměř surrealistické, ale Američané toužili nejen po bohatství a ekonomické nadvládě, ale také po ekonomické disparitě. Spojené státy chtěly být nejen bohaté a být bohatší než ostatní národy, ale také tyto ostatní národy udržovat v závislé chudobě. A tento postoj byl konstantní po mnoho desetiletí. Tak například.
Na konferenci v Mexiku v roce 1945 Spojené státy požadovaly "Hospodářskou chartu Ameriky", jejímž cílem bylo odstranit to, co nazývaly "metlou hospodářského nacionalismu", a byly odhodlané potlačit "filozofii nového nacionalismu, která zahrnuje politiku zaměřenou na širší rozdělení bohatství a zvýšení životní úrovně mas". Úředník ministerstva zahraničí vysvětlil, že to znamenalo americký nesouhlas s Latinskou Amerikou, která "byla přesvědčená, že prvním příjemcem rozvoje zdrojů dané země by měl být její lid". V souladu s tímto postojem Spojené státy souhlasily s uznáním mexické vlády pouze pod podmínkou, že se článek 27 mexické ústavy nebude vztahovat na americké ropné společnosti. Článek 27 stanovil, že mexická ropa je majetkem Mexika. Americký postoj důrazně prosazoval americký ministr financí Andrew Mellon, člen rodiny, která ovládala společnost Gulf Oil. To je jen jeden z mnohých takových příkladů.
Císařská výsada
Nyní budu hovořit o pohřbeném lékařském experimentu amerických vlád v Guatemale, kde velká skupina lékařů podporovaná ministerstvem zahraničí a CDC vedla jakousi válku v zemi, kde v rámci chybného vojenského experimentu nakazila nespočet tisíc lidí syfilidou a pak je všechny nechala pomalu zemřít. El Mundo, jedny z hlavních španělských novin, zveřejnily v srpnu 2011 článek s názvem "Guatemala, polní laboratoř Spojených států", ve kterém publicista přesně uvedl, že cílem Američanů bylo najít chudou zemi s nerozvinutou veřejnou infrastrukturou a zdravotnickými službami, kde by člověk s americkým přízvukem, bílým pláštěm a stetoskopem mohl pod záminkou léčení páchat jakákoli zvěrstva. A že ve čtyřicátých letech byla Guatemala ideálním místem, kde by se "ti nejnižší a nejubožejší" lidé stali snadnými oběťmi odporného experimentu, který byl v Americe bez skrupulí navržený. Hovořil jsem o tom v mém dvoudílném pořadu Biologické zbraně před několika měsíci.
Americká profesorka Susan Reverbyová, která se znala s některými účastníky tohoto "experimentu", napsala šokující revizionistickou apologii, ve které se ptá, cituji:
"Záleží na guatemalských zvěrstvech? Koho to zajímá? Co je na tom, kromě našeho "prudérního a zděšeného pocitu z toho, co dělali bez dovolení"? Potřebujeme další hrůzný příběh o "starých špatných časech" lékařského výzkumu?"
Pokračovala tvrzením, že na Guatemale záleží především proto, že "demonstruje vazby mezi periferií a metropolí", což je tvrzení vyžadující určité vysvětlení. "Metropole" je jiný výraz pro Mother City, kdysi eufemismus pro Londýn, centrum britského impéria. Periferie je zbytek impéria. V tomto kontextu jsou tato slova politickým konstruktem teorie světových systémů. Přitom periferie jsou země méně rozvinuté, které jsou krácené na svém podílu na světovém bohatství, země se slabými institucemi, nedostatkem technologií, nerozvinutým vzdělávacím a zdravotnickým systémem a obvykle maximálně vykořisťované vyspělými západními zeměmi. Jsou vnímané a využívané jako zdroj přírodních surovin, levné pracovní síly a zemědělských produktů. Jejich jediným účelem je přilévat palivo do ohně nadvlády vyspělých zemí. Charakter metropole, tedy vyspělých národů, jejichž příkladem jsou dnes Spojené státy, spočívá v jednosměrné diktátorské kontrole v ekonomickém, politickém a vojenském smyslu. Jde v podstatě o přímou vládu nad všemi nerozvinutými národy, ať už prostřednictvím kolonizace, nebo vojenského, hospodářského a politického nátlaku. Reverbyová, "profesorka myšlenek" pro mladé ženy na Wellesley College, nám tedy říká, že lidské tragédie v Guatemale jsou irelevantní. Však koho zajímá, co dělali? Říká nám také, že jediným důležitým aspektem těchto nelidských experimentů je to, že slouží jako živý příklad skutečného vztahu mezi několika bohatými bílými nadlidmi a miliardami barevných chudáků, tedy vztahu predátora a kořisti. Právě v roce 1945, přibližně ve stejné době jako tato zvěrstva v Guatemale, zahájila americká vláda svou hořkou kampaň za odstranění "metly ekonomického nacionalismu", ke kterému se hlásí chudé národy, které věří, že příjemci jejich zdrojů a rozvoje by měli být jejich vlastní občané. Výše jsem také zmínil politický dokument George Kennana z roku 1948, ve kterém se uvádí, že je třeba udržovat dramatický ekonomický rozdíl mezi Amerikou a všemi ostatními národy.
Od prvních dnů amerického národa to byla právě teologie nadřazenosti bílé rasy, která diktovala logiku, etiku a metafyziku americké elity, a právě v holém kontextu této odsouzeníhodné morální filozofie se tatáž americká elita, podporovaná americkou vládou, cítila nejen svobodná, ale měla přirozené právo využívat lid Guatemaly jako lékařskou zoologickou zahradu. Je to samozřejmě zcela nelidské, ale pro tuto vyvolenou elitu je přirozeným Božím řádem, aby se slabí a podvolení lidé stali prakticky užitečnými a podřízenými americkému užitku a honbě za štěstím. To je základní hypotéza, na jejímž základě americký systém funguje a kterou se vysvětlují přirozené důsledky amerického jednání. Na tento primární nástroj podřízení opovrhovaných slabých hrají akordy hudební harmonie západní židovsko-křesťanské víry.
Americký obchodní úspěch byl po mnoho desetiletí především výsledkem zahraniční politiky Spojených států skrze hlaveň zbraně. A dnes Spojené státy pokračují ve stejném kurzu, kdy pod záminkou "zajištění bezpečnosti pro demokracii" využívají svou vojenskou sílu k tomu, aby pomáhaly americkým nadnárodním společnostem drancovat zdroje východní Evropy, Blízkého východu, Ameriky a jihovýchodní Asie. Generál americké námořní pěchoty Smedley Butler, který byl jedním ze dvou Američanů, kteří dvakrát získali americkou Medaili cti, uvažoval ve 30. letech 20. století o sepsání své autobiografie a tvrdil, cituji:
"Jsou věci, které jsem viděl, věci, které jsem se naučil a které by neměly zůstat nevyřčené. Válka je jenom humbuk. Raketa je nejlépe popsatelná jako něco, co není tím, čím se zdá být většině lidí. Jen malá vnitřní skupina ví, o co jde. Je vedena ve prospěch několika málo lidí na úkor mas. Válka je raketou na ochranu ekonomických zájmů a naši vojáci jsou posílaní umírat na cizí půdu, aby ochránili investice velkého byznysu."
Smedley Butler dále napsal, cituji:
"Spojené státy běžně ničily demokracii po celém světě, zatímco jejich vůdci tvrdili, že demokracii šíří. Strávil jsem 33 let u námořní pěchoty. Přitom většinu času jsem byl prvotřídním svalovcem velkého byznysu, Wall Streetu a bankéřů. Stručně řečeno, byl jsem vyděrač, gangster kapitalismu. Účet za to nese široká veřejnost. Tento návrh zákona skládá strašlivé účty. Nově umístěné náhrobky, zohavená těla. Zničené mysli. Zlomená srdce a domovy. Ekonomická nestabilita. Zpátečnické zdanění pro generace a generace. V roce 1914 jsem pomáhal zajistit Mexiku, zejména Tampicu, bezpečí pro americké ropné zájmy. Pomohl jsem vytvořit z Haiti a Kuby důstojné místo, kde mohli hoši z National City Bank vybírat výnosy. Pomáhal jsem při znásilňování půl tuctu středoamerických republik ve prospěch Wall Streetu. V letech 1909 až 12 jsem pomáhal očistit Nikaraguu pro mezinárodní bankovní dům Brown Brothers. V roce 1916 jsem přinesl světlo do Dominikánské republiky pro americké cukrovarnické zájmy. V Číně jsem pomáhal zajistit, aby Standard Oil pokračoval ve své cestě bez překážek."
V jiném projevu generál Smedley Butler prohlásil, cituji:
"Válka byla z velké části otázkou peněz. Bankéři půjčují peníze cizím zemím, a když je nemohou splatit, prezident pro ně pošle námořní pěchotu. Já to vím – byl jsem na jedenácti takových výpravách."
V článku zveřejněném v časopise "Common Sense" v roce 1935 Smedley Butler uvedl, že za americkou námořní pěchotou stojí nechvalně známá banka Brown Brothers, Harriman, která se chová jako "vyděrači" a "gangsteři", aby vykořisťovala nikaragujské rolníky. Prescott Bush, dědeček amerického prezidenta George Bushe, byl výkonným ředitelem banky Brown Brothers, Harriman. Vzpomínáte si na můj pořad Utajení démoni nacismu, kde jsem tohle řešil ve druhém díle? Jak si Nacisté uchovávali své zlato a peníze v bance Union Banking Corporation v New Yorku, kterou řídil Prescott Bush?
Generál David Shoup, bývalý velitel námořní pěchoty Spojených států, v roce 1966 napsal, cituji:
"Věřím, že kdybychom měli a chtěli držet naše špinavé dolary nasáklé krvavými prsty stranou od záležitostí těchto národů, které jsou tak plné deprimovaných a vykořisťovaných lidí, dospěly by k řešení samy. A alespoň to, co dostanou, bude jejich vlastní, a ne americký styl, který nechtějí a především nechtějí, aby jim ho Američané cpali do chřtánu."
Je pravdou, že jedním z důvodů, a možná hlavním, proč se Spojené státy tak silně zaměřily na svou vojenskou sílu, bylo prosazování svých obchodních ambicí. Už v 50. letech 19. století používaly Spojené státy k prosazení obchodních požadavků "diplomacii dělových člunů" – námořní vojenské hrozby. Spojené státy tak následovaly model evropských koloniálních mocností, které si osvojily postup zastrašování národů, aby jim poskytly obchodní ústupky a hrubě nerovné smlouvy, a to pouhou hrozbou drtivé vojenské síly. Nejčastěji stačil pouhý pohled na flotilu válečných lodí u pobřeží, aby bylo dosaženo splnění téměř všech požadavků.
Byla to stejná námořní hrozba, která donutila havajskou královnu abdikovat a vydat svou zemi Američanovi, který toužil po plantážích tohoto národa, a později při donucení Japonska otevřít své hranice obchodu. Když se o této otázce baví dnešní Američané, jejich kolektivní názor je, že to možná nebylo moc hezké, ale "jediné, co jsme udělali, bylo, že jsme Japonsko přesvědčili, aby s námi obchodovalo, a to přece není špatná věc. Japonsko z toho mělo stejný prospěch jako my". Tento poněkud naivní a prostoduchý postoj ale ignoruje velké nerovnosti v obchodních dohodách, které byly následně uzavřené. A byl to právě tento akt vyděšení Japonska, který víceméně přímo vyvolal restauraci Meidži a nastartoval Japonce k jejich vlastnímu výboji imperialismu do Číny.
Každopádně přinejmenším po dobu posledních 200 let byla diplomacie "gunboat" nebo jedna z jejích variant dominantním způsobem, jakým Spojené státy získávaly nové obchodní partnery a naplňovaly své expandující imperiální ambice. V pozdějších letech, jak uslyšíme, bylo nejčastější variantou americké vlády svržení místní vlády a nastolení zajaté vojenské diktatury, která by dala volnou ruku americkým nadnárodním společnostem, aby doslova drancovaly zdroje každého národa a násilím zajistily téměř neomezené trhy pro americké zboží. Americká doktrína po většinu vlád vždycky tvrdila, že Spojené Státy mají právo uchýlit se k jednostranné síle, aby si zajistily "neomezený přístup na klíčové trhy, k dodávkám energie a strategickým zdrojům", jak se vyjádřil Bill Clinton.
Závěr
To by bylo všechno k tomuto prvnímu dílu Bílý muž pod bičem otrokářů, co uslyšíte ve druhém pokračování? Podíváme se na některé vybělené a vyčištěné historie vydrancovaných a vyplundrovaných států Amerikou, a na to si skutečně počkejte, protože to bude vážně jízda. Půjde o Panamu, Haiti, Guatemalu a několik dalších zemí. Pak se podívám a rozeberu velmi propracovaný otrokářský systém Spojených států, jak je americká ekonomika a prosperita založená na otrocké práci, a uvedu několik příkladů otrockých pracovních farem zemědělských agrokorporací, kdy totéž surové otroctví přetrvává až dodnes. Podívám se také na dětskou otrockou práci, která v Americe jen kvetla. Vracíme se skutečně do časů otroctví, když setřeme ten atraktivní pel moderních digitálních technologií a IPhonů?