Když bůh slunce Hélios přijme v paláci svého syna Faetona a uzná ho za syna, zaváže se přísahou, že synovi poskytne dar podle svého výběru. Faeton žádá, aby mu bylo dovoleno řídit jeden den sluneční vůz. Když se noc chýlí ke konci, nasedne na vzácný a bohatě zdobený otcův sluneční vůz. Vůz se rozjede a brzy se vymkne kontrole. Faeton opustí každodenní trasu mezi nebem a zemí a vyvolá katastrofu vesmírných rozměrů. Zeus vrhne blesk. Vůz je rozbitý a vozataj Faeton padá k zemi. V noci z 11. na 12. října 2008 zasáhl hněv také vůz Volkswagen Phaeton jednoho rakouského pravicového politika. Zda byl tento hněv skutečně božského, nebo lidského původu, nebylo zpočátku zcela jasné. Ve čtvrt na dvě ráno se auto čerstvě vycházející hvězdy voleb do Národní rady 2008 a předsedy Svazu pro budoucnost Rakouska náhle ocitlo zcela zdemolované na dálnici, několik minut jízdy od korutanské metropole Klagenfurtu. Uvnitř se našlo tělo 58-letého Jörga Haidera. Obraz zkázy na místě nehody Jörga Haidera je sám o sobě rozporuplný. Byl jako obraz, do něhož umělec zabudoval několik chyb: Když ten obraz vidíme, přesně víme, že něco není v pořádku, aniž bychom byli schopní chyby hned pojmenovat. Abychom pochopili, co přesně umělec udělal, musíme se na obraz chvíli dívat a naučit se rozlišovat mezi náhodnými a záměrnými tahy štětcem. Přesně to se stalo v případě Haiderovy nehody. Tento pořad nebude jen příběhem o politikovi jménem Jörg Haider z malé evropské země jménem Rakousko. Kdyby byl pouhým malým politikem z malé evropské země, nemohl by znovu a znovu burcovat a otřásat celým starým kontinentem. Význam Haiderova náhlého skonu proto sahá daleko za hranice Korutan a Rakouska. Ve skutečnosti byla nepravděpodobná smrt korutanského hejtmana náhlou trhlinou v evropském matrixu. Trhlinou v upředeném tkanivu EU v kontextu druhého žalostného selhání ústavy EU v roce 2008. Zatímco Haider umíral, elity EU a globalisté bojovali o přežití svého umělého monstra. Ústava EU, maskovaná jako reformní smlouva, měla evropské státy konečně strčit do společného pytle. Jen kdyby jim některé z nich znovu a znovu neutíkaly. Jako například referendum v Irsku, český Václav Klaus a samozřejmě Rakousko s Jörgem Haiderem. Haider opět sahal po pákách moci v zářiových volbách, pouhé 2 týdny před jeho smrtí. Jako Fénix z popela se Haider, který byl vytlačený do korutanské zemské politiky, koncem září 2008 opět vznesl na politické nebe nad Rakouskem a natáhl ruku k účasti ve vládě. A právě v tomto okamžiku náhle a nevysvětlitelně zemřel při autonehodě. Byla to skutečně nehoda nebo atentát? Pojďme se společně vydat po životní dráze tohoto rakouského politika.
Jörgovo dětství a dospívání
Rodištěm Jörga Haidera je městečko Bad Goisern v Solné komoře. Od roku 1931 je toto městečko s necelými 8 tisíci obyvateli lázeňským městem, ale teprve od roku 1955 se smělo nazývat lázněmi. Důležitější než tyto detaily je nacionálně socialistické zázemí Haiderova rodičovského domu. Zejména jeho otec se angažoval v národněsocialistickém hnutí. Otec Robert, obuvník, vstoupil v mládí do Hitlerjugend a jako mladý muž do SA. Po zákazu NSDAP v Rakousku v roce 1933 se vzbouřil a účastnil se ilegálních pomlouvačných kampaní. Vězení se mu podařilo uniknout pouze útěkem do Německa. Tam patřil k odnoži nacionálněsocialistické organizace Rakouská legie. V rámci pokusu o puč v Rakousku Robert Haider v roce 1934 překročil hranice, aby po neúspěchu puče opět uprchl do Bavorska. Exil však netrval dlouho. Po anšlusu Rakouska v roce 1938 se Haider senior vrátil domů do Lince a začal se angažovat. V roce 1945 se Robert Haider oženil s Dorotheou Ruppovou, funkcionářkou Národněsocialistického svazu německých dívek. Jörg Haider se narodil 26. ledna 1950. Haiderova životopiskyně Christa Zöchlingová napsala:
"Od útlého věku patřil Jörg Haider k těm dětem, které si tety a strýcové rádi berou na klín. I později, když vyrostl a trochu ztloustl, vypadal roztomile."
Jedním z těch strýců, kteří si malého Jörga obzvlášť rádi brali na klín, byl prastrýc Wilhelm Webhofer, bratr Haiderovy babičky Hermíny Webhoferové. Tento bezdětný, ale zámožný strýc si vzal malého Jörga k srdci už jako dítě. O prázdninách u strýce bylo kapesného víc než obvykle. V roce 1956, přibližně v roce, kdy se Jörg Haider učil v Bad Goisernu, byla v Rakousku založená FPÖ jako celostátní strana. Svobodná strana Rakouska se měla stát Haiderovým prvním politickým domovem. Prvním předsedou strany byl bývalý velitel brigády SS Anton Reinthaller. Zatímco ostatní byli teprve v pubertě, Haider začal koketovat s politikou. V roce 1965 se stal něčím jako dítětem FPÖ. Ve věku, kdy Haiderův otec vstoupil do Hitlerjugend, objevil tehdejší předseda FPÖ (v Rakousku Friedrich Peter řečnický talent teprve patnáctiletého Jörga Haidera. Začal ho podporovat. Mladý Jörg si zase pomohl myšlenkami a programem strany FPÖ a využil je při psaní příspěvku do řečnické soutěže pořádané Rakouským gymnastickým svazem. Tady se začal projevovat Haiderův nacionálně socialistický étos. K ilustraci stačí věta z tohoto příspěvku:
"Musíme proto v rakouských Němcích udržovat živé vědomí, že jsou součástí německého národa se všemi právy a povinnostmi, které z této příslušnosti vyplývají."
Mladý Jörg vstoupil do německého nacionalistického studentského spolku Albia. Mezi jeho učiteli na gymnáziu bylo prý mnoho starých národních socialistů. Na druhou stranu to samozřejmě není nic zvláštního. V poválečném Rakousku, stejně jako v poválečném Německu, byla spousta bývalých národních socialistů, ať už učitelů, lékařů, profesorů nebo politiků. Staří národní socialisté se nacházeli na školách a univerzitách, stejně jako v parlamentech a vládách. Jörg Haider složil maturitu v roce 1968. Vojenskou službu vykonával Haider do roku 1969. Potom studoval práva a politologii ve Vídni. V roce 1973 získal Haider doktorát z práv. Jeho politická kariéra nabrala další obrátky v roce 1971.
Haiderův střet s EU
Už ve svých 21 letech se Haider stal členem spolkového výkonného výboru Svobodné strany Rakouska FPÖ. V roce 1979 se stal členem Národní rady. 25. dubna 1986 převedl už zmíněný prastrýc Webhofer na Jörga korutanský Bärental, lesní majetek o rozloze asi 1600 hektarů. Haider se později stal jednou provždy finančně nezávislým a jedním z nejbohatších politiků v Rakousku. Okolnost, o které se mluví jen zřídka, ale bez níž lze Haidera jen stěží pochopit. Protože s takovým jměním v zádech lze samozřejmě jednat mnohem nezávisleji než v jakémkoli běžném pracovním nebo obchodním vztahu. Zatímco pro mnohé jiné je politika jen vedlejšák, Haider se mohl své politické kariéře věnovat jako málokdo. Haider pokračoval ve svém nezadržitelném politickém vzestupu. 13. září 1986 se stal spolkovým předsedou FPÖ. Pak se zdálo, že ho štěstí nadobro opustilo. Ve volbách do Národní rady v roce 1995 ztratila Strana svobodných 0,6 procent hlasů. Tehdy si rakouský establishment kolektivně oddechl, jakoby bylo zrušené zlé prokletí. Ale, počkat, co se stalo? Po porážce následoval 3. října 1999 27-procentní triumf. Svobodní se stali druhou nejsilnější stranou po sociálních demokratech a brzy bylo jasné, že bez nich nelze vládnout. Haider ale rostl tak moc, že začal být trnem v oku pro bruselské centrum EU. Společná myšlenka bruselského centralismu začínala být ohrožená. Sankce 14 evropských členských států proti malému Rakousku v roce 2000 byly protiúderem bruselské šlechty na rostoucí Haiderův vliv v Rakousku. Proto Jörg Haider dobrovolně rezignoval 28. února 2000, k čemuž se ještě dostanu. Zajímavé, že EU má vždycky plná ústa demokracie, ale kdykoli si nějaká země zvolí svůj vlastní směr, demokracie rázem přestává platit, a začíná uvalovat sankce. Demokracie ano, ale pouze podle bruselského jídelníčku. Jaká by to byla demokracie, kdyby nebyla po našem. Rakousko tuto blahodárnou formu unijní léčebné kúry bruselské demokracie okusilo na vlastní kůži. Haider začal pro Evropu znamenat obrovskou hrozbu. Přesněji řečeno, pro evropskou vládnoucí elitu. A kdo je, proboha, vlastně ta vládnoucí elita? Copak Evropa není řízená demokraticky? Právě s touto Evropou vládnoucích elit Haider válčil: V zahraniční politice Haider bojoval proti vstupu Rakouska do EU v roce 1994. Také inicioval referendum proti zavedení eura, které bylo ale neúspěšné.
Haider: Hrozba pro migrační scénář
Na vrcholu Haiderovy kritiky stála EU, součást globální pyramidy. Jeho teze zněla, že krásná a rozmanitá Evropa zůstane tak krásně barevná a rozmanitá jen do té doby, dokud budou existovat národy a země, a ne jednolitá masa:
"Každý chce být Evropanem! Proč potřebujeme šedý národ, když je Evropa tak pestrá, tak rozmanitá, tak otevřená? Nemá-li se tato Evropa stát kulturní a jazykovou uniformní kaší z mlýnku na maso bruselských byrokratů, pak je třeba umožnit rozvoj Evropy národů a etnických skupin. Neexistuje nic takového jako abstraktní evropská kultura a lidé, kteří do ní zapadají. Existují pouze konkrétní identity lidí a národů."
A Jörg Haider pokračoval ve své krasojízdě:
"Levice chce jinou společnost. Chce nový národ, protože nemá ráda svůj vlastní národ. Blouzní o multikulturní Evropě, chce imigrací vnutit lidem nové většiny," psal Haider v knize Svoboda, kterou myslím na straně 54.
V důsledku to znamená, že multikulturní ideologie a propaganda multikulturní Evropy jsou přímo reklamním podvodem, protože ve skutečnosti prosazují monokulti, tedy vytlačování kultur. Neomezené přistěhovalectví ve skutečnosti přináší pouze potíže. V Bruselu musel svítit červený maják a znít poplašný signál. Jörg Haider uměl tyto myšlenky nejen trefně pojmenovat, ale přetavit je do takových slov a formulací, kterým rozuměla široká masa. Hrozil dominový efekt. Evropský establishment už tehdy připravoval masovou migraci za několik let. Tyto věci jsou dávno zdokumentované. Už 27. a 28. listopadu 1995 byly zveřejněné dokumenty tzv. Barcelonského prohlášení. Jednalo se o smlouvu Euro-mediterranean Partnership, tedy evropské středomořské partnerství. V těchto dokumentech EU zavádí rámec multilaterální spolupráce se zeměmi středomořské oblasti. Přizvané byly tyto země: Alžírsko, Kypr, Egypt, Izrael, Jordánsko, Libanon, Malta, Maroko, Sýrie, Tunisko, Turecko a Palestina. Záměr této smlouvy spočíval v tom, aby 56 milionu imigrantů z výše jmenovaných států vydělávalo na důchod Evropě. Respektive, aby vyrovnalo úbytek demografické křivky stárnoucí Evropy. O naivitě takového plánu etnicky líných uprchlíků je zbytečné vůbec debatovat. Toto Barcelonské prohlášení a následná partnerská smlouva byly dlouho pohřbené v útrobách bruselských katakomb. Ne, že by byly přímo utajované, prostě se o nich důsledně mlčelo. První zmínka o tomto projektu padla 11. října 2008 v britském deníku the Daily Express. A jaká náhoda všech náhod! Přesně v tento den se Jörg Haider vyboural na dálnici a zemřel. Považme, v ten samý den, kdy vyšla v novinách první zmínka o plánované migraci EU. Haider, který se proti této migraci stavěl ostře, tvrdě a odmítavě. Ano, mohou to být všechno náhody, to nepopírám. Ale jak už jednou řekl americký prezident Franklin Delano Roosevelt:
"V politice se nic neděje náhodou, a když se něco stane, můžete si být jistí, že to tak bylo naplánováno."
Haiderova politika hrozila krachem tohoto migračního scénáře EU ještě před jeho spuštěním. Tento plán se začal odhalovat veřejnosti. První vlaštovka vyšla shodou okolností v the Daily Express ten samý den, kdy Jörg Haider zemřel. Ani o den dříve, ani o den později. Vyšlo to tipťop přesně na den. Jörg Haider se stal nejnenáviděnějším mužem rakouských a evropských politických elit.
Haider populistou
Jörg Haider byl, jak se dozvídáme z mainstreamu, pravicovým populistou. To je termín, který se znovu a znovu používá pro politicky nepohodlné postavy. Na tento termín jsme si už tak zvykli, že se nad jeho skutečným významem skoro nikdo nezamýšlí. Každopádně je pojem populista spojovaný s negativní konotací. Ale proč tomu tak je? Vždyť toto slovo pochází z latinského populus, tedy lid. Populistou je tedy někdo, kdo se obrací k lidu. Proč je to nadávka? Jinými slovy, co je to za demokracii, ve které se s někým, kdo se obrací k lidu, zachází pohrdavě? Nevypovídá to spíš něco o pravé podstatě demokracie, než o samotném populistovi? Haider se proto domníval, že obvinění z populismu je docela čestné. V demokracii přece musí být lid vyslyšený a brán vážně. Dnes už z demokracie zbyly jen povely, příkazy a pokyny politické třídy ze slonovinové věže, jejíž pohrdání běžnými lidmi se stává stále viditelnějším. To ale přece nemá se systémem svobod nic společného. A může být populista ve skutečnosti anti-demokratem? Asi těžko, protože demos je řecký výraz pro latinské populus, lid. Z čistě sémantického hlediska tedy populista vůbec nemůže být antidemokratem, to by byl protimluv. Populismus tedy není stigmatem populisty, ale příslušného systému nebo vlády. A to je také důvod, proč etablovaná politika reaguje tak podrážděně, popudlivě a nervózně na populismus. Protože ví, že je pouze symptomem její vlastní neschopnosti a odtažitosti od lidí. Haider se inscenoval jako sociální rebel. Pro Haidera byly sociální otázky na vrcholu politické agendy. Neustále odsuzoval sociální křivdy. Pro mnohé Rakušany byl něčím jako rakouským Robinem Hoodem. Stylizoval se do role zachránce postižených, zemědělců a matek. Prezentoval se jako mluvčí běžných lidí. Bojoval proti nezaměstnanosti mladých pomocí státních dotací na mzdy. Chtěl, aby právo na práci a právo na učňovské vzdělání podle vlastního výběru bylo zakotvené v ústavě jako základní sociální právo. Odsuzoval byrokracii sociálního zabezpečení i luxusní styl úředníků ve státních monopolech. Později se mu podařilo obratnou skandalizací mnohé věci od vládnoucích stran vynutit. Úspěšně bojoval za zaměstnance pracující na směny. Za lepší systém zdravotního pojištění pro stavebníky. Proti nespravedlnosti při jízdách školáků zdarma. Ale také proti DPH u poplatků za péči v domovech důchodců. Podle statistik mluvil Haider v 80. letech nejčastěji ze všech poslanců. Prosazoval dokonce plné zdanění platů a příplatků politiků. Tím si z establishmentu vytvořil nepřítele. Právě toho establishmentu, který ho podrážděně, popudlivě a nervózně nálepkoval jako populistu. Urvat od úst politikům? To už si dovolil moc! A ještě k tomu burcovat lidi proti politické třídě? S voličským elektorátem se přece handluje v tiché shodě s establishmentem a systémovými PR agenturami, ale troubit do útoku autenticky proti němu? No, to už je vrchol! Na tomto průsečíku vidíme, že ve skutečnosti proti sobě stojí dva nesmiřitelné a nepřátelské tábory. Na jedné straně práskaní politici, kteří z duše opovrhují běžnými lidmi a jen tak na oko předstírají angažovanost, starost a soucit před kamerami. Na druhé straně běžní lidé, kteří také z duše opovrhují vypasenými politickými kobrami, které se líně rozvalují v politických trafikách za naše peníze, zákulisně partajničí, a zpovídají se zahraničním bankovním kartelům, u kterých jsou zadlužení, nikoli nám, voličům. Pokud se někdo jako Jörg Haider utrhne ze řetězu, zradí establishment, přeběhne k lidu a chce reálně zlepšit jejich život, je označený jako odpadlík. Je vyobcovaný a vyděděný s cejchem extrémisty, demagoga nebo populisty. A Jörg Haider se s tím opravdu nemazal, když prorokoval:
"Zítra budou dnešní mocní jen sedět na lavičce v parku a vzpomínat na to, jaké to bylo, když ještě všemu vládli rudí a černí. Protože občané se chtějí vymanit z tohoto systému západních mandarínů, kteří se ještě na konci 20. století nechávají vozit po zemi na sedacích křeslech a ještě očekávají od lidí vděčnost za tento druh politického apartheidu."
Jinde zase Haider vyčítal:
"Staré strany potřebují velkou koalici, protože prostřednictvím tohoto patologického objetí lze ze závislých vytahat miliony a miliony šilinků na vykrmení stranických aparátů a stranických vojáků. Staré strany potřebují státní rozhlas, aby pomocí strachu, nejistoty a pomlouvačné propagandy udržely v mezích ztrátu loajality mezi vlastními příznivci."
Jörg Haider prostě vyhlásil válku starému politickému establishmentu a kastovnímu systému privilegovaných rodin doma i v zahraničí. Ostatní političtí matadoři jako účetní na pokraji důchodu strojově chrlili své politické postoje bez emocí a bez zájmu, jako tisíckrát pomodlený růženec. Na proti tomu Jörg Haider, plný energie, vitality, sršící humorem, s emoční i sociální inteligencí. Konec politické letargii a apatii. Konec ukoptěnému hašteření o funkce, na kterých jsou političtí brontosauři před důchodem, nebo mladí prorežimní svazáci a poslušní kariéristé, existenčně závislí. Zlí jazykové Haiderovi vyčítali, že chtěl uchvátit moc a vládnout Rakousku tvrdou rukou. Jak to jde ale dohromady s jeho rezignací? Už jsem to přece zmínil. Jörg Haider dobrovolně odstoupil z funkce předsedy Strany svobodných 28. února 2000. Bylo to v důsledku sankcí, které bruselská šlechta uvalila na Rakousko kvůli Haiderovu rostoucímu vlivu. Není snad demokratičtějšího přístupu než tento? Jaký papaláš a potentát by se dobrovolně nechal odstavit od svého politického krmelce? Šílený diktátor a populista Haider tak přesto učinil. Vyhodnotil, že by jeho setrvání ve funkci překáželo rozvoji Rakouska, a prostě rezignoval. Lidé ho ale po několika letech chtěli zpět. To ovšem nebylo dovoleno a establishmentu už zřejmě došla definitivně trpělivost.
Podivné nehody: Populisté neumí řídit
Málo se hovoří o tom, že zvláštní nehoda Jörga Haidera nebyla ojedinělou událostí. Proto vždycky zdůrazňuji, že je třeba věci hodnotit v celé šíři kontextu. Tedy co nehodě předcházelo a co po ní následovalo. Z toho si můžeme vytvořit logický řetězec událostí jako perel navlékaných na náhrdelník. Začněme ale od začátku. Alfred Dallinger byl členem rakouské Strany svobodných. Tedy stejné frakce jako Jörg Haider. V letech 1974 až 1983 byl členem rakouské Národní rady, v roce 1980 se Dallinger stal spolkovým ministrem sociální správy. Alfred Dallinger například prosazoval 35-hodinový pracovní týden a také odvody z přidané hodnoty, které měly zabezpečit systém sociálního zabezpečení. Zlepšoval velmi výrazně postavení a život pracujících lidí. Stručně řečeno. Byl zastáncem sociálně slabých, velkým myslitelem a sociálně-politickým projektantem. I jeho potkala zvláštní nehoda. Zemřel při nehodě, záhadné havárii letadla. 23. února 1989 odstartoval tento zastánce sociálně slabých v 9:36 jako cestující dvoumotorového dopravního letadla typu Turbocommander AC-90 z ranveje vídeňského letiště. Let byl už od začátku velmi zvláštní. Ještě před startem letu rakouské ministerstvo sociálních věcí neustále telefonovalo letištnímu personálu a naléhalo, aby se let uskutečnil podle plánu. Také Dallinger byl doslova bez sebe. Jeden ze zaměstnanců letiště vzpomínal:
"Ministr sociálních věcí působil při odchodu z odbavovací haly velmi hektickým a rozrušeným dojmem."
Asi o hodinu a půl později se letadlo, které vezlo celkem jedenáct lidí (9 cestujících, 2 piloty), zřítilo do Bodamského jezera nedaleko Rorschachu. Všichni cestující se utopili nebo zemřeli. Přestože vyšetřovatelé nenašli žádné důkazy o atentátu, nebyla zjištěná ani jednoznačná příčina nehody. Nehoda byla pravděpodobně způsobená tím, že posádka letěla příliš dlouho na dohled v husté mlze, než si všimla nebezpečného přiblížení k vodní hladině. Ovšem to nebyla jediná nehoda sociálních politiků v Rakousku.
A: Gertrude Wondracková, státní tajemnice na ministerstvu sociálních věcí, zemřela 31. července 1971 při autonehodě.
B: 1. října 1980 podlehl krátké nemoci Dallingerův předchůdce Gerhard Weißenberg, rakouský ministr sociálních věcí od roku 1976.
C: 23. února 1989 zahynul při leteckém neštěstí zmíněný ministr sociálních věcí Alfred Dallinger.
D: V roce 2003 se rakouský vicekancléř a ministr sociálních věcí Herbert Haupt stal málem obětí vážné nehody. Na dálnici krátce před portálem tunelu mu náhle selhal posilovač řízení a posilovač brzd. Hauptovi se podařilo dostat vůz pod kontrolu jen s velkými obtížemi. Připomíná to případ Nigela Farage, ke kterému se dostanu za chviličku. K Hauptovi se dostanu také, ale až ve druhé epizodě.
E: 11. října 2008 zemřel při autonehodě také sociální rebel Jörg Haider.
Ať tak či tak, přinejmenším sociální politiky v Rakousku zřejmě pronásleduje smůla. Když ale kontext rozšíříme na mezinárodní úroveň, v hledáčku nám uvíznou další autonehody. A zase těch nenáviděných populistů. Není to zvláštní. Vybourají se vždycky jen populisté. Že by politici establishmentu uměli lépe řídit než odpadličtí populisté?
F: Vůdce britské strany UKIP Nigel Farage byl v říjnu 2015 na francouzské dálnici účastníkem autohavárie. Upadlo mu totiž kolo na jeho kombíku Volvo, protože matice, co ho držely, byly úmyslně uvolněné. Mohla to být buď výstraha, nebo se Nigel z toho dostal díky své duchapřítomnosti, řidičským zkušenostem a rychlým reflexům. Výstraha se ale ani tak nevyplatila, protože Brexit byl o rok později úspěšný.
G: 5. června 2016 zemřel v automobilové nehodě v italské Lombardii člen Europarlamentu za italskou stranu Liga severu Gianluca Buonanno. Buonanno byl velmi protiunijní, extravagantní, a byl schopen strhnout masy.
Opět se musíme ptát, zda mizerné řidičské schopnosti vykazují pouze nenávidění populisté? Povšimněme si spojovacího vzorce všech těchto nehod. Nejprve se jednalo o výrazné sociální postavy, ale postupně se charakter rozšířil na osoby s anti-establishmentovým étosem. Tito lidé se profilovali ostře proti centralistickému řízení EU. Bořili bruselskou součást globální pyramidy. Byli mezinárodně známí, měli potenciál strhnout masy a mohli na sebe navázat další exitová hnutí. A co bylo nejhorší, nešlo je korumpovat. Zatímco fejkoví populisté se postupně začlenili do politického establishmentu, tito šli tvrdě za svou vizí. Takové lidi bylo třeba postupně odklízet. Představovali totiž reálnou hrozbu zhroucení evropského projektu čtvrté říše. Pamatujeme si na můj pořad Operace Charlie Hebdo? Útok v Paříži přišel také v příhodný čas v roce 2015, kdy reálně hrozil rozpad EU. Španělsko, Francie a Řecko. A v tomtéž roce 2015 proběhl Charlie Hebdo, Bataclan, málem zemřel Nigel Farage, a o rok později Gianluca Buonanno. Nemusíme být zrovna Sherlockové, aby nám tyto souvislosti rezonovaly a vytvářely univerzální vzorec. Ostatně série úmrtí kolem klanu Clintonových skládá dohromady stejný řetězec a modus operandi. Postavíš se proti nám a zatočíme s tebou.
Dny před smrtí
Ve volbách do Národní rady 28. září 2008 Haiderův Svaz pro budoucnost Rakouska téměř ztrojnásobil svůj podíl hlasů na téměř 11%. S takovým výsledkem mohl mít možnost podílet se na sestavování rakouské vlády. To bylo něco nemyslitelného. Haidera už se přece podařilo několikrát odstavit, a už je tu zase! Aritmetika byla ale nesmlouvavá. Pravicový tábor se stal druhou nejsilnější politickou silou v zemi pod Alpami. Směr cesty tedy zněl, účast ve vládě. A skutečně. 8. října 2008, pouhé 3 dny před podivnou nehodou Jörga Haidera, přišla velká novina. Toho dne se rozhádaní Jörg Haider a Heinz-Christian Strache sešly k diskusi. Deník Die Presse ukázal usmívajícího se Haidera a Stracheho, jak si podávali ruce. Vypadalo to, že by obě pravicové frakce mohly jít společně do vlády. Koaliční potenciál byl zřejmý. Starý politický establishment byl v reálném ohrožení. Jejich noční můra, že budou vytlačení z mocenských pozic, se začínala zhmotňovat. Mohli bychom to nazvat erozí staré moci. Tento trend byl opravdu nebezpečný, protože tvořil milník a jakousi křižovatku Rakouska v plánovaném pochodu k europeizaci a globalizaci. Tento trend by mohl začít strhávat další státy. Hrozil dominový efekt. Proto tuto událost musíme vnímat v celém mezinárodním kontextu. A nebylo to jen Rakousko, které se odmítalo podřídit. Bylo tu referendum v Irsku proti Reformní smlouvě EU z 12. června 2008, které maskovanou evropskou ústavu s velkou pompou vypískalo. Toto referendum zastavilo proces europeizace a tím i globalizace. A další státy se přidávaly. V Německu se nekonalo žádné referendum, ale bylo podáno několik ústavních stížností proti reformní smlouvě EU. V Česku se také čekalo na přezkum ústavním soudem s euroskeptikem Václavem Klausem. V Polsku prezident Lech Kaczynski odmítl podepsat ratifikační listinu s odůvodněním, že smlouva po irském referendu postrádá smysl. Také v Rakousku měla být 23. října 2008 podaná žaloba proti Reformní smlouvě EU. Tuto žalobu by Haider jistě politicky podpořil. To, co chřadnoucí moloch EU potřeboval ze všeho nejméně, byl návrat pravicové vlády v Rakousku. Červená kontrolka poplachu začala blikat na nejvyšší úrovni.
Haider a banky
Nesmíme zapomínat, že v roce 2008 probíhala světová finanční krize. Ve skutečnosti šlo o největší organizovaný zločin všech dob, který financoval zločinný a zkorumpovaný bankovní gangsterismus miliardami z veřejných rozpočtů. Jörg Haider se několik týdnů před svou smrtí také proti bankám tvrdě postavil. Haider prohlásil v televizi ORF-TV 25. září 2008:
"To, co potřebujeme, je ochrana před ruinujícími produkty, protože banky jsou ve skutečnosti obrovská mafie, která těmito produkty otrávila celý svět tím, že všechno odvezly z Ameriky, a dnes už za to nikdo nechce nést odpovědnost. Zase to odnese malý člověk, protože přijde o práci, přijde o příjem, a velcí páni rozhodně potrestaní nejsou. A o to právě jde. Proto jsem řekl, že se to týká všech. Deutsche Bank, zemských bank v Německu. V Rakousku je to velká Raiffeisenbank, která je v tom, takže to už je docela velká oblast."
Bankéřům se musely ježit vlasy na hlavě, kdyby se Haider dostal k moci. Hnal by je tvrdě k odpovědnosti a možná by dopadli jako na Islandu. 8. října 2008, tři dny před svou smrtí, Haider na tiskové konferenci prohlásil:
"Naším problémem není ekonomika, ale banky se svými špatnými rozhodnutími a nekompetentními manažery. Chtěli rychle vydělat peníze, což se dnes odehrává na úkor všech."
Víme, že významní politici, kteří se tvrdě postavili proti světové bankovní mafii, zpravidla nemívali dlouhý život. Své o tom věděl nejen John Kennedy, ale také předseda představenstva Deutsche Bank Alfred Herrhausen, který zemřel při atentátu v roce 1989. I ten se postavil proti porcování tučných a šťavnatých kořistí střední a východní Evropy, které měly být drancované bankami. Zaplatil za to životem. Tvrdá kritika bank ovšem patří do základního repertoáru nástrojů autentického orchestru alternativy, která jen nešolíchá líbivou rétoriku, zatímco se v zákulisí paktuje s politickým establishmentem. Podle tvrdé kritiky světové bankovní mafie poznáme ryzost a čistotu myšlenek alternativy. Povšimněme si zas a znovu, že na české politické alternativě nenajdeme ani jednoho politika, který kritizuje světovou bankovní mafii jako dříve Jörg Haider. Proto musíme důsledně třídit fejkové alternativní projekty. Vystoupení z EU ano/ne, vystoupení z NATO ano/ne a kritika světové bankovní mafie. Proti této světové bankovní mafii Jörg Haider najednou vztyčil bojovou zástavu. A to se také neodpouští.
Nehoda nebo náhoda
Na začátku této kapitoly si položme jednoduchou otázku. Jak pravděpodobné je, že by se Jörg Haider smrtelně zranil při dopravní nehodě pouhých 13 dní po úspěšných volbách do Národní rady a pouhé 3 dny po setkání s potenciálním partnerem Strachem? Pomozme si statistikou a matematikou, která se takzvaně neokecá. Matematika je až bolestně přímočará a nedá se ošálit. Pojďme si to spočítat. Z přibližně 8,5 milionu Rakušanů utrpí každý rok dopravní nehodu asi půl procenta. V roce 2007 to bylo 41096 lidí. Z těchto obětí naprostá většina přežije, konkrétně 40405, tedy 98,31%. Ze všech Rakušanů ale každoročně při dopravní nehodě zemře pouze 0,008%, tedy osm set tisícin. Je to extrémně malá skupina. Samozřejmě se jedná pouze o průměrnou hodnotu, která zahrnuje špatná auta i špatné řidiče. Pravděpodobnost, že se při dopravní nehodě smrtelně zraní ze všech lidí právě korutanský hejtman v jednom z nejlepších aut na trhu, a navíc v přesně správný čas na určitých okruzích, lze označit za nulovou. Na Phaetonech je něco zvláštního. V šestimístném Phaetonu vyrobeném společností Gräf & Stift byl 28. června 1914 v Sarajevu spáchaný atentát na rakouského následníka trůnu Františka Ferdinanda d’Este a jeho manželku. Skutečnost, že Haider zemřel také ve voze Phaeton, je zajímavou poznámkou na okraj historie. Nárazové testy opakovaně umisťovaly Phaetony na první místa žebříčků bezpečnosti cestujících. Použití 16 různých kovů a speciálních plastů, stejně jako počítačem optimalizovaná konstrukce rámu zajišťují maximální stabilitu a bezpečnost při nárazu, stejně jako bezkonkurenční torzní tuhost. A Phaeton stanovuje měřítka také v oblasti ochrany boků, která chrání cestující v případě bočního nárazu. Tento vysoký standard pokračuje i uvnitř Phaetonu. Cestující jsou chránění dvěma čelními airbagy, čtyřmi bočními airbagy a dvěma inovativními hlavovými airbagy s přesností na tisícinu sekundy. Airbagy jsou řízené senzory včasného nárazu, které jsou umístěné na různých místech karoserie. V případě nehody předávají během milisekund přesné informace o závažnosti a úhlu nehody. Každý jednotlivý airbag pak reaguje samostatně a přesně. A to v dokonalé součinnosti s bezpečnostními pásy, které jsou ve spojení s 18-směrnými sedadly vybavené dvěma navíječi pásů. Pásy v každé situaci těsně přiléhají k tělu a rychleji působí proti odstředivým silám. Jedinečné jsou také aktivní opěrky hlavy s funkcí AKS. V případě nárazu zezadu automaticky ve zlomku sekundy zmenší vzdálenost mezi hlavou a opěrkou hlavy. O to zvláštnější je charakter smrtelných zranění Jörga Haidera. Navzdory hlavovým, bočním a předním airbagům, bezpečnostním pásům a ochraně boků utrpěl vážná zranění hlavy, hrudníku a obratlů, nemluvě o téměř utržené ruce. To je přímo ohromující. Jak mohlo dojít k takovému totálnímu selhání četných bezpečnostních zařízení luxusního vozidla? Vozidla jako Phaeton jsou konstruovaná pro vysoké rychlosti a drsné prostředí, jako jsou dálniční svodidla nebo dokonce mostní pilíře. I tam mají poskytnout řidiči určitou šanci na přežití. Prostředí, ve kterém byl Haiderů Phaeton rozdrcený, se ve srovnání s tím zdá být neškodné. Široko daleko jen měkké cíle. Keře, ploty zahrad, předzahrádky. Phaeton neprorazil ani zdi rodinných domů a po betonových trubkách není nikde ani stopy.
Poslední den před smrtí
10. říjen se v rakouských Korutanech nesl ve znamení oslav. 10. října 1920 se v oblasti východně a jihovýchodně od Klagenfurtu konalo referendum o národnostní příslušnosti této oblasti: většina se rozhodla pro Rakousko a proti Jugoslávii. Od té doby je 10. říjen dnem jednoty Korutan. Ale i tak měli Korutanci stále pocit, že je Vídeň zrazuje a nechává na holičkách. To všechno přispělo ke zvláštní, hrdé a svérázné korutanské mentalitě a ke stále kritickému postoji vůči Vídeňákům. Korutany a jejich vedení se už před 100 lety projevovaly sebevědomě, braly svůj osud do vlastních rukou a prosazovaly svou vůli. Proč by tomu mělo být v dnešní Evropě jinak? Minulost a současnost Korutan se propojila, a možná vyvrcholila právě 10. října 2008. V ten den, po deváté hodině, se na centrálním hřbitově v Klagenfurtu za nejlepšího říjnového počasí už shromáždil početný dav. Je to největší hřbitov v Korutanech. Na 200 hektarech je tu pohřbeno více než 50 tisíc mrtvých. Všude byly kytice, květiny, věnce, hrdé a sebevědomé tváře. Slavnostní tradiční kroje znamenají identitu. Uniformy a zbraně vojenskou statečnost. V 9:30 přijel hejtman Jörg Haider se svým šoférem Friedlem Schagerem ve svém Phaetonu. Po jeho volebním vítězství před 12 dny byly Korutany opět na vrcholu svého vlivu a moci. V Korutanech volil Haiderovu stranu téměř každý druhý člověk. Bylo to skoro tak velké vítězství jako před 88 lety. A zemský hejtman byl korutanským gladiátorem pro nadcházející boje o sestavení vlády ve Vídni. Zástupce vojenského velitele Walter Gitschtaler měl příležitost mluvit s Haiderem při pochodu. Později vzpomínal na ORF 2 14. října 2008:
"Byl velmi motivovaný, plný energie, byl v sedmém nebi, tak jsem ho zažil, kvůli jeho volebnímu úspěchu."
Po návštěvě hřbitova byla na pořadu dne další obvyklá oslava v Landhaushofu v centru Klagenfurtu. Opět dechová hudba, sborový zpěv, mávání vlajkami, tentokrát i mnoho školáků s papírovými praporky. Korutany mají 10. října školní prázdniny. Jörg Haider seděl vedle své matky, která následující den, 11. října, oslavila 90. narozeniny. Další schůzka. Kolem poledne Haider předal vítězi soutěže mladých korutanských zedníků v inauguračním domě v Klagenfurtu ocenění. Vítězem se stává zednický učeň Adrian Pecnik. Ten byl vlastně vždycky na straně Jörga Haidera, jak mladý korutanský Slovinec později prohlásil na kameru ORF. V brzkém odpoledni měl Haider rozhovor v noblesní kavárně Moser-Verdino. Tehdy ještě nemohl tušit, že to byl jeho poslední velký rozhovor. Haider stále trval na odpovědnosti bankéřů za finanční krize:
"Ti, kteří neopatrně nakládají se svěřenými penězi, musí pocítit následky."
Potřebná je přísnější odpovědnost managementu a změna trestního práva.
Haider v tomto rozhovoru dokonce volal po zvláštním soudu pro hospodářské delikty:
"Manažeři, kteří překročí meze, musí být odpovědní svým majetkem. Nejsou chudí, vydělali obrovské částky. Také musí být vyjasněná trestní odpovědnost, pak musí být zavření."
Maraton jednání v Moser-Verdino pokračoval kolem 17:00. Porada skončila nejpozději v 19:00. Haider poslal svého řidiče Friedla Schagera domů. Rakouský krone.at citoval Schagera:
"Celý den jsme byli spolu na cestě. Večer pak řekl, že schůzka ve Veldenu byla zrušená a že pojede do Bärentalu za rodinou. Navrhl jsem mu, že ho odvezl a především umyju auto, ale on mě odbyl mávnutím ruky. V 19:00 jsem do knihy jízd zapsal, že šéf si teď auto převzal sám."
Poslední večer před smrtí
Přesný průběh Haiderova posledního večera je významný. Státní zastupitelství a média tvrdily, že Haider měl při nehodě hladinu alkoholu v krvi 1,8 promile. Přirozeně vyvstala otázka: Kde měl Haider vypít tolik alkoholu. Rozpoutala se ostrá bitva o čas a místo. Kdy a kde byl Haider? Co tam pil? Kdy odtamtud odešel a kam? Verze médií se několikrát změnily. V zásadě existovaly dvě varianty:
A: Haider přišel kolem 21:00 do podniku Le Cabaret ve Veldenu na prezentaci časopisu Blitzlicht Revue. Půl hodiny po půlnoci se Haider rozloučil a odjel přes spolkovou silnici Loiblpass směrem na Bärental, kde jeho matka měla následující den oslavit 90. narozeniny. V 1:15 předjížděl v husté mlze jiné auto a dostává smyk. Podle policejní zprávy naboural Phaeton do dopravních značek, živého plotu, hydrantu a betonového podstavce a po 35 metrech se zastavil na kolech uprostřed silnice.
B: Haider se objevil v Le Cabaret ve 21:45, ale zůstal tam jen do 22:30. Místo toho se náhle ocitl ve 23:15 v hospodě Stadtkrämer, kde s neznámým mladíkem vyprázdní láhev vodky. V 1:05 se podle anonymního svědka potácel ke svému autu a odjel, aby vzápětí havaroval.
Podle všeho byla tato druhá verze zřejmě podstrčená. Řada svědků potvrdila, že Haider v Le Cabaret prakticky žádný alkohol nepožil. Která z těchto dvou verzí je ale přesto správná? Kolem 19:30 byl Haider hostem v Klagenfurtu na otevření restaurace Bem Vindo na Kardinalplatz 7. V té době se v Klagenfurtu konalo slavnostní otevření restaurace Bem Vindo. Bem Vindo je portugalský výraz a znamená vítejte. Majitelem byl Hans-Peter Gasser. Za rohem, v malé postranní uličce, se nacházela jeho gay hospoda Stadtkrämer, kde se prý Haider zastavil pozdě v noci. Podle zpráv se Haider znal s majitelem hospody Gasserem osobně. Gasser se totiž u něj ucházel o místo řidiče, a čtrnáct dní korutanského hejtmana na zkoušku vozil po kraji. Jak víme, práce mu nevyšla, protože řidičem se stal Friedl Schager. Podle číšníků si Haider nic neobjednal a pil jen minerálku, jak později Gasser uvedl v médiích. Totéž platí pro jeho následnou návštěvu zahajovacího večírku nového společenského časopisu Blitzlicht Revue ve veldenské diskotéce Le Cabaret. Svou účast původně zrušil. Koneckonců se mu opravdu nechtělo jet tak pozdě v noci do Bärentalu, kde se v předvečer matčiných 90. narozenin sešla rodina. Pak se ale přece jen kolem 21:45 objevil. I tady to byla rutina. Rozhovory, smích, fotografie, potřásání rukou. Navzdory mediálním výstupům tu máme tři svědky, kteří se s Haiderem na diskotéce sešli.
Svědek Hannes Berger: Dlouholetý přítel
"Jsem ten, kdo ho zná nejdéle v Korutanech, už od studentských let. Byl jsem kuchařský učeň ve třetím ročníku učiliště v Bad Gasteinu, a on už studoval. Se Stranou svobodných nemám nic společného, jsem spíš sociální demokrat, a vždycky jsme se politicky hádali, celých 40 let. Ale jako přátelé. Trochu jsme si popovídali. Byla to docela příjemná událost. Rozloučil jsem se s ním ve tři čtvrtě na jedenáct a domluvili jsme se, že se sejdeme v únoru, až budeme slavit čtyřicáté výročí. Působil na mě opravdu střízlivým dojmem, a to je pro mě otázka. Ani on nic nepil. Všichni mí přátelé mi potvrdili, že tomu tak bylo, takže z mého pohledu byl chladnokrevně střízlivý. Samozřejmě jsem si také kladl otázku, jak je možné, že byl za tak krátkou dobu, od odchodu z Le Cabaret do nehody v 1:15, úplně opilý. Myslím, že to načasování nemůže být správné. Když jsem šel domů, což bylo kolem tři čtvrtě na dvanáct, černý VolksWagen ještě parkoval přede dveřmi sousedního kasina. Takže to, co se říkalo později, není pravda. Nechápu ty verze, které se předkládají: jednak proto, že byl střízlivý, a jednak proto, že tam to auto bylo ještě později, než se oficiálně uvádělo v novinách. A to, že víme, že nebyl alkoholik, ale spíš sportovec, mi nejde dohromady. Překvapuje mě také to, že osoba, která s ním údajně byla, ten mladík ve Stadtkrämeru, se nikdy neobjevil, nic jsme o něm neslyšeli. O ženě, která ho údajně předjela, také nikdo neví, kdo to byl. Mám pochybnosti i proto, že sotva pár hodin nato byla v Rakousku další velká koalice. Netrvalo to dlouho, bylo to domluvené už předem. Bankovní krize, finanční krize, která se odehrává po celém světě, by v Rakousku stála pár bankéřů hlavu. Možná je to všechno náhoda, ale když to sečtu, tak musíte říct, že to byla náhoda, která prospěla spoustě lidem."
Velmi zajímavé svědectví a ještě zajímavější otázky, které si svědek kladl, že?
Svědkyně Susanne Königs-Astnerová: Radní ve Villachu
"Bylo lehce po 21:45 a já jsem vyšla z kabaretu, protože uvnitř se předtím topilo, a stála jsem u baru s jedním známým. Hejtman přišel mým směrem, postavil se mezi mě a kamaráda a pak řekl, že je to tam na něj moc nahlas a že je prostě unavený z těch mnoha návštěv diskoték v posledních týdnech. Tak se zeptal, jestli tam může stát. Tak jsme řekli, samozřejmě. Pak jsem se ho zeptala, co by si dal k pití, protože venku nebyla žádná servírka. Řekl, že by si dal bílý střik z bílého vína. Pak jsem mu šla hledat servírku a ta mu nápoj přinesla, ale on ho vypil jen polovinu. Mně ani mému známému nepřipadal nijak opilý, ani podnapilý. To se pozná u člověka … Nemůžu říct, že bych u něj zaznamenala nějakou alkoholizaci. Hezky jsme si popovídali o práci, rodině a politice. Byl velmi uvolněný, spíše v dobré náladě, takže věděl, že byl teď na velmi dobré cestě. Byl v dobré náladě. Pak se k nám připojil jeden známý a tři čtvrtě hodiny jsme si s ním povídali, spíše soukromě. V podstatě musím říci, a ten večer jsem mu řekla totéž. Bylo příjemné si s ním povídat. Nikdy jsem ho nevolila a nikdy ho volit nebudu, ale velmi si ho vážím za to, co udělal a co přinesl Korutanům. Jsou lidé, kteří politicky smýšlejí jinak, a to mu vůbec nevadilo. Myslím, že se mu to dokonce líbilo, a proto možná zůstal déle, aby ho nikdo nemohl jen tak vysávat. Pak jsme si všimli, že pan Petzner už na něj trochu tlačil, aby odešel, protože s námi mluvil už hodně dlouho. Pan Petzner už za ním stál deset minut a pak v jednu chvíli Haider řekl. Já vám splním ještě jedno přání, už jdu domů, protože moje maminka bude mít devadesátiny. Bylo tři čtvrtě na deset. A tak jsme si všimli, že pan Petzner už jel domů."
Všímáme si opět, kromě střiku z bílého vína, žádná stopa po alkoholu.
Svědkyně Marlies Jostová: Tisková fotografka
"Byl to příjemný večer s mnoha korutanskými celebritami. Doktor Haider dorazil kolem desáté hodiny večer, kdy ho nikdo nečekal. Vlastně to zrušil, a proto byl téměř překvapivým hostem. Shodou okolností jsem se při jeho příchodu nacházela ve vstupním prostoru a on stál celou hodinu a půl po mém boku. Můj manžel si ho fotil. Mluvil s Hannesem Markowitzem, mužským modelem, který pracuje pro různé významné světové agentury, a znali se. Markowitz, který tam byl se svou přítelkyní, mě chtěl Haiderovi představit, ale ten mu řekl. Neobtěžuj se, já znám Marlies déle než ty. Doktora Haidera znám nejméně deset let. Celý večer byl vedle mě, bavil se s nejrůznějšími lidmi. Neměla jsem dojem, že by někde byla stopa po alkoholu. Působil uvolněně, pohodově jako vždycky. V ruce měl láhev šampaňského, ale opravdu ji jenom popíjel. Nikdy jsem ho neviděla opilého. Nikdy, celých deset let. Byl tam Stefan Petzner, byl tam na začátku akce a oba se pozdravili. O Haiderově údajné náklonnosti jsem se dozvěděla teprve tři týdny předtím, a to mě přimělo být trochu pozornější. Pak jsem sledovala, jak se ti dva zdravili, polibkem vlevo i vpravo, a pak Stefan zase odešel. Haider tam stál, byl fotografovaný ze všech stran, můj muž ho také fotografoval. My jsme odešli asi v jedenáct nebo v půl dvanácté, když byl Haider ještě uvnitř. Auto jsme měli v podzemním parkovišti a jeho auto stálo před Le Cabaret. Pak jsme jeli domů a v 5 hodin ráno zazvonil budík v rádiu a my jsme slyšeli zprávy. Haider je mrtvý. Ležela jsem v posteli jako ochrnutá. Neměla jsem k němu nutně blízký vztah, ale ctila jsem ho, vážila jsem si ho. Pro mě byl Haider něčím výjimečný. Říkala jsem si, že to nemohla být pravda, prostě jsem se s tím nedokázala smířit. Nemohla jsem přijmout argument, že Haider byl opilý."
Porovnání svědectví
Hodiny v Le Cabaret uběhly, aniž by Haider zkonzumoval nějaké významné množství alkoholu. Na tom se shodli všichni svědci. Navíc není tak snadné smířit se s uvedenými časy. Podívejme se na příchod a odchod Haidera z diskotéky. Marlies Jostová uvedla, že Haider přišel kolem 22:00 a celou dobu stál vedle ní. Celou hodinu a půl, tedy až do 23:30. Prakticky ve stejnou dobu, ve 21:45, se prý Haider připojil k Susanne Königs-Astnerové ve venkovním prostoru. Na odchodu Haidera z diskotéky se shodují dva svědci. Haiderovo auto bylo viděné před restaurací až ve 23:45. To potvrdil Hannes Berger i Marlies Jostová. Haiderův mluvčí Stefan Petzner se bezprostředně po nehodě nechal slyšet, že jeho šéf opustil Velden před půlnocí. Také podle ORF se Haider vydal na cestu domů krátce po půlnoci. Bylo ale auto, které identifikovali dva svědkové, skutečně Haiderův Phaeton?
Kyvadlové vozidlo
Zdá se být jisté, že Haiderovo auto stálo před Le Cabaret ještě ve 23:45. Bylo to ale skutečně Haiderovo auto? Takových luxusních Phaetonů nejezdí přecejen mnoho. Věřme tomu nebo ne, ale večer 10. října 2008 stály na silnici u Le Cabaret dva černé Phaetony. Černý Phaeton, který toho večera parkoval v odstavném boxu vedle Le Cabaret, nebyl Haiderův, ale limuzína The Shuttle z místního letiště. To potvrdil zaměstnanec Shuttle Jürgen Regitnig. Tento druhý Phaeton stál před kasinem až do 0:50, kdy odjel zpět do Klagenfurtu. Byla to shoda okolností? Zní to spíš jako nějaká detektivka, že? Při oficiálních příležitostech byl kyvadlový Phaeton často zaparkovaný vedle Phaetonu zemského hejtmana a starosty Klagenfurtu. Někdy dokonce v kyvadlovém Phaetonu cestoval i sám Haider. Konkrétně když byl jeho Phaeton v dílně. Skutečnost proto může být tak komplikovaná, že je obtížné rekonstruovat poslední večer zemského hejtmana. Dva svědkové viděli Phaeton ve 23:45, ale majitel diskotéky Egon Rutter řekl něco jiného. 16. února 2009 v televizním dokumentu ATV o Haiderově případu Rutter prohlásil:
"Kdy Haider odešel, se vědělo docela přesně. Konkrétně mezi půl jedenáctou a tři čtvrtě na jedenáct, protože existoval výjezdní lístek z garáže."
Dříve ale média citovala Egona Ruttera, že prý Haider opustil diskotéku až čtvrt hodiny po půlnoci. To Rutter kategoricky popřel, a prý tohle nikdy neřekl. To stojí za povšimnutí. Poprvé Rutter tvrdil, že Haider opustil diskotéku čtvrt hodiny po půlnoci. Citovaly ho rakouské noviny Heute. Uplynulo čtvrt roku, a najednou, podruhé, Rutter tvrdil, že podle parkovacího lístku Haider odjel mezi 22:30 až 22:45. Najednou se po 3 měsících vynořil parkovací lístek z garáže. Parkovací lístek měl sloužit jako neprůstřelný důkaz. Problém je v tom, že parkovací lístek ale jako důkaz předložený nebyl. Egon Rutter o něm mluvil jen z doslechu. Navíc by se o takovém dokumentu, který by podporoval oficiální verzi, jistě zmínilo státní zastupitelství a policie. Jenže ani ty se o parkovacím lístku nezmínily. Sebejisté tvrzení Ruttera na ATV o Haiderově odjezdu mezi 22:30 až 22:45 je tedy bezcenné. Navíc na parkovacím lístku je přece uvedený přesný čas, ne bajvoko, něco mezi. Máme tu snad příklad svědka, který změnil svou verzi podle pozdější žádoucí lži? Aby zapadla do připraveného scénáře? Představme si takové události jako ladění orchestru. Na samotném začátku je orchestr ještě nesladěný, jsou sem tam slyšet skřípavé tóny nástrojů, které nesedí. Legenda příběhu není do precizovaná a choreografie není synchronní. Později se všechny mouchy vychytají, tóny nástrojů orchestru se doladí, a všichni najednou hovoří stejným jazykem. Učebnicový příklad takového dolaďování byl svědek Egon Rutter. Ten zpočátku hovořil o tom, že Haider odjel před půlnocí. Orchestr ještě nebyl vyladěný. Po 3 měsících už ale najednou hovořil o čase 22:30. Orchestr se už doladil, dirigent znal dobře svou práci. Proto, když chceme studovat podobné události, je většinou pravdivější bezprostřední čistá voda ze studánky, než pozdější přefiltrovaná voda z kohoutku, která předtím protekla kdejakým tajným, agenturním potrubím. Máme tu tedy dva naprosto stejné Phaetony. Stejná barva, stejné datum a čas, stejné místo. Jaký Phaeton ve skutečnosti Haider ten večer použil? Nebyl mu podstrčený druhý, kyvadlový Phaeton? A nebyl už tento druhý Phaeton připravený, aby v příhodný okamžik selhal?
Závěr
To je konec první části Vražda Jörga Haidera, co uslyšíte ve druhé epizodě? Zaměřím se na rozpory v oficiální opilecké historce, kterou šířila masmédia. V měsících Haiderova atentátu se také v Korutanech rozmohly případy omamných kapek přidávaných tajně do nápojů v restauracích. Většinu druhého dílu se ale budu věnovat nehodě. Nebojte, nepůjde o nudný výklad. Ale přesný průběh nehody byl známý trochu moc rychle. Samotný řidič byl trochu moc mrtvý. Auto bylo také trochu moc poškozené. Budu nabízet logická vysvětlení nehody a zaměřím se také na balistiku a zákony koule a kulečníku. Tedy prostá fyzika a matematika, které nelze oklamat. Jakou roli v nehodě hrály airbagy? A co jediná svědkyně nehody, jejíž jméno bylo držené jako nejvyšší státní tajemství? Mohla být ve střeše vozu umístěná miniaturní bomba? A co ovládání vozidla na dálku telefonem? Podívám se také na cílené ničení Haiderova posmrtného obrazu a na demonstraci nehody jako síly moci.