Pořad pojednává o dramatickém příběhu únosu a vraždy Mehdího Ben Barky, významného marockého politika, který se stal terčem agentů a tajných služeb z různých zemí, včetně Maroka, Francie, USA a Izraele. Úvod se věnuje Ben Barkově životu od dětství a školních úspěchů až po jeho politickou kariéru a budování mezinárodní sítě. Příběh pokračuje vyprávěním o marockém spiknutí a následném exilu, zatímco různé zpravodajské služby, jako CIA, Mossad a československá StB, se zapojily do snahy ovlivnit jeho osud. Přípravy na únos Ben Barky a samotný únos jsou popsané jako složité manévry s následným nečekaným vývojem událostí. Různé stopy vedou k pokusům o vyřešení záhady, která obklopuje zmizení těla a přetrvávající otázky týkající se zodpovědnosti a zapojení jednotlivých aktérů, včetně CIA a místních kriminálních gangů. Závěr pořadu naznačuje, že příběh Ben Barkova únosu a vraždy zůstává dál nevyřešenou záhadou 20. století.
Marocký exilový vůdce Mehdí Ben Barka byl významnou postavou 20. století. Usiloval o sjednocení zemí třetího světa v národně osvobozeneckém hnutí. Definoval střet mezi západní dominancí a emancipací zemí třetího světa. Té části planety, kterou nenasytný západ drancuje až dodnes. Mehdí Ben Barka tak ohrožoval věčné poddanství a neokoloniální otroctví těchto rozvojových zemí. Zemí bohatých na surovinové zdroje, ale chudých na životní úroveň. Ben Barka byl na nejlepší cestě tyto vlastenecké vlny sjednotit. Západ by už neměl takovou dominanci nad třetím světem. Vazalské státy s nekonečnými dluhy a věčnými úroky by se osvobodily ze sevření těchto železných okovů. A Mehdí Ben Marka to mohl dokázat. Jeho únos a vražda v říjnu 1965 byl nejkontroverznější a nejodvážnější aférou. Mezi nejzávažnějšími politickými melodramaty 20. století se případ Ben Barky řadil svým významem po bok vraždy Johna Kennedyho. Zůstává nevyřešenou hádankou, která dodnes přetrvává na obou stranách Atlantiku. Aféra Ben Barka nám ukazuje, že stále ještě nebyla řečená pravda, že do operace byla zapletená americká CIA a izraelský MOSSAD a že aféra Ben Barka dodnes zanechala v podsvětí některé nedořešené záležitosti. Pro nás je také zásadní, že Ben Barka také spolupracoval s československou StB, tedy 1. správou ministerstva vnitra. O tom, co se doopravdy stalo panují dohady a oficiální příběh je plný děr. Aby příběh obstál, bylo mnoho zúčastněných osob ohroženo, nebo rovnou zabito. Co se stalo doopravdy? Proč se tolik lidí tak zoufale snažilo udržet všechno pod pokličkou? Dosavadní sled teorií a fám zatím postrádal věrohodnost. V posledních letech se ale prostřednictvím roztroušených detailů v mnoha knihách a článcích objevily další aspekty aféry Ben Barka. Sama o sobě se tato fakta zdají být bezvýznamná. Dohromady však tvoří stopu, po které se lze vydat. Pojďme se ponořit do jednoho z nejzáhadnějších příběhů 20. století.
Mehdí Ben Barka: Dětství a školní úspěchy
Mehdí Ben Barka se narodil v marockém Rabatu v lednu 1920. Tady jeho rodina bydlela ve skromných poměrech už 2. generace. Jeho otec Ahmed často opouštěl rodinný dům na dlouhé pobyty v Tangeru, kde pracoval. V tomto středomořském městě pracoval jako tajemník svého přítele, bohatého marockého obchodníka a chráněnce Italského království. Ahmed Ben Barka byl učencem s otevřenou myslí, na svou dobu téměř intelektuál. Miloval pestrou komunitu v Tangeru, kde se seznámil s mezinárodní politikou a osvojil si základy španělštiny. Až do své smrti vyprávěl svým dětem příběh o tom, jak se Vilém II. v roce 1905 vylodil v městském přístavu a před davem místních obyvatel Tangeru promluvil k sultánovi. Otec Ahmeda Ben Barky se vyučil krejčovskému řemeslu od svého vlastního otce. V regionu je to tradice. Pláně severní oblasti, kde se Ben Barkův dědeček a pradědeček narodili a vyrůstali, jsou okrově zbarvené a spálené nemilosrdným letním sluncem. Dřevěná chatrč nebo slaměná chýše slouží jako koránská škola a ubytování. Ahmed Ben Barka, stejně jako jeho otec před ním, si navzdory vzdálenosti, rozvolnění rodinných vazeb a mizivé úrodě udržel několik pozemků v oblasti Ben Slimane. Z tohoto rodinného dědictví si Ben Barka uchoval náklonnost k rolníkům a jejich hodnotám. Ahmed možná uměl šít dželáby, ale rodinná kronika také pamatovala na zručnost v šití jeho ženy Fattúmy. Ahmed byl také obchodníkem, prodával cukr a čaj potom, co dlouho pracoval pro obchodníka s olivami. Jeho děti si ale tyto různé živnosti pamatovaly méně než jeho pravidelné návštěvy mešity, kde od 5:00 ráno vedl modlitby jako imám za přibližně 30 franků měsíčně. V polovině 30. let 20. století žili lidé z mála a především v kmenech. V jejich domech bez vody a elektřiny byly omezené možnosti. Lidé šili, pěstovali plodiny, modlili se. Zkrátka vystačili si s málem. Ahmedovi a Fattúmě se narodilo 7 dětí. Syn Brahím, pak dcera Fátima. Mehdí Ben Barka byl třetím. Jak bylo v rodině zvykem, Ahmed Ben Barka poslal své 2 nejstarší děti do místní koránské školy. Tam se naučily trochu gramatiky a základy aritmetiky. Brahímovi bylo 6 a Mehdímu 4 roky. Ahmed si brzy uvědomil, že chlapec byl doslova strojem na učení. Mehdí během několika let zhltl všech 60 částí koránu. Rychle zvládl základy gramatiky a časování. Jeho intelektuální zvědavost se ale s tím nespokojila. Chtěl jít dál. Studovat na škole, té skutečné, francouzské. Ta ale byla vyhrazená synům prominentů. Díky jednomu příteli už byl přijatý jeho bratr Brahím. Mehdí chtěl ale také do školy a tak se nevzdával. Každý den seděl u brány a čekal. Uplynulo několik měsíců, až se nad ním jeden učitel slitoval. Mehdího nakonec posadili do zadní lavice. Mehdí se ale aktivně zapojil do života třídy. Na konci roku učitelku natolik zaujal svou touhou po vědomostech a pohotovým vtipem, že se ocitl v první lavici. Za necelý rok se malý nováček dokázal ve francouzštině vyjadřovat natolik dobře, že ve třídě mluvil výstižněji než starší děti. Tyto privilegované spolužáky, porazil na jejich vlastní půdě. Mehdí byl přijatý do francouzské školy pro syny prominentů, ale navštěvoval také marockou školu. Jeho zásadou bylo připravit si domácí úkoly předem. Ráno se učil, než šel do třídy, večer se zavřel do své pracovny. Jeho mysl byla v neustálém zmatku, když hltal a osvojoval si učební osnovy obou škol. Výsledkem byla kvalitní klasická arabština, záliba ve studiu a silný sklon k encyklopedismu. Ani o prázdninách nezahálel. Během následujících prázdnin se stal účetním u jednoho obchodníka na centrálním trhu v Rabatu. Byla to dobře placená práce. Ve 13 letech pak s maturitním vysvědčením v kapse získal práci telefonisty v kanceláři pro záležitosti původních obyvatel na rabatském předměstském civilním kontrolním úřadě. S hrdostí nosil domů 120 franků měsíčně pro svou rodinu. Mehdí překypoval vitalitou. Nebyl nijak zvlášť pohledný, ale vyzařovalo z něj tolik energie, inteligence a zdrženlivé síly, že své nadšení předával s lehkostí. Byl ale také prchlivý a horlivý. Byl handicapovaný svou malou, zavalitou postavou (měřil 154 cm), ale tento handicap vynahrazoval zvědavostí a dychtivostí po poznání, která jeho současníky ohromila. Všichni zdůrazňovali, že se mohl stát jedním z nejgeniálnějších matematiků své generace, kdyby ho nedohnala politika. Všichni chválili jeho dvojí kulturu, arabskou a francouzskou, ale také jeho zájem o vzdělání, smysl pro pedagogiku, dialog a diskusi o myšlenkách.
Mehdí Ben Barka: Od matematiky k politice
Každé ráno se Mehdí, nejlepší žák třídy, cestou do školy potuloval úzkými, hemžícími se uličkami rabátské medíny. Bylo to malé město se 40 tisíci obyvateli, hlavní město království od roku 1915, opředené historií a hrdé na svou zašlou slávu. To byl jeden z důvodů, proč se tu rozjela závratná kariéra jednoho z jeho slavných synů, Mehdího Ben Barky, který se tu od útlého věku setkával s vůdci národního hnutí. Doba si žádala, aby byl vášnivým vlastencem. Jeho záliba v kontaktu s lidmi a jeho společenskost našla výraz spíše v politice než ve výzkumu. Uměl mluvit s lidmi, oslovit ty nejskromnější, a především zapojit mladé lidi. Jako rozený řečník měl auru a charisma. Měl také pozoruhodný smysl pro organizaci. Když Ben Barka vstoupil do politiky v pouhých 14 letech, rychle se etabloval jako jedna z vůdčích osobností vlasteneckého hnutí. Mehdí se už pokoušel o podzemní činnost. Někdy trávil večery opisováním letáků pro první vlasteneckou skupinu organizovanou ve francouzské zóně. Jeho vzorem byl Atatürk, zakladatel moderního sekulárního Turecka. Tento obdiv sdílelo mnoho lidí v Maroku. Ještě před svými 15. narozeninami vstoupil Mehdí do Sdružení na ochranu svatého Koránu a považoval se za služebníka islámu a muslimů. Spolu se svými spolužáky ze školy sepsal petici vyzývající k větší arabizaci školství. Ve školním roce 1933 až 34 složil Mehdí přijímací zkoušky na střední školu, které se považovaly za mimořádně obtížné. Toto středoškolské vzdělání s výukou francouzštiny bylo vyhrazené jen pro několik privilegovaných. Jeho intelektuální nadání bylo pozoruhodné. Jeho hbitost a rychlost myšlení ho velmi brzy přivedly k matematice. V roce 1938 získal maturitu z matematiky a fyziky, kterou absolvoval s vyznamenáním. Byl prvním Maročanem, který ji složil s vyznamenáním a blahopřáním poroty. Jeden ze svědků vyprávěl, že v den maturity Mehdího doprovázelo 6 nebo 7 lidí z paláce. Jeho matka Fattúma byla nadmíru šťastná. Nadšeně sledovala pokroky svého syna. Psalo se o něm v novinách, a dokonce ho pozvali na výlet do Francie. Ve Francii ho doprovázel Driss Amor, budoucí velvyslanec Maroka při UNESCO. Byla 30. léta. Hospodářská situace v Maroku, ovlivněná krizí z roku 1929, měla daleko k rozkvětu. Životní podmínky Maročanů se zhoršovaly. Městské obyvatelstvo se rozrůstalo a stěhovalo se do chudinských čtvrtí. Průměrný Maročan vydělával 3 franky denně. Roční příjem francouzského občana v Maroku byl nejméně desetkrát vyšší než příjem domorodce. První velké stávky vypukly v roce 1936 v Casablance v dílnách cukrovarnické společnosti Cosumar a brzy zasáhly i životně důležitý sektor fosfátů. Rok 1937 byl v některých regionech poznamenaný hladomorem a exodus z venkova zesílil. Toho se chopili maročtí vlastenci. Požadavky Národní strany zahrnovaly svobodu projevu, sdružování a demonstrací, volbu národní rady a obecních zastupitelstev, respektování postavení panovníka a obranu lidových zájmů. Mehdí pak odjel do Casablanky, kde studoval speciální matematiku. Na začátku školního roku 1939 až 1940 se rozhodl opustit Maroko a pokračovat ve studiu ve Francii. Vypukla však válka, a tak se rozhodl odjet do Alžírska. V roce 1942 se ale vrátil do Maroka. Ve svých 24 letech byl jedním z nejmladších signatářů Manifestu nezávislosti (leden 1944), který vypracovala strana Istiqlál založená rok předtím. Byl obviněný z podněcování vlny demonstrací, kterou manifest vyvolal, a tak ho vsadili do vězení. Mehdí udělal na své věznitele dojem už při prvním zadržení. Nutil je převážet tak velké množství knih, že museli k džípu, který vězně převážel, připojit přívěs. Jeho skutečná politická kariéra začala, když byl koncem roku 1945 propuštěný. S vůdci Národní strany Istiqlál ho spojovalo blízké přátelství. Král Mohammed V. byl s těmito vlastenci spolčený už od 30. let. To zdaleka nebylo obvyklé, protože většinou se zájmy feudální šlechty a monarchií s vlastenci zcela rozcházely. Viděli jsme to například v Íránu, kde proti sobě stáli Mosaddekovi vlastenci a šáhovi roajalisté. Maroko bylo v tomto spojení ojedinělé, a tak se tomu začalo říkat marocká výjimka. Mehdí se stal učitelem. Mezi jeho žáky byly děti předních protektorátních osobností a také dcera ředitele věznice v Rabatu. Tato okolnost se mu později velmi hodila. Kromě práce v lyceu dával mladý učitel hodiny arabské matematiky na soukromé škole v medíně. Vyučoval také na císařské škole, která byla vyhrazená především pro děti královské rodiny. Jeho žákem byl i budoucí Hasan II., kterému tehdy bylo 14 let. Mladý učitel také hájil revoluční myšlenky, například potřebu vzdělávání mladých dívek. V té době uvažovaly o tom, že by své dcery posílaly do moderních škol, jen některé elitní rodiny. V roce 1943 Mohamed V., Hasanův otec, pověřil Mehdího, aby pro něj připravil dokumentaci k této problematice. Jednalo se o první dokument svého druhu sepsaný Maročanem. Mehdí uvedl, že dívky by se měly učit oba jazyky, arabštinu i francouzštinu. Navrhoval také, aby dívky navštěvovaly hodiny tělesné výchovy, i když podle lehčích osnov. Období od konce druhé světové války do získání nezávislosti bylo poznamenané čelním bojem mezi vlasteneckými požadavky a koloniální neústupností. Mehdí mezitím cestoval po celém Maroku a všude zakládal buňky a regionální odbory, přičemž se vždycky zaměřoval na mládež a studenty. Po Mohamedu V. požadovali svobodu odborů, uznání politických stran a liberalizaci tisku a školství. Král jim vyhověl, na vzdory nelibosti kolonistů. Maročané znovu objevili egyptské filmy, divadelní skupiny, fotbalové týmy a mládežnická sdružení s podzemními vazbami na vlasteneckou Istiqlál. Mehdí se ve svých 28 letech také oženil. V roce 1950 se Mehdímu a Ghitě narodilo první dítě. V roce 1952, kdy Maroko bojovalo za nezávislost na Francii, byl Mehdí vypovězený do pouště. Bylo to v pohoří centrálního Atlasu, v odlehlé oblasti s obtížným přístupem a drsným klimatem. Tady Mehdí dělil svůj čas mezi ranní a večerní procházky. Vstával v 7:00 ráno, pracoval, korespondenčně se učil anglicky a politickou ekonomii, pokračoval ve studiu matematiky a seznamoval se s tamazičtinou, místním berberským dialektem, který ho naučili jeho strážci, které Mehdí na oplátku naučil arabsky. 2. března 1956 konečně Maroko získalo nezávislost. Za 3 roky Ben Barka založil Národní svaz lidových sil. Mehdímu bylo tehdy 39 let.
Budování mezinárodní sítě
Na počátku 60. let 20. století patřil Ben Barka k čelním představitelům antikoloniálního hnutí třetího světa a k významným marockým opozičním politikům. Ben Barka byl často zvaný k diskusím o sociálních a kulturních otázkách. Byl nepostradatelný, protože byl plný nápadů, ale také díky obdivu, kterým ho zahrnovali mladí lidé. Proto se celým srdcem vrhl do organizování osvobozeneckých hnutí ve třetím světě. Začínal skromně tím, že zastupoval svou stranu na různých mezinárodních fórech. Nakonec se prosadil jako mluvčí mládeže třetího světa. Slovy Charlese-André Juliena, jako velká naděje pro všechny utlačované bez ohledu na rasu nebo náboženství. Jeho touha po svobodě neznala hranic a svět se měnil před očima. V roce 1957 byl v Káhiře založený Výbor národů Afriky a Asie. V Tunisu se konala druhá konference afrických národů, která se zabývala světovým řádem v době dekolonizace a snažila se jej změnit ve prospěch národů. Právě v kontextu tohoto mnohostranného hnutí se Ben Barka angažoval. Ben Barka byl delegovaný do Tunisu, aby zastupoval osvobozenecké hnutí v Maroku. Navrhl rozšířit jeho cíle na celou Afriku. Byla to příležitost, jak propagovat rodící se demokratický boj a politickou nezávislost. Ben Barka využil této platformy, aby hlásal spojení afrických vlasteneckých sil a sil pokroku v jednotlivých zemích.
"Africké země, které žily pod koloniálním jhem, budou tvořit nedělitelný celek."
Dokonce vyzval k vyklizení vojenských základen umístěných v Africe. Vyzval k zamyšlení nad zkušenostmi Indie, Číny, Blízkého východu a Latinské Ameriky. Mluvil ohnivým tónem, s rychlým spádem a inteligencí, která mu vycházela z očí a srdce. Ben Barka měl umění a vůli přesvědčovat. Byl zvolený členem výkonného výboru Africké lidové organizace. Toto jmenování znamenalo začátek jeho oslnivé mezinárodní kariéry. Ben Barka začal podnikat dlouhé cesty po světě. Po pobytu ve Stockholmu se na pozvání Švédské sociálně demokratické strany vydal do Paříže a Moskvy, kde ho doprovázela jeho žena Ghita. Ze sovětského hlavního města odletěl do Pekingu, kde byl oficiálním hostem Mao Ce-tunga. V Číně strávil více než 2 týdny a byl fascinovaný zkušenostmi této země s rozvojem venkova. Na zpáteční cestě se zastavil v Dillí, kde se setkal s indickým premiérem Nehrúem. Nehrú se v Indii v rámci kongresové strany pustil do stejných renovačních prací jako Ben Barka v Istiqlálu. Koncem října ho přijal egyptský vůdce Gamal Násir. Oba muži zjistili, že měli společné názory. Hlava Sjednocené arabské republiky zrušila několik schůzek, aby mohla s marockým vůdcem vést delší rozhovory. V Káhiře se Ben Barka setkal také s vedoucími představiteli vládnoucí strany, včetně budoucího prezidenta Anvara Sadata. Před odjezdem do Paříže navštívil Damašek, kde se setkal s Michelem Ailakem, generálním tajemníkem strany Baas. V Bejrútu navštívil prince Abdelláha, nejmladšího syna Mohameda V. Ve francouzském hlavním městě ho generální tajemník UNESCO pozval na večeři a ocenil jeho roli v projektech boje proti negramotnosti v Maroku. Za 10 dní strávených ve Francii odletěl Ben Barka do Madridu, kde na pozvání Národního svazu marockých studentů přednesl přednášku o marocké společnosti. Kromě toho se Ben Barka znal s dalšími vůdci zemí třetího světa. Ať už to byl egyptský prezident Gamál Násir, ghanský prezident Kwame Nkrumah, guinejský prezident Ahmed Sékou Touré nebo kubánský vůdce Fidel Castro. Jak vidíme, Ben Barka byl skutečně výrazná celosvětově známá osobnost s velmi širokou sítí kontaktů. Jeho mezinárodní působení začínalo být hrozbou západní dominance.
Marocké spiknutí a exil
Situace v domovském Maroku se začala pro Ben Barku vyvíjet nepříznivě. V roce 1961 byl Hassan korunovaný a jmenoval se předsedou vlády. Ben Barkova vlastenecká strana UNFP začala posilovat, a to vyvolalo protireakce. 16. listopadu 1962 se Ben Barka s řidičem a dalším přítelem vydali na cestu z Casablanky do Rabatu ve svém Volkswagenu. Na jednom místě do Volkswagenu zezadu narazilo bílé policejní auto, které Mehdího několik dní sledovalo. V tomto místě byla klikatá silnice obzvláště nebezpečná. Auto se převrátilo do protějšího příkopu. Mehdí vyvázl bez zranění. Když viděl, jak policisté vystoupili z vozidla a tvářili se hrozivě, volal na několik zemědělských dělníků, kteří pracovali na poli:
"Já jsem Mehdí Ben Barka, tihle lidé nás chtějí zabít!"
Policisté okamžitě ujeli. Na kraji silnice si Mehdí všiml projíždějícího vozidla. Byl to prokurátor Nejvyššího soudu v Rabatu, který 3 přeživší odvezl do hlavního města. Tam nakonec Ben Barka omdlel, když pocítil silné bolesti v zátylku. Nakonec vyhledal doktora Corse, který mu diagnostikoval zlomený krční obratel a přijal ho do nemocnice. Jeho přátelé byli znepokojení, protože před 14 dny došlo k dalšímu pokusu o atentát na Ben Barku. Proto stáli bojovníci dnem i nocí na stráži před jeho pokojem. Ben Barka byl znehybněný na lůžku, se závažími na hlavě a nohou, aby mu obratle vrátili na místo. Jeho bratr Abdelkader byl skeptický ohledně účinnosti této terapie. Proto ho 24. listopadu odvezl do Kolína nad Rýnem. V nemocnici zůstal měsíc a vyšel z ní s krční ortézou na krku. Fotografie pořízená v té době, na které byl Mehdí k nepoznání a žalostný, svědčí o závažnosti traumatu, které utrpěl. Situace se dále přiostřovala, protože se blížily volby do národního shromáždění. V nich 17. května 1963 získala Ben Barkova vlastenecká strana UNFP 28 křesel, zatímco další reformistická strana Istiqlál 41. Očekávalo se, že tyto 2 strany vytvoří koalici, což představovalo hrozbu pro královu vládnoucí stranu, která si sama nárokovala 69 křesel. 26. července 1963, 2 měsíce po volbách, odhalil generál Mohammed Oufkír spiknutí proti králi. Oufkír, zapřísáhlý stoupenec feudální vlády a plamenný antikomunista, proti spiklencům tvrdě zakročil. Bylo zatčeno celkem 102 osob. Ve stejné době byl dům Mehdího Ben Barky vyrabovaný policií, která do 2 nákladních aut naložila veškerý Mehdího archiv. Zabavili všechno. Papíry, školní sešity, fotografie dětí, fotoaparáty, rádia, kazety, prostě všechno. Podlaha byla posetá papíry. Prohlídku přežily jen pohovky a kuchyňské náčiní. Rodina naštěstí nebyla doma, byla na dovolené v Safi u tety Chadídži. Situace pro Ben Barku začínala být neúnosná. Soudní proces v tomto slavném spikleneckém případu byl zahájený 22. listopadu 1963, shodou okolností v den atentátu na Kennedyho, a skončil 14. března 1964. Tento soud v Rabatu odsoudil 77 opozičních politiků. 11 z nich bylo odsouzeno k trestu smrti, ačkoli 8 z nich už uprchlo. Mezi odsouzenými k trestu smrti v nepřítomnosti byl i Mehdí Ben Barka. Podle zprávy Mezinárodní komise právníků, která proces sledovala, byly důkazy o spiknutí přinejlepším kusé. Tou dobou už ale Ben Barka dávno utekl do švýcarského exilu.
Americká CIA: Jak dostat Ben Barku do Maroka
Ať už bylo spiknutí Oufkírovým výmyslem, nebo ne, jeho odhalení bylo přínosem pro jeho kariéru. Od roku 1964 povýšil na marockého ministra vnitra. Stal se také mužem, kterého v Maroku podporovala CIA a spolupracovala s ním. Etiopie a Maroko byly v té době dvěma nejdůležitějšími africkými spojenci Ameriky. Dostávaly lví podíl americké hospodářské a vojenské pomoci a marocká letecká základna Kenitra byla ústředním bodem aktivit CIA v Africe a na Blízkém východě. Americký velvyslanec v Maroku v roce 1965 Henry Tasca se později proslavil svou službou v Řecku, kde podporoval plukovnickou juntu. Také šéf pobočky CIA Robert Wells koordinoval pomoc CIA marocké bezpečnostní policii při likvidaci politických odpůrců režimu. Podle Moumena Diouriho v jeho knize byl tento šéf marocké pobočky CIA Robert Welles pověřený, aby "něco proti Ben Barkovi připravil a předal Francouzům." V roce 1965 začal král Hasan otevřeně hovořit o omilostnění Ben Barky a umožnění jeho návratu k účasti na politice za králových podmínek. Hassan zašel tak daleko, že vyslal emisara do Ženevy, aby s Ben Barkou vyjednával. Není možné zjistit, zda bylo královo gesto upřímné. Marocký král Hassan mohl být součástí spiknutí od samého počátku. Bylo však pravděpodobnější, že král doufal, že Ben Barku zláká zpátky do Maroka z vlastní vůle, ale potřeboval pomoc Francouzů a Američanů. Marocký ministr vnitra Mohammed Oufkír začal proto komunikovat se CIA. Americký velvyslanec v Maroku, Henry Tasca, se v pařížské centrále CIA dotazoval na možnost pomoci při návratu Ben Barky do Maroka. Ministru vnitra Oufkírovi šlo především o to, aby Ben Barka nebyl trvale přítomen v marocké politice. Jeho druhou prioritou byla služba CIA. Nelze přehlédnout možnost, že CIA a Mohammed Oufkír už měli plány pro budoucnost Maroka. plány, které vedly k Oufkírovu katastrofálnímu pokusu o převrat o 7 let později.
Ben Barka a československá StB
Jak jsem už zmínil, Ben Barka je důležitý také pro nás, protože spolupracoval s československou StB, tedy 1. správou ministerstva vnitra. Jeho krycí jméno bylo Šejk. Příběh Ben Barky také ukazuje, jak relativně samostatně fungovala v první polovině 60. let minulého století československá rozvědka ve třetím světě, kde zdaleka neplnila jen úkoly zadávané KGB. Pracovníci 1. správy kontaktovali Mehdího Ben Barku v Paříži na jaře roku 1960. Už tehdy československý rezident v Paříži posílal do ústředí zprávy, že prostřednictvím Ben Barky by mohla StB získávat zajímavé informace o třetím světě. Jedna ze zpráv se také zmiňovala, že by se mohl v budoucnu stát marockým premiérem, a prostřednictvím něho by pak bylo možné ovlivňovat vývoj v Maroku. Spolupráce probíhala v několika rovinách. V první řadě to byla výměna informací. To ale v době studené války nebylo nic neobvyklého, dělala to řada politiků a novinářů z třetího světa. Mehdí Ben Barka ale spolupracoval i ve formě plnění úkolů. StB poslala Ben Barku do Guineje v roce 1961, kdy země začala inklinovat od východního bloku k Americe. Ben Barka měl zjistit, proč. Tuto cestu mu proplatila 1. správa ze svého fondu. Jeho analýza se bohužel nedochovala, ale některé dokumenty zmiňují, že Ben Barka podal velmi zajímavé a hodnotné informace o politickém směřování. Podobnou cestu podnikl v roce 1963 do Iráku, kde proběhl převrat. Československo chtělo vědět, co se tam dělo a kam bude země politicky směřovat. Nejvýznamnější úkol měl ale v roce 1964, kdy do Egypta přiletěl Nikita Chruščov. Vztahy mezi Egyptem, některými arabskými státy a Sovětským svazem se začaly tehdy zhoršovat. Ben Barka měl využít svých známostí s egyptským prezidentem Násirem a dalšími politiky, aby zjistil, co arabští lídři projednávali v zákulisí. Ben Barka pak získané informace hlásil československému rezidentovi v Káhiře, který je ihned předával svému protějšku z KGB. Sovětská rozvědka potom pochválila jak StB, tak i Ben Barku, protože získané informace pomohly k tomu, že se vztahy mezi východním blokem a arabskými státy na čas urovnaly. Samotná KGB ale Ben Barkovi zřejmě moc nedůvěřovala. On sám se s ní spojil nejpozději v roce 1960. Nedošlo ale ke vzájemnému porozumění z důvodů, které nejsou přesně známé. Na rozdíl od KGB, československá rozvědka si Ben Barky poměrně vážila. Jeho spis obsahuje i některé instrukce od KGB, moc jich ale není. Je překvapivé, že hlavní úkoly Ben Barkovi vymýšlela sama StB, nikoli KGB. Ben Barka žádal několikrát StB, aby mu pomohla svrhnout královský režim v Maroku. To ale StB odmítla s tím, že by to bylo příliš riskantní. Situace v roce 1964 byla natolik napjatá, že Ben Barka přesvědčil svou rodinu, aby v létě Maroko opustila. Manželka Ghita a její sestra, doprovázené 5 malými dětmi, si s sebou vzaly jen velmi málo zavazadel. Všichni pak strávili 3 týdny v Karlových Varech v Československu a vrátili se do Německa. Azyl jim nabídly dvě země. Egypt a Jugoslávie. Mehdí dal pro své děti přednost arabské zemi. Za 2 týdny celá rodina konečně dorazila do Káhiry a nastěhovala se do zařízeného domu v Heliopolisu, který zrekvírovala vláda a hlídala egyptská policie. Žili tam rok. V roce 1965 podezřelé příchody a odchody, zejména marockého agenta Chtoukiho, zalarmovaly egyptské úřady. Rodina byla proto ubytovaná v jiné čtvrti Káhiry. Domovské Maroko ale bylo daleko. Na konci roku 1964 Mehdí podnikl několik cest do Bagdádu a Damašku. Na jaře roku 1965 získal Ben Barka týdenní rozvědný výcvik v Praze. Požádal o něj také pro několik členů jeho strany, což schválil československý ministr vnitra. StB si ale stěžovala, že Ben Barka byl příliš neopatrný v konspiraci a o svých cestách do Prahy a výcviku zbytečně informoval některé své blízké spolupracovníky. Marocká rozvědka Ben Barku už nějakou dobu sledovala a bylo velmi pravděpodobné, že věděla i o jeho kontaktech v Praze. Mohla se k ní dostat zkreslená informace, že Ben Barka připravoval v Maroku převrat s podporou Československa. Mohla to být poslední kapka, která vedla marocké představitele k tomu, že bylo třeba se Mehdího Ben Barky zbavit. Ben Barka navštívil Prahu naposledy na začátku října 1965. Tehdy nevěděl, že mu zbýval necelý měsíc života.
Ben Barka a izraelský MOSSAD
Podle plánu sledovali Ben Barku v Ženevě maročtí i francouzští špionážní agenti. Mohammed Oufkír se ale snažil získat nezávislé zpravodajské informace, které nebyly určené ani pro krále Hassana, ani pro Francouze. Kdyby tuto práci zadal CIA, bylo by to příliš riskantní, protože by to rychle vzbudilo francouzské podezření. Místo toho požádal o pomoc izraelskou zpravodajskou agenturu Mossad. Ačkoli to dnes může znít podivně, Izrael a Maroko měly v 60. letech vynikající vztahy. Tak vynikající, že maročtí špionážní agenti se školili v Izraeli. Marocký ministr vnitra Oufkír tvrdil, že jeho vlastní muži na tento úkol nestačili, a proto požádal šéfa Mosadu Meira Amita o zapůjčení izraelských agentů. Amit souhlasil a vyslal tým agentů, aby Ben Barku v Ženevě sledovali. O několik dní později zavolali zprávu, že si francouzští a maročtí agenti navzájem podrážejí nohy. Šéf Mossadu odvolal své muže a řekl Oufkírovi, že nepotřeboval 3 skupiny agentů, aby špehovali jednoho člověka. Izrael nabídl Oufkírovi a Dlimímu svou pomoc výměnou za úzké politické vztahy s Marokem. První, velmi rozmělněná fakta zveřejnili 2 izraelští novináři, Maxime Ghilan a Schmol Mohr, v časopise Bul (terč). Tato odhalení vedla k mnoha komplikacím. Časopis byl zabavený a zákazu uniklo pouze 500 výtisků, které byly už distribuované. Oba novináři byli na 2 měsíce uvěznění za ohrožení bezpečnosti státu. Jednomu čtenáři se však podařilo propašovat výtisk ze země a inkriminovaný článek vyšel v plném znění v New York Times 19. února a 25. dubna 1967. Text byl současně přetištěný ve francouzském Le Monde. Oba novináři byli propuštění a opustili Izrael. Následovala vážná politická krize. Strana práce se rozštěpila, vláda byla kritizovaná tiskem a do skandálu se zapletl i prezident republiky Levy Esholl. Článek odhalil, že filmovým producentem a podnikatelem, který nabídl financování protiimperialistického filmu, nebyl nikdo jiný než Arthur Cohen, zeť tehdejšího ministra spravedlnosti Schapiry. V tomto filmu měl Ben Barka hrát hlavní roli a kvůli tomu se měl sejít s filmaři v pařížské restauraci, jak se dozvíme v dalších kapitolách. Od té doby vyšla najevo další odhalení v knize Agnes Ben Simonové, v tisku a v několika dalších knihách o izraelských tajných službách. Všechna tato odhalení poukazují na technickou pomoc poskytovanou Izraelem. Diplomatické pasy, úkryty nebo auta. To všechno se odehrávalo na pozadí užších marocko-izraelských vztahů od odchodu marockých Židů do Izraele na počátku 60. let.
Ben Barka a americká CIA: Trojkontinentální kongres a jak sjednotit třetí svět
Ben Barka ostře kritizoval agresivitu amerického imperialismu a vyzval národy Afriky a Asie, které už získaly nezávislost, aby zaručily národům, které ještě bojovaly, pomoc a podporu zvýšením materiální a morální pomoci. Cestoval po celém světě a přitom pomáhal utvářet pokrokovou auru své země, která se stala jednou z předních zemí afrického kontinentu. Pravidelně se v Káhiře účastnil konference afrických národů. Ben Barka předsedal komisi pro neokolonialismus, kterou pomáhal vytvořit. V projevu v angličtině zdůraznil účinné a praktické prostředky, které bylo třeba zavést k dosažení osvobození a jednoty afrických národů. Hovořil o jednotě tří kontinentů a odsoudil fiktivní nezávislost a neokolonialismus. Jako pedagog požádal každého z účastníků, aby uvedl svou definici neokolonialismu. Ze všech definicí vyvodil své shrnutí:
"Neokolonialismus znamená přežívání koloniálního systému navzdory formálnímu uznání nezávislosti nově vznikajících států, které se stávají obětí nepřímé a rafinované nadvlády na politické, ekonomické, sociální, vojenské a technické úrovni."
Brilantnější zhodnocení bychom asi těžko pohledali. Ben Barka se prosadil svou osobností a charismatem. Využíval šarm a obratnost k urovnávání sporů. Rychle se prosadil jako sjednotitel, zejména na africké a arabské úrovni. Vyzdvihoval význam afroasijských konferencí, které povzbudily osvobozenecká hnutí. Pragmaticky trval na tom, že bylo třeba podpořit veřejné mínění v kolonizovaných zemích. Nešlo o přerušení vazeb, ale o podporu nové formy spolupráce zaměřené na emancipaci třetího světa. Získal skutečně mezinárodní postavení a měl potenciál sjednotit země třetího světa. Nebezpečí, které bylo třeba eliminovat. Američané se o Ben Barku začali živě zajímat v roce 1965, kdy si v Ženevě zřídil základnu pro své cesty po třetím světě. V tomto roce byl Ben Barka zvolený předsedou řídícího výboru prvního trojkontinentálního kongresu, který se měl konat 3. až 10. ledna 1966 v Havaně na Kubě. Kongres měl být milníkem třetího světa a měl demonstrovat solidaritu a bratrství v boji proti imperialismu. Ben Barka chtěl na tomto kongresu sjednotit všechna revoluční hnutí třetího světa. Samotný seznam cílů, který Ben Barka pro kongres sestavil, vyvolal zděšení. Boj za úplné osvobození, posílení všech forem boje, včetně ozbrojeného boje, národů tří kontinentů, podpora Kuby, likvidace zahraničních základen, odpor proti jaderným zbraním, apartheidu a rasové segregaci a pomoc osvobozeneckým hnutím. Tyto cíle deklaroval také na tiskové konferenci 3. října, tedy necelý měsíc před jeho vraždou. Američanům byl tento kongres přirozeně trnem v oku ve více ohledech. Američané se nevzdali naděje na osvobození Kuby. Washington měl navíc dobrý důvod obávat se, že rodící se solidarita třetího světa povede k silné, jednotné frontě proti Americe a jejím obchodním zájmům v zahraničí. CIA měla tedy především zájem zabránit Ben Barkově účasti na trojkontinentálním kongresu. Kromě toho chtěla CIA udržet Ben Barku mimo marockou politiku. Tyto cíle bylo možné uskutečnit pouze jeho likvidací nebo převozem do Maroka a trvalým domácím vězením. Ben Barka začal budovat velkou síť mezinárodních kontaktů. Tu měl završit tímto trojkontinentálním kongresem, na kterém by země třetího světa spojil do jednotné fronty. Američané a tedy západ by tak měl svého tvrdého vyzyvatele. Už by nefungovalo klasické rozděl a panuj. Izolované vlastenecké emancipace zemí třetího světa, od latinské Ameriky přes Afriku po Asii, by se také sjednotily ve společné požadavky. Všechny pracně rozdrolené státečky by se rázem formovaly do velké skupiny. Navíc v řadě zemí třetího světa ležely obrovské surovinové zdroje, od Konga po Írán. To byla Ben Barkova vize a proto západní elita začala troubit na poplach. Trojkontinentální kongres se prostě nesměl konat.
Příprava na únos Ben Barky
Únos Ben Barky se odehrál v době, kdy byly francouzsko-americké vztahy na samém dně. De Gaulle, který měl v úmyslu posílit vztahy Francie s třetím světem na úkor USA, se právě vrátil z Latinské Ameriky, kde z celého srdce podporoval vlastenectví třetího světa. De Gaulla velmi zajímal trojkontinentální kongres a ještě více usmíření Ben Barky s králem Hasanem II. a jeho následný návrat do marocké politiky. To by podkopalo pozici Ameriky v severní Africe a oslabilo Oufkíra, kterým de Gaulle opovrhoval za to, že po válce v Alžírsku pomáhal představitelům Organizace amerických států. Nebylo v oficiálním zájmu Francie, aby byl Ben Barka zabitý. V hierarchii de Gaullovy strany ale byli lidé, kteří šli vlastní cestou a občas spolupracovali se CIA. Jako obvykle se nelze ubránit podezření na de Gaullovu šedou eminenci Jacquese Foccarta. Jacques Foccart byl generálním tajemníkem Elysejského paláce. Foccart právě viděl, jak se jeho africká politika obrátila proti němu, a pravděpodobně váhal, než by riskoval další velkou chybu. Navíc do té doby Foccart tajně dodával Ben Barkovi peníze a zbraně. Musel to být buď král Hasan, nebo jeho šéf bezpečnosti Ahmed Dlimí, kdo předložil plán spolupráce. Tento plán předvedený de Gaullovým lidem se pravděpodobně omezoval na převoz Ben Barky do Paříže a jeho zadržení pro podezření z pašování narkotik, dokud se s Maročany nedohodne na Hasanově nabídce. Část prostředků na Ben Barkovu revoluční činnost údajně pocházela z pašování morfiové báze. Tento plán ale zahrnoval pouze Francouze a Maročany. Francouzi souhlasili s vylákáním Ben Barky do Paříže v domnění, že to pomůže králi Hassanovi i samotnému Ben Barkovi.
Gangster a filmový režisér (29. října 1965)
Marocký ministr vnitra Mohammed Oufkír svěřil své záležitosti ve Francii svému agentovi Mohammedovi Milouedovi s krycím jménem Chtouki. O to, aby se Ben Barka dostal do Paříže, se měl postarat nic netušící de Gaullův štáb. Pro praktické detaily si Francouzi najali gangstera Georgese Figona. K němu se ještě vrátím ve zvláštní kapitole. Zcela náhodně našli filmového režiséra Georgese Franju, který tehdy plánoval protiimperialistický film a chtěl mít Ben Barku v hlavní roli. Byla to výborná návnada, protože pokud by Ben Barka souhlasil, že přijede do Paříže diskutovat o filmu, přivezl by s sebou spis o blížícím se trojkontinentálním kongresu. Zprostředkovatelem byl Phillipe Bernier, Figonův přítel, který se s Ben Barkou znal osobně. Bernier absolvoval vojenskou službu v marockém Meknesu a pak pracoval pro marocký rozhlas a televizi, zatímco Ben Barka byl v té době předsedou Národního poradního shromáždění. Je zajímavé, že Phillippe Bernier byl také krátce spolupracovníkem StB. Československý rezident v Paříži s ním v roce 1962 ale ukončil spolupráci, protože se domníval, že pracoval pro francouzskou kontrarozvědku. Ben Barka se chytil návnady. Z filmu byl nadšený, a tak souhlasil, že se v pátek 29. října 1965 sejde v Paříži s režisérem Franjuem, Bernierem a gangsterem Figonem v restauraci Drugstore na bulváru Saint-Germain. Před příjezdem Ben Barky ale gangster Georges Figon začal působit potíže. Nervózně žádal o odměnu za své služby. V baru Le Gavroche, se svěřil známým, že mu brzy vyplatí malé jmění. Marocký ministr vnitra Oufkír začínal mít Figona tak akorát plné zuby. Oufkír Figonovi nabídl lukrativní práci v Maroku, ale on odmítl, protože dostal příkaz vydržet. K Figonovi se za nějakou dobu ještě vrátím, ale nechci tříštit časovou chronologii.
Únos Ben Barky (29. října 1965)
29. října, v 8:00 ráno, opustil Ben Barka svůj byt v Ženevě a odletěl letadlem společnosti Swissair do Paříže, kde přistál v 8:50 pod svou skutečnou identitou. Jakmile Ben Barka dorazil na letiště Orly, zatelefonoval marockému studentovi a svému příteli Thami Azemmourovi. Sdělil mu své jméno, což byl z jeho strany neobvyklý postup. Chtěl schůzku přesunout na pozdní dopoledne. Ben Barka si vzal taxík do domu v rue Jean-Mermoz 9. Odložil kufřík a vyřídil několik telefonátů. Pak si šel koupit noviny a vydal se do kavárny na kruhovém objezdu Champs Elysées, kde čekal na Azemmouriho. Vrátil se do domu, znovu zavolal, a když byla schůzka konečně domluvená, vrátil se dolů do kavárny. I když se Ben Barka cítil v Paříži bezpečně, přesto se toho dne převlékl, aby ho nikdo nepoznal. Navlékl si černý kožený kabát na knoflíky, a nasadil si klobouk a velké tmavé brýle. Udělal se k nepoznání. Ben Barka a Azemmouri si vzali taxi a nechali se vysadit na bulváru Saint-Germain. Bylo 12:15. Ben Barka se domníval, že přišli dřív, a tak se vydali na prohlídku bloku. Prošli kolem několika obchodů a skončili na bulváru Saint-Germain. Než došli k restauraci, bylo 12:25. Před proslulou restaurací Brasserie Lipp zastavilo hlídkové auto. Z něj vyskočili 2 muži, blýskli se policejními odznaky a požádali Ben Barku, aby se k nim připojil. Francouzský policista Louis Souchon se Ben Barky zeptal:
"Jaký je skutečný důvod vaší návštěvy Paříže?"
"Musím se setkat s lidmi z filmového průmyslu, abych natočil film o dekolonizaci," odpověděl Mehdí Ben Barka.
Louis Souchon ho ale odvedl na terasu nedalekého hotelu a naléhal:
"Měl tento výlet politický cíl?"
"Ne," odpověděl Ben Barka.
"Ale máte schůzky se známými osobnostmi," odpověděl Souchon.
"Byl jsem požádán, abych vás doprovodil."
Ben Barka ukázal Souchonovi svůj alžírský diplomatický pas. Přitom se snažil zjistit, zda byl skutečně francouzský policista.
Odvedli ho k služebnímu vozidlu, které bylo zaparkované v postranním pruhu. Tam byl Ben Barka znovu vyslechnutý.
"Vy jste francouzská policie, že ano?"
Nastoupili do auta. Uvnitř už seděli 3 muži. Inspektor letiště Orly Antoine Lopez, francouzský poručík z protidrogového oddělení Louis Souchon a jeho asistent Roger Voitot. Lopez byl agentem francouzské rozvědky od roku 1956. Měl také blízko k Mohammedu Oufkírovi, který mu slíbil ředitelské místo v Royal Air Maroc, pokud se nic nepokazí. Francouzský premiér Georges Pompidou nechal Lopeze úzce spolupracovat jako zvláštního agenta s americkým protidrogovým oddělením v Paříži, které bylo centrem aktivit CIA. Poručík z protidrogového Souchon a jeho asistent Voitot podobně spolupracovali s americkým protidrogovým úřadem. Lopez je pro tuto akci naverboval a přesvědčil je, že ji schválil Jacques Foccart, šedá eminence prezidenta De Gaullea. Od tohoto okamžiku nikdo Ben Barku nespatřil živého ani mrtvého.
Pokračování únosu a dvojitý agent CIA (29. října 1965)
Únos byl zpočátku maskovaný jako protidrogová razie. Kdyby se na začátku něco nepovedlo, mohli vždycky pravdivě tvrdit, že Ben Barka byl podezřelý z překupnictví. Auto s Ben Barkou a 3 policisty vyrazilo z Paříže, těsně následované dalším, ve kterém byli Georges Boucheseiche, Julien le Ny, Pierre Dubail a Jean Palisse, všichni z gangu Jo Attia. K nim se vrátím ve speciální kapitole o Figonovi. Obě auta odjela 20 km za Paříž do Fontenay-le-Vicomte, kde Ben Barku odvedli do domu, který vlastnil Boucheseiche. Šéf letiště a francouzský agent Lopez, poručík z protidrogového Souchon a jeho asistent Voitot okamžitě odjeli ve 13:30. V domě nechali 4 gangstery a 2 marocké agenty. Ben Barka se nechal ubytovat v pohodlném pokoji v prvním patře. Zeptali se Ben Barky, zda by si nedal něco k jídlu. Odmítl, přijal čaj a vzal si knihu. Krátce nato Lopez zatelefonoval šéfovi francouzské rozvědky Marcelu Leroyovi a předal mu zprávu:
"Pedro Thomasovi, balíček byl doručen."
Marcel Leroy, který byl později uvězněný za spoluúčast na aféře Ben Barka, byl v té době Američany vysoce ceněný. CIA ho dostala z vězení vydíráním francouzské rozvědky a francouzských politiků. To prováděli prostřednictvím Phillipe Thyrauda de Vosjoliho, francouzského špiona, který se spřátelil se CIA, když odhalil sovětské raketové základny na Kubě. Vosjoliho kniha Le Comité, o které francouzský tisk spekuloval, že ji napsal Leroy, odhalila už zmíněný francouzský výbor pro vraždy, jehož úkolem za de Gaulla bylo likvidovat prezidentovy nepřátele. V kuriózní kapitole Leroy popsal, jak byl krátce před incidentem s Ben Barkou předvolaný do jedné budovy, kde měl své kanceláře francouzský premiér Georges Pompidou. Tam mu k jeho překvapení jistý pan Legros nařídil, aby spolupracoval s Antoinem Lopezem na opatření proti drogám, tedy únosu Ben Barky. Leroy tvrdí, že odmítl, pokud příkaz nepřišel přímo od jeho přímého nadřízeného, což se později stalo. Jistý pan Legros, se kterým se Marcel Leroy setkal v kanceláři budovy, byl dost možná Fernand Legros, playboy, milionář, obchodník s uměním, agent CIA a člen doprovodu francouzského premiéra Pompidoua. Legros byl zkrátka dvojitým agentem. Zdánlivě pracoval jak pro francouzskou SDECE, tak pro CIA, ale v první řadě byl loajální k Američanům. Legros, osobní přítel Henryho Kissingera, byl mužem, kterého CIA pověřila sledováním generálního tajemníka OSN Daga Hammarskjolda. Legros pomáhal CIA unést afrického vůdce Moise Tshombeho. A v roce 1965 byl Legros v osobním kontaktu s Ben Barkou v Ženevě, kde měl Legros rezidenci a velkou uměleckou galerii.
Nečekaný vývoj: Únos se zvrtl (29. října 1965)
Co se odehrálo později odpoledne? Kolem 16:30 Boucheseiche telefonoval Lopezovi a připojil se k němu na letišti Orly. Oba muži pak volali z telefonní budky, protože podle nich byla sluchátka v administrativních kancelářích odposlouchávaná. Nejprve se pokoušeli kontaktovat marockého šéfa bezpečnosti Ahmeda Dlimího, ale bez úspěchu. Pak kontaktovali ministra vnitra Oufkíra. Oufkírův šéf štábu jim sdělil, že byl v Meknesu. Boucheseiche ztratil trpělivost a požadoval, aby přijel okamžitě, v případě potřeby vojenským letadlem. Z neopatrnosti nechal dveře telefonní budky otevřené, takže telefonisté mohli slyšet jeho rozhovor. Ti to také nakonec dosvědčili. Po těchto neúspěšných telefonátech se zdálo, že Boucheseiche a Lopez byli v průšvihu. Navíc Ben Barka už také začal být netrpělivý. Podle jeho přátel si lze jen těžko představit, že by klidně čekal se sklenicí čaje a knihou v ruce v ložnici neznámé vily. Spisovatel Daniel Guérin, jeden z původních iniciátorů Výboru pro pravdu o aféře Ben Barka napsal o této kauze dvě knihy. V druhé verzi, vydané po jeho smrti, předložil hypotézu, kterou mu navrhl generál Grossin:
"Kolem 15:00 Ben Barka neviděl muže, na kterého čekal, a řekl, že chtěl odejít. Boucheseiche se ho pokusil zastavit. Vypukla hádka, ve které Ben Barka navzdory své malé postavě hrozil, že získá převahu. Boucheseiche ho potom udeřil holí do křehkého krčního obratle, čímž ho zabil. Z toho pramenila jeho panika."
Ben Barka si zlomil krční obratel při pokusu o atentát 16. listopadu 1962. Ten mu sice srostl ale byl logicky velmi křehký. Podle původní verze Lopez, čelící Ben Barkově netrpělivosti, zavolal agenta Chtoukiho. Chtouki poslal 2 Maročany, včetně jistého el-Houssainiho, bývalého ošetřovatele, aby Ben Barku uspali chloroformem a dávali mu pravidelné dávky prášků na spaní. Ve 20:00 se Lopez konečně telefonicky spojil s Oufkírem, který mu řekl, že musel upozornit šéfa, který byl ve Fesu. Ve 22:30 Oufkír zavolal Lopezovi zpátky, aby mu oznámil svůj příjezd té noci. Lopez předal zprávu Boucheseicheovi a požádal ho o zprávy o Ben Barkovi. Mafián odpověděl:
"Mluví, mluví."
Marocký šéf bezpečnosti Ahmed Dlimí volal Lopezovi z Alžíru, kde se připravoval na králův příjezd na afroasijský summit 5. listopadu. Tvrdil, že nemohl sehnat místo v letadle na druhý den ráno. Mezitím se mu podařilo Ben Barku chemicky uspat. V 1:00 ráno už o zmizení Ben Barky vědělo mnoho lidí. Ve 3:00 ráno Lopez marně čekal na Oufkíra na letišti Orly. Ben Barka ještě spal. Ráno přinesli Ben Barkovi pod dohledem strážců v jeho pokoji snídani. Oufkír volal Lopezovi zpátky, aby mu sdělil, že dorazí večer. Ve 13:30 marocký šéf bezpečnosti Dlimí dorazil na Orly. Lopez a agent Chtouki na něj už čekali. Ve 14:00 kontaktoval policista Alcaydé Abdelkadera Ben Barku, aby se ho zeptal na podrobnosti o zmizení jeho bratra a poradil mu, aby podal stížnost. Abdelkader Ben Barka se vydal na prefekturu, aby zjistil, že ačkoli policie jeho bratra zatkla, nebyl v rukou francouzské policie. V 16:00 dorazil marocký šéf bezpečnosti Ahmed Dlimí. Do domu dorazili také zbylí gangsteři. Podle Figona řekl Dlimí o Ben Barkovi, když šel do ložnice:
"Zabijeme ho!"
Francouzští gangsteři prý zpanikařili! Slyšeli vášnivou diskusi v arabštině mezi Dlimím a Ben Barkou. Podle jiné verze zločinci namíchali Ben Barkovi do čaje utišující chemickou směs, než přišel Dlimí. V domnění, že spí, vstoupili do pokoje. Ben Barka ale ještě nespal a prudce se bránil, než ho zbili. Ben Barka měl zakrvácený obličej a byl k nepoznání, když Dlimí vstoupil do místnosti. V bezvědomí ho pak odvezli do Lopezovy vily v Ormoy. Marocký ministr vnitra Mohammed Oufkír dorazil na letiště Orly kolem 17:30, tedy 29 hodin po únosu. V Lopezově domě v Ormoy, vzdáleném co by kamenem dohodil, Ben Barku odvedli do sklepa, přivázali ke kotli a dali mu roubík. Právě ve sklepě ho vyslýchali Oufkír a Dlimí. Každopádně právě tam měl zemřít, ať už při výslechu, nebo proto, že při zápase udělal osudný pohyb, který mu posunul poškozený obratel. Možná Oufkíra a Dlimího provokoval tím, že jim nechtěl prozradit kombinaci k jeho trezoru v Ženevě nebo pravdu o jeho vztahu s Hasanem II. od dubna. Rozzuřený Oufkír pak zasadil smrtelnou ránu. Podle Lopeze byl Ben Barka zabitý Oufkírem omylem, večer 30. září mezi 19:00 a 22:00. Autor Daniel Guérin se ve své knize odvolával na dopis, který mu 19. prosince 1974 zaslal Maurice Schuman, tehdejší ministr zahraničních věcí. Po návratu z cesty do Maroka mu sdělil, že marocká vláda nebyla připravená zasáhnout. Cílem prý nebylo zavraždit Ben Barku, ale převézt ho živého do Maroka. Ovšem zemřel prý náhodně v důsledku úderů, které mu byly způsobené, když se snažil bojovat proti útočníkům nebo mučitelům.
Kam zmizelo tělo
Marocký agent Chtouki, šéf bezpečnosti Ahmed Dlimí a sám ministr vnitra Mohammed Oufkír přijeli do Francie, aby zajistili Ben Barkův převoz do Maroka. Co se ale stalo s jeho tělem? V této otázce existují různé verze. Roger Muratet, bývalý zpravodaj agentury AFP v Maroku, předpokládá, že kufr s tělem byl 30. října večer převezený na letiště Orly a pak poslaný ve 23:45 letadlem do Maroka se 2 osobami. Kufr byl potom převezený sanitkou z Casablanky do Rabatu, do vily El-Mokri. Daniel Sarne zase hovoří o zdravotnickém letadle francouzského ministerstva vnitra, které vzlétlo z letiště Orly půl hodiny po půlnoci a směřovalo do Brestu, kde čekala nákladní loď. Někteří spekulují, že Ben Barka byl do Maroka převezený živý. Mezinárodní špion Luis Gonzalez-Mata, blízký přítel ministra vnitra Oufkíra, tvrdil, že mu generál řekl, že vraždu Ben Barky plánovala CIA a za Oufkírovými zády neustále intrikovala. Také bývalý člen marocké tajné služby Ahmed Boukhari v roce 2001 tvrdil, že Ben Barka zemřel při výslechu ve vile jižně od Paříže. Ben Barkovo tělo bylo podle něj převezené zpátky do Maroka a rozpuštěné v kádi s kyselinou. Dále prohlásil, že tato káď s kyselinou byla zkonstruovaná podle pokynů agenta CIA plukovníka Martina, který se tuto techniku, jak nechat zmizet mrtvoly, naučil během svého působení v šáhově Íránu v 50. letech. Navíc v kyselině bylo 5 let předtím rozpuštěné i tělo Patrice Lumumby v Kongu. Tento způsob likvidace těl byl tehdy zřejmě rozšířený. Bylo to další z řady svědectví, které poukazovalo jedním směrem. CIA. Americká vláda v roce 1976 přiznala, že CIA disponuje 1800 dokumenty týkajícími se Ben Barky. Tyto dokumenty však nebyly dodnes zveřejněné.
Skrytá ruka CIA
Uplynulo 11 dní, než začaly prosakovat zvěsti o Ben Barkově zmizení. Během těchto 11 dnů mohl být kdykoli unesený nebo zavražděný, a to kteroukoli ze zúčastněných stran. Mohammed Oufkír a CIA však měli zdaleka nejsilnější motivy. Má osobní hypotéza je, že za celou záležitostí stála CIA, že Mohammed Oufkír a možná i někteří jeho muži byli nástroji CIA a že Francouzi se s ohromující naivitou nechali vlákat do důmyslného plánu CIA. To všechno se mohlo stát jen proto, že řada francouzských agentů spolupracovala se CIA. Netvrdím, že agent CIA Ben Barku zabil, ale tvrdím, že za atentátem stála. Abych tuto mou hypotézu podpořil, je nezbytné zaměřit se na období bezprostředně po vraždě. Všichni zúčastnění měli plné ruce práce se zahlazováním stop. Pouze CIA se to podařilo, protože Američané využili výhradně Maročany a Francouze. Naopak Francouzi byli podle všeho přistižení se spuštěnými kalhotami. De Gaulle byl rozzuřený.
"Někdo mě má za úplného idiota," zuřil a přísahal, že celé aféře přijde na kloub.
Byl přesvědčený, že v tom měla prsty CIA, ale nemohl se jí dostat na kobylku. Spolupráce se CIA přesahovala některé francouzské zpravodajské jednotky až do nejvyšších vládních kruhů. Právě to prezident tušil, a proto se cítil tak bezmocný. Asi největším vodítkem a spojovacím článkem byl důstojník francouzské rozvědky Marcel Leroy. Před chvílí jsem hovořil o tom, jak právě Leroy popisoval, že jeho příkazy ke spolupráci s Antoinem Lopezem přišly přímo od jistého pana Legrose z budovy, ve které měl kanceláře francouzský premiér Pompidou. Díky tomu můžeme vystopovat stopy CIA přímo k premiéru Pompidouovi. Tato souvislost se stává naprosto jasnou ve světle střetu mezi de Gaullem a Pompidouem. Jejich spor v posledních letech de Gaullova života přerostl v nesmiřitelnou nenávist, zvláště ve světle Pompidouovy pozdější spolupráce s Američany, zejména v oblasti narkotik. S premiérem Pompidouem byla spojená ještě další kauza. Pamatujete si na můj dokument Charlie Hebdo? V něm jsem popisoval správní radu Nadace Clauda Pompidoua, která provozovala dětský domov v Traignacu. Tuto nadaci řídila manželka našeho premiéra Georgese Pompidoua, který se stal následně francouzským prezidentem mezi lety 1969 až 1974. Správní rada Nadace Clauda Pompidoua se skládala z bývalých členů francouzské vlády a členů skupiny Bilderberg. A právě v dětském domově, který řídila nadace Clauda Pompidoua, vyrostli oba údajní atentátníci Charlie Hebdo, bratři Chérif a Said Kouachiové. Velmi pozoruhodná souvislost, když skládáme dohromady další Pompidouovy vazby na CIA v kauze Ben Barka. Celé to dává dohromady poměrně solidní základ mozaiky. Také Ben Barkovi přátelé se domnívali, že Američané mohli chtít, aby Ben Barka zmizel: u soudu to dosvědčili mimo jiné Osmany Cienfuegos, generální tajemník trojkontinentálního kongresu, Soulimane Rachid el-Krach, bývalý syrský ministr, a Claude Estier, francouzský socialista. Velmi důležité je svědectví fotoreportérky Annette Cordierové, známé jako Lena, která se toho dne na terase slavné restaurace od některých svých přátel spisovatelů dozvěděla, že jedním z lidí přítomných na místě únosu byl vysoký úředník CIA v doprovodu protikomunisticky zaměřeného uruguayského spisovatele. Přátelé jí radili, aby mlčela, ale Annette přesto trvala na tom, že bude písemně vypovídat u prvního soudního procesu. Krátce poté zmizela, buď při autonehodě, nebo spáchala sebevraždu. Takové náhody a načasování jednoduše neexistují. Annette měla sílu vyvolat nežádoucí publicitu ukazující směrem k CIA.
Zločinci gangu Jo Attia
Do únosu Ben Barky byli zapojení zločinci známého gangu Jo Attia. Georges Boucheseiche, Julien le Ny, Pierre Dubail a Jean Palisse.
A: Hlavní gangster Georges Figon, klíč k záhadě kolem skutečného únosu Ben Barky, zůstal v následném dramatu otazníkem. Georges Figon, syn z dobré rodiny, se stal nakonec zlým hochem. Po odpykání trestu se pohyboval v kruzích pařížské inteligence, zejména filmové. Byl také přítelem Jo Attia a Boucheseiche, se kterými pašoval valuty mezi severní Afrikou a Francií. Byl také spolužákem právníka a poslance Pierra Lemarchanda.
B: Georges Boucheseiche pracoval pro francouzskou rozvědku. Jeho skutečná loajalita však patřila marockému ministru vnitra Oufkírovi, pod jehož křídly provozoval noční kluby a nevěstince v Maroku, například v Casablance.
C: Julien Le Ny byl bodyguardem gangu Jo Attia. Byl přítomen v autě, které na Ben Barku čekalo.
D: Pierre Dubail a Jean Palisse byli běžnými pěšáky v gangu Jo Attia.
Vraťme se ale k hlavnímu gangsterovi, Georgesi Figonovi. Kdosi záhadný zřejmě Figona přesvědčil, aby své vyprávění nadiktoval na kazetu, která byla později přepsaná pro novinový článek. Pro oficiální verzi, podle které Ben Barku zavraždil Oufkír, neexistuje absolutně žádný důkaz. Jediným podkladem pro tuto teorii byl článek v L’Express z 10. ledna 1966, ve kterém gangster Figon vyprávěl, jak viděl Oufkíra mučit a zavraždit Ben Barku na pařížském předměstí večer 30. října. Původ článku byl však záhadou. Kopii Figonova vyprávění doručil do redakce L’Expressu gangster Joseph Zurita z mafie Felixe Lescy. Figonovo očité svědectví o Oufkírově vraždě Ben Barky bylo později časopisem dementované. Navíc nedošlo k žádnému oficiálnímu odmítnutí ze strany francouzské vlády. Jedno je však jisté. Mohammed Oufkír by nezavraždil Ben Barku před očima někoho, jako byl Figon – kterému nedůvěřoval a snažil se ho odstranit. Prostě kdyby Figon náhodou viděl, jak Oufkír vraždil Ben Barku, pak by se Figon nedožil toho, aby o tom mohl vyprávět. Ještě jedna věc ve Figonově článku zněla nevěrohodně. Psalo se v něm, že jel taxíkem do Boucheseicheho domu. V tak choulostivé záležitosti by to stačilo ke zpečetění nejen Figonova osudu, ale i osudu taxikáře. Nedali by se přece vozit nahodilým taxíkem do domu, ve kterém plánovali vraždu tak prominentní osoby, jakou byl Ben Barka. Tak hrubě školáckou, amatérskou chybu by tito profíci neudělali. Domnívám se, že článek lze proto odmítnout. V dopise, který byl předložený při pozdějším soudním procesu, pařížský korespondent týdeníku Newsweek Edward Behr, který tvrdil, že slyšel Figonovu nahrávku, uvedl, že na ní nebyla žádná zmínka o tom, že by byl Oufkír svědkem vraždy Ben Barky. Behr byl krátce potom přeložený do hongkongské redakce Newsweeku. Co se týče Figona, zdá se, že s výmyslem článku souhlasil. Bezprostředně po jeho zveřejnění se jeho finanční situace prudce zlepšila. Pořídil si nový falešný pas a přátelům řekl, že buď vycestuje do zahraničí, nebo se přestěhuje do luxusního bytu. Byl předvolaný k výslechu, ale nikdy nedostal šanci článek policii vysvětlit. 17. ledna 1966 byl nalezený ve svém bytě v Rue des Renaudes 12 s kulkou v hlavě. V Rue des Renaudes se to hemžilo policisty, kteří tam údajně měli Figona chránit, a nikdo jiný do jeho bytu nevstoupil. Policie jeho smrt označila za sebevraždu a zametla všechny stopy pod koberec. Ve Figonově kufru našli podmínky krále Hasana pro návrat Ben Barky do marocké politiky.
Stopy mají vést do Maroka
Během soudního procesu v Ben Barkově případu byl vydaný rozkaz k zatčení marockého ministra vnitra Oufkíra a šéfa bezpečnosti Dlimího, kteří se už nacházeli v marockém bezpečí. Přesto Dlimí 18. října 1966 tajně přijel do Paříže a zaregistroval se v hotelu Petr I. Srbský. Tento hotel se vyznačoval tím, že v něm sídlila náborová kancelář žoldáků konžské armády Moise Tshombeho. Šéfové žoldáků, Andre Labay, Thierry de Bonnay, Michel Leroy a Lucien Swarm, byli blízkými přáteli agenta CIA Fernanda Legrose. Byl to právě ten jistý pan Legros, se kterým se důstojník francouzské rozvědky Marcel Leroy setkal v budově s kancelářemi premiéra Pompidoua. Následujícího dne, 19. října, se marocký šéf bezpečnosti Ahmed Dlimí dostavil k výslechu na francouzskou policii.
Záhadná Brazílie: CIA a mafie
V říjnu 1972, po 6 neradostných letech, vybuchla v daleké Brazílii bomba. Mafián a špión Christian David, jeden z nejdůvěrnějších agentů De Gaulleovy šedé eminence Foccarta, se při mučení přiznal:
"Postaral jsem se o to, aby tělo Ben Barky zmizelo. Mohammed Oufkír mi za to zaplatil 14 milionů starých franků, a já jsem se spolu s jistým panem X vloupal do bytu na Rue des Renaudes několik minut předtím, než Figon spáchal sebevraždu. Policie si nás nevšimla, protože jsme prošli budovou číslo 1 na souběžné ulici Theodule-Ribot."
Toto přiznání bylo jednoduše fantaskní a jen těžko uvěřitelné. Je také záhadou, jak ho mohl francouzský a americký tisk spolknout. Brazilští, stejně jako jiní mučitelé, nezanechávají stopy a v žádném případě by netýrali vězně určeného k vydání do Francie nebo Ameriky. Ne, Christian David nebyl v Brazílii mučený. Jeho příšerný vzhled po příjezdu do Ameriky naopak pramenil ze zoufalého pokusu, když si podřezal zápěstí a snažil se spolknout sklo během hospitalizace, když se snažil uprchnout. Ve vzduchu tedy viselo něco jiného. Proč by si Brazilci vynucovali přiznání v záležitosti, jako byla kauza Ben Barka, na které neměli žádný zájem? A proč byla vězňova výpověď okamžitě zveřejněná, když neměla nic společného s obviněními, která proti němu byla vznesená? Odhalení o Davidově mučení rozhodně nepřišlo od Brazilců, kteří dodnes popírají, že by se něco takového dělo. Mohlo pocházet pouze z jediného zdroje, od CIA. Jedině tak si lze vysvětlit zprávy o tom, že se ostřílený zločinec otevřel stále výbušnému tématu. Nezapomínejme, že ještě v roce 1972 se agenti CIA po desítkách vysílali jako vyslýchající a poradci na brazilská policejní ředitelství. Agenti CIA nebyli jen poradci v tradičním smyslu, ale také instruktory praktik mučení v Latinské Americe. Psal o tom novinář A. J. Langguth v New York Times 11. června 1979. Například další vysoký důstojník CIA instruoval o technikách mučení agenty SAVAK, íránské tajné policie, kterou vytvořil šáh koncem 50. let s pomocí CIA. Podle Jesseho Leafa, který byl před svou rezignací v roce 1973 pět let hlavním analytikem CIA pro Írán, byly metody CIA založené na německých technikách mučení z druhé světové války. Psal o tom dokonce novinář Seymour Hersh v New York Times 7. ledna 1979. Ano, přesně ten novinář, který odhalil, že Američané s Nory odpálili plynovod North Stream II v Baltském moři. Bestiální praktiky mučení CIA můžeme tedy validně dozdrojovat přímo k Hitlerovým nacistům. Není divu, že nacisté se zase pro změnu učili od Američanů v oblasti eugeniky nebo koncentračních táborů. A zase Američané podporovali nacisty logisticky, materiálně i finančně. Pokryl jsem to v dokumentu Jak Wall Street dláždil cestu Hitlerovi. Všechno se to krásně prolíná a pasuje do sebe jako bezvadná skládačka lego. Vraťme se ale k aféře Ben Barka. Podle reportéra deníku Le Monde Jamese Sarazina byli agenti CIA skutečně přítomní výslechu Christiana Davida. Žádná tak důležitá informace jim nemohla nechtěně proklouznout mezi prsty a dostat se do tisku. Zbývá ještě jeden, ještě důležitější aspekt, který jako by zcela unikl pozornosti: v Brazílii tehdy trávil většinu času velmi zvláštní agent CIA. Tímto agentem byl Fernand Legros, možná tentýž Legros, kterého důstojník francouzské rozvědky Marcel Leroy nakonec označil za muže, který vydal rozkaz k únosu Ben Barky.
Za všechno mohl marocký generál
Přestože přiznání Christiana Davida bylo pravděpodobně pečlivě sestavené tak, aby vyhovovalo cílům CIA, neznamená to, že neobsahovalo pravdu. To by nebylo příliš chytré. Jedna věc však byla zarážející. Marocký ministr vnitra Oufkír na sebe vzal konečnou vinu. Proč to udělal? Existuje pro to jednoduché vysvětlení: Oufkírova smrt 2 měsíce předtím, 16. srpna 1972, v důsledku neúspěšného státního převratu proti králi Hasanovi. Oufkír nařídil tryskovým stíhačkám, aby ve vzduchu sestřelily královské letadlo. Když se převrat nepodařil, byl Oufkír popravený samotným králem Hasanem. Marocký šéf bezpečnosti Ahmed Dlimí nejprve střelil Oufkíra do zad a ramene, čímž ho povalil na břicho. Král pak vzal Dlimího pistoli a střelil Oufkíra do krku. Kulka vyšla generálovi skrz levé oko a rozbila sluneční brýle, které byly jeho poznávacím znamením. CIA, která tento pokus zosnovala, už neměla v Maroku co ztratit. Nyní bylo v zájmu CIA pohřbít aféru Ben Barka s Oufkírem. Navíc francouzský prezident Pompidou právě vyčistil dům ve francouzské rozvědce, která se CIA ladila notičky. To, že Christian David obvinil Oufkíra, byl způsob, jakým CIA podala Francouzům pomocnou ruku. Tomuto druhému spojení s podsvětím se věnovalo příliš málo pozornosti. Všichni gangsteři, které si Mohammed Oufkír, a tedy možná i CIA, prokazatelně koupil a zaplatil, uprchli do Maroka. Na druhé straně zločinci z gangu Felixe Lescy, skončili v Latinské Americe, kde se seskupili kolem Christiana Davida. Oufkírův osud sdíleli i další gangsteři. Boucheseiche, le Ny, Dubail a možná i Palisse. Všichni byli popravení v marockém vězení na příkaz Dlimího za spoluúčast na Oufkírově pokusu o státní převrat. Svědci, kteří byli Oufkírovi v aféře Ben Barka nejblíže, tak byli vyřazení ze hry. Nebezpeční svědci, kteří mohli vnést světlo do posledních hodin života Ben Barky tak byli bezpečně mrtví. Pokud by vraždu skutečně spáchal Oufkír, nebylo potřeba likvidovat další gangstery jako svědky. To, že byli jeden po druhém likvidovaní, nasvědčuje tomu, že v zákulisí tahala za nitky jiná rozvědka. Podle mého to byli Američané s Izraelci, kteří rozhodně nestáli o nežádoucí publicitu. Američané potřebovali zlikvidovat Ben Barku, aby se mu nepodařil majstrštyk sjednocení zemí třetího světa na trojkontinentálním kongresu na Kubě. Zájem Izraelců byl čistě prozaický. V moři arabských států kolem by byli ještě ohroženější.
Závěr: Nekonečná záhada
Tento nevídaný skandál otřásl Francií, ale nikdy se řádně nevyšetřilo, jak velký byl podíl francouzských, nebo amerických tajných služeb na únosu a zavraždění Mehdího Ben Barky. Do případu byla zapletená marocká vláda, někteří přední francouzští politici, francouzská zpravodajská agentura a na ni napojení gangsteři. Charles De Gaulle se oprávněně domníval, že byl podvedený některými svými lidmi, kteří se spolčili se CIA, kterou z celé aféry obvinil. Kupodivu z toho CIA vyšla bez ztráty kytičky. Jediní, kdo byli v následném procesu zostuzení, byli Maročané a francouzská rozvědka. Jejich spojenci z podsvětí byli už dávno kompromitovaní. Ne náhodou byl proces přerušovaný, odročovaný, došlo k likvidaci dvou hlavních svědků, řada obviněných zmizela a 3 francouzští advokáti rodiny Ben Barka zemřeli. Oufkír a členové jeho ochranky byli v nepřítomnosti odsouzení na doživotí. Několik Francouzů, mezi nimiž byli policejní a zpravodajští agenti, dostalo až 8 let. Šéf francouzské rozvědky Paul Jacquier byl propuštěný. Premiér Georges Pompidou, ministr vnitra Roger Frey a de Gaullův zeť, poslanec Pierre Lemarchand, byli de Gaullem odsouzení. Pro ohromené obyvatelstvo to bylo všechno, kam až skandál zašel. Únos a vraždu Ben Barky musíme ale zasadit do mezinárodního kontextu. Ben Barka měl obrovský záběr a byl celosvětově významnou postavou. Měl potenciál sjednotit třetí svět proti západní dominanci. Kolonizované země by se tak rázem osvobodily, emancipovaly a staly by se nezávislými. Z globálního područí by vyvstaly sebevědomé země na mezinárodním poli. V tom jim mělo pomáhat surovinové bohatství, které by nedrancoval západ, ale využívalo by se ke zlepšení života lidí těchto zemí, tedy těm, kterým skutečně patří. Vražda Ben Barky byla ovšem vyvrcholením zlověstné série vražd vlivných politických odpůrců v roce 1965. Jakoby se globální zločinci rozhodli, že právě v roce 1965 budou likvidovat všechny své významné oponenty. Íránský premiér Alí Mansúr byl zavražděný 21. ledna 1965. Malcolm X byl zastřelený v Harlemu 21. února 1965. Portugalský odpůrce Delgado 24. dubna 1965. 21. května přišel na řadu Ernesto Molina Arrajca, náměstek guatemalského ministra obrany. Ben Barka byl jedním z posledních 29. října 1965. Dnes víme, že posledním nebyl. Od té doby došlo k likvidaci mnoha nepohodlných osob, například odpůrců klanu Clintonových. To jsem pokryl v mém trojdílném dokumentu Clintonova vražedná mašinérie. Stejně tak dopadl Patrice Lumumba v Kongu 17. ledna 1961, který seděl na obrovském přírodním bohatství. Nebo šéf německé banky Alfred Herrhausen, který přišel po bombovém útoku o život ve svém mercedesu 30. listopadu 1989. Navrhoval částečné odepsání dluhů a úvěrů postkomunistických zemí střední a východní Evropy. Tím by se mohly státy lépe přizpůsobit a nebyly by zatížené nekonečnými dluhy. Ovšem západní klika s tímto scénářem nepočítala. Chtěla roztočit klasickou dluhovou spirálu nekonečných půjček. To se také stalo, protože Herrhausen byl zabitý sofistikovanou bombou. Také Jörg Haider v Rakousku byl podle mě zavražděný 11. října 2008 pro svůj potenciál sjednotit státy proti unijnímu projektu. To jsem zase pokryl v mém pořadu Vražda Jörga Haidera. Nebo Muammar Kaddáfí v Libyi 20. října 2011, který chtěl také sjednotit Afriku pod společnou měnou. Ben Barka měl svůj osud vepsaný ve sjednocení třetího světa. Svou práci nedokončil. Nebylo to dovoleno. A tak se třetí svět až dodnes potácí ve věčném otroctví a nekonečném poddanství neokoloniálního uspořádání světa. Dnešní globalizaci.