Druhý díl se zabývá rolemi velkých amerických korporací a bank v podpoře Nacistického Německa během druhé světové války. Úvodní část se zaměřuje na Rockefellerovu Standard Oil, která poskytovala ropu a paliva pro německou válku. Dále bude řeč o anglickém králi Eduardu VIII., který byl sympatizantem Hitlera. V další části se bude pokračovat v příběhu Standard Oil a jeho spolupráce s IG Farben, následované spoluprací Opelu a General Motors s Německem. Také bude zmíněný podnikatel Henry Ford, který poskytoval vojenská vozidla Němcům. Pořad se pak zaměří na roli společnosti IBM a jejího prezidenta Thomase J. Watsona při poskytování technologie pro evidenci a kontrolu vězňů v nacistických koncentračních táborech. Nakonec bude popsaná role banky Prescotta Bushe v obchodu s drahými kovy, uhlím a ocelí s Nacisty.
Úvod
V minulém díle jsme si položili základy americké eugeniky, která tvořila zárodek německých rasových zákonů. Pověděli jsme si, že v USA 27 států uzákonilo takzvané rasové, segregační a sterilizační zákony. Z toho se mohutně inspirovali Nacisté. Pověděli jsme si o návštěvě amerických eugeniků Davenporta, Goetha a Laughlina v USA, aby s Nacisty doladili jejich rasové zákony. V USA byli Nacisté oslavovaní jako hrdinové, kteří americkou eugeniku dotáhli do zdárného konce.
Pokud jste milí posluchači neslyšeli předchozí díl, prosím, pusťte si ho, protože bez prvního dílu tento díl druhý pro Vás nebude mít takové široké pochopení.
Rockefellerova Standard Oil: Ropa – tekuté zlato pro Nacisty
Standard Oil byl ve třicátých letech ve Spojených státech největším ropným gigantem. Tento koncern sledoval světový obchod bez ohledu na vlády a národy.
Jeho cílem bylo rozšiřování jeho monopolu.
Standard Oil byl součástí Rockefellerova impéria, které mělo své centrum v new yorském mrakodrapu. Šlo tehdy o Johna Davisona Rockefellera a jeho bratra Williama Rockefellera. Když se podíváme i dnes na ropné společnosti jako nástupce Standard Oilu, tak to jsou třeba ExxonMobil, Chevron nebo ConocoPhillips. Právě poslední zmíněná Conoco patří pod DuPont. Všechny tyto firmy jsou nástupci Rockefellerova impéria jménem Standard Oil, do kterých se rozdělily. Stejně tak se po druhé světové válce rozdělila i nacistická IG Farben, ale to bych předbíhal. Vraťme se ke Standard Oilu. O chování šéfa Standard Oilu Waltera C. Teagela se hovořilo jako o imperátorském. Ovšem, Teagle narazil na jiného obra, který se také snažil o ovládnutí světa, na firmu IG Farben. V Německu tehdy ve 30. letech ovládal IG Farben Hermann Schmitz.
Hermann Schmitz byl nejprve pro Standard Oil konkurentem. Proč? Z velmi jednoduchého důvodu. IG Farben totiž tehdy vyvinul způsob výroby sintetického benzínu. Ten, kdo vlastnil tuto technologii, byl pánem světového trhu. A právě tohle vyvolávalo obavy u americké Standard Oil. Proto nakonec americký Standard Oil podepsal s německým IG Farben dohodu. To bylo výhodné pro obě strany, jak pro Američany tak i pro Německo. Němci potřebovali knowhow od Standard Oil na výrobu sintetické pohonné hmoty, a Hitler chtěl válku. Hitler prostě potřebuje sintetický benzín ze strategických důvodů, ať to stojí cokoli.
Adolf Hitler velmi dobře tušil, že by mu ve válce velmi rychle přitáhli kohoutek s ropou. To byla tehdy velmi reálná představa, protože si uvědomme, že například v roce 1938 Německo muselo dovážet až 80% svých ropných olejů. Tehdy se dokonce uvažovalo o stavbě ropovodu a o zřízení tankerového loďstva. Všechny takové plány byly ovšem zamítnuté, protože Adolf Hitler měl vlastní představu o soběstačnosti Německa. A tehdy nešlo pouze o pohonné hmoty. Kola Hitlerových vojenských strojů potřebovaly velké množství pneumatik. Co to znamená?
Znamená to jednoduše to, že Hitler musel nakupovat obrovské množství syntetického kaučuku. Na to ovšem vyvinul už tak slabou zásobu devíz, a v případě války by ho sotva uměl zabezpečit potřebné množství. A i tady vypomohl průkopník v chemii IG Farben, který vyvinul gumu resp.syntetickou gumu z vápníku a uhlí. Jenže vedle Hitlera existoval i druhý zájemce o tyto patenty na syntetickou gumu, kdo jiný než americký Standard Oil spadající do Rockefellerova impéria. Právě Standard Oil cítil lukrativní trh, který chtěl ovládnout při nejmenším v USA. Ve skutečnosti americký Standard Oil nebyl znepokojený z toho, že Hitler měl na mysli jiné využití pro německý benzín a gumu, tedy využití pro válku. Jenže tehdy Hermann Göring resp. jeho vojenské letectvo zapomnělo na jeden zásadní prostředek. A to konkrétně na přídavnou směs olovo tetraethyl. Bez této přídavné směsi do benzínu nemohly Göringovy vysokotlaké letecké motory vzlétnout. A Hitler přece tehdy potřeboval pro nastávající dobití východu schopné letecké vojsko.
Hermann Göring tehdy poprosil šéfa IG Farbenu Hermanna Schmitze, aby zaklepal na dveře amerických přátel. Koho měl Hermann Göring na mysli? Přece přátele Rockefellerovy Standard Oil, kteří už s IG Farben měli podepsanou tajnou dohodu. Standard Oil byl světoznámým výrobcem této přísady olovo tetraethylu do paliva. Šéf Standard Oilu Walter C.Teagle a šéf IG Farbenu Hermann Schmitz spolu už dávno předtím dohodli v Berlíně výstavbu dvou fabrik na výrobu této přísady do paliva v Německu. Ovšem v červenci 38 výroba stále nestačila pokrýt rostoucí požadavky Německa.
Anglický král Eduard VIII.: Devótní obdivovatel Hitlera
Tehdy pomohla přímá dodávka ze zahraničí.
Dceřiná společnost Standard Oil v Londýně dodala Nacistům tuto olověnou příměs do paliva v hodnotě 20 milionů Dolarů.
Tedy nejen Američané, ale dokonce Britové s Německem otevřeně obchodovali těsně před vypuknutím druhé světové války, ale i během ní, k tomu všemu se dostanu.
Musíme si uvědomit, že tehdy hrozilo bezprostřední nebezpečí války, psalo se léto 1938. A co se stalo 30. září 1938? Podpis Mnichovské dohody Hitlera se zástupci jak Francie tak i Velké Británie. Proč nás nejen Francie, ale také Británie hodila přes palubu, a předhodily nás Hitlerovi, který nás odrbal o třetinu našeho území? No, jednoduše proto, že prostě kšeftovali s německými nacisty. Německá IG Farben kšeftovala s Rockefellerovým Standard Oil. Hitler tedy přičlenil Sudety k Německu, a začal se připravovat na napadení celého Československa. To se uskutečnilo 15 března 39, všichni víme a známe. V létě 1939, krátce před napadením Polska si představte, že Angličané dodali Nacistům ještě jednou, tedy podruhé, příměs do paliva olovo tetraethyl v hodnotě 15 milionů dolarů.
Přesně to umožnilo Hitlerovy začít bleskové letecké útoky paradoxně proti nejen Polsku od 1 září 1939, ale také proti samotné Velké Británii.
Angličané si sami na sebe upletli bič, a přepočítali se. Kšeft je kšeft, ale Hitlerova nevypočitatelnost a neřízenost je zaskočila.
Kdybyste si mysleli, že ta podpora Hitlera z Velké Británie vzešla z kruhů jakýchsi průmyslníků, tak se nenechte plést. Dokonce samotný britský král Eduard VIII. vyjadřoval nezměrné sympatie k Hitlerovskému Německu. Ty důkazy se vynořily hned po druhé světové válce, a Winston Churchill je chtěl ututlat.
Tyto dokumenty zveřejnil britský národní archiv.
Mezi těmi odtajněnými dokumenty bylo třeba přísně tajné memorandum z roku 1953, v němž Churchill píše americkému prezidentovi Dwightu Eisenhowerovi o existenci telegramů z dob druhé světové války, v nichž němečtí diplomaté hlásili do Berlína postoje vévody z Windsoru, tedy bývalého krále Eduarda VIII., který abdikoval v roce 1936. Rok po abdikaci, tedy v roce 1937, se vévoda z Windsoru tedy Eduard VIII., se setkal s Adolfem Hitlerem. Třeba součástí těch dokumentů byla depeše z června 1940 z neutrálního Portugalska, kde tehdy Eduard VIII.pobýval, a která byla zaslaná do Berlína. V ní se psalo, cituji: Je přesvědčen, že pokud by zůstal na trůnu, tak by se podařilo zabránit válce, sám se označuje za velkého stoupence mírového kompromisu s Německem. Vévoda věří, že pokračující těžké bombardování připraví Anglii k uzavření míru. Uvědomme si, že Eduard VIII., vévoda z Windsoru je strýcem dnešní panovnice Alžběty II. Eduard VIII. se nakonec vzdal trůnu v roce 1936, aby se mohl oženit s dvakrát rozvedenou Američankou Wallis Simpsonovou. Pár se usadil ve Francii, po vypuknutí války se přestěhoval do Španělska. Vláda v Madridu sice byla formálně neutrální, udržovala ale blízké vazby na Německo, a proto se obrátila na Berlín s dotazem, co má s příslušníky královské rodiny dělat. Tehdejší německý ministr zahraničí Joachim Ribbentrop vydal příkaz k sledování vévodova domu. Jeho zájem ještě vzrostl, když mu bylo v soukromí řečeno, že Windsor se ostře vyslovil proti Churchillovi a proti válce.
Zatímco Joachim Ribbentrop zvažoval, jak vévodu z Windsoru využít k nacistickým plánům, vévoda s chotí se přesunuli do Portugalska. Vévoda se za každých okolností musí vrátit do Španělska, vzkázal Ribbentrop na Pyrenejský poloostrov s tím, že manželský pár k tomu má být přesvědčen, nebo donucen. Pokud by se podařilo vévodu dostat zpět do Španělska, hodlal mu Ribbentrop slíbit cokoliv si přeje včetně nástupu na britský trůn v případě vítězství Německa nad Anglií. Winston Churchill si byl tehdy dobře vědomý rizika, že nacisté mohli z Eduarda VIII.udělat alternativního monarchu. Jmenoval ho proto britským guvernérem na Bahamách a když se vévoda odjezdu z Evropy zpěčoval, pohrozil mu vojenským soudem. Ribbentrop nechtěl, aby mu tak cenná kořist unikla. Přišel proto s Operací Willi, která počítala i s vévodovým únosem. Němečtí agenti měli bývalého krále přesvědčit k dlouhé a veselé projížďce autem, během níž by ho odvezli na hranice.
Bezpečný přechod měla zajistit španělská tajná policie. Německý plán ale selhal a vévoda z Windsoru strávil zbytek války v Karibiku.
Tak to byla jen taková epizoda ohledně Velké Británie, abychom si uvědomili, že nejen v Americe, kterou budeme probírat dále, ale i v Británii figurovaly významné kruhy podporující Adolfa Hitlera. Ve velké Británii tehdy působil i americký velvyslanec Joseph Kennedy, otec pozdějšího amerického prezidenta Johna Kennedyho. I ten se setkával s Nacisty a otevřeně s nimi sympatizoval. Dokonce si chtěl získat přístup k samotnému Adolfu Hitlerovi. K tomu se dostanu ve speciální kapitole stejně jako k československému zlatému pokladu, kdy Britové dokonce po naší okupaci 15. března 1939 vydali 23 tun československého zlata nacistům.
Zlata, které jsme si tam uložili v přesvědčení, že zůstane v bezpečí. 10. prosince 1940 dokonce Británie uzavřela smlouvu s českou exulovou vládou v Londýně o takzvaném válečném úvěru za 7,5 milionů liber. Z toho byl hrazený kompletní pobyt čtrnácti tisíc československých vojáků v Anglii, kteří ji bránili proti Hitlerovi.
Náš odboj jsme si zaplatili sami ve zlatě, které ještě v Bank ofEngland zbývalo. Ovšem k tomu všemu se dostanu také ve speciální kapitole o československém zlatě, Britech a nacistech.
Zpět k Standard Oil a IG Farben
Jsme tedy u léta 1939. 22. září 1939, krátce po vypuknutí druhé světové války, se dohodly IG Farben a Standard Oil, že své obchodní vztahy v případě vstupu USA do války zachovají nezměněné. Začátkem září 1939, tedy při vpádu Němců do Polska, se setkávají v Hágu manažeři Rockefellerova amerického Standard Oil a německé IG Farben. Němci chtěli zabránit zabavení svých patentů v nepřátelském zahraničí. Ovšem tyto patenty se zdály být v rukou amerického spřáteleného Standard Oilu bezpečné. Při přebírání patentu Buna, což byl patent na sintetickou gumu, se musel Standard Oil zavázat podle nařízení říšského ministerstva hospodářství, že patent bude použitelný pouze s povolením Němců.
Šéf Standard Oilu Walter C. Teagle začal obchodovat. Ovšem, válka zvyšovala Hitlerovu závislost na ropě. Syntetická výroba totiž pokrývala v Německu jen polovinu spotřeby. A co se nestalo, Hitler byl opět odkázaný na pomoc jeho amerických přátel. Společnosti Standard Oil tehdy patřila skoro polovina podílů rumunských ropných polí v Ploješti. Tady vidíme, jak ti mezinárodní jestřábi, když se vyskytne nějaké nerostné naleziště, ropa, plyn, hned tam naskáčou a naleziště koupí.
Mimochodem, taková odbočka, to možná málokdo z nás ví, ale Rumunsko, je co se týče energetiky, téměř naprosto soběstačné. Nedávno se totiž objevila nová naleziště v Černém moři, a díky těmto nalezištím Rumunsko zdvojnásobí těžbu plynu do roku 1925. Rumunsko na rozdíl od dalších zemí v regionu disponuje téměř úplnou energetickou nezávislostí. Rumunsko v současnosti produkuje 10 až 11 miliard krychlových metrů plynu (ročně). Třeba Viktor Orbán z Maďarska chce snížit dodávku plynu z Ruska, a podíl rumunského plynu by měl do pár let stoupnout na polovinu maďarské spotřeby za rok. Tak to jenom na okraj, nicméně tehdy ve 30. a 40. letech se v Rumunsku masivně těžila ropa, a právě Rockefellerův Standard Oil vlastnil skoro polovinu podílů těchto rumunských ropných polí v Ploješti. A právě tohle jsou nejdůležitější zdroje ropy pro Německo.
Nedůvěřivý Hitler vytlačuje Rumuny. V ropné společnosti Romano Americana, ve které Němci měli účast, neměli příliš velké slovo, a měli ponechat ochranu nad drobnými boji vojenskému letectvu. Jednoduše Hitler potřeboval stále více ropy. Totiž z korespondence, která je uložená ve vojenském archivu ve Freiburgu, Nacisté potřebovali bezpodmínečně ropný produkt BrightStock, a nikdo kromě Spojených Států, jim ho nemohl dát. A pravidelný přísun produktu byl pro válku důležitý. A teď si představte, že ve skutečnosti ještě během druhé světové války, přišla dodávka BrightStocku z USA v takovém množství, které bylo postačující na celé období války.
Vzpomínáte si, jak jsem před chvilkou zmínil, že 22. září 1939, krátce po vypuknutí druhé světové války, se dohodly IG Farben a Standard Oil, že své obchodní vztahy v případě vstupu USA do války zachovají nezměněné? Tak to se přesně odehrávalo podle smluv natvrdo sjednaných při začátku druhé světové války s Rockefellerový Standard Oilem, že dodávky ropy z USA do Hitlerova nacistického Německa, zůstanou po dobu celé války nezměněné. To je chucpe! BrightStock byl vysokohodnotný ropný produkt, který se používal například do tankových motorů. Třetí říše potřebovala stále benzín a naftu ze Spojených Států amerických. A tak americké lodě uskladňovaly ropu v Karibiku.
Tyto americké cisternové lodě se plavily většinou pod panamskou vlajkou.
V Atlantiku totiž hlídaly britské válečné lodě, které se pokoušely blokádou na moři torpédovat přísun ropy Hitlerovi přímo z USA Rockefellerovým Standard Oilem.
Tady můžeme dokázat, že šlo o německo-americké obchody, které byly placené obrovskými devizami. Víme, že ceny během války stoupaly, což bylo odsouhlasené na nejvyšších místech. Za kvalitní naftovou surovinu mohl požadovat nejvyšší velitel námořních sil až 500000 dolarů. Hitler plánoval ovládnout Atlantik i ponorkami. Při dodávkách nafty se mohl spolehnout na Američany. Vedle americké Standard Oil to byla především Texaco. Hitlerův přítel TorkioBriber, američan norského původu, udržoval vztahy i s německou tajnou službou, která mu zprostředkovala ta nejlepší hodnocení. Je označovaný jako proněmecký, a zařazuje se mezi čestné obdivovatele Hitlera. Americké cisternové lodě porušují námořní blokádu, a dále dodávají ropu Němcům přes Tenerife a další španělské přístavy. Docházelo dokonce k případům, kdy německé ponorky tankovaly americkou ropu na otevřeném moři přímo před španělským pobřežím. Standard Oil dodával benzín nacistickým leteckým linkám Condoru a Lahti dokonce i po vstupu Ameriky do války po PearlHarboru, čili 7. prosince 1941. Němečtí piloti přepravují špióny, zlato a deviza do latinské Ameriky, a přivážejí zpět ušlechtilé, pro válku důležité kovy.
Právě v latinské Americe našlo tisíce Nacistů zázemí a úkryt před jejich stíháním po druhé světové válce. V listopadu 1941, což bylo těsně před PearlHarborem a vstupem Ameriky do války, americký prezident FrenklinDelano Roosevelt zaútočil na skupinu amerických průmyslníků. On prohlásil, cituji: Rozvoji naší velké průmyslové výroby nesmí zabránit egoistické chování nějaké malé, ale nebezpečné skupiny manažerů, která chce vyjímečně profitovat, a bez zábran se věnuje svému businessu.
Konec citace. Psal se listopad 41, těsně před napadením základny PearlHarbor. Ocitáme se tedy v prosinci 1941, kdy napadením základny PearlHarbor Japonskem začala válka v Pacifiku. Tady nastal další problém, protože tím zůstali Američané odříznutí od svého nejdůležitějšího dodavatele kaučuku, kterým byla Malajsie.
Navzdory nedostatku gumy ve Spojených státech, Standard Oil i tak dodržuje dohodu s Němci. Recept na patent Buna se nesmí dostat do rukou rivalů, jako byl Goodyear. První senátor Baruch, kterého Franklin Delano Roosevelt pověřil vyšetřováním, se obrátil na národ. Senátor Baruch pronesl, cituji:
Jsme toho názoru, že současná krize s gumou může být až tak nebezpečná, že se tato země bez rychlých opatření, dostane do vojenského a společenského kolapsu. A teď si představte, že Rockefellerův Standard Oil i navzdory tomu, že Amerika začala pociťovat tak obrovský nedostatek gumy, stále urputně a zavile dodržoval dohody s Němci, kterým dodával kaučuk přednostně před domovskou Amerikou.
To je podle mě vlastizrada, nebo vědomé oslabování vlastní země.
Americký Standard Oil měl fabriky, chrlil gumu na základě německého patentu, ale místo do Ameriky, kde senátor Baruch varoval před kolapsem z nedostatku gumy, ten kaučuk Standard Oil vozil do Hitlerova Německa. To je chucpe! Současně museli v Americe s přebytkem ropy začít hospodárněji nakládat s benzínem. Mnoho Američanů, ale i poslanci v Kongresu, za to činili zodpovědné ropné společnosti, které nadále dodávaly ropu Nacistům, a zadržovaly patenty na kaučuk.
Jednoduše Standard Oil nesměla bez povolení Němců, kteří byli držitelé patentu na kaučuk, prodávat kaučuk a gumu Američanům.
A to také Standard Oil dodržoval. Pod tlakem veřejnosti nařídil tehdy ještě senátor Harry Truman, pozdější prezident, vyšetřování obranné pozice USA.
Podporoval ho také Turman Arnold, kartelový specialista na ministerstvu spravedlnosti. Standard Oil a jeho vlivní šéfové, mezi kterými byl také Walter C.Teagle, byli Turmanu Arnoldovi už dlouho trnem v oku. Arnold se už předtím pokusil uložit peněžní trest 50000 dolarů koncernům za obchodní aktivity s nepřítelem. Jenže manažeři naprosto drze poukázali na to, že v době války bylo obchodování s nepřítelem nevyhnutelné. Proto nakonec museli snížit peněžní pokutu na sumu směšných 1000 dolarů. Turman Arnold při výslechu obvinil Standard Oil ze zadržování kaučukových patentů a z trvalého spiknutí v prospěch Nacistů.
Ve druhém výslechu obvinil Standard Oil dokonce ze zrady. Usnesením amerického Kongresu byly nakonec patenty na Bunu pro Ameriku uvolněné.
Mocného šéfa Standard Oilu Waltera C. Teagela to zlomilo a stáhl se z vedení firmy. Nicméně závěrem této kapitoly spolupráce Rockefellera s Hitlerovým Německem si uvědomme, a proto jsem o tom hovořil dříve, že Rockefellerova nadace dokonce pomohla založit německý eugenický program a dokonce tato Rockefellerova nadace financovala program, ve kterém pracoval Josef Mengele, než odešel do Osvětimi. Do roku 26 daroval Rockefeller stovkám německých vědců zhruba 410000 dolarů – v dnešních penězích téměř 4 miliony dolarů. V květnu 26 Rockefeller udělil 250000 Dolarů na vytvoření Kaiser Wilhelm Institute for Psychiatry, tedy psychiatrického institutu Kaisera Wilhelma. Mezi přední psychiatry v německém psychiatrickém institutu patřil Ernst Rüdin , který se stal ředitelem a nakonec architektem Hitlerovy systematické lékařské represe.
Rockefeller udělil další grant tomuto Institutu Kaisera Wilhelma ve výši 317000 Dolarů, což umožnilo institutu postavit velkou budovu a stát se středobodem německé rasové biologie. Institut získal další granty od Rockefellerovy nadace během několika příštích let.
Vedením ústavu byl pověřený opět Hitlerův lékařský stoupenec Ernst Rüdin.
Rüdinova organizace se stala hlavním realizátorem vražedných experimentů a výzkumu prováděného na Židech, Cikánech a dalších etnik. Není se proto co divit, že Rockefellerova Standard Oil zásobovala ropou Hitlerovo Německo během celé druhé světové války. Rockefeller, který financoval a podporoval eugenické hnutí založené na rasových, segregačních a sterilizačních zákonech. Dává to smysl? Ano, dává, a to naprostý.
Opel a General Motors: Nákladní vojenská auta, trupy a motory pro Hitlera
Adolf Hitler a Opel Blitz byli nerozlučnými kamarády. Hitler a jeho vojáci ho potřebovali na postup a později na ústup.
Hitler byl přímo duší Opla. Co to znamenalo, bylo úplně jasné. Výkon, pořádek a věrnost. Už začátkem 30. let minulého století začínal Opel, tehdy už dceřiná společnost americké automobilky General Motors, která ho koupila v roce 1928, výrobou vojenských aut. V roce 1935 Hitler nejprve nehovořil o vojenském, ale o lidovém autě.
O německém lidovém autě. Opel věřil, že ho už měl. B4, nejlacinější malé auto té doby.
Firma se snažila o objednávku, ale nedostala ji.
Hitler chtěl tohle auto použít i vojensky, ale zároveň muselo zůstat laciné. Vojenský polní džíp Opela se stal nejrozšířenějším modelem Volkswagenu. Opel mohl i navzdory tomu vyrobit své lidové auto Blitz. Už v roce 35 se stavěla fabrika na nákladní auta v Brandenburgu podle dohody s Vehrmachtem. MenečmentOpela v tom čase tvořili i Američané, kteří rychle vycítili obrovský obchod, který nabízel také vojenské objednávky. Fabrika v německém Brandenburgu byla postavená podle nových amerických stavebních metod, a byla nejmodernějším závodem v Evropě.
Každý den sjelo z pásů 120 nákladních aut souručenství německého Opel a amerického General Motors.
Opel Blitz byl v čase války hotovou oporou Vehrmachtu. Postavil ho Opel z amerických peněz. Bez Opel Blitzu by Hitler nikdy nedošel až do Vídně.
Připojením Rakouska, tedy ausschluss, spadlo Nacistům do klína bokem množství nákladních aut z jiných fabrik. Doslova přes noc se vyrobily stovky Opel Blitz, aby mohli nacisté uskutečnit vstup do metropole Rakouska. Hitler byl vděčný.
Osobně navštívil závod Opel v Brandenburgu, a objednal dalších 2000 Opel Blitz. Ve 30. letech a na začátku války, jeden Američan obzvláště usiluje o majetek General Motors v Německu. Byl to James David Mooney, viceprezident General Motors. Za svoje zásluhy o rozvoj Opela jako hlavního zbrojařského závodu, obdržel Mooney od Hitlera v roce 1938 vyznamenání Řád Německého orla, nejvyšší ocenění pro cizince. Opel Blitz obstál ve svých zkouškách ohněm kdekoli byl nasazený. Při dobývání východu, obsazení Sudet, ve finále obsazení Československa, ale také při bleskových vojenských výpravách na západě Evropy.
Tady všude Hitlerově nacistické válečné mašinérii pomohly nespočet vojenských vozidel Opel. V roce 1940 bylo během několika týdnů poražené Holandsko, Belgie a Francie. Všude Opel vlastněný americkým General Motors, kterému proudily masivní peníze z roztočených kol válečné mašinérie Hitlerova Německa.
Začátkem války se prakticky zastavil vývoj osobních aut Opel v závodě v Rüsselsheim. Kapacity se uvolnily a personál se snižoval z důvodu povolávání do Vehrmachtu. Závod chtěl zastavit takovýto vývoj osobních aut, protože jeho nové využití v závodu Rüsselsheim nabízelo německé letectvo.
Opel začal vyrábět části trupů a motory pro Ju 88, což byly Hitlerovy nejdůležitější bombardéry. Už několik dní po začátku války uzavřeli úzkou dohodu mezi německým vojenským letectvem a závodem v Rüsselsheim. Tu dohodu podpořilo i setkání viceprezidenta General Motors Jamese Davida Mooneyho, který toho času během války osobně navštívil Berlín. Bodejď by ne, když mu Hitler udělil vyznamenání Řád Německého orla, takže si Němci viceprezidenta americké General Motors předcházeli. Mooney tedy dorazil do Rüsselsheimu a dokonce se setkal i s Hermannem Göringem. V rozhovoru s Göringem viceprezident General Motors Mooney vyjádřil určité pochopení pro politiku nacistů. I on si myslel, že Německo bylo tvrdě postižené ze strany Anglie a Francie. Göring dodával Mooneymu odvahu, aby dělal zprostředkovatele mezi vůdci války.
Mooney se tedy obrátil na prezidenta Franklina Delano Roosevelta. A světe div se, Roosevelt s tím souhlasil, a dokonce Roosevelt popřál Mooneymugoodluck, hodně štěstí ve své misi.
Franklin Delano Roosevelt naprosto jistě musel vědět od svých poradců, jak General Motors a jejich Opel roztáčí kola mašinérie v Německu výrobou vojenských vozidel pro pozemní vojsko, nebo částí trupů a motorů pro německé letectvo. Ale popřál mu goodluck. Spolupráce americké General Motors s Nacisty s požehnáním amerického prezidenta pokračuje dál. V únoru 40 lichotivý list drahému říšskému kancléři otevřel Jamesi Mooneymu přístup k Hitlerovi do nové říšské kanceláře. V článku, který na protest General Motors nikdy nebyl uveřejněný, píše Mooney o jeho rozhovoru s Hitlerem. V jeho reportáži Mooney popisuje prezidentu Rooseveltovi Hitlera jako přívětivého a přátelského. Šílený požadavek vůdce o uznání Německa jako světové velmoci nechala Roosevelta naprosto chladným. Viceprezident General Motors dohrál svou úlohu jako užitečný idiot. Tajemník státního zástupce oddělení Messerschmitt později označil Mooneyho za fašistu.
Pozoruhodná epizoda o Mooneyho nacistickém příteli neměla žádný vliv na chod dějin.
Opel dále vyráběl vojenská auta. Jen ve válečných letech to představovalo kolem 100000 vozidel, protože při vysokých ztrátách v bojích vozidla stále chyběla.
Generál Von Schell, který byl Hitlerem pověřený pro dohled nad nákladními auty, potvrzuje Opelu v roce 1941, že bez této firmy by nebylo možné vést válku. Letecký útok na Anglii byl mezi časem neúspěšný. Ani komponenty pro bombardéry Ju 88 nedokázal Opel vyrobit tak rychle jak si vyžadovala situace. Ve straně a na ministerstvech to vzbuzovalo nevoli, a zhoršování vzájemné přízně. V roce 1941 General Motors odmítli nabídku prodat Opel a stáhnout se z Německa. Takže Američané opět prokazatelně věděli, že je válka, věděli, že podporují nacistickou vojenskou mašinérii, ale odmítli se stáhnout z Německa a Opel prodat. Prostě business na válce je nejlukrativnější business na světě, je to jenom obchod, to přece nemůžete brát osobně, ne? Je to jen obchod. V listě říšskému komisaři pro majetek nepřítele General Motors oznámil, že se právě začali ztotožňovat s celkovým osudem Německa. Takové chucpe, jak se Američané vlichocovali a podbízeli Němcům, že cítí s Německem, že se vnitřně ztotožňují s osudem Německa.
Samozřejmě že za tím byla také skrytá finanční spekulace.
General Motors odepsal z daní ve Spojených Státech svůj majetek a vydělal přitom 22 milionů Dolarů. Při odškodnění říší by tyto peníze musel zdanit. Během prvních dvou válečných let zůstali američtí manažeři na svých postech v Německu přibližně do poloviny roku 1941. Ještě jednou, Američtí manažeři setrvali v Německu dva roky po začátku války. Tak bezpečně se cítili přímo v Říši. Potom začali být nervózní, a začali se z Německa stěhovat. To znamená, že obchodní vedení těchto firem se ještě skládalo z Američanů, kteří chodili konzultovat s německým zbrojním komandem otázky, třeba kolik nákladních aut mají dodat, kolik potřebují dělníků a materiálu, a jakou úlohu zastávali v celém výrobním procesu. Protože viděli, že jejich zákazník, tedy Německo, mělo o obchod zájem, Američané udělali všechno proto, aby požadavkům Němců co nejefektivněji vyhověli. V mezičase General Motors vydělává obrovské peníze na americkém zbrojení, které organizuje její viceprezident James Mooney. Ten se jako záložní důstojník cítí být patriotem. Řídí se obchodní filozofií, že že mezinárodní podnik činný na celém světě, by měl své aktivity realizovat podle přísných ekonomických pravidel, bez ohledu na politické názory země, ve které působí.
Viceprezident General Motors Mooney tvrdil, že, cituji:
Nejsme ústav sociální péče, pracujeme pro profit našich akcionářů.
Obrázek o něm si můžeme učinit sami. Tohle je ten ultrapravicový pohled na ekonomiku. Je to přece obchod, neberte to osobně, že obchodujeme s nacisty, nejsme zaopatřovací ústav, hlavní je se napakovat třeba i na válce.
Prostě obchod, neberte to osobně. Ono by to tak trochu mohlo znít jako vtip, když si představíme, že Američané v Německu vyráběli nákladní auta, proti kterým ve finále ti samí Američané bojovali. Ale tak to přece bylo! Někdo by si řekl, že Američané nebudou tak tupí, že si budou ničit svoje fabriky v Německu. Jenže ono to má ještě další rozměr.
Americké bomby 6. srpna 1944 úplně zničily závod Opela v Brandemburgu. A co myslíte, o rok později General Motors vybral od Američanů, kteří poslušně platí daně, tak vybírá odškodné ve výši 32 milionů dolarů. Takže Američané měli v Německu fabriky, které chrlily nákladní auta, vojenská vozidla, části trupů a motory do německých bombardérů, neskutečně se na tom napakovali. A když se blížil konec války, tak si zničili svoje vlastní fabriky, nechali si zaplatit odškodné od amerických daňových poplatníků, a napakovali se ještě jednou, tentokrát jako poškozená strana. To je chucpe že to tříská o podlahu! Ale pravice by řekla, je to prostě obchod, neberte to osobně, všechno je v souladu se zákonem, je to legální, tak co se vzrušujete?
Henry Ford: Vojenské vozy pro přítele Adolfa
V roce 1921 vyšla v německém překladě kniha Henryho Forda Mezinárodní Žid. Mezi Henrym Fordem, legendárním výrobcem aut, a Adolfem Hitlerem, už předtím vzniklo duchovní spříznění zvané antisemitismus. Fordova kniha utvrzovala Hitlera v jeho nenávisti k Židům, a posloužila mu jako předloha pro jeho srdcový spis Mein Kamf. Vedle Henryho Forda existoval i další americký eugenik jménem Madison Grant. Tento americký eugenik Madison Grant napsal knihu Příchod velké rasy. Právě tuhle knihu Hitler označil jako jeho biblí, a právě tomuto americkému eugenikovi Madisonu Grantovi Hitler zaslal obdivný dopis. Vedle nich vydal ve stejných letech v roce 1922 americký eugenik Harry HamiltonLaughlin jeho knihu Eugenická sterilizace. Právě Laughlin spolu se dvěma dalšími americkými eugeniky navštívili později Německo v roce 1936. Takže tu máme knihy tří Američanů, Mezinárodní Žid od Henryho Forda, Příchod velké rasy od Madisona Granta, a Eugenická sterilizace od Harryho HamiltonaLaughlina. Všechny Adolf Hitler obdivoval. To jen na okraj, abychom si opět uvědomovali ten dobový kontext, ale zpět ale k Henrymu Fordovi.
Musíme si uvědomit, že v Hitlerových a evropských fašistických diktaturách, míněno tedy Itálie, spatřovali američtí průmyslníci možné řešení problémů, kterým čelili oni sami s dělnickým hnutím a s odborovými svazy. Odbory byly v očích Henryho Forda přímo dílem Ďábla.
Brutální postup Hitlera proti odborům se Fordovi, který v jeho fabrikách držel ozbrojenou milici, velmi zamlouval. Dokonce obraz příznivce Henryho Forda visel v nacistickém mnichovském hlavním sídle NSDAP! Henry Ford byl tehdy pro Hitlera mnohem víc než jen inspirací.
Henry Ford byl pro masivní výrobu jako bůh, nebo spíš jako papež.Tisíce lidí mu denně psalo Vy jste největší hrdina, zavedl jste systém výroby, který udělal Ameriku velikou. Fordismus byl ideologií silné německé průmyslové třídy.
Všechno se mělo dělat tak, jak to předvedl Henry Ford. Detroit byl stále ještě domovem Henryho Forda. Ve fabrikách na Piquette Plant, dnes průmyslových ruinách, byla pásová výroba auta Ford model A, prvního sériově vyráběného lidového auta, které Forda proslavilo. Ovšem přesuňme se do Kolína nad Rýnem do Německa. Tady v roce 1930 Henry Ford osobně položil základní kámen pro vlastní závod v Německu. Obchody zpočátku neprobíhaly úspěšně. Fordova auta byla příliš drahá, a setkávala se s odmítáním mnohých Němců, protože šlo o zahraniční výrobek. Fordovy závody v Německu jsou v ranných 30 letech vytěžované jen částečně. V Kolíně nad Rýnem v Německu a v Detroitu v Americe, kde převzal vedení Henryho syn Edsel, hledaly nové východisko. V důvěrném dokumentu psali Edselovi z Kolína nad Rýnem o tom, že v Německu se rozvíjelo vojenské hospodářství, a že objednávky vlády začínaly být stále důležitější. Američané s tím neměli problémy. Prodávali svůj osmiválec jako pohon pro vojenská polní auta. Fordovy závody se začaly přizpůsobovat.
Detroit se také přidával k dalším ústupkům.
Zahraniční výrobci aut už víc nedostávaly kaučuk na výrobu pneumatik, ale ani žádné devizy na dovoz. Gumy si musely opatřit výměnnou cestou, a 25% z toho odvést na zbrojařské účely.
Fordův přítel Hitler byl vděčný. Konečně mohla nosit Fordova auta z Kolína nad Rýnem pečeť kvality německý výrobek. Obchody s německou vládou začaly ožívat. V roce 1938 byl Ford i Opel začleněné do plánování Wehrmachtu, který rychle potřeboval 100000 nákladních aut. Mezi nimi i těžké trojosové a pásové automobily. Nacisté měli naspěch. Chtěli mít od Forda v roce 1938 1000 nákladních aut. Tak rychle je závod v Kolíně nad Rýnem nedokázal dodat. Američané ochotně s podmínkami souhlasili. Prý jim nebylo nic podezřelé. Motory, podvozky a kabiny z Detroitu v noci tajně skládali v Kolíně nad Rýnem, a brzy ráno auta přebral Wehrmacht.
Uvědomme si, že se opět jednalo o období, kdy se celý svět díval na to, jak nás Hitler vydíral v rámci mnichovské dohody, celý svět se díval na to, jak nacisté přebírali Sudety, tak přesně v tomto období Vehrmacht přichází do Fordu s požadavkem na tisíc nákladních aut. Ptám se vás. Zdá se vám to možné, že Ford tehdy nevěděl, na co bylo určených těch 1000 nákladních aut? To byli ti naši osvoboditelé, ke kterým tak nábožně vzhlíží v té Plzni. Tato objednávka nebyla pro Forda žádným tajemstvím. Nacisté zaplatili za jednu část sotva postačující sumou v Dolarech.
To Ford přiznal až po desetiletích. Už dávno předtím Hitler vyznamenal Henryho Forda Řádem Německého orla za dobrou spolupráci. Henry Ford si nechal připnout vyznamenání koncem roku 1938 v Detroitu německým vicekonzulem. Pamatujeme si, že Řád Německého orla obdržel od Hitlera i viceprezident General Motors James Mooney? Tak tady máme druhého vyznamenaného amerického průmyslníka řádem orla, tentokrát samotného zakladatele společnosti Ford Henryho Forda. To jsou ti naši osvoboditelé, kteří nás přišli osvobodit, pamatujte na to příští rok toho 8. května, až to do nás budou ta zkorumpovaná média hustit horemdolem. Za dobré obchody se odvděčil i Ford. Na Hitlerovy padesáté narozeniny 20. dubna 1939, Ford posílá 35000 Marek jako dar vděčnosti Adolfu Hitlerovi. Měsíc po vpádu Hitlera do československa 15. března. Jen abychom si to řadili do časových souvislostí. V prvních válečných letech stoupala výroba nákladních aut obrovským tempem.
Že by Henry Ford proti tomu protestoval, není známé. Když se Henry Ford dozvěděl, že závod v Berboně měl vyrobit 6000 motorů pro britské královské letecké síly, docela dost ho to položilo. Ford přece přijímal objednávky jen na obranu Spojených Států, psalo se v London Daily Mail. Ford neměl nic proti tomu, že francouzské závody pracovaly pod německým okupačním režimem v plném nasazení pro Wehrmacht, a měsíčně vyrobily 1000 nákladních aut. Šéf Fordu ve Francii Maurice Dollfus, chtěl udržet závod pro rodinu Fordových. Bránil se vlivu Kolína nad Rýnem a cítil se přímo zodpovědný přímo Fordovým. I po vstupu Ameriky do války posílal Edselovi Fordovi, synu Henryho, zprávy o úspěších. V červnu 1942 Edsel Ford děkuje MauricemuDollfusovi za vzorné nasazení.
V Kolíně nad Rýnem mohl Ford dál vyrábět pro Wehrmacht jen za pomoci dělníků na nucených pracích, kteří byli ubytovaní ve vlastním nouzovém táboře přímo v prostorech závodu Fordu. V pozdějších válečných letech zaměstnával Ford i tisíce vězňů z koncentračních táborů, které si půjčoval od SS za 4 Marky na den. Životní a pracovní podmínky byly brutální. Ve Fordově fabrice třeba existovala policie, hlídali tam nacisté atd. Od doby, kdy Spojené Státy vstoupily do války, se najednou Ford stal velkým vlastencem. Jeho závody zase vyráběly letadla, nákladní auta, obrněné transportéry a lodě pro vítězství Ameriky. Ford vyrobil v Kolíně nad Rýnem do konce války 78000 nákladních aut pro tisíce řetězových transportérů. Už v roce 42 bombardovaly Kolín nad Rýnem spojenecké bombardéry, ovšem překvapivě Fordův závod byl až do konce roku 1944 uchráněný před bombami. Ve válce byl jen málo poškozený. Ale i Ford požaduje v roce 1965 naprosto na drzáka od amerického vládního výboru válečné odškodnění ve výši 7 milionů dolarů. Výbor sumu zredukoval na půl milionu kvůli pochybnému účetnictví podniku. Ty svině makaly pro nácky od Opela až po Forda, pekelně se napakovali na válce, a ještě mají tu drzost žádat odškodné jako poškozená strana po válce, aby se napakovali podruhé. To už je další případ.
IBM a Thomas J. Watson: Děrné štítky spočítají vězně v koncentrácích
Předchůdce dnešních počítačů vyrobil také IBM, který v Německu vlastnil koncern DeutscheHollerith-Maschinen AG Dehomag. Pomocí děrných štítků mohli zpracovat platby pro statistiku, účetnictví, výpočty a výsledky mohli rychle vytisknout. Na tomto místě se dostáváme k německému ministru pro zbrojení Albertu Speerovi. Albert Speer byl jmenovaný Hitlerem na tento post v únoru 1942 po prohraném leteckém útoku na Anglii a po první tvrdé válečné zimě v Rusku. Speer v krátkém čase zdvojnásobil, a později dokonce ztrojnásobil zbrojařskou výrobu.
Albert Speer ale také založil počítačové zpravodajství. Nesliboval si příliš mnoho od byrokracie, ale o to víc čekal od počítačové organizace. N.B. byl kontrolním a řídícím aparátem v průmyslu nad zbrojními silami a úřady, který mohl fungovat jen pomocí Hollerithových přístrojů, tedy IBM. N.B. umožňoval Speerovi získat každý měsíc přehled o stavu v hospodářství, a ihned na něj reagovat. Byla to jeho řídící zbraň. Měsíční rychlá zpráva o válečné výrobě vyhotovená děrnými štítky byla tajnou říšskou záležitostí, a byla vydávaná ve 12 exemplářích. V této zprávě bylo všechno potřebné. Žádosti ozbrojených sil, stav zbrojní výroby, spotřeba a zásoba surovin, energetické zásoby, počet stávajících anebo potřebných pracovních sil včetně nucených dělníků a jejich původ. Nástup Hitlera k moci znamenal obrovský rozmach i německé dceřiné společnosti IBM.
Její přístroje byly už předtím uvedené do provozu ve většině velkých průmyslových podniků, a tak německá vláda patřila k jejím zákazníkům.
Dehomag, tedy dceřiná společnost IBM, už v roce 1935 postavil v Berlíně novou velkou fabriku. Německá IBM získala díky Hitlerovu zbrojení mnoho objednávek a nových zákazníků.
IBM měla velmi dobrou finanční situaci, protože se jim dařilo tyto požadavky Nacistů plnit.Dokonce na počátku dostala německá IBM velký plakát, na kterém bylo napsané: Vzorový podnik německého pracovního frontu.
Mělo se tím dokázat, že německá IBM udělala mnoho pro budování Hitlerova státu.I americký prezident IBM Thomas J.Watson byl dojatý z úspěchu jejich německé dceřiné Dehomag. Dokonce často a rád cestoval do Německa. V létě 1937 mezinárodní obchodní komora uspořádala Světový kongres v Berlíně. Prezident IBM Thomas J. Watson se nechal zvolit jejím prezidentem.Při slavnostním aktu v Kroll Opeře prý podle zprávy v New York Times, patřil i Watson k těm cizincům, kteří při příchodu vůdce zvedli pravou ruku jako Hitlerův pozdrav.
Ale v polovině vzpažení ruku nechal opět spadnout. Následující den ho vůdce přivítal. Prezident americké IBM Thomas J.Watson byl obdivovatelem Hitlera, a podporoval ho ještě před uchopením moci. Watson dokonce veřejně prohlásil, a to proběhlo i přes média, že prý Hitler se svými plány byl na nejlepší cestě a všechno spělo k tomu nejlepšímu. A dokonce i Thomas J. Watson dostal od Hitlera za zásluhy vyznamenání Řád orla. Vyznamenání Watsonovi odevzdal HjalmarSchacht, tehdejší nacistický prezident říšské banky a později ministr bez portfeje až do roku tuším 1944. Watson tedy dále věřil tomu, že vůdce byl na správné cestě.
Dokonce ještě po noci dlouhých nožů, během které Nacisté brutálně povraždili velké množství Židů. Ani americké noviny nenechaly nikoho na pochybách, že konečným cílem Nacistů bylo zničení Židů. V tomto záměru měl pomáhat i Dehomag, německá dceřiná firma vlastněná IBM, která horlivě odbavuje největší vládní objednávku.
V roce 1939 prostřednictvím přístrojů Dehomagu, probíhá velké sčítání obyvatelstva, kterým chtěli nacističtí fanatici SS zjistit, kolik Židů žilo v Německu, Sudetech a v Rakousku. Druhá karta, takzvaná doplňující podle jména a adresy, měla zaznamenat rasu, původ rodičů a prarodičů.
Rasistický úřad SS chtěl tímto způsobem chytit všechny Židy, položidy a čtvrtinové Židy. Hitlerovi nešlo o víru, ale o rasu.
Přepadením Polska se začala ničivá politika na východě. Krakov jmenovali za hlavní město obsazeného Polska. Na krakovském hradě měl rezidenci Karl Hermann Frank, Hitlerův brutální zástupce. Fanatici pořádku našli i tady úlohu pro Hollerithovy přístroje IBM s děrnými štítky. V Krakově totiž vznikl velký statistický úřad. I Watsonovi poslové byli na místě, a podržte se, zastoupení IBM ve Varšavě přejmenovali na Watson Business Machines.
Po okupaci Polska nacisty. Sympatické, že, naši osvoboditelé.Pomocí děrných štítků měli zvýšit hospodářské údaje a Poláky měli zaregistrovat jako nucené pracovníky.
Chaotické nacistické správě se dařilo plnit tyto plány pouze částečně.
Ničení Židů se uskutečnilo podle starých výsledků sčítání. Na jednotlivých místech zpravodajského systému v Polsku, v Rakousku, ve Francii atd., byli nasazení lidé od IBM, kteří úzce spolupracovali s Nacisty. Ještě na sklonku války nedostatek nucených dělníků brzdil vojenskou výrobu. Ministr Albert Speer chtěl zmobilizovat poslední rezervy.
Teď měli být cíleně zaregistrovaní podle povolání a rozdělení říší na pracovní místa i vězni koncentračních táborů. V koncentračních táborech proto začala vznikat registrační místa s Hollerithovými děrnými štítky IBM. Třeba Hollerithovo registrační oddělení v táboře Stutthof mělo číslo 12. Stutthof byl koncentrační tábor v zalesněné oblasti okolo baltského přístavu Gdaňsk v Polsku. Byla tam organizovaná skupina kolem 15 esesáků, kteří vyplnili karty všech vězňů.
Důležité bylo uvést hlavně povolání, které bylo potřebné pro vojenskou výrobu.
Tyto údaje z vězeňských karet byly přenášené v berlínské centrále SS na Hollerithovy děrné štítky IBM.
Každý koncentrační tábor měl číselný kód, který byl součástí čísla vězňů v tom táboře. Podle odhadů takto zaevidovali přibližně milion vězňů jako nucených dělníků. Větší část vězeňských karet byla zničená.
Kolem 140000 je jich stále uskladněných v Bundesarchivu v Berlíně. Jak dlouho byl Hollerithův systém IBM nasazený do ničících náborů není známé. IG Farben nařídil Hollerithův systém IBM pro svou fabriku v koncentračním táboře v Auschwitz. Auschwitz byl tábor na jihozápadním území Polska u města Osvětim. Vzhledem na přibývající zprávy o nacistických zločinech, Thomas J. Watson vrátil v létě roku 1940 Hitlerovi vyznamenání. jeho dobré jméno v Americe bylo pro něj mnohem důležitější než nenávistné prázdné řečnění národního pozorovatele. Zdá se, že se Watson dostal do nemilosti. To využil ředitel německého partnerského Dehomagu IBM Willy Heidinger. Dříve totiž Watson a právě Heidinger spřádali plány na to, jak dodávat tajně stroje Dehomag do oblastí, které jsou nebo budou pod nadvládou nacistů. Willy Heidinger vlastnil spolu se dvěma jinými společníky 15% podniku, a nemilosti Watsona chtěl využít k tomu, aby Američany odsunul do pozadí.
Willy Heidinger potom řekl Američanům, že se to nějak kazí, a že to nejde dobře. Přístroji Dehomag 11 od IBM ale kontrolovali celé Německo. Měli přehled o všem, účetnictví, zbrojení, pracovní lágry, tábory, o povolání vězňů, jejich rasách. A tohle právě Němcům začalo vadit, protože americký IBM měl díky Dehomagu o tomto všem přehled. Hrozilo tedy, že by se takové informace mohly zneužít při válce. Vždyť jakou lepší pozici by mohl mít nepřítel, než že by měl absolutní přehled o kompletní hospodářské situace protivníka.
To přece Němci nemohli dopustit. Pro zpravodajské služby a vůdce SS Edmunda Veesenmayera dlouholetého poradce Hitlera, nebyl pohled všudypřítomného Dehomagu IBM neznámý. Podle mota Právo je to, co slouží německému lidu k prospěchu, se Edmund Veesenmayer vyslovil pro zestátnění Dehomagu IBM. Vida je, Nacisty, vzor amerických průmyslníků a kapitalistů, totalita a diktatura je všude stejná.
Když ji něco ohrožuje, klidně levičácky zestátní.
Jenže tak rychle se ale Thomas J. Watson vzdát nechtěl. V roce 1940 poslal svého důvěrníka do Berlína, kde nejen že vyjednával se šéfem německého Dehomagu IBM Willym Heidingerem, ale odvážně také s vůdcem SS a dlouholetým Hitlerovým poradcem Edmundem Veesenmayerem. O závěrech jednání poslal zašifrovanou zprávu přes americkou ambasádu do New Yorku. Edmund Veesenmayer byl během jednání smířlivý. Nacisté potřebovali IBM pro svou zbrojařskou mašinérii. Namísto zestátnění se měl IBM spokojit s menšinou akcií.
Jenže Watson takovou dohodu odmítl s odůvodněním, cituji: „Pokud Němci vyhrají válku, Evropa nám bude otevřená. A pokud válku prohrají, půjde to dále jako doposud.“ Naprosto chladný pragmatický přístup, co říkáte, válka je válka, ale kšeft je kšeft. Po vstupu Ameriky do války se Nacisté zřekli vyvlastnění, a jmenovali důvěrníka Dehomagu IBM jako poručníka.
Watson se mohl radovat, protože IBM tímto způsobem zůstala do konce války vlastnictvím německého dceřiného Dehomagu. Americkému ministerstvu spravedlnosti byla pozice IBM v Německu velmi podezřelá. Referent ministerstva, který se zabýval hospodářským vedením války Halt Carter, začal vydávat přehled o aktivitách IBM v Německu a v Evropě, takzvanou Carterovu reportáž z roku 1943. V anonymní příloze od frustrovaného pracovníka IBM v Evropě, se označuje podnik jako, cituji, mezinárodní monstrum, které se nachází v jedné skupině s Nacisty.
Zpráva neměla pokračování.
Ti, kteří zůstali, byli vítězi. Před válkou vybudovali německou válečnou mašinérii, během války ji zničili jako smluvní partner Pentagonu, a po válce přišli opět na objednávku americké armády, aby kontrolovali německý průmysl. Nejvyšší daňový inspektor Hiller z nejvyššího finančního prezidia v Berlíně Brandenburgu, jmenoval už koncem roku 1943 Opel, Ford a Hollerith tedy IBM jako podniky, které do té doby velmi dobře vydělávaly.
Protože dividendy a zisky nesměly být transferované do zahraničí, byly využité na zvýšení podnikového kapitálu. Vlastníci akcií tím pádem neutrpěli žádné škody, ba právě naopak. Takže IBM dodávala své počítačky na děrné štítky a další technologie Nacistům.
Tetování u obětí vyhlazovacích táborů byla identifikační čísla IBM, která se zadávala do oněch počítaček na děrné štítky.
IBM použilo podobné systémy v jamajské studii rasového křížení už v roce 1929. To je prostě otřesné. Vzpomínáte si, jak jsem hovořil o amerických rasových zákonech, ze kterých se Nacisté vydatně inspirovali?
One-drop rule nebo-li pravidlo ani jedné černošské krve, které bylo zakotvené v americké legislativě? Tak tady máme další střípek, který nám zapadá do mozaiky, kdy stejná IBM, která používala systém děrných štítků pro vězně v nacistických vyhlazovacích táborech, použila tuto svou technologii už dříve při studii rasového křížení v roce 1929.
A také si jistě vzpomínáte, že spoluautorem této studie byl americký eugenik Charles Davenport, který navštívil Berlín v roce 1936 spolu se dvěma dalšími americkými eugeniky, aby s nacisty doladili zákony o čistotě rasy. Američané a Nacisté se v eugenice vzácně shodovali. Američané tehdy měli své černochy, nacisté zase své Židy, ale průsečík, který je spojoval, byly právě výzkumy eugeniky. Logické souvislosti. Dokonce vdova po prezidentovi Eleanor Rooseveltová byla rozčarovaná, když slyšela po skončení války o tom, že vlastníci akcií profitovali, protože Fordovy závody v Německu a Francii dělaly to, co od nich nacisté chtěli. Píše o tom New York Times 19. září 1945. Cituji z článku: Obchodní propletení způsobily našemu patriotismu a našemu etickému cítění hluboké ztráty.
Banka Prescotta Bushe: Zlato, ocel a uhlí pro Nacisty
Ve dvoudílném speciálu o 11. září 2001 jsem odprezentoval i kapitolu o obšírném propojení a podnikání rodiny Bushů se saúdským rodinným klanem Bin Ládinů. Jenže když se vydáme ještě hlouběji do historie, zjistíme, že rodinný klan Bushů velmi vydatně těžil ze spolupráce s Nacisty. Konkrétně pradědeček George Bushe mladšího, Prescott Bush.
Právě kolem něj panuje mnoho nevysvětlených věcí, proto jsem se také zanořil do dobových materiálů, článků a digitalizovaných dokumentů Národní knihovny amerického kongresu, kde jsem prozkoumal dostupné sady dokumentů.
Dědeček George Bushe, zesnulý americký senátor Prescott Bush, byl ředitelem a akcionářem společností, které těžily ze svého zapojení do finanční podpory nacistického Německa. I poté, co Amerika vstoupila do války, a když už existovaly významné informace o nacistických plánech a politikách, Prescott Bush pracoval pro společnosti, které úzce spolupracovaly s německými podniky, které financovaly nástup Hitlera k moci. Bylo také prokázané, že peníze, které Prescott Bush vydělal z těchto obchodů, pomohly založit bohatství Bushovy rodiny a založit jejich politickou dynastii. Za prvé dokumenty ukazují, že firma Brown BrothersHarriman, pro kterou Prescott Bush pracoval, působila jako americká základna pro německého průmyslníka Fritze Thyssena, který pomáhal financovat Hitlera během 30 let minulého století, než se s ním na konci dekády rozešel. Prescott Bush byl ředitelem newyorské společnosti Union Banking Corporation, která zastupovala americké zájmy Fritze Thyssena, a pokračoval v práci pro banku poté, co Amerika vstoupila do války.
Totiž tuto Union Banking Corporation založil právě železniční magnát Harriman a Prescottt Bush, a právě Fritz Thissen do ní investoval jako člen mnohých německých průmyslnických rodin. Mimochodem pamatujete si na začátek tohoto pořadu, kdy jsem hovořil o americké eugenice, o segregačních, rasových a sterilizačních zákonech? Tak právě tento železniční magnát Harriman byl jedním z mohutných sponzorů amerického eugenického hnutí vedle Carnegieho nebo Rockefellera.
Tak to jen opět další souvislost, jak se nám to krásně spojuje, Prescott Bush vedl Union Banking Corporation spoluvlastněné železničním magnátem Harrimanem, který mohutně financoval eugenické hnutí, a v této bance měl uložené obrovské peníze horlivý Nacista Fritz Thissen. Pěkně nám to všechno zapadá do sebe.
Totiž otec August Fritz a jeho synové Fritz a Heinrich vytvořili ve 20. letech minulého století síť zámořských bank a společností, aby jejich majetek a peníze mohly být v případě ohrožení zachráněné. Koncem 30. let Brown BrothersHarriman, který tvrdil, že je největší soukromou investiční bankou na světě, spolu s Union Banking CorporationPrescottta Bushe nakoupily a odeslaly miliony dolarů ve zlatě, palivu, oceli, uhlí a amerických státních dluhopisech do Německa, kdy tehdy prokazatelně financovali Hitlerovu nacistickou Třetí říši. Za druhé, ještě zajímavější jsou Bushovy vazby na společnost ConsolidatedSilesian Steel Company se sídlem na území Slezska na německo-polské hranici. Tato ocelářská a uhelná společnost využívala během války nacistické otrocké práce z koncentračních táborů, včetně polské Osvětimi. Ve 30. letech 20. století vlastnictví této ocelářské a uhelné společnosti několikrát změnilo majitele, ale dokumenty z Národního archivu USA odtajnily napojení Prescottta Bushe na společnost ConsolidatedSilesian Steel Company. Tuto společnost totiž vlastnil na jedné straně Nacista a Hitlerův obdivovatel Fritz Tissen v rámci jeho impéria Union Steel Works a na druhé straně Union Banking CorporationPrescottta Bushe.
Takže rukuvruce Nacista a obdivovatel Hitlera Fritz Tissen a Prescottt Bush vlastnili a ovládali ocelářskou a uhelnou společnost ve Slezsku, pro kterou makali vězni z okolních Koncentráků. No, prosím, jestli existuje ještě větší prasárna a cynickost brutality globální oligarchické mafie, tak mě dejte vědět, protože tohle je tak akorát na to jít se ihned vyzvracet. Dokonce dva lidé, kteří přežili Holocaust zažalovali americkou vládu a Bushovu rodinu o odškodné v celkové výši 40 miliard dolarů, protože materiálně těžili z otrocké práce v Osvětimi během druhé světové války. Byli to Kurt Julius Goldstein 87. let a Peter Gingold 85.let. Právě ti podali na Bushe v roce 2001 hromadnou žalobu, ale soudkyně RosemaryCollierová ten případ shodila ze stolu s odůvodněním, že vládu nelze považovat za odpovědnou podle zásady státní suverenity.
Jan Lissmann, jeden z obhájců, uvedl, že na případy související s genocidou se vztahuje mezinárodní právo, které činí vlády odpovědnými za své činy. On tvrdil, že rozhodnutí bylo neplatné, protože se žádné slyšení nekonalo. Veškeré tyto dokumenty jsou dostupné v kongresové knihovně ve Washingtonu D.C. i v Národním archivu univerzity v Marylandu. Jde o tři sady dokumentů. První sada jsou papíry ohledně Prescottta Bushe a společnosti Brown BrothersHarriman.
Druhá sada dokumentů, které jsou v Národním archivu, je obsažena v příkazu číslo 248, který zaznamenává zabavení majetku společnosti. Totiž, abychom si to opět seřadili do časové osy: 30. července 1942, když New York Herald-Tribune zveřejnil článek s názvem: Hitlerův anděl má v americké bance 3 miliony dolarů. To samozřejmě vyvolalo poprask, protože Union Banking CorporationPrescottta Bushe nakoupila obrovské zásoby zlata právě za 3 miliony Dolarů. A právě dokumenty z druhé sady ukazují, že o zhruba 2 měsíce později, 20. října 42 byl zabavený majetek Union Banking Corporation, jejímž ředitelem byl Prescotttt Bush. Zabavila ho takzvaná AlienPropertyCommission, přeložil bych to jako komise pro cizí majetek, Alien můžeme přeložit i jako nepřátelský, čili majetek nepřítele.
To by bylo logičtější, protože to provedli v souladu se zákonem o obchodování s nepřítelem. O měsíc později, v listopadu byla také zabavená Slezsko-americká společnost, což byl další z podniků Prescotta Bushe, o ní jsme se bavili před chvilkou.
Třetí soubor dokumentů, také v Národním archivu, obsahuje spisy o společnosti IG Farben, která byla stíhaná za válečné zločiny.
Nicméně fakt je ten, že dynastie Bushů už začla mít po válce takový vliv, že nebylo zahájené žádné vyšetřování ani Prescottta Bushe ani Union Banking Corporation. To vše navzdory skutečnosti, že jeho Union Banking Corporation byla přistižená při provozování americké skořápkové společnosti pro nacistickou rodinu Thyssenových, navíc osm měsíců poté, co Amerika vstoupila do války, a že banka Prescottta Bushe částečně financovala Hitlerův vzestup k moci. To je neoddiskutovatelný fakt. Mimochodem, partnerem Fritze Thissena ve společnosti United Steel Works, která měla ve slezském regionu uhelné doly a ocelárny, byl Friedrich Flick, další ocelářský magnát, který také vlastnil část německé chemické společnosti IG Farben. Flickovy závody v Polsku hojně využívaly otrockou práci z koncentračních táborů v Polsku.
Podle článku New York Times publikovaného 18. března 1934,Flick vlastnil dvě třetiny té slezské ocelářské a uhelné společnosti, zatímco, jak v článku píší, cituji, americké zájmy“ držely zbytek. Tím zbytkem amerických zájmů pravděpodobně mysleli Prescottta Bushe.
Takže si představte dva týpky, nácky, Fritze Thissena a druhého nácka Friedricha Flicka. Oba spolu s Prescottem Bushem vlastnili slezskou společnost pro výrobu a zpracování uhlí a ocele, pro kterou makají otroci vězni z okolních koncentračních táborů. A jeden z těchto tří, Friedrich Flick, vlastnil ještě část podílu IG Farben, která vyráběla nechvalně známý cyklon B. Tak asi, když už ti otroci z koncentráků byli unavení, tak to měl Friedrich Flickošéfované i potom. Tomu se říká myslet na zadní kolečka. Ale čemu se zase na druhou stranu divíme?
Vždyť tohle byla přesná úplně absolutně přesná ukázka jejich představy fungování světa. Jedna velká panská rasa to znamená železniční magnát Harriman, člen amerického eugenického hnutí, který založil Union Banking Corporation s ředitelem Prescottem Bushem, a dva Nacisté Fritz Thissen a Friedrich Flick, všichni čtyři spoluvlastní uhelnou a ocelářskou společnost ve Slezsku. A pro jejich uhelné doly, ocelárny a slévárny maká podřadná otrocká rasa untermensch vězňů z koncentráků a dalších nucených dělníků. Tak to přesně bylo, a ne že ne! Takhle obnažené až na kost to fungovalo, a tak to pod nánosy různých okecávání funguje i dnes. Kdo vlastní veškeré nadnárodní investiční fondy a korporace? Zase úzká elita světových globalistů, panská rasa, pro kterou my otrocká podřadná rasa hákujeme od rána až do večera za pár šlupek, třetinové mzdy než jaké mají i v tom Německu. A je to u všech segmentů hospodářství, doprava, zdravotnictví, ekonomika, třeba super a hypermarkety, různé Amazony, Microsofty, Google. Všechno vlastní světová oligomafie velkopanské rasy, která se štítí špinavé chátry, která pro ně maká, a to jsme my. A s tou uhelnou a ocelářskou společností ve Slezsku to byla přesná ukázka. Mimochodem je takové legrační, že společenství, na kterém stála Evropská Unie, bylo společenství pro uhlí a ocel, ale to spíš takový vtípek malinko.
Závěr
To je konec pro dnešní díl, doufám, že jsme si opět otevřeli oči v utajované světové historii, jak probíhaly linie v rámci Druhé světové války. Co uslyšíte v příštím díle, ve kterém budu finišovat? Uslyšíte třeba šokující informace o Velké Británii.
Nejen, že anglický král Edvard osmý, strýc současné Alžběty druhé, otevřeně sympatizoval s Adolfem Hitlerem, ale dokonce Angličané z jejich Bank ofEngland vydali nacistům 23. tun československého zlata několik měsíců po okupaci 15. března 1939. Je to ověřená validní informace, naprosto něco neslýchaného a otřesného. Dále uslyšíte, že Britové s českou exilovou vládou Eduarda Beneše v Londýně podepsali smlouvu o takzvaném válečném úvěru na 7 a půl milionů Liber.
Z té se hradilo kompletní působení českých vojáků v Anglii po dobu celé druhé světové války. Tato smlouva ze 7. prosince 1940 měla za následek, že jsme si vlastní odboj platili ze svého včetně výsadku Gabčíka s Kubišem. Britové nás pak samozřejmě o tyto peníze odrbali v dalším měnovém zlatě. Dále se podíváme na detaily akce PaperClip, kdy spousta nacistických vědců působila v amerických vědeckých organizacích a to nejen vernerfon braun, ale i další nacističtí vědci v tajných projektech CIA MK-ULTRA, ovládání mysli a hypnóza.
Popíšu vám, jak takové programy probíhali, a uvedu konkrétní jména Nacistů, kteří u těchto programů CIA stáli. Povíme si i o tom, jak se stovky Nacistů infiltrovalo do amerických zpravodajských složek těsně po druhé světové válce, FBI i CIA.
Uvedeme si samozřejmě konkrétní jména a příběhy těchto Nacistů během i po válce. Povíme si také něco o tom, že bývalí Nacisté, kteří žili v USA, pobírali od štědrého velkorysého amerického sociálního systému velký důchod resp. penzi.
Podíváme se také na otce Johna Kennedyho, Josepha Kennedyho, s jakými nacisty se setkával během druhé světové války jako americký velvyslanec v Británii. Nakonec se podíváme na zakládající členy evropského hospodářského společenství a evropské komise resp.
evropské unie. Tu také spoluzakládali nacisté, kteří přesedlali do rozdělených společností IG Farben, která během války vyráběla také proslulý cyklon B do koncentráků, a pak se rozdělila na Basf, Bayer a další společnosti. Nacisté všude kam se podíváš. Závěrem příštího dílu se zamyslíme nad tím, zda skutečně procházíme transformací ze třetí říše do říše čtvrté a nakolik jsou tato podezření odůvodněná.