Druhý díl tohoto pořadu se zaměřuje na zajímavou souvislost mezi polární září a planetou Zemí. Úvodní část nám připomene, co jsme se dozvěděli v minulém díle a připraví nás na nové informace. Následně se pořad hlouběji zabývá Zemí jako energetickým dynamem. Odhaluje, jak Země sama produkuje energii a jaký je její vliv na polární záři. Zároveň se podíváme na pozadí energetické revoluce, která souvisí s hledáním nových způsobů získávání energie. Jedním z témat, které si v tomto díle připomeneme, je studená fúze. Zjistíme, jak se tato kontroverzní technologie oživuje a jaké jsou důkazy, které ji podporují. Pořad také poodhalí tajemství, které se vztahuje k výzkumu studené fúze a jejímu přísně tajnému charakteru. Dále se pořad zaměří na současnou situaci studené fúze a zmapuje její ekonomické dopady. Dozvíme se, jak se tato technologie vyvíjí a jaké jsou její potenciální důsledky pro energetický průmysl a ekonomiku obecně. Na závěr se pořad věnuje otázce volného trhu a volné energie. Diskutuje o tom, jak by volná energie mohla ovlivnit trh a jaké jsou vlivy energetické lobby na její rozvoj a přijetí. Druhý díl tohoto pořadu nám tak poskytne hlubší vhled do problematiky volné energie a studené fúze. Spolu s důkazy a úvahami o energetické lobby nám pomůže lépe porozumět potenciálu a výzvám spojeným s těmito novými energetickými technologiemi.
Stručně zrekapituluji, co jsme slyšeli v první epizodě. Vypravil jsem se do dávné minulosti, kde musíme vždycky začít. Právě historie nám poskytuje klíč k odemknutí mnohých odpovědí, tajemství a záhad. Tyto záhady ovšem přestanou být záhadami, když si pro ně dojdeme do historie. Začal jsem špičkovou technologií starověku, konkrétně antikytherským zařízením. Pokračoval jsem starověkou ponorkou, další fascinující částí historie. Koncept ponorky není výmyslem až moderní doby. Starověký Egypt ale také disponoval technologií pro zvětšování, tedy současnou lupou. Jak je možné, že se až dnes pod lupou našly mikroskopické řezby například na rukojeti slonovinového nože? Pak jsem se vypravil na ostrov Pharos, kde obrovským jasným světlem zářil obrovský maják, jeden ze sedmi divů světa. Odkud čerpal tak velké množství energie a jak by se taková energie dopravovala na vysoký maják? To už souviselo s elektrickou energií ve starověku. Stejně jako bagdádská baterie a další zmínky o elektrické energii ve starověku. Lidé dříve získávali volnou energii, která byla nekonečná. Ocitl se také Nikola Tesla na prahu takového znovuobjevu? Proč bylo možné získávat nekonečné množství volné energie ve starověku, ale dnes to najednou nejde? Musíme mít dráty a kabely, abychom energii získali? Ano, solární, vodní nebo větrná energie existuje, ovšem stále jde o zisky korporací a agendu, nikoli volnou a čistou energii jako takovou. Právě Nikola Tesla zřejmě stál na prahu získávání elektřiny z éteru. Pak jsem se podíval na Měsíc, který je stále více popisovaný jako zásobárna pro novou energii, speciálně pro těžbu helia-3, které u nás na Zemi nemáme. Proč, to jsem vysvětlil v minulém díle. Zaměřil jsem se také na vodu v asteroidech, protože vesmír je vody doslova plný. V souvislosti s vodou jsem se zaměřil na další otázky. Zaznamenává voda témata našich myšlenek a pocitů? Tančí krystaly vody na Mozarta a rozpadají se při poslechu heavy metalových textů? Může voda odrážet sílu lásky a zrcadlit účinky vděčnosti? Tyto otázky jsem ilustroval na pozadí fascinujících objevů.
Země jako energetické dynamo
Mohla by nám planeta Země ukazovat způsob, jak získat čistou a volnou energii? Nabízí nám planeta Země pomocnou ruku, ale my ji zatvrzele odmítáme? Jistě excentrická myšlenka, ale Nikola Tesla by s tím jistě souhlasil. Vezměme si například polární energii. Nádherné divadlo barevných světel, které barví noční oblohu v severních a jižních zeměpisných šířkách. Hodnoty polární záře naměřené ve Van Allenově pásu se pohybují kolem 3 milionů megawattů. To je čtyřikrát více energie, než se spotřebuje v Americe v době nejvyšší letní spotřeby. Lze atmosférické podmínky použít jako zdroj energie? Někteří si myslí, že ano. Aljašští obyvatelé začali zkoumat možnost využití energie z těchto ohromujících nočních projevů, nám známých jako polární záře. Přesto jsou šance na využití této téměř okultní síly mizivé, pokud nedojde k převrácení pohledu na pozemskou mechaniku. Musíme vědět, odkud polární záře přicházejí, než se pustíme do zajímavé činnosti zachycování jejich energie pro potřeby lidstva. Pokud měl Ray Palmer pravdu, pak tyto mihotavé ohňostroje polární oblohy nepocházejí z nebeských výšin, ale ze samotných útrob Země. Ray Palmer, zakládající redaktor časopisu Fate prohlásil:
"Naše nedávná družice ISIS potvrdila, že energie, která způsobuje polární záři, proudí vzhůru ze severního pólu, a nikoli dolů z vesmíru, jak se dříve domnívali vědci."
Dnešní vědecká bašta by nás chtěla přesvědčit, že polární záře jsou vyvolávané vzdáleným Sluncem. Oficiální vysvětlení je následující:
"sluneční částice, které uvíznou v magnetickém poli naší planety, narážejí do atmosférických plynů a způsobují jejich záři."
Ale může to tak být? Je dobře známo, že plyny zemské atmosféry se vyskytují pouze v molekulární formě, zatímco polární záře jsou často atomární. Tedy atomární dusík, atomární kyslík a tak dál. Odkud se tato atomární energie bere, jestliže, jak vědci zjistili, běžná sluneční energie nemůže tyto čáry, tedy polární záření, vyzařovat? Na pomoc přichází věda a nový druh vysokoenergetické částice (pocházející ze Slunce). Sluneční vítr. Slunečnímu větru byl přiřazený obtížný úkol tlačit polární záře směrem k polárním oblastem Země, a tedy vynechat všechny ostatní zeměpisné šířky. Postavme to na hlavu a podívejme se, nakolik měl Ray Palmer pravdu. Změňme směr této polární energie a nechme ji v noci vycházet ze středu Země. Tento mocný proud, vlastní motor nebo dynamo Země, tak dokončí svou okružní cestu tím, že vyjde ze severního pólu v ohnivých plamenech, které se nazývají borealis. Představme si to. Zemské těleso ve dne vdechuje a v noci vydechuje. Severní pól přitom slouží jako hlavní průduch, žlab pro mocné zemské výtoky. Pozorovatelé, jako například americký fyzik William Corliss, opatrně připouštějí, že některé polární záře mohou představovat pomalé vybíjení pozemské elektřiny do horních vrstev atmosféry. A tak to je. Pryč od Země, do atmosféry, tryská, vystřeluje ven a je nabitá blesky volné energie. Corliss dále poznamenává, že tyto proudy, které vytvářejí polární záře, jsou doprovázené podobnými proudy v zemské kůře. Tentýž badatel se pozastavuje nad záhadnými pozorováními, která spojují polární záře se zemětřesením a zářemi na vrcholcích hor. Tato pozorování ale nejsou tak záhadná, jakmile připustíme pozemský původ polární záře. Severní a jižní pól nejsou v žádném případě jedinou únikovou cestou pro volnou energii, která po západu Slunce prochází srdcem planety a vrací se zpět do atmosférického dynama. Například jev obecně známý jako záře And, který se vyskytuje také v Alpách, Skalistých horách a podobně. Tento jev zahrnuje jasné záblesky barevného světla vyzařované z horských vrcholů a vystřelované velkou rychlostí vysoko na oblohu. Tento jev je někdy viditelný stovky kilometrů daleko. Existuje také nápadná podobnost mezi těmito světelnými jevy a zemětřesením. Britské studie ukazují jasnou souvislost mezi těmito světelnými projevy a přítomností tektonických zlomů. Například těsně před velkým zemětřesením v San Francisku v roce 1906 se nad úpatím hor a bažinami objevily vysoké modré plameny. Existuje nápadná podobnost nejen mezi polární září a září And, ale také s dalšími světelnými jevy. Například mořskou fosforescencí, sopečnou září, spontánními pozemskými požáry a světly z bažin, jako jsou strašidla a bludičky. Pustiny, bažiny, a dokonce i hřbitovy vytvářejí jevy zajímavě podobné polárním zářím. Tato hravá fosforeskující světélka, která magicky vystřelují v noci nad bažinatou krajinou, jsou popisovaná stejně jako polární záře. Přízračnost světélek z bažin se shoduje s přízračnými závoji polárních září. A stejně jako polární záře se i tato světélka bludiček v bažinách objevují pouze v noci. V pohádkách se setkáváme s motivem svítícího kapradí s léčivými účinky, které vyrábí světlo také v noci. Jaká zemská vitalita tohle všechno způsobuje? Jaká zemská energie se za tím skrývá? Žádné z těchto zázraků bychom nemohli mít, kdyby sama Země neměla specifickou noční energii, o které lidská věda dosud ani nesnila. Konvenční věda tyto světelné jevy přičítá lomu od světel aut, i když tyto jevy vznikly ještě před vynálezem automobilů. Nebo je svádí na zemní plyn, i když světélka z bažin hoří chladem, jsou tedy studená. Nebo se odvolává na starou známou věc, kolektivní halucinace. Přesto jsou záhadné zemské záře skutečné a jejich spektrální kvalita bezchybně napodobuje polární záře. Tyto velkolepé vize se objevují pouze v noci. Nejsou to hříčky přírody, jsou součástí přírody. Součástí stejného velkého plánu, který nám dává den a noc. Jsou obdařené všemi zvláštnostmi polární záře, která je v bohatém množství chrlená z hlavních průduchů planety, severního a jižního pólu. Všechno, co vyvěrá z noční země, je poznamenané stejnou neúprosnou silou, která vystřeluje polární záři vysoko na oblohu. Jako sopečný popel, který je vymrštěný 30 km do stratosféry. V těchto ohromných světlech Země rozpoznáváme známé pigmenty barevných polárních září. Zelenou, žlutou, modrou, červenou. Sirný a ozonový zápach polárních září je také dokonale podobný zápachu sopek, zemětřesení nebo světel nad bažinami. Síla, která obklopuje Zemi, a polární výspa, která je její noční stranou, je skutečně velmi blízká naší atomové energii. Mimořádný žár nitra sopečných fontán vypovídá o atomové energii. Stejně jako piezoelektrický efekt zemětřesení. Žhavost a raketová rychlost světelných duchů a záhadných ohnivých koulí také naznačují volnou energii. Modrá záře, která je tak často spojovaná se světly Země, může skutečně pocházet z chemie atomárního dusíku. Stejně jako modré polární záře. A pokud vlnové délky polární záře odpovídají kyslíku v jeho atomární formě, odpovídá tomu i noční světlo vzduchu. Pochází světlo z horních vrstev atmosféry, jak učí věda? Možná je to jemný a rozptýlený dech planety, který tiše vyvěrá ze země od soumraku do úsvitu. A opět hledejme odpovědi v dávné historii, se kterou jsem začal. Jeden Seveřan ze 13 století spekuloval, že polární záře v noci vyzařuje světlo, které bylo ve dne pohlcené. Skandinávský folklór trvá na tom, že polární záře pochází z mořských hlubin. Eskymáci vyprávějí o polárních zářích tak nízkých, že zabíjely lidi. Máme jejich lidovou vědu zavrhnout jako pověru? Mnozí sní o tom, že budou čerpat energii zdarma z magnetického obalu Země. Bohužel, jen málokdo se nechal zahřát tajemstvím polární záře. A protože polární záře jsou romantizované jako závan z vesmíru. Komentáře k nim se pohybují od sentimentálních dogmat až po vědecká dogmata. Věda mlčí k jednoduché otázce, proč jsou polární záře pouze v noci. Proč se nemohou, stejně jako duha, objevit kdykoli? Spí sluneční vítr ve dne? Nebo měl Ray Palmer nakonec pravdu, když nás upozorňoval na onu noční energii, která proudí vzhůru od severního pólu? Přírodní země přijímá svou energii ve dne a v noci vyzařuje svůj silný magnetický tok. Je to anomální (a tedy pod rozlišovací schopnost vědy)? Máme tato světla, zvuky, pohyby, vůně, plameny, vlny a rozruchy naší dynamické planety vykázat na okraj vědy, aby si tam odseděly svůj trest? Nebo je to něco, na pokraji čeho stál Nikola Tesla? Objev volné energie, o kterou není zájem, protože by se na ní už nedalo vydělávat? Vždyť náznaky energie jsou všude kolem nás. Gejzíry vytápějí islandské město Reykjavík. Obrovské přírodní galerie parních lázní vytápějí města v Antarktidě horkou podzemní vodou. A polární záře, jeden z divů světa, velká světelná show na obloze, se může stát ještě větším divem, pokud bude její úžasná síla využitá pro dobro lidstva. Ukazuje nám tím planeta Země, jak lze získávat volnou energii, zatímco my stále umanutě odvracíme zrak? Je to test naší inteligence, vyspělosti a pokroku, který nám matka příroda uchystala, a který máme teprve rozluštit? Boucháme kolem sebe jako golemové termonukleárními a vodíkovými pokusnými bombami, zatímco v pokorném tichu bychom toto jemné volání matky Země vyslyšeli?
Pozadí energetické revoluce
Od 30 let minulého století je známo, že zdroj energie Slunce je jaderná fúze lehkých atomových jader. V roce 1939 publikoval německý vědec Hans Bethe přelomový článek Energy Production in Stars, ve kterém vysvětlil principy jaderných reakcí ve hvězdách. Završil tak snahu o pochopení zdroje sluneční energie trvající od počátků lidské společnosti. Bethe za to v roce 1967 získal Nobelovu cenu. Velmi horké vodíkové plazma tvořící Slunce poskytuje dostatek energie vodíkovým jádrům, aby se slučovala na jádra helia, a tím uvolňovala sluneční energii. Podmínky na Slunci jsou ale zcela odlišné od podmínek na Zemi. Proto řada lidí pochybovala a pochybuje dodnes, že je možné fúzní energii uvolňovat i v pozemských podmínkách. Od té doby ušel fúzní výzkum velký kus cesty. Je ovšem naivní se domnívat, že získání neomezeného zdroje levné a čisté energie je snadné. Fúzní vědci musí spoutat fúzní plazma a přiblížit se podmínkám panujícím v jádru Slunce. Říká se, že Nikola Tesla objevil technologii, jak se napojit na éther a poskytovat neomezenou energii všem, kdekoli a kdykoli. Lodí, autem nebo letadlem bychom mohli cestovat zdarma díky jednoduchému přístupu k magnetické energii přírody, která je všudypřítomná. Říká se také, že tato ¨volná energie nebyla povolená pro všechny kvůli našemu kapitalistickému systému chamtivosti a nadvlády těch, kteří jsou u moci. Do třetice se také říká, že technologie volné energie z éteru byla zničená a pohřbená. Místo toho byla znovu zavedená stará technologie, jako jsou kabely a dráty k distribuci energie a k dosažení slušných zisků vybraných korporací. Co je na tom pravdy? Existuje skutečně volná energie? Chrání vlády zájmy současných zdrojů energie na úkor celé společnosti? Není to už přepečené a overkill? Téměř nikomu není známo, že svět už dlouho stojí na pokraji revoluční technologické změny ve způsobu získávání a využívání energie. Klíčem je zajištění levné a vydatné energie. Jak toho dosáhnout na Zemi, když vesmír je pro nás stále daleko? V březnu 1989 oznámili dva elektrochemici, Martin Fleischmann z University of Southampton ve Velké Británii a Stanley Pons z University of Utah (Fleischmannův někdejší student), elektrochemický proces, který se jevil jako nízkoenergetická jaderná reakce. Reakce uvolnila určitou formu jaderné energie. Nazvali ji studená fúze. Bez tepla a tlaku, pomocí jednoduché elektrolýzy, mohli generovat nadbytek… Podařilo se získat ze zařízení více energie, než bylo potřeba k jeho provozu. To je v rozporu s ortodoxní teorií, která tvrdí, že k dosažení takzvané horké fúze je třeba obrovského tlaku a vysoké teploty, aby se uvolnila energie atomu. Fyzikální instituce předtím strávila 50 let a investovala několik miliard dolarů, aby tohoto cíle dosáhla, ale celou dobu nedosáhla na nadbytek elektřiny. Najednou jim bylo řečeno, že to lze provést na kuchyňském stole pomocí levného přístroje, který zná každý student prvního ročníku chemie. Okamžitá zdrcující vědecká reakce zněla: Nemožné. Většina vědců se arogantně domnívala, že už o fyzice věděla všechno. Prohlásila studenou fúzi za podvod. Namísto nezaujatého zkoumání téměř bez výjimky prominentní vědci objev okřikli. Pons a Fleischmann utekli do Francie. Konvenční věda a masmédia se postaraly o to, aby byl jejich objev zesměšněný. Stejně jako u Nikoly Tesly, i tady hrály roly peníze. Samozřejmě se to neprovádí tak, že se jentak rozdají peníze za mlčení. Chytré, nebo spíše vychytralé financování znamená, že vybrané projekty podpoříme, zatímco nežádoucí nepodpoříme, čímž je prostě vyhladovíme. Dnešní věda je služebnicí státu a podniků a je na nich závislá, pokud jde o financování a další druhy podpory. Oni rozhodují a věda tančí podle jejich melodie. Stát má zdaleka největší podíl. Zaměstnává zástupy vědců v nesčetných organizacích a laboratořích. Také financuje základní výzkum, jakož i výzkum a vývoj prováděný think-tanky a průmyslem. Výsledkem toho všeho je spousta zkrocených vědců namísto ušlechtilých nespoutaných badatelů. Jejich úkolem je nikoho nenaštvat, udělat na šéfa dobrý dojem, ochránit své organizace před právními nebo jinými škodami, rozvíjet svou kariéru a rozšiřovat své organizace. Pro mnohé z nich je to také zajištění lukrativních patentů z výzkumu podporovaného našimi veřejnými penězi. Takové prostředí zrovna neprospívá otevřenému bádání a volnému sdílení výsledků. Situace se ještě zhorší, když se do ní zapojí obchodní tajemství, patentová ochrana a podobně. Tisíce fyziků byly závislé na federálním financování programů horké fúze a fyziky vysokých energií. Studená fúze tok finančních prostředků ohrožovala. Reakce médií byla neuvěřitelná… okamžité odmítnutí a bezmyšlenkovitý výsměch. Pro ilustraci uvedu několik masmédií:
NEW YORK TIMES, 30 dubna 1989: "Jedním slovem, je to odpad."
Reportér televize NBC Bazell: "Vím, co je možné a co ne… Myslím, že je to snůška nesmyslů."
Redaktor NATURE John Maddox: "Milník v dějinách zábavy."
Redaktor časopisu NATURE David Lindley: "Prasata nemají křídla."
Deník TIME: "Nemyslím si, že tato data mají nějakou cenu."
Samozřejmě i česká masmédia si tu a tam přihřívají svou polívčičku. Idnes tvrdí, že studená fúze je jasně vyvráceným vědeckým mýtem. Pro dokumentování takového prohlášení uvedla příklad amerického milionáře Thomase Dardena. Jeho společnost Industrial Heat prý jako na běžícím páse nakupuje patenty spojené se studenou fúzí. Pochybuji, že placení pisálkové z Idnesu mají lepší informace než američtí milionáři. Naopak si myslím, že Thomas Darden zatraceně dobře ví, co dělá. Na rozdíl od pisálků v Idnesu s pravidelnou výplatou, si Darden musí své miliony dolarů vydělávat. A je jistě opatrný, aby se mu peníze nerozkutálely. Idnes se také podivuje nad tím, že podíly v Industrial Heat koupil třeba herec Brad Pitt nebo vdova po Stevu Jobsovi, Laurene Powell Jobsová. Dokonce i Google dal v roce 2015
skupině třiceti vědců z několika významných amerických laboratoří 10 milionů dolarů na výzkum všech možných aspektů studené fúze. Dokonce italský ropný gigant ENI investoval 50 milionů eur do podpory projektu fúzního reaktoru, který vznikl na slavné americké technické univerzitě v Massachusetts. Proč by to všichni dělali? Na Idnesu se museli také řádně vysmát Martinu Fleischmannovi i Stanleymu Ponsovi. Bez toho by to nemělo ten správný šmrnc. Jak ale předvedu v příslušné kapitole, jejich pokus zopakovali vědci po celém světě, přičemž se díky experimentům podařilo vlastnosti mnohonásobně vylepšit. Ovšem pisálkové musejí pravidelně publikovat zesměšňující narativ, aby se studená fúze nezakořenila jako seriózní věda. Nebo aby ji někdo, proboha, nezačal dokonce zkoumat. Atentát na Johna Kennedyho, přistání Američanů na Měsíci, 11. září nebo Covid-19 se prostě nesmí zkoumat. Každý slušný člověk od toho dá přece ruce pryč. Na to je uživatelská příručka servilních masmédií, která nám jako jediná sdělí, jak to bylo. Tato kategorická zesměšnění musíme zkoumat ještě z hlubšího pohledu. Takovou negativní reakci masmédií lze vysledovat u prominentních vědců pracujících na vládních výzkumných fondech. Vědečtí reportéři, neměli ani dost moudrosti, ani dost odvahy, aby se sami těchto vědců ptali. Americké ministerstvo energetiky tehdy jmenovalo ze svého poradního sboru pro energetický výzkum panel pro studenou fúzi. Jeho spolupředsedou se stal profesor John Huizenga z Rochesterské univerzity. V listopadu 1989 tento panel vydal zprávu, která byla všechno, jen ne nestranná. Panel nenašel žádné přesvědčivé důkazy o nadbytku tepla. Tvrdil, že tento proces je v rozporu s veškerými poznatky o jaderných reakcích získanými v poslední polovině 20 století. Panel nedoporučil žádné konkrétní následné kroky a doporučil, aby se jakákoli práce uskutečnila v rámci současného systému financování. To je mimochodem skvělý způsob, jak zničit další práci. Taková intenzita nepřátelství masmédií naznačuje, že studená fúze zasáhla citlivý nerv. Řekněme sami, zasluhoval by si naprosto bezvýznamný objev řadových vědců tak výsadní místo v největších globálních korporátních médiích? Zabývají se velké mediální domy kdejakým nepodstatným objevem tak mohutně? Jistě, že ne! Pohled na svět fyziky byl otřesený. Pokud měla studená fúze pravdu, teoretická struktura fyziky byla chybná, a to velmi chybná. Od roku 1989 se fyzikové vysokých energií horečnatě předháněli v prohlášeních, že studená fúze je nemožná, blud, podvod, a prostě špatná věda. Poukazovali zejména na počáteční velký počet neúspěšných duplikací. Pozoruhodné bylo, že se vždycky odvolávali na práci z let 1989 až 1991, kdy se objevily potíže s duplikací. Potíže byly zejména s platinopaladiovými elektrodami, protože některé druhy fungovaly dobře, jiné ne. Objevily se také problémy s povrchovými vadami. Tento negativní přístup se z velké části týkal pouze Ameriky a Velké Británie. V Japonsku se v roce 1991 věnovala studené fúzi asi 2 % rozpočtu na horkou fúzi. Ve Spojených státech žádný. V Indii pokračoval široce založený program studené fúze v rámci Indické atomové rady. V Rusku bylo navzdory neklidné době ve 4 letech 1991 až 1995 přiděleno dvaceti laboratořím na výzkum studené fúze asi 15 milionů rublů. Chybou, které se dopustila fyzika vysokých energií, byla snaha o potlačení. To vyhnalo výzkum do soukromého sektoru, kde ztratili možnost kontroly. Kdyby práci financovali z vládních prostředků, mohli se pokusit o utajení a potlačení prostřednictvím vládního aparátu a tak pohřbít projekt na věčné časy. Alespoň v Americe. Jejich spěch s ochranou financování horké fúze přesunul vývoj do soukromého sektoru.
Oživení studené fúze
Čím zásadnější je objev a čím životně důležitější jsou ohrožené zájmy, tím horší je zpětný ráz. V tomto střetu hrají významnou roli média, vědecká i masová. Právě tady se často vyhrává nebo prohrává reputace a vědecké bitvy, a proto je tak důležité kontrolovat, kdo, co a kde zveřejňuje. Mediální útok byl téměř úspěšný. Studená fúze byla také téměř zničená. Pons a Fleischmann byli vyhnaní z Ameriky do Francie, do laboratoře financované Japonskem. Fyzik za fyzikem prohlašoval, že jde o podvod, a média tyto výroky poslušně papouškovala. Nedostatek finančních prostředků a tlak kolegů udržovaly mnoho vědců v nevědomosti a ani dnes se o úspěchu příliš neví. Po celém světě se nezávislí vědci podívali na celou věc znovu. Vzniklo několik nízkorozpočtových časopisů, včetně časopisu FTIR, které sledovaly nové vědecké práce. Dokonce i v rámci americké vlády přetrvávaly otázky. Práce v malém měřítku pokračovaly v americkém námořnictvu v China Lake v Kalifornii, v NASA, v Clevelandu, v Národní laboratoři Los Alamos a jinde. Velmi pomalu se nová práce vyplácela, ale zůstávala nezveřejněná. Oficiální stanovisko amerického ministerstva energetiky zůstávalo stejné. Ministerstvo oficiálně odmítalo financovat jakékoli pracovníky, kteří se o studenou fúzi byť jen zajímali. První studie byly neúspěšné, ale postupně přišlo dost pozitivních výsledků, aby se práce udržely při životě. Zjistilo se, že podstatné jsou povrchové vlastnosti elektrod. Elektrody musí být čisté bez povrchových vad. Pak se postupně začala ukazovat pravda. Významné laboratoře zopakovaly metodu Ponse a Fleischmanna, další se zabývaly polovodičovými zařízeními a různými materiály elektrod. Mnohé z původních závěrů se znovu potvrdily. Studená fúze vyvinula varianty, byla opakovatelná a byla schopná generovat přebytečné teplo, které bylo možné přeměnit na nízkonapěťovou elektřinu. Palivem byla voda. Někdy se do elektrolytu přidávala sloučenina jako uhličitan draselný, aby se zlepšila vodivost. To je vše. Neskutečná jednoduchost sama. Po roce 1994 přicházela klíčová potvrzení jedno za druhým. Nejvýznamnější z nich oznámil v roce 1995 představitel amerického námořnictva. Významné proto, že americké námořnictvo má vynikající pověst předního výzkumníka. Klíčovou osobou byl David Nagel, vedoucí laboratoře pro vědu o kondenzovaných látkách a záření v americké Námořní výzkumné laboratoři ve Washingtonu D.C. David Nagel přednesl přednášku na dlouholetém zasedání Filosofické společnosti ve Washingtonu 20. října 1995:
"Studená fúze je dnes vědci i veřejností ignorovaná, opovrhovaná a dokonce zesměšňovaná. Je to způsobené řadou chyb vědců a vlády, a neochotou redaktorů časopisů, magazínů a novin věnovat tomuto tématu pozornost. Vláda se dopustila chyb. Chybovala však proto, že důvěřovala svým poradcům. Neobviňujeme vládu, obviňujeme sebestředné a uzavřené poradce. Doufejme, že se vláda poučí a bude si své poradce vybírat pečlivěji. Úřad pro námořní výzkum byl po léta v čele výzkumu. Dr. Edmund Storms z Národní laboratoře v Los Alamos se intenzivně zabýval studenou fúzí. Přesto se vláda spoléhá na poradce, kteří nikdy neprovedli jediný experiment, ani nebyli svědky žádného experimentu nebo jej nehodnotili."
David Nagel ale nebyl jediný, protože se před ním i po něm začla vynořovat další významná pozitivní hodnocení. Například Shell Oil. Její pracovník Dufour ze společnosti Shell Research ve Francii přednesl na páté mezinárodní konferenci o jaderné fyzice kondenzované hmoty příspěvek číslo 604. Zjistil až sedm wattů přebytečného tepla. Mimochodem účel této konference je zajímavý. Vědci na této konferenci zkoumají jevy, které se podobají jaderné fúzi, ale probíhají při mnohem nižších teplotách. Tradičně jsme zvyklí na jadernou fúzi jako proces, který se odehrává ve slunečním jádře nebo ve vodíkových bombách. Tato konference se zaměřuje na možnost, že jaderné reakce mohou probíhat i při pokojových teplotách a v materiálech, se kterými se běžně setkáváme. Právě zde zástupce Shell Oil vystoupil se svým objevem.
S dalším výzkumem přišla společnost Amoco Production. Společnost vydala zprávu T-90-E-02 s datem 19. března 1990. Několik experimentů přineslo 30procentní zisk energie za dobu trvání experimentu dvou měsíců. Test byl opakovaný. Druhá skupina experimentů také přinesla 30procentní přírůstek energie.
Dále přišla společnost Bechtel Corporation. B. Klein ze společnosti Bechtel Corporation zkoumal ekonomiku studené fúze a dospěl k závěru, že generátorové jednotky pracující s výkonem 10 až 20 kW budou motivovat uživatele energie k postupnému odpojování od energetických sítí. Vývoj se tehdy týkal výhradně jednotek o výkonu větším než 10 kW.
S dalším objevem přišla francouzská komise pro atomovou energii spolu s Centrem pro studium a výzkum elektrochemie a materiálů (CEREM). CEREM se zaměřuje na elektrochemii a materiálový výzkum ve vztahu k jaderné energii a alternativním zdrojům energie. Francouzský vědec Lonchampt a kolegové pomocí metody Ponse a Fleischmanna vyvinuli 150% přebytku tepla.
S dalším výzkumem přišla Národní laboratoř Los Alamos v Americe. Dr. Edmund Storms se intenzivně zabýval studenou fúzí, zejména povrchy elektrod. Četné výsledky byly také velmi slibné, ale bohužel se mě nepodařilo dohledat bližší specifika.
Další objev přinesl Výzkumný ústav pro elektrickou energii (EPRI). 6. srpna 1996 vydal zprávu číslo 104195. Byl pozorovaný nadměrný výkon od několika procent do 350%.
Ve stejném duchu se nesl i objev samotné NASA. Lewisovo výzkumné středisko v Clevelandu vydalo technické memorandum číslo 107167. Nadměrné teplo 6 až 68%.
Také vojenské středisko China Lake pro letecké operace amerického námořnictva nezůstalo pozadu. Přineslo rovněž důkazy o nadbytečném teple, zvláště zřetelné při použití palladia pro katody. Sedm z osmi článků produkovalo 30 procent nadbytečného výkonu.
S velkým objevem a pokrokem přišel chemický inženýr Dr. Leslie Case. V květnu 1998 Case oznámil, že už 6 let pracoval na katalytické studené fúzi a čekal na udělení patentu. Caseův katalytický článek byl osvědčeným, spolehlivým generátorem nadbytečného tepla, jednoduchý a levný, cituji:
"Proces je jednoduchý: zahříváme palladium, a aktivujeme uhlík v plynném deuteriu, tedy těžkém vodíku. Žádná elektrolýza. Generuje spolehlivý přebytek tepla při teplotách vyšších než studená fúze 150°C až 250°C."
Caseův mezinárodní patent nese číslo WO 97743768, a byl zveřejněný 20 listopadu 1997. Caseův katalytický článek se zdá být zdaleka nejužitečnějším zařízením pro studenou fúzi… a Case tuto technologii plně zveřejnil.
Tyto výsledky zvrátily situaci. Vláda a ti, kteří zůstali u studené fúze, si uvědomili, že studená fúze je skutečná.
Na tyto pozitivní výsledky upozornily důvěryhodné autority. Slavný futurolog Arthur C. Clarke se v rozhovoru pro časopis Discover v květnu 1997 vyjádřil jednoznačně na jeho podporu. Několik let předtím Clarke ve svém projevu na semináři vyšších důstojníků logistiky v pacifické oblasti v březnu 1993 informoval vyšší spojenecké důstojníky o tomto potenciálu:
"Je už mimo vážnou pochybnost, že z vodíku se neznámou reakcí vyrábí anomální množství energie … ."
Později v roce 1998 vydal Gerald Celente, zakladatel známého Trends Research Institute, knihu Trends 2000. Celente byl také jednoznačný. Novou energetickou revoluci založenou na studené fúzi označil za největší investiční příležitost 21 století. Na straně 304 pod nadpisem Nekonečná energie Celente označuje nové palivo, které má pohánět ekonomiku, jako vodu, vzduch a slunce a dodává:
"Příslib volné energie, který vizionáři slibovali v posledních desetiletích 20 století, se naplní v prvních desetiletích století jednadvacátého."
Cituji z knihy dále:
"Nejslibnější z těchto [technologií] byla studená fúze neboli nová vodíková energie, objevená v roce 1989. Šlo o relativně jednoduchý proces, který ale vědce zmátl."
Celente poznamenal na straně 306, že i když američtí kritici křičeli podvod, ve východní Evropě se vyráběly skutečné komerční topné jednotky pomocí procesu, který s původním objevem jasně souvisel. Celenteho závěr zněl:
"Energetická revoluce bude největší investiční příležitostí 21 století. Její důsledky se budou týkat prakticky všech aspektů lidského života a života na planetě. Aby investoři z tohoto trendu profitovali, měli by se s touto oblastí začít důkladně a okamžitě seznamovat a sledovat vývoj dříve, než se stane oficiálním."
Tento poslední bod, než se stane oficiálním, je důležitý. Je totiž naprosto nepochybné, že americká vláda označila všechny projekty v oblasti studené fúze jako přísně tajné.
Přísně tajné
To, že projekty studené fúze jsou přísně tajné, potvrzuje jeden, dnes už zapomenutý rozhovor. Šlo o rozhlasový rozhovor Dona Weidemana s Gordonem Novelem, někdejším agentem CIA, který byl nakonec zavřený do federálního vězení. Rozhovor byl otištěný ve Freedom Forum, v říjnu 1996. Gordon Novel byl nejen agentem CIA, ale byl také v přátelském vztahu s bývalým ředitelem CIA Williamem Colbym. Gordon Novel v tomto rozhovoru přesně odkazuje na výzkum fyzika Hala Puthoffa o energii nulového bodu. Novel uvádí, že vláda ví, že energie je zadarmo a že motivem Nového světového řádu je zastavit technologie, které eliminují ropu, plyn, uhlí a jadernou energii, které umožňují lidem získat energii zadarmo. Potenciál bezplatných energetických technologií je tak mimořádný, že pokud bude zadržovaný a pak náhle uvolněný, může vyvolat právě tu paniku, které se vlády snaží zabránit. Uvolňování tlaku v průběhu času je bezpečnější než náhlé uvolnění. Rozsah změny přesahuje všechno, co jsme dosud zažili, včetně druhé světové války. Pravděpodobnější je, že se vlády snaží oddálit uvědomění trhu, aby umožnila svým podnikatelským přátelům restrukturalizovat jejich postavení na trhu… Jednoduše se připravit. Představme si zděšení penzijních fondů, podílových fondů a dalších investičních nástrojů, když zjistí, že jejich klíčové investiční cíle se brzy stanou bezcennými. Korporace zaplatily své desátky v podobě příspěvků na volební kampaně a chtějí od politiků něco zpět. To nejmenší, co pro ně vlády mohou udělat, je co nejvíce prodloužit čas volných energií, jako je studená fúze. Z dlouhodobého hlediska jsou ovšem takové politické hry zbytečné. Je to ztráta času a peněz. Mohou to pozdržet, ale ne navždy.
Situace studené fúze dnes
Uvedl jsem na vědeckých důkazech, že studená fúze v několika variantách je potvrzený opakovatelný proces. Jedna z těchto variant vůbec nevyžaduje elektrody, stačí ponořit kovové palladium, možná i jiné kovy, do plynného deuteria, tedy Caseův katalytický proces. Nejdůležitějším efektem je takzvaný nadbytek. To znamená, že přístroj generuje více energie, než je potřeba k jeho provozu. Poměr výkonu a příkonu 3 ku 1 je běžný už přes 20 let. Existují zprávy o zařízeních, která generují mnohem více, například několik tisíc ku jedné. Nejdůležitějším efektem studené fúze je tedy nadbytek v podobě přebytečného tepla. Vzniklé přebytečné teplo je třeba přeměnit na elektřinu. Na konci 20 století se práce soustředily na zařízení pro využití nízkoenergetického tepla a jeho přeměnu. Zařízení pro ohřev byly na přelomu tisíciletí ve fázi průmyslového inženýrství. Například japonský výzkumník Mizuno považoval přebytečné teplo za největší laboratorní překážku, kterou bylo třeba ještě překonat. Mizuno ve své knize uvedl případ, kdy se mu v laboratoři rozběhl článek, který musel na 10 dní hodit do kbelíku s vodou, aby se ochladil. Společnost Thermacore z Pensylvánie se smlouvou s Pentagonem na 75000 dolarů sestrojila zařízení velikosti vakuové baňky, které dokázalo vytápět dům bez paliva údajně po dobu 1000 let. Jak už jsem několikrát zdůraznil, novým standardem je tedy nadbytek, tedy více než 100% účinnost. Fosilní paliva nemohou tento standard splnit. Jejich účinnost se pohybuje v rozmezí 15 až 20%. Uhlí má účinnost asi 32%. Studená fúze tedy stanoví nový standard. Trh tyto technologie přijme a odmítne ty, které tento standard nesplňují. Nelze to nijak zastavit. Nevíme ale, v jakém časovém horizontu to přijde. Zatím jsme svědky zpomalování odklonu od fosilních paliv, které řídí samotný kapitalistický systém. Ten se primárně orientuje na vytloukání co největších zisků. Fotovoltaické panely s omezenou životností jdou na ruku korporacím, neboť je potřeba je stále obnovovat. Totéž platí pro větrné parky, které budou korporace také rády obměňovat. A to už vůbec nehovořím o tepelných čerpadlech poháněných korporátní elektřinou. Je jasné, že veškeré přechody nejsou výhodné pro lidi, ale pro korporace. Navíc řeči o diverzifikaci zdrojů a ostrovních systémech jsou k smíchu, když se vlády chystají potrestat jejich majitele zdaněním této obnovitelné energie. Šanci na extrémně levné vytápění, prakticky bez nákladů, představuje právě studená fúze. Povšimněme si, že se o ní vůbec nehovoří. Její využití totiž není téměř vůbec ziskové. Přístroje se studenou fúzí by vyráběly elektřinu samy v takovém množství, že by elektrárenské korporace okamžitě zkrachovaly. Lidé by měli k dispozici neomezený zdroj volné energie, což by výrazně ulehčilo našim rozpočtům. Co by to v praxi znamenalo? Větší nezávislost na systému, který nás může skrze energii ovládat. Volná energie znamená více peněz, a tedy více nezávislosti, více autonomie. Plynárenské, uhelné, jaderné a ropné korporace by v tu ránu neměly komu energii prodávat. Studená fúze také představuje technologii, která neznečišťuje životní prostředí. Celé mocné odvětví prevence znečištění by se stalo zbytečným. Veškerý narativ o dusivém oxidu uhličitém (CO2) by rázem utichl. Bláboly o tom, že za globální oteplování může člověk a náš průmysl by musely utichnout. Veškeré obří stamiliardové investice do omezení CO2 by najednou byly zcela zbytečné. Bez znečištění by logicky neexistovala hnutí, která mohutně na tomto narativu o znečištění profitují. A energie bez znečištění, jak je právě studená fúze, by odstranila jeden z pilířů, který podporuje environmentální průmysl. Jinými slovy, ekologické hnutí je průmyslem stejně jako uhlí a ropa. Veškeré regulace a omezení by bylo možné odstranit. Průmysl by enormně rostl a s ním i životní standard lidí. To už jsou sakra důvody, proč vymazat veškeré náznaky objevů studené fúze. Tak mocná lobby, ve které se angažuje tolik odvětví a ve kterém se točí sta miliardy každým rokem, se proto umí postarat o to, aby zarazila veškerý vývoj volné energie.
Ekonomické dopady studené fúze
To nás plynule přivádí k ekonomickým dopadům zavedení technologie studené fúze. Například studie ekonomických účinků studené fúze Dr. Josefa Grubera z univerzity v Hagenu v Německu. Gruberova studie překonala první omezení a zkoumala studenou fúzi ve struktuře podnikové společnosti. Podobnou studii provedla společnost Bechtel Corporation, aby odhadla pohyb mimo síťový systém. Prvotní dopad, jak společnost Bechtel předvídala, bude na elektrickou síť. Kromě stažení ze systému rozvodné sítě ale dojde i k razantním změnám v odvětví vytápění a chlazení, které budou pravděpodobně ovlivněné dříve než systém rozvodné sítě. Jednotky pro vytápění prostor mohou být podle společnosti vyvinuté dříve než jednotky pro přeměnu tepla na elektřinu. Tento aspekt byl z důvodu slabosti oficiální akademicko-vládní struktury zcela ignorovaný. Je to sice vedlejší efekt, ale je možná ještě důležitější. Přeměna tepla totiž znamená bezplatné vytápění. Vzpomeňme si na japonského vědce Mizuna, který ve své knize uvedl případ, kdy se mu v laboratoři rozběhl článek, který musel na 10 dní hodit do kbelíku s vodou, aby se ochladil. Tedy ještě, než by se vůbec dospělo k samotné přeměně tepla na elektřinu, tedy ke studené fúzi, tak i samotné vyrábění tepla by mohlo jako vedlejší efekt už sloužit k bezplatnému vytápění. Vznikají tedy dva protichůdné systémy. Globální hysterie o globálním oteplování způsobeným člověkem se nás snaží posouvat zpět do 19 století nebo ještě dál. Drahá obnovitelná energie stejně jako drahá korporátní energie jsou zástěrkou pro drastické snížení naší životní úrovně. Průmyslově vyspělá Evropa se má díky klimatickým ekoteroristům proměnit z zemědělský kontinent. Hovořil jsem o tom v mém pořadu Klimatická agenda. Na druhou stranu studená fúze by znamenala průmyslový růst, ekonomický rozmach a tím i zvyšování naší životní úrovně a nezávislost. Vytržení z područí nadnárodních energetických korporací. Nezávislost na globalizovaném světě. Větší sebevědomí, více občanských svobod a práv určovat podmínky výhodné pro lidi, nikoli pro korporace. Jednoduše proto, že bychom nebyli na korporacích energeticky závislí. Proto vlády s korporacemi investují stovky miliard do stávajících zdrojů energie. Všechno to jsou vysoce ziskové zdroje. Můžeme to přirovnat k ekvivalentu, kdy vlády financují vývoj dostavníků v době automobilů. Byly by ovlivněné nejen elektrické sítě, teplárenství a chladírenský průmysl, ale i obskurnější skupiny. Dokonce i cestovní ruch by byl ovlivněný, stejně jako síť plynovodů nebo oceláren. Toto omezení některých průmyslových odvětví by bylo kompenzované rychlým rozvojem lehkého zpracovatelského a kovozpracujícího průmyslu, který by mohl vyrábět zařízení pro studenou fúzi v gigantickém měřítku. Došlo by k expanzi v odvětví chemických katalyzátorů, i když zatím není jisté, že palladium je nejlevnějším použitelným katalyzátorem. Vítězem by zřejmě bylo plynné deuterium. Stručně řečeno, razantní změny ve struktuře průmyslu. V dnešním globálním světě ale přece žádný vládní zákaz, zesměšnění nebo utajení nemůže zašpuntovat inovativní láhev docela. Vědci a inženýři jsou také jen lidé a chtějí vydělávat, alespoň někteří. Vývoj studené fúze se proto přesunul do soukromého sektoru. O studené fúzi se hovoří přes 30 let. Proto osobně nerozumím tomu, jak je možné, že se už dávno komerčně neprodávají přístroje na výrobu takové volné energie. Už přes 20 let přece vzniká kvas vývojových aktivit, včetně soukromých dohod o spolupráci mezi jednotlivými konstruktéry používajícími různé systémy a vývojáři výrobků. Jedná se o zdravou cestu vývoje mezi menšími inženýrskými projekty, než těžkopádná cesta vývoje mezi velkou vědou a velkou vládou za použití prostředků daňových poplatníků. Jak je tedy možné, že na trh neprorazily, a komerčně se už neprodávají zařízení pro výrobu volné energie?
Závěr: Volný trh a volná energie
Jaká je poptávka po téměř volném zboží, globální potřebě na téměř volném trhu? Zatímco nabídku nelze monopolizovat, neexistují prakticky žádné náklady na zdroje, tedy energii. Pouze náklady na konstrukci a výrobu zařízení. U výrobku s těmito vlastnostmi nabývá slovo riziko jiného významu. Dříve nebo později si potenciální podnikatel se značným kapitálem a odhodláním představí možnosti a dá dohromady balík kapitálu a dovedností, aby tuto možnost uskutečnil. Dříve nebo později se tak stane, je jen otázkou kdy. Osobně se divím, že se tak už dávno nestalo. Až tato událost pronikne do finančního světa, budou mít průkopníci problém odmítnout záplavu nabízeného kapitálu. Jedním z problémů budou obvyklé podvody takzvaných šmejdů, kteří se na tomto poli jistě rádi přiživí. Předtím než se začaly prodávat ledničky, jezdili vykutálení obchodníci O’Henryho po celé Americe a nabízeli prototypy těchto neexistujících zařízení. Stejné to bude i s přístroji na výrobu volné energie. Odměny jsou více než jen finanční. Jak jsem zdůraznil, jsou tu sociologické a duchovní aspekty. A ztráty jsou také více než finanční. Tyto technologie vyřeší mnoho neřešitelných problémů světa, a to bez zásahu velkých vlád a vytáčení peněz na takzvaná řešení. Jedná se o téměř bezrizikové zařízení s atributy svobodného zboží, jako je voda a vzduch. Neznečišťující, nepolitické, nemonopolizující. Velkou část rozsáhlého vládního aparátu by bylo možné rozpustit jako nepotřebnou. Bez potřeby ropy by neexistoval žádný životní zájem Blízkého východu. Bez znečištění by zmizel průmysl znečištění a jeho mocná lobby. Co je ale důležitější, díky nezávislosti, kterou by nám volná energie poskytla, bychom si vzali zpět do rukou moc, která nám náleží. Budování jednolitého globálního monolitu by bylo pozastavené. A příprava na dobývání vesmíru a s ní spojený útěk globální elity na jinou planetu by hbyl citelně ohrožený. Proto se obrovské přebytečné zdroje investují do vesmírných projektů, na místo financování vývoje volné energie studené fúze. Relativně jednoduchá technologie existuje. Mnoho vědců ji potvrdilo, vyzkoušelo a opakovalo. Stejně jako jaderná fúze by se mohly vrhnout obrovské vědecké a finanční zdroje do studené fúze. Volná energie se podle mě stejně jednou objeví. To, co vlády dělají, je zpomalení příchodu volné energie na co nejdelší čas. Aby poskytly nejen svým podnikatelským kruhům se na její příchod připravit, ale aby globální elita získala čas na omezený exodus na jinou planetu. Citoval jsem přísně tajnou zprávu britské vlády o strategických trendech do roku 2050, která hovoří o lidech cestujících na Mars. Energie se ale táhne jako červená nit už od starého Egypta, a možná i starších civilizací. Pokračuje přes starověké civilizace, které také znaly základní principy elektřiny. Proudí skrze planetu Zemi, která nám pomocí grafických show polárních září ukazuje, jak je možné čerpat nekonečnou volnou energii. Odhaluje Nikola Teslu, který zřejmě stál na prahu znovuodhalení této volné energie. Mějme také na paměti agenta CIA Gordona Novela, který díky interním informacím hovořil o americké vládě, která drží technologie pro volnou energii v utajení. Zatracovaná a zesměšňovaná studená fúze byla mnohokrát zopakovaná s přebytkem tepla. Můžeme opatrně skládat jednotlivé elektrické puzzle k ucelenému obrazu. Vidíme, že starověké civilizace uměly nakládat s energií. Znaly její principy a uměly ji získat. Nikdo ale neví jak. Jak dlouhá cesta nás čeká, než se podobná volná energie objeví?