Pořad pojednává o největší jaderné havárii, která se stala v Americe na ostrově Three Mile Island v roce 1979. Po úvodu, kde se nám přibližuje historie a kontext, se zaměřuje na popis událostí, které vedly k havárii a na reakce lidí na ní. Kapitoly se věnují jednotlivým dnům, kdy se situace postupně zhoršovala a lidé v elektrárně bojovali o záchranu. Po havárii se řeší následky a dopady na zdraví lidí v okolí, přičemž se ukazuje, že rakovina byla jedním z mnoha negativních dopadů. Na konci se reflektuje celá tato katastrofa, připomíná se, co se z ní můžeme naučit a co bylo nutné udělat, aby se podobné havárie v budoucnu neopakovaly.
Úvod
Stojí na písčině zvané třímílový ostrov. Vypíná se uprostřed řeky Susquehanna asi 16 kilometrů od Harrisburgu, hlavního města amerického státu Pennsylvánie. Tento betonový kolos viditelný z velké dálky, byl vybudovaný uprostřed zemědělského kraje. Jaderná elektrárna na Three Mile Island byla veliká atrakce, na kterou se tehdy jezdili dívat lidé ze širokého okolí. Nebylo divu, protože to byla krásná stavba plná nejmodernějších technologií a zároveň zdroj laciné jaderné energie. Obyvatelé okolních městeček si na tuto obří betonovou katedrálu brzy zvykli. 28. března 1979 došlo v jaderné elektrárně Three Mile Island v okrese Dauphin v Pensylvánii kombinací technické poruchy a lidského faktoru k částečnému roztavení reaktoru druhého bloku a uvolnění množství radiace do atmosféry. Likvidace této havárie trvala 14 let a vyžádala si 1 miliardu dolarů. Dodnes zůstává Three Mile Island nejhorší jadernou havárií v historii Spojených Států. Příběh elektrárny Three Mile Island z 28. března 1979 prošel v průběhu let revizemi a vědecké posudky se stále zdokonalovaly. Jaderní inženýři vybavení nejmodernější robotikou se časem dozvěděli, že podstatná část jádra druhého bloku – ve skutečnosti 50 % – byla během částečného roztavení zničená. Do atmosféry se uvolnilo ionizované záření a tuny radioaktivního uranu bylo v ohrožení. Co stálo za největší jadernou katastrofou ve Spojených Státech 7 let před ukrajinským Černobylem?
Historie Three Mile Island
Stavba prvního reaktoru na Three Mile Island byla zahájená přesně 18. května 1968. První reaktor byl tlakovodním reaktorem s čistým výkonem 819 megawattů, který navrhla a postavila společnost Babcock & Wilcox poskytující průmyslové služby za tehdejších 400 milionů dolarů. Tento první reaktor byl uvedený do provozu 2. září 1974. Pak následoval druhý blok, jehož výstavba byla zahájená 1. listopadu 1969 a dokončená až 30. prosince 1978, tedy na sklonku roku 1978. Ovšem druhý blok byl dokončený velmi narychlo. Druhý blok byl totiž zpožděný kvůli překročení rozpočtu, který v roce 1978 činil tehdejších 700 milionů dolarů a kvůli právním námitkám ze strany organizace Three Mile Island Alert a jejího předsedy Erica Ebsteina. Proto si musela společnost pospíšit s dokončením jeho výstavby 30. prosince 1978. Ten důvod byl jednoduchý. Provozovatel elektrárny, společnost Metropolitan Edison Company, dceřinná společnost General Public Utilities Company, která elektrárnu Three Mile Island vlastnila, tak díky tomu ušetřila na daních 100 milionu dolarů. Dnes už víme, že takový spěch se jim nevyplatil. Druhý blok totiž nebyl v provozu ani tři měsíce, když došlo k havárii. Bylo jaro roku 1979. Tehdy uplynulo už čtvrt století od doby, co byla v ruském Obninsku nedaleko Moskvy v roce 1954 uvedená do provozu první jaderná elektrárna na světě o výkonu 5 megawattů. Od té doby a zvlášť poté, co se svět v 70. letech potýkal s nedostatkem ropy, vyrostla řada dalších, mnoho z nich i na území Spojených Států. Přitom s možnými riziky si tehdy nikdo hlavu kdovíjak nelámal. A tak, když v půlce března 1979 přišel do amerických kin velkofilm Čínský syndrom pojednávající o fiktivní havárii jaderné elektrárny, spousta Američanů ho brala spíš jako nadsázku. Události, ke kterým došlo pouhých 12 dní po jeho premiéře, je vyvedly z omylu.
Osudová středa
Středa 28. března 1979 se nijak nelišila od kteréhokoliv jiného dne. Nikdo zatím netušil, že se daly do pohybu události, které posléze vyvolaly dosud největší jadernou havárii v dějinách Spojených Států. Všechno začalo krátce před čtvrtou hodinou ráno. V tu chvíli začala první z řetězce událostí, které měly za následek největší jadernou havárii v dějinách Spojených Států. Začalo to nevinnou závadou čerpadla sekundárního nejaderného okruhu chladícího systému. Opraváři z předchozí směny totiž zapomněli otevřít ručně ovládané šoupátko. To že bylo ono nešťastné šoupátko zavřené, ovšem obsluha v řídícím středisku netušila. Přes kontrolku, která to signalizovala, totiž ležely pohozené papíry. Klíčový primární okruh se tak ocitl bez chlazení. V chladícím potrubí rostla teplota i tlak, proto se otevřel pojistný ventil, který měl přetlak snížit. Ten přetlakový pojistný ventil se sice automaticky otevřel, ale po chvíli se měl zase zavřít, což se ovšem nestalo. Přetlakový ventil se totiž z neznámých důvodů zasekl v poloze otevřeno. Tlak v potrubí proto dále klesal a voda, která měla chladit reaktor, tak unikala mimo primární okruh. Aktivní zóna se začala přehřívat a prostor kolem reaktoru začala zaplavovat radioaktivní voda. K technickým závadám se pak přidal i lidská faktor. Obsluha zmatená rychle se měnícími a protichůdnými údaji na měřících přístrojích, totiž omylem odpojila nouzový vodní systém, který měl ochladit jádro. Kdyby lidé v dispečinku zachovali v té chvíli chladnou hlavu, elektrárna by se ochránila sama. Její konstruktéři pamatovali absolutně na všechno, až na to, co se stane, když do jejího chodu nevhodně zasáhne člověk. Obsluha si tehdy myslela, že odpojení nouzového vodního chlazení situaci stabilizuje. Ve skutečnosti však nastal pravý opak. Nádrž, do které chladící trubky ústily, začínala přetékat. V několika málo minutách pak v jindy tichém sále, vypukl zmatek. Začaly blikat stovky kontrolek, rozezněly se varovné sirény. Jeden technik vzpomínal, že ovládací pult svítil jako vánoční stromek. Byla to úplná smršť informací, které nemohly být řešené v reálném čase. Všichni byli o krok pozadu, snažili se reagovat na ty nejzávažnější signály. Do počítače přicházela spousta údajů. Ten je nestačil analyzovat a vytisknout, takže zpracované výsledky z něj vycházely s velikým zpožděním. Protože tlak chladící vody dále klesal, zapnula se havarijní čerpadla, která ji začala po hektolitrech doplňovat. Obsluha ovšem v domnění, že příčina problému byla právě tady, jedno z těch čerpadel, jak jsem zmínil, ručně vypnula. Obsluha zkrátka usoudila, že chladící vody bylo v okruhu přebytek. Ovšem bylo to právě naopak, vody se zoufale nedostávalo. Časně ráno té osudové středy 28. března 1979, se nechlazená část jádra začala prudce zahřívat. Voda v reaktoru začínala vřít, teplota prudce stoupala. Teplota v reaktoru už dosahovala čtyř tisíc tří set stupňů. Při pěti tisících dvou stech stupních by se reaktor roztavil a mohl nastat takzvaný čínský syndrom. Šlo o tehdejší hollywoodský velkofilm, ještě se k němu dostanu. Jádro by se poměrně rychle proměnilo v doběla rozžhavenou hmotu, která by propálila betonové základy a dostala se tak do kontaktu se spodní vodou pod elektrárnou. Povrch země by popraskal, gejzíry radioaktivní páry by vytryskly vysoko do vzduchu a smrtící oblak by to odnášelo na sever nad pennsylvánské hlavní město Harrisburg.
Jaderná katastrofa na spadnutí
Obsluha jaderné elektrárny byla přesvědčená o tom, že měla jádro pod kontrolou a žádné nebezpečí nehrozilo. Nikoho tehdy v tom okamžiku nenapadlo, že se nad atomovou katedrálou stahují temná mračna. Většina pracovníků pracovala v tomto oboru dlouhá léta a nikdo se nikdy s žádnou havárií nesetkal. Všechny systémy byly několikanásobně jištěné. Ovšem možná právě to byl důvod, proč si lidé možnost nějaké závažné poruchy vlastně ani nepřipouštěli. Zatímco se inženýři snažili zjistit, co se vlastně stalo, do řídícího střediska přicházeli zaměstnanci z celé elektrárny. Ve čtvrt na 7 ráno jich tam bylo kolem šedesáti, ale pořád přibývali další. A pak zazněl varovný signál, prostor zamořen. Byl to doslova šok. Brzy začaly praskat palivové tyče, reaktor se začal tavit a z elektrárny začala unikat radioaktivní pára. Otevřeným ventilem totiž do vedlejší budovy unikala kontaminovaná voda, ze které se po celé elektrárně šířila radioaktivní pára. Když hrozilo, že radiace unikne do okolí, byl vyhlášený vůbec první stav obecného ohrožení v dějinách jaderné energetiky Spojených Států. Obsluha elektrárny si nasadila ochranné masky a zůstala u ovládacích pultů. Hladina radiace v zamořených prostorách dosáhla 10000 RAN. To je dávka tak velká, že i několik málo minut pobytu v takovém prostředí by znamenalo smrt. Ovšem k jak obrovskému průšvihu se schylovalo, ještě nikdo netušil.
Zprávy o nehodě unikají na veřejnost
Mezi tím už byl den. Okolí elektrárny se probouzelo k životu. Ráno jako každé jiné, mysleli si místní lidé. Řada z nich najednou začala cítit v ústech podivnou kovovou pachuť, bylo jim nevolno, pálila je kůže a slzely jim oči. Někteří lidé dokonce začali zvracet. Nikdo je stále před ničím nevaroval a tak se lidé normálně pustili do svých každodenních povinností. Po 4 hodiny panovalo kolem Three Mile Island naprosté ticho. Teprve po osmé hodině ráno začaly místní rozhlasové stanice získávat první útržkovité signály. O tom, že se něco stalo, se první novináři dozvěděli od reportéra, který jim volal. Hele, mám dojem, že se něco děje. Nemáte nějaké zprávy? V redakci rozhlasové stanice mu sdělili, že nevěděli, o čem hovořil. Ten novinář řekl, že na Three Mile Islandu měli zřejmě poplach hasiči a záchranáři a také doplnil, že z chladících věží nestoupala pára. V redakci pojali podezření a tak se tam rozhodli zavolat. Na ústředně jaderné elektrárny nic netušili, ale přepojili je do velínu. Když novinář v redakci vysvětloval, kdo byl a proč volal, slyšel tam prý v pozadí divný šum a hluk. A tak se zeptal, jestli tam mají hasiče. A ten chlap v elektrárně řekl, že teď nemohl mluvit a že tam měli problém. A tak novinář v redakci rozhlasové stanice pochopil, že ten problém měli všichni. Ocituju zprávu z jedné rozhlasové stanice, kterou jsem našel, cituji: Přinášíme vám zprávu, kterou jsme právě dostali. Slovo má Mike Pintek. Zdravím Jime, v jaderné elektrárně Three Mile Island Metropolitan Edison Company byl vyhlášený tísňový stav. Její mluvčí nám sdělil, že jde o problém s chladícím zařízením. Zprávy o havárii začaly pronikat na veřejnost. Tehdejší pennsylvánský guvernér Richard Thronburgh se o tom dozvěděl od svých asistentů cituji: Ve chvíli, kdy mě řekli, že v té jaderné elektrárně měli potíže, pochopil jsem, že musíme být připravení na všechno. Pennsylvánský guvernér Richard Thronburgh okamžitě zavolal vice-guvernérovi Williamovi Scrantonovi, předsedovi Rady pro mimořádné situace cituji: Něco takového jsme dosud nezažili. Nebylo to vidět ani cítit. Nedalo se to ochutnat ani ohmatat, a přitom to vyvolávalo obrovský strach. Metropolitan Edison, provozovatel elektrárny Three Mile Island, pennsylvánskému vice-guvernérovi Williamu Scrantonovi sdělil, že mimo území objektu nebyla zjištěná žádná radiace. Cituji vyhlášení pennsylvánského vice-guvernéra: Společnost Metropolitan Edison nás informovala, že na druhém bloku došlo k poruše. Všechno prý mají pod kontrolou, a že zdraví a bezpečnost lidí nebyly a nejsou ohrožené.
Když to praskne, zatloukej dál
Ve svém prvním prohlášení pro tisk pennsylvánský vice-guvernér William Scranton v dobré víře opakoval ujištění elektrárenské společnosti. Brzy na to však zjistil, že jeho důvěra byla předčasná. Cituji znovu Williama Scrantona. Tehdy ráno jsem veřejně prohlásil, že k žádnému většímu úniku radiace mimo elektrárnu nedošlo, ale záhy poté jsem se dozvěděl, že to nebyla úplně pravda. Moc mě to tehdy rozzlobilo. A uvědomil jsem si zároveň, že od Metropolitan Edison nedostaneme spolehlivé informace, které jsme potřebovali k rozhodování. Hned po poledni osudovou středu 28. března 1979 se do informačního střediska Three Mile Islandu začali hrnout reportéři všech sdělovacích prostředků. Metropolitan Edison ještě nikdy nečelila takovému tlaku ze strany veřejnosti. Nebyla připravená na invazi médií a jako svého mluvčího jim předhodila Jacka Herbaina, inženýra bez zkušeností ve styku s novináři. Metropolitan Edison to evidentně chtěla smést ze stolu. Novinářům sdělili, že prý došlo k poruše přetlakového ventilu, vznikl problém, reaktor se přehřál a tak ho museli odstavit a závadu odstranit. Prý už měli všechno pod kontrolou, systémy vstřikování chladícího média prý fungovaly a očekávali, že brzy dosáhnou standardní teploty. Po té první tiskovce by člověk mohl odjet klidně domů s vědomím, že zítra už bude všechno v naprostém pořádku. Ovšem spousta lidí tomu ale nevěřila. Starosta Robert Reid si kvůli úniku radiace dělal velké starosti. Jeho městečko Middletown Borough leží od Three Mile Islandu zhruba 4 kilometry proti proudu řeky. Cituji Roberta Reida. Vzpomínám si na toho Herbaina. Tím myslel Jacka Herbaina, inženýra Metropolitan Edison, který vystoupil jako mluvčí na té tiskovce v poledne. Pokračuji v citaci starosty Roberta Reida. Když jsem se ho zeptal na únik při havárii, koukal se na mě, jako kdyby mě chtěl říci, hele starosto, ty o jaderné energii nevíš vůbec nic, nech to na mě, já jsem přece expert. Od té středy jsem měl vztek a vlastně ho mám pořád. Naštvalo mě, že se k tomu tak postavili, že nám tak dlouho lhali. Téhož dne zřídila komise pro jaderný dozor v Bethesdě ve státu Maryland tísňové středisko pro monitoring vzniklé havárie. Komise pro jaderný dozor také vyslala do elektrárny několik svých inspektorů. Když inspektoři procházeli halu s turbínami, bylo to prý jako procházka mrtvým městem. Nikde ani živáčka. Pak inspektoři zahlédli dva muže. Ti muži měli na sobě ochranný oděv a také masky s respirátorem. Bylo to velmi neobvyklé, protože šlo o provoz, který normálně není kontaminovaný. A tak inspektoři získali dojem, že se tam stalo něco vážnějšího než to, co elektrárenská společnost sdělila veřejnosti. Když inspektoři komise pro jaderný dozor vstoupili do velínu, byli poněkud šokovaní. Všichni tam měli nasazené ochranné masky. Když mluvili mezi sebou, nadřízenými, inspektory, nebo když museli hovořit do telefonu, bylo to velmi obtížné. Všichni mluvili přes hadice, protože na obličeji měli masky. A tak když museli k telefonu, tak nahuhňali i první zprávy do Washingtonu. Museli totiž předávat co nejpřesnější informace.
Spojení neexistuje
Přímé spojení mezi velínem a tísňovým střediskem v Bethesdě ve státě Maryland neexistovalo. Byly tam jen dvě běžné linky a ty byly neustále obsazené. Kdokoli volal do velínu, slyšel jen obsazovací tón. Firma, která reaktor zkonstruovala, se 5 hodin marně pokoušela navázat spojení mezi svým sídlem ve Virgínii a dispečinkem. Konstruktéři elektrárny se do místa nehody nemohli vůbec dovolat. A tak museli posílat všechny instrukce přes oblastní pobočku v Pennsylvánii. Někdo pak musel doběhnout do bloku dva, přečíst a zapsat údaje na přístrojích a zase utíkat zpátky a nahlásit to. Takže to byly informace ze čtvrté ruky. Neúplné a často zkreslené. A podle toho vypadaly i pokyny, které stejnou cestou posílali zpátky. Teprve ve středu večer 28. března 1979, dorazil do krizového štábu naléhavý vzkaz od výrobce. Jádrem reaktoru musí proudit voda. Jakmile obsluha znovu spustila čerpadla, teplota a tlak v reaktoru poklesly a ustálily se. Po 16 hodinách od vzniku havárie se zdálo, že nebezpečí bylo zažehnané. Televizní diváci byli ujištění, že situace byla pod kontrolou.
Energetická krize: Málo ropy, jádro jako budoucnost
Z Washingtonu bedlivě sledoval vývoj situace tehdejší americký prezident Jimmy Carter. Jako člověk, který vystudoval jaderné inženýrství dobře věděl, co by se mohlo stát, kdyby došlo k poškození jádra reaktoru. Následující den po havárii, ve čtvrtek ráno, byl Joseph Hendrie, předseda komise pro jaderný dozor předvolaný před podvýbor pro energii dolní Sněmovny reprezentantů. V komisi pro jaderný dozor nikoho předtím vůbec ani nenapadlo, že by mohlo dojít k tak závažné havárii jádra. Bylo to jako s Titanikem. Všichni byli přesvědčení, že byl naprosto nezranitelný a nepotopitelný. K havárii došlo v době, kdy stále větší počet Američanů pochyboval o bezpečnosti jaderné energie. Existovalo podezření, že komise pro jaderný dozor šla na ruku provozovatelům jaderných elektráren. Tedy klasický střet zájmů. Komise pro jaderný dozor totiž ve skutečnosti nic neregulovala, ale spíše propagovala. Měla se spíš jmenovat jaderná reklamní agentura. Jaderný průmysl se výrazně změnil v důsledku hospodářských výkyvů v 70. letech minulého století. Nedostatek ropy vyhnal její cenu během několika let na desetinásobek. Soukromé společnosti vedené vidinou laciné energie, začaly objednávat desítky jaderných elektráren. Nad řadou nových projektů neměla vláda vůbec žádnou kontrolu. Komise pro jaderný dozor byla jako dopravní inspektorát, kde čeká dlouhá fronta netrpělivých zájemců o řidičský průkaz, proto měli víc práce, než kolik reálně mohli zvládnout. Prověrka jedné elektrárny znamenala roční úsilí nejméně deseti odborníků. Nesmíme také zapomenout, že stavba elektrárny vyžaduje několikaleté úsilí tisíců lidí, takže dohled komise byl krajně omezený. Výrobci tehdy zvětšili malé testovací stomegawattové elektrárny, které měly dokázat, že tato koncepce funguje, rovnou na superelektrárny s výkonem tisíců megawatt. Elektrárny jako Zion nebo Drezden. Ale také Three Mile Island. Ale mezi tím nebylo nic. A nikdo pořádně nevěděl, co se uvnitř těch monster dělo. Ventil, který selhal ve Three Mile Islandu, se předtím porouchal už v jiných jaderných elektrárnách, ale ani výrobce jaderných reaktorů, ani komise pro jaderný dozor, nepodnikly žádné kroky k nápravě. Kdyby se zveřejnilo to, co se stalo v těch jaderných elektrárnách, k havárii ve Three Mile Islandu by pravděpodobně nikdy nedošlo. Zůstal by poklidným písečným ostrůvkem uprostřed řeky Susquehanna. V polovině 70. let odešla z komise pro jaderný dozor řada lidí, protože byli přesvědčení, že se bezpečnostní hlediska brala na lehkou váhu. Předpokládalo se totiž, jednoduše řečeno, že všechno už bylo vyřešené a každý kdo přišel s nějakou námitkou, kdo pochyboval o udělení licence té či oné elektrárně, musel pracně vysvětlovat, proč byl vůči ní nutný opravdu přísný postup. Protože se zatím nic, ještě vůbec nic nestalo, nebo se ještě nestalo nic závažného.
Čtvrtek: 1 den po havárii
Celý čtvrtek dopoledne nebyl pennsylvánský guvernér Richard Thronburgh ve své kůži. Komise pro jaderný dozor ho sice ujistila, že nebezpečí pominulo, ale on přesto cítil, že potřeboval opravdu zaručené informace. Proto shromažďováním informací pověřil svého více-guvernéra Williama Scrantona cituji: Napadlo mě, že by tam měl někdo zajet a pořádně se tam rozhlédnout. A pak, bylo mě tenkrát 30 a možná jsem si myslel, že jsem byl nesmrtelný, jsem se rozhodl, že tam pojedu sám. Three Mile Island leží v rovině uprostřed zemědělského kraje. Prostě jedete po silnici a už zdálky ji vidíte. Je to obrovský kolos. Zázrak moderní techniky. Symbol síly a moci technologicky vyspělé společnosti. A najednou vás napadne, že se tam děje něco nebezpečného, čemu vůbec nerozumíte. Když více-guvernér William Scranton dorazil na ostrov, požádal, aby mu ukázali zdroj úniku radiace. Než směl vstoupit do silně zamořené zóny, musel si obléct ochranný oděv. Cituji více-guvernéra Williama Scrantona: Bylo to jako když si navlékáte skafandr před výstupem do kosmického prostoru. Trvalo mi pětačtyřicet minut, než jsem to zvládl a než na mě navěsili všechny ty dozimetry, aby věděli, jak silně budu ozářený. Pamatuju si všechny detaily, jakoby to bylo včera a musím říct, že jsem byl tehdy pořádně nervózní. Když jsme vešli dovnitř, všude na podlaze tekla voda, jako když vejdete do zatopeného sklepa, až na to, že jsme byli v blízkosti reaktoru a všechno kolem nás bylo silně zamořené. Ale vrátil jsem se odtud s mnohem jasnější představou. Na místě jsme byli asi dvě hodiny. Při odjezdu mi změřili, že jsem byl vystavený asi osmdesáti miliremům, ale cítím se docela dobře. Pro představu, expozice při rentgenovém vyšetření hrudníku je asi 6 miliremů. William Scranton dostal dávku 80 miliremů. Tato exkurze pennsylvánského více-guvernéra Williama Scrantona povzbudila. I když tam viděl zamořenou vodu, řekl guvernérovi Richardu Thronburghovi, že podle něj byla náprava možná.
Pátek: 2 dny po havárii
V pátek 30. března 1979 v časných ranních hodinách, se ale zdálo, že se jaderná elektrárna opět vymkla kontrole. Bylo oznámeno, že z Three Mile Islandu uniklo obrovské množství radioaktivního plynu. To jen naplnilo obavy a nervozitu, která ve dvou dnech od havárie narůstala. Za několik minut dostal pennsylvánský guvernér Richard Thronburgh od člena Komise pro jaderný dozor šokující doporučení, aby celou oblast evakuoval. Cituji Richarda Thronburgha: Skoro tři čtvrtě hodiny jsme se v kanceláři s celým štábem usilovně snažili zjistit, proč nám z Washingtonu poslali takovou dramatickou výzvu. Stále znovu a znovu jsme se vraceli k zásadní otázce, máme tu evakuaci nařídit? Pennsylvánského guvernéra Richarda Thronburgha děsila představa masového exodu. Svému asistentovi už předtím uložil, aby prošel plány pro stav ohrožení. Tato zpráva o evakuačních pokynech vyvolala v jeho asistentovi zděšení. Třeba podle těchto pokynů, které vydaly samosprávy na protilehlých březích řeky, tedy okresy Dauphin a Camberland, by se jejich evakuovaní obyvatelé srazili uprostřed mostu, přes který se měli ubírat do bezpečí. Tíha rozhodnutí tedy spočívala na bedrech guvernéra Richarda Thronburgha. Věděl, že ať se rozhodne tak či onak, budou v sázce lidské životy. Guvernér usiloval o konzultaci s předsedou Komise pro jaderný dozor, ale jeho odpovědi se nedočkal. Předseda Komise pro jaderný dozor Joseph Hendrie se zatím ve Washingtonu stále snažil získat objektivní údaje. Sdělil svému asistentovi, že Thronburghovy informace nebyly jednoznačné, ale on žádné jiné neměl. Byli jako dva slepci, kteří se snažili překročit rozvodněnou řeku. Zatímco pennsylvánský guvernér Richard Thronburgh čekal na odpověď předsedy komise pro jaderný dozor Josepha Hendrieho, nad pennsylvánským hlavním městem Harrisburgem se rozezněly sirény. Představme si situaci, kdy byli lidé už dva dny vyděšení jadernou havárií na Three Mile Island, v pátek k ránu spí a najednou se jim uprostřed spánku jako nůž do těla zařízne ohlušující siréna, která je probudí. Obrovská panika, proboha, co se to zase děje? Někdo vyhlásil poplach Harrisburgské civilní obraně. Po okolních obcích se rozletěly fámy o možné evakuaci. Na Three Mile Islandu byl vyhlášený havarijní stav. Lidé byli nabádaní, aby setrvali ve svých domovech a aby utěsnili okna a dveře, ale nic jim prý nehrozilo, měli zachovat klid. Zemědělci byli vyzvaní, aby svá zvířata drželi pod střechou a na uskladněném krmivu. Místním obyvatelům se zdálo, že prožívali děj dobře známého příběhu. 12 dní před havárií, 16. března 1979, byl totiž v celé zemi uvedený do kin hollywoodský velkofilm Čínský syndrom s Jane Fondovou, Michalem Douglasem a Jackem Lemonem v hlavních rolích. Tento hvězdně obsazený thriller Američanům poprvé předvedl hrůzy katastrofy ve fiktivní americké jaderné elektrárně. Nikdo nevěděl, jestli dojde k obnažení jádra. Ten pátek byl slunečný, průzračný den, ale lidé se připravovali na nejhorší. Cituji jednu z výpovědí: Sousedé mi říkali, abych přijela k nim, že mají pušky, řetězovou pilu a náklaďák, a že pojedeme na dálnici a prorazíme si cestu přes všechny překážky, které tam budou. Že za každou cenu odtud odjedeme. Takže představa, že by mohlo jít o nějakou spořádanou evakuaci, byla pustá fantazie. Vybral jsem právě tuto výpověď ženy, abych ilustroval, jak zběsilá ta situace byla. Lidé, kteří vědí, že jim jde o život, přestanou brát jakékoli ohledy vštěpené lety takzvanou civilizovanou morálkou. Stranou jde etika, pryč jde ohleduplnost, začnou pracovat atavistické instinkty a snaha přežít za každou cenu. Klidně vás ti druzí zabijí, smetou vás, jen aby se oni dostali dopředu kamkoli k záchraně. Pennsylvánský guvernér Richard Thronburgh věděl, že na odvrácení paniky neměl mnoho času. Krátce po desáté hodině v pátek konečně obdržel dlouho očekávanou zprávu. Únik radiace byl silně nadhodnocený. Při nedokonalém spojení totiž došlo ke zkomolení jednoho důležitého údaje. I po tomto uklidňujícím vysvětlení byla situace velmi napjatá. Krize v Pennsylvánii se dostala na první stránky novin na celém světě. Do Harrisburgu se sjely stovky novinářů. Byl mezi nimi i Mike Gray, původním povoláním technik, který sledoval celý případ pro jeden celostátní časopis. A shodou okolností to byl právě Mike Gray, kdo napsal scénář filmu Čínský syndrom. Vydavatel jednoho známého newyorského deníku vyskočil na stůl a křičel, kdo viděl Čínský syndrom? Tři muži zvedli ruku. Řekl jim, tak vy pojedete do Harrisburgu. Z toho filmu se tehdy stal doslova povinný studijní materiál. V pátek v 11 hodin byla svolaná další tisková konference. V té době však byli novináři už hodně nedůvěřiví. Novináři začali naléhat. Kladli stále více dotěrných otázek a požadovali na ně přesné odpovědi. Inženýr Jack Herbain, vybraný jako tiskový mluvčí provozovatele elektrárny Metropolitan Edison, odpovídal vyhýbavě. Nakonec se novináři pořádně naštvali a obvinili představitele společnosti, že se jim jádro začalo tavit. Lidé prostě začali mít strach a vztek. Ve svém guvernérském sídle se Richard Thronburgh konečně spojil s šéfem Komise pro jaderný dozor Josephem Hendriem. Předseda Komise pro jaderný dozor mu pro jistotu navrhl nařídit částečnou evakuaci. Cituji prohlášení guvernéra Richarda Thronburgha: Na pokyn předsedy Komise pro jaderný dozor, doporučuji těhotným ženám a dětem předškolního věku, aby opustily oblast na vzdálenost osmi kilometrů od elektrárny Three Mile Island až do odvolání. Těhotných žen a dětí bylo zhruba 3500. Prohlášení pennsylvánského guvernéra Richarda Thronburgha ovšem rozpoutalo paniku, které se původně snažil vyhnout. V příštích hodinách odešlo ze svých domovů 140000 lidí. Lidé překotně odjížděli z práce domů. Napakovali auta, naložili děti a hurá pryč. Začínalo to být velmi nepřehledné, zmatečné a chaotické. Cituji opět výpověď jedné ženy: V ten pátek jsme odjížděli hodně nakvap. V podstatě jsme utíkali s prázdnýma rukama. Pamatuji si to, jakoby to bylo včera. Jeli jsme po dálnici a já jsem si představovala, co se s tím vším tady stane. Celá ta krásná krajina bude zničená. Bude tak zamořená, že tu na stovky let zmizí veškerý život. Rozhlížela jsem se kolem sebe a snažila jsem si všechno vrýt do paměti. Bála jsem se, že už to nikdy nespatřím. Nebo výpověď další ženy: Můj otec neodjel. Nechtěl opustit náš dům, náš domov, chtěl držet hlídku. Když jsem se s ním loučila, ani jeden z nás moc nemluvil. Myslím, že jsme si řekli brzy nashle a pak ti zavolám co nejdřív, jak to jen bude možné. Určitě to byly nejhorší chvíle v mém životě. Musela jsem se vydat na cestu sama bez něj. Bylo to děsné.
Jádro se přehřívá
Tehdejší americký prezident Jimmy Carter v Bílém domě vyjádřil své znepokojení. Asi hodinu se snažil dovolat pennsylvánskému guvernérovi Richardu Thronburghovi, ale linky byly přetížené. Když se prezident Jimmy Carter konečně dovolal, působil guvernér Richard Thronburgh velmi unaveným a vyčerpaným dojmem. Thronburgh měl pocit, že ho podvedli jak provozovatelé elektrárny Metropolitan Edison, tak i Komise pro jaderný dozor. Požádal prezidenta Jimmyho Cartera o někoho, komu by mohl důvěřovat. Za několik hodin dorazil do Harrisburgu prezidentův pověřenec Harrold Danton cituji ho: Souhlasil jsem, že tam pojedu a dobře jsem věděl, že jsem jako hasič, který spěchá k ohni. Harrold Danton mluvil pomalu s takovým tím jižanským přízvukem. Zatímco Harrold Danton mírnil strach v Harrisburgu, v sídle Komise pro jaderný dozor narůstalo napětí. Rodger Matson, jeden z nejzkušenějších inženýrů, tam průběžně analyzoval údaje přicházející z elektrárny. Vyděsilo ho, když nad jádrem reaktoru zjistil tvořící se bublinu vysoce hořlavého plynného vodíku. Ta mohla bránit jeho chlazení, což mohlo způsobit roztavení aktivní zóny a obrovský únik radioaktivního materiálu. Jeho hlášení předsedovi Komise pro jaderný dozor Josephu Hendriemu bylo stručné. Ten reaktor nebyl vůbec v dobrém stavu, jeho jádro takzvaná aktivní zóna, byla těžce poškozená a času bylo zoufale málo. Nikdo najednou nevěděl, jak tu bublinu odstranit, jaké měli šance a co se stane v příštích hodinách. Někteří členové komise pro jaderný dozor začali navrhovat, aby se evakuovali všichni lidé, nejen těhotné ženy a děti předškolního věku, jak už to probíhalo. Předseda Komise pro jaderný dozor Joseph Hendrie se obával dalšího planého poplachu a tak váhal. Sdělovací prostředky začaly poprvé užívat slovní spojení jaderná havárie. Svět tehdy ještě nepoznal den jako byla středa 28. března 1979. Američané stáli tváří v tvář hrozbě nejhorší havárii jaderné elektrárny atomového věku. Na Three Mile Islandu existovalo velmi vysoké riziko.
Sobota: 3 dny po havárii
V sobotu ráno byl předseda Komise pro jaderný dozor Joseph Hendrie na pokraji vyčerpání. Hrozba havárie byla už tak děsivá. Teď ovšem přibyl další problém, že se ta vodíková bublina nad reaktorem smísí s kyslíkem a dojde k ničivé explozi. Joseph Hendrie proto požádal jednoho z členů své komise, zkušeného inženýra Rodgera Matsona, aby všechno znovu konzultoval s nejlepšími jadernými fyziky v zemi. Pennsylvánský guvernér Richard Thronburgh stál před osudovým rozhodnutím. Ovšem bez dalších informací se nemohl odhodlat nařídit kompletní úplnou evakuaci. Přesto se jeho štáb začal připravovat na nejhorší. Pracovali na plánu evakuace všech obyvatel včetně úřadů. Probírali několik variant krizových scénářů. Všichni byli pod hrozným tlakem, navíc po třech dnech unavení a nevyspalí. Do Bethesdy ve státě Maryland zatím začaly přicházet zprávy Matsonových konzultantů, tedy dalších jaderných fyziků. Nebyly příjemné. Pro člena komise pro jaderný dozor, inženýra Rodgera Matsona to byly krušné hodiny. Při výpočtech si uvědomil, že jedna jeho proměnná byla špatná. Po zpřesnění mu najednou vycházelo, že výbuch nehrozil během jednoho nebo dvou dnů, jak původně předpokládal, ale že kritická situace už nastala a reaktor mohl explodovat každou chvíli. Seděli na časované bombě. Harrold Danton, zmocněnec prezidenta Jimmyho Cartera, v jeho provizorní kanceláři poblíž Three Mile Islandu však zachovával klid. Od svého technického poradce doktora Victora Stella totiž dostával optimističtější předpovědi. Washingtonskou Komisi pro jaderný dozor znepokojovalo to, že nad reaktorem už mohla být třaskavá směs, ale doktor Victor Stello a jeho spolupracovníci byli toho názoru, že možnost výbuchu byla nulová. Prostě nějak nemohli překlenout takový kontrastní technický rozpor. Na tom, čí propočty se ukážou jako správné, závisely životy desítek tisíc lidí. Ovšem jak už to tak bývá, v sobotní podvečer do sdělovacích prostředků unikla zpráva o možné explozi. Když ve 23:00 prezidentský pověřenec Harrold Danton promluvil znovu k novinářům, byla atmosféra krajně napjatá. V hlavním městě Pennsylvánie bylo několik stovek reportérů, kterým se doneslo, že mohlo dojít k výbuchu. A to jen coby kamenem dohodil od místa, kde právě stáli. Když novináři přišli do tiskového střediska, zajímalo je jen jedno. Neměli by všichni utéct? V Harrisburgu a jeho okolí zatím dál čekalo asi půl milionu lidí na pokyn k odchodu. Guvernér Richard Thronburgh opřel své rozhodnutí o slova prezidentského pověřence Harrolda Dantona cituji: V blízké době nevidíme žádnou hrozbu výbuchu vodíku ani v budově, ani přímo v reaktoru. Do chvíle, kdy by mohlo dojít ke vznícení, zbývá určitě několik dnů a ještě mnohem víc dnů zbývá k dosažení úrovně exploze. To všechno za předpokladu, že bychom tady jen tak nečinně neseděli. Do naší oblasti přijede prezident Carter a osobně navštíví elektrárnu. Podle mě je to významný projev důvěry a další popření jistých poplašných nálad, které se šíří v některých kruzích. Lidé na místě si žádné nebezpečí nepřipouštěli, ale ve Washingtonu narůstalo přesvědčení, že příjezd prezidenta do oblasti nebylo dobré rozhodnutí. Chtěli cestu odložit. Ovšem místní to považovali za způsob, jak nejlépe uklidnit veřejnost, ale jen když to nevybuchne. Člen washingtonské Komise pro jaderný dozor inženýr Rodger Matson byl však přesvědčený, že výbuch hrozil a mohl jej spustit sebemenší otřes.
Neděle: 4 dny po havárii
1. dubna 1979 v neděli ráno se doktor Victor Stello vypravil do kostela. Celou předchozí noc pracoval, aby dokázal, že teorie o výbuchu vodíku nad reaktorem byla chybná. Zatímco doktor Victor Stello byl v kostele, člen komise pro jaderný dozor Rodger Matson spěchal do Harrisburgu. Z Washingtonu odletěl s rozhodnutím, že na Three Mile Island musel dorazit dříve než prezident. Na letišti potkal prezidentova pověřence Harrolda Dantona a doktora Victora Stella, kteří tam už čekali na vládní vrtulník. Došlo k velké hádce a to přímo v hangáru. Rodger Matson vpadl do hangáru, kde byl právě zmíněný doktor Victor Stello, špičkový expert z Komise pro jaderný dozor. Victor Stello řekl Harroldu Dantonovi, ty neřáde, jak jsi mohl šířit ty žvásty o vodíkové bublině. Rodger Matson na to reagoval, Victore, ta bublina může bouchnout každou chvíli a když to nevíš, jsi blázen. Takhle v tom hangáru na sebe křičeli a hádali se. Pro Harrolda Dantona jako prezidentova zmocněnce to musely být hodně napjaté okamžiky. Každou chvíli měl přiletět šéf exekutivy, tedy prezident i se svou ženou a mezitím se dva špičkoví vědci v tom samém hangáru hádali o tom, zda to bouchne či nikoli.
Návštěva prezidenta v jaderné elektrárně
Několik minut na to na Harrisburgském letišti přistáli Jimmy a Roseline Carterovi. Pro Harrolda Dantona to byla chvíle rozhodnutí. Rodger Matson informoval prezidenta o té bublině a možnosti vzniku třaskavé směsi a snažil se mu vysvětlit oba aspekty problému, ale zatím ještě nikam nejeli. Bylo to klíčové rozhodování. Prezident přiletěl, aby uklidnil veřejnost. Když by se teď otočil na podpatku a vrátil by se do Bílého domu, bylo by to gesto nad slunce jasnější. Proto udělal to jediné správné rozhodnutí, jel do té elektrárny. Vyjeli z hangáru na Harrisburgském letišti a pak po silnici kolem řeky přímo na Three Mile Island. Pohled na tu kolonu aut toho dne byl to neskutečný zážitek, jelikož tam přišli lidé, kteří se pokusili postavit se vzniklé situaci čelem. Jednou jim bylo řečeno aby odjeli z města, pak zase ne, jelikož žádné nebezpečí nehrozilo. Následující den vyzvali k evakuaci těhotné ženy a děti a tak pořád ode zdi ke zdi. Hrozí tam výbuch? Ne nic nehrozí, protože tam byl najednou prezident Spojených Států, jel po dálnici v čele svého doprovodu, aby si osobně prohlédl ten sud prachu. Lidé stáli kolem cesty a tleskali mu, protože tam byl s nimi, protože je neopustil v těžké chvíli. Jimmy Carter, vystudovaný jaderný inženýr, pomáhal během své služby u amerického námořnictva demontovat poškozený kanadský jaderný reaktor. Když přijeli do elektrárny, dali jim takové žluté návleky, které jim navlékli na boty. Ty návleky je měly ochránit před radioaktivní vodou, která stála na podlaze té budovy. Když se nacházeli za branou, posadili je do autobusu a ten autobus vjel dovnitř. Pak z autobusu vystoupili a šli do řídícího střediska do velína. Byla neděle ráno, 4 dny a pár hodin po té havárii a oni byli přímo na tom místě, kde se to stalo. Pár kroků odtud doktor Victor Stello a druhý člen komise pro jaderný dozor Rodger Matson stále vzrušeně diskutovali o tom, zda to bouchne nebo ne. Celé dva dny se doktor Victor Stello snažil dokázat, že se Rodger Matson mýlil. Pozdě v neděli odpoledne našel v jeho výpočtech chybu. Použili prý nesprávný vzorec. Ta vodíková bublina nad reaktorem ničím nehrozila. Teď mohli vědci a inženýři havárii správně vyhodnotit.
Konec krize?
V době, když prezident Jimmy Carter odlétal z Harrisburgu, věděl, že nebezpečí už pominulo. Prezidentova návštěva znamenala konec krize. Po pěti dnech strachu a nejistoty se místní obyvatelé opět cítili aspoň trochu bezpeční a vraceli se domů. Ale i když jim opakovaně říkali, že při havárii uniklo jen nepatrné množství radiace, trápily je po řadu následujících let pochybnosti. Na ostrov byly navezené olověné kvádry a byla z nich postavená ochranná zeď kolem reaktoru. Ze systému byl pomalu odčerpávaný uniklý vodík. Měsíc po havárii byl druhý blok uzavřený. Dnes si ani nedokážeme představit zoufalství strach a nejistotu a chvíle hrůzy, které by způsobila jaderná havárie třeba v Temelíně nebo Dukovanech. Rozhodně nejsem odpůrcem jádra, naopak si myslím, že v jádru je budoucnost, nebudu proto vyvolávat primitivní strach z jaderných elektráren. Navíc dnes už jsou systémy páté generace jaderných elektráren nesrovnatelně bezpečnější. Cílem tohoto dnešního dokumentu bylo poukázat na Spojené Státy, které také podcenily riziko spojené s jádrem stejně jako Černobyl. Dnes, když se hovoří o havárii jaderné elektrárny, se vedle japonské Fukušimy naprosto tendenčně a propagandisticky poukazuje vždy pouze na Černobyl. Ovšem velký průšvih na Three Mile Islandu se jaksi účelově upozaďuje. Opět se hraje zpolitizovaná hra na zlého Rusáka a hodného strýčka Sama se vznešenými ctnostmi a morální odpovědností mentorovat a školit celý zbytek světa. Na tomto případě vidíme, že tomu tak není. Po třech letech v roce 1982 byla totiž do jádra reaktoru spuštěná dálkově ovládaná kamera. Poprvé poskytla pohled na plynný rozsah tehdejší havárie. Lidé se tehdy dívali na videozáznam kamery, která procházela horní částí jádra. Kamera se spouštěla stále hlouběji. Když byla kamera spuštěná zhruba 150 centimetrů, něco zaznamenali, něco co všemi naprosto otřáslo. Zjistili totiž, že půl druhého metru jádra bylo pryč. Teprve tři roky po havárii všem došlo, že jádro reaktoru bylo těžce poškozené. Na Three Mile Islandu opravdu došlo k obrovské havárii. Nešlo sice o film Čínský syndrom, ale roztavilo se jádro, přesněji 50% z jádra bylo zničené, nebo roztavené a asi tak 20 tun paliva se sesunulo na samé dno tlakové nádoby. Teprve po třech letech se zjistilo o jak obrovskou havárii se skutečně jednalo. O tom není pochyb. V důsledku této události zavedl jaderný elektrárenský průmysl nové bezpečnostní a provozní předpisy. Výstavba nových jaderných elektráren byla ve Spojených Státech na dlouhá léta zastavená. V roce 1985 se podařilo expertům dopravit další dálkově ovládanou kameru až na dno reaktoru, kde objevila zatuhlou změť roztavených částí reaktoru a uranového paliva, která konzistencí připomínala ztuhlou sopečnou lávu. Koncem 80. let konečně mohly být zahájené práce na dekontaminaci zamořeného areálu, které skončily v srpnu 1993. Druhý blok, na kterém se stala havárie, byl od roku 1979 odstavený. První blok elektrárny Three Mile Island byl trvale odstavený od 20. září 2019. Podle vyjádření předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost Dany Drábové se druhý reaktor z hlediska stavu jaderného paliva a rozsahu poškození aktivní zóny příliš nelišil od původního rozsahu poškození aktivní zóny reaktoru v ukrajinském Černobylu, který havaroval v dubnu 1986. Co se týče prvního bloku, po Fukušimské havárii v roce 2011 byla elektrárna Three Mile Island přezkoumaná Komisí pro jaderný dozor a bylo zjištěno, že byla provozovaná bezpečně a bez rizika, ale v roce 2012 se v elektrárně začalo objevovat skřípání.
V srpnu téhož roku byla na dva týdny odstavená kvůli problémům s ohříváním v tlakové nádrži elektrárny. O měsíc později musela být opět na dva dny odstavená kvůli špatně fungujícímu chladicímu čerpadlu, které způsobilo automatické vypnutí.
Po dalších odstávkách v červenci 2014 a květnu 2015 elektrárnu v srpnu 2015 zasáhla zpráva, že se jí nepodařilo získat smlouvu na prodej elektřiny v letech 2018 až 2019.
Poté, co se novému majiteli společnosti Exelon v květnu 2017 opět nepodařilo získat smlouvu, oznámila, že elektrárna bude uzavřená v září 2019. Jak jsem zmínil, první blok byl uzavřený 20. září 2019.
Depeše Wikileaks: Světové reakce na Three Mile Island
od 28. do 30. března 1979 upozornila mezinárodní média na mimořádnou událost v kabelogramech amerického ministerstva energetiky. V těchto zprávách se uvádí, že "úroveň radiace v ochranné budově zůstávala velmi vysoká" a popisovalo se v nich "pokračující uvolňování detekovatelných úrovní radioaktivních plynů do atmosféry", jakož i nízká úroveň radiace zjištěná na zemi.
Server Wikileaks zveřejnil záplavu amerických diplomatických depeší z roku 1979, které ukazují, jak intenzivně upoutala pozornost celého světa částečná havárie v elektrárně Three Mile Island a zpochybnila budoucnost jaderné energie. Součástí této komunikace je řada prvních odhadů rizik pro lidi a životní prostředí, jakož i reakce světových vůdců na rozvíjející se krizi v elektrárně u Harrisburgu. Tato havárie skutečně vyvolala poprask a pozdvižení doslova po celém světě.
Začnu irskou vládou cituji: "Irská vláda povolila předběžné přípravy první jaderné elektrárny v zemi," stálo v telegramu zaslaném 30. března 1979 z amerického velvyslanectví v Dublinu americkému ministerstvu zahraničí ve Washingtonu. Pokračuji v citaci: "Konečné rozhodnutí o projektu se očekává během příštích 18. měsíců. Zájem o jaderné otázky je vysoký jak na pracovní, tak i na politické úrovni. Vzhledem k tomuto zájmu bychom uvítali, kdybychom byli zařazení na seznam adresátů, kteří běžně dostávají zprávy týkající se závažných jaderných otázek, například telegramy jako jaderná elektrárna na Three Mile Island a zprávy o bezpečnosti reaktoru."
Následovala Francie. V depeši z francouzského velvyslanectví v Paříži do Washingtonu z téhož dne 30. března 1979 žádali francouzští představitelé o přístup do areálu Three Mile Island a o vyšetřování před nadcházející debatou na téma francouzské energetické politiky, cituji z francouzské depeše. "Ministr průmyslu Giraud naplánoval na nadcházející středu debatu o francouzské energetické politice v parlamentu a na čtvrtek naplánoval tiskovou konferenci. Aktuální faktické informace o předmětné události budou proto velmi důležité," uvádí se v telegramu.
V Německu si mezitím úředníci a diplomaté kladli otázku, zda zprávy o Three Mile Island nepřispěly k tomu, co označili za "největší protijadernou demonstraci v dějinách Německa", která přilákala do ulic Hannoveru desetitisíce lidí, ale která byla také plánovaná několik týdnů předtím, než k havárii na Three Mile Island došlo. Cituji z německé depeše: "Není jasné, do jaké míry Harrisburg podpořil další účast, ale pro ekologické aktivisty bude nepochybně silným přínosem při šíření jejich protijaderného poselství," uvádí se v jednom z telegramů na toto téma.
Právě tento typ reakce veřejnosti znepokojil španělské představitele ve dnech po Three Mile Island a telegram zaslaný z amerického velvyslanectví v Madridu 2. dubna 1979 obsahoval otázky týkající se důsledků havárie pro tehdy připravovaný národní energetický plán ve Španělsku.
Podobně tomu bylo i ve Švédsku, kde americký diplomat uvedl, že "harrisburská havárie měla okamžitý a hluboký dopad na švédskou vnitropolitickou debatu", a dodal, že "to nebylo překvapivé pro zemi, ve které byla jaderná energie již několik let nejpolarizovanějším politickým tématem".
Dále nizozemští představitelé uvedli, že šance na budoucí rozvoj jaderné energetiky se ve dnech po Three Mile Island "rozhodně nezlepšily".
V Japonsku, kde v roce 2011 došlo k jaderné havárii ve Fukušimě, vyvolal incident na ostrově Three Mile Island výzvy k "ukončení rozsáhlého spoléhání se na americké technologie" v tamních jaderných reaktorech a také k většímu nezávislému výzkumu bezpečnostních prvků reaktorů. Zazněly také výzvy k úplnému zákazu jaderné energie.
Tehdejší místopředseda Evropské komise Lorenzo Natali uvedl, že "nedávná havárie, k níž došlo v jaderné elektrárně Three-Mile Island, mimořádně vážným způsobem zpochybňuje některé zásadní otázky týkající se bezpečnosti jaderných elektráren a bezpečnosti osob, které v nich pracují, jakož i těch, kteří by se z podobných důvodů mohli stát oběťmi následků takových havárií".
Na Kubě, kde se v té době připravovala výstavba první jaderné elektrárny svého druhu, obvinila vláda Fidela Castra z havárie na ostrově Three Mile Island cituji "nedostatek bezpečnosti, který je vlastní našim reaktorům a konstrukčním postupům", a tvrdila, že sovětské komerční reaktory naopak nikdy nehodu neutrpěly. To ještě Kubánci netušili, že příjde Černobyl za pár let v dubnu roku 1986.
Indie se mezitím tázala, zda by se v jejich vlastních reaktorech mohla stát nehoda jako na Three Mile Islandu, ale uvedla, že se domnívá, že se jedná o jedinečný případ tlakovodních reaktorů, a že reaktory s vařící vodou, které Indie používá, by byly schopny takovou nehodu kontrolovat a zastavit.
Mezitím se němečtí představitelé prostřednictvím amerického velvyslanectví ve dnech po havárii na Three Mile Island spojili s nabídkou pomoci při opravě poškozeného reaktoru. Cituji z německé depeše: "Středisko jaderného výzkumu v Karlsruhe vyvinulo robotický stroj, který by mohl být užitečný při opravách v ochranné nádobě reaktoru na Three Mile Islandu," uvádí se v telegramu jednoho z pracovníků velvyslanectví v Německu.
Rakovina a následky z ozáření
V den havárie, tedy ve středu ráno 28. března 1979, řada z obyvatel kolem elektrárny najednou začala cítit v ústech podivnou kovovou pachuť, bylo jim nevolno, pálila je kůže a slzely jim oči. Někteří lidé pociťovali nevolnost a jiní dokonce začali zvracet. Byly také hlášené případy vypadávání vlasů. V průběhu let se z jejich původních zpráv o tom, že v důsledku ozáření pocítili nevolnost, zvracení, vypadávání vlasů a kožní vyrážky, vyklubaly další přesvědčivé příběhy o vážných zdravotních problémech, výskytu rakoviny a odchylkách v rostlinném a živočišném světě. Tyto příběhy přetrvaly navzdory oficiálním závěrům. Navíc ta vodíková bublina, která se vytvořila nad reaktorem, kam myslíte, že byla vypuštěná? Přece do atmosféry. Oni ji postupně odpouštěli, aby to nevybuchlo. Jak vám řekne každý, kdo zná černobylskou katastrofu, radiace dělá s lidským tělem děsivé věci. Akutní radiační syndrom, rakovina, deformace… je to děsivé. Oficiální stanovisko jaderného průmyslu zní, že mezi havárií na ostrově Three Mile Island a případy rakoviny v okolí neexistuje žádná přesvědčivá souvislost, ale podle serveru Penn Live to někteří místní lékaři viděli jinak. Pennsylvánští lékaři uvádějí, že v oblasti poblíž elektrárny se častěji vyskytuje rakovina štítné žlázy, která je často způsobená radiací. Říkejte si tomu třeba pomluvy, ale tady je nepříjemná pravda: čísla amerického Úřadu kontrolu nemocí (CDC) ukazují, že v Pensylvánii je jeden z nejvyšších výskytů rakoviny štítné žlázy v zemi.
"Každá rodina v této oblasti má svůj příběh o rakovině," řekla Patty Longneckerová, která v době havárie žila v 300 let staré rodinné usedlosti v Elizabethtownu, několik kilometrů od jaderné elektrárny. Cituji: "Mám pocit, že jsme byli učebnicí toho, co se při radiaci pokazí."
Patty Longneckerová, jejíž dětem bylo v době havárie osm a deset let, a které se evakuovaly, patří k zástupům rodin, které se drží přesvědčení, že vystavení radiaci z Three Mile Island mělo krátkodobé i dlouhodobé nepříznivé účinky na obyvatelstvo v okolí i na rostlinný a živočišný svět.
V průběhu let byla svědkem toho, jak řada jejích příbuzných, přátel, sousedů a mužů, kteří v elektrárně pracovali, podlehla leukémii, rakovině a dalším nemocem cituji:
"Slyšíte jen tolik příběhů, že víte, že byly skutečné a to vás znepokojuje, co se dělo," řekla Patty Longneckerová, cituji dál: "Tyto latence s tolika druhy rakoviny. Každý rodič buď u sebe, nebo u svých dětí, kterým byla diagnostikovaná rakovina, si okamžitě položil otázku: Bylo to druhé jádro? Jsme 40 let pryč a stále slyšíte tento komentář."
Mezi nejstarší žijící svědky havárie patří Helen Hockerová, která bydlela ve svém domě ve Fairview Township, odkud viděla ikonické chladicí věže. Helen Hockerová si také jasně vybavuje přátele, sousedy a rodinu, které v průběhu let ztratila kvůli rakovině cituji:
"V této oblasti mělo rakovinu tolik lidí," říká Helen Hockerová a ptá se: "Proč tolik lidí onemocnělo rakovinou?"
Mezi nimi byla i její dcera Patty, nejmladší ze čtyř dětí, která zemřela na rakovinu štítné žlázy ve svých dvaceti letech a její nejstarší syn Chris, který rovněž v dospělosti podlehl rakovině krku. Hockerová dodnes říká, že nikdy nebyla spokojená s odpovědí úřadů.
Frank Goldstein, tehdy mladý a neohrožený fotoreportér filadelfské pobočky CBS WCAU-TV, toho pátečního rána kroužil nad elektrárnou ve vrtulníku a jeho úkol, možná jeden z největších v jeho kariéře, ho zaslepil před potenciálním nebezpečím.
V průběhu let byl Frank Goldstein svědkem toho, že u řady novinářů, kteří byli na místě kvůli úkolu, byla diagnostikovaná rakovina varlat, rakovina močového měchýře, nebo jiné druhy rakoviny.
"Značná část z nich má problémy se štítnou žlázou," prohlásil Goldstein, který sám má problémy se srdečními chlopněmi. Dozvěděl se, že jednou z příčin jeho srdečních problémů je vystavení radiaci. "Jen ho nikdy nenapadlo dát to do souvislosti s havárií."
Na dopady záření a výskyt rakoviny v oblasti bylo vypracovaných mnoho studií. Například studie z roku 1982 v časopise American Journal of Public Health zjistila 43 procentní nárůst úmrtnosti kojenců v okrese Dauphin v období odpovídajícím havárii. Úmrtí však nebylo možné spojit s radiací a vědci poznamenali, že mohla souviset se stresem matek a užíváním sedativ. Klasika, nesouvisí. Kde jsme to jen slyšeli?
Ani ty nejrozsáhlejší studie nedokázaly vynést jednoznačné verdikty v probíhající diskusi.
V polovině osmdesátých let zveřejnila Pittsburská univerzita zdánlivě přesvědčivé výsledky, které dávaly do souvislosti výskyt rakoviny s ozářením z Three Mile Island. V roce 2000 však univerzita zveřejnila výsledky dlouhodobější dvacetileté studie, která dospěla k závěru, že vystavení radioaktivitě uvolněné při havárii zřejmě nezpůsobilo zvýšení úmrtnosti na rakovinu u lidí, kteří v době havárie žili v okruhu sedmi kilometrů od jaderné elektrárny. Takže opět nesouvisí, ozáření rakovina nesouvisí.
Univerzitní studie zjistila vyšší než očekávaný počet úmrtí mezi lidmi, kteří v té době žili v blízkosti elektrárny, ale mnoho z těchto úmrtí bylo připisováno srdečním onemocněním, nikoli rakovině související s vystavením radiaci. Opět ozáření a rakovina nesouvisí. Úmrtí na následky vakcín proti Covidu, nesouvisí. Teroristické útoky s migrací, nesouvisí. Nic nesouvisí. Všímejte si, jak oficiální vládní propaganda a vládní univerzity vždy dokonale kryjí svého chlebodárce, tedy vládu. Pokud by ji nekryly, chlebodárce by jim neposkytl granty. Takže pamatujte, nic spolu nikdy nesouvisí.
Od konce devadesátých let Chapel Hill, výzkumník z University of North Carolina, zjistil, že počet případů rakoviny v okolí Harrisburgu se po havárii druhého bloku zvýšil. Epidemiolog Dr. Steven Wing se domníval, že lidé, kteří žili po směru větru od Three Mile Island, měli vyšší výskyt rakoviny a vykazovali známky genetického poškození spojeného s vysokými dávkami radiace.
Wingova studie, poprvé publikovaná v roce 1997 v časopise Environmental Health Perspectives, se stala předmětem kritiky a odborníci upozornili, že ke zvýšenému riziku rakoviny plic, které studie uvádí, mohlo přispět kouření. Ano všichni obyvatelé okresu Dauphin kolem elektrárny začali hromadně kouřit přesně 28. března 1979, vědci nám to říkají, takže opět nesouvisí.
Tato zveřejněná zpráva dochází k závěru, že nárůst výskytu rakoviny plic a leukémie v blízkosti pensylvánské elektrárny naznačuje mnohem větší únik radiace během havárie, než se dosud předpokládalo.
Cituji: "Zjištění o rakovině spolu se studiemi zvířat, rostlin a chromozomálního poškození u obyvatel oblasti Three Mile Island ukazují na mnohem vyšší úroveň radiace, než se dříve uvádělo," řekl Steven Wing, docent epidemiologie na University of North Carolina a spoluautor studie. Cituji dál: "Pokud řeknete, že tam nebyla vysoká radiace, pak vám zůstane vyšší výskyt rakoviny, které jsou jinak nevysvětlitelné."
Doposud jednu z nejpřesvědčivějších studií zabývajících se vlivem ozáření z Three Mile Island na výskyt rakoviny provedli vědci z Penn State College of Medicine.
V roce 2017 Dr. David Goldenberg, vedoucí výzkumník, zjistil, že určitý typ rakoviny štítné žlázy byl běžný u lidí, kteří se po částečném roztavení jaderné elektrárny v roce 1979 nacházeli v její blízkosti.
Goldenberg zjistil, že rakovina štítné žlázy způsobená nízkou úrovní radiace má jiný "mutační signál" než většina případů rakoviny štítné žlázy. Aby byla studie "čistá", musel ji Goldenberg omezit na relativně malý vzorek populace – 44 lidí, kteří se narodili v blízkosti ostrova Three Mile Island, a kteří se léčili v Penn State Hershey Medical Center s rakovinou.
Goldenbergova studie zjistila posun, který lze přičíst vystavení radiaci, zejména v časovém rámci havárie na Three Mile Island. U těchto lidí se rakovina štítné žlázy objevila v průměru o 11 let dříve než u průměrného pacienta. Tato studie z roku 2017, která naznačuje souvislost mezi ozářením na Three Mile Island a rakovinou štítné žlázy, debatu o ozáření jen prohloubila. Ačkoli to ukazuje pouze na korelaci, nikoli na příčinný důkaz, ukazuje to na věrohodnou možnost, že vypuštěná radiace z Three Mile Island mohla způsobit škody na životech lidí, škody, které by vyšší místa raději nechala v tichosti usnout. Mnoho lidí vidělo srdcervoucí fotografie zvířat zdeformovaných černobylskou havárií, ale rozhodně menší únik radiace na ostrově Three Mile Island podle oficiálních zpráv žádné podobné následky nezpůsobil vzhledem k tomu, že radiace vypuštěná do atmosféry byla minimální. United Press International nicméně píše, že po havárii se často objevovaly zprávy o mutaci zvířat a narození mrtvých dětí. Více než 20 zemědělců například tvrdilo, že jejich zvířata měla zdravotní problémy a plodiny problémy s růstem. Během dvou hodin uhynuly stovky ptáků. Jeden pudl se narodil pouze s jedním očním důlkem. Jeden muž z oblasti si přinesl do sklepa rybu ze supermarketu a byl prý šokovaný, když zjistil, že ve tmě svítila. Navzdory těmto děsivým příběhům Komise pro jaderný dozor odmítla, že by radiace způsobila deformace zvířat a uvedla jiné příčiny.
"Průměrný člověk tady říkal především to, že nemůže věřit tomu, co přichází od společnosti a měl výraznou nedůvěru k tomu, co říká vláda," řekla Joyce Corradiová, která se v březnu 1979 evakuovala ze svého domu v Middletownu do okresu Perry se svými malými dětmi. "To je opravdu velmi smutné."
Joce Corradiová, která přežila rakovinu, svůj hněv přetavila v aktivismus a spoluzaložila organizaci Concerned Mothers and Women. Nedokázala se zbavit hlubokého podezření vůči úředníkům z vlády i jaderného průmyslu a jejich veřejné reakci na havárii.
"Je mi smutno z toho, že alespoň za mého života se nedozvíme, jaké skutečné riziko jsme podstoupili," řekla.
Závěr
Když srovnáte Three Mile Island a Černobyl, lidé na západní polokouli často chrlí fráze o tom, že Černobyl způsobili lidé, kteří dělali hlouposti ve zkorumpovaném systému, zatímco Three Mile Island byla jen nevyhnutelná technická chyba, protože, víte, Američané by to nikdy tak dramaticky nepokazili, že?
Ukázali jsme si, že to nebylo tak docela. Událost, která se odehrála 28. března 1979 začala, když se ucpal systém čerpadel jaderné elektrárny, který zajišťoval vodu pro chlazení reaktoru. Tím se zvýšil tlak, takže se automaticky otevřel přetlakový ventil. To je správně. Co už ale tak správně nebylo? Ventil se neuzavřel zpět, což způsobilo, že třetina této cenné chladicí vody odtekla. Ačkoli z toho můžete vinit strojní zařízení, větším problémem bylo, že si toho nevšimli lidé obsluhující zařízení. Kromě toho také přehlédli, že ventily nouzového přívodu vody byly uzavřené kvůli běžné údržbě. Aniž bych zabíhal do technických detailů, je třeba si uvědomit, že tito lidé včas nezareagovali, což mělo za následek vylití chladicí vody, zvýšení teploty a „bum“. Jaderný reaktor se částečně roztavil a zároveň se uvnitř reaktoru vytvořila velká, děsivá vodíková bublina. Takže aby bylo jasno: ano, situace na Three Mile Islandu, jak po technické, tak po lidské stránce, dopadla o dost lépe než v Černobylu, ale to bylo jen štěstí. Mohlo to velmi snadno dopadnout stejně špatně nebo ještě hůř. Stejně tak se celá věc „tutlala“ jak to jen bylo možné. Ve čtyři hodiny ráno došlo k částečnému roztavení jaderné elektrárny Three Mile Island. Ovšem zaměstnanci se ozvali místním a státním úřadům až v 7 ráno (tedy o celé tři hodiny později!), aby jim dali vědět, že „hele“, na dvorku se nám taví jaderný reaktor. Čtyřiadvacet minut poté byl vyhlášen stav nouze. To byl dobrý pokrok, ale úředníci dál otáleli. Místo toho, aby místním obyvatelům řekli, co se děje, nebo třeba nařídili evakuaci okolních měst, situaci bagatelizovali. Dobře, takže pokud jste v tuto chvíli byli průměrným místním obyvatelem Pensylvánie, všichni velcí úředníci se vás snažili uklidnit. Na různých tiskových konferencích, v televizních vystoupeních a rozhovorech vám tito lidé slibovali, že je všechno v pohodě, že nebezpečí pominulo, že můžete jít do práce a nedělat si s tím starosti. V zákulisí se ale mluvilo o něčem úplně jiném: ve skutečnosti byli tito úředníci zaměstnaní diskusemi o tom, zda je třeba evakuovat stejných 600000 lidí, které před chvílí venku falešně uklidňovali. Navíc Three Mile Island neměl žádný evakuační plán. Prostě nic. Navzdory tomu, že pět okolních okresů bylo vážně ohroženo, ani Metropolitan Edison, ani nikdo jiný ze zúčastněných nikdy neuvažoval o důležitosti takového setkání, na kterém by se zvážily možné nápady na evakuaci. Takže v době, kdy se Three Mile Island skutečně roztavil a vodíková bublina vypadala, že byla připravena prasknout, se vrcholní představitelé zoufale snažili na poslední chvíli vypracovat nějaké evakuační plány. Nakonec se Three Mile Island nestal takovou katastrofou, jak se někteří obávali, ale tajnůstkářská reakce úřadů byla skutečně katastrofálně špatná. V dnešní době se na řešení celé záležitosti vzpomíná jako na učebnicový příklad toho, jak se nemá reagovat na jadernou krizi. Takže to „tutlání“ zaměstnanců a úřadů bylo více než jasné. Po výbuchu v Černobylu v dubnu 1986 se příběhy o Three Mile Islandu staly méně častými, ale to jen proto, že Černobyl byl mnohem horší a učinil oblast v jeho bezprostředním okolí neobyvatelnou pro lidi na dalších 20000 let. Ve srovnání s tím vypadá lépe prostě cokoli. Na tuto obrovskou jadernou katastrofu Three Mile Island bychom ale neměli zapomínat, až nás budou média propagandisticky obracet pouze na Černobyl.