Druhý díl se zaměřuje na historii využívání psychochemikálií a chemických látek ve vojenských konfliktech mezi lety 1932 až 1970. V úvodu pořadu se navazuje na předchozí díl a seznamuje posluchače s tím, co se v něm dozvěděli. Další kapitola se věnuje Japonsku a jeho využití chemických zbraní v letech 1932 až 1947. Poté se pořad zaměřuje na Spojené státy americké a jejich využití psychochemikálií v letech 1935 až 1945. Důraz je kladený také na americkou a britskou činnost v letech 1948 až 1970, kdy byla provedená série testů chemických a biologických látek na městech, jako byly San Francisco a Londýn. V této oblasti se také řeší výzkum LSD a dalších psychochemikálií. Pořad se rovněž zabývá využitím chemické látky Agent Orange v průběhu války ve Vietnamu a jejím negativním vlivem na obyvatelstvo. V závěrečné části pořadu se pak posluchači dozvídají, co mohou očekávat v budoucnosti, pokud jde o používání chemických a psychochemických látek v boji a válkách.
Úvod
Stručně shrnu, čemu jsem se věnoval v první epizodě Vyšší formy zabíjení. Po úvodu do chemické historie jsem prozkoumal počátky a vývoj laboratoří Porton Down ve Velké Británii. Pokračoval jsem světem mezi první a druhou světovou válkou, kdy vývoj chemických zbraní vrcholil. To nezastavila ani Ženevská úmluva z roku 1925. Chemické zbraně vyvíjelo Rusko, Japonsko, Itálie, Američané, Britové i Francouzi. Pak jsem prozkoumal dvě nejznámější látky – Tabun a Sarin, které vyvinuli nacističtí vědci. Podíval jsem se na první pokusy s antraxem v britském Skotsku. Potom jsem se zaměřil na zajímavý aspekt útoku na Reinharda Heydricha v rámci operace Anthropoid. Na Heidricha byly použité botulotoxiny v rámci granátu. Byl to první biologický atentát, pro což existuje i svědectví vedoucího oddělení Paula Fildese.
Japonsko (1932 – 1947)
S Japonskem se pojí ještě jedna výrazná postava. Generálmajor Širo Išii, o kterém jsem hovořil i v mém pořadu Biologické zbraně. Slíbil jsem vám, že se k němu vypravím ve zvláštní kapitole. Tento okamžik právě nastal. V roce 1932 se major japonské armády Širo Išii vrátil domů z cesty po Evropě. Byl přesvědčený, že biologické zbraně jsou účinným prostředkem pro vedení války. Přesvědčení majora Išiiho se stalo posedlostí. Tento člověk, jak rozhodli Američané v roce 1946, byl přesvědčivou silou po celé období japonského výzkumu v oblasti biologických zbraní.
Širo Išii přesvědčil v roce 1935 japonské úřady, aby mu umožnily zřídit v Harbinské vojenské nemocnici výzkumné středisko pro bakteriologické zbraně. Byly navržené a testované bomby, a připravované a vyhodnocované kultury zárodků. V témže roce japonská vojenská policie Kempai zatkla v čínské oblasti Kwangtung pět ruských špionů. Všichni převáželi skleněné lahve a ampule s biologickými látkami. Konkrétně úplavicí, cholerou a antraxem pro sabotážní mise. Po válce Išii tvrdil, že ruské útoky byly úspěšné. Podle japonské policie Kempai zemřelo v oblasti Šanghaje 6 000 japonských vojáků na choleru a 2 000 armádních koní zabil antrax. To podnítilo japonské ministerstvo války k mnohem většímu zájmu o biologickou válku.
V roce 1937 dostal Širo Išii povolení vybudovat první velké zařízení pro biologickou válku na světě. Vybrané místo se nacházelo poblíž malé vesnice Pingfan, asi čtyřicet kilometrů jižně od Harbinu, poblíž železnice do jižního Mandžuska. V roce 1939, kdy byla stavba téměř dokončená, byl Išii generálem. Pingfanský institut, jak se mu říkalo, měl posádku 3 000 vědců, techniků a vojáků a byl zcela soběstačný. Institut si sám pěstoval zeleninu a choval hospodářská zvířata. Měl hejno 50 000 slepic. Uvnitř přísně střeženého areálu, byla škola a nemocnice. Byl tu také samostatný areál pro výzkum moru. Přistavěná letecká základna poskytovala bohaté dopravní zázemí pro vedoucí vědce i letadla pro polní pokusy. Provoz Pingfanu stál až dvanáct milionů jenů, tedy až pět milionů dolarů ročně. Z Pingfanu vycházelo osmnáct dalších stanic pro biologickou válku, každá s přibližně 300 zaměstnanci. Mnohé z nich se nacházely v pevninské Číně.
"Išii," napsali Američané, "vytvořil organizaci biologické války, která v době svého největšího rozmachu sahala od Harbinu až po Nizozemskou východní Indii a od ostrova Hokkaidó až po Celiby."
Celý program spravovala organizace nazvaná Boeki Kyusuibu, jejíž nevinný název lze přeložit jako Protiepidemická jednotka pro zásobování vodou. Pro útočné použití otevřel Pingfan Pandořinu skříňku nemocí. Tyfus, antrax, cholera, mor, salmonela, tetanus, botulismus, brucelóza, plynová gangréna, neštovice, klíšťová encefalitida, tuberkulóza, tularémie a vozhřivka. Bakterie byly pěstované v obrovském množství v hliníkových nádržích navržených Išiem. Každý kmen měl svou vlastní dobu růstu. Na jejím konci byl sklizený seškrábnutím z povrchu nádrže malými kovovými hráběmi. Mimochodem Išii tuto techniku předvedl Američanům několik měsíců po skončení války. Střevní nemoci, jako úplavice a tyfus, se sklízely po čtyřiadvaceti hodinách růstu. Mor a sněť slezinná trvaly 48 hodin. Anaeroby – bakterie, které mohou žít bez kyslíku – týden.
V srpnu 1945, kdy byla ruská armáda vzdálená jen několik kilometrů, byl pingfanský ústav zničený. Všechny stroje byly systematicky rozbité na kusy. Každý usvědčující papír byl spálený. Neexistují proto žádné záznamy o tom, kolik biologické látky se v Pingfanu vyrobilo. Plukovník Tomosada Masuda, vedoucí sekce 3 v Pingfanu, po válce tvrdil, že o tom nemá žádné údaje. Množství bylo téměř jistě obrovské.
Stejně jako Britové o rok později, dospěl i Masuda rychle k závěru, že antrax je nejpraktičtější náplní bomby. Japonci se snažili zdokonalit antraxovou bombu nejméně sedm let. Více než 2 000 bomb Udži bylo naplněno antraxem a experimentálně testováno. Jednalo se o rozsáhlý program. Bomba Udži byla jedním z devíti typů leteckých bomb, které byly v Pingfanu testované do roku 1940. Nejsmrtonosnější vyvinutou municí byla bomba Ha. Ta byla navržená tak, aby se roztříštila na tisíce střepin, které rozptýlily spory antraxu. Odhadovalo se, že jediné škrábnutí takovou střepinou, způsobí onemocnění a smrt u 90 % obětí. Standardní japonský těžký bombardér mohl nést dvanáct bomb Ha. Během dvou let bylo při biologických testech kromě tisíců morčat a myší zabito nejméně 500 ovcí a 200 koní. Do roku 1939 bylo vyrobeno více než 4 000 bomb.
Mezi další testované zbraně patřily granáty, letecké postřiky a sabotážní zařízení na otravu studní. V Pingfanu věnovali Japonci značný čas také zdokonalování sabotážních technik. Vědci vyvinuli jeden obzvlášť nepříjemný jed na kontaminaci potravin. Byl pokřtěný jako fungu toxin, a vyráběný z výtažku z jater. Masuda sám dohlížel na pokusy s otravou vodních zdrojů pomocí cholery, tyfu a úplavice ve více než tisíci studních v Mandžusku. Důkazy, které později shromáždili Rusové, naznačovaly, že Japonci pěstovali jako biologickou zbraň také blechu nakaženou morem. Zařízení v Pingfanu bylo schopné vyprodukovat 500 milionů blech ročně. V roce 1941 byly testované tak, že byly shazované v porcelánových leteckých bombách. Později Japonci provedli úspěšné pokusy s rozprašováním blech z velkých výšek.
Když válka skončila a Američané začali zjišťovat rozsah japonského projektu bakteriologické války, Išii byl na seznamu vědců, které chtěli vyslechnout. Americké zpravodajské službě trvalo téměř pět měsíců, než ho vypátrala, protože žil v ústraní ve svém venkovském domě a trpěl chronickou úplavicí. Byl převezený do Tokia a měsíc vyslýchaný. Stále všechno popíral. Trvalo téměř dva roky, než vyšel najevo celý příběh. Vyšlo najevo, že Japonci nakazili zajatce, většinou Číňany, ale i americké, britské a australské válečné zajatce, celou řadou nemocí, které se v Pingfanu zkoumaly.
Išii přiznal, že pět vězňů krmil dva dny starou kulturou botulismu. Dalším dvaceti byla aplikovaná brucelóza. Bomby určené k vyvolání plynové gangrény byly odpálené vedle přivázaných vězňů. Podobné pokusy byly prováděné i s antraxovými bombami. Obětem byly aplikované injekce tetanu, neštovic, moru a vozhřivky. Také byly vystavené aerosolovému mraku nemocí v plynových komorách. Ne vždycky se infekce nechaly plně rozvinout: oběti byly usmrcené masivními dávkami morfia, a potom pitvané, aby se zkontroloval průběh nemoci až do okamžiku smrti.
O tom, že Japonci vedli v Číně skutečnou biologickou válku, jsem už hovořil. Tato biologická válka probíhala nejen před, ale i během druhé světové války. Když se 6. srpna 1945 nad Hirošimou zvedl hřibovitý mrak, mohlo se zdát, že biologické zbraně s obrovskou ničivou schopností mají navrch. Na Štědrý den roku 1949 oznámil moskevský rozhlas, že dvanáct japonských válečných zajatců bylo obviněno z vedení biologické války v Číně. Rusové tvrdili, že Japonci vyráběli obrovské množství bakterií a plánovali vést biologickou válku proti Spojencům. Následující týden byla obvinění upřesněná. O tři dny později moskevský rozhlas tvrdil, že oddíl 731 japonské armády využíval válečné zajatce k hrůzným pokusům s biologickými zbraněmi. 29. prosince přišla Pravda s další zprávou. Spojené státy chránily další japonské válečné zločince a samy se podílely na výzkumu biologických zbraní. Všichni japonští zajatci byli v následujícím roce odsouzení k trestům odnětí svobody v rozmezí od 2 do 25 let. Někteří z nich se přiznali k provádění hrůzných experimentů. Výpověď majora Karasava Tomia byla jednoznačná:
"Asi 10 osob bylo přivedených na cvičiště, byly přivázány ke kůlům, které byly předtím zaražené do země ve vzdálenosti pěti metrů od sebe. Ve vzdálenosti padesáti metrů od nich byla elektrickým proudem odpálená tříštivá bomba. Několik pokusných osob bylo zraněno střepinami bomby. Současně, jak jsem se později dozvěděl, se nakazilo antraxem, protože bomba byla těmito bakteriemi nabitá."
Druhý japonský důstojník vypověděl, že viděl, jak jeho kolega z oddílu 731 nakazil deset čínských válečných zajatců plynovou gangrénou:
"10 čínských zajatců bylo přivázaných ke kůlům vzdáleným od sebe deset až dvacet metrů. Potom byla pomocí elektřiny odpálená bomba. Všech deset bylo zraněno střepinami, které byly kontaminované zárodky plynové gangrény. Do týdne všichni zemřeli v těžkých mukách."
Nové důkazy ukazují, že Spojené státy skutečně chránily japonské bakteriology před obviněními z válečných zločinů výměnou za údaje o pokusech na lidech. Americká vláda tato fakta na další čtvrtstoletí okamžitě zamlčela. Američané udělili Širo Išiimu imunitu výměnou za předané výsledky pokusů. Až nápadně to připomíná operaci Paper Clip, kdy Američané stejně postupovali nejen s nacistickými vědci, ale i vrcholnými nacisty. Ty opět zaměstnali do služeb CIA. Zajatým japonským biologům totiž hrozilo, že budou vydaní Rusům. A tak se rozpovídali.
V květnu 1947 Širo Išii dramaticky změnil svou výpověď. Přiznal se svým vyšetřovatelům, že Japonci prováděli polní zkoušky se zbraněmi proti sněti slezinné proti Číňanům. Pentagon si ale přál zvážit návrh, který generál Išii učinil během výslechu. Podle přísně tajného memoranda předaného do Washingtonu kabelogramem 6. května 1947 Širo Išii prohlašuje, že pokud bude zaručená imunita proti válečným zločinům v písemné podobě pro něj, nadřízené a podřízené, může podrobně popsat program bakteriální války. Pentagon vyslal do Japonska dva vedoucí biology z Ford Detricku, aby posoudili hodnotu Išiiho informací.
Dr. Edwin Hill a Dr. Joseph Victor dorazili do Tokia 28. října a s vervou se pustili do vyšetřování. 12. prosince 1947 oznámili, že vyslechli devatenáct japonských specialistů na biologické zbraně. Zjistili, že Japonci zkoumali obrovské množství nemocí, včetně antraxu, moru, tuberkulózy, neštovic, tyfu a cholery. Řada Japonců přiznala, že testovala potenciální zárodečné zbraně na lidech. Američtí biologové byli touto informací zjevně ohromení. Rozsah výzkumu dalece přesahoval všechny testy, které Spojenci během války prováděli. A to nejen co do rozsahu nemocí, ale také co do popisu toho, jak konkrétní nemoci postihly jejich oběti. Japonci nejenže záměrně nakazili zajatce nemocemi, ale vybrané případy při svých pokusech obětovali, aby zjistili účinky nemocí v různých stadiích. Experimenty byly stejně hrůzné jako všechny pokusy prováděné nacisty. Přesto odborníci z Ford Detrick ve svém shrnutí zprávy z 12. prosince 1947 nezaujatě konstatovali:
"Potenciální přínos výzkumu pro západní program biologické války daleko převyšuje požadavky spravedlnosti. Pokud by Japonce vyslýchali Rusové, pak by výhody válečného výzkumu získali spíše oni než Američané."
Celý rozsah toho, co Američané zjistili, byl po následujících 30 let přísně utajený. Tak Američané uchránili japonské biology před stíháním – bestie, které prováděly pokusy na lidech. Pro Američany však výsledky těchto výzkumů byly příliš cenné.
USA (1935 – 1945)
Přesuňme se na skok do období před druhou světovou válkou. Už od poloviny 30. let si americká rozvědka uvědomovala rostoucí zájem světa o biologickou válku. V roce 1940 začal zdravotní a lékařský výbor Rady národní obrany USA zvažovat útočný a obranný potenciál biologické války. V srpnu 1941 byla v Edgewood Arsenal vytvořena pobočka pro zvláštní úkoly, která se měla věnovat dalšímu výzkumu. Byla vypracovaná studie, která dokumentovala hrozbu biologické války. Opět vynechám příliš podrobné detaily.
15. května 1942 dal prezident Franklin Delano Roosevelt souhlas k vytvoření organizace pro výzkum biologických zbraní. Američtí vědci z Edgewood Arsenal pořádali tajné schůzky s britskými kolegy v Porton Downu. Od roku 1942 Britové a Američané spojili své zdroje na biologickou válku podobně jako na atomovou bombu. Například na jaře 1942 přijel do Porton Downu americký styčný důstojník. Američtí důstojníci se zúčastnili pokusů na Gruinardu a dokonce o úspěšném experimentu natočili film. Film je dodnes uložený v portonském archivu.
Od roku 1942 do března 1945 investovaly Američané do zařízení a vybavení více než 40 000 000 dolarů. Ve výzkumu, testování a výrobě biologických zbraní bylo nakonec zaměstnáno téměř 4 000 lidí. Američané založili mnoho dalších laboratoří pro výzkum biologických zbraní. Z nich byly hlavní čtyři. Mateřský výzkumný a pilotní závod ve Ford Detrick v Marylandu, polní testovací stanice na Horn Islandu v Pascagoule ve státě Mississippi, velký výrobní závod ve Vigu poblíž Terre Haute v Indianě a polní testovací stanice na Granite Peak poblíž Dugway v Utahu.
V říjnu 1943 byl ve Ford Detricku zahájený projekt mračné komory, ve kterém se malým laboratorním zvířatům předávaly koncentrace biologické látky. Poprvé se začalo získávat množství údajů o šíření nemocí vdechováním. Projekt mračné komory prokázal, že biologická bomba nebo aerosol jsou zcela proveditelné. Ve Ford Detricku se zkoumaly mimo jiné potenciální původci sněti slezinné, vozhřivky, brucelózy, tularemie, meliodózy, moru, tyfu, psitakózy, žluté zimnice, encefalitidy a různých forem rickettsiových onemocnění. Mezi zkoumanými zvířecími viry byl i mor drůbeže a zarděnky. Zkoumaly se také různé druhy rýže, brambor a obilovin. V jednu chvíli existovalo prosperující entomologické válečné oddělení, které vyrábělo coloradské brouky, blechy a další hmyz pro použití jako možné zbraně.
Američané také masově vyráběli antrax. V květnu 1944 sjela z experimentální výrobní linky ve Ford Detricku první várka 5 000 bomb naplněných antraxem. Předpokládá se, že v červenci byla zahájená první plná výroba. Bomby měly být odeslané do Británie ke skladování pro případ, že by byly rychle potřeba pro operační použití na evropském válčišti. Byl to projekt se zřejmými riziky.
Hlavní středisko výroby biologických bomb Američanů se nacházelo ve Vigu v Indianě. Bylo vybudované nákladem 8 000 000 dolarů a zaměstnávalo přibližně 500 lidí. Choroboplodné zárodky byly navržené tak, aby se kultivovaly během čtyřdenního cyklu ve dvanácti nádržích o objemu 20 000 galonů, sklízely se a poté plnily do vlastní modifikované verze portonské bomby. Vigo bylo schopné vyrobit více než 500 000 antraxových bomb měsíčně, nebo 250 000 bomb naplněných botulotoxinem. Vývoj biologických zbraní se s koncem války urychlil. Byly podniknuty pokusy o vývoj metody rozprašování antraxu z letadel. Byly zkonstruované protipěchotní miny, které měly být potažené nějakou vhodnou biologickou látkou. Konec války tedy rozhodně vývoj chemických a biologických zbraní nezastavil.
Američané a Britové: Města jako pokusné laboratoře (1948 – 1970)
Ještě před koncem druhé světové války začal malý výbor v Londýně plánovat budoucí války. Výbor byl pověřený přípravou zprávy o budoucích možnostech válečných zbraní. Zpráva navrhla program pouze obranného výzkumu zaměřeného na očkování veřejnosti proti nemocem, které by mohl použít nepřítel. Zpráva, která měla být základem budoucího britského obranného plánování, byla předložená kabinetu v červnu 1945.
V srpnu shodil americký bombardér B-29 první atomovou bombu na město Hirošima. Společný výbor pro technickou válku okamžitě rozhodl, že zpráva by měla být přepracovaná tak, aby zahrnovala hrůzné důkazy o účincích atomových zbraní. Nová verze zprávy o budoucích válkách z července 1946 spojila atomové a biologické zbraně dohromady. Dokonce uvedla řadu jejich výhod oproti prvním.
Nová britská základna pro bakteriologický výzkum, byla postavená vedle stanice pro chemický výzkum v Porton Downu. Zahrnovala tehdy největší zděnou budovu v Británii. Kopie zprávy byly poskytnuté Pentagonu, neboť bylo jasné, že výzkum bude pokračovat. Vědci ve Spojených státech dospěli ke stejným závěrům jako jejich britští kolegové.
Podrobnosti o některých experimentech, které ovlivnily životy milionů lidí, jsou stále tajné. Je však známo, že v roce 1948 provedlo britské ministerstvo války cvičení známé jako Operace Pandora. V zimě téhož roku byly lodě Královského námořnictva s britskými, kanadskými a americkými mikrobiology vyslané do Karibiku na operaci Harness. Operace Harness byla cvičením, při kterém byly vypuštěné neškodné bakterie, aby se simuloval bakteriální útok. Ve skutečnosti byly použité skutečné bakteriální zbraně.
Operace Harness nebyla ojedinělá. V Karibiku proběhla nejméně dvě další cvičení, při kterých byly testované skutečné nemoci. Měla krycí názvy Operace Ozón a Negace. Uskutečnila se v zimě roku 1953 a 1954. Několik tisíc zvířat bylo přivezených z Porton Downu, a přivázaných na vory na moři několik kilometrů od Baham, které byly tehdy britskou kolonií. Mikrobiologové pozorovali dalekohledem, jak se z větru uvolňují mraky bakterií, které se snášejí na zvířata. Předpokládá se, že mezi testovanými chorobami byly antrax, brucelóza a tularemie. Těla nakažených zvířat byla spálená na moři.
Během následujících dvou desetiletí se jen v samotné Americe uskutečnilo více než 200 experimentů. Při nich byly imitací biologických zbraní napadené vojenské i civilní cíle, včetně celých měst. Testy probíhaly v naprostém utajení. Pokud se zvědaví úředníci na něco zeptali, bylo jim řečeno, že armáda provádí pokusy s kouřovými clonami, které mají chránit město před odhalením radarem. Cíle útoků sahaly od izolovaných venkovských obcí až po celá města včetně New Yorku a San Franciska.
Jeden z prvních experimentů se uskutečnil v roce 1950 v San Francisku. Mezi 20. a 26. zářím 1950 pluly dvě lodě amerického námořnictva nahoru a dolů před mostem Golden Gate. Na palubě námořních plavidel posádky vypouštěly oblaka spreje kontaminovaného Bacillus globigii a Serratia marcescens, dvěma údajně neškodnými bakteriemi. Ve městě proběhlo šest fingovaných útoků. Ve své zprávě později vědci dospěli k závěru, že kontaminováno bylo 180 čtverečních kilometrů oblasti San Franciska a že bakterie vdechl téměř každý obyvatel města. Sanfranciský test byl ale jen jedním z mnoha.
V roce 1951 pracovníci amerického námořnictva záměrně kontaminovali deset dřevěných beden bakteriemi Serratia marcescens, Bacillus globigii a Aspergillus fumigatus před jejich přepravou ze zásobovacího skladu v Pensylvánii na základnu námořnictva v Norfolku ve Virginii. Cílem testů bylo zjistit, jak snadno se může nákaza šířit mezi lidmi, kteří s krabicemi v zásobovacím skladu manipulovali. V roce 1953, po dalších testech postřiku údajně neškodnými chemikáliemi a bakteriemi u amerického pobřeží, se chemické sbory vydaly na sever, aby postříkaly kanadské město Winnipeg. Představitelům města bylo sděleno, že nad městem byla položená neviditelná kouřová clona. (Podobná výmluva byla použitá při testech v Minneapolis, kde bylo radním sděleno, že kouřová clona byla položena na ochranu města před detekcí radary). Další testy proběhly ve Stony Mountain v Manitobě.
Ve Velké Británii probíhaly podobné pokusy. Portonští vědci vypouštěli mraky kouře v zastavěných oblastech Salisbury ve Wiltshire, jen kousek od Mikrobiologického výzkumného ústavu, a v Southamptonu v Hampshire. Extrémní utajení znemožňuje v této fázi sestavit úplný obraz britských testů. Je ale známo, že v roce 1952 lodě Královského námořnictva vypustily u západního pobřeží Skotska mračna bakterií. Další schéma skotských testů s krycími názvy Operace Cauldron a Hesperus, bylo podobné těm, které se prováděly na Bahamách. Asi 15 km od skotského pobřeží byly přes palubu spuštěné vory a na ně umístěny klece se zvířaty. Loď Ben Lomond se pak přesunula proti větru od vorů a portonští vědci vypustili mračna zárodků. Během těchto testů, které trvaly několik týdnů, bylo zabito několik tisíc morčat, myší, králíků a asi sto opic. Na konci pokusů byla zvířata každý den vynesená na břeh, kde byly jejich mrtvoly prohlédnuté, a potom odvezené do improvizované spalovny.
Britové prováděli i další řadu pokusů nad britským pobřežím. Od jara 1957 byly letouny RAF pravidelně vysílány na mise kolem britského pobřeží. Ze speciálně zkonstruovaných nádrží zavěšených pod letadly vylévali sulfid zinečnatý a kademnatý. Na podzim roku 1959, kdy byly experimenty ukončeny, byla chemikálií postříkaná téměř celá Británie.
V Americe pokračovaly podobné experimenty po celá šedesátá léta. Snad nejokázalejší simulovaný útok se odehrál v roce 1966. Tehdy se divize speciálních operací chemického sboru rozhodla provést biologický útok na New York. Útok byl provedený v nejpřísnějším utajení. Plánem bylo zjistit, jak snadné by bylo otrávit město vypuštěním zárodků do podzemních železničních tunelů. Armádní agenti se rozmístili na chodníku nad mřížemi ve střechách newyorského metra a rozprašovali do stanic neškodné bakterie. Občas se stalo, že mrak dopadl na cestující čekající na vlak: "Když mrak pohltil lidi, oprášili si oblečení, podívali se na mříž a šli dál," vzpomínal jeden z agentů. Armádní agenti se soustředili na linky metra na Sedmé avenue a Osmé avenue, zatímco další členové týmu byli vysláni s odběrovými zařízeními do nejzazších částí sítě podzemní dráhy. Během několika minut turbulence způsobené vlaky roznesly bakterie po celém systému tunelů.
Výzkumný tým dospěl k závěru, že pokud by se někdo rozhodl provést takový útok na New York nebo kterékoli město v Sovětském svazu, Evropě či Jižní Americe se sítí podzemních drah, tisíce, možná miliony lidí by se vystavily riziku nákazy. Dokonce i ve vyspělé západní zemi, jako jsou Spojené státy, by vážná nemoc, která by postihla 30 % obyvatel velkoměsta, zaplavila nemocnice a zastavila zdravotnictví.
Ovšem celé tohle šílenství v Americe začalo v 50. letech. V říjnu 1950 ministr obrany přijal návrh na výstavbu továrny na výrobu nemocí. Americký Kongres tajně odhlasoval 90 milionů dolarů, které měly být vynaložené na rekonstrukci arzenálu z druhé světové války poblíž malého bavlnářského městečka Pine Bluff ve státě Arkansas na středozápadě. Nová továrna na biologické zbraně měla deset podlaží, z nichž tři byla vybudovaná v podzemí. Byla vybavená deseti fermentory pro hromadnou výrobu bakterií v krátkém čase.
První biologické zbraně byly připravené následující rok. Jednalo se o pokusy, jak zničit zásoby potravin nepřítele. Hlavním cílem byl ovšem vývoj zbraně k zabíjení lidí. Mělo by se jednat o nemoc, proti které neexistuje přirozená imunita. Měla by být vysoce nakažlivá, a přesto by nepřítel neměl být schopen proti ní vyrobit vakcínu nebo ji vyléčit dostupnými lékařskými prostředky. A z vojenského hlediska by to měla být nemoc, která by se snadno rozmnožovala, a přitom byla dostatečně odolná, aby přežila a rozmnožila se mimo laboratoř.
Jako nejvhodnější zbraně se jevily čtyři nemoci. Válečné testy provedené Brity a Američany ukázaly, že antrax je mimořádně odolná látka. Dále brucelóza byla na konci války v pokročilém stádiu vývoje. Protože byla zřídkakdy smrtelná, byla nyní považovaná za možnou humánní biologickou zbraň. Dále tularémie není obvykle pro člověka smrtelná. Mělo se za to, že zimnice, horečka a celková slabost, které nemoc vyvolává, vyřadí nepřítele na dva až tři týdny. A jako poslední psitakóza, byla považovaná za nejsilnější zbraň, protože vyvolávala vysokou horečku, podobně jako tyfus, která se později mohla rozvinout v zápal plic. Smrt mohlo očekávat asi 20 % postižených. Později bylo vyvinuto mnoho dalších nemocí, které se používaly jako zbraně, včetně moru, skvrnité horečky, horečky Q a různých forem encefalomyelitidy.
Jen do roku 1970 bylo na vývoj těchto čtyř nemocí, v Americe vynaloženo více než 700 milionů dolarů. Další stovky milionů na výzkumné a testovací projekty v Americe, Británii a Kanadě. Američané použili takzvané zárodečné bomby, které shodili během války v Koreji. To jsem podrobně probíral v mém dvoudílném dokumentu Biologické zbraně, proto to tady vynechám.
Velký zájem byl také o přenos nemocí hmyzem. Komáři byli lákavou nabídkou, protože mnoho druhů přenáší nemoci tím, že je vpraví do své oběti. Zvláště zajímavý byl druh Aedes aegypti, známý jako komár žluté zimnice. Ve Fort Detricku byly vybudované laboratoře, kde byly kolonie komárů Aedes aegypti krmené sirupem a krví. Vajíčka kladly na vlhké papírové ručníky. Z vajíček se později staly larvy, a nakonec nová generace komárů. Laboratoře ve Fort Detricku dokázaly vyprodukovat půl milionu komárů měsíčně. Koncem padesátých let byl vypracován plán na zařízení, které mělo produkovat 130 milionů komárů měsíčně. Armáda ale potřebovala zjistit, jestli tito komáři budou napadat lidi.
V roce 1956 provedla armáda sérii testů, při kterých byly neinfikované komáří samičky nejprve vypuštěné do obytné oblasti Savannah v Georgii, a potom shozené z letadla nad floridskou bombardovací střelnicí. Podle tajné zprávy chemického sboru se během jednoho dne komáři rozšířili na vzdálenost až tří kilometrů a napadli mnoho lidí. Komáři nebyli jediným hmyzem povolaným do služeb armády. V roce 1956 začala armáda zkoumat možnost chovu padesáti milionů blech týdně, pravděpodobně za účelem šíření moru.
Koncem padesátých let se v laboratořích ve Fort Detricku vyskytovali komáři nakažení žlutou zimnicí, malárií a horečkou dengue, blechy nakažené morem, klíšťata nakažená tularémií a mouchy infikované cholerou, antraxem a úplavicí. Mohl bych hovořit o dalším vývoji nemocí, ale takový výčet by jen tvořil nové a nové typy. Bylo by to fádní a nudné. Mým záměrem je poskytnout vhled do samotného jádra moci západu, který je svými vlastními médii, politiky a akademiky vykreslovaný jako humánní. Jak vidíme, pokusy na nic netušících lidech, které západ provádí, jsou při nejmenším stejně bestiální, jako u sovětských kolegů. Není tu žádný rozdíl.
LSD a další psychochemikálie
Na konci války byly výzkumné programy britských, amerických a kanadských zařízení pro boj s chemickými látkami tak úzce koordinované, že se prakticky nedaly rozlišit. Britové poskytovali mozky, Američané zdroje a výrobu a Kanaďané pokusné polygony. V červenci 1965 se společný fond znalostí rozšířil o Austrálii. Spolupráce na bázi chemických zbraní kopíruje spolupráci five eyes, tedy pět očí. Jde o dohodu pěti mocností o odposlouchávání planety obří sítí sběru informací. To jsem probíral v mém dokumentu Špionáž západních rozvědek. Dohody mezi západními spojenci uzavřené po druhé světové válce trvají dodnes.
Na přelomu 50. a 60. let 20. století byly stovky amerických vojáků a civilistů podrobeny experimentům, při kterých jim byly podávané takzvané psychochemikálie. V Británii se podobná, menší série testů týkala více než 140 pokusů. Při nich se v Porton Downu testovalo LSD, nejsilnější z kandidátských zbraní. Hledání začalo brzy po druhé světové válce. V dubnu 1943 učinil výzkumný chemik ve švýcarské centrále farmaceutické společnosti Sandoz mimořádný objev. Dr. Albert Hoffman se pokoušel syntetizovat lék z námelu, houby, která napadá obiloviny. Začal se cítit malátný, podnapilý a neklidný. Hoffmann si lehl v naději, že účinky brzy pominou. To se však nestalo. Když mu vědomím proplouval sled barev a obrazců, absolvoval první trip na LSD.
Hoffmanův objev LSD začal brzy zajímat psychiatry. Ti si kladli otázku, zda by droga, která jako by otevírala dveře vnímání, mohla být cenná při léčbě duševních chorob. Výsledky jejich pokusů se brzy dozvěděli vědci zabývající se chemickou válkou v zemích spojenců. Začali drogu vyhodnocovat jako potenciální zbraň. První výsledky se zdály být povzbudivé. Britové zjistili, že LSD má velký význam při práci s psychopaty. Časopis Kanadské psychiatrické asociace informoval o dobrých výsledcích LSD při zvrácení frigidity a sexuálních úchylek. Americké psychiatrické léčebny hlásily, že léčba schizofrenních dětí pomocí LSD se setkala s určitým úspěchem, když všechny ostatní známé metody selhaly. Ale nakonec se ukázalo, že LSD je příliš nepředvídatelná.
V Americe byl chemický sbor stále přesvědčený, že LSD nebo jiná podobná droga představuje mocnou potenciální zbraň. Zahájili program tajných testů s cílem zjistit účinky kandidátských drog. Krátce před desátou hodinou dopoledne 8. ledna 1953 dostal Harold Blauer, profesionální tenista, který se léčil v Newyorském státním psychiatrickém ústavu, injekci. O šest minut později byl podle lékařské zprávy mimo kontakt s realitou a mával rukama. Minutu po desáté hodině zpráva zaznamenala rychlé kmitání očních bulev. O deset minut později bylo Blauerovo tělo celé ztuhlé. Deset minut poté upadl do hlubokého kómatu, z něhož se už nikdy neprobral.
Harold Blauer se domníval, že podstupuje běžnou psychiatrickou léčbu v běžné psychiatrické léčebně. Ve skutečnosti se ale stal nechtěným pokusným králíkem při testech americké armády. Blauer dostal lék, o kterém ošetřující lékař nevěděl téměř nic. Byl to derivát meskalinu, jedné z mnoha drog, které vědci z Edgewood Arsenal testovali. Harold Blauer se stal první známou osobou, která zemřela v důsledku tajných armádních experimentů. Mezitím na podporu výzkumu na prestižních univerzitách a v nemocnicích byly vynaložené statisíce dolarů.
V letech 1953 až 1957 poskytla americká armáda 140 000 dolarů Blauerově nemocnici, Newyorskému státnímu psychiatrickému institutu, aby zjistila, jaký účinek budou mít vybrané léky na pacienty. Proběhly i další testy, kterých se zúčastnilo téměř 600 amerických vojáků a 900 civilních dobrovolníků. Z vojenského hlediska se psychochemikálie jevily jako nesmírně atraktivní. Zdálo se, že nabízejí všechny výhody chemických nebo radiologických zbraní a nemají žádné nevýhody: žádné škody na majetku, žádná mrtvá těla a žádné nebezpečí infekce.
V dubnu 1953 navrhl náměstek ředitele plánů CIA Richard Helms, aby CIA vytvořila program tajného použití biologických a chemických materiálů pro manipulaci s chováním. Helms se domníval, že tento projekt je mimořádně citlivý, a proto prosazoval, aby byl vyňat ze všech běžných účetních kanálů, a aby jeho existence byla utajená všem kromě nejvyšších důstojníků CIA. Ředitel CIA Allen Dulles návrh schválil a projekt pod krycím názvem MK-ULTRA byl zahájen.
MK-Ultra jsem podrobně pokryl ve dvoudílném dokumentu se stejnojmenným názvem, proto se na něj zaměřím jen ve zkratce. CIA uzavřela dohodu s centrem pro léčbu drogově závislých v Lexingtonu v Kentucky, které vedl doktor Harris Isbell. Doktor Isbell dostával zásilky drog, které vědci CIA vybrali jako pravděpodobně použitelné pro MK-ULTRA. Experimentoval s nimi na závislých, o které se staral. CIA testovala velké množství drog, včetně mnoha, jako je kokain, které se později staly součástí drogové kultury. Ale stejně jako Armádní chemický sbor se zajímala především o tehdy málo známou drogu LSD. Většina pacientů byli černoši, a většina experimentů zahrnovala nevědomé přijetí LSD.
Při jednom experimentu držel doktor Isbell sedm mužů na LSD sedmdesát sedm dní, což by vyděsilo i ty nejzatvrzelejší. Aby CIA mohla posoudit účinky LSD na normální lidi v normálním prostředí, nemohla se spoléhat výhradně na experimenty s drogově závislými nebo dobrovolníky. Aby plně pochopila účinky LSD, musela drogu podávat nic netušícím obětem. V mém dokumentu MK-Ultra jsem hovořil o vědci jménem Frank Olson. Ten začal upřímně litovat zvěrstev a pokusů, na kterých se podílel. Hrozil průlom. Nakonec vyskočil z okna hotelu po podání LSD předtím. To se jeho rodina dozvěděla až 22 let později. Pokud na to máte žaludek, poslechněte si tento dvoudílný dokument MK-Ultra.
Frank Olson nebyl zdaleka jedinou obětí pokusů CIA. K tomu CIA zmocnila jednoho ze svých operátorů George Whitea. V květnu 1953 se White stal součástí MK-ULTRA. Jeho úkolem bylo zajistit prostředí, ve kterém CIA mohla testovat drogy na nic netušících obětech. Pod falešným jménem si pronajal byt v Greenwich Village v New Yorku, který CIA vybavila mikrofony a obousměrnými zrcadly. White pak najímal prostitutky, které lákaly muže do bytu, kde jim do nápojů přidával drogy jako konopný koncentrát a LSD.
Počátkem roku 1955 pak Úřad pro narkotika, který byl stále jeho pomyslným zaměstnavatelem, převelel Whitea do San Franciska. Do bytu George Whitea v San Francisku CIA nastěhovala obrovské množství elektronického sledovacího zařízení. White do bytu vnesl svůj osobitý styl a zařídil ho jako karikaturu nevěstince. Červené závěsy, nebo obrazy spoutaných žen. Bylo to docela vhodné, protože místo mělo sloužit jako vládou sponzorovaný bordel. White se díval zpoza obousměrného zrcadla. Popíjel vychlazené martini, zatímco se prostitutky svlékaly a souložily se svými klienty.
Zpočátku se pracovníci MK-ULTRA zajímali o to, kolik informací je muž ochoten poskytnout v různých fázích sexuálního styku. Pak se zájem obrátil k drogám. Prostitutky nabízely svým klientům zdánlivě normální koktejly, které byly předtím ochucené LSD. Pozorovatelé CIA sledovali jejich chování. Tyto projekty byly ale nepatrným zlomkem celého projektu MK-ULTRA. V srpnu 1977 CIA přiznala, že se jednalo o nejméně 149 dílčích projektů, včetně experimentů zaměřených na zjištění účinků různých drog na lidské chování, práce na detektorech lži, hypnóze a elektrických šocích a tajného dodávání materiálů souvisejících s drogami.
Do projektu bylo zapojeno 44 vysokých škol a univerzit, patnáct výzkumných nadací, dvanáct nemocnic nebo klinik a tři nápravná zařízení. Byly zřízené krycí organizace, které směrovaly finanční prostředky spřáteleným institucím. Typická byla Společnost pro výzkum lidské ekologie, která během dvou let poskytla peníze akademickým nadacím v Británii, Kanadě, Finsku, Hongkongu, Barmě, Izraeli, Holandsku a Švýcarsku a také mnoha institucím ve Spojených státech. V červnu 1964 byla MK-ULTRA přejmenována na MK-SEARCH. V zahraničí se jmenoval MK-DELTA. Projekt byl ale stále vysoce citlivý a přísně utajený. Armáda i CIA pokračovaly v experimentech i v 60. letech, a to v sérii testů na Dugway Proving Ground v Utahu, a v podmínkách nejvyššího utajení na místě na Havaji.
Vietnam a Agent Orange
V listopadu 1961 odstartovaly tři dopravní letouny C-123 Provider amerického letectva ze základny na Filipínách a zamířily do Jižního Vietnamu. Všechna tři letadla byla vybavená obrovskými nádržemi na 1 000 galonů kapaliny. Pod křídly a ocasními plochami byly namontovány vysokotlaké trysky. Měly se stát nástroji největšího použití chemických zbraní od první světové války. Mise těchto letounů a mnoha dalších, které se k nim později připojily, byla nazvaná Operace Ranch Hand. Nebyla namířená proti lidem, ale proti životnímu prostředí ve Vietnamu. Přesto je stále považovaná za zodpovědnou za tragické lidské následky.
Teorie operace Ranch Hand byla jednoduchá. Hlavní výhodou Vietkongu ve válce proti Jihovietnamcům a Američanům, bylo překvapení, schopnost nastražit léčku a pak proklouznout do hustého ochranného krytu džungle. Cílem operace Ranch Hand bylo džungli obnažit. Fort Detrick urychlil své výzkumy. Během osmi let počínaje rokem 1961 měli jeho vědci prozkoumat zhruba 26 000 chemických látek z hlediska jejich potenciální užitečnosti. Pro práci v džungli jich bylo vybráno šest, označovaných jako Agent zelená, růžová, fialová, bílá, modrá a oranžová. Jistě známe agent Orange, ke kterému se dostanu za chvilku. Bylo to podle barev namalovaných na sudech, ve kterých byly látky dopravené na letiště v Jižním Vietnamu.
Těžké letouny byly snadným cílem pozemní palby Vietkongu, ale jejich postřik byl brzy vyhodnocený jako úspěšný. V roce 1964 už letadla operace Ranch Hand vypouštěla jedovatý déšť nad celým Vietnamem. Od delty Mekongu až po demilitarizovanou zónu, a později i nad Laosem a Kambodžou. Brzy byl postřik rozšířený. Letadla operace Ranch Hand se vydávala ničit potravinové plantáže Vietkongu. Američané byli zpočátku v rozpacích z myšlenky útoků na potravinové plantáže. Ze všech chemikálií, které se používaly k likvidaci džungle, vyvolával největší hořkost Agent Orange, který se používal na obzvláště husté oblasti pralesa.
Agent Orange měl velkolepý účinek. Způsobil, že vegetace začala rychle a sebedestruktivně růst. Rostliny explodovaly a zanechávaly po sobě surrealistickou krajinu. Plevel se rozrostl v keře, a stromy, skloněné pod tíhou svých plodů, ležely a hnily v páchnoucí džungli. Vietnamští rolníci nazývali oblasti zasažené Agentem Orange zemí mrtvých. Ovšem američtí důstojníci tvrdili, že na některých místech klesl počet přepadení o 90 % potom, co nad nimi přeletěla letadla operace Ranch Hand.
Agent Orange byl směsí dvou chemických látek. Jedna z nich byla defoliantem používaným Brity v Malajsii. Tato látka obsahuje nepatrné množství dioxinu, jedné z nejjedovatějších látek, které kdy byly vyrobeny. Je přinejmenším stejně toxická jako nervový plyn. Z pokusů je známo, že způsobuje deformace zvířecích plodů. Podíl dioxinu v Agentu Orange byl nepatrný. Říkalo se, že je tak malý, že lidem jistě nemůže způsobit žádné škody. Ale množství, které se sypalo z nebe, bylo obrovské. Každá C-123 dokázala vypustit tisíc galonů za pět minut a pak se vracela k dalšímu výletu nad džungli.
V roce 1968 domácí přípravky na hubení plevele s použitím účinných látek Agent Orange téměř zmizely z amerického trhu. Tak velká byla poptávka ze strany armády ve Vietnamu. Z obrovského množství, které letadla sypala na vietnamskou džungli, se nahromadilo malé množství dioxinu. V době, kdy postřikování skončilo, bylo na Vietnam vyhozeno odhadem 240 liber této látky. Několik desítek gramů v zásobách vody by stačilo na zničení obyvatel Londýna nebo New Yorku. Důkazy se brzy začaly hromadit.
V nemocnici Tay Minh, v oblasti nejvíce postříkané Agentem Orange, se během vrcholící operace Ranch Hand zdvojnásobil počet mrtvě narozených dětí. V období nejsilnějších postřiků lékaři v saigonské dětské nemocnici zjistili, že se ztrojnásobil počet dětí trpících rozštěpem páteře a rozštěpem patra. Jak roky plynuly, hromadily se důkazy o toxickém dědictví Agent Orange. Desetitisíce vietnamských dětí se narodily s vážným postižením, od chybějících končetin po slepotu, hluchotu a lebeční abnormality. Účinky postřiku se neomezovaly jenom na Vietnamce. Postupně se přihlásilo 7 000 amerických vojáků, kteří byli tímto Agentem Orange otrávení. Vietnamští veteráni vyprávěli příběhy o tom, jak ve více než čtyřiceti případech letadla vysypala Agent Orange přímo na americké vojenské základny. Vojáci i zprávy z Vietnamu hovořily o nadprůměrném počtu vrozených deformací. Do roku 1982 prý trpělo vážnými vrozenými vadami nejméně 40 000 dětí, jejichž otcové byli vystavení působení defoliantu.
Zatímco letadla rozprašovala defoliant do vietnamské džungle, v samotné Americe pokračovaly práce na smrtících nervových plynech. V polovině 60. let se do tohoto výzkumu zapojily téměř všechny významné americké univerzity. Například na Pensylvánské univerzitě pracovalo asi čtyřicet civilních vědců zaměstnaných v Institutu pro kooperativní výzkum, výhradně na chemické a biologické válce. Koncem 60. let disponovaly Spojené státy obávaným chemickým arzenálem. V Rocky Mountain Arsenal v Coloradu stály řady kazetových bomb naplněných yperitem a fosgenem. Ve skladech byly další zásoby nervového plynu. V Tooele, starém hornickém městě 30 km jižně od Salt Lake City, byly další miliony kilogramů látky G spolu s bombami a granáty VX a yperitem. Zčásti byly naplněné do zbraní, zbytek zabalený v osmi řadách stříbrných sudů táhnoucích se pouští půl kilometru i více. Další skládky byly také v Arkansasu, Indianě, Alabamě, Kentucky, Oregonu, Coloradu a Marylandu. Na ostrově Okinawa v Pacifiku byla předsunutá základna na Dálném východě. V západním Německu další tajný sklad plynu pro případ evropské války. Celkově prý bylo zásob na dvanáctiměsíční kampaň.
Závěr
Ne všechna chemická nebo biologická zařízení byla určená k vyvolání smrtelných zranění. Stejně důležité byly inkapacitanty, které měly oběť dočasně vyřadit z provozu. Nejznámější v této skupině byly drogy, které se podávaly do nápojů diplomatů nebo státních zaměstnanců předtím, než byli nalezení v kompromitujících pozicích s prostitutkami řízenými tajnou službou. Dovedeme si pak představit, jak vydíratelní, a tedy poslušní byli.
Například bývalý šéf CIA William Colby předvedl americkým senátorům něco, co je naprosto vyvedlo z míry. Vypadalo to jako normální pistole ráže 45. William Colby ale americkým senátorům řekl, že je poháněná elektřinou. Malá baterie v rukojeti poskytovala dostatek energie k vystřelení malé otrávené šipky na sto metrů. Zbraň je tak účinná, že otrávená šipka může být vstřelena do oběti, aniž by si všimla, že byla zasažena. Výroba otrávené šipky vyvolala senzaci. Colbyho ale následovali další svědci, kteří popsali mnoho dalších zařízení.
Ukázalo se, že existují zbraně, které lze použít ke kontaminaci silnic nebo železničních tratí biologickými látkami. Pera, která vystřelují jedovaté šipky nebo rozprašují plyn do místnosti. Deštníky a vycházkové hole, které dělají totéž. Američané také na konci 70. let vyvinuli takzvané binární zbraně, které jsem zmínil na začátku. Dva kanystry, které obsahovaly neškodné chemické látky. Teprve po smíchání by vytvořily nervově paralytickou látku. To by se provedlo výstřelem, po kterém by stěna oddělující oba kanystry praskla, a tekutiny by se smíchaly.
Stejně tak se vyvíjejí genetické zbraně, které fungují na určitá etnika a rasy. Jde o mapování lidského genomu. Mapování ukázalo, že mezi etnickými skupinami existují rozdíly. Tyto rozdíly slouží k odlišení jedné skupiny od druhé. Zbraň může identifikovat konkrétní skupinu genů. Jde o etnickou bombu. Takové programy byly odhaleny v Jihoafrické republice. Propuštění Nelsona Mandely a konec systému apartheidu vrhly ostré světlo na snad nejtajnější vojenský program – projekt Coast. Jedním z výzkumných úkolů projektu byl vývoj vakcíny, která by blokovala lidskou plodnost. Ta by pak byla selektivně podávaná černým Jihoafričanům, maskovaná jako vakcína proti žluté zimnici. Další vědci projektu Coast zkoumali možnosti využití tradičních biologických agens, jako jsou antrax a botulinum, spolu s exotičtějšími chorobami. Například viry eboly, marburgu a hemoragické horečky. Skutečně Ďábelský projekt. Nicméně Ebola v Africe skutečně za nějakou dobu propukla. Má to něco společného s tímto projektem Coast?
V 90. letech také probíhal tajný sběr genetického materiálu v některých čínských provinciích americkými společnostmi. To jsem pokryl v mém dokumentu Utajený harvardský projekt. Jak pak máme rozumět vypuknutí viru SARS v roce 2002 v jihovýchodní Asii? Sbíral se genetický materiál Číňanů k výrobě těchto genetických biologických zbraní na určitá etnika nebo rasy? O vážnosti projektu Coast není pochyb. Členové týmu vypověděli, že dostali od vlády volnou ruku ke zkoumání všech typů nekonvenčních zbraní hromadného ničení. Byly zřízené krycí společnosti, které získávaly vědecké informace z celého světa. Jihoafričané prý dokonce navštívili továrnu Saddáma Husajna na yperit. To je další kapitola, kdy Saddámu Husajnovi dodávaly látky americké korporace jako Dow Chemical. Společnost, která vymyslela neblaze proslulý Agent Orange ve Vietnamu.
Mimochodem objevily se také zpravodajské informace, že organizace Al-Káida získala botulotoxin z laboratoře v České republice. Za jednu lahvičku prý zaplatila 7 500 dolarů. Je to fascinující svět chemické a biologické války. Západní vlády bez mrknutí oka používali své obyvatelstvo, tedy nás, k těmto plošným pokusům. Litry a hektolitry chemického a biologického koktejlu, který je rozesetý po všech různých laboratořích na světě, si můžeme jen těžko představit. Dnes se hovoří o bakteriích odolných vůči antibiotikům. Nebo o virech, které jsou geneticky upravené tak, aby v lidském těle dřímaly, dokud je nespustí jiná chemická látka.
Vlády klidně postřikovaly své vlastní obyvatelstvo, tedy nás, těmito chemickými koktejly. Nashromáždil jsem o tom nespočet důkazů. Proč máme takovým vládám důvěřovat? Vládám, které zatajují, kde se dá? Vládám, které falšují materiály, kde se dá? Vládám, které lžou v jednom kuse, kde se dá? Proč se najde stále dost naivních lidí, které pobuřuje, byť jen pomyšlení, že vlády totéž neprovádějí na nás i dnes? Proč je pobuřuje, byť jen myšlenka o čemsi takovém? Proč tuto možnost lidé tak zatvrzele odmítají? Tvoří to jejich mentální blok, aby se jim nezhroutil vybájený pohádkový svět? Kde se v lidech bere taková bezbřehá omezenost? Ve světle všeho, co na nás západní vlády páchaly, je představa postřikování obyvatel zárodky aerosolu Covid-19 nebo jiného viru, tak zcela nereálná? Vždyť takové pokusy přece plošně probíhaly na polovině amerického území a na dvou třetinách území Británie už před více než 60 lety.
Od té doby se metody a postupy značně zmodernizovaly, také díky geoinženýrství. O tom jsem také natočil tři dokumenty – Poručíme větru dešti, Kdo vlastní počasí a Planeta jako zbraň. Všechno oficiální, zdrojované materiály. Smiřme se už proto konečně s myšlenkou, že vládám vůbec na našem životě nezáleží. Záleží jim na nás pouze jako na pracovním stroji. Ten se přece také musí občas seřídit a udržovat, aby co nejdéle pracoval. Aby byl co nejméně poruchový. To je úkol zdravotnických rezortů. Jsme pro ně inventární čísla. Stroje pro globální mašinérii korporací. Proto chemická a biologická válka tvoří nedílnou součást našeho znalostního základu.
Skrze chemické a biologické projekty totiž můžeme nahlédnout do jádra mentality psychopatů, kteří drží otěže moci nad planetou. A je jedno, zda se zrovna za války řadili ke spojencům nebo mocnostem Osy. Žádná země své chemické a biologické projekty nezahodila. Dnes jsou to všechno vlády globálního systému. Včetně Číny nebo Ruska. Rodina Clintonových má stejné vazby na Rusko jako Donald Trump. Ten vedle toho kšeftuje s lidmi napojenými na Islámský stát v Indonésii, ale také Židy v Izraeli. S Indonésany také kšeftoval Bill Clinton ještě jako guvernér v Arkansasu. Rodina Bushových zase ve velkém kšeftovala s Araby včetně rodiny Bin Ládinů. Rodina Bidenů má zase obrovské podnikatelské aktivity v Číně, na Ukrajině, ale také s některými vysokými představiteli Ruska. Všechno jsem to rozkrýval v mých nesčetných pořadech.
Mediální divadlo je pouze simulovaná hra na nepřítele pro ohlupovanou veřejnost. Sugerovaná propaganda. Za touto mediální clonou, se všichni na globální úrovni znají, drží spolu basu a kšeftují spolu. Společně, rukou nerozdílnou, drancují tuto planetu. Nás mají jako zbytné lidské pracovní stroje, které tu a tam potřebují seřídit. Chtějí ovládat počasí. Drží v rukou chemické a biologické látky, o kterých nemáme ani tušení.
Proto naší jedinou zbraní je hlas. Hovořme o tom, pišme o tom. Uvědomme si, že jsme většina bez peněz. Oni menšina s nekonečnými penězi. Ale pokud o tom jako masa budeme hovořit, psychopati tolik lidí umlčet nemohou. Penězi se nedá uplatit každý. Strach je jejich přítelem, ale našim nepřítelem. Proto využijme to jediné, co nám zbývá. Náš hlas. Hlas veřejnosti, hlas lidskosti, hlas alternativy.