Pořad se zabývá tajemstvím a historií farmaceutického průmyslu, přičemž sleduje jejich rodové dynastie od 17. století a jejich cestu k vytvoření globálního monopolu. Kapitoly pojednávají o historii očkování proti neštovicím a významných meznících, jako je povinné očkování, až po vznik prvních farmaceutických korporací, jako je American Home Products nebo německý Merck. Dále pořad zkoumá další význačné farmaceutické společnosti, jako je francouzský Sanofi Aventis, britská Glaxo SmithKline a americký Pfizer, a hodnotí jejich historické a kontroverzní aspekty. Předposlední kapitola také představí několik střetů zájmů farmaceutických korporací s vrcholovými politiky a uzavírá pořad zamyšlením nad globálním farmaceutickým monopolem.
Jak vlastně vznikly vakcíny? Jak se největším farmaceutickým společnostem podařilo vybudovat svá obchodní impéria? Co je spojuje s velkými investičními fondy, velkými ropnými společnostmi, mezinárodní politikou a mocnými dynastiemi, které ovládají světovou ekonomiku? A především, jak můžeme ve světle četných skandálů, střetů zájmů a obřích soudních procesů, těmto nadnárodním farmaceutickým korporacím ještě věřit? Sledovat vakcinační průmysl od jeho počátků až dodnes je velmi nepřehledné. Proto je občas nutné uchýlit se ke zjednodušení popisu vlastnictví, společností a číselných dat. Ovšem zase ne tak, abych vynechal důležité mezníky. Zkracovat, ale zase ne příliš. Přesně tomu čelím u mnohých svých pořadů. Nechci nás zahltit vodopádem nudných dat, ale zároveň musím seriózně pokrýt zásadní události. Velké nadnárodní farmaceutické korporace rostou. A spolu s nimi rostou i banky, ropné korporace a svět politiky. Nesmíme však zapomenout na rodokmeny rodin, které také na léčbě nemocí vybudovaly své velké majetky. Jaké je tajemství největších farmaceutických korporací? Všechno to začalo už před několika stoletími.
Jehla na punčochu: očkování proti neštovicím (1800)
Přesuňme se do Londýna na konci 18. století. Vedle ostatních nemocí město sužovaly také neštovice. Mezi lety 1788 až 1797 zemřelo na neštovice 18538 lidí. Mezi lety 1803 až 1812 to bylo 11532 úmrtí. V celé Anglii to ale bylo mnohem více. Podle Jamese Younga Simpsona, profesora porodnictví na univerzitě v Edinburghu, zemřelo do roku 1803 v Anglii ročně asi 30000 lidí. S tímto stavem bylo třeba něco udělat. Na počátku stály dvě postavy. Na jedné straně doktor Edward Jenner, který je pro celý svět vynálezcem očkování proti neštovicím. Na druhé straně doktor George Pearson, který založil Originální očkovací ústav Pock. To ale učinil bez jeho vědomí, z čistého entusiasmu. Proto se z obou spojenců stali nesmiřitelní nepřátelé. Pearson si proto překvapivě zavolal na pomoc farmáře Benjamina Jestyho. Ten tvrdil, že titul vynálezce byl doktoru Jennerovi připsaný neprávem. Měl k tomu zatraceně pádný důvod. Naše vyprávění proto musím začít právě v tomto očkovacím ústavu.
"Říkala jsem ti to, Bene. Měl ses převléknout! Takhle se před váženými pány nevystupuje!"
Starý Benjamin Jesty, nedbaje manželčina pokárání, kráčel obezřetně a zamračeně. Pomalu vstupoval do nablýskané, luxusní haly Originálního očkovacího ústavu Pock, který byl před pár lety otevřený v luxusní budově na rohu ulic Poland a Broadwick v rušné londýnské čtvrti Soho. Desítky nedůvěřivých pohledů se na něj upíraly a nenechaly si ujít ani vteřinu. Byl tedy tento neomalený venkovan génius? Ten, kterého tam chtěl doktor Pearson za každou cenu pozvat v přítomnosti renomovaných učenců a lékařů? George Pearson byl nadšený. Koneckonců byl architektem toho všeho. Doktor Pearson byl uznávaným lékařem, který očkovací ústav doslova vymyslel. Všechno začalo 2. prosince 1799, kdy k sobě domů pozval různé dobrodince a filantropy. V sázce byla skutečná hora peněz, která měla být věnovaná na ušlechtilou věc. Prvním krokem byla koupě prestižního místa. Volba padla na luxusní dům doktora Lewise, porodníka a lékárníka, který byl jedním z prvních, kdo se Pearsonovým projektem nadchl. Působivý očkovací ústav, právě to Pearson vymyslel. Na druhé straně ale stál doktor Edward Jenner, který publikoval v červnu 1798 své poznatky o očkování proti neštovicím. Doktor Pearson jeho vakcínu zpočátku šířil a rozhodl se založit Originální očkovací ústav. Ovšem bez vědomí samotného vynálezce, doktora Jennera, a tak se spolu nepohodli. Ba co víc, stali se z nich zapřísáhlí nepřátelé. Opravdu si Jenner myslel, že mohl Pearsona takhle ponížit? Jak dlouho ho Pearson podporoval a nadšeně šířil jeho vakcínu proti neštovicím. Vakcinační institut se ale zrodil bez doktora Jennera. Bez muže, který byl pro celý svět vynálezcem vakcín! Pearson s doktorem Jennerem několik dní nepromluvil. Pearson během týdne vytvořil všechno od nuly: sehnal finanční prostředky, koupil prostory, získal záštitu Jeho královské Výsosti vévody z Yorku, a to všechno sám. Zpráva se rychle rozšířila, a pro Jennera nebylo dobré, že se o tom dozvěděl až z novin. Jenner zuřil. Přijel do Londýna a okamžitě se uchýlil ke svým vysoce postaveným konexím, aby vévodovi přednesl své stížnosti. A vévoda se ani na okamžik nerozmýšlel a nařídil, aby bylo Pearsonovo jméno ze společnosti okamžitě vyškrtnuté. To jméno, které do té chvíle stálo na vstupních dveřích šlechtické budovy. Jenner odpověděl, že nikdy nevstoupí do společnosti, jejímž členem byl George Pearson. George Pearson ale nebyl jen tak někdo. Narodil se v roce 1751. Byl uznávaným chemikem a fyzikem, synem významného lékárníka v Rotherhamu v hrabství Yorkshire a vnukem bohatého obchodníka s vínem, který byl dvakrát zvolený starostou Doncasteru. Pearson zastával v těch letech řadu prestižních funkcí. Byl vedoucím pracovníkem nemocnice svatého Jiří a od roku 1791 členem Královské společnosti. Jeho rodina byla více než vážená. A doktor Jenner si ho dovolil takto veřejně ponížit? Nemluvě o částce deset tisíc liber, které mu anglický parlament udělil 2. června 1802. V tu chvíli byl Pearson zaslepený. To ocenění Jennera bylo urážkou, kterou si vůči němu dovolil, ze strany anglické politické šlechty. Pearson si na pomoc přizval právě Benjamina. Neohrabaný Benjamin Jesty seděl uprostřed velké místnosti. Před ním na něj zmateně zíralo 12 lékařů. Nejvíce ho však znepokojoval láskyplný nesouhlas, který četl v očích své ženy Elizabeth. "Proč", ptal se sám sebe, "by se měl obléknout jinak než každý den, když se procházel po svých milovaných pastvinách v Dorsetu?"
George Pearson hrdě sledoval, jak se 68 letý farmář náhle proměnil v hrozivý nástroj pomsty. Jesty totiž tvrdil, že Jenner nevynalezl nic. Pouze si přivlastnil objevy, které už po anglickém venkově kolovaly desítky let. Farmáři tu a tam měli ve zvyku imunizovat se proti neštovicím tím, že sebe a své rodiny nakazili hnisem z nemocných krav. Před 30 lety, v roce 1774, na vrcholu další epidemie neštovic, učinil Benjamin Jesty toto odvážné rozhodnutí poprvé. Přesvědčil se, že proti neštovicím nestačí jen očkování. Používalo se po staletí, ale přineslo jen velmi slabé výsledky. Lidé chodili k lékaři a nechávali se vystavovat nákaze hnisavým materiálem z puchýřů nemocných, ale výsledky často byly k ničemu. Tato praxe vznikla v Číně o 8 století dříve. A v Anglii ji rozšířila urozená Mary Wortley Montaguová, která o tomto postupu podala zprávu a nechala úspěšně naočkovat své dva syny podle praxe, kterou se naučila během svých cest po Turecku. A jistou zásluhu na tom měli také Italové. Doktor Emanuel Timoni, narozený v Konstantinopoli, jako první ilustroval tureckou techniku Královské společnosti v roce 1713. Také Benátčan, doktor Jacopo Pilarino z Kefalonie, se připojil k Timonimu a techniku dále upřesnil. Alvestonská lékařská společnost uspořádala v roce 1765 oběd. Během oběda přednesl doktor John Fewster referát o vakcíně proti neštovicím z krávy, podané nemocným. Na tomto obědě byl přítomný i jeho učeň Edward Jenner. Trvalo mu více jak 30 let, než svou zprávu podal, což leccos vypovídá. Nelze opomenout ani učitele z Klein Rheide ze Šlesvicka-Holštýnska Petera Pletta, který v roce 1791, celých 5 let před Jennerem, očkoval kravské neštovice a imunizoval 3 děti rodiny Martiniových, která ho zaměstnávala jako učitele. Plett okamžitě vypracoval podrobnou zprávu o svém pokusu a předal ji lékařské fakultě kielské univerzity, ale jeho práce byla hrubě ignorovaná. A dokonce i farář v Yetminsteru, městečku, kde žil sám Benjamin Jesty, od počátku 70. let naléhal a hřímal z kazatelny, aby se vesničané nechali očkovat proti neštovicím. Ale byla to riskantní praxe a málokdo jí věřil. Procento vyléčených bylo nízké. Navíc málokdo měl peníze na zaplacení. Ne nadarmo si je v té době mohla dovolit jen šlechta a zámožní. A tak v Yetminsteru proběhlo celkem asi 10 očkování v ceně asi libry za jedno ošetření, zaplacené lékaři a lékárníkovi Henrymu Meechovi. Ovšem farmář Benjamin Jesty zjistil zásadní věc. Když se Benjamin při dojení krav nakazil tímto typem neštovic, zjistil, že byl dokonale imunní vůči mnohem závažnějším neštovicím, které zabíjely lidi. Mluvil o tom také se dvěma kolegyněmi chovatelkami, Annou a Mary, které se staly nedobrovolně imunní stejným způsobem. Když se doslechl, že o pár kilometrů dál onemocněly krávy pana Elforda, vydal se s rodinou na cestu, odhodlaný vyzkoušet všechno. Na druhou stranu byly případy neštovic u krav poměrně vzácné. A člověk musel mít skutečně odvahu.
"Jaké riziko vůbec hrozilo?" zeptal se Jesty nedůvěřivé Komise.
"Cožpak už nepijeme mléko, nejíme maso, nepokrýváme se kůžemi tohoto neškodného zvířete?"
A tak náš statečný Benjamin seškrabával hnisavý materiál z vemen těch ubohých krav a nakazil jejich ženy a děti jehlou na punčochu o průměru 13 mm. Všichni tři si udělali infikovaným železem malou ránu těsně nad loktem. Zpráva se ale začala šířit a lidé ho začali na ulicích urážet. Vyhrožovali mu, plivali na něj. Bylo to proti přírodě. Nákaza mezi člověkem a zvířetem. Něco, co by se mělo nahlásit církevním autoritám. A Jesty to věděl zatraceně dobře. Poslední čarodějnický proces se v jeho kraji odehrál před pouhými 60 lety. Veřejné urážky a ponižování pokračovaly a staly se tak nesnesitelnými, že se Jestyovi museli v roce 1797 přestěhovat na panství Downshay. Museli se skrýt a ochránit. A pak došlo k podivné události. Pearson začal anglickým lordům vyprávět příběh Jestyho. Rektor ze Swanage Andrew Bell vzal pero a papír. V dopise z 1. srpna 1803, jehož kopii zaslal také poslanci Georgi Roseovi, na tuto skutečnost upozornil. Podstata dopisu zněla takto:
"Všechny ty peníze a uznání, které dáváte Edwardu Jennerovi, byste měli raději věnovat Benjaminu Jestymu. To on je skutečným objevitelem vakcíny proti neštovicím."
A tak tam starý Ben stál před komisí. George Pearson se rozzářil. Benjamin byl přece hrdina. Převzal všechna rizika a odpovědnost za tento objev. Na rozdíl od Jennera nejednal v honbě za slávou, ale aby zachránil svou rodinu. A to nebyl malý rozdíl, protože Jenner naopak testoval očkování na cizích dětech. Jenner tedy nic nevymyslel. Jen zpeněžil něco, co už bylo dávno známé. Komise uznala farmářovy zásluhy, ale od Jennera neustoupila ani o krok. Důvod? Jesty nedodržel oficiální vědecký lékařský protokol. Proto ho v žádném případě nebylo možné označit za skutečného vynálezce vakcíny proti neštovicím. Starý Ben dostal jen krásný pergamen s poděkováním, 15 guineí jako náhradu za cestu a příležitost nechat si namalovat portrét od malíře Michaela Sharpa. Potom se rodina Jestyových vrátila domů. Dobrý Ben zemřel 16. dubna 1816 na infarkt a jeho žena nechala na jeho náhrobek napsat:
"Známý jako první člověk, který očkoval vakcínou."
Jenner ovšem mezitím sbíral jedno vyznamenání za druhým. V lednu 1803 se zrodila Královská Jennerova společnost, která měla nejméně 48 ředitelů a stejný počet lékařů v lékařské radě. Společnost stanovila konání valné hromady na 17. května každého roku na oslavu narození doktora Jennera. A první historická událost se odehrála právě v tento den roku 1803, kdy se přesně v 17 hodin v hospodě Chrown and Anchor dlouze tleskalo dojatému a polichocenému "vynálezci" vakcíny. Edward Jenner neměl problém svůj rekord zpeněžit. A v roce 1807 mu byla udělená další cena, 20 tisíc liber.
Očkovací kolos na vzestupu (1805-1820)
Od zavedení Jennerova očkování počet úmrtí klesl v průměru na 10000 ročně. Jenner a jeho příznivci však očekávali mnohem lepší výsledky. Byl to právě předseda lékařské společnosti v Glasgow, doktor Robert Watt, kdo vyvolal poplach. Zatímco celkový počet úmrtí na neštovice v Británii klesl přibližně o tři čtvrtiny, u dětí pod 10 let byla čísla pořád stejná. Doktor Robert Watt celou záležitost důkladně prostudoval a dospěl ke znepokojivému zjištění. Zatímco neštovic v těchto letech dramaticky ubylo, případů spalniček náhle desetinásobně přibylo. Glasgowský profesor dospěl k závěru, že očkování předurčuje lidi k větší náchylnosti ke spalničkám. Tím ovšem posílil nedůvěru všech odpůrců zázračného Jennerova séra. Navzdory tomuto vážnému podezření se Jennerův institut rozhodl pokračovat ve své misi. Její Ústřední dům pro očkování, který sídlil v elegantní budově na Salisburském náměstí a byl otevřený od pondělí do soboty od 9 do 15 hodin, nadále přijímal každého, kdo se chtěl nechat očkovat nebo jen získat informace o novém zázraku medicíny. Národní institut pro očkování, zřízený britskou vládou, jen v květnu 1814 naočkoval více než 4000 lidí a zároveň rozdal očkovací tekutinu každému, kdo o ni požádal, celkem 25394 dávek. Očkovací mašinérie se začala rozjíždět. Tentýž institut byl založený i v dalších britských državách včetně kolonií. Očkovací institut distribuoval mezi lety 1804 až 1813 ze svého sídla v Irsku až 25308 sér. Výsledky ale nestály za moc. Jak jsem zmínil, s nárůstem očkování proti neštovicím se začaly u dětí vyskytovat spalničky. Nesouhlas sílil a to nejen mezi nezasvěcenými. Jedním z hlavních odpůrců byl proslulý doktor Benjamin Mosley, který se už v době americké války za nezávislost dostal na titulní stránky novin. V Kingstonu totiž úspěšně bojoval s epidemickými horečkami, které kosily britskou koloniální armádu umístěnou na Jamajce. Horší bylo, že nová vlna neštovic postihla v roce 1805 tisíce lidí, včetně mnoha už očkovaných. V Británii proběhly i další vlny epidemií. Jedna na konci roku 1813, další v roce 1817. A právě v té druhé zveřejnil skotský fyzik a kněz Henry Dewar statistiku případů, které zkoumal. Mezi květnem a červnem toho roku bylo ze 70 vyšetřených pacientů očkovaných už 54. Z nich 1 zemřel, zatímco mezi zbývajícími 16, kteří očkovaní nebyli, bylo 6 úmrtí. Bylo to jasné. Jennerova vakcína proti neštovicím byla účinným krytím. Ne však absolutní. Mezitím se k Jennerovým odpůrcům přidali další lékaři, například W. Squirel, který dokonce zašel tak daleko, že požádal krále Jiřího III., aby vydal zákon zakazující jeho podávání.
Povinné očkování (1840-1870)
Očkování se s politickou podporou nadále šířilo po celé Evropě. V roce 1840 prohlásila britská vláda starodávnou praxi nakažení ze zvířat za nezákonnou a nařídila standardizaci procesu výroby a podávání vakcín. A v roce 1853 ji pod hrozbou vysokých pokut zavedla jako povinnou. Právě tato ustanovení rozšířila řady odpůrců. K přísnějším trestům proti antivaxerům došlo v letech 1867 a 1871. To postihovalo především ty nejchudší, ty, kteří nebyli schopni zaplatit velmi vysoké pokuty stanovené zákonem proti odmítačům očkování. Není náhodou, že velké protesty proti povinnému očkování měly především lidový charakter. Získaly ale podporu velkých intelektuálů, jako byli George Bernard Shaw, Alfred Russel Wallace, a několika poslanců. Později se proti očkování postavil dokonce i významný cambridgeský lékař a profesor Charles Creighton. Díky tomuto vědci byla v roce 1889 speciálně ustavená Královská komise pro očkování, jejíž práce trvala dobrých 7 let. Na základě jejích závěrů byla v roce 1898 změněná anglická legislativa. Potvrdila sice povinné očkování, ale zároveň dala občanům, kteří byli proti, možnost vyhnout se očkování podáním řádné námitky z důvodu svědomí podepsané dvěma soudci. Objevil se ale problém. Mnoho soudců, zarytých zastánců očkování, odmítlo podepsat žádosti odpůrců. Zkrátka obvyklý bojkot. Protesty znovu vypukly. Při volbách v roce 1900 zahrnula Labouristická strana do svého volebního programu slib: Žádné povinné očkování.
V roce 1907 byl zákon znovu novelizovaný a od té doby stačilo vlastní prohlášení. Stejné procesy odporu probíhaly i v dalších zemích. Například v Itálii mezitím odpor proti očkování spíše zesílil, než polevil. V Království Sicílie vstoupilo povinné očkování v platnost už v roce 1812. Sardinské království se k tomuto závazku připojilo v roce 1859. Bylo ale nutné vyčkat na sjednocení Itálie. Teprve potom bylo povinné očkování uzákoněné na celém Apeninském poloostrově v roce 1888. Zákon o povinném očkování byl přijatý také v Prusku. Právě povinné očkování nařízené pruské armádě v roce 1870 rozhodlo v následném konfliktu s Francií, kde žádné takové ustanovení ještě nebylo uzákoněné. Počet mrtvých na neštovice během prusko-francouzské války činil 23400 Francouzů proti 297 Prusům. Až 15. února 1902 vstoupila ve Francii v platnost povinnost očkovat všechny děti mladší 1 roku.
Očkování v Americe (1900-1911)
V boji proti povinnému očkování se do popředí dostal také William Tebb, anglický podnikatel, který se proslavil svou sociální angažovaností proti vivisekci a ve prospěch vegetariánské stravy. Tebb poprvé odcestoval do Ameriky na počátku 50. let 19. století a postupně založil řadu humanitárních sdružení. Zároveň se v roce 1896 postavil do čela Národní ligy proti očkování (National Anti-Vaccination League) a vyrazil do boje proti povinnému očkování, které se v Americe šířilo podobně jako v Británii. Protiočkovací kvas sílil. Počátkem roku 1900 byl americký Nejvyšší soud vyzvaný, aby rozhodl o odvolání proti povinnému podávání séra, které podal švédský protestantský pastor Henning Jacobson, který byl se svým synem očkovaný ještě ve Švédsku. Jacobson odmítl novou vakcínu pro sebe a své dítě po příjezdu do Ameriky s tím, že ta, kterou dostal už ve Švédsku, způsobila oběma obrovské utrpení. Po tomto odmítnutí dostal pokutu, ale jeho odvolání, podané na základě čtrnáctého dodatku pokračovalo. Soud nakonec stanovil zásadu, že v případech mimořádné situace, jako je epidemie, by měla být osobní svoboda považovaná za podřízenou povinnosti státu, kterou v tomto případě bylo vymýcení nemoci. V roce 1908 financoval bohatý průmyslník a filantrop John Pitcairn, zakladatel společnosti Pittsburgh Plate Glass Company, dnes PPG, jeden z největších světových gigantů v obalovém průmyslu, působivou Národní konferenci proti očkování, která se konala v říjnu téhož roku ve Filadelfii. Z této zkušenosti vzešla Americká liga proti očkování, které předsedal sám Pitcairn. V tomto případě hrály roly náboženské důvody. Pitcairn byl totiž významným představitelem Všeobecné církve Nového Jeruzaléma, kterou založil švédský teosof a mystik Emanuel Swedenborg, jehož svého času tolik napadal Immanuel Kant. Tento bohatý magnát byl také členem Státní komise pro očkování v Pensylvánii, kterou v prosinci 1911 zřídil republikánský guvernér John Tener a která se skládala ze stejného počtu zastánců i odpůrců. Jednoduše odpor proti očkování sílil na obou březích Atlantiku.
Rockefellerův experiment se španělskou chřipkou (1918)
Jednou z historických událostí, která se vyvíjela několik let, je takzvaná španělská chřipka z roku 1918. Tato pandemie byla dost možná nejhorší, jakou svět za celá staletí zažil. Nakazilo se jí asi 500 milionů lidí a nejméně 50 milionů jich na celém světě zemřelo. Objevují se opakované zprávy a dokumentace, které nasvědčují tomu, že tato největší pandemie v dějinách nebyla španělská, nebyla chřipkou a nebyla přirozeným jevem, ale výsledkem experimentů s vakcínami. Jistě se toho objeví ještě mnohem více, ale dosud nahromaděné důkazy jsou příliš přesvědčivé na to, abychom je odmítli. Zjednodušeně řečeno, dosud objevené důkazy podporují postuláty, že pandemie v roce 1918 byla způsobená experimentálním programem očkování proti meningitidě Rockefellerova institutu. Experiment byl zahájený ve Fort Riley v Kansasu americkou armádou a odtud se rozšířil do celého světa. V této kapitole stručně zdokumentuji dosud dostupné důkazy.
A: Jedním z největších mýtů je samotný marketing patogenu, který se spojuje se Španělskem. To je naprosto bizarní, protože patogen nepocházel ze Španělska a Španělsko nebylo ani nejhůře postihnuté. Pravda je taková, že všechny země kromě Španělska tehdy zahájily tvrdou cenzuru kvůli válce, a tak se fakta o pandemii volně šířila pouze ve španělských médiích, a proto bylo přirozené označovat ji jako španělskou chřipku. V každém případě jsou zdokumentované důkazy stále obsáhlejší, že tato epidemie vznikla ve Fort Riley v Kansasu v Americe.
B: Oficiální narativ říká, že ji způsobil virus H1N1, který pocházel od ptáků. To v žádném případě nebyla chřipka. Ve zprávě z roku 2008 americký Národní zdravotní institut přiznal, že většina úmrtí nebyla způsobena chřipkou ani žádným ptačím virem, ale bakteriálním zápalem plic. Dokonce Anthony Fauci prohlásil:
"Zcela souhlasíme s tím, že bakteriální zápal plic hrál hlavní roli v úmrtnosti při pandemii v roce 1918."
Oficiální vyprávění nám opět říká, že v důsledku přesunů vojsk kvůli válce se patogen rozšířil po celém světě. V současné době se ale objevuje teze, že pohyby vojsk mohly být nepodstatné, protože Rockefeller ve spěchu poslal své experimentální sérum proti meningokoku do Velké Británie, Francie, Belgie, Itálie a mnoha dalších zemí, čímž pomohl rozšířit epidemii po celém světě. Jak napsal doktor Kevin Barry:
"Bylo by mnohem obtížnější udržet marketingovou mantru "vakcíny zachraňují životy", kdyby experiment s vakcínou pocházející z Ameriky způsobil smrt 50 až 100 milionů lidí. "Americký Rockefellerův institut pro lékařský výzkum a jeho experimentální bakteriální meningokoková vakcína mohla v letech 1918 až 19 zabít 50 až 100 milionů lidí" je mnohem méně účinný prodejní slogan."
Toto uvedl doktor Kevin Barry. Podle dokumentu Národního zdravotního institutu z roku 2008 byl bakteriální zápal plic zabijákem minimálně v 92,7% zkoumaných pitev z let 1918 až 1919. Výzkumníci prozkoumali více než 9000 pitev a nebyly zjištěné žádné negativní výsledky bakteriální kultivace plic. Na to byla vypracovaná navazující studie. Bylo zjištěno 89 čistých kultur pneumokoků, 19 kultur, ze kterých byly získané pouze streptokoky, 34 kultur, které poskytly směs pneumokoků nebo streptokoků, 22 kultur, které poskytly směs pneumokoků, streptokoků a jiných organismů a 3 kultury, které poskytly pouze nehemolytické streptokoky. Nebyly zjištěné žádné negativní výsledky kultivace plic. Pneumokoky nebo streptokoky byly nalezené v 164 ze 167 vzorků plicní tkáně, které byly pitvané. To je 98,2%. Svazky časopisu Journal of the American Medicine Association z let 1918 a 1919 obsahovaly mnoho článků o této pandemii. Znovu a znovu se badatelé podivovali nad různými anomáliemi, které si v té době nedokázali vysvětlit. V jednom z článků autoři psali:
"Zdá se, že neexistuje žádné opodstatnění pro přesvědčení, že epidemie byla způsobená chřipkovým bacilem. Chřipka je pravděpodobně sekundárním vetřelcem a má k případům chřipky přibližně stejný vztah jako k respiračním infekcím jiného druhu."
C: Zdá se, že právě tady začíná skutečný příběh. Po vypuknutí epidemie meningitidy v táboře Funston v Kansasu v říjnu a listopadu 1917 byla provedená série očkování proti meningitidě na dobrovolnících z tábora. V té době bylo očkování obecně v plenkách a mnoho se o něm nevědělo. Zejména sám doktor Fredrick Gates uvádí, že před touto dobou nebyly vakcíny proti meningokokům hojně využívané k profylaktické imunizaci. V tomto případě Rockefellerův institut vymyslel experimentální vakcínu a pochopitelně se nemohl dočkat, až uvidí, co se stane. Šlo zřejmě o poměrně primitivní antibakteriální vakcínu, která byla vyrobená na koních. Jednou z obrovských výhod války pro Rockefellera bylo, že americká armáda se rozrostla z, něco málo přes 250000 na 6000000 mužů. Rockefellerův institut pro lékařský výzkum měl najednou k dispozici obrovský počet lidských pokusných králíků, na kterých mohl provádět pokusy s vakcínami. V 26 stránkovém článku, který v červenci 1918 publikoval doktor Fredrick Gates, byl popsaný postup zcela přesně. Doktor Fredrick Gates byl nadporučíkem lékařského sboru americké armády, píšící ze základní nemocnice ve Fort Riley v Kansasu a z Rockefellerova institutu pro lékařský výzkum v New Yorku. Pro stanovení dávky a studium reakcí a tvorby protilátek bylo vybraných 6 skupin po přibližně 50 mužích z různých rot pluku. Postupné skupiny dostávaly zvyšující se dávky vakcíny v sérii tří injekcí v intervalu 4 až 10 dnů. Stanovení dávky vakcíny pro další skupiny vyplynulo z hlášení o reakcích vyvolaných podanými dávkami. Považovalo se za důležité zvyšovat dávky postupně, aby bylo možné přesně lokalizovat oblast mírných reakcí a vyhnout se neočekávaně závažným výsledkům. Výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat. 14 největších výcvikových táborů zaznamenalo v březnu, dubnu nebo květnu epidemie chřipky a někteří z nakažených vojáků si virus odvezli s sebou na palubách lodí do Francie. Když vojáci v zákopech onemocněli, armáda je evakuovala z frontových linií a nahradila je zdravými muži. Tímto procesem se virus neustále dostával do kontaktu s novými hostiteli – mladými zdravými vojáky, u kterých se mohl adaptovat, množit a stát se extrémně virulentním. Než mohl být zavedený zákaz cestování, odjel kontingent náhradních vojáků z Camp Devens u Bostonu do Camp Upton na Long Islandu, místa vylodění armády do Francie, a chřipku si vzal s sebou. Lékaři v Uptonu uvedli, že 13. září 1918 přišla náhle, s 38 hospitalizacemi, následující den jich bylo 86 a další den 193. Počet hospitalizací vyvrcholil 4. října, kdy jich bylo 483. Během 40 dnů poslal Camp Upton do nemocnice 6131 mužů kvůli chřipce. U některých se zápal plic rozvinul tak rychle, že jej lékaři diagnostikovali pouhým pozorováním pacienta, nikoli poslechem plic. Zdá se, že americká armáda k tomu přistupovala upřímně, s dobrými úmysly a s velkou nadějí, že zabrání infekci meningitidy u svých vojáků. Podle mého názoru si Rockefellerův institut i americká armáda po provedení tisíců pitev plně uvědomili, co se stalo, a tváří v tvář katastrofě, kterou nechtěně rozpoutali, se lidsky pochopitelně rozhodli, že nejrozumnější bude pravdu raději pohřbít, než čelit obviněním válkou unaveného světa. Nezapomínejme, že tato pandemie zabila s velkým náskokem více lidí než samotná válka. Co bychom v takové situaci udělali my? Už vidíme ty titulky v novinách? Je ale načase odhalovat jejich skutečná zvěrstva, jak to ostatně činím v mnohých svých pořadech. Například Depopulace planety, Utajený harvardský projekt, Podvodný americký experiment se zlatou rýží nebo Vyšší forma zabíjení.
American Home Products: První očkovací korporace (1926)
Ve Filadelfii sídlila očkovací farma, která získala novou a účinnější kulturu neštovic z Japonska a poté virus prodala jiné farmě v Detroitu. Výsledek? Náhlé vypuknutí slintavky a kulhavky, které se rychle rozšířilo do několika amerických států a bylo zastavené za cenu velkých nákladů. Americká vláda totiž prováděla četné a pravidelné kontroly těchto farem a posílala tam své inspektory. Ti samozřejmě museli dohlížet na soulad výrobního procesu s úředními protokoly. Největší světovou farmou na výrobu vakcín proti neštovicím, která měla od počátku 90. let 19. století v tomto odvětví skutečný monopol, byla Lancaster County Vaccine Farms, kterou vlastnil doktor H. M. Alexander. Denně prodávala po celém světě kolem sta tisíc vakcín. Jeho sérum se rychle proslavilo a bylo považované za zdaleka nejlepší. Dokonce se stalo konkurencí pro anglické vládní oddělení vakcín. A postupně se stalo žádaným po celém světě. Dokonce i v Číně. Doktor Alexander vyráběl a prodával sérum na své velké vakcinační farmě v Mariettě v okrese Lancaster v Pensylvánii, kterou vybudoval v roce 1883 ve starém renovovaném kurníku. Po čase se přestěhoval do mnohem většího závodu. Brzy otevřel nové pobočky v Nebrasce, v Omaze a zcela nový závod v Chicagu. V roce 1893 byla jeho vakcína oceněná i na Světové výstavě v Chicagu. V roce 1906 převzal funkci ředitele laboratoří jeho zeť Samuel Gilliland. Mezitím doktor Alexander zemřel. Společnost, přejmenovaná na Gilliland Laboratories, pokračovala ve výrobě svých proslulých vakcín až do roku 1943, kdy ji koupila společnost American Home Products. Ta krátce nato sloučila všechny své divize léků na předpis do společnosti Wyeth Laboratories. Původní společnost byla založená v roce 1860 ve Filadelfii. Na začátku se jednalo pouze o malou lékárnu s přilehlou laboratoří. Nic víc. Během několika let ale už byla velmi populární. A v průběhu občanské války vydělala spoustu peněz, když dodávala vagony léků armádě Unie. Díky genialitě jednoho ze svých zaměstnanců, Henryho Bowerse, získala Wyeth v roce 1872 neuvěřitelnou výhodu nad svými konkurenty. Měla první stroj na světě, který dokázal hromadně tisknout léčivé tablety standardizované velikosti. Jednalo se o první významný průlom ve farmaceutickém průmyslu a masové výrobě léků. Wyeth se tak stal nadnárodní korporací a ve svém novém sídle v kanadském Montrealu vyráběl a prodával vakcíny od roku 1883. Byla to její první průmyslová vakcína na světě. Jmenovala se Dryvax, lymfatické sérum z telecích neštovic. V roce 1907, po Johnově smrti, převzal firmu jeho syn Stuart, který ale v roce 1929 předčasně zemřel. Společnost pak přešla pod kontrolu Harvardovy univerzity, a potom byla prodaná společnosti American Home Products za 2,9 milionu dolarů. Tato společnost pokračovala ve výrobě Dryvaxu, jediné vakcíny proti neštovicím používané na světě až do konce 60. let a masově vyráběné až do roku 1980, kdy byl virus považovaný za oficiálně vymýcený. Přesto bylo uchováno několik vzorků, které byly v roce 2003 použité k potlačení epidemie opičích neštovic v Americe. Korporace American Home Products vznikla v roce 1926 spojením společností Sterling Products a Household Products. Společnost Sterling získala v roce 1918 veškerou americkou produkci německé společnosti Bayer. Bayer totiž Sterlingu poskytla práva prodávat v Americe svůj nejexkluzivnější vynález: aspirin. Během první světové války Sterling spolu s německou skupinou IG Farben vytvořil společnost Winthrop Chemical, která vyráběla účinné látky určené pro Německo a obcházela tak spojeneckou blokádu dodávek léků Němcům. V roce 1922 pak byla společnost Winthrop rozdělená půl na půl mezi Sterling a IG Farben, aby německé skupině umožnila působení na americkém trhu. Sterling dokázala v letech 1902 až 1986 sloučit pod sebe až 130 společností. Stejně tak to dělala korporace American Home Products. Ta se postupně soustředila na trh s volně prodejnými léky a léky na předpis. Ve 40. letech 20. století získala kanadské laboratoře Ayerst Laboratories a v 80. letech 20. století síť lékařských klinik Sherwood Medical Group a společnost A. H. Robins Pharmaceutical Group. V roce 1994 koupila společnost American Home Products chemický gigant Cyanamid Company, založený Frankem Washburnem v roce 1907, za 9,7 miliardy dolarů. Byla to finanční transakce považovaná za jednu z největších v americké historii. V roce 2009 byla společnost Wyeth pohlcená společností Pfizer, která se tak stala největší farmaceutickou skupinou na světě.
Francie: Sanofi Aventis Group
Akvizice společnosti Cyanamid budoucím gigantem Wyeth-Pfizer byla mimořádně výhodná i z dalších důvodů. Divize této společnosti se jmenovala Lederle Laboratories. Ta se proslavila tím, že v roce 1906 poprvé vyvinula antitoxin proti záškrtu. Záškrt byl dětskou nemocí, která postihovala horní cesty dýchací u dětí ve věku od 2 do 7 let. Vzácněji mohla napadnout kůži a projevit se gangrénou. Od doby, kdy se proti ní začalo bojovat očkováním, se nemoc začala šířit i mezi dospělými. Na druhou stranu celkový počet infekcí dramaticky poklesl. Po řadě neúspěšných pokusů, začal německý bakteriolog Emil von Behring imunizovat lidi pomocí antitoxinu získaného z koní, který byl o 3 roky později standardizovaný. V roce 1901 za to von Behring získal Nobelovu cenu. V témže roce ale zemřelo 10 z 11 dětí, které byly v St. Louis naočkované tímto antitoxinem. Ve stejné době vypukla v New Jersey nová epidemie záškrtu. Sám americký prezident Grover Cleveland přišel v roce 1904 o svou nejstarší dceru, 12 letou Ruth. Navzdory objevu antitoxinu v roce 1906 v Lederle Laboratories si záškrt stále vybíral oběti. V roce 1921 bylo jen v Americe zaznamenáno 206000 případů záškrtu, z nichž 15520 bylo smrtelných. Během druhé světové války zemřelo na tuto nemoc 50000 z milionu případů. V roce 1948 uvedla společnost Lederle na trh první kombinovanou vakcínu pro kojence. Jednalo se o takzvanou trivalentní vakcínu proti záškrtu, tetanu a černému kašli. Ani dnes není záškrt vymýcený. V nejchudších částech planety se považuje za endemický. V letech 1991 až 1998 zabil ve státech bývalého Sovětského svazu 5000 lidí. V Indii bylo v letech 2011 až 2015 hlášeno až 18000 případů. Jen na konci roku 2017 se v Indonésii vyskytlo přes 600 případů nákazy. 38 z nich se ukázalo jako smrtelné. Jak vidíme, trivalentní vakcína byla vyvinutá také proti černému kašli a tetanu. Virus černého kašle byl poprvé kultivovaný v roce 1906 Julesem Bordetem, který následně připravil vakcínu. Pokud jde o tetanus, jeho příznaky byly známé už od starověku. Teprve v roce 1884 se však Arthuru Nicholaierovi podařilo izolovat toxin z půdy. První skutečnou vakcínu vyrobil v roce 1924 P. Descombey spolu s veterinářem a biologem Gastonem Ramonem, který jako první objevil úlohu formaldehydu při neutralizaci toxinů tetanu i záškrtu, a masivně ji používala armáda jako preventivní opatření během druhé světové války. Gaston Ramon byl ženatý s dcerou Emila Rouxe, fyzika a především spoluzakladatele Pasteurova ústavu – velkého výzkumného centra. Toto centrum v roce 1887, 2 roky po svém objevu vakcíny proti vzteklině, založil Louis Pasteur, a které v roce 1974 dalo vzniknout společnosti Pasteur Production. V roce 1999 byla společnost přejmenována na Aventis Pasteur. Z Aventis Pasteur se pak stala Sanofi Pasteur, když se Aventis v roce 2004 spojil se Sanofi. Tím vznikl třetí největší farmaceutický gigant na světě po Pfizeru a GlaxoSmithKline. Sanofi Aventis Group. Sanofi Pasteur je stále v rukou ropného gigantu Total a nadnárodní korporace L’Oréal. L’Oréal ovládá mimo jiné značky jako Garnier, The Body Shop, čínský Magic Holding. Ovládá také média, jako je paraguayská televizní společnost Paravision, produkční společnosti Filmation a StudioCanal a italskou filmovou skupinu De Laurentiis Entertainment. Společnost L’Oréal je také akcionářem společnosti Nestlé od roku 1974. Tím, kdo francouzského giganta opravdu ovládá, je ve skutečnosti investiční společnost Euris, kterou založil a vede Jean-Charles Naouri. Tento Alžířan byl partnerem Davida Rothschilda ve společnosti Rothschild & Cie Banque. Pro tuto banku mimochodem pracoval také další politický kádr, Emanuel Macron. Právě v této Rothschildově bance Macron zbohatl na mamutím obchodu mezi americkým Pfizerem a společností Nestlé. K němu se dostanu koncem tohoto pořadu. Alžířan Naouri postupně ovládl obří značky jako Canal Plus a Carrefour, koupil například obří skupinu Casino Group, která spravuje řadu supermarketů ve Francii, Indii a Latinské Americe. A kromě společnosti L’Oréal, a logicky tedy i Sanofi Pasteur, investiční společnost Euris podporuje Pfizer, Merck a samozřejmě Nestlé.
Francouzský Total: Pokuta za pokutou
U každé farmaceutické korporace se budu vždy věnovat největším pokutám v jejich minulosti. Je totiž třeba odhalovat korupční a zločineckou historii těchto společností, protože mají stále u některých lidí posvátnou gloriolu vznešenosti. Také krycí mechanismy mainstreamu nedávají tyto obrovské zločiny do souvislosti. Začněme třetím největším farmaceutickým gigantem na světě, Sanofi Aventis Group. Tato společnost byla od roku 2000 několikrát odsouzená. Počínaje rozsudkem, který jí v roce 2002 uložila Evropská komise za tajný kartel se společnostmi Merck a Rhône Poulenc při prodeji methylglukaminu, který spočíval ve stanovení cen a rozdělení trhu s cílem zmařit hospodářskou soutěž. Za toto závažné porušení musela společnost zaplatit pokutu ve výši 2,82 milionu EUR. Za stejný přestupek, tentokrát v souvislosti s prodejem několika vitaminových komplexů, byla této nadnárodní korporaci uložená další pokuta ve výši 5,04 milionu EUR, také kvůli kartelovým dohodám. V tomto případě se společnostmi Roche a Basf, čelila společnost Aventis v roce 2005 po hromadné žalobě v Austrálii pokutě ve výši 30,5 milionu EUR. Odsouzení tří nadnárodních společností se opakovalo v roce 2007 také v Brazílii v souvislosti s prodejem vitaminů A, B2, B5 a C. Jejichž dostupnost korporace v druhé polovině 90. let záměrně omezovala s cílem zvýšit ceny. Tajná dohoda zahrnovala také řadu ujednání, která měla zabránit vstupu výrazně levnějších čínských vitaminů na trh. Při této příležitosti společnosti Rhone, Basf a Aventis zaplatily pokutu ve výši přibližně 8,5 milionu dolarů. V roce 1993 francouzské soudy odsoudily společnost Sanofi-Pasteur, divizi skupiny zabývající se vakcínami, k vyplacení odškodného ve výši 656000 EUR a k rentě ve výši přibližně 11000 EUR ročně ženě, která onemocněla roztroušenou sklerózou po očkování proti hepatitidě B. 13. února 2020 posoudil Evropský soudní dvůr jako oprávněnou žádost o další odškodnění, kterou už v roce 2005 podala zúčastněná osoba, která následně onemocněla opět v důsledku očkování. Pokud jde o další francouzskou společnost Elf Aquitaine, ta se v roce 1994 zapletla do skandálu kolosálních rozměrů. Provedené vyšetřování bylo označené za největší od konce druhé světové války. Vyšetřování odhalilo úplatky ve výši stovek milionů franků, které kolos vyplácel významným politikům nebo jejich milenkám výměnou za podporu různých vlád. Gigant nadále čelil obvinění ze zločinů proti lidskosti, které proti němu bylo vzneseno v roce 2007 kvůli vykořisťování pracovních sil v Barmě. V roce 2013 zaplatil pokutu 400 milionů dolarů za korupci v souvislosti se smlouvami uzavřenými v 90. letech minulého století na těžbu energetických zdrojů v Íránu.
Německý Merck: Od zednářů k bankám
Friedrich Jakob Merck se narodil 18. února 1621 ve Schweinfurtu v Bavorsku. Jeho otec Johann byl majitelem městského hostince. Johann bojoval v řadách habsburské armády v Chorvatsku proti Turkům a byl starostou Hammelburgu. Friedrichův dědeček Jakob byl úředníkem u dvora pánů z Thüngenu, stejně jako jeho pradědeček Anthonius a prapradědeček Eisenmerck, hlava rodu. Otec Johann koupil v roce 1611 hostinec U černého medvěda, který pak v roce 1622 přeprodal svému zeti. Byl to jeden z nejvýznamnějších hotelů v regionu, určený především pro šlechtice, kteří sem cestovali. Z manželství s Annou Marií se kromě Friedricha Jakoba narodil také Johann Christoph Merck. Byl to pradědeček Johanna Heinricha Mercka, velkého bankéře a zakladatele obchodní banky H. J. Merck & Company v roce 1799 v Hamburku. Kolosu, který měl mimo jiné financovat vznik oné gigantické námořní společnosti Hapag, vlastněné Albertem Ballinem (bratrancem Maxe a Paula Warburgových), která později dělala velké obchody s císařem Vilémem II. tím, že mu dodala téměř celé vojenské loďstvo zaměstnané během první světové války. Johann Heinrich Merck byl svobodným zednářem přidruženým k místní lóži Emanuel. Od roku 1838 byl zástupcem Velké lóže Anglie v Hamburské lóži, jejímž velmistrem se měl dokonce stát. Johann Heinrich Merck byl jedním z nejbohatších mužů v Hamburku, založil pobočky své společnosti H. J. Merck & Company také v Manchesteru a Lipsku a spoluzaložil Norddeutsche Bank, mateřskou banku budoucí Deutsche Bank. Jeden z jeho mnoha synů, baron Heinrich Johann Merck, založil v roce 1870 spolu s bankéřem Adolfem Karlem Ludwigem Christianem velkou investiční banku Merck Christian & Company, později přejmenovanou na Merck Finck. Tento kolos v roce 1890 upsal 40% balíku akcií Allianz, z nichž 1,5 milionu vložil Merck Finck, 1 milion Deutsche Bank a zbytek ostatní zakladatelé. Allianz, stejně jako její vlastník Merck Finck, patří dnes bance Barclays. Její nedávný předseda M. A. Paul Agius se oženil s Kateřinou Rothschildovou, čtvrtou vnučkou legendárního zakladatele dynastie Rothschildových, Meyera Amschela Rothschilda. Od roku 2015 byl generálním ředitelem Barclays Jes Staley, bývalý zaměstnanec banky J. P. Morgan, který byl vyšetřovaný Úřadem pro dohled nad finančním trhem kvůli svým obchodům s Jeffreym Epsteinem, finančníkem odsouzeným za zneužívání dětí, který 10. srpna 2019 oficiálně zemřel ve vězení sebevraždou. Ale vraťme se zpět, k našemu Friedrichu Jakobu Merckovi. Po studiu farmacie a dlouhé praxi ve velké městské lékárně ve Schweinfurtu, se rozhodl přestěhovat do Darmstadtu. V Darmstadtu získal Friedrich 26. srpna 1668 licenci na nástupnictví po zemřelém dvorním lékárníkovi Samuelu Böcklerovi v lékárně Engel. Vzhledem k hygienické nouzi, kterou obyvatelstvo Darmstadtu v tomto těžkém období po kruté třicetileté válce zažívalo, bylo třeba udržovat městskou lékárnu v plném provozu. Friedrich Jakob tuto firmu úspěšně vedl až do své smrti v roce 1678 a předal ji svému synovci Georgu Friedrichovi. Lékárna se dědila z otce na syna až k Johannu Justusovi Merckovi, bratrovi osvícenského spisovatele Johanna Heinricha Mercka. V roce 1827 přešla lékárna Engel na vnuka Johanna Justuse, Heinricha Emanuela Mercka, který ji rychle přeměnil na moderní průmyslovou a výzkumnou laboratoř. Emanuel, absolvent berlínské farmacie, začal masově prodávat alkaloidy, rostlinné extrakty a různé chemické produkty vlastní výroby. Alkaloidem, kterým velmi brzy zbohatl a proslavil se, byl morfin, látka získaná o několik let dříve z opiových máků. Současně investoval do jedné z prvních továren na výrobu parafínových svíček a přijal místo městského radního v Darmstadtu a také právního poradce u okresního soudu v Darmstadtu. V roce 1850 založil Emanuel spolu se svými syny farmaceutickou společnost Chemischen Werke E. Merck, která už během 10 let dokázala uvést na trh více než 800 různých výrobků. V té době už byla společnost jedničkou ve svém oboru v Německu, mimo jiné díky četným syntetickým látkám, které dokázala vyrábět jako alternativu k přírodním. Další kancelář byla založená v Americe, která se v roce 1908 osamostatnila pod názvem Merck & Company i když nadále podléhala rozhodnutím Emanuela Mercka. Po vstupu Ameriky do první světové války byla společnost Merck & Company zabavená americkou vládou jako nepřátelský průmysl. Jednalo se ale o kosmetickou operaci, neboť společnost byla svěřená Georgu Friedrichu Merckovi, vnukovi Emanuela. Mezitím Emanuel Merck a jeho americká dceřiná společnost dosahovaly obrovských zisků prodejem plynových masek a léků armádám zapojeným do války na obou stranách. Včetně zcela merckovského byznysu s novým opiátem, oxykodonem, který byl schopen nahradit heroin, patentovaný a prodávaný od konce 19. století konkurenční firmou Bayer, kvůli menší závažnosti jeho vedlejších účinků. Mezi lety 1932 až 1959 převzal vedení společnosti E. Merck Karl Emanuel Merck, pravnuk Emanuela Mercka, který byl velkým příznivcem národně socialistické strany, jejímž členem byl od roku 1933. Díky své podpoře Hitlera získal Karl Emanuel řadu prestižních funkcí a poct, například byl v roce 1936 jmenovaný čestným senátorem Technické univerzity v Darmstadtu. Známý je také telegram s přáním všeho dobrého, který Karl Emanuel zaslal Vůdci 20. dubna 1939 u příležitosti jeho 50. narozenin. Během druhé světové války E. Merck využíval nucené práce stovek vězňů, které nacistická armáda zajala ve východní Evropě, k výrobě léků a pesticidů. Těžko lze tvrdit, že o tom strýček Georg z Ameriky nevěděl. 25. března 1945 továrnu obsadila americká armáda. Na konci druhé světové války byl Karlu Emanuelu Merckovi jeho podnik zkonfiskovaný. Během 3 let se ale ocitl mezi mnoha zázračnými příjemci takzvané denacifikace a jeho nacionálně socialistická minulost byla odpuštěná pouhým zaplacením pokuty. Velký krok pro hvězdné zisky společnosti Merck znamenala mise Apollo 11, která údajně přistála 21. července 1969. V jejích laboratořích byl vyvinutý dekongestivní přípravek proti otokům nosní sliznice způsobeným stavem beztíže s názvem Nasivin, který astronauti úspěšně používali. V 80. letech 20. století uzavřela společnost Merck ziskové společné podniky se společnostmi DuPont a Johnson & Johnson, v druhém případě pro uvádění volně prodejných léků na trh. Merck se dále rozrůstala i díky novým příbuzným dědicům. Tady bych zacházel do suchopárného výkladu ve stylu kdo, kdy, kde a s kým.
Německý Merck: Pokuta za pokutou
V roce 2005 zachvátil Merck skandál týkající se vedlejších účinků způsobených jejím protizánětlivým lékem Vioxx, který se používal zejména proti artritidě. Časopis New England Journal of Medicine totiž obvinil společnost Merck, že zatajila nejméně 3 případy srdečního infarktu, ke kterým došlo po užití tohoto přípravku. Známý kardiolog z Clevelandské kliniky Eric Topol tato obvinění skutečně potvrdil. V souvislosti s tímto skandálem se společnost Merck dohodla na vyrovnání ve výši 4,85 miliardy dolarů s 50000 pacienty, kteří požadovali odškodnění za užívání léku, a také na pokutě 58 milionů dolarů za klamavou reklamu. Odhaduje se, že lék mohl způsobit 88000 až 140000 srdečních infarktů po celém světě.
Britská Glaxo SmithKline: Židovská základna
Joseph Edward Nathan se narodil v roce 1835 v Londýně jako 8. dítě židovského krejčího Edwarda Ezekiela Nathana a Rachel Davisové. Ve 12 letech začal pracovat v otcově krejčovství. V 18 letech emigroval s rodinou do Melbourne v Austrálii a potom se přestěhoval do Victorie na Novém Zélandu v době, kdy na těchto územích vrcholila slavná zlatá horečka. Stejně jako Friedrich Trump, dědeček 45. amerického prezidenta o několik desetiletí později v Britské Kolumbii, se i Ezekiel rozhodl, že se nebude přímo účastnit kopání zlata, ale že bude poskytovat podpůrné služby. V jeho případě to bylo otevření obchodu s kombinézami pro horníky. Nový Zéland nebyl náhodnou destinací. První bratranec Edwarda Ezekiela, David Nathan, byl jedním z prvních židovských osadníků, kteří tam přistáli, a v té době patřil k nejbohatším obchodníkům v zemi. A pouhých deset let před příchodem Josepha Edwarda uzavřel partnerství s Johnem Israelem Montefiorem, bratrancem známého finančníka Josepha Barrowa Montefioreho a členem bohaté anglické bankovní rodiny stejného jména, narozené v Itálii a spřízněné s Rothschildy, Goldschmidty a Coheny. Starší sestra Josepha Edwarda, Kate, se provdala za svého bratrance Jakoba Josepha, který byl dovozcem zboží z Británie. Ten nabídl Josephu Edwardovi práci ve své firmě Jakob Joseph & Company. Mladík nabídku přijal a souhlasil s ročním platem 300 liber a podílem na zisku. Následujícího roku se Joseph Edward Nathan oženil se svou 19 letou sestřenicí Dinah Marksovou. Společně měli 14 dětí. Společnost přinesla ovoce. Dovážela mýdlo, svíčky, papírenské zboží, železářské zboží a léky. Joseph Edward Nathan se brzy stal velmi bohatým mužem a v roce 1870 převzal vedení židovské komunity ve Wellingtonu, městě, kde sídlila společnost Jakob Joseph & Company a kam Nathanovi odešli žít. V témže roce byla vysvěcená městská synagoga, jejímuž návrhu se Joseph Edward po léta věnoval. Jeho majetek se skokově rozrostl díky nákupu certifikátů o vlastnictví půdy, kterými stát vyplácel vojáky zapojené do různých válek na Novém Zélandu. Vojáci se vraceli domů bez peněz, a aby se uživili, byli nucení tyto certifikáty o půdě prodávat, často za hubičku. Joseph Edward jich koupil lavinu po zhruba 25 librách za kus, bez ohledu na hodnotu a rozlohu pozemku, kterému odpovídaly. Jednoduše klasická židovská supí taktika. Stát dal vojákům místo peněz certifikát na půdu. Stali se tak majiteli půdy, což jim bylo k ničemu, protože neměli peníze. A tak tuto půdu prodali za hubičku Josephu Edwardu Nathanovi. V roce 1873 se Nathanovi podařilo získat jeho podíl a založit tak společnost Joseph Nathan & Company. Za 3 roky otevřel také kancelář v Londýně. Ve stejných letech se stal prezidentem Wellington Gas Company, New Zealand Candle Company a Wellington Woollen Manufacturing Company. V roce 1881 se stal prezidentem Wellingtonské obchodní komory a historické železniční společnosti Wellington and Manawatu Railway Company, která byla otevřená v roce 1886 a spojila Wellington s Longburnem. Od roku 1887 žili Joseph a Dinah na odpočinku v Londýně. Jejich nejstarší syn David byl pověřený řízením aktivit na Novém Zélandu. 19. července 1899 byl Joseph Nathan zapsaný jako akciová společnost na londýnské burze s hodnotou 127000 liber. V té době byli členy představenstva společnosti také jeho dva synové Louis a Maurice. Pak se ale Nathanovi zaměřili na výrobu sušeného mléka, později přejmenovanou na Glaxo. 2. května 1912 Joseph Edward Nathan zemřel a zanechal v rukou svých dětí skutečné impérium. V roce 1924 vstoupili Nathanovi na farmaceutický trh s vitamínem D a koncem roku 1935 byly laboratoře Glaxo začleněné do mateřské společnosti. V Greenfordu v hrabství Middlesex byly postavené nové kanceláře a továrny. Glaxo začala v roce 1942 dodávat penicilin, který byl naprosto klíčový pro vítězství americké armády ve druhé světové válce. V roce 1947 provedli akcionáři Josepha Nathana reorganizaci struktury společnosti, aby byla uvedená na londýnskou burzu. V následujícím roce byl v laboratořích Glaxo izolovaný vitamin b12 a vyrobený streptomycin pro léčbu tuberkulózy. V roce 1956 vyšla z laboratoří Glaxo první vakcína pro prevenci tuberkulózy. Samozřejmě následovalo mnoho dalších léků, ale zacházel bych do přílišných podrobností. V roce 1990 uzavřela společnost Glaxo dohodu o výzkumu s Gilead, velkou kalifornskou biotechnologickou společností specializující se na antivirové léky. Spolupráce trvala 8 let. Gilead si později zvolila za svého předsedu Donalda Rumsfelda, pozdějšího ministra obrany George Bushe mladšího. V roce 2011 bylo oznámeno, že finančník George Soros držel prostřednictvím svého mocného fondu Soros Fund Management 1375 akcií společnosti Gilead, které byly v roce 2016 prodané. Později bylo její antivirotikum Remdesivir považované za lék s největším terapeutickým potenciálem proti COVID-19. Kótovaným akciím společnosti Gilead Sciences, ovládaným obvyklými společnostmi Barclays, AXA, Fidelity Investments, Oppenheimer Capital a Wellington Management, se samozřejmě daří. Když se vrátím ke společnosti Glaxo, rok 1995 byl rokem další velmi důležité fúze. Bylo to spojení s firmou Wellcome, jedním z jejích největších rivalů. Přejmenovala se proto na Glaxo Wellcome. Spojení ale nepřineslo očekávané výsledky. Na začátku třetího tisíciletí se společnost Glaxo Wellcome spojila se společností Smithkline Beecham. Byl to další obrovský krok na cestě k tržnímu monopolu. Společnost tak získala silnou kontrolu nad celým světovým farmaceutickým odvětvím. Společnost se může pochlubit stovkou závodů rozmístěných ve 38 zemích. Glaxo SmithKline se už v roce 2006 umístila na druhém místě mezi nadnárodními farmaceutickými společnostmi na planetě a na prvním místě v Evropě. Ovládala 23% světového trhu s vakcínami. Glaxo SmithKline skupovala řadu korporací. Například v roce 2014 uzavřela dohodu v hodnotě 20 miliard dolarů se společností Novartis. V září 2015 převzal vedení Glaxo SmithKline předseda představenstva Royal Bank of Scotland Sir Philip Hampton. V září 2018, po dohodě se společností Novartis, oznámila Glaxo SmithKline koupi společnosti Tesaro, specialisty na léčbu rakoviny, se sídlem v Massachusetts. Zajistila si tak plnou kontrolu nad léčbou rakoviny vaječníků. V prosinci pak oznámila, že se dohodla se společností Pfizer na sloučení jejich divizí spotřebitelské zdravotní péče. Vznikl tak nový subjekt s obratem 12,7 miliardy dolarů, který z 68% spravuje Glaxo SmithKline a z 32% společnost Pfizer. Glaxo SmithKline ale nejvíce profituje na vakcínách. Není divu, že se dnes vakcíny staly nejlepším businessem planety. Glaxo produkuje vakcínu na tetanus, na černý kašel, na plané neštovice, na meningokoka, na pneumokoka, na rotaviry nebo hepatitidu B. Vyrábí také kombinované vakcíny. Jednu na záškrt a tetanus, druhou na spalničky, příušnice a zarděnky, třetí na spalničky, plané neštovice, zarděnky a příušnice, čtvrtou na záškrt, černý kašel, dětskou obrnu a tetanus, a tak dál.
Britská Glaxo SmithKline: Pokuta za pokutou
Tato farmaceutická korporace má za sebou řadu obrovských soudů. Nejprve to byly dva rozsudky za lobbování a úplatkářství. Poškozenými byli Pharmaceutical Research and Manufacturers of America a Evropská federace asociací farmaceutického průmyslu při Evropské komisi v roce 2000. Glaxo SmithKline dále vyplatila v roce 2004 velkoobchodníkům a spotřebitelům 92 milionů dolarů, aby se zbavila řady antimonopolních žalob v souvislosti s přípravkem Augmentin. V témže roce inkasovala společnost 5,2 miliard dolarů za daňové úniky z příjmů z let 1989 až 1996. V roce 2004 musela Glaxo SmithKline uhradit 2,5 milionu dolarů, aby ukončila žalobu, která ji obviňovala z toho, že nezveřejnila rizika u dětí a dospívajících užívajících antidepresivum Paroxetin. Po 8 letech jí za stejný lék uložilo americké ministerstvo spravedlnosti pokutu ve výši 3 miliard dolarů za zatajování údajů, nezákonnou propagaci jeho užívání u osob mladších 18 let a šíření článku, který zavádějícím způsobem informoval o účincích paroxetinu u dospívajících s depresí. Také za stejný lék musela Glaxo SmithKline v roce 2005 zaplatit americkým antimonopolním úřadům pokutu ve výši 65 milionů dolarů za nadsazování cen. Ve stejném roce a ze stejného důvodu byla odsouzená v Kalifornii. V tomto případě bylo několik léků prodáno za neúměrně vysoké částky národnímu zdravotnímu systému. Například lahvička přípravku proti vysokému tlaku byla státu prodaná za přibližně 804 dolarů, zatímco klinikám a lékárníkům bylo účtováno pouhých 33 dolarů. V roce 2006 zaplatila Glaxo SmithKline pokutu ve výši 10 milionů EUR za podbízení cen účinné látky svého antibiotika Zinnax, čímž vytlačila z trhu svého konkurenta Flavelab, a když získala monopol, výrazně zvýšila cenu výrobku. Inu, neviditelná ruka trhu. Žádná konkurence, ale tvrdý monopol. V roce 2009 bylo společnosti Glaxo SmithKline nařízeno zaplatit odškodné 400000 EUR ženě, která po očkování vakcínou proti hepatitidě B trpěla roztroušenou sklerózou. 27. září 2014 soudce Nicola di Leo z Milána odsoudil Glaxo SmithKline k doživotnímu vyplácení dvouměsíčního příspěvku ve výši 1683 EUR 9 letému chlapci trpícímu autismem, přičemž poprvé uznal souvislost mezi tímto onemocněním a příjmem hexavalentní látky INFANRIX-HEXA. Rozsudek byl vydaný s odkazem na důvěrný dokument o nejméně 1271 stranách, datovaný 16. prosince 2011 zaslaný důvěrně společností Glaxo regulačním orgánům. Glaxo SmithKline má v současné době 10 poboček v daňových rájích. 1 v Salvadoru, 2 v Hongkongu, 1 v Egyptě, 1 v Irsku, 2 v Lucembursku, 1 na Filipínách, 2 v Singapuru a 1 v Dominikánské republice.
Americký Pfizer: Zlaté vakcíny
Jednu z největších nadnárodních farmaceutických společností založili v Brooklynu v roce 1849 německý chemik Karl Pfizer a jeho bratranec a švagr, cukrář Charles Erhart, pod názvem Charles Pfizer & Company. Společnost byla založená s cílem uvést na trh nové revoluční antiparazitikum s názvem Santonin. Brzy zúročila svůj úspěch investicí do následného ohlasu prodeje kyseliny citronové, takže během několika desetiletí dosáhla skutečně ohromujících výsledků. Už v roce 1904 se totiž společnost Pfizer mohla pochlubit objemem prodeje ve výši 3,4 milionu dolarů. Karl Pfizer se narodil v německém Ludwigsburgu a do Ameriky přišel hledat štěstí v říjnu 1848. S pomocí 2500 dolarů, které mu půjčil jeho otec, se mu podařilo koupit laboratoř v Brooklynu. Velký prodejní úspěch jeho chemických výrobků mu umožnil otevřít v roce 1857 novou kancelář na Manhattanu. Teprve za 11 let ji přestěhoval do centra Wall Street. Mezitím se Pfizer v roce 1859 oženil s Anne Haushovou, která mu dala 6 dětí. V roce 1878 byl v sídle společnosti Pfizer na Wall Street instalovaný jeden z prvních telefonů v New Yorku. V roce 1891 Erhart zemřel a Karl, který si své jméno amerikanizoval na Charles, zbylý podíl Pfizeru odkoupil. Charles Pfizer vyplatil Erhartovým dědicům 119350 dolarů. V roce 1906 otec Charles Pfizer zemřel po pádu ze schodů. Pfizer se ale dál rozrůstal. V 50. letech byly otevřené závody a kanceláře v mnoha částech světa, včetně kolosálního veterinárního výzkumného oddělení v Terre Haute ve státě Indiana. V roce 1960 byly veškeré lékařské výzkumné aktivity společnosti Pfizer přesunuté do Connecticutu, do Grotonu. V roce 1980 byl na trh uvedený protizánětlivý přípravek Feldene, který poprvé dosáhl miliardového prodeje. V následujících desetiletích společnost Pfizer skokově rostla díky novým úspěšným produktům, mimo jiné i díky Viagře.
Americký Pfizer: Pokuta za pokutou
Velký skandál se odehrál v roce 1996. V Africe tehdy vypukla velká epidemie meningitidy, nejzávažnější ve 20. století. Společnost Pfizer se ocitla před soudem za to, že podala nelegálně a bez souhlasu rodin asi stovce nigerijských dětí experimentální a nepovolené antibiotikum trovafloxacin. 11 dětí zemřelo a mnoho z nich utrpělo trvalé poškození mozku, slepotu, hluchotu a ochrnutí. Světová veřejnost se o těchto skutečnostech dozvěděla až v roce 2000 na základě článku ve Washington Post. Nigerijská vláda požadovala odškodnění ve výši 2,75 miliard dolarů. Na podzim roku 2010 byl nigerijský spor vyřešený dohodou, která zůstala utajená. Podle Wikileaks se ale společnost Pfizer 10. prosince 2010 pokusila nigerijskou vládu vydírat. Zaplatila prý vyšetřovateli, aby shromáždil důkazy o možné korupci nigerijského generálního prokurátora, a přiměla ho tak k odvolání případu. Pfizer se také vysoce angažovala v politice. 28. července 2006 byl zvolený nový generální ředitel Pfizeru Jeffrey Kindler, bývalý spolupracovník soudce Nejvyššího soudu Williama Brennana a budoucí asistent generálního prokurátora pro antimonopolní oddělení amerického ministerstva spravedlnosti Williama Baera. Jeffrey Kindler působil také jako výkonný viceprezident společnosti McDonald’s. V čele společnosti Pfizer zůstal až do roku 2010 a potom skončil mimo jiné v poradním sboru prezidenta Baracka Obamy. Stejně jako Glaxo SmithKline, má i Pfizer obrovský business z vakcín. Na pneumokoky, meningokoky, klíšťovou encefalitidu, rotaviry a tak dál. Mezi jejími akcionáři jsou naši staří známí. Vedle Putnam Corporation kanadského miliardáře Paula Desmaraise III., tu najdeme Deutsche Bank, Vanguard Group, Fidelity Investments, Wellington Management, a v čele všech stojí Barclays. Společnost Pfizer má nejméně 45 poboček v daňových rájích po celém světě. 4 ve Švýcarsku, 1 v Singapuru, 2 na Filipínách, 6 v Panamě, 3 na Jersey, 12 v Irsku, 8 na ostrově Man, 1 na Gibraltaru, 4 na Kostarice, 2 na Bermudách a 2 na Nizozemských Antilách.
Pár střetů zájmů
V této kapitole narýsuju několik střetů zájmů, abychom si vytvořili představu, jak se farmacie prolíná s vrcholovou politikou. Před kandidaturou do Elysejského paláce byl Emmanuel Macron investičním bankéřem ve společnosti Rothschild & Company. V roce 2012 byl protagonistou bezprecedentní finanční bitvy. Jednalo se o převzetí celého podniku společnosti Pfizer vyrábějící dětskou výživu společností Nestlé. 11,85 miliardy. To nebylo málo, protože původní částka byla stanovená na 9 až 10 miliard. Bitva ve prospěch Nestlé a jménem Rothschildů se Macronovi vyplatila, protože zřejmě inkasoval milionový honorář. Macron uzavřel dohodu v dubnu, a už v květnu 2012 odcházel od Rothschilda za Hollandem do Elysejského paláce jako jeho náměstek. Macron byl klasickým případem prolínání financí a politiky. Rothschildův bankéř přímo na vrcholu moci. Byl častým návštěvníkem skupiny Bilderberg, kde se v roce 2004 setkal s Mariem Montim, kterého Sarkozy v roce 2007 povolal do své Komise pro osvobození růstu vedené Jacquesem Attalim. V ní se Macron setkal s Peterem Brabeck-Letmathem, generálním ředitelem společnosti Nestlé. Ten Macronovi nabídl práci, kterou ale nepřijal, protože měl jiné ambice. Za 5 let ale Macron laskavost opětoval touto gigantickou akvizicí. A pak prosákla senzační zpráva. Na karibském ostrově Nevis vznikla 4. května 2012 offshorová společnost. Bylo to přímo v době Macronova převelení do Elysejského paláce, ještě přesněji pouhý den před Hollandovou inaugurací. Společnost nazvaná romanticky La Providence a měla sloužit k zajištění Macronovy provize právě z této transakce mezi Rothschildovou bankou a Nestlé. Další střet zájmů se týká bývalého Eurokomisaře pro migraci jménem Dimitris Avramopoulos. Jeho jméno se ocitlo na seznamu úředníků vyšetřovaných z rozsáhlé korupce s farmaceutickou společností Novartis. Případ se za účasti FBI vyšetřoval od roku 2016. Seznam jmen byl zveřejněný v řeckém parlamentu a obsahoval 2 bývalé premiéry a 8 bývalých ministrů zdravotnictví, financí a práce. V případu svědčili 3 bývalí zaměstnanci Novartis, kteří z důvodů obav o život požádali o anonymitu. Novartis úředníky podplácela, aby se její léky v Řecku prodávali za co nejvyšší ceny, aby upozaďovali její konkurenty, a aby byla v preferenčních platbách Řeckého zdravotnického systému. To platilo pro celou EU, protože Řecko bylo referenční zemí. Dále byly zveřejněné 4000 veřejných i soukromých lékařů, které Novartis podplácela, aby podporovali prodej jejích léků. Třetí střet zájmů se týká vrchní Eurokomisařky Ursuly von der Leyenové. Její manžel Heiko von der Leyen je zakladatelem a ředitelem kliniky Hannover Clinical Trial Center. Řídil také Hannoverskou lékařskou školu, která je jedním z největších lékařských zařízení v Evropě. Každý rok se tu léčí více než 57 tisíc hospitalizovaných a takřka půl milionu ambulantních pacientů. EU podporovala toto centrum a školu dotací 3,5 milionů EUR ročně, tedy asi 70 milionů korun. Nad faktem, že Ursula van der Leyenová byla předsedkyní nejvyššího orgánu Evropské unie, která dotovala jejímu manželovi provoz a výzkum, se nikdo nikdy nepozastavil.
Závěr: Globální farmaceutický monopol
V tomto pořadu jsem se chtěl věnovat dalším střetům zájmů, vazbám a propojením, ovšem nakonec jsem od toho upustil. Nikoli z nedostatku informací. Na internetu se toho dá najít spoustu, pokud jsme šikovní a dokážeme pečlivě prosévat archivované články a dokumenty. Avšak právě lavina informací mě od toho nakonec odradila. Kauzy jsou si totiž v základech podobné. Liší se jen léky, jména, částky a korporace. Musíme si ale uvědomovat nejdůležitější rámce. Největší farmaceutické korporace proti sobě neválčí, ale spojují se. Jde o klasické schéma, kdy větší pohlcují menší. Globalizovaný mezinárodní kapitalismus se naučil velmi dobře eliminovat konkurenci díky kartelovým dohodám. Farmaceutické korporace zjistily, že se různým žalobám o odškodnění nejlépe čelí ve smečce. Svět pak ovládá několik gigantických korporátních monopolů, které drancují pohádkové zisky na lidském zdraví. Stejně jako se těžilo zlato na Aljašce, těží oni z našeho strachu o zdraví. Nejvíce se tento stav ukazuje na vakcínách, což jsme viděli zejména během covidové agendy. Důležité mezinárodní patenty pak utvrzují monopol těchto korporací. Také kombinace politiky a farmaceutických korporací dokáže vytvořit skutečně mocné nástroje. Nemluvě pak o spojení farmaceutů s ropnými korporacemi, bankami a investičními fondy. Nad tím vším se ale klenou rodové dynastie s pavučinou vztahů a konexí na globální schéma majetků a vysokých financí. Toto schéma je podobné v dalších odvětvích, jako ropa, zbraně nebo potraviny. Globální parní válec, který drtí jakoukoli konkurenci. Nejde o konkurenční prostředí, ale stále více o tvrdý monopol, na který začínají být krátké i národní vlády. To je pravá tvář globalizace. Korporace neusilují o naše zdraví, pohodlí nebo lepší život. Usilují o zisk a my jsme jen nástrojem. Naší povinností je proto těmito korporacemi opovrhovat. Musíme je kritizovat a zaujmout vůči nim krajní nedůvěru. Musíme se snažit uspořádat svůj každodenní život tak, abychom se jim intuitivně vyhýbali. Abychom si kolem sebe vytvářeli takové prostředí, které eliminuje vstup těchto korporací do našeho života. Je to sice obtížné, ale ne nemožné. Čím více systému, tím více bude náš život sešněrovaný. Každý si proto musíme hledat kreativní svobodné cestičky, jak se stát na systému co nejméně závislí.