Třetí díl pokračuje Mozartovým pobytem ve Vídni, kde se usadil natrvalo a kde prožil významnou část své skladatelské kariéry. Posluchači se dozvědí o jeho spolupráci s italským libretistou Lorenzem da Pontem a o vzniku oper Don Giovanni, Figarova svatba a Così fan tutte. Dále se dozví o Mozartových finančních problémech, jeho nemoci a smrti.
Co obsahovala druhá epizoda? Pokračoval jsem v pobytu Mozartových v Londýně. Po evropském turné se vrátili do rodného Salcburku. Po vystupování ve Vídni se vypravili na další italské turné, které trvalo více jak patnáct měsíců. Mladý Wolfgang už tehdy začal komponovat. Právě na vliv Mozartovy hudby na lidský mozek jsem se podíval na konci druhé epizody.
Všude dobře, v Itálii nejlépe (1771–1773)
Život doma v Salcburku nebyl nijak pohodlný. Byt, který si Mozartovi pronajali od Hagenauera, byl malý a stísněný. Wolfgang a Nannerl už také nebyli malými dětmi. Wolfgangovi už bylo patnáct a Nannerl téměř dvacet. Existovalo jednoduché řešení: přestěhovat se do většího bytu. Ale proč to podstupovat, když tu byla vyhlídka na další cestování? Wolfgangova nová opera měla být za několik měsíců uvedená v Miláně. Se zkouškami a všeobecnými přípravami by se brzy opět vydali na cesty. Kamkoli přijeli, chovali se k nim jako ke šlechtě a mísili se s těmi nejvyššími v zemi. Jaký kontrast oproti nudnému provinčnímu Salcburku. Časem začal i Wolfgang svým rodným městem a těmi, kdo v něm žili pohrdat. Po necelých pěti měsících otec a syn opět opustili Salcburk a vydali se na cestu do Benátek a za další hudební slávou. Tentokrát jim cesta trvala pouhých osm dní, a do Milána dorazili za úmorného letního vedra.
Přes nedostatek pohodlí byl Wolfgang ve svém živlu. S otcem se ubytovali ve stejném pokoji jako předtím a budova byla plná zvuků. Nad nimi i pod nimi žili houslisté, kteří neustále vyhrávali. Ve vedlejším pokoji dával hodiny zpěvu učitel a naproti přes chodbu bydlel hobojista. "Je to všechno taková zábava pro komponování! dává to člověku spoustu nápadů," napsal Wolfgang. Tříhodinovou operu Ascanio in Alba s předehrou, sbory, recitativy, poměrně dlouhým allegrem, andante a baletem na konci každého dějství Mozart dokončil za necelých sedm týdnů. Premiéra se uskutečnila podle plánu 17. října 1771 v TeatroRegio Ducal. Dva dny po svatebním obřadu, pro který byla objednaná Marií Terezií. Byl to triumf.
V následujících dnech Wolfganga na ulici zastavovali lidé, aby mu pogratulovali. Po několika představeních se na něj přišel podívat i novomanželský královský pár. Při závěrečné oponě se naklonili nad lóži, tleskali a volali Bravissimo maestro na zdrobnělou postavu sedící u cembala pod nimi. Tato druhá cesta do Itálie trvala pouhé čtyři měsíce a byla intenzivní od začátku do konce. Z Milána odjížděli 5. prosince 1771. Unavení otec a syn. Byli přirozeně nadšení úspěchem Ascania, ale na úspěch byli zvyklí. Leopold a Wolfgang přijeli domů do Salcburku 15. prosince. O den později zemřel laskavý a zbožný arcibiskup Schrattenbach. Smrt byla náhlá a nečekaná a Salcburk se kvůli ní ocitl ve zmatku. Bylo mu 72 let.
Nástupnictví bylo zřejmé. Hrabě Waldburg-Zeil byl vysoce populární. Byl děkanem salcburského dómu. Místní obyvatelé ho dobře znali a vážili si ho. Proto si ho obyvatelé Salcburku zvolili s velkou převahou. Vídeňský dvůr se ale nezvykle rozhodl strkat nos do salcburských záležitostí. Vídeň, císařské hlavní město habsburské říše, chtěla mít v Salcburku vlastního císaře. Vídeň si vybrala syna císařského vicekancléře. Byl jím devětatřicetiletý hrabě Colloredo. Přestože se hrabě Colloredo narodil ve Vídni, nebyl mu Salcburk cizí. V patnácti letech tam byl jmenován kanovníkem a strávil tam každou druhou zimu. Salcburští ho dobře znali – a neměli ho rádi. Odmítavý a povýšený už od svých mladistvých let. Velmi dbal na hodnost a od svých podřízených očekával maximální respekt. Jen s těmi nejvýše postavenými se cítil uvolněně.
Dne 14. března 1772 se pod balkonem paláce shromáždil dav Salcburčanů. Byli šokovaní, když bylo oznámené jméno arcibiskupa Colloreda jako příštího salcburského knížete-arcibiskupa. Ještě se nevzpamatovali, když Colloredo a jeho doprovod přicházeli do katedrály na Te Deum k oslavě jeho nástupu. Dívali se na to v naprostém tichu. Colloredo znal i Mozartovi. Zcela jistě slyšel Wolfganga vystupovat během jeho zimních pobytů v Salcburku. Vztahy mezi nově jmenovaným arcibiskupem a Mozartovými začaly docela dobře. Trvalo několik let, než se nenávratně zhoršily. Jedním z prvních Colloredových kroků bylo přijetí Wolfganga do placeného zaměstnání u dvora. 9. července 1772 byl Wolfgang ve svých šestnácti letech oficiálně jmenovaný konzertmeistrem s platem 150 guldenů ročně, což byla třetina platu jeho otce.
Jeho povinnosti vyžadovaly, aby vedl dvorní orchestr na housle. To už nějakou dobu pravidelně neformálně dělal. Wolfgang brzy skládal skladby a upravoval jiné, aby tak oslavil Colloredův nástup. Arcibiskup byl také ochotný povolit otci a synovi další cestu do Milána, na představení opery, kterou Wolfgang napsal na objednávku pro TeatroRegio Ducal. Wolfgang ale začínal být přepracovaný. Kromě opery pro Milán, LucioSilla, byl Wolfgang hned potom pověřený napsáním další opery pro Benátky. Pracoval také na několika orchestrálních skladbách. Práce si vybírala svou daň. Nakonec ale od zakázky pro Benátky upustil. Práce prostě bylo moc.
Otec se synem opět opustili Salcburk 24. října 1772 a vydali se známou cestou přes Brennerský průsmyk na jih do Milána. Wolfgang opět horečně pracoval na dokončení své opery. Její premiéra se uskutečnila podle plánu 26. prosince 1772. Nebyl to příznivý začátek. Arcivévoda Ferdinand dorazil na premiéru s tříhodinovým zpožděním. Omluvil se, že strávil příliš mnoho času psaním novoročních přání. Píše velmi pomalu, hlásil Leopold sarkasticky. Celá opera se dvěma balety trvala neuvěřitelných šest hodin. Kvůli pozdnímu začátku premiéry skončila až ve dvě hodiny ráno. Podle očekávání se ale jednalo o triumf. Wolfgang byl oslavovaný po celém městě.
LucioSilla se dočkala nejméně šestadvaceti představení. Během pouhých tří týdnů po premiéře Wolfgang během několika dní napsal vokální skladbu pro jednoho ze zpěváků, kteří v opeře účinkovali. Proslulého italského mužského sopranistu, kastráta VenanziaRauzziniho. A není to jen tak ledajaká vokální skladba, ale bezpochyby jedna z nejlepších ze všech Wolfgangových mladistvých děl. Jedná se o třívětou skladbu, která je téměř koncertem pro hlas. Ačkoli vychází z posvátného textu, je místy rozpustilá; má neotřelá témata a harmonická překvapení. Její zpracování jediného slova Alleluia je v celé hudbě jistě jedinečné. Je prodchnutá radostí a dodnes patří k jeho nejoblíbenějším skladbám. Je to Exsultate, jubilate. Toto moteto bylo poprvé provedené Rauzzinim v milánském kostele Theatines.
Pobyt v Miláně trval necelých pět měsíců. 4. března 1773 odjeli z Milána do Salcburku, kam dorazili o devět dní později. Tím skončila jejich třetí – aposlední – návštěva Itálie. Naposledy přejeli Brennerský průsmyk. Ani jeden z nich neočekával, že to bude jejich poslední návštěva země hudby. Milán už ale Wolfganga o další operu nepožádal a ani z žádného jiného italského centra nepřišla objednávka. Ani otec, ani syn už nikdy neměli překročit hranice Itálie.
Skladatelská dráha (1773–1777)
Jak v Salcburku, tak ve Vídni zažili Mozartovi nepříjemný šok. Leopold Salcburkem otevřeně pohrdal a k jeho obyvatelům se choval pověstně přezíravě a povýšeně. Ani s arcibiskupem Colloredem nezačal Leopold nejlépe. Leopold se nemohl dočkat, až nadobro opustí provinční Salcburk. Jednoduchý způsob, jak toho dosáhnout, bylo zajistit synovi placené zaměstnání na královském dvoře v některém z velkých evropských měst a rodina by se tam usadila s ním. Nejpravděpodobnějším místem bylo hlavní město habsburské říše, kde Wolfgang poprvé vystoupil jako dítě a ohromil císaře a císařovnu. Cesta ze Salcburku byla snadná, jazyk by nebyl problém a Leopold měl rozsáhlý seznam kontaktů až na samý vrchol.
Dne 14. července 1773 odjeli Leopold a Wolfgang opět do Vídně – k nelibosti Anny Marie, která neviděla důvod, proč by je nemohla s Nannerl doprovázet. Ne, řekl Leopold, stálo by to další peníze a mohlo by to v Salcburku vyvolat nepříjemné zvěsti. Tyhle zvěsti kolovaly tak jako tak. Když Mozartovi obdrželi předvolání k audienci u císařovny, zdálo se, že je všechno v pořádku. Wolfgang nepochybně u Marie Terezie vystoupil, ale nic dalšího se nedělo. Ještě znepokojivější bylo, že od šlechty nepřišla žádná pozvání. Byla pravda, že mnoho šlechtických rodin na léto město opustilo, ale přesto to bylo zklamání. Wolfgangovi bylo nyní sedmnáct a půl roku.
Otec a syn zůstali ve Vídni něco přes dva měsíce a do Salcburku se vrátili s prázdnou. Jedním z prvních úkolů, kterých se Leopold po návratu ujal, bylo přestěhování rodiny do většího bytu. Nannerl bylo nyní dvaadvacet let, Wolfgangovi téměř osmnáct. Bylo načase se přestěhovat do většího. Koncem září 1773 opustili Mozartovi byt v Getreidegasse, ve kterém Leopold a Anna Maria žili celý manželský život a kde se jim narodily všechny děti. Přestěhovali se na Hannibalplatz přes řeku. Tam si pronajali velký osmipokojový byt v prvním patře domu známého jako Tanzmeisterhaus, Dům tanečního mistra. Byl dostatečně velký, aby se v něm mohlo ubytovat služebnictvo.
Leopold z bytu brzy začal provozovat něco jako hudební podnik. Leopold i Nannerl přijímali studenty a Leopold v areálu nakupoval a prodával hudební nástroje. Nejdůležitější ale bylo, že prostor jako by odemkl dveře ve Wolfgangově mozku. Jeho tvořivost nikdy nebyla nízká, ale tady stoupala. Do konce roku napsal sedm symfonií, čtyři divertimenta, šest smyčcových kvartetů, smyčcový kvintet, klavírní koncert, soubor klávesových variací, šestnáct menuetů pro orchestr, mši a další. V následujícím roce složil další tři symfonie, klavírní sonátu, dvě chrámové sonáty, soubor variací, dva koncerty, dvě mše a několik dalších duchovních děl. Nejednalo se o průměrné skladby, které by sloužily k ukrácení času. Patřila k nim Malá symfonie g moll (K. 183), považovaná za mistrovské dílo. Také šest smyčcových kvartetů (K 168-73), věnovaných Haydnovi, patří k tomu nejlepšímu, co kdy napsal. K tomuto ohromnému dílu se chystal přidat operu.
Koncem léta roku 1774 přišla zakázka od bavorského kurfiřta Maxmiliána III. Ten si přál komickou operu pro karnevalovou sezónu v Mnichově v roce 1775. Libreto už bylo napsané. Neslo název Zahradnice z lásky. Wolfgang se těšil z možnosti pracovat na něčem podstatném. Ze své předchozí komické opery La finta semplice se hodně naučil a nemohl se dočkat, až bude moci znovu psát pro jeviště. 6. prosince 1774 odjeli otec a syn ze Salcburku do bavorské metropole. Wolfgang se v Mnichově hned pustil do práce a brzy vytvořil dostatek skladeb, aby se zpěváci mohli začít učit své party. Zkoušky se ale ukázaly jako obtížné a části libreta musely být podstatně přepracované.
Při premiéře Zahradnice z lásky 13. ledna 1775 bylo ve vzduchu cítit velké napětí. Možná se to projevilo. Kritika nebyla nadšená. Wolfgang měl v rukou propadák. Opera se hrála už jen dvakrát a další zakázky nepřicházely. Jakákoli nabídka na stálé místo u dvora nepřicházela v úvahu. Sklíčený otec, syn a dcera 1. března 1775 opustili Mnichov, aby se vrátili do nového bytu na Hannibalplatz v Salcburku. Ani jeden z nich to nemohl vědět, ale Wolfgang právě absolvoval poslední turné se svým otcem. Následující dva a půl roku zůstal Wolfgang v Salcburku, což bylo nejdelší nepřerušené období, které ve svém rodném městě od dětství strávil. Bylo to těžké období.
Arcibiskup Colloredo a dvůr nyní otevřeně opovrhovali Leopoldem Mozartem, který se sám netajil touhou opustit město ani tím, že nemá rád Salcburčany. Wolfgangovi se dostalo větší úcty, protože jeho hudební nadání bylo ohromující. Wolfgangův talent mu zajistil místo u salcburského dvora. Udržel si pozici konzertmeistra se skromným platem 150 guldenů ročně. Oč produktivní byl Wolfgang na cestách, o to produktivnější byl doma, když neměl v plánu žádné bezprostřední cesty. V následujících měsících a letech vznikla celá řada skladeb. Jen za zbývajících šest měsíců roku 1775 složil nejméně pět houslových koncertů. Každý z nich je svým způsobem naprosto dokonalý a všech pět patří k nejoblíbenějším houslovým koncertům, jaké kdy byly napsané. Dodnes patří k základnímu repertoáru každého houslového virtuosa.
Zkomponoval šest klavírních sonát a Haffnerovu serenádu (K 250), osmidílnou skladbu na objednávku jedné z nejvýznamnějších salcburských rodin. Napsal také několik duchovních skladeb a divertimento. V roce 1777 složil svůj dosud nejvýznamnější klavírní koncert číslo 9 Es dur (K 271). Napětí ale rostlo. Věci se nevyhnutelně blížily k rozuzlení a brzy k němu také došlo. Mozartova rodina měla být navždy rozdělená. Wolfgangovi bylo nyní 21 let. Leopold požádal Colloreda o další dovolenou pro sebe a svého syna. Ale doba se změnila. Dvůr byl zaneprázdněný návštěvami významných osobností a Colloredo potřeboval plný počet hudebníků. Colloredo Leopolda dobře znal a přesně věděl, jaký postup zvolit.
Takový, který by se zdál být pozitivní, ale který by Leopolda zasáhl tam, kde to nejvíce bolí. Samozřejmě, že by otci a synovi mělo být umožněno vycestovat, odpověděl 1. září, aby hledali štěstí jinde a za tím účelem byli oba propuštění ze služby u dvora. Rodinný přítel, který Mozartovy navštívil vypověděl, že Leopold byl arcibiskupovou odpovědí tak ohromený, že mu bylo šokem fyzicky špatně. Jako by si Leopold konečně uvědomil pravdu – on, jeho syn a vlastně celá Mozartova rodina jsou u dvora v nemilosti a nemohou od něj už nic očekávat. Doslova nic. Žádné zaměstnání, nic. Nakonec hrabě Colloredo vzal Leopolda na milost a obnovil mu plat i zaměstnání. Wolfganga ovšem nikoli.
Německo a Francie (1777–1778)
Vzhledem k tomu, že Wolfgang přišel o práci u dvora, potřeboval se co nejdříve vydat na delší cestu. Zároveň Leopold věděl, že už ho nemůže doprovázet. Kdyby to udělal, určitě by přišel o práci u dvora. Ale Wolfgang ještě nikdy nebyl na žádné cestě bez svého otce. Byl to Leopold, kdo plánoval každý aspekt každé cesty. Plánoval trasy, vybíral způsob cestování, objednával kočáry, hledal hostince nebo kláštery, kde by se ubytovali. Navazoval kontakty s místními hudebníky, organizoval hudbu, kterou by hráli. Navazoval kontakty s příslušníky místní šlechty, aby mohli uspořádat salónní recitály, dokonce kontaktoval královskou rodinu. Jedenadvacetiletý Wolfgang ale s touto praktickou stránkou cestování neměl žádné zkušenosti. Jeho jediným úkolem bylo vystupovat, ohromovat svým talentem všude, kde hrál.
A teď, kdyby Wolfgang cestoval, byl by na to sám. Jak by mohl zvládnout všechny ty další záležitosti? Mozartovi se měli opět rozdělit. Leopold a Nannerl zůstanou doma. Anna Marie a Wolfgang vyrazili ze Salcburku do Mnichova 23. září 1777 v šest hodin ráno. Leopold a Nannerl byli z odloučení zdrcení. Oba ulehli do svých postelí a usnuli citovým vyčerpáním. Nannerl napsala, že je jí špatně od žaludku. V případě cestujících tomu tak nebylo. Wolfgang byl sice poprvé na cestách bez otce, ale ve svých jednadvaceti letech si svobodu vychutnával. Ale byl zodpovědný. Převzal kontrolu, jak jen mohl. Už po několika dnech od odjezdu domů začaly do Salcburku a z něj putovat dopisy. Během následujících šestnácti měsíců bylo napsáno nejméně 131 dopisů. Dopisy létaly sem a tam a přinášely nejrůznější užitečné informace. Samozřejmě hudební, ale také o drobnostech z cestování a pobytu mimo domov, které umožňují nádherný vhled do jeho povahy. Sotva Wolfgang odešel, začal ho otec poučovat. O nebezpečí přílišného pití alkoholu:
"Vyhýbej se silným vínům a jejich nadměrnému množství," nabádal ho. O jeho chování ke dvořanům:"Buď přehnaně zdvořilý."
Mnichov byl ve všech ohledech ztrátou času. A také ponižující. Jedenadvacetiletý Wolfgang místo u mnichovského dvora nedostal. Byl čas se přesunout. Wolfgang s matkou odjeli z Mnichova 11. října 1777 v poledne a do Augsburgu dorazili téhož dne v devět hodin večer. Nehledal tam zaměstnání. Augsburg byl na přímé cestě do Mannheimu, další plánované zastávky. Augsburg byl kulturním městem, kde žilo mnoho hudebníků a operních pěvců a Wolfgang se s mnohými z nich stýkal. Neoblíbil si ovšem toto místo ani jeho aristokratické obyvatele.
Hlavním účelem pobytu v Augsburgu byla návštěva rodiny. Žil tu Leopoldův bratr Franz Alois, který pokračoval v rodinné knihtiskařské tradici se svou ženou a dcerou. Tato dcera Marie Anna Thekla má zasloužené místo v každém životopise svého bratrance Wolfganga. Vždycky je jí věnovaná zmínka. Marie Anna byla o rok a osm měsíců mladší než Wolfgang a měli společnou jedinou, velmi silnou vlastnost. Oba měli silné sexuální pudy a rychle to u sebe objevili. Právě s ní přišel Wolfgang o panictví. Bylo jí právě devatenáct let, když Wolfgang s matkou přijeli do Augsburgu. Ubytovali se v hotelu U bílého beránka, který se nacházel jen pár kroků od Mozartova domu v Jezuitské ulici za katedrálou.
Obě větve rodiny se brzy spojily. Z dopisů je zřejmé, že Wolfgang a Bäsle (švábský výraz pro sestřenku), jak ji Mozart pojmenoval, spolu trávili hodně času. Wolfgangovy dopisy nás nenechávají na pochybách, jakým aktivitám se věnovali. Než se k tomu ale dostanu je třeba se věnovat hudebním záležitostem. Ale i při nich bylo o zábavu postaráno. Wolfgang se vydal za klavíristou Johannem Andreasem Steinem a Bäsle s matkou šli s ním. Wolfgang hrál na varhany stejně dobře jako na klavír. Potom se odebrali do místnosti, kde na ně čekal jistý páter Emilian, namyšlený osel a prostoduchý klerikál, jak ho Wolfgang popsal. Tento muž se pokoušel s Bäsle flirtovat, ale ona se místo toho bavila s Wolfgangem. Muž se pak velmi rychle opil. Zazpíval kánon a požádal Wolfganga, aby zpíval s ním. Wolfgang se omluvil s tím, že ho příroda neobdařila darem nosit melodii. "To nevadí," řekl muž a začal zpívat. Když přišla řada na Wolfganga, místo aby zazpíval správný text, zazpíval:"Ach ty čuráku, proč mi nepolíbíš prdel.“
Wolfgang to zpíval potichu, aby to slyšela jen Bäsle a potom se smáli půl hodiny. Ten nešťastník pak řekl, že by si s Wolfgangem rád promluvil o skladbě. Jak jsem zmínil, se sestřenkou si vyměňovali dopisy s odkazy na jejich sexuální dobrodružství. Na základě všech důkazů, které máme k dispozici to vypadá, že zjevně zkušenější sestřenka Bäsle zasvětila Wolfganga do radostí sexu a užili si spolu vydatné dovádění.
Wolfgang a jeho matka dorazili do Mannheimu, další zastávky jejich cesty 30. října 1777 v šest hodin večer. Cesta z Augsburgu trvala čtyři dny. Nyní se nacházeli mimo Bavorsko ve vysoce kultivovaném hlavním městě falckého kurfiřtství v blízkosti univerzitního města Heidelbergu a Schwarzwaldu. Mannheimu vládl kurfiřt Karel Theodor, který byl nadšeným mecenášem umění. Jmeniny kurfiřta i jeho manželky se slavily velkolepými mšemi, operami, balety, komickými operami a koncerty. Množství hudebních akcí přilákalo zkušené hráče z celé Evropy včetně slavné sekce hornistů z Čech. Matka se synem nakonec zůstali v Mannheimu téměř pět měsíců.
Wolfgang odjížděl z Mannheimu s prázdnýma rukama, aniž by měl co ukázat – tedy co se týče hudebního uplatnění. Wolfgang byl jiný. Najednou nebyl tak nevinný. Byl sebevědomější, s nádechem arogance, která se ostatním nelíbila. Jeho nové sebevědomí hraničilo s domýšlivostí. Wolfgang trávil čas s dalšími hudebníky. Obědval a večeřel s nimi, většinu večerů s nimi muzicíroval a navštěvoval večírky. Pozvánky na vystoupení začaly vysychat a opět nepřišla žádná nabídka zaměstnání. Tato cesta stála peníze a zatím přinesla jen málo. Napětí rostlo v dopisech mezi synem a otcem, ale také mezi jím a jeho matkou.
Wolfgang měl s matkou odjet do Paříže. Francouzské hlavní město bylo poslední – anejvětší – nadějí. Tam by se jistě všechno napravilo. Ale nastala zima. Cesty byly zledovatělé a zdravotní stav Anny Marie nebyl dobrý. Cestování bylo nemožné. Wolfgangovi a jeho matce nezbývalo nic jiného než čekat na jaro. Wolfgang se v té době doopravdy zamiloval. Napsal to otci v dopise 17. ledna 1778. Zamiloval se do šestnáctileté dcery jistého Němce Webera. Najednou už netoužil jet do Paříže, ale místo toho si přál jet na turné s Weberovými. Otcem a dvěma dcerami. Ovšem Leopold i ze Salcburku uplatnil otcovskou autoritu a Wolfgang byl nakonec bezmocný, než aby se mu vzepřel.
Musel se s rodinou Weberových rozloučit a připravit se na odjezd s matkou do Paříže. Milostný vztah skončil v slzách. Tím ale Mozartovo spojení s rodinou Weberových neskončilo. Ve skutečnosti v rodině nalezl lásku a jméno Weber bylo s ním od té doby až dodnes spojené. Wolfgang a jeho matka vyrazili v březnu 1778 za slunečného rána z Mannheimu do Paříže. Nálada v kočáře byla jiná než slunečná. Ani jednomu z nich se tam nechtělo. Cesta do Paříže byla dlouhá a nepohodlná. Překonat něco přes tři sta kilometrů poměrně nudnou krajinou severovýchodní Francie jim trvalo více než devět dní. Dva dny před příjezdem do Paříže je zasáhla strašlivá bouře. "Vítr a déšť nás téměř udusil a utopil," napsala Anna Marie. "Oba jsme v kočáře promokli a sotva jsme mohli dýchat.“
Měsíc po příjezdu do Paříže zkomponoval koncert pro mimořádně neobvyklou kombinaci nástrojů. Kdykoli se tak stane, je dobré pátrat po objednavateli. Vévoda Adrien-Louis de Bonnieres, armádní generál a diplomat, byl vynikajícím flétnistou a jeho dcera Marie-Adrienne harfenistkou. Požádal Mozarta o zkomponování skladby pro oba nástroje a orchestr. Výsledkem byl překrásný Koncert pro flétnu a harfu (K 299). Dílo je lehké a vzdušné, elegantní a výrazné. Dokonale v ní vyniknou flétna a harfa, což je o to výjimečnější, že Mozart neměl s psaním pro oba tyto nástroje jako pro sólové nástroje rozsáhlé zkušenosti. Ve skutečnosti už harfu v žádné skladbě nepoužil. Jenže vévoda smetl Mozartovu žádost o zaplacení a předal záležitost svému vrchnímu komorníkovi, který nechtěl zaplatit víc než polovinu dohodnuté částky.
Potom se pustil do rozsáhlé symfonie. Její význam spočívá v tom, že ji nepsal na přání šlechtického mecenáše, ale pro široké publikum. Mozart napsal:"Začala Synfonie… a hned uprostřed prvního allegra přišla pasáž, o které jsem věděl, že se bude líbit. Celé publikum bylo u vytržení. Ozval se velký potlesk. Protože jsem věděl, když jsem tu pasáž psal, jaký bude mít dobrý účinek, vrátil jsem ji ještě jednou na konci věty. A jistě, že tam byly výkřiky Da capo. Dobře bylo přijaté i Andante, ale závěrečné Allegro potěšilo především. Byl jsem tak nadšený, že jsem hned po Synfonii šel do PalaisRoyale, koupil jsem si zmrzlinu, pomodlil se růženec a šel domů."
Pařížská symfonie, jak se jí podle očekávání začalo říkat, je radostné a optimistické dílo v jasné a brilantní tónině D dur. Mozart ji napsal pro větší orchestr, než používal dříve a je plná nečekaných zvratů a živých frází, které vyžadují energickou hru celého orchestru.
Potom se obrátil k nástroji, jehož byl mistrem a složil Klavírní sonátu a moll (K 310). Toto dílo je bezpochyby nejintenzivnější a nejosobnější hudbou, kterou dosud složil. Je to jediné instrumentální dílo, pro které zvolil temnou tóninu a moll. Je to také první z pouhých dvou klavírních sonát v jakékoli mollové tónině. Začíná docela jasně, ale nálada brzy potemní. Hlavním motivem úvodní části je neustále klesající fráze. Působí zoufalým dojmem. Tempo nepolevuje, věta se žene neúprosně vpřed. Mozart jako hudebník byl teď plně zralý a jeho mistrovská díla vznikala i nadále. Nyní už dvaadvacetiletý Wolfgang začínal být stále arogantnější, což dával stále znát ve svých dopisech otci do Salcburku:
"Všechno je tu příliš daleko na to, aby se dalo jít pěšky. Nebo příliš blátivé, protože špína v Paříži se nedá popsat. A jet taxíkem – tam máte tu čest utratit asi 4 až 5 livrů denně, všechno zbytečně. Dají vám mnoho komplimentů, ale to je všechno… Pokud tu nejste sami, abyste tyto věci zažili, nedokážete si představit, jak je to strašné. Paříž se dost změnila. Francouzi už zdaleka nejsou tak zdvořilí jako před patnácti lety. Jejich způsoby teď hraničí s hrubostí a stali se strašně nafoukanými."
Tohle už nebyl ten Wolfgang z minulých let. Bezstarostný rozesmátý teenager, který rád žertoval a škádlil. Nyní to byl dvaadvacetiletý mladík, který hluboce nesnášel autoritu svého otce, přál si zbavit se břemene péče o matku a ze všeho nejvíc toužil být mimo Paříž ve společnosti ženy, kterou miloval. Paříž se prostě nevydařila. Mezi šlechtou o něj nebyl prakticky žádný zájem. S příchodem teplejšího počasí se zdálo, že se situace trochu zlepšila. Wolfgang přijal tři žáky a jejich lekce přinášely trochu peněz.
Přišla pohroma, katastrofa. Stalo se něco, co bylo tehdy záhadou a zůstává záhadou dodnes. 12. června 1778 napsala Anna Marie její poslední dopis. Snažila se úspěšně předstírat, že je všechno v pořádku, ale věděla, že s jejím zdravím to jde z kopce. Krvácela. Teprve potom, co dopis něžně podepsala slovy:"Několik tisíckrát Tě líbám a zůstávám Tvou věrnou ženou," a pak spíše formálně: Frau Mozart," dodala pod podpis:"Musím přestat, protože mě bolí ruka a oči."
Byl to poslední dopis, který napsala. Anna Marie zemřela 3. července 1778 krátce po desáté hodině večer. Do hodiny po její smrti napsal Wolfgang svému otci dopis, zcela mimořádný dopis. Mimořádný proto, že v něm předstíral, že jeho matka stále žije. "Nechci tím říci, že moje matka zemře a musí zemřít. Nebo že je ztracená veškerá naděje. Může se jí vrátit zdraví a síla, ale jen tehdy, když si to Bůh přeje."
Tato slova napsal s matčinou mrtvolou na posteli v její blízkosti.Ve dvě hodiny ráno 4. července, čtyři hodiny po matčině smrti, napsal další dopis blízkému rodinnému příteli do Salcburku. V dopise sdělil, že jeho matka zemřela a žádal ho, aby navštívil Leopolda a Nannerl a připravil je na strašnou pravdu, která bude následovat. Teprve 9. července, téměř týden po matčině smrti a pět dní potom, co byla pohřbená, napsal svému otci a informoval ho o matčině smrti. Přiznal, že svého otce podvedl, ale z těch nejlepších pohnutek, a doufal, že mu bude odpuštěno. Leopold ale synovi matčinu smrt hluboce vyčítal, což je patrné z následných dopisů.
Všude dobře, doma nejhůř (1779–1781)
Dne 31. srpna Leopold napsal Wolfgangovi a triumfalistickým tónem mu oznámil, že díky své statečné vytrvalosti přesvědčil arcibiskupa Colloreda, aby Wolfganga jmenoval konzertmeistrem s platem 500 guldenů. Wolfgang věděl, že mu nezbývá nic jiného než přijmout. Ovšem tentokrát to bude za jeho podmínek:
"Pro můj návrat do Salcburku je tu ještě jedna podmínka: nechci být jen houslistou jako dřív. Už nejsem houslista. Chci dirigovat od klavíru – a doprovázet árie. Bylo by dobré, kdybych mohl mít písemnou záruku, v níž by bylo uvedeno, že budu v pořadí na místo kapelníka. Jinak bych mohl mít tu čest vykonávat povinnosti na dvou místech – ale plat dostat jen za jedno," napsal Wolfgang v jeho dopise otci.
Tohle byl nový, odvážný Wolfgang. Chystal se do Salcburku, ale chtěl se ještě zastavit v Mnichově. Tam totiž pracovala Aloysie Weberová jako dvorní zpěvačka. Leopold ztratil nad svým synem kontrolu a už ji nikdy nezískal zpět. Wolfgang opustil Paříž 26. září 1778, když mu bylo téměř třiadvacet let. Poprvé se na své cestě vydával na vlastní pěst. Jestliže to byl ještě nedospělý Wolfgang, kdo přijel do Paříže se svou matkou, od této chvíle to byl Mozart muž a Mozart hudebník. Aloysie Wolfganga ale odmítla. Jednou z Aloysiných sester byla Constanze. Constanze ale do našeho příběhu zatím pořádně nevstoupí. Pravdou je, že Wolfganga odmítnutí Aloysie zdrtilo. Už to nemohl déle odkládat.
Musel se vrátit do Salcburku a ke svému otci a sestře. Mozart se po šestnáctiměsíční nepřítomnosti vrátil do svého rodného města kolem 15. ledna 1779. V hudební oblasti složil několik velkých skladeb, ale jeho tvorba nebyla příliš plodná. Útěchou mu bylo, že některá díla – zejména Pařížská symfonie – byla dobře přijata. Jak už bývá, když byl Mozart s rodinou o jeho aktivitách máme jen kusé informace. Víme, že v Salcburku pobýval téměř dva roky a že to byla ta nejvšednější existence. Vzácný Mozartův zápis v deníku, který si vedla jeho sestra, nám dává nahlédnout do tohoto období. Jeho opakování dokonale vystihuje všední život, který vedl. Zápis je datován 27. května 1780:"V půl osmé jsem šel na mši, nebo tak nějak. Pak jsem byl v Lodronpalais, nebo tak nějak. Hrál jsem karty u hraběnky Wickové, nebo něco takového."
Po celou dobu byl zaměstnaný jako dvorní varhaník u nenáviděného arcibiskupa Colloreda. Přitom se zavázal, že kromě povinností u dvora a v kapli bude komponovat nová díla za plat 450 zlatých. Nikoli 500, jak mu slíbil jeho otec. Alespoň tento závazek skládat splnil. Vytvořil symfonie, koncerty a některé ze svých nejvznešenějších chrámových skladeb. Napsal Korunovační mši (K 317) a Vesperaesolennes de confessore (K 339), která obsahuje vznešené "LaudateDominum." Zkomponoval také Sinfonia concertante Es (K 364) pro housle, violu a orchestr, první skladbu, ve které byla viola postavena na roveň houslím.
Na podzim roku 1780 jeho sestra Nannerl vážně onemocněla těžkou bronchiální infekcí. Atmosféra v Tanzmeisterhausu musela být přinejmenším napjatá. A najednou přišla další zakázka. Bavorský kurfiřt Karl Theodor si objednal novou operu, která měla být uvedená v Mnichově. Měla se jmenovat Idomeneo, re di Creta. Mozart dostal šestitýdenní dovolenou, aby mohl na nové opeře pracovat v Mnichově. Nemohl se ze Salcburku dostat dostatečně rychle. Odjel 5. listopadu 1780 a otec mu opět zamával. V Mnichově začala vážná práce, která nebyla snadná. Libreto už bylo napsané, zpěváci vybraní. Mozart musel pracovat s tím, co mu bylo dáno. Bylo to však obrovské plus. Orchestr patřil k nejlepším v Evropě a většinu hlavních pěvců Mozart znal. Rychle připravil pasáže ke zkouškám. Byl ve svém živlu. Znovu komponoval operu a pracoval s hudebníky, které většinou znal a respektoval. V prosinci se zkoušky zúčastnil sám kurfiřt a potom pronesl neocenitelnou poznámku:"Kdo by si pomyslel, že z tak malé hlavy mohou vzejít tak velké věci?"
Nannerl se zotavovala z vyčerpávající nemoci a otec s dcerou plánovali, že přijedou na premiéru Idomenea do Mnichova spolu s přáteli ze Salcburku. Přijeli 26. ledna 1781. Generální zkouška se konala následující den v den Mozartových pětadvacátých narozenin a 29. ledna měla Mozartova nová opera premiéru. Byl to triumf. Mozart měl za sebou už asi tucet oper a Idomeneo je právem považovaná za jeho první skutečně zralé dílo.
Idomeneo byla provedená třikrát, potom si Mozart mohl odpočinout. Přesně to udělal on, jeho otec a sestra. Probíhal mnichovský karneval a oni se s radostí oddávali oslavám. Hodovalo se, pilo se víno a tančilo se donekonečna.Při jedné příležitosti Mozart podle všeho sbalil prostitutku a tančil s ní před zraky svého otce. To byl téměř jistě opilecký akt vzdoru. Když mu to Leopold později vyčítal tvrdil, že nepoznal, co je zač, když si to uvědomil, považoval za slušné pokračovat v její společnosti, jak vysvětlil v dopise. Hýření ale mělo brzy skončit.
Za císařem do Vídně (1781)
Dva měsíce před premiérou Idomenea otřásla celou habsburskou říší smrt císařovny Marie Terezie ve Vídni. O samotné premiéře se na čas začalo pochybovat. Koncem ledna 1781 se arcibiskup Colloredo rozhodl přestěhovat celou svou domácnost, úředníky, kuchaře, komorníky, lokaje, ze Salcburku do Vídně z úcty k zesnulé císařovně. To znamenalo povolat Mozarty zpět domů. Oba totiž vážně překročili svou dovolenou. Wolfgang dostal na uvedení své opery v Mnichově šest týdnů, byl pryč čtyři měsíce. Otec i syn pobírali plat a Colloredo chtěl, aby se vrátili tam, kam patří.
Poslal Leopoldu Mozartovi příkaz, aby se okamžitě vrátil do Salcburku a ujal se svých povinností zástupce kapelníka. Wolfgangu Mozartovi nařídil, aby odcestoval rovnou do Vídně a připojil se tam k jeho družině. Mozart se rozloučil s otcem a sestrou. Ti se vydali na cestu do Salcburku, zatímco Mozart odjel přímou cestou do císařského hlavního města. Do Vídně přijel 16. března 1781 v 9 hodin ráno. Měl tam žít do konce života. Během následujících deseti let vytvoří svá největší díla. Bylo to ovšem pro něj těžké desetiletí a problémy začaly už v den jeho příjezdu. Ve čtyři hodiny odpoledne vystupoval nejméně pro dvacet osob z nejvyšší šlechty. Následujícího dne vystoupil znovu. Jenže jednali s ním jako s jedním ze sloužících. Například u stolu seděl s komorníky, kteří otvírali dveře a rozsvěceli lustry.
To všechno začalo Mozarta neskutečně štvát. Během následujících týdnů Mozartův hněv a frustrace narůstaly. Ve středu 9. května 1971 došlo k vyvrcholení situace. Mozart se setkal tváří v tvář s mužem, kterého nenáviděl. Arcibiskup Colloredo na Mozarta křičel, že je mizerný darebák, lajdák, kretén. Můžeme si představit, že Mozart mu nadávky vracel stejně. Colloredo se Mozarta zeptal, jestli mu vyhrožuje a pokud ano, tak támhle jsou dveře: "S takovou ubohou chátrou už nechci mít nic společného – vypadni!“Bylo to vyvrcholení týdnů urážek a špatného zacházení. Mozart za sebou pálil mosty. Jeho otec Leopold samozřejmě zuřil. Nakonec chtěl, aby se Mozart vrátil do Salcburku. To Wolfgang přirozeně odmítal. Nechtěl znovu pod otcovu autoritu.
Chtěl rozhodovat sám za sebe. Byl ale náhle bez práce. Jakákoli naděje na nové zaměstnání nepřicházela v úvahu. A nejen to, odmítal i přímý rozkaz vrátit se do Salcburku. Ocitl se na ulici a neměl kam jít. No, ne tak docela. Mozart věděl, co dělá. Ve skutečnosti si už připravoval ústupovou cestu několik týdnů předtím. Byla to rodina Webberových. Jejich situace se od předchozí návštěvy dramaticky změnila. Otec Fridolin Weber náhle zemřel. Aloysie se přestěhovala do Vídně, kde byla žádaná jako operní sopranistka. Nyní byla provdaná za herce a umělce Josepha Langeho. Paní Weberová a její tři svobodné dcery následovaly Aloysii do Vídně, kde si zařídily byt ve druhém patře domu s názvem Boží oko a vydělávaly si přijímáním podnájemníků.
Mozart se k nim nastěhoval. Po nějaké době si začal vytvářet náklonost k Aloysině mladší sestře Constanze. Postupně se do ní ale zamiloval. V prosinci 1781 se rozhodl, že se ožení s Constanze, ale nespěchal s tím. Jeho situace se začínala zlepšovat. V jistých aristokratických kruzích byl už dobře známý jako pozoruhodný mladý hudebník. Něco jako švihák, vždy dokonale upravený, dosti jemně oblečený, velmi malé postavy, s okamžitým úsměvem a nakažlivým smíchem. Mozart byl stále žádanějším hostem v salonech a sálech, kde mohl obědvat s některými aristokratickými dámami. Byl dobrým společníkem, který neměl vrozený snobismus a třídní povědomí Vídeňanů. Brzy se stal pravidelným hostem nejvyšších salónů ve městě.
A pak přišla další zakázka. Byl pověřený napsáním nové opery. Bylo to jeho první dílo pro vídeňské císařské dvorní divadlo. Když bylo oznámeno, že koncem roku přijede z Ruska královská návštěva velkokníže Pavel, syn Kateřiny Veliké a následník ruského trůnu, vyhledal libretista Gottlieb Stephanie Mozarta. Času bylo málo a Mozart se do projektu vrhl po hlavě. A tady došlo ke šťastnému souběhu jeho profesního a soukromého života: hlavní ženská postava opery se shodou okolností jmenovala Konstanze. Pouhé tři týdny po obdržení libreta Mozart dokončil první dějství. Pak ale zasáhly události. Návštěva ruského velkoknížete byla odložená a bylo rozhodnuto, že nová opera bude uvedená až na podzim následujícího roku. Tlak na operu opadl.
Opera se měla jmenovat Únos ze serailu a měla uspokojit fascinaci vídeňské aristokracie vším tureckým. Zápletka se týkala pokusu hrdiny Belmonta zachránit svou milovanou Konstanze z harému paši Selima. Záchrana se nezdaří, ale velkomyslný paša pozná pravou lásku a páru odpustí. Hudebně opera ukazuje, jak snadno se Mozart dokázal přizpůsobit jiným stylům. Používá tu bohatší orchestraci než kdykoli předtím. Přidává basový buben, činely, triangl a pikolu, aby hudbě dodal autentickou tureckou atmosféru. Opera měla premiéru 16. července 1782 ve vídeňském Burgtheateru, nejprestižnějším vídeňském státním divadle. Byl to obrovský úspěch a Mozartovi vynesl 1200 zlatých. To bylo třikrát více než jeho mizerný plat v Salcburku. Cesta k manželství ovšem stále nebyla hladká. 2. srpna 1782 šli s Constanze ke zpovědi a společně přistoupili ke svatému přijímání. Následujícího dne byla podepsaná a dosvědčená jejich svatební smlouva. 4. srpna 1782 se Mozart a Constanze vzali v katedrále svatého Štěpána.
Největším obchodním partnerem habsburské říše byla Osmanská říše. Turecké zvyky – oblečení, káva, koření – pronikly do Vídně stejně jako rytmy a zvuk turecké hudby. Jednou z Mozartových nejslavnějších klavírních skladeb je Rondo alla turca, třetí věta jeho Klavírní sonáty číslo 11 A dur (K 331), která vznikla krátce po opeře Únos ze Serailu. Na počátku roku 1783 mohl Wolfgang s uspokojením přemýšlet o své situaci. Nebylo o tom pochyb, byl nejoblíbenějším vídeňským skladatelem. Glucka Salieri, kteří byli ve vídeňské hudební hierarchii mnohem výše než on, ale mohli jen přihlížet. Byl velmi žádaný pro vystoupení v salonech nejvyšší šlechty. Bylo jen otázkou času, kdy přijdou nové zakázky.
Jistě brzy přijde další opera. Byl ženatý a žil se svou ženou Constanze v prostorném bytě v módní čtvrti HoheBrücke. Blížily se mu sedmadvacáté narozeniny. Zdálo se, že není důvod, proč by se nemohl těšit na dlouhou a úspěšnou kariéru. Důkazem toho, jak Mozart dbal na svůj vzhled, je dopis, který v té době napsal své sestře Nannerl. Jeho den začíná brzy a věnuje hodně času správnému oblékání. Dává to fascinující vhled i do jeho skladatelských zvyklostí:
"V šest hodin ráno už mám hotové vlasy. V sedm jsem kompletně oblečen, a pak skládám až do devíti hodin; od 9 do 13 hodin dávám lekce. Pak jím, pokud mě někdo nepozve, kdo obědvá až ve dvě nebo ve tři hodiny, jako například dnes a zítra u hraběnky Zizi a hraběnky Thunové. Nemohu se vrátit do práce před pátou nebo šestou hodinou – a dost často se nemohu vrátit vůbec, protože musím být na představení; pokud mohu, píši až do devíti hodin."
V noci, kdy se Wolfgang musí zúčastnit představení, se snaží před spaním trochu komponovat:"Často píši až do jedné hodiny – a pak samozřejmě v šest hodin znovu vstávám."Je to dlouhý pracovní den. Ale pro Mozarta to nebyla práce. Dělal to, co bylo pro něj stejně přirozené jako dýchání. Jak jinak by byl schopen během zimy 1782 až 1783 zkomponovat ne méně než tři klavírní koncerty číslo 11 až 13 (K 413-415). Provádění vlastních koncertů u klavíru a řízení orchestru se těšilo stále větší oblibě publika. Proto si ho vedení divadel ráda objednávala. To se v následujících letech stalo jedním z hlavních zdrojů jeho příjmů.
A co město, ve kterém nyní prožije zbývající roky svého života? Vídeň, křižovatka Evropy přitahovala cestovatele ze všech koutů kontinentu. Přinášeli s sebou své národní zvyky, kroje, jazyk a hlavně hudbu. A tak se na vídeňských nárožích ulic, v divadlech a salonech ozývaly různé rytmy a exotické zvuky. Mozart byl ve správný čas na správném místě. Představoval novou hudební generaci. Gluckovi, vídeňskému kapelníkovi, bylo v době Mozartova příchodu do Vídně šestašedesát let. Salieri, který se měl stát jeho nástupcem ve funkci kapelníka, byl sice jen o pět a půl roku starší než Mozart, ale jako by patřil ke starší generaci. Neměl vtip a jiskru svého mladého konkurenta, který ho dokázal přehrát a také složit. Ani jedno z těchto zvučných hudebních jmen nepředstavovalo pro Mozarta hrozbu.
A co se týče improvizačních soutěží, oblíbené formy salónní zábavy, při které dva klavíristé soutěžili, kdo z nich je v improvizaci na danou melodii zdatnější, Mozart už konkurenci vyprovodil. Mozart dokázal okouzlit a zapůsobit na aristokracii. Brzy dokázal, že dokáže naplnit divadlo. Constanze otěhotněla během několika týdnů po svatbě. 17. června 1783 se Mozartovi a jeho ženě narodil syn. O několik desítek let později Constanze vyprávěla, že její manžel pracoval na Smyčcovém kvartetu d moll (K 421) v noci, kdy se narodil jeho syn. A v okamžiku narození skutečně komponoval Menuet a Trio.
Závěr
Ocitáme se na samotném konci třetí, předposlední epizody Věčného génia Mozarta. Co uslyšíme v závěrečném čtvrtém díle? Wolfgang přijede představit svou Constanze do Salcburku, ovšem rodinné setkání bude probíhat poněkud vlažně. Mozart ale dále komponoval. Figarova svatba, Don Giovanni pro Prahu, Cosi FanTutte a Kouzelná flétna. Poslední, jak víme, bude Requiem. Mozartova smrt byla velmi, velmi smutná. Jeho věčná pochodeň však svítí dál.