Bankéřští upíři

1. díl

audio

Ekonomické a sociální hodnoty: Co je spojuje a co rozděluje

Protože si všímám, že stále více a stále silněji mohutní vlna fašizace společnosti, a to nejen z pohledu covidismu, ale i z pohledu ekonomiky, rozhodl jsem se vypracovat dvoudílný speciál, ve kterém budu rozvíjet to, o čem jsem hovořil ve většině svých předchozích pořadů. Hlavně budu snášet argumenty ohledně nesprávnosti a pomýlenosti blábolů o takzvané privatizaci všeho a všude. Právě to definuje fašismus, kdy vládnou korporace a jednotlivec jako člověk nemá prakticky žádná práva. To se pozoruhodně protkává s neomarxismem, ve kterém také jednotlivec nemá žádná práva, protože i tady vládnou tři pilíře – sociální, genderová a rasová rovnost plus kult ochrany klimatu. Proto je fašizace (stejně jako neomarxizace) společností extrémní. Jde o obě protilehlé strany, které na sebe vrhají světlo. Podobně jako Slunce, které vrhá světlo na Měsíc. Jde o dvě strany téže mince. Nicméně je potřeba si uvědomit, že stále více lidí agresivně prosazuje tento styl fašistického myšlení v oblasti ekonomiky. Slepé klanění se před kultem hromady peněz bez ohledu na to, jak byly peníze získány s odkazem na devadesátkové "trh to vše vyřeší" a další variace ala malý a štíhlý stát. Ve skutečnosti jde o postupnou demontáž státních kompetencí, které ultrapravice „outsourcovala“ či zprivatizovala. S tímto postupem ale stát za chvíli nebude mít kontrolu vůbec nad ničím, pokud ještě nějakou má, protože pravice salámovou metodou všechny státní kompetence převede na privátní firmy, společnosti, nevládní organizace. Korupce zůstane ale stejná jako ve státním vlastnictví. To, co stát dělal dříve osvědčenými zavedenými postupy, teď firmy musí znovu vymyslet, samozřejmě za draho. Stát to musí stejně uhlídat, aby vše proběhlo v pořádku, tedy další náklady. V podstatě jde o proces oslabování státu. Tím nás chtějí přesvědčit, že jsou patrioti, že jsou vlastenci. Ve skutečnosti ale potichu demontují, rozkládají a oslabují stát. Chtěl bych ještě úvodem poznamenat, že nejsem příznivcem vypaseného státního šimla, který kontroluje každý aspekt našeho života a vodí nás za ručičku – tohle můžeš, tohle nesmíš, na to je nebo není zákon. Ale stát je nutno vnímat jako instituci, která musí přispět ke zkvalitnění našeho života. Obávám se, že bezhlavou a bezbřehou privatizací se právě tohle neděje.

Je třeba zdůraznit a podtrhnout, že v životě existují větší hodnoty než ekonomická efektivita a neregulovaný kapitalismus. O mnoha věcech, které děláme, nerozhoduje ekonomika, ale naše společenské a osobní hodnoty. Děláme je z lidských důvodů, které nesouvisejí s ekonomikou nebo ziskem. Kdyby se naše činnosti omezovaly na ekonomiku, nikdy bychom neměli řadu věcí, které jsou možná ekonomicky nedostatečné, ale užitečné, krásné nebo prostě zábavné. Fyzická a sociální infrastruktura národa není primárně, a ve většině případů ani minimálně, komerčním podnikem, a ani by neměla být. Výroba elektřiny, zajištění všeobecných komunikací, účinný dopravní systém jsou budovány pro národní dobro. To platí ještě více pro sociální prvky, jako je vzdělávání, zdravotní péče a systém sociálního zabezpečení. Všechny tyto a další prvky jsou základními potřebami pro blahobyt národa a jeho lid, které se nebudujíza účelem obohacení několika elit, ale ve prospěch obyvatelstva. Stejně jako národní obrana. Jsou to základní povinnosti národní vlády, a v žádném případě by neměly být považovány za komerční příležitosti pro chamtivé dravce. To, že si nějaký GoldmanSachs nebo Blackstone řekne: "Hele, na tomhle bychom mohli vydělat miliardy," není důvodem, proč jim to dovolit.

Američtí zastánci privatizace infrastruktury se snaží argumentovat tím, že motiv zisku, jinými slovy chamtivost, vždycky nějak přinese nejlepší výsledek. Jenže takový výsledek je nevyhnutelně nejlepší jen pro malou hrstku lidí, zatímco 99 % obyvatel a blahobyt států úměrně tomu trpí. Správným měřítkem fyzické a sociální infrastruktury národa je veřejná prospěšnost, nikoli ziskovost. Měřítkem zdravotnického systému národa je zvyšující se celkové zdraví a blahobyt lidí, nikoliv výše zisku, který může Blackstone nebo Carlyle Group získat z vlastnictví nemocnic. A aby byla naplněna odpovědnost za veřejnou prospěšnost, musí samotná koncepce veškeré infrastruktury vycházet výhradně ze základních priorit národa a potřeb jeho obyvatel, nikoli z chamtivosti finančníků. To není zanedbatelný bod. Zastánci privatizace nevyhnutelně tvrdí, že bude "efektivnější", což znamená pouze to, že mohou vysávat veřejné peníze ze soukromého procesua dále, že privatizace "vytvoří pracovní místa". Přitom záměrně opomíjejí, že jakákoli pracovní místa vytvořená v soukromém sektoru budou více než kompenzována ztrátou pracovních míst ve veřejném sektoru. Jak by to mohlo být jinak? Pokud převedeme zametání ulic z městské samosprávy na soukromou společnost, pak samozřejmě soukromá společnost "vytvoří pracovní místa", ale všichni ti, kteří byli dříve zaměstnáni ve stejné funkci u místní samosprávy, budou nyní nezaměstnaní a na seznamu městských sociálních dávek.

Teorie "soukromé efektivity" se nikdy nepotvrdila v praxi. Neexistuje žádný věrohodný důkaz, že by si soukromý podnik někdy vedl při provozování infrastruktury a sociálních služeb lépe než vláda. Ve skutečnosti je opak trvale pravdou. Neznám žádný příklad, kdy by se americké nebo české firmy podílely na národní sociální nebo jiné infrastruktuře a kdy by výsledek byl pro národ nebo společnost měřitelně přínosnější. Tyto firmy hlásají mantru firemní efektivity, nižších nákladů a lepších služeb, ale ve všech případech, které jsem kdy zkoumal, se ukázal opak – vyšší náklady a horší služby. Téměř nikde neexistují příklady, kdy by soukromé společnosti byly při poskytování jakéhokoli produktu nebo služby efektivnější než veřejný sektor nebo které by dokazovaly, že soukromé podniky jsou při realizaci jakéhokoli projektu efektivnější než vláda daného státu. Po prozkoumání se tato tvrzení vždy ukáží jako zavádějící, zkreslená nebo nepravdivá, s falešnými studiemi, které si tyto firmy samy objednaly a které si vybírají údaje, zkreslují statistiky a vylučují protichůdné důkazy. Efektivita privatizace je samoúčelným ideologickým zkreslením, které se nikdy neprokázalo jako pravdivé. Soukromé podniky se chtějí do těchto oblastí vložit, protože jde o obrovské částky a mohou přinést obrovské zisky, ale výhody vždy končí na straně podniků. Společnost národa je vždy tím poraženým. Privatizace je zlem především proto, že postup této nemoci a škody, které tím vznikají, se mohou ukázat jako téměř nevratné.

Důvody vzniku privatizace

Náhlý vznik teorie a realizace privatizace nebyla náhodná, ale plánovaná. Ačkoli v té či oné podobě existuje snad už sto let, její velký nápor začal jako reakce na velké zadlužení západních vlád na počátku 80. let minulého století, což samo o sobě nebyla náhoda, ale plán. Vzpomeňme Řecko, které ještě budu podrobněji probírat. Poté, co se Spojené státy v roce 1971 vzdaly zlatého standardu a směnitelnosti amerických papírových peněz za zlato a po následném inflačním desetiletí a celosvětovém hospodářském krachu, se většina západních vlád ocitla ve vážném dluhu. Řešením mezinárodních bankéřů a obchodních škol bylo, aby vláda zaplatila své dluhy (bankéřům) prodejem veškerých svých aktiv stejným bankéřům. Vládní aktiva jsou ale společenským statkem, který patří lidem daného národa. V žádném případě se nejedná o majetek korporace, který by bylo možno v těžkých časech prodat a vylepšit tak výkaz zisků a ztrát. Tyto sociální statky jsou věci jako dálnice, letiště a železnice, školy a nemocnice, mosty, elektrické sítě, komunikace, přehrady a mnoho dalších. Jak může stát fungovat bez kontroly nad těmito základními statky? Stejní mezinárodní bankéři nyní pustoší nerozvinutý svět a vynucují si vlastnictví základní fyzické infrastruktury rozvojových zemí na všech kontinentech jako přirozené plnění za dluhy po splatnosti. Tyto národy potřebovaly větší část století, aby nashromáždily těch několik málo fyzických aktiv, která vlastní. Jejich ztráta ve prospěch těchto upírských bankéřů nyní značně přispěje k jejich věčné chudobě, což bylo v plánu.

Privatizace jen jako jedna část plánu

Na tomto místě připomenu smlouvu TPP, tedy americké Transpacifické partnerství a rozsáhlou ztrátu suverenity, kterou s sebou nese účast v tomto Satanem navrženém "partnerství", a to nejen pro asijské národy, ale i pro evropské země. Také připomenu rozsáhlé skutečnosti, kdy evropská tajná vláda nabádá, často násilím, všechny evropské národy, aby stále více rozprodávaly veškerou svou národní infrastrukturu stejným bankéřům a jejich korporacím. Totéž se děje ve všech rozvojových zemích, které přicházejí nejen o svou fyzickou infrastrukturu, ale i o velkou část orné půdy a dostupnou vodu. To vše je přípravou na konečný a prakticky úplný zánik národní suverenity, který bude znamenat zavedení soukromých centrálních bank a soukromě vlastněné fyzické a sociální infrastruktury. Pak zůstanou jen vykuchané takzvané národy, jejichž vlády budou nakonec nahrazeny diktátem stejných bankéřů, např. jako v Řecku a Itálii – zcela bez ohledu na postižené obyvatelstvo. Privatizaci nelze posuzovat izolovaně, je to spíše jen jedna část celkového plánu vedoucího k tomu, co někteří označují jako Nový světový řád. Ten se skládá z téměř vykuchaných a bezmocných národních vlád s několika málo zbývajícími aktivy, bez nezávislosti, s malou skupinou kompradorských poručíků a pouze se zbídačenou nižší třídou spotřebitelů. Náznaky jsou všude. Toto varování nelze brát na lehkou váhu.

Stát je drahý, trh vše vyřeší

Po divoké recesi vyvolané americkým FEDem na počátku 80. let minulého století pracovala propagandistická mašinérie 24 hodin denně a propagovala tuto metodu Harryho Pottera – jakse bezbolestně vymanit zpod těchto dluhových břemen prodejem země. A bylo to účinné. Během následného idiotského šílenství země jako Spojené státy privatizovaly letiště, dálnice, věznice, nemocnice, školy a univerzity, železnice, elektrárny. Vše předaly soukromým podnikům na základě nesmyslné zásady, že soukromý podnik může tyto věci dělat efektivněji a s nižšími náklady. Americká armáda teď zašla tak daleko, že zprivatizovala mnoho svých vojenských operací, zejména těch nezákonných a využívá firmy jako Blackwater, nyní XeServices, k outsourcingu operací mimo zákon, včetně mučení. Hovořil jsem o tom ve svém pořadu Krvavá historie CIA a v posledním Soukromá armáda pro banky a korporace. Už dříve, v době, kterou lze označit za záchvat naprostého šílenství, byla vláda Spojených států zmanipulována k privatizaci centrální banky země, tedy FEDu. Takže soukromá společnost vlastněná bankéři v čele s Rothschildem zcela ovládá peněžní zásobu a finanční trhy Spojených států. Vláda Spojených Států si nemůže tisknout vlastní peníze; musí o to požádat FED, který si pak musí peníze půjčit a platit z nich úroky.

Poté, co bankéři dosáhli jistého úspěchu při rozprodeji aktiv za účelem splacení dluhu, pokračovali morálním argumentováním, že vláda by se neměla zapojovat do žádného podniku, který by mohl být manipulován za účelem dosažení zisku, podpořeným falešným argumentem větší efektivity. Tato privatizace spočívala buď v přímém prodeji veřejných statků, např.elektrické energie, nebo ve smluvním zajištění, to znamená za úplatu, toho, co dříve představovalo národní fyzickou infrastrukturu nebo veřejné sociální služby. Pokud je například elektrický podnik prodaný soukromému sektoru, vláda ztratila kontrolu nad poskytováním i stanovováním cen. Podobně je tomu i v případě outsourcingu letiště nebo zpoplatněné dálnice.

Privatizace státních služeb: Firmy pro peníze, nikoli pro lidi

Jako jeden z mnoha tisíců dostupných příkladů lze uvést, že několik čínských měst, včetně Šen-čenu a Pekingu, uzavřelo smlouvu s hongkongskou společností MTR o výstavbě a provozu zařízení veřejné dopravy v těchto městech. A na základě čeho MTR do Číny přišla? Poslechněte si, co říká Jin Yongxiang, předseda pekingské poradenské společnosti DayueConsulting: "MTR je veřejná společnost. Přišla do Číny, aby podnikala, nikoli aby poskytovala veřejné blaho." Co ještě potřebujete vědět? Čínská města potřebují veřejnou dopravu pouze za účelem uspokojování veřejných sociálních potřeb bez ohledu na "zisk", ale MTR ji bude poskytovat pouze za účelem dosažení co největšího soukromého zisku bez ohledu na potřeby veřejného blaha. Cíle vlády a cíle soukromého podnikání jsou nevyhnutelně a z definice protichůdné a antagonistické povahy. Takže co se podle vás stane, když se do rovnice vloží MTR? Samozřejmě se sníží objem služeb a zvýší se veřejné poplatky. Jak by to mohlo být jinak? Peníze nelze vyrobit ze vzduchu.

Privatizace veřejného sektoru nevyhnutelně povede ke snížení úrovně služeb a zvýšení nákladů pro veřejnost. Poslouží pouze ke koncentraci bohatství v rukou menšinové, často zahraniční, elity. Privatizace jakýchkoli veřejných služeb nebo veřejné infrastruktury navíc nevyhnutelně povede k sociální nespokojenosti, protože cíle a program soukromých společností nikdy nezahrnují sociální složku. Jsou tu pro peníze, nikoli pro lidi. Vláda provozuje zdravotnictví za účelem léčení nemocných za co nejnižší rozumnou cenu. Soukromá společnost provozuje nemocnice za účelem vydělat co nejvíce peněz. Co myslíte, že je pro Česko nebo pro jakoukoli společnost lepší? A prosím, nenamlouvejte si, že "vysoce kvalitní služby" lze poskytovat pouze díky tajným americkým "nejmodernějším osvědčeným postupům", které jsou známé pouze GoldmanSachům celého světa a které lze odhalit pouze vložením soukromé korporace, aby ze systému vysála miliardy dolarů. Tato lež byla stará už před 200 lety.

Počítání na prstech neviditelné ruky trhu

Jednou z oblíbených pohádek západního kapitalismu je, že vlády by se neměly zapojovat do ekonomiky; vše by se mělo předat soukromému podnikání a nechat vládnout "volný trh". Z velké části má tato ideologie usnadnit privatizaci, tedy prodej mnoha věcí, které správně patří do veřejného sektoru (řízeného vládou ve prospěch všech lidí), soukromým společnostem. Tato kapitalistická propaganda se používá k přesvědčování lidí, že tzv. vládní "úspory" z prodeje tohoto majetku soukromým ziskovým společnostem budou pro zemi velkým přínosem. Přitom se zapomíná zmínit, že tyto takzvané "úspory" jsou jednorázové, zatímco zvýšené náklady pro veřejnost budou trvalé. A navíc, že těchto "úspor" bude dosaženo pouze trvalou ztrátou kontroly nad těmi částmi veřejné infrastruktury, které jsou pro budoucí rozvoj národa nejdůležitější a že peníze získané jejich prodejem budou nevyhnutelně vynaloženy na veřejné dotace, které mají kompenzovat omezené služby a vyšší náklady. Jejich skutečnou motivací jsou samozřejmě obrovské zisky, kterých lze dosáhnout při kontrole národních škol, nemocnic, letišť, železničních systémů, výroby elektřiny, národního zdravotnictví a dalších odvětví. Nechybí přesvědčivé důkazy o tom, že těmto lidem vůbec nejde o veřejné blaho země ani o to, co je pro společnost nejlepší.

PPP projekty

"Partnerství veřejného a soukromého sektoru", které kapitalistická část americké společnosti tolik vychvaluje, jsou většinou podvodné plány, jak se přiživit z veřejného koryta. „Privatizovaný“ americký systém zdravotní péče je celosvětově uznávaný jako sociální a finanční katastrofa, stejně jako vězeňský systém, který je neúměrně drahý a prolezlý korupcí. Americký vzdělávací systém je nyní odhodlaný se k nim připojit. FED je všeobecně uznáván jako zločinecká organizace, která vytváří konjunktury a propady především proto, aby obohatila sebe a své vlastníky, a přitom vyhladila americkou střední třídu i třídu jiných národů. Přitom v každém cyklu vytahuje z veřejných i soukromých peněženek stovky miliard dolarů. Systém mobilních telefonů ve Spojených státech je nejnefunkčnější, nejnepohodlnější a zároveň nejdražší na světě, provozovaný malým oligopolem, který si národ rozparceloval jako soukromá léna, jež je třeba utlačovat a drancovat.

Víme třeba, že izraelské realitky opanovaly český trh s bydlením a další soukromé firmy se vlamují do systému sociálního zabezpečení, do národního zdravotnictví a školství a do mnoha částí české národní infrastruktury. Všechny výše uvedené oblasti jsou součástí základních sociálních potřeb Česka jako národa, ale zájem Američanů a dalších bankéřských rodin je vydělat co nejvíce peněz. Jak ale ke svému zděšení zjistilo mnoho kdysi důvěřivých vlád, slovo "privatizace" je ve skutečnosti název nesprávný, správně je to "pirátství". Privatizace veřejného majetku, jak ji praktikují američtí bankéři a další kapitalisté, je pouze záminkou k převodu atraktivního státního majetku na soukromé investory za nižší než tržní ceny. Přitom části soukromé odpovědnosti se přesouvají zpět na stát. Jinými slovy, privatizovat aktiva a zisky a socializovat závazky a ztráty. Krátké, ale seriózní studium výsledků privatizace v Americe nebo v jakémkoli jiném státě by mělo většinu Čechů z této nemoci vyléčit.

Privatizace páteřní infrastruktury: Jak reálně funguje?

Podívejme se, jak privatizace infrastruktury funguje v reálném životě.

V roce 1999 se kanadská provincie Ontario rozhodla zprivatizovat úsek zpoplatněné dálnice, která byla v té době nejvytíženější dálnicí v Severní Americe. Udělila konsorciu mezinárodních společností 99letý pronájem dálnice (včetně neomezené kontroly nad dálnicí a všech práv na výběr mýtného) za celkovou cenu přibližně 3 miliardy dolarů, což je částka, která je podle pozdějších dokumentů mnohem nižší než skutečná hodnota dálnice, přičemž jen na nákup pozemků vláda od počátku 70. let vynaložila 100 miliard dolarů. Dohoda také obsahovala omezení, které vládě bránilo ve výstavbě jakýchkoli okolních dálnic, které by mohly potenciálně konkurovat této nyní privatizované dálnici. Samozřejmě se okamžitě staly dvě věci. Konsorcium propustilo zaměstnance a veškeré provozní náklady přeneslo přímo na motoristy, včetně nákladů na nový elektronický a fotografický systém identifikace vozidel a účtování. Něco jako u nás v Česku mýtné brány soukromé firmy Kapsch. Druhá věc byla, že se mýtné v kanadském Ontariu opakovaně zvyšovalo, v prvních letech téměř o 250 %. Vláda se pokusila toto zvyšování soudně omezit, ale zákon a smlouva hovořily jasně: společnost nepotřebovala žádné povolení k tomu, aby mohla vykonávat svou neomezenou kontrolu nad dálnicí a jejími mýtnými poplatky.

Když mnoho tisíc rozhořčených stížností na ochromující zvyšování mýtného nepřineslo výsledky, vedla nakonec nelibost motoristů k tomu, že odmítli platit mýtné, načež konsorcium využilo svého smluvního práva a požadovalo, aby vláda pozastavila řidičské průkazy a odepřela obnovení registračních značek automobilů, dokud nebudou zaplaceny všechny dluhy zákazníků. To dokonce navzdory existenci nesčetných chyb ve vyúčtování, kdy bylo mnoho motoristů zatíženo nadměrnými poplatky a účty byly zasílány motoristům, kteří dálnici nikdy nepoužívali. Tato soukromá dálnice se stala luxusem, který si mohl dovolit jen málokdo. Vyhýbalo se jí tolik motoristů, že okolní dopravní tepny nebyly schopny zvládnout zvýšený dopravní tok. Vláda pak byla postavena před nutnost postavit nové dálnice a rozšířit jiné, a to za mnohem více než 3 miliardy dolarů, aby se na ně vešla doprava, která se vyhýbá této nyní soukromé dálnici. Bohužel ale nekonkurenční doložka v původní smlouvě donutí vládu nejen zaplatit náklady na nové dálnice, ale také kompenzovat vlastníkům zpoplatněných silnic ztráty na jejich příjmech. Takže kanadská vláda sice postavila nové dálnice, ale protože na zpoplatněné dálnici jezdilo méně aut, musela odhadovanou ztrátu příjmů soukromé firmě kompenzovat.

Kanadská vláda tvrdila, že pronájem na 99 let je nutný, "aby provozovatelé ze soukromého sektoru dosáhli přiměřeného zisku a aby uživatelé silnic byli chránění před placením přemrštěných mýtných poplatků". A výsledek? Motoristé nezískali žádnou ochranu, ve skutečnosti platí přemrštěné a ochromující mýtné. Investoři přitom za osm nebo devět let získali svůj kapitál mnohokrát zpět a mohou se těšit na dalších 80 let neustále rostoucích a zaručených zisků. V roce 2010 společnost prodala desetiprocentní podíl na dálnici za téměř 1 miliardu dolarů

Tady jasně vidíme, jak se vláda prakticky vzdala jednoho z nejdůležitějších kousků veřejné infrastruktury v kanadské provincii Ontario, a to za malý zlomek jeho ceny a skutečné hodnoty. Obětovala tak dobro lidí ve prospěch několika bohatých jednotlivců. Nemám informace o tom, kteří politici dostali za podpis této smlouvy kolik peněz. Žádný myslící člověk nemůže tvrdit, že to bylo v nejlepším zájmu národa nebo lidí, ale toto je kapitalismus a privatizace ve své pravé podobě. Mohl bych předložit seznam stovek takových příkladů. Privatizace letišť, železnic, školství, zdravotnictví a mnoha dalších prvků infrastruktury nebo sociálních služeb probíhá podle stejného vzoru v každém národě, který podlehl této americké kapitalistické ideologii.

Například časopis TheEconomist uveřejnil článek o čínském systému vysokorychlostních vlaků, ve kterém doporučil čínské vládě, aby celý systém zprivatizovala, tedy prodala soukromým bohatým společnostem. Časopis tvrdil, že "Čína musí přehodnotit způsob, jakým utrácí peníze za železnici". Držel se západní kapitalistické mantry, že trvalý přesun bohatství z veřejného sektoru, tedy vlády a lidu, do soukromého sektoru, tedy velkých korporací a bohatých jednotlivců, je "pravá demokracie". TheEconomist se pokusil o vznešené zdůvodnění svého postoje, když tvrdil, že v Evropě jsou soukromí železniční provozovatelé lepší, protože nabízejí "širokou škálu jízdného a slev". Přitom asi nevěděl, že v Číně už existuje množství kategorií vlaků, cestovních tříd a jízdného. Další tvrzení znělo, že "s volnou rukou mají železnice tendenci vytěžit ze svých vlaků více jízd, poskytovat lepší služby a vydělat více peněz". Jistě, soukromí provozovatelé by vydělali více peněz – ale to vše na úkor veřejnosti v podobě vyšších cen jízdného, omezených služeb a také ztráty nesčetných tisíců pracovních míst.

TheEconomist tvrdil, cituji: "Důkazy z liberalizace železnic v Severní Americe a Evropě naznačují, že takové reformy by mohly skutečně snížit ceny jízdného." Toto tvrzení je naprostá lež. Pokud se podíváme na zkušenosti z Evropy, Velké Británie a Spojených států, fakta jsou opačná. Veřejné cestování vlakem bývá ve většině Evropy poměrně levné, ale privatizované železniční jízdné ve Velké Británii je vyděračské a v mnoha případech stojí více než desetinásobek srovnatelné cesty v Číně. V roce 2013 provedl britský deník The Independent analýzu, která prokázala, že privatizace britských železnic vedla k nejdražšímu vlakovému jízdnému v Evropě. Zdaleka neeliminovala odliv peněz daňových poplatníků, ale naopak stále rychleji odčerpávala peníze z veřejných rozpočtů. Od privatizace britská vláda dotuje různé soukromé společnosti, které teď vlastní tratě, vlaky a infrastrukturu částkou přibližně 5 miliard dolarů ročně, což představuje kumulativní ztrátu pro veřejnost ve výši více než 25 miliard dolarů, zatímco jízdné se zvyšuje téměř exponenciálně. Mělo by být jasné, že soukromí vlastníci získali desítky miliard zisku, zatímco veřejnost utrpěla úměrnou újmu. Ale podle časopisu Economist bylo toto takzvané partnerství veřejného a soukromého sektoru "výhodné" pro všechny.

TheEconomist dokonce tvrdil, že "chudobu … by bylo možné lépe řešit cílenými dotacemi". Jinými slovy, čínská vláda by mohla vyvést z chudoby další miliony lidí tím, že by celý systém rychlodráhy prodala soukromým společnostem a z těchto peněz by pak zaplatila jízdenky všem lidem, kteří si už nemohli dovolit cestovat vlakem. Kdo potřebuje Harryho Pottera, když má takové magické a kouzelné myšlení? A tvrzení o lepších službách je naprostá lež.

Privatizace britské železnice

Velká Británie zprivatizovala svůj železniční systém na počátku roku 2000 a prodala celou svou železniční infrastrukturu včetně kolejí, návěstidel, většiny stanic, tunelů a přejezdů soukromé společnosti Network RailCompany, což vedlo k nekonečnému množství problémů. Počátkem roku 2014 navrhl britský železniční regulátor udělit společnosti Network Rail pokutu ve výši více než 100 milionů dolarů za to, že její vlaky trvale nejezdí včas. V roce 2014 vláda Spojeného království vyvolala další vážné pobouření veřejnosti tím, že znovu privatizovala železniční franšízu z Londýna do Skotska. Přitom trvala na tom, že o této záležitosti bylo rozhodnuto a že "není otevřena veřejné diskusi". To dokonce poté, co byla trať už jednou zprivatizována, stala se naprostou katastrofou a musela být znovu znárodněna, načež jen za posledních několik let vrátila daňovým poplatníkům téměř 2 miliardy dolarů zisku. Poté, co se podařilo odstranit obrovskou nefunkčnost a železnice se vrátila k efektivitě a ziskovosti, chtěli do toho vládní přátelé – bankéřiznovu kopnout, a tak podplacení politici souhlasili s jejím opětovným prodejem, opět hluboko pod její tržní hodnotou. Kritici si rozhořčeně stěžovali na těžkopádnost a zradu vlády, která tento prodej uskutečnila, přičemž ignorovala vůli občanů i katastrofální dopady jiných privatizací železnic ve Velké Británii. O britské železnici budu ještě hovořit.

V rámci kapitalistického propagandistického programu k zamaskování skutečného záměru používá týdeník TheEconomist výraz "liberalizace železnic", který naznačuje, že železnice byly nějakým nepřiměřeným byrokratickým nebo ideologickým způsobem omezeny a nyní jsou osvobozeny. Tyto výrazy jsou ale záměrně zavádějící. Ve skutečnosti "liberalizace" znamená trvalý výprodej národního majetku a obětování vyššího veřejného blaha ve prospěch soukromého zisku. Privatizace jiných infrastrukturních služeb, například zásobování vodou, přinesla v podstatě stejné výsledky na všech místech světa, kde byla provedena. Poplatky za dodávky vody se během několika málo let často zvýšily desetinásobně. Všude se ukazuje, že privatizace ničí úroveň služeb, omezuje výběr, zvyšuje náklady a využívá veřejnost jako dojnou krávu. Neexistují téměř žádné výjimky. Spojené státy zprivatizovaly dodávky elektřiny a vody. Výsledek? Účty za elektřinu ve Spojených státech rostly pět let po sobě rychleji než celková míra inflace, zatímco ceny vody se během deseti let ztrojnásobily.

Privatizace britské pošty a Telecomu

V roce 2014 vláda Spojeného království prodala svou poštovní službu Royal Mail, což vyvolalo hlasitý příval obvinění, že vláda a někteří její přátelé bankéři, v tomto případě společnost Lazard a GoldmanSachs, prosadili prodej "bez toho, aby dostatečně zvážili maximalizaci hodnoty za peníze daňových poplatníků". To je sotva překvapivé, uvážíme-li jiné privatizace, které britská vláda uskutečnila a které všechny naznačovaly, že prodávaná aktiva mají špatně stanovenou hodnotu. V případě Royal Mail se tržní cena akcií téměř okamžitě zdvojnásobila, a když Velká Británie privatizovala British Telecom, akcie vyskočily téměř o 90 %, což v obou případech svědčí o značném podhodnocení a ztrátě pro veřejnost. Všeobecná shoda panovala v tom, že emise byla podhodnocena nejméně o několik miliard dolarů, a byla kritizována zejména kvůli nízké hodnotě několika významných nemovitostí v centru Londýna, které mohly samy o sobě nést většinu hodnoty. Privatizace byla typická tím, že s sebou nesla mnoho vážných podezření z podvodných jednání, úplatků a podplácení, podobně jako kanadské mýtné dálnice. Firma Lazard, která britské vládě při prodeji radila, prosazovala prodejní cenu akcií pouze 212 pencí, i když žádná jiná firma nenavrhovala cenu nižší než 330 pencí, a několik firem se dokonce domnívalo, že se emise prodá za cenu vyšší než 500 pencí. Nakonec byla emise oceněna na 330 pencí, vyprodala se během několika hodin. Její hodnota se během prvního dne téměř zdvojnásobila, což svědčí o silně podhodnoceném prodeji.

Kromě toho společnost Lazard dostala za své nízké "poradenství" vládě několik milionů dolarů, ale zařídila, aby pro sebe koupila velké množství emise, kterou pak během 48 hodin prodala se ziskem více než 10 milionů dolarů. Několika dalším lidem se podařilo získat tato zvláštní práva na nákup milionů akcií předem, včetně George Sorose – a je třeba se ptát, proč do toho byl zapojen. Další zvláštností, která by si zasloužila mnohem větší pozornosti veřejnosti, než se jí dostalo, bylo to, že bezprostředně před prodejem Royal Mail navrhovaly odbory obrovskou celostátní stávku. To vyvolalo představu dlouhého odchodu, značné ztráty příjmů a samozřejmě mnohem méně atraktivního nákupu. To podněcovalo obavy investorů ohledně vyhlídek společnosti, a tedy i mnohem nižší prodejní ceny. Královská pošta ale ihned po privatizačním prodeji zázračně urovnala spor se svými odbory v pracovní dohodě, "která slibovala novou éru průmyslové harmonie". Jak příhodné. Osud nám vždycky přijde na pomoc, když je to nejvíc potřeba. Celý proces privatizace Královské pošty prostě smrdí korupcí, ostatně jako většina z nich. V tomto případě, stejně jako ve všech ostatních, by měl někdo opravdu sledovat peníze.

Další příklady "ne"výhodné privatizace

Existují doslova stovky podobných projektů, v podstatě se stejnými výsledky, jaké jsou popsány ve výše uvedených příkladech. A existují desítky dalších, které selhaly s devastujícími náklady pro zúčastněné vlády. Těmto případům se nikdy nedostane takové pozornosti médií, jakou by si zasloužily.

V jednom případě uzavřela kanadská provincie smlouvu se soukromou společností na výstavbu a provozování elektrárny. Kvůli stavebním a jiným průtahům, které trvaly tři roky, ale projekt nakonec zrušila. Společnost si mezitím půjčila peníze na financování výstavby od hedgeového fondu se čtrnáctiprocentním úrokem. Ovšem toto rozhodnutí o zrušení projektu vyvolalo platební neschopnost, v jejímž důsledku musela vláda zaplatit 150 milionů dolarů jako penále hedgeovému fondu, který půjčil pouze 60 milionů dolarů a byl už plně odškodněn. Zajišťovací fond požadoval penále ve výši, která se rovnala ročnímu úrokovému výnosu více než 60 % z jeho tříleté investice.

Privatizace vězeňství

Spojené státy zprivatizovaly velkou část svého vězeňského systému, mimochodem největšího vězeňského systému na světě, s výsledky, které se daly očekávat. Před deseti lety činily náklady na věznění asi 22000 dolarů na jednoho vězně ročně; v rámci privatizace se náklady zvýšily na 50000 dolarů, přestože soukromý systém odmítá nejnemocnější a nejdražší vězně. "Vybírají si," řekl jeden z vládních představitelů. "Nejdražší vězně nechávají daňovým poplatníkům a berou si snadné vězně." Provozovatelé těchto soukromých věznic navíc výrazně omezili veškeré vězeňské služby, zavedli extrémní přeplněnost a nashromáždili dlouhou historii zneužívání. Soukromí finančníci také usilovně lobbovali u soudů v mnoha státech, aby ukládaly přísnější tresty a delší vězeňské tresty i za drobné přestupky, protože více vězňů znamená větší příjmy a vyšší zisky. Soudci a soudy jim vyhověli, možná i proto, že mnozí soudci a šerifové ve Spojených státech jsou voleni a potřebují peněžní dary na své volební kampaně. Soukromí provozovatelé těchto věznic vynaložili miliony na zvolení a podplacení politiků, policistů, soudců a soudních úředníků, kteří naplní jejich výnosné věznice, což má za následek obrovské sociální a finanční náklady.

Kříženec amerického kapitalismu s čínským komunismem

Dnes Američané vyvíjejí všemožný intenzivní tlak, aby donutili Čínu plně otevřít všechny oblasti sociálních služeb témuž volnému trhu, a to na základě toho, že je přece boží vůlí, aby Američané uplatnili své takzvané "osvědčené postupy" a jedinečný talent v oblasti "efektivity" k věčnému prospěchu Číny. Američané ale předefinovali "efektivitu" tak, že znamená "maximalizaci zisku", což je definice, která vůbec nesouvisí se skutečným významem "zamezení plýtvání" a které se dosahuje propouštěním zaměstnanců, omezováním služeb a zvyšováním cen. Čína chce vzdělávací systém, který by odpovídal budoucím potřebám čínských občanů a Číny jako národa, aby produkoval vzdělané lidi podle čínské kultury, tradic a potřeb, ale Američané chtějí vybudovat a zajistit čínský vzdělávací systém pouze za účelem svého finančního obohacení. Jak je to slučitelné s potřebami Číny? A jak Čína dosáhne svého omlazení a získá zpět své právoplatné místo jednoho z největších světových národů, pokud Číňané dostanou pouze nekvalitní americké vzdělání, zatímco vzdělávací infrastruktura země je navržená pouze proto, aby vysála všechny peníze ze země a dala je do rukou několika chamtivých Američanů? Na tyto otázky je třeba odpovědět.

Čínský systém zdravotní péče

Na začátku roku 2014 zveřejnil Caixin článek znevažující čínský systém zdravotní péče s posměšnými komentáři o tom, že nemocnice "při vší své tvrdé práci" možná nikdy neuvidí zisk. Podle Caixinu "pouhé vyrovnání … je obvykle tak dobré, jak to jen jde". Autoři se radovali z myšlenky, že Peking podporuje "tržněji orientovaný přístup" k řízení velkých nemocnic v zemi, jinými slovy umožňuje soukromým vlastníkům ve velkém vydělávat na nemocech Číňanů. WeiXin, generální ředitel soukromé investiční společnosti SinocapistarInvestment Holding, byl touto myšlenkou zjevně nadšen a citoval ho: "Tato politika je velmi atraktivní. Soukromí investoři si brzy ukrojí z koláče veřejných nemocnic, který se nabízí." A přesně to také udělají. Rozkrájí je jako prase. Caixin se škodolibě chlubil "úspěchem" ChinaResourcesPharmaceutical Group, která získala 66% podíl v Kunmingské dětské nemocnici, hlavním pediatrickém zařízení města, jejíž generální ředitel ZhangHaipeng se zřejmě chlubil 40% nárůstem "příjmů". Zhang považuje veřejné nemocnice za "rozumné investice s dobrým peněžním tokem, stabilní návratností a dlouhodobým potenciálem". Dobře pro něj, ale co veřejnost, pacienti, kteří musí toto nově ziskové zařízení využívat? Jejich náklady na zdravotní péči samozřejmě vzrostou minimálně o stejný podíl jako je Zhangův zisk. V čem je tento antisociální proces dobrý pro občany Kunmingu? Právě toto zvrácené myšlení vede k příjmové nerovnosti, které se chtějí vyhnout všechny státy kromě Spojených států. Tímto prodejem dětské nemocnice v Kunmingu zaplatí miliony rodin panu Zhangovi po tisících jüanech, čímž nakonec – a zcela neoprávněně – násilně převedou miliardy jüanů od milionů lidí do rukou jednoho nebo dvou jedinců. Při privatizaci zdravotnictví, v podobných případech jako je tato nemocnice v Kunmingu, jsou všechna tvrzení a protinávrhy jen kouřem a zrcadly. Jedinou podstatnou pravdou je, že brzy budou všichni v Kunmingu platit za stejnou lékařskou péči dvakrát více než dosud. Ať mi někdo řekne, proč je to dobře.

Je to americký kapitalismus ve své nejhorší podobě, protože jeho základním principem je privatizace zisků a socializace ztrát. A to znamená, že tato nemocnice v Kunmingu bude nyní vysávat co nejvíce peněz z těch, kteří jsou schopni je zaplatit. Zbylých 80 % společnosti ponechá v závislosti na státní lékařské pomoci. A to znamená, že soukromé nemocnice budou vysávat bankovní účty těch, kteří peníze mají a budou vysávat státní pokladnu, aby zaplatily za ty, kteří peníze nemají. V tomto scénáři je jediný vítěz – soukromý vlastník nemocnice. V žádné dobře řízené instituci není tolik peněz, které by se daly ušetřit zvýšením efektivity, odstraněním plýtvání nebo zbytečných výdajů. Rozhodně ne tolik, aby to měřitelně změnilo situaci. Většina institucí se snaží odvádět dobrou práci a není bezohledně nehospodárná. Pro soukromého vlastníka, který chce z takového zařízení vyždímat zisk, je jedinou možností omezení služeb a kvality a zvýšení poplatků. A to se už děje.

Jak snadné bylo předefinovat slova, zamaskovat protispolečenské, ne-li zločinné úmysly a zamlžit veřejnou mysl natolik, že černá je teď bílá. Příliš mnoho Číňanů se nechalo zhypnotizovat těmito cizími kapitalistickými fantaziemi a zřejmě se nikdy nezeptali na původ tohoto bizarního nového přesvědčení, že měřítkem užitečnosti nemocnice je její ziskovost, že nemocnice si zaslouží chválu podle výše svých nadměrných poplatků pro veřejnost. U fyzické a sociální infrastruktury je třeba se zaměřit na veřejnou užitečnost, nikoli na soukromý zisk nebo nějakou pokleslou definici efektivity. Čína potřebuje zdravotní péči pro dobro čínského lidu, pro dlouhodobé blaho národa a potřebuje zdravotní péči, která bude dostupná a cenově přijatelná pro VŠECHNY občany. Jakým způsobem k tomu přispěje vložení soukromého ziskového subjektu do toho řetězce? Nepotřebujeme záplavu nesmyslných ideologických blábolů o zavádění "špičkového" řízení a "osvědčených postupů", které vytvoří "živé komunity", jak nám s oblibou podsouvá Americká lékařská asociace. Mluvil jsem o tom v pořadu Americký zdravotní systém. Krutou pravdou je, že obyvatelé Kunmingu, stejně jako obyvatelé Šanghaje a mnoha dalších měst v Číně, za tyto zjevně protispolečenské americké praktiky tvrdě zaplatí. Nakonec se tato "liberalizace" čínského zdravotnictví ukáže být stejnou katastrofou, jakou se ukázala být ve Spojených Státech.

Veřejné služby jako ziskové instituce?

Celá koncepce přeměny veřejných služeb v ziskové instituce je ale bezmyšlenkovitý omyl, který jeden známý ekonom nazval "vytěsňováním veřejného statku soukromým ziskem". Vláda, tedy lidé, si ve skutečnosti poskytují zdravotní služby sami sobě. Proč by se předražovali, aby dosáhli takzvaného zisku, a tento zisk pak odevzdávali jednotlivci? Vláda financuje systém zdravotní péče stejně jako každou jinou veřejnou službu, z obecných příjmů vybraných prostřednictvím daní. Pokud je na provoz služby zapotřebí více peněz, přistoupí ke zvýšení daní. Zaměřit se na uživatele systému zdravotní péče nebo jakékoli jiné veřejné služby je zlovolně asociální, protože slouží pouze k potrestání těch, kteří to nejvíce potřebují, tedy vlastně těch, kterým měl systém prospět. Zvrácená verze amerického kapitalismu ale chce na těchto potřebách vydělat. Ne nadarmo platí Spojené státy za zdravotní péči dvakrát více než kterákoli jiná vyspělá země, a přitom mají nejnefunkčnější systém zdravotní péče na světě. Polovina obyvatel nemá žádné pojištění a druhá polovina nemá hrazenu řadu kritických zákroků. Znovu a opět, hovořil jsem o tom v pořadu Americký zdravotní systém. Celý americký systém je navržený pouze tak, aby vytvářel obrovské zisky pro několik málo lidí, a to tak, že vykrvácí veřejné rozpočty. A tohle chce Čína kopírovat? Tohle kopíruje i Česko? Musíme se zbavit pošetilé myšlenky, že jen proto, že na něčem lze vydělat, je to důvod, proč to dělat.

Investiční spasení

V říjnu 2014 přinesla agentura Xinhua zprávu, že Čína plánuje přilákat více soukromých investic do klíčových odvětví ekonomiky prostřednictvím politické podpory a "spravedlivějšího" investičního prostředí. Mezi tyto oblasti má patřit energetika, telekomunikace, vodní a jaderná energetika včetně přenosové soustavy, širokopásmový internet, navigace GPS a družice dálkového průzkumu Země spolu se zemědělstvím a zásobováním vodou a mnoha dalšími odvětvími čínské infrastruktury. Neznám podrobnosti těchto plánů, ale záměr a rozsah se zdají být znepokojivé, zejména pokud jsou soukromí investoři zahraniční. Velká Británie je dokonalým příkladem země, která právě z takového programu ztratila veškerou kontrolu nad rozsáhlými částmi své ekonomiky. Hlavním problémem je, že v žádné z těchto oblastí neexistuje něco jako "soukromé" vlastnictví, pokud jde o rozsáhlé veřejné investice. Tyto rozsáhlé investice provádí pouze velmi malá vybraná skupina extrémně bohatých jednotlivců, stejná skupina, která v konečném důsledku ovládá vlastnictví půdy a infrastruktury na celém světě, což je stav, který představuje dvě velmi závažné okolnosti, které se v ideologickém nadšení z privatizace zřejmě nevyhnutelně ignorují. První je, že zájmy těchto bohatých skupin jsou ze své podstaty protispolečenské, vždy diametrálně odlišné od nejlepších zájmů lidí a národa; zajímá je maximalizace zisku z jakéhokoli zdroje příjmů a vůbec je nezajímá veřejné blaho nebo blaho lidí. Druhým důvodem je, že jeden potenciálně prospěšný plán, tedy vláda, byl nahrazen druhým, rozhodně nepřátelským plánem, který je ze své podstaty dravý a extraktivní. Je snadné nechat se zviklat hezkými, ale nic neříkajícími slovy, např. jako je efektivita, která se používají k popisu výprodeje národního majetku. Stačí si ale přečíst tato slova a prozkoumat politické síly, které stojí za novým americkým TPP, abychom si uvědomili, jak krutá pravda se skrývá za soukromými investicemi do národního kapitálu. Jsem i nadále přesvědčens, že historie odhalí záplavu takzvaných soukromých investic do sociální a kapitálové infrastruktury jako jednu z největších tragédií naší moderní doby.

To je nebezpečný postoj, který si osvojují Američané a supí finančníci. Sekuritizace infrastruktury je pouze jedním z kroků dlouhodobého velkého plánu na uloupení tohoto národního majetku. To se v průběhu desetiletí stalo už mnohokrát, ale zdá se, že vlády jednotlivých států nejsou schopny provést základní výzkum a poučit se z nebezpečí. Existuje mnoho argumentů založených na kouzlu falešné ekonomie, které slouží ve prospěch prodeje národní infrastruktury nikoli soukromému investorovi, ale prostě k uvedení na burzu. Argumenty jsou svůdné. Dejte lidem šanci podílet se na zisku z infrastruktury, jak se to nyní děje v případě prodeje některých čínských vysokorychlostních železnic prostřednictvím jejich uvedení na burzu. Tito supi ale mají 200 let praxe v manipulaci s akciovými trhy v zemi. Obvyklou praxí je za prvé: přesvědčit národní vládu, aby "zajistila" důležité části národní infrastruktury – jako jsou vysokorychlostní železnice – umístěním akcií na burzu. Supi pak za druhé: vyženou trh nahoru pomocí nesčetných schémat, která se už dávno osvědčila, pak za třetí: trh zhroutí a za čtvrté: skoupí kótované železnice za drobné. Pokud si Čína nedá velký pozor, směřuje k tomu, že místo vlastního zdravého rozumu naslouchá supům.

Tatcherismus a Reaganismus

V srpnu 2014 napsal James Meek vynikající a promyšlené hodnocení výsledků privatizace ve Velké Británii, ve které uvedl, že "slibovala proměnit Velkou Británii v ostrov drobných akcionářů. Selhala. Bezejmenné státní byrokraty nahradili bezejmenní, zato lépe placení, soukromí byrokraté – a velké zahraniční korporace". Dokumentoval mnoho bodů, které jsem už uvedl, zejména to, co nazval "dalším postupným krokem v pětatřicetiletém programu přesunu břemene placení za infrastrukturu z dobře situovaných na strádající", což je známkou selhání "rozsáhlého sociálního a ekonomického experimentu prováděného na britském lidu od roku 1979. Privatizace". Tento proces, který tak silně prosazovala Margaret Thatcherová, je samozřejmě stejným procesem, který ve Spojených státech prosazoval Ronald Reagan.Podněcovaly ho stejné tajné vlády a vše bylo součástí Velké transformace.

James Meek zdokumentoval něco, co už lidé věděli, že stejný proces je přesně tím, co bylo způsobené Rusku a složkám bývalého Sovětského svazu. Tam byly tyto národy pod kapitalistickým praporem dobročinnosti, efektivity a boží vůle prakticky zkrachovány "cynickými, chamtivými postavami, které se tam nastěhovaly, aby se zmocnily trosek", a které nebyly symptomy změn, ale jejich podstatou a cílem. Jinými slovy, obrovské soukromé bohatství pro několik málo lidí, zatímco obrovské utrpení pro obyvatelstvo. Meek napsal, že když sledoval supy hodující na mršině v Rusku, začal konečně nacházet podmínky k tomu, aby si položil otázku, co stejní lidé provedli západním zemím, aby viděl, jak hluboce těchto několik vlivných finančníků a jejich loutkových politiků navždy změnilo společenskou krajinu a aby si uvědomil, jak špatné to všechno bylo. Řekl, že sledoval "rozpínající se příliv konzumního kapitalismu, reaganismu, thatcherismu, neoliberalismu, washingtonského konsensu" a uvědomil si, že systém volného trhu, který považoval vládu za "standardně neschopnou", se všude upevňuje.

Napsal: "Nedokážu přesně určit okamžik, kdy to pro mě zkyslo. V prvních fázích rozčarování mi nepřipadalo zřejmé, že bych si měl spojit extrémní projevy marketingu a privatizace v bývalém Sovětském svazu s částečnou privatizací britské ekonomiky. Zejména v Rusku malý počet jednotlivců rychle fantasticky zbohatl, když převzal soukromou kontrolu nad státními výrobci petrochemických produktů a kovů. Byli groteskně odměněni, a peníze, které měly jít na obnovu silnic, nemocnic nebo škol, šly místo toho na jachty, nemovitosti v Londýně a zahraniční fotbalové týmy." Zpočátku neviděl mezi těmito událostmi v bývalém Sovětském svazu a událostmi ve Velké Británii a na Západě žádnou souvislost. Pomalu si ale začal uvědomovat, jak asociální je tento kapitalistický vývoj, který se mnohem více stará o to, aby nebyly placenydaně, než o přežití důchodců. Podle něj bylo nejobjevnější, kolik z těchto "emisarů" kapitalistického systému zřejmě věřilo mýtu, že vše dobré na Západě vybudoval volný trh. Podle jeho slov "se zdálo, že věří, že celá struktura jejich vlastních bohatých moderních společností, silnice, elektrické sítě, železnice, vodovodní a kanalizační systémy, univerzální poštovní služby, telekomunikační sítě, bydlení, vzdělávání a zdravotní péče, byla vytvořena individuálními podnikateli hnanými touhou po zisku a že na scénu přišel nafouklý, parazitický stát, který se zmocnil majetku a požadoval věci zdarma." Jeho závěr, který měl být všem zřejmý, byl, že Washingtonský konsensus je založen na falešné historii, na stejném mýtickém příběhu, na kterém byla založena většina Spojených států. Jinými slovy, všechny ty krásné pohádky o kapitalismu a volném trhu byly lži.

Bohatý kapitalismus nebo chudý socialismus?

Ve Spojeném království, stejně jako ve Spojených státech a některých dalších zemích, bylo prakticky všechno prodané "soukromému průmyslu", který sliboval, že udrží ceny dole díky efektivitě, ale ve skutečnosti dělal pravý opak. Nikdo nebyl ochoten uvažovat o zjevné nevyhnutelnosti milionů pracovníků, kteří byli bezcitně propuštěni ve jménu maximalizace zisku, maskované za efektivitu. Likvidace nejcennějších infrastrukturních aktiv národa byla neosobně a lživě prezentována jako prodej přebytečného zboží v době finanční tísně. Přitom se ignorovala trvalá celková ztráta pro celé národy lidí. Ale to všechno byla lež. V některých západoevropských zemích si socialistické vlády udržely kontrolu nebo převzaly kontrolu nad velkou částí ekonomiky – jako to v Asii udělala Čína, aniž by byl ohrožen jak vládní systém, tak svobody a štěstí jednotlivců. Socialistické ekonomiky, které odmítly zbavit své občany národního majetku, se ukázaly být stejně bohaté, šťastné, úspěšné – a výkonné – jako ty kapitalistické ekonomiky, které veškerý svůj majetek prodaly supům za výprodejové ceny. A nejen to, socialistické společnosti se díky absenci zhoubné chamtivosti ukázaly být mnohem lepší. James Meek si uvědomil, že tento fašistický ideál státního kapitalismu, kterým jsou dnes Spojené státy, by se mohl snadno stát korporátním monstrem, které se napakuje nejen na individuálních bankovních účtech, ale i na výběrech z veřejného koryta.

James Meek tvrdí, že při jeho zkoumání privatizace všechno selhalo, žádný ze slibovaných přínosů pro lidi se neobjevil, a jen několik málo jednotlivců si užívá veškerého shromážděného bohatství národa. Jedním z hlavních výsledků privatizace, jak jsem opakovaně tvrdil, je obrovské zvýšení příjmových rozdílů, masová chudoba na jednom konci vyvážená obrovským bohatstvím v rukou nekonečně malé hrstky lidí na konci druhém. Pokud by byla pravda, že veřejné podniky jsou méně efektivní, řešením je jejich komercializace, nikoli privatizace, jak si nakonec uvědomil James Meek. Zjistil také, stejně jako mnozí z nás, že soukromé podniky jsou zřídkakdy, pokud vůbec někdy, kompetentnější nebo efektivnější než státní. Přitom hlavní rozdíl spočívá v tom, že státní podniky nejsou tak šíleně hnané k tomu, aby z ekonomiky vysály každý dolar až do té míry, že budou podobně jako Citibank ubíjet k smrti neplatiče. A navzdory všem hezkým slovům privatizace nikdy nepřinesla nižší náklady, lepší služby nebo větší výběr pro spotřebitele. Nikdy nepřinesla nic jiného než naplnění kapes několika málo lidí. Podrobné zkoumání privatizací téměř nevyhnutelně odhalí do očí bijící selhání národa, podobně jako můj výše uvedený příklad kanadské provincie Ontario v jejím programu privatizace dálnic. Lidé nevyhnutelně ztrácejí a supi získávají, zejména na úkor všech, kteří jsou na své vládě závislí.

James Meek zakončil svou esej slovy: "To, co si myslíme, že víme, je špatně." To, co si myslíme, že víme, je špatně. Z jeho zkoumání, stejně jako z mého, vyplývá, že vládní výdaje byly sníženy, stejně jako daně pro velmi bohaté, ale to bylo více než kompenzováno skrytými daněmi pro celou populaci, které mají stále katastrofálnější dopady s tím, jak se pohybujeme na příjmové stupnici. Privatizace ve skutečnosti vytváří celou záplavu nových daní, které jsou ve skutečnosti daněmi vybíranými od obyvatelstva, ale nejsou jako takové identifikované. Vlády potřebují nahradit příjmy ztracené snížením daní pro bohaté, a proto útočí na obyvatelstvo, například novými daněmi z prodeje, které slouží k zakrytí masivního odlivu ekonomiky způsobeného supy privatizace. Není žádným tajemstvím, že veřejnost v každém státě je pouze zdrojem příjmů pro bohaté elity, které obývají supí fondy, takzvané "investory", kteří pohlcují národní infrastrukturu. Vždy následují horší služby a vyšší ceny, stejně jako požadavky investorů na státní dotace, aby se jejich zisky ještě více nafoukly.

Nedobrovolné veřejné výdaje soukromému sektoru

Je třeba si jasně uvědomit, že nedobrovolné výdaje jsou daní pro obyvatelstvo. Vezměme si bankovní poplatky, za jednoduché transakce, za použití bankomatu a další. Banky už teď mají velmi zdravé zisky z bezplatného používání našich peněz, přičemž množství "poplatků" je vedeno pouze chamtivostí. To znamená, že banky v každé zemi mají moc zdanit obyvatelstvo s ještě menšími obavami, než má sama vláda. Bankéři nepotřebují apelovat na voliče ani mít pro své jednání podporu veřejnosti. Soukromé veřejné služby, vzdělávací instituce, zdravotnická zařízení a mnoho dalšího, to vše vybírá daně od obyvatelstva a činí tak bez ohledu na potřebu svých příjmů. Soukromé podniky nemají potřebu brát ohled na filosofickou podstatu veřejného školství nebo zdravotnictví, ani na poskytování vody nebo elektřiny. Nemají povinnost brát ohled na chudé nebo méně majetné a ignorují je zejména u služeb, které jsou povinné pro přežití, jako je zdravotnictví a veřejné služby. Ve skutečnosti platí, že čím slabší je sektor obyvatelstva, tím je pro "soukromého investora" cennější. Bohatí se vždy mohou uživit placením výdajů, které jsou pro ně většinou triviální, zatímco zbytek společnosti je vysáván zhoubnou snahou o maximalizaci zisku.

Rozdíly mezi USA a Čínou: Jak naložit s přebytkem?

To je část problému, který mají Američané s čínskými státními podniky. Velmi se ohrazují proti jejich zjevné absenci dravého kapitalistického chování a znevažují je jako "přinejlepším maximalizátory příjmů, nikoliv zisku". Když jsem si připravoval tento pořad, tak jsem četl výpověď jednoho člověka. On třeba přijel do čínského Xi’anu, kde navštívil školu s jedním z nejkrásnějších kampusů na světě, hektary zelené trávy, bazénem olympijských rozměrů, květinovými zahradami, krásnými kondominii a městskými rezidencemi pro vyučující a studenty. Škola byla postavena z přebytků zisku místní státní tabákové firmy, která chtěla dát něco společnosti. Firma školu nejen postavila, ale platí i roční provozní náklady. Takový přístup korporace nechává Američany beze slov. Americký způsob by byl využít těchto přebytečných zisků k vykoupení, bankrotu nebo jinému zničení všech konkurentů v zemi. A poté, co by Američané zvýšili své zisky za cenu obrovského sociálního rozvratu s miliony nezaměstnaných a obrovskými výdaji na sociální dávky, které by se svalily na vládu, by vytvořili PR kampaň, ve které by věnovali malou částku nějaké charitě, aby se před světem pochlubili svou velkorysostí a morální nadřazeností. Podobným příkladem jsou čínské státní podniky, které staví levné obytné domy. Američané takové praktiky všemožně morálně a filozoficky odsuzují a prakticky tvrdí, že je proti vůli Boží, aby vláda poskytovala veřejné služby nebo sociální statky za cenu nákladů, když by americká firma, pokud by jí bylo umožněno vstoupit do této oblasti, mohla dosáhnout miliardových zisků. Nemyslíte si, že čínská cesta je prostě lepší?

To je všechno k dnešnímu pořadu, a podívejme se, co uslyšíte v příštím druhém díle bankéřských upírů. V úvodě příštího dílu se podívám na to, co je vlastně privatizace. Uvedu několik příkladů plundrování, drancování a plenění jak z historie, tak i ze současnosti. Z historie to bude Indie nebo Čína s Velkou Británií, a ze současnosti zase Irák nebo Libye se Spojenými státy. Za oběma velmocemi nebo říšemi ovšem stojí bankéřští upíři. Podívám se také na to, jak se bankéřští supi slétli nad Ukrajinou, a na tom pozadí si vyprojektujeme čtyři a pak další dva pilíře takzvaného privatizačního domu. Bude to taková skládačka, stavebnice postupu, jak se brutální privatizace základní státní infrastruktury, fyzické nebo sociální infrastruktury, vlastně provádějí, a bude to jízda. Budu to demonstrovat na Řecku, které bylo navěky uvrhnuté do zadlužení, a bude věčně na kolenou. Podívám se na past, kterou bankéřští upíři chystají na státy. Tyto pasti se jim náramně osvědčily, a proto je opakují stále dokola. V zákulisí pak mají švandu z toho, jak jim tupé vlády stále skáčou na lep, a jak ještě tupější obyvatelstvo tyto tupé vlády volí stále dokola. Podíváme se na to, jak Mezinárodní měnový fond a Světová banka používají třeba potraviny jako zbraň ke kolonizaci a drancování afrických zemí. Když ale už není co plenit a drancovat, přicházejí lidé jako zisk. Jak, to si povíme v příštím díle. Podíváme se také na finanční krizi na Kypru a zamyslíme se nad tím, kdo by měl být pohnán k zodpovědnosti za finanční krize. Lidé, nebo bankéřští upíři? Podívám se také na Irsko a na tamnější krizi. Pak začnu rozkládat jednotlivé kategorie nebo pilíře šestibodového privatizačního domu. Podívám se také na Austrálii, která splácí svůj dluh, a jak to musí bankéřští upíři navléknout, aby mohli kolonizovat i takzvané přátelské národy. Mají to těžké, ale různými rafinovanými triky se jim to daří. Všechno ukazuje na to, že státy jsou v této postdemokracii poslední překážkou konečné globální hegemonii bankéřských upírů hnaných chamtivostí. A pak už budeme finišovat, proto jsem si to nejzajímavější ponechal na konec příštího dílu. Podíváme se na Bushovu mafii, která privatizuje obrovské vodní zdroje v Latinské Americe, stejně jako Nestlé, která privatizuje pitnou vodu. Nakonec se podívám na Madeline Albrightovou alias ženu s krvavýma rukama, co spolu s dalšími kořistnickými nájezdníky páchala v bývalé Jugoslávii. Nezapomeňte proto na příští díl, rozhodně se nudit nebudete, budu ukazovat různé příklady z mnoha zemí z minulosti i současnosti.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *