Druhý díl pojednává o událostech, které následovaly po protestech na náměstí Maidan v roce 2014. Zaměřuje se na změnu moci v Kyjevě a vznik přechodné vlády. Dále se zabývá zahraniční podporou pro Ukrajinu a izraelskou úlohou v konfliktu. Také se věnuje referendu na Krymu, které vedlo k anexi této oblasti Ruskem, a cenzuře na Ukrajině. Pořad se dotýká také vzniku Doněcké lidové republiky a významu Národní gardy. Celkově se jedná o komplexní pohled na události, které měly vliv na politickou situaci v zemi i v regionu. Pořad ukazuje, jaké faktory ovlivnily konflikt a jak se situace vyvíjela v průběhu času.
Stručně shrnu, co jsme slyšeli v prvním díle. Po úvodu a historických základech, které jsem položil kolem Ukrajiny, jsem se vypravil na události, které předcházely Majdanu. To znamená volby v roce 2010 a roky poté. Situace začla gradovat v listopadu 2013 v rámci asociační dohody s EU. Majdan vypukl, a v Kyjevě se začli střídat jeden vysoký zahraniční představitel za druhým. Zatím ještě legální kyjevská vláda vypracovala nové zákony ve snaze předejít eskalaci Majdanu, což ale stejně nevyšlo. Situace se vyhrotila v únoru, kdy na Majdanu bylo přes 100 mrtvých.
Vyšetřování Majdanu
Na Ukrajině byly použité pušky Fort 500. Je ale třeba poznamenat, že Fort 500 je pumpovací puška ukrajinské výroby, nikoli odstřelovací puška, která je přesná pouze na 40 metrů. Přesto je možné střílet z této zbraně na větší vzdálenosti a stále dosahovat náhodných zásahů, např. v davu lidí. Ukázalo se, že na Institutské ulici díry po kulkách ve stromech ukazovaly na střely z horních pater hotelu Ukrajina, tedy sídla opozice. To bylo ilustrované laserovými ukazateli mířícími z děr po kulkách do oken hotelu. Byly také promítané videozáznamy mužů v hotelových pokojích, kteří stříleli z oken. Dále vystoupili právníci obětí, tedy právníci lidí, kteří byli původně na straně demonstrantů a byli při tom zastřelení. Ti ostře kritizovali novou vládu a prokuraturu za to, že jim neumožnila přístup ke spisům, znaleckým posudkům a výsledkům vyšetřování. V průběhu roku se k této kritice přidaly i nezávislé organizace, které kritizovaly vyšetřování Kyjeva. Byly to například UNHCR a Rada Evropy. Výše zmíněné stromy s dírami po kulkách byly v průběhu roku 2014 pokácené, a před hotelem Ukrajina se už nenacházejí. 3. dubna uspořádal šéf tajné služby SBU Valentyn Nalyvajčenko, jmenovaný novou vládou, spolu s novým generálním prokurátorem Olehem Machnickým tiskovou konferenci, o které psal například ukrajinský Vesti:
"Nejprve šéf SBU vyprávěl o podílu Ruska na masových vraždách v Kyjevě. Podle Nalyvčenka se na střelnici SBU nacházeli pracovníci FSB, ruské tajné služby, kteří se údajně podíleli na plánování a provedení takzvané protiteroristické operace."
Oleh Machnickij také obvinil bezpečnostní složky Berkut ze smrtelných přestřelek:
"V tuto chvíli se pachatelé smrtelných přestřelek Berkut a Alfa skrývají na Krymu."
Co je ale důležité. Generální prokurátor Oleh Machnickij byl aktivním členem radikální pravicové a nacionalistické strany Svoboda. Šéf ukrajinské tajné služby SBU Valentyn Nalyvajčenko zase působil do roku 2006 v diplomatických službách Ukrajiny, než se začal politicky angažovat v různých stranách. V dubnu 2014 byl členem Kličkovy strany Udar a poslancem ukrajinské Rady. Se zakladatelem Pravého sektoru Dmitro Jarošem se znal z letité spolupráce. Společně je podporoval i radikální pravicový řád Trojzubec, který byl spojencem Pravého sektoru. Federální agentura pro občanské vzdělávání také označila Trisub za částečně ultrakonzervativní, částečně neonacistický, nacionalistický a extremistický kroužek. To byli prosím lidé, kteří hlídali a zajišťovali spravedlnost na Ukrajině. Západu to samozřejmě nevadilo. Existují i jiné verze. Například sám Viktor Janukovyč, Zacharčenko, ministr vnitra za Janukovyče, a Jakimenko, šéf tajné služby za Janukovyče, vystoupili v březnu z ruského exilu a obvinili opozici ze střelby z různých budov, které obsadili. Za všechny označili za odpovědné Andrije Parubije, velitele Majdanu, který se v nové vládě stal tajemníkem Rady národní bezpečnosti Ukrajiny. Dále označili za spoluodpovědného Valentyna Nalyvajčenka, zmíněného nového šéfa tajné služby a další. Skutečnost, že se stará a nová vláda vzájemně obviňují, není nijak překvapivá. Jisté ale je, že k objasnění událostí z onoho dne s více než stovkou mrtvých, dosud nedošlo a nikdo se nad tím nepozastavuje. Střelba na Majdanu byla ale důvodem svržení a nástupu nové vlády. Od té doby byla nová vláda kritizovaná za to, že střelbu nevyšetřila. Když něco zametáte pod koberec, máte jistě dobrý důvod proč. Ukrajinská Rada 20. února večer, přijala usnesení, že policie má okamžitě zastavit veškeré použití síly a že použití střelných zbraní je trestným činem. Rozhodnutí bylo přijato 236 hlasů pro, ku 2 hlasům proti. Mnoho poslanců zřejmě nebylo přítomno, protože ukrajinská Rada měla 450 poslanců.
Změna moci v Kyjevě (únor 2014)
V Kyjevě bylo 21. února mnohem klidněji než předchozí den. Den se nesl ve znamení jednání mezi Janukovyčem a opozicí, kterého se zúčastnili také ministři zahraničí Německa, Polska a Francie a ruský zprostředkovatel Vladimir Lukin. Už brzy ráno se objevily zprávy o dohodě, které ale byly opakovaně popírané, protože opozice stále požadovala nová jednání. Nepodařilo se jim prosadit svůj hlavní požadavek na okamžité odstoupení Janukovyče. Než byla dohoda nakonec podepsaná, museli západní ministři zahraničí opakovaně samostatně jednat s opozicí. Museli také cestovat na Majdan, aby přesvědčili Radu Majdanu, tedy sdružení různých protestujících skupin. Dohody bylo dosaženo v 16:00. Mám tu samozřejmě tu dohodu k dispozici, ale je velmi zdlouhavá. Šlo o platnost Ústavy z roku 2004, předčasné prezidentské volby, nebo vyšetřování Majdanu. Kromě Ústavy z roku 2004 nová vláda žádné body nesplnila. Ani odzbrojení nelegálně ozbrojených sil Majdanu se nikdy neuskutečnilo. Dohodu hned od počátku kritizoval Pravý sektor a další radikální odpůrci. Například německý deník Frankfurter Allgemeine Zeitung přinesl večer o situaci článek:
"Pískot a bučení: někteří rozzlobení demonstranti přesto nejsou spokojeni. Když Vitalij Kličko označí dnešní vývoj na Majdanu za velmi důležitý, dav propukl v pískot. K mikrofonu vpadl maskovaný muž a požadoval Janukovyčovu rezignaci do sobotních 10 hodin dopoledne. Jinak zaútočíme zbraněmi!"
O odporu Pravého sektoru pozdě večer podrobněji psal také německý Der Spiegel:
"Nespokojení demonstranti v Kyjevě v pátek večer odmítli dohodu opozice s vládou. Dmitro Jaroš, vůdce radikální odštěpenecké skupiny Pravý sektor, na Majdanu oznámil, že nesloží zbraně, dokud prezident Viktor Janukovyč neodstoupí. Nacionalističtí aktivisté sklidili potlesk za oznámení, že v sobotu ráno vtrhnou do prezidentského úřadu, pokud Janukovyč do té doby neodejde. Tisíce demonstrantů na Majdanu skandovaly "Smrt zločinci!"
Temné výhrůžky Pravého sektoru se vyplnily už za pár hodin. V ten večer, bojovníci Pravého sektoru vtrhli do vládní čtvrti, protože ta byla teď po stažení policie z Kyjeva nehlídaná. Ještě téhož večera o tom informovala Ukrajinská pravda. Psala o Parubijově vystoupení na Majdanu, kde oznámil, že vládní čtvrť a různé další budovy nyní obsadily síly domobrany. Tyto ozbrojené síly byly organizované polovojensky, jak se opakovaně uvádělo už několik týdnů předtím. 22. února se ukrajinská Rada sešla za bouřlivých podmínek. Potom, co se policie den předtím stáhla a majdanovské jednotky v noci vtrhly do vládní čtvrti, museli poslanci cestou do Rady procházet skupinami ozbrojených maskovaných lidí vybavených kovovými štíty. Zasedání Rady se zúčastnilo pouze 258 ze 450 poslanců, což lze vysvětlit i zastrašováním ze strany maskovaných strážců ukrajinské Rady. Opět proveďme srovnání s českými reáliemi. Představme si, že by poslanci českého Parlamentu museli před důležitým hlasováním procházet řadami maskovaných a ozbrojených chuligánů. Ti by se nacházeli i na chodbách sněmovny a v samotném zasedacím sále. Zároveň by nebyla přítomná vůbec žádná policie. Přesně tak to totiž vypadalo v ten den na Ukrajině. Jak by asi takoví poslanci hlasovali, kdyby věděli, že zastávají pozice, které se maskovaným borcům nelíbí? Bylo by vůbec takové hlasování legitimní? Na zasedání přišla sotva polovina ukrajinské Rady. Není žádným překvapením, že docházelo k obrovským podvodům s hlasovacími kartami. V hlasovacích svodkách bylo zaznamenané hlasování více než 30 komunistů, včetně nepřítomných Simonenka a Goluby. Na to byla zveřejněná fotografie ze schůze z 22. února, na které byla vidět prázdná místa komunistů. V zápisech ze zasedání je ale zaznamenáno přes 30 hlasů pro komunisty téměř ve všech hlasováních. Následovaly další zprávy o nesrovnalostech a porušování parlamentních pravidel. V každém případě ukrajinská Rada toho dne schválila celou řadu zákonů, včetně propuštění Tymošenkové a odvolání Janukovyče. V takovémto klimatu zastrašování maskovanými a ozbrojenými muži a s polovičním počtem ukrajinských poslanců. Toto je představa o západní demokracii. Proč? Protože západ proti tomu vůbec neprotestoval a novou vládu ihned uznal. Pokud by takto postupovalo Rusko, druhý den by na Kyjev dopadaly americké rakety. Pokud takovéto procesy probíhají s posvěcením západu, je to projev ryzí demokracie. Maskovaní ozbrojení muži, kteří hlídkovali ve vládní čtvrti, na chodbách i v zasedacím sále ukrajinské Rady. Jednalo se tedy o ozbrojené převzetí moci nebo dokonce protiústavní státní převrat? Rozhodněme se sami.
Přechodná vláda (březen 2014)
Ukrajinská Rada 27. února 2014 potvrdila přechodnou vládu. Politická škatulata osekám na nejnutnější minimum, protože obsazování pozic bývá většinou nudná pasáž. V prozatímní vládě premiéra Jaceňuka zasedlo šest členů jeho strany Vlast. Ministr vlády, ministr spravedlnosti, ministr infrastruktury, ministr vnitra a premiér a jeho náměstek. Dále v přechodné vládě zasedli čtyři členové strany Svoboda. Ministr obrany, ministr životního prostředí, ministr zemědělství a další náměstek premiéra, a patnáct nestraníků. Většinu pozic obsadili nestraníci z řad Majdanu. Ale i mezi nimi byli pochybní lidé. Například ministr kultury Sergej Kvit pocházel z pravicově nacionalistické strany Trisub a měl blízko k šéfovi Pravého sektoru Dmitro Jarošovi. Členové strany Vlast například získali i posty předsedy parlamentu, výkonného ředitele prezidentské kanceláře a prezidenta centrální banky. Svoboda obsadila posty generálního prokurátora, což byl Oleh Machnickyj, a předsedy Rady bezpečnosti a obrany Andrije Parubije. Jediný post, který získal zástupce strany Udar, byl post šéfa tajné služby Valentyna Nalyvajčenka. Důležitou silou na Ukrajině jsou oligarchové, kteří tahají za nitky v zákulisí a mají v kapse i poslance. Například doněcký oligarcha Rinat Achmetov prý ovládal více než 50 poslanců z Donbasu tím, že je a jejich volební kampaně kompletně financoval. Mimochodem Achmetovova rodina žila ve Velké Británii. Lze tedy předpokládat, že v událostech, které vedly ke změně moci, měli prsty významní oligarchové. Obecně je při chápání ukrajinské vnitřní politiky důležité mít na paměti zájmy oligarchů. Jedním z požadavků Majdanu bylo, že kandidáti nesmí patřit mezi 100 nejbohatších Ukrajinců. Ovšem to bylo rychle zapomenuto, když o pouhých několik dní později už nová vláda jmenovala oligarchy do funkcí gubernátorů a nový prezident se stal spolu s Porošenkem jedním z nejbohatších lidí na Ukrajině. Požadavek Majdanu, aby sto nejbohatších Ukrajinců nebylo v politice, byl po několika dnech ignorovaný. Co se tedy stalo? Všimněme si, že Viktor Janukovyč 21. února podepsal dohodu s opozicí, kterou se prakticky vzdal moci. Souhlasil se vším, co požadovala opozice. A co víc, nařídil všem policejním silám, aby se stáhly z Kyjeva. A oni rozkaz splnili. Ale namísto vyklizení všech obsazených budov, jak bylo dohodnuto, byly obsazené i prezidentská rezidence a vládní budova. Položme si otázku, proč bylo tohle všechno nutné? Proč po Kyjevě pobíhali maskovaní bojovníci se zbraněmi v rukou, když Viktor Janukovič podepsal dohodu s opozici a splnil všechny jejich podmínky pro vypsání předčasných voleb? Ve skutečnosti došlo k tomu, že malá, omezená skupina vnutila svou vůli všem ostatním. Ani lidé s přechodnou vládou nesouhlasili. 20. dubna 2014 zveřejnil ukrajinský list Golos článek, který informoval o průzkumu veřejného mínění. Tento průzkum provedl Kyjevský mezinárodní sociologický institut. Podle průzkumu pouze v Nikolajevské oblasti byla těsná většina 55 % těch, kteří považovali vládu za legitimní. Všechny ostatní oblasti na jihovýchodě, zejména Doněck a Luhansk, vládu za legitimní nepovažovaly. Podle novin se průzkum uskutečnil na jihovýchodě země od 11. do 15. dubna a dotazováno bylo přes 3 000 lidí ve více než 160 lokalitách.
Zahraniční podpora Majdanu
Už jsem rozebral podporu Jaceňukovy nadace Otevřená Ukrajina a jeho strany Vlast ze strany Ameriky a NATO. Hovořil jsem také o Kličkově straně Udar, kterou podporovala nadace Konrada Adenauera z Německa. Ovšem zahraniční podpora Majdanu byla široká. Americký miliardář George Soros založil několik nadací, které působí v zahraničí. O roli své nadace na Majdanu řekl v rozhovoru pro CNN 25. května 2014:
"Založil jsem na Ukrajině nadaci ještě před získáním nezávislosti. Od té doby funguje a hraje v současných událostech významnou roli."
Soukromé internetové televize, které byly v průběhu Majdanu tak důležité, byly také financované a řízené ze zahraničí. Například Espresso TV, která se zpočátku jmenovala jednoduše Eurmaidan, založil polský mediální manažer Michal Boniatowski. Ve výročních zprávách významného internetového kanálu Hromadskoe TV bylo otevřeně uvedeno, že veškeré jeho náklady byly hrazené z prostředků nizozemského a amerického velvyslanectví nebo z nadace George Sorose. Další otázkou je financování samotného Majdanu. Na Majdanu byla vývařovna, vojenské stany, pódia a další vybavení, které nemusí mít každý ve sklepě. Například vývařovna nemůže fungovat pouze na základě potravinových darů, protože pokud vaří ve velkém, potřebuje velké množství určitých potravin. Nemůže jednoduše zpracovat to, co dobrovolníci přinesou ze svých domácích ledniček. Otázkou tedy je, jak byl Majdan financovaný, aby všechny tyto věci byly k dispozici a fungovaly několik měsíců. Vzhledem k tomu, že Victorie Nulandová v květnu 2014 zmínila výši americké podpory Ukrajině, navíc ona sama a také další američtí politici navštívili Majdan, lze předpokládat, že finanční pomoc Majdanu ze strany Ameriky existovala. Německé a další organizace také podpořily Majdan a netajily se podporou některých ukrajinských stran. Jak jsem už zmínil, George Soros se také pochlubil, že jeho nadace sehrály významnou roli v událostech na Ukrajině. Proslýchá se, že Porošenko a další oligarchové finančně podpořili Majdan ze svého soukromého majetku. Jsou to však jen fámy a těžko je bude možné dokázat. Je třeba vzít v úvahu ještě něco jiného. Na Majdanu byly trvale tisíce lidí. Tito lidé v této době nechodili do práce, takže nedostávali žádnou mzdu. V chudé zemi, jako je Ukrajina, kde plat stačí jen na živobytí, je nepravděpodobné, že by všichni tito lidé měli našetřeno tolik, aby mohli žít bez mzdy několik měsíců.
Nabízí se opět srovnání. Zkusme si představit, že bychom se jentak sebrali na několik měsíců, neukázali se v práci a protestovali. Toleroval by to náš šéf? Nedal by nám výpověď? Z čeho bychom platili bydlení, neergie, jídlo? Pokud pro to má někdo vysvětlení, budu rád, když se s tím podělíte v komentářích na kanále Odysee pod tímto pořadem. Objevilo se mnoho fám, že demonstranti byli za svou účast placení. Tyto fámy se potvrdily ze zpravodajských zdrojů samotné Ukrajiny. Ukrajinské orgány činné v trestním řízení odhalily zadavatele zabíjení aktivistů Majdanu. Dále identifikovaly programy a zdroje financování eskalace pouličního povstání, zaměřeného na násilné svržení vlády. Bezpečnostní orgány se zaměřily na organizaci Pravý sektor a skupiny podobného typu. Bylo zjištěno, že tyto organizace byly financované pestrou škálou západních proukrajinských organizací, které založily tajné služby zemí NATO už v dobách existence Sovětského svazu. Tyto organizace od počátku Majdanu začaly vytvářet utajené koordinační centrum s pomocí zkušených západních analytiků specializovaných na strategie barevných revolucí. Byl před ně postavený úkol zformovat strategii akčních bojových skupin. Od prvního dne Majdanu každý vedoucí skupiny aktivního odporu dostával peněžní náhrady. Za každého aktivního bojovníka 200 dolarů za den. Navíc dalších 500 dolarů v případě, že skupinu tvořilo více než 10 osob. Koordinátoři obdrželi 2 000 dolarů za každý den nepokojů, pod podmínkou, že kontrolovaná skupina bojovníků bude nepřetržitě útočit na příslušníky milice. Ukrajinské šetření odhalilo také to, že finanční prostředky přicházely na americké velvyslanectví v Kyjevě diplomatickou cestou. Na druhé straně pak americké velvyslanectví předávalo peníze ústředním orgánům strany Svoboda, Pravého sektoru a dalším. Částka byla asi 20 milionů dolarů týdně. Tyto prostředky byly dále rozdělené na existenční zabezpečení organizační struktury Majdanu. Úplatkářství a podplácení některých úředníků a příslušníků milice, financování médií, náklady na agitační činnost a tak dál a také na každodenní výplaty aktivních bojovníků. Na druhé straně vedoucí opozičních sil a radikálních skupin obdrželi bezhotovostně peníze na své osobní bankovní účty. O tom svědčí výsledek pátrání Bezpečnostní služby Ukrajiny. Během operativní činnosti bezpečnostních složek bylo zajištěno u Alexandra Turčinova v kanceláři 17 milionů dolarů v hotovosti. Kromě toho příslušníci Bezpečnostní služby Ukrajiny zajistili na serverech strany ohromující informace. Ty se týkaly rozdělování finančních prostředků na provoz Majdanu a vyplácení bojovníků Pravého sektoru a dalších radikálních skupin. Tyto informace byly také potvrzené samotnými jednotkami Berkutu. Ty totiž po vytlačení Majdanistů z části barikád, zajistily notebook se jmény účastníků, proplácenými položkami v dolarech a eurech a s plány na akce. Byl to podobný průšvih jako vynesení citlivých informací ze serveru Demokratické strany v Americe insiderem Sethem Richem. Protože byly ale informace citlivé vůči Americe, téměř nikdo tohle dnes neví. Pokud by se ovšem našly peníze z Moskvy, byla by toho plná celá naše sluneční soustava. Dokonce bývalý lingvista americké rozvědky Scott Richard sdělil, že Spojené státy a EU připravovaly události na Majdanu v Kyjevě několik let. Sdělil také, že nepokoje na Ukrajině financoval i zakladatel internetové aukční stránky eBay Pierre Omidyar a americký finančník a investor George Soros.
Vidíme, že informace z podsvětí nám nabízejí přesný pohled, jak to s aktivisty a bojovníky barevných revolucí chodí. Stejné to bylo i u ukrajinského barevného Majdanu na základě pokynů architekta barevných revolucí Gena Sharpa. Zmocnit se ústředního náměstí a zorganizovat masivní protest v sedě. Mluvit do nekonečna o nebezpečí násilného rozehnání. Pokud úřady neudělají nic, vyprovokovat krveprolití. Vykřikovat vrazi. Moc je vyděšená a otupená. následně odstraněná a nové mocnosti přebírají zemi. Do puntíku splněné schéma barevného Majdanu.
Izraelská karta
Dnes se už ví, že v ukrajinském Majdanu měl bez pochyby prsty Izrael. S tímto odhalením přišla jako první židovská tisková agentura JTA (se sídlem v New Yorku),
Agentura natočila anonymní rozhovor s izraelským agentem, kterého nazvali Delta. Agentura ho vyfotografovala v maskáčích, s neprůstřelnou vestou a tváří zakrytou slunečními brýlemi a černým šátkem. Delta byl veteránem izraelské armády, který se specializoval na městské boje, jako člen pěší brigády Givati. Tato brigáda byla zapojená do operace Lité olovo a dalších útoků na Gazu, včetně masakru civilistů ve čtvrti Tel El-Hawa. Na Ukrajině působil několik let pod krytím coby podnikatel. Spolu s dalšími izraelskými vojáky založil a cvičil Modré helmy Majdanu. Tato bojová jednotka uplatňovala v Kyjevě stejné techniky městského boje, které byly odzkoušené v Gaze. Jak sdělil agentuře JTA, jeho četa přijímala rozkazy od Svobody, tedy paradoxně od neonacistů. Na to Delta sdělil, že taková obvinění jsou, cituji, hovadina. Přítomnost izraelských vojenských specialistů na Ukrajině byla potvrzená informacemi uvedenými JTA a dalšími židovskými zpravodajskými agenturami. Podle nich bylo mnoho zraněných při střetech s kyjevskou policií odvezeno do izraelských nemocnic, očividně proto, aby se zabránilo odhalení dalších nepohodlných pravd. Lidé z této izraelské jednotky školili a vyzbrojili odstřelovače na náměstí Majdan, kteří s těmito přesnými puškami stříleli jak na protestující, tak na policisty. Tato fakta vrhla nové světlo na způsob, jakým byl puč v Kyjevě zorganizovaný a realizovaný. Na fotografické dokumentaci jsou vidět mladí ukrajinští aktivisté příslušející k neonacistické organizaci Uno-Unso v Estonsku v roce 2006, kde byli školení instruktory NATO v technikách městského boje a v používání výbušnin pro sabotáže a útoky. Pokud jste poslouchali můj dvoudílný dokument Tajné jednotky Gladio, začíná už vám pravděpodobně svítat. NATO přece provádělo přesně totéž během studené války. Utvářelo tajné polovojenské struktury, s kódovým označením Gladio. Aktivní byly také v Itálii, kde na americké vojenské základně Camp Darby poblíž Pisy a na dalších místech cvičili tyto skupiny Gladio v provádění útoků a na provedení případného státního puče. Analogická polovojenská struktura byla vytvořená také na Ukrajině, kde také využívala izraelské specialisty. Celé nám to začíná skládat mozajku Ameriky, NATO a Izraele. Stále stejní podezřelí.
Referendum na Krymu (16. března 2014)
Události v Kyjevě byly sledované s obavami. Krym byl autonomní republikou v rámci Ukrajiny a měl svůj vlastní parlament, který byl demokraticky zvolený v říjnu 2010. Politická nálada na Krymu byla jednoznačně proruská, obyvatelé se cítili více Rusy než Ukrajinci. To se projevilo i ve volebních výsledcích. 88 ze 100 křesel v krymském parlamentu získaly strany, které byly proruské nebo kritické vůči Západu. A tento jasný volební výsledek vzešel z demokratických voleb. To umožňuje vyvodit závěry o politických náladách na Krymu ještě před událostmi v Kyjevě. Je nepravděpodobné, že by Majdan, který byl na Krymu nepopulární, změnil náladu směrem k Západu. Už 21. a 27. listopadu 2013, tedy ještě před summitem ve Vilniusu, přijal krymský parlament dvě rezoluce. V nich podpořil postup vlády v otázce asociační dohody a odsoudil demonstrace na Majdanu. Podobné výzvy prezidentovi k obnovení pořádku v zemi přišly z Doněcka, Luganska, Chersonu, Oděsy, Charkova, Poltavy, Čerkasku a Nikolajevska, tedy z celé jihovýchodní Ukrajiny. Všude tyto výzvy získaly v parlamentech velkou většinu, nikde pro ně nehlasovalo méně než 80 % poslanců. Také vláda Krymu vydala 11. prosince prohlášení, ve kterém vyzvala obyvatele Krymu k podpoře proti Majdanu:
"Krym dnes stojí před volbou: buď strpět násilnou majdanizaci, nebo dát rozhodnou odpověď protistátním a protikrymským silám. Proto se obracíme na každého z vás, abyste jasně ukázali náš společný postoj bez ohledu na etnickou příslušnost, náboženství a politické názory. Nikdo v Kyjevě by si neměl dělat iluze, že si Krym nechá vnutit cizí vůli."
Už 12. prosince ukrajinská agentura Interfax informovala o tom, že na Krymu byly vytvořené síly domobrany, a citovala poslance Kolesničenka:
"V Sevastopolu se více než 800 lidí dobrovolně přihlásilo do sil domobrany a brání státní řád a ústavu. Na Krymu byly podobné jednotky vytvořené v každém městě. A na jihovýchodě Ukrajiny se také formují."
Nikdo proto nemůže být překvapený, že po svržení moci v Kyjevě na konci února, se na východě a jihu Ukrajiny okamžitě zformoval dobře organizovaný odpor. Přesto to bylo pro veřejnost na Západě překvapivé, protože v západních médiích se o hnutí Antimajdan vůbec nepsalo. Dalo se ale předpokládat, že převrat v Kyjevě povede k odporu na východě. Regiony na východě a jihu Ukrajiny byly znepokojené událostmi v Kyjevě. Janukovyč byl odtud opakovaně vyzývaný k nastolení pořádku. Mnozí také volali po zavedení výjimečného stavu. Janukovyč však těmto požadavkům nevyhověl. Můžeme to považovat za slabost, ale podle mě to byl naopak státnický přístup, aby Janukovič nepřiléval olej do ohně. Bohužel se mu to vymstilo. Ukrajinská Rada už 23. února rozhodla o zrušení jazykového zákona z roku 2012. Tento zákon stanovil, že v regionech Ukrajiny, kde žije nejméně 10 % národnostních menšin, by měl být úředním jazykem také jazyk této menšiny. Zrušení zákona bylo požadavkem programu strany Svoboda a dalších nacionalistických organizací. Přestože nově jmenovaný prozatímní prezident Turčynov později zákon vetoval, rozhodnutí Rady vyvolalo další znepokojení v ruskojazyčných částech země. 23. února se na Krymu konaly protesty v přístavním městě Sevastopol. Zúčastnilo se jich tisíce lidí, kteří hlasovali pro zřízení paralelní správy a pro civilní obranné jednotky. O tři dny později, 26. února, se konala demonstrace krymských Tatarů, kteří demonstrovali v Simferopolu před regionálním parlamentem proti odtržení Krymu. Nastaly násilnosti mezi Tatary a Rusy. Krymský parlament na svém zasedání 27. února sesadil úřadujícího premiéra Krymu a jako nového premiéra zvolil Sergeje Aksjonova. Aksjonov byl jedním ze tří poslanců proruské strany Ruská jednota. Krymský parlament také rozhodl o konání referenda o statusu Krymu 25. května. Tedy ve stejnou dobu, kdy se budou konat prezidentské volby naplánované Kyjevem. Ovšem referendum se konalo už 16. března. 28. února se na Krymu začali objevovat uniformovaní vojáci. V noci bylo obsazené letiště v Simferopolu. Letecká doprava ale pokračovala bez omezení. O měsíc později Rusko přiznalo, že jednotně vyzbrojení vojáci, kteří toho dne ovládali Krym, byli kromě krymských sil domobrany a policie, ruskými vojáky. To později přiznal i Vladimír Putin. 1. března požádal krymský premiér Aksjonov Rusko o pomoc:
"Chápaje odpovědnost za životy a bezpečnost lidí, obracím se na prezidenta Putina s žádostí o pomoc při zajištění míru a klidu na Krymu."
Odpověď Ruska na sebe nenechala dlouho čekat a Vladimír Putin 1. března požádal Radu ruské federace o povolení nasadit na Ukrajině vojáky. Rada prezidentovu žádost jednomyslně schválila. Tón mezi Kyjevem a Krymem se v těchto dnech také vyostřil. Před referendem 16. března ruští vojáci a jejich příznivci ovládli klíčové pozice na Krymu a oblehli ukrajinská kasárna a vojenské základny. Přestože došlo k ojedinělým kritickým situacím, k žádným bojům nedošlo. Nejhorším incidentem byly varovné výstřely do vzduchu. Rusko později tyto akce zdůvodnilo potřebou zabránit ukrajinské armádě narušit řádný průběh referenda. Nakonec přišel den samotného referenda. K práci na referendu bylo přihlášeno 135 pozorovatelů z 23 zemí. Oficiální konečný výsledek referenda byl 96,77 % ve prospěch připojení k Rusku při volební účasti 83,1%. Přesto všechno se referendum na Krymu na západě stále zpochybňuje. 135 pozorovatelů z 23 zemí zřejmě nestačilo. Na západě se také zrodila legenda, že OBSE nebylo na Krym vpuštěné. To nebyla pravda. Jak víme, OBSE může v dané zemi působit pouze na pozvání daného státu. Krym v té době ještě patřil pod celistvé území Ukrajiny. Ovšem přechodná kyjevská vláda referendum na Krymu neuznala, ani nedala OBSE povolení nebo dokonce pozvání k pozorování referenda. OBSE měla tedy svázané ruce a účastnit se nemohla. Kromě etnických, jazykových a národnostních důvodů měli obyvatelé Krymu i další důvody, proč hlasovali pro připojení k Ruské federaci: ekonomické. I když si to u nás málokdo uvědomuje, životní úroveň v Rusku byla mnohem vyšší než na Ukrajině. Podle ruských údajů v té době v Rusku dlouhodobě žily a pracovaly asi 3 miliony Ukrajinců, tedy asi 6 % ukrajinské populace. Součástí připojení Krymu k Rusku bylo samozřejmě i okamžité zvýšení platů státních zaměstnanců a důchodů na ruskou úroveň. Pro mnohé mohla být vyhlídka na ztrojnásobení platů a důchodů také pobídkou k hlasování pro sjednocení s Ruskem. Závěrem této kapitoly bych se rád pozastavil nad samotnou otázkou připojení Krymu k Rusku. Bylo takové připojení opodstatněné? Podle mezinárodního práva je zřejmé, že vnější intervence je povolená pouze tehdy, pokud ji povolí Rada bezpečnosti OSN. Ovšem 22. července 2010 zveřejnil Mezinárodní soudní dvůr právní stanovisko ke Kosovu. Dospěl k závěru, že jednostranné vyhlášení nezávislosti není v rozporu s mezinárodním právem. Tím je logicky vyhlášení nezávislosti Krymu legální. V případě Krymu ruská strana tvrdí, že její zásah zabránil krveprolití. Zda by k tomu skutečně došlo, je spekulativní, protože nikdo nemůže vrátit čas a ověřit, zda by došlo ke krveprolití, kdyby Krym zůstal součástí Ukrajiny. Následná občanská válka na východě Ukrajiny ale ukazuje, že takový scénář byl přinejmenším možný. Na rozdíl od Krymu, kde nebyla prolita žádná krev, bylo na východě Ukrajiny na konci roku 2014 oficiálně přes 4 000 mrtvých a téměř milion uprchlíků. Už v únoru 2015 se odhadovalo, že mrtvých bylo přes 50 000. Probíhal by takový scénář i na Krymu v případě jeho setrvání na Ukrajině? Byl takový vývoj reálný? Každý si na to odpovězme sám. A v doušce dodám na konec. V Kosovu se nikdy žádné referendum o otázce samostatnosti nekonalo a přesto bylo od integrálního Srbska odtržené s posvěcením OSN, Ameriky a EU. Na Krymu referendum proběhlo a přesto je do omrzení na západě sugerované spojení anexe Krymu Ruskem. Jaký z těchto dvou uvedených příkladů je demokratičtější? Nejednalo se pouze o Kosovo, ale například o Slovinsko. 25. června 1991 Slovinsko jednostranně vyhlásilo nezávislost na Jugoslávii. Boje trvaly pouhých deset dní, ale Slovinsko bylo ušetřeno strašlivých útrap, které zažily Bosna a Chorvatsko. Potom, co Slovinsko v prosinci 1991 přijalo vlastní ústavu, ji během necelého měsíce uznaly všechny státy tehdejšího Evropského společenství. Máme tedy další, naprosto srovnatelnou situaci. Na jedné straně Západ uznal jednostrannou nezávislost v případě Slovinska proti vůli jugoslávské centrální vlády. Na straně druhé nezávislost Krymu neuznal. O porušení mezinárodního práva se tedy nejedná. Jediným nezpochybnitelným faktem je, že Rusko porušilo své smluvní závazky, když rozmístilo ruské vojáky na Krymu mimo jejich základny, aby svázalo ukrajinskou armádu v kasárnách. Smlouva mezi Ukrajinou a Ruskem o využívání základen ruské černomořské flotily umožnila Rusku umístit na Krymu vojáky, kteří ovšem nesměli působit mimo své základny. Ruský ústavní soud 19. března 2014 shledal, že dohoda byla v souladu s ruskou ústavou. Ruská duma 20. března odhlasovala 433 hlasy pro a jedním proti přijetí Krymu a města Sevastopol do Ruské federace. Následujícího dne byla smlouva ratifikovaná i Radou federace. Gallupův ústav provedl ve dnech 21. až 29. dubna 2014 průzkum, který dospěl k následujícímu závěru. Přibližně tři čtvrtiny obyvatel Krymu, přesně 73,9%, tvrdilo, že sjednocení s Ruskem zlepší život jim a jejich rodinám. Pouze 5,5% tvrdilo opak. Mezi obyvateli Krymu převažoval názor, že role Ruska v krizi byla spíše pozitivní (71,3%) než negativní (8,8%). Americké Pew Research Center tehdy provedlo vlastní výzkum, který jen kopíroval uvedené výsledky.
Cenzura na Ukrajině (březen 2014)
V té době na Ukrajině doslova vybouchla cenzura. 7. března zakázala Národní rada pro televizní a rozhlasové vysílání Ukrajiny vysílání několika ruských televizních kanálů. 25. března zakázal kyjevský správní soud vysílání dalších ruských kanálů na Ukrajině. Byly zakázané i takové filmy, které by se neslučovaly s ideologií kyjevské vlády. K obzvláště pozoruhodnému incidentu došlo 18. března. 18. března odvysílala ruská televize Putinův projev v obou komorách ruského parlamentu, po kterém následoval podpis přístupové smlouvy. Putinův projev a následný ceremoniál vysílala v přímém přenosu také ukrajinská státní televize NTU. Ve stejný den navštívil neohlášeně hlavního ředitele stanice Alexandra Pantělejmonova, Ihor Mirošnyčenko. Mirošnyčenko, člen strany Svoboda, poslanec ukrajinské Rady a ironií osudu člen parlamentního výboru pro svobodu tisku, přišel bez ohlášení do ředitelovy kanceláře s několika muži, surově mu vynadal za šíření ruské propagandy, nazval ho zrádcem a požadoval, aby okamžitě napsal rezignaci. Když Pantělejmonov odmítl, Mirošnyčenko a jeho společníci mu vyhrožovali a pak ho bili. Zatímco ho drželi na židli položili mu na stůl papír a pero, aby mohl napsat rezignaci. Pantělejmonov se nakonec výhrůžkám podvolil. Jeden z Mirošnyčenkových kolegů se neštítil natáčet tyto události na mobilní telefon a zveřejňovat je na youtube. Cenzura probíhala i na krymské straně. Krymská vláda také 7. března začala vypínat ukrajinské televizní stanice na poloostrově. Na rozdíl od cenzury z Kyjeva, o které se na Západě nepsalo, o této události západní a německá média široce informovala. Inu, standardní dvojí metr.
Doněcká lidová republika (6. dubna 2014)
Události na jihu a východě Ukrajiny se daly do pohybu. Abych vývoj událostí co nejvíce zpřehlednil, rozhodl jsem se pro chronologické řazení. To je sice poněkud suchopárnější, ale naprosto jasně vyvstává občanský odpor vůči Kyjevské majdanovské vládě.
25. února – V Oděse byla na centrálním Kulikově poli zřízená stanová vesnice protimajdanovského hnutí, která měla zůstat na místě až do oděské tragédie na začátku května, a stala se centrem protimajdanovského hnutí v Oděse.
26. února – V Charkově byla na budově městské správy vyvěšená ruská vlajka. Pokus starosty o její sejmutí znemožnil dav.
27. února – V Oděse se konala další demonstrace, tentokrát s více než 4 000 účastníky.
1. března – V Charkově okupovali budovu oblastní správy už asi týden příznivci Majdanu. Toho dne do budovy vtrhli odpůrci Majdanu. Podle listu Zpravodaj bylo zraněno 97 lidí. K úmrtí nedošlo. V Doněcku se konala demonstrace se 7 až 10 tisíci účastníky. V Lugansku se také konala demonstrace s nejméně 10 000 účastníky.
2. března – Prozatímní prezident Turčynov odvolal některé gubernátory na východě země a nahradil je novými. V Doněcku byl jmenován oligarcha Sergej Taruta. V Lugansku byl jmenován generál Michael Bolotskiš. V Dněpropetrovsku byl gubernátorem opět jmenován oligarcha Ihor Kolomojskij. V Doněcku se opět sešlo asi 4 000 lidí, aby demonstrovali proti nelegitimní vládě v Kyjevě. Bylo také shromážděno 2 500 podpisů pod požadavek na rozmístění mírových sil v Doněcku. V Lugansku několik stovek protestujících obsadilo budovu regionální vlády a požadovalo, aby Rusko vyslalo vojáky na jejich ochranu.
3. března – V Doněcku se sešlo asi 1 500 demonstrantů, kteří protestovali proti jmenování Sergeje Taruty gubernátorem. Začal také sběr podpisů pro referendum. V malém městě Gorlovka demonstrovalo proti Kyjevu přes 5 000 lidí. Demonstrace se konaly také v Oděse.
5. března – V Charkově demonstrovalo asi 5 000 lidí za referendum. Skandovalo se například Rusko, pomoz nám, nebo Charkov je náš. Budovu regionální vlády střežilo asi 500 policistů a demonstrace zůstala klidná. V Doněcku došlo ke střetům mezi skupinami.
6. března – V Oděse se sešlo asi 2000 lidí.
7. března – V Doněcku byl ruským novinářům znemožněný vstup na Ukrajinu a byli poslaní zpět do Ruska.
8. března – V Charkově demonstrovalo podle různých zdrojů 7 000 až 15 000 lidí. Požadovali federalizaci Ukrajiny, autonomní status Charkovské oblasti a referendum.
9. března – V Oděse se konaly demonstrace na obou stranách. Až 10 000 lidí protestovalo za referendum, ruštinu jako úřední jazyk a proti Kyjevu.
10. března – V Charkově se konala demonstrace na Majdanu, kde Kličko pronesl projev. Protimajdanovští demonstranti narušili projev a zasypali Klička vejci.
13. března – V Doněcku se ve stejnou dobu a na stejném místě konaly demonstrace obou stran a došlo ke střetům, při kterých zemřeli dva lidé a asi 50 jich bylo zraněno.
14. března – V Charkově došlo ve večerních hodinách ke střetům. Někteří členové Pravého sektoru napadli shromáždění protimajdanovského hnutí a potom byli zahnaní do své kanceláře, kde se zabarikádovali. Jisté je, že z obou stran byly házené zápalné lahve, z budovy se také střílelo a byly použité omračující granáty.
15. března – Během demonstrace s 10 000 účastníky v Doněcku, kteří požadovali referendum o Doněcku, byla obléhaná budova tajné služby SBU. Teprve když zpravodajská služba souhlasila s propuštěním asi 70 zadržených, bylo obléhání ukončené.
16. března – V Doněcku se opět sešlo asi 3 000 demonstrantů, kteří podpořili referendum na Krymu, které se konalo ten den, a požadovali uspořádání obdobného referenda pro Donbas. V Oděse se konala velká demonstrace se stejnými požadavky jako v Doněcku.
22. března – V Doněcku se asi 5 000 demonstrantů dožadovalo referenda. V Lugansku se konala velká demonstrace, na které se skandovalo Janukovyč je náš prezident.
30. března – V Doněcku protestovalo asi 1 000 lidí, kteří požadovali referendum. V Lugansku se konala protimajdanovská demonstrace s asi 2 000 účastníky.
2. dubna – Doněcký gubernátor Taruta, jmenovaný 2. března, poprvé navštívil Doněck a setkal se s demonstranty požadujícími referendum.
4. dubna – Ministerstvo vnitra v Doněcku oznámilo, že od března proběhlo ve 33 městech Doněcké správní oblasti celkem přes 200 protestů, kterých se zúčastnilo celkem přes 130 000 lidí.
5. dubna – V Mariupolu demonstrovala asi tisícovka lidí s transparenty jako Janukovyč je náš prezident, Taruta je okresní vůdce, nebo Donbas nedůvěřuje juntě v Kyjevě.
A 6. dubna to nakonec přišlo, Doněcká a Luhaňská lidová republika vyhlásily nezávislost. Jak jasně vidíme na chronologii, všechny události k tomu jednoznačně směřovaly.
Národní garda (duben 2014)
Ukrajinská Rada 13. března rozhodla o zřízení národní gardy. Tato nová ukrajinská Národní garda byla složená především z dobrovolníků z takzvaných skupin domobrany z Majdanu. Pomáhala 130 tisícové pravidelné ukrajinské armádě. Jenže v ukrajinské armádě probíhaly rozsáhlé čistky. Byli propouštění neukrajinští velitelé a všichni, o jejichž loajalitě majdanská vláda pochybovala. Výměnou za to vznikla nová mocenská struktura. Národní garda, do které se hlásili bojovníci z ultranacionalistických skupin. Tehdy koloval vtip. Ať už si Evropané najdou jakoukoli gardu, stejně to bude divize SS Galicia. I když to vlastně nebylo vtipné. V podstatě šlo o legalizaci extremistů, kteří se po krvavé lázni na Majdanu nechtěli rozloučit s ukradenými zbraněmi. Kyjevská vláda de facto legalizovala extrémistické chuligány z Majdanu. Byli to ti samí bojovníci, kteří stříleli na policisty v Kyjevě. Tato Národní garda složená s bojovníků Svobody nebo Pravého sektoru čítala 60 000 osob. V podstatě je to srovnatelná situace s Německem v roce 1933. Nelegálně ozbrojení hrdlořezové z SA byli bez okolků jmenovaní pomocnou policií a tím legalizovaní. Přesně tak to proběhlo na Ukrajině, ale západu to samozřejmě opět nevadilo. Máme tu tedy armádu pod ministerstvem obrany a Národní gardu pod ministerstvem vnitra. Obě složky spolupracují. Velitelé Národní gardy se také rekrutovali z řad pravicově nacionalistických a v některých případech dokonce neonacistických hnutí. O tom, že nejde o nadsázku, se přesvědčíme právě teď na několika příkladech. Podívejme na některé prapory Národní gardy a jejich velitele. Nejprve se podívejme na batalion Azov a jejího velitele Andreje Biletského. Velitel jednotky Andrej Bileckij byl vůdcem krajně pravicového Sociálně-národního shromáždění. V srpnu 2014 německý deník Focus uvedl, že Andrej Biletskij v rozhovoru pro Telegraph řekl:
"Historickým posláním našeho národa v této kritické chvíli je vést bílé rasy světa do posledního křížového tažení za jejich přežití."
Co ale bylo sociálně-národní shromáždění, jehož byl Biletskij vůdcem? Sociálně-národní shromáždění bylo spojením několika ukrajinských nacionalistických a neonacistických organizací. Skupina Patriot Ukrajiny byla považovaná za její polovojenskou odnož. Jak jsem zmínil, předsedou Sociálně-národního shromáždění byl Andrij Biletskij, který byl zároveň velitelem krajně pravicového polovojenského sdružení Prapor Azov. Sociálně-národní shromáždění bylo založené v roce 2008. V roce 2010 skupina mimo jiné provedla násilnou akci ve Vasylkiwě, jejímž cílem byli zahraniční obchodníci. V roce 2011 se tři její členové, včetně Volodymyra Špary a Ihora Mossijčuka, pokusili vyhodit do povětří Leninův pomník na kyjevském letišti. V lednu 2014 byli odsouzení k šesti letům vězení. Rozsudek vedl k protestům a násilným nepokojům, při kterých bylo zraněno jedenáct lidí. 24. února 2014 byli tito odsouzení, na základě amnestie Nejvyšší rady, prohlášení za politické vězně a propuštění. V rámci radikalizace Majdanu byla organizace v listopadu 2013 spoluzakladatelem polovojenského shromažďovacího hnutí Pravý sektor. Špara a Mossijčuk patřili k vedení praporu Azov. Sociálně-národní shromáždění je neonacistické hnutí s totalitní ideologií, které prosazuje rasově čistou Ukrajinu. Přestože rozhovor Andreje Biletského vyšel až v srpnu, už v červnu bylo známo, odkud se rekrutuje Národní garda. Symboly, původ velitelů a tak dál, také nebyly žádným tajemstvím. Otázkou zůstává, jak mohla být Národní garda tak rychle povýšená de facto zkrachovalou Ukrajinou. Národní garda byla vybavená těžkými zbraněmi. Mimo jiné disponovala více než 30 tanky T-64, téměř 200 obrněnými a ozbrojenými transportéry a také bezpilotními letouny a vrtulníky. Je třeba předpokládat, že byla vyzbrojená na úkor ukrajinské armády. Otázkou zůstává, z čeho měl být vyplácený plat pro 60 000 bojovníků. Do hry vstoupili oligarchové, především Ihor Kolomojskyj, který sám financoval některé prapory a vytvořil si tak prakticky vlastní soukromou armádu. K tomu se dostanu později. Rada národní bezpečnosti Ukrajiny 13. dubna rozhodla o protiteroristické operaci na východě Ukrajiny. Jednoduše kyjevská vláda použila armádu proti demonstrantům. 14. dubna došlo k incidentu v Černém moři. Nad americkou válečnou lodí Donald Cook, která právě vplouvala do Černého moře, několikrát přeletěl letoun SU-24. Téhož dne o incidentu informoval přímo Pentagon. Tento letoun byl podle odborníků vybaven nejnovějším ruským radioelektronickým bojovým komplexem. Americký systém Aegis zjistil přiblížení letounu už z dálky a byl spuštěný bojový poplach. Všechno šlo podle plánu, americké radary snímaly průběh přiblížení k cíli. Najednou ale všechny obrazovky zhasly. Aegis už nefungoval, střely nemohly získat přiřazení cíle. Su-24 ale proletěl nad palubou torpédoborce, dokončil bojový obrat a napodobil raketový útok na cíl. Letadlo se potom otočilo a dvanáctkrát manévr zopakovalo. Po tomto incidentu Donald Cook, jak informovala zahraniční masmédia, rychle vplul do přístavu v Rumunsku. Tam 27 členů posádky podalo výpověď. Ruská stíhačka kroužila ve výšce 150 metrů nad mořem celých 90 minut. Zmiňuji to proto, že Rusům se podařil husarský kousek a hodinu a půl kroužili kolem amerického torpédoborce jako zdechlé kachny. Podařilo se jim vyřadit a ochromit kompletní americkou obranu této lodě. Šlo o výstrahu Američanům, aby NATO nestrkalo nos na Ukrajinu? Kdo ví.
Závěr
To je konec druhého dílu deset let majdanové kocoviny, co uslyšíte ve třetím, závěrečném díle? Podívám se na první boje na východě Ukrajiny v dubnu a květnu 2014. Na začátku května proběhl takzvaný Oděský masakr na Kulikově poli a domě odborů. Nechal zasebou více jak 40 mrtvých. 25. května proběhly také prezidentské volby, ve kterých zvítězil Petro Porošenko. Podívám se na jeho minulost. Budu pokračovat srpnem 2014 a takzvaným jižním kotlem. Závěrem se podívám více a podrobněji na roli Victorie Nulendové. Jednak její projev pár dní po návštěvě Kyjeva, ve kterém se svěřila, že Američané investovali do Ukrajiny 5 miliard. Podruhé to bude telefonát Nulandové s americkým velvyslancem v Kyjevě, ve kterém zaznělo ono slavné fuck the EU, do hajzlu s Unií.