Druhý díl pojednává o tragické smrti princezny Diany v roce 1997 v pařížském tunelu. Kapitoly se věnují Dianinu dětství, manželství s Charlesem a neshodám v manželství. Dále se probírá bezpečnost, špionáž a úniky nahrávek, které se týkaly Diany. V dalších kapitolách se pořad zabývá vyšetřováním autonehody, záhadami okolo nehody a otázkou, zda šlo o atentát. Nakonec se pořad ptá, zda Diana byla konspirátorkou sama sebe a probírá hemžení rozvědek v Paříži. V závěru se ptá na tragédii a umlčenou pravdu.
Stručně shrnu, co jsme slyšeli v prvním díle. Začal jsem Dianiným dětstvím, které nebylo zrovna šťastné. Pokračoval jsem Dianiným seznámením s princem Charlesem, jejich zásnubami a nakonec svatbou. Manželství bylo ale odsouzené k zániku, protože hned první roky se začaly objevovat výrazné neshody. Charles i Diana si našli milence. Nakonec se rozvedli. Pak jsem pokračoval bezpečností Diany. Její nedostatek mělo za následek úniky nahrávek zvaných Squidgygate a Camillagate. Diana začala podezřívat takzvaný hluboký stát deep state z instalace odposlechů a štěnic. Podíval jsem se také na záznamy Američanů o Dianě. Nakonec jsem se zaměřil na poslední dny Diany a osudovou noc na konci srpna 1997.
Záhady autonehody v tunelu
Začnu zcela zásadní otázkou. Jak rychle Dianin Mercedes jel? Oficiální zjištění tvrdí, že Mercedes narazil do pilíře rychlostí 104 km/h. Ovšem poškození auta bylo tak rozsáhlé, že někteří namítají, že auto jelo mnohem rychleji, nebo že tam byla bomba. To je další nesrovnalost. Někteří svědkové v blízkosti tunelu navíc slyšeli v době nárazu silný výbuch. Vymkl se Mercedes řidiči z rukou také díky nějaké výbušnině? Osobou blízko místa nehody byl Američan Tom Richardson. Byl nedaleko tunelu, když zaslechl silný hluk:
"Právě jsme šli po třídě J. F. Kennedyho, když jsme zaslechli silný výbuch. Nebylo to jenom ťuknutí nárazníku, nebyla to jenom srážka aut, kdy se kroutí plech. Byla to exploze. Upoutalo mě to. Nevím, jak to vysvětlit, bylo to takové dunivé zahřmění."
Na místě bylo takových svědků více. Většina z nich uvedla, že slyšeli výbuch nebo dva výbuchy. Většina z nás sice neslyšela akustický zvuk nárazu auta do betonového pilíře, ale nemyslím si, že to zní jako dunivé hřmění nebo výbuch. Výpovědi svědků o výbuchu jsou klíčovým faktorem. Ovšem v městském prostředí může náraz auta do pilíře znít jako výbuch. Mohla to být také nehoda a její ozvěna v tunelu, která zakryla zvuky o vysokých frekvencích. Takže to nakonec mohlo znít jako výbuch zesílený akustikou tunelu. Pravdou je, že Mercedes S-280 byl pronajatý na poslední chvíli, což je v přímém rozporu s běžným postupem při ochraně VIP osob.
Další věc. Testy později odhalily, že řidič Henry Paul, který působil jako šéf hotelové ochranky, vypil ten večer více než trojnásobek povoleného množství alkoholu. Navíc si vzal antidepresiva a prášky na uklidnění. S tím, že byl Henry Paul opilý, nesouhlasí jeho přátelé, kolegové a svědci. Podle svědků měl Henry Paul během dvou a půl hodiny předtím, než usedl za volant Mercedesu, nanejvýš dva drinky. Přesto oficiální zpráva koronera říká, že měl v krvi 1,73 až 1,75 gramů alkoholu na litr. Více než třikrát by tak překročil povolenou hranici ve Francii. Je to možné? Jak takto velké množství alkoholu ovlivní schopnost člověka řídit? Na to působí mnoho faktorů. Co jsme předtím jedli, zda jsme pili nalačno, nebo jestli jsme na alkohol zvyklí. Při takovémto množství je ale velmi těžké řídit automobil. Nevím, kolik z vás v takovém stavu řídilo. Raději to ani nezkoušejte, pak byste to ještě sváděli na mě. Je ale jisté, že při takovém množství alkoholu v krvi je velmi těžké udržet pozornost nad vozidlem i okolím vozidla. Kognitivní schopnosti jsou pomalé stejně jako koordinace.
Zdá se, že Henry Paul by nebyl vůbec schopný řídit, kdyby měl v krvi tolik alkoholu, jak tvrdil soudní patolog. To je naprosto v rozporu s oficiálními závěry. I bezpečnostní kamery, které zachytili Henryho Paula u zadního východu 8 minut před nehodou, tedy 20 minut po půlnoci ukazují, že Henry Paul vůbec nevypadal opilý. Rozhodně ne tak, jak to určil francouzský patolog. Existuje další lékařská zpráva, která prokazuje, že byl zdravý a způsobilý k práci pilota malých letadel. K tomu se dostanu později. Hlavní ale je, že toto potvrzení podepsala dva dny před jeho smrtí lékařka civilního letectva. Byl úplně v pořádku. Ve zprávě o pitvě bylo další záhadné zjištění. Krev Henryho Paula měla obsahovat extrémně vysokou hladinu oxidu uhelnatého 20,7 %. To je dost na to, aby to způsobilo krajně nevypočitatelné chování. Zvracení a bolesti hlavy. Žádné z těchto příznaků svědkové před nehodou nepozorovali. Pokud ale máme pitvě věřit, odkud mohl oxid uhelnatý pocházet?
Francouzské úřady tvrdily, že oxid uhelnatý pocházel z airbagů, které praskly, když se auto vybouralo. Ale v nich jsou jen stopová množství tohoto plynu. Rozhodně to vůbec nestačí k vysvětlení tak velkého množství v Paulově krvi. Ani v případě těžkého kuřáka by nebylo možné, aby se při pitvě našla takováto koncentrace. U většiny silných kuřáků je průměr 8 %. Paul měl mít během nehody ještě o 12 % víc, což navzdory jeho kouření doutníků tuto záhadu nevysvětluje. Neexistuje žádné vysvětlení pro to, kde se tam ten oxid uhelnatý vzal. Přesto v jeho krvi podle oficiální zprávy byl. Pokud tedy nebyly na vině airbagy, co to bylo? Možná že klimatizace Mercedesu tehdy špatně fungovala, výfukové plyny se dostaly do auta. Ale pokud by byl ve voze oxid uhelnatý, nějaké změny by byly zjištěné i u Dodiho a u Diany. Ale v krvi Dodiho nebylo ani stopy po oxidu uhelnatém.
Ukázalo se, že se tedy v autě nehromadil. Není ani možné, že by v Paulově bytě něco unikalo například z topení, protože uprostřed léta logicky nebylo zapnuté. Odnikud oxid uhelnatý neunikal. Skutečnost je nejspíš taková, že nešlo o krev Henryho Paula. Je možné, že by byly vzorky krve záměrně, nebo náhodou kontaminované? Patřila krev skutečně Henrymu Paulovi, nebo ji někdo vyměnil? Jeho rodina požádala o odběr druhé sady vzorků a jejich rozbor. Tyto výsledky ale překvapivě potvrdily ty předchozí. Je možné, že byly vzorky kontaminované obsahem žaludku, nebo je možné, že je někdo náhodou zaměnil. Pravdou je, že tu noc bylo na soudním lékařství celkem 22 dalších těl. Náhodou tam bylo další tělo člověka, který zemřel na následky alkoholismu. Osoba, která ho pitvala, pak byla povýšená, ale odmítla to komentovat, což je velmi zajímavé. Nikdy se už asi nedozvíme, jestli to byla skutečně krev Henryho Paula. Je možné, že někdo namíchal něco Paulovi do drinků, které ten večer vypil? I když by to byla pravda, v té době ještě nikdo netušil, že Henry Paul bude řídit.
Henry Paul byl šéfem hotelové ochranky, ne profesionální řidič. K tomu, aby Henry Paul řídil se impulsivně rozhodl Dodi Al-Fayed těsně před odjezdem. Ale důvod množství oxidu uhelnatého v jeho krvi zůstane nerozluštěnou záhadou. Černý Mercedes S-280 byl pronajatý na poslední chvíli a neměl zabarvená okna. Ukázalo se, že Mercedes byl tři měsíce předtím ukradený a jeho elektronika byla porušená. Je otázkou, zda příslušní experti vykonali opravu řádně. Byl právě Mercedes klíčem k nehodě? Došlo k zablokování kol ABS systémem na dálku v kritickém okamžiku, takže Henry Paul ztratil nad vozem kontrolu? Další záhadou je, že ani Dodiho bodyguard Trevor Rees-Jones si po zotavení nepamatoval nic ze čtyřminutové jízdy Mercedesu z Ritzu do osudového tunelu. Jeho paměť byla prázdná. Ještě další záhadou zůstává totožnost bílého Fiatu Uno, který škrtl zboku o Mercedes a vychýlil ho ze své trasy. Ve skutečnosti Mercedes roztočil. Ten pak po otočení 180 stupňů naboural do třináctého sloupu v tunelu Alma.
Bílý Fiat Uno tedy narazil do Mercedesu zboku, ale pak pokračoval dál v jízdě. Vyjel z tunelu a zmizel. Bylo to jediné auto, které bylo svědkem okamžiku nárazu Dianina Mercedesu. Francouzským úřadům se nikdy nepodařilo vypátrat ani Fiat, ani jeho řidiče. To bylo v rozporu s vyšetřováním. Policejní vyšetřovatelé objevili blízko vraku úlomky skla z roztříštěného zadního světla. Soudní analýza odhalila, že pocházely z Fiatu Uno vyrobeného mezi lety 1983 až 87. Vyšetřovatelé také našli na pravé straně předku Mercedesu bílé škrábance. Barva souhlasila s tou, jaká se používala na Fiaty Uno vyrobené v daných letech. Řídil tento Fiat Uno někdo, kdo o ničem nevěděl, anebo byl ve skutečnosti využitý jako smrtící zbraň? Jak a proč beze stopy zmizel? Fiat Uno přesto všechno přežil. To nasvědčuje tomu, že měl velmi profesionálního řidiče. Francouzské úřady došly k závěru, že srážka mezi těmi dvěma auty dostala Mercedes do nekontrolovatelného smyku. John McNamara, zkušený detektiv a bývalý šéf ochranky Al-Fayedovy rodiny tvrdil, že francouzská policie zatajila pravdu:
"Odepřeli nám přístup k soudu, abychom vyslechli svědky, abychom přezkoušeli různé nevysvětlitelné věci, na které jsme přišli. Rád bych se s 26 lety zkušeností u Scotlandyardu považoval za profesionálního vyšetřovatele. Jsem přesvědčený, že to nebyla žádná obyčejná autonehoda. Dokážu naprosto pochopit, proč si pan Al-Fayed myslí, že jeho syn a princezna Diana byli zavraždění."
Je ale nelogické, že bychom do velkého Mercedesu najížděli malým Fiatem Uno. Nenajíždíme malým autem na velké. Velké auto napadneme náklaďákem. Fiat Uno je nevhodný, protože je poloviční než Mercedes. Jak by se něco takového dalo naplánovat u vjezdu do tunelu? Pravděpodobnost, že by je chytili právě tam, kde je ten nebezpečný pilíř, je hodně malá. Ale proč Fiat Uno neutrpěl při nárazu žádné viditelné poškození? To odborníkům nešlo do hlavy. Když do jakéhokoli malého auta narazí nějaké velké auto, člověk by očekával, že smyk dostane to malé. V tak omezeném prostoru jako je tunel, by měl Fiat Uno zákonitě do něčeho narazit. Představa, že se Fiat Uno udržel v pruhu a prostě si dál vesele pokračoval, je velmi nereálná.
Zřejmě tomu ale tak bylo, a Fiat Uno dál pokračoval v jízdě, zatímco Mercedes díky němu naboural. To ale nevysvětluje, proč řidič Fiatu Uno ani nezastavil, ani nenahlásil, co viděl. Jak jsem uvedl, francouzské úřady nedokázaly dodnes Fiat Uno vystopovat, ani jeho majitele nebo řidiče. I když jeden podezřelý řidič tu byl. James Andanson, údajně napojený na britskou zpravodajskou službu. James Andanson prodal auto měsíc po nehodě do bazaru. Na tachometru Fiatu Uno bylo najeto 325 000 km. To je pro takové auto maximum. Člen Al-Fayedovy ochranky, John McNamara tvrdí, že doložil skutečnost, že James Andanson byl mezi paparazzi, kteří Dianu a Dodiho pronásledovali. Dokonce ho vyslýchala francouzská policie, protože věděla, že se účastnil pronásledování.
Andanson si ale vymyslel tu nejpodivnější výmluvu. Že byl v době nehody mimo Paříž. James Andanson vypověděl, že ve 3 hodiny ráno odjel z domu a jel na Korsiku. Předložil účtenku za mýtné jako důkaz, že v době nehody nebyl nikde v blízkosti Paříže. Francouzská policie přijala skutečnost, že jel na Korsiku, jako dostatečné alibi, že nebyl v tunelu Alma. Jenže James Andanson se pak lidem chlubil, že v tunelu byl. Byl tam ve Fiatu Uno, které tehdy způsobilo srážku s černým Mercedesem. Potvrdila to vdova po jednom z Andansonových přátel. To ale není všechno. James Andanson fotil Dianu a Dodiho na jihu Francie v červenci 1997. Další informace zevnitř francouzských rozvědek tvrdí, že byl dokonce několik dní na jachtě J Onikal, kde se Diana a Dodi rekreovali. To vůbec není běžné. Navíc James Andanson měl podivnou minulost. Byl jedním z posledním, kteří hovořili s lidmi před smrtí.
James Andanson byl například jedním z posledních, kdo hovořil s Pierre Bérégovoyem. To byl francouzský ministerský předseda, který se v roce 1993 zastřelil. Otázkou je, zda MI6 instruovala Jamese Andansona k tomu, aby některé osoby jednoduše odstranil. Francouzští policisté navzdory tomu všemu zprostili Jamese Andansona podezření z účasti na osobní nehodě. James Andanson nám ale už nic neprozradí. James Andanson byl v červnu 2000 nalezený mrtvý.
Francouzská armáda našla jeho tělo v jižní Francii na vojenském pozemku. Jeho tělo bylo ohořelé k nepoznání. Byl zamčený uvnitř svého BMV. Identifikovali ho jenom podle zubních záznamů. Řekněte sami, když začnete hořet v autě, co uděláte? Otevřete dveře a utečete, nebo se schválně zamknete v autě, abyste uhořeli? Sebevražda nebo vražda? Záhadná smrt Jamese Andansona pátrání po Fiatu Uno a jeho řidiči náhle zastavila. Další zvláštností je, že tunel byl znovu otevřený pouhé 4 hodiny potom, co byla odvezená posádka Mercedesu. Při obyčejné nehodě se nepoužívá k očištění vozovky chlór čistícím vozidlem a vrak se také neodstraňuje okamžitě. Potřebovaly se zamést důkazy? Skrývalo se něco?
Vyšetřování autonehody
Tato zdrcující událost, která skončila během několika vteřin, vyvolala tři náročná vyšetřování, která trvala více než deset let. Hned dva dny po nehodě v úterý 2. září 1997 Francouzi jmenovali vyšetřujícího soudce Hervého Stéphana, aby se případem zabýval. Trvalo mu to dva roky a nakonec zjistil, že proti paparazziům, kteří byli vyšetřovaní pro neúmyslné zabití, nebyl dostatek důkazů. Prohlásil, že Dianina smrt byla prostou nehodou. Ne všichni s ním ale souhlasili. Zejména Mohamed Al-Fayed hlasitě tvrdil, že britská vláda se dopustila nečisté hry. Z tohoto důvodu zahájil v lednu 2004 John Stevens, bývalý komisař Metropolitní policie, důkladnější vyšetřování známé jako operace Paget, které vycházelo z mnoha stop, jež otevřeli Francouzi. Snad nejzkušenější a nejnezávislejší britský vrchní policejní vyšetřovatel byl ideální osobou pro vedení takového vyšetřování. Jeho závěry byly propracovanější a tvrdily, že smrtelnou nehodu způsobila kombinace několika faktorů. Včetně zdravotního stavu jejího řidiče, jeho nepřiměřené rychlosti, pronásledování paparazzi a skutečnosti, že cestující neměli zapnuté bezpečnostní pásy. Ačkoli výslovně vyloučil jakékoli konspirační teorie, obvinění ze skryté ruky se objevovala i nadále. Proto bylo bezprecedentním rozhodnutím nařízeno třetí velké vyšetřování pod vedením soudce Scotta Bakera, které dospělo k přibližně stejnému závěru.
V průběhu celého pátrání však vyšetřování odhalilo mnoho fascinujících skutečností o vzájemném působení špionů, bezpečnosti a královské rodiny. Více než třetina Britů věří, že Dianina smrt nebyla nehoda. Jinými slovy, že šlo o atentát. Navzdory vyčerpávajícímu vyšetřování, ve kterém byly získané důkazy od stovek lidí, včetně tehdejších šéfů MI6 a GCHQ, mnozí stále ukazují prstem na hluboký stát deep state. Spiknutí mezi královskou rodinou, v jehož čele údajně stál princ Philip a jeho přátele z britské rozvědky. Hlavním důvodem je prostá lidská psychologie. Nečekané a katastrofické události vyvolávají ve veřejnosti paniku. Zpochybňují touhu lidí po jasných, racionálních a uspořádaných vysvětleních. Jak to trefně vyjádřil Dianin oblíbený životopisec Andrew Morton, lidé potřebují pro velké události velká vysvětlení. Neuspořádaná a sporadická realita globalizovaného světa je znepokojivá a tyto tendence ještě podporuje. Vyčerpávající vyšetřování, které mělo snížit obavy veřejnosti, navíc nevyhnutelně odhalilo řadu záhadných, zvláštních, dokonce podezřelých faktů.
K těm docházelo většinou proto, že vlády jsou těžkopádné byrokratické instituce a dělají chyby. Jak vám potvrdí každý policista, očití svědci se málokdy shodnou na jediném popisu jakékoli události, a tak se ve vyprávění nutně objeví podivné nesrovnalosti. Tento zdánlivý nesoulad jen podporuje chuť veřejnosti po vysvětlení skrytou rukou. Lidé v zásadě často dávají přednost temnému konspiračnímu popisu, který nabízí obraz silného centrálního řízení před možností přijmout, že historie je často výsledkem náhod, omylů a nehod. Proto si musíme dávat velký pozor, abychom tomu nepodléhali i my a postupovali po tvrdých faktech. Pokud se příliš necháme unášet jedním směrem, uzavřeme si tak cestu ke komplexnímu pohledu na situaci. To neplatí pouze v případě Diany.
Pravdou je, že na globální úrovni se děje mnoho synchronizovaných koordinací. O tom jsem koneckonců odvysílal mnoho faktických pořadů. Vlády – a dokonce i královská rodina – se v minulosti zapojily do skutečných spiknutí. Vzhledem k tomu, že MI6 a další tajné jednotky se téměř jistě podílely na atentátu na Rasputina, zvažovaly atentát na Adolfa Hitlera a pokoušely se zabít Erwina Rommela, Benita Mussoliniho, Gamála Násira a Patrice Lumumbu nebo je k tomu vybízely – tak proč ne další? Znalost některých skutečných tajných akcí, byť v zárodku, dává důvod předpokládat, že existovaly i další. Ostatně, v mém dvoudílném pořadu Islámský stát jsem to pokryl velmi podrobně. Hovořil jsem tam o Blízkém východě a Asii, která byla po staletí dějištěm imperiálního vměšování a intrik.
Každý britský konzulát, jakkoli malý, tam měl své vlastní fondy a sekce tajných služeb. Není divu, že první, kdo tvrdil, že Dianu zabila MI6, byla Kaddáfího Libye a Irák Saddáma Husajna. Zpráva o MI6 a Dianině spiknutí, kterou napsal Al-Fayed, se v Egyptě stala přes noc senzačním bestsellerem. Blízkovýchodní média se k nim přidala. Irácká vládní tisková agentura, v jejímž čele stál Saddámův syn Udaj oznámila, že Diana byla zlikvidovaná britskou tajnou službou, protože se zapletla do politiky. V Libyi se plukovník Kaddáfí držel linie Al-Fayeda. Trval na tom, že nehoda byla spiknutím britských a francouzských tajných služeb, které spolupracovaly, aby zabránily sňatku člena královské rodiny s Arabem. To vyvolalo formální protest britského ministerstva zahraničí. Vědělo, že ačkoli se jednalo o divoká tvrzení, mohla by inspirovat odvetný útok nějaké okrajové skupiny. Al-Fayed situaci ještě zhoršil. Zarmoucený nabídl 20 milionů dolarů za informace o vraždě Dodiho a Diany. Tím ale k sobě přitáhl přesně ten nesprávný druh pozornosti.
Přihlásil se Oswald Le Winter, který tvrdil, že je bývalým agentem CIA s přístupem ke klíčovým dokumentům o událostech v Paříži a nabídl, že je předá výměnou za celou odměnu. Tvrdil, že tyto americké zprávy dokazují, že MI6 kontaktovala CIA s žádostí o pomoc při atentátu. Ačkoli se CIA vyhýbala tomu, aby čin provedla sama, zprostředkovala pak údajně MI6 kontakt s izraelskou údernou jednotkou napojenou na Mossad a operující ze Švýcarska. Le Winter byl známý fabulátor, který si už odpykal trest ve vězení za drogové zločiny. Často se pokoušel vydělat na senzacích spojených se zpravodajskými službami, nakonec byl švýcarským soudcem uvězněný za podvod. Al-Fayed nicméně nadále trval na tom, že jeho syna a Dianu zavraždila MI6 na příkaz prince Philipa. Domníval se, že čekala Dodiho dítě a že královská rodina nemohla přijmout, že by egyptský muslim mohl být nakonec nevlastním otcem budoucího anglického krále. Podle něj britské zpravodajské a bezpečnostní služby tajně získaly informace o těhotenství a zasnoubení, což urychlilo potřebu uvést v život plán na jejich zavraždění.
Utajení ze strany establishmentu pak zabránilo tomu, aby spiknutí vyšlo najevo. Al-Fayed k tomuto závěru dospěl během několika dní po nehodě. Vedl vlastní vyšetřování a požádal svého šéfa ochranky Johna McNamaru, bývalého vrchního inspektora z Metropolitní policie, aby mu zprostředkoval schůzky s některými předními paparazzi, včetně Darryna Lyonse, který byl často považován za jednoho z předních představitelů tohoto tajného umění. Lyons se s Al-Fayedem setkal v nejvyšším patře obchodního domu Harrods. Když vstoupil do kanceláře, magnát se zvedl, vřele ho pozdravil a pak se rovnou zeptal:
"Myslíte si, že ti parchanti zabili mého syna? Protože si myslím, že ti parchanti zabili mého syna."
Darryn Lyons, který věděl, že měl na mysli královskou rodinu a MI6, se snažil být soucitný a zároveň nezávazný, ale vzpomíná:
"Byl jsem s ním pětačtyřicet minut a většinu rozhovoru se zdálo, že se přesvědčuje, že tomu páru něco provedli, … bylo velmi těžké se dostat ke slovu."
Šlo skutečně o atentát?
Ne všichni obvinění, kteří podpořili Al-Fayedův názor, jsou podvodníci nebo fantastové. John McNamara, který byl sice Al-Fayedovým zaměstnancem, ale také bývalým vysoce postaveným policistou, souhlasil s tím, že šlo o atentát a paparazziové byli použití k jeho zakrytí. Michael Mansfield, který zastupoval Al-Fayeda při vyšetřování případu Scotta Bakera, je vynikající advokát a možná nejznámější britský právník v oblasti lidských práv. Od počátku velmi silně cítil, že v tomto případu jde o víc než o pouhou nehodu. Ale co bylo podstatou jejich případu? Hlavním svědkem obžaloby byl Richard Tomlinson, důstojník MI6, který sloužil v 90. letech. Pocházel z Nového Zélandu, vyrostl v Británii a v roce 1981 získal stipendium na Cambridgeské univerzitě, kde studoval matematiku a fyziku.
Byl sympatický, mezi svými vrstevníky oblíbený a zdánlivě odpovídal profilu zpravodajského důstojníka. Přesto po univerzitě neprošel výběrovým řízením MI6 a pracoval pro poradenskou firmu v City. Protože Richard Tomlinson zjistil, že jeho kancelářská práce je finančně výhodná, ale neuspokojivá, vstoupil v září 1989 do teritoriální armády. Po úspěšném výběru sloužil jako záložník u SAS v jednotce Artists Rifles, a potom u SAS 23, kde získal kvalifikaci vojenského parašutisty a radisty. Deset let po svých prvních pokusech, se 23. září 1991 konečně dostal ke své vytoužené profesi zpravodajského důstojníka v MI6.
Byl nejlepším rekrutem ve své skupině, a prošel kurzem Iconic v bizarním výcvikovém zařízení MI6 Fort Monckton nedaleko Portsmouthu. Rychle nastoupil do sovětského oddělení. Od března 1992 do září 1993 pak pracoval v oddělení pro východní Evropu. Potom byl na šest měsíců vyslaný do Sarajeva jako zástupce MI6 během rozpadu Jugoslávie. Byl důstojníkem zaměřování, jehož úkolem bylo identifikovat potenciální informátory a shromažďovat zpravodajské informace. Při dalším stěhování, mezi lety 1994 až 1995, pracoval Richard Tomlinson v oddělení pro boj proti šíření zbraní, kde infiltroval síť obchodníků se zbraněmi. 22. května 1995 byl Richard Tomlinson náhle propuštěný. Nemělo to pro něj být úplně překvapivé, protože jeho zkušební doba byla opakovaně prodlužovaná nad standardní šestiměsíční délku, a to kvůli pochybnostem přímého nadřízeného o jeho osobnosti.
Richard Tomlinson tvrdil, že po smrti své dlouholeté přítelkyně, která zemřela na rakovinu, propadl depresi a že trpěl posttraumatickým stresem potom, co byl svědkem násilí v Sarajevu. Je třeba přiznat, že MI6 byla proslulá špatnou podporou svých vlastních důstojníků s fyzickými nebo duševními problémy. Projevovala vůči problémovým důstojníkům mentalitu potop se, nebo plav. Richard Tomlinson se pokusil toto rozhodnutí napadnout, ale ministr zahraničí jeho snahu rychle potlačil. Naštvaný a rozčarovaný odešel do zahraničí, aby napsal knihu, ve které podrobně popsal svých pět let v MI6. V panice se ho služba zpočátku snažila vykoupit tím, že mu zprostředkovala zajímavé zaměstnání, včetně žádoucího místa v týmu Formule 1. To se nepodařilo a v roce 1997 MI6 ztratila trpělivost. Richard Tomlinson byl uvězněný na základě zákona o úředním tajemství; úřady zabavily jeho rukopis. Odseděl si šest měsíců, než v dubnu 1998 opustil zemi. Přestěhoval se nejprve do Paříže a poté do Švýcarska. Tam začal využívat internetové kavárny ke zveřejňování velmi kompromitujících podrobností o operacích MI6.
Mimo jiné odhalil vysoce postaveného špióna v německé centrální bance a tvrdil, že muž s krycím jménem Orcadia vyzradil Británii ekonomická tajemství své země. Pomocí sofistikovaného programu Microsoftu, který si nainstaloval do svého nejmodernějšího počítače, začal Tomlinson na své speciálně vytvořené webové stránce zveřejňovat jména stovky aktivních důstojníků MI6, včetně dvanácti, kteří se podle něj podíleli na spiknutí s cílem zavraždit Dianu a Dodiho. Zmatená MI6 se zoufale snažila webové stránky vypnout, ale sotva se jí podařilo jednu zavřít, otevřela se další. Ministerstvo zahraničí v Londýně přiznalo, že se jedná o nejzávažnější narušení bezpečnosti od dob studené války a že životy některých agentů MI6 a jejich kontaktů byly ohrožené. Osoby označené jako agenti v Íránu, Iráku, Libanonu a dalších zemích Blízkého východu musely být samozřejmě urychleně stažené. Nakonec Tomlinson v roce 2001 vydal svou knihu, která se zaměřovala na povolení zabíjet ze strany MI6.
Po Dianině smrti se Richard Tomlinson rychle přihlásil o slovo. Dramaticky prohlásil, že MI6 uvažovala o atentátu na srbského prezidenta Slobodana Miloševiće zinscenováním autonehody v tunelu za použití silného stroboskopu, který by oslepil řidiče. Později dodal, že se jednalo o běžnou techniku atentátu, která byla dokonce součástí jeho výcviku. Podobnost s Dianinou smrtí byla nápadná a Richard Tomlinson naznačil, že ji MI6 mohla zabít stejným způsobem. Richard Tomlinson tvrdil, že když mu přítel ukázal plán atentátu na Miloševiče, nejprve zkontroloval datum v levém horním rohu, aby se ujistil, že se nejedná o aprílový žert. Potom si přečetl dvoustránkovou zprávu. Na první straně bylo zdůvodnění atentátu, ve kterém se uváděla Miloševićova tajná podpora Radovana Karadžiče a jeho genocidní plány vůči albánskému obyvatelstvu Kosova. Druhá stránka popisovala možnosti skutečného atentátu. Podle Tomlinsona MI6 navrhla tři alternativní plány realizace.
Prvním bylo využití společné jednotky MI6 a speciálních sil k výcviku a vybavení místní disidentské polovojenské frakce, která by v Srbsku Miloševiće zavraždila. Výhodou tohoto plánu byla jeho popíratelnost. Ovšem na druhou stranu bylo notoricky známé, že zmocněnce je obtížné kontrolovat. Druhý plán spočíval v použití týmu britských speciálních sil, který by pronikl do Srbska a sám zabil prezidenta bombou, nebo přepadením odstřelovačem. Tato varianta měla větší šanci na úspěch, ale v případě neúspěchu by ji nebylo možné popřít. Třetí možností bylo zorganizovat autonehodu, při které by byl prezident zabitý, případně v době, kdy by se účastnil mírových jednání v Ženevě. MI6 navrhovala použít jasně blikající stroboskop, který by dezorientoval Miloševićova šoféra, zatímco kolona projížděla tunelem. Richard Tomlinson, šokovaný drzostí a bezohledností tohoto plánu, odpověděl:
"Jsi mimo mísu." Jeho přítel ale sebejistě odpověděl: "Co ty víš?"
Během různých vyšetřování Diany se nakonec skutečně objevily dokumenty a svědci, kteří prokázali, že se o atentátu skutečně jednalo. Důstojník MI6 pracující na Balkáně frustrovaně tvrdil, že špionážní hry z dob studené války jsou na hony vzdálené této krvavé občanské válce v centru Evropy, kde jsou zabíjení desetitisíce nevinných lidí. Navrhoval, aby byli k atentátu na radikálního srbského vůdce použití buď disidenti, nebo speciální jednotky. Důstojník MI6, který měl tento region na starosti, tento plán rozhodně odmítl. Na první pohled se Tomlinsonovo svědectví zdá být přesvědčivé. Až nápadně se podobalo událostem v Paříži. Důstojník MI6 skutečně navrhl atentát na Balkáně, což ho částečně potvrzuje. V této verzi byly ale problémy. Největším problémem bylo, že Tomlinson zřejmě změnil svou verzi. Ve verzi svých pamětí, kterou policie zabavila před Dianinou smrtí, nabízel pouze první možnost atentátu. Tedy výcvik místní disidentské polovojenské frakce, která by v Srbsku Miloševiće zavraždila. Ovšem ve verzích a svědectvích po jejím zavraždění byly najednou tři možnosti atentátu. Tedy bomba a oslepující stroboskop v tunelu. Richard Tomlinson v průběhu let dodal, že si myslí, že MI6 Dianu před její smrtí sledovala a že její řidič v noc, kdy zemřela, Henri Paul, mohl být informátorem MI6. Richard Tomlinson ale své svědectví podkopal dalšími chybami, když nesprávně označil Sherarda Cowper-Colese, politického poradce velvyslanectví, za vedoucího pařížské stanice MI6. Ať už byla povaha jeho tvrzení jakákoli, vyšetřovací práce Johna Tomlinsona jako spolehlivého svědka fakticky zničila.
Diana jako konspirátorka sama sebe?
Nejpozoruhodnějším svědkem potvrzujícím konspiraci o atentátu byla Diana sama. Od roku 1987 opakovaně tvrdila, že lidé z establishmentu ji chtějí zabít. V polovině 80. let se poměrně sblížila s jedním ze svých policejních ochránců, Barrym Mannakeem a z tohoto důvodu byl v roce 1986 přeřazený pod diplomatickou, nikoli královskou ochranu. Krátce potom zemřel při nehodě na motocyklu. Když jel na motorce s kamarádem, srazili se s autem vyjíždějícím z křižovatky. Diana několika blízkým přátelům řekla, že ho srazil. Taková paranoia byla pochopitelná. Charles i Diana žili léta v neustálé hrozbě atentátu a přizpůsobili tomu svůj život. Když cestovali do zahraničí, doprovázely je tři kovové kufříky, které obsahovaly náhradní zásoby jejich krve pro případ nehody nebo teroristického útoku. Byly označené štítkem Životně důležité, Uchovávejte při pokojové teplotě. A tak jedním z klíčových úkolů sekretářek bylo zajistit, aby nedošlo k poruše klimatizace a královská krev se neznehodnotila.
Diana pravidelně navštěvovala policejní střelnici v Lippins Hill v Loughtonu v Essexu, kde policie prováděla výcvik se střelnými zbraněmi. Při jedné příležitosti s sebou vzala Williama a Harryho, kteří se oba vyžívali ve střelbě z revolveru Smith & Wesson ráže 38 pod přísným dohledem policejního instruktora. Podezření se po epizodě Squidgygate postupně změnilo v paranoiu. Její osobní tajemník Patrick Jephson vzpomíná, že její obavy o bezpečnost dosáhly nových rozměrů:
"Všude viděla spiknutí," vysvětluje, "a byla posedlá myšlenkou, že ji někdo odposlouchává."
Diana stále žila v Kensingtonském paláci a dostávalo se jí plné ochrany proti sledování, která se vztahovala i na ostatní královské rodiny. Přesto stále více podezřívala tytéž lidi, že jsou pachateli. Když byl Patrick Jephson na tato obvinění dotázaný, vyjádřil zdvořilou mystifikaci. Koneckonců žádný z těchto skrytých mikrofonů nebyl skutečně objevený. Konzervativní ministr a přítel prince Charlese Nicholas Soames obvinil Dianu, že je v pokročilém stádiu paranoie. Jednou Diana vytáhla koberec v horním patře Kensingtonského paláce, aby Jephsonovi ukázala, co považovala za důkaz odposlechu: čerstvé piliny a narušená prkna. Mlčky ukázala na piliny a významně přikývla. Patrick Jephson se ji snažil uklidnit, že jde pouze o důsledek bezpečnostních prací, a přepojování kabeláže ve všech královských palácích po požáru na hradě Windsor v roce 1992. V roce 1995 Diana stále častěji vyjadřovala své obavy. Její právní zástupce lord Mishcon vzpomínal, jak předpovídala, že bude vyvinuto úsilí, když už ne o to, aby se jí zbavili fingovanou autonehodou, tak alespoň o to, aby byla zraněná nebo poškozená natolik, že bude prohlášená za nevyrovnanou. Tento scénář probírala i se svým nejbližším okruhem přátel. Typicky to řekla jednomu důvěrníkovi, Robertu Devorikovi:
"V jejich očích jsem hrozbou. Používají mě jen tehdy, když mě potřebují pro oficiální funkce, a pak mě zase pustí do tmy… Nehodlají mě zabít otrávením nebo ve velkém letadle, kde by se ostatním něco stalo. Buď to udělají, když budu v malém letadle, v autě, když budu řídit, nebo ve vrtulníku. Jediný okamžik, kdy se cítím opravdu bezpečně, je, když jsem v Americe. V Americe mě mají všichni rádi. Jsem tam velmi oblíbená. Establishment mě nemá rád, a žádný establishment tam není."
Dianin komorník Paul Burrell tvrdil, že podobný vzkaz napsala v roce 1996 a i když je datum sporné, je to jen jeden z mnoha příkladů. Diana věřila, že její obavy odrážejí její skutečné zkušenosti. V roce 1995 projížděla Londýnem sama a bez ochranky ve svém charakteristickém zeleném kabrioletu Audi A4. Když se blížila ke křižovatce, na semaforu se rozsvítila červená a ona zabrzdila. Nic se nestalo. Auto jelo dál, ale naštěstí nedošlo ke srážce. Když konečně zastavila, vyskočila v zoufalství ven a zavolala si taxi. Vrátila se do Kensingtonského paláce a zavolala blízkému příteli, který trval na tom, že někdo manipuloval s jejími brzdami. Mechanici poruchu brzd přičítali běžnému opotřebení a nedostatečné údržbě.
Nebyl to jediný incident, který se týkal pochybných brzd. Rita Rogersová, jedna z Dianiných vědem a duchovních léčitelek, princeznu varovala před předtuchou, že někdo manipuloval s jejími brzdami. Když je Diana řádně zkontrolovala, skutečně zjistila problém. Jestli Rita Rogersová skutečně měla předtuchu, není podstatné. Důležité je, že Diana své obavy o brzdy probírala s médii a přáteli, nikoli ale se svým řidičem a ochrankou. Stále více podezřívala ty, kteří byli určení k její ochraně. Tyto názory podporovala rostoucí armáda terapeutů, senzibilů a astrologů, které shromáždila do roku 1995. Její osobní tajemník Patrick Jephson si stěžoval, že někteří z nich se stali velmi vlivnými, a kontaminovali její myšlení s nepředvídatelnými výsledky. Často předpovídali Charlesovu smrt při havárii vrtulníku. To mělo destruktivní vliv na princeznin vlastní úsudek, a dokonce to podporovalo slepou víru ve vlastní intuici, která se stala náhradou za rozumovou analýzu nebo základní zdravý rozum.
Setkání s těmito lidmi jí zabírala pozoruhodné množství času. Ačkoli se Patrick Jephson vyjadřoval zdrženlivě a zdvořile, byl tento bystrý pozorovatel přesvědčený, že společně živili paranoiu, která se nikdy neskrývala daleko pod dobře upraveným povrchem. Po většinu této doby měl její bezpečnost na starosti laskavý a trpělivý policista Ken Wharfe. Ten se postupně měnil z důstojníka osobní ochrany v jakéhosi deratizátora zaměřeného na tisk, zejména zahraniční; jednou z jeho hlavních rolí bylo vyhledávat prázdninová útočiště, kde by princezna a její děti mohli uniknout zvědavým očím. Jeho nadřízení ho za to bohužel kritizovali a tvrdili, že jeho role není role tiskového mluvčího, ale ochranky. Ken Wharfe byl ale sofistikovanější. Chápal, že hranice mezi ochrankou a jinými druhy narušení je stále nejasnější. Vzpomínal, že on a jeho tři asistenti stáli proti třaskavým jednotkám světového tisku a dodal, že i generál Custer měl větší šance na úspěch než oni. Na Dianiných zahraničních cestách Wharfe uzavíral dohody, aby se pokusil udržet hordy stranou. Dobře si uvědomoval, do jaké míry tisk nepřímo ohrožoval její bezpečnost, a dokonce i duševní zdraví. V zimě 1993 se v rakouském Lechu Diana vyhnula vlastnímu ochrannému týmu tím, že v noci skočila z balkonu v prvním patře hotelu do hlubokého sněhu a pak se šla projít. Ken Wharfe se jí později zeptal:
"Madam, na co jste myslela?"
Jejich vztah založený na vzájemné důvěře se chýlil ke konci. Odešel z jejích služeb a ona poté upustila od rutinní policejní ochrany, což byla vskutku nebezpečná strategie. O něco později měla Diana upřímný rozhovor s Davidem Meynellem, vysokým policejním důstojníkem, který řídil SO14. To byla jednotka Metropolitní policie, jež měla na starosti ochranu všech VIP osobností v Británii. Vysvětlila mu, že sice měla spoustu nepřátel, ale také měla spoustu přátel, některé na významných místech. Těchto vysoce postavených kontaktů využila k tomu, aby zjistila, co se skutečně děje, a položila několik otázek. Podle Meynella:
"Nemohla je jmenovat, protože by mohla přijít o práci, ale bylo jí řečeno, že pět lidí z jedné organizace bylo bez jakýchkoli pochybností pověřeno dohledem nad její činností na plný úvazek, včetně odposlouchávání jejích soukromých telefonních hovorů. Ze stejného zdroje věděla, že dvě osoby z téže organizace vykonávají podobnou funkci ve vztahu k parlamentu."
Jinými slovy, Diana měla podezření, že politickým sledováním se zabývá malá hluboká státní jednotka, o které rutinní členové MI5, MI6 nebo GCHQ pravděpodobně nevěděli. David Meynell odpověděl, že jde o velmi vážnou věc, ale trval na tom, že o tom neviděl žádné důkazy. Prosincový noční skok z balkonu do sněhu znamenal Dianinu zoufalou snahu o svobodu. V 11. 20 hod. dopoledne 13. prosince 1993 přišel David Meynell do Kensingtonského paláce na formální schůzku o Dianině bezpečnostní ochraně, protože už znal její obecné záměry. Upozornil ji, že kromě tisku má SO14 v záznamech údaje o zhruba 3 000 osobách, které mají různé fixace na královskou rodinu a které se nenechají odradit. Byl to seznam maniaků, který policie a ministerstvo vnitra vedly dlouho. Princezna ale byla velmi odhodlaná, aby nedošlo k žádnému narušení jejích plánů. David Meynell skutečně vzpomínal, že princezna z toho měla docela radost. Policie postupně – a neochotně – v průběhu následujícího roku její ochranu zrušila.
David Veness, jeden z nejvyšších důstojníků Metropolitní policie poznamenal, že to bylo nemoudré. Později vzpomínal, že policie Dianě jednoznačně doporučila, aby neusilovala o jakékoli změny svých bezpečnostních opatření, a to jak osobně, tak prostřednictvím svých poradců. Ona ovšem byla neoblomná a trvala na tom, že její přání je rozhodující. Názory Metropolitní policie podpořila i MI5, která měla hlavní odpovědnost za vyhodnocování hrozeb pro královskou rodinu. Znepokojení úředníci z MI5 a ministerstva zahraničí se sešli, aby projednali a skutečně si posteskli nad důsledky její žádosti, ale nakonec s tím nemohli nic dělat. V únoru 1994 požádal ministr vnitra Michael Howard, aby byl zbavený veškeré odpovědnosti a pohrozil, že zapojí premiéra. Potom se jí dostávalo policejní ochrany pouze při plnění služebních povinností, nebo při cestování se syny.
Diana se rozhodla pro toto podivné rozhodnutí, protože si každého, kdo zastává oficiální funkci, spojovala s obrovským spiknutím. Stala se nejen předmětem konspiračních teorií, ale nakonec jim sama podlehla. Rodina, přátelé, ochránci, odpůrci, paparazzi, ochranka, soukromá ochranka a tajné služby. To všechno se překrývalo ve stále klaustrofobičtějším světě. Nelze se ubránit pocitu, že její obavy z tajných služeb ji přivedly na pokraj sil. A proto když v srpnu 1997 přijela do Paříže, postrádala podporu vysoce profesionálních ochranných týmů Metropolitní policie. Patrick Jephson o tomto bizarním rozhodnutí hovořil výmluvně. Obdivoval její policejní ochránce, kteří pracovali na týdenních směnách. Byli zocelení léty policejní práce v hlavním městě a zdokonalení pravidelným výcvikem u SAS. Patrick Jephson je hodnotil jako loajální, diskrétní, moudré a statečné. Bylo mu záhadou její rozhodnutí zbavit se jejich ochrany a nahradit ji amatérismem najatých náhradníků. BBC její paranoiu ještě více podnítila před bombastickým rozhovorem pro Panoramu v listopadu 1995. Diana se chtěla vyjádřit ke svému příběhu. V pozoruhodně upřímném vystoupení vyprávěla svému tazateli Martinu Bashirovi o svém sebepoškozování a problémech s duševním zdravím. Pronesla nechvalně známou větu:
"V tomto manželství jsme byli tři."
Pořad si naladilo 23 milionů lidí. Krátce potom to prý královna rozzlobeně označila za: "Strašnou věc, strašnou věc, kterou udělala moje snacha."
Tento přelomový rozhovor vyvolal řadu otázek, proč Diana souhlasila s takovou otevřeností. Na začátku roku 1995 začal Martin Bashir pracovat na příběhu o královské rodině. Dobře informované zdroje mu naznačily, že Charles a Diana jsou pečlivě sledovaní, možná dokonce odposlouchávaní. Potřeboval více informací a přístup k samotné Dianě. Nakonec se s princeznou setkal prostřednictvím jejího bratra, hraběte Spencera. Spencer později prohlásil, že Martin Bashir úmyslně oklamal jeho i Dianu, když využil jejích obav ze špionáže. Martin Bashir údajně používal falešné bankovní výpisy, které měly naznačovat, že vyšší dvořané a bezpečnostní pracovníci byli placení za to, aby ji špehovali.
BBC později připustila, že Martin Bashir požádal designéra, aby alespoň jeden z těchto dokumentů zfalšoval. Nezávislé vyšetřování zjistilo, že je velmi pravděpodobné, že zfalšoval i další, ale Bashir trval na tom, že při zajišťování rozhovoru nehrály žádnou roli. Martin Bashir Dianě výslovně řekl, že ho kampaň proti ní zajímá; dal najevo, že o tom chce mluvit v rozhovoru. V reakci na to mu řekla, že si myslí, že ji někdo odposlouchává a sleduje. Případný rozhovor se odvíjel od tohoto podezření. BBC později připustila, že si Martin Bashir dělal poznámky na téma sledování MI5, ale neměl k dispozici žádný dokumentární důkaz. Přesto se v tisku brzy objevily nepodložené zvěsti, že rozhovor poskytla proto, že Bashir měl důkazy, že ji MI5 špehuje. To všechno přispělo k princeznině klaustrofobické paranoie. Mohla věřit jen málo lidem.
Hemžení rozvědek v Paříži
Když se Diana objevila v Paříži, nebyla zcela bez krytí. Al-Fayedovi měli početnou soukromou ochranku čítající asi čtyřicet lidí, často se zbraněmi. Nebylo by přehnané říci, že se egyptský magnát pyšnil skutečnou soukromou armádou. Kvůli jeho dlouhodobému sporu s obchodním rivalem Tiny Rowlandem se jeho týmy zabývaly tajným natáčením a nahráváním vlastních zaměstnanců. Bývalé policisty zaměstnávaly v této proslulé obchodní bitvě obě strany. Zdá se, že v některých jeho klíčových hotelech, včetně pařížského hotelu Ritz, probíhalo také rozsáhlé monitorování telefonních hovorů. Diana možná přestoupila z jednoho panoptika do druhého. V Paříži na její bezpečnost dohlížel Henri Paul, zastupující šéf ochranky hotelu Ritz, který jí během osudného pronásledování tunelem dělal řidiče. Doprovázel je osobní strážce a bývalý voják Trevor Rees-Jones. Sám Henry Paul se pohyboval ve světě zpravodajských služeb a byl předmětem nekonečných spekulací. Henri Paul, jednačtyřicetiletý Francouz, který si pěstoval pověst akčního muže, byl zjevně známý několika zpravodajským službám. Byl v pravidelném kontaktu s francouzskou zahraniční rozvědkou, obdobou MI6. Neformální vztahy udržoval také s domácí rozvědkou, obdobou MI5. V jeho osobních zápisnících byla vedle písmen DST uvedená jména a telefonní čísla dvou osob.
Podle amerického představitele orgánů činných v trestním řízení a amerického zpravodajského agenta, strávil Paul několik posledních hodin před havárií s bezpečnostním důstojníkem francouzské rozvědky. Při této příležitosti dostal 12 560 franků, tedy přes 1000 liber, a v době smrti měl peníze stále u sebe. Taková opatření byla mezi bezpečnostními pracovníky předních mezinárodních hotelů běžná, dokonce rutinní. Někdy museli zvládat choulostivé situace, jako například výskyt zbraní v areálu hotelu nebo incidenty s vysoce postavenými zahraničními hosty. Ostatně na začátku téhož roku se hladce vypořádal se smrtí staršího amerického velvyslance v hotelovém bazénu. Méně formálně byl možná užitečným informátorem francouzské rozvědky vzhledem k počtu vlivných hostů, zejména z arabského světa, kteří v hotelu pobývali.
Henry Paul si tuto práci vychutnával poněkud více než většina ostatních. Jeho přítelkyně vzpomínala, že z tohoto důvodu byl u svých kolegů neoblíbený, ale dokázal uspokojit své nadřízené. Konkrétně ředitele hotelu a Al-Fayeda. Kolegové mu přezdívali Fretka, protože vždycky všude strkal nos. Henry Paul byl rozvedený, a žil sám v bytě s nízkým nájmem nedaleko od hotelu Ritz. Sousedé ho znali a měli ho rádi. Pravidelně hrál tenis a měl soukromou pilotní licenci a více než 600 nalétaných hodin. Paulovou vášní bylo rekreační létání, kterému se s platem kolem 40 000 liber ročně těžko věnoval. Ale jeho bezpečnostní práce na volné noze pro tajné služby i návštěvy VIP osobností mu přinášela zdravý dodatečný příjem. Za posledních osm měsíců svého života si na účty uložil asi 43 000 liber. Někteří se snažili tyto platby odmítnout jako pouhé spropitné, ale možná ukazují na poněkud významnější špionážní činnost. Ať tak či onak, Henry Paul pracoval víc pro sebe než pro své nadřízené a řídil chátrající bezpečnostní systém. Nebyl profesionální řidič a pro VIP osoby měl využívat profesionální šoféry, ale pokorně se podřídil, když mu Dodi osudné noci nařídil řídit.
Nejhorší je, že byl při řízení vozu pravděpodobně pod vlivem alkoholu i léků na předpis proti depresi. To je ale sporné, protože záznamy z kamer se liší od toho, jak by měl člověk vypadat v takovém stavu. Probíral jsem to v kapitole Záhady. Způsob jejich odchodu z hotelu se také vymykal konvencím. Jedním ze zlatých pravidel ochrany konvojů je mít tým aut. Skupina několika vozů ale neopustila Ritz společně; místo toho Dodi vymyslel nepromyšlený klamný plán, který zahrnoval vozidla odjíždějící jak z přední, tak ze zadní části hotelu. Tím se on a Diana ocitli v jediném vozidle bez záložního vozu. Bodyguard Trevor Rees-Jones měl obavy:
"Nebyl jsem nadšený, protože Dodi rozděloval dva členy ochranky, ale dodržel jsem linii."
Pozoruhodné je, že John McNamara, šéf Al-Fayedovy bezpečnostní organizace v Londýně, ani nikdo z jeho týmu zpočátku netušil, že Dodi a Diana vůbec do Paříže odjeli. Paparazzi je naopak očekávali. Na rozdíl od bezpečnostních pracovníků měli placené zdroje uvnitř řízení letového provozu. Tak věděli, že slavný pár přiletí ještě před přistáním ve Francii. V roce 1997 dokonce nenasytný tisk zaplatil jednomu nejmenovanému bodyguardovi 30 000 liber jen za to, že prozradil, kde se Diana nachází. Diana byla velkým mediálním odvětvím, které některým novinářům přineslo nepředstavitelné bohatství a změnilo profesi, ale ne k lepšímu. Darryn Lyons přiznal, že po její smrti se svět paparazziů zhroutil. Vůdci smečky se snažili rozšířit své působení o extrémní sporty, záběry zvířat nebo cokoli, co se dalo vytáhnout, jen aby pokladna zvonila. Jiní prostě zpanikařili a přemýšleli, co teď sakra budou dělat. V Dianině doprovodu procestovali celý svět, často na bohaté útraty. Po její smrti Lyons řekl pravdu poněkud chladnými slovy. Poznamenal, že jejich omamný vlak právě vykolejil opravdu velkolepým způsobem.
Teď přišla řada na samotné paparazzi, kteří na sebe strhli nevítanou pozornost. Po nehodě začali Francouzi provádět zběsilé razie do agentur. Francouzi měli 20 filmů s více než 80 fotkami z tunelu, ale chtěli je všechny. Agenturám ve Francii bylo řečeno, že riskují 3 roky vězení a 30 000 liber pokuty za to, když fotografie prodají. Operace na získání fotografií probíhaly i na druhé straně kanálu. Darryn Lyons dostal fotografie z místa nehody do svého počítače jen několik hodin po Dianině smrti. Kolem jedenácté hodiny večerní se pak někdo vloupal do jeho kanceláře. Stejnou noc se někdo vloupal i do domu dalšího fotografa, Lionela Cherruaulta. Cherruault byl informovaný kriminálním vyšetřovatelem, že se nejednalo o obyčejné vloupání: vetřelci se dostali dovnitř bezproblémově. Zdálo se, že se v prostorách vyznali a odnesli si jen vybrané věci. Cherruault se ho zeptal:
"Myslíte ty šedé muže, MI5, MI6 nebo jak?" Policista odpověděl: "No, můžete jim říkat, jak chcete. Místní přisluhovači. To byste se divil, jaké lidi používají. Ale říkám Vám, že člověk, který k Vám vniknul, měl plán Vašeho domu a klíč od hlavního vchodu."
Fotograf měl pocit, že policie jasně naznačila, že vloupání provedly bezpečnostní služby. Proč chtěl někdo, aby nebyly publikované záznamy vraku automobilu těsně po nehodě? Našli by specialisté něco, co by najít neměli? Zlikvidovaly se nějaké podezřelé stopy, které na fotografiích byly ještě viditelné? Je zvláštní, že jeden z Dianiných bližších osobních vztahů s bezpečnostními službami je zmiňovaný jen zřídka. Jednou z jejích nejbližších a nejvěrnějších přítelkyň byla Rosa Moncktonová; společně často podnikaly charitativní akce na podporu ohrožených dětí. Rosa Moncktonová byla s Dianou v téměř každodenním kontaktu ve dnech předtím, než se vydala na svou poslední dovolenou na jachtě Al-Fayedových před cestou do Paříže. Deset dní před nehodou byla dokonce s Dianou v Řecku, kde obě trávily dovolenou. Rosa Moncktonová a Diana odletěly do Řecka 15. srpna, a část dovolené pobývaly na lodi. Diana odletěla 21. srpna na skok do Velké Británie, aby se nechala vyšetřit od své gynekoložky. Ta ji léčila na předmenstruační potíže už 18 měsíců. Pak odletěla na Dodiho jachtu ve Středozemním moři. Bylo to 10 dní před nehodou. Rosa Moncktonová byla znepokojená vztahem své přítelkyně s Dodim. V týdnu před odjezdem Diana zařídila, aby jí bylo přidělené nové číslo na mobil, které bude znát jen hrstka lidí. Rosa Moncktonová byla jednou z nich. Rosin nejmladší bratr Anthony byl dlouholetým a významným důstojníkem MI6. Do bývalé Jugoslávie přišel na začátku 90. let a někdy pracoval po boku Richarda Tomlinsona.
O deset let později tam stále působil na britském velvyslanectví v Bělehradě. Zabýval se složitým předváděním válečných zločinců před tribunál v Haagu. V únoru 2004 byl zděšený, když ho ve svých pamětech odhalil Zoran Mijatović, bývalý zástupce šéfa srbské zpravodajské služby. Po odhalení se obával, že by se nyní mohl stát terčem útoků Miloševićových stoupenců. Nechal si narůst plnovous, aby změnil svůj vzhled. Uprchl a nikdy nesehnal svou největší kořist, generála Ratka Mladiće. Al-Fayed naznačoval, že Rosa Moncktonová donášela na Dianu MI6. Dokonce tvrdil, že se s princeznou spřátelila právě za tímto účelem, ale neexistují pro to naprosto žádné důkazy. Pravděpodobnější je spíše opačný vztah. Rosa a její bratr Anthony možná patřili mezi užitečné přátele na vysokých místech, kterých se Diana ptala už v roce 1993, když se obávala aktivit hlubokého státu deep state. Rosa varovala Dianu, aby se od Al-Fayeda držela dál a trvala na tom, že je to muž, který dává spoustu peněz do hnědých obálek a uplácí poslance.
Fascinující je, že Rosa a Anthony byli vnuky Waltera Moncktona, právníka a pozdějšího ministra vlády. Walter Monckton zůstal věrným přítelem Eduarda VIII. po celou dobu abdikace i po ní. Walter Monckton často jezdil do Paříže, aby mu radil a pobýval v Al-Fayedově vile Windsor v Bouloňském lesíku, která se později stala Dianinou první zastávkou při její osudné návštěvě Paříže v srpnu 1997. Diana upozornila, že ji zabijí muži v šedých oblecích. Nebylo pochyb o tom, že na počátku 90. let mnozí členové establishmentu věřili, že představuje existenční hrozbu pro britskou monarchii. Squidgygate, Camillagate a nakonec i rozhovor s Martinem Bashirem v pořadu BBC Panorama v roce 1995 byly šokující. Princ Philip kvůli tomu často brojil, ale tehdy měl krátkou povahu a brojil proti dlouhému seznamu lidí. V soukromí byl k princezně vždycky laskavý. Důležitější ale bylo, že tyto epizody se podepsaly na Charlesovi i Dianě.
Závěr: Tragédie a umlčená pravda
Princezna z Walesu se stala celosvětovým fenoménem. Nejfotografovanější ženou na světě. Miliony fotografií v tisícovkách tiskovin od stovek fotografů. Její tvář vydělávala jmění. Dianina smrt v srpnu 1997 šokovala svět, který její život prožíval s ní. Na severním břehu řeky Seiny, nad ošuntělým tunelem, se v den výročí shromažďují lidé z celého světa. Toto nenápadné místo se stalo jedním z nejnavštěvovanějších poutních míst na světě. Právě tady svůj život náhle a tragicky ukončila jedna z ikon naší doby. Diana, princezna z Walesu. V novém globálním světě se tato scéna okamžitě stala součástí naší globální paměti.
V případě Diany se stále objevují další skutečnosti. V roce 2017 vyšetřovatelé prokázali, že vůz, který byl účastníkem smrtelné nehody, prošel předtím rukama zajímavých majitelů. Vůz byl zakoupený jako nový, a potom dva roky před princezninou smrtí, ukradený uprchlým vězněm, který se s ním vydal na projížďku po venkově nedaleko Paříže. Vůz byl nalezený zničený na poli poblíž letiště Charlese de Gaulla, kde se několikrát převrátil. V důsledku toho byl vůz následně klasifikovaný jako totální škoda a majitel dostal od pojišťovny plnou náhradu. Přesto společnost Etoile Limousine, která pronajímala vozy s řidiči a částečně pracovala pro pařížský hotel Ritz, koupila přestavěný vůz od prodejce Mercedesu. Brzy se ukázalo, že má problémy se stabilitou. Jeden z bývalých řidičů si stěžoval, že je nepředvídatelný, pokud jede rychleji než šedesát kilometrů za hodinu. Jak se objevují další podrobnosti, jedno je jisté: kontroverzní případ nepřestává fascinovat, i několik desítek let poté vzbuzuje velké emoce. Dívka pojmenovaná po antické bohyni lovu, byla nakonec tím nejlovenějším člověkem moderní doby. Skutečné příčiny havárie, při kterých Diana zahynula, jsou složitější a stále zamlžené. Pravda byla umlčená. Vypadá to tak, že byla umlčená jednou provždy.