Třetí díl pojednává o náletech, které v roce 1944 a 1945 provedla americká armáda na území Československa během druhé světové války. V každé kapitole se popisuje jeden konkrétní nálet a jeho dopady na dané město či oblast. Dokument ukazuje, jak byly americké bomby použité jako prostředek k oslabení nacistického Německa a jaký byl dopad těchto náletů na civilní obyvatelstvo. Zároveň se v některých kapitolách zabývá i politickým kontextem, například konferencí v Jaltě, a naznačuje možné důvody pro provedení náletů na konkrétní místa.
Poslední kapitoly se věnují zvláště Plzni, kde byla zasažená i průmyslová zóna s výrobnou zbrojních továren Škoda a ukazují, jak se město snažilo se zničením vyrovnat a začít znovu. Dokument se také dotýká otázky, zda byly nálety na Československo opravdu nutné a zdali je lze považovat za formu pomsty za jaltskou dohodu a ničení průmyslu spadajícího do sovětské sféry vlivu.
Úvod
Stručně zrekapituluji, čemu jsem se věnoval v předchozí druhé části. Ještě chvíli jsem setrval u 20. listopadu 1944, protože vedle Brna v tento den Američané nesmyslně bombardovali i Zlín. Právě na Baťovy závody a celé město Zlín jsem se podíval podrobněji. Potom jsem přešel na Krnov, Ústí nad Labem, Chomutov, Plzeň, následně jsem se vypravil na Hanou do Olomoucka, a opět do Brna, které Američané bombardovali znovu 19. prosince. Před Štědrým dnem Američané stihli bombardovat ještě znovu Plzeň. Po Vánocích Američané na sklonku roku 1944 bombardovali Pardubice, Kolín, Kralupy nad Vltavou a Veltrusy.
Potom jsem se podrobněji, i když ne tak podrobně jak bych chtěl, podíval na Jaltskou konferenci a prý mylný útok Američanů na Prahu na svatého Valentýna. Tady Američané nezasáhli žádné průmyslové podniky, ale pouze civilní cíle, národní památky a historické objekty. V tentýž den ale Američané bombardovali i Tachov, a hned den na to, 15. února, Plzeň, Rokycansko a Zbiroh. O měsíc později Američané bombardovali Cheb, slovenské Nové Zámky, Kralupy a Neratovice, České Velenice, a hlavně České Budějovice. Ty dokonce několikrát.
Praha (25. března 1945)
Šest týdnů po bombardovacím valentýnském dárku 14. února, se Američané vrátili. Tentokrát už s jasným plánem. Další americký útok se uskutečnil na Květnou neděli 25. března 1945 a zúčastnilo se ho 650 bombardérů B-17 a B-24, které odstartovalyz Itálie s doprovodem stíhaček. Jednalo se o americkou patnáctou expediční operační skupinu, zformovanou ve středomořském válčišti, která operovala z italské základny Foggia. Počasí bylo ideální. Útok proběhl ve dvanácti vlnách po zhruba 50 letounech mezi 11:48 a 13:02.
Během půldruhé hodiny přes poledne dopadlo na Prahu 12000 tříštivých bomb o průměrné váze 250 kilogramů. Útok byl zaměřený na továrny ČKD na severovýchodě Prahy, především Vysočany a Libeň, a vojenská letiště Kbely, Letňany a Čakovice. Bomby ale dopadly také na Vynoř a další místa. Celkem bylo v Libni a Vysočanech zničeno nebo vážně poškozeno na šedesát továrních objektů. V sutiny se mj. proměnily Českomoravské strojírny, bývalá ČKD,Českomoravská Kolben Daněk,Vysočanská mlékárna,hlavní sklady firmy Julius Meinl,továrna na stroje bratří Prášilů,Ottova chemická továrna,libeňský lihovar,továrna na barvy a laky Tebas,letecká továrna Aero,Parní mlýny Františka Odkolka nebotovárna na celuloidové zboží a další.
Lidé hromadně utíkali buď do krytů, nebo do okolních polí, odkud sledovali hodinu a půl trvající nálet a také požáry. Útok si vyžádal 370 mrtvých a 417 zraněných, 90 zničených budov a 1360 těžce poškozených. Krutou daň si bombardování vybralo také mezi obyvateli obcí Letňany, Satalice, Kbely a Čakovice, které v roce 1945 ještě ležely za hranicemi Prahy. Tisk v následujících dnech nepřinesl o náletu žádné zprávy, což je možná jeden z důvodů, proč se na tento americký útok postupně zapomínalo a informace o něm se z různých zdrojů liší. Je skutečně otázkou, jaký mělo smysl takové masivní ničení na samotném konci války.
Bratislava (26. března 1945)
Hned následující den po útoku na Prahu, byla dalším cílem Američanů slovenská Bratislava. Takové načasování je velice zajímavé. Nejen že Američané bombardovali Prahu 25. března a Bratislavu 26. března, ale když to porovnáme s Plzní, oba nálety proběhly v době, kdy už bylo nadslunce jasné, že už za pár dní budou obě oblasti osvobozené od Němců. Poslední bombardování Plzně proběhlo 25. dubna, k tomu samozřejmě dojdu, a konec války byl 8. května. Tedy 14 dní před koncem války.
Bratislavu Američané bombardovali 26. března, i když museli znát přesné pozice Rudé armády. Ta Slovensko osvobodila 4. dubna 1945, tedy týden po bombardování Bratislavy. 5. dubna 1945 byl vyhlášen Košický vládní program. Americké bomby dopadly na Bratislavu 26. března. Toho pondělí proběhlo poslední americké bombardování Slovenska. Zároveň se jednalo o šesté americké bombardování slovenského hlavního města.
Cílem bombardérů B-24 se stíhacím doprovodem byla seřaďovací stanice v okrese Rendez, nyní obec Bratislava-Rača. Při tomto útoku zahynulo 11 Slováků. Při všech útocích amerického letectva na slovenské cíle zahynulo přibližně 7000 až 8000 lidí, převážně civilistů. 350 životů si vyžádalo bombardování Nitry Rudou armádou.
Cheb (8. dubna 1945)
Další velký nálet amerických osvoboditelů postihl Cheb 8. dubna 1945. Bylo při něm zničené nejen nádraží, důležitý dopravní uzel, ale v troskách skončila odhadem asi třetina Chebu. Bomby a následný požár zničily na nádraží 1500 vagonů, nádražní budovy, okolní bloky domů, Akciový pivovar a budovy nad Červeným mostem. Podle odhadů zahynulo 800 lidí.
Mariánské Lázně (15. dubna 1945)
Mariánské Lázně se staly terčem amerického útoku stíhacích bombardérů například 15. dubna, kdy zaútočili Američané na letiště ve Sklářích. Tady zničili hangár a několik letadel, nádraží a poškodili městskou elektrárnu.
Kraslice (15. dubna 1945)
Kraslice se staly terčem náletu amerických hloubkařů v tentýž den – 15. dubna 1945. Ti zasáhli také vlak s transportem vězňů.
Plzeň (17. dubna 1945)
Byla polovina dubna 1945 a lidé v okupovaném Československu už toužebně vyhlíželi svobodu. Místo toho ale umírali. Po britském náletu z 8. dubna odstartovalo z území Velké Británie 16. dubna k dalšímu nočnímu strategickému bombardování 222 těžkých čtyřmotorových Lancasterů a 11 lehkých dvoumotorových Mosquit RAF. Posádky byly z páté skupiny Letecké armády Velké Británie.
Vzdušného prostoru nad Plzní dosáhly britské letouny 17. dubna ve 3:40 od severu. Pro orientaci letci použili lesklé hladiny Boleveckých rybníků. Samotný nálet bombardérů začal ve 4:05 a probíhal přibližně 17 až 20 minut. Britové svrhli 891 tun bomb, a 4 tuny zápalných pum na plzeňské nádraží, obytné čtvrti v západní Doubravce a Letné a dělnickou kolonii Cikánka. Jedna z pětisetlibrových bomb zasáhla jeden z krytů a způsobila masakr. Prameny hovoří o tom, že obětí v tomto krytu bylo nejméně 70. Zahynulo neuvěřitelných 621 Plzeňanů.
Ústí nad Labem a Hněvice (17. dubna 1945)
Jak už víme, koncem války byloAmeričany několikrát napadeno i Ústí nad Labem. Tak například krátce po poledni, téhož dne jako Plzeň, 17. dubna 1945 před 14:00 přiletělo od jihu několik bombardovacích svazů, a otočilo se nad chemičkou. Jejich cílem bylo zřejmě zničit dopravní tepny. Útok trval 17 minut. Proto bomby dopadaly na ústecké nádraží a pozabíjely mnoho zde pracujících vězňů. Zasáhly i centrum města, zničily i početné obytné domy. Celkový život Ústí nad Labem byl ochromený. Postižené byly městské komunikace. V jižní části města, do Vaňova a Předlic se vůbec nedalo jezdit, pouliční městská dráha byla přerušená. Značně poškozené bylo vodovodní a kanalizační potrubí.
Životy obyvatel ohrožovaly narušené zdi, které hrozily zřícením, a velké množství nevybuchlých bomb o váze 250 a 500 kg, které byly pomalu odklízené vězni z Litoměřic. Hlavní cíl opakovaných náletů, železniční křižovatka, byla sice těžce poškozená, ale nacistům se podařilo obnovit železniční provoz už několik hodin po bombardování. Bylo také poškozeno několik vilek v Labské ulici, bombou byla zasažená rafinerie cukru, seřaďovací kolejiště na střekovském nádraží, kotelna Schichtových závodů a několik rodinných domů nad střekovským krematoriem. O život přišlo 21 osob.
Americká osmá letecká armáda toho dne napadla také skladiště pohonných hmot u Hněvic nedaleko Roudnice nad Labem. Den poté, 18. dubna, v 10 hodin dopoledne kroužila nad Ústím průzkumná letadla a fotografovala účinky prvního náletu.
Cheb (17. dubna 1945)
Toho dne vedle Plzně a Ústí nad Labem, Američané bombardovali znovu město Cheb. Zasáhli letiště, leteckou továrnu a zničili 3 hangárové haly a minimálně 26 německých letadel různých typů. Při tomto americkém náletu na Cheb zahynulo 800 lidí.
Sokolov a Karlovy Vary (17. dubna 1945)
Kromě těžkých bombardérů B-17 a B-24 na cíle v kraji útočily také stíhací bombardéry, takzvaní hloubkaři nebo kotláři, případně doprovodné stíhačky. Město Sokolov se stalo čtvrtým terčem spojeneckého náletu stejně jako nedaleké Karlovy Vary, toho děsivého dne 17. dubna 1945. Cílem byl most přes řeku Ohři. Zemřelo na osm desítek osob v Sokolově.
Pak došlo také na Karlovy Vary. 55 letounů B-24 Liberator z druhé americké letecké divize bombardovaly17. dubna před 15 hodinou karlovarské železniční uzly. Plný zásah obdržela kolej u Staré Role, v prostoru horního nádraží. Protože útok nebyl úspěšný, Američané ho zopakovali za 2 dny. Ale abych nepřeskakoval časovou chronologii. Tedy během tohoto jediného dne Američané bombardovali Cheb, Sokolov, Karlovy Vary, Ústí nad Labem, Plzeň, Kladno a Beroun. Pár týdnů před koncem války. Stálo to vážně za to? Odpovědět si musí každý sám. Pojďme dál.
Kladno (17. dubna 1945)
Pokud se domníváte, že jsem se spletl, když jsem ve výčtu amerického bombardování jmenoval v ten den i Kladno, vězte, že jsem se vážně nespletl. K tragédiím na Kladensku nedocházelo, s výjimkou nehody u kostela sv. Jana ve Vrapicích ze září 1944, kdy americký letoun zasáhl kryt s dělníky Poldiny huti a zanechal na místě skoro čtyři desítky mrtvých. Větší bombardování přišlo až na konci války. Dodnes nikdo úplně nechápe, proč tehdy američtí osvoboditelé na Kladno zaútočili. Zda chtěli pouze přerušit železniční spojení, nebo měli jiné cíle.
"Od rána do poledne krouží nad Kladnem roj bílých letadel. Letí velmi vysoko a zanechávají za sebou mlhu,“ píše v Kronice města Kladna z let 1938 až 1945 Antonín Hloušek. Jenže tím přelet letadel nad městem 17. dubna 1945 nekončí. Náhle se nad kladenským nádražím Na Výhybce objevují stroje B-24 Liberator a shazují bomby na jedoucí lokomotivu a železniční koleje. Při náletu bombardérů z americké 446 bombardovací skupiny osmé letecké armády byla poškozená lokomotiva, která příslušela ke zdejší výtopně. Několik bomb dopadlo i mezi okolní domky. Dva lidé nálet nepřežili, část domů zásah zničil a poškodil.
Jeden z pamětníků, Jindřich Koudelka, vzpomíná:"Tehdy už náletům nikdo nevěnoval pozornost, takže pan Srp, který tu měl instalatérskou dílnu, v ní i se sedmnáctiletým synem Zdeňkem a učedníkem dál pracovali. Jeho žena za nimi šla, aby je vyhnala do sklepa. Jen tam přišla, tak to začalo padat. Učedníkovi, kterého náraz hodil pod ponk, ani paní Srpové se nic nestalo, zbytek rodiny zahynul,“ vzpomíná Jindřich Koudelka.
Tehdy devítiletý kluk nebyl sám daleko od smrti. Balvan z rozbitého domu jim prolétl střechou a zůstal viset na stropě koupelny:"My jsme leželi v obýváku a já tak tlačil nos do podlahy, až jsem ho měl celý odřený. Když bylo po všem, vyšli jsme na zahradu, kde stáli i sousedé. Oni špinaví, my špinaví, tak jsme se sobě navzájem začali smát,“ dodává Jindřich Koudelka.
Dalším pamětníkem amerického bombardování Kladna je František Pošta:"Bydleli jsme tehdy v Erbenově ulici 1873. Před domem byl železniční násep, vlevo na konci ulice stanice ČSD Kladno-město a vpravo most, kde se křižovala státní ČSD a nučická KND dráha. Zpočátku jsme vždy po zahoukání sirén letěli rychle do sklepa. Později už jen tehdy, když vlak za náspem nechal vagony a lokomotiva se odjela schovat pod most. Hrozil totiž nálet takzvaných kotlářů na vlak. Cestující tehdy vybíhali na pole u trati (dnes tam stojí novější pavilony nemocnice). Říkalo se, že posádky vyhazují z letadel čokoládu,aby lidé opustili vagony a bylo tak méně obětí. Nikdy jsem tam žádnou čokoládu nenašel. Pouze staniolové pásky pro rušení radarů a nábojnice z leteckých kanonů a kulometů. Jednou, když už svazy přeletěly a stále nebyl odhoukaný konec náletu, šla maminka nahoru nakrmit králíky. Ohromná rána ji přiměla sjet schody do sklepa po zadku. Byla to ale jen velká duralová přídavná nádrž, kterou některé z letadel odhodilo na dlážděný chodník před naším domem," dodává František Pošta.
Beroun (17. dubna 1945)
Pokud toho ještě nemáme dost, tak vedle Chebu, Sokolova, Karlových Varů, Ústí nad Labem, Plzně a Kladna bylo v tentýž den 17. dubna bombardované Američany ještě sedmé město, a to Beroun. Zejména jeho železniční stanice tvořící uzel několika tratí. V průběhu války se město a okolí stalo několikrát místem nouzových odhozů bomb z přelétávajících svazů, obvykle směřujících z jihu Itálie nad severočeský Most. Už tyto útoky ukázaly ničivou sílu amerického bombardování, která se ve vší hrůze představila při cíleném útoku 17. dubna 1945.
Výpisy z místních kronik, popisující průběh a následky bombardování, pořídil Jan Špringl. První bombardéry, zaznamenané nad Berounem 17. dubna, nepatřily americkému letectvu, ale britskému Bombardovacímu velitelství RAF. Jak jsme si uvedli, v noci z 16. na 17. dubna totiž Britové podnikli nálet na plzeňské nádraží a záře značkovacích světlic i exploze bomb pouze vyrušily ze spánku berounské obyvatele. Brzy po probdělé noci, kolem 9. hodiny, se nad nádražím objevili američtí hloubkoví letci. Staniční kronika zmiňuje prostřílení 6 lokomotiv, zásahy na střechách výtopny, skladiště a dopravní budovy. Tento útok, podobně jako ranní útok na Kaznějov, Zbiroh, Zdice nebo Lochovice, můžeme přičíst letcům deváté letecké armády a jejich stíhacím bombardérům P-47 Thunderbolt.
Mnohem vážnější útok měl teprve přijít odpoledne. První české město, Domažlice, americká letadla míjí při ideální viditelnosti a pokračují do středu Čech splnit zadaný úkol. Odpoledne kolem 3. hodiny se nad Berounem otevřely pumovnice těžkých bombardérů. Americkým náletem bylo zasažené zejména nádraží, 32 bomb dopadlo přímo do kolejiště a celkem 174 bomb explodovalo v areálu stanice. Přímý zásah dostal hlavní cíl akce – železniční most přes Berounku, ale bomba nevybuchla.
Zasažené byly ve velkém množství také civilní objekty. Za odlétajícím svazem zůstalo v troskách domů 43 obětí a mnoho zraněných. Rutinní misi vyhodnocuje velitel jako excelentní. Rozptyl zásahů nepřesáhl 600 metrů. Všechny bombardéry se bezpečně vrátily na anglickou základnu Wendling před 6. hodinou večer.
Plzeň (18. dubna 1945)
V době, kdy se Plzeňané vzpamatovávali z děsivého britského náletu předešlé noci, byla Plzeň 18. dubna postižena dalším náletem. Den po tomto krvavém náletu Angličanů, bombardovali Plzeň Američané v čase od 14:12. Cílem 40 amerických bombardérů bylo nádraží ve čtvrti Koterov, ale bomby ze 40 letounů B-17 zasáhly čtvrti Slovany a Petrohrad. Usmrtily 79 lidí, 24 dalších bylo zraněno. Americké bomby zabíjely také v dělnických čtvrtích Skvrňany a Karlov, které byly téměř zničené. Fakticky zničené bylo plzeňské seřaďovací nádraží, telegrafní úřad, Jateční třída a další objekty.
Pamětník Luboš Hruška začátek náletu popsal takto:"Sledovali jsme to ze střechy školy v Újezdu. Celá Plzeň byla pod námi, viděli jsme ji jako v divadle. Nejdřív tisíce raket, světlo jako ve dne, to byla nádhera. Při tom absolutní ticho. A pak to začalo, strašný rachot."
Další svědek denního náletu napsal:"18. dubna houkali nálet. My jsme utekli z dílen. Běžel jsem přescelý Petrohrad a Slovany domů. Za chvilku odhoukali konec. (…) Před jednouhodinou zahoukali znovu nálet. Asi ve tři čtvrtě na druhou odhoukali. Řekl jsem si, že bychmohl jíti ještě do práce. Oblékl jsem se a vyšel jsem před dům. Venku jsemzaslechl hukot letadel. Byly hodně nízko. Přelétly Homolku a letěly na středPlzně. Když byly těsně nade mnou, vystřelili Němci asi od Radobčic. Tu se odletadel odpojily pumy a začaly padat k zemi. (…) Spadlo více bomb na středSlovan, ale musely spadnout najednou. (…) Nad celými Slovany se zdvihal sloupprachu."
Přes těžké ztráty na majetku se podařilo už v květnu 1945 obnovit některé základní funkce Škodovky, na které později navázal další rozvoj výroby. Další ničivé bombardování proběhlo o týden později, ale nepřerušujme časovou chronologii.
Ústí nad Labem (19. dubna 1945)
Američané se do Ústí vrátili za dva dny znovu. Nálety na Ústí v úterý 17. dubna a ve čtvrtek 19. dubna provedly americké letecké svazy, které přiletěly nad Ústí od jihu. Tento druhý nálet 19. dubna byl ještě rozsáhlejší. Kolem desáté hodiny dopoledne zaútočily na Ústí svazy těžkých bombardérů v osmi vlnách v celkovém počtu 54 letadel. Nálet trval 25 minut. Tyto nálety způsobily ve městě značné materiální škody. Při nich bylo mimo železničních objektů zničeno 165 domů, těžce poškozeno 65, středně 85, lehce přes 500 objektů. Ústecké předměstí Ostrov bylo zcela vymazané z mapy.
V centru města byla úplně zničená budova městského úřadu ve Velké hradební, budova Ressource na dnešním Lidickém náměstí, těžce byla poškozená městská knihovna na Lidickém náměstí, kina Invalidů a Elysium. Těžce byl poškozený kostel Nanebevzetí Panny Marie, kostel svatého Vojtěcha a evangelický kostel na Střekově. Americké dubnové nálety si vyžádaly velký počet lidských obětí především z řad civilního obyvatelstva a válečných zajatců. Podle tehdejších zpráv zahynulo asi 1200 Ústečanů, a několik set jich bylo bez přístřeší. Podle místních matričních úřadů, bylo dvěma nejstarším obětem 87 let, nejmladší obětí bylo měsíční dítě.
Karlovy Vary (19. dubna 1945)
87 amerických bombardérů B-17 se nad Karlovy Vary vrátily po dvou dnech, už 19. dubna. Během sedmi minut na město dopadlo na 170 tun trhavých a 56 tun zápalných bomb. Zničená byla železniční odbočka na Johanngeorgenstadt, horní nádraží, depa a dílny na dolním nádraží. Rybáře a Tuhnice zachvátilo množství požárů, hořely celé řady domů. Kobercové nálety se nevyhnuly lukám u dnešní Moskevské ulice, zasažená byla i plynárna a mnoho budov po celém městě. Vyjma lázeňské oblasti, která byla bomb víceméně ušetřená.
Tuhnice a Rybáře vzplály natolik, že se podařilo zachránit jen několik budov. Po obou dubnových náletech bylo zničeno 171 domů a 21 těžce poškozeno, dalších 158 budov utrpělo střední nebo lehčí škody.
Cheb (20. dubna 1945)
Přestože už 18. dubna 1945 překročila americká vojska u Trojmezí české hranice a do Chebu to měla jen několik desítek kilometrů, o dva dni později, tedy 20. dubna, došlo k bombardování chrámu sv. Mikuláše v Chebu. Podle dobových svědectví po lidech, kteří chtěli lokalizovat vzniklý požár kostela, bylo stříleno z palubních zbraní stíhaček, doprovázejících americké bombardéry.
Klatovy (20. dubna 1945)
Tato událost se symbolicky odehrála jako dárek v den narozenin tehdejšího vůdce Adolfa Hitlera. První nálet proběhl hned ráno 20. dubna 1945 kolem 8. hodiny. Výrazný zvuk dunících motorů Thunderboltů a záhy i střelba z těžkých leteckých kulometů a výbuchy bomb. Tehdy se lidem naskytla podívaná, kterou dlouho neviděli. Na obloze se objevilo hned několik stíhacích letounů. Útok je připisovaný americké deváté letecké armádě z 362. skupiny.
Když se sirény v Klatovech v tento den rozezvučely podruhé, bylo ve směru od Týnce a od Železné Rudy na obloze vidět dva mohutné svazy těžkých bombardovacích strojů, tentokrát americké osmé letecké armády. Celý bombardovací svaz čítal 54 těžkých, čtyřmotorových bombardérů B-24 Liberator. Tyto bombardéry, které ráno odstartovaly z Anglie, byly doprovázené do cílového prostoru Čech stíhačkami s dlouhým doletem. Šlo o P 51 Mustang.
Bomby toho dne dopadaly i na část Klatov a do okolních polí blízkosti vlakové stanice. Klatovské nádraží bylo rozryté téměř stovkou kráterů a přestalo existovat. Tonáž bomb shozená letouny B-24 byla téměř 125 tun výbušnin. Třetí nálet v tento den, osudný pro vlakové nádraží v Klatovech, je zaznamenaný kolem 17. hodiny. Připisovaný je opět americké deváté letecké armádě.
Plzeň (25. dubna 1945)
Ve středu 25. dubna 1945 se na Labi setkaly americké a sovětské jednotky, což byla obrovská událost. Zároveň se ale v ten den uskutečnilo poslední masové a tentokrát skutečně zničující bombardování plzeňské Škodovky. Bylo to skutečně poslední americké bombardování v Evropě.
276 amerických bombardérů svrhlo na Škodovy závody 5000 tříštivých, fosforových a zápalných bomb. První bomby začaly padat v 10:26 a zasáhly Lochotín a Karlovarskou třídu. Hořící budovy včetně lochotínského statku a Selcových sladoven se staly orientačními body pro další nálety. První pumy, které zasáhly přímo Škodovku spolu s předměstím Skvrňany na březích Vejprnického potoka a přilehlou dělnickou kolonií Karlov, Spojenci shodili o 20 minut později v 10:46.
Američané se při bombardování Plzně zaměřili i na plzeňské nádraží, které je rozsáhlé. Vojenské letiště na Borech bylo dalším cílem náletu. Letiště bylo plné letadel, které nebyly zapojované do vzdušných akcí jen proto, že jim povětšinou chyběl letecký benzín. Na letiště zaútočila 398. a 91. bombardovací skupina přibližně ve stejnou denní dobu, v jaké probíhaly také nálety na Škodovku. Bojovou akci nad letištěm však znesnadňovalo oblačné počasí. Bomby ale padaly po celé Plzni. Roudná, nebo Kozolupy s barokním zámkem a kaplí svatého Jana Nepomuckého. Konec náletu nastal přibližně v 11:39.
Během 50 minut shodily bombardéry v oblasti Plzně celkem 526 tun trhavých a zápalných pum, což znamenalo 970 tříštivých a 16 tisíc zápalných pum. Při náletu zemřelo šest zaměstnanců Škodových závodů. I přesto si útok v Plzni vyžádal 67 obětí. Celkem bylo během všech 11 útoků na Plzeň zabito 624 Čechů, 453 jich bylo zraněno. Američané zničili 505 budov, seřaďovací nádraží a další objekty. Americký generál George Patton, když si prohlížel ruiny Škodovky, prohlásil: "Dobrá práce, jsem spokojený!" Pokud chcete vědět, jak George Patton ve skutečnosti sympatizoval s Nacisty a co o nich prohlásil, přečtěte si konkrétně třetí část mého cyklu Utajení démoni Nacismu.
Pamětníkovi Jaroslavu Maškovi bylo v dubnu 1945 17 let a s mámou bydlel v činžáku 50 metrů od železniční trati nedaleko hlavního nádraží:"Už jsem spal, když se rozezněly sirény. My, a ještě dalších asi 40 lidí z domu jsme utekli do sklepa. Slyšel jsem šílený rachot, jak začala pálit protiletadlová děla. Děti a ženy křičely hrůzou,“ vzpomínal Jaroslav Mašek.
To nejhorší ale přišlo vzápětí: "Ozvalo se svištění padajících bomb a vzápětí výbuchy. Rány se přibližovaly. Každá další byla blíž a blíž. Čekal jsem, kdy spadne sem a roztrhá nás,“ řekl Mašek. To se jen zázrakem nestalo: "Bomba dopadla těsně vedle nás a pak bylo ticho. Vylezl jsem ven, na ulici ležel vagón z úzkokolejky, která vedla za domem. Poslední puma tam spadla a tlaková vlna vagón přehodila přes náš pětipatrový činžák."
Nejsilnějším dojmem z hrůzného náletu bylo pro Jaroslava Maška setkání se smrtí mladé dívky: "Na nosítkách byla vynášená ze zničeného domu. Zpod deky, kterou byla přikrytá, jí vyklouzla ruka. Ta se houpala sem tam, sem tam… Uvědomil jsem si, že je asi stejně stará jako já a místo ní jsem tam mohl ležet já,“ svěřil se Mašek.
Americká bomba mohla tehdy připravit Plzeň o jejího prvního polistopadového primátora Zdeňka Mračka. Puma shozená z letadla B-17 těsně minula úkryt Zdeňka Mračka. Život mu zachránilo to, že tehdy poslechl svého tátu. Den po náletu na Škodovku šel Mraček se svými rodiči Tylovou ulicí. Chtěli se podívat, jak bombardování přečkal jejich dům: "Začaly houkat sirény. Nad hlavou nám přelétávaly tři americké bombardéry. Děla spustila palbu a rodiče mě odtáhli do sklepa jednoho z domů,“ vzpomíná Mraček. Ve sklepě bylo okno vedoucí do dvora. Bylo na úrovni země: "Stál jsem u něj a díval se ven. Tatínek mi řekl, ať jdu okamžitě stranou. Často jsem hned neposlechl, ale teď ano. A to mi zachránilo život. Udělal jsem dva kroky ke zdi a v tu chvíli dopadla dva metry od okna bomba. Dovnitř vletěla obrovská tlaková vlna a spousta sazí, písku a popela. Lidé křičeli hrůzou. Všichni jsme ale přežili,“ dodal Zdeněk Mraček.
Škodovy závody
Na Škodovku zaútočilo celkem pět leteckých formací. Při sérii náletů těchto skupin byl v plzeňské zbrojovce zasažen hlavní cíl, kterým byla elektrárna a dále strojírna, ocelárna, plynárna, lokomotivka, tamní seřaďovací nádraží a dělovka. 29 objektů Škodovky bylo totálně zničeno, 21 těžce poškozeno… nebyl elektrický proud, komunikační a celková infrastruktura byla zničená.
Američané bombardovali Škodovku 14 dní před svým příchodem. Pár dní před koncem války zničili velkou část závodu. Tento nepřátelský akt nesmí být nikdy zapomenut. Plzeň byla i díky Škodovým závodům jedním z nejdůležitějších měst v Československu. Společně s německými koncerny Krupp a Rheinmetall patřila mezi tři nejdůležitější zbrojní továrny, pracující v době války pro Třetí říši.
Před válkou továrnu vlastnila francouzská společnost Schneider Creuzot a americká finanční skupina J&P Morgan, které měly anglickou hypotéční půjčku. Úzkou spolupráci mezi Němci a Američany jsem velmi podrobně probíral ve třech dílech mého cyklu Utajení démoni Nacismu, a dalším dokumentuJak Američané prali Nacistické zlato. Tato tichá dohoda probíhala mezi Američany i Němci ohledně Škodových závodů, protože plzeňská zbrojovka byla začleněna do koncernu Hermann-Göring-Werke.
Šlo o dohodu Američanů s Němci o nerušení kartelových dohod. Podíly ze zisku Němci posílali na zvláštní konta. Dokonce syn jednoho z tehdejších spolumajitelů Škody Plzeň odjel po konci války do Švédska. Ze Švédska pak odletěl do Ameriky, ze které se už nevrátil. Ještě zajímavější bylo, že jeho otec, jeden ze spolumajitelů Škodovky, nebyl po válce postižený v rámci akce E, ve které se trestaly všechny rodiny emigrantů. Tento spolumajitel Škodových závodů naopak pokračoval ve své funkci. To je další nepřímý důkaz toho, že se to týkalo stínové spolupráce Američanů a Němců.
A ještě další výskyt J&P Morgan v plzeňské Škodovce v celkem nedávné době. Možná si vzpomínáme na stostránkový spis, který vyšetřovala vrchní komisařka Markéta Dobrá z tehdejší plzeňské expozitury ÚOKFK. Spis se týkal privatizace Škodovky z let 2001 až 2003. Ve zkratce šlo o to, že tehdejší management Škodovky se spojil s lidmi kolem Mostecké Uhelné, a společně v utajení Škodovku koupili. K lidem, kteří jim k tomu pomohli, doputovali přes sérii účelových finančních operací mnohamilionové provize.
Je to velmi složitý příběh, figuroval tam tehdejší ministr financí Miroslav Kalousek, někdejší šéf ČEZu Martin Roman, a lidé z Appianu respektive Mostecké Uhelné Tomáš Krsek, Jiří Zapletal a Michal Kraus, kterého později nahradil Michal Korecký. České konsolidační agentuře tehdy předsedal v dozorčí radě politik ODS Vlastimil Tlustý, a ředitelem agentury byl pozdější člen ČNB Pavel Řežábek. Tato konsolidační agentura si jako poradce na prodej Škodovky najala, koho jiného, než J&P Morgan. Bylo to na sklonku jara 2002. 19. září 2002 pak J&P Morgan poslal státu výpověď ze smlouvy jako poradce při prodeji Škodovky.
Proč si ze všech poradců pro prodej vybrali zrovna J&P Morgan? Oficiálně tu J&P Morgan nefiguroval jako vlastník akcií, ale jen jako pouhý poradce českého státu při prodeji Škodovky. Ale zase tu nacházíme stopu J&P Morgan. Pokud máte nějaké bližší informace, prosím napište mi na redakční e-mail, který najdete v sekci informace. Nicméně v rámci druhé světové války, to opět posiluje další důkazy o spolupráci Američanů a Nacistů. Všechno jsem to probíral velmi podrobně v mých výše zmíněných dokumentech.
Nikdy nebylo odtajněno účetnictví Škodovky během druhé světové války. Kam odcházely dividendy, na jaká zvláštní konta? Proč? Co se tají? Proč to dodnes nebylo zveřejněné? Po tři předchozí roky byla Škodovka terčem celkem šesti spojeneckých náletů, aniž by došlo k většímu poškození. Logicky ani o to nebyl zájem. Spojenci si mysleli, že po válce Škodovku získají oni, takže si ji přece nebudou ničit. Proč se ale, pouhých 20 dní po vyhlášení Košického vládního programu, 25. dubna 1945, stala plzeňská Škodovka terčem jednoho z posledních spojeneckých náletů? Báli se Američané, že si Sověti odvezou domů účetnictví Škodovky a archivy, ve kterých je skryté tajemství další spolupráce Američanů s Němci?
To si lze snadno, a jen těžko vysvětlit jinak než jako snahu oslabit český poválečný průmysl. Americkému kapitálu šlo především o zničení významného centra naší ekonomiky – Škodových závodů v Plzni a v dané oblasti. Americký velkokapitál, vojáci a zbrojaři, vedení vztekem a nervozitou z toho, že uvedené centrum naší ekonomiky nebudou ovládat, přistoupili ke zničení závodů v Plzni. Tento americký zločin – bombardování Plzně na konci války – neměl už žádný strategický význam z hlediska dokončování válečné porážky nacistického Německa. Byl to jen cílený nepřátelský záměr proti nové osvobozené Československé republice, proti její vládě a proti strategické orientaci na Sovětský Svaz v poválečném období.
Američanům šlo o rozbití průmyslové a ekonomické základny ČSR. Ze 123 budov bylo 29 zcela zničeno, 21 velmi těžce poškozeno a 33 poškozeno. I ostatní budovy vyžadovaly opravy. Strojové zařízení bylo poškozené ze 40%. Následně začalo rabování cizích patentů a výrobních postupů. Pamatujete si na můj dokument Největší krádež německých patentů po 2 světové válce Američany? Pokud jste jej nečetli, vřele doporučuji, protože v tomto dokumentu odhaluji skutečný rozsah operace PaperClip.
Tato operace se minimalizuje na raketové inženýry a vědce, které si Sověti a Američané rozdělili a odvezli z Německa, ovšem ve skutečnosti šlo o naprosté vyrabování německých patentů a výrobních postupů, které si přisvojili Američané. Je to velmi zásadní dokument, který vám odhalí nové netušené souvislosti. A přesně to Američané spustili v Plzni. V části zničené Škodovky pracovaly dva týmy Američanů ze strategické rozvědky. Zajímat je měly výrobní a technologické plány. Prototypy nových německých zbraní, které nebyly použité na frontách. Hledaly archiv závodu, ale ten byl zničený při americkém bombardování. Části archivu a plánů v některých výrobnách nám však přesto Američané ukradli. Náhradní válečný německý archiv nových zbraní a komponentů se ale Američanům nepodařilo odcizit.
Američané v Německu hromadně transportovali inženýry, techniky a vědce, které potřebovali k tomu, aby jim mnoho patentů a výrobních postupů rozklíčovali a objasnili. Němci měli na výběr buď tohle nebo válečný soud. Co myslíte, že si vybrali? A přesně tentýž postup Američané prováděli i v Plzni. 22. července 1945, po konci války, se skupina Američanů, převlečených do uniforem důstojníků československé armády, zmocnila československých odborníků na odstředivé lití dělových hlavní a unesli je do Mnichova. Americký loupeživý nájezd ve Škodovce mohl být ještě větší. Naši vlastenci a nové bezpečnostní orgány ČSR tomu však zabraňovali.
Do té doby neznámý výzkumný pracovník James H. Bailey z federální Air ForceHistoricalResearchAgency, která sídlí v americkém státě Alabama přinesl zajímavou informaci. Na jedné konferenci SmithsonianNational Air and Space Museum přednesl příspěvek Proč musela být plzeňská Škodovka bombardovaná? Jeho příspěvek bych mohl shrnout asi takto: Motivem posledního amerického náletu 25. dubna 1945 nebylo zničit podnik stále vyrábějící děla, takzvané stíhače tanků Hetzer, polopásové tahače a munici atd. a zajišťující asi 30 % dodávek pro německou armádu.
Motivem ve skutečnosti bylo zabránit tomu, aby vzniklo technické dokumentační středisko podle dnes už legendárního konceptu Sávy Medonose! Z dokumentů, které Bailey v podstatě náhodou objevil, vyplývá, že od nejmenovaného Medonosova kolegy se Američané dozvěděli o principech, na kterých mělo budoucí technické dokumentační středisko fungovat. Informace sice nebyly detailní, ale i tak stačily k tomu, aby se obávali, že díky kvalitní informační podpoře by skomírající německá zbrojní výroba mohla dostat nový impuls, zejména pokud šlo o inovace.
Jinak řečeno, technické dokumentační středisko a vyvíjené takzvané tajné zbraně mohly, podle Američanů, ještě zvrátit výsledek války! Když se k tomu ještě připočte německou propagandou šířená dezinformace o takzvané Alpské pevnosti, v americkém velení zavládlo, řečeno s nadsázkou, zděšení… Osobně myslím, že to mohl být pouze podpůrný prvek, ale primárním záměrem bylo zničit konkurenčního giganta s dvoutřetinovým vlastnictvím J&P Morgana, o kterém Američané věděli, že bude znárodněný, a že se bude řadit do sovětské sféry vlivu díky Jaltské konferenci z 11. února a Košickému programu z 5. dubna.
Útok byl proveden 25. dubna. Následovala ještě další událost, která potvrzuje zákeřnost amerického útoku. 4. srpna 1945 přijel na návštěvu Škodových závodů americký velvyslanec Steinhardt. Při této návštěvě americký velvyslanec vyplýtval dost slov, ale nepodařilo se mu přesvědčit zástupce revoluční závodní rady, že bombardování Škodovky bylo tak velmi nutné. Nakonec americký velvyslanec přiznal, že tady rozhodovaly i nevojenské důvody. A my jsme přesvědčení, že zde rozhodovaly pouze nevojenské důvody.
Policejní hlášení (Plzeň)
Podle dobových materiálů se Američané u nás chovali doslova jako prasata. Ocituji jedno policejní hlášení pod číslem jednacím 400 pres./1945, ve kterém bylo uvedeno mj. toto:
"Po obsazení Plzně americkou armádou vznikla řada nesnází, které se postupem času vyvinuly v problémy. Američtí vojáci obsazují samovolně opuštěné byty bez ohledu na jejich zajištění, vnikají do nich i násilím… na otevřených táborech německého vojska v okolí Ejpovic naskýtá se týž obraz. Zde byly národnímu hospodářství způsobené milionové škody, hlavně na motorových vozidlech, na kterých se přijela vzdát německá armáda, ustupující od Prahy. Američané velkou část vozidel zničili.
U Ejpovic Američané zničili velké zásoby prádla a potravin. Za starou hrnčírnou v Plzni do obrovské jámy svážela americká nákladní auta velké zásoby potravin, konzerv, nábytku. to polévali benzínem a zapalovali.
V Chebu zničili Američané velké sklady látek, psacích strojů, radiopřijímačů, konzerv a automobilů.
V Kraslicích zničili vojáci USA sklady hudebních nástrojů.
Na zámku Pozorka u Kladrub bylo velké skladiště hlídané československými hlídkami. Američané hrozící zbraněmi naše hlídky vytlačili, skladiště polili benzínem a zapálili.
Z Aše bylo do Mnichova uneseno pět odborníků na výrobu technického porcelánu.
Z tachovského muzea zmizely cenné památky – olejomalby, staré zbraně vykládané stříbrem. S tím vším zmizel také major armády USA Hoower.
Ve Stodu se americké vojenské velitelství zmocnilo násilím 40 vagonů látek, zabavených Němcům, tyto zásoby Američané spálili.
Národní výbor v Chebu 14. května 1945 oznámil, že americké vojenské velitelství nařídilo odvézt 45 vagonů obilí do Německa."
Tolik citace z dobového policejního hlášení. Obrázeko našich osvoboditelích si můžeme utvořit sami.
Počínání Američanů v Plzni
V této části vycházím z časopisu Svět kolem nás, respektive z textů Karla Bartošky a Karla Pichlíka "Pokus o hospodářskou kolonizaci ČSR", vydaných v Praze v roce 1969. Podle Wikipedie je jejich kniha propagandou. Opět, prosím, projděte si můj trojdílný cyklus Utajení démoni Nacismu, ale také dokumentNejvětší krádež německých patentů po 2 světové válce Američany. Zde jsem bez naprostých pochybností odhalil, jak Američané před i během druhé světové války podporovali Nacisty jak logisticky, materiálně tak i finančně.
Touto optikou je nutné pohlížet na knihu Karla Bartoška a Karla Pichlíka. Zjistíme, že karikatura v této knize – americké vlajky s hákovým křížem – vůbec není žádnou nadsázkou. Cituji z této knihy:
"Ráno 6. května 1945 v 9 hodin vstoupil do Plzně americký vojenský oddíl 16. pancéřové divize pod velením plukovníka Nobleho. Údajně měl nařízeno zastavit se na předměstí Plzně, ale prý rozkázal svému oddílu, aby obsadil Plzeň.
Revoluční národní výbor v Plzni zveřejnil 6. května 1945 výzvu Na pomoc bojující Praze. Občané Plzně tehdy na výzvu reagovali bleskově. Americké velení bylo z české strany požádáno o zapůjčení automobilů pro přepravu dobrovolníků do Prahy a také o některé zbraně. Velení americké armády nejen že takovou žádost odmítlo, ale odjezd dobrovolníků na pomoc Praze dokonce zakázalo. Ukazovalo se, že zájmy USA jsou jiné než českých občanů – bojovníků proti německým okupantům.
Počínání Američanů v Plzni bylo podivné a vedlo k narůstání pochybností, o co jim vlastně šlo. Po příchodu amerických vojenských jednotek do Plzně zrušilo jejich velení Revoluční národní výbor v Plzni. Občané Plzně údajně velmi tvrdě tento čin kritizovali a neuznali jej. Američané museli nakonec ustoupit, ale jejich počínání se nezměnilo. Povšimněme si některých kroků, které americké vojenské velení v Plzni nařídilo a realizovalo:
Jen americký velitel měl právo určovat strukturu města Plzně.
Ulice musely být vyklizené, obyvatelé mohli do ulic jen v rozsahu dvou hodin během dne.
Bylo zakázané vydávat a rozšiřovat české noviny a české informační letáky.
Američané plzeňským bojovníkům proti německému fašismu zabavili vysílačky, zbraně, fotoaparáty, a dokonce zabavili i zbraně československým důstojníkům a policistům.
Veškerá písemná povolení, žádosti, stížnosti… prostě veškeré písemnosti musely být napsané v českém i anglickém jazyce.
Americké velení neustále opakovalo a kontrolovalo své nařízení, že německým důstojníkům se nesmí nic stát, protože jsou pod americkou kontrolou.
Občané Plzně se mohli vzdalovat z města jen do vzdálenosti šesti kilometrů…
Americké velení zakazovalo činnost Národních výborů jako orgánů nové lidové moci. To omezovalo naši suverenitu a poškozovalo plnění Košického vládního programu, který byl schválený 5. dubna 1945.
Americké pojetí svobody prozrazoval také politický obsah vyhlášky amerického velitelství ve Strakonicích ze dne 9 května 1945 číslo jednací 6684:
"Okresní hejtmanibudou provádět všechna nařízení amerického vojska a to do té doby, dokud nová česká vláda nebude uznaná vládou USA."
Přitom vláda ČSR byla v Košicích 5. dubna 1945 uznána všemi antifašistickými velmocemi a dalšími zeměmi.
Vznik OSN (25. dubna 1945)
25. duben se do dějin lidstva nezapsal pouze americkým nesmyslným bombardováním Plzně na samotném sklonku války, ale tento den se zapsal i do paměti světové veřejnosti. 25. dubna se totiž na tichomořském pobřeží Ameriky, sešli zástupci 47 států, aby připravili chartu chystané světové organizace, která dostala název Organizace spojených národů. Tato světová organizace se má skládat z valného shromáždění, rady bezpečnosti, mezinárodního soudního dvora a hospodářské a sociální rady. 26. června 1945 byla tato charta podepsána.
Strakonice (27. dubna 1945)
Plzní to ale nekončilo. O dva dny později Američané bombardovali Strakonice, přestože také s jistotou věděli, že je jen otázkou dní, kdy válka skončí.
Jaroslav Kučera si jako patnáctiletý student gymnázia zapsal do svého deníku nálet na strakonické nádraží:
"27. dubna 1945. Mám dnes svátek. My ale svátek neslavíme. Táta říká, že ho slaví jen katolíci. Šel jsem ráno do školy. Bylo nás tam pár. Nikdo z přespolních nepřijel. Přáli jsme si s Krchem k svátku. Mluvili jsme hlavně, jako ostatně pořád, jen o těch hloubkařích. Někde u Řepice prý zabili lidi z vlaku. Byli jsme dlouho ve třídě, nikdo nešel, až potom přišel Linke a říká: Tak hoši, jděte domů, není škola. Měli jsme hroznou radost, že budeme mít čas koukat na kotláře. Považoval jsem to za dárek k svátku.
Přiběhl jsem domů, naobědval se a šel se koukat na uprchlíky. Přišel jsem k Barvínkovu. Byl tam pan Zemen a pan Mareček. Za chvíli jsme uslyšeli letadla, šli jsme se na ně podívat do pokoje. Byly tři. Ale sranda byla, že jel zrovna dlouhej vlak s flakama. Zastavili se u viaduktu. Ale letadla zas odletěla a vlak pokračoval v jízdě do stanice. U stanice zastavil. Vtom přiletěla celá letka, čtyřikrát po třech letadlech, náhle se jedno letadlo odlepilo, udělalo akrobatický půlobrat a letělo dolů. Zvětšovalo se a řítilo se přímo proti tomu vlaku.
Bylo mně hrozně k smíchu, jak pan Zemen byl bledý strachy a zajel do bytu. Mareček měl taky strach, ale zůstal. Já strach vůbec neměl, byl jsem jenom děsně zvědavý, jak vypadá nálet kotlářů, div jsem z okna nevyletěl. A vlak pokračoval v cestě do stanice.
Byl jsem zklamán, že už nic neuvidím. Když ale vlak dojel do stanice, přiletělo 12 letadel a teď to teprve začalo. Obdivoval jsem Němce, že nemají strach. Dokonce si letadla prohlížejí dalekohledem.
Lidi od zbrojovky a od viaduktu prchali jako šílení. A pak to začalo. Strašná palba z flaků, stříleli jako šílení. Akrobatické výkruty Američanů mezi plameny šrapnelů, blesky… Vytí nalétávajících letadel mě nadchlo, bylo to, jak jsem to vídal v Týdeníku válečných dopisovatelů v bijáku.
Jedno letadlo to asi dostalo, začalo kouřit a mastilo si to přímo proti našemu oknu. Viděl jsem hvězdu americkou na jeho trupu. Pak šel házet pumy.
Mareček na mě řval, abych zavřel okno a sám se schoval pod okenní zídku. Já jsem okno zrovna chtěl zavřít, když tlakem výbuchu se okno samozřejmě přibouchlo a praštilo mě do nosu.
Pozoroval jsem esesácký důstojníky a vojáky, jak sebou práskají o zem a bylo mně to k smíchu. Jeden verkšusák lezl po čtyřech do takového kovového zvonu, jaké tam byly pro tento účel připravené. Potom to ale rázem skončilo. Šel jsem domů. Ve městě byl poprask. Prý sestřelili Němci jednoho Amerikána a za to prý budou Strakonice srovnané se zemí. Lidi prchali jako blázniví z města a zrovna se spustil takový liják.
Šli jsme s tátou se podívat na tu spoušť na nádraží. Tam to vypadalo děsně. Ležely tam rozbitý dětský kočárky, vozy železniční, dokonce i malý nočníček se tam rozstřílený válel mezi rozebranými kolejnicemi. Spojení na Blatnou bylo přerušené. Mrtvoly už byly odklizeny. Nad hradem na stráni na terase stála spousta lidí, dolů nesměli, tak tam stáli, pokřikovali a dělali si z Němců srandu. Přiběhl pak před ten vlak mladý lajtnant šílený vzteky a řval na ty lidi Alles los! Pak vytáhl pistoli a střílel do vzduchu. Do lidí se asi bál. Stál asi tři kroky od nás. Nám nic neřekl a šel k vlaku.
Doma nám pak máma říkala, že při tom bombardování byla ve sklepě a Milada Novotných měla tak děsný strach, že se nahlas modlila Otčenáš. Dnes už žádný nálet nebyl."Tolik z deníku Jaroslava Kučery.
Dalším pamětníkem amerického bombardování Strakonic je Ladislav Václavík:
"Ať lidé říkají cokoliv, pro nás malé kluky byla celá válka jedno velké dobrodružství. Na stráni nad strakonickým nádražím byly výbuchem vyhozené celé střechy vagonů, dole byly rozbombardované hořící vlaky a my, kluci pitomí, jsme lezli dolů a sbírali hilzny od amerických hloubkařů. Ty byly tak průbojné, že byly prostřílené i koleje," popisuje.
Ve chvíli, kdy byli dole, kdosi zařval, že se hloubkaři vracejí: "Lidé utíkali od nádraží směrem ke hřbitovu, který byl při bombardování také zasažený. Celá zadní zídka byla rozbouraná, a i několik hrobů. Na poli za hřbitovem koukalo ze země několik pum. Padli jsme do příkopu a báli jsme se. Vtom se začalo střílet z flaku. Nakonec se ukázalo, že šlo o omyl, že se vracelo německé letadlo a ne hloubkaři," líčí své zážitky z doby těsně před koncem války.
Že válka brzy skončí bylo tehdy všem jasné. Jen nikdo nevěděl, kdy přesně.
Závěr: Nová válka?
Musíme si závěrem položit zásadní otázku. Proč nechávali Američané válečný průmysl v Kralupech, v Plzni, Praze a jiných městech, v průběhu války téměř nepoškozený? Umožňovali nacistům, aby ho mohli co nejlépe využít k boji proti Sovětskému svazu. Až na konci války bylo v zájmu Američanů, aby nejdůležitější závody v zemích, které spadnou do vlivu Sovětů, byly zničené. Už tenkrát, ještě než dozněla děla na frontách, začali připravovat novou válku. Myslíte, že je to nadsázka? Nebo že přeháním? Posuďte sami.
Americký Národní bezpečnostní archiv odtajnil zatím nejpodrobnější seznam míst, která se v případě jaderného konfliktu měla stát koncem 50. let minulého století terčem atomového bombardování. Na soupisu je i řada měst v bývalém Československu. Z odtajněných údajů vyplývá, že američtí armádní plánovači se v roce 1956 zaměřili na systematickou destrukci městských a průmyslových cílů včetně výslovného zaměření na civilní obyvatelstvo klíčových měst. Odtajněné údaje mají 800 stránek. Mezi místa určená k systematické destrukci jaderným úderem bylo zařazeno 1200 měst v tehdejším sovětském bloku od východního Německa až po Čínu. Každé z nich má pořadové číslo podle významu.
Jedničkou je samozřejmě označená Moskva se 179 cíli jaderného útoku. V tehdejším Československu byla hlavním terčem Praha s pořadovým číslem 61 a s 69 cíli určenými ke zničení. Další cíle byly v okolí hlavního města v Berouně, Kladně, Kralupech nad Vltavou, Králově Dvoře, Neratovicích, Psárech, Radotíně, Roztokách, Slaném a Štěchovicích. Máme to černé na bílém. Američtí psychopati reálně počítali s možností prásknout na naše území atomovku, a měli vytipovaných 69 míst pro celé Česko. Po Hirošimě a Nagasaki. Vojenští psychopati z Ameriky toho stále ještě neměli dost. Na území dnešní České republiky se měla stát terčem jaderného úderu pražská letiště ve Kbelích, Ruzyni a Vodochodech, dále letiště v Bechyni, Brně, Čáslavi, Českých Budějovicích, Dobřanech, Holešově, Milovicích, Mimoni, Pardubicích, Přerově a Žatci.
Na Slovensku to byla letiště v Bratislavě, Košicích, Piešťanech, Sliači a Trenčíně. Tohle jsou ti naši osvoboditelé? Když jsme byli orientovaní jiným směrem než na západ, tak by nás klidně vymlátili atomovkou. Útoky amerického letectva měly být zasazené s použitím jaderných pum o síle 1,7 až 9 megatun. Americké velení tehdy požadovalo i nálože o síle 60 megatun. Nálož o síle jedné megatuny má sedmdesátinásobnou ničivou sílu ve srovnání s bombou svrženou v roce 1945 na japonskou Hirošimu. Tohle je skutečná svoboda a demokracie v americkém stylu.