Druhý díl pojednává o privatizaci a dopadu této ekonomické politiky na různé země a jejich obyvatelstvo. Vysvětluje, co je privatizace a jaké jsou její hlavní pilíře a kategorie. Dále se zaměřuje na konkrétní příklady, jako jsou Irák, Libye, Ukrajina, Řecko, Kypr, Irsko, Austrálie a Jugoslávie. Pořad popisuje, jak privatizace vedla ke zbídačení a destrukci zemí a jak bankéři a korporace těží z tohoto procesu na úkor lidí. Také se věnuje roli Mezinárodního měnového fondu a Světové banky v globální kolonizaci. V jedné kapitole se diskutuje o tom, kdo je zodpovědný za finanční krize, bankéři nebo lidé. Další kapitoly se zabývají privatizací vodních zdrojů, využíváním potravin jako zbraně a postdemokracií. Závěrečná kapitola shrnuje důležité body a nabízí náhled na to, jak se vyhnout negativním dopadům privatizace.
Úvod
Vítejte při poslechu bankéřských upírů. Povězme si pro připomenutí telegraficky, co jste slyšeli minule. Po důvodech vzniku privatizace a vysvětlení, že privatizace je ve vyšší perspektivě jen jednou součástí globálního plánu bankéřských upírů, jak se dostat k národním bohatstvím, že privatizace je jen jakýmsi klíčem, nikoli dveřmi, privatizace ty dveře odemyká a otevírá, tak potom všem jsem se podíval na státy. Zda jsou státy drahé a zda opravdu trh všechno vyřeší, jak dokola opakuje mantra neoliberálních ekonomů a poblouzněných libertariánů. Podíval jsem se na privatizaci státních služeb, jestli jsou soukromé firmy pro peníze nebo pro lidi. A pokud pro peníze, co potom proboha dělají ve státním sektoru. Jak můžou za státní peníze vydělávat pro svůj soukromý zisk, co je to za logiku. Uvedl jsem několik příkladů toho, jak reálně funguje privatizace páteřní infrastruktury státu, např. privatizace britské železnice, pošty nebo Telecomu. Podíval jsem se také na privatizaci vězeňství v Americe, kde jejich lobbisté chtějí, aby bylo odsouzeno co nejvíce lidí i za bagatelnější přečiny, protože čím více lidí půjde do vězení, tím větší budou mít zisky. I takhle může dopadat bezbřehá privatizace. Prozkoumal jsem křížení amerického kapitalismu a čínského komunismu, podíval jsem se také na čínský systém zdravotní péče z pohledu privatizace jeho částí, podíval jsem se na veřejné služby v rukou soukromých institucí, podnikl jsem takovou malou exkurzi do Tatcherismu a Reaganismu v 80. letech minulého století a porovnal jsem takové vštěpované dogma, zda platí mantra bohatého kapitalismu a chudého socialismu. Koncem předchozího prvního dílu jsem uvedl příklad z Číny v porovnání s Amerikou, jak Číňané hospodaří s přebytkem, který opět distribuují mezi lidi na zkvalitňování života obyvatel. Proto vřele doporučuji, abyste si první díl poslechli, protože jako vždy tento díl navazuje na díl tento.
Co je vlastně privatizace?
Zkusme si definovat samotný základ toho, co privatizace vlastně znamená. Privatizací se obecně rozumí prodej základní veřejné fyzické a sociální infrastruktury státu soukromým společnostem, včetně letišť, železnic, výroby elektřiny, přístavů atd., a také převzetí systémů zdravotní péče a vzdělávání soukromými ziskovými firmami. Ve slovníku Američanů a jejich evropských přátel bankéřů má ale privatizace rozšířený význam a to, co jsem uvedl výše, tvoří pouze jeden segment celkového plánu. Podívejme se na jednotlivé části.
Privatizace začala a téměř vždycky byla prováděna ruku v ruce s koloniální armádou, počínaje armádou britského impéria a později armádou Spojených států. Spočívala v surové agresi proti slabším národům, která umožnila několika evropským bankéřům a jejich nadnárodním společnostem získat do vlastnictví vytoužené bohatství a zdroje těchto národů. V prvním díle cyklu Krvavé historie CIA jsem probíral, že na počátku 20. století vlastnila americká United FruitCompany většinu Guatemaly včetně 70 % veškeré orné půdy, komunikačních zařízení, jediné železnice a lodního přístavu. Dále prostřednictvím vlastnictví většiny významných společností kontrolovala většinu národního exportu. Přesto americký prezident CalvinCoolidge zorganizoval svržení guatemalské vlády, když odmítla poskytnout další koncese. Tento model následoval v celé Střední a Jižní Americe, kde byla vláda jednoho státu za druhým nahrazována brutálním diktátorem financovaným Spojenými státy, infrastruktura byla rozkradena, zdroje vydrancovány a zplundrovány, zatímco obyvatelstvo bylo opakovaně terorizováno a udržováno v naprosté chudobě. V africkém Zairu, současném Kongu, evropští bankéři a průmyslníci tolik toužili po zlatě a diamantech, že využili CIA k zavraždění dalšího vůdce a dosazení dalšího diktátora, který se nechal podplatit Západem. Búrské války v Jižní Africe zorganizovali Rothschildové a další průmyslníci, kteří využili britskou armádu jako svého soukromého nástroje k vyhlazení obyvatelstva, které se bránilo kolonizaci a poté si přivlastnili zlatá pole a diamantové doly. Na celé žalostné epizodě s opiem v Číně se podíleli Rothschildové, Sassoonové a Russellové, podporovaní mocí britské armády za účelem exekuce, stejně jako na mnoha dalších věcech týkajících se Indie. Přinejmenším posledních 200 let přinášel vojenský imperialismus obrovské zisky a hospodářský růst Spojených států a nevýslovné bilionové bohatství hrstce bankéřů, zatímco nespočet národů zůstávalo pohřbeno v chudobě. Jednalo se o "privatizaci" v největším měřítku, jaké kdy svět zažil, zahrnující hromadné krádeže bohatství a zdrojů slabších národů vojenskou silou.
Irák a Libye: Plundrování, zbídačení a destrukce
Dvě z nedávných parodií, které se odehrály podle stejného vzoru, jsou zničení Iráku a Libye, a to ze stejných důvodů, tedy “privatizace" zdrojů těchto národů zahrnující zničení země a miliony obětí a "pacifikaci" obyvatelstva pomocí terorismu.
Svět by skutečně žasl, kdyby se dozvěděl, jak komerční byla americká invaze do Iráku, že Bremerových 100 rozkazů připravilo iráckou půdu pro zahraniční komerční kontrolu, která umožnila nadnárodním společnostem privatizovat celý národ. To je takový stupeň zahraniční a soukromé kontroly, jaký tu nebyl od dob Rothschildy ovládané britské Východoindické společnosti a jejích smluv o exteritorialitě. Po potlačení irácké armády Spojené státy a jejich přátelé z řad euroamerických bankéřů vyrabovali iráckou centrální banku, zbavili ji veškerého zlata a zahraniční měny a založili další soukromou centrální banku po vzoru FEDu se stejnými vlastníky. Zavřeli více než 200 iráckých státních podniků zaměstnávajících přes 500000 lidí a všechna tato průmyslová odvětví předali zahraničním firmám. Bremerovy zákony dále daly té samé malé zasvěcené skupině moc koupit v Iráku cokoli, včetně veškeré fyzické a sociální infrastruktury, a to za jakoukoli cenu. Přidělily americkým a britským ropným společnostem vlastněným stejnými lidmi výhradní právo kontrolovat nejméně 65 % ropných zásob Iráku, a to jak pro těžbu, tak pro prodej a určovat rozdělování příjmů a zisků přidělených Iráku i jim samotným. Tytéž zákony zajistily věčnou rentu společnostem Monsanto a Cargill tím, že zakázaly veškerá osiva kromě jejich geneticky modifikovaných a zakázaly používání jakýchkoli přírodních zásob osiva v Iráku. A samozřejmě jsou všichni tito cizinci osvobozeni od všech iráckých zákonů a daní. Přibližně totéž se odehrálo v Libyi, kde bylo zabaveno 30 miliard dolarů ve zlatě a zřízena soukromá centrální banka, která teď kontroluje libyjskou národní peněžní zásobu a příjmy z ropy.
Bankéřští supi se slétli na Ukrajinu
Model privatizace prostřednictvím invaze si dal na chvíli pohov po Reaganově vládě v 80. letech, kdy svět už nemohl strávit obrovská zvěrstva páchaná americkou armádou a jejími bankéřskými přáteli, ačkoli, jak jsem uvedl před chvilkou, se opět vrátil v případě Iráku a Libye. Jako dočasná náhrada se Američané a jejich manipulátoři obrátili k tomu, co Hillary Clintonová tak roztomile nazvala "podporou demokracie". To jednoduše znamenalo podporu domácích revolucí, podněcovaných a financovaných Spojenými státy, ale spoléhajících se na revoluci a občanskou válku při nastolování vyhovujících vlád. Konfiskace a drancování zdrojů a infrastruktury pokračovaly jako dříve.
Počátkem roku 2015 napsal Eric Zuesse v článku na Washington’s Blog, že plán na plošné "rozparcelování prostřednictvím privatizace" Ukrajiny byl původně vypracován v 90. letech LawrencemSummersem z Harvardu jako způsob, jak mohli američtí korporátní insideři "levně koupit aktiva SSSR, a tím vydělat na jeho rozpadu, když naplánovali masivní rozparcelování infrastruktury, zdrojů a průmyslových aktiv v celém bývalém Sovětském svazu". LawrenceSummers, jen pro pořádek, byl ministrem financí za Clintonovy vlády a také byl hlavním ekonomem Světové banky, tak už je nám to, doufám, jasné. Tento proces se dnes provádí na Ukrajině, přičemž aktiva zahrnují nejen průmyslovou infrastrukturu, ale i několik málo národních zdrojů včetně obrovských ukrajinských plynových polí. Jak poznamenal Eric Zeuss v jeho článku, cituji: "Západní agrární giganti nyní přicházejí na západní Ukrajinu, aby skoupili ukrajinskou zemědělskou půdu, která patří k nejúrodnějším na světě". Konec citace. Erik Zeuss napsal, že Victoria Nulandová z Obamova ministerstva zahraničí vybrala ukrajinského bankéře ArsenijeJaceňuka jako osobu, která má převzít kontrolu nad Ukrajinou. Plán vymyšlený finančníkem Georgem Sorosem a Barackem Obamou spočíval v privatizaci co největší části ukrajinské vlády v rámci zběsilého a překotného prodeje jejího majetku. Stejně jako v případě všech ostatních států, které se staly terčem útoku, jsou aktiva nabízená pouze několika zájemcům a budou prodána za ceny hluboko pod jejich skutečnou hodnotou, stejně jako tomu bylo například v případě Královské pošty a britských železnic.
Mezinárodní měnový fond a Světová banka byly hluboce zapojeny nejen do války, ale i do vynucování a financování "privatizace" Ukrajiny. Pokud by někdo potřeboval důkaz, že Mezinárodní měnový fond je jen západní kapitalistickou zástěrkou, teď vám ten důkaz předvedu: Zprávy v médiích odhalily, že Mezinárodní měnový fond před několika lety nabídl Ukrajině půjčku ve výši 17 miliard dolarů, která bude nenávratná a vyústí v hromadnou konfiskaci infrastruktury namísto splátek pod podmínkou, že Ukrajina bude souhlasit se zrušením všech omezení zemědělských biotechnologií a konkrétně s povolením společnosti Monsanto volně prodávat svá geneticky modifikovaná osiva a chemikálie na Ukrajině. Stejné firmy také manévrují s cílem koupit nebo jinak převzít kontrolu nad bohatou zemědělskou půdou Ukrajiny, která byla po staletí obilnicí východní Evropy.
Čtyři pilíře privatizačního domu
Tyto takzvané "půjčky" pocházejí od stejných soukromých evropských bankéřů, kteří se podíleli na tomto rozsáhlém převzetí orné půdy na mnoha kontinentech. Nepředstavují finanční pomoc v žádném reálném měřítku, protože půjčky budou splaceny stejným bankéřům – s úroky – ale za dodatečnou cenu nuceného prodeje národního majetku společnostem vlastněným a ovládaným stejnými bankéři. Zjednodušeně řečeno, bankéři říkají: "Půjčíme vám krátkodobé finanční prostředky pod podmínkou, že nám prodáte veškerý svůj majetek za polovinu jeho hodnoty, načež budete muset půjčky ještě splatit." Jak by na tom mohl být nějaký národ po takové dohodě lépe? A přesto je právě tento program násilně prováděn po celém světě.
K tomuto bodu bych nyní uvedl pilíře tohoto privatizačního domu. Za prvé: Přímá vojenská invaze a následná konfiskace majetku a za druhé: Destrukce zevnitř prostřednictvím podpory nestability a podněcování revolucí a občanských válek, aby bylo možno dosadit vládního vůdce, který by umožnil nerušené pokračování privatizace. Třetím způsobem je zavedení, kdekoli je to možné, obvykle násilím, soukromé centrální banky. To je specialita Rothschildů a jejich přátel, která přenáší prakticky úplnou kontrolu nad penězi a ekonomikou na malou skupinu mezinárodních supů a vystavuje tyto národy dravým hospodářským boomům a propadům.
Čtvrtý způsob, který se stal mezi bankéři koncem 70.a v 80. letech 20. století nesmírně populární, zahrnoval manipulaci s kurzem amerického dolaru a pravomoc FEDu kontrolovat likviditu a úrokové sazby. Jedním z nástrojů, které západní státy používají k rozebírání světa, je kontrola amerického dolaru ze strany FEDu. FED zaplavuje trh likviditou, zatímco hodnota dolaru je ve vztahu k ostatním měnám přemlouvaná k poklesu, tak úrokové sazby jsou stlačované k nule. To dále znehodnocuje dolar a činí dolarové půjčky atraktivními pro rozvojové země. Když se úvěrové knihy naplní, zástrčka se vytáhne. Peněžní zásoba se sníží, dolar se opět zvýší, úrokové sazby rychle vzrostou. Rozvíjející se země najednou čelí nemožným nákladům na obsluhu těchto dolarových půjček, přičemž jejich měny vůči dolaru prudce klesají a úrokové náklady se výrazně zvyšují. Přesně touto metodou byl do platební neschopnosti záměrně přinucen nespočet národů. Většina těchto dluhů rozvíjejících se zemí byla přijata za předpokladu, a často i ujištění, že FED bude i nadále zaplavovat svět likviditou a že dolar zůstane na nízké úrovni, což jsou ale vždy prázdné sliby. Rusko, Indonésie, Brazílie a mnoho dalších zemí touto zranitelností vůči zradě západních bankéřů velmi utrpěly. To přirozeně způsobilo masivní odliv bohatství z těchto chudších zemí do několika bohatých, ale především do osobních kapes několika málo euroamerických bankéřů.
Tito mezinárodní bankéři se spřáhli s americkým FEDem a Bank ofEngland, aby vytvořili likviditu, nízký dolar a nízké úrokové sazby, a pak podnítili národy a jejich velké společnosti, aby si vzaly dolarové půjčky, které většina z nich není schopna splácet. Když se do této pasti chytí dostatek důvěřivých obětí, FED poslušně zvýší úrokové sazby na nedostupnou úroveň, přičemž příjmy těchto států v zahraniční měně teď nestačí na obsluhu dluhu. Jejich domácí měna je vůči dolaru znehodnocena až o 30 %, což znemožňuje splácení. Pak se do toho vloží Mezinárodní měnový fond a Světová banka, které řídí ten vůz finanční záchrany. A ten vůz tyto národy udrží trvale v chudobě.
Řecko věčně na kolenou
Řecko je dobrým současným příkladem. Země, která není schopna splácet svůj dluh. Řecko bylo nuceno přistoupit k divoké hospodářské restrukturalizaci, omezit veškeré sociální služby včetně vzdělávání, zdravotní péče a důchodů a tyto prostředky přesunout na obsluhu dluhu. Protože to nestačilo, bylo Řecko donuceno prodat svou fyzickou a jinou infrastrukturu, ornou půdu, vodní zdroje a další hmotný majetek stejným bankéřům a jejich přátelům hluboko pod skutečnou hodnotou, což Řecko zanechalo v téměř trvalé bídě. Tento program je součástí rozsáhlého podrobného plánu, který se realizuje už mnoho desetiletí. V případě Řecka, mezinárodní bankéři donutili tuto zemi vložit prakticky veškerou veřejnou infrastrukturu a veřejný majetek do svěřeneckého fondu, nad kterým řecká vláda nemá žádnou kontrolu. Poté bankéři všechna tato aktiva prodali sami sobě doslova za haléře a Řecko se dostalo v podstatě do věčného bankrotu. Řecko nemá téměř žádný majetek, ale přesto je nuceno splácet obrovské "restrukturalizační" půjčky, které budou daleko za řeckými možnostmi splácet. To znamená věčně vyšší daně, zbídačování obyvatelstva a pomalou, ale konečnou destrukci řecké společnosti.
Nemohou splácet věčný dluh? Nuž, ať prodají
Skutečná moc peněz, která za těmito půjčkami stojí, se vždycky skrývala v pozadí, aby si vynutila výměnu dluhu za vlastní kapitál. To znamená, že když malá země není schopna splácet své půjčky, předá svou ornou půdu a fyzickou infrastrukturu bankéřům za cenu obvykle hluboko pod její skutečnou hodnotou. Poté, co je ekonomikám poskytnuta přiměřená doba na stabilizaci, se proces opakuje, přičemž hlavním podněcovatelem je americký FED, který spolupracuje s lidmi, kteří se zabývají skrytými penězi a kteří poskytují finanční prostředky Světové bance a Měnovému obchodnímu fondu. Stejný proces probíhá i u domácích společností v těchto zemích, které jsou povzbuzovány k půjčkám v amerických dolarech za velmi nízké úroky.Poté jsou zrazovány stejnými bankéři, kteří svévolně zvyšují směnný kurz dolaru a úrokové sazby, aby tyto společnosti přivedli k bankrotu nebo do bankrotu. Následně převezmou kapitál a vlastnictví za haléře. Během posledních 50 nebo 60 let jsme se dočetli o mnoha bankrotech států a společností, které se staly obětí tohoto záměrného procesu drancování národů.
Potraviny jako zbraň: Africké kolonie
Je až s podivem, jak často se OSN a jejím agenturám ve spolupráci s mezinárodními bankéři daří využívat potraviny jako zbraň ve snaze udržet ekonomickou nerovnost. Třeba na počátku roku 2000 donutil Mezinárodní měnový fond africký stát Malawi prodat své nouzové zásoby obilí, aby splatil dluhy země, které byly v té době malé a nevyžadovaly tak drastická opatření. Podle tehdejších zpráv v médiích Mezinárodní měnový fond dále nutil Malawi k provádění katastrofální politiky masové privatizace, která zemi přivedla na pokraj nejhoršího hladomoru v její historii. Přibližně ve stejné době v Somálsku Světový potravinový program OSN "zahájil distribuci celoroční pomoci v podobě obilí právě ve chvíli, kdy zemědělci v zemi přiváželi svou úrodu na trh". Zemědělci samozřejmě nebyli schopni prodat své obilí v konkurenci se záměrně načasovanými neomezenými bezplatnými dodávkami OSN. O rok později se proces opakoval, tentokrát s využitím branné moci etiopské armády, která potlačila místní nesouhlas. Tímto a dalšími opatřeními se OSN a Mezinárodnímu měnovému fondu podařilo zcela zničit všechno, co zbylo ze somálského domácího zemědělství, a národ tak navždy zůstal v područí bankovních supů.
Mezinárodní měnový fond a Světová banka: Nástroje globální kolonizace
V rozvojovém světě se už dávno ví, že instituce jako Mezinárodní měnový fond a Světová banka jsou pouze jedním z prostředků, kterými západní mocnosti ovládají své kolonie. Finanční politiky, které jsou rozvojovým zemím vnucovány výměnou za finanční pomoc, jsou přesně ty, které způsobí maximální koloniální dusno, aby těmto zemím zabránily v jakémkoli možném hospodářském nebo sociálním pokroku. Jsou to prostě nástroje imperiální finanční moci, které vlají pod moralistickými vlajkami liberalizace volného trhu, zatímco drancují své oběti. V novém mezinárodním režimu politické a finanční závislosti spojené s neustálou vojenskou hrozbou jsou nerozvinuté národy nadále vykořisťovány Západem v rámci mezinárodního kapitalistického systému, "kde je prakticky nemožné, aby se jakákoli země od celkové struktury oddělila". Joseph Stiglitz, nositel Nobelovy ceny za ekonomii a disident, bývalý hlavní ekonom Světové banky, popisuje, že "přinesl katastrofu Rusku a Argentině a zanechává za sebou stopy zdevastovaných rozvojových ekonomik". V článku ve Wall Street Journal se uvádí, že "(vedení banky) se striktně řídí teorií, kterou vyvinuly rozvinuté země pro rozvojové země, aby se tyto země nestaly rozvinutými".
Světová banka a Mezinárodní měnový fond byly primárně vytvořeny za účelem drancování rozvojového světa jménem vládnoucí třídy Spojených států a Evropy, kterou tvoří především velmi malý počet bankéřů a průmyslníků. Rozvojové projekty Světové banky často ničí místní kulturu a životní prostředí a zároveň téměř zdarma poskytují infrastrukturu pro další zisk nadnárodních korporací se sídlem ve Spojených státech. Finanční opatření nařízená Mezinárodním měnovým fondem nutí k opuštění zdravotnických, vzdělávacích a sociálních programů a umožňují, aby veřejný majetek, jako je infrastruktura, získaly americké nebo evropské nadnárodní společnosti a bankéři za zlomek jeho skutečné hodnoty. "Čistým důsledkem toho všeho je, že v rozporu s pečlivě pěstovaným mýtem rozvojové země převedly do Spojených států mnohem více bohatství, než bylo převedeno na ně, a o to samozřejmě jde." George Monbiot ve svém článku Empire ofCapital (Říše kapitálu) trefně poznamenal, že tyto instituce a velké mocnosti, které je ovládají, donutily asijské národy liberalizovat své měny jen proto, aby na ně mohli zaútočit finanční spekulanti jako George Soros a GoldmanSachs. Američané četli o "asijské finanční krizi" prezentované jako o jakémsi náhodném božím činu, aniž by se dozvěděli, že byla záměrně naplánována a provedena. Všechny recepty Mezinárodního měnového fondu jsou určeny k vysávání rozvojových zemí a udržování příjmových rozdílů. George Monbiot napsal, že jsou nástrojem finanční moci bohatých Západoevropanů, kteří neukončili svou koloniální kontrolu, dokud nezavedli jiné prostředky podmanění.
Nejsem si jistý zdrojem tohoto citátu, ale stojí za to ho zopakovat. Ten citát zní:
"Slabé země jsou nuceny privatizovat svá nejcennější aktiva a zdroje, vždy za zlomek ceny jako při požáru, čímž je celému nerozvinutému světu,jehož obyvatelstvo je v honbě za penězi jen dráždidlem na jedno použití, vnucena nevyhnutelná bída. Všechny příběhy jsou podobné: bankéři a jejich průmyslníci cítí v národě zisk a začnou pomocí Mezinárodního měnového fondu a Světové banky drancovat tyto malé národy, aby je připravili o zdroje a infrastrukturu. Jde o tak rozsáhlé odvětví, že evropští Rothschildové údajně založili samostatnou banku jen proto, aby v ní drželi veškerý majetek, kterého se tyto národy násilím zbavily. V případech, kdy finanční destrukce selže, Spojené státy, ovládané stejnými lidmi a využívající svou armádu jako soukromou armádu bankéřů, použijí svou vojenskou sílu k otevření dveří a odstranění všech překážek bránících nerušenému drancování, nejčastěji za cenu obrovských lidských obětí. Hovořil jsem o tom ve svém pořadu Soukromá armáda bankéřů a korporací. Tento pochod ke globální tyranii se zdá být téměř nezastavitelný."
Lidé jako zisk aneb když není co plenit
A nezůstává jen u národních bankovních účtů nebo jejich korporací; drancováni musejí být i lidé, tento proces se lidově nazývá úsporná opatření, nebo slýcháváme také zeštíhlení. William Blum přesně vystihl situaci, když napsal: "Právě pod vlivem Reaganovy administrativy začaly Mezinárodní měnový fond a Světová banka široce prosazovat balíček opatření známých jako strukturální přizpůsobení – zahrnující deregulaci, privatizaci, důraz na vývoz a škrty v sociálních výdajích. Uvrhl postupně jednu zemi rozvojového světa za druhou do ekonomické bídy. Tehdejší šéf Mezinárodního měnového fondu byl upřímný ohledně toho, co mělo přijít, když v roce 1981 řekl, že pro země s nízkými příjmy je "přizpůsobení obzvláště nákladné z lidského hlediska"."
Bankéři jsou nejen ochotni, ale i dychtivi poskytovat půjčky, o nichž vědí, že jsou nesplatitelné, a pak si vynutit národní "restrukturalizaci" privatizace, která jim umožní zabavit základní infrastrukturu a miliony akrů půdy jako kompenzaci a vynutit si zrušení většiny sociálních služeb včetně školství a zdravotnictví. Národy dostatečně slabé na to, aby kapitulovaly před těmito požadavky, a takových je mnoho, jsou odsouzené k věčné chudobě a otroctví v nejhorší koloniální tradici. Ty, které odmítají kapitulovat, jsou napadeny nebo je jejich vláda svržena CIA, aby dosadila loutkového diktátora, který se podřídí masovému drancování vlastní země. K tomu druhému došlo ve více než 50ti chudých zemích. Hovořil jsem o tom v pětidílném cyklu Krvavá historie CIA.
Finanční krize na Kypru
Vzpomeňme nanedávnou finanční krizi na Kypru, který neměl dostatečná infrastrukturní aktiva na pokrytí dluhu a neměl dostatečný prostor, pokud jde o omezení sociálních služeb. Takže draví bankéři požadovali – a dostali – konfiskace z bankovních účtů samotného obyvatelstva. Všechny účty jednotlivých bank byly obstaveny v rozsahu od třiceti do šedesáti procent svých aktiv, aby byla bankéřům zajištěna hotovostní platba na státní dluh. Bankéřitéměř bláznili radostí, protože se jim současně podařilo splnit samostatný politický cíl – ještě jednou potrestat Rusko. Mnoho Rusů mělo totiž na Kypru uloženo mnoho miliard dolarů, a právě tyto účty byly obzvláště zacíleny a vyčerpány – až do výše devadesáti procent.Rusové byli přitom bezmocní, protože tato akce byla provedena pod záštitou Mezinárodního měnového fondu a Světové banky, a tedy podle "právního řádu".
Kdo je zodpovědným za krize? Lidé nebo bankéři?
Dr. Paul Craig Roberts ve svém článku napsal, že "řecká hospodářská krize je důsledkem úsporných opatření, která byla Řekům vnucena, aby soukromé banky nedosáhly ztrát z úvěrů poskytnutých Řecku. Účelem politiky úsporných opatření bylo stanovit, že za chyby bankéřů je odpovědný řecký lid, nikoliv bankéři sami. Politika úsporných opatření byla vytvořena elitou s cílem přimět obyčejné lidi, aby pokryli ztráty bankéřů tím, že přijmou snížení důchodů, zaměstnanosti, veřejných služeb a rozprodají veřejný majetek za výhodné ceny klientům bank. Půjčky Mezinárodního měnového fondu a podmíněné programy jsou mechanismem, kterým jsou země drancovány. Žádná země nikdy neměla prospěch z programu Mezinárodního měnového fondu. Prospěch z něj mají pouze věřitelé dané země". Paul Craig Roberts poznamenal, že jedním z očekávaných výsledků bude revoluce a svržení vlády, která zaprodala řecký lid a její nahrazení oligarchou jmenovaným bankéři, jak se to stalo v jiných zemích. Paul Craig Roberts také poznamenal, že na počátku hospodářské krize byla řecká pravoslavná církev vystavena ostrým útokům západních médií, které byly odvetou za to, že církev hlasitě hájila chudé.
Irsko: Lide, utahuj opasky!
K něčemu podobnému došlo v případě Irska, kde stejní evropští bankéři tak účinně vyděsili irskou vládu, že převzala veškerou odpovědnost za ztráty těchto bankéřů a zaručila se za splacení obrovských bankovních závazků z veřejných prostředků. Jinými slovy, irská vláda slíbila, že od obyvatelstva získá mnoho desítek miliard dolarů potřebných k pokrytí ztrát mezinárodních bankéřů. Kdyby obyvatelé Irska tuto událost plně pochopili, došlo by k lidové revoluci a irští politici by byli pověšeni na kandelábrech v ulicích.
Rekapitulace: 4 pilíře privatizačního domu + bonus
Protože opakování je matkou moudrosti, zopakujme si zásadní skutečnosti. Teď tedy máme čtyři pilíře privatizačního domu: za prvé: přímá vojenská invaze, za druhé: zvenčí podněcované a financované vnitřní svržení vlády, za třetí: zavedení soukromé centrální banky a za čtvrté: půjčky bankéřů, poskytované přímo nebo prostřednictvím služeb Světové banky a Mezinárodního měnového fondu a manipulace amerického dolaru a úrokových sazeb ze strany FEDu.
Pátý pilíř, jehož hnacím motorem je méně zjevná, ale stejně závažná chamtivost bankéřů, závisí ve svém úspěchu na zhoubném propojení neoliberálního kapitalismu s americkou morálkou, která hlásá, že žádný stát nemá legitimní roli v čemkoli, co by mohlo přinést příjmy. V tomto duchu jsou třeba i české státní podniky v očích bankéřů doslova ohavností, a aby se vyhnuly spravedlivému trestu, musí být okamžitě prodané GoldmanSachs a Blackstone. Samozřejmě ve jménu "zvýšení konkurence". Tento nový kapitalismus je nejen protispolečenský, ale i násilný až brutální. Američané a jejich přátelé bankéři prakticky požadují, aby všechny státy rozprodaly svou fyzickou infrastrukturu, obvykle za 50 % nebo méně její skutečné hodnoty na základě morálního postulátu, že přece přirozeným právem soukromého podnikání je eliminovat vládní angažovanost ve všem, kde lze dosáhnout zisku. Tato rétorika se do značné míry opírá o smyšlenou a krutě překroucenou západní morálku, která je prezentována jako "správná věc". Politické a vojenské nátlaky se také snaží přesvědčit národy, že odmítnutí prodat svůj majetek supům by ospravedlnilo přísné hospodářské sankce nebo potenciální invazi. Právě tato filozofie si vynutila prodej britských železnic, Královské pošty a mnoha dalších podniků této malé skupině. Tento kapitalistický liberalismus je zodpovědný za to, že Kanada prodala všechna svá letiště a pronajala své zpoplatněné dálnice a také za masivní privatizaci ve Spojených státech, která zahrnuje všechno od věznic po školy.
6. pilíř privatizačního domu: Matrjoška s americkou mašlí
Existuje šestý pilíř, který si s obrazem privatizace často nespojujeme, ale přesto je nejdůležitější. Tvoří ho to, co vidíme jako fúze a akvizice významných firem v nezápadních zemích. Ten se povrchně jeví jako nejméně zhoubný, ale má stejné cíle jako ostatní –tedy plná ekonomická kontrola ekonomiky. To je důvod, proč jsou zejména americké nadnárodní společnosti tak extrémně dravé, vyhledávají a skupují každou významnou národní značku v každé zemi a ničí ji. Konečným cílem je, aby tytéž malé skupiny bankéřů a průmyslníků ovládly celou významnou průmyslovou kapacitu národa, od potravin po zboží osobní péče, od automobilů po spotřební zboží. Hovořil jsem o tom v pořadu Soukromá armáda bankéřů a korporací. Jak jsem už poznamenal, kontrola přibližně třiceti procent podílu na trhu s určitým výrobkem postačuje k ovládnutí kulturních hodnot tohoto výrobku, a tak se podíl na trhu promítá do kulturní i obchodní nadvlády. Když sedíme v našich domovech a kancelářích, málokdy nás to napadne. Čteme třeba o tom, že jedna zahraniční společnost koupila velkého domácího konkurenta, a málo o tom přemýšlíme. Čteme o tom, že banka GoldmanSachs a její přátelé koupili největší dodavatele masa v Číně nebo že nějaký "hedgeový fond" koupil kontrolu nad prakticky veškerou výrobou a distribucí kuchyňského oleje v Číně. Vidíme, jak korporace Proctor& Gamble kupuje a likviduje desítky ceněných národních domácích značek nebo jak totéž dělá Coca-Cola nebo Pepsi a dosahuje přitom dominantního podílu na trhu. Ale vnímáme je jako nesouvisející události a nespojujeme si všechny drobné body. Nesouvisející ale nejsou; skupina lidí, která stojí za těmito nákupy, fúzemi a akvizicemi společností, není velká. Tvoří ji především a často výhradně přesně ti samí bankéři, kteří jsou zodpovědni za zničení Iráku a Libye a finanční krize v zemích, jako je Řecko. Jsou to ti samí lidé, kteří jsou zodpovědni za současné ekonomické sankce vůči Rusku a převrat na Ukrajině, a to ze stejných důvodů.
Privatizační upíři: Pouhá krev nestačí!
Výše uvedené pilíře, tedy pátý a šestý, spočívají v "dobrovolném" předání veřejného i soukromého majetku téže skupině privatizačních upírů. Až tento privatizační program dospěje ke svému konečnému závěru, stane se vlastníkem centrální banky, veškeré významné fyzické infrastruktury, většiny orné půdy, sociální infrastruktury včetně zdravotnictví, školství a sociálních služeb a všech významných obchodních podniků stejná malá skupina mezinárodních bankéřů a průmyslníků. To je dlouhodobý plán, který má ale jednu slabinu: upíři mohou vlastnit vše, co má v zemi komerční hodnotu, ale vláda si stále zachovává konečnou kontrolu prostřednictvím svých zákonodárných, regulačních a daňových pravomocí. Nepomůže vlastnit výnosný podnik, pokud mi vláda zdaní všechny zisky, ani vlastnit všechna letiště a železnice, pokud vláda stanoví jízdné a jízdní řády. V případě země na jedno použití se vždy můžeme uchýlit k vojenské invazi a v případě významnějších národů, těch, které jsou příliš velké a mocné na to, aby je bylo možné snadno napadnout, můžeme používat politický, diplomatický a vojenský nátlak, uplatňovat ekonomické sankce, pokoušet se podněcovat občanské nepokoje a podporovat vzpoury, revoluce a občanské války a možná nakonec dosáhnout svého.
Přátelské národy: Prodejte nám svou duši!
Poslední kategorie, tedy národy, které jsou údajně našimi přáteli, ale představuje obtížný problém. Jak jednat s takovou Kanadou, Austrálií, Japonskem, Británií nebo Itálií, když nám nechtějí prodat svou duši? A to je důvod, proč jsou Transpacificképartnerství TPP, a evropskéTTIP tak důležité. Tyto dohody, prezentované jako obchodní, však ničím takovým nejsou, a jen malá část jejich obsahu se týká obchodu v jakémkoli smyslu. To, čím jsou, je převod suverenity, způsob, jak lstí získat od "spřátelených" zemí to, co nelze získat přímým jednáním a čeho bankéři, alespoň dočasně, nechtějí dosáhnout vojenskou silou.
Robert Kuttner v článku pro Huffington Post z počátku roku 2015 tak dokonale napsal: "Takzvané Transatlantické obchodní a investiční partnerství TTIP ve skutečnosti vůbec není obchodní dohodou, ale sérií opatření, jejichž cílem je podpořit další deregulaci ekonomické, finanční, zdravotní, pracovní, bezpečnostní, soukromé a environmentální ochrany na obou stranách Atlantiku. TTIP byla navržena korporacemi s cílem oslabit pracovní sílu a vládu." Jádrem těchto takzvaných partnerství je postup řešení sporů mezi investorem a státem, ve kterém se suverénní státy, tedy ty, které dokumenty podepisují, dobrovolně vzdávají své suverenity nad prakticky všemi obchodními, vlastnickými a sociálními právy ve prospěch mezinárodního mimosoudního orgánu se "soudci" jmenovanými stejnými upíry, o kterých jsem se zmiňoval. Když národ podepíše tyto dokumenty TPP, dobrovolně předává většinu své soudní moci neviditelné třetí straně, která má na srdci pouze zájmy mezinárodních bankéřů. Tento mezinárodní soudní orgán v rámci smlouvy TPP nahrazuje a překonává dokonce i nejvyšší soud dané země. Jeho rozhodnutí jsou konečná a každý stát, který dohody podepsal, se jimi musí řídit. Mezinárodní soudní orgán je v podstatě zcela samostatný a zcela nový nadnárodní soudní systém, který stejně jako NATO nepodléhá nikomu jinému než tajnému spolku mezinárodních bankéřů, kteří ho vytvořili. V každé zemi bude mít tento tribunál absolutní soudní moc nad soudy jednotlivých států.
Teď slabé vlády, které odprodají svou infrastrukturu soukromým vlastníkům, fakticky ztratí své pravomoci v oblasti "legislativy, regulace a daní", protože tribunál TPP může místní vládu přehlasovat a donutit ji, aby vyčerpala své vlastní i veřejné bankovní účty a zaplatila mezinárodním bankéřům a průmyslníkům všechny peníze, které by vydělali, kdyby neexistovala žádná místní vláda, která by bránila jejich chamtivosti. Pokud chce země uzákonit zákaz kouření, bude muset těmto firmám zaplatit všechny peníze, které by vydělaly prodejem tabáku, kdyby žádná vláda neexistovala. To se dnes v Austrálii a dalších zemích skutečně děje. Vnitrostátní zákony na ochranu občanů v oblastech, jako je bezpečnost potravin, životní prostředí nebo zdravotní péče, budou automaticky znamenat obrovské náklady na úhradu pro neoliberální kapitalisty, kterým se díky těmto zákonům zmenšují zisky. Britský deník Guardian ve svém článku poznamenal, že "země jako Česká republika, Slovensko a Polsko, které jsou v obchodních dohodách zahrnujících tento druh vztahu mezi investorem a státem, byly zažalovány 127krát a přišly o ekvivalent peněz, za které by mohly zaměstnat 300000 zdravotních sester na jeden rok". V tomto systému by národy už nebyly suverénními státy, ale pouze kontrolovanými vazaly mezinárodních bankéřů.
Austrálie splácí dluh
Počátkem roku 2015 agentura Reuters informovala o tom, že evropští investiční bankéři jsou v extázi ze zjevně ochotného rozhodnutí australské vlády rozprodat velkou část infrastruktury této země "za účelem splacení dluhu", a to položky zahrnující přístavy, zpoplatněné dálnice, elektrické sítě a elektrárny a další. Australská veřejnost si jistě nebyla vědoma této blížící se katastrofy, ale národním politikům zřejmě nedošlo, že jednorázový prodej majetku za cenu hluboko pod tržní hodnotou zanechá národ nejen dočasně bez dluhů, ale také trvale bez majetku. Nemluvě o trvale zvýšených veřejných výdajích na dotování nevyhnutelného omezování služeb a zvyšování cen, které brzy bude nad síly široké veřejnosti i jejích společností.
Sonda do duše kořistnických bankéřů
Člověka opravdu zajímá, o čem tito lidé přemýšlejí, pokud vůbec přemýšlejí. A jaké tlaky, peníze či propaganda je k těmto rozhodnutím vedly.
Jacob Rothschild ve svém projevu v roce 1983 prohlásil, že v budoucnu budou existovat "dva typy institucí – celosvětová společnost poskytující finanční služby a mezinárodní komerční banka s globální obchodní kompetencí". George Ball, náměstek ministra zahraničí za Johna Kennedyho a Lindona Johnsona a jednatel banky LehmanBrothers prohlásil, že mezi Rothschildovou vizí celosvětových nadnárodních společností, samozřejmě všech vlastněných bankami a národními státy nakonec dojde k vážným konfliktům. George Ball prohlásil, cituji:
"Nadnárodní podnik je moderní koncept vyvinutý pro potřeby moderní doby. Národní stát, velmi staromódní myšlenka, je špatně přizpůsobený potřebám našeho současného složitého světa."
A jsme u toho. Mezinárodní bankéři mají v úmyslu nahradit "staromódní" národ nebo stát svými nadnárodními smlouvami TPP a mezinárodním soudním orgánem, které se nebudou zodpovídat nikomu jinému než těmto bankéřům. Budou zcela mimo dosah národních vlád, zákonů či obyvatelstva a nakonec budou vynuceny vojenskou silou NATO, až se Spojené státy stanou postradatelnými. Vlády, které tyto smlouvy podepíší, se dobrovolně vzdávají prakticky celé své národní suverenity ve prospěch těchto několika evropských bankéřů, a to bez vědomí lidu. To je smrt náboženství demokracie, odstranění posledního zbytku vlivu veřejnosti na vládu, ale zdá se, že si to málokdo uvědomuje.
Postdemokracie: Státy jsou poslední překážkou globální hegemonie
George Monbiot napsal, že, cituji: Postdemokracie označuje naši politiku, ve které staré struktury jako jsou volby a parlamenty, zůstávají zachovány, ale nejsou obývány politickou mocí. Moc se přesunula na jiná fóra, která nepodléhají veřejné výzvě: "malé soukromé kruhy, kde politické elity uzavírají dohody s korporátními lobby"." Konec citace. Uvedl také nejdůležitější bod, a to, že vytvoření těchto nadnárodních agentur "nesnižuje ani neodstraňuje státní moc, ale přesouvá ji z občanské kontroly do kontroly korporací". Jinými slovy, národní vlády přenesou většinu své moci na malou skupinu mezinárodních bankéřů, jejichž jména ani neznají a jejichž konečné cíle si nedokážou cynicky představit. Rob Urie na serveru Counterpunch napsal, že není všeobecně pochopeno, že nedávné změny západní politické ekonomie "by se daly nejlépe popsat jako neoliberální fašistický převrat … předávající občanské rozhodovací pravomoci nadnárodním agenturám". Kdosi napsal, že "tato koncentrace nevídané soukromé moci do té míry, že je silnější než národní státy, je fašismus", což profesor správy věcí veřejných Colin Crouch definoval jako "postdemokracii v její nejčistší podobě". Opět čistý fašismus, jak předpověděl Alexander Tytler a další, kteří tvrdili, že demokracie se vždy zhroutila do fašismu kvůli své zranitelnosti vůči vnější kontrole ze strany bohatých, mocných a chamtivých.
Opět rekapitulace 6 pilířů privatizačního domu
Opět si to shrňme. Vraťme se na chvíli k našemu výčtu těchto pilířů privatizace. Máme tu následující: za prvé: přímá vojenská invaze, za druhé: zvenčí vyvolaný státní převrat, za třetí: centrální národní banka v soukromém vlastnictví, za čtvrté: zmanipulované bankovní úvěry, za páté: dobrovolné nakládání s veřejným majetkem a za šesté: dobrovolné nakládání se soukromým majetkem.
6. pilíř privatizačního domu
Často slýcháme o dispozicích kategorie šestého privatizačního pilíře, tedy o převzetí velkých domácích firem cizinci, které jsou definovány jednoduše jako "fúze a akvizice", aniž by nám bylo kdy dostatečně podrobně vysvětleno pozadí těchto převzetí nebo jejich dlouhodobé důsledky. Pro nás je to tak, že Proctor& Gamble nebo Pepsi koupí další přední světovou značku pracího prášku nebo koly, ale nevidíme v tom důvod k obavám. Nikdy se nedozvíme o událostech, které vedly k možná vydíranému a nečestnému převzetí, ani o tom, že tyto domácí značky v tichosti zanikly a tisíce lidí zůstaly bez práce. Nikdo nám neřekne, jaké případné dopady na společnost obětí nebo obchodní prostředí mělo zvýšení podílu na trhu, a nikde nenajdeme jména konečných příjemců těchto událostí.
5. pilíř privatizačního domu
Někdy se dozvídáme o dispozicích kategorie pátého privatizačního pilíře, tedy prodeji veřejného majetku. Například o nedávném prodeji britské Královské pošty skupině těchto "soukromých" investorů, ale téměř bez jakýchkoli informací v pozadí, s výjimkou dočasných stížností, že majetek byl prodán za 50 % své hodnoty. Nikdy nejsou uvedeny žádné informace o tom, jak byli politici donucení prodat životně důležitý národní majetek za někdy směšné ceny, např. jako v případě nejrušnější kanadské zpoplatněné dálnice za 10 % její ceny. Nikdy nám nejsou poskytnuty ani výsledné negativní dopady těchto nákupů v kontextu, který by umožnil inteligentní posouzení velikosti těchto zločinů. A o zločiny se jedná, nenechte se mýlit. Britský železniční systém byl nejen prodán hluboko pod svou skutečnou hodnotou, ale noví majitelé zařídili, aby politici poskytli obrovské veřejné dotace v řádu miliard dolarů těmto teď už soukromým podnikům. Takže bankéři sice koupí britský železniční systém, to je to pravicové podnikání, ale vlády jim ten nákup ještě vrátí kompenzací v podobě naprosto levicových dotací. Je veselé, jak ti, co si říkají pravičáci, řvou, že dotace je socialismus, přerozdělování, ale ti největší bankéři a korporace, vzor pravicového podnikání a kapitalismu, si dotace od vlád nechají klidně vyplácet. To je v pořádku. Nechutné pokrytectví. Nicméně bankéři a průmyslníci na tom vydělají, protože to, co investovali do nákupu třeba britských železnic, jim britská vláda zase vrátí v podobě masivních dotací. Bankéři dvakrát vydělají, ale národ dvakrát prodělá. Nejen, že se zbaví svých klíčových železnic, ale ještě ty peníze, které získal, v dotacích vyplatí těmto bankéřům. To je prostě chucpe vypasené a macaté!
Poté, co bankéři prostřednictvím britské vlády vysáli miliardy z veřejných rozpočtů a zároveň přivedli jejich soukromou železniční společnost k bankrotu, byla železnice prodána zpět britské vládě a po refinancování a postavení na zdravé základy byla opět zprivatizována, čímž naši bankovní upíři získali další peníze už potřetí. Oni si s námi pohrávají, a v zákulisí mají hlínu a legraci z toho, jak si s námi přehazují, a ty blbé vlády jim jdou bez remcání na ruku. Oni koupí železnici, vláda jim zaplatí dotace, oni přivedou železnici k bankrotu, a zase ji zpátky vykostěnou prodají, a vláda tu železnici opět musí postavit na nohy.
Nikdy se nám také nedostane podrobného zhodnocení obrovského zvýšení jízdného a omezení služeb, které nevyhnutelně následují po těchto prodejích. Kdyby byly všechny tyto relevantní informace předloženy veřejnosti najednou a ve srozumitelné podobě, dočkali bychom se revoluce do rána a nejeden politik a bankéř by byl buď uvězněn, nebo pověšen na nejbližším stromě.
4. pilíř privatizačního domu
Občas se dozvídáme o čtvrté kategorii privatizačního domu, která je důsledkem zrady bankéřů, ale jen v nejstručnějších obecných formulacích. Ve sdělovacích prostředcích se objevují zprávy o privatizačních programech vnucených státům údajně za účelem splacení nesplacených úvěrů, ale nikdy se neobjevují žádné podrobnosti o infrastruktuře nebo společnostech, které se těchto prodejů účastní. Nikdy se nedozvíme údaje o skutečné hodnotě prodávaného majetku, jména uchazečů, průběh výběrového řízení, skutečně zaplacené ceny nebo jména kupujících. Stejně jako v případě páté kategorie privatizačního domu se nikdy nedozvíme o cenách prodeje za zbytkovou hodnotu, následných dotacích a omezení služeb. Nikdy se také nedozvíme jména bankéřů v pozadí, kteří tyto prodeje prosadili, ani podmínky, za kterých tato aktiva získali, a téměř nikdy se nedozvíme, o jaká aktiva byly tyto poškozené národy přesně připraveny. Když se o těchto privatizacích čtvrté kategorie privatizačního domu dozvíme, je nám situace popisována jako obdoba toho, kdy je někdo zadlužený u své banky, nemá okamžitou hotovost na splacení úvěru, a tak prodá druhé auto, které ve skutečnosti stejně nepotřebuje a vyrovná účty. Nic nemůže být dále od pravdy, a nic nemůže být větší lží. Majetek, který bankovní upíři požadují, je majetkem s nejvyšší hodnotou a největším dlouhodobým zdrojem příjmů. A téměř vždy je to majetek, který je nejkritičtější pro zachování suverenity a pro hospodářský rozvoj země. Položky jako například dopravní a komunikační systémy – bez kterých se země nemůže rozvíjet, ale jejichž rozvoj je teď zcela v rukou zahraničního bankovního supa, který nemá zájem o místní rozvoj, ale o maximální vytěžení bohatství z této země. Z toho plyne věčná chudoba obyvatelstva a nevýslovné bohatství bankéře.
Vzhledem k nadměrné kontrole médií stejnou skupinou lidí je veřejné vnímání těchto dispozic čtvrté kategorie privatizačního domu silně chybné a mimořádně matné a nemá žádný vztah k jejich mimořádně zločinné realitě. Často se stává, že národ, např. jako je dnes Řecko, prakticky zbankrotován těmito dravými bankéři, bude nucen zbavit se své infrastruktury a dalšího národního majetku nikoliv prostřednictvím jakéhokoliv výběrového řízení, ale prostě v dražbě, kdy se zúčastnění bankéři o bohatství široce podělí se svými přáteli, kteří s tímto procesem nemají nic společného. V případě Řecka totiž bankéři požadovali, aby vláda vložila více než 50 miliard dolarů z nejcennějšího veřejného majetku země do "svěřeneckého fondu", který byl "zcela mimo dosah" řecké vlády. Stejní bankéři se pak těchto aktiv zmocní za malý zlomek jejich hodnoty, přičemž řecká vláda nemá žádnou pravomoc zasáhnout, ani požadovat spravedlivou cenu, a dokonce ani znát konečný výsledek. Bankéř nejenže požaduje, aby dlužník prodal své auto přímo bankéři, a nikoli na volném trhu, ale prodává je za zlomkovou cenu, a dále požaduje, aby dlužník prodal svůj dům a další auto některému z blízkých přátel bankéře. Majetek zabavený v rámci tohoto procesu často zahrnuje věci, které bychom nečekali – rozsáhlé pozemky orné půdy a vlastnictví vodních vrstev. Je vám zřejmý plán, který za tím stojí? Díky postupnému opakování dvou nebo tří krizí této čtvrté kategorie privatizačního domu se může stát, že nerozvinutý národ se ocitne s většinou své orné půdy natrvalo v rukou malé skupiny predátorů, kteří budou na věčné časy kontrolovat většinu potravinových zásob tohoto národa. To je cena, kterou země platí za jednání se Světovou bankou a Mezinárodním měnovým fondem.
3. piliř privatizačního domu
O třetím pilíři, tedy o zavedení centrální banky v soukromém a zahraničním vlastnictví, se téměř nikdy nedozvíme, ačkoli tyto banky existují v mnoha zemích a všechny jsou vlastněny stejnými bankovními rodinami jako jsou třeba Rothschildové. Mnohé z nich, například v Iráku a Libyi, byly násilím vnuceny poražené zemi, která byla nedávnou "osvobozeneckou válkou" natolik vyčerpána, že nebyla schopna odporu. Současně se vznikem nové banky dochází k vyrabování veškerého zlata a deviz staré banky, ale tato informace se téměř nikdy nedostane k uším veřejnosti. A veřejnost ve většině případů nemá takové znalosti, aby dokázala ocenit parodii, kterou to představuje. V případě Iráku i Libye byly stávající centrální banky okradeny o zhruba 30 miliard dolarů, v každé z nich jen ve zlatě, nemluvě o neustálém drancování, které nyní budou moci provádět majitelé nových bank. Dokonce i v případě takového "protektorátu" jako je Ukrajina, bylo prvním krokem těchto bankéřů vyprázdnění ukrajinské státní pokladny o 25 miliard dolarů ve zlatě, které bylo odvezeno do "úschovy" a už nikdy nebylo spatřeno. Tito bankéři nechránili Ukrajinu před Ruskem; připravovali ji na to, aby byla vyrabována.
1. a 2. pilíře privatizačního domu
Abych toto shrnutí doplnil, nikdy se nedozvíme o existenci, natož o okolnostech privatizačních dispozic v první a druhé kategorii, tedy těch, které jsou důsledkem vojenské agrese, rozumějme osvobozenecké války podle západní hantýrky nebo zvenčí podněcovaného a financovaného svržení vlády. Ale drancování zde je skutečně ohromující. Pachatelé tohoto rozsáhlého "privatizačního" programu jsou nejen ambiciózní a trpěliví, ale zabývají se i extrémně dlouhodobým plánováním. Tento proces probíhá a je realizován už 100 a více let. Už dříve jsem zmínil, že před 100 lety vlastnila americká United FruitCompany většinu Guatemaly – včetně 70 % veškeré orné půdy, komunikačních zařízení, jediné železnice a lodního přístavu. Díky vlastnictví většiny významných společností kontrolovala většinu národního exportu. Výše jsem uvedl několik informací o Iráku a Bremerových všemocných zákonech, které těmto bankéřům dávají trvalou kontrolu prakticky nad každým odvětvím irácké ekonomiky a také několik informací o tom, co jiní nazývají "rozparcelováním" Ukrajiny. To se stalo v každé z více než 50 zemí, kde bankéři použili americkou armádu jako svůj nástroj ekonomického dobývání. Hořká pravda o ekonomickém rozparcelování se ale téměř nikdy nedostane na veřejnost, a to z toho důvodu, že svobodu slova má jen ten, kdo drží mikrofon, a mikrofon drží titíž lidé.
Privatizace vodních zdrojů: Bushova mafie a Nestlé
Rodina George Bushe zakoupila 300000 akrů půdy na největším jihoamerickém a také světovém vodním zdroji, který se nachází pod Argentinou, Brazílií, Paraguayí a Uruguayí. Během údajné mise do Paraguaye pro UNICEF, Dětský fond OSN, Jenna Bushová, dcera George Bushe mladšího, v roce 2006 zakoupila 100000 akrů zřejmě za účasti amerického ministerstva zahraničí, místní americké ambasády a vyjednávala přímo s loutkovým prezidentem. Důvod, proč to nabývá na důležitosti, je ten, že mnozí varují, že budoucí bitvy se nebudou vést o ropu, ale o vodu. Dalším důvodem je, že ti samí bankéři a jejich přátelé, zčásti v rámci korporace Nestlé, prohlásili, že "voda není lidským právem", že je "extrémním přesvědčením" myslet si, že lidé mají na vodu právo a že pitná voda je "surovinou a potravinou", která by měla být "privatizována a komercializována". Předseda představenstva a bývalý generální ředitel společnosti Nestlé Peter Brabeck způsobil na internetu velký výbuch, když se rozšířilo video, ve kterém tato tvrzení pronesl. Odezva byla tak silná, že nakonec svá veřejná prohlášení zmírnil, ale neměli bychom očekávat, že se jeho filozofie změní. V závěru videa byl zobrazený úsek jednoho z továrních provozů Nestlé, který nás měl přivést k přesvědčení, že bychom měli skupině Nestlé fandit jako spasitelům lidstva, zatímco plánuje získat do svého vlastnictví výhodné zásoby pitné vody na celém světě.
Madeline Albrightová v Jugoslávii: Žena s krvavýma rukama
Podívejme se ještě jednou na Madeline Albrightovou, ženu, která je držitelkou Guinnessova rekordu jako nejplodnější vražedkyně dětí v dějinách světa. Albrightová byla také hluboce zapojena, spolu s několika blízkými přáteli, do zničení Jugoslávie, když silně podporovala, plánovala a organizovala bombardování Srbska. Madeline a její spolupracovníci z Bílého domu zosnovali 78 dní nepřetržitého bombardování srbských měst a infrastruktury, což byla nejdelší nepřetržitá bombardovací kampaň v dějinách světa. Jugoslávská federace se rozpadla v záplavě smrti a utrpení, etnických čistek a nevýslovné brutality ze strany západní koalice vedené Spojenými státy. Uprostřed všeho toho chaosu se samozřejmě stala také hlavním kandidátem na privatizaci. V rámci tohoto procesu oddělili Kosovo od Srbska, přičemž Kosovo je malinký kousek země, který sám o sobě nic neznamená, ale z amerického geopolitického hlediska zaujímá jedno z nejstrategičtějších míst v celé Evropě. Umožní Spojeným státům kontrolu nad potenciálními trasami ropovodů a plynovodů do EU z Kaspického moře a Blízkého východu a také zaručí CIA kontrolu nad mnohamiliardovým obchodem s heroinem, protože Kosovo a Albánie byly po desetiletí hlavními tranzitními trasami heroinu do Evropy.
Účast Albrightové na zničení Srbska a vyčlenění Kosova bylo citlivé téma, které se Bílý dům usilovně snažil pohřbít, ale které se stalo veřejným a značně kontroverzním, když vyšlo najevo, že kosovská státní telekomunikační a poštovní společnost byla dotlačena k nucené "privatizaci" a že investiční firma Albright Capital Management získala do vlastnictví majetek, jehož hodnotu BloombergBusinessweek odhadl na téměř 800 milionů amerických dolarů. Vládní místa ve Spojených státech jsou skutečně velmi dobře placená. Albrightová je také spolu s Jacobem Rothschildem a Georgem Sorosem spoluinvestorem v investiční společnosti, která plánuje převzít tisíce věží mobilních telefonů v Africe v hodnotě 350 milionů dolarů. George Sorose si můžeme připomenout jako osobu, která z vlastní kapsy financovala klokaní soudní proces se srbským prezidentem Slobodanem Miloševičem, kterého chtěli mezinárodní bankéři zabít, což se jim prostřednictvím takzvaného mezinárodního trestního soudu podařilo. Albrightová také založila Albright Group, "mezinárodní strategickou poradenskou" firmu se sídlem ve Washingtonu, jejímiž klienty jsou například Coca-Cola a MerckPharmaceutical.