Třetí díl pojednává o ukrajinském nacionalistickém hnutí a jeho vůdci Stěpanu Banderovi. V této části se hovoří o období po druhé světové válce, kdy se Bandera a jeho stoupenci snažili najít oporu v západním světě, zejména v USA. Dále se hovoří o Banderově kultu a jeho pozici v současné Ukrajině, včetně NATO a ukrajinské Národní armádní akademie. Zmiňuje se také tajná skupina Centuria.
Stručně shrnu, co jsme slyšeli ve druhé epizodě života StěpanaBandery. Začal jsem Lvovským procesem ve spojitosti s vraždou polského ministra vnitra ukronacisty. Potom jsem pokračoval ukrajinskou národní revolucí, kdy StěpanuBanderovi bylo rovných 30 let. Pak už šlo do tuhého. Podíval jsem se na první židovský pogrom na západní Ukrajině na začátku července 1941. Spáchali ho ukrajinští nacionalisté, tedy Banderovci. V roce 1942 se zformovala Ukrajinská povstalecká armáda neboli UPA. Ta páchala další zvěrstva, pogromy, masakry a čistky na volyňských Češích, Polácích a Židech. Bandera byl mezi tím v německém fešáckém kriminále, protože Němci nesouhlasili se samostatnou Ukrajinou. Chtěli jen, aby ukrajinští nacionalisté bojovali po jejich boku proti Sovětům. Podíval jsem se na operaci Rollback, kdy Amerika po válce podporovala ukrajinské nacionalisty, dokonce zamlčovala jejich nacistické zločiny, aby je mohli přijmout a začlenit na západ.
Západ verbuje ukronacisty (1944-1950)
Ke konci druhé světové války hledala americká CIA a britská MI6 lidi a organizace, které by jim mohli poskytnout zpravodajské informace o Sovětském svazu. Ty by jim poskytlo včasné varování před sovětským útokem na západní Evropu. V tomto ohledu pro ně bylo atraktivní i ukrajinské nacionalistické podzemí. Na Západě bylo mnoho ukrajinských politických emigrantů, kteří mohli být naverbovaní jako vojáci a agenti studené války. RandolphCarroll, agent americké kontrarozvědky, v roce 1947 prohlásil:
"Ukrajinská emigrace na území Německa, Rakouska, Francie a Itálie je zdravým, nekompromisním prvkem v boji proti bolševikům. V případě války se z ní může rekrutovat minimálně 130000 dobrých, idealisticky naladěných vojáků se zkušeným kádrem mladých důstojníků".
Američané a ukrajinští nacionalisté spolupracují od konce druhé světové války až dodnes. Američané cvičí ve své Škole Ameriky vysoké ukrajinské důstojníky a speciální ukrajinské jednotky. Hovořil jsem o tom v mém stejnojmenném pořadu Škola Ameriky. Je to předivo utkané historií, kdy Američané ve skutečnosti podporují nacifikační a fašizované klima ve společnosti. To svědčí o jejich spolupráci se sicilskou nebo korsickou mafií během a po konci druhé světové války. O tom jsem podrobně hovořil v mém pořadu Drogy a CIA.
Spolupráce Američanů s ukrajinskými nacionalisty, kteří páchali masové etnické čistky Čechů, Židů a Poláků, jsou další mozaikou do naší skládačky. Hovořil jsem o tom v dokumentech CIA na Ukrajině, Nesvatá aliance mezi Vatikánem, mafií a CIA, nebo jak Američané prali nacistické zlato. Nesmíme také zapomenout na Utajené démony nacismu. Chystám samozřejmě i výhledově další dokumenty o spolupráci Američanů s nacisty, protože jsem se dostal k hromadě archivních materiálů. Také jsem o úzké spolupráci Američanů a nacistů hovořil v trojdílném dokumentu Klan Bushů, tam jsem to líčil velmi barvitě z obsáhlých dobových článků a archivních dokumentů. Je neuvěřitelné, že musíme opět skládat ryzí, autentickou minulost, která se naprosto liší od té oficiální přefiltrované v učebnicích dějepisu.
Stínová hluboká minulost je naprosto odlišná od té oficiální. Mnohem temnější a brutálnější. Hovořil jsem o tom také v nedávném dokumentu Pravda o Srebrenice, kde Američané spolu s Íránci a Turky podporovali muslimy v Bosně, jak samotní muslimové bojovali pod praporem SS Heinricha Himmlera za druhé světové války stejně jako chorvatští Ustašovci. A místo nacifikovaných Chorvatů a muslimů Američané jedenáctkrát v roce 1944 bombardovali srbský Bělehrad. Proč, protože Američané spolupracovali s německými nacisty, se kterými spolupracovali také ustašovští Chorvaté a bosenští muslimové. To je skutečná aliance.
To jsou takové historické políčky, které dostávají oficiální mytologické legendy, pohádky a báchorky v učebnicích naprosto na frak, že z toho jde člověku až hlava kolem. A stejně tak, Američané navázali trvalou spolupráci s ukrajinskými nacionalisty od druhé světové války až dodnes. Ukrajinští nacionalisté měli dokonce síť svých zástupců ve všech táborech v americké, britské a francouzské okupační zóně. Prováděli také nábor nových členů do svých kádrů. V roce 1948 měli ukrajinští nacionalisté v západní Evropě 5000 členů. To vedlo k internacionalizaci a globalizaci ukrajinského nacionalismu se všemi jeho fašistickými a radikálně pravicovými aspekty.
Po skončení druhé světové války začaly ukrajinské komunity v zemích jako Kanada a Spojené státy americké lobbovat u svých vlád, aby umožnily vysídleným Ukrajincům usadit se v těchto zemích. Například vojáci jednotky Waffen-SS Galizien, kteří bojovali po boku nacistů, se 17. března 1945 přejmenovali na První divizi ukrajinské národní armády. Po kapitulaci, kdy se tato jednotka vzdala Britům v Rakousku 10. května 1945, se vojáci této Waffen-SS Galizien s pomocí Vatikánu vyhnuli repatriaci, a tedy i trestu. A pak přišel další šok. 13. července 1948 zaslala britská vláda tajný telegram všem vládám zemí Commonwealthu.
Součástí telegramu byl návrh na ukončení soudních procesů s nacistickými válečnými zločinci v britské zóně Německa. To bylo prostě neuvěřitelné. Úředníci byli nezkušení a měli jen malé znalosti o nacistickém režimu nebo situaci na Ukrajině za druhé světové války. Důležitější pro ně bylo, zda konkrétní jedinec umí tvrdě pracovat, než zda se podílel na válečných zločinech nebo byl indoktrinovaný Himmlerovými SS. Neprováděli také žádné fyzické pátrání po tetování SS. V prosinci 1952 intervenovala britská SIS u kanadské vlády ve prospěch osob, které nesplňovaly běžné bezpečnostní požadavky. Kanadská vláda zřídila výbor pro přeběhlíky a povolila těmto osobám vstup s tímto statusem.
Termín přeběhlík se stal synonymem pro bývalé nacisty nebo nacistické kolaboranty vydávající se za antikomunisty. Nakonec se asi 90 % z 250000 ukrajinských nacionalistů v letech 1947 až 1955 přestěhovalo z Německa a Rakouska do Argentiny, Austrálie, Belgie, Brazílie, Británie, Kanady, Francie, Spojených států a Venezuely. Většina odešla do Spojených států a Kanady. Z 11000 Ukrajinců z Waffen-SS Galizien bojujících po boku nacistů, kteří se vzdali Britům, se 3000 vrátilo na Ukrajinu. Zbytek byl přijatý do Británie v roce 1947. Kanadská vláda souhlasila s přijetím veteránů Waffen-SS Galizien i přes protesty Kanadského židovského kongresu. Celkem se jich do Kanady přestěhovalo kolem 2000. Takto se ukrajinští nacionalisté, kteří bojovali po boku nacistů i fašistů, začlenili na západě. Nacističtí zločinci se stali váženými občany. Jejich historie byla zamlčená a vymazaná.
Bandera pod americkou ochranou (1944-1954)
V květnu 1945 vydalo vedení ukrajinských nacionalistů oficiální prohlášení, ve kterém popřelo svou angažovanost ve fašistické politice před a během druhé světové války. Krátce před vydáním prohlášení Bandera odjel z Vídně do Innsbrucku ve francouzské okupační zóně Rakouska. Když Bandera přijel do Innsbrucku, bylo město plné ukrajinských emigrantů, zejména členů Banderovců. Vídeň byla v té době pod kontrolou všech čtyř spojenců a kvůli přítomnosti sovětských vojsk nebyla pro ukrajinské politické emigranty bezpečná.
V druhé polovině roku 1945 se Bandera přestěhoval do Tyrolska, do alpského střediska Seefeld, které se nacházelo v blízkosti německých hranic. Pronajal si celé patro vily, kde několik měsíců žil se svým strážcem Mychajlem Andrijukem, řidičem Miklošem a sekretářkou Maričkou. Jedním z jmen, které Bandera v této době používal, bylo Karpjak, pod kterým byl registrovaný v Innsbrucku a Seefeldu. V roce 1945 začali ukrajinští nacionalisté organizovat své nové centrum v Mnichově, hlavním městě Bavorska, které se nacházelo v americké okupační zóně Německa.
Mnichov se po druhé světové válce stal centrem ukrajinské emigrace. Ukrajinské společenské a politické organizace sídlily ve dvoupatrové budově na adrese DachauerStrasse 9. V prvním patře sídlila ukrajinská církev a ve druhém ostatní ukrajinské organizace. Po válce se Bandera s rodinou několikrát stěhoval. Měl více než jednu adresu a často měnil místo pobytu. V srpnu 1945 přijel bez rodiny do Mnichova, aby tu organizoval středisko ukrajinských nacionalistů. Přihlásil se pod jménem Michael Kasper. V únoru 1946 se jeho žena a dcera přestěhovaly z Innsbrucku do jeho bytu v Mnichově a taktéž se zaregistrovaly pod jménem Kasper.
Bandera se potom přestěhoval ještě mnohokrát, ale výčet všech jeho adres není důležitý. Během pobytu ve vesnici SöckingBandera často jezdil do Mnichova a někdy přespával v bytě, který si pronajal nebo měl k dispozici, pravděpodobně od amerických úřadů. Do roku 1954 žil Bandera ve vesnici asi 35 km od Mnichova. V tomto období navštěvovala jeho dcera Natalia střední školu v nedalekém Herrschingu. Během pobytu mimo Mnichov jezdil Bandera do práce autem. V roce 1953 měl autonehodu, ale nebyl zraněný. V roce 1956 se přestěhoval znovu do Mnichova. Bandera se musel skrývat, protože byl hledaným esem sovětské rozvědky.
Falešné dokumenty, které Bandera získal, mu pomohly zahladit nejasné vztahy s nacisty. Bandera byl ovšem chráněný americkými, britskými a později i západoněmeckými zpravodajskými službami. Americké a britské zpravodajské služby se o nacisty a nacistické kolaboranty zajímaly už před koncem války. Zajímaly se také o osoby a organizace, jako byla německá vojenská rozvědka na východní frontě, různá východoevropská krajně pravicová hnutí včetně ukrajinských nacionalistů, kteří jim mohli poskytnout informace o Sovětském svazu nebo které disponovaly jinými cennými poznatky.
S pomocí CIA založil přední nacista Reinhard GehlenSpolkovou zpravodajskou službu Bundesnachrichtendienst, BND, zpravodajskou službu západního Německa. Americká rozvědka Gehlena a jeho poradce chránila. Lidé jako StěpanBandera, kteří mohli poskytovat informace o Sovětském svazu, byli předmětem zvláštního zájmu amerických, britských a německých zpravodajských služeb. Kromě Ukrajinců pracovali pro západní zpravodajské služby také Chorvati, Slováci, Rusové, Poláci, Litevci, Lotyši, Estonci, Rumuni a Maďaři. To, že někteří z nich kolaborovali s nacisty a podíleli se na válečných zločinech nevadilo, pokud byli užiteční pro studenou válku. Americké a britské zpravodajské služby zatraceně dobře věděly, s kým spolupracovaly. Ukrajinští emigranti tuto situaci pochopili a snažili se z ní co nejvíce těžit. Spolupráce se západními zpravodajskými službami pro ně znamenala ochranu před soudními procesy a získala jí podporu v boji proti Sovětskému svazu. Bandera se na konci války v britské zóně setkal s představiteli britské tajné zpravodajské služby MI6.
MI6 považovala Banderu za potenciálně užitečného pro účely studené války, a proto se rozhodla mu pomoci. Americký kontrarozvědný sbor CIC v Mnichově také chránil Banderu před sovětskou rozvědkou. Právě Američané varovali Banderu, že po něm pátrají Sověti a poskytli mu místo k ukrytí. V červnu 1946 vstoupila do americké okupační zóny zvláštní jednotka Sovětské státní bezpečnosti, aby unesla Banderu. Operační skupinu tvořilo pět lidí ve dvou autech. Před zahájením operace proběhla jednání mezi sovětskými a americkými představiteli.
Náčelník CIC, generál Edwin Silbert, přislíbil náčelníkovi berlínského operačního sektoru ministerstva vnitra, generálmajorovi Alexeji Sidněvovi pomoc při zadržení Bandery v americké okupační zóně. Bandera ale byl pod Silbertovou ochranou už od léta 1945 a jednání se sovětskou rozvědkou bylo pouhou kamufláží. Pod polským pseudonymem StanislauSitkowskise Bandera skrýval v komplexu, kde sídlila Gehlenova organizace. Operační skupina sovětské státní bezpečnosti ho nenašla, přestože navštívila několik míst v několika městech, kde byla informovaná americkou CIC, že by se Bandera mohl skrývat. Banderu chránila a podporovala Gehlenova organizace. Pomáhali mu také členové organizací, jako byla Hitlerjugend, SS a další osoby a organizace, které se nacházely v podobné situaci jako Bandera.
Americká CIC zaznamenala, že podzemní organizace bývalých nacistů pomohla Banderovi několikrát překročit hranice mezi americkou a francouzskou okupační zónou. V roce 1947 americká rozvědka popsala Banderovy bodyguardy jako osoby připravené zlikvidovat jakoukoli osobu, která by mohla být nebezpečná Banderovi, nebo jeho straně a jako nemilosrdné zabijáky, kteří zadržují a likvidují osoby, které se pokusí Banderu zadržet. Už v roce 1945 pomohla americká vojenská rozvědka Banderovi založit zpravodajskou školu. Ta se nacházela několik kilometrů od Mnichova, zřejmě v táboře Mittenwald. Vyučovaly se tu kurzy infiltrace do zařízení, výbušniny, kódy, šifry, kurýrní systémy, organizování informátorských sítí atd.
V roce 1951 se do Organizace ukrajinských nacionalistů infiltroval agent CIA. Přibližně ve stejné době, kdy se Bandera pokusil se svými agenty proniknout do CIA, došla CIA k závěru, že Bandera se stal protiamerickým a spolupráci s ním ukončila. Britská MI6 vycvičila banderovské agenty v Mnichově a Londýně a od roku 1949 je vysazovala na západní Ukrajinu. CIA udělala totéž s dalšími Ukrajinci a varovala MI6, že Bandera nemá na Ukrajině podporu ukrajinských nacionalistů. To ovšem MI6 nepřesvědčilo a tvrdila, že CIA podcenila význam vůdce nejsilnější ukrajinské organizace v zahraničí. Britská MI6 vnímala Banderu jako profesionálního pracovníka podsvětí s teroristickou minulostí a bezohlednými představami o pravidlech hry. O nic lepší, a o nic horší než jiní jeho druhu.
Několik ukrajinských nacionalistů bylo vyškoleno v zařízeních MI6 v Londýně. Na kurzu v dubnu 1951 Bandera učil rekruty, že Velká Británie a Amerika brzy zaútočí na Sovětský svaz a pomohou Ukrajině získat nezávislost. V únoru 1954 MI6 ukončila spolupráci s Banderou a přestala školit jemu loajální agenty. V roce 1956 italská vojenská rozvědka SIFARBanderu krátce sponzorovala, aniž by si zřejmě uvědomila, že všechny Banderovy vazby na Ukrajinu byly infiltrované. Jedinou zpravodajskou službou, která nepřestala Banderu podporovat, byla německá BND.
Banderovým osobním kontaktem v BND byl HeinzDanko Herre, který byl za druhé světové války náčelníkem štábu Vlasovovy armády a Gehlenovým zástupcem v německé vojenské rozvědce na východní frontě. Bandera také udržoval kontakty s Frankovým postfašistickým režimem ve Španělsku. Vasyl Suško, Banderův strážce a blízký přítel upozorňoval, že ze všech zemí světa má Organizace ukrajinských nacionalistů nejlepší vztahy právě s Francovým Španělskem. V roce 1956 pozval FrancoBanderu, aby se usadil ve Španělsku, kde po druhé světové válce našlo útočiště několik dalších krajně pravicových vůdců z různých zemí, například Ante Pavelić a Juan Perón.
Bandera tuto velkorysou nabídku zvážil, když znovu navštívil Španělsko a blíže si tuto zemi prohlédl. Nakonec ale nabídku nepřijal, pravděpodobně proto, že jeho organizace byla v Mnichově hluboce zakořeněná. Kromě ochrany zpravodajských služeb byl Bandera chráněný i dalšími institucemi v Německu a sítěmi bývalých nacistů. V roce 1956 bavorská zemská vláda zvažovala zahájení řízení proti Banderovi v souvislosti s nezákonnou činností, jako byly únosy, vraždy a padělání peněz. Počátkem téhož roku vyslýchala mnichovská policie Banderu kvůli nejasnostem kolem jeho jména. Banderu ale v té době chránil západoněmecký úředník Gerhard von Mende z Úřadu pro vysídlené osoby.
Během druhé světové války vedl von Mende sekci pro Kavkaz a Turkistán. Tato sekce verbovala sovětské muslimy ze Střední Asie do boje proti Sovětskému svazu. Příležitostně působil jako spojka mezi Němci a ukrajinskými nacionalisty. Po válce von Mende spolupracoval s americkou rozvědkou. Stýkal se také s bývalými nacistickými funkcionáři, z nichž někteří zastávali vlivné funkce. Jeden z nich Theodor Oberländer dokonce mezi lety 1953 až 1960 působil v Adenauerověvládě jako spolkový ministr pro vysídlené osoby, uprchlíky a oběti války. Jménem Bandery se von Mende v roce 1956 a dříve přimlouval u bavorské vlády za povolení k pobytu a další záležitosti. V důsledku těchto intervencí byly uzavřené některé policejní spisy týkající se Bandery.
Tím se nám objasňuje velmi silné angažmá Německa v podpoře kyjevské vlády na Ukrajině od roku 2014. Jsou to neskutečné souvislosti s obrovským přesahem do minulosti. Přestože Bandera byl po válce pod ochranou amerických a britských zpravodajských služeb, jeho způsob života určovalo nebezpečí, že bude zabitý nebo unesený Sověty. Bandera a jeho rodina se museli skrývat. Jeho děti vyrůstaly s příjmením Popel a až do otcovy smrti neznaly své skutečné příjmení.
Atentát na Banderu (1959)
Sověti se několikrát pokusil unést nebo zavraždit Banderu i další ukrajinské nacionalisty. Například Volodymyr Horbovyj, Banderův obhájce během varšavských a lvovských procesů, byl v roce 1946 zadržený v Praze. Byl vyslýchaný nejprve v Polsku a potom v Sovětském svazu. Během výslechů byl bitý a jinak týraný. Nakonec strávil dvacet pět let v gulagu. První pokus o atentát na Banderu byl provedený v roce 1947, ale neúspěšně. V roce 1950 Banderovci zjistili, že dva agenti z Prahy připravují atentát na Banderu. To se jim nepodařilo, protože byl varován a ukryl se. Jeho rodina se v té době přestěhovala do tábora v Mittenwaldu.
Dále v roce 1952 přišli do Mnichova dva agenti z východního Berlína, ale byli zatčení západními zpravodajskými službami a po dvou letech propuštění. A tak to pokračovalo dál. Ke skutečnému atentátu došlo 15. října 1959. Jaroslava Banderová se opalovala na balkoně svého bytu, když kolem 13. hodiny vjelo do dvora domu na Kreittmayrstrasse 7 auto. Když uslyšela jeho příjezd, podívala se z balkonu dolů a poznala, že vozidlo patří jejímu manželovi. Ze svého bytu v prvním patře MelachGamseslyšel, jak někdo křičí a padá na zem na schodišti. Otevřel dveře svého bytu a zjistil, že jeho soused ze třetího patra, kterého znal jako Stefana Popela, leží mezi jeho a protějším bytem a hlavou se opírá o zeď.
Banderovi mírně tekla krev z úst a nosu. Nemohl mluvit a lapal po dechu. Další sousedka Magdalena Winklmannová také otevřela dveře, když uslyšela, že na schodišti někdo lapá po dechu. Po chvíli Jaroslava Banderová uslyšela, jak na ni křičí ze schodiště a šla se podívat dolů, co se stalo. MelachGamse zavolal sanitku, která Banderu odvezla do nemocnice asi v 1:20 hodin. StěpanBandera po cestě zemřel. V nemocnici byla u Bandery nalezená pistole v pouzdře na rameni. Byla to pistole, kterou měl Bandera v ruce. Banderovi příbuzní trvali na tom, že Bandera byl zavražděný a požadovali pitvu.
Pitva byla provedená 16. října 1959 a její výsledky byly oznámené 19. října. Bandera zemřel v důsledku kontaminace kyanidem draselným. Dr. Laves, který pitvu prováděl za účasti dalších lékařů, určil příčinu smrti podle zápachu hořkého mandlového oleje z mozku a podle stop kyanidu v žaludku. Nikdo ovšem nedokázal zjistit, jak se kyanid do Banderova těla skutečně dostal a zda se tak stalo rukou nepřítele. Detektivní kancelář v Yorkshiru dospěla k závěru, že Bandera byl zavražděný, ale nepodařilo se jí zjistit, jak přesně. V inkriminovaný den kolem poledne odjel Bandera s Eugenií Mackovou v autě z budovy organizace ukrajinských nacionalistů na Zeppelinstrasse na tržiště, kde koupil bednu hroznového vína, bednu švestek a malý košík rajčat. Odvezl Mackovou zpět do budovy a pak odjel bez ochranky do svého domu na oběd. Když mu Macková navrhla, aby si zavolal bodyguarda, Bandera prohlásil, že ho nepotřebuje.
Banderu obvykle ráno vyzvedával bodyguard a doprovázel ho i na cestě domů. Osudového 15. října to byl Osyp Ferlewycz, který přijel k Banderovi domů na mopedu v 7:40 hod. a doprovázel Banderu v autě, ve které Bandera vezl svého syna Andrije a kamaráda do školy a kterým pak jel do práce. Bandera plánoval celý ten týden obědvat v jídelně organizace, a proto do rozpisu pro své bezpečnostní pracovníky poznamenal, že v době oběda nepotřebuje ochranku. Mezi polednem a 12:30 hod. snědl Bandera v tržnici kus jablka a půlku švestky.
Policie vyloučila, že by se jed dostal do jeho žaludku s těmito potravinami, protože ostatní lidé jedli ovoce bez problémů. Den před smrtí Bandera obědval se dvěma úředníky BND v restauraci EwigeLampe. Vzhledem k tajné povaze takových setkání policie nemohla zjistit, kdo byli lidé, s nimiž Bandera obědval. Vyloučila ale možnost, že by během tohoto jídla byl Banderovi podán jed, protože kyanid zabíjí okamžitě. Existovala ale možnost, že Bandera mohl spolknout kyanid v pomalu se rozpouštějící kapsli, která by způsobila smrt se zpožděním. Pro tuto myšlenku ovšem neexistovaly žádné důkazy. Po několika letech proběhla kauza s přiznáním sovětského agenta jménem Bohdan Stašinskij. To je ale pro naše účely rozsáhlý příběh, proto se jím nebudu zabývat. Po Banderově zavraždění se Jaroslava se svými třemi dětmi přestěhovala do Toronta.
Banderův kult (1989 dodnes)
V průběhu rozpadu Sovětského svazu vyhlásil ukrajinský parlament 24. srpna 1991 existenci nezávislého ukrajinského státu. Tuto deklaraci potvrdilo v referendu 1. prosince 1991 až 90,3 % obyvatel. Ukrajinští nacionalisté se na konci 80. let začali znovu vracet na Ukrajinu. Jejich kolaborace s nacistickým Německem, antisemitská a fašistická ideologie a podíl na holocaustu a dalších formách masového násilí během druhé světové války a po ní, byly zcela zapomenuté. Banderovský kult se znovu objevil na západní Ukrajině, zejména v bývalé východní Haliči, několik let před oficiálním vyhlášením nezávislosti. Přizpůsobil se novým kulturním, společenským a politickým podmínkám a přetrval až dodnes.
Ukrajinští nacionalisté začali uctívat Banderu jako symbol ukrajinského nacionalismu a mučedníka, který zemřel za Ukrajinu. Důležitou roli hráli také nacionalističtí historici. Oživení kultu Banderovců na postsovětské Ukrajině ukázalo, že fašistický kult není přežitkem nebo ojedinělým jevem, typickým pouze pro německé neonacisty, italské neofašisty nebo jiné podobné skupiny. Ve skutečnosti může okouzlit a zmást velkou část společnosti, včetně těch nejkritičtějších, nejrozumnějších a nejracionálnějších intelektuálů.
Banderovský kult na Ukrajině nabývá mnohem rozmanitějších podob. Banderův kult je popularizovaný politikou, historiografií, muzei, romány, filmy, pomníky, názvy ulic, politickými akcemi, hudebními festivaly, hospodami, potravinami, známkami, talk show a dalšími prostředky. Starý Uhryniv, Banderovo rodiště, se stal obzvláště bouřlivým místem. 15. října 1989 v den třicátého výročí Banderovysmrti, sedm mladých lidí, čtyři muži a tři ženy ze Stryje a Lvova, postavilo na místě bronzový kříž. Téhož dne se zde konalo veřejné shromáždění. Na Den hrdinů 27. května 1990 položil další muž základní kámen k pomníku Banderovců před domem, ve kterém se Bandera narodil. Přibližně ve stejné době byla obnovená kaple. Na jedné straně pomníku byla vyvěšená modrožlutá a na druhé červenočerná vlajka. 14. října 1990 ve stejný den, kdy byl ve Starém Uhrynivu odhalený Banderův pomník, se 10000 lidí zúčastnilo otevření prvního Banderovského muzea na Ukrajině. Zároveň začali ukrajinští nacionalisté zakládat krajně pravicové strany. Ty výrazně ovlivnily ukrajinskou politiku, společnost, kulturu a akademickou sféru zejména na západní Ukrajině.
V Kyjevě založili ukrajinští nacionalisté Centrum národního obrození StěpanaBandery. Vůdci stran obnovili pozdrav:„Sláva Ukrajině.“ Další významnou radikálně pravicovou stranou založenou v roce 1991 byla Sociálně-nacionální strana Ukrajiny. Jejím oficiálním stranickým symbolem byl vlčí hák, který dříve používaly různé divize SS a krajně pravicová, fašistická a neofašistická hnutí. V roce 2004 dala tato frakce vzniknout nové straně Svoboda, která se stala členem Aliance evropských národních hnutí. Jejím vůdcem se stal Oleh Ťahnybok. A právě tato ultra nacistická strana Svoboda se stala jednou z vůdčích sil v ukrajinském parlamentu po kyjevském Majdanu v roce 2014. To jsou věci, panečku.
S tímto ultranacionalistou Olehem Ťahnybokem se dokonce několikrát setkával americký senátor John McCain. Spoluzakladatelem této neonacistické strany Svoboda je Andrij Parubij. I on byl nominovaný do bezpečnostních a vojenských složek Ukrajiny po Majdanu. Například na lvovském náměstí byl postavený největší banderovský pomník. Na druhé straně náměstí se nachází Banderova ulice, která nese tento název od roku 1992. Spojuje Banderův pomník s polytechnikou, kde Bandera studoval na počátku 30. let 20. století. Zřízení Banderova památníku vedla skupina, v jejímž čele stál právě Andrij Parubij, spoluzakladatel ultranacionální strany Svoboda. Kult StěpanaBandery prostupuje Ukrajinou s fanatickým zápalem a odhodláním. Ukrajinští historici začali chrlit životopisy o StěpanuBanderovi. Uvedu část životopisu jako příklad. Napsal ho Ihor Car:
"StěpanBandera je hrdinou dvacátého století. Legendární osobností, nejvýznamnější osobností ukrajinských dějin. Nastal čas vyzdvihnout jeho jméno na celé svobodné Ukrajině, aby každá živá duše mohla děkovat Bohu, že nám v nejtemnějších dobách dějin lidstva poslal takovou světlou osobnost. Zejména Bandera zachránil čest Ukrajiny ve dvacátém století, protože dokázal motivovat národ k obětavému boji proti stalinskému komunismu, fašismu a šovinismu. Bandera povýšil ukrajinský nacionalismus lásky na nejvyšší ochotu k obětem. Jeho heslem bylo Bůh a Ukrajina! Za to Banderu milujeme."
To dokresluje okázale zfanatizovaný duch, s jakým se zamlčují masakry, pogromy, genocidy a čistky, které páchali Banderovci během druhé světové války, a které jsem popisoval v tomto cyklu. Naprosto nekritická adorace, glorifikace StěpanaBandery je vše prostupná. Byla budovaná Banderovská muzea, aby popularizovala kult Banderovců, podporovala nacionalismus a posilovala nacionalistickou verzi ukrajinské identity. Například muzeum StěpanaBandery bylo otevřené v Dublianech 4. ledna 1999. Vlastní Banderův památník byl odhalený až 5. října 2002. Jednalo se o sochu vysokou asi tři a půl metru. Kromě muzea v Dublianech byla v devadesátých letech otevřená další dvě muzea věnovaná Banderovi. Jedno 14. října 1990 ve Volyni Zaderevačské a druhé v roce 1993 ve Starém Uhrynivu.
Přejmenovávají se ulice, vztyčují pamětní desky a pomníky na počest StěpanaBandery. Ukrajinští nacionalisté odhalili ve třech východohaličských oblastech Ukrajiny řadu Banderovských pomníků, bust a pamětních desek. Například Lvov, Ivano-Frankivsko a Ternopil. Bandera je prostě všude. Na ukrajinských festivalech, v románech, ve filmech, nebo dokonce v hospodách. Ano, slyšíte správně. Například v roce 2007 byla na lvovském náměstí Rynok otevřená hospoda Kryvka. Je umístěná ve sklepě činžovního domu ze šestnáctého století a je koncipovaná jako bunkr ukrajinské povstalecké armády. Každého, kdo vstoupí, vítá uniformovaný muž s puškou slovy:„Sláva Ukrajině.“ Od hosta se očekávala odpověď: „Sláva hrdinům.“ Interiér je vyzdobený nacionalistickými a vojenskými předměty. Hospoda komerčně prezentuje romantizovaný a zkreslený obraz ukrajinské povstalecké armády. V jedné místnosti viselo několik obřích plakátů, které popularizovaly představu Bandery jako člověka. Zobrazovaly Banderu v různém věku, v doprovodu rodiny a přátel nebo v krátkých kalhotách během dovolené u moře. Jedním z přístrojů vystavených v hospodě je puška. Každý host, včetně dětí, ji může vzít do ruky a hrát si s ní. Atmosféra hospody naznačuje, že pušku dříve používali povstalci z UPA.
V roce 2008 byl v Černivcích, hlavním městě Bukoviny, otevřen motorkářský klub Banderas. Jedním ze symbolů klubu se stal partyzán UPA na motorce. Každý člen klubu byl povinen nosit tento symbol na kožené vestě. Banderův kult vedle politiků šíří také spisovatelé, filmoví režiséři, novináři, organizátoři cyklistických výletů, podnikatelé, kteří otevírají hospody UPA a různé hudební skupiny, které zpívaly na alternativním hudebním festivalu Banderštat. Existují také noviny Banderivec. Pořádají se průvody, oslavy a manifesty za Banderu. Obnovil se skaut, ve kterém se mládež indoktrinuje nacistickou banderovskou propagandou. Pořádají se polovojenské výcvikové tábory, ve kterých je všudypřítomná nacistická ideologie.
Bývalý prezident Juščenko za stranu Naše Ukrajina jmenoval StepanaBanderu hrdinou Ukrajiny. To vyhlásil 20. ledna 2010 a veřejně oznámil 22. ledna. Viktor Janukovič se Stranou regionů mu sice řád odebral, ale později byl opět obnoven. Bývalý prezident Ukrajiny Petro Porošenko schválil ukrajinský zákon paměti. Ten mimo jiné stanovuje, že Organizace ukrajinských nacionalistů spojené s Banderou, a Ukrajinská povstalecká armáda patří mezi bojovníky za nezávislost Ukrajiny. A především, že je trestné o nich lhát a urážet je. Tedy například říkat, že to nebyli hrdinové, že se nezasloužili o nezávislost Ukrajiny. Natož že to byli masoví vrazi.
Krutost Banderovských jednotek byla pověstná a děsivá. Vesničany přibíjeli na vrata stodol, těhotným ženám párali břicha a vytrhávali ještě nenarozené děti, upalovali, znásilňovali, mučili, věšeli. Masakrovali Poláky, Rusíny, Židy i volyňské Čechy. Bandera se po válce spojil se západními zpravodajskými službami a těšil se jejich ochraně. Dnes je StěpanBandera vyhlášený ukrajinským hrdinou. Prapory Azov, Pravý sektor, Donbassa další mají v označení buď stylizované nebo autentické symboly oddílů Waffen SS. Ani hákovými kříži se na Ukrajině nijak nešetří.
Například vojáci jednotky karpatská Sičmají na ramenou klasické hákové kříže SS. Jeden z nich je například Marian RomanovičBerezděckij, ročník 1978. Rusové ho hledají jako válečného zločince, který v roce 2014 zabíjel civilisty na Donbase. Tento voják má v profilu hrdě uvedeno "My Naciki," na zbrani má napsáno "Arijský meč" a hrdě se fotí s portrétem Bandery. To je jen jeden příklad z mnohých dalších, kterým česká i další západní vlády včetně NATO posílaly zbraně. Hitler se musí v pekle válet smíchy. Všechny západní státy, které proti němu kdysi bojovaly, teď podporují jeho pohrobky až na hranici jaderné války. Hlavně že:„Slava Ukrajině, Herojamslava.“ A dnes jim čeští politici vzdávají hold. To je jeden z trvalých důkazů tvrdé nacifikace Evropy. Ukrajinský odkaz nacismu a fašismu, jehož modrožlutou vlajku opět pozvedají stejně nacifikovaní a fašizovaní politici v západní Evropě. Toto je ryzí a autentická minulost ukrajinského třeštění současnosti.
NATO: Národní armádní akademie na Ukrajině
V této kapitole se podívám na výcvikové vojenské kurzy, které provádí tajná skupina Centuria. Centuria je mezinárodní skupinou s napojením na západní výcvikové vojenské tábory, například ve Velké Británii a Německu. Centuria také cvičí ukrajinské vojáky z pluku Azov. Proto se podívám na tuto skupinu podrobněji. Nejprve si ale musíme vysvětlit základní pojmy. Jednou z důležitých institucí na Ukrajině je Národní armádní akademie Petra Sahajdačného. Pojďme si ji představit. Jde o klíčovou instituci ukrajinského vojenského vzdělávacího systému.
V rozlehlém kampusu v centru města ve Lvově se nachází tisíce kadetů, kteří se chystají vstoupit do ukrajinských ozbrojených sil jako důstojníci. Podle náčelníka akademie, generálporučíka Pavla Tkačuka právě ve zdech Národní armádní akademie získávají své dovednosti budoucí velitelé ukrajinské armády. Na formování budoucích vojenských velitelů Ukrajiny se podílejí i její západní partneři. Ve strategii akademie na roky 2020 až 2025 se jako klíčová součást jejího poslání zdůrazňuje usnadnění integrace do NATO a klade se důraz na spolupráci s [vojenskými] vzdělávacími institucemi NATO.
V současné době se na utváření učebních osnov akademie podílejí specializovaní stálí poradci z Německa, Kanady a Dánska, také experti Programu NATO pro posílení obranného vzdělávání. Zapojení Západu se odráží i v zařízeních akademie.V roce 2018 například Národní armádní akademie představila špičkovou učebnu Delta Classroom, kterou sponzoruje Kanada. Národní armádní akademie má úzké vztahy s Vojenskou univerzitou pozemního vojska generála Tadeusze Kościuszka v Polsku, Vojenskou akademií generála Jonase Žemaitisev Litvě, Tereziánskou vojenskou akademií v Rakousku, Akademií armádních důstojníků v německých Drážďanech a dalšími známými zahraničními univerzitami.
Vedle Británie, Německa nebo Francie se kadeti akademie účastní studijních pobytů ve vojenských vzdělávacích zařízeních dalších zemí NATO. Země NATO se účastní mnoho akcí na Ukrajině. Například slavnostního jmenování důstojníků v roce 2020 se zúčastnili představitelé Ameriky, Kanady, Německa, Dánska, Litvy a Švédska. K absolventům během akce promluvili také západní vojenští představitelé. V roce 2021 byli hosty na promoci důstojníků Národní armádní akademie američtí, kanadští, dánští, němečtí, litevští a polští vojenští představitelé. Národní armádní akademie má dohled nad Mezinárodním centrem pro udržování míru a bezpečnost a 184. výcvikovým střediskem. Toto mezinárodní centrum na Ukrajině je hlavním centrem výcviku ukrajinských vojáků, ve kterém hrají významnou roli Amerika, Kanada a další země.
V tomto mezinárodním centru na Ukrajině probíhá jak kanadská operace UNIFIER, mise kanadských ozbrojených sil na podporu ukrajinské armády, tak Společná mnohonárodní výcviková skupina vedená Amerikou. Přínos Západu do tohoto centra je obrovský. S podporou americké vlády bylo v roce 2016 zřízené výcvikové centrum JavorivCombatTraining Center. O rok později bylo s pomocí Ameriky spuštěné špičkové simulační centrum. Náčelník Národní armádní akademie Tkačuk uvedl v květnu 2021, že jen experti tohoto centra v Javorovém, pod vedením Američanů, pomohli vycvičit více než 20000 vojáků pro ukrajinskou armádu. Zahraniční instruktoři v tomto centru se aktivně podílejí na výcviku kadetů Národní armádní akademie. Kadeti se také účastní mezinárodních vojenských cvičení pořádaných tímto centrem v Javorovém, jako jsou Maple Arch a Rapid Trident, a to v různých rolích, od překladatelů až po přímé zapojení do cvičení v rámci zúčastněných jednotek. Kadetům Národní armádní akademie jsou k dispozici střelnice a výcvikové prostory tohoto centra v Javorovém. Frakcí, která se cvičí v centru v Javorovém na Ukrajině, je také skupina Centuria.
Tajná skupina Centuria
Jak jsem ukázal, ukrajinská Národní armádní akademie Petra Sahajdačného, je hlavním centrem západní vojenské pomoci Ukrajině. Tato skupina Centuria je vedená osobami s vazbami na ukrajinské krajně pravicové hnutí Azov. Přilákala řadu členů, včetně současných a bývalých důstojnických kadetů Národní armádní akademie, kteří dnes slouží v ozbrojených silách Ukrajiny. Její členové se objevili na fotografiích, na kterých vzdávají nacistické pocty a na internetu učinili extremistická prohlášení. Centuria pořádá přednášky, například pro azovský pluk Národní gardy Ukrajiny. Třeba v srpnu 2019 členové Centurie uspořádali přednášku pro bojovníky pluku Azov a Speciálního oddílu Východ přímo na jejich základně. Podle příspěvku byla přednáška s názvem Fenomén evropské náboženské kultury důležitá, protože přispěla k formování nové, ideologicky zocelené vojenské generace.
Jen o několik týdnů později v září 2019 Centuria na sociálních médiích tvrdila, že její členové ten měsíc uspořádali další přednášku. Tentokrát na téma 100 let ukrajinské revoluce: Příčiny a důsledky, na základně Azovského pluku. Členové skupiny Centuria také získali přístup do západních vojenských vzdělávacích a výcvikových středisek. Na to se podívám za chvíli. Jejími vůdci jsou pravděpodobně dvě osoby, které jsou zároveň kadety Národní armádní akademie. Jurij Gavrylyšyn a DanyloTichomirov.
Jurij Gavrylyšyn působil od července 2014 do srpna 2016 u pluku Azov. Jurij Gavrylyšyn žil v roce 2013 se svou rodinou v italském Miláně. Potom odcestoval na Ukrajinu, aby se nejprve připojil k revoluci na Majdanu a poté znovu – po krátkém návratu do Itálie po Majdanu – se zúčastnil války v Donbasu. Tehdy dvacetiletý Jurij Gavrylyšyn byl představený v březnu 2015 ve video reportáži o bojích na Ukrajině zveřejněné na kanálu pluku Azov na YouTube. Jurij Gavrylyšyn se objevil také v reportáži televizní stanice ZIK z dubna 2015 o bojích pluku Azov v Šyrokyni. Následovalo působení v desáté horské útočné brigádě ukrajinské armády od dubna do srpna 2017 a nakonec zápis do Národní armádní akademie.
O jeho kolegovi, druhém vůdci Centurie, Tichomirovovi je toho známo méně. Tichomirov se narodil ve městě Mariupol. S jistotou lze prokázat, že DanyloTichomirov působil také v Azovu. To dokumentuje fotografie Tichomirova a Gavrylyšyna v uniformách a červených baretech raketových vojsk a dělostřelectva, jak pózují s vůdcem hnutí Azov Andrijem Bileckým, jehož ruka spočívá na Tichomirovově rameni. Na Tichomirovových sociálních sítích se objevuje řada fotografií, na kterých pózuje se střelnými zbraněmi, má na sobě vojenskou uniformu, znaky Azova, účastní se polovojenského výcviku pořádaného hnutím Azov v Mariupolu v roce 2015 a mnoho dalšího.
Členové skupiny Centuria slouží jako důstojníci v několika jednotkách ukrajinské armády. Skupina Centuria má silné vazby na ukrajinské hnutí Azov, propagovala Azov u kadetů Národní armádní akademie a věrohodně tvrdila, že její členové přednášeli v Azovském pluku Národní gardy, vojenském křídle hnutí Azov. Vůdci a členové skupiny Centuria se objevili na fotografiích s vůdcem Azova Andrijem Bileckým a klíčovým mluvčím hnutí Jurijem Michalčyšynem. Mimochodem tento mluvčí pluku Azov, Jurij Michalčyšyn byl v letech 2012 až 2014 poslancem ukrajinské Národní Rady, za krajně pravicovou stranu Svoboda. V letech 2014 až 2016 pracoval v ukrajinské bezpečnostní službě SBU. Nakonec se stal mluvčím Azovu.
Vedle Azovu spolupracuje skupina Centuria s Galicijskou mládeží. Galicijská mládež je odvozená od ukrajinských jednotek SS Galicia za druhé světové války. Galicijská mládež je napojená na hnutí Azov a působí na západní Ukrajině. Skupinu Centuria podporují skupiny jako Karpatská Sič nebo Tradice a řád. Mezi nacistické osobnosti, které Centuria uctívá, patří belgický nacistický kolaborant a důstojník SS Léon Degrelle, kterého Centuria popisuje jako pravého Evropana.Dále finský důstojník SS BrunolfPalmgren a řada postav spojených s etnicky ukrajinskou 14. divizí WaffenGrenadier SS.
Ve speciálním textu zveřejněném v dubnu 2020 Centuria chválila tuto nacistickou jednotku jako symbol, kterého se nepřátelé Ukrajiny bojí a vyzývala své stoupence, aby ji bránili před útoky. Stejná je taky úcta Centurie k ukrajinské jednotce SS Galicia, která bojovala po boku Nacistů. Přístup Centurie k západnímu vojenskému výcviku je pro hnutí Azov přínosem. Skupina Centuria zůstává prostřednictvím pluku Azov integrovaná do ukrajinské vlády. Skupina Centuria dnes odstranila mnoho svých webových prezentací, ale naštěstí existují archivní kopie a záznamy na waybackmachine stránky archive.org.
Nejstarší online aktivity skupiny Centuria spadají do února 2018. V roce 2019 už časopis napojení na jednotku Azov informuje o přítomnosti Centurie v ukrajinské Národní armádní akademii. Členové Centurie vedli v tomto roce přednášky pro Azovský pluk Národní gardy Ukrajiny. Centuria také pochodovala na shromáždění ve Lvově 30. června 2019. Toto shromáždění pořádaly krajně pravicové strany Národní korpus, Pravý sektor a Svoboda. Právě nacifikovaná strana Svoboda, o které jsem hovořil v předchozí kapitole, je standardní součástí ukrajinské Národní rady. Členové skupiny Centuria působí v Kyjevě, Oděse, Charkově a Lvově, a tvrdí, že se její členové osvědčili jako důstojníci v ozbrojených silách Ukrajiny.
Jeden z členů skupiny Centuria, kadet Národní armádní akademie KyryloDubrovskyj se zúčastnil jedenáctiměsíčního důstojnického kurzu na britské Královské vojenské akademii Sandhurst, který ukončil koncem roku 2020. Během této doby Dubrovskyj udržoval vazby na skupinu Centuria. Další člen a kadet Národní armádní akademie Vladyslav Vintergoller se v dubnu 2019 zúčastnil třicátého mezinárodního týdne pořádaného německou armádní důstojnickou akademií (Die Offizierschule des Heeres, OSH) v německých Drážďanech. V listopadu 2020 Vitalij Rosolovskij, kadet Národní armádní akademie blízký Centurii, zveřejnil na Instagramu svou fotografii se dvěma americkými vojáky, kteří byli příslušníky TaskForceIllini. V té době vedli Společnou mnohonárodní výcvikovou skupinu Ukrajina. Fotografie byla patrně pořízená v Mezinárodním centru pro udržování míru a bezpečnosti, kde kadeti Národní armádní akademie běžně cvičí. Mezitím přímo na Ukrajině měli členové skupiny Centuria přístup k americkým vojenským instruktorům, stejně jako k americkým a francouzským kadetům. Ještě v dubnu 2021 skupina Centuria tvrdila, že od svého vzniku se její členové účastnili společných vojenských cvičení s Francií, Velkou Británií, Kanadou, Amerikou, Německem a Polskem.
Závěr
"Naše práce se stala rafinovanější a utajenější," uvedla Centuria v únoru 2021 na Telegramu a vysvětlila, že se přesunula od provádění přednášek k práci uvnitř armády, včetně spolupráce se zahraničními jednotkami. Skupina také ujišťovala své stoupence, že ačkoli Centurii možná tolik neuvidí, dochází k pokroku. Samostatně v lednu 2021 Centuria na Telegramu napsala, že působí v utajení a že se označuje za tajnou organizaci. Navzdory zvýšenému utajení Centurie existují náznaky, že její členové jsou v současné době v ukrajinské armádě, protože v předchozích letech absolvovali Národní armádní akademie jako důstojníci. Jak jsem uvedl, Národní armádní akademie úzce spolupracuje se státy NATO, obzvláště s Američany. Ti za poslední roky vycvičili desítky tisíc ukrajinských vojáků.
Přítomnost nacismu v ukrajinské armádě je všudypřítomná. Ukrajinské kadety běžně trénují zahraniční vojenští instruktoři. Samotná Národní armádní akademie se navíc spoléhá na západní vojenské poradce. Samotní ukrajinští důstojníci jsou trénovaní na vojenských školeních a kurzech v Německu, Americe a Velké Británii. Můžeme se nakonec jenom ptát, zda Rusko mohlo jen nečinně přihlížet, jak si Západ agresivně přetvářel ukrajinskou armádu ke svým cílům a nezasáhnout. Bohužel, válku odnesou ukrajinští a ruští civilisté, nikoli západní vojenští generálové, kteří na příkaz svých vůdců tohle přetváření ukrajinské armády prováděli. Touto hlubokou sondou do ukrajinských reálií minulosti i současnosti jsem se snažil obsáhnout základní obrysy cesty, kterou se Ukrajina vydává.
Západ a východ Ukrajiny byly vždycky rozdělené, patrně tak zůstanou navždy. Toto rozdělení probíhá na všech frontách – kulturní, politické i sociální. Pokud se bude toto základní dělení respektovat, potom zavládne na Ukrajině mír.