Čtvrtý díl pojednává o životě a díle Wolfganga Amadea Mozarta. Kapitoly se věnují různým obdobím Mozartova života a jeho významným dílům, jako jsou opery Figarova svatba, Don Giovanni, Kouzelná flétna a Requiem. Prochází se Mozartovými cestami po Evropě a vztahy s jeho rodinou a mecenáši. Závěrečná kapitola se věnuje Mozartově památce a jeho vlivu na hudbu a kulturu.
Co obsahovala třetí epizoda? Vypravil jsem se na další cesty Wolfganga s otcem do Itálie. Podíval jsem se na další skladatelskou dráhu Mozarta, která byla skutečně pestrá. Wolfgang potom odjel bez otce, ale se svou matkou do Německa a Francie. Ve Francii je potkala první tragédie. Anna Marie zemřela. Mozart se po delším váhání vrátil do rodného Salcburku, kam se mu ale vůbec nechtělo. Nakonec se musel přestěhovat za císařem do Vídně.
Návštěva v Salcburku: Vlažná rodinná pouta (1783)
Mozartovi se ale stále nechtělo navštívit Salcburk a svého otce. Nakonec po řadě výmluv se do Salcburku přece jen rozjeli. Se svou ženou přijeli do Salcburku 29. července 1783. Bylo to poprvé po téměř třech letech, co Mozart vkročil do svého rodného města. Přijetí bylo mrazivé nebo při nejmenším chladné. Vztahy mezi otcem a synem se podle všeho rozpadly. Dokonce i NannerlConstanze odmítala. Během tohoto pobytu Mozart zkomponoval své tři klavírní sonáty K 330 až 332 a Nannerl je hrála jako první.
Hudební aktivity vyvrcholily provedením Mozartovy nově zkomponované Mše C moll (K 427). Ta zazněla 26. října 1783 v opatství svatého Petra, kde se jako první sopránová sólistka představila sama Constanze. Mše C moll je mohutné dílo, které svou hloubkou a složitostí muselo ohromit jak interprety, tak posluchače. Přesto Nannerl ve svém deníku pouze zaznamenala, že se konala a že zpívala její švagrová. Stejně tak si Nannerl po Mozartově odjezdu ze Salcburku následujícího dne zapsala do deníku nejstručnější záznam:"V půl desáté odjeli můj bratr a švagrová."
Toto rozloučení bylo ve skutečnosti jejich posledním. Už se nikdy neměli vidět. Jak spletité jsou cesty osudu. Jejich vztahy se nikdy nenapravily. Pobyt v Salcburku trval necelé tři měsíce a musel být bolestný od začátku do konce. Ani naprosto nečekaná tragédie nedokázala rodinu více sblížit. Během pobytu v Salcburku se Mozart a jeho žena dozvěděli z Vídně strašnou zprávu. Jejich malý syn Raimund Leopold zemřel. Dozvěděli se pouze, že trpěl střevními křečemi a zemřel 19. srpna 1783 ve věku pouhých dvou měsíců a dvou dnů. Smutek ovšem Mozartovu tvůrčí genialitu rozhodně neotupil. Čekala ho zlatá léta, kdy vytvořil svá největší díla.
Začalo to hned, jakmile se vydali na cestu ze Salcburku zpět do Vídně. Dvojice se zastavila v Linci, kam byl Mozart pozvaný, aby čtyři dny po příjezdu koncertoval v lineckém divadle. Zapomněl si ale s sebou vzít symfonii. A tak ji v rychlosti napsal, protože musela být včas hotová. Za necelé čtyři dny dokončil svou Symfonii číslo 36 (K 425), známou z pochopitelných důvodů jako "Linecká". Je to jedna z jeho nejlepších skladeb a je jen začátkem mimořádného rozmachu jeho tvorby. Nový rok 1784 přinesl Mozartovi bez nadsázky nový život a to jak hudební, tak domácí.
Constanze byla brzy opět těhotná. Začátkem roku se přestěhovali do prostorného bytu ve zbrusu nové budově na Graben, pojmenované po svém majiteli Trattnerhof. V budově se nacházel velký sál, ve kterém bylo možné pořádat koncerty. To byl jeden z faktorů, který Mozartovi pomohl učinit inspirativní rozhodnutí, radikální odklon od normálu. Právě tady začal pořádat své vlastní koncerty. Nemusel si pronajímat koncertní sály, ale prostě hrál ve svém. Mohl tak kontrolovat každý aspekt koncertu, a tak získat maximální zisk. Rozhodl se uspořádat tři abonentní koncerty v Trattnerhofu. A protože byl Mozart, rozhodl se zkomponovat tři nové klavírní koncerty, pro každý z nich jeden.
Během jednoho roku zkomponoval nejméně šest nových klavírních koncertů číslo 14 až 19 (K 449 až 451, 453, 456 a 459). Kromě toho v roce 1784 nejméně osmnáctkrát a v roce 1785 pětkrát soukromě vystoupil ve šlechtických salonech. V období od zimy 1782 až 1783 do dubna 1786 složil nejméně čtrnáct klavírních koncertů. Ve Vídni se o něm mluvilo. Nikdo jiný se mu nemohl vyrovnat, ani se mu přiblížit. K tomu se přidala osobní radost z příchodu syna. 21. září 1784 se Constanze narodil chlapec a dostal jméno Karl Thomas. Přátelé si opět všimli, jak se dítě podobá svému otci. Během krátké doby se Mozart rozhodl, že příjmy, které mu nyní plynuly, využije. Předplatitelské koncerty se ukázaly být velmi úspěšné.
Během tří let se jeho výdělek více než ztrojnásobil. Z necelých 1000 florénů na téměř 4000. Měl rostoucí rodinu a stále více žáků. Nemluvě o hudebních spolupracovnících, nakladatelích, opisovačích a také služebnictvu. Cítil potřebu většího bytu. Týden po narození Karla Thomase přestěhoval rodinu do mnohem většího bytu v Domgasse ve stínu katedrály svatého Štěpána. Byla to nesmírně prestižní adresa. Byt měl strop ze štukovaného mramoru. Místnosti byly rozlehlé a v hlavním salonu bylo dost místa na to, aby tady mohl hrát komorní soubor před publikem. Mozartova pověst u aristokracie, mezi kterou se nyní tak volně pohyboval, stoupala. Nájemné bylo ovšem třikrát vyšší než v Trattnerhofu.
Teď musel sehnat 460 zlatých na měsíc. To byla velká částka. Navíc musel živit manželku a dorůstající dítě a také družinu služebnictva. Aby toho nebylo málo, začal hojně utrácet. Koupil si nový fortepiano se speciálně zkonstruovaným pedálovým nástavcem. Vlastnil několik dalších hudebních nástrojů. Měl také vlastní kočár. V rámci příprav na cestu do Mnichova si nechal ušít šest párů bot. Cesta byla nakonec zrušená. Pro odreagování si pořídil kulečníkový stůl. Kulečník patřil k jeho oblíbeným koníčkům. Zřejmě také choval koně, i když není zcela jasné jak dlouho.
Brzy ale začal mít dluhy. Musel si vypůjčit peníze, aby zaplatil náklady na zhotovení rukopisných kopií tří dřívějších klavírních koncertů, které nabízel veřejnosti formou předplatného. Aby zvýšil jejich rentabilitu, omezil je na pouhý klavír a čtyři nástroje. To znamenalo, že je bylo možné hrát v salonu bez nutnosti najímat celý orchestr. K jeho překvapení byl výsledek zklamáním. A zklamání měla pokračovat. Půjčka byla krátkodobá a na její splacení si musel půjčit od někoho jiného. Obrátil se na svou mecenášku a dobrou přítelkyni baronku Waldstättenovou. Jak se říká, půjčil si od Petra, aby zaplatil Pavlovi.
Spekuluje se, že Mozart hodně sázel. Hazardní hry byly rozšířené na všech úrovních společnosti. Je více než pravděpodobné, že Mozart vsadil peníze na kulečník nebo karty. Ale kolik a jak často, to nelze říci. Zcela jistě byla patrná jeho záliba v elegantním oblečení, stylovém nábytku a nejlepším jídle a víně. Tyto extravagance spolu s jeho velmi vysokým nájemným byly dostatečným důvodem pro jeho náhlou potřebu půjčovat si. O jeho postavení ve vídeňské společnosti svědčí jeho žádost o vstup do zednářského řádu, která byla přijatá s nadšením. Do lóže ZurWohltätigkeit (Dobročinnost,) byl přijatý 14. prosince 1784 jako zednářský učeň.
Ve velmi krátké době byl povýšený na tovaryše a brzy dosáhl nejvyššího stupně, zednářského mistra. Jeho kolegové zednáři přesně věděli, co získávají a jakou slávu jejich organizaci přinese. Stát se svobodným zednářem byl pro svobodného hudebníka dobrý kariérní tah. Není pochyb o tom, že Mozart se pro něj skutečně nadchl. Brzy skládal hudbu pro slavnostní příležitosti ve své lóži a později byl popsán jako pilný člen zednářského řádu. Další skladatel žijící ve Vídni Joseph Haydn, kterého Mozart dobře poznal, se také stal svobodným zednářem. Do jiné lóže vstoupil dva měsíce po Mozartovi. A poněkud překvapivě se do obou lóží chystal vstoupit ještě někdo další.
Ano, Leopold Mozart se rozhodl přijet do císařského hlavního města navštívit svého syna, snachu a malého vnuka. Vzal s sebou mladého studenta. Nezačalo to dobře. Leopold a jeho mladý společník opustili Salcburk v prvním únorovém týdnu roku 1785 za hustého sněžení a mrazu. Leopold se během cesty silně nachladil. Byly to už tři měsíce po jeho pětašedesátých narozeninách a chladná a nepohodlná cesta byla přesně to, co nepotřeboval. Jeho zdravotní stav se nezlepšoval. Myslel si, že se zbavil nachlazení, které chytil na cestě, ale to přetrvávalo. Bolelo ho levé stehno a došel k závěru, že jde o revmatismus. Jeho lékem byl čaj z lopuchových kořenů ráno v posteli a vstávání až v jednu hodinu.
Mozart se s jeho ženou chovali k Leopoldovi tak dobře, že si ho nakonec získali. Leopold se vydal do Mehlgrube, aby si poslechl zbrusu nový klavírní koncert svého syna. Ještě hodinu před premiérou opisovači dodělávali Rondo. Koncert velkolepý a orchestr hrál skvěle. Byl to Mozartův Klavírní koncert číslo 20 D moll (K 466), jeden z nejdelších a nejintenzivnějších ze všech jeho klavírních koncertů. Leopold zůstal ve Vídni více než dva měsíce. 25. dubna 1785 doprovodili Mozart a Constanze Leopolda do nedaleké vesnice Purkersdorf, kde se cesta rozvětvovala. Společně poobědvali. Potom se rozloučili srdečněji, než si kdokoli z nich myslel. Leopold cestou domů do Salcburku nastoupil do kočáru do Lince. Mozart a Constanze nastoupili do jiného kočáru zpět do Vídně. Otec a syn se naposledy rozloučili.
Figarova svatba (1786)
Do našeho příběhu vstupuje skutečně barvitá postava. Narodil se jako Emanuele Conegliano severně od Benátek. Rodem byl Žid, ale jeho otec konvertoval ke katolictví, aby se mohl oženit s katoličkou. Emanuele byl pokřtěn jako katolík a podle zvyku přijal jméno biskupa, který ho pokřtil. Lorenzo da Ponte. Ve svých čtyřiadvaceti letech byl vysvěcen na kněze a pokračoval v životě, který nebyl zcela slučitelný s jeho povoláním. Přestěhoval se do Benátek, kde se seznámil s jistým Giacomem Casanovou. Ano, přesně tím. Casanova mu zjevně dával instrukce, protože se pak usadil v jednom nevěstinci v Benátkách a pořádal zábavy pro tamní klienty. Dále byl kuplíř s prostitutkami, žil z jejich nemravných výdělků a také unesl jednu váženou ženu. Za tyto zločiny byl zatčený a obviněný. Byl postavený před soud, shledaný vinným ve všech bodech obžaloby a na patnáct let vypovězený z Benátek. Dostal se do Vídně.
Tady se setkal se začínajícím hudebníkem, který si teprve dělal jméno. Ne, ne s Wolfgangem Mozartem, ale s Antoniem Salierim. Da Ponte se Salierimu představil jako básník a spisovatel. Salieriho to zaujalo natolik, že mu pomohl získat místo libretisty v Burgtheateru. To znamenalo dohlížet na všechna libreta pro divadlo. Skromnost nepatřila k charakteru Da Ponteho. Libreta považoval za odpad a pro něj něco podřadného. A tak sám psal libreta pro Salieriho a několik dalších operních skladatelů. Všechny výsledné opery propadly. Hříčka osudu tomu chtěla, že se Mozart setkal s Da Pontem, který měl napsat libreta k jeho největším operám. Ze všech praktických hledisek to byla nepravděpodobná spolupráce. Da Ponte byl o sedm let starší než Mozart. V době, kdy byl život celkově kratší než dnes, to byl značný rozdíl. Byl jiné národnosti a mluvili jiným rodným jazykem. Nejhorší ze všeho bylo, že každý z nich pochyboval o schopnostech toho druhého. Jednu zásadní vlastnost ale měli společnou. Uvažovali podobně.
Skutečnost, že oba byli v císařském hlavním městě outsidery, jim dávala jisté pouto, vzájemnou nedůvěru k autoritám. Pokud by spolupracovali, muselo by vzniknout něco radikálně odlišného. Říci, že se objevilo něco radikálního, je slabé slovo. Geniální bylo udělat z toho komedii. Da Ponte uvádí:"Jednoho dne se mě Mozart v rozhovoru zeptal, zda bych mohl snadno vytvořit operu z Beaumarchaisovy komedie Figarova svatba. Ten návrh se mi velmi líbil a slíbil jsem mu, že mu ji napíšu."
Výsledek změnil tvář opery. Od úvodních taktů předehry, tichého dunění smyčců a fagotů, publikum vědělo, že slyší něco jiného. A hned v první scéně se sluha vysmívá svému pánovi. Mohla to být komedie, ale je to převrácení normy. Něco takového se v reálném životě nedělo. Bylo urážkou aristokracie – která měla tvořit většinu publika, aby se to odehrávalo na jevišti. A Mozartova hudba to notu po notě dokonale vystihuje. Revoluční věc jak v hudbě, tak v myšlenkách. Cenzor se ji podle očekávání na příkaz císaře pokusil zakázat. Da Ponte si přirozeně přisvojuje zásluhy za to, že císaře přesvědčil, aby ji povolil jako zábavu. Figarova svatba měla premiéru v Burgtheateru 1. května 1786. Mozart ji řídil od kláves. Do konce roku byla uvedená celkem devětkrát a v následujících pěti letech měla třicet osm repríz.
Právě Figarova svatba nás přivádí k první návštěvě Mozarta v Praze. Zcela poprvé zavítal do hlavního města Českého království dne 11. ledna 1787. Tehdy ho ve svém malostranském paláci v dnešní Thunovské ulici číslo 14, ubytoval Johann Joseph Franz von Thun-Hohenstein, velký skladatelův příznivec. Mozart přijel do Prahy kvůli tomu, aby 20. ledna 1787 dirigoval v Nosticově, nyní Stavovském divadle svou Figarovu svatbu. S obdobným úspěchem se setkalo provedení symfonie číslo 38 D dur (K 504). To se v tomtéž divadle konalo při hudební akademii, kterou Mozart uspořádal předešlého dne před Figarem jako poděkování za projevené uznání. Od té doby se symfonie začala zvát Pražská.
Mozartovi se rozbušilo srdce, když se přesvědčil o tom, že je Praha prosycená jeho hudbou. Byl fascinovaný, jak zdejší lidé jeho tvorbě rozumějí. Viděl, že na rozdíl od Vídně, kde Figarovu svatbu přijali chladně, si v Praze její árie zpívají lidé na ulicích. Právě v lednu 1787 Mozart hrál v Praze na kladívkový klavír, který se dochoval až dodnes. Kladívkový klavír je celodřevěné konstrukce a vykládaný perletí. Do muzea hudby se dostal ze zámku v Klášterci nad Ohří od Thunů-Hohensteinů. Mozart na něm hrál v Praze v lednu 1787 při své první návštěvě v Ústavu šlechtičen na Novém Městě pražském. Klavír byl zhotovený v roce 1785. Když na něj Mozart hrál, byl tedy starý necelé dva roky.
Don Giovanni (1787)
Spojení Mozarta a Da Ponteho však fungovalo lépe než jakákoli jiná spolupráce obou mužů. Zanedlouho přišla objednávka na novou operu, tentokrát z Prahy. Lorenzo Da Ponte si neskromně přisvojuje zásluhy za výběr námětu, který podle jeho slov Mozarta velmi potěšil. Námětem byl největší milovník v dějinách, italská verze Don Giovanni. Da Ponte samozřejmě mohl čerpat z vlastních milostných zážitků, kterým se s radostí oddával i během psaní:
"Sedl jsem si ke stolu a dvanáct hodin od něj neodcházel – po pravici láhev tokajského, po levici krabička sevillského, uprostřed kalamář. Krásná šestnáctiletá dívka, raději bych ji miloval jen jako dceru, ale bohužel, žila v domě se svou matkou a přišla do mého pokoje po zazvonění. Popravdě řečeno zvonek zvonil poměrně často, zejména ve chvílích, kdy jsem cítil, že moje inspirace slábne. Přinášela mi tu malý koláček, tu šálek kávy, tu nic, jen svou hezkou tvářičku… Někdy seděla po mém boku, aniž by otevřela rty nebo mrkla řasou, upřeně se na mě dívala nebo se nevýrazně usmívala. Tu to byl povzdech nebo hrozba slz."
Mozart se opět postavil hudební výzvě a vykreslil postavy složitější než v kterékoli ze svých předchozích oper. Do Prahy Mozart podruhé přijel 4. října 1787. Ubytoval se v hostinci U tří lvů poblíž Nosticova divadla. Lorenza da Ponta bydlel v nedalekém hostinci U Platejsů. Také on se účastnil v divadle všech zkoušek. Při nich Mozart zasahoval do režie, operu škrtal, opravoval, do komponovával. Premiéra opery se uskutečnila 29. října 1787 v Praze po dvou odkladech. Constanze později vyprávěla, že její manžel do poslední chvíle pracoval na předehře. Psal ji v noci před prvním představením a ona ho udržovala v bdělém stavu vydatnými zásobami kávy. Orchestr prý hrál předehru rovnou poprvé.
Mezitím se Mozart přemístil k přátelům Duškovým na smíchovskou Bertramku. Šlo o původně viniční a hospodářský dům, který byl později přestavěný na legendární usedlost, kde manželé Duškovi, skladatel a operní pěvkyně, bydleli od roku 1743. Josefině Duškové věnoval geniální skladatel několik árií. Tu patrně nejznámější, Bella miafiamma, addio, složil pro ni narychlo 3. listopadu 1787. K Josefíně Duškové se ještě vypravím později. Praha Mozarta milovala už delší dobu. Jeho starší opera Figarova svatba tu triumfovala. Když se vrátil do města, aby dokončil práci na Donu Giovannim, napsal Mozart svému příteli:
"Všichni poskakovali nadšením při hudbě mého Figara, … Figaro. Na nic jiného se nehraje, nefouká, nezpívá a nepíská než na Figara. Na žádnou operu se nechodí tak často jako na Figara. Znovu a znovu je to Figaro. Je to pro mě velká čest."
Praha si operu vzala k srdci. Praha se dodnes hrdě chlubí tím, že si objednala Mozartovu nejdokonalejší operu a že jeho hodnotu jako operního skladatele ocenila mnohem rychleji a ochotněji než Vídeň. Když do habsburské metropole dorazila zpráva o úspěchu v Praze, bylo rozhodnuto uvést ji v Burgtheatru, ale sedm měsíců se nenašlo místo. Premiéra se nakonec uskutečnila 7. května 1788 ve Vídni, ovšem s některými úpravami. Přestože byl Don Giovanni během roku 1788 uvedený patnáctkrát, Mozartova nejlepší, nejsložitější, dramaticky i hudebně nejdokonalejší opera vypadla ve Vídni z repertoáru na celý zbytek skladatelova života. Paradoxní je, že Mozart za Dona Giovanniho vydělal docela slušné peníze. Ale až do konce roku 1789 nedostal žádnou další operní zakázku.
Cosi FanTutte
Opera Cosi fantutte měla být poslední spoluprací Mozarta a Da Ponteho. Podle všeobecné shody muzikologů byla nejméně úspěšná. Opera měla úspěšnou premiéru, ale její další uvádění zničehonic přerušila náhlá smrt císaře Josefa II. Vídeň vyhlásila oficiální smutek a všechna divadla byla uzavřená. Mozart a Da Ponte už spolu nikdy nespolupracovali. Císařova smrt ve skutečnosti znamenala konec Da Ponteho kariéry ve Vídni. Vraťme se do roku 1787, který začal triumfálním úspěchem opery Lenozze v Praze, pokračoval premiérou Dona Giovanniho. Vzniklo také značné množství komorních skladeb, včetně jeho nejpopulárnější komorní skladby EinekleineNachtmusik (K 525).
V dubnu ho v bytě v Domgasse navštívil šestnáctiletý mladík, malý (jako on sám), podsaditý, s nepoddajnými vlasy, neupraveným oblečením, s hrdelním přízvukem z Porýní. Představil se jako Ludwig van Beethoven. Mozart chlapce vyzval, aby hrál a Beethoven samozřejmě začal Mozartovou skladbou. Mozart nad ní mávl rukou s tím, že se ji zřejmě naučil pro tuto příležitost a vyzval ho, aby zahrál něco svého. Beethoven požádal Mozarta o melodii, jakoukoli a on na ni improvizoval. Mozart mu vyhověl a Beethoven pak předvedl nejpozoruhodnější improvizaci, jaké byl Mozart svědkem. Vešel do vedlejšího pokoje, kde Constanze bavila přátele a řekl: "Dávejte na toho chlapce pozor, jednou bude mít svět o čem mluvit."
Souhlasil, že Beethovena přijme za žáka. Beethoven ale dostal z Bonnu zprávu, že jeho matka vážně onemocněla, její život byl ohrožen a že by se měl okamžitě vrátit do Bonnu. A tak se dva velcí hudebníci, z nichž jeden byl na vrcholu slávy a druhý se teprve prosazoval, setkali jen jednou. Rok pro Mozarta skončil dobře. V prosinci mu císař Josef konečně poskytl placené zaměstnání. Byl jmenován císařským královským a komorním skladatelem. Bylo to místo uvolněné po Gluckově smrti. Bylo to jen na částečný úvazek. Konečně měl šanci oznámit otci, že získal placené zaměstnání u dvora. Ale nestalo se tak. O šest měsíců dříve se dozvěděl šokující a zdrcující zprávu. Jeho otec zemřel. Začátkem května lékař diagnostikoval ucpání sleziny. Leopold oznámil příteli, že umírá. Ve svých posledních dopisech dceři a synovi je ale ujišťoval, že se rychle zotavuje a že je bude informovat, pokud se jeho stav opět zhorší. Proto pro ně bylo velkým šokem, když se dozvěděli, že Leopold 28. května 1787 zemřel.
Oba trpěli pocitem viny, že nebyli s otcem na jeho konci. Mozart měl také své vlastní problémy. Krátce před Leopoldovou smrtí si uvědomil, že si už nemůže dovolit platit nájem v Domgasse. Přestěhoval se s rodinou do malého a mnohem levnějšího bytu na předměstí Landstrasse, na druhé straně řeky Vídeň a za městskými hradbami. Zvláště smutným důsledkem Leopoldovy smrti bylo, že jeho děti ještě více od sebe oddělila. Vztahy mezi bratrem a sestrou byly už tak napjaté, protože Nannerl stále neschvalovala bratrovo manželství a odmítala přijmout Constanze za švagrovou. Dvě Mozartovy děti. Jedno bylo nedostižným hudebním géniem a druhé mimořádně talentovanou hudebnicí. Oba spolu jako děti cestovaly po Evropě, svěřovaly se navzájem, smály se a plakaly. V dospělosti bohužel nikdy nezhojily svůj rozkol.
Karlu Thomasovi byly nyní tři roky. Byl to batole bezmezné energie, jehož otec pracoval ve dne v noci a jehož matku stále více tížilo další těhotenství. Na osud tohoto nového dítěte museli neustále myslet. Ztratili už několik dětí. Přijdou i o tohle? Mozartovým se 27. prosince 1787 narodila dcera. Mozart se rozhodl, že se rodina znovu přestěhuje. Bylo to už třetí stěhování během necelého roku, tentokrát dále za město, do domu se zahradou. Theresie Constanzie měla mít ten nejlepší start do života, jaký jí rodiče mohli dát. Necelé dva týdny po přestěhování Theresie zemřela na střevní onemocnění, což přineslo rodině další smutek. Žila pouhých šest měsíců. Navzdory truchlení Mozart sršel nápady a komponoval. Během několika krátkých letních měsíců zkomponoval několik komorních skladeb a také své největší symfonie. Byly to číslo 39 až 41 (K 543, 550 a 551). Tyto symfonie nevznikly na objednávku.
Znamenalo to, že mu za ně nikdo nezaplatí a nebyla tedy žádná finanční motivace. Přesto jde o monumentální díla, každé o čtyřech částech, složitá a intenzivní. Poslední z nich, číslo 41 dostala název Jupiter. Závěrečná věta Jupitera vyústí v pětidílnou fugu, která je nejsložitější pasáží symfonického díla, jakou kdy Mozart vytvořil. Mozart se k symfonické formě obrátil z praktického důvodu. Novinka, kterou pro vídeňské publikum představovaly Mozartovy vlastní klavírní koncerty se vyčerpala. Tak abonentní koncerty, které se pro něj ukázaly být tak úspěšné a výnosné se zmenšily a pak téměř přestaly. Jeho Klavírní koncert číslo 25 in C (K 503), který složil v roce 1786, byl posledním koncertem, který napsal pro provedení na abonentním koncertě. Bylo proto přirozené, že se obrátil k jiné formě, a to k symfonii. Bylo to riskantní i proto, že Rakousko bylo nyní ve válce s Tureckem.
Mí Pražané mi rozumějí (1787)
O koncerty byl pramalý zájem. Mozart si začal půjčovat peníze, které nebyl schopný splácet. A to od mnoha lidí, nejen svých bratrů zednářů. Kromě nezbytných výdajů, jako je nájemné a běžné životní výdaje, jako je jídlo a oblečení, Mozartovy výdaje opět vzrostly. Svého syna Karla Thomase zapsal do prestižní internátní školy. K tomu se přidaly náklady na několikeré stěhování, další nábytek a výzdobu domu, neustálé opisování hudby – a podle všeho si ještě vydržoval koně a vlastní kočár. Co měl dělat? Učinil odvážné rozhodnutí. Rozhodl se sám podniknout velkou cestu do Berlína, Prahy, Drážďan a Lipska v naději, že si najde placené zaměstnání a vydělá peníze.
Mozart odjel brzy ráno 8. dubna 1789. Mozart se v jednom dopise Konstanze zmínil o sopranistce, kterou znal už léta Josefíně Duškové. V Drážďanech ji doprovázel na klavír, když zpívala árie z Figarovy svatby a Dona Giovanniho. Byla sama. Manžel František Xaver Dušek za ní z Prahy nepřijel. Josefa ho následovala do Lipska. Měl Wolfgang milostné pletky s Josefínou Duškovou? Nikdo neví, i když mnozí si to mysleli. Mozart ale manžele Duškovy navštěvoval v Praze už dřív. Jejich bydlištěm byla Bertramka na Smíchově. Manželé Duškovi zůstali přátelé s Constanze Mozartovou i po smrti jejího muže. O prvním Mozartově pobytu v Praze napsal spisovatel František R. Kraus povídku "Mozart ve Staronové synagoze."
Do českých zemí přijel Mozart jako jedenáctiletý v roce 1767, kdy navštívil Olomouc a Brno. Vzpomínáme si? Bylo to v době, kdy utíkali z Vídně před epidemií. Do Prahy zavítal celkem pětkrát. Dvakrát v roce 1787, dále pak Prahou projížděl dvakrát v roce 1789 a přijel i v roce 1791. Poprvé byl Mozart v Praze v roce 1787, kdy dirigoval Figarovu svatbu. Po druhé v říjnu téhož roku, kdy dirigoval premiéru Dona Giovanniho. Třetí a čtvrtá Mozartova návštěva Prahy byla velice krátká, uskutečnila se v roce 1789, kdy jel v doprovodu knížete Lichnowského do Berlína. Při cestě tam a zpět se zastavil v Praze jen na pár dní, aby mohl pozdravit své přátele. Naposledy přijel do Prahy v srpnu 1791. Ale k tomu až později.
Zpátky ve Vídni (1789)
Mozart se 4. června 1789 vrátil do Vídně. Tam našel svou těžce těhotnou ženu v tak špatném zdravotním stavu, že potřebovala naléhavou lékařskou péči. Constanze bylo nebezpečně zle. Praskla jí křečová žíla, která jí způsobovala silné bolesti v noze. Constanze nakonec porodila. Manželé měli jistě nefalšovanou radost, když se jim opět narodila dcera. Dostala jméno Anna Marie, opět po své babičce z otcovy strany. Anna Marie ovšem žila pouhou hodinu. Všechna tato osobní traumata se odehrála v době, kdy Mozart pracoval na své opeře Cosi fantutte a na vynikajícím Klarinetovém kvintetu in A (K 581). Jeho psychika však byla stále křehčí. Psal stále prosebnější dopisy na všechny strany s žádostmi o peníze. Dluhy, všude samé dluhy. Ještě znepokojivější bylo, že se vztahy mezi manželi zhoršovaly. Napětí se dostávalo k oběma.
Mozart byl sklíčený. Měl obavy o svou kariéru, strach o své finance a o zdraví své ženy. Bylo vysloveno podezření, že Mozart byl v této fázi svého života nebezpečně blízko úplnému zhroucení. Jeho vlastní zdraví se začalo zhoršovat. Stěžoval si, že nemůže spát, že je mu z přílišné chůze zima a že je přehřátý. 20. února 1790 zemřel ve věku 48 let Mozartův nejvýznamnější mecenáš císař Josef II. Stalo se tak zcela nečekaně a habsburská říše propadla hlubokému smutku. Josef II. Mozarta podporoval, dokonce mu tleskal. Najednou bude muset Mozart začít od nuly, aby si vybudoval vztah s císařovým nástupcem, jeho bratrem Leopoldem.
Na korunovaci nového císaře ve Frankfurtu byli pozvaní přední vídeňští hudebníci včetně Haydna a Salieriho. Mozart byl ignorovaný, nevíme proč. Přesto se vydal na cestu a vypůjčil si peníze, aby ji mohl financovat. Byl rozhodnutý dát o sobě vědět. K císaři se nikdy nedostal. Těch několik recitálů, které přednesl mu prakticky nic nevydělalo. Do Vídně se vrátil ještě zadluženější. Zatímco byl pryč, Constanze vzala věci do svých rukou. Vyjednala si půjčku 1000 zlatých. To stačilo na pokrytí manželových dluhů, ještě jí zbyly peníze na živobytí. Půjčka měla být splácená po dobu dvou let s pětiprocentním úrokem, což bylo přijatelné. Rozhodla se také, že se opět přestěhují do bytu v prvním patře v centru města s přijatelnějším nájmem. Byla tam dostatečně velká místnost, aby v ní mohl Mozart vyučovat a hrát malý komorní soubor. Mozart měl ze snahy své ženy radost. Byl odhodlaný dál tvrdě pracovat, jako by to samo o sobě mělo přinést odměnu. V Mozartově domácnosti zavládl nový optimismus. Manželské vztahy byly napravené. Během krátké doby byla Constanze opět těhotná.
Kouzelná flétna (1791)
Rok 1791 začal pro Mozarta přívalem tvořivosti. V lednu zkomponoval svůj první klavírní koncert po třech letech. Snad formu, která mu přišla nejpřirozenější, nebo alespoň formu, která ho nejvíce bavila, protože ho spojovala u kláves s orchestrem. Číslo 27 B (K 595), který v březnu sám provedl. Následovaly tři písně oslavující jaro a sbírka tanců pro koncertní sál v Hofburgu. Zkomponoval smyčcový kvintet (K 614) a další menší skladby. Bez ohledu na to, co se v jeho životě dělo, pro něj prostě neexistovala jiná možnost než tvořit hudbu. Také požádal vídeňskou městskou radu o místo pomocného kapelníka v katedrále svatého Štěpána a 9. května mu bylo schváleno. Měl zaměstnání. Bohužel, neplacené.
Constanze stále dělalo starosti její zdraví. Těhotenství tomu nepřidávalo. Noha jí způsobovala vážné problémy. Obtížně se jí chodilo a nemohla vyjít schody. Mozart jí zařídil návrat do lázní v Bádensku. Odjela 4. června a vzala s sebou malého šestiletého Karla. V následujících týdnech se Mozart několikrát vydal do Bádenska za svou ženou a synem. Návštěvy byly krátké a při jedné z nich složil jednu z nejkratších, ale zároveň nejkrásnějších hudebních skladeb, které kdy složil. Byla určená místnímu učiteli a sbormistrovi jako poděkování za to, že zařídil Constanze ubytování v přízemí, aby nemusela chodit po schodech. Inspirace pro Mozarta nemusela být božská. Jednalo se o několikaminutové moteto s názvem Ave verum corpus (K 618). Šťastný učitel, šťastný sbor. My jsme měli štěstí.
Většinou byl ale Mozart ve Vídni sám. To bylo přesně to, co potřeboval k práci na novém vzrušujícím projektu, který se objevil jakoby odnikud. Mozart už několik let znal barvitou postavu jménem Emanuel Schikaneder, muž mnoha tváří. Byl ponořený do světa divadla a vystřídal řadu rolí. Manažer, spisovatel, herec, zpěvák, skladatel, dokonce i tanečník. Od roku 1789 vedl Schikaneder předměstské divadlo. Na začátku léta 1791 přišel za Mozartem s nápadem na zcela novou operu, kterou by samozřejmě sám napsal a ve které by zpíval jednu z hlavních rolí. Pro Mozarta by to byl nový druh podnikání. Nebude pracovat pro jedno z dvorních divadel, které by bylo zavázané královské rodině nebo šlechtě. Theater an der Wieden se zcela lišil od Burgtheateru a dalších císařských divadel. Bylo samostatné, v rozsáhlém komplexu budov, k němuž patřily byty, obchody a zahrady.
Divadlo bylo obrovské a mohlo pojmout až tisíc diváků. Publikum by z velké části tvořili místní obyvatelé z areálu i zvenčí. Nejednalo by se o aristokratické publikum, jaké by mohlo navštěvovat Burgtheater. Byli by to obyčejní lidé ze střední a dělnické třídy. Nechtěli by nic příliš složitého nebo jemně satirického. Chtěli by se především bavit, popadat dech a smát se. A to v jejich vlastním jazyce, v němčině. Zdálo se, že Mozart nikdy neváhal, když přišla nabídka složit operu. Vychutnával si příležitost pracovat s orchestrem i hlasy a užíval si všechny aspekty operní tvorby a světa, který v mysli vytvářel. Schikanederův plán se líbil i jemu. Byl také členem svobodných zednářů. Číslo tři, které má v zednářském rituálu zvláštní postavení, prostupuje celou operou: tři dámy, tři chlapci, tři otroci, tři chrámy, tři šance. Mozartova předehra začíná třemi akordy, které se v důležitých momentech opakují. Jako domovskou tóninu si zvolil Es dur, která má tři roviny. V zednářské hudbě se používá tak často, že se jí říká zednářská.
Schikanederovo libreto bylo zcela původní. Své dílo nazval Kouzelná flétna. Schikaneder poskytl Mozartovi malý zahradní domek v areálu poblíž divadelní budovy. Mozart v tomto domku trávil dny a pracoval. Trávil v něm také noci a ne sám. Říkalo se, že se velmi sblížil se dvěma zpěvačkami, Barbarou Gerlovou, která hrála Papagenu a Annou Gottliebovou, která zpívala Paminu. V době, kdy Mozart pracoval na Kouzelné flétně se také v hudebních kruzích proslýchalo, že udržuje poměr s Magdalenou Hofdemelovou. Žákyní klavíru, která byla manželkou muže, jemuž Mozart napsal žádost o půjčku. Jejich příběh skončil tragédií. V den Mozartova pohřbu napadl Franz Hofdemel svou ženu břitvou a pořezal jí obličej a ruce. Potom si sám podřízl hrdlo. Zemřel, ale ona přežila. Magdalena byla v té době těhotná. Vídeň brzy zaplavila zpráva, že dítě je Mozartovo. Je zřejmé, že Constanze v Badenských lázních tušila o milostných spádech svého manžela.
Requiem: Od smrti k věčnosti (1791)
Mozart psal právě Kouzelnou flétnu, když se stalo něco opravdu podivného, co od té doby vyvolává legendy a intriky. Na dveře Mozartova bytu v Rauhensteingasse zaklepal neznámý muž s dopisem, v němž mu nabízel zkomponování rekviem. Dopis nebyl podepsaný. Muž odmítl identifikovat sebe i osobu, jejímž jménem jednal. Varoval Mozarta, aby se nepokoušel zjistit totožnost ani jednoho z nich. V následujících měsících, kdy se Mozart s podlomeným zdravím snažil dílo dokončit, ho cizinec pronásledoval. Jménem svého klienta se dožadoval informace o tom, kde je Requiem. Až se Mozart v zoufalství domníval, že psal Requiem pro sebe. Jinými slovy, že předvídal svou smrt. Je to příběh, který byl od té doby mnohokrát převypravovaný.
Příběh je v podstatě pravdivý, i když se patrně odehrál o něco méně melodramaticky. Mozart cizince jistě neznal, ale netrvalo by mu dlouho zjistit, kdo byl pisatelem dopisu. Už proto, že to byl další svobodný zednář. Jeho jméno bylo v hudebních kruzích dobře známé. Hrabě Franz Walsegg byl šlechtický statkář, který sídlil na zámku asi 70 kilometrů jihozápadně od Vídně. Byl také vášnivým milovníkem hudby a na svůj zámek zval komorní soubory, aby mu zahrály. Hrabě si vyzkoušel komponování a zjistil, že je to poněkud obtížnější, než si představoval. Dostal tedy geniální nápad vyzvat skladatele, aby pro něj napsali skladby a pak jim zaplatit, aby je mohl vydat pod svým jménem. Hudebníci, kteří pro něj hráli si byli této dohody dobře vědomí, i když jeho přátelé a kolegové nikoli.
V únoru 1791 zemřela ve věku pouhých dvaceti let zbožňovaná manželka hraběte Walsegga. Hraběti samotnému bylo pouhých osmadvacet let a už se nikdy znovu neoženil, přestože žil dalších šestatřicet let. Jeho zármutek byl tak velký, že se rozhodl objednat mši Requiem, která měla být složená speciálně za ni. A jak si zvykl, chtěl ji prohlásit za své vlastní dílo. O Mozartovi jistě věděl. A tak začala promyšlená lest s cizincem, který jednal pod jménem hraběte. Jakmile Mozart zjistil, kdo byl anonymním mecenášem, není divu, že se do této lsti zapojil. Mozart musel vědět, že hrabě Walsegg dobře platí za privilegium vydávat díla jiných skladatelů za svá. Proč by si měl Mozart stěžovat? Přinášelo mu to peníze, když je nejvíce potřeboval. Nepochybně to také vyhovovalo jeho smyslu pro zábavu. Oblbnout aristokratické publikum, které si myslelo, že se v hudbě vyzná.
Největším problémem Mozarta bylo najít si čas na psaní. Requiem bylo ze své podstaty rozsáhlé dílo. Posvátný text byl pevně daný a nebylo možné se od něj odchýlit. Okamžitě se pustil do práce. Sotva začal, přišla v červenci další významná zakázka. Čeští stavové ho požádali, aby napsal novou operu jako součást oslav korunovace nového císaře v Praze na začátku září. Bylo mu předložené už napsané vhodné libreto, jehož ústředním motivem byla představa shovívavého a laskavého císaře. Název zněl La clemenza di Tito. Je únavné si jen představit, kolik práce na sebe Mozart vzal. Pracoval na plný úvazek na Kouzelné flétně, přijal zakázku na zkomponování Requiem a souhlasil se zkomponováním zcela nové opery k císařově korunovaci, která musela být hotová během několika týdnů. Nebyla to jen velká pracovní zátěž, ale i trest. A Mozart na to nevyhnutelně doplatil.
Ani v jeho osobním životě nebyl klid. Constanze se vrátila do Vídně a 26. července 1991 porodila syna. Byl pokřtěný jako Franz Xaver Wolfgang. Byl šestým dítětem manželů a bratrem Karla Thomase. Mozart potřeboval v srpnu odjet do Prahy, aby dohlédl na zkoušky opery La clemenza di Tito. Bylo rozhodnuto, že ho Constanze bude doprovázet. Znamenalo to dát Karla v šesti letech do mateřské školy daleko od rodičů. Znamenalo to také, že budou muset nechat svého novorozeného, teprve měsíčního syna v péči matky Constanze a její sestry Sophie. La clemenza di Tito měla premiéru 6. září 1991 v Nosticově divadle v Praze. Mozart ji řídil od kláves. Čestnými hosty byli nově korunovaný císař a císařovna. Korunovace se konala ve stejný den. Opera ale nesklidila tak mimořádný úspěch.
To bylo naposledy, kdy Mozart navštívil Prahu. Po páté. Jakmile byla opera uvedená, musel se Mozart vrátit do Vídně, aby dohlédl na premiéru Kouzelné flétny, která byla naplánovaná na 30. září. Jeho zdraví ovšem bylo chatrné. Během pobytu v Praze Mozart onemocněl a neustále se léčil. Byl bledý a jeho výraz byl smutný, i když se jeho dobrá nálada často projevovala ve veselém žertování s přáteli. Nebyl čas být nemocný. Mozart a Constanze spěchali zpět do Vídně. Je tedy pravděpodobné, že Mozart nevěděl o tom, že La clemenza byla přijatá velmi špatně, ačkoli se k němu do Vídně musely dostat zprávy. Druhé představení se hrálo v poloprázdném divadle a ředitel divadla, který si ho objednal, později požádal úřady o náhradu ztrát. Totéž ale určitě neplatilo o Kouzelné flétně.
Mozart režíroval premiéru od kláves a měla obrovský úspěch. Místní obyvatelé se na ni hrnuli večer, co večer. Pokud byl Mozart na pokraji vyčerpání, trpěla i jeho žena. Cesta do Prahy si vybrala svou daň. Koncem prvního říjnového týdne se Constanze opět vydala do Bádenských lázní. Tentokrát s sebou vzala malého Franze Xavera a také svou sestru Sophii, aby jí pomohla s péčí o něj. Byla pryč jenom týden. A tak tu máme Mozarta. Jeho nově zkomponovaná opera běží, byť sporadicky v Praze, nově zkomponovaná opera běží noc, co noc ve Vídni a Mozart se opět obrací k rekviem ve mši, kterou byl pověřený zkomponovat. Jak si pak najde čas také na zkomponování jedné ze svých nejoblíbenějších skladeb, jasného a veselého Klarinetového koncertu in A (k 622) pro klarinetového virtuosa Antona Stadlera?
Můžeme jen žasnout. Po týdenním odpočinku v Bádensku, který Constanze tolik potřebovala, mohla být jen stěží překvapená, že její manžel je zcela vyčerpaný. Nepřestával pracovat, každý den od svítání až do pozdní noci. Aby toho nebylo málo, začal být sklíčený a pesimistický. Constanze se snažila svého manžela povzbudit. Vzala ho na projížďku kočárem do Prátru. Seděli sami, když Mozart začal mluvit o smrti a prohlásil, že Requiem píše pro sebe. Tomuto citlivému muži se v očích objevily slzy. Constanze později citovala slova jejího muže:"Rozhodně cítím, že už to dlouho nevydržím. Jsem si jistý, že jsem byl otráven. Nemohu se této myšlenky zbavit."
Constanze se snažila převzít kontrolu. Naléhala na svého manžela, aby Requiem odložil, aby na něm přestal pracovat. Zbytečně ho to deprimovalo. Na nějakou dobu poslechl a pracoval na malé kantátě pro svou zednářskou lóži. Bylo to poslední dílo, které dokončil. Chtěl se ale vrátit k Requiem. Uvědomoval si, že ho musí dokončit, aby dostal zaplaceno v plné výši. V polovině listopadu 1791 se jeho zdravotní stav nečekaně zhoršil. Otékaly mu končetiny, náhle začal nekontrolovatelně zvracet. Brzy se nemohl hýbat. Byl upoutaný na lůžko. Jeho žena a švagrová Sophie mu ušily noční košili, kterou si mohl oblékat zepředu, protože jeho tělo bylo tak oteklé, že se nemohl v posteli otočit. Ušily mu také prošívaný župan, který si mohl obléknout, když vstal z postele. Moc se těšil, až si ho oblékne, řekla Sophie. Ve skutečnosti už nikdy nebyl schopen vstát z postele.
Pokračoval v práci na Requiem, ale brzy už nebyl schopen držet pero. V pokoji byli spolu s jeho ženou a Sophií tři přátelé. Zpěváci, kteří účinkovali v Kouzelné flétně. Zpívali části Requiem, které složil. Když došli k prvním taktům Lacrimosy, Mozart začal prudce plakat a oni museli přestat. Byl tu také Franz Xaver Süssmayr skladatel, který studoval u Mozarta. S Mozartovými se sblížil a doprovázel Constanze při její návštěvě Bádenska před porodem Franze Xavera. Mozart mu svěřil opisování partů. Doprovázel Mozarta i jeho ženu do Prahy na premiéru opery La clemenza di Tito. Pomáhal Mozartovi s jejím včasným dokončením do té míry, že s ním na ní pracoval i v kočáře cestou do Prahy. Nyní, v posledních dnech Mozartova života, si zapsal Süssmayr na ruční papír noty, které Mozart vyslovil a zvuky, které vycházely z jeho úst.
Se Süssmayrovou pomocí Mozart komponoval až po Lacrimosu na konci Sequentia. Části Offertoria jsou psané Mozartovou rukou a Mozart mohl dávat pokyny k pozdějším pasážím. Po Mozartově smrti Süssmayr Requiem dokončil, neboť ho tím pověřila Constanze. Její sestra Sophie zanechala živé svědectví o Mozartových posledních hodinách. V noci 4. prosince byl jeho stav tak špatný, že Constanze věřila, že nepřežije noc. Prosila sestru, aby s ním zůstala i následující den. Sophie vyprávěla, jak vstoupila do jeho pokoje a on okamžitě řekl:"Ach, drahá Sophie, jak jsem rád, že jsi přišla. Musíš tu dnes zůstat a vidět mě umírat."
Protestovala a uklidňovala ho. Říkala, že se nedá přesvědčit:"Už teď mám na jazyku chuť smrti. A když nezůstaneš, kdo bude živit mou nejdražší Constanze, až tu nebudu?"Sofie chtěla v reakci na Konstanziny prosby najít kněze, cituji:„Dlouho odmítali přijít ajá měla velké potíže, aby jeden z těch klerikálních surovců přišel.“Jenže to nestihli. Mozartovi se tedy nedostalo posledního pomazání. Pokusila se také najít doktora Closseta. Po dlouhém hledání ho našla v divadle, ale odmítl přijít, dokud hra neskončí. Sophie spěchala zpět do Rauhensteingasse, kde našla svou sestru na pokraji sil. Süssmayr byl u Mozartova lůžka. Na pokrývce postele ležela partitura Requiem. Mozart se snažil Süssmayrovi vysvětlit, jak chce, aby ji dokončil a foukal do zvuku tympánů. Doktor Closset nakonec přišel do bytu a předepsal Mozartovi studené obklady na hořící hlavu. Ty mu způsobily takový šok, že ztratil vědomí.
Obě sestry vyprávějí o Mozartových posledních chvílích odlišně. Podle Constanze se Mozart po odchodu lékaře zeptal, co jí řekl. Odpověděla mu konejšivou lží, ale on řekl:"To není pravda. Zemřu teď, právě když se budu moci postarat o tebe a děti. Ach, teď vás nechám bez zaopatření.“ A když ta slova pronesl, podle Constanze najednou začal prudce zvracet. Když skončil, byl mrtvý. Constanze si vlezla do postele vedle jeho těla, jako by se snažila chytit jeho nemoc a zemřít s ním.
Sophiina výpověď je mírnější. Přestože Mozart po studených obkladech ztratil vědomí, lékař řekl, že by mu je měl dávat i nadále. Sophie mu proto přiložila na čelo vlhký ručník. Mozart se okamžitě lehce zachvěl a velmi krátce nato jí zemřel v náručí. Mozartova smrt byla zaznamenaná v pondělí 5. prosince 1791 pětapadesát minut po půlnoci. Bylo mu třicet pět let a deset měsíců. Zpráva o Mozartově smrti se rychle rozšířila po městě. Následujícího rána se v Rauhensteingasse před Mozartovým bytem shromáždil dav lidí, kteří mávali kapesníky do oken. Blízcí přátelé mohli vstoupit, aby se poklonili Mozartovi u jeho lůžka. Jeho tělo leželo na očích po celý ten den a ráno následujícího dne. Ve tři hodiny odpoledne 7. prosince bylo Mozartovo tělo rituálně požehnané v malé boční kapli katedrály svatého Štěpána. Potom bylo pohřebním vozem odvezené přes Grosse Schullerstrasse na hřbitov v obci Seint Marx za městem. Tam bylo Mozartovo tělo vyjmuté z rakve a uložené do normálního prostého hrobu vedle pěti nebo šesti dalších těl. Pohřbu se nikdo nezúčastnil. Mozart tedy nemá žádný hrob, náhrobek ani pamětní desku a přesné místo uložení jeho těla není známé. Jeho vděční Pražané však nezapomněli. 14. prosince přišli uctít jeho památku na mši do chrámu sv. Mikuláše na Malé Straně.
Závěr: Mozartova věčná pochodeň
Když Mozart zemřel, zůstala Constanze v devětadvaceti letech vdovou se sedmiletým synem a čtyřměsíčním dítětem. Mozart po sobě nezanechal žádnou závěť. A protože byl zaměstnaný v katedrále svatého Štěpána méně než deset let, neměla nárok na důchod. Tváří v tvář skutečným finančním potížím se Constanze pustila do akce. V první řadě požádala císaře o důchod, i když věděla, že na něj nemá nárok. Soud jí přiznal třetinu Mozartova platu císařského královského a komorního skladatele. To znamenalo, že bude dostávat něco přes 265 zlatých ročně. Pořádala také vzpomínkové koncerty na manželovu hudbu. Zahájila kampaň za vydání co největšího počtu jeho děl. Constanze zvedla Mocartovu pochodeň a neúnavně pracovala na propagaci jeho jména a hudby.
V této činnosti pokračovala i potom, co se v roce 1809 provdala za dánského diplomata a spisovatele George Nikolause von Nissena a přestěhovala se do Kodaně. Jeho záměrem bylo napsat obsáhlý životopis prvního manžela své ženy. Chtěl také shromáždit veškerý dostupný materiál. Constanze mu poskytla dopisy, dokumenty a samozřejmě neocenitelné historky a anekdoty, které mohla znát jen ona. Nissen se spolu se svou ženou Constanze vrátil do Salcburku, aby se ujal obrovského úkolu, který ho čekal. Nissen náhle zemřel v roce 1826. Constanze opět ovdověla. Jeho rozsáhlý životopis s bezkonkurenčním přístupem ke skutečnému Mozartovu charakteru byl dokončený a vydaný až po jeho smrti.
Wolfgangova starší sestra Nannerl nebyla v manželství šťastná. Manžel byl panovačný. Byl o 15 let starší. V roce 1801 zemřel ve věku pětašedesáti let. Po jeho smrti se přestěhovala zpět do rodného Salcburku. Tam ji po dvaceti letech kdosi navštívil. Na dveře zaklepal syn jejího bratra Wolfganga. Její vlastní synovec Franz Xaver Wolfgang. Teď mu bylo třicet let. Zdědil po otci určitý hudební talent a právě byl na koncertním turné po Evropě, na kterém hrál na klavír otcovu hudbu. S Nannerl se nikdy neviděli a okamžitě mezi nimi vzniklo pouto. Brzy se Wolfgang stal pravidelným návštěvníkem své tety. Rád se dozvídal více o otci, kterého nikdy nepoznal a který byl nyní slavný po celé Evropě. Věděl o otcově geniálním dětství a o mnoha cestách, které podnikl. Nyní se o nich mohl dozvědět od člověka, který ho doprovázel. Nannerl zase měla radost, když na vlastní oči viděla, že se hudební dar předává dál.
Napsala:"Ve svých sedmdesáti letech jsem měla velkou radost, že jsem se poprvé setkala se synem svého milovaného bratra. Když jsem ho slyšela hrát stejně jako jeho otce, vyvolalo to ve mně nádherné vzpomínky."Franz Xaver Wolfgang prozradil své tetě, že jeho matka Constanze se s Nissenem pustili do rozsáhlé biografie jeho otce. Nannerl začala díky tomu vidět Constanze jinýma očima. Její vztah ke švagrové se zmírnil. Nakonec Constanze s Nissenem přijeli do Salcburku, aby pracovali na životopisu. Tam byla jediná osoba, která jim mohla poskytnout jedinečný vhled do Wolfgangova dětství. Poprvé po čtyřiceti letech se tak setkaly dvě ženy, které byly Mozartovi nejbližší. Jako by se minulost rozplynula.
Nannerl s potěšením vyprávěla o bratrově dětství a jejich společných cestách. Nannerl zemřela smířená se svými nejbližšími 29. října 1829 ve věku sedmdesáti osmi let. Constanze žila ještě dvanáct a půl roku a zdaleka nebyla osamělá. Znovu se neprovdala, ale její dvě sestry, Aloysie a Sophie s ní přišly žít do Salcburku. Constanze a Sofie byly poslední dvě ženy, které byly přítomné posledním okamžikům Mozartova života. Constanze zemřela ve věku osmdesáti let. Padesát jedna let po svém manželovi. Sofie zemřela čtyři a půl roku po Constanze.
Ani jeden ze dvou Mozartových synů, kteří přežili, nezdědil otcovu genialitu. Starší z nich Karl Thomas se pokoušel o hudební kariéru, ale v šestadvaceti letech se jí vzdal a stal se finančním úředníkem v rakouském účetním oddělení v Miláně. Zemřel v roce 1858 ve věku sedmdesáti čtyř let. Franz Xaver Wolfgang, kterému bylo v době smrti otce necelých pět měsíců, zdědil hudební talent. Stal se z něj vynikající klavírista, který hrál otcovy skladby. Také skládal, i když ne ve velkém množství a nijak pozoruhodně. Zdá se, že ve svých třiceti letech s komponováním úplně přestal, i když se nadále věnoval koncertní činnosti. Franz Xaver celý život obdivoval otce, kterého nikdy nepoznal. Zemřel pouhé tři dny po svých třiapadesátých narozeninách. Na jeho náhrobku byl nápis:"Nechť je jméno jeho otce jeho epitafem, neboť úcta k němu byla podstatou jeho života."
Žádný ze synů se neoženil ani neměl děti. A tak rod Mozarta vymřel. Žádný další Wolfgang Amadeus Mozart se od té doby už neobjevil. Mozartova pochodeň však září dál. Dokud bude jeho pozitivní hudba přinášet radost, lidstvo má snad ještě nějakou naději.