Druhý díl se zabývá událostmi druhé světové války a zaměřuje se na politické intriky a manévrování jednotlivých zemí a mocností, včetně Spojených států, Sovětského svazu, Velké Británie a Německa. Pořad rozebírá důvody, proč USA vstoupily do války, infiltraci americké vlády Sovětským svazem, situaci na evropské frontě a vztahy mezi Německem a Velkou Británií. Další kapitola se zaměřuje na porušování pravidel války Velkou Británií a na to, jak Stalin ovládal východní a střední Evropu.
Úvod
Úvodem předchozího prvního dílu jsem se podíval na současnou situaci a zamyslel jsem se tak trochu nad tím, kdo dnes vyvolává světové napětí a vytváří atmosféru pro vyvolávání konfliktů a válek. Ovšem úhelným kamenem prvního dílu byl třičtvrtěhodinový projev Benjamina Freedmana, který nám naprojektoval a ukázal nám v syrové nahotě, jaké skupiny a zájmy v mezinárodní geopolitické šachovnici, stály za vyvoláním první i druhé světové války. Jeho projev je naprosto šokující a vysloveně nám obrátí naruby naše historické vědomí do hlavy natlučených znalostí ze školních lavic a učebnic dějepisu. V poslední části minulého prvního dílu jsem se vypravil na pacifickou frontu a narýsoval jsem základy konfliktu PearlHarbor. Americký prezident Franklin Delano Roosevelt dobře věděl, že se chystá útok na PearlHarbor. Dokonce zprávy o chystaném útoku japonské armády byly zadržované a admirálové a generálové na Havaji je neobdrželi na rozdíl od ostatních amerických stanic na dálnném východě. Je to jedna velká falešná změť propagandou nasáklých historických kontaminací, jak Amerika byla údajně zaskočená PearlHarborem, ale ve skutečnosti to bylo přesně naopak. Američané velmi dobře věděli, co dělali, Japonsko extrémně provokovali a snažili se seč mohli, aby válku vyvolali. Přesné informace jsem prošel v minulém dílu, a budu na ně navazovat v následující kapitole.
Proč musela USA vstoupit do války?
Řada historiků a politických představitelů dospěla k závěru, že Franklin Roosevelt konspiroval, aby donutil Spojené státy vstoupit do války. Historik Harry Elmer Barnes shrnul snahy prezidenta Franklina Roosevelta o zapojení Spojených států do druhé světové války takto cituji: "Roosevelt "Spojené státy do války zatáhl lží". Zašel tak daleko, jak se jen odvážil, v nezákonných snahách, jako bylo konvojování lodí převážejících munici, aby vyprovokoval Německo a Itálii k válce proti Spojeným státům. Když se mu to nepodařilo, přešel k úspěšnému pokusu vstoupit do války zadními vrátky Japonska. Odmítl opakované a upřímné japonské návrhy, které i americký ministr zahraničí CordellHull uznal, že chrání všechny životní zájmy Spojených států na Dálném východě. Svým ekonomickým škrtáním v létě 1941 donutil Japonce k útoku na PearlHarbor. Podnikl kroky k tomu, aby velitelé PearlHarboru, generál Walter Short a admirál HusbandKimmel, neměli k dispozici vlastní dekódovací zařízení k odhalení japonského útoku. Zabránil Walteru Shortovi a HusbanduKimmelovi, aby obdrželi dekódované japonské odposlechy, které Washington zachytil a které naznačovaly, že válka může přijít každým okamžikem. Nařídil generálu George Marshallovi a admirálu Heroldu Starkovi, aby neposílali Shortovi a Kimmelovi žádné varování před polednem 7 prosince, kdy Franklin Roosevelt věděl, že jakékoliv zaslané varování bude příliš pozdě na to, aby odvrátilo japonský útok v jednu hodinu odpoledne, washingtonského času." Konec citace historika Harryho Elmera Barnese.
William Henry Chamberlain také dospěl k závěru, že Franklin Roosevelt přivedl Ameriku do války. Chamberlain napsal cituji: "Válka s Německem byla také do značné míry výsledkem iniciativy Rooseveltovy administrativy. Dohoda o torpédoborcích, zákon o půjčce, zmrazení aktiv Osy, zapojení amerického námořnictva s velkým utajením a dvojsmyslnými řečmi do bitvy o Atlantik. Tyto a mnohé podobné kroky byly zřejmým odklonem od neutrality, přestože zákon o neutralitě, který prezident přísahal dodržovat, byl stále v platnosti." Konec citace.
William Henry Chamberlain dále uvádí, že vstup Ameriky do druhé světové války byl založený na iluzích cituji: "Druhá americká křížová výprava byla výsledkem iluzí, které už zkrachovaly. Byla to iluze, že Spojeným státům kdykoli hrozilo nebezpečí invaze ze strany nacistického Německa. Byla to iluze, že Hitler usiloval o zničení britského impéria. Byla to iluze, že Čína byla schopná stát se na Dálném východě silnou, přátelskou a na Západ orientovanou mocností. Byla to iluze, že silný Sovětský svaz v oslabené a zbídačené Eurasii bude silou míru, smíru, stability a mezinárodní spolupráce. Byla to iluze, že zlo a nebezpečí spojené s totalitarismem lze odstranit bezpodmínečnou podporou jedné formy totalitarismu proti jiné. Byla to iluze, že kombinace appeasementu a osobního šarmu může rozplynout plány na dobytí a ovládnutí, které byly hluboce zakořeněné v ruských dějinách a komunistické filozofii. Konec citace.
Historik Klaus Fischer píše, že Franklin Roosevelt v roce 1941 provedl řadu opatření, která připravila Spojené státy na vstup do druhé světové války cituji:
"Rooseveltova opatření proti Německu i Japonsku byla pozitivně provokativní, včetně už zmíněných programů cash and carry, lend-lease, neutrálních zón, obnovení branné povinnosti, zvýšení prostředků na obranu a tajných válečných plánů. V březnu 1941 Franklin Roosevelt informoval Brity, že si mohou nechat opravit své lodě v amerických docích, a tentýž měsíc prezident nařídil zabavení všech plavidel Osy v amerických přístavech. Dne 10. dubna Roosevelt rozšířil bezpečnostní zónu až k východnímu pobřeží Grónska a vyjednal s dánským úředníkem, který neměl souhlas své domovské vlády, využití vojenských základen na ostrově. Připočteme-li k tomu různé hospodářské sankce, které prezident uvalil na Japonsko, těžko se vyhneme závěru, že Franklin Roosevelt připravoval národ na válku." Konec citace historika Klause Fischera.
ClareBootheLuceová, na republikánském sjezdu v roce 1944 překvapila mnoho lidí výrokem, že Franklin Roosevelt "obelhal americký lid do války, protože ho do ní nedokázal dovést". Jakmile se toto tvrzení ukázalo jako pravdivé, Rooseveltovi stoupenci ho přestali popírat. Místo toho tvrdili, že Franklin Roosevelt byl nucený lhát, aby zachránil svou zemi a zbytek světa.
Sir Oliver Lyttelton, britský ministr výroby v Churchillově kabinetu, potvrdil, že Spojené státy nebyly do války nucené. V projevu před Americkou obchodní komorou v Londýně v roce 1944, Oliver Lyttelton prohlásil cituji: "Japonsko bylo vyprovokované k útoku na Američany v PearlHarboru. . . . Je parodií na dějiny tvrdit, že Amerika byla k válce donucená."
Pouhý den po útoku, 8. prosince 1941 pronesl republikán HamiltonFish v americkém Kongresu první projev, ve kterém žádal o vyhlášení války Japonsku. HamiltonFish později řekl, že kdyby věděl, čím Franklin Roosevelt vyprovokoval Japonsko k útoku, nikdy by o vyhlášení války nepožádal. HamiltonFish prohlásil cituji: "Franklin Delan Roosevelt úmyslně přiměl Japonsko k válce. Roosevelt byl hlavním podněcovatelem a rozněcovatelem, který zapálil rozbušku války, k čemuž mu napomáhalo pět členů jeho válečného kabinetu. Všichni si byli jistí, že Japonci zahájí válku nevyhlášeným strategickým útokem. Roosevelt se svými četnými předvolebními sliby a také programem národní platformy Demokratické strany proti intervenci svázal do nerozbitných mírových uzlů. Existovalo jen jedno východisko vyprovokovat Německo nebo Japonsko k útoku. Všemožně se snažil podnítit Němce k útoku, ale marně. Konvoj lodí a rozkaz střílet na potkání byly otevřenou a nestoudnou snahou prezidenta zatáhnout zemi do války proti Německu, ale Hitler se tomuto lákadlu vyhnul. Zpoždění a faktické odmítnutí informovat našeho havajského velitele je nepochopitelné, ledaže by šlo o součást lživého a domluveného plánu mlčení. Tragédie PearlHarboru spočívá na Rooseveltovi nejen kvůli nechvalně proslulému válečnému ultimátu, ale i kvůli tomu, že nezajistil, aby HusbandKimmel a Walter Short byli informovaní o japonské odpovědi na ultimátum." Konec výroku republikána HamiltonaFishe.
Dokonce i Rooseveltovi přátelsky naladění životopisci připouštějí, že až do posledního roku, kdy ho tížila fyzická nemoc, nebyl Roosevelt nikdy tak šťastný jako během druhé světové války. Po konferenci v Casablance napsal Franklin Roosevelt dopis Jiřímu šestému cituji: "Skutečně silné setkání. Pokud jde o mě a pana Churchilla, nemusím Vám říkat, že jsme dokonale sehraný tým v postroji i mimo něj, a mimochodem jsme si spolu užili spoustu legrace, jako vždycky." Konec citace.
Sovětský Svaz: Infiltrace americké vlády
Válka Američanů s Japonskem měla ovšem další překvapivý rozměr. Tím, kdo výrazně přispěl k vyostření situace, a vyprovokování války Američanů s Japonskem, byl překvapivě samotný Sovětský Svaz, který měl na vlivném postu americké vlády svého agenta. Tím sovětským agentem v Americe byl Harry DexterWhite. Harry DexterWhite, u něhož bylo později prokázané, že byl sovětským agentem, uskutečnil misi, jejímž cílem bylo vyprovokovat Japonsko k válce se Spojenými státy. Když ministr zahraničí CordellHullumožnil mírotvorcům v Rooseveltově administrativě sestavit modus vivendi, který měl reálný potenciál, sovětský agent Harry DexterWhite vypracoval desetibodový návrh, u kterého bylo více než jasné, že ho Japonci s jistotou odmítnou. White předal kopii svého návrhu americkému ministru zahraničí CordelluHullovi a tato konečná americká nabídka, takzvaná "Hullova nóta", byla Japoncům předložená zhruba týden před útokem 26. listopadu 1941.
Hullova nóta, která vycházela ze dvou memorand sovětského agenta Harryho DexteraWhitea, byla z hlediska Japonců vyhlášením války. Hullova nóta zničila jakoukoli možnost mírového urovnání s Japonci a vedla k japonskému útoku na PearlHarbor. Historik John Koster v této souvislosti napsal cituji: "Harry DexterWhite, jednající na příkaz sovětské rozvědky, zatahal za nitky, díky kterým CordellHull a [expert ministerstva zahraničí pro záležitosti Dálného východu] Stanley Hornbeck předali Japoncům ultimátum, které se rovnalo vyhlášení války. A to v době, kdy japonský kabinet i americká armáda zoufale toužily po míru. Jen má vsuvka, tady historik John Koster zřejmě neměl informace o pletichách Franklina Roosevelta, který enormně chtěl vyprovokovat Japonce k napadení Ameriky, takže o Americe toužící po míru nemohla být ani řeč. Tady vidíme, jak je důležité kombinovat informace a vázat je na sebe, abychom se dopátrali komplexního zarámování té doby, ale pokračujme dále v citaci historika Johna Kostera: "Harry DexterWhite přesně věděl, co dělá. Samotný muž zůstává záhadou, ale dokumenty mluví samy za sebe. Harry DexterWhite nám dal PearlHarbor." Konec citace.
Sověti nasadili do Rooseveltovy administrativy i řadu dalších agentů. Například Harold Glasser, člen Morgenthauova štábu ministerstva financí, poskytoval Sovětům zpravodajské informace z ministerstva války a Bílého domu. Glasserovy zprávy považovala sovětská rozvědka NKVD za tak důležité, že 74 zpráv vytvořených na základě jeho materiálů šlo přímo Josefu Stalinovi. Jeden historik napsal o sovětské infiltraci do americké vlády a jejím vlivu na Roosevelta cituji: "Tito špióni a stovky dalších amerických agentur té doby, včetně armády a OSS, předchůdkyně CIA, pronikli do administrativy ve Washingtonu a nakonec i do Bílého domu kolem Franklina Roosevelta. Ten byl v podstatě v sovětské kapse. Josefa Stalina obdivoval, a usiloval o jeho přízeň. Ať už měl pravdu, nebo ne, považoval Sovětský svaz za nepostradatelný ve válce, rozhodující pro nastolení světového míru po ní, a chtěl, aby se se Sověty zacházelo v rukavičkách. Franklin Roosevelt byl ohromený. Rusové by sotva mohli udělat něco lepšího, kdyby byl sovětským špionem. Konec citace.
Otevření sovětských archivů v roce 1995 odhalilo, že do americké vlády proniklo více než 300 členů nebo příznivců komunistické strany. Tito špioni, kteří pracovali v Lend-Lease, na ministerstvu financí, ministerstvu zahraničí, v kanceláři prezidenta, v kanceláři viceprezidenta a dokonce i v amerických zpravodajských operacích, se neustále snažili posunout americkou politiku prosovětským směrem. Během druhé světové války mělo několik těchto sovětských špionů dobré postavení k ovlivňování americké politiky. Zejména na schůzkách v Teheránu a na Jaltě ke konci druhé světové války dokázali sovětští špioni ovlivnit Franklina Roosevelta, aby učinil obrovské ústupky Sovětskému svazu.
Evropská fronta: Sovětský Svaz
Prezident Franklin Delano Roosevelt napsal 26. srpna 1944 ministru války Henrymu Stimsonovi: "Příliš mnoho lidí zde i v Anglii zastává názor, že německý národ jako celek není odpovědný za to, co se stalo, že za to může jen několik nacistických vůdců. To se bohužel nezakládá na pravdě. Německému lidu jako celku musí být vnuceno, že celý národ byl zapojený do bezprávného spiknutí proti slušnosti moderní civilizace." Konec citace. Ve skutečnosti to byl americký prezident Franklin Roosevelt a ostatní spojenečtí vůdci, kdo se podílel na bezprávném spiknutí proti slušnosti moderní civilizace.
Josef Stalin přijal od roku 1927 tři pětileté plány, jejichž cílem bylo učinit ze Sovětského svazu zdaleka největší vojenskou mocnost na světě. To dokresluje, jakým byl ve skutečnosti Stalin neskutečným stratégem na geopolitické šachovnici. Tento jeho aspekt je současnou moderní historií naprosto potlačovaný. Josef Stalin také zosnoval spiknutí s cílem rozpoutat velkou válku v Evropě tím, že zatáhl Velkou Británii a Francii do války proti Německu a dalším zemím. Stalinův plán spočíval v likvidaci jednoho nepřítele rukou druhého nepřítele. Věrné klasickému přísloví dva se perou, třetí se směje. Pokud by Německo vstoupilo do války s Velkou Británií a Francií, vstoupily by do války i další země a následovala by velká zkáza v Evropě. Evropa se bude rvát s Německem, přitom všechny země by vykrvácely včetně Německa. Stalin se ovšem přepočítal a Německo pozoruhodně vyhrálo bleskové války Blitzkrieg v Polsku, Holandsku, Belgii i poté Francii. Sovětský svaz by pak mohl vtrhnout do Evropy a snadno ovládnout celý kontinent.
Josef Stalin se poprvé pokusil rozpoutat velkou válku v Evropě v roce 1936 během občanské války ve Španělsku. Stalinovi političtí agenti, propagandisté, diplomaté a špioni ve Španělsku křičeli rozhořčením, že ve Španělsku umíraly děti, zatímco Velká Británie a Francie nic nedělaly. Stalinovým agentům se však nepodařilo rozšířit válku za hranice Španělska. Velká Británie a Francie zůstaly nečinné. Koncem roku 1938 Josef Stalin zastavil veškerou protihitlerovskou propagandu, aby Hitlera uklidnil a povzbudil ho k útoku na Polsko. Stalin si nakonec vynutil válku v Evropě podpisem dohody Molotov-Ribbentrop. Britská a francouzská delegace přijely 11. srpna 1939 do Moskvy, aby projednaly společný postup proti Německu. V průběhu jednání britští a francouzští delegáti Sovětům sdělili, že pokud Německo napadne Polsko, Velká Británie a Francie vyhlásí Německu válku. To byla informace, kterou Josef Stalin potřeboval vědět. Dne 19. srpna 1939 Josef Stalin rozhovory s Velkou Británií a Francií přerušil a německému velvyslanci v Moskvě sdělil, že chce dosáhnout dohody s Německem. Německo a Sovětský svaz poté podepsaly dohodu Molotov-Ribbentrop, jejímž výsledkem bylo zničení a rozdělení Polska. Dohoda Molotov-Ribbentrop je pozoruhodná tím, že Adolf Hitler opakovaně prohlašoval, že nenáviděl komunismus a nedůvěřoval vůdcům Sovětského svazu cituji: "Nikdy nesmíme zapomenout, že současní vládci Ruska jsou krvelační zločinci, že tu máme spodinu lidstva, která, zvýhodněná okolnostmi tragické chvíle, ovládla velký stát, z čiré krvežíznivosti ponížila a vyhubila miliony vzdělaných lidí a že nyní už téměř deset let vládne s takovou divokou tyranií, jakou dosud nikdo nepoznal. Nesmíme zapomínat, že tito vládci patří k národu, ve kterém se spojuje nejbestiálnější krutost se schopností umné lži a který se dnes více než kdy jindy domnívá, že je povolán vnutit svůj krvavý despotismus zbytku světa. Nesmíme zapomínat, že mezinárodní Žid, který je dnes absolutním pánem Ruska, nepohlíží na Německo jako na spojence, ale jako na stát odsouzený ke stejné zkáze jako Rusko. Člověk nevytváří spojenectví s partnerem, jehož jediným cílem je zničení jeho spolubojovníka. Především se neuzavírají spojenectví s lidmi, kterým není žádná smlouva svatá, protože se po této zemi nepohybují jako lidé čestní a upřímní, ale jako představitelé lži a podvodu, zlodějny, loupeže a loupežnictví. Člověk, který si myslí, že se může zavázat smlouvou s parazity, je jako strom, který se domnívá, že může uzavřít výhodnou smlouvu s břečťanem, který ho obklopuje." Konec citace výroku Adolfa Hitlera.
Hitler v knize Mein Kampf uvádí cituji: "Všichni jsme se snažili o to, abychom se dostali do bezpečí: "Proto by uzavření spojenectví s Ruskem bylo signálem k nové válce. A jejím výsledkem by byl konec Německa." Konec citace.
Svou nedůvěru vůči Sovětskému svazu Adolf Hitler zopakoval v rozhovoru s britským velvyslancem NevilemHendersonem 3. března 1938. Hitler v tomto rozhovoru prohlásil, že jakékoli omezení zbrojení závisí na Sovětském svazu. Hitler poznamenal, že tento problém byl obzvláště obtížný "tím, že člověk může důvěřovat víře ve smlouvy barbarského tvora, jakým byl Sovětský svaz, stejně jako divoch chápe matematické vzorce. Jakákoli dohoda se Sovětským Svazem byla zcela bezcenná." Konec citace. Adolf Hitler dodal, že bylo nemožné mít například důvěru v jakoukoli sovětskou dohodu o nepoužívání jedovatého plynu.
Tato Hitlerova prohlášení v knize Mein Kampf a při setkání s NevilemHendersonem byla prozíravá. Josef Stalin už totiž od dvacátých let 20. století spřádal plány na ovládnutí celé Evropy. Stalinovi a Sovětskému svazu se nedalo věřit, že dodrží jakoukoli mírovou dohodu. Adolf Hitler se však přesto rozhodl uzavřít dohodu Molotov-Ribbentrop, protože zoufale toužil ukončit zvěrstva páchaná na etnických Němcích v Polsku. Adolf Hitler doufal, že dohoda Molotov-Ribbentrop zabrání Velké Británii a Francii vyhlásit Německu válku. To se ale nestalo. Hitler podepsal dohodu Molotov-Ribbentrop také proto, že jednání, která probíhala mezi Velkou Británií, Francií a Sovětským svazem, nabyla pro Německo hrozivého charakteru. Hitler byl postavený před alternativu nechat se obklíčit touto masivní alianční koalicí, tedy Francií Británií a Sověty, nebo ji ukončit diplomatickou cestou. Pakt o neútočení Molotov-Ribbentrop zabránil tomu, aby Německo bylo těmito třemi mocnostmi obklíčené. Josef Stalin zůstal mimo válku v Evropě, kterou zosnoval. Stalin udržoval válku v Evropě tím, že dodával Německu tolik potřebné zásoby. Paradoxně zásoby Hitlerovi dodávali i Američané z čistě obchodních důvodů, ať ropu od rockefellerovy Standard Oil, tak i armádní vozidla, trupy a motory do letadel a další vojenskou výbavu. Hitlerovo rychlé vítězství nad Francií ovšem zabránilo rozsáhlému zničení Evropy, ve které Josef Stalin doufal. Stalin totiž doufal, že Německo vykrvácí na válce s Francií, která se bude bránit mnohem déle a mnohem silněji. Německo ale Francii podařilo za překvapivě krátkou dobu. S tím Stalin nepočítal. Stalin nechtěl silné Německo, ale chtěl Německo vehnat do válek, aby vykrvácelo spolu s Francií i Británií. Oslabená Evropa by se mu pak lépe a snázeji podvolila.
Vjačeslav Michajlovič Molotov byl v listopadu 1940 vyslaný do Německa, aby oznámil nové územní požadavky Sovětského svazu v Evropě. Tyto nové územní požadavky fakticky ukončily dohodu Molotov-Ribbentrop. Adolf Hitler byl nucený 22 června 1941 zahájit preventivní útok, aby zabránil Sovětskému svazu dobýt celou Evropu. Sovětské válečné úsilí na evropském bojišti druhé světové války bylo obrovské. Většina historiků podceňuje neuvěřitelnou sílu sovětské armády. Jak uvádí historik Norman Davies cituji: "Sovětské válečné úsilí bylo tak ohromující, že nestranní historici v budoucnu pravděpodobně nebudou hodnotit britský a americký příspěvek k evropskému divadlu jako něco víc než podpůrnou roli. Poměr nebyl padesát na padesát, jak mnozí naznačují, když hovoří o závěrečném útoku na nacistické Německo z Východu a Západu. Dříve nebo později si lidé budou muset zvyknout na to, že sovětská role byla obrovská a západní role byla úctyhodná, ale skromná." Konec citace historika Normana Daviese.
Hitler a Velká Británie
Postava Winstona Churchilla byla klíčovou pro průběh celé druhé světové války. Ovšem historické materiály hovoří jinak než školní poznatky v učebnicích dějepisu. Jeden z ústředních bodů Churchillova myšlení souvisel s miliardovými investicemi britského impéria na Dálném východě. Všechno se soustřeďovalo kolem obchodu s opiem a podobných výnosných obchodů. Churchill měl zjevně zájem o velké peníze ve svém nejbližším okolí, s jehož přízní a pomocí se chtěl stát premiérem Britského království. 3. září 1937 Winston Churchill zveřejnil článek s názvem "Zraněný drak", čímž myslel Čínu. Napsal v něm cituji: "Žádná mocnost, leda po dlouhých přípravách, by nemohla Japonsku ve Žlutém moři vnutit svou vůli. Pokud by Spojené státy a Velká Británie jednaly společně po několik let. pokud by je podpořilo sovětské Rusko, nepochybně by bylo možné učinit představení, kterým by Japonsko muselo ustoupit. Vytvořili jsme v Číně velké podniky a podniky, které Číňanům přinesly jen dobro." Konec citace.
Tato slova jasně ukazují Churchillovu touhu po velkém spojenectví mezi Anglií, USA a Sovětským svazem dva roky před vypuknutím války. Churchill v roce 1937 jasně zaměřil svou pozornost na ochranu velkého byznysu v Číně a v téže větě dodal cituji: "Chce-li Evropa mluvit s Východem, bude muset nejprve vyčistit své domácí linie." Konec citace.
Tato jediná věta prozrazuje celou Churchillovu válečnou politiku. Chtěl "vyčistit" Evropu, což znamenalo znemožnit jakékoliv společné úsilí, které by prospělo celému kontinentu a přineslo nový řád. Chtěl udržet bezmocnost a roztříštěnost civilizovaných evropských států. Po "vyčištění" Evropy a po vykořisťování Indie a Blízkého východu chtěl Churchill celý Dálný východ podřídit City a Wall Streetu.
Někoho možná překvapí, že samotný Adolf Hitler ve skutečnosti nikdy nechtěl válku s Velkou Británií. Pro Hitlera byla Velká Británie přirozeným spojencem Německa a národem, který nejvíce obdivoval. Hitler neměl žádné ambice proti Británii nebo jejímu impériu a všechny zachycené záznamy to pevně potvrzují. Mělo to být jakési souručenství Germánů a Anglosasů, o kterém Adolf Hitler snil. Pro mnohé z nás, kteří jsme odkojení školními namemorovanými znalostmi, nebo nekonečnými televizními dokumenty o druhé světové válce, které se nám vsákly do našeho mentálního vědomí, je to naprosto neuvěřitelná situace, které jen těžko můžeme věřit. Ale uvedu nepopiratelná fakta, a pokud jsme jen trochu přemýšliví, naše archetypální znalosti budeme mít odvahu přehodnotit, a odpoutat se od zažitých a dokola drilovaných klišé a historických kontaminací. Právě o těchto historických kontaminacích, které nás často ovlivní na celý život, jsem hovořil v prvním díle trojdílné série Média a propaganda. Ve skutečnosti se ve Velké Británii utvořila velká pronacistická klika, která s Hitlerem sympatizovala. Jedním z největších podporovatelů Adolfa Hitlera, který se s ním dokonce setkal, byl anglický král vévoda z Windsoru Eduard osmý, strýc panovnice Alžběty druhé. Ten potom utekl do Španělska, pak Portugalska a na Bahami, ovšem v sympatiích k Hitlerovi zůstal nezlomný. Spojení s Nacismem je v anglické královské rodině dodnes naprosté tabu. A nejen tam, ale i v debatách všeobecně. Za další. Herman Göring a jeho letadla potřebovala přídavnou směs do leteckého benzínu olovo tetraethil. A tehdy přišla dceřiná společnost Rockefellerovy Standard Oil v Londýně, která dodala Nacistům tuto olověnou příměs do paliva v hodnotě 20 milionů dolarů. Tedy Londýn otevřeně zásoboval Nacisty příměsí do leteckého paliva za tehdy neuvěřitelných 20 milionů dolarů. To bylo v létě 1938. Za další. Do roku 1938 tedy před Mnichovskou zradou, se našim politikům podařilo převézt zhruba polovinu našeho zlatého pokladu zejména do Velké Británie. Polovina československého zlatého pokladu byla uskladněná v Bank ofEngland, kdy si naši politici mysleli, že tam zůstane v bezpečí před Nacisty. 30. září 1938 přišel osudový Mnichov, 15. března 1939 obsadili Nacisté Čechy a Moravu. Nacisté se okamžitě zmocnili zlata uloženého v našich sejfech. To jim ale pochopitelně nestačilo. Proto požádali prostřednictvím Národní banky pro Čechy a Moravu, což byla bývalá Národní banka československá, o zlato uložené v sejfech Bank ofEngland. A představte si, že tato banka, tedy Bank ofEngland, kupodivu okamžitě vydala Nacistům zhruba polovinu našeho deponovaného zlata, zhruba 23 tun. Takové chucpe! Naši představitelé převezli zlato do Velké Británie v přesvědčení, že tady bude v bezpečí, a pak najednou Bank ofEngland vydá bez mrknutí oka 23 tun našeho deponovaného zlata. Proč myslíte, že Rudolf Hess odletěl 10. května 1941 do Velké Británie, ve které chtěl dojednat mír? Oficiální mytologie tvrdí, že do Anglie odletěl bez vědomí Hitlera. Pravda je ale taková, že byl tajným vyslancem Adolfa Hitlera, který chtěl s Británií dohodnout mír. Byl to poslední zoufalý pokus Hitlera, jak urovnat spor s Brity, který nevyšel. Rudolf Hess nikdy nepromluvil, nebylo mu to dovoleno. Když zkoumáme jednotlivé události, vidíme jasně obrysy souručenství germánů a anglosasů, o kterém Adolf Hitler snil. To dokumentuje i britský historik A J P Taylor cituji: "V letech 1938 a 1939, tedy v posledním mírovém roce, vydalo Německo na zbrojení asi 15 % svého hrubého národního produktu. Britský podíl byl téměř přesně stejný. Německé výdaje na zbrojení byly po Mnichovu skutečně snížené, a zůstaly na této nižší úrovni, takže například britská výroba letadel byla v roce 1940 daleko před německou. Když v roce 1939 vypukla válka, mělo Německo 1450 moderních stíhacích letadel a 800 bombardérů; Velká Británie a Francie měly 950 stíhaček a 1300 bombardérů. Němci měli 3500 tanků; Velká Británie a Francie jich měly 3850. V každém případě spojenecké zpravodajské služby odhadovaly německou sílu na více než dvojnásobek skutečného počtu. Jako obvykle se mělo za to, že Hitler plánoval a připravoval velkou válku. Ve skutečnosti tomu tak nebylo." Konec citace britského historika A J P Taylora. Z toho co vím, bych část tohoto historika nepovažoval za dost relevantní, protože Adolf Hitler už cvičil své jednotky v Sovětském Svazu, když v samotném Německu to provádět nemohl kvůli dohodám po první světové válce, navíc ho Američané mohutně zásobovali a podporovali, čili mašinérie nacistického zbrojení byla mohutná. V tomto se britský historik A J P Taylor při vší úctě mýlí. V čem se ale nemýlí, byla touha Adolfa Hitlera o mírové dohodě s Velkou Británií.
Adolf Hitler byl dokonce ochotný uzavřít mír, jakmile Velká Británie a Francie vyhlásily Německu válku. Hitler se svěřil svému nejbližšímu okolí cituji: "Pokud se na naší straně vyhneme všem válečným aktům, celá záležitost se vypaří. Jakmile potopíme nějakou loď a oni budou mít značné ztráty, tamní válečná strana nabere na síle." Konec citace. Hitler učinil 6 října 1939, tedy měsíc po napadení Polska, Britům mírovou nabídku, která byla rychle odmítnutá. Vedoucí představitelé Sovětského svazu, kteří si přáli všeobecnou evropskou válku, si nepochybně oddechli, když Britové Hitlerovu nabídku rychle odmítli. Adolf Hitler snil o anglo-německém spojenectví i v době, kdy bylo Německo ve válce s Velkou Británií. Hitlerův životopisec Alan Bullock uvádí cituji: "I během války Hitler vytrvale věřil, že spojenectví s Německem bylo v zájmu samotné Británie, neustále vyjadřoval lítost nad tím, že Britové byli tak hloupí, že to neviděli, a nikdy se nevzdal naděje, že se mu podaří překonat jejich tvrdohlavost a přesvědčit je, aby jeho názor přijali." Konec citace.
Německá ofenziva proti Dunkerque byla zastavená Hitlerovým rozkazem 24. května 1940. Německý polní maršál Gerd von Rundstedt trval na tom, že měl Hitlerovými pokyny svázané ruce. Hitler hovořil s von Rundstedtem a dvěma klíčovými muži svého štábu. Generálem Georgem von Sodensternem a GuentheremBlumentrittem. Jak popsal generál Blumentritt cituji: "Hitler nás pak ohromil tím, že s obdivem mluvil o britském impériu, o nutnosti jeho existence a o civilizaci, kterou Británie přinesla světu. Řekl, že jediné, co od Británie chtěl bylo, aby uznala postavení Německa na kontinentu. Návrat ztracených německých kolonií by byl žádoucí, ale ne nezbytný, a dokonce by nabídl, že Británii podpoří vojsky, pokud by se někde dostala do potíží." Konec citace německého generála.
Hitler také řekl své přítelkyni FrauTroostové cituji: "Krev každého jednotlivého Angličana je příliš cenná na to, aby byla prolita. Naše dva národy patří k sobě, rasově i tradičně. To je a vždy bylo mým cílem, i když to naši generálové nedokážou pochopit." Konec citace.
Hitler ve svém testamentu 26. února 1945 uvedl cituji: "Všichni jsme se snažili o to, abychom se dostali do Německa: "Churchill zcela nedokázal ocenit sportovního ducha, jehož důkaz jsem podal tím, že jsem se zdržel vytvoření nenapravitelné trhliny mezi námi a Brity. Skutečně jsme se zdrželi jejich vyhlazení u Dunkerque. Měli jsme je přimět, aby si uvědomili, že přijetí jimi nastolené německé hegemonie v Evropě, tedy stavu, proti jehož uskutečnění se vždy stavěli, ale který jsem bez jakýchkoli potíží realizoval, jim přinese neocenitelné výhody." Konec citace.
Poté, co mu Hitler daroval Dunkerque, Winston Churchill to odmítl uznat. Churchill místo toho označil evakuaci britských vojáků z pláží Dunkerque za hrdinský zázrak, kterého dosáhlo britské námořnictvo. Winston Churchill se stal ještě bojovnějším ve svém odhodlání pokračovat ve válce. Hitlerovo přání zachovat britské impérium se projevilo i při jiné příležitosti, kdy byla vojenská situace Spojenců na dně. Když Francie apelovala na příměří, Joachim von Ribbentrop v přísně soukromém rozhovoru s italským ministrem zahraničí hrabětem GaleazzemCianem shrnul Hitlerův postoj k Velké Británii následovně: "Podle názoru Vůdce je existence britského impéria, jako prvku stability a sociálního řádu ve světě, velmi užitečná. Za současného stavu věcí by bylo nemožné nahradit ji jinou, podobnou organizací. Proto si Vůdce – jak také nedávno veřejně prohlásil – nepřeje zničení Britského impéria. Žádá jen, aby se Anglie vzdala některých svých statků. Za těchto podmínek by byl Hitler ochotný přistoupit na dohodu." Konec citace.
Po Dunkerque Joachim von Ribbentrop napsal, že Adolf Hitler byl nadšený rychlým uzavřením míru s Anglií. Hitler nastínil mírové podmínky, které byl připravený Britům nabídnout: "Půjde jen o několik bodů a prvním bodem je, že mezi Anglií a Německem nesmí být učiněno nic, co by jakkoli narušilo prestiž Velké Británie. Za druhé, Velká Británie nám musí vrátit jednu nebo dvě naše staré kolonie. To je jediná věc, kterou chceme." Konec citace.
25. června 1940 Adolf Hitler telefonoval Josephu Goebbelsovi, aby mu vyložil podmínky dohody s Velkou Británií. Joseph Goebbels si zapsal do svého deníku: "Vůdce . . věří, že [britské impérium] musí být zachováno, pokud je to možné. Pokud se totiž zhroutí, pak ji nezdědíme my, ale převezmou ji cizí, a dokonce nepřátelské mocnosti. Pokud si to však Anglie nepřeje jinak, pak musí být sražená na kolena. Vůdce by však souhlasil s mírem na následujícím základě: Anglie odejde z Evropy, kolonie a mandáty se vrátí. Reparace za to, co nám bylo po světové válce ukradeno." Konec citace z deníku Josepha Goebelse.
Po pádu Francie v červnu 1940 Adolf Hitler převzal iniciativu k ukončení války. Ve vítězném projevu 19. července 1940 Hitler prohlásil, že nikdy nebylo jeho záměrem zničit nebo dokonce poškodit britské impérium. Hitler učinil obecnou mírovou nabídku následujícími slovy cituji: "V této hodině považuji za svou povinnost před svým svědomím znovu apelovat na zdravý rozum ve Velké Británii stejně jako kdekoli jinde. Domnívám se, že jsem v pozici, kdy mohu tento apel učinit, neboť nejsem poražený, který prosí o laskavost, ale vítěz, který mluví ve jménu rozumu. Nevidím žádný důvod, proč by tato válka měla pokračovat. Konec citace výroku Adolfa Hitlera.
Po tomto projevu následovala soukromá diplomatická uvítání Velké Británie prostřednictvím Švédska, Spojených států a Vatikánu. Není pochyb o tom, že Hitler toužil válku ukončit. Ale Winston Churchill byl ve válce s cílem zničit Německo. Churchillovi nešlo o záchranu britského impéria před zničením. Britský ministr zahraničí lord Halifax si také přál pokračování války a smetl ze stolu to, co nazval Hitlerovou "výzvou ke kapitulaci podle jeho, rozumějme Hitlerovy vůle. Hitlerova mírová nabídka byla oficiálně odmítnutá 22. července 1940.
Alan Clarke, pomocník Margaret Thatcherové v oblasti obrany, se domnívá, že pouze Churchillova posedlost Hitlerem a "cílevědomé odhodlání udržet válku" mu zabránily přijmout nabídku Německa na ukončení války v roce 1940 cituji: "Bylo několik příležitostí, kdy rozumný vůdce mohl od Německa získat nejprve rozumné, pak vynikající podmínky. Hitler skutečně nabídl mír v červenci 1940 před zahájením bitvy o Británii. Po vítězství RAF byly německé podmínky stále k dispozici, nyní převážily více ve prospěch Británie." Konec citace.
14. srpna 1940, během bitvy o Británii, si Hitler povolal své polní maršály do říšského kancléřství, aby na ně zapůsobil, že vítězství nad Británií nesmělo vést k rozpadu britského impéria cituji:
"Německo neusiluje o rozbití Británie, protože z toho nebude mít prospěch Německo, ale Japonsko na východě, Rusko v Indii, Itálie ve Středomoří a Amerika ve světovém obchodu. Proto je mír s Británií možný – ale ne, dokud je Churchill premiérem. Musíme se tedy podívat, co dokáže Luftwaffe, a počkat na případné všeobecné volby." Konec citace Adolfa Hitlera.
Hitler nadále hledal způsob, jak ukončit válku s Brity. Jak jsem už zmínil, 10. května 1941 odletěl zástupce vůdce Rudolf Hess v Messerschmittu 110 do Skotska, aby se pokusil vyjednat mírové urovnání s Velkou Británií. 11. května 1941 sdělil Rudolf Hess vévodovi z Hamiltonu, proč odletěl do Skotska cituji: "Jsem na humanitární misi. Vůdce nechce porazit Anglii a chce zastavit boje." Tohle prosím pěkně prohlásil Rudolf Hess.
Ačkoli nelze prokázat, že Rudolf Hess odletěl do Skotska s Hitlerovým vědomím a souhlasem, dostupné důkazy naznačují, že tomu tak bylo. Vztah mezi Rudolfem Hessem a Adolfem Hitlerem byl natolik blízký, že lze logicky předpokládat, že by Rudolf Hess nepodnikl tak důležitý krok, aniž by o tom nejprve informoval Adolfa Hitlera. Rudolf Hess měl také po celou dobu 40 let věznění ve věznici Spandau zakázáno o své misi otevřeně hovořit. Tento "příkaz mlčení" byl zjevně vydaný proto, že Rudolf Hess věděl věci, které by v případě, že by se o nich veřejnost dozvěděla, byly pro spojenecké vlády velmi nepříjemné.
Po vyhlášení spojenecké politiky bezpodmínečné kapitulace na tiskové konferenci v Casablance 23. ledna 1943 bylo mírové urovnání války nemožné. Spojenecká politika bezpodmínečné kapitulace zajistila, že válka bude vedená až do svého hořkého konce. Maurice Hankey, zkušený britský státník, shrnul účinek politiky bezpodmínečné kapitulace takto cituji:
Válka tím zhořkla, boj až dokonce to učinilo nevyhnutelným. Přibouchlo to dveře možnosti, aby kterákoli ze stran nabídla podmínky nebo zahájila jednání. Dodalo to Němcům a Japoncům odvahu k zoufalství, posílilo to Hitlerovu pozici "jediné naděje" Německa. Napomohlo to Goebbelsově propagandě a učinilo to nevyhnutelným vylodění v Normandii a následný strašlivě vyčerpávající a ničivý postup severní Francií, Belgií, Lucemburskem, Holandskem a Německem. Prodloužení války umožnilo Josefu Stalinovi obsadit celou východní Evropu, rozeznít železnou oponu a realizovat tak jedním tahem velkou část svých proklamovaných cílů proti takzvanému kapitalismu, do něhož zahrnoval i sociální demokracii. Nejen nepřátelské země, ale téměř všechny země byly touto politikou vykrvácené, což nás všechny, s výjimkou Spojených států amerických, zanechalo zbídačené a v zoufalé situaci. Bohužel ani tato politika, tolik odporující duchu Kázání na hoře, nijak neposílila morální postavení spojenců." Konec citace britského státníka Maurice Hankeyho.
Německý ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop řekl americkému poslanci HamiltonuFishovi, kterého jsem tu už zmínil v souvislosti s PearlHarborem, že spolupráce mezi Anglií a Německem byla nezbytná pro udržení míru. Hitler dokonce "nabídl, že dá britské vládě k dispozici patnáct německých armádních divizí a celé loďstvo, aby v případě války kdekoli na světě podpořily její impérium". Americký republikán HamiltonFish tomuto von Ribbentropovu prohlášení tehdy nevěřil, ale o několik let později bylo doložené.
Adolf Hitler vyjádřil švédskému průzkumníkovi Svenu Hedinovi své podivení nad tím, že Velká Británie odmítla přijmout jeho mírové nabídky. Adolf Hitler měl pocit, že Britům opakovaně podal ruku k míru a přátelství, a oni mu pokaždé v odpověď vytřeštili zrak. Hitler prohlásil cituji: "Přežití britského impéria je i v zájmu Německa, protože pokud Británie ztratí Indii, my tím nic nezískáme." Konec citace.
Dokonce i diplomat z Churchillovy vlastní Konzervativní strany přiznal: "Celému světu se Churchill jevil jako ztělesnění válečné politiky. Přivést ho do vlády v době, kdy se rovnováha mezi mírem a válkou ještě chvěla, mohlo definitivně vychýlit misky vah na stranu války." Konec citace.
Odmítnutí Winstona Churchilla jednat o míru s Německem je pozoruhodné v tom, že Churchill mluvil o zlu komunismu. Winston Churchill jednou o komunismu řekl: "Je to nejen víra, ale i plán tažení. Komunista není jen nositelem určitých názorů, je zástavním adeptem promyšlených prostředků jejich prosazování. Anatomie nespokojenosti a revoluce byla prostudovaná ve všech fázích a aspektech, a ve vědeckém duchu byla připravená skutečná cvičebnice sabotáže všech stávajících institucí. U nekomunistů není třeba zachovávat žádnou důvěru. Každý projev dobré vůle, tolerance, smířlivosti, milosrdenství nebo velkorysosti ze strany vlád nebo státníků má být využitý k jejich zkáze. Pak, až nastane vhodný čas a vhodná chvíle, je třeba bez váhání a bez výčitek použít všechny formy smrtícího násilí, od vzpoury až po soukromou vraždu. Citadela bude napadená pod prapory svobody a demokracie, a jakmile bude mocenský aparát v rukou Bratrstva, veškerá opozice, všechny opačné názory musí být vyhlazené smrtí. Demokracie je jen nástroj, který je třeba použít a poté zlomit. Konec citace Winstona Churchilla.
Navzdory své averzi vůči komunismu, Winston Churchill ignoroval veškeré německé mírové snahy, a připojil se k Sovětskému svazu ve válce proti Německu.
20. ledna 1943 Joseph E. Davies prozradil, že Adolf Hitler mu nabídl odchod z funkce, pokud tím Velká Británie uzavře mír s Německem. Winston Churchill a další britští představitelé Hitlerovu nabídku odmítli.
Winston Churchill se ani jednou nepokusil uzavřít mír s Německem. V dopise Josefu Stalinovi z 1. ledna 1944 Churchill uvedl cituji: "Nikdy jsme nepomysleli na mír, ani v tom roce, kdy jsme byli zcela izolovaní, a mohli jsme uzavřít mír bez vážné újmy pro britské impérium, a to rozsáhle na náš úkor. Proč bychom na to měli myslet nyní, když se blíží vítězství nás tří?" Konec citace Winstona Churchilla.
Je dobře známé, že Churchill válku miloval. Anglický publicista F S Oliver o Churchillovi napsal cituji: "Od svého mládí miloval pan Churchill celým svým srdcem, celou svou myslí, celou svou duší a všemi svými silami tři věci: válku, politiku a sám sebe. Válku miloval pro její nebezpečí, politiku miloval z téhož důvodu a sebe vždy miloval pro vědomí, že jeho mysl je nebezpečná." Konec citace. Zajímavé třeba je, že otec Winstona Churchilla Randolph Churchill, byl dobrým přítelem Rotschildů. Myslím tím barona Rotschilda a NathanielaMayera Rotschilda. Winston Churchill vždycky chtěl pokračovat ve válce proti Německu, místo aby vyjednával o mírovém urovnání. Dokonce i vůdci německého hnutí odporu zjistili, že spojenecká politika bezpodmínečné kapitulace se s Hitlerovou smrtí nezmění. 18. července 1944 se Otto John vrátil z bezvýsledných jednání se spojeneckými představiteli v Madridu a informoval své spoluspiklence, že bezpodmínečná kapitulace bude platit, i kdyby se jim podařilo Hitlera zabít.
Dr. Eugen Gerstenmaier, bývalý spiklenec a po válce předseda západoněmeckého parlamentu, v jednom rozhovoru z roku 1975 prohlásil cituji: "Vím, že to byl jeden z nejlepších spiklenců: "To, co jsme my v německém odboji za války nechtěli vidět, jsme se dozvěděli v plné míře až po válce: že tato válka nakonec nebyla vedená proti Hitlerovi, ale proti Německu."
Velká Británie a porušování pravidel války
Velká Británie ovšem začala vést válku bezprecedentního násilí a jakýchkoli pravidel. 3. července 1940 britská flotila napadla a zničila velkou část francouzského loďstva v Oranu v jihozápadním Alžírsku, aby zabránila jeho přechodu do německých rukou. Francouzské loďstvo šlo ke dnu a s ním i 1297 francouzských námořníků. Churchillovi a britské vládě zřejmě nevadilo, že při útoku zahynulo 1297 námořníků jejich francouzského spojence. Tento útok na francouzské loďstvo ilustruje Churchillovo odhodlání pokračovat v boji proti Hitlerovi "bez ohledu na cenu".
Překvapivým aspektem britského útoku na francouzské loďstvo bylo, že nízko letící britská letadla opakovaně kulometně ostřelovala masy francouzských námořníků, kteří se potáceli ve vodě. Na tuto událost se ve Francii dodnes vzpomíná s velkou hořkostí. Po tomto úmyslném britském válečném zločinu brzy následovalo zavraždění francouzského admirála Darlana britskými agenty v Alžíru.
28. března 1942 zahájil britskou leteckou ofenzívu proti Německu bombardovací plán Fredericka Lindemanna. Vyvrcholení britské bombardovací ofenzívy podle Lindemannova plánu bylo dosaženo v noci na 13. února 1945, kdy byl na Drážďany namířený masivní nálet. Obyvatelstvo Drážďan zaplavily hordy vyděšených německých žen a dětí, které utíkaly před postupující sovětskou armádou. Nikdo se nikdy přesně nedozví, kolik lidí při bombardování Drážďan zahynulo, ale hovoří se o minimálně šesti stech tisících mrtvých. Bombardování Drážďan nesloužilo žádnému vojenskému účelu, protože v Drážďanech neprobíhala žádná vojenská výroba. Hovořil jsem o tom podrobněji v mém pořadu Psychologie DeepState. K děsivému bombardování Drážďan došlo za denního světla 14. února 1945. Toho dne nízko letící britské stíhačky kulometně ostřelovaly tisíce bezmocných Němců, kteří se v zoufalé snaze uniknout peklu řítili k řece Labi. Protože Drážďany neměly žádnou protivzdušnou obranu, byli němečtí civilisté snadným cílem. Když se informace o brutálním bombardování německých civilistů začaly dostávat do okolního světa, britská vláda zpočátku masakr popírala. Britští představitelé prohlásili, že cíle britské letecké ofenzivy byly vždy vojenského charakteru. Navzdory vytrvalému vládnímu popírání se pravdu o britském masovém bombardování civilních cílů nepodařilo ututlat. Kritici civilního bombardování se začali obávat morálního úpadku Velké Británie. Například britský historik Basil Liddell Hart prohlásil cituji: "Bude ironické, pokud obránci civilizace budou záviset na vítězství, které jim přinese ten nejbarbarštější a nejnekvalifikovanější způsob vítězství ve válce, jaký moderní svět zažil. Nyní spoléháme na to, že vítězství bude záviset na úspěchu ve způsobu degradace na novou úroveň, jakou představuje nevybíravé noční bombardování." Konec citace.
Důkazy o bezohledném masovém bombardování přeplněných německých měst poskytly mnohé samotné posádky britských bombardérů. Téměř naprostá absence německého odporu proti britskému bombardování ke konci války způsobila, že se bombardování měst nepodobalo válce, ale spíše vraždění. Otevřená kritika vládní politiky sice nebyla povolena, ale vina mladých britských letců občas vyplouvala na povrch. Jeden člen britské posádky se přiznal: "Dole se lidé smažili v roztaveném asfaltu na silnicích, hořeli a my jsme do tohoto holocaustu míchali zápalné bomby. Bylo mi strašně líto lidí v ohni, který jsem pomáhal rozdmýchávat." Konec citace.
Po zničení Drážďan se rozhořčení obrátilo na Arthura Harrise, šéfa britského velitelství bombardérů. Kdysi ho jeho muži nazývali láskyplně Bombardér Harris, po Drážďanech mu mnozí z jeho mužů přezdívali "Řezník" Harris. Jeden rozzlobený člen britské posádky později vysvětlil cituji: "Na brífinku nám řekli, že v ulicích (Drážďan) je mnoho tisíc tankových vojáků, kteří šli na ruskou frontu nebo se z ní vraceli. Můj osobní pocit je, že kdyby nám na briefingu řekli pravdu, někteří z nás by tam nejeli." Konec citace.
Winston Churchill, muž přímo odpovědný za drážďanský holocaust, se začal od teroristických útoků veřejně distancovat. Churchill 28. března 1945 prohlásil siru Charlesi Portalovi, náčelníkovi britského leteckého štábu cituji: "Zdá se mi, že nadešel okamžik, kdy by měla být otázka bombardování německých měst pouze za účelem zvýšení teroru, byť pod jinými záminkami, přezkoumaná. Zničení Drážďan zůstává vážným otazníkem proti provádění spojeneckého bombardování. Cítím potřebu přesnějšího zaměření na vojenské cíle, jako je ropa a komunikace za bezprostřední bojovou zónou, než na pouhé akty teroru a bezohledného ničení, jakkoli působivé." Konec citace.
Navzdory Churchillovým protestům pokračovalo britské teroristické bombardování v nezmenšené míře až do konce války. 3. května 1945 zaútočilo britské královské letectvo na německé osobní, tedy nevojenské lodě Cap Arcona a Thielbek. Na obou těchto lodích vlálo mnoho velkých bílých vlajek s obrovskými emblémy Červeného kříže namalovanými na bocích lodí. Britské útoky, které byly porušením mezinárodního práva, měly za následek smrt přibližně sedmi tisíců vězňů přepravovaných z koncentračního tábora Neuengamme do švédského Stockholmu. Když o několik dní později vyplavilo německé pobřeží velké množství mrtvol oblečených do oděvů z koncentračních táborů, Britové tvrdili, že Němci vězně úmyslně utopili v Baltském moři. Trvalo roky, než se pravda o nezákonných britských útocích dostala na veřejnost.
Stejně jako Winston Churchill se i další britští představitelé odpovědní za teroristické bombardování začali od svých činů distancovat, když se na veřejnost dostaly podrobnosti o zvěrstvech v Drážďanech a na dalších místech. Britský velitel sir Arthur Harris trval na tom, že pouze plnil rozkazy "shora". Arthur Harris a další spojenečtí velitelé se ve skutečnosti neměli příliš čeho obávat. Spojenci koneckonců válku vyhráli. Díky armádě novinářů, filmařů a historiků, kteří za nimi zametali stopy, nikdo ze spojeneckých válečných zločinců neriskoval, že bude za své zločiny pohnaný k odpovědnosti.
Stalin ovládá východní a střední Evropu
Spojenečtí vůdci záměrně umožnili Sovětskému svazu ovládnout Berlín a východní Evropu. Vrchní velitel spojeneckých sil na Západě, generál Dwight D. Eisenhower, neměl v úmyslu obsadit Berlín. Podle pamětí Nikity Chruščova "Josef Stalin řekl, že cituji: "Nebýt Eisenhowera, nepodařilo by se nám obsadit Berlín." Konec citace.
Josef Stalin chtěl, aby se jeho vojska dostala co nejdále do Evropy a umožnila Sovětskému svazu po skončení války kontrolovat větší část Evropy. Josef Stalin věděl, že jakmile se sovětská vojska ve východní Evropě opevní, bude téměř nemožné je vytlačit. Sovětskou hegemonii by nebylo možné vytlačit, pokud by Franklin Roosevelt nechtěl po boji s Německem převzít Sovětský svaz. Josef Stalin to řekl v soukromí cituji: "Kdo okupuje nějaké území, vnucuje mu svůj vlastní společenský systém. Každý vnucuje svůj vlastní systém, kam až dosáhne jeho armáda." Konec citace.
Spojené státy mohly Sovětskému svazu snadno zabránit v tom, aby táhl tak daleko na západ do Evropy. Po porážce Německa v severní Africe se Američané a Britové vydali na Sicílii a poté do Itálie. Winston Churchill upřednostňoval postup po italském nebo balkánském poloostrově do střední Evropy. Takový pochod by byl rychlejší při dosažení Berlína, ale Franklin Roosevelt a Josef Stalin se na konferenci v Teheránu v listopadu 1943 postavili proti této strategii. Na všeobecných zasedáních v Teheránu za přítomnosti Winstona Churchilla se Franklin Roosevelt postavil proti posílení italského tažení. Místo toho Roosevelt chtěl, aby jednotky v Itálii přešly do Francie pro větší útok přes kanál La Manche plánovaný na rok 1944.
Generál Mark Clark, americký velitel v Itálii, později Rooseveltovo rozhodnutí komentoval cituji: "Oslabení kampaně v Itálii za účelem invaze do jižní Francie namísto postupu na Balkán bylo jednou z význačných chyb války. Josef Stalin přesně věděl, co chtěl… a nejvíc mu šlo o to, aby nás udržel mimo Balkán." Konec citace.
Spojenečtí vojenští představitelé také záměrně zabránili generálu Georgi Pattonovi rychle porazit Německo v západní Evropě. V srpnu 1944 se Pattonově třetí armádě naskytla příležitost obklíčit Němce u Falaise ve Francii. Nicméně generál Omar Bradley a Dwight Eisenhower nařídili Georgi Pattonovi, aby se zastavil u Argentanu a nedokončil obklíčení Němců, což většina historiků souhlasí, že Patton mohl udělat. Výsledkem bylo, že pravděpodobně 100000 nebo více německých vojáků uniklo, aby později bojovali proti americkým jednotkám v prosinci 1944 v posledním protiútoku známém jako bitva v Ardenách.
George Patton si do svého deníku zapsal ohledně zastavení, které zabránilo obklíčení Němců u Falaise cituji: "Toto zastavení bylo velkou chybou. Zdá se, že Bradleyho motto zní: V případě pochybností zastavit. Přál bych si být vrchním velitelem." Konec citace.
Generálmajor Richard Rohmer, který byl v té době kanadským stíhacím pilotem, napsal, že kdyby se mezera uzavřela, "mohlo to přinést kapitulaci Třetí říše, jejíž vyšší generálové se nyní zoufale obávali zlověstného stínu velkého ruského medvěda, který se zvedal na východním obzoru". Dokonce i plukovník Ralph Ingersoll, vlastní historik generála Omara Bradleyho, napsal cituji: "Neúspěch v uzavření mezery Argentan-Falaise znamenal ztrátu největší jednotlivé příležitosti války." Konec citace.
Do 31. srpna 1944 nechal George Patton Falaise za sebou a rychle postoupil se svými tanky k řece Meuse, pouhých 80 kilometrů od německých hranic a zhruba 200 kilometrů od Rýna. Německá armáda, kterou George Patton pronásledoval, byla dezorganizovaná a v nepořádku; nic nemohlo Georgi Pattonovi zabránit v tom, aby vpadl do Německa. Avšak 31. srpna 1944 byl třetí armádě náhle snížený příděl benzinu o 140000 galonů denně. To byla obrovská část z 350.000 až 400.000 galonů denně, které Třetí armáda spotřebovávala. Pattonův postup byl zastaven, přestože cesta vpřed byla otevřená a z velké části nechráněná ustupující německou armádou.
Siegfried Westphal, náčelník štábu generála von Rundstedta, později popsal stav německé armády v den, kdy byl George Patton zastavený cituji: "Celková situace na Západě pro Němce byla krajně vážná. Spojenci mohli snadno prorazit na kterémkoli místě." Zastavení bleskové války třetí armády umožnilo Němcům změnit pozice a obnovit síly. S vědomím, že brání svou domácí půdu, našli Němci nový smysl boje. Nevedli jen válku, ale bránili své rodiny před tím, co považovali za hordy toužící po pomstě." Konec citace.
Německo využilo celkového zpomalení spojeneckých sil a reorganizovalo svá vojska na velkou bojovou sílu. Německý protiútok v bitvě o výběžek spojenecké síly zcela zaskočil. Němci vytvořili "bouli" v ochablé americké linii a Spojenci riskovali, že budou odříznutí, a případně vyhlazení nebo vržení zpět do moře. George Patton musel stáhnout svou Třetí armádu na východě a zahájit další plnohodnotný útok na jižní křídlo německých sil. Pattonovy jednotky dorazily během několika dní a byly rozhodujícím faktorem při zatlačování německého výběžku zpět do Německa.
George Patton byl po bitvě o výběžek nadšený a chtěl rychle přenést svou Třetí armádu do srdce Německa. Německá armáda už neměla žádné rezervy a byla definitivně na pokraji sil. George Pattona však opět brzdil generál Dwight Eisenhower a sbor náčelníků štábů vedený generálem George Marshallem. George Patton byl ohromený. Patton napsal cituji: "Ať se propadnu, jestli chápu, proč máme divize, když je nepoužíváme. Člověk by si myslel, že lidé chtějí vyhrát válku . … Historie nás bude kritizovat, a právem, za to, že jsme tak dlouho seděli na místě." Konec citace.
Západní spojenci byli stále v pozici, kdy mohli snadno dobýt Berlín. Dwight Eisenhower však nařídil zastavit americké jednotky na řece Labi, čímž vlastně daroval Sovětskému svazu střední Německo a velkou část Evropy. Jeden americký štábní důstojník to hořce komentoval cituji: "Žádné německé síly by nás nezastavily. Jediná věc, která stála mezi [Devátou] armádou a Berlínem, byl Eisenhower."
8. května 1945, v den, kdy válka v Evropě oficiálně skončila, George Patton na tiskovém brífinku "mimo záznam" vyjádřil svůj názor. Se slzami v očích Patton vzpomínal na ty, "kteří položili své životy v tom, o čem věřili, že je to poslední boj za svobodu". George Patton pokračoval cituji: "Jsem zvědavý, jak budou mluvit dnes, až se dozvědí, že jsme poprvé po staletích otevřeli střední a západní Evropu Čingischánovým vojskům. Zajímalo by mě, jak se cítí teď, když vědí, že v naší době nebude mír a že Američané, z nichž někteří se ještě nenarodili, budou muset zítra nebo za deset, patnáct či dvacet let bojovat s Rusy. Poslední měsíce od bitvy v Ardenách a překročení Rýna jsme strávili otálením. Čekáním, až se Montgomery připraví k útoku na severu; zabíráním zbytečných nemovitostí a zabíjením několika mizerných Hunů, zatímco jsme měli být v Berlíně a v Praze. A to Třetí armáda mohla být. Dnes bychom měli poslat Rusy k čertu, místo abychom od nich slyšeli, že se máme stáhnout. Měli bychom je poslat k čertu, když se jim to nelíbí, a vyzvat je k boji. Porazili jsme jednoho agresora proti lidstvu, a založili jsme druhého, mnohem horšího, horšího a oddanějšího, než byl ten první." Konec citace.
O několik dní později George Patton všechny šokoval na setkání v pařížském hotelu, když řekl v podstatě totéž. Na pozdějším shromáždění v Berlíně, když byl požádán, aby si připil se sovětským generálem, řekl George Patton svému překladateli: "Řekněte té ruské svini, že podle toho, jak se tady chovají, je považuji za nepřátele a raději si podříznu krk, než abych se napil s jedním ze svých nepřátel!"
George Patton se stal mezi americkými a sovětskými vůdci známým jako hrozba v dobré víře a hrozba pro světový mír. Kromě toho byl George Patton považovaný za neukázněného, nezvladatelného a v očích některých i za vlastizrádce. Douglas Bazata tvrdí, že dostal příkaz k atentátu na Pattona od Úřadu strategických služeb, americké vojenské špionážní skupiny předchůdkyně CIA. Douglas Bazata tvrdí, že George Pattona zastřelil během plánované autohavárie Pattonova vozidla 9. prosince 1945. George Patton později zemřel v nemocnici 21. prosince 1945 za velmi podezřelých okolností.
Závěr
To byly jen některé z mýtů, které se v lidech pěstují ohledně historické kontaminace. Pokud se dokážeme upřímně opravdově a poctivě zaměřit na historická fakta, zkoumat je, převracet je několikrát a nenechat se ošálit oficiálními výklady, dostaneme se do zákulisní mocenské geopolitiky, která je neučesaná nepřefiltrovaná a nepředžvýkaná. Jsem přesvědčený o tom, že je třeba postupně odhalovat a rozkrývat, jaké skupiny stojí za světovým napětím, vyvoláváním nedůvěry, agresí a válečnými bubny. Podstatu jsem rozebíral v pořadech Soukromá armáda bankéřů a korporací a také Bankéřských upírech, vysát a zadlužit. Takto brutálně funguje světová ekonomika a hospodářství. Každodenně jsme okrádaní o miliony korun pouze na úrocích. Každý den jsme okrádaní na dividendách, které odtékají do zahraničí. Každodenně jsme okrádaní o miliony díky korporacím, které plení a drancují přírodní zdroje a lidské kapacity ve stále větší části planety. Zalykají se pod bohatstvím, ale hladově polykají stále víc. V těchto dvou dílech o základech obou světových válek jsme si ukázali na podstatu vyvolávání napětí, agrese a konfliktů. Věřím, že tohle všechno nás posune k dalšímu bádání. Pokud by Benjamin Freedman nesdělil to, co sdělil, přiznávám, že bych v sobě jen těžko nacházel odvahu sdělit to sám od sebe, byť bych na ty skutečnosti přišel sám. A víte proč? Měl bych strach. Měl bych strach, že se na mě slétnou supi, kteří mě budou vinit z antisemitismu. Ovšem skutečnosti v tomto pořadu nejsou z mých úst, ale z úst Benjamina Freedmana, který vzešel z těchto vrchních pater a kruhů mezinárodní politiky. On tu odvahu měl. Záleží jen na nás, jestli my jeho poselství zvedneme a budeme ho nést dál, nebo zda dopustíme, že tyto skupiny, které pojmenoval, necháme dále smát se ve stínu nikým nespatřené. Smát se, jak to s námi hrají, jak si nás všechny kupují, jak za pár grošů klidně uděláme stojku, jak se pro pár peněz, které nám hodí, dokážeme mezi sebou řezat a mlátit a nenávidět. Oni nikdy nebudou v prvních řadách. Těmi nastrčenými máme být my. My všichni, kteří máme umírat v nesmyslných válkách. V době, kdy všichni můžeme žít v míru, svobodě a bezpečí, napětí, agrese a konflikty stále vzrůstají. Nenechávejme se napálit stejnými skupinami jako v první i druhé světové válce. Pohleďme zpříma do historie, a naberme odvahu konečně tyto skupiny vytáhnout na světlo a pojmenovat. Oni nemají rádi, když se o nich hovoří nahlas. Mají pro nás připravené lahůdky očerňování, obvinění z antisemitismu a další psychomanipulativní nástroje. Je to jejich krytí, které za těch mnoho dekád dovedly k dokonalosti. Nemají rádi, když se o nich hovoří nahlas. Proto v zájmu naší svobody a demokracie, hovořme nahlas. Jedině tak otestujeme, zda žijeme ve skutečné svobodě nebo v její iluzi.