V některých médiích se rok co rok objevuje nutkání přepisovat historii a zásadně překrucovat fakta. To je ostatně příznačné pro transatlantickou politickou agendu ve všech oblastech společenského, vědeckého a kulturního života. 8. května si naši politici opakovaně připomínají den výročí vítězství nad nacismem a fašismem.
Zaměřme se na samotnou podstatu vítězství nad nacismem a na skutečnost, kdo vlastně byl naším osvoboditelem a kdo okupantem. Zvykli jsme si na to, že revizionističtí reformátoři a překrucovači historie nejen odhalují vlastní propastnou neschopnost, která je ve všech oblastech jejího fungování kritizovaná médii, odbornou i laickou veřejností, ale i nadále zamlčují nesmírně důležitou skutečnost. Tímto faktem je nejen záměna skutečných osvoboditelů tehdejšího Československa, ale i zastírání okupantů, agresorů a ničitelů.
Je faktem, že spojenecké jednotky osvobodily nejzápadnější část území tehdejší ČSR. Tedy asi pouze jednu desetinu celkového území ČSR. Při osvobozování českého území padlo 116 Američanů. Zbytek osvobodila Rudá armáda, přičemž zde padlo 140000 jejich vojáků.
Ovšem působení Američanů provází řada bezohledných náletů, které stály životy tisíců našich občanů – převážně civilistů. Spojenci podnikali nálety v době, kdy už bylo jasné, že Německo válku prohraje. Spíše se zdá, že po Jaltské dohodě z 11. února 1945, a poté vyhlášení Košického vládního programu 5. dubna bylo Američanům jasné, že v ČSR žádnou fabriku nezískají, že tyto podniky budou znárodněné. Proto postupovali taktikou spálené země. Všechno, co bude zničené, nebude konkurovat západním průmyslovým podnikům. A na lidech jim nikdy nezáleželo.
O tom, že si spojenci dělali z Protektorátu na konci války obyčejnou střelnici, svědčí i řada jiných obdobných leteckých akcí v samém závěru války. Dalo by se tedy říci, že spojenci, potažmo Američané, udělali na našem území na konci války v roce 1945 více škody než užitku. Na našem území zabili při většinou nesmyslném bombardování, mnohem více českých obyvatel, než německých nacistů. Naopak s Němci Američané zacházeli jako v rukavičkách. Proto snem každého německého vojáka na konci války bylo vzdát se Američanům.
Z globálnějšího hlediska jsem spolupráci Američanů a Němců pokryl v mém trojdílném dokumentu Utajení démoni Nacismu, ale také v mém nedávném programu Jak Američané prali nacistické zlato.Kdyby například Voskovec a Werich tušili, jak Američané ve skutečnosti podporovali Nacisty během druhé světové války, asi by se jim tak lehce nezpívalo právě v srdci amerického impéria.
Je logické, že Američané a Britové zasahovali i výrobní podniky, které na našem území vyráběly součásti pro německá vozidla nebo letadla, případně rafinérie syntetického benzínu. Ovšem zásadní bylo, že to většinou odnesly české obytné budovy a civilní oblasti. O tisících mrtvých ani nemluvě.
Úkolem a cílem tohoto trojdílného dokumentu není hodnocení celkových ztrát, které Američané a Britové způsobili českému obyvatelstvu. Ať materiálně tak i na tisících lidských životů. Ostatně nálety Američanů na našem území nepřinesly rozčarování pouze u civilistů. Dokonce odbojové organizace pak posílaly do Británie překvapené radiogramy, ve kterých stála otázka, proč nás spojenci bombardují.
Záměrem tohoto dokumentu je v plném rozsahu odkrýt účelově zamlčované téma. Co Američané ve skutečnosti páchali na našem území v posledních letech války. Ideologické plácání nechám na těch, kteří se více než o fakta, starají o glorifikaci americké armády a globální militarizaci tímto impériem.
Úvodem tohoto trojdílného dokumentu bych chtěl předeslat, že jsem původně plánoval zhruba čtyři díly této série, ovšem musel jsem provést radikální zkrácení. Utápěl bych se totiž ve velkých podrobnostech, které dnes, troufám si říct, zajímají jen skutečné fandy druhé světové války a historické fajnšmekry.
Předmětem zkoumání tohoto dokumentu je bombardování našeho území americkou armádou, protože Američané bývají nepochopitelně vyzdvihováni jako osvoboditelé, ale jejich skutečné počínání nad a na našem území bývá zamlčované. A jak víme, co je zamlčované, na to se postupně kolektivně zapomíná.
Americké nálety na naše území se redukují pouze na Prahu 14. února 1945, ale i zde se dodává jedním dechem, že Praha byla bombardovaná omylem. Dozvíme se, že američtí piloti měli zakázáno o pražském bombardování hovořit. Praha byla ovšem součástí cílů obrovských svazů amerických letadel, která na Česko sypala bomby řadu měsíců. Skutečností zůstává, že vedle německé Třetí říše, také americká bombardovací letadla napáchala na našem území neodčinitelné škody a zanechala za sebou tisíce mrtvých Čechů. Jaká je tedy pravda o našem takzvaném osvobozování Američany?
Sudety
Adolfu Hitlerovi se splnilo jeho přání dobýt Československo, když německá vojska, navzdory ničivé sněhové bouři a technickým problémům vozidel, vpochodovala 15. března 1939 do Prahy a obsadila Čechy a Moravu. Už dříve, na mnichovské konferenci v září 1938, získal Hitler sudetskou oblast Československa.
Zatímco němečtí obyvatelé hlavního města salutovali a mávali vlajkami s hákovým křížem, někteří Češi vydávali srdceryvné vzlyky, zatímco jiní projevovali hněv, jak byli zděšení, přemožení bezmocí a beznadějí. Češi házeli na vozidla sněhové koule a odmítali ztraceným Němcům udávat směr. Množství Čechů se shromáždilo na Václavském náměstí pod legendární sochou Svatého Václava na koni, kde zpívali státní hymnu. Toho dne, Adolf Hitler poprvé a naposledy navštívil Prahu. Druhý den ráno podepsal prohlášení, kterým byl oficiálně zřízený nacistický Protektorát Čechy a Morava.
Pásu území, které kopíruje hranice, a které Němci zabrali po Mnichovu, se říká Sudety. Na začátku bychom si měli povědět, kde vlastně tento název Sudety vznikl. Většina Čechů si pojem Sudety spojí s rokem 1938, Mnichovskou zradou a ztrátou pohraničních oblastí. Němci zase s odsunem v roce 1945 dojednaným mocnostmi v Postupimi. Málokdo z nás ale ví, kde se toto označení původně vzalo. Výkladů je více. Za všechno mohou nejspíše Keltové.
Zeměpisný název Sudety má svůj původ zřejmě v Keltštině. Toto slovo znamenaloles kanců, případně les divokých sviní. Výraz Sud označoval kance a éta les. Jiná z teorií hovoří o balkánské stopě kozí hory. Pojmenování Sudety převzal alexandrijský astronom a geograf Ptolemaios, který v díle Geografie ve 2. století, při popisu Germánie, použil pojmenování SudetaÓre, sudetské pohoří. Měl na mysli pás pohoří od Krušných až po Jizerské hory.
Pojmenování se později na celá staletí vytratilo. Znovu se objevuje v renesanci. Opětovně se začalo používat v 18. a 19. století jako označení horských pásem mezi Čechami a Slezskem, a Moravou a Čechami. V 19. století se ustálily Sudety jako označení pro území obývané německým obyvatelstvem. Poprvé se sudetští Němci, odlišení od Němců německých a rakouských, objevily v roce 1866. Označení Sudety bylo v Československu oficiálně zakázané v roce 1945. Toto označení pro geografické vymezení, je na našem území trestné.
Strategie bombardování
Už od 20. a 30. let 20. století bylo strategické bombardování mnoha předními vojenskými teoretiky označované za důležitou součást války, která může ochromit průmysl a vůli nepřítele k boji, a tím rychleji ukončit jakýkoli konflikt.
Této teorie se asi nejvíce drželo britské a americké letectvo za druhé světové války, kdy byly při denních i nočních náletech na německá města shazovány stovky a tisíce tun bomb za cenu velkých ztrát na životech jak letců, kteří je podnikali, tak civilistů, kteří zahynuli v peklech pod nimi.Snad nejznámějším z těchto náletů byl nálet na saské Drážďany mezi 13. až 15. únorem 1945, kde podle odhadů zahynuly stovky tisíc lidí, a to především díky použití takzvaného „ohnivého“ bombardování.
Protektorát Čechy a Morava byl obecně v hlubokém zázemí za frontou. Co se týče vzdušné války a leteckých útoků, ty se našeho území začaly dotýkat až zhruba od poloviny roku 1944. Spojenci to měli rozdělené. Britové většinou bombardovali v noci, Američané ve dne.
Americké letectvo v Evropě, tvořené 8. leteckou armádou se základnami v Anglii a 15. leteckou armádou v jižní Itálii, se začalo zaměřovat na německou týlovou dopravu. To se týkalo téměř výlučně dopravy železniční, i když cílem byly i podniky a rafinerie minerálních olejů.
Také nad Čechami se začali objevovat američtí letci pronásledující jedoucí vlaky nebo útočící na železniční stanice, kteří si brzy u našeho obyvatelstva vysloužili přezdívku „kotláři“, podle zničených kotlů parních lokomotiv. Setkáme se také s termínem „hloubkaři“.
Počátkem dubna 1945 se k této činnosti přidali také příslušníci 9. letecké armády kryjící boky amerických pozemních vojsk, kteří vzápětí zcela převzali iniciativu a byli prakticky denními hosty českého válečného nebe.
Američané létali na dvou základních typech strojů. B-24 „Liberator“, tedy „Osvoboditel“ od společnosti Consolidated Aircraft, byl americký čtyřmotorový bombardovací letoun, který se stal díky svému dlouhému doletu významnou zbraní druhé světové války. B-17 „FlyingFortress“, tedy „Létající pevnost“ od společnosti Boeing, byl druhý bombardér, který Američané nejčastěji využívali.
Tyto dva bombardéry budou protkávat veškeré bombardování českých měst našimi takzvanými osvoboditeli. Bombardéry zpravidla doprovázely stíhačky P-51 „Mustang“. Američané většinou bombardovali plošně, a to z výšky čtyř až šesti kilometrů. Šlo o klasické kobercové bombardování, které, jak si ukážeme, bylo značně nepřesné, a zabíjelo tisíce českých civilistů.
Zajímavé byly také typy pum, které Američané používali. Jednalo se o tříštivé, fosforové a zápalné bomby. Jednotlivé pumy vážily od 50 kg do půl tuny. Některé bomby byly časované. Ty byly obzvláště zákeřné, protoževybuchovaly se zpožděním, aby zabránily dělníkům v opravách továren. Některé vybuchovaly dokonce až po třech dnech. O tom se dnes také velmi málo hovoří. Němci a Rusové tyto zpožděné rozbušky do leteckých bomb nepoužívali. Používali je výhradně Britové a Američané.
Když bomba s časovanou rozbuškou dopadne, rozbije se ampule s kyselinou dusičnou. Tady mezi dvěma kontakty je za pružinu nataženýpětatřicetimilimetrový perforovaný film. Kyselina dusičná na tento film nakape. Až se tento film rozpustí, kontakt se přeruší, a bomba vybuchne. V tom měl zálibupředevšímWinston Churchill, který chtěl systematicky decimovat zejména německé civilní obyvatelstvo.
Taková časovaná bomba vybuchne teprve potom, až dorazíhasiči, vyprošťovači, zdravotníci a další záchranné složky, a tím zlikviduje co nejvíce civilního obyvatelstva. I dnes je při nalezení nějaké takové bomby problém, jak vyšroubovat tuto chemickou rozbušku, která je stále aktivní. Nikdo neví, kdy může bomba vybuchnout i po 70 letech.
Tyto údaje považuji za základ toho, co bychom měli vědět a znát. Tedy výška letů amerických bombardérů, strategie spojenců – tedy Američané přes den a Britové v noci, jaké typy bombardérů Američané používali, do jakých leteckých armád patřily a jakou munici na nás Američané používali. Po tomto nutném úvodu se můžeme pustit do časové chronologie leteckých útoků.
Bratislava (16. června 1944)
Po otevření a dobytí jižní Itálie bylo spojencům umožněno vpadnout do střední Evropy. Z Apeninského poloostrova podnikaly bombardovací perutě americké 15. letecké armády nálety na Rakousko, Maďarsko, a na další na země v oblasti střední Evropy. Ačkoli většina pořadu bude zaměřená na česká města, Američané mnohokrát bombardovali i Slovensko. Právě jihozápadní Slovensko se po otevření italské fronty, nacházelo ve vzdušném koridoru amerických bombardérů.
V pátek 16. června 1944 kolem šesté hodiny ranní odstartovaly z italských základen americké bombardéry B-17, známé také jako Létající pevnosti, a B-24 Liberator.Toho dne měly zničit nejen bratislavskou rafinerii, ale i další dvě rafinerie ve Vídni. Cílem bombardování ve slovenském hlavním městě byl také zimní přístav a železniční most generála M. Rastislava Štefánika, který překračoval Dunaj.
Americké bombardéry B-24, ještě několik minut před zahájenímbombardování, pozorovali obyvatelé Bratislavy s líným nezájmem. Většina z nich nehnula brvou, ani ve chvíli, kdy letadla začala kroužit a shazovat značkovací bomby. Dokonce ani sirény nezazněly. Pak americká letadla zaútočila ve čtyřech vlnách. V ten den, od 10:12 dopoledne, začaly Bratislavou otřásat ohlušující výbuchy. Během následujících devíti minut dopadlo na Bratislavu 369 tun kazetových i fosforových bomb. Byl to první vážný letecký útok, který se odehrál na Slovensku.
Hlavním cílem byla ropná rafinerie minerálních olejů Apollo v Bratislavě. Historie „Apolky“ sahá až do konce 19. století, do doby, kdy se v Bratislavě začala zpracovávat ropa z polské Haliče a ruského Kavkazu. Těsně před vypuknutím druhé světové války se společnost Apollo stala součástí německého koncernu IG Farben. Rafinerie zpracovávala až 150000 tun ropy ročně.
Druhým cílem byl přístav. Z 21 lodí Slovenské dunajské plavby bylo 15 potopeno, 18 zcela zničeno a dvě byly těžce poškozené. Velké škody vznikly také na uskladněném nákladu. Flotila 158 amerických bombardérů ovšem nepřipravila o život pouze zaměstnance továrny. Bomby padaly i v okolních ulicích a zasáhly mnoho budov, včetně obytných domů a dnešního Slovenského národního muzea na Vajanského nábřeží.
Tramvaje přestaly jezdit, Bratislava se náhle ocitla bez vody, elektřiny a plynu, někde v pozadí se ozývaly ohlušující výbuchy z hořící „Apolky“. Z města se valil hustý černý dým, který byl viditelný až ze vzdálenosti 100 kilometrů. Vypukla panika, lidé se snažili ukrýt, kde se dalo. Podle statistik padlo za oběť bombardování 181 lidí. 115 bylo zraněno těžce a 580 lehce. Oběti bombového útoku byly pohřbeny na městském hřbitově v Bratislavě.
Po Apollu však bombové peklo teprve začalo. Slovenské hlavní město zažilo další americké nálety v následujících měsících – v září, říjnu a prosinci 1944 a v březnu 1945. Bratislava ale nebyla jediná. Jednotky americké 15. letecké armády svrhly v následujících týdnech bomby na Bratislavu, Dubnici nad Váhom, Dubovou, Malacky – NovýDvor, Komárno, Nové Zámky, Ružomberok, Medvedovo, Považskou Bystrici a Sládkovičovo. Zaměřili se na vojensky významné cíle a několik z těchto měst bombardovali opakovaně. Bratislava a její městské části byly v hledáčku amerických bombardérů celkem sedmkrát, Komárno čtyřikrát a Nové Zámky třikrát.
Dubnice nad Váhom (7. července 1944)
Největší zbrojovka v Dubnici nad Váhom měla výrobní haly v podzemí, takže figurovala pouze na seznamu příležitostných cílů. Když americká 15. letecká armáda 7. července bombardovala rafinerie v Horním Slezsku, shodila zde na zpáteční cestě dvě stovky těžkých bomb. Asi 18 lidí bylo zabitých a 36 vážně zraněných. Samotná podzemní továrna ale bombami zasažena nebyla.
Americké útoky ale byly tehdy ještě legitimní a v souladu s mezinárodním válečným právem. Ozbrojené síly protifašistické koalice bojovaly proti Německu a jeho spojencům. Mezi tyto spojence patřilo tehdy ještě Slovensko, i když už ne na dlouho. Nelze proto říci, že by Slovenský stát byl mírumilovnou zemí, která se snažila vyhnout válce zuby nehty. Opak je pravdou.
Slováci spolu s Němci napadli v září 1939 Polsko, později po boku Hitlera vpadli do Sovětského svazu a 12. prosince 1941 dokonce vyhlásili válku Velké Británii a Spojeným státům. Faktem je, že Američané tento akt nebrali příliš vážně a prezident Franklin Roosevelt údajně nařídil ignorovat všechna vyhlášení války "loutkovými vládami Německa, počínaje slovenskou a konče chorvatskou". To je ale třeba mít na paměti, pokud jde o útoky amerického letectva na slovenské cíle ještě před 29. srpnem 1944, kdy vypuklo Slovenské národní povstání.
Záluží u Mostu a Chomutov (21. července 1944)
Záluží u Mostu, díky své továrně s totálně nasazenými dělníky, se stalo opakovaným cílem bombardovacích útoků. 21. července 1944 vzlétlo z jihoitalské vojenské základny Stornara několik desítek amerických bombardovacích letadel s úkolem zničit rafinerii SudetenländischeTreibstoff-werke AG v Záluží u Mostu. Čtyři bombardéry se z mise nad územím Teplicka a Mostecka nevrátily.
Největší strategická bombardovací ofenziva spojeneckého letectva byla zahájena 12. května 1944. Mělo jít o velký nálet, ale řada osádek kvůli špatné viditelnosti při přeletu Alp bombardovala raději náhradní cíle v severní Itálii. Z toho důvodu se nad rafinerii v Záluží tehdy dostalo jen 143 bombardovacích letadel. Samotné rafinerii v Záluží, kde se vyráběl syntetický benzin z hnědého uhlí, na který jezdila vozidla německé armády, tehdy nálet příliš neublížil. Pumy totiž většinou dopadly na přilehlé tábory zahraničních dělníků a válečných zajatců, přičemž je připravily o život. V týž den navíc britské letouny bombardovaly Chomutov, kde zůstalo dalších 18 mrtvých.
Pardubice (22. července 1944)
Když pardubičtí pamětníci hovoří o válce, nemluví o obsazení ani osvobození města, ale především o náletech z roku 1944. Na Pardubice padaly americké pumy čtyřikrát. Poprvé 28. listopadu 1942, kdy spojenci bombardovali pardubické letiště. Byl to ale jen zastírací manévr, který měl odvést pozornost od jiné akce, a to výsadku skupiny Antimony.
Ovšem za dva roky, v červenci 1944, se začalo opět „osvobozovat“. Rafičky na Zelené bráně se přehouply přes půlnoc. Když se minutová ručička zastavila na 12. minutě sobotní noci 22. července roku 1944, rozezvučely se v Pardubicích sirény ohlašující letecký nálet. Mnoho lidí na něj už nereagovalo, neboť mu předcházelo několik poplachů planých. Bohužel na to doplatili svými životy.
K útoku odstartovalo 67 letounů. Po osmi minutách se nad městem objevil první letoun spojenců směřující k místní rafinérii Fanto – dnešní Paramo. Za další čtyři minuty pak z výšky 2 tisíce metrů shodil první sérii osvětlovacích pum. Značkaři z prvních letadel bohužel špatně označili cíl, a tak místo na rafinerii, padaly bomby na východní část města.
Během následujících minut svrhlo 67 bombardérů na označené místo 89 tun bomb. Při náletu, který určený cíl, tedy rafinérii, takřka nezasáhl, bylo zničeno 23 budov a 114 poškozeno. Zejména na Židově a jeho okolí zemřelo 44 lidí, z toho 11 dětí a mladistvých, 38 osob bylo zraněno. Podle statistik byla nejmladším zemřelým dítětem dcera dělníka Helena Kadidlová. V době náletu jí nebyl ještě ani rok. Nejstaršímu zemřelému člověku, Josefu Sitařovi, bylo 70 let.
O půl druhé ráno se bombardéry vydaly zpět na základny v Itálii. Záchranné akce po červencovém náletu byly zahájené okamžitě po bombardování a trvaly do 29. července. Podílela se na nich řada složek protiletecké ochrany a na výpomoc přijelo i 39 četníků z Hradce Králové. Trestanci z pardubické donucovací pracovny odklízeli nevybuchlé bomby a vozili je směrem k Labi. Mnoho obyvatel chtělo opustit město a žít u příbuzných na venkově. Protože však ve městě trvala pracovní povinnost, na venkov byly posílané pouze děti.
Pamětníkem červencového amerického bombardování byl i čerstvě dvacetiletý četník Vladimír Zajíc z Hradce Králové. Ten byl nasazený na odklízení trosek: "A tam jsme byli týden ožralí. Protože jsme museli sbírat ty trosky – tam byla ruka, tam byla noha, tam bylo to,“ uvedl Vladimír Zajíc, který na odklízení trosek po bombardování byl poté nasazený ještě jednou.
Dalším pamětníkem je architekt Miroslav Řepa:"Bomby při náletu dopadaly do Nerudovy ulice a my jsme se nedaleko krčili v krytu pod dekami a klepali jsme se, jak to celé dopadne,“ vzpomínal na nálety v roce 1944 pardubický architekt Miroslav Řepa. V té době mu bylo 14 let.Bydlel ve Smilově ulici, která byla poblíž míst dopadu spojeneckých bomb.
Není bez zajímavosti, že právě podle návrhu jeho otce Karla Řepy bylo po válce obnoveno pardubické vlakové nádraží. To původní padlo za oběť spojeneckým bombám:"Vzpomínám na to, že tatínek se nás snažil chránit, a tak vždy, když hrozilo bombardování, nás odvezl na faru do Ústí nad Orlicí nebo také do Svratky. Paradoxně nálety byly vždy, když jsme se vrátili domů s tím, že nebezpečí pominulo,“ zavzpomínal na útrapy válečných let Miroslav Řepa.
Svržení bomb na Pardubice zažila i tehdy šestnáctiletá Helena Zářecká: "Můj tatínek byl velký hrdina, i když se houkalo, stál do poslední chvíle u okna. A najednou začaly padat bomby. Tenkrát padlo v Pardubicích za oběť 43 lidí. Měli pak veřejný pohřeb. Němci ho vypravili jako protest, propagandisticky toho využili,“ uvedla Helena Zářecká.
Dubová – Slovensko (20. srpna 1944)
Jedním z cílů Američanů byla menší rafinerie v Dubové. Téměř osmdesát bombardérů tady během tří minut shodilo více než 177 tun bomb. Rafinerie byla vybombardovaná 20. srpna 1944, jen několik dní před začátkem Slovenského národního povstání. Poté bylo Slovensko jakoby ze dne na den na opačné straně barikády. Bombardování Dubové, stejně jako Apolky, připravilo povstalce o klíčové zásoby paliva.
Pardubice a Chrudim (24. srpna 1944)
Tento polední nálet na pardubickou rafinerii začal ve 12:17 a provedlo ho americké letectvo. Trval velmi krátce, ale byl o to ničivější. Náletů se účastnilo celkem 268 bombardérů, které svrhly téměř 682 tun trhavých a tříštivých leteckých bomb. Zasažená byla tentokrát rafinérie i přilehlá obec Svítkov, cukrovar, staré nádraží a přilehlá čtvrť až k Labi a předměstí Skřivánek. Bomby ale padaly i na Chrudim a okolní vesnice. Rafinérie hořela ještě 5 dní, a lidé umírali i při jejím hašení. Na letiště dopadlo 380 tun bomb. Zasažená byla i budova hlavního vlakového nádraží v Pardubicích.
Určitý přehled o škodách, které způsobilo bombardování rafinerie, podává hlášení z večera 25. srpna 1944:"Totálně zničené rafinerie Fanto, továrna Kapo, cukrovar a nádražní hala, částečně poškozené továrny Prokop, Imperial a lihovar. Čtyřicet osm obytných domů totálně zničeno, 30 částečně. Dosud 80 mrtvých, 110 zraněných a 21 lehce zraněných". Při tomto náletu zahynulo 194 českých občanů, zraněno bylo 52 civilistů.
Helena Zářecká je i pamětnicí druhého amerického náletu 24. srpna:"Byl nádherný den, svítilo slunce a houkalo se: „Achtung, achtung!‘ Tak všichni zase utíkali. Ale jelikož kolikrát utíkali zbytečně a pak se zase vraceli, někteří zaměstnanci dokonce skočili do Chrudimky, že se vykoupou. Ale najednou – viděli jsme směrem k letišti výbuchy. Vlezli jsme do nějakého dvora, do místnosti pro zvířata, tam klečeli lidi na kolenou, modlili se a přes ně pomalu přelétávali Američani, bylo vidět lesklá letadla, to byl tehdy nálet na staré nádraží, petrolku a letiště,“ dodala Helena Zářecká.
Některé domy dostaly přímé zásahy. Bomby tam připravily o život celé rodiny. Další pamětník, Miroslav Dvořák, vzpomíná:"Pomáhal jsem tehdy vyprošťovat ze zasypaného krytu v domě obchodníka Linharta v Palackého ulici, kde bylo beznadějně zasypaných patnáct občanů. Protože bylo nesmírné parno, bylo nutné mrtvé svážet do kostelů, na stadion, pod Marathonskou bránu, kde bylo rozloženo 70 mrtvých, zde zjišťovali jejich totožnost a pak byli pohřbívaní," popsal smutnou zkušenost s bombardováním Miroslav Dvořák.
Další pamětnicí srpnového amerického bombardování je Dagmar Šťastná:"Já si to pamatuju moc. Myslela jsem si, že bude konec světa, jak nám říkají v kostele,“ vzpomíná na léto 1944 Dagmar Šťastná. Tehdy jí bylo 10 let a bydlela na pardubické Dukle, kterou zasáhl první letecký útok amerických vojsk."Jakmile zazněla siréna, tak už jsme se pakovali. Měli jsme kryt v domě, sousedé se k nám někdy přišli schovat,“ popisuje Šťastná. Zažila výbuch, kde spadla bomba před i ze strany jejich domu.
Brno, Kuřim a Prostějov (25. srpna 1944)
Brno bylo spojeneckých náletů v podstatě až do poloviny roku 1944 ušetřené. Ovšem potom, Američtí osvoboditelé bombardovali Brno celkem třikrát. Psal se pátek 25. srpna 1944. Ten den se nad Moravou objevilo na 312 bombardérů doprovázených 79 stíhačkami, které vyrazily z Itálie. Mezi 11:38 až 11:50 Američané podnikli první z řady ničivých náletů na město Brno.
Jednalo se o části Líšeň, kde byla podzemní továrna leteckých motorů u Stránské skály, dále Slatina, Židenice a Komárov. Prostějovské letiště a Kuřimskou zbrojovku si vzaly na starost B-24 z 304. bombardovacího křídla, kdežto 159 Létajících pevností, B-17, z 5. bombardovacího křídla zamířilo k Brnu. Tyto provedly nálet na zmíněnou podzemní továrnu na letecké motory v Líšni u Stránské skály, zhruba prostor dnešního Zetoru, na Zbrojovku a na letiště ve Slatině i v Černovicích.
Němci ovšem výrobu rozmělnili. Například z líšeňské pobočky se z toho 25. srpna 1944 zachoval výkaz. A z něj je patrné, že k výraznému poklesu výroby došlo po náletu jen u několika komponentů letadlových motorů. Část výroby už prostě neprobíhala v Líšni a Kuřimi, ale v jeskyních Moravského krasu. Bohužel, značná část pum zasáhla i obytnou část Líšně, Židenic, Juliánova, Slatiny a na Cejlu. Počet civilních obětí se vyšplhal na číslo 200. 38 jmen je uvedeno na pomníku poblíž vstupní brány židenického hřbitova.
Pamětníkem, jehož svědectví z tohoto prvního amerického bombardování vzpomenu, je Lubomír Vysočan. Na rozdíl od ostatních obětí, měl ale Lubomír Vysočan štěstí. V den, kdy Američané poprvé bombardovali Brno, byl na prázdninách v Kloboukách mimo město. Pumy přitom poškodily nejen jejich domek, ale i sklep domu, kde zahynulo několik jeho kamarádů.
Vzpomíná s pohnutím při pohledu na historický snímek: "Ta fotografie byla pořízená během prázdnin a ten nálet přišel na jejich konci. Takže toto je poslední snímek ještě žijících lidí, kteří při tom náletu zahynuli. Toto su já, to je holčička od sousedů a tenhle chlapeček je Venda Přikryl, ten je z posledního domu. Tak my tři jsme zůstali naživu. Honza Švábenský, Soňa Veselková a Mireček Flodr zůstali v tom sklepě při náletu. Padlo tam několik bomb a zahynulo v něm devět lidí – čtyři děti a pět dospělých. Kdybych tehdy nebyl na prázdninách, tak jsem tam tehdy zůstal taky. Tlaková vlna nám – stejně jako snad všem domům v okolí – smetla střechu, krov sice byl v pořádku, ale v jednom z trámů byla zaseknutá střepina z bomby, tak ten se pak musel vyměnit. Střepinu mám stále schovanou, dodnes je ostrá a bez stopy koroze. Jiná bomba zasáhla vodárenský vodojem, voda vytekla dolů do místa, kde je dnes dopravní podnik, tam se vytvořilo rozsáhlé jezero, protože to bylo obrovské množství vody. Bylo to tu hodně poničené, trosky zavalily celou ulici, která tak byla zcela neprůchodná, dalo se jít jen po okraji," vzpomíná Lubomír Vysočan.
Přeživší ale byli zvyklí nepodléhat ranám osudu. Přestože nálet dělnickou kolonii prakticky zlikvidoval, začala rychle vstávat z mrtvých. Kohnova cihelna téměř okamžitě navezla střešní tašky, další finanční pomoc poskytlo město a silné ruce navzájem sousedé. Panovala obrovská pospolitost a soudržnost. Ovšem, prožitá hrůza Brňanů se však nedala srovnat s tím, co mělo ještě přijít. Spojenecké stroje po několik dalších měsíců Brno opět pouze přelétávaly, popřípadě se občas objevili takzvaní kotláři jako například 11. října 1944.
Ostrava a Bohumín (29. srpna 1944)
Do konce 2. světové války zbývá ještě tři čtvrtě roku. Jeden z nejčernějších dnů historie Ostravy začal krásně. Úterý 29. srpna 1944. Blankytně modrá obloha věstí hezký letní den. Jenže někdy okolo 10:30 dopoledne prořízlo klid kvílení sirén. Asi čtyři stovky bombardérů Consolidated B-24 Liberator, které doprovázely stíhací letouny, startovaly brzy ráno z jihoitalských základen.
Vlny bombardérů směřovaly od Výškovic přes Zábřeh, Vítkovice, Moravskou Ostravu k Přívozu. Americká letadla bombardovala průmyslové podniky v Ostravě a Bohumíně, včetně vlakového seřadiště. Nálety se zaměřily na Vítkovické železárny, doly, chemické závody, překladiště techniky na přívozském nádraží, a ještě severněji na bohumínský průmysl.
Ovšem bomby neničily jen průmyslové objekty, velmi citelný zásah dostalo i centrum Ostravy. Exploze rozmetaly například budovu obchodního domu Rix, zničily domy v ulicích Zámecká a Velká. Ostatně parkoviště za starou radnicí částečně vzniklo v proluce po tehdy rozmetaných domech. Poničený zůstal i obchodní dům Bachner, nyní Horník, a mnoho okolostojících objektů. Jen chrám jako zázrakem zůstal ušetřený.
Celkem zahynulo 540 lidí. Jen v samotné Ostravě zemřelo 409 lidí, 123 domů bylo zcela zničeno, další tisícovka domů částečně. Bez přístřeší zůstalo 1256 lidí. Mnoho Ostravanů zemřelo v zábřežské vilové čtvrti, nepřežilo ani hodně dělníků v železárnách a jiných podnicích. Další pohřbily trosky domů v centru. Občané Ostravy záhy po náletu začali s úklidem spouště, kterou bomby v centru napáchaly. Jenže to nebylo všechno.
Americké pumy dopadly také na území Dolní Lutyně, přesněji část Zbytky, a přímo zasáhly několik domů. Zemřelo 13 lidí včetně šesti dětí. V nedalekém Bohumíně, při útoku na tamní chemičku dalších sedm, v ubytovně železáren dva. Válečný deník katovické Zbrojní inspekce oznámil svržení 15 bomb střední ráže na ocelárnu v Novém Bohumíně.
Hned další den byl při bombardování vlakového nádraží v Bohumíně přerušený provoz na trati do Chalupek, Hrušova i Těšína. Bomby dopadly na letecký kryt, ve kterém zahynulo dalších 13 lidí. Ve Waroschově lese, mezi Zbytky a centrem obce, jsou dodnes patrné krátery jako pozůstatek výbuchů amerických bomb.
Drahuše Absolonová, tehdy ještě Javorková, má ten den stále v živé paměti. Dobře si vybavuje, jak tehdy přišla ze školy a spatřila jen trosky rodného domu. Tehdy jí bylo 12 let. Ale nejen to, při náletu přišla o dva mladší bratry a málem i maminku:"Bylo krátce po jedenácté hodině a maminka vařila oběd. Kluci byli vedle v pokoji. Když se přiblížila letadla, maminka utíkala do sklepa. Při výbuchu zůstala zaklíněná v zárubních a zasypaná sutinami. Naštěstí ji vytáhli nezraněnou, jen s pohmožděninami. Bratři však byli mrtví. Ládík neměl ani tři měsíce, Václavovi bylo něco přes tři roky,“ říká Drahuše Absolonová.
Jak se tehdy všechno odehrálo, ví z pozdějšího maminčina vyprávění. Když ohlásili nálet, šla stejně jako ostatní děti domů ze školy. Zastavila se ale u kamarádky, asi půl kilometru od jejich domu. Tam je také nálet a exploze bomb zastihl. Kdoví, možná si tím, že nešla hned domů, zachránila život. Rodina tehdy vlastnila asi 160 arů pole. Jen na to prý onoho dne dopadlo 12 leteckých pum. Bratři, včetně toho, který se narodil po válce, jsou i s rodiči pohřbení na dolnolutyňském hřbitově.
Před několika lety, náhodná kolemjdoucí Martina Šimečková našla v Ostravě na chodníku autentický osobní dopis, který popisuje ničivý nálet z 29. srpna 1944. Jde o velmi silnou výpověď, která událost popisuje do největších podrobností. Původní majitel nalezeného dopisu je zatím neznámý.
"Ohlušující rány jedna za druhou, detonace, třaskavé exploze a do toho strašné hučení bombardérů. Chalupa s námi skákala, okna v celém domě se sypala, zdi praskaly. Manželka našeho soudního rady Škorpila utíkala z krytu do bytu pro šperky. Trefilo to do chalupy. Na paní Škorpilovou se zřítil těžký balvan a rozdrtil ji.“
Toto bombardování z 29. srpna 1944 na Ostravsku, bylo nejničivější za celou válku. Je proto velmi zvláštní, že v Ostravě není vůbec žádná připomínka tohoto amerického náletu, například pamětní deska, co se tehdy stalo.
Karlovy Vary (16. září 1944)
Karlovy Vary se poprvé staly cílem náletu 12. září 1944. Desítka amerických bombardérů se zaměřila na město namísto útoku na severočeský Most. Kobercové bombardování trvalo zhruba minutu a postihlo dnešní Dvořákovy sady, levý břeh Teplé, Tržnici až k hornímu nádraží. Poničený byl dům Sirius v Zahradní ulici, hlavní pošta, dnešní kino Čas, dům číslo 11 (bývalý Dům potravin) na Masarykově ulici, domy před dnešním Thermalem, Tržnicí, okolí spořitelny v Rybářích, známé kino Elite a hotel Weber. Zahynulo 56 žen a 37 mužů.
Kuchyňa a Bratislava (20. září 1944)
Další historický paradox. Slovenská vláda před nějakou dobou poskytla na 11 let Američanům na slovenském území dvě základny s letišti – Sliač a Kuchyňa. A právě toto letiště Kuchyňa Američané před více než 70 lety bombardovali. Bylo to konkrétně 20. září 1944. 111 amerických bombardérů tady shodilo 25 tisíc lehkých kazetových bomb. V okrese Malacky bylo zabitých 25 civilistů a 30 jich bylo zraněných.
Téhož dne 20 září se terčem útoků stala opět rafinerie Apollo v Bratislavě. Na jejím zničení se podílelo 56 bombardérů, které svrhly 544 těžkých pum.
Američané bombardovali hlavní město Slovenské republiky celkem pětkrát, po rafinerii a přístavu se zaměřili na montážní stanici v Rači. Naposledy bombardéry navštívily Bratislavu – a Slovenskou republiku vůbec – 26. března 1945, k tomu se samozřejmě dostaneme.
Nové Zámky – Slovensko (7. a 14. října 1944)
Ani po vypuknutí Slovenského národního povstání se slovenská města neztratila z hledáčku spojeneckých armád. Naopak, nejničivější bombardování mělo teprve přijít.
Jedno z největších bombardování naši američtí osvoboditelé podnikli na dnešním slovenském území 7. října 1944. Šlo o bombardování města Nové Zámky, které je považované za nejničivější letecký útok na území dnešního Slovenska během druhé světové války. Město, které bylo v té době součástí Maďarska, se stalo terčem tří masivních bombardování amerického letectva.
Z amerického Národního archivu vyplývá, že důvodem bombardování Nových Zámků byl strategický význam nádraží. "Má dvě depa pro lokomotivy a několik dílen a opraven a je proto schopné odbavit značné množství dopravy. Vzhledem ke své strategické poloze vůči východní frontě je tento uzel jedním z nejdůležitějších cílů pro zásobování nepřítele na ruské frontě," uvádí se v rozkazu velitelství 456. brigády amerického letectva.
První dva kobercové nálety provedly v říjnu 1944 desítky těžkých létajících pevností B-17 a B-24 Liberator doprovázených stíhačkami P-51 Mustang. Podle původního policejního hlášení, dopadlo 7. října 1944 na město přibližně 600 až 700 bomb. "Jednalo se o trhavé, zápalné, plynové a lehké bomby ráže 100 až 200 kilogramů," uvádí se v dokumentu.
O týden později, 14. října, shodila americká letadla na Nové Zámky dalších 96 tun výbušnin v podobě více než 400 bomb. Letadla zcela zničila okolí nádraží a železniční kolonie. V oblasti lokomotivního depa bylo napočítáno 364 kráterů po bombách. Zničeno bylo 40 lokomotiv s 1370 naloženými vozy. A bilance? 4000 mrtvých, 817 tun shozených bomb a 85 procent zničených budov včetně Arcibiskupského paláce, bývalého sídla tureckého paši Františka Rákocziho II.
František Daniel přežil nálet amerických pilotů v bunkru postaveném na zahradě domu svých rodičů. V té době mu byly pouhé tři roky:"Jedna z bomb dopadla přímo na naši zahradu a zemina z kráteru zasypala náš bunkr. Záchranářům trvalo čtyři hodiny, než nás našli a vyhrabali polomrtvé," dodává František Daniel.
V říjnu 1944, kdy došlo ke dvěma ze tří útoků, vrcholilo Slovenské národní povstání. To se projevilo mimo jiné tím, že se Slovensko připojilo k takzvaným spojencům.
Rudá armáda (9. října 1944)
Dva dny po americkém bombardování Nových Zámků, 9. října 1944, vstoupila na slovenské území Rudá armáda a první československý armádní sbor.
Plzeň (16. října 1944)
Toho dne došlo k jednomu z nejpustošivějších náletů Američanů na Plzeň, která bylaběhem druhé světové války bombardována celkem jedenáctkrát. Na Škodovku a přilehlou dělnickou čtvrť Karlov po 11:00 zaútočilo pětašedesát letadel B-17, které svrhly32 tunbomb. Zničily lokomotivku a poničily elektrárnu, technické zázemí ale nikoliv.
Dobové hlášení ze 17 října tak konstatovalo:"Škody na budovách a střechách jsou značné. Naproti tomu škody na strojích jsou nepatrné. Práce na obnovení výroby jsou v plném proudu.“
Bomby ale nedopadaly jen na průmyslový areál, ale sypaly se i na plzeňský pivovar, hlavní nádraží a obytné čtvrti Roudná, Skvrňany a Lochotín. O život přišlo 28 lidí.
Cheb (23. října 1944)
Toho dne došlo k prvnímu bombardování Chebu Američany. Krátce po poledni americké letouny zasáhly část města okolo železničního viaduktu.
Praha (15. listopadu 1944)
Vzhledem k tomu, že ve druhé světové válce bojovala většina Evropy, byla Praha od spojenců tak daleko, že jen málokoho napadlo plánovat nálety. Letadla byla stále malá a měla omezené zásoby paliva. Britská stíhačkaSpitfire, jedno z hlavních spojeneckých letadel, měl dolet 800 km. Praha je od Velké Británie vzdálená asi 1500 km. To Prahu ušetřilo hrůz bombardovacích kampaní.
Přestože se Praha vyhnula těžkým škodám, které během druhé světové války utrpěla řada českých měst, byla několikrát bombardovaná osvoboditeli. První bombardovací misi podniklo letectvo Velké Británie (RAF) 15. října 1941. Od podzimu 1944 do jara 1945 pak Prahu třikrát bombardovalo letectvo americké armády.
V poledne 15. listopadu 1944 bylo na Prahu svrženo dvěma americkými letadly odhadem dvanáct bomb na městskou elektrárnu (asi 300 metrů západně od stanice metra Holešovice). Elektrárna nebyla poškozená. Čtyři bomby ale explodovaly a zranily patnáct zaměstnanců. V nedalekých domech prý střepiny zabily lidi stojící u oken. Asi tři bomby spadly do uhelného skladu elektrárny a byly později zneškodněné.
Na 30. října 1944 byl plánovaný útok na továrny ČKD ve Vysočanech a Libni, ke kterému ovšem nedošlo.
Brno, Břeclav, Kroměříž, Opava a Přerov (20. listopadu 1944)
Jednalo se o v pořadí druhý americký nálet na město Brno, a byl to nejděsivější den v historii Brna. 20. listopadu 1944 se z jihoitalské základny v Bari postupně zvedlo 476 bombardérů, které měly za cíl rafinérii na syntetický benzín BlechhammerSüd v jihopolské Blachownii. Mlhavé a deštivé počasí se silnou oblačností však stálo proti americkým letcům, a tak se velitel rozhodl neriskovat a změnil cíl náletu dvou ze tří bombardovacích svazů.
192 strojů bombardovalo buď původní cíl nebo Přerov či Opavu, kde zahynuli 4 lidé, přičemž z 284 zbývajících se oddělilo několik skupin letounů a vydalo se bombardovat nádraží v Hodoníně a Břeclavi a gumárny ve Zlíně. Zlín proberu v další kapitole.
V Brně panovalo stejně špatné počasí. Chvíli před polednem pokrývala ulice hustá mlha. Najednou Brňané z dálky uslyšeli slabé dunění, které postupně sílilo. K městu se blížilo 149 amerických bombardérů 97. bombardovací skupiny pátého bombardovacího křídla US Air Force. Lidé nejdříve na americká letadla nadšeně mávali. Ovšem tyto americké bombardéry vzápětí na město začaly shazovat pumy.
Spustily tak nejničivější spojenecké bombardování, které lidé v Brně během druhé světové války zažili. Na Brno tak ve třech vlnách, v 11:43, 11:48 a 12:05, dopadl zničující koberec amerických pum. Jejich celkový počet se odhaduje na cca 2500 a jednotlivé pumy vážily od 50 kg do půl tuny. Některé byly časované. To byly obzvláště zákeřné bomby. Vybuchovaly se zpožděním, aby zabránily dělníkům v opravách továren, a v Brně byly také použité.
Tento koberec amerických pum se v rozmezí 32 minut rozprostřel prakticky nad celým centrem a některými předměstími Brna. Opět se jednalo o Židenice, dále pak Horní Heršpice nebo Komárov. Pumy přitom nezasáhly žádnou vojenskou továrnu nebo Zbrojovku. Americké osvobozenecké bomby zasáhly měšťanský dům na nároží náměstí Svobody. Jedna puma dopadla například na Bratislavskou ulici, ale další pumy dopadly na Českou. Další domy byly vybombardované v dnešní Masarykově ulici. Zásadně poškozená byla také Nádražní ulice a některé domy v Rašínově ulici. Americké bomby se také nevyhnuly ulici Veselá.
Lidé se před útokem osvoboditelů snažili schovat do krytů. 40 dětí se doslova uvařilo ve školním krytu poté, kdy je na Mendlově náměstí zalila horoucí pára z roztrženého potrubí. Bohužel, k takovým strašným případům během bombardování sem tam docházelo. Smrt nebyla zdaleka tak daleko, jak si lidé při náletech možná zkraje mysleli. V tento osudný den byl v Brně na inspekční cestě německý státní tajemník Karl Hermann Frank. Měl tam poradu s vojenskými veliteli. Při poplachu se ukryl v klášteře na Starém Brně a přežil. Jen pár desítek metrů od něj se v krytu uvařily děti.
Jeden z pamětníků, Libor Nováček, vzpomíná:"Bydleli jsme tehdy v ulici Sadová, dnešní Drobného. Rozhlas hlásil, že se letadla blíží k městu. Hukot trval hrozně dlouho. První bomby pak dopadly do zahrady vily Tugendhat, nedaleko našeho domu. Nefungoval tehdy poplašný systém a nebylo jasné, kdy nálet skončil. Oznámilo nám to až houkání hasičů, kteří jeli kolem," vzpomínal před časem Libor Nováček.
Ocitujme vzpomínky dalšího pamětníka, Vlastimila Čoupka: "Tehdy toho sychravého, mlhavého dopoledne jsem byl jako 12letý žák tehdejší měšťanky při vyučování v Získalově obchodní škole na údolní ulici u porodnice na Obilním trhu.V průběhu vyučování byl asi v 11:30 hodin vyhlášený letecký poplach. Muselijsme sejít do sklepů, které byly určené jako kryty.Několikrát před tím, vždycky před nebezpečím náletů, jsme byli propuštění ze školy, abychom nebyli ohrožení při bombardování. Bydlel jsem mimo střed města v Kohoutovicích. Tentokrát – naneštěstí – nás ze školy nepustili. Ředitel školy usoudil,že v počasí, které bylo,žádný nálet nebude. Bohužel asi v 11:45 hodin jsmeuslyšeli slabé dunění, které sílilo. Najednou jsme cítili silné vibrace, sklep serozhoupal a nastaly ohlušující výbuchy, které jsem vnímal už jen jako dunění v uších.Zhaslo osvětlení a v panice někdo převrhl kamna, ve kterých se topilo. Kouřz rozžhaveného uhlí nás začal dusit, dveře do sklepa zavalila spousta cihela sutin.Pak najednou ticho, jen zoufalý pláč a nářek některých žáků, a hlavně ženz nedaleké pletárny svetrů, které se k nám chodily při náletech schovat.Asi po jedné hodině jsme slyšeli rány, jak se k nám dobývali hasiči a příslušníciCPO, a pak se ve sklepním okénku objevilo světlo z ulice. Potom se hasičůmpodařilo nás ze sklepa vytáhnout.
Po vytažení jsem uviděl strašné peklo, ulice prakticky zmizela, jen samý kouř
a oheň a mezitím výbuchy bomb se zpožděným zapalováním. Vůbec jsmenevěděli, kde jsme a jak se odtud dostat.Pak nás členové CPO odváděli až tam, kde jsme uviděli, jak se dostat domů.To, že ještě žiji, je mi 81 let, je zásluhou známého brněnského zpěváka MilanaChladila, který byl ve vedlejším sklepu. Z něho se sám dostal ven a oznámilhasičům, že vedle jsou zavalení žáci. Hasiči nás včas vytáhli. Asi za půlhodiny byl náš sklep zaplavený vařící vodou z rozbitého dálkového topení.Jinak bychom nepřežili podobně jako žáci německé školy na Starém Brněnaproti pivovaru. Tam zahynula spousta dětí," dodává pamětník Vlastimil Čoupek.
Do třetice ocitujme vzpomínky dalšího pamětníka, Bohumila Moutelíka:"Měli jsme přesně naučené, jak se máme chovat. Seřadit se, jít do sklepa. Museli jsme se naučit zacházet s plynovou maskou, lopatou i krumpáčem, abychom se dokázali vyhrabat ze zasypaného domu. Měli jsme legraci, vybíhali jsme z řady a pošťuchovali jsme se. Pak se v okamžiku hra stala skutečností,“ vzpomínal Bohumil Moutelík.
Padající bomby zasáhly i jeho školu v Údolní ulici v centru města. "Bylo tam asi 200 dětí, všichni jsme se schovali do sklepa. Když se budova propadla do přízemí, vypukla panika a křik. Ven jsme se mohli dostat jen ze sklepního okénka, kterým se naváželo uhlí. Prožil jsem si všechny nálety na Brno. Ty americké i sovětské. Bylo to opravdu to nejhorší, co jsem v životě prožil a co jsem jako dítě asi prožít neměl. Kolem mě pořád umírali lidé,“ dodal Bohuslav Moutelík.
Na ulicích ležela mrtvá těla a všude kolem byly vysoké vrstvy prachu a sutin. Z ruin plápolaly plameny, kolem pobíhali zmatení lidé, zasahovali členové oddílů protiletecké ochrany. Docházelo k rabování. Pokud byl rabující zloděj dopadený, čekala ho okamžitá smrt. Toto americké osvobození si vyžádalo celkem 578 obětí, které se ukrývaly v krytech nebo je nálet zastihl na ulicích.
Jen v Hodoníně si útok osvoboditelů vyžádal 179 obětí, v Břeclavi 60, ve Zlíně 24 a Opavě 4 mrtvé. Posledním moravským městem, které bylo toho dne bombardované, byl Přerov. Tady zahynulo 13 lidí. Na 200 domů bylo zcela zničeno, dalších několik stovek si odneslo různě rozsáhlá poškození a beze střechy nad hlavou zůstalo na 6000 Brňanů.
Závěr
To je všechno k tomuto prvnímu dílu.Ve druhém díluještě chvíli setrváme u 20. listopadu 1944, protože kromě Brna v tento den Američané nesmyslně bombardovali i Zlín. Právě na Baťovy závody a celé město Zlín se podíváme podrobněji. Potom se zaměříme na Krnov, Ústí nad Labem, Chomutov, Plzeň, následně se vypravíme na Hanou do Olomoucka, a opět do Brna, které Američané bombardovali znovu 19. prosince. Před Štědrým dnem Američané stihli ještě znovu bombardovat Plzeň. Po Vánocích Američané na sklonku roku 1944 bombardovali Pardubice, Kolín, Kralupy nad Vltavou a Veltrusy.
Potom se podrobněji, i když ne tak podrobně jak bych chtěl, podíváme na Jaltskou konferenci a prý mylný útok Američanů na Prahu na svatého Valentýna. Tady Američané nezasáhli žádné vojenské objekty ani továrny, ale pouze civilní cíle, národní památky a historické objekty. V tentýž den ale Američané bombardovali i Tachov, a hned den na to, 15. února, Američané bombardovali Plzeň, Rokycansko a Zbiroh. O měsíc později Američané bombardovali Cheb, slovenské Nové Zámky, Kralupy a Neratovice, České Velenice, a hlavně České Budějovice. Ty dokonce několikrát.