Tento pořad pojednává o vztahu mezi Tureckem, CIA a Šedými vlky – ultrapravicovou skupinou, která se vyznačuje násilím a terorismem. Pořad se zaměřuje na historii vyzbrojování Turecka, role NATO a tajné organizace Gladio v této oblasti, a také na vznik a působení Šedých vlků v zemi. Dále se zabývá podrobným popisem spolupráce CIA s tureckou vládou, včetně financování a vybavování mučíren a využívání Šedých vlků k potlačení politických nepřátel. Pořad dále diskutuje o tzv. Škole Ameriky, která byla tréninkovým zařízením pro latinskoamerické diktátory a jejich vojenské síly. Toto americké školící centrum je kritizované za to, že podporovalo a vytvářelo násilné režimy. Pořad se také zabývá teroristickými útoky na kurdské obyvatelstvo a vysvětluje, jak se Šedí vlci dostali do pozice moci. Závěr pořadu se věnuje otázce budoucnosti a diskutuje o tom, jaké jsou možnosti, aby se podobné události neopakovaly příště.
V mém minulém dvoudílném pořadu Tajná síť Gladio jsem představil komplexně tajnou armádu zvanou Gladio Stay-Behind v Evropě. Ta působila téměř ve všech zemích NATO a ve druhé polovině 20. století páchala krvavé teroristické útoky s cílem šířit strach mezi obyvatelstvem evropských zemí. Cílem bylo plnit doktrínu Pentagonu. Touto doktrínou byla strategie trvalého napětí. V těchto tajných armádách Gladio Stay-Behind byli vedle vojáků rekrutovaní pravicoví extrémisté, kteří silně inklinovali k nacismu a fašismu. Tato ideologie byla pro tyto jednotky obzvláště stěžejní. Šlo o kolos a mašinérii, kterou řídili Američané a Britové, tedy CIA a MI6. Abychom se mohli vypravit dál, je potřeba se zaměřit na jednu specifickou zemi, která byla s těmito jednotkami NATO Stay-Behind spojená. Tou zemí bylo Turecko. Právě odtud se rekrutovali takzvaní šedí vlci. I ti byli součástí takzvaných Kontraguerilla. Člen šedých vlků měl prsty v pokusu o atentát na papeže Jana Pavla II. Abychom se mohli tedy vypravit přímo do Vatikánu, odkud si narýsujeme napojení na pravicové církevní organizace, italskou mafii a americkou CIA, musíme pochopit právě Turecko. To tvoří jakési předmostí a spojnici mezi mou minulou analýzou tajné sítě Gladio, a chystanými pořady o Vatikánu, italské mafii a americké CIA. Protože Turecko tvořilo specifickou část sítě Gladio, rozhodl jsem se ho nezačlenit do cyklu o Gladio, ale natočit o něm samostatný pořad. Pojďme se tedy ponořit do tureckého světa tajných armád sítě Gladio.
Turecko: Arménská genocida
Dějiny tajné armády sítě Gladio v Turecku, byly bouřlivější než dějiny jakéhokoli jiného stay-behind v západní Evropě. Násilí silně spojené s nacionalistickým hnutím etnických Turků mělo kořeny, které sahaly až do počátku 20. století. Během první světové války se velká Osmanská říše rozpadla a v roce 1923 ji nahradila mnohem menší Turecká republika. Téměř veškeré obyvatelstvo zůstalo muslimské, ale podél dělících linií etnických skupin Turků, Kurdů a Arménů vypukly násilné střety. Turecká etnická skupina, která představovala osmdesát procent obyvatelstva a také vládnoucí elitu v novém hlavním městě Ankaře, začala jít po krku Arménům a Kurdům. Zatímco Kurdové čítající přibližně dvanáct milionů lidí, rozděleni novými státními hranicemi, žili v částech Sýrie, Íránu, Iráku a většina Kurdů žila v jihovýchodním Turecku a tvořila téměř dvacet procent obyvatelstva nové republiky. Po první světové válce se mnohem menší arménská etnická skupina stala terčem turecké genocidy. Z přibližně dvou milionů Arménů, kteří žili v Osmanské říši, jich přežilo jen asi dvě stě tisíc, zatímco 1,8 milionů bylo zabito. Ve stejném období utrpěli velké ztráty také Kurdové a zaplatili vysokou daň za životy. Turkům se však nepodařilo vyvraždit všechny Kurdy a násilný boj mezi oběma skupinami pokračuje i v 21. století.
Vyzbrojování Turecka
Násilný zrod nového tureckého státu se brutálně zaměřil také na tureckou komunistickou stranu. V roce 1921 bylo celé vedení nově založené komunistické strany zavražděno a strana byla po celé století postavena mimo zákon. Turecko bylo během druhé světové války oficiálně neutrální. Nacistické Německo se ale drželo taktického motta "Drang nach Osten". Proto usilovalo o užší spojení s blízkovýchodními zeměmi z důvodu strategických zájmů, bohatých surovin a ideologických cílů, jako byli možní spojenci proti západním mocnostem. S podporou nacistického Německa se v 30. letech organizovali turečtí nacionalističtí extrémisté a jejich příznivci do sdružení známého jako Ülkücü, nebo Ülkücüler (Idealisté). Dnes se tento název používá jako obecný termín pro všechny turecké pravicové extremisty, i když ne všichni příznivci ho bezvýhradně akceptují. Aby se Turecko postavilo na stranu vítězů, vyhlásilo teprve v roce 1945 válku Německu. Podpora Hitlera a Mussoliniho byla mezi tureckými nacionalisty silná. Po skončení druhé světové války bylo hlavní prioritou Ameriky, ve vztahu k Turecku, pevné začlenění země do západního antikomunistického obranného systému. Vzhledem ke své geografické poloze bylo Turecko velmi cenným strategickým územím. Během studené války, i po ní, fungovalo jako důležité předmostí pro operace Ameriky a NATO v ropných zemích Blízkého východu a v oblasti Kavkazu. Především během druhé války v Zálivu v roce 1991. Kromě toho země představovala během studené války nejvýchodnější pozemní stanoviště NATO. Nikdo jiný, dokonce ani Norsko na severu, nebyl blíže Moskvě. Proto bylo Turecko vybavené špičkovou technikou a využívané jako odposlouchávací stanoviště.
Turecko navíc střežilo třetinu všech hranic NATO se zeměmi Varšavské smlouvy. Z toho důvodu se stala turecká elita vynikajícím dodavatelem obranných služeb pro americký vojenský průmysl a příjemcem miliardové americké pomoci. Turecko bylo během druhé poloviny 20. století vyzbrojováno Američany. Proto Turecko vytvořilo největší ozbrojené síly v Evropě a druhé největší v NATO, samozřejmě až po Americe. V rámci lehkomyslného hazardu umístili Američané v roce 1961 v Turecku dokonce jaderné rakety namířené proti Sovětskému svazu. Když sovětský vůdce Nikita Chruščov o rok později tuto neuváženou strategii okopíroval a umístil na Kubě jaderné rakety namířené proti Americe, došlo ke karibské jaderné krizi, která posunula svět na pokraj jaderné války. Prezident John Kennedy krizi vyřešil mírovou cestou tím, že slíbil odstranit rakety Jupiter z Turecka výměnou za Chruščovův slib, že odstraní své jaderné rakety z Kuby.
Turecko, NATO a Gladio
K pevnému začlenění Turecka do NATO museli Američané využít dominantního a násilného hnutí panturkismu. Jednalo se o hnutí složené z tureckých nacionalistů. V tomto procesu hrál ústřední roli pravicový extremista, plukovník Alparsan Türks. Během druhé světové války byl plukovník Türks kontaktní osobou německých nacistů v Turecku. Poprvé se dostal do celostátního povědomí v roce 1944, kdy byl, spolu s dalšími třiceti lidmi, zatčen za účast na protikomunistické demonstraci. Plukovník Türks, přesvědčený o teoriích rasové nadřazenosti obecně a nadřazenosti Türků zvláště, v mnoha svých projevech během své kariéry citoval z Hitlerovy knihy Mein Kampf. Po válce v roce 1948 navázal kontakty se CIA a údajně v této době na její příkaz začal v Turecku zakládat tajnou pobytovou armádu. S prohlubující se spoluprací s Američany plukovník Türks hojně cestoval mezi svou vlastí a Amerikou a navázal důvěrné kontakty jak s Pentagonem, tak se CIA. Mezi lety 1955 až 1958 působil ve Washingtonu v turecké vojenské misi při NATO.
Když Turecko 4. dubna 1952 vstoupilo do NATO, plukovník Türks už vytvořil tureckou tajnou armádu. Její velitelství neslo označení Taktická mobilizační skupina. Sídlilo v budově CIA, Delegace americké pomoci JUSMATT. Budova se nacházela ve čtvrti Bahcelievler tureckého hlavního města Ankary. Taktická mobilizační skupina byla v roce 1965 restrukturalizována a přejmenována na Oddělení pro zvláštní války. Právě to byl název, pod kterým se velitelské centrum tureckých tajných vojáků stalo známým během odhalení Gladio v roce 1990. Kvůli tomuto odhalení muselo Oddělení pro zvláštní války opět změnit svůj název a dnes se jmenuje Velitelství speciálních sil. Pod titulkem "Počátky Gladia v Turecku" informoval v roce 1990 pařížský zpravodajský bulletin, že získal jeden z nedávno odtajněných původních strategických dokumentů, které zrodily západoevropskou síť stay-behind, neboli Gladio. Přísně tajný dokument generálního štábu americké armády z 28. března 1949 o celkové strategické koncepci. V připojeném dokumentu JSPC 891/6, sekce B, byla konkrétní zmínka o Turecku, která zdůraznila, jak by Amerika mohla strategicky využít hnutí panturkismu. Podle odhaleného dokumentu Pentagonu, bylo Turecko mimořádně příznivým územím pro zřízení jak partyzánských jednotek, tak tajných armádních záloh. Politicky byli Turci silně nacionalisticky a antikomunisticky naladění a přítomnost Rudé armády by v Turcích vyvolala silné národní cítění. Francouzský zpravodaj pak správně navázal, že turecká tajná armáda s názvem Kontraguerilla byla řízena oddělením pro zvláštní války a skládala se z pěti oddílů. Prvním oddílem byla Výcviková skupina, včetně výslechů a technik psychologické války. Druhým oddílem byla zvláštní jednotka, specializovaná od roku 1984, naproti kurdské operace. Třetím oddílem byla speciální sekce, zvláštní operace na Kypru. Čtvrtým oddílem pak koordinační skupina, nazývaná také Třetí úřad, a pátým oddílem byla administrativní sekce.
Oddělení pro zvláštní války (Kontraguerilla)
Navzdory změnám názvů, zůstávaly úkoly a strategie Oddělení zvláštní války financovaného CIA, stejné. Spočívaly v použití násilného, tajného, neortodoxního boje v řadě operací, podle směrnic jeho vedoucích představitelů. Při klasické operaci, jejímž cílem bylo vyvolat napětí, hodili turečtí agenti z Oddělení pro zvláštní válku 6. září 1955, bombu do domu v řeckém městě Thessalloniki. Tento dům sloužil jako muzeum Mustafy Kemala Atatürka, a proto si ho všichni Turci velmi vážili. Agenti tureckého stay-behind nezanechali téměř žádné stopy a z činu obvinili řeckou policii. Operace pod falešnou vlajkou zafungovala a turecká vláda a tisk obvinily z útoku Řeky. Vzápětí, 6. a 7. září 1955 turecké zfanatizované skupiny zdemolovaly stovky řeckých domů a podniků v Istanbulu a Izmiru, zabily šestnáct Řeků, třicet dva jich zranily a znásilnily přitom dvě stě řeckých žen. S tím, jak se funkce stay-behind mísila s domácí kontrolou a operacemi pod falešnou vlajkou, bylo stále obtížnější odlišit Kontraguerillu od klasických teroristů.
Převrat (1960)
Vojenská dohoda mezi CIA a tureckou vládou Adnana Menderese z roku 1959, zdůraznila domácí úkol tajné armády upřesněním, že tajní vojáci měli začít operovat také v případě vnitřní vzpoury proti režimu. Pokud byla tajná armáda CIA skutečně určená k tomu, aby zabránila státnímu převratu, nebyla zcela úspěšná. Turecko totiž 27. května 1960 postihl vojenský převrat. Třicet osm důstojníků, včetně styčného důstojníka CIA plukovníka Türkse, svrhlo vládu a zatklo premiéra Adnana Menderese. Ačkoli přesná role Ameriky v převratu v roce 1960 zůstala nejasná, dosud dostupné důkazy naznačují, že Bílý dům převrat toleroval, protože byl předem ujištěn, že členství Turecka v NATO nebylo ohroženo. Turečtí pučisté dodrželi svůj slib a hned po převratu, nový vládce Turecka, generál Gürsel, veřejně zdůraznil:
"Turecko zůstává věrné své západní alianci."
Američané byli informováni dlouho před provedením puče. Důstojník jménem Samet Kuscu kontaktoval v roce 1957 americké velvyslanectví v Istanbulu a oznámil, že se chystal státní převrat, a uvedl jména důstojníků, kteří se chystali převrat provést. Po převratu se kontaktní muž CIA, plukovník Türks, stal pravou rukou a osobním tajemníkem generála Gürsela. Türks dohlížel na proces, ve kterém byly zničeny demokratické struktury. Zatčený premiér Adnan Menderes byl spolu se čtyřmi politickými vůdci zabit, zatímco čtyři sta čtyřicet devět vysoce postavených politiků a soudců bylo zatčeno a odsouzeno k vysokým trestům odnětí svobody. Poté se třicet osm důstojníků, kteří převrat provedli, začalo rozcházet v názoru na další postup. Zatímco plukovník Türks toužil prosadit svou pantureckou vizi a spolu s desítkou důstojníků upřednostňoval autoritářský režim, většina důstojníků převratu byla přesvědčena, že k obnovení práva a pořádku v zemi bylo třeba přijmout novou ústavu a uspořádat volby. Plukovník Türks byl kvůli svému radikálnímu přesvědčení fakticky odstraněn z politické scény. Byl totiž vyslán jako vojenský atašé na turecké velvyslanectví v Novém Dillí v Indii. Zbývající důstojníci sepsali novou ústavu, kterou obyvatelstvo v červenci 1961, hlasováním přijalo.
Počátky Šedých vlků
Plukovník Türks, který se nedokázal vzdát své podpory panturkismu, vize, která ho inspirovala po celý život, se po návratu z Indie v květnu 1963, spolu s důstojníkem Talatem Aydemirem, znovu pokusil svrhnout vládu. Puč se ovšem nezdařil. Plukovník Türks byl zatčen a potom propuštěn pro nedostatek důkazů. Plukovník Türks, který převzal tradiční tureckou pravicovou stranu, Republikánskou stranu rolnického národa, ihned po neúspěšném puči znovu vstoupil do politiky. V roce 1965 založil tureckou krajně pravicovou Stranu národní akce MHP. Založení MHP se stalo základem moci plukovníka Türkse v následujících desetiletích. Plukovník Türks řídil ozbrojenou pravicovou složku jako mládežnickou organizaci MHP, proslulé Šedé vlky. Šedí vlci vycházeli výslovně z hnutí panturkismu. Svůj název i vlajku, hlavu šedého vlka, odvozovali od legendy, podle které šedí vlci vyvedli turecké národy z Asie do jejich vlasti v Anatolii. Tento hrdinský aspekt se táhne až do současnosti. Někteří členové Šedých vlků totiž usilují o vytvoření impéria zvaného „Turan“, které by sahalo daleko za hranice dnešního Turecka až na Balkán. Šedí vlci považují turecký národ za nadřazený etnicky, územně, politicky i kulturně. Tento důraz na tureckou identitu často vede k ponižování jiných etnických skupin jako jsou křesťané, Arméni, Židé a další, které organizace označuje za nepřátele tureckosti. Vedle extrémního nacionalismu hraje důležitou roli v ideologii Šedých vlků také islám. Tato kombinace se nazývá turecko-islámská syntéza, kterou silně podporoval prezident Turgut Özal v 90. letech minulého století, a na kterou navázala vládnoucí Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP). Vzhledem k tomu, že osmdesát procent obyvatel Turecka patří k etnické skupině Turků, dokázal plukovník Türks svou nacionalistickou a pravicovou ideologií zaujmout srdce a mysl milionů lidí. Ti, kteří Šedé vlky neobdivovali, se jich báli. Šedí vlci zdaleka nebyli mládežnickou organizací, ale brutální sítí vycvičených a ozbrojených mužů, kteří byli připravení použít násilí k prosazení věci panturkismu. Článek "Krédo Šedých vlků" v oficiálním časopise organizace Bozkurt specifikoval ideologii a strategii hnutí takto:
"Kdo jsme? Jsme členové Šedých vlků. Jaká je naše ideologie? Turkismus Šedého vlka. Jaké je naše krédo? Věříme, že turecká rasa a turecký národ jsou nadřazené. Co je zdrojem této nadřazenosti? Turecká krev. Jsou šedí vlci PanTurci? Ano! Svatým cílem šedých vlků je dohlédnout na to, aby se turecký stát rozrostl na šedesáti pěti milionový národ. Nedostaneš právo, získáš ho sám!"
K dosažení svých cílů se Šedí vlci speciálně vycvičili k použití násilí, opět cituji z jejich časopisu:
"Válka? Ano, válka, bude-li to nutné. Válka je velký a svatý princip přírody. Jsme synové válečníků. Šedí vlci věří, že válce, militarismu a hrdinství by se mělo dostat nejvyšší možné úcty a chvály."
CIA právě tohoto nacionálně fašistického hnutí využívala a podporovala ho. CIA a NATO v Turecku řídily svou tajnou armádu. Po odhalení tajných záložních armád NATO v západní Evropě v roce 1990 vyšlo v Turecku najevo, že styčný důstojník CIA Türks, intenzivně verboval mezi Šedými vlky pro obsazení tajné záložní armády, která v Turecku působila pod názvem Kontraguerilla.
Generál Talat Turhan odhaluje Šedé vlky
Šedí vlci se i v 90. letech v Turecku těšili široké podpoře veřejnosti. Navíc jejich brutalita byla všeobecně známá. Právě z těchto důvodů měl i v 90. letech jen málokdo v Turecku i mimo něj odvahu se touto otázkou otevřeně zabývat. Mezi těmi, kteří promluvili, byl i generál Talat Turhan. V roce 1960 se Turhan spolu s dalšími důstojníky zúčastnil státního převratu. Za čtyři roky byl ovšem v hodnosti generála propuštěn z turecké armády. Po převratu, v roce 1971, se ho armáda snažila zbavit. Turecká kontrarozvědka ho mučila, protože stále nesmlouvavě hovořil o nejtemnějších tajemstvích tureckého bezpečnostního systému. Už tehdy prohlásil:
"Toto je tajná jednotka zemí NATO."
Nikdo mu ovšem dlouho nechtěl naslouchat.
Generál Turhan přežil mučení Kontraguerilly a zasvětil svůj život výzkumu tajné armády a tajných akcí v Turecku. Vydal na toto téma tři knihy:
"Když se v roce 1990 zjistilo, že v Itálii existuje podzemní organizace Gladio, organizovaná NATO a řízená a financovaná CIA, která byla spojena s teroristickými činy v zemi," vzpomínal Turhan, "turečtí a zahraniční novináři se na mě obrátili a zveřejnili moje vysvětlení, protože věděli, že se výzkumem této oblasti zabývám už sedmnáct let."
Přítomnost Šedých vlků mezi Kontraguerillou zjistil Turhan na vlastní kůži v proslulých mučírnách vily Ziverbey v istanbulské čtvrti Erenköy. Od 50. let 20. století byla tato vila využívána k výslechům osob z bývalých socialistických zemí, zejména z Jugoslávie a Bulharska. Právě v tomto procesu získala Kontraguerilla první výcvik v technikách mučení. Také v následujících letech se temné komory vily hojně využívaly, protože tajní vojáci zavraždili nebo trvale poškodili stovky lidí.
"V mučírně v istanbulské vile Erenköy mi mučící tým vysloužilého důstojníka Eyüpa Ozalkuse, šéfa výslechového týmu MIT pro boj s komunismem, zavázal oči a svázal ruce a nohy," vzpomínal Turhan.
"Pak mi řekli, že jsem nyní v rukou jednotky Kontraguerilla operující pod vrchním velením armády mimo ústavu a zákony. Řekli mi, že mě považují za svého válečného zajatce a že jsem odsouzen k smrti. V této vile jsem byl se svázanýma rukama a nohama měsíc připoután k posteli a mučen způsobem, který si člověk jen těžko dokáže představit. Za těchto okolností jsem se poprvé seznámil s názvem jednotky Kontraguerilla. Mučitelé, kteří si říkali jednotky Kontraguerilla, byli z velké části tvořeni muži turecké tajné služby MIT a Šedými vlky."
CIA financuje a vybavuje mučírny v Turecku
V Kontraguerillách sloužilo mnoho příslušníků turecké vojenské tajné služby MIT, které bylo jen těžko možné odlišit od jejich kolegů z Šedých vlků. Výzkum v Turecku zjistil, že jak jednotky MIT, tak jednotky Kontraguerilla byly institucionálně sjednocené, protože oběma velelo nechvalně známé a tajné Oddělení pro zvláštní války sponzorované CIA v Ankaře. Speciální válečné metody, které vyučovalo a kterým velelo toto Oddělení pro zvláštní války a které prováděly MIT a Kontraguerilla, zahrnovaly atentáty, bombové útoky, ozbrojené loupeže, mučení, útoky, únosy, vyhrožování, provokace, výcvik domobrany, braní rukojmích, žhářství, sabotáže, propagandu, dezinformace, násilí a vydírání.
Třetina funkcionářů MIT byla během studené války aktivními příslušníky ozbrojených sil, zatímco většina ostatních byli vojenští důstojníci ve výslužbě. Ředitel MIT, jmenovaný Generálním štábem nebo Oddělením pro speciální válku, musel být podle zákona příslušníkem ozbrojených sil. Turečtí státní úředníci během studené války opakovaně kritizovali dominantní vliv CIA na MIT a další turecké tajné služby, stejně jako jejich pověstný zvyk tajně zasahovat do politiky.
Polní příručky amerického Pentagonu výslovně zdůrazňovaly, že intenzivní spolupráce mezi americkou tajnou službou a tureckou tajnou službou, byla nezbytnou součástí amerického vlivu na zemi:
"Úspěch vnitřních stabilizačních operací, které v rámci strategií vnitřní obrany prosazuje americká vojenská tajná služba, závisí do značné míry na porozumění mezi americkým personálem a personálem hostitelské země," vysvětloval polní manuál sepsaný pro agenty americké tajné služby a speciálních jednotek.
Příručka zdůrazňovala, jak si CIA a další americké tajné služby, mohly v hostitelské zemi zachovat nenápadnost tím, že nechaly místní tajné služby vykonávat špinavou práci za ně:
"Jakkoli vysoké může být vzájemné porozumění mezi personálem USA a personálem hostitelské země, možnost získat pro akce agenty tajných služeb hostitelské země, je mnohem spolehlivějším základem pro řešení problémů americké vojenské tajné služby. Získávání starších příslušníků tajné služby hostitelské země jako dlouhodobých agentů, je proto obzvláště důležité."
V souladu s americkými tajnými směrnicemi FM 30-31, se intenzivně pěstovaly kontakty mezi tureckými a americkými vojenskými a tajnými službami. V rámci Programu vojenské pomoci a Mezinárodního vojenského vzdělávacího a výcvikového programu, prošlo mezi lety 1950 až 1979, americkým výcvikem devatenáct tisíc sto devadesát tři Turků. V americké tajné směrnici FM 30-31 se výslovně uvádělo:
"Pokud jde o nábor dlouhodobých agentů, zvláštní pozornost si zaslouží příslušníci následujících kategorií: Důstojníci, kteří měli možnost seznámit se s americkými vojenskými výcvikovými programy. Zejména ti, kteří byli vycvičeni přímo v Americe."
CIA byla v pronikání do sítě tureckých tajných služeb natolik efektivní, že i vedoucí důstojníci MIT přiznávali, že byli na Bílém domě závislí. Zástupce ředitele MIT, Sabahattin Savasman, když byl v roce 1977 zatčen na základě obvinění ze spolupráce se CIA, prohlásil, že takové obvinění bylo směšné a neznalo nejzákladnější fakta tureckého bezpečnostního systému. Savasman vysvětlil:
"CIA má skupinu nejméně dvaceti osob, které spolupracují s MIT a v rámci MIT jsou nejvyšším orgánem. Zajišťují jak výměnu zpravodajských informací, tak i spolupráci při společných operacích v Turecku i mimo něj. Naše tajná služba spolupracuje se CIA už od 50. let 20. století. Veškeré technické vybavení, které používáme, nám poskytla CIA. Velká část našeho personálu byla vyškolena CIA v zahraničí. Ústředí MIT bylo postaveno CIA."
Bylo příznačné, že CIA poskytla Alparsanu Türksovi také mučicí zařízení:
"Kompletní vybavení výslechových komor od nejjednodušších až po nejsložitější zařízení pochází od CIA. To vím, protože jsem s ní přímo spolupracoval."
Byla to velmi podnětná a unikátní zpověď, protože odhalila míru, do jaké míry CIA ovlivňovala Turecko. Jak vidíme, Američané nemají žádnou hranici. Za sponzorují a vybaví klidně i mučírny, když je to nutné. Turecká MIT byla na CIA zcela závislá především proto, že CIA platila účet, jak zdůraznil Savasman:
"Náklady na operace v Turecku i mimo něj jdou na vrub rozpočtu CIA."
Duane Clarridge: Agent CIA v Istambulu
Síť tajných služeb je nejvlivnější silou v Turecku… počet osob, které zaměstnávají, nebyl v Turecku nikdy zveřejněn. Odhady ale hovoří o masivním tělese čítajícím několik set tisíc osob. Vzhledem k tomuto silnému vlivu Ameriky na turecký bezpečnostní systém, zůstalo vyšetřování operací CIA a MIT vzácné. Duane Clarridge, narozen v roce 1932, a možná nejmocnější šéf pobočky CIA v Istanbulu během studené války, ve svých pamětech "Špion pro všechny časy" z roku 1997, obzvláště ocenil služby agenta MIT Hirama Abase. Podle jeho vlastního svědectví mu byl Abas bližší než jeho vlastní bratr. Důstojník CIA Clarridge zdůraznil:
"Hiram byl jedinečný. Ve své době byl nejlepším sběračem zpravodajských informací v Turecku. Tento názor zastávali všichni členové zahraniční zpravodajské komunity, kteří ho znali. Ke konci byl asistentem předsedy turecké zpravodajské služby. Byl prvním civilistou, který tuto funkci zastával."
Turecký agent MIT Abas byl v Americe vyškolen v tajných akcích a jako agent MIT se poprvé proslavil v Bejrútu, kde mezi lety 1968 až 1971, spolupracoval s izraelskou tajnou službou Mossad a provedl řadu krvavých útoků na Palestince. Sabahattin Savasman, zástupce ředitele MIT, při soudním procesu potvrdil, že se Hiram Abas účastnil společných operací se CIA v Libanonu. Získával pro sebe značný plat a finanční odměny. Zaměřoval se na levicovou mládež v palestinských táborech a dostával odměny za výsledky, kterých při akcích dosáhl. Po návratu do Turecka byl Abas, díky svým úzkým vazbám na CIA, v hierarchii MIT neustále povyšován a nadále se podílel na citlivých teroristických operacích. Jeho kariéra se nezastavila ani potom, co byl jeho mentor, šéf pobočky CIA Clarridge, přeložen do čela pobočky CIA v Itálii. Clarridge zůstal s Abasem v kontaktu, i když v roce 1981 sloužil pod prezidentem Ronaldem Reaganem a šéfem CIA Williamem Caseym. V té době Clarridge pracoval na jihoamerickém oddělení v centrále CIA v Americe, kde se podílel na americkém sponzorování Contras v Nikaragui. To byla činnost, o které pak Clarridge lhal americkému Kongresu během skandálu kolem Írán-Contras.
Líheň terorismu: Škola Ameriky (School of the Americas)
Výcvik tajné armády Kontraguerilla probíhal po celém Turecku na mnoha místech, a také v zemích v zahraničí. K polovojenským výcvikovým střediskům patřily školy v Ankaře, Bolu, Kayseri, Buce u Izmiru, Canakkale a po roce 1974 také na Kypru. Ve škole pro horská komanda v Bolu, se společně s jednotkami Kontraguerilla cvičily americké speciální jednotky, včetně zelených baretů připravujících se na válku ve Vietnamu. Vybraní důstojníci Kontraguerilly byli vyškoleni ve Škole Ameriky, School of the Americas. Toto proslulé výcvikové středisko pro speciální jednotky a teroristy, se otevřelo v roce 1946 v Panamě, a v roce 1984 se přestěhovalo do americké armádní základny Fort Benning, asi 110 km jihovýchodně od Atlanty v Georgii. Tato Škola Ameriky, ze které, vedle důstojníků v záloze vyšlo asi šedesát tisíc jihoamerických vojáků, získala světovou proslulost jako líheň násilí. Major americké armády Joseph Blair, který na Škole Ameriky tři roky učil, s jistou lítostí vzpomínal:
"Důstojníky učili, že mohou lidi zvednout, hodit je na zadní sedadlo autobusu a střelit je zezadu do hlavy."
Součástí výcviku tajných vojáků z Evropy v této Škole Ameriky, byla i ideologická indoktrinace. Během ní se příslušníkům, kteří zůstali v zázemí, promítaly filmy, které ukazovaly agresivitu a podvratnou činnost komunistů. Toto výcvikové středisko Škola Ameriky přímo v srdci Ameriky, bylo, co do vyučovaných metod, téměř totožné s výcvikovými středisky teroristické organizace al-Kájda Usámy bin Ládina v Afghánistánu:
"Pod dohledem zelených baretů v Matamorosu u mexických hranic se učí, jak zacházet s výbušninami, a učí se, jak někoho tiše zabít, ubodat nebo uškrtit."
Tato Škola Ameriky je doslova líheň terorismu, který Američané vyvážejí do světa. Právě zde Američané cvičí, buď regulérní vojáky nebo polovojenské žoldáky, technikám terorismu přímo v srdci Ameriky ve státě Georgia. O této Škole Ameriky jsem nashromáždil dostatek materiálů proto, abych o tom natočil další speciální pořad, protože to, co Američané vyučují, je vážně síla. Když jsem v mých pořadech rozplétal, jak Američané vyučovali Araby v New Yorku a New Jersey, jak zacházet s automatickými pistolemi, s výbušninami a podobně, připadalo mně to jako vrchol cynismu. Ovšem to jsem ještě netušil o této Škole Ameriky, School of the Americas, protože to je něco, z čeho se nám bude skutečně zvedat žaludek. Mezi instruktážními příručkami této Školy Ameriky, byl také notoricky známý utajovaný Polní manuál spolu s přílohami, FM 30-31A a FM 30-31B, sepsaný americkými experty na terorismus z tajné služby Pentagonu, a přeložený do mnoha jazyků. Na zhruba sto čtyřiceti stranách manuál nabízí rady pro činnost v oblasti sabotáží, bombových útoků, zabíjení, mučení, teroru a falešných voleb.
Jako snad nejcitlivější rada směrnice FM 30-31, instruuje tajné vojáky, aby v době míru prováděli násilné činy a pak je svedli na komunistického nepřítele s cílem vyvolat situaci strachu a ostražitosti. Případně jsou tajní vojáci instruováni, aby infiltrovali levicová hnutí a nabádali je k použití násilí:
"Mohou nastat situace, kdy vlády hostitelské země projeví, tváří v tvář komunistickému podvracení, pasivitu nebo nerozhodnost a podle výkladu amerických tajných služeb nereagují dostatečně účinně. Zpravodajská služba americké armády musí mít k dispozici prostředky k zahájení zvláštních operací, které přesvědčí vlády hostitelské země a veřejné mínění, o reálnosti povstaleckého nebezpečí. K dosažení tohoto cíle by se měla zpravodajská služba americké armády snažit proniknout do povstaleckého prostředí prostřednictvím agentů se zvláštním pověřením, kteří mají za úkol vytvořit speciální akční skupiny mezi nejradikálnějšími prvky povstalců. V případě, že se nepodařilo úspěšně infiltrovat takové agenty do vedení povstalců, může být užitečné instrumentalizovat extrémně levicové organizace pro vlastní cíle, aby se dosáhlo výše popsaných cílů."
Tato tajná americká směrnice FM 30-31 výslovně zdůrazňovala jako svůj hlavní bod, že zapojení Pentagonu muselo zůstat za všech okolností tajné:
"Tyto zvláštní operace musí zůstat přísně tajné. O zapojení armády USA do vnitřních záležitostí spojenecké země se smí dozvědět pouze ty osoby, které působí proti revolučnímu povstání. Skutečnost, že zapojení sil americké armády jde hlouběji, se nesmí stát známou za žádných okolností."
Aby se omezila potřeba znát FM 30-31 a jeho přílohy, byly kopie přísně omezené na osoby uvedené na distribučním seznamu. V nejlepším případě se neměla zanechat žádná papírová stopa:
"Kdykoli je to možné, podrobné pokyny na základě této přílohy se předávají ústně. Je třeba zdůraznit mimořádně citlivý charakter této záležitosti."
Protože tajemství nelze nikdy udržet navždy, turecké noviny Baris v roce 1973, uprostřed celé řady záhadných násilných a brutálních činů, které šokovaly tureckou společnost, oznámily zveřejnění této tajné americké směrnice FM 30-31. Potom novinář Barisu, kterému se tajná příručka dostala do rukou, zmizel a už o něm nikdo nikdy neslyšel. Navzdory zjevnému nebezpečí Talat Turhan o dva roky později vydal turecký překlad přísně tajného FM 30-31, načež se publikace amerického teroristického manuálu objevily také ve Španělsku a Itálii. Po odhalení tajných armád NATO po celé Evropě, začali badatelé zkoumat přímou souvislost mezi směrnicí FM 30-31 a armádami stay-behind. Allan Francovich ve svém dokumentu BBC o Gladiu, předložil kopii této směrnice FM 30-31B vysokým americkým představitelům. Ray Cline, náměstek ředitele CIA pro zpravodajské služby v 60. letech, potvrdil, že se jednalo o autentický dokument. Mimochodem tento Ray Cline navázal kontakt také s Pol Potem a jako pozdější poradce Ronalda Reagana zajistil výcvik Rudých Khmérů vojáky Zelených baretů a britských SAS. Řešil jsem to v mém dvoudílném pořadu Tajná síť Gladio. William Colby, ředitel CIA mezi lety 1973 až 1976, který byl úzce zapojený do operace Gladio, se před kamerou zdráhal čelit této temné stránce své země a tvrdil, že o tom nikdy neslyšel. Také expert CIA na propagandu Michael Ledeen, se od citlivého dokumentu odvrátil a tvrdil, že šlo o sovětský podvrh. Zatímco Licio Gelli, italský svobodný zednář a vůdce antikomunistické zednářské lóže Propaganda Due, Francovichovi upřímně řekl:
"Dala mi to CIA."
Prvomájový masakr a Kontraguerilla (1977)
Potom, co 12. března 1971, turecká vojenská pravice provedla svůj druhý převrat od konce druhé světové války a znovu převzala moc, propuklo v Turecku násilí v rozsahu nevídaném od 20. let minulého století. Desetiletí následující po převratu bylo poznamenané mimořádně násilnými konflikty, ve kterých bojovaly oddíly Kontraguerilla, Šedí vlci a MIT chráněni vojenskou a politickou pravicí s politickou levicí. Země se mezitím propadala do situace připomínající otevřenou občanskou válku. Celkový počet obětí teroru v 70. letech se odhadoval na pět tisíc. Většinu vražd měla na svědomí pravicová komanda. Statistika za rok 1978 zaznamenala tři tisíce tři sta devatenáct fašistických útoků, při kterých bylo osm set třicet jedna lidí zabito a tři tisíce sto dvacet jedna zraněno.
Plukovník Talat Turhan obvinil Ameriku, že zřízením Oddělení pro speciální války, tajné armády Kontraguerilla a MIT a jejich výcvikem podle směrnice FM 30-31, podnítily brutalitu, kterou Turecko trpělo v 70. letech. K jednomu z největších masakrů došlo v roce 1977. Hlavní turecké odbory pořádaly na tradiční svátek práce, první máj, protestní shromáždění na hlavním istanbulském náměstí Taskim. Na náměstí se sešlo nejméně pět set tisíc lidí. Hrůza začala, když zapadalo slunce a odstřelovači na okolních budovách začali střílet na řečnickou tribunu. Dav zpanikařil. Třicet osm lidí bylo zabito, stovky byly zraněny. Střelba trvala dvacet minut, přesto několik tisíc policistů na místě nezasáhlo.
Prvomájovému masakru byl osobně přítomný turecký agent CIA Hiram Abas, který měl k šéfovi pobočky CIA Clarridgeovi blíž než k vlastnímu bratrovi. Hotel International, z něhož se střílelo, patřil společnosti ITT. ITT se už v roce 1973 podílela na financování puče proti prezidentu Allendemu v Chile a měla nadstandartní vztahy se CIA. Hovořil jsem o tom rozsáhle s bohatou dokumentací v mém pořadu Chile, 50 let po převratu. Tři dny před Prvním májem byl hotel vyprázdněný od hostů, a nebyly přijímány žádné rezervace. 1. května vstoupila do hotelu skupina cizinců. Po masakru hotel převzala jiná společnost, a jeho název byl změněn na hotel Marmara. Během následného vyšetřování se náhle ztratil zásadní obrazový a zvukový materiál.
Šedý vlk Abdullah Catli
Mezi nejznámější členy tajné armády Kontraguerilla v 70. letech, se řadil člen Šedých vlků, Abdullah Catli. Po absolvování pouličního násilí v gangu, se Catli stal brutálním vymahačem Šedých vlků jako člen oddílu Kontraguerilla operujícího pod vedením Oddělení pro zvláštní války. Po vojenském převratu v roce 1971 se Catli v jejich řadách rychle vyšvihl a v roce 1978 se stal druhým velitelem. Právě v tomto roce musel přejít do ilegality, protože ho policie spojovala s vraždou sedmi levicových aktivistů. Podporován dalšími pravicovými teroristy, se Catli spojil s proslulým italským pravicovým teroristou Stefanem Delle Chiaie a společně cestovali do Jižní Ameriky a Spojených států. To jsem také pokryl v mých pořadech Tajná síť Gladio a Privatizace bezpečnosti. Úzce spojený s teroristickými operacemi v Turecku i v zahraničí si Catli vypěstoval vynikající kontakty s tureckou elitou. Zemřel 3. listopadu 1996, poblíž Susurluku při autonehodě spolu s vysokými představiteli tureckého státu. Tuto autonehodu jsem rozplétal také v mém dokumentu Privatizace bezpečnosti, včetně jeho vazeb na atentátníka na Jana Pavla II. To budu postupně probírat v mých dalších pořadech, které připravuji.
Šedý vlk Mehmet Ali Agca (atentát na Jana Pavla II.)
Vedle Catliho, byl nejslavnějším členem Šedých vlků a člen Kontraguerilla jeho přítel, Mehmet Ali Agca. Právě on se stal světově proslulým, když se 13. května 1981 pokusil zastřelit Jana Pavla II. na Svatopetrském náměstí v Římě. Papež byl těžce zraněn, ale přežil. Během svých studentských let na konci 70. let, byl Agca známým fašistickým bojovníkem, který při jedné ze svých méně násilných akcí, postřelil dva studenty do nohy při útoku na levicovou ubytovnu. Jeho pověst v teroristických kruzích byla taková, že se ho levičáci několikrát pokusili zabít. Spolu s Catlim se Agca podílel na vraždě nejvýznamnějšího tureckého novinového redaktora Abdiho Ipekciho 1. února 1979. Ipekci byl hluboce znepokojený domácím terorem turecké pravice a její podporou ze strany CIA. Naléhal proto na šéfa pobočky CIA Paula Henzeho, aby násilí zastavil. Ipekci patřil k těm tureckým novinářům, kteří riskovali život při odhalování nejtemnějších tajemství státu a zdroje většiny násilí. Ipekci byl v roce 1993 zabit bombou nastraženou v autě. Po vraždě redaktora Ipekciho, byl Mehmet Ali Agca zatčen a k činu se rychle přiznal. Když ale u soudu pohrozil, že uvede skutečně odpovědné strany, signál byl dostatečně jasný. Následujícího dne skupina Šedých vlků propašovala Agcu přes osm kontrolních stanovišť z věznice s vysokou ostrahou. Po útoku na papeže byl opět zatčen. Při svědecké výpovědi v Římě v září 1985 Catli prozradil, že Agcovi dodal falešné doklady a dal mu pistoli, která papeže zranila. Kdyby byli Šedí vlci po atentátu na papeže seriózně vyšetřováni, turecká pobytová Kontraguerilla by byla zcela jistě odhalena. Přesto se tak nestalo, protože CIA, ve snaze odvést pozornost, obvinila sovětskou KGB, že právě ona pro operaci naverbovala Šedé vlky.
Převrat (1980)
Další vojenský převrat přišel 12. září 1980, kdy se k moci dostala pravice. Americký prezident Jimmy Carter byl v době převratu v Turecku v opeře. Když se o něm dozvěděl, zavolal Paulu Henzemu, bývalému šéfovi pobočky CIA v Turecku, který krátce před pučem opustil Ankaru a stal se bezpečnostním poradcem prezidenta Cartera ve Washingtonu na oddělení CIA pro Turecko. Do telefonu Carter Henzemu řekl to, co ten už věděl. Vaši lidé právě provedli puč. Prezident měl pravdu. Paul Henze den po převratu vítězoslavně prohlásil svým kolegům ze CIA ve Washingtonu. Naši hoši to dokázali. Henze byl hlavním architektem tureckého převratu z 12. září 1980. Carterův poradce pro národní bezpečnost, Zbigniev Brzezinski, podpořil Henzeho stanovisko. Během diskuse v Radě národní bezpečnosti o situaci v Íránu, kde se v roce 1979 chopil moci Chomejní, vyjádřil Brzezinski názor, že pro Turecko, stejně jako pro Brazílii, by byla nejlepším řešením vojenská vláda. V době vojenského převratu existovalo v Turecku asi tisíc sedm set organizací Šedých vlků, s přibližně dvě stě tisíci registrovanými členy a milionem sympatizantů. Nyní ovšem představovali bezpečnostní riziko. Generál Evren, ve snaze upevnit svou moc, proto postavil pravicovou stranu MHP mimo zákon a zatkl plukovníka Türkse a další členy MHP i četné Šedé vlky. V obžalobě MHP z května 1981, turecká vojenská vláda obvinila dvě stě dvacet členů strany MHP a jejích přidružených organizací, z odpovědnosti za šest set devadesát čtyři vražd.
Navzdory zatčení zůstala popularita plukovníka Türkse vysoká a když 4. dubna 1997 zemřel v turecké nemocnici na selhání srdce, sešlo se na jeho pohřbu půl milionu lidí, zatímco Šedí vlci organizovali lety z celého světa.
Boj proti Kurdům
Po četných zatčeních se turecké věznice zaplnily teroristy Šedých vlků, načež agenti MIT přišli navštívit své bývalé bratry ve zbrani a učinili jim lákavou nabídku. Propuštění z vězení plus zajištěný příjem, pokud budou souhlasit s bojem proti kurdské menšině na jihovýchodě Turecka. Mnozí souhlasili a začali bojovat proti levicovému kurdskému militantnímu hnutí PKK. S nárůstem nenávisti a radikálního násilí na obou stranách, se konflikt vlekl. Do konfliktu se zapojila také turecká jednotka Kontraguerilla a Stay-behind, kterou Ankara podporovala zbraněmi, vrtulníky a stíhačkami z Ameriky. Rodiny obětí nepotěšilo, když americký prezident Bill Clinton označil Turecko za zářný příklad světu o přednostech kulturní rozmanitosti. Dodnes se zapojení jednotek Stay-Behind NATO do masakrů proti Kurdům, pohybuje mezi největšími tajemstvími v Turecku i ve Washingtonu. Jednotky Kontraguerilla velmi zbohatly z peněz podél heroinové dálnice, protože drogy přicházející z Afghánistánu na cestě na západ, musely procházet Tureckem. Mnoho bývalých Šedých vlků a dalších pravicových extremistů se rekrutovalo přímo z věznic do pobytových eskader smrti, jejichž součástí byli také zajatí dezertéři z PKK a islamisté.
Turecká tajná armáda Kontraguerilla zůstala operativní i po odhalení tajných pobytových armád NATO napříč západní Evropou. Polovojenské jednotky vrostly jako rakovina do tureckého systému tak hluboko, že už je nebylo možné jednoduše zrušit. Po odhalení italského premiéra Giulia Andreottiho o tajné armádě NATO, musela zaujmout stanovisko i vojenská vláda v Turecku. 3. prosince 1990 generál Dogan Beyazit, předseda operačního oddělení turecké armády a generál Kemal Yilmaz, náčelník tureckých speciálních sil, reagovali na tlak veřejnosti a vydali tiskové prohlášení. V něm přiznali existenci tajných jednotek NATO v Turecku. Vysvětlili také, že tajná jednotka byla řízena oddělením pro zvláštní války a měla za úkol organizovat odpor v případě komunistické okupace.
Neobvyklá autonehoda (1996)
Kauza Gladio, tajných pobytových armád NATO, na pár let utichla. Ovšem případ se znovu vynořil v podobě neobvyklé nehody. 3. listopadu 1996, narazil rychle jedoucí černý mercedes do traktoru a převrátil se na odlehlé dálnici poblíž turecké vesnice Susurluk, asi sto třicet kilometrů jižně od Istanbulu. Tři z jeho čtyř cestujících zahynuli. Vysoce postavený policejní důstojník, který velel tureckým protipovstaleckým jednotkám, jménem Husseyin Kocadag, dále odsouzený uprchlík hledaný za vraždu a obchod s drogami, vůdce Šedých vlků Abdullah Catli, a jako poslední Catliho přítelkyně, Gonca Us, bývalá turecká královna krásy, která se stala mafiánskou nájemnou vražedkyní. Jediným přeživším byl Sedat Bucak, pravicový poslanec tureckého parlamentu a válečník, jehož milice byly vyzbrojené a financované tureckou vládou pro boj s Kurdy. Policista, poslanec, pašerák drog a nájemná vražedkyně, byla poněkud neobvyklá kombinace cestujících, jak si okamžitě všiml tisk.
Po této nehodě bylo Turecko svědkem možná nejsilnějšího hnutí proti armádě Kontraguerilla a zkorumpovaným vládním úředníkům, když každý večer v devět hodin, rozvášněné davy volaly po očištění země od gangů. Tisk a televizní kanály byly po celé týdny ovládány skandálem a nejnovějšími odhaleními zkorumpovaného státu. Téměř sto tisíc dělníků pochodovalo na protest v tureckém hlavním městě a požadovalo pravdu o vojácích Kontraguerilla, zatímco lidé v průzkumech veřejného mínění vyjadřovali své přesvědčení, že turecký soudní systém nefungoval správně, a že vláda byla zkorumpovaná, a prohlašovali, že už mají všeho toho násilí a tajných operací plné zuby. Miliony lidí následovaly celostátní protestní akci "Minuta tmy za úplné vyjasnění" a na protest zhasínaly každý večer v devět hodin po dobu více než měsíce, všechna světla a zatemňovaly tak celá města. Společně s tureckou tajnou službou MIT se do palby dostala také CIA, když tisk upozornil na důvěrné vztahy mezi oběma tajnými službami.
Šedí vlci: Hrozba pro evropskou bezpečnost
V Evropě se politická a bezpečnostní pozornost stále více soustředí na teroristické a džihádistické organizace, zatímco riziko politického extremismu, jako například extrémní islamismus, se často podceňuje. Některé země, jako Katar, Saúdská Arábie a Turecko, finančně podporují organizace, které se snaží zvýšit jejich vliv v Evropě. Turecko je známo svou takzvanou klastrovou sítí skrytých spojenců, zejména v německy mluvících zemích, jako Švýcarsko, Rakousko a Německo, kde žije početná turecká komunita. V Německu působí také Šedí vlci, kteří tu působí už několik desetiletí a nyní tvoří značnou organizaci. Šedí vlci mají příznivce nejen v Německu, ale také v Ázerbájdžánu, Rusku, Sýrii, Thajsku a dalších evropských zemích, jako Kypr, Rakousko, Belgie, Nizozemsko, Švédsko a Francie. V Německu jsou dokonce největší ultrapravicovou extremistickou skupinou. Někomu by se mohlo zdát, že Šedí vlci byli už dávno odsunuti na šedou okrajovou scénu, kde mají prakticky bezvýznamný vliv. Šedí vlci ale rozhodně nejsou jen politickým anachronismem, jak by se mohlo nezasvěceným na první pohled zdát. V roce 1997, po smrti Alparslana Türkse, se novým předsedou Strany národní akce (MHP) stal Devlet Bahçeli. Postupem času přibývalo příznivců strany a získávala na popularitě. Šedí vlci zůstali úzce spojeni se stranou MHP a představují jakési pouliční hnutí či polovojenské křídlo této strany. V červnových volbách v roce 2015 ztratila vedoucí AKP, poprvé od svého nástupu k moci v roce 2002, parlamentní většinu. Rozhodla se proto spolupracovat s MHP, což pokračovalo i nadále, a parlamentní většina AKP v Turecku zůstala závislá na podpoře od MHP se Šedými vlky. V roce 2017 obě strany v ústavním referendu podpořily změnu turecké ústavy, jejímž cílem bylo zavést prezidentský systém a rozšířit pravomoci tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana. Šedí vlci byly tedy i později důležitým strategickým spojencem vlády AKP, a tureckého prezidenta. Šedým vlkům se proto také přezdívá "Erdoganova prodloužená paže ve světě". Za vlády Erdogana se turecká zahraniční politika začala orientovat na pan islamismus a pan turkismus, přičemž jedním z hlavních podporovatelů této ideologie jsou přívrženci Šedých vlků. Pan islamismus a pan turkismus tvořily propojení mezi různými turkickými brigádami během občanské války v Sýrii. To bylo patrné zejména při operacích v syrském Afrinu, kdy se členové Šedých vlků, hlavně v letech 2015 a 2016, přidali k bojovníkům Islámského státu a jiným teroristickým frakcím, aby bojovali po boku turkmenských jednotek proti Kurdům, kteří prováděli čistky turkmenských menšin. S propagandistickým heslem "za obranu osmanských zemí, za obranu vlasti" se snažili obsadit východní část podél řeky Eufrat, a vytlačit Kurdy z této oblasti. Jednou z bojových brigád byla pobřežní divize založená v roce 2015, vedená Alparslanem Celikem, ultranacionalistou ze Šedých vlků, který měl údajně zastřelit ruského pilota Olega Peškova, jenž se katapultoval po sestřelení jeho letounu Tureckem v listopadu 2015, protože se nepovoleně nacházel v tureckém vzdušném prostoru. Během druhé války o Náhorní Karabach, od září do listopadu 2020, Turecko podpořilo Ázerbájdžán vojenskou pomocí syrských žoldáků, kteří bojovali po boku ázerbájdžánské armády. Mnozí z těchto žoldáků se objevili na fotografiích a videích, kde používali brutální metody proti arménským křesťanům, včetně stínání hlav. Tyto násilné činy byly často doprovázené typickým vlčím pozdravem. Pro nás je však zajímavější Evropa. Šedé vlky najdeme v několika evropských zemích, jako Kypr, Francie, Nizozemsko, Belgie, Švédsko, Rakousko a Německo. Neformální název „Šedí vlci“ pochází z turecké legendy o šedé vlčici (bozkurt), která chránila původní turecké osadníky. V Evropě však mají příbuzné organizace různá jména a často je těžké zjistit jejich spojení s mateřskou organizací kvůli nedostatku informací. Vliv Šedých vlků se rozšířil mezi tureckou diasporu v evropských zemích prostřednictvím různých mládežnických organizací, zejména mezi lety 1970 a 1980. Tyto organizace se často považují za vzdělávací odnože Šedých vlků, ale nemají nutně přímou hierarchickou strukturu a neexistuje jednotný standard, který by dodržovaly. Přesto mají podobnou ideologii a sdílí závazek k loajalitě vůči tureckému národu a státu. Díky těmto organizacím získali Šedí vlci podporu v mnoha zmíněných zemích. Debaty o možném zákazu Šedých vlků začaly v Rakousku v roce 2019. Na konci toho roku rakouský parlament schválil zákon, který zakazuje symboly extremistických organizací, aby se zabránilo propagaci terorismu, jak to dělá například palestinský Hamás nebo al-Kájda. Později se na seznam zakázaných symbolů přidaly i symboly PKK, Muslimského bratrstva a v únoru 2019 také nacionalistický pozdrav Šedých vlků. Koncem června 2019 rakouská média informovala o demonstraci kurdských žen na náměstí Keplerplatz v okrese Favoriten ve Vídni. Tyto ženy upozorňovaly na nárůst vražd žen v Turecku a Rakousku. Během akce je však napadli turečtí členové Šedých vlků. Na místě zasahovala policie a ženy se po útoku musely skrývat několik hodin v blízké budově. Tento incident nebyl prvním útokem Šedých vlků v této oblasti, kde žije velká turecká komunita. Obdobný útok se odehrál také v červnu téhož roku, když místní obyvatelé demonstrovali proti tureckým vojenským operacím v iráckém Kurdistánu a byli napadeni Šedými vlky. Členové Šedých vlků v okrese se neoficiálně chovají jako "ochránci", kteří dohlížejí na pořádek ve městě. Například zakazují lidem a návštěvníkům města pít alkohol a snaží se vytlačit Kurdy z veřejného života. Příznivci Šedých vlků žijí také ve Švédsku. V dubnu 2016 švédský deník Aftonbladet informoval o společné večeři tehdejšího švédského ministra pro bydlení a městský rozvoj, Mehmeta Kaplana, s členy Šedých vlků. Kaplan povečeřel s tehdejším viceprezidentem Turecké národní asociace ve Švédsku, Barbarosem Leylanim, který několik dní před večeří pronesl projev k malému davu Turků na náměstí ve Stockholmu. V něm mluvil o probuzení místních tureckých obyvatel a o "smrti arménských psů". Také dodal, že Turci nemají rádi krev, ale mohou ji nechat téct, pokud to bude potřeba. U stolu se švédským ministrem seděl také Ilhan Senturk, prezident pobočky Šedých vlků ve Švédsku. Po zveřejnění této zprávy Kaplan prohlásil, že byl pouze hostem večeře a nenesl za ni žádnou odpovědnost. V minulosti ovšem čelil různým kontroverzím a mnozí ho označovali za islamistu. V důsledku tlaku premiéra v témže roce na svou funkci ministra rezignoval. Vztahy mezi Francií a Tureckem začaly být také značně napjaté, zejména kvůli turecké podpoře Ázerbájdžánu v jeho konfliktu s Arménií v oblasti Náhorního Karabachu. V roce 2020 došlo ke střetu mezi prezidentem Erdoganem a francouzským prezidentem Emmanuelem Macronem po Macronových komentářích o islámu a obhajobě karikatur proroka Mohameda. Erdogan následně zpochybnil Macronovo duševní zdraví a vyzval k bojkotu francouzských výrobků. V listopadu 2020 byl v blízkosti Lyonu poničen památník arménské genocidy z roku 1915, na kterém se objevily pro turecké nápisy, konkrétně žluté graffiti s iniciálami prezidenta Erdogana a nápisem "Šedí vlci". Krátce po těchto incidentech francouzská vláda zakázala činnost Šedých vlků v zemi a uvedla, že jakékoli aktivity této skupiny mohou vést k pokutám nebo vězení. Nesmíme samozřejmě vynechat historického spojence Osmanské říše – Německo. Příznivci Šedých vlků se nacházejí téměř ve všech západoněmeckých státech, přičemž nejvíce jich je v Severním Porýní-Vestfálsku. Odhaduje se, že v Německu je kolem osmnácti tisíc aktivních členů, ale počet sympatizantů je pravděpodobně mnohem vyšší. To dělá ze Šedých vlků největší pravicově orientované extremistické uskupení v Německu. Šedí vlci se v Německu etablovali hlavně díky Federaci asociací tureckých demokratických idealistů, známé také jako Německo-turecká federace, která sídlí ve Frankfurtu nad Mohanem. Organizace ATIB, což je Unie evropských a tureckých kulturních sdružení se sídlem v Kolíně nad Rýnem, se také obviňuje z napojení na Šedé vlky. Obě organizace ovlivňují mnoho kulturních a obchodních sdružení, fotbalových klubů a mešit, včetně islámských spolků, a tím ovlivňují společenský život lidí tureckého původu v Německu. Navenek obě organizace tvrdí, že dodržují německé právo a snaží se vystupovat umírněně. Nicméně díky své členské základně významně šíří pravicově extremistické myšlenky mezi Turky žijícími v Německu. Šedí vlci v zemi netvoří jednotnou skupinu, ale spíše rozsáhlou a často neuspořádanou síť různých organizací a klubů. Někteří Šedí vlci nebo jejich příznivci se projevují na pouličních shromážděních, například během tureckých státních svátků nebo při protestech. Během vojenského pokusu o převrat v Turecku v červnu 2016 se také v některých německých městech, jako Kolín nad Rýnem, konala shromáždění příznivců Erdogana. Ta byla doprovázena gesty zdvižených prstů pravé ruky ve tvaru vlka. Tato událost se opakovala také na demonstracích v Mnichově, Hamburku, Stuttgartu a v Berlíně. Jak vidíme, Šedí vlci představují potenciální hrozbu pro Evropu, do které se rafinovaně infiltrovali v převlečení pod krycími organizacemi. Představují prodlouženou ruku turecké expanze, která může kdykoli vybuchnout. Je pak o to více zarážející, že se neshromažďují komplexní zpravodajské informace o této organizaci s napojením na turecké vládní špičky, o což jsem se v tomto pořadu pokusil. Nadnárodní zastřešení je pak dalším vodítkem ke zkoumání v mnohem větším globálním vzorci státního, spíše systémového terorismu. Nesmíme proto Šedé vlky vnímat jako izolovanou organizaci, ale jako součást nadnárodního seskupení organizovaného násilí. Prakticky od počátku byli Šedí vlci součástí neortodoxních vojsk Gladio Stay-Behind NATO v Turecku, pod patronací americké CIA. To je asi to nejdůležitější, co bychom si měli zapamatovat. Poskytl jsem k tomu bohatě dokumentované materiály.
Závěr: Gladio a jak do budoucnosti?
Tajné armády NATO Gladio Stay-Behind byly monstrózním opatřením, jak dostatečně dokazují dostupné dokumenty a svědectví. Vysoce postavení činitelé v národních evropských vládách, v evropských vojenských tajných službách, v NATO i v CIA a MI6 rozhodli, že bylo třeba vytvořit tajnou odbojovou síť. Na nižších stupních hierarchie občané a vojenští důstojníci v řadě zemí západní Evropy toto hodnocení sdíleli, připojili se ke spiknutí a tajně se cvičili. Tyto přípravy se neomezovaly pouze na šestnáct členských zemí NATO, ale zahrnovaly i čtyři neutrální země západní Evropy, a to Rakousko, Finsko, Švédsko a Švýcarsko. Při zpětném pohledu je zřejmé, že obavy byly bezdůvodné a výcvik byl zbytečný. Tajné pobytové armády NATO ovšem byly také zdrojem teroru, jak ukazují dnes dostupné důkazy. Právě tento rys tajné války vzbudil velkou pozornost a kritiku a v budoucnu bude vyžadovat další zkoumání a výzkum. Dosavadní důkazy naznačují, že vlády Ameriky a Velké Británie se po skončení druhé světové války obávaly komunistických stran a v menší míře i stran socialistických. Bílý dům a Downing Street se obávaly, že v několika zemích západní Evropy, především v Itálii, Francii, Belgii, Finsku a Řecku, by se komunisté mohli dostat do vlivných pozic ve výkonné moci a zničit vojenskou alianci NATO zevnitř. Právě v tomto smyslu Pentagon ve Washingtonu spolu se CIA, MI6 a NATO, v tajné válce zřídily a provozovaly pobytové armády jako nástroj k manipulaci a ovládání demokracií západní Evropy zevnitř. Lidé o tom přirozeně neměli vůbec žádné tušení. Tato strategie vedla k teroru a strachu. Bylo to naprosté ponížení a znehodnocení fungování demokracie, o které nemůže být z pohledu NATO ani řeč. Jaký je vlastně rozdíl mezi Sovětským Svazem a americkou říší? Je zřejmé, že byla k ovládání obyvatelstva na obou stranách železné opony použita brutalita a teror. Pokud jde o střední a východní Evropu, neustále se připomíná brutální vliv a podmanění Sovětským Svazem, zejména z roku 1968. Jenže pokud jde o západní Evropu, přesvědčení o suverenitě a nezávislosti můžeme úspěšně rozmetat. Američané používali stejné brutální techniky strachu a teroru. Byla to jen rafinovanější a skrytější strategie manipulace a omezování suverenity. Američané to umějí marketingově prodat, překroutit nebo zatajit. To je celé. V brutalitě se od Sovětů naprosto vůbec nelišili. Operace Gladio byla jakousi Brežněvovou doktrínou Washingtonu. Při mnohých operacích Gladio vedla tajná válka ke krveprolití. Bylo tragické, že se tajní bojovníci spojili s pravicovými teroristy, což vedlo – přinejmenším v některých zemích včetně Belgie, Itálie, Francie, Portugalska, Španělska, Řecka a Turecka – k masakrům, mučení, státním převratům a dalším násilným činům. Většina těchto státem podporovaných teroristických operací, jak naznačila následná utajování a falešné soudní procesy, se těšila podpoře a ochraně vybraných vysoce postavených vládních a vojenských činitelů v Evropě a v Americe.
Destruktivní spirála manipulace, strachu a násilí neskončila s pádem Železné opony a odhalením tajných armád v roce 1990, ale naopak nabrala na obrátkách. Od zákeřných teroristických útoků na americké obyvatele z 11. září 2001, a zahájení války proti terorismu, strach a násilí ovládají nejen titulky novin po celém světě, ale také vědomí milionů lidí. Na Západě byl "zlý komunista" z dob studené války, rychle nahrazen "zlým islamistou" z dob války proti terorismu. Válečné bubnování a zdivočelá mediální propaganda včetně politiků, dosahuje nové formy brutality.
Takové prostředí strachu, jak ukazují důkazy o Gladiu, se ideálně hodí k manipulaci mas na obou stranách k radikálnějším postojům. Radikalizuje se zdivočelá Evropa, Rusko i další kouty planety. Politici srdnatě hřímají cosi o naší bezpečnosti. Lidská bezpečnost se ovšem neposiluje, ale naopak upadá. Proč? Protože atmosféra je prosycená manipulací, násilím a strachem. Odkud se manipulace a násilí berou a kam vedou, je někdy velmi obtížné rozklíčovat. Adolf Hitler a nacisté z manipulace a strachu velmi profitovali. Jak jsem ukázal na analýze v mém dvoudílném pořadu Tajná síť Gladio, tak i v dnešním pořadu, Američané aktivně živí a rozdmýchávají plamínky nacismu a fašismu v Evropě hned od konce druhé světové války až dodnes. Viděli jsme to ve všech západoevropských státech a aktuálně i například na Ukrajině. Protože lidé na celém světě sdílejí nejasný pocit, že takhle to dál nejde, mnozí hledají strategii, jak ze spirály násilí, strachu a manipulace vystoupit. V Evropě se vytváří konsensus, že terorismus nelze porazit válkou, protože ta spirálu násilí jen přiživuje. A proto válka proti terorismu není součástí řešení, ale součástí problému. Kromě toho se zdá, že ani sebešpičkovější technologie – od skenování oční sítnice po inteligentní kontejnery – nejsou schopny skutečně ochránit potenciální cíle před teroristickými útoky. Potenciální východisko ze spirály strachu, manipulace a násilí se možná bude muset zaměřit na samotného člověka a změnu našeho vědomí. Vzhledem ke své svobodné vůli se můžeme rozhodnout zaměřit se na nenásilné řešení daných problémů a podporovat dialog porozumění s cílem omezit extremistické postoje. Můžeme se vymanit ze strachu a manipulace tím, že se vědomě soustředíme na naše vlastní pocity, myšlenky, slova a činy a všechny je zaměříme na mírová řešení. Součástí tohoto mírového řešení je sebevědomé hájení naší civilizace a kulturního dědictví. To znamená jasné odmítnutí prvků migrace jako přiživování multikulturního kotle, ve kterém vzniká pro terorismus živná půda. Lidstvo bylo naopak stvořeno k tomu, aby každý hospodařil ve své části planety, kterou zušlechťoval k obrazu dokonalosti své vlastní civilizace. Vytvářel kolem sebe příznivé prostředí se společným mentálním nastavením ostatních lidí, kteří dodržují podobné zvyky, obyčeje, tradice, hodnotové rámce a etické zásady. Pokud se jeden kulturní okruh začne vměšovat do jiného, vznikají třecí plochy. Naším úkolem je tohle pochopit, a naopak těmto třecím plochám preventivně předcházet odmítáním neřízené a masové migrace. Respektovat se, navštěvovat se, učit se od sebe, ale nepronikat a nepřetvářet navzájem naše civilizační okruhy. To platí jak pro arabský živel směrem do euroamerického prostoru, tak pro agresivní, válečnický a dobyvačný apetit západu. Zejména pak pro nenasytné Anglosasy, kteří, v honbě za surovinovými zdroji, napáchali v arabském světě obrovská utrpení po celé 20. století, a nepřestali s tím ani ve století tomto. Do celého kotle na Blízkém a Středním východě, vstupuje také umělý stát Izrael, který stále rozšiřuje své osady a vytváří tak v regionu pro původní Araby koncentrační ghetta. Obávám se proto, zda civilizační rány, které jsme si navzájem zasadili, nejsou už tak hluboké, že na nějaké mírové řešení může být pozdě. Proto se dnes, více než kdy jindy, musíme odpoutat od politicko – mediálních válečných bubnů, a místo toho se soustředit na mírová řešení. Musíme na tom pracovat od zdola, tedy na občanské rovině. Nesmlouvavě si chránit náš evropský prostor jako hráz před destruktivními vlivy migrace, ale zároveň nenutit Afriku a Asii, aby zapomněla na své kulturní dědictví a vyznávala naše hodnoty. Jak jsem už zdůraznil, je nutné se navzájem tolerovat, a ne se snažit druhého přetvářet k obrazu svému. Vzhledem k tomu, že další tajnůstkářství a další krveprolití pravděpodobně nevyřeší problémy, které nás čekají, zdá se, že nové tisíciletí je obzvláště vhodnou dobou k tomu, abychom začali s takovou změnou vědomí, která může mít pozitivní účinky jak pro svět, tak pro nás samotné.