Lev DavidovičBronštajn, muž vystupující pod pseudonymem Leon Trockij, vtrhl v listopadu 1917 na světovou scénu jako spolu vůdce marxistické revoluce, která se v Rusku chopila moci. Jako zahraniční komisař nové vlády pod vedením Vladimíra Iljiče Lenina si Trockij rychle udělal jméno. Zorganizoval vystoupení Ruska z první světové války. Potom jako válečný komisař dovedl ruskou Rudou armádu k vítězství v hrůzné občanské válce proti bílým Rusům a zahraničním intervenčním silám. Leon Trockij a jeho marxistická kohorta si zajistili vládu, která rozvrátila ruskou společnost a nastolila komunistický režim. Trockij se stal jednou z nejuznávanějších osobností dvacátého století. Přitom jen několik měsíců před svým velkým okamžikem v Rusku, byl tentýž Lev Bronštajn, tedy Trockij nikým. Byl pouhým uprchlíkem, vyhoštěným ze zemí po Evropě, který psal obskurní pamflety a projevy. Mimo úzký okruh rozhádaných souputníků, si ho sotva kdo všiml. Odkud se vzal, aby svrhl Rusko a změnil svět? Odkud jinudy než z New Yorku. Od ledna do března 1917 našel Trockij útočiště ve Spojených státech. Amerika se držela stranou evropské velké války. New York byl proto bezpečným útočištěm a nejsvobodnějším městem na světě.
New York 1917
V tu osudovou sobotní noc 13. ledna 1917 připlouvala rodina Trockých na palubě parníku Montserrat do New Yorku. Když Trockého loď vplouvala do přístavu, hrála v New Yorku hudba. Neměla nic společného s Trockým, ani s jeho lodí. Byl to prostě New York. V divadle New Amsterdam na Západní čtyřicáté druhé ulici se ten večer hrálo Ziegfeldovo bláznivé představení. Broadway zažívala v roce 1917 zlaté časy. Hovořil jsem o tom obšírně v mém dokumentu Jak Židé vynalezli Hollywood. O několik bloků dál vedl osmnáctiletý zázračný hudebník George Gershwinorchestr nové revue Miss 1917. Naproti přes ulici v divadle, které vedl George Cohan, se ozýval smích. Na 51. ulici se zase hrály ragtimy, tance a komediální scénky. V Manhattanské opeře zase probíhalo živé představení, ve kterém se o jeviště dělilo 350 herců s padesáti koňmi.
V centru New Yorku se zase činili akrobati, hudebníci, žongléři, cvičená zvířata a komici neznámých jmen. K tomu všemu se přidávaly klavírní sonáty v Carnegie Hall, opery v Metropolitní opeře a balet. A to jsem ještě nezačal u všech přistěhovaleckých míst. Téměř dva miliony lidí v roce 1917 přišlo do New Yorku zpoza oceánu: 480000 Rusů, 340000 Italů, 145000 Poláků, 200000 Němců, 200000 Irů. Většinu východoevropanů tvořili Židé. Včetně jejich dětí a vnuků narozených v Americe jich bylo hodně přes milion. Lower East Side, Germantown, Little Italy, LittleRussia a LittlePoland; každý z nich mluvil svým jazykem, četl své vlastní noviny a popíjel ve svých vlastních salonech a kavárnách. Noviny v jidiš, jako JewishDaily Forward, s nákladem přes dvě stě tisíc výtisků konkurovaly i New York Times.
Druhá avenue pod Desátou ulicí patřila jidiš divadlům. O pár bloků dál se čtvrti měnily a ustupovaly německým pivnicím, polkovým sálům, irským salonům a italským tratoriím, ze kterých každá byla hlasitější a hlučnější než ta druhá. New York v tu chvíli žil jako žádné jiné místo na světě. Rozhodně ne v Evropě. Evropa v lednu 1917 zůstávala uvězněná v agonickém pekle. Světová válka vstoupila do svého třetího roku a zabila již více než 10 milionů vojáků a civilistů. Francie a Anglie, Rusko a Německo, Rakousko a Turecko; každá z těchto zemí měla ztratit milion mladých mužů nebo více.
Zabíjeli a umírali novými hrůznými způsoby: jedovatým plynem, plamenomety, dělostřeleckými bombami, ponorkovými torpédy a zákopovou válkou, navíc hladem a nemocemi. Velká evropská města Paříž, Londýn a Vídeň se proměnila v temnotu, stále častěji je obývaly vdovy a svíral je hlad. Ne však Amerika. Ne New York. Tady hrála hudba. Jen o dva měsíce dříve, v listopadu 1916, si Američané znovu zvolili Woodrowa Wilsona za svého prezidenta. To hlavně proto, že zněl slogan: "Nás uchránil před válkou." Amerika mezitím bohatla na půjčování peněz a prodeji zbraní válčícím mocnostem. Zejména spojencům Anglii, Francii a Rusku.
Americké továrny vyráběly obrovské zásoby zbraní a munice, většinou pro Británii a Francii. Uprostřed všeho toho hluku oné sobotní noci 13. ledna 1917 vědělo několik lidí, že přijede Leon Trockij. Trockij byl v některých kruzích celebritou. Jedny malé ruskojazyčné noviny s názvem Nový svět/Novy Mir, které vycházely v Greenwich Village, se hrdě chlubily svým spojením s malou mezinárodní skupinou ruských levičáků, kteří si říkali bolševici nebo menševici, podle toho, kdo ten týden ovládal redakci. List se hlásil k Trockému jako ke svému vlastnímu a na titulní straně oznamoval jeho cestovní plány. Několik dalších socialistických novin tuto zprávu zopakovalo. To ale bylo jen pár lidí. Jinak o Trockém v Americe nikdo nikdy neslyšel. Neznali jeho jméno, jeho tvář ani jeho místo ve světě. Kromě přístavních inspektorů si nikdo nevšiml, že jeho loď té noci vplouvá do přístavu. Místo toho si New York užíval hudby, rušných ulic, přeplněných obchodů, hlučných divadel, hemžících se činžáků, rušných kostelů a synagog, metra, boxerských zápasů, koňských dostihů a kluzišť. Života intenzivně prožívaného v tisíci příchutích.
Trockij na palubě Montserratu
"Neděle 13. ledna 1917. Blížíme se k New Yorku. Ve tři hodiny ráno se všichni probouzejí. Zastavili jsme. Je tma. Je zima. Vítr. Déšť. Na zemi mokrá hora budov. Nový svět!" Leon Trockij na palubě parníku Montserrat při příjezdu do Ameriky.
Rodina Trockých vypadala jako každá milá, slušná mladá rodina. Tatínek Trockij působil v obleku, kravatě, brýlích s pinzetou a pečlivě zastřiženým knírkem dobrým dojmem. Natálie Sedová, atraktivní žena po jeho boku, byla o pár centimetrů menší, měla tmavé vlasy, velké oči, stylový kabát. Malí synové, jedenáctiletý Leon nebo Ljova a devítiletý Sergej, se krčili za nimi. Kdo by si dokázal představit pravdu o těchto zdvořilých, dobře oblečených lidech? Nevypadali jako radikálové nebo výtržníci. Nechovali se jako revolucionáři vyhoštění z pěti různých zemí. Při nástupu na loď Montserrat v Barceloně muselo všech 340 cestujících uvést svá jména a původ pro oficiální seznam. Pro Trockého a jeho rodinu tato příležitost vyžadovala dobře nacvičené, kreativní představení, jehož cílem bylo vyhnout se otázkám.
Na otázku, jak se jmenuje, odpověděl Zratzkij, nebo alespoň tak to zapsal lodní důstojník, pravděpodobně zmatený ruským přízvukem. Narodil se v Rusku, poblíž malé vesnice jménem Janofska, kde jeho otec vlastnil statek. Trockému bylo pouhých osmnáct let, když ho carská policie uvěznila poprvé. Z otcovy farmy rodina poslala Trockého na školní docházku do Oděsy u Černého moře. Tady si zamiloval podzemní politiku. Po studiích se přestěhoval do nedalekého města Nikolajev, kde pomáhal organizovat ilegální dělnické odbory. Policie nakonec odbory rozbila a zatkla asi dvě stě členů a vůdců, včetně mladého Trockého, kterého odsoudila ke čtyřem letům vyhnanství na Sibiři. Po dvou letech se mu podařilo uprchnout.
Pod falešným jménem se ukryl ve voze se senem, aby překročil hranice. Poté opustil zemi a připojil se k socialistickému hnutí v zahraničí. Znovu ho zatkli koncem roku 1905. Tentokrát se Trockij, žijící ve Švýcarsku a už známý jako socialistický spisovatel, proplížil zpět do Ruska. Dozvěděl se totiž o masakru na Krvavou neděli v Petrohradě, při kterém carští vojáci postříleli téměř tisíc pokojných demonstrantů. Psal se 5. leden 1905. Tisícový dav pochodoval za bojovným ruským pravoslavným knězem otcem Georgiem Gaponem k Zimnímu paláci, aby požádal cara Mikuláše druhého o ústavu. Desetitisíce úhledně oblečených rolníků nesli kříže, náboženské ikony a portréty samotného cara, kterého stále uctívali jako Bohem ustanoveného vůdce.
Bílý sníh, zářivé slunce, hodiny čekání, a pak šok. Ozvaly se výstřely. Vojáci na koních zaútočili s tasenými meči a začala padat těla. Všichni utíkali do bezpečí. Než bylo po všem, vojáci zabili odhadem pět set neozbrojených, pokojných účastníků pochodu, včetně žen a dětí. To byla jiskra, která odstartovala rok stávek, protestů a požadavků na reformy. Incident vyvolal protesty po celém Rusku a Trockij se připojil k vznikajícímu povstání v Petrohradě. Nakonec vedl Petrohradský dělnický sovět, který se postavil proti režimu. Když policie povstání opět potlačila a jeho účastníky zatkla, využil Trockij veřejného skupinového procesu s dvaapadesáti vůdci k odsouzení vlády. Tím se stal národní osobností a zároveň si vysloužil druhé odsouzení a sibiřský exil.
Znovu se mu podařilo uprchnout. Urazil téměř tisíc kilometrů přes zamrzlou sibiřskou pustinu ukrytý v saních tažených soby. K těmto vězněním došlo už dávno předtím v letech 1901 a 1906, tedy ještě předtím, než Trockij dozrál ve významného novináře. Jen v posledních dvou měsících byl zatčený v Paříži a uvězněný ve Španělsku. Nadále byl zatýkán v Rusku, Francii a Německu. Ale úředníkům na parníku Montserrat toho dne o ničem z toho neřekl ani slovo. Od posledního odjezdu z Ruska před deseti lety si Trockij vydělával na živobytí redigováním malých ruskojazyčných novin, vydáváním pamfletů a psaním o politice. Ve skutečnosti mu jeho psaní, zejména válečné reportáže z francouzské a balkánské fronty, vyneslo celoevropský věhlas.
Natálie Sedová, atraktivní žena po jeho boku, ovšem jeho manželkou ve skutečnosti nebyla. Byla sice matkou dvou Trockého synů, ale byla jen jeho společnicí posledních 15 let. Nikdy se ovšem nevzali. Trockij měl manželku, Alexandru Lvovnu Sokolovskou, která stále žila v Rusku a se kterou se nikdy nerozvedl. Měl s ní také dvě dcery. Trockého první žena, Alexandra Lvovna Sokolovská, byla jeho přítelkyní od mladistvých let, marxistickou kolegyní, která s ním byla zatčená při potlačení odborů v Nikolajevu v roce 1898. Vzali se za mřížemi, kde čekali na rozsudek a obě dcery se jim narodily během vyhnanství na Sibiři.
Když Trockij v roce 1902 ze Sibiře uprchl, zanechal je tam. Natálie o předchozím manželství jistě věděla. S Trockým se seznámila ještě téhož roku v Paříži, kam přijela jako studentka a připojila se k místní skupině mladých ruských socialistů. Jednoho dne je přišel navštívit temperamentní mladý řečník Lev Davidovič, který vyprávěl vzrušující historky o svých nedávných dobrodružstvích na Sibiři a o své odvážné agitaci v Rusku. Natálii bylo pouhých dvacet let a byla okouzlená. O své identitě a věku lodnímu důstojníku lhali. Pro Leona Trockého a jeho rodinu to všechno nebylo nic nového. V průběhu let s Natálií často cestovali pod falešnou identitou nebo s padělanými doklady. Plížili se přes hranice, aby se vyhnuli policii.
Ani sám Trockij se ve skutečnosti tak nejmenoval. Jeho skutečné příjmení Bronštajn bylo jméno, které nepoužíval už patnáct let. Jméno Trockij přijal v roce 1902 při svém prvním útěku ze Sibiře. Toto jméno ve skutečnosti patřilo vězeňskému dozorci. Teď, aby uspokojili americké celníky, se rodina Trockých tvářila jako každá milá, normální rodina. Žádné otázky. Žádné problémy. Montserrat byla stará loď. Její motory poháněné uhlím táhly její 4377 tun vážící kostru po vodě pomalu jako starou nákladní loď. Dosahovaly maximální rychlosti čtrnáct uzlů a obvykle mnohem méně. Přeplout oceán z Barcelony do New Yorku trvalo lodi sedmnáct dní.
Ten měsíc pustošily Atlantik bouře. Rozbouřené moře a mrazivý vichr způsobovaly, že se loď převracela a nakláněla. Cestující dostali mořskou nemoc. Jídlo zůstávalo nedotčené. Cestující v podpalubí v kajutě trpěli nevolností a zatuchlým vzduchem, který způsoboval nesnesitelný zápach. Trockij si stěžoval na ubohou malou španělskou loď, která dělala všechno pro to, aby nám připomněla křehkost lidského života a praktikovala to, co nazýval dopravním barbarstvím. Aby toho nebylo málo, ve vodách u španělského pobřeží hlídkovaly německé ponorky. Během tří týdnů před vyplutím Montserratu potopily dvě americké obchodní lodě a jednu italskou. Je snadné si představit nervozitu pasažérů Montserratu. Normálně Motserrat přepravoval 1200 pasažérů a osmdesátičlennou posádku. Ale kvůli těmto válečným podmínkám se plavilo jen 400 lidí. Proč se vlastně rodina Trockých ocitla na této lodi?
Tři měsíce předtím žil Trockij s rodinou v Paříži v malém bytě v ulici Oudry. Bylo to hezké místo na levém břehu se stromy, trávou a malou fontánou. Trockij se ve Francii usadil v roce 1914 na začátku světové války potom, co je Rakousko, jejich dosavadní domov, donutilo odejít. Jako Rusové byli považovaní za cizí nepřátele. Německo šlo ještě dál. Odsoudilo Trockého v jeho nepřítomnosti za vlastizradu a hrozilo mu zatčením, pokud vstoupí do země. Útočištěm se tak stalo Švýcarsko, kam uprchlo mnoho ruských radikálů, nebo Francie. Trockij zkusil Švýcarsko, ale vybral si Francii. V Paříži měl ruské přátele a mohl se stýkat s předními francouzskými socialistickými politiky, včetně zákonodárců a ministrů vlády.
V Paříži Trockijspolu vydával malé ruskojazyčné noviny Naše slovo, které byly platformou pro jeho socialistické, protiválečné a protiamerické názory. Od ledna 1915 do října 1916 vydal 213 čísel. Ovšem francouzská vojenská rozvědka začala Trockého sledovat a podezřívat ze špionáže. Přes všechno toto napětí nechávaly francouzské úřady Trockého většinou na pokoji. Nechaly ho užívat si kaváren, levicových přátel a cestování. V roce 1915 mu dokonce vydaly pas, aby mohl Francii zcela opustit a odjet do Švýcarska. Tady se Trockij zúčastnil malé konference socialistů v letovisku Zimmerwald, která vrhla dlouhý stín na jeho budoucnost. Na této konferenci se odehrál poslední velký střet mezi Trockým a jeho tehdejším hlavním rivalem – vousáčem, který vedl ruskou revoluci. Vladimírem Iljičem Uljanovem neboli Leninem.
Lenin bolševik a Trockij menševik
Dnes, o století později, si mnozí lidé většinou představují Lenina a Trockého společně, jako nerozlučné spolutvůrce bolševické revoluce z roku 1917. Moderní Rusové jsou zase ovlivnění úsilím Stalina. Ten Trockého očernil, zabil tisíce jeho stoupenců a doslova ho vymazal z dějin země. Pro dnešní Rusy je Trockij neurčitou prázdnou postavou, která z velké části chybí v učebnicích občanské nauky. Životy těchto dvou mužů, Lenina a Trockého, se však v letech kolem roku 1917 natolik propletly, že je téměř nemožné vysvětlit jednoho bez druhého. A v roce 1915, dva roky před jejich slavnou spoluprací, byl vztah Lenin-Trockij jasný každému. Dvě nejvýznamnější osobnosti ruského socialismu sebou navzájem pohrdaly.
Trockij se poprvé seznámil s Vladimírem Leninem v roce 1902 během svého prvního vyhnanství na Sibiři. Tam se mu dostaly do rukou výtisky Leninova časopisu Iskra a jeho brožury. Lenin, o devět let starší než Trockij, se už prosadil jako vůdce vznikající Ruské sociálně demokratické strany. Z Iskry vybudoval bulvární plátek i hnutí, které mělo stoupence po celé Evropě i v Rusku. Lenin byl vystudovaný právník, veterán ruských věznic a sibiřského vyhnanství jako sám Trockij. Lenin, jako teenager viděl, jak carská policie oběsila jeho staršího bratra Alexandra za to, že se připojil k protivládnímu spiknutí. Trockij se po svém útěku ze Sibiře v roce 1902 rozhodl, že se s tímto Leninem musí setkat a stát se jeho chráněncem.
Jak se vypráví, Trockému trvalo několik týdnů, než tajně přejel Sibiř a Evropu a cestou se setkal s členy protinacistického podzemí. Dorazil do Londýna, kde Lenin zřídil své operace a trvalo mu až dlouho po půlnoci, než konečně našel Leninův byt na Holford Square 10 poblíž King’sCross. Trockij nechal svého taxikáře u chodníku, bez ohlášení vešel do činžovního domu, vyběhl po schodech nedbaje na pozdní hodinu a třikrát hlasitě zaklepal na dveře, což byl signál pro cizince. Když Leninova žena Naděžda Krupská vstala z postele, aby otevřela, našla rozcuchaného mladíka, který jí vzrušeně vyprávěl o své cestě. Vzbudila svého manžela, který v cizinci poznal mladého spisovatele, o kterém nedávno slyšel. Prohlásil: "Přijelo Pero." Krupská popsala přátelství, které rozkvetlo mezi jejím manželem Leninem a geniálním, společenským mladým cizincem Trockým:
"Když jsem je spolu nechala, šla jsem se podívat na drožkáře a připravit kávu! Když jsem se vrátila, našla jsem Vladimíra Iljiče stále sedět na posteli v živém rozhovoru s Trockým na jakési poněkud abstraktní téma."
Během několika následujících dní ho Lenin bral na dlouhé procházky Londýnem a ukazoval mu památky. "Tohle je jejich Westminster," nebo "jejich Britské muzeum,"řekl Trockému. Mluvili o Rusku, o socialismu a o Leninových plánech pro časopis i hnutí Iskra. Lenin se rozhodl rozvíjet mladíkův talent. Zařadil Trockého do malé redakční rady Iskry, navzdory námitkám některých starších členů. Posílal ho také na propagandistické mise do Evropy, kde sháněl finanční prostředky. Toto rodící se přátelství mezi starším Leninem a jeho chráněncem Trockým však trvalo jen několik měsíců. Rychle skončilo.
Hned v následujícím roce 1903. Tehdy mezi nimi došlo k roztržce, která byla součástí většího a zásadního rozkolu v Iskře a v sociálnědemokratickém hnutí. Trockij a Lenin se ocitli na opačných stranách slavného rozkolu mezi bolševiky a menševiky. Lenin chtěl socialismu v Rusku dosáhnout prostřednictvím strany úzké vybrané elity. To byli bolševici. Trockij naopak tvrdil, že socialismus může uspět pouze tehdy, bude-li podporovaný otevřeným, všeobjímajícím masovým hnutím dělníků. Tato skupina se stala známou jako menševici, tedy menšina. Přestože tato menšina měla na své straně více lidí. Tu vedle Trockého reprezentoval také Julius Martov. Trockij v té době sdílel londýnský byt s Martovem a dalšími přáteli.
Postavil se proti Leninovi. Trockij zesměšnil celou Leninovu koncepci diktatury proletariátu jako rovnající se diktatuře nad proletariátem. Považoval to za vrchol koncentrované moci s Leninem jako samozvaným diktátorem. Lenin a Trockij se od té doby nikdy nesmířili. Jejich rivalita se stala trvalou. Zimmerwaldská konference z roku 1915 měla tuto propast překlenout a řešit novou krizi vzniklou světovou válkou. Mezi jejími účastníky byl celý zástup socialistických celebrit, bolševiků i menševiků, včetně mnoha osobností, které se měly stát vrcholnými představiteli ruské komunistické vlády po roce 1917. Trockij nakonec ve spolupráci s umírněnými delegáty vytvořil kompromis. Manifest vyzývající k míru bez vítězství. Leninovi se zdál příliš slabý, ale když zjistil, že je v přesile, přesto pro něj hlasoval. Po Zimmerwaldu se Lenin vrátil do svého válečného útočiště ve Švýcarsku, aby jako všichni ostatní vyčkal. Mezitím Trockij v Paříži prožíval horké chvíle v polovině roku 1916. Francouzský ministr vnitra nakonec vydal příkaz k vyhoštění Trockého:
"30. října [1916] si mě pozval [pařížský] prefekt. Upozornil mě, že čas mé milosti už dávno vypršel, a navrhl mi, abych odjel do Španělska," svěřil se Trockij v dopise příteli. "Odmítl jsem," dodal. "Co nám tedy zbývá?" zeptal se policejní prefekt."Vyvezte mě svým vlastním způsobem," řekl mu Trockij, čímž myslel na prefektův účet.
V té noci odvedli Trockého francouzští detektivové v civilu ke španělským hranicím. Ve Španělsku to nebylo o nic lepší. Trockij neuměl španělsky a země mu připadala, jak sám říkal líná, provinční a zkorumpovaná. Španělská policie ho na základě tipu od Francouzů brzy zatkla. Nejprve ho uvěznili v Madridu, a potom v Cádizu. Tam mu pohrozili, že ho deportují na Kubu, kde Trockij neměl žádné přátele a kde mu pravděpodobně nemohli ublížit.
"Dobrovolně neodejdu," řekl Trockij úředníkům. "Pak budeme nucení umístit vás do podpalubí lodi," opáčili úředníci. Trockij prosil, aby mohl zůstat v Evropě. Posílal panické výzvy španělským politikům a socialistickým přátelům po celé Evropě. Švýcarsko, Velká Británie a Itálie jeho žádost o útočiště nebo průjezd zamítly.
"Veškerou mou korespondenci o cestě do Švýcarska zabavily francouzské úřady," stěžoval si. Natálie, která seděla v Paříži, prosila o pomoc při osvobození svého manžela. Když byl Trockij za mřížemi, bylo na ní samotné, aby sehnala peníze, postarala se o chlapce, vzala je ze školy, zaplatila účty a úplatky, vypátrala politické přátele, vyjednávala s paroplavebními společnostmi a sbalila jejich pařížský dům. Španělsko nakonec poslalo Trockého nikoli na Kubu, ale do Ameriky. Ať už se to stalo jakkoli, Trockij se s myšlenkou na Ameriku rychle smířil. Znal se s lidmi v New Yorku. Právě v Americe se už shromáždilo mnoho ruských socialistických přátel. Ještě ve vězení v Cádizu začal studovat angličtinu, jazyk pro něj zcela nový. Dostal dvě anglické knihy. Když se konečně podařilo všechno zařídit, přivezla Natálie rodinu do Barcelony. Tady si užili den nebo dva prohlídky památek, než je policejní detektivové přišli doprovodit na Montserrat a umístit na palubu. Zbytek už známe.
Trockij připlouvá do New Yorku (1917)
Vladimír Iljič Lenin, který pobýval ve švýcarském Bernu se svou ženou Krupskou a pevně řídil svou bolševickou síť, sledoval svého rivala Trockého. Prostřednictvím dopisů od přátel z celé Evropy sledoval poslední Trockého vyhoštění z Francie a Španělska, nakonec do Ameriky. Pro Lenina to byly těžké dny. Nedostávalo se mu peněz a ocitl se v izolaci ve Švýcarsku. Většina jeho bolševických stoupenců byla rozptýlená v zahraničí. Neměl žádný přímý kontakt s Ruskem. Dopisy a písemnosti musel pašovat přes Skandinávii. Tím ztrácel čas a přicházel o informace. Británie mu odepřela povolení vydávat tam časopisy a pamflety. Tím ho odřízla od hlavního zdroje možné podpory. Cítil, že válka se pro Rusko vyvíjí špatně. Slyšel tamní záchvěvy nespokojenosti, ale čekání se zdálo nekonečné. Revoluce mohla přijít zítra nebo příští týden, nebo možná až za deset let. To všechno v něm vyvolávalo netrpělivost a rozčilení.
Lenin věděl všechno o kolonii ruských socialistů v New Yorku. Lenin viděl v Americe příležitost. Američané měli peníze a moc. Lenin začal budovat v Americe základnu. Vyslal svého vyslance, skandinávského soudruha jménem Alexandr Kollontaj s instrukcemi, aby kontaktoval americké vůdce, sháněl peníze, prodával jim své bolševické myšlenky a nechal vydat své traktáty v angličtině, pokud možno zdarma. Kromě toho se jeden muž z jeho bolševického okruhu, talentovaný mladý intelektuál jménem Nikolaj Bucharin, nedávno usadil v New Yorku potom, co byl vyhoštěný z Norska. Lenin neměl v úmyslu nechat Trockého zasahovat do svých plánů v Americe. Kollontaj a Bucharin ho budou informovat.
Mezitím v noci, kdy Montserrat konečně doplul na druhou stranu oceánu do newyorského přístavu, padal sníh. Mezi cestujícími vzrostlo vzrušení, když ve tři hodiny ráno přestaly pulzovat motory a posádka jim řekla, aby se připravili na příjezd. Konečně po sedmnácti dnech mohli všichni vystoupit z té stísněné, pomalé a nepohodlné malé lodi. Trockij a jeho rodina nikdy nemuseli vkročit na Ellis Island, obrovské newyorské centrum pro imigranty. Pro cestující první třídy přišli imigrační inspektoři na loď a prohlédli si je v soukromí v jejich kajutách. Loď čekala až do nedělního rána 14. ledna, aby vyložila své pasažéry na molu 8 na dolním konci ostrova Manhattan.
Přistání transatlantického parníku v těch dnech vždycky přitahovalo pozdvižení, na Montserratu tomu nebylo jinak. Lidé se přicházeli dívat a mávat na loď, dokonce i v tak mrazivém nedělním ránu, jako bylo toto. Kolik jich přišlo speciálně kvůli velkému socialistovi Trockému? Zřejmě docela dost. Jeho přátelé v New Yorku měli napilno. Nejméně čtyři noviny vyslaly toho rána na přistání Montserratu reportéry, kteří hledali celebrity nebo politiky, se kterými by udělali rozhovor, jakýkoli střípek drbu nebo zprávy. Trockij se jim snadno hodil. Když se k němu přiblížili tři anglicky mluvící novináři, spatřil Trockij, jak se po jeho boku náhle objevil muž, který mu chtěl pomoci. Jmenoval se Arthur Concors, vedoucí pracovník Hebrejské společnosti pro pomoc uprchlíkům a imigrantům. Byla to známá charitativní organizace, která pomáhala židovským uprchlíkům prchajícím z východní Evropy.
Concors se ve svém oboru vyznal. Přišel připravený s tím, čemu dnes lidé zběhlí v tisku říkají talkingpoints, v překladu něco jako téma nebo předmět hovoru. Tato talkingpoints mají příběhu dodat ten správný náboj. Výsledkem bylo, že všechny anglické noviny dostaly stejnou větu: Vyhnán ze čtyř zemí, která byla uvedená v titulku New York Times. Jeho článek, který vyšel následujícího rána, líčil nebohého Trockého jako vyhoštěného z Evropy jen za to, že kázal mír. Psalo se také o carské šikaně Trockého v ruských věznicích a tak dále. New York Times i Herald Tribune zdůrazňovaly Trockého identitu židovského spisovatele, který vydával židovské časopisy v Rusku a ve Francii. V New Yorku tehdy žilo půldruhého milionu Židů, kteří si kupovali noviny. Trockij svůj židovský původ neskrýval. Tento dojemný příběh Trockého jako pacifisty šikanovaného Evropany, byl čirý blábol. Bylo to nahony vzdálené obrazu Trockého jako revolučního bojovníka.
Trockij ale musel žasnout nad celým tím cirkusem kolem něj. Jeho přátelé odvedli skvělou práci. Během dvou dnů nejméně šest newyorských novin s více než půl milionem čtenářů oznámilo Trockého příjezd do města. Tři z nich daly zprávu na titulní stranu a dva z nich, Forward a New York Call, připojily na titulní stranu fotografie. Arthur Concors, jejich zkušený průvodce, se opět ujal velení. Vyžádal si jejich zavazadla a vzal auto, aby je odvezl do města. Bylo nedělní ráno, tak přes hluk automobilů, koní a kočárů slyšeli zvonění kostelních zvonů. Z oken aut viděli kakofonii lidí. Bohaté, chudé a bezdomovce, chodce a policii, honosné vily, špinavé činžáky a všechny věže, všechno namačkané v živém zmatku. Trockého přátelé jim na první noc v Americe zařídili hotel.
Astor House na Times Square, otevřený v roce 1904, se svým luxusem snadno vyrovnal všemu, co Trockij viděl v Paříži nebo ve Vídni. Jeho klenuté dveře vedly do opulentní haly pod obrovskými stropními freskami a křišťálovými lustry, vlámské kuřárny, pompejského kulečníku a v patře do exoticky upravené střešní zahrady. Ve dne hrála klavírní hudba, v noci taneční. Valéti v uniformách otevírali dveře a nosili zavazadla. V jedenácti patrech budovy se nacházelo tisíc pokojů pro hosty. Jakmile se ocitli uvnitř, pozdravy pokračovaly v hale, na chodbách i v pokoji. Neustále se představoval průvod tváří, přátel, kteří zařídili jeho příjezd do New Yorku. Trockij je všechny pozdravil, poplácal je po ramenou jako každý zkušený politik. Mnohé poznal z Evropy.
Ruské socialistické podzemí čítalo v roce 1917 tisíce lidí roztroušených po celém světě a Trockij, vůdčí osobnost od samého počátku, znal téměř všechny z nich, nebo oni znali jeho. Ale největší pozdrav toho dne přišel jako překvapení od soudruha, kterého Trockij v Evropě znal jen zběžně. Neviděl ho od doby před válkou. Byl to bolševik, přítel Vladimíra Lenina, který přistál v New Yorku o pouhé dva měsíce dříve. Nikolaj Bucharin. Nikolaj Ivanovič Bucharin měl podobný osud jako Trockij. I Bucharin se stal po revoluci v roce 1917 vrcholným představitelem bolševického Ruska, redaktorem Pravdy, předsedou Kominterny, členem politbyra, předním teoretikem a později blízkým spojencem diktátora Josifa Stalina.
Bucharin trpěl stejně jako Trockij, když se Stalin obrátil proti němu, nechal ho očistit, mučit a donutit k přiznání falešných obvinění a udání přátel a nakonec ho nechal zavraždit. Ale to všechno bylo ještě daleko v budoucnosti. Bucharinovi bylo v lednu 1917 dvacet osm let. Trockému o deset let více. Bucharin měl s Leninem mnoho sporů, ale přesto si mezi sebou dokázali udržet otevřené dveře. Těmi jejich spory bych zbytečně ztrácel čas a brzdil spád příběhu.
Brzy ráno následujícího dne, svého prvního celého dne v Americe, jel Trockij metrem. Když opouštěl Astor House, nasedl na nadzemní vlak na Šesté avenue na Čtyřicáté druhé ulici. Po sedmi zastávkách sledoval střechy a okna ve třetím patře, jak se míhají ve výšce jeho očí, Trockij dorazil na Západní osmou ulici v Greenwich Village. Pak došel na druhou avenue. Blízko konce bloku se objevilo číslo 77. Schody vedly do sklepa a u dveří visela na litinovém zábradlí cedule s nápisem Nový svět. Tady, skryté v tichém zákrytu, tlouklo robustní srdce amerického bolševismu. Sem toho rána přišel Trockij.
Když otevřel dveře, okamžitě se ocitl obklopený vším ruským: Ruské hlasy, ruské vůně, ruské noviny, ruské plakáty na popraskaných stěnách. Celý sklep se skládal ze tří stísněných místností a chodby přeplněné stoly, skříněmi, telefonem a hromadami papírů. Stěnu nad krbem zdobila plaketa Lva Tolstého. Vzduch zahaloval hustý cigaretový kouř. Popelníky přetékaly na podlahu a čajové šálky zabíraly každé volné místo. Ze zadní místnosti se ozývalo cvakání linotypu a hučení malého tiskařského stroje. Tři malá okénka sotva vykukující nad chodník poskytovala jediný pramínek denního světla. Nového míru se denně prodalo jen osm tisíc výtisků. Osm chatrných stránek. Penny za kus na nárožích newyorských ulic a dva centy jinde ani zdaleka nepokryly náklady. Nájem, režii a dvacet dolarů týdně, které Nový mír platil několika zaměstnancům na plný úvazek. Většina přispěvatelů psala zdarma. Noviny prodávaly inzeráty, aby pokryly rozdíl. Těchto osm tisíc výtisků ovšem z Nového míru učinilo pravděpodobně nejvlivnější ruský časopis na západní polokouli, který snadno zastínil tři ruské deníky ve městě s větším nákladem.
Mezi čtenáře Nového míru patřili Evropané jako Vladimír Lenin a menševický vůdce Julius Martov, ale i soudruzi v Chicagu, Bostonu a Filadelfii. Trockij znal všechny tváře v místnosti. Během několika minut si se všemi popovídal rusky. Říkali mu Lev Davidovič nebo jen soudruhu. U největšího stolu seděl Grigorij Weinstein, starý přítel z Evropy a nyní šéfredaktor Nového míru. Další lidé přicházeli a odcházeli, ale jádro redakce tvořili čtyři lidé. Weinstein, Bucharin, Čudnovskija Trockij. A jaká to byla vzácná skupina: čtyři uprchlí vězni, odsouzení ruští radikálové, veteráni sibiřského vyhnanství a neúspěšného sovětského povstání z roku 1905, všichni nyní uvěznění v Americe. Weinstein dal Trockému stůl v rohu. Rychle se dohodli. Weinstein bude Trockému platit 20 dolarů týdně. Pro Weinsteina to byla výhodná nabídka. Pozdě večer dokončili přípravu Nového míru na příští ráno, poslali ho do tiskárny a pak se vydali do Brooklynu a na večerní schůzku v bytě Ludwiga Loreho.
Ludwig Lore byl redaktorem newyorského listu Volkszeitung. Na cestu se k Trockému připojili jeho noví kolegové Bucharin a Čudnovskij a na místě se s nimi měli setkat další dva přispěvatelé Nového míru. Jedním z nich byl ruský kolega V. Volodarskij, který přijel z Filadelfie. Druhým, který přijel z New Jersey, byla Alexandra Kollontaiová. Všichni znali Kollontaiovou z Evropy, jejich elegantní soudružku z Petrohradu. Často s ní mluvili. Zdálo se, že v těchto dnech byla jediná, kdo si ještě dobře rozuměl s Vladimírem Iljičem Leninem. Na Padesáté páté ulici našli budovu Ludwiga Loreho, vešli dovnitř ze zimy a vyšli do druhého patra. Odtud už šli jen za nosem. Paní Lillian Loreová ráda pekla a ten večer, kdy její manžel vítal hosty u dveří, byt voněl lahodně. Zavedl je do jídelny. Zdálo se, že Ludwig Lore a Trockij si hned padli do oka. Dva Evropané se starosvětskými způsoby.
"Okamžitě mě okouzlil šarm [Trockého] osobnosti a brilantnost jeho intelektu," vzpomínal Lore.
Na večeři nadnesli téma jednoty nebo rozkolu socialistického hnutí. To bylo podle nich letargické v době, kdy Amerika stála na pokraji světové války. Šlo o spor mezi bolševiky a menševiky, který jsem popisoval v předchozích kapitolách. Když se rozloučili a vyrazili do zimních mrazů, byli pokřtění první američtí trockisté a americká krajní levice spojila svůj osud s Rusy. Vůdcem amerických socialistů byl Morris Hillquit. S Trockým se později stali nesmiřitelní nepřátelé. Hillquit se narodil v Lotyšsku, do New Yorku přišel jako teenager v roce 1886 a rychle se naučil anglicky natolik, že získal práci jako učitel přistěhovalců ve večerní škole na Lower East Side. Přes den rok šil manžety na oděvy v manufaktuře, ale první skutečný průlom se mu podařil, když ho Socialistická strana práce zaměstnala jako kancelářského úředníka za čtyři dolary týdně. Tady měl Hillquit vzácnou příležitost učit se politice a žurnalistice. Nebudu se podrobně zabývat Hillquitovým životopisem, abych se příliš nevzdaloval od Trockého.
Hillquit třikrát neúspěšně kandidoval do amerického Kongresu. Tu zimu Hillquit jako vůdce Socialistické strany vedl veřejnou kampaň proti světové válce. V lednu odcestoval do Washingtonu a v čele mírové delegace Socialistické strany se v Bílém domě setkal s prezidentem Woodrowem Wilsonem. Žádali Wilsona, aby Ameriku do války nezatahoval.
Rodinka Trockých se zabydluje
Zatímco Trockij byl zaměstnaný v Novém světě a u stolu Ludvíka Loreho, Natalja Sedová strávila první den v Americe hledáním bydlení pro rodinu. Jak přesně to udělala, není jasné. Určitě jí pomohl newyorský přítel, který prosíval nabídky nemovitostí a smlouval s pronajímateli. Ale výsledek se jí líbil. Když uviděla třípokojový byt v Bronxu, na Vyse Avenue 1522, relativně novou, čistou budovu s širokými chodbami a schodišti, Natálie po něm skočila. Zaplatila kauci ve výši tříměsíčního nájmu 18 dolarů měsíčně a zařídila, aby přišel nábytek. Tak se přestěhovali z hotelu Astor House s jeho nebetyčně vysokými cenami do místa, které Trockij později označil za dělnickou čtvrť.
Ne všichni jeho noví sousedé v Bronxu skutečně pracovali v továrnách nebo vykonávali těžkou manuální práci. Majitelé obchodů, spisovatelé, úředníci a řemeslníci. Přistěhovalci, kteří se vyšplhali na prvních pár příček směrem k životu střední třídy, zaplňovali mnoho okolních bytů, stejně tak maloměšťáckých jako proletářských. Trockij žasl nad moderními prvky. Takhle žili Američané. "Byt," napsal Trockij, "byl vybavený všemi vymoženostmi, na které jsme my Evropané nebyli vůbec zvyklí: elektrickým světlem, plynovým sporákem, vanou, telefonem, automatickým služebním výtahem, dokonce i žlabem na odpadky."
Stejně dobrá byla i poloha. Byt stál pouhé čtyři bloky od Třetí avenue, odkud to měl přímo do práce na dolním Manhattanu. Kousek odtud se nacházel Crotona Park, nádherná krajina zelených stromů, zasněžených trávníků a malého jezera. Na nedaleké Tremont Avenue byla kina, divadla a spousta obchodů s potravinami a jídelen. O pár bloků dál na sever se nacházela nová Bronxská zoologická zahrada. Tročtí měli také sousedy. Nedaleko bydlel Moše Olgin ze socialistického časopisu Forward, také Louis Fraina, mladý socialista, se kterým se Trockij seznámil na večeři u Ludwiga Loreho. Jejich nový domov byl čistý a moderní, přátelské sousedství, škola pro Leona a Sergeje, přátelé a sousedé pro Natálii.
V práci měl Trockij stálý plat, platformu pro své radikální články a projevy, spoustu fanoušků a stoupenců a svobodu od cenzury nebo obtěžování. Prvních pár dní v Bronxu Natálie upadla do příjemné rutiny. Když Trockij odešel pracovat do kanceláře, zapsala Leona a Sergeje do veřejné základní školy v Bronxu, aby se naučili anglicky a našli si přátele. Přes den začala podnikat vyhlídkové jízdy na Manhattan s Rose Hammerovou, manželkou jejich bohatého souseda. Jezdili Hammerovým autem. Provoz na Manhattanu byl tehdy nervy drásající směsicí koní, kočárů, vozů, trolejbusů, nadzemních vlaků a automobilů. Natálie a Rose se s radostí nechaly vozit šoférem.
Projev v Cooper Union (25. ledna 1917)
Dne 25. ledna 1917 se Trockij konečně dočkal velkého uvítacího večírku. Kde jinde by se takový večírek měl konat než ve Velkém sále Cooper Union v místnosti, která oplývala historií. Od svého otevření v roce 1859 hostila Cooper Union se svými ladnými oblouky, sloupy a lustry řadu amerických velikánů. Nevím přesně, kolik lidí vlastně onoho chladného čtvrtečního večera přišlo, aby vidělo Trockého první významný veřejný projev v Americe. Sál Cooper Union pojal devět set míst a časopis Forward, sponzor akce, hlásil velkou účast na pozdrav ruskému bojovníkovi za svobodu. Žádné známé osobnosti zřejmě nepřišly, žádné filmové hvězdy ani broadwayští herci. Ani guvernér, ani starosta, ani senátoři, dokonce ani kongresman. Ani tajné služby si Trockého nevšimly. V lednu 1917 byl zatím nikým.
Lidé, kteří si toho večera přišli Trockého poslechnout, byli jeho přátelé, přistěhovalci a radikálové. Dav potřeboval řečníky ve čtyřech různých jazycích, jidiš, němčině, ruštině a angličtině, jen aby porozuměl jedinému projevu. Tito lidé většinou nenáviděli ruského cara, snili o socialismu a očekávali, že se jim bude líbit všechno, co jim Trockij řekne. V době své akce v Cooper Union byl Trockij v zemi pouhých deset dní a stále ještě vstřebával všechno nové. Kamkoli se podíval, stále žasl nad New Yorkem, jeho bohatstvím, technologií a energií. Ale mnohé mu stále připadalo zvláštní. Například americký koncept svobody slova. Ano, Trockij mohl psát své sloupky v Novém světě, jak se mu zlíbilo. Žádní cenzoři ani policie ho nepřišli obtěžovat, což byla vítaná změna oproti válečné Francii, natož Rusku.
Nyní v Cooper Union, sedící ve Velkém sále, Trockij konečně uslyšel své jméno, zaslechl potlesk a klidně vystoupil na pódium. Chtěl tomuto davu, svým přátelům, ukázat, co znamená svoboda slova. Za normálních okolností by vystupující řečník nechal dav několik minut jásat, pískat a dupat nohama, aby si užil obdivu. Trockij ale neměl trpělivost s takovými americkými manýry. Místo toho je ignoroval a pustil se do řeči přímo přes potlesk. Začal prezidentem Wilsonem, nástrojem kapitalistické třídy, pak přešel ke svému hlavnímu tématu, revoluci.
"Socialistická revoluce se blíží v Evropě," prohlásil, "a Amerika musí být připravena, až přijde. Socialisté byli zaskočení, když začala válka [v roce 1914], ale nesmí přikyvovat, až přijde revoluce. Ve Francii vojáci, kteří vycházejí ze zákopů, říkají. My je dostaneme. Francouzi si myslí, že vojáci tím myslí, že dostanou Němce, že chtějí zabít dělníky v druhém zákopu. Ve skutečnosti tím ale myslí, že dostanou kapitalisty."
Trockij dále vysvětloval, že válka zpustošila Francii, Anglii a Německo. Země zbankrotovaly a lidé ztratili iluze. Byli vzrušení, připravení být odvážní, požadovat změnu, bojovat. Všechny ingredience pro povstání."Válka byla Evropě vnucená bandou dálničních lupičů zvaných diplomaté," pokračoval Trockij. "Nyní, po oceánu krve, už společnost nikdy nemohla být stejná.V zákopech se rodí revoluce a žádná síla ji nedokáže zadržet."
Většině davu se Trockého plamenný projev líbil a odměnili ho bouřlivým potleskem. Za pouhý rok zákonodárný sbor státu New York přijme zákon, podle něhož budou řeči o revoluci, jaké vedl Trockij, trestným činem, zločinem anarchie, za který hrozí pět let vězení a pokuta pět tisíc dolarů. Dosud ale vládla svoboda slova. Zatím.
Jacob Schiff na scéně
Naděje, že by se Amerika mohla vyhnout zatažení do války v Evropě, utrpěla ve středu 31. ledna 1917 velkou ránu. Německo oznámilo svůj záměr obnovit neomezenou ponorkovou válku. V praxi to znamenalo, že německé ponorky dostaly pokyn zaútočit bez varování na jakoukoli neutrální loď. A to včetně plavidel plujících pod americkou vlajkou, ať už ozbrojených, nebo neozbrojených, která se plaví do Německem vymezené válečné zóny. O tři dny později oznámil prezident Wilson svou odpověď. Při vystoupení před Kongresem Spojených států vyhlásil okamžité přerušení diplomatických vztahů s Německem.
"Nařídil jsem proto státnímu tajemníkovi, aby oznámil Jeho Excelenci německému velvyslanci, že veškeré diplomatické styky mezi Spojenými státy a Německou říší jsou přerušené, a že americký velvyslanec v Berlíně bude okamžitě odvolaný."Prezident Woodrow Wilson, 3. února 1917.
Tyto kroky jako by Američany otřásly z omámení. Z mírumilovné neutrality se trajektorie země prudce zvrtla směrem k panice a strachu. Během několika hodin po projevu prezidenta Wilsona změnil New York ráz bezpečnostních opatření. Pět set strážců vyzbrojených puškami a bajonety vyšlo z námořních záložních stanic a zaujalo pozice na pěti mostech spojujících Manhattan s Brooklynem, kde museli zastavit a prohledat všechna auta, vozy a trolejbusy. Vlečné čluny začaly slídit po East River a zastavovaly všechna plavidla, která se přiblížila na méně než padesát metrů od mostních pilířů. U paty věží Brooklynského a Manhattanského mostu se objevila děla a kulometná hnízda. Policejní detektivové se začali rozmísťovat na všech stanicích metra a policie blokovala vchody do všech veřejných budov. Požadovala od každého, kdo se pokoušel vstoupit dovnitř průkaz totožnosti.
Byly zabavené všechny německé lodě v newyorském přístavu. Bezpečnostních opatření bylo daleko více, ale je zbytečné je do podrobností rozebírat. Nechci brzdit spád příběhu, ale zároveň chci, abychom vstřebávali kontext té doby, kdy byla rodina Trockých v New Yorku. Toto se stalo zhruba dva týdny po příjezdu rodiny Trockých. Židé a Rusové byli kategoricky proti zatažení Ameriky do evropské války. Viděli v tom pomoc carovi, kterého Židé a Rusové nenáviděli. Prakticky každý z půldruhého milionu Židů a ruských emigrantů v New Yorku poznal carské pronásledování. Židé a Rusové nenáviděli cara, a proto nechtěli, aby mu Amerika pomáhala vstupem do evropské války.
Popisoval to velmi srozumitelně Benjamin Freedman, jehož projev jsem přeložil v mém dvoudílném pořadu Druhá světová válka. Velká Británie a Francie totiž potřebovaly v roce 1917 Rusko jako spojence. Prohrávaly s německou mohutnou armádou. Ruský car ale vytvořil v Evropě druhou frontu, která rozdrolila německou armádu. Tím Británie a Francie získali chatrnou kombinovanou převahu nad Německem. Díky ruskému carovi. Kdyby Amerika vstoupila do války po boku Francie a Británie, což už víme, že zařídili mezinárodní Židé, bojovala by fakticky po boku ruského cara. Amerika by pomáhala carovi. A to Židé a Rusové v Americe nemohli strpět, protože cara nenáviděli. Všichni Židé to tak cítili. Například Jacob Schiff, v té době nejvýznamnější židovský představitel v New Yorku.
Sedmdesátiletý Schiff byl předsedou Kuhn, Loeb and Company, jedné z předních investičních bank na Wall Streetu. Hrdě využíval síly své banky k protestům proti ruskému antisemitismu. Když v roce 1904 přijel do New Yorku ruský ministr financí hrabě Sergej Witte, který žádal o finanční podporu pro tehdy začínající ruskou válku proti Japonsku, Jacob Schiff se s Wittem sešel a do očí mu řekl, že dokud bude car pronásledovat Židy, bude blokovat jakékoli americké půjčky. Ještě po letech Witte psal, že se nad tímto setkáním otřásl:
"Schiff bouchl pěstí do stolu," vzpomínal Witte, "a prohlásil, že vládě, která si libuje v masakrech a nelidském pronásledování z náboženských důvodů, nelze věřit."
Rusko nakonec válku s Japonskem prohrálo. V roce 1911 prohlásil ruský ministr financí:"Naše vláda nikdy neodpustí a nezapomene, co nám ten Žid Schiff udělal."
Od vypuknutí světové války v roce 1914 Jacob Schiff opět odmítal půjčovat peníze Británii a Francii, dokud podporovaly cara. Dokonce i když jeho banka Kuhn Loeb ztrácela obchody a on osobně byl očerňovaný jako proněmecký. Místo toho přispíval skupinám, které posílaly ruským vojákům na frontě proticarskou literaturu. K Jacobu Schiffovi se podrobněji vrátím na konci tohoto cyklu. Právě on byl totiž pro ruskou revoluci klíčovou osobou. Skutečnost, že tolik Židů a Rusů podporovalo radikální hnutí jako bolševiky, menševiky, dokonce i americké socialisty, bylo pro Brity noční můrou. Co kdyby se jim podařilo svrhnout cara, a přimět Rusko k podpisu separátního míru s Německem? Británie a Francie by pak zůstaly na boj s Německem samy. Tomu bylo třeba maximálně zabránit.
Leon Trockij si užíval vzrušení. V těchto prvních dnech válečné horečky se dal na řečnickou a spisovatelskou dráhu. Stal se jedním z předních newyorských hlasatelů proti vstupu do světové války.
"Byl jsem až po krk v práci," vzpomínal, "a tudíž jsem se vůbec necítil jako cizinec."
Začátkem února Trockij promlouval k zaplněným davům v brooklynském lyceu, manhattanské Beethovenově síni, v Chrámu práce poblíž Union Square a na podobných místech. Jeho články vycházely třikrát až čtyřikrát týdně v Novém světě. Nejméně čtyři vyšly v překladu do jidiš ve Forwardu a další v němčině v newyorském Volkszeitungu. Den za dnem v projevech, sloupcích a rozhovorech u kavárenských stolků prosazoval své názory a barvitě líčil Evropu. Na pódiu dokázal Trockij hypnotizovat skupiny svou intenzitou, bystrým pohledem a rozcuchanými vlasy, bodrým přednesem v ruštině nebo němčině. Přes všechnu snahu ovšem hluk, který Trockij vyvolával, zněl jen v malém, obskurním rybníčku: v přistěhovalecké, cizojazyčné socialistické subkultuře na Manhattanu, v malém kousku amerického politického pole. Pro zbytek země jako by neexistoval. Nikdo ho neviděl. Nikdo ho neslyšel. Protože nikdy nemluvil anglicky, mainstreamové noviny ho ignorovaly.
Lenin ve Švýcarsku
Mezitím Vladimír Iljič Lenin na počátku roku 1917 neviděl mnoho důvodů k povzbuzení. Zdálo se, že se jeho politické hnutí kolem něj tříští, revoluce se zadrhla, přátelé se rozprchli. V únoru 1917 opustil se svou ženou Naděždou Krupskou Bern a přestěhoval se do Curychu, mnohem většího města. Změna prostředí však jeho vyhlídky nezlepšila. Elegantní a kulturní Curych se svým nábřežím a jezerem, divadly, kavárnami a nedalekými horami a lázněmi nabízel tak útulné útočiště před světovou válkou, jak si jen mohl přát. Lenin zde trávil většinu dní prací v městské knihovně na nové brožuře nazvané Imperialismus, nejvyšší stav kapitalismu, kterou měl dokončit v červnu.
Ve své práci Lenin čelil vlnám frustrace. V těchto dnech měl tak málo peněz, že si sotva mohl dovolit tisknout brožury, natož platit za cesty nebo knihy. Snaha udržet kontakt s lidmi přinášela neustálé bolesti hlavy. Jeho nejbližší bolševický přítel Grigorij Zinovjev žil několik hodin cesty v Bernu. Telefony byly vzácné a jejich provoz řídký, takže se musel spoléhat na poštu. Dopisy posílané do zahraničí se mohly doručovat i týdny, pokud se cestou neztratily nebo nezabavily. Zprávy pašované do Ruska nebo z Ruska trvaly déle a s ještě větším rizikem. Dokonce i jeho naděje na revoluci v Rusku dostaly tu zimu ránu. Rusko se nacházelo na pokraji zhroucení, jeho armáda byla na ústupu, vláda ochromená a nedostatek potravin ochromoval velká města. Leninovy podvratné propagandistické brožury se staly oblíbenými mezi ruskými vojáky a vězni. Zprávy z Ameriky ale naději na brzkou změnu zhatily. Pokud by Amerika vstoupila do války proti Německu, jen by to posílilo cara a jeho moc.
Lenin to viděl tak, že Rusko se buď musí rozpadnout zevnitř, nebo bude ve válce poražené. Jiná cesta neexistovala. Uprostřed všeho tohoto pesimismu byl Lenin jednoho dne v polovině února 1917 překvapený a potěšený, když obdržel dopis z Ameriky. Prostudoval obálku a snadno rozpoznal úhledné písmo: Lenin rozpoznal Alexandru Kollontajevovou, svou oblíbenou přítelkyni z Norska. Dopisu trvalo několik týdnů, než přeletěl oceán z New Yorku. Kromě drbů a zdvořilostí ale Lenin v tom, co mu Kollontajová sdělila, neviděl mnoho dobrých zpráv. V několika stručných větách Leninovi vyprávěla o incidentu v New Yorku, během něhož se spolu s Nikolajem Bucharinem snažili přesvědčit skupinu tamních klíčových levičáků, aby se oddělili od své konzervativní Americké socialistické strany a podpořili Leninovu Zimmerwaldovskou levicovou linii. Vyprávěla mu, že se jim to nepodařilo, protože prohráli spor se starým rivalem, který právě dorazil z Evropy. Lenin viděl to jméno: Trockij. Rozebírat dopis do podrobností není důležité.
Závěr
To je všechno k prvnímu dílu Agent Trockij, co uslyšíte ve druhém díle? Vypravím se do Ruska, ve kterém se začaly dít změny. Byl svržený car a nastolená přechodná nebo prozatímní vláda. Lenin i Trockij horečně uvažovali, jak se proplížit do Ruska, aby dokončili svou revoluci. Leninovi se to podařilo dříve.Trockij byl nejprve uvězněný v tehdy britském dominiu Kanadě. Po měsíci byl propuštěný. V Petrohradu se oba rivalové oťukávali, ale červencové nepokoje jejich spojení zpečetily. Ruská revoluce se dokončila 7. listopadu 1917. Jak to tak bývá, každý režim po revoluci bývá ještě brutálnější než ten předtím. To se do puntíku vyplnilo i nyní. Josif Stalin nechal nakonec Trockého zlikvidovat v Mexiku v roce 1940. V konečném rozboru se podívám na to, že vlastně většina revolucionářů v Rusku byli exulanti z Ameriky. Tedy ze zahraničí, pokud bych to měl rozšířit i na Lenina ze Švýcarska. Domácí Rusové dostali jen podřadné role, pokud vůbec nějaké. Podívám se ale na to, kdo ve skutečnosti financoval ruskou revoluci, jaké osoby stály v zákulisí a tahaly za nitky, jak se vyjádřil mistr propagandy Edward Bernays. Byly to stejné skupiny, které si za několik let po nezdařeném pokusu o rozvrat Ruska piplaly další nástroj. Adolfa Hitlera. Přinesu samozřejmě důkazy.