Ve druhém díle se pojednává o Arnonu Milchanovi, izraelském filmovém producentovi a agentovi, který se také podílel na obchodování se zbraněmi. V této části se mluví o jeho návratu do filmového průmyslu a průlomovém filmu, kterým se stal „Král Lev“. Dále se vysvětluje, jak se ho dotkla aféra týkající se jaderného výzkumu a obchodů se zbraněmi s firmou Rockwell, kterou Milchan financoval. Kapitola také popisuje útěk a zatčení Dr. Sama Smytha, který se podílel na jaderných projektech pro Izrael. Smyth uprchl do Švýcarska a později do Španělska, než byl nakonec zatčený a převezený do USA, kde byl soudně stíhaný. Závěr kapitoly se věnuje spojitosti Milchana s filmy a zbraněmi.
Stručně shrnu, co jsme slyšeli v první epizodě o Arnonu Milchanovi. Po předmluvě o tom, kdo vlastně byl Arnon Milchan, jsem začal jeho dětstvím a dospíváním. Pokračoval jsem vojenskou službou a návratem do Izraele. Firma jeho otce na výrobu hnojiv přešla po otcově smrti do Arnonových rukou. Postupně se Arnon začal dozvídat, že firma na výrobu hnojiv byla krycí společností izraelské rozvědky pro maskování nákupu součástí jaderných zbraní. Arnon se pustil do světa obchodování se zbraněmi. Naverboval ho pozdější izraelský premiér a prezident Šimon Peres v roce 1965. Potom jsem pokračoval izraelskou tajnou rozvědkou LAKAM. Arnon se oženil s francouzkou Brigite a nakonec se usadili v Paříži. Manželství jim ale nevyšlo. Arnon naverboval inženýra ze společnosti Rockwell, aby dodával Izraeli součástky pro výrobu jaderných zbraní. Byl to Richard Kelly Smyth. Jedna součástka se stala osudovou. Byly to krytrony. Než se ale vydám dál po stopách krytronů, zaměřme náš pohled na Hollywood. Právě to je další mezistanice příběhu Arnona Milchana.
Arnon Milchan fušuje do filmů
Arnon potřeboval novou hračku, která by ho zaujala. Uvědomil si, že je nyní dostatečně finančně zajištěný, aby mohl trochu riskovat mimo svou komfortní zónu. Tak začal uskutečňovat svou celoživotní představu, že se zapojí do zábavy a filmové tvorby. Vždycky miloval film a zbožňoval herce, které vídal na plátně. Obdivoval scénáristy, kteří vytvářeli a strukturovali příběhy a režiséry, kteří dokázali celý projekt nějakým způsobem zkoordinovat a zorganizovat. Fascinovaly ho tvůrčí a logistické síly, které se sbíhají, aby vznikl úspěšný film a fascinoval ho také filmový byznys. Zpočátku začal navštěvovat filmové scény a pozorovat jejich průběh. Jeho dcera Elinor vzpomíná, jak její otec během svých návštěv sedával s dětmi a nekonečně dlouho sledoval filmy. V roce 1976 Milchan poprvé investoval do zábavního průmyslu. Dveře mu otevřel producent Elliott Kastner, který rychle rozpoznal finanční potenciál milionáře s mladickým nadšením pro okouzlující průmysl. Kastner byl židovsko-americkým talentovým agentem, než se stal producentem. Kastner systematicky seznamoval Milchana s významnými hráči v Hollywoodu. Milchan se pro filmový průmysl nadchl a začal financovat první filmy. Nebudu se ani tak věnovat tomu, jaké filmy financoval, jaké pak produkoval, s jakým hercem se setkal a s jakým režisérem byl na obědě nebo na večeři. Filmový průmysl mě nijak zvlášť netankuje a už vůbec ne nekonečné rozebírání, kdo hrál v jakém filmu jakou roli. Je to podobné jako ve sportu. Někdo se vyžívá v tom, že ví, kdo, kdy, kde a s kým hrál, jaké byly výsledky, ale k čemu tyhle informace jsou. Naprosto k ničemu. Že hrál Petr proti Pavlovi a bylo to dva nula? Nezájem. Podle mě jde o zaplevelování mozkové kapacity nepodstatnou makulaturou a vatou, aby se lidé nesoustředili na podstatné věci. Čučet na filmečky, fyzicky prožívat sportovní utkání, přesně tam nás chce systém mít. Musíme se umět bavit, jít do hospody, pokecat, semtam zapařit, ale nesmíme se nechat ukolébat těmito připravenými slepými uličkami systému. Tak proto nebudu rozebírat širokosáhle filmy z pohledu kdo, kdy, kde a s kým hrál a s kým se Arnon Milchan setkal. Během pobytu v Izraeli a mimo svou pařížskou základnu trávil Arnon většinu času na schůzkách v novém soukromém klubu, který v dubnu 1977 otevřel jeho přítel Rafi Šauli v severním Tel Avivu. Nový klub se jmenoval jednoduše The Club. Jestliže Mandy’s byl epicentrem izraelské galérky,The Club ji dalece přesahoval. Izolovaný a exkluzivní, jeho členové byli pečlivě vybíraní ze společenské, ekonomické a kulturní elity s přísným členským výborem. Vytvářel tajnůstkářskou atmosféru, ve které se od členů očekávalo, že využijí svého vlivu a postarají se jeden o druhého. Později Milchan nabídl televizi ABC nápad na historickou minisérii o starověkém římském obléhání Masady. Svůj návrh předložil v době, kdy historické minisérie byly stále v kurzu. Vedení ABC mu k tomu dalo zelenou. Starověká tragédie Masady představovala pro Izrael dobrou příležitost, jak americké veřejnosti vysvětlit svou tíživou bezpečnostní situaci a ukázat, proč Izrael, malá země obklopená mnohem většími nepřáteli potřebuje přijmout mimořádná opatření, aby Masada už nikdy nepadla. Arnon Milchan si dokázal zajistit veškerou myslitelnou podporu izraelské vlády, která rychle rozpoznala příležitost pro vztahy s veřejností. Moše Dajan navrhl a ministr obrany Ezer Weizman schválil výstavbu rampy vedoucí na historický vrchol hory. Rampa byla vytvořená tak, aby napodobovala rampu, kterou postavili Římané při dobývání pevnosti. Navrhli ji stejní inženýři, kteří během jomkipurské války postavili izraelský most přes Suezský průplav. Masada byla Milchanovým prvním skutečným finančním i kritickým úspěchem v showbyznysu. Byla nominovaná na řadu cen. Minisérie byla později sestříhaná do podoby dvouhodinového celovečerního filmu pro video a později DVD, který distribuovala společnost Universal Studios. Jedním z Milchanových nejbližších přátel je polský režisér Roman Polanski, který režíroval takové slavné filmy jako Rosemary má děťátko nebo Čínská čtvrť. V roce 1981 MilchanoviPolanski zavolal a nabídl mu hru britského dramatika Petera Shaffera Amadeus. Polanski chtěl hru uvést ve své rodné zemi, v Polsku, v době vrcholícího hnutí Solidarita a masivních politických nepokojů, jako vyjádření podpory. Milchan se rozhodl film financovat. Arnon se rozhodl věnovat veškerý výtěžek projektu hnutí Solidarita na nákup všeho, co potřebovali k podpoře revoluce. Amadeus se hrál třináctkrát pro davy diváků, kteří stáli jen na stání. Při každém představení se před divadlem tvořily dlouhé fronty, jestli se náhodou neuvolnily nějaké vstupenky. Jeden z předních polských herců a režisérů Tadeusz Lomnicki označil představení za kulturní převrat. Když byl někdejší vůdce SolidarityLech Walesa, v prosinci 1990 zvolený prezidentem země, jedním z jeho prvních činů bylo pozvání Arnona Milchana do Polska, aby uctil jeho zásluhy o Solidaritu. Polanski popisuje Milchana jako tvrdého obchodníka, který drží slovo a je disciplinovaný. Režisér je pochopitelně věrný Milchanovi, který stál při něm v době, kdy se zdálo, že se jeho kariéra neobnovía od dob Amadea zůstali oba blízkými přáteli. Milchan dostal nabídku natočit hru Amadeus jako celovečerní film. Zvažoval ji maximálně několik minut, než ji odmítl. "Do filmové podoby se to nedá dobře převést," tvrdil sebevědomě a mylně. Dokonce se snažil přesvědčit režiséra Miloše Formana, aby se filmové verzi vyhnul. To nakonec Formanovi přineslo v roce 1984 Oscara za nejlepší režii. Arnon Milchan také financoval film Tenkrát v Americe v hlavní roli s Robertem de Niro, který se stal nejúspěšnějším filmem té doby. Arnonovo přátelství se samotářským Robertem De Nirem zůstalo blízké dodnes. Dalším blízkým přítelem, kterého Arnon v tomto období získal, byl kanadský premiér Pierre Trudeau. Otec pozdějšího premiéra Justina Trudeau. Milchan a Trudeau zjistili, že mají mnoho společného. Oba byli rozvedení svobodní rodiče a hlavní pečovatelé o tři děti a oba byli bohémové. Netrvalo dlouho a začaly dobré časy. Extravagantní večírky, celebrity, víno, ženy a rokenrol.
"Důvěra mezi námi byla mimořádná," potvrdil Arnon. "Dokonce jsem mu radil během summitu G7 v roce 1983 ve Williamsburgu ve Virginii. V jednu chvíli mi Trudeau zanechal štos důvěrných dokumentů popisujících celou kanadskou strategii pro G7." Jejich blízké přátelství trvalo až do Trudeauovy smrti 28. září 2000.
Průlom
Krytron, ta malá elektrická trubička, která zároveň slouží jako nejúčinnější zařízení pro spuštění jaderného výbuchu, se vrátil v roce 1979. Ocitl se na konci dlouhého seznamu citlivých položek, které Dvora Ben Jicchaková poslala v zakódované podobě přímo doktoru Smythovi do společnosti Milco. Šéf LAKAMu Benjamin Blumberg měl zřejmě pocit, že už uplynulo dost času na to, aby stálo za to zkusit to ještě jednou. Namísto objednání velkého množství se doktor Smyth pokusí o několik dodávek po pouhých třiceti až čtyřiceti krytronech. Zásilky krytronů měly být odeslané společnosti Heli Trading Limited, dceřiné společnosti Milchan Bros, která se primárně používala pro obchody s vrtulníky. Konečný uživatel byl opět uvedený jako Rehovot Instruments Limited. Jednalo se celkem o 13 zásilek v celkovém počtu nejméně 810 jaderných spouští, které společnost Milco posílala každých několik měsíců v letech 1979 až 1982. V té době, v roce 1981 se Benjamin Blumberg konečně setkal se svým protějškem Arielem Šaronem, který byl jmenovaný novým izraelským ministrem obrany. Ariel Šaron se rozhodl nahradit Benjamina Blumberga svým dlouholetým blízkým přítelem a bývalým šéfem MossaduRafim Eitanem. Ten považoval funkci šéfa LAKAMu za jednu z nejdůležitějších pozic v rozsáhlé izraelské obranné mašinérii. Pětapadesátiletý Rafi Eitan měl za sebou dlouhou kariéru v Mosadu. Právě Rafi Eitan osobně velel jednotce, která v Argentině dopadla Adolfa Eichmanna. S Milchanem se dobře znal a byl si dobře vědom jeho aktivit ve prospěch LAKAMu. Během několika dní po převzetí velení LAKAMu pozval Milchana do své kanceláře k rozhovoru. Nebylo třeba žádných formalit. Krátce nato obdržel Richard Kelly Smyth čtrnáctou objednávku krytonů od společnosti Heli Trading Limited. Čtrnáctá zásilka krytronů ale byla jiná. Tentokrát, když zboží dorazilo do společnosti Milco od massachusettského výrobce EG&G, bylo na krabici jasně uvedeno: "UPOZORNĚNÍ: Vývoz tohoto výrobku vyžaduje vývozní licenci na munici".
Toto označení bylo součástí rozsáhlejší kampaně, která měla v Americe zpřísnit vývoz zboží dvojího užití s jaderným využitím. Doktor Smyth ale přesto zásilku odeslal obvyklou metodou. Jenže nastal obrovský průlom. Počítače s tajnými daty někdo z budovy společnosti Milco odnesl. Doktor Smyth zavolal na policejní oddělení Huntington Beach a FBI, aby vloupání nahlásil. Policie se objevila během několika minut a vyplnila hlášení o trestném činu. Rychle zjistili, že zloděj se do budovy dostal střešním oknem, když se spouštěl po laně. "Nevypadá to na profesionální práci," určil detektiv. Pak požádal Smytha, aby mu dal seznam všech současných i bývalých zaměstnanců. Podle policejní zprávy Smyth oznámil, že zmizelo vybavení v hodnotě přibližně 50000 dolarů. Následujícího dne se dostavil agent FBI, aby Smytha vyslechl, především proto, aby zjistil podrobnosti o vloupání, určil stupeň citlivosti chybějících předmětů a vyslechl si od Smytha, zda netuší, kdo by za tím vším mohl stát. Smyth popsal svůj poslední rozhovor s Milchanem. Aby si kryl záda, rozhodl se vyjít s pravdou ven a přiznat své znepokojení ohledně krytronů. Smyth byl požádán, aby vyjmenoval všechny možné podezřelé. Na tento seznam napsal jméno Arnon Milchan. Po výslechu u FBISmythMilchanovi několikrát volal, ale podařilo se mu dovolat pouze jeho asistentce. Dvora Ben Jicchaková dostala od nového šéfa LAKAMu, Rafiho Eitana pokyn, aby se Smythem udržovala pozitivní vztah. Jednoduše proto, aby Izrael mohl nadále získávat aktuální informace. Rafi Eitan pak Arnona Milchana požádal, aby se vyhýbal veškerým dalším kontaktům se Smythem, kterého označil za nejslabší článek řetězu. To byl v podstatě konec třináctiletého působení společnosti Milco jako produktivní operace LAKAMu. Bylo načase zavřít krám a přejít k dalším výzvám. Rafi Eitan řekl Arnonu Milchanovi, že si nemohou dovolit být v těchto záležitostech sentimentální. Možná si pamatujete na můj svoudílný pořad o Jonathanu Pollardovi, největším izraelském agentu v Americe? Právě jeho také řídil zmíněný Rafi Eitan. FBI a policejní oddělení Huntington Beach postupovaly v případu neobvykle rychle. Během dvou měsíců zatkly podezřelého, nezletilého mladíka, který dočasně pracoval ve skladu firmy Milco. Když policie provedla razii v domě jeho rodičů, našla garáž plnou kradeného zboží, včetně chybějících věcí od společnosti Milco. Smythovi se velmi ulevilo. Jeho žena Emilie byla požádaná, aby si přišla do policejního skladu v Huntington Beach pro ukradené věci. Po příjezdu k Emilie přistoupil muž v tmavém obleku. "To je tady vaše vybavení?" zeptal se. Když potvrdila, že ano, vytáhl odznak, kterým se identifikoval jako americký celní agent a požádal o rozhovor s prezidentem společnosti. V následujících týdnech navštívil americký celní agent kancelář společnosti Milco několikrát, někdy i bez ohlášení, aby si promluvil s Richardem Kellym Smythem. Zpočátku Smyth projevoval ochotu spolupracovat a rozhovory byly mírné a mírně zvídavé. Pomalu, jak dny ubíhaly, se přátelské otázky měnily ve stále důraznější, až začaly připomínat výslech. Tok peněz ze zakázek se prudce snížil. Smyth se obával, že mu bude snížená bezpečnostní prověrka a že otázky celníků, kteří mu dýchali na krk, se budou jen stupňovat. Rozhodl se podstatně omezit provoz, zavřít kanceláře společnosti Milco na východním pobřeží a ponechat si na výplatní listině pouze manželku, děti a sebe jako zaměstnance na částečný úvazek. Ale i po těchto škrtech se Milco sotva drželo nad vodou a mělo být ještě hůř. Zatímco Richard a EmilieSmythovi odletěli do Evropy na konferenci NATO, američtí celní agenti, vyzbrojení federálním příkazem k prohlídce, vtrhli do kanceláří společnosti Milco v Huntington Beach ve snaze zabavit všechny dokumenty týkající se dodávek do Izraele. Odešli ale zklamaní a s prázdnýma rukama. Spisy byly přemístěné.
Rok špiona
Na Štědrý den roku 1984 se Richard Kelly Smyth probíral každodenní hromadou pošty společnosti Milco. Hluboko uprostřed stohu byl zahrabaný dopis z kanceláře federálního státního zástupce okresu Střední Kalifornie. Smyth pocítil mrazivý pocit, který mu napovídal, že z té obálky nic dobrého nevyjde. Nezbývalo mu nic jiného než ji otevřít a s třesoucíma se rukama to také udělal:
Milý pane Richarde Kelly Smythe. Tímto vám nařizujeme dostavit se do kanceláře federálního prokurátora v Los Angeles, abyste zodpověděl otázky týkající se vývozu krytonů bez licence. Dále, abyste vysvětlil možné zločiny a přestupky, kterých jste se dopustil. V prvním lednovém týdnu roku 1985 vešel doktor Smyth do budovy losangeleského federálního soudu na plánovanou schůzku s federálním prokurátorem. Schůzka nedopadla dobře. Podle Smythova názoru byl státní zástupce William Fahey nepřátelský a obviňující. Prokurátor předložil doktoru Smythovi usvědčující dokumenty s jeho podpisem na vývozní licenci krytronů. Potom ale obrátil svou pozornost k větší rybě, Arnonu Milchanovi. "Povězte nám o tom izraelském filmovém producentovi." Doktor Smyth zatím Milchana kryl, i když neměl příliš důvodů ho chránit. Prokurátor na něj naléhal s příslibem mírnějšího zacházení za informace o Milchanovi. Vyšetřování společnosti Milco bylo jen malou součástí mnohem rozsáhlejšího projektu známého jako Operace Exodus. Byla to speciální akce amerických celních úřadů, kterou navrhla a zahájila Reaganova administrativa s cílem přerušit špionáž a pašování vojenské techniky a zboží obecně. Byla financovaná 30 miliony dolarů z rozpočtu ministerstva obrany, které byly v roce 1981 převedené na americké celní orgány. Celkem bylo zabaveno 2330 zásilek v hodnotě 148,8 milionu dolarů, které byly označené za nelegální. Padlo 221 obvinění. Nakonec bylo v důsledku operace Exodus skutečně odsouzeno pouze dvacet osm osob. Toto tempo administrativě nestačilo. Chtěli zatýkání, chtěli titulky a chtěli krev. Potřebovali několik vysokých trestů, které by působily odstrašujícím dojmem. Výsledkem bylo to, co se v roce 1985 stalo známým jako rok špiona. V roce 1985 došlo k odhalení celkem osmi agentů v Americe, kteří prováděli citlivou špionáž. Tento rok je proto obecně známý jako rok špiona. Kromě Jonathana Pollarda byl jedním z odhalených špionů i doktor Richard Kelly Smyth. Jonathana Pollarda jsem pokryl v mém dvoudílném pořadu Největší izraelský špion v Americe. V dubnu 1985 zavolal Smythovi jeho právník James Riddet, aby mu oznámil, že bude obviněný z pašování jaderných spouští do Izraele. Upozornil ho také, že se o věc mohou zajímat média a že by se měl připravit. Smytha ta vyhlídka vyděsila. Obvinění padlo právě v době, kdy měl s celou rodinou v plánu odjet na dlouho plánovanou dovolenou do Izraele. Státní zástupce neochotně vyhověl souhlasu soudu s cestou pod podmínkou, že Smyth složí kauci ve výši 1 milionu dolarů zaručující jeho návrat. 12. května 1985 Smythova rodina odletěla letadlem z Los Angeles, které mělo cestou do Tel Avivu krátké mezipřistání v Paříži. Na letišti Charlese De Gaulla bylo letadlo zásobené posledním vydáním International Herald Tribune. Doktor Smyth poděkoval letušce, že mu jeden výtisk podala. Zběžně otevřel noviny a s úžasem si přečetl titulek Podnikatel obviněný z pašování jaderných náloží do Izraele. V celém článku bylo jeho jméno. Nemohl si nevšimnout, že stejný článek čtou i ostatní cestující. Co ale Smytha skutečně šokovalo, bylo to, že se hluboko uvnitř článku poprvé dozvěděl, že ho může čekat až 105 let vězení a pokuta 1,5 milionu dolarů. V menší míře Smytha šokovala i skutečnost, že žalobci poprvé veřejně odhalili, že krytrony byly používané za účelem odpálení jaderných bomb. Smythovi přijeli do Izraele jako turisté. Na letišti je tentokrát nečekalo žádné zvláštní zacházení, stáli v dlouhých frontách jako všichni ostatní. Potom, co prošli pasovou a celní kontrolou se taxíkem dopravili do telavivského hotelu Hilton. Smyth nebyl jediný, kdo kvůli náhlé publicitě zpanikařil. Podobné články se objevily v novinách po celé Americe, v Evropě i po celém světě. Dostalo se jim plné pozornosti Milchana, izraelského ministerstva obrany, ministerstva zahraničních věcí i samotného premiéra Šimona Perese.
USA, Paříž a Izrael
Arnon Milchan byl nervózní, velmi nervózní. Právě mu do jeho pařížského bytu zavolal reportér Newsweeku a chtěl znát jeho reakci na ohromující obvinění Doktora Richarda Kellyho Smytha, prezidenta Milco Limited, nastrčené společnosti izraelské rozvědky, z dodávek krytronů jedné z Milchanových telavivských společností. Publicita je něco, čemu se každý tajný agent snaží vyhnout a Milchan se jí obzvlášť bránil. V následujících dnech noviny po celém světě informovaly o tom, že krytrony byly použité jako sofistikované spouštěče pro detonaci jaderných bomb. Krytrony skutečně existovaly už od konce třicátých let. Ovšem skutečnost, že byly mimo jiné primárním mechanismem pro spouštění jaderných zbraní, byla až do onoho květnového dne roku 1985 široké veřejnosti neznámá. Mediální analytici předpovídali vážné důsledky pro americko-izraelské vztahy. Celkem si Milchanova společnost Heli Trading Limited objednala 810 krytronů, které Richard Kelly Smyth odeslal bez patřičné licence ministerstva zahraničí na vývoz munice. Nyní se do věci vložila americká celní správa a FBI a rozpoutalo se peklo. Celá operace Milco byla ohrožená. Po krátkém rozhovoru s reportérem Newsweeku, si Arnon Milchan zamluvil první volný let do Tel Avivu. Tady během několika hodin před jeho budovou tábořily televizní štáby a fotografové a telefon zvonil jako o život. Toho všeho si nevšímal. Arnon Milchan se ani neobtěžoval předložit tuto záležitost svým nadřízeným v LAKAMu, přísně tajné agentuře v rámci sofistikované izraelské zpravodajské sítě, o které Spojené státy v té době nevěděly. Rychle se oblékl do teplákové soupravy a vyšel z budovy v naději, že ho nikdo z reportérů nepozná. Koneckonců nebyl známou veřejnou osobností a na veřejnosti dosud kolovalo jen málo jeho snímků, pokud vůbec nějaké. Novináři ho skutečně nepoznali. Arnon Milchan klidně nasedl do auta a odjel přímo do Jeruzaléma na soukromou schůzku se svým blízkým přítelem a mentorem, tehdejším izraelským premiérem Šimonem Peresem. Den poté, 13. května 1985 si tři dobře informovaní zástupci izraelského ministerstva obrany a ministerstva zahraničních věcí domluvili schůzku na vysoké úrovni se svými americkými protějšky v Tel Avivu. Izraelci nabídli Američanům dokument, ve kterém se uvádí, že krytrony dovezené společností Heli Trading Limited byly použité k jiným účelům. Jednání mezi oběma zeměmi trvala několik dní. Ironií osudu je, že Smythovi v době těchto jednání pobývali v Izraeli a ubytovali se v hotelu Hilton, který se nachází v sousedství amerického velvyslanectví. V květnu 1985 přijal izraelský premiér Šimon Peres přísně tajnou návštěvu, Michaela Ledeena, který byl na misi Roberta McFarlana, poradce prezidenta Reagana pro národní bezpečnost. Došlo tam k řadě výměn informací a dokumentů. Součástí bylo i vysekání Milchana z průšvihu. Mimochodem vzpomínáte si na Michaela Ledeena z mého šestidílného cyklu Nesvatá aliance mezi Vatikánem, mafií a CIA? Michael Ledeen byl jedním z těch, kteří se podíleli na přípravě atentátu na papeže Jana Pavla druhého v součinosti s tureckými Šedými vlky. Je to přesně ten samý Michael Ledeen. Pokud máte zájem o podrobnosti o pokusu o atentát na papeže, pokryl jsem to v pátém díle tohoto cyklu Nesvaté aliance. Na těchto organizovaných skupinách rozvědek je úžasné to, že po čase zjistíte, jak se na těch největších prasárnách podílejí pořád ti samí lidé. Pak už jen doplňujete jména, vazby, souvislosti a události. Ano tohohle jsem viděl tam, tohohle zase tady. A celé vám to postupně zapadá do skvělé mozajky. Nakonec zjistíme, že se na těch operací podílí pár stovek maximálně pár tisíc osob z politiky, armády, justice, rozvědek a část civilního sektoru. Pořád ti samí lidé. Generace se samozřejmě s narůstajícím věkem obměňují. Přesně jak jsem to popisoval v mém nedávném cyklu Průvodce pandemickou galaxií. Když pochopíme základní strukturu a síťování těchto organizací, je už pak jednodušší dosazovat figurky a pak ověřovat, jestli je to skutečně tak.
Smythovi: Útěk do Švýcarska
V srpnu 1985, jen pár dní před začátkem soudu, učinili Smyth a jeho žena osudové a konečné rozhodnutí. Od posledního setkání v Tel Avivu o tom doktor Smyth přemýšlel a připravoval se na to. Několik dní před soudním přelíčením oznámili svým dětem, že odjíždějí na ostrov Catalina, aby si odpočinuli a zrelaxovali před stresujícím soudním přelíčením, které mělo začít. Veškerý majetek v Americe nechali svým dětem, aby se o něj postaraly. Vzali si peníze společnosti Milco ve výši 15000 dolarů. Doktor Smyth si obarvil své šedivé vlasy úplně na černo. Sbalili si nejnutnější věci a nervózně vyrazili z garáže. Zmocňoval se jich hluboký strach a paranoia, že by mohli být sledovaní. Asi dvacet minut jeli náhodně, měnili jízdní pruhy, rychle odbočovali a objížděli, aby setřásli potenciální pronásledovatele. Když se ujistili, že je nikdo nesleduje, napojili se na dálnici 405 směrem na sever a sjeli z ní na Century Boulevard směrem k mezinárodnímu letišti v Los Angeles. Auto nechali na parkovišti před novým mezinárodním terminálem Bradley. Klíčky nechali v zapalování. K přepážce s letenkami dorazili asi čtyřicet minut před odletem. Odbavili se a zaplatili letenky v hotovosti. Let byl pohodlný. Měli mezi sebou prázdné sedadlo, ale za celý let spolu sotva promluvili. Byli v šoku a nevěřili tomu, co právě udělali a tomu, jaké to bude mít důsledky pro jejich další život. Když se Richard Kelly Smyth nedostavil ke svému vlastnímu soudu, byla to velká zpráva. V soudní síni vypukl chaos, protože federální prokurátor William Fahey se dožadoval vydání zatykače. Předsedkyně soudu Pamela Ann Rymerová zatykač okamžitě vydala. Zároveň nařídila, aby byl informovaný Interpol, že Smyth je na útěku před spravedlností a měl by být okamžitě zatčen a vydán zpět do Spojených států. Zatímco se to všechno dělo, Richard a EmilieSmythovi byli bezpečně mimo zemi. V průběhu let mnozí novináři a odborníci spekulovali, že Smythovi uprchli do Izraele a skrývají se ve městě severně od Tel Avivu, kde má Arnon Milchan dům. Jiní se domnívali, že jako zkušený námořník uprchl na plachetnici do Mexika a odtud do Evropy. Další zvěsti naznačovaly, že byl odstraněný Mosadem. Po příletu do německého Frankfurtu a odbavení letadla, manželé Smythovi narazili na první překážku, německou pasovou kontrolu. Agent pomalu otevřel pas jistého doktora Jona Schillera. Prohlédl si fotografii a podrobné informace. Všechno odpovídalo skutečnosti. Dal do pasu razítko, řekl vítejte v Německu, a vrátil ho zpět. Doktor Smyth prošel první z mnoha nadcházejících zkoušek. Po přenocování ve Frankfurtu si Smythovi pronajali auto a vydali se na dlouhou cestu nádhernou krajinou do svého původního cíle, kde se hodlali ukrýt a přemýšlet, jak prožít zbytek života. Doktor Jon Schiller, tedy doktor Richard Kelly Smyth a Emilie dorazili do svého dočasného rodného města Curychu a cestovali pod novou identitou. Věděli, že se budou po zbytek života skrývat a utíkat a plánovali, jak z nejisté situace vytěžit co nejvíc. Věděli, že pokud Izraelci kauzu zvládnou, budou mít dostatek prostředků na skromný, ale pohodlný životní styl. Nejdřív museli v centru města najít Union Bank of Switzerland, kde by si otevřeli účet. Vložili většinu z 15000 dolarů, které si přivezli z nouzového fondu Milco a okamžitě začali hledat byt k pronájmu. Během krátké doby našli malý byt v severní části města za 400 dolarů měsíčně. Emilie si pronajala nezařízený byt a zašla do nedalekého obchodního domu, aby nakoupila nejnutnější věci, nafukovací matraci, péřovou přikrývku, prostěradla, ručníky a polštáře. Potřebovali také koupit několik kusů nádobí, hrnce, pánve a příbory. Jakmile si nastěhovali svůj skromný nový majetek, vrátili půjčené auto a jezdili veřejnou dopravou. Začali každý den chodit na dlouhé procházky. Komunikace s místními obyvateli byla zvládnutelná. Smyth se naučil německy v rámci jazykových požadavků pro svůj doktorát a každý den se učili další slova. Každý týden buď Richard, nebo Emilie navštěvovali pobočku Union Bank of Switzerland, aby se informovali o finančních prostředcích, které očekávali, a mohli tak začít zařizovat trvalejší záležitosti. Kromě obav, že je zatkne FBI nebo CIA, je děsila představa, že Izraelci peníze nedodají, a v tom případě by se jejich finanční situace rychle stala zoufalou. Dali vědět svým dětem, kde se nacházejí. Rodina s velkou disciplínou tajemství před americkými úřady udržela. Čas od času se u nich zastavil agent FBI a sondoval u členů rodiny případné kontakty, ale nic se neprozradilo. Nikdy si nevyměňovali přímé dopisy z obavy, že úřady sledují poštu, časem byly zavedené důmyslné metody komunikace. Jejich nejmladší syn přijel do Curychu a přivezl některé jejich osobní věci.
Rok 1985 byl pro Milchana nejhorší a zároveň nejlepší dobou. Operace Milco se kolem něj hroutila. Jeho jméno se skloňovalo ve všech pádech v souvislosti se skandálem s pašováním jaderných bomb. Navzdory tomu všemu, Arnon Milchan produkoval další a další filmy. Arnon Milchan se dozvěděl zprávu, že Smythovi úspěšně uprchli. Začátkem listopadu 1985 začali být Smythovi nervózní. První vklad ještě nedorazil, počasí začínalo být chladné a ponuré a jejich finanční zdroje se rychle tenčily. Jejich návštěvy banky, aby zkontrolovali případný vklad, byly stále častější a zoufalejší. Kromě strachu a paranoie, že budou odhalení a vydaní, je začala sžírat strašlivá představa, že je Izraelci opustili. Ráno 23. listopadu 1985 se pak jejich obavy ještě prohloubily, když si doktor Smyth koupil výtisk International Herald Tribune. V nich si přečetl zprávu o analytikovi námořní rozvědky jménem Jonathan Jay Pollard a jeho ženě Anne, kteří byli zatčení pro podezření ze špionáže. Nemohli si nevšimnout, že jejich osobní situace je nápadně podobná. Později se také dozvěděli, že stejně jako Pollardovi, i oni byli zpracovávaní tajnou organizací LAKAM. Pollardovy jsem pokryl v mém dvoudílném pořadu Největší americký špion v Americe. Pokud jste ho neslyšeli, rozhodně doporučuji k poslechu, protože jsou to fascinující souvislosti. Proto se Smythovi báli, že je Izraelci hodí přes palubu stejně jako Pollardovy. Jenže, naštěstí pro Smythovi, si Izrael v té chvíli nemohl dovolit další vysoce sledovaný případ v Americe. Richard a Emilie Smythovi museli být v rámci izraelských národních zájmů ukrytí a dobře chránění. Během několika dní po Pollardově zatčení byla na Schillerovo, tedy Smythovo konto poukázaná značná částka. Zaplavil je pocit radosti a úlevy. Nebyli v tom sami. Izraelci jim vyšli vstříc. Nešlo ale jen o peníze, dostali také zprávu, že je čeká trvalejší uspořádání.
Smythovi: Útěk do Španělska
Richard a Emilie Smythovi se začali připravovat na dlouhou cestu do své konečné destinace. Na místo, kde se chtěli uchýlit do důchodu a ukrýt se, aby tu dožili zbytek života. Sezóna se neúprosně blížila a oni neměli v úmyslu se schovávat přes mrazivou švýcarskou zimu. Za desítky let si zvykli na mírné kalifornské podnebí. Koncem listopadu 1985 si tedy doktor Jon a Emilie Schillerovi sbalili svých pár věcí a brzy ráno vyrazili pronajatým autem z Curychu do své nové destinace. Za celý den jízdy dorazili do španělské Barcelony. Další den pokračovali po pobřeží do krásné Malagy na pobřeží Costa del Sol, rodného města Pabla Picassa a Antonia Banderase. Malaga měla pověst útočiště pro uprchlíky a zároveň místa, kde se dá odejít na odpočinek. Pravidla byla volná a na imigrační status se obvykle nehledělo u nikoho, kdo pod středomořským sluncem nepůsobil potíže. Čekal na ně malý Fiat Seat Panda k zapůjčení u nezávislého prodejce, bez registrace vozu. Právě tento vůz se stal jejich trvalým exilovým vozidlem. Potom odjeli do nového domova. Byli nadšení tím, co našli. Byt se nacházel v luxusní, zalesněné části města, daleko na západ od přístavu v Malaze. Jen půl bloku od krásné středomořské pláže a krásné promenády lemované restauracemi a obchody, která se táhla podél pláže a byla ideální pro jejich každodenní procházky. Když se jich domácí, který je očekával, zeptal, jak dlouho hodlají v bytě zůstat, stará paní s potěšením uslyšela slovo navždy. V nedaleké pobočce Banco Bilbao si pak otevřeli bankovní účet na jméno Schiller. Mohli tak převádět peníze tam a zpět na svůj účet u Union Bank of Switzerland ve Švýcarsku. Manželé Smythovi se rychle adaptovali na nové pohodlné prostředí. Jak se dny měnily v týdny a týdny v měsíce, extrémní strach, který je svíral, se postupně začal vytrácet. Začal se jim vracet pocit bezpečí a dokonce i normálnosti. Uvědomili si, že nejsou sledovaní. Byli sice důležitými uprchlíky, ale ne až tak důležitými. Richard Kelly Smyth později popsal, jak se jejich život v Malaze proměnil v příjemný středomořský svět snů. Byt byl vybavený vším co potřebovali. Včetně stolu pro dvanáct osob, nádherných koberců a velkých originálních olejomaleb v celém bytě. V okolí rostly vzrostlé stromy, které jim poskytovaly dostatek stínu a mírný středomořský vánek je ochlazoval. Nakonec si začali hledat nové přátele. Zjistili, že v Malaze žije početná anglická komunita, která vytvořila klub, který se schází každé pondělí večer v místní restauraci na pláži asi kilometr od jejich bytu. Zúčastnili se prvního setkání a líbilo se jim, s jakými lidmi se setkali. Vstoupili do klubu a časem se stali jeho velmi aktivními členy. Emilie se stala tajemnicí klubu odpovědnou za vydávání měsíčního zpravodaje a Jon Schiller, tedy Richard Kelly Smith se stal viceprezidentem klubu. Jak Jon, tak Emilie byli poměrně zdatní ve španělštině, ale během několika měsíců ji ovládali téměř plynně. Časem téměř zapomněli, že jsou vysoce postavenými uprchlíky, hledanými v mezinárodně proslulém případu. Dokonce se účastnili sčítání lidu v Malaze a volili v komunálních volbách v Malaze. Podle Smythových s nimi Milchanova asistentka Dvora Ben Jicchaková udržovala pravidelnou komunikaci po telefonu a faxem. Nakonec s nástupem éry internetu, si Smythovi pořídili počítač a začali komunikovat prostřednictvím e-mailu.
Zatčení po 16 letech
Zatímco Richard Kelly Smyth byl bezpečně ukrytý ve Španělsku, daleko od dosahu federálních prokurátorů, Arnon Milchan se mohl volně věnovat svým velkým hollywoodským snům. Richard a Emilie Smythovi ze svého vzdáleného exilu sledovali Milchanovu hollywoodskou kariéru. Byli častými návštěvníky místního kina v Malaze, kde viděli filmy jako Muž v ohni, Válka Roseových a Pretty Woman. Smythovi se cítili natolik pohodlně, že cestovali po Evropě a opakovaně se setkávali s rodinnými příslušníky na koordinovaných místech. Při jedné příležitosti se vydali do nového Euro Disney u Paříže, aby strávili čas se svými vnoučaty. Při jiné příležitosti se vydali na jih Francie, aby viděli svého nejstaršího syna Randyho závodit na katamaránech. Po devíti letech života ve Španělsku se doktor Smyth dožil pětašedesáti let. Rozhodl se podstoupit ohromující riziko, a požádat o dávky sociálního zabezpečení v Americe. Vsadil na to, že žádný úředník na nízkém stupni správy sociálního zabezpečení si to nespojí. Zavolal na americké velvyslanectví v Madridu, sdělil jim své skutečné jméno a číslo sociálního pojištění a požádal o zasílání měsíčních plateb na jejich účet v Banco Billbao v Malaze. Smyth vsadil správně. Nižší složky americké vlády si spojení s hledaným uprchlíkem nevytvořily, pokračovaly v zasílání plateb ve výši 1600 dolarů každý měsíc na tento účet. Bylo to bezostyšné a nezodpovědnériziko, které se zřejmě vyplatilo. O rok později Emilie dovršila pětašedesát let. Měla také nárok na manželský příspěvek ve výši 400 dolarů měsíčně. I její splátky byly schválené. Pravidelné sociální dávky přinášely další měsíční příjem. Zvýšily životní styl manželů Smythových na úroveň, kterou Emilie popisovala jako idylickou. V průběhu let se přestali ohlížet přes rameno. Svou svobodu opět oslavili o půlnoci 31. prosince 1999 sledováním ohňostroje nad Malagou při příchodu nového tisíciletí. Patnáct let Smythovi unikali úřadům a žili ve svém malém ráji. V červnu 2001 požádal ředitel Banco Billbao v Malaze doktora Smytha, aby se zastavil v bance na krátkou schůzku. Manažer se omluvil a oznámil doktoru Smythovi, že aby mohl nadále používat účet, bude muset získat povolení pro nerezidenty. Předal Smythovi kopii formuláře, který bude muset vyplnit a odnést na policejní stanici v Malaze, aby si nechal dát razítko. Popsal to jako pouhou rutinní byrokratickou proceduru. Smyth si stěžoval, že účet mohl bez problémů používat celé roky, tak proč ty potíže teď? Ředitel banky pokrčil rameny, jako by chtěl vyjádřit, že i jemu to připadá směšné, ale že musí dodržovat procedury. Z banky Smythovi odjeli na policejní stanici v Malaze, zaparkovali auto a rázně vystoupali po schodech nahoru k policistovi, který seděl u vchodu za stolem. Ukázali mu vyplněný formulář a řekli mu, že ho potřebují orazítkovat. Úředník formulář převzal, prohlédl si ho a prodloužil jim lhůtu pro vrácení. Zároveň jim vysvětlil, že si mají přijít 9. července pro povolení. V Malaze se věci vyvíjely pomalu. Podle instrukcí se Smythovi vrátili v pondělí 9. července 2001. Očekávali, že vyřízení záležitosti nezabere více než pět minut. Po příjezdu na stanici dostali pokyn, aby šli do zadní části kanceláře a čekali. Uplynulo asi patnáct minut a nikdo nepřicházel. O dalších pět minut později vstoupil do místnosti vysoký blonďatý modrooký policista v tmavomodré uniformě. Přešel k faxu v rohu a vytáhl z něj právě došlý papír. Pak k nim přistoupil, beze slova podal Smythovi fax a sledoval jeho reakci. Smyth se na papír podíval a byl šokovaný. Uviděl černobílou fotografii, na které vypadal asi o dvacet let mladší, než kolik mu bylo v současnosti dvaasedmdesát. Všiml si slova Interpol v horní části stránky. Náhle ho přemohl pocit strachu a v žaludku se mu sevřel mohutný uzel. Po šestnácti letech prakticky zapomněl na svůj status uprchlíka. Tím, že požádal o sociální dávky, ukázal prstem přímo na místo, kde se nacházel. Tím, že požádal o povolení k pobytu pro nerezidenty, se chytil do dobře nastražené pasti. Vešel přímo na policejní stanici a prozradil se. Na vysoce inteligentního člověka to bylo nepředstavitelně hloupé. Po chvíli, která mu musela připadat jako věčnost, se policista zeptal: "Jste to vy?""Ano," odpověděl. Smyth byl ohromený, ale potvrdil, že je to skutečně on. Policista se otočil k Emilii a řekl: "Dobře, teď můžete odejít. Tohoto muže zatýkám."Emilie ztratila řeč a okamžitě zbledla. Policista začal jejímu manželovi nasazovat pouta. Smyth vysvětlil, že potřebuje dát Emilii klíčky od auta, aby mohla jet domů. Natáhl ruku s klíčky od auta a Emilie se chopila klíčků i jeho ruky. Policista mu ruku odtáhl za jeho záda a pevně mu nasadil pouta na zápěstí. Žádné objetí, žádné polibky. Emilie stála uprostřed místnosti v naprostém šoku, když jejího manžela, se který žila téměř 50 let, rychle odváděli z dohledu. V tu chvíli si to neuvědomovali, ale bylo to naposledy, co ji Smyth na dlouhá léta viděl jako svobodný muž. Smytha strčili do betonové cely bez oken s vyvýšenou cementovou plochou, která sloužila jako postel, se dvěma špinavými dekami. Záchod byl na konci chodby a představoval prostou díru v podlaze. Nebyl tam žádný toaletní papír. Jídlo se podávalo v malých plastových nádobách. První noc byla peklem. V duchu si znovu a znovu procházel proces, který vedl k jeho zajetí a začal si uvědomovat, jak byl nepozorný. Přehlédl všechny zjevné signály, které měl přímo před sebou. Uvědomil si, že měl několik příležitostí, aby se tomuto výsledku vyhnul. Mohl se vyhnout žádosti o sociální dávky, mohl se vyhnout policejní stanicia to hned dvakrát. Když už tam byl, mohl z policejní stanice rovnou odejít. Mohl dokonce popřít, že muž na fotografii je on. Emilie se vrátila do jejich bytu omráčená a zmatená. Během jediného okamžiku se jim podruhé zhroutil celý svět. Když se o zatčení dozvěděli vyšší představitelé ve Washingtonu, nebyli nadšení. Jenže Smythovi si svým jednáním o dopadení prakticky koledovali. Interpolu nezbývalo nic jiného, než postupovat podle minimálních postupů. Když Arnon Milchan slyšel zprávu o Smythově zatčení, věděl, že to bude velká věc. Jeho jméno bude opět zmíněné v souvislosti s tím, co nazýval neuvěřitelně hloupou krytronovou historkou. Smyth byl jen jedním z mnoha Milchanových rekrutů a nebyl tím nejvýznamnějším. Byl ale nejproblematičtější. Následujícího dne byl Smyth předvedený před soudce, který nařídil, aby byl držený ve věznici. Věznice byla noční můrou. Smyth, vzdělaný a kultivovaný gentleman se najednou ocitl v těsné blízkosti všech možných zločinců. V každé cele byl primitivní kovový záchod bez krytu a malé kovové umyvadlo, kde si mohl umýt špinavé spodní prádlo, ponožky, jídelní nádobí a tác s jídlem. Nejhorší bylo, že dvakrát denně nebyla na záchodě voda na spláchnutí. Musel si naplnit kbelík na mytí a ten pak vylít do záchodu, aby potlačil příšerný zápach. Vězňů s AIDS bylo tolik, že vězeňská prádelna nepřijímala spodní prádlo ani ponožky. Ty se musely prát ručně v malém kovovém umyvadle. Nebylo tam žádné mýdlo na praní. Téměř všichni kouřili a kouři se nedalo uniknout ani ve spacích celách. Dny se měnily v týdny. Emilie směla Smytha navštěvovat jednou týdně. Mluvili spolu přes tlusté sklo opatřené malým reproduktorem. Během jedné z těchto návštěv Richard a Emilie oslavili padesáté výročí svatby. Těžké vězeňské podmínky si na Smythovi vybíraly svou daň. Ve svých představách začal srovnávat svou situaci se situací svého bývalého přítele Arnona Milchana. Začal se sžírat myšlenkou, že kdyby Milchana nikdy nepotkal, všechno by bylo jinak. Spojené státy věděly o Smythově stavu ve věznici v Malaze, protože za ním vyslaly zástupce americké ambasády. Přesto si během procesu vydání dávaly na čas. Zatčený byl v srpnu. Bylo září 2001. Každý den byl pro doktora Smytha noční můrou. Na vězeňské ošetřovně sledoval náraz druhého letadla do newyorských Dvojčat a dalšího do Pentagonu. Vzpomněl si, jak chodil po stejných chodbách Pentagonu jako vážený člen vědeckého poradního sboru, nemohl si pomoci, ale srovnával ty slavné dny se svou současnou situací.
Smyth: Převoz do Ameriky a soud
Konečně 15. listopadu 2001, po 16 letech, byl Richard Kelly Smyth vydaný zpět do Ameriky. Z vězení byl vyvedený bez pout do čekajícího černého sedanu Volvo. V doprovodu dvou úředníků španělského ministerstva spravedlnosti se vydal na pětihodinovou cestu z Malagy do Madridu. Tady strávil svou poslední noc ve Španělsku v poměrně pohodlné vězeňské cele. Druhý den ráno v 10:00 byl z madridské věznice odbaven. Přivítali ho dva velcí američtí maršálové. V pátek 16. listopadu 2001 odletěl letadlem společnosti Delta přes Atlantu do Los Angeles. Do Španělska se již nikdy nevrátil. Na letiště v Los Angeles dorazil kolem 20:45. Byl okamžitě převezený do federálního Metropolitního vazebního střediska v centru Los Angeles, kde byl ubytovaný v cele pro dva lidi. Během několika dní ho opakovaně vyslýchala FBI. 20. prosince 2001 se americká vláda definitivně rozhodla. Nabídla dohodu o přiznání viny. Po několika dnech vyjednávání bylo dohodnuto, že Smyth přizná vinu v jediném bodě obžaloby. Za porušení amerického zákona o kontrole vývozu zbraní a v jednom bodě obžaloby za lhaní o obsahu zásilky krytronu. Datum vynesení rozsudku bylo stanovené na 29. dubna 2002. Smyth měl zůstat ve vězení nejméně do té doby. 29. dubna 2002 vstoupil Richard Kelly Smyth do soudní síně. Probační úředníci doporučili, aby byl starý muž propuštěný na svobodu za odpracovaný čas, který by činil deset měsíců od jeho zatčení v Malaze. Jeho právník a spoluvězni ho ujistili, že soudci se obvykle řídí doporučeními probačních úředníků. Soudní síň byla plná podporujících rodinných příslušníků a přátel, jeho dětí, manželky, spolužáků z dob studií, přátel z dob jeho působení v Rockwellu a zástupců tisku. Konečně nastal jeho okamžik pravdy. Jenže problém byl u soudkyně. Tou byla Pamela Ann Rymerová. Bohužel to byla stejná soudkyně, která byla v soudní síni, když se Smyth v srpnu 1985 nedostavil k soudu. Rymerová soudila muže, který podle ní před téměř sedmnácti lety ponížil ji i soudní systém. Zaujala místo na lavici obžalovaných a pokračovala úvodní řečí. Prohlásila, že Smyth strávil celých těch šestnáct let v idylickém prostředí v subtropickém Španělsku. Soudkyně Rymerová nakonec vynesla rozsudek čtyřiceti měsíců vězení s dvouletou podmínkou a pokutou 20000 dolarů. Přátelé a rodina v soudní síni byli šokovaní, znechucení a zděšení. Smyth seděl v soudní síni neschopen pohybu ani myšlenek. Ze soudní síně ho vyvedli v poutech zpátky do vězeňské cely a jeho rodina se na to zděšeně dívala. Později byl převezený do federálního nápravného komplexu v Lompocu severně od Santa Barbary. Tady byl zavřený až do dubna 2004, kdy byl převezený do vězeňského tábora v kalifornském Taftu. V lednu 2005 byl konečně podmínečně propuštěný. Mohl bydlet ve skromném mobilním domě v kalifornském Lompocu. Konečně se znovu setkal se svou milovanou Emilií, která s ním statečně vydržela po celou dobu desetiletého utrpení. Kdyby nic jiného, byl to neobyčejný milostný příběh.
Závěr: Filmy a zbraně
15. prosince 2005, ve svých pětasedmdesáti letech, byl Smyth předvolaný k výslechu do kanceláře FBI na Wilshire Boulevard v Los Angeles. Během tříhodinového výslechu zahrnujícího rychlou palbu otázek byl požádaný, aby rozebral celý svůj vztah s Arnonem Milchanem od chvíle, kdy se s ním koncem šedesátých let seznámil, až po poslední komunikaci s ním v roce 1983. V květnu 2006 Smythovi skončila zkušební doba. Poprvé od roku 1985 nebyl ani vězněm systému, ani před ním neutíkal. Jeho propuštěním sága o společnosti Milco definitivně skončila. Milchan se opět vyhnul trestu. V devadesátých letech, kdy se tohle všechno odehrávalo, Arnon Milchan uskutečnil jeden z nejúspěšnějších běhů v dějinách Hollywoodu. Mezi lety 1985 až 2001, Arnon Milchan vyprodukoval celkem šedesát šest filmů a ovlivnil americkou populární kulturu některými z největších trháků té doby. Po Pretty Woman se Arnon Milchan rychle stal jedním z nejžhavějších hollywoodských producentů. V roce 1991 se ve spolupráci s Warner Brothers zavázal k prodeji a distribuci čtyřiceti celovečerních filmů. Arnon Milchan ale také pokračoval ve svém původním povolání. Jedním z posledních známých obchodů s obrannými systémy, které Milchan zprostředkoval, byl nákup šestnácti letounů pro elektronický boj v rámci transakce se státem Izrael. Byl to obchod v hodnotě 80 milionů dolarů v polovině 90. let. Arnon Milchan měl i řadu dalších vlivných přátel. Patřil k nim například mediální magnát Rupert Murdoch, tehdejší majitel News Corporation, mateřské společnosti Twentieth Century Fox. S ním Arnon Milchan navázal další plodnou spolupráci. Milchanův dům v Malibu byl také místem, kde senátor Robert Kennedy přenocoval noc před svým zavražděním v hotelu Ambassador. Kennedy strávil den koupáním, vysedáváním na slunci, rozhovory s přáteli a spánkem. Uvolnil se natolik, že uvažoval o tom, že se nezúčastní vlastní předvolební oslavy. Navrhl, aby on a jeho rodina a přátelé sledovali výsledky primárek v televizi. Chtěl pozvat média, aby se k nim připojila. Protože televizní stanice odmítly do Malibu odvézt své vybavení, Kennedy neochotně souhlasil, že místo toho půjde do hotelu Ambassador, kde ho zastřelil palestinský přistěhovalec Sirhan Sirhan. Je téměř nemožné sledovat každou obchodní transakci, do které byl Arnon Milchan zapojený. V podnikání měl Milchan mimořádný instinkt. Například koupil za 250 milionů dolarů společnost Puma se sportovním oblečením, která se potácela na dně. Vášnivě ji prosazoval, dokud se jí konečně nezačalo dařit. Nakonec se jí zbavil na jejím vrcholu za skvělých 650 milionů dolarů. Od roku 2004 Arnon Milchan neustále stoupal v žebříčku nejbohatších lidí světa podle časopisu Forbes. Arnon Milchan má majetek rozptýlený po celém světě, v desítkách bank, který může daleko převyšovat jeho transparentní aktiva. Milchan měl například obří zemědělský projekt v Kazachstánu. Od roku 2000 časopis Los Angeles Business Journal každoročně hodnotí Milchana jako jednoho z padesáti nejbohatších obyvatel Los Angeles. Vraťme se ale zpět tam, kde příběh Arnona Milchana začal. Do Izraele. Kanceláře zakladatelské společnosti Milchan Bros., od které všechno začalo, prošly v roce 2005 faceliftem. Šedivé chodby, které vedly do kanceláří, se otevřely do velkého moderního pracovního prostoru. Prostor je módně zařízený luxusním nábytkem, a stoly z ušlechtilého italského dřeva. Stěny zdobí promítané, proudící obrazy Středomoří. Designéři se ale rozhodli ponechat na místě mnoho ocenění a vyznamenání, která pokrývala stěny obří zrekonstruované konferenční místnosti. V roce 2008 Milchan prodal svou společnost Milchan Bros bývalému agentovi Mossadu jménem Yossi Maiman. S příchodem nového tisíciletí Milchan zakoupil skromnou vinici a vybudoval malé vinařství Jonata. Nachází se poblíž městečka Santa Ynez v Kalifornii, asi půl hodiny jízdy od mobilního domu Richarda Kellyho Smytha v Lompocu. Milchan se oficiálně vrátil jako rezident do Izraele. Izrael získal své jaderné zbraně díky tajnému úsilí mnoha lidí. Arnon Milchan byl jedním z těch nejzásadnějších. Pokud bychom si mohli představit jedinou, nepostradatelnou osobu, která stála uprostřed všech tajných válek Izraele, nebyl by to nikdo jiný než tento hollywoodský producent. Arnon Milchan, který tráví svůj život plynulým pohybem mezi světem slávy a tajemstvím fantazie a reality. Tajemstvím války a míru.