Stručně zrekapituluju, co jsme slyšeli ve třetím pokračování. Začal jsem masakrem v Račaku, a pokračoval jsem jednáním v Rambouillet. Byl dojednaný takzvaný "mírový plán", samozřejmě v západní hantýrce, který znamenal vyslání pozemních jednotek. Podíval jsem se na to, jak NATO úzce spolupracovalo s teroristy v rámci zločinecké Kosovské osvobozenecké armády. Situaci jsem prozkoumal ještě dál, protože žoldáci v Kosovu byli sponzorovaní samotným americkým Pentagonem. Podíval jsem se na takzvanou postkonfliktní vládu, kterou vytvořila Kosovská osvobozenecká armáda, tedy vládu vytvořili teroristé a zločinci napojení na organizovaný zločin narkomafie – všechno pod krytím západu, Američanů a NATO. Probíhaly také politické vraždy konkurentů a těch, kteří s nastolením hrůzovlády nesouhlasili. To díky instalaci polovojenské vlády v Kosovu. Kosovská armáda teroristů a zločinců založila dokonce vlastní policii, která vymáhala poslušnost. Těmto procesům pomáhali samotní Američané. Jak, dozvěděli jste se v minulém díle, protože tu figurovali i nájemní generálové z Ameriky. Haagský tribunál tohle všechno samozřejmě přikryl. Podíval jsem se také na použití chemických zbraní v Chorvatsku.
Operace Bouře: Účet kanadského královského pluku
Před útokem chorvatský rozhlas odvysílal poselství prezidenta Franja Tudjmana, ve kterém vyzval chorvatské občany srbské národnosti, aby zůstali ve svých domovech a nebáli se chorvatských úřadů, které budou respektovat práva jejich menšin. Kanadští "mírotvorci" z druhého praporu dvaadvacátého královského pluku byli svědky zvěrstev, kterých se chorvatské jednotky dopustily při ofenzivě v Krajině v září 1995:
"Každý Srb, který nevyklidil svůj majetek, byl systematicky čištěný potulnými eskadrami smrti. Každé opuštěné zvíře se zabilo, a každá srbská domácnost se vyplenila a zapálila."
Kanadští "mírotvorci" také potvrdili účast německých žoldnéřů na operaci Bouře:
"Bezprostředně za frontovou linií chorvatských bojových jednotek a německých žoldnéřů, se do Krajiny natlačilo velké množství tvrdých extremistů. Mnohá z těchto zvěrstev se odehrávala v kanadském sektoru, ale jak byly "mírové síly" brzy informované chorvatskými úřady, OSN už neměla v oblasti žádnou formální pravomoc."
Způsob náboru německých žoldnéřů nebyl nikdy oficiálně zveřejněný. Vyšetřování Komise OSN pro lidská práva (UNHRC) potvrdilo, že zahraniční žoldnéři v Chorvatsku byli v některých případech placení, a pravděpodobně rekrutovaní, mimo Chorvatsko a třetími stranami.
Masakr v kapse Medak v roce 1993
Podle týdeníku Jane Defence Weekly z 10. června 1999, brigádní generál Agim Ceku, v té době velitel Kosovské osvobozenecké armády, také řídil úspěšnou ofenzívu chorvatské armády u Medaku v září 1993. Bojová operace v Medaku nesla název "Spálená země" a jejím výsledkem bylo úplné zničení srbských vesnic Divoselo, Pocitelj a Citluk a masakr přes 100 civilistů.
Svědky těchto masakrů byli i kanadští "míroví příslušníci" pod mandátem OSN:
"Když slunce vyšlo nad obzor, odhalilo údolí Medak pohlcené kouřem a plameny. Zatímco frustrovaní vojáci čekali na rozkaz k postupu, stále se ozývaly výstřely a výkřiky, jak etnické čistky pokračovaly. Asi dvacet zástupců mezinárodního tisku se připojilo k nim a toužilo vidět bojiště v Medaku. Calvin, kanadský důstojník, svolal v čele kolony neformální tiskovou konferenci a hlasitě obvinil Chorvaty, že se snažili zakrýt válečné zločiny proti srbským obyvatelům. Chorvati se začali stahovat zpátky do svých starých linií a brali s sebou veškerou kořist, kterou nezničili. Veškerý dobytek byl zabitý a domy zapálené. Francouzské průzkumné jednotky a kanadský velitelský prvek postupovaly údolím a brzy začaly nacházet těla srbských civilistů, některá už v rozkladu, jiná čerstvě povražděná. Nakonec 17. září ráno, kdy mrholilo, dorazily týmy civilní policie OSN, aby v doutnajících troskách hledaly oběti vražd. Hnijící mrtvoly ležící pod širým nebem se sepsaly a pak předaly mírovým silám k pohřbení."
O masakrech byl informovaný kanadský ministr obrany a OSN:
"Vysocí obranní úředníci v Ottawě nemohli předvídat výsledek angažmá z hlediska politických dopadů. Podle nich nemělo smysl upozorňovat média na situaci, která by se mohla snadno vymstít. A tak byl Medak odsunutý do paměťové díry bez publicity, bez obvinění, bez oficiálního záznamu. Kromě zúčastněných vojáků se nejživější kanadská vojenská akce od korejské války prostě nikdy nestala."
Agenda NATO v Kosovu po skončení konfliktu
Jak masakr v Medakské kapse, tak operace Bouře měly přímou souvislost s probíhající bezpečnostní situací v Kosovu a s masakry a etnickými čistkami páchanými jednotkami Kosovské osvobozenecké armády. I když se okolnosti výrazně lišily, několik dnešních aktérů v Kosovu se podílelo, pod záštitou chorvatských ozbrojených sil, na plánování obou těchto operací. Navíc americká žoldnéřská organizace Military and Professional Resources International, která v roce 1995 spolupracovala s chorvatskými ozbrojenými silami, měla později smlouvu s Kosovskou osvobozeneckou armádou. Nenucenou reakci NATO na jmenování brigádního generála Agima Cekua náčelníkem štábu Kosovské osvobozenecké armády sdělil v květnu na tiskovém brífinku Jamie Shea:
"Vždycky jsem jasně říkal, a vy jste to slyšeli, že NATO nemá žádné přímé kontakty s Kosovskou osvobozeneckou armádou. Koho si jmenují do čela, to je výhradně jejich věc. K tomu nemám žádný komentář, ať už je jakýkoli."
Ačkoli NATO tvrdilo, že nemělo žádné přímé kontakty s Kosovskou osvobozeneckou armádou, důkazy potvrdily opak. Důkladně zdokumentovaný terorismus Kosovské osvobozenecké armády byl instalovaný s tichým souhlasem NATO. Od poloviny 90. let dostávala Kosovská osvobozenecká armáda tajnou podporu a výcvik od CIA a německé Bundes Nachrichten Dienst (BND). Spolupráci americké Military and Professional Resources International s Kosovskou osvobozeneckou armádou navíc předcházela náporu bombardovací kampaně. Budování sil Kosovské osvobozenecké armády bylo navíc součástí plánování NATO. Už v polovině roku 1998 byla skrytá podpora nahrazená oficiální otevřenou podporou ze strany vojenské Aliance, což bylo v rozporu s rezolucí Rady bezpečnosti OSN číslo 1160, z 31. března 1998, která odsuzovala:
"Veškeré teroristické činy Kosovské osvobozenecké armády nebo jakékoli jiné skupiny či jednotlivce a veškerou vnější podporu teroristické činnosti v Kosovu, včetně financování, zbraní a výcviku."
Představitelé NATO, hlavy západních států a předsedové vlád, generální tajemník OSN Kofi Annan, nemluvě o hlavní prokurátorce ICTY Louise Arbourové, si byli plně vědomí zapojení generála brigády Agima Ceku do plánování operace Bouře a operace Spálená země. Jistě by měly být položené některé otázky.
Přesto se po bombardování v Kosovu viditelně rýsovalo pokračování operace NATO na Balkáně. Vojenský personál a úředníci OSN, kteří byli dříve umístění v Chorvatsku a Bosně, bývali běžně převelení do Kosova. Velitel KFOR, generál Jackson, byl dříve jako velitel IFOR zodpovědný za organizaci návratu Srbů na území zabrané chorvatskými jednotkami při ofenzivě v Krajině. A v této funkci generál Jackson naléhal, aby se přesídlování Srbů z Krajiny neuspěchávalo, aby se předešlo napětí s Chorvaty, a zároveň varoval vracející se Srby před rozsahem hrozby pozemních min. Při zpětném pohledu, když si vzpomeneme na události z počátku roku 1996, se jen velmi málo Srbů z Krajiny mohlo vrátit do svých domovů pod ochranou OSN.
A podobný proces se odehrával i v Kosovu. Tedy jednání vysokých vojenských důstojníků odpovídalo jednotnému vzorci. Stejné klíčové osoby se teď angažovaly v Kosovu. Zatímco se projevovalo symbolické úsilí o ochranu srbských a cikánských civilistů, ti, kteří z Kosova uprchli, nebyli povzbuzovaní k návratu pod ochranou OSN. V poválečném Kosovu byly etnické čistky prováděné Kosovskou osvobozeneckou armádou přijaté mezinárodním společenstvím jako fait accompli. Zatímco Amerika a její spojenci vyzývali k demokracii a dobré správě věcí veřejných na Balkáně, v Kosovu ustavily polovojenskou vládu napojenou na organizovaný zločin.
Předvídatelným výsledkem byla naprostá kriminalizace civilních státních institucí a vytvoření něčeho, co lze nejlépe popsat jako mafiánský stát. Spoluúčast NATO a vlád Aliance, konkrétně jejich neúnavná podpora Kosovské osvobozenecké armády, ukazovala na faktickou kriminalizaci KFOR a "mírového aparátu" OSN v Kosovu. Dárcovské agentury a vlády, například fondy schválené americkým Kongresem v rozporu s několika rezolucemi Rady bezpečnosti OSN, které poskytly finanční podporu Kosovské osvobozenecké armádě, byly v tomto ohledu také spoluviníky faktické kriminalizace státních institucí. Prostřednictvím polovojenské skupiny vytvořené a financované Washingtonem a Bonnem, neslo NATO v konečném důsledku břemeno odpovědnosti za masakry a etnické čistky civilistů v Kosovu.
Státní teror a volný trh
Zdá se, že státní teror a volný trh šly ruku v ruce. Pozdější kriminalizace státních institucí v Kosovu se nevylučovala s hospodářskými a strategickými cíli Západu na Balkáně. Bez ohledu na masakry civilistů se samozvaná správa Kosovské osvobozenecké armády zavázala vytvořit bezpečné a stabilní prostředí pro zahraniční investory a mezinárodní finanční instituce. Ministr financí Adem Grobozci a další představitelé prozatímní vlády pozvaní na různé dárcovské konference, byli všichni jmenovaní Kosovskou osvobozeneckou armádou. Naproti tomu členové KDL Ibrahima Rugovy, řádně zvolení v parlamentních volbách, nebyli pozvaní ani na stabilizační summit v Sarajevu koncem července.
Pro Kosovo se plánovaly reformy volného trhu pod dohledem brettonwoodských institucí, které do značné míry kopírovaly struktury dohody z Rambouillet. Článek 1, kapitola 4A, dohody z Rambouillet, stanovila:
"Hospodářství Kosova bude fungovat v souladu se zásadami volného trhu."
Za provádění těchto reforem a zajištění plnění podmínek půjčky byla z velké části odpovědná vláda.
Brettonwoodské instituce v úzkém spojení s NATO už analyzovaly důsledky případné vojenské intervence vedoucí k vojenské okupaci Kosova: téměř rok před začátkem války provedla Světová banka simulace, které předvídaly možnost mimořádného scénáře vyplývajícího z napětí v Kosovu.
Případná rekonstrukce Kosova financovaná z mezinárodního dluhu měla z velké části převést rozsáhlé kosovské bohatství v podobě nerostných surovin a uhlí na nadnárodní kapitál. V této souvislosti Kosovská osvobozenecká armáda už obsadila, do doby jejich privatizace, největší uhelný důl v Belacevaći, v Dobrém Sele severozápadně od Prištiny. Zahraniční kapitál zase upíral svůj zrak na obrovský důlní komplex Trepca, který představoval nejcennější nemovitost na Balkáně v hodnotě nejméně 5 miliard dolarů. Komplex Trepca zahrnoval nejen měď a velké zásoby zinku, ale také kadmia, zlata a stříbra. Měl několik tavíren, 17 závodů na zpracování kovů, elektrárnu a největší jugoslávskou továrnu na baterie. Severní Kosovo mělo také odhadované zásoby 17 miliard tun uhlí a hnědého uhlí. Po bombardování převzali vedení mnoha státních podniků a veřejných služeb lidé jmenovaní Kosovskou osvobozeneckou armádou. Představitelé Prozatímní kosovské vlády se zase stali zprostředkovateli nadnárodního kapitálu, který se zavázal předat kosovskou ekonomiku za výhodné ceny zahraničním investorům. Byla zavedená smrtící ekonomická terapie Mezinárodního měnového fondu, provinční hospodářství bylo demontované, zemědělství bylo deregulované, místní průmyslové podniky, které nebyly zcela zničené, byly přivedené k bankrotu. Nejvýnosnější státní majetek byl nakonec převedený do rukou zahraničního kapitálu v rámci privatizačního programu sponzorovaného Světovou bankou. Silná ekonomická medicína vnucená vnějšími věřiteli přispěla k dalšímu posílení kriminální ekonomiky už pevně zakořeněné v Albánii, která se živila chudobou a ekonomickým rozvratem. Spojenci spolupracovali se zbytkem mezinárodního společenství, aby pomohli obnovit Kosovo, jakmile krize skončí: Mezinárodní měnový fond a Skupina 7 průmyslových zemí patřily mezi ty, které byly připravené nabídnout zemím regionu finanční pomoc:
"Chceme zajistit řádnou koordinaci pomoci, a pomoci zemím reagovat na dopady krize. To by mělo jít ruku v ruce s nezbytnými strukturálními reformami v postižených zemích, kterým pomůže rozpočtová podpora mezinárodního společenství."
Takzvaná rekonstrukce Balkánu zahraničním kapitálem navíc znamenala mnohamiliardové zakázky zahraničním firmám na obnovu kosovské infrastruktury. Obecněji řečeno, navrhovaný Marshallův plán pro Balkán financovaný Světovou bankou a Evropskou rozvojovou bankou i soukromými věřiteli, byl do značné míry přínosem pro západní těžební, ropné a stavební společnosti a zároveň poháněl zahraniční zadlužení regionu až do třetího tisíciletí. A Kosovo tento dluh splácelo praním špinavých peněz. Jugoslávské banky v Kosovu byly uzavřené, bankovní systém byl deregulovaný pod dohledem západních finančních institucí. Narkodolary z mnohamiliardového obchodu s drogami na Balkáně byly recyklované na obsluhu vnějšího dluhu a také na financování nákladů na rekonstrukci. Lukrativní tok narkodolarů tak zajistil, že zahraniční investoři zapojení do programu takzvané rekonstrukce, dosáhli značných zisků. Existence kosovského narkostátu zase zajistila řádné splácení závazků mezinárodním dárcům a věřitelům. Ti byli připravení přivřít oči. Měli tichý zájem na ustavení vlády, která usnadnila praní peněz z drog. V tomto ohledu byla situace v Kosovu podobná situaci v sousední Albánii. Od počátku 90. let, které vyvrcholily zhroucením finančních pyramid v letech 1996 až 97, zbídačily reformy Mezinárodního měnového fondu albánské obyvatelstvo a zároveň přivedly národní hospodářství k bankrotu. Smrtící ekonomická terapie Mezinárodního měnového fondu měnila země v otevřená území. V Albánii a v menší míře i v Makedonii přispěla k růstu nezákonného obchodu a kriminalizaci státních institucí.
5. kapitola
Zřízení mafiánského státu v Kosovu
V této páté kapitole a jejích podkapitolách se zaměřím na vytvoření de facto mafiánského státu v Kosovu. Kosovo nebylo mafiánský stát jako takový, byl to protektorát Ameriky a Evropské Unie, pod vojenskou vládou NATO. Kosovská vláda, která měla rozsáhlé vazby na organizovaný zločin, sloužila zájmům americké okupace a NATO. OSN ve zprávě z roku 2000, předložené generálnímu tajemníkovi Kofi Annanovi přiznala, že Kosovské ochranné síly, které zahájily činnost pod záštitou OSN v září 1999, se podílely na trestné činnosti – zabíjení, špatném zacházení, mučení, nezákonné policejní činnosti, zneužívání pravomocí, zastrašování, porušování politické neutrality a nenávistných projevech. A krutou ironií bylo, že OSN platilo platy mnoha gangsterům. Kosovská osvobozenecká armáda, známá svými vazbami na organizovaný zločin a balkánský obchod s narkotiky, byla oficiálně rozpuštěná a přeměněná na Kosovský ochranný sbor po vzoru americké Národní gardy. Kosovský ochranný sbor byl financovaný z americké vojenské pomoci a byl trénovaný společností Military Professional Resources International, žoldnéřskou organizací se sídlem v Alexandrii ve Virgínii. Podle plánu OSN se Kosovský ochranný sbor měl stát, slovy zvláštního zástupce UNMIK Bernarda Kouchnera, později francouzského ministra zahraničních věcí, civilní, disciplinovanou, uniformovanou a multietnickou pohotovostní jednotkou, s mandátem poskytovat humanitární pomoc a přispívat k obnově infrastruktury a komunit. Jaký posun ve vojenských označeních. Velitel Kosovské osvobozenecké armády Agim Ceku byl jmenovaný náčelníkem štábu nově vytvořených ozbrojených sil Kosova. Slovy Bernarda Kouchnera při slavnostním uvedení do funkce:
"Očekávám, že Agim Ceku povede nové příslušníky sboru ve stopách Cincinnata, vzorového občana, vojáka starověkého Říma, který nechal svůj pluh stát na poli, aby odpověděl na výzvu do zbraně a na konci války odmítl všechny pocty, aby se mohl vrátit ke svým občanským povinnostem."
Sotva za pár týdnů Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (ICTY) oznámil, že vyšetřoval Ceku za válečné zločiny spáchané na etnických Srbech v Chorvatsku v letech 1993 až 95. Tyto informace ale byly vojenským a zpravodajským analytikům známé už dlouho před Cekuovým jmenováním. ICTY ji před veřejností zatajil během mandátu hlavní žalobkyně Louise Arbourové. Jane Defence Weekly 10. května 1999 potvrdil, že Ceku řídil úspěšnou ofenzívu Chorvatska u Medaku v roce 1993 a v roce 1995 byl jedním z klíčových plánovačů úspěšné operace Bouře. Zvláštní zástupce OSN Bernard Kouchner, nositel Nobelovy ceny míru za rok 1999 za spoluzakladatelství organizace Lékaři bez hranic, to musel vědět. OSN a NATO měly přístup ke spisům ICTY. Hlavní žalobce tribunálu o tom věděl a podle stanov ICTY měl povinnost o tom informovat generálního tajemníka OSN. Krutou ironií bylo, že OSN nedbale přistoupila ke jmenování osoby, která byla podle spisů orgánu OSN, konkrétně ICTY, údajným válečným zločincem. Jistě by se měly položit nějaké otázky.
Když byla tato informace zveřejněná sotva několik týdnů po Cekuově jmenování, diplomat blízký zvláštnímu představiteli OSN Bernardu Kouchnerovi, prohlásil:
"Pokud o Agima Ceku přijdeme, bude to katastrofa. Když se dostanete na druhou úroveň Kosovských ochranných sborů, máte na krku bandu místních zločinců."
Američtí diplomaté naznačili, že případné obvinění Cekua by bylo s největší pravděpodobností zapečetěné, a tím by se nedostalo na veřejnost. "Mírové síly" pod vedením NATO, nemohly uvažovat o katastrofě v oblasti vztahů s veřejností u Albánců tím, že by Cekua zatkly. Podle Sunday Times v Londýně, z možnosti, že by Ceku, v Kosovu respektovaná osobnost, mohl být obviněný z válečných zločinů, přeběhl mezinárodnímu společenství mráz po zádech. V případě, že by Ceku byl obviněný z válečných zločinů, by se jednalo o katastrofu, která by mohla být způsobená v souvislosti s jeho zatčením.
Mezitím ICTY ujistil veřejnost, že soudní vyšetřování se týkalo zvěrstev spáchaných v Krajině, mezi lety 1993 až 95. O Cekuových zásluhách v samotném Kosovu se nepředpokládalo, že by byly zpochybněné, ačkoli kancelář Carly del Ponteové, nové hlavní žalobkyně, uvedla, že vyšetřování jeho činnosti v Kosovské osvobozenecké armády nelze vyloučit.
Váleční zločinci volají po výstřelu
Po bombardování v Kosovu se viditelně rýsovalo pokračování operace NATO na Balkáně a také jeho spoléhání se na válečné zločince v rámci "mírových závazků". Vojenský personál a byrokraté OSN, kteří byli dříve rozmístění v Chorvatsku a Bosně, byli běžně převelení do Kosova. Generálporučík Jackson byl do Kosova vyslaný jako velitel KFOR po svém předchozím působení v Bosně a Hercegovině a Chorvatsku. Bezprostředně po etnických masakrech v Krajině v roce 1995, za které byl Agim Ceku vyšetřovaný ICTY, byl generál Jackson pověřený jako velitel IFOR organizací návratu Srbů na území zabrané chorvatskými jednotkami při ofenzivě v Krajině v roce 1995.
A v této funkci Jackson naléhal, aby se přesídlování Srbů z Krajiny neuspěchávalo, aby se předešlo napětí s Chorvaty, a zároveň varoval vracející se Srby před rozsahem hrozby pozemních min. Při zpětném pohledu, když si připomeneme události z počátku roku 1996, se jen velmi málo Srbů z Krajiny mohlo vrátit do svých domovů pod ochranou OSN. Podle Veritas, bělehradské organizace srbských uprchlíků z Chorvatska, se do Chorvatska podařilo přesídlit asi 10 až 15 tisíc Srbů. Jacksonova zkušenost s etnickou válkou ale pochází z doby před Balkánem. Ze svého dřívějšího působení V Severním Irsku byl Jackson jako mladý kapitán druhým velitelem při masakru civilistů v Derry v roce 1972, v rámci krvavé neděle.
Na rozkaz poručíka Coronela Dereka Wilforda zahájil kapitán Jackson a 13 dalších vojáků výsadkového pluku, palbu na pokojný protest severoirského sdružení za občanská práva, které se stavělo proti diskriminaci katolíků. Během pouhých 30 minut bylo zastřeleno 13 lidí a dalších 13 bylo zraněno. Ti, kteří zemřeli, byli zabití jedinou kulkou do hlavy nebo do těla, což naznačovalo, že byli zaměření úmyslně. U žádného z mrtvých nebyly nalezené zbraně. Jacksonova role v krvavé neděli nezabránila jeho vojenské kariéře. Ze svého počátečního působení v Severním Irsku byl pod záštitou OSN převelený na divadlo etnických válek, nejprve do Bosny a Chorvatska a pak do Kosova. V Kosovu jednání vyšších vojenských důstojníků odpovídalo chorvatskému a bosenskému vzoru a tytéž klíčové osoby byly přeřazené do "mírových rolí" v Kosovu. Generál Jackson sice projevil symbolické úsilí o ochranu srbských a cikánských civilistů, ale ti, kteří během jeho mandátu z Kosova uprchli, nebyli povzbuzovaní k návratu pod ochranou OSN. V poválečném Kosovu masakry civilistů prováděla Kosovská osvobozenecká armáda, a následně Kosovský ochranný sbor, pod záštitou NATO a OSN. Mezinárodní společenství jej přijalo jako fait accompli.
Zřízení mafiánského státu
Zatímco Amerika a její spojenci vyzývali k nastolení demokracie založené na transparentnosti a řádné správě věcí veřejných, instalovali v Kosovu samozvanou civilní polovojenskou vládu s vazbami na organizovaný zločin. Výsledkem byla naprostá kriminalizace státních institucí v Kosovu a vytvoření něčeho, co lze nejlépe popsat jako mafiánský stát. Spoluúčast NATO a vlád Aliance, konkrétně jejich neúnavná podpora prozatímní vládě Kosovské osvobozenecké armádě, poukazovala na faktickou kriminalizaci KFOR a "mírového aparátu" OSN v Kosovu.
Dárcovské agentury, OSN a západní vlády, které poskytovaly finanční podporu Kosovskému ochrannému sboru, byly v tomto ohledu také spoluviníky této kriminalizace státních institucí. Prostřednictvím polovojenské skupiny vytvořené a financované Washingtonem a Bonnem, nesly NATO a OSN břemeno odpovědnosti za masakry civilistů a panující hrůzovládu v Kosovu.
Americká vojenská základna Bondsteel v Kosovu
V Kosovu se nachází jedna z největších amerických vojenských základen, tábor Bondsteel. Základnu Bondsteel vybudovala na základě smlouvy s Pentagonem společnost Halliburton, prostřednictvím své inženýrské dceřiné společnosti Kellogg, Brown and Root. Tábor Bondsteel se považuje za největší a nejdražší armádní základnu od dob Vietnamu, s více než 6 tisíci americkými vojáky.
Základna tábora Bondsteel se nachází v blízkosti životně důležitých ropovodů a energetických koridorů, které byly v té době ve výstavbě, jako například Transbalkánský ropovod sponzorovaný Amerikou. V důsledku toho vydělaly dodavatelé obranných prací, zejména dceřiná společnost Halliburton Oil Brown and Root Services, hotové jmění. V červnu 1999, bezprostředně po bombardování Jugoslávie, zabrali američtí vojáci tisíc akrů zemědělské půdy na jihovýchodě Kosova v Ureševići u makedonských hranic a zahájili výstavbu tábora.
Tábor Bondsteel je známý jako "velká dáma" v síti amerických základen, které se rozkládají na obou stranách hranice mezi Kosovem a Makedonií. Za necelé tři roky se z tábora plného stanů stal soběstačný, špičkově vybavený základní tábor, ve kterém je umístěno téměř 6 tisíc vojáků, tedy tři čtvrtiny všech amerických vojáků umístěných v Kosovu. V táboře Bondsteel je 25 km silnic a přes 300 budov, které jsou obklopené 14 kilometry zemních a betonových bariér, 84 kilometry pevného drátu a 11 strážními věžemi. Je tak velký, že má čtvrti v centru, uprostřed a nahoře, maloobchodní prodejny, sportovní haly s nepřetržitým provozem, kapli, knihovnu a nejlépe vybavenou nemocnici v celé Evropě. V jednu dobu bylo v Bondsteelu umístěno 55 vrtulníků Black Hawk a Apache, a přestože nemá přistávací dráhu pro letadla, bylo toto místo vybrané pro svou schopnost rozšiřování. Objevily se dokonce návrhy, že by mohla nahradit základnu amerického letectva v Avianu v Itálii. Tábor Bondsteel nebyl výsledkem humanitární nebo spravedlivé války ve prospěch kosovských Albánců. Výstavba tábora Bondsteel byla plánovaná s velkým předstihem před bombardováním a invazí do Kosova v roce 1999.
Plány na výstavbu tábora Bondsteel v rámci lukrativního mnohamiliardového kontraktu ministerstva obrany s texaskou dceřinou společností Halliburtonu, byly formulované v době, kdy byl Dick Cheney generálním ředitelem Halliburtonu. Výstavba tábora Bondsteel se zahájila krátce po invazi v roce 1999 za Clintonovy vlády. Výstavba byla dokončená za Bushovy vlády, když Dick Cheney odstoupil z funkce generálního ředitele společnosti Halliburton. Amerika a NATO měly pokročilé plány na bombardování Jugoslávie už před rokem 1999, a mnozí evropští političtí představitelé se později domnívali, že Spojené Státy záměrně využily bombardování Jugoslávie ke zřízení tábora Bondsteel v Kosovu. Podle plukovníka Roberta McCurea:
"Inženýrské plánování operací v Kosovu začalo několik měsíců před svržením první bomby."
6. kapitola
NATO úmyslně vyvolalo ekologickou katastrofu v Jugoslávii
V této šesté kapitole a jejích podkapitolách zanalyzuji ekologickou katastrofu, která vznikla v důsledku bombardování továrny na chemické zbraně v Pancevu nedaleko Bělehradu ze strany Ameriky a NATO. Ekologická katastrofa v petrochemickém závodě v Pančevu nebyla ani důsledkem vedlejších škod jako válečné nehody, ani případem zločinné nedbalosti, tedy důsledkem zločinného přehlížení následků.
Důkazy jsou spíše přesvědčivé. NATO úmyslně a s pečlivou přesností vyhodilo do povětří kontejnery s toxickými chemikáliemi s úmyslem vytvořit ekologickou noční můru.
Na začátku války NATO ujišťovalo světové mínění, že přesné zacílení pomocí sofistikovaných zbraní mělo zabránit vedlejším škodám, včetně ohrožení životního prostředí:
"Děláme všechno, co je v našich silách, abychom se vyhnuli zbytečným vedlejším škodám. Bereme to velmi vážně, tvrdě na tom pracujeme, věnujeme hodně času plánování misí."
V petrochemickém komplexu Pancevo nacházejícím se na předměstí Bělehradu ale došlo k přesnému opaku. Nejmodernější letecké sledování a satelitní termovizní detekce se nepoužily pouze ke zneškodnění jugoslávského petrochemického průmyslu. Použily se záměrně ke spuštění ekologické katastrofy. Nálety na komplex Pancevo začaly 4. dubna 1999, a pokračovaly neúnavně až do 7. června. Součástí komplexu Pancevo byla také rafinerie ropy, postavená s technickou podporou společnosti Texaco a závod na zpracování dusíku, který vyráběl hnojiva pro jugoslávské zemědělství. Petrochemický závod byl rozsáhle bombardovaný. Bylo na něj shozeno 41 bomb a provedeno 7 raketových útoků. Bombardované oblasti se nacházely ve vzdálenosti menší než 200 metrů od obytných budov. Na začátku války se pracovníci závodu aktivně podíleli na odstraňování toxických materiálů z areálu a vyprázdnili několik velkých nádrží a kontejnerů s chemikáliemi právě proto, aby předešli riziku vedlejších škod. Netušili, že je NATO sledovalo prostřednictvím sledovacích systémů vzduch-země a satelitních snímků. Pomocí termální detekce vojenští plánovači NATO věděli, které z kontejnerů byly vyprázdněné a které zůstaly plné. Jak to funguje? Všechny objekty v závodě Pancevo, včetně kontejnerů s toxickými chemikáliemi, vyzařovaly infračervené záření. Termokamera ze špionážního satelitu nebo letadla mohla detekovat infračervené záření vyzařované jakýmkoli objektem nacházejícím se v petrochemickém závodě a převést jeho údaje na video nebo snímek s vysokým rozlišením. Termokamera dokáže detekovat teplotní rozdíly už od 0,1°C, což umožňuje plánovačům NATO snadno kategorizovat a rozlišovat mezi plnými a prázdnými kontejnery. Bojové letouny NATO byly vybavené různými pokročilými zobrazovacími systémy včetně infračervených a elektrooptických senzorů. Termovizní satelitní snímky byly předávané do kombinovaného centra leteckých operací v italské Vicenze, kde byly nálety pečlivě naplánované. Byly použité i další pokročilé sledovací systémy včetně malých bezpilotních dronů a výškových špionážních letounů U-2. Podle slov mluvčího Pentagonu:
"U-2 pořídí snímek z velmi velké výšky a pošle ho zpátky do Ameriky, kde se velmi rychle analyzuje. A odtud se správné údaje o zaměření předají do Kombinovaného centra leteckých operací ve Vincenze, který je pak předá lidem v kokpitu."
Plánovači NATO měli také podrobné informace o uspořádání závodu, který byl navržený a postavený na základě smlouvy s americkou nadnárodní inženýrskou společností Foster Wheeler, což byla firma specializující se na výstavbu petrochemických a polymerních závodů. NATO přesně vědělo, kde se co nacházelo. Krutou ironií bylo, že americké investice v Jugoslávii, financované půjčkami od Světové banky, byly bombardované strýčkem Samem. Věděli piloti sedící v kokpitu, že ničili závod, který byl "Made in America"? Velké množství kontejnerů bylo vyprázdněno. Pomocí termovizních snímků bylo NATO schopné určit, které z nádrží byly ještě po okraj naplněné toxickými chemikáliemi. Mezi těmito škodlivými kapalinami byly nádoby s ethylendichloridem, ethylenem, chlórem, chlorovodíkem, propylenem a vinylchloridovými monomery. Monomer VCM, který se používá k výrobě plastů například PVC pryskyřice, je, jak dobře zdokumentovali ekologové, nebezpečnou rakovinotvornou kontaminující látkou. Vinylchlorid má také potenciál způsobit neurologické poškození a poškození jater, stejně jako poškození plodu způsobující vážné vrozené vady.
Pokud bylo záměrem NATO pouze vyřadit továrnu z provozu bez rizika vedlejších škod na životním prostředí, mohlo to provést inteligentním bombardováním zařízení a strojů. Proč se rozhodli s maximální přesností zasáhnout také nádrže obsahující jedovaté kapaliny?
Chytré bomby přece nebyly hloupé. Padaly tam, kam jim bylo řečeno.
NATO svědomitě vytipovalo kontejnery, nádrže a zásobníky, které ještě obsahovaly jedovaté látky. Podle ředitele petrochemického závodu NATO nezasáhlo jediný prázdný kontejner:
"Nebylo to náhodné, rozhodli se zasáhnout ty, které byly plné, a tyto chemikálie se vylily do kanálu vedoucího do Dunaje."
Podle ředitele závodu, navíc rozlitý ethylendichlorid kontaminoval 10 hektarů půdy na území závodu a v jeho blízkosti. Když chytré bomby zasáhly své smrtící cíle v Pancevu, uvolnily se do ovzduší, vody a půdy škodlivé kapaliny a výpary. Kontejnery byly záměrně vyhozené do povětří nebo perforované.
Chytrá bomba zasáhla tento kontejner s dokonalou přesností. Půda v petrochemickém komplexu byla dlouhé roky stále nasáklá toxickým ethylendichloridem. Podle zprávy Regionálního environmentálního centra pro střední a východní Evropu:
"Z petrochemického komplexu v Pancevu se do Dunaje kanálem, který spojuje závod s řekou vylilo přes tisíc tun etylendichloridu. Z petrochemického komplexu Pancevo uniklo přes tisíc tun hydroxidu natria. Téměř tisíc tun chlorovodíku uniklo z Panceva do Dunaje."
Z petrochemického komplexu uniklo také 8 tun rtuti, která se vylila do půdy. Bombardovaná byla také čistírna odpadních vod, což přispělo k prohloubení ekologických dopadů. Vojenští stratégové NATO přesně věděli, co dělali a jaké budou pravděpodobné následky. V sousední ropné rafinerii zasáhly 4. dubna 2 rakety NATO řídicí místnosti rafinerie a zabily 3 zaměstnance. Údery zapálily továrnu a proměnily ji v toxickou trosku. Cílem nebylo zabránit ekologické katastrofě. Cílem bylo naopak ekologickou katastrofu způsobit. NATO očekávalo, že bezohledným bombardováním Panceva, kromě jiných civilních objektů, zastraší Bělehrad a přiměje ho k přijetí dohody z Rambouillet, včetně jejího nechvalně známého vojenského dodatku, který v podstatě dával NATO právo okupovat všechny části Jugoslávie. Po bombardování navštívili závod v Pancevu zelení z Německa, odborníci z Programu OSN pro životní prostředí a další skupiny. Zpráva programu OSN pro životní prostředí odmítla dopady bombardování na životní prostředí a zároveň ve svých hlavních závěrech zdůraznila, že Pancevo a další petrochemické závody v zemi představovaly ekologické nebezpečí už před bombardováním kvůli nedostatečným ekologickým normám.
Zpráva programu OSN pro životní prostředí byla pečlivě formulovaným zastíracím manévrem. Opět vybělila a čistila historické zločiny NATO. Bagatelizovala závažnost ekologické katastrofy a zároveň svalila vinu, bez podpůrných důkazů, na jugoslávské úřady. Tiše obhájila legitimitu západní vojenské aliance a závěry tohoto programu OSN pro životní prostředí byly ve zjevném rozporu se závěry jiných vědeckých studií včetně studie Regionálního centra pro životní prostředí ve střední a východní Evropě, vypracované pro Evropskou komisi.
Spoluvina specializované agentury OSN pro životní prostředí, byla dalším příznakem úpadku systému OSN, který dodnes podloudně kryje válečné zločiny NATO.
7. kapitola
Jaderná válka nízké intenzity: Válečné zločiny NATO na Balkáně
V této sedmé kapitole a jejích podkapitolách se zaměřím na šíření radioaktivního prachu z použití munice s ochuzeným uranem během 78-denních náletů. Tyto bombardovací nálety měly za následek značný výskyt rakoviny zejména u dětí. Přesně totéž se odehrálo třeba v irácké Falůdže, což jsem pokryl v mé trilogii Saddám Husajn. Program OSN pro životní prostředí a Světová zdravotnická organizace vzbudily, v rozporu s vědeckými poznatky, iluzi, že se zdravotními riziky ochuzeného uranu se lze snadno vypořádat ohrazením a vyčištěním postižených oblastí, na které se zaměřily protitankové zabijáky A-10 amerického letectva. Nezmínily se ale o tom, že radioaktivní prach se už rozšířil mimo 72 vytipovaných cílových míst v Kosovu. Většina vesnic a měst, včetně Prištiny, Prizrenu a Pece, leží ve vzdálenosti menší než 20 km od těchto míst, což potvrdilo, že celá provincie byla kontaminovaná. To ohrozilo nejen "mírové síly", ale i veškeré civilní obyvatelstvo.
Úmrtí 8 italských příslušníků "mírových sil" působících v Bosně a Kosovu na leukémii vyvolalo v italském parlamentu rozruch, když do italských novin La Repubblica unikl tajný vojenský dokument. Také v Portugalsku se ministerstvo obrany podílelo na něčem, co se rovnalo záměrnému maskování příčiny smrti portugalského "mírového pracovníka", desátníka Huga Paulina. S odvoláním na opar na mozku armáda odmítla umožnit jeho rodině zadat pitevní vyšetření. Uprostřed sílícího politického tlaku ministr obrany Julio Castro Caldas v listopadu oznámil velitelství NATO, že stahuje portugalské vojáky z Kosova.
"Nechtěli se," jak řekl, "stát uranovým masem."
S rostoucím počtem případů rakoviny mezi balkánskými "mírovými silami" začínalo mít krytí NATO trhliny. Několik evropských vlád bylo nuceno veřejně přiznat údajná zdravotní rizika střel z ochuzeného uranu, které použilo americké letectvo v 78-denní válce NATO proti Jugoslávii. Západní média poukazovala na zjevný rozkol uvnitř vojenské aliance. Ve skutečnosti ale mezi Washingtonem a jeho evropskými spojenci žádný rozkol ani neshody neexistovaly, dokud skandál neprorazil pozlátko.
Itálie, Portugalsko, Francie a Belgie si byly plně vědomé, že se používaly zbraně s ochuzeným uranem. Dopady na zdraví, včetně hor vědeckých zpráv, byly známé a evropským vládám k dispozici. Itálie se podílela na plánování náletů protitankových zabijáků A-10, nesoucích střely s ochuzeným uranem, ze svých leteckých základen Aviano a Gioia del Colle. Italské ministerstvo obrany vědělo, co se dělo na vojenských základnách v jeho pravomoci.
Evropští partneři Washingtonu v NATO, včetně Velké Británie, Francie, Turecka a Řecka, měly ve svém arzenálu zbraně s ochuzeným uranem. Kanada byla jedním z hlavních dodavatelů ochuzeného uranu. Země NATO nesly plnou odpovědnost za používání zbraní zakázaných Ženevskou a Haagskou úmluvou a Norimberskou chartou z roku 1945 o válečných zločinech.
Od války v Perském zálivu zahájil Washington utajování zdravotních dopadů toxického záření ochuzeného uranu, známé jako syndrom války v Zálivu, s tichým souhlasem svých partnerů v NATO.
Zatímco NATO dlouho popíralo, že by ve válce proti Jugoslávii v roce 1999 použilo střely s ochuzeným uranem, později přiznalo, že ačkoli použilo munici s ochuzeným uranem, střely prý měly zanedbatelnou radioaktivitu a veškeré vzniklé úlomky představující významné riziko se prý brzy po dopadu rozptýlily. Pentagon sice nedbale popřel jakoukoli souvislost mezi onemocněním a expozicí ochuzenému uranu, nicméně v nejednoznačném prohlášení připustil, že hlavní nebezpečí, které ochuzený uran představoval, nastával při jeho vdechnutí. A kdo vdechoval radioaktivní prach, který se rozšířil po celé zemi?
Zahalená prohlášení evropských vlád vyvolaly nepříjemnou iluzi, že ohrožení mohli být pouze příslušníci "mírových sil", tedy že radioaktivní částice vdechovali pouze vojáci a vyslaní civilisté, jako by nikdo jiný na Balkáně zasažený nebyl. O dopadech na místní civilisty se nezmínila. Za poslušného spoluvytváření se rozvinul nový mediální konsensus: mainstreamový tisk bez dalšího zkoumání souhlasil s tím, že vzduch dýchaly pouze "mírové jednotky". Ale co všichni ostatní? V Kosovu bylo od začátku bombardování v březnu 1999 vystaveno radioaktivnímu spadu přibližně 2 miliony civilních mužů, žen a dětí. Na Balkáně bylo potenciálně ohroženo přes 20 milionů lidí. Riziko v Kosovu a jinde na Balkáně zvýšila nejistota, kam byl ochuzený uran v jakékoliv formě shozený a jaké větry a pohyby povrchových vod jej dále rozšířily. Riziková byla práce na polích, chůze, pouhá přítomnost, dotýkání se předmětů, dýchání a pití vody. Britský expert předpověděl, že tisíce lidí na Balkáně ochuzeným uranem onemocní. Radioaktivní a toxické oxidy ochuzeného uranu se nerozpadají. Jsou prakticky trvalé. Mějme na paměti, že těžce ozbrojené "mírové síly" spolu s pracovníky OSN a civilním personálem "humanitárních organizací" vstoupily do Kosova v červnu 1999. Šíření radioaktivního prachu z ochuzeného uranu ale začalo už první den 78-denního bombardování Jugoslávie. S výjimkou speciálních jednotek NATO, které pomáhaly Kosovské osvobozenecké armádě na místě, nebyl vojenský personál NATO na bojišti přítomen. Jinými slovy, během letecké války, kterou alianční síly vedly z vysokého nebe, nedošlo k radioaktivnímu ozáření vojáků NATO. Jugoslávští civilisté byli proto vystavení mnohem většímu riziku, protože byli vystavení radioaktivnímu spadu po celou dobu bombardování i v návaznosti na válku. Přesto oficiální komuniké naznačilo, že ohrožení mohli být pouze vojáci KFOR a zahraniční civilisté, což naznačovalo, že na místních civilistech prostě nezáleželo. Pouze vojáci a expati byli podrobení screeningu na úroveň radiace.
Rakovina u dětí
V Kosovu byly pozorované první příznaky ozáření u dětí, včetně oparů na ústech a kožních vyrážek na zádech a kotnících. V severním Kosovu, oblasti nejméně zasažené střelbou z ochuzeného uranu, se 160 lidí léčilo s rakovinou. Počet případů leukémie v severním Kosovu se od letecké kampaně NATO zvýšil o 200%, a děti se rodily s deformacemi. Tyto informace o civilních obětech, které mise OSN v Kosovu (UNMIK) pečlivě nezveřejnila, vyvrátily hlavní předpoklad NATO, že radioaktivní prach se nešířil mimo cílové lokality, ze kterých se většina nacházela v jihozápadních a jižních oblastech v blízkosti albánských a makedonských hranic.
Tato zjištění byla v souladu se zjištěními z Iráku, kde použití zbraní s ochuzeným uranem během války v Zálivu v roce 1991 vedlo k nárůstu výskytu rakoviny a leukémie u dětí, Hodgkinovy choroby, lymfomů a nárůstu vrozených onemocnění a deformací u plodů spolu s redukčními abnormalitami končetin a nárůstem genetických abnormalit v celém Iráku. Pediatrická vyšetření iráckých dětí to potvrdila:
"V oblastech Iráku, kde se použil ochuzený uran, se zvýšil výskyt dětské leukémie o 600%. Byly také zjištěné případy mrtvě narozených dětí, porodů nebo potratů plodů s monstrózními abnormalitami a další druhy rakoviny u dětí narozených od války v Zálivu v roce 1991."
Utajování
Program OSN pro životní prostředí a Světová zdravotnická organizace mlčky přijaly předpoklady NATO a Pentagonu ohledně zdravotních dopadů ochuzeného uranu. Když program OSN pro životní prostředí v roce 1999, provedl první hodnocení radiace z ochuzeného uranu v Kosovu, NATO odmítlo poskytnout misi mapy s vyznačením míst zasažených oblastí, tedy míst, kam dopadly střely s ochuzeným uranem.
Pod záminkou, že nebyl k dispozici dostatek údajů pro komplexní řešení otázky dopadů munice s ochuzeným uranem, vypracoval program OSN pro životní prostředí nepřesvědčivou a nezávaznou studii od stolu, která byla připojená ke zprávě Balkánské pracovní skupiny z roku 1999, o dopadech války na životní prostředí. Dokumentační studie programu OSN pro životní prostředí poukazovala na možné použití ochuzeného uranu, čímž naznačovala, že si stále nebyla jistá, zda byly střely s ochuzeným uranem skutečně použité.
Vyhýbavost programu OSN pro životní prostředí, s tvrzením, že neměla dostatek údajů, přispěla po bombardování k dočasnému rozptýlení obav veřejnosti. Obecněji řečeno, zpráva programu OSN pro životní prostředí měla tendenci zlehčovat závažnost ekologické katastrofy vyvolané NATO. Tato katastrofa byla podle rozsáhlé dokumentace záměrným výsledkem vojenského plánování.
Mapy NATO s vyznačením míst, kam byly střely s ochuzeným uranem namířené, nebyly nutné k tomu, aby program OSN pro životní prostředí a Mezinárodní zdravotní organizace provedly šetření zdravotních dopadů radiace z ochuzeného uranu. Studie tohoto druhu, nevyhnutelně vyžadující tým lékařských specialistů na pediatrii a rakovinu pracujících ve spojení s odborníky na toxické záření, nebyla nikdy provedená. Deklarovaný vědecký předpoklad programu OSN pro životní prostředí ve skutečnosti od počátku vylučoval smysluplné posouzení dopadů na zdraví. Podle programu OSN pro životní prostředí:
"účinky ochuzeného uranu jsou převážně lokalizované v místech, kde byl ochuzený uran používaný, a postižené oblasti jsou pravděpodobně malé."
S tímto tvrzením, které se prezentovalo bez vědeckých důkazů, se ztotožnila i sesterská organizace programu OSN pro životní prostředí, Světová zdravotní organizace:
"Museli byste být velmi blízko poškozeného tanku a být tam během několika sekund po jeho zasažení. Je velmi nepravděpodobné, že by tito vojáci byli vystavení působení ozáření."
Tato prohlášení orgánů OSN, citovaná NATO a Pentagonem k ospravedlnění použití zbraní s ochuzeným uranem, byla nedílnou součástí kamufláže. Vyvolávala iluzi, že zdravotní rizika pro příslušníky "mírových sil" a místní civilisty lze snadno vyřešit ohrazením a vyčištěním cílových oblastí. Světová zdravotní organizace (WHO) v této souvislosti varovala, že ochuzený uran by mohl ovlivnit děti, které si v těchto oblastech hrály, protože děti měly tendenci sbírat kousky hlíny nebo si strkat hračky do úst. WHO ale opomenula, že radioaktivní prach se už rozšířil mimo zasažené oblasti, což znamenalo, že ohrožené byly děti v celém Kosovu.
Tato tichá spoluvina specializovaných agentur OSN byla dalším příznakem úpadku systému OSN, který dodnes hraje skrytou roli při krytí válečných zločinů NATO. Od války v Perském zálivu se WHO podílela na blokování smysluplného vyšetřování zdravotních dopadů radiace z ochuzeného uranu na irácké děti s tvrzením, že neměla žádné údaje k provedení hlubokého vyšetřování.
OSN a NATO pracují v rukavičkách
Uprostřed protestů veřejnosti a přibývajících důkazů o výskytu rakoviny u vojenského personálu na Balkáně, provedl program OSN pro životní prostředí v listopadu 2000 druhé hodnocení, které zahrnovalo terénní měření záření částic beta a gama v 11 takzvaných postižených oblastech Kosova.
Navzdory dřívějšímu odmítnutí NATO spolupracovat s programem OSN pro životní prostředí, obě organizace v té době pracovaly v rukavičkách. Složení mise bylo stanovené po konzultaci s NATO. Zástupce Greenpeace, podílející se na studii z roku 1999, byl vyhozený. Mapy NATO byly snadno dostupné. Šetření se mělo úzce zaměřit na odběr vzorků půdy, vody a tak dál, v 11 vybraných lokalitách respektive postižených oblastech, z celkového počtu asi 72 lokalit na území Kosova.
Širší zdravotní problematika nebyla součástí mandátu mise. Dva lékařští výzkumníci vyslaní WHO v roce 1999 v rámci mise pro studium dokumentů, byli nahrazení odborníky z Centra pro podporu zdraví a preventivní medicínu americké armády.
Divize švýcarské Agentury pro obranné zakázky aktivně spolupracovala při inspekcích chemických zbraní v Iráku. Pod rouškou švýcarské neutrality představovala tato divize neformální hlásnou troubu NATO. Divize švýcarské Agentury pro obranné zakázky měla smlouvu s programem NATO "Partnerství pro mír", který se financoval z příspěvku švýcarské vlády do programu PfP. Ačkoli listopadová mise byla stále pod záštitou programu OSN pro životní prostředí, švýcarská vláda financovala většinu prací v terénu. Přitom tato divize švýcarské armády hrála hlavní roli. Mise, do které se zapojili zástupci napojení na vojenský establishment, vycházela z předpokladu obsáhle popsaného na webových stránkách této švýcarské divize, že radioaktivní prach ochuzeného uranu se za žádných okolností nedostane za místo uvolnění. Výsledky zprávy, která byla zveřejněná v březnu 2001, byly předem dané. Zaměřily se na úroveň radiace v bezprostřední blízkosti cílových míst. Podle zprávy mise z ledna 2001:
"Už v této fázi může tým konstatovat, že na některých místech s ochuzeným uranem je úroveň radiace mírně vyšší než normál, a to na velmi omezených místech. Pro obyvatelstvo by proto bylo zbytečným rizikem, kdyby se dostalo do přímého kontaktu s jakýmikoliv zbytky munice ochuzeného uranu nebo s místy, kde byly nalezené."
Dvojí metr
Pokud by se radioaktivita omezovala na takzvaná velmi omezená místa, proč potom dostaly jednotky KFOR od svých vlád pokyn nejíst místní produkty, nechat si dovézt pitnou vodu, a že oblečení muselo být při odjezdu zničené a vozidla dekontaminovaná. Podle Paula Sullivana, výkonného ředitele National Gulf War Resource Center, mohl ochuzený uran v Jugoslávii ovlivnit zemědělské oblasti, místa, kde se pase dobytek a kde se pěstují plodiny, čímž by se vnesl přízrak možné kontaminace potravinového řetězce. V listopadu 2000 podali veteráni války v Zálivu postižení ochuzeným uranem hromadnou žalobu na americkou vládu. Podle zdrojů NATO sdělených také programem OSN pro životní prostředí, bylo během války přibližně 112 míst v Jugoslávii, z toho 72 v Kosovu, zasaženo protitankovými střelami s ochuzeným uranem. Bylo vystřeleno 30 až 50 tisíc střel s ochuzeným uranem. Vědecké důkazy dostatečně potvrdily, že radioaktivní aerosol ochuzeného uranu se šíří z místa uvolnění po velké geografické oblasti, což naznačuje, že velké části provincie Kosovo byly kontaminované. Radioaktivní deriváty mohou ve vzduchu přetrvávat měsíce. Stačí jedna částice v plicích, jediná částice by se mohla dostat do lymfatických uzlin, kde by radioaktivita snížila obranyschopnost organismu proti lymfomům a leukémii. Podle světoznámé radioložky zesnulé doktorky Rosalie Bertellové:
"Při válečném použití ochuzený uran vzplane a uvolní smrtící radioaktivní aerosol uranu, který nemá obdoby. Ten může zabít každého v tanku. Tento keramický aerosol je mnohem lehčí než uranový prach. Může se ve vzduchu pohybovat desítky kilometrů od místa uvolnění nebo může být v prachu rozvířený a znovu rozptýlený ve vzduchu větrem nebo pohybem člověka. Je velmi malý a může ho vdechnout kdokoli: dítě, těhotná žena, starší lidé, nemocní. Tato radioaktivní keramika může zůstat hluboko v plicích po celé roky a ozařovat tkáň silnými částicemi alfa v rozsahu asi 30 mikronů, což způsobuje rozedmu plic nebo fibrózu. Keramika může být také spolknutá a poškodit trávicí trakt. Časem pronikne do plicní tkáně a dostane se do krevního oběhu. Může také iniciovat rakovinu nebo podporovat rakovinu, která byla iniciovaná jinými karcinogeny."
Cílové lokality v Kosovu, ačkoli se soustředily na jihozápadní hranici, byly rozptýlené po celé provincii. Většina vesnic a měst, včetně Prištiny, Prizrenu a Pece, ležely ve vzdálenosti menší než 20 km od 72 cílových míst s ochuzeným uranem, což potvrdilo, že celá provincie byla kontaminovaná.
Válečné zločiny NATO
Bombardování Jugoslávie lze nejlépe popsat jako jadernou válku nízké intenzity s použitím toxických radioaktivních střel a raket. Radioaktivní spad, který byl hojně zdokumentovaný, potenciálně ohrozil miliony lidí na celém Balkáně.
V březnu 1999 zahájilo NATO nálety s odvoláním na široké humanitární zásady a ideály. NATO přišlo na pomoc etnickým Albáncům z Kosova s odůvodněním, že byli masakrovaní srbskými silami. Forenzní zprávy FBI a Europolu potvrdily, že k masakrům nedošlo. Krutou ironií bylo, že albánští kosovští civilisté patřili mezi hlavní oběti ozáření ochuzeným uranem.
V zájmu zachování utajení bylo NATO připravené odhalit jen malý zlomek pravdy. Vojenská Aliance, ve spojení s vládami členských států NATO, chtěla za každou cenu udržet pozornost na "mírových silách" a místní civilisty držet mimo obraz, protože kdyby se celá pravda dostala na veřejnost, lidé by si mohli začít klást otázky typu "jak je možné, že kosovští Albánci, lidé, které jsme měli zachránit, byly teď oběťmi"? Jak v Bosně, tak v Kosovu si OSN dávala pozor, aby nezaznamenávala případy rakoviny mezi civilisty. Úzké zaměření na "mírové síly" bylo součástí zastírání. Odvádělo pozornost veřejného mínění od širšího problému civilních obětí.
Primárními oběťmi zbraní s ochuzeným uranem byly děti, což z jejich použití činí válečný zločin proti dětem. Použití munice s ochuzeným uranem bylo pouze jedním z několika zločinů proti lidskosti spáchaných NATO v Iráku a na Balkáně. Podle oficiálních záznamů trpělo zdravotními potížemi souvisejícími s ozářením ochuzeným uranem přibližně 1800 příslušníků "mírových sil" na Balkáně, tedy Bosna, Chorvatsko a Kosovo. Za předpokladu stejné míry rizika, v procentech populace, by se počty civilistů v celé bývalé Jugoslávii postižených zářením ochuzeného uranu pohybovaly v desítkách tisíc. Britský vědec Roger Coghill v této souvislosti předpokládal, že v celém balkánském regionu bude v důsledku použití ochuzeného uranu navíc 10150 úmrtí na rakovinu. To se podle něj mělo týkat místních obyvatel, personálu KFOR, humanitárních pracovníků, prostě všech. Podle zprávy zveřejněné v Aténách během války navíc dopady ochuzeného uranu pravděpodobně přesáhly Balkán. Albánie a Makedonie, ale také Řecko, Itálie, Rakousko a Maďarsko čelily potenciálnímu ohrožení lidského zdraví v důsledku použití radioaktivních střel s ochuzeným uranem během války v roce 1999.
Ačkoli nebyly zaznamenané žádné celkové údaje o úmrtích civilistů, dílčí důkazy potvrdily, že v důsledku ozáření ochuzeným uranem zemřelo už od války v Bosně velké množství civilistů:
"Radiace ochuzeného uranu a zjevné použití defoliantů americkými vojsky a NATO, proti srbské zemi a obyvatelstvu v Bosně, způsobily mnoho vrozených vad u dětí narozených po bombardování, a okupaci Amerikou a NATO. Rozsah tohoto problému ohromil srbské lékařské odborníky a vyvolal paniku u obyvatelstva."
Další zpráva poukázala na několik set mrtvých civilistů pouze v jedné bosenské vesnici:
"Vesnice je prázdná, hřbitov plný. Brzy už nebude pro mrtvé místo. Mezi rodinami uprchlíků, kteří se do Bratunce přestěhovali z Hadžiće na předměstí Sarajeva, není snad jediná domácnost, která by nebyla zahalená do smutku. Na nich leží čerstvé věnce, některé s květinami, které ještě nezvadly. Na křížích letopočty úmrtí 1998, 1999, 2000, a na konci řad hrob 20-leté ženy. Zemřela před několika dny. Nikdo si ani nedokázal představit, že za pouhý rok či dva bude část hřbitova vyhrazená pro civilisty dvojnásobně zaplněná. Často se stávalo, že někdo z rodáků z Hadžici náhle zemřel. Nebo odjeli k lékaři do Bělehradu, a když se vrátili, jejich příbuzní nám řekli, že umírali na rakovinu. Vedoucí lékařka Slavica Jovanovićová provedla šetření a prokázala, že v roce 1998 úmrtnost daleko převyšovala porodnost. Ukázala, že nešlo jen o otázku osudu, ale o něco mnohem závažnějšího."
Zoran Stanković, uznávaný patolog z Vojenské lékařské akademie, zjistil, že přes 200 jeho pacientů z této oblasti zemřelo na rakovinu, pravděpodobně v důsledku účinků ochuzeného uranu ve shozených bombách NATO před 5 lety.
"Někdo ale rychle umlčel veřejnost a všechno se ututlalo. Víte, náš hřbitov je plný čerstvých hrobů, zatímco lidé z jaderného ústavu ve Vinca tvrdí, že uran není nebezpečný. Jaké jiné důkazy potřebujete, když lidé umírají? Uprchlíci z Hadžiće dorazili do Bratunce ve značném počtu. Bylo jich téměř 5 tisíc. Jen v kolektivních centrech jich bylo tisíc. Nyní," dodal Zelenović, "jich zůstalo asi 600. A určitě neměli kam jít. Každý třetí den někdo zemřel na rakovinu, na hřbitovech už nebylo místo."
Myslím, že to bohatě stačí, i tak je to prostě otřesné.
Závěr
To je všechno v rámci čtvrtého dílu, co uslyšíte v závěrečné páté epizodě? Podívám se na další dějství v Makedonii, za kterým stál opět Washington. Důkazy samozřejmě přinesu příště, protože dnes víme, že americké síly skutečně chránily teroristy, a verbovaly zahraniční žoldnéře, které také financovala OSN. Všechno včetně jejich vazeb na organizovaný zločin uslyšíte příště. Podíváme se také na neziskovky takzvanou občanskou společnost, která se lstí snažila odvést pozornost v Makedonii od těchto zákeřných vazeb. Zde sehrála jednu z hlavních úloh Sorosova Open Society Institute. Podíváme se na další etnické čistky, falešný "mírový plán", opět skvostná západní hantýrka, ale závěrem se zaměřím na to, jak kosovští, makedonští a bosenští bojovníci za svobodu byli podporovaní al-Kájdou. Bylo to takové opakování vzoru íránské kontrarozvědky v rámci spoluviny Clintonovy vlády. Dokonce v americkém Kongresu zazněla svědectví o vazbách Kosovské osvobozenecké armády s Usámou bin Ládinem. Jakou úlohu v tom sehrála Madeleine Albrightová v Clintonově administrativě? Síť islámských bojovníků a NATO se v Makedonii spojila.