Pořad se zaměřuje na turbulentní historii Afghánistánu a zejména na návrat Tálibánu do popředí dění. Zpřístupňuje pohled na afghánskou historii od doby britského a sovětského vlivu až po současnou éru. Skrze analýzu událostí jako dobytí Kábulu, brutální popravy, a vzestup Tálibánu jako klíčového aktéra se věnuje i geopolitickým faktorům, včetně vztahu Tálibánu s CIA a strategického postavení Afghánistánu v kontextu ropného průmyslu. Tato komplexní analýza ukazuje, jak Tálibán ovlivňuje afghánskou politiku a společnost, s důrazem na ekonomické a politické faktory, které utvářejí současnou situaci v zemi.
Afghánistán a jeho obyvatelé patří k nejpozoruhodnějším lidem na světě. Byli také postižení jednou z největších tragédií. Nejdéle trvající občanskou válkou, která přinesla nevýslovné utrpení. Jejich příběh a charakter zahrnuje obrovské rozpory. Stateční, velkolepí, čestní, velkorysí, pohostinní, laskaví, úžasní afghánští muži a ženy mohou být také prohnaní, podlí a krvelační. Snaha porozumět Afgháncům a jejich zemi se v průběhu staletí proměnila v umění a mocenskou hru Peršanů, Mongolů, Britů, Sovětů a naposledy Američanů. Žádný cizinec si je však nikdy nepodmanil ani si nenárokoval jejich duši. Pouze Afghánci mohli být ve 20. století schopní udržet na uzdě dvě impéria. Velkou Británii a Sovětský svaz. Za to ale zaplatili obrovskou cenu. Miliony mrtvých a totální zničení své země.
V posledních dekádách byl ale Afghánistán spojený s hnutím Tálibán. Hnutí od srpna 2021 získalo po 20 letech opět vládu nad Afghánistánem s požehnáním Američanů. Tuto pohnutou minulost souručenství Američanů a Tálibánců jsem popsal v mém pořadu Kaspická ropa, ale i v mnohých dalších, například Biometrický Afghánistán. Během několika let pátrání mě ale ve složce Tálibán přibývaly dokumenty, archivní články a dobové materiály, které se mě nedařilo nikam umístit. A stále se hromadily, až z toho vznikl jakýsi přetlak, který potřeboval upustit ventil. V určitém smyslu jsem tento tlak uvolnil v mých pořadech Západní vlády útočí a Povolení zabíjet. Také Kaspická ropa nezůstala pozadu. Rozhodl jsem se ale zpracovat Tálibán do komplexního materiálu, protože tato etapa zůstává stále nejasná, plná dohadů a zkreslených představ. Pořad nebudu koncipovat přísně analyticky, ale budu se nás snažit vtáhnout do samotného příběhu. To samozřejmě neznamená, že bych opomíjel přesná chronologická data. Právě na nich je totiž příběh založený.
Afghánistán: Pohled do historie
Dnešní Tálibán je jen posledním z dlouhé řady dobyvatelů, vojevůdců, kazatelů, světců a filozofů, kteří procházeli afghánským koridorem a ničili starší civilizace a náboženství a zaváděli nové. Králové starověkého světa věřili, že oblast Afghánistánu je samotným středem světa, a tento názor přetrval až do moderní doby.
Slavný indický básník Mohammed Ikbál označil Afghánistán za srdce Asie. Lord Curzon, britský místokrál Indie na počátku 20. století, nazval Afghánistán kokpitem Asie. Pro málokterou zemi na světě platí více, že geografie určuje dějiny, politiku a povahu národa. Geostrategická poloha Afghánistánu, na křižovatce cest mezi Íránem, Arabským mořem a Indií a mezi Střední a Jižní Asií, dodává jeho území a horským průsmykům význam už od prvních árijských nájezdů 4000 let před Kristem. Drsný, pustý a vyprahlý afghánský terén dal vzniknout nejlepším bojovníkům, jaké kdy svět viděl. Jeho úchvatné scenérie hřmotných hor a svěže zelených údolí s ovocnými stromy se staly inspirací pro básníky. Moderní Afghánistán má rozlohu 245000 km2. Země je rozdělená mohutným pohořím Hindúkuš na severní a jižní část. Přestože ve 20. století docházelo k velkému míšení ras, hrubé rozdělení ukazuje, že na jih od Hindúkuše žije většina Paštunů a některé persky mluvící etnické skupiny. Na severu žijí perské a turkické etnické skupiny. Samotný Hindúkuš obývají persky mluvící Hazárové a Tádžikové. V nejzazším severovýchodním cípu pohoří Pamír, které Marco Polo nazval střechou světa, sousedí s Tádžikistánem, Čínou a Pákistánem. Na jižním úpatí Hindúkuše leží Kábul. Přilehlá údolí jsou zemědělsky nejproduktivnější oblastí v zemi. Západní a jižní Afghánistán představuje východní konec Íránské náhorní plošiny. Rovinatá, holá a vyprahlá plocha s několika městy a řídkým osídlením. Místní Afghánci velkou část této oblasti nazývají prostě registan neboli poušť. Výjimkou je oázové město Herát, které je centrem civilizace už více než 3000 let. Severně od Hindúkuše začíná holá středoasijská step, která se táhne tisíce kilometrů na sever až na Sibiř.
Díky extrémním klimatickým a terénním podmínkám patří turkické národy na severu k nejodolnějším na světě a jsou to ti nejzuřivější bojovníci. Na východě Afghánistánu se rozkládají menší horská pásma včetně Sulemánského pohoří, které se táhne podél hranice s Pákistánem a je na obou stranách osídlené paštunskými kmeny. Průsmyky přes tato pohoří, jako je slavný Chajbarský průsmyk, po staletí umožňovaly dobyvatelům přístup na úrodné indické pláně. Pouze 10 až 12 % afghánského území je obdělávatelné. Většina farem vyžaduje mimořádné množství pracovních sil, aby byly produktivní. Až do 70. let 20. století bylo kočovnictví hlavním zdrojem obživy. Kočovníci každoročně cestovali tisíce kilometrů po Pákistánu, Íránu a Afghánistánu, aby našli dobrou pastvinu. Ačkoli válka proti Sovětům v 80. letech zničila kočovnickou kulturu, pastevectví zvířat je stále životně důležité pro obživu chudých zemědělců.
Včerejší afghánští kočovníci jsou dnešní řidiči nákladních automobilů, kteří jsou pro Tálibán důležitou oporou a zdrojem příjmů, protože provozují nákladní automobily na pašeráckých trasách napříč Afghánistánem. Silnice a cesty jsou středobodem Afghánistánu od počátku dějin. Toto vnitrozemské území bylo křižovatkou Asie a místem setkávání a bojů dvou velkých civilizačních vln.
Urbanizovanější perské říše na západě a turkické kočovné říše na severu ve Střední Asii. Afghánistán je proto nesmírně bohatý na archeologické nálezy. Pro tyto 2 starověké civilizace byla kontrola nad Afghánistánem životně důležitá pro jejich přežití. Jednou sloužil Afghánistán jako nárazník, který tyto 2 říše od sebe odděloval. Jindy sloužil jako koridor, kterým jejich armády táhly ze severu na jih nebo ze západu na východ, když chtěly vtrhnout do Indie. Byla to země, kde vzkvétala první starověká náboženství. Zoroastrismus nebo buddhismus.
Balch, jehož ruiny jsou dodnes patrné několik kilometrů od Mazáre-Šarífu, je podle UNESCO jedním z nejstarších měst na světě. Byl kvetoucím centrem buddhistického, perského a turkického umění a architektury. Přes Afghánistán přenášeli buddhismus do Číny a Japonska poutníci a obchodníci putující po starobylé Hedvábné stezce. Dobyvatelé procházeli touto oblastí jako padající hvězdy.
V roce 329 před Kristem dobyli Makedonští Řekové pod vedením Alexandra Velikého Afghánistán a Střední Asii a pokračovali v invazi do Indie. Řekové po sobě v pohoří Hindúkuš zanechali nové buddhisticko-řecké království a civilizaci. Jediné známé historické spojení evropské a asijské kultury.
V roce 654 našeho letopočtu prošla arabská vojska Afghánistánem a dorazila k řece Oxus na hranici se Střední Asií. Přinesly s sebou své nové náboženství islám, které hlásalo rovnost a spravedlnost a rychle proniklo do celé oblasti. Za vlády Peršanů se Afghánistán do roku 1000 našeho letopočtu stal součástí nové perské renesance v umění a písemnictví.
V roce 1219 se Čingischán se svými mongolskými hordami prohnal Afghánistánem, zničil města jako Balch a Herát a nechal za sebou hromady mrtvých. Mongolové k tomu přispěli i tím, že po sobě zanechali dnešní Hazáry, kteří vznikli sňatky mezi Mongoly a místními kmeny. V následujícím století vytvořil Tamerlán, potomek Čingischána, novou rozsáhlou říši na území Ruska a Persie, které vládl ze svého hlavního města Samarkandu v dnešním Uzbekistánu.
V roce 1381 se Tamerlán zmocnil Herátu a jeho syn přesunul v roce 1405 hlavní město říše do Herátu. Tento turkický národ přivedl turkickou kočovnou kulturu Střední Asie na oběžnou dráhu perské civilizace a založili v Herátu jedno z nejkulturnějších a nejvybranějších měst na světě. Toto spojení středoasijské a perské kultury bylo významným odkazem pro budoucnost Afghánistánu. Následujících 300 let východoafghánské kmeny pravidelně napadaly Indii, dobývaly Dillí a vytvářely rozsáhlé indoafghánské říše.
V roce 1500 byl Tamerlánův potomek Babur vyhnaný ze svého domova v Uzbekistánu. V roce 1504 dobyl nejprve Kábul a potom Dillí. Založil dynastii Mogulů, která vládla Indii až do příchodu Britů. V téže době upadala perská moc na západě a Herát dobyli uzbečtí chánové.
V 16. století se západní Afghánistán opět vrátil pod perskou nadvládu. Výsledkem těchto invazí byla složitá etnická, kulturní a náboženská směsice, která nesmírně ztížila budování afghánského státu. V západním Afghánistánu převládali obyvatelé hovořící perštinou, nebo dárí, jak se nazývá afghánský perský dialekt. Dárí mluvili také Hazárové ve středním Afghánistánu, které Peršané obrátili na šíitismus, čímž se stali největší šíitskou skupinou na jinak sunnitském území. Na západě hovořili dárí také Tádžikové, potomci starověké perské kultury. V severním Afghánistánu mluvili Uzbekové, Turkmeni, Kyrgyzové a další obyvatelé turkickými jazyky střední Asie. A na jihu a východě mluvily paštunské kmeny svým vlastním jazykem paštunštinou, směsí indo-perských jazyků. Byli to právě jižní Paštunové, kteří měli vytvořit moderní stát Afghánistán v 18. století.
Britové, Sověti a Američané
Paštunští králové museli zadržovat dvě nové říše. Britskou na východě a ruskou na severu. Britové se obávali ruského impéria, které se neustále rozšiřovalo ve střední Asii. Rusko by nakonec mohlo zatoužit po Afghánistánu, aby se mohlo postavit britskému indickému impériu.
V 19. století se proto Britové třikrát pokusili Afghánistán dobýt a udržet, než si uvědomili, že nepoddajné Afghánce lze mnohem snáze koupit než s nimi bojovat. Britové nabízeli peněžní dotace, manipulovali s kmenovými náčelníky a podařilo se jim udělat z Afghánistánu klientský stát. Následovala velká hra mezi Ruskem a Británií, tajná válka důvtipu, úplatků a občasného vojenského nátlaku. Obě mocnosti se vzájemně držely v uctivé vzdálenosti tím, že si Afghánistán udržovaly jako nárazníkový stát. Paštuny oslabilo také britské dobytí severozápadní Indie, které poprvé rozdělilo paštunské kmeny mezi Britskou Indii a Afghánistán. Toto rozdělení Paštunů bylo formalizované Durandovou linií, formální hranicí, kterou v roce 1893 stanovila Velká Británie.
Po druhé anglo-afghánské válce Britové podpořili nárok Amíra Abdula Rehmána na trůn. Železný Amír, jak se mu říkalo, potlačil vzpurné paštunské kmeny a potom se vydal na sever, aby nemilosrdně ukončil autonomii Hazárů a Uzbeků. Použil metody, na které o sto let později navázal Tálibán, a provedl etnickou čistku. Zmasakroval nepaštunské odpůrce a Paštuny odvezl na farmy na severu, čímž vytvořil loajální paštunské obyvatelstvo. Právě tady nacházíme základy současných konfliktů, které se z prachu pouště opět zvedají a zhmotňují.
Velkou část etnického napětí v severním Afghánistánu a masakrů mezi etniky po roce 1997 lze přičíst právě politice železného amira. Proto vznikla severní aliance, jako relikt minulosti a zdánlivý anachronismus. Tento odkaz se ale navázal a znovu rozhořel. Nikdy bychom to nepochopili, pokud bychom se nevypravili do historie. Proto vždycky opakuji, že odpovědi současnosti musíme hledat v minulosti. Pak teprve pochopíme komplexní a rozmanité události dneška.
Nástupci Železného Amíra byli vesměs modernizátoři, kteří v roce 1919 vyhlásili plnou formální nezávislost na Velké Británii, zavedli první ústavu země a začali vytvářet malou městskou vzdělanou elitu. Konec dynastie Durrání nastal, když krále Záhira Šáha, který vládl od roku 1933, sesadil jeho bratranec a švagr Sardar Mohammed Daúd, který poslal Záhira Šáha do exilu v Římě. Afghánistán byl vyhlášený republikou a Daúd vládl jako prezident. Daúd se obrátil na Sovětský svaz s žádostí o pomoc při modernizaci státní struktury.
V letech 1956 až 1978 poskytl Sovětský svaz Afghánistánu hospodářskou pomoc v celkové výši 1,26 miliardy dolarů a vojenskou pomoc ve výši 1,25 miliardy dolarů. Sověti v době vrcholící studené války začlenili zemi do své sféry vlivu. Ve stejném období poskytli Američané Afghánistánu pomoc v celkové výši 533 milionů dolarů, z toho velkou část v 50. letech, ale potom Washington ztratil zájem.
V dubnu 1978 marxističtí příznivci v armádě, kteří byli vyškolení v Sovětském svazu, Daúda svrhli v krvavém vojenském převratu. Daúd, jeho rodina a prezidentská ochranka byli zmasakrovaní. Následně ale vypukly další nepokoje.
První komunistický prezident Núr Mohammed Tarákí byl zavražděný. Sovětská vojska v prosinci 1979 vtrhla do Afghánistánu a dosadila do funkce prezidenta Parchamu Babraka Karmála. Afghánistán se dostal do centra studené války mezi Sovětským svazem a Amerikou. Afghánští mudžahedíni se měli stát údernými protisovětskými jednotkami podporovanými Amerikou. Pro Afghánce však sovětská invaze znamenala další pokus cizích lidí podmanit si je.
Džihád nabral novou dynamiku, když Amerika, Čína a arabské státy začaly mudžahedínům dodávat peníze a zbraně. Sovětský svaz do Afghánistánu ročně nalil přibližně 5 miliard dolarů na potlačení mudžahedínů, tedy celkem 45 miliard dolarů. Američané věnovali v letech 1980 až 1992 na pomoc mudžahedínům přibližně 4 až 5 miliard dolarů. Američané poskytli mudžahedínům v letech 1986 a 1987 asi 900 raket Stinger. K americkým prostředkům se přidala také Saúdská Arábie. Spolu s podporou dalších evropských a islámských zemí obdrželi mudžáhidové celkem přes 10 miliard dolarů. Většina této pomoci měla podobu smrtících moderních zbraní, které byly poskytnuté prostému zemědělskému lidu, jenž je použil s ničivými výsledky. Z tohoto konfliktu, který si vyžádal 1,5 milionu mrtvých a skončil až v roce 1989, vzešla druhá generace mudžahedínů. Říkali si Tálibán neboli studenti islámu.
Tálibán: Dobytí Kábulu
V chladném jarním počasí roku 1996 se do Kandaháru začaly sjíždět stovky afghánských mulláhů na džípech, nákladních autech a koních. Do 20. března dorazilo do města více než 1200 paštunských náboženských vůdců z jižního, západního a středního Afghánistánu. Byli ubytovaní ve vládních úřadech, staré pevnosti a krytém bazaru, které se proměnily v obrovské noclehárny pouhým naházením stovek koberců na podlahu, aby mulláhové mohli spát. Jednalo se o největší setkání mulláhů a ulemů, jaké se kdy v novodobé afghánské historii konalo. Výrazně chyběli místní vojenští velitelé, tradiční kmenoví a klanoví vůdci, politické osobnosti z války proti Sovětům a nepaštunští zástupci ze severního Afghánistánu.
Mulláhem Omarem byli svolaní pouze náboženští vůdci, aby projednali budoucí akční plán, ale hlavně aby legitimizovali vůdce Tálibánu jako všemocného vůdce v zemi. Deset měsíců trvající obléhání Kábulu Tálibánem se nepodařilo město rozbít. S rostoucími ztrátami na životech v řadách Tálibánu narůstaly nepokoje. Během dlouhých zimních měsíců umírnění členové hnutí otevřeně hovořili o potřebě vyjednávání s kábulským režimem. Zastánci tvrdé linie chtěli pokračovat v dobývání celé země. Také uvnitř Paštunů panovaly rozsáhlé rozpory. Více než 2 týdny pokračovala zasedání šúry, která trvala celé dny a noci. Samostatné šúry diskutovaly o otázkách, jako je politická a vojenská budoucnost, jak nejlépe zavést právo šaría a budoucnost vzdělávání dívek v oblastech ovládaných Tálibánem. Všechna jednání probíhala v přísném utajení a cizinci měli po celou dobu zakázaný vstup do prostor jednání.
Po 2 měsících ale došlo k velkému zvratu. 26. června 1996 Tálibán zahájil masivní raketový útok na Kábul, při němž zahynulo 61 lidí a více než 100 jich bylo zraněno. Tálibán po celý rok nemilosrdně ostřeloval Kábul. Jen v dubnu 1996 vypálil Tálibán 866 raket, při nichž zahynulo 180 civilistů, 550 jich bylo zraněno a rozsáhlé části města byly zničené.
V červenci 1996 dopadaly rakety Tálibánu do blízkosti nově jmenovaného zprostředkovatele OSN pro Afghánistán, německého diplomata Norberta Holla, který byl na návštěvě Kábulu. Holl byl rozzuřený:
"Takhle se s mírovým vyslancem nejedná, když se na něj střílí. Když přijmete ve svém domě hosta, nezačnete na něj střílet. Je to projevem určitého pohrdání mým posláním," řekl Tálibánu.
Tálibán ale nakonec přesvědčil Pákistán a Saúdskou Arábii, aby podpořily další velkou snahu o dobytí Kábulu před zimou. V červenci 1996 navštívil Islámábád a Kandahár šéf saúdské tajné služby princ Turkí al-Fajsál, aby s pákistánskou rozvědkou projednal nový plán na dobytí Kábulu, a obě země zvýšily dodávky Tálibánu. To se nakonec vyplatilo. Kolony Tálibánu postupovaly na Kábul z jihu, zatímco jiná kolona táhla na sever od Sarobi, aby obsadila letiště Bagrám. Kolony Tálibánu vtrhly do Kábulu večer 26. září 1996. Tálibán útočil ze všech 4 světových stran, a nakonec město dobyl.
Prvním a nejkrvavějším činem Tálibánu bylo pověšení bývalého prezidenta Nadžibulláha, kterému tehdy bylo 50 let a který vládl Afghánistánu v letech 1986 až 1992. Nadžibulláh pobýval v diplomatickém sídle OSN v centru Kábulu od roku 1992. Uvnitř komplexu byli pouze tři vyděšení afghánští strážci, které zaměstnávala OSN, a ti utekli, jakmile zaslechli zbraně Tálibánu na okraji města. Speciální jednotka Tálibánu složená z pěti mužů určených k tomuto úkolu si pro Nadžibulláha přišla kolem jedné hodiny ráno, ještě předtím, než Tálibán vstoupil do centra Kábulu. Tálibánci přišli k Nadžibulláhovi do pokoje, zmlátili ho i jeho bratra do bezvědomí a pak je naložili do pick-upu a odvezli do potemnělého prezidentského paláce. Tam Nadžíbulláha vykastrovali, jeho tělo táhli za džípem několik kol kolem paláce a pak ho zastřelili. Jeho bratra podobně mučili a potom uškrtili. Tálibán oba mrtvé muže pověsil na betonový sloupek dopravní kontroly hned u paláce, jen několik bloků od areálu OSN. Za úsvitu si zvědaví Kábulané přišli prohlédnout obě nafouklá, zbitá těla, která visela na ocelových smyčkách kolem krku. Mezi prsty měli zastrčené nezapálené cigarety a do kapes nacpané afghánské bankovky, aby tak předali Tálibánu poselství o zhýralosti a korupci. Další dva Nadžibulláhovi společníci z komplexu uprchli, ale později byli při pokusu o útěk z města dopadení a byli také mučení a oběšení. Nadžibulláhova poprava byla prvním symbolickým a brutálním činem Tálibánu v Kábulu. Jednalo se o promyšlenou a cílenou vraždu, jejímž cílem bylo zastrašit obyvatelstvo.
Mulla Rabbání, nově jmenovaný šéf kábulské šúry, prohlásil, že Nadžibulláh byl komunista a vrah a že byl Tálibánem odsouzený k smrti. To byla pravda, ale zohavení Nadžibulláhova těla bylo za hranicí jakéhokoli islámského příkazu. Vražda byla mezinárodně odsouzená, zejména v muslimském světě.
Kandahár: Živý i smrtelný
V další části příběhu o Tálibánu se přesuňme do města Kandahár. Město Kandahár je v celém regionu proslulý především svými ovocnými sady. Kandahár je oázové město zasazené do pouště. Letní vedra jsou tu zničující, ale v okolí města jsou svěží, zelená pole a stinné sady, kde se pěstuje vinná réva, melouny, moruše, fíky, broskve a granátová jablka, která se proslavila po celé Indii a Íránu. Kandahárská granátová jablka zdobila perské rukopisy napsané před tisíci lety. V 19. století se podávala na stole britského generálního guvernéra Indie v Dillí.
Kandahárští autodopravci, kteří významně finančně podpořili Tálibán, zahájili svůj obchod v 19. století, kdy vozili kandahárské ovoce až do Dillí a Kalkaty. Sady byly zavlažované složitým a dobře udržovaným zavlažovacím systémem až do války, kdy Sověti i mudžahedíni pole zaminovali. Venkovské obyvatelstvo uprchlo do Pákistánu a sady byly opuštěné. Kandahár zůstal jedním z nejvíce zaminovaných měst na světě. V jinak rovinaté krajině poskytly sady a vodní kanály krytí mudžahedínům, kteří rychle ovládli venkov a izolovali sovětskou posádku ve městě. Sověti se pomstili vykácením tisíců stromů a rozbitím zavlažovacího systému.
Když se uprchlíci měli po roce 1990 vrátit do zdevastovaných sadů, pěstovali opiový mák jako zdroj obživy, čímž vytvořili hlavní zdroj příjmů pro Tálibán. Po odchodu sovětských vojsk v roce 1989 následoval dlouhý boj proti režimu prezidenta Nadžibulláha, který byl v roce 1992 svržený a mudžahedíni dobyli Kábul.
Psal se březen 1997, Kandahár byl už 2,5 roku hlavním městem zuřivých islámských bojovníků z hnutí Tálibán, kteří dobyli dvě třetiny Afghánistánu a nyní bojovali o zbytek země. Od svého dramatického nástupu na konci roku 1994 přinesl Tálibán do Kandaháru a sousedních provincií relativní mír a bezpečnost. Válčící kmenové skupiny byly rozdrcené a jejich vůdci pověšení, silně ozbrojené obyvatelstvo bylo odzbrojené a silnice byly otevřené, což usnadnilo výnosný pašerácký obchod mezi Pákistánem, Afghánistánem, Íránem a Střední Asií, který se stal základem ekonomiky.
Tálibán pochází z většinové paštunské etnické skupiny, která tvoří přibližně 40 % z 20 milionů obyvatel Afghánistánu. Paštunové vládli Afghánistánu 300 let, ale v poslední době slábli. Vítězství Tálibánu oživilo naděje, že Paštunové opět ovládnou Afghánistán.
Tálibán: Poprava místo fotbalu
V teplém jarním odpoledni v jižním Kandaháru stahovali afghánští obchodníci okenice, aby se připravili na víkend. Těžkopádní paštunští domorodci s dlouhými vousy a černými turbany pevně uvázanými kolem hlavy se prodírali úzkými prašnými uličkami k městskému fotbalovému stadionu hned za hlavním bazarem. Děti, mnohé z nich osiřelé a v hadrech, pobíhaly uličkami sem a tam. Gestikulovaly a křičely vzrušením při pomyšlení na podívanou, které budou svědky. Před několika týdny v Kandaháru totiž Tálibán zrušil dlouholetý zákaz fotbalu. Ale v tomto vlahém čtvrtečním odpoledni, na začátku muslimského víkendu, se tu fotbal hrát neměl. Dokonce ani nebyl žádný fotbalový zápas naplánovaný. Místo toho se měla konat veřejná poprava a oběť měla být zastřelená mezi brankami. V polovině odpoledne byla všechna místa na stadionu obsazená, protože více než 10000 mužů a dětí zaplnilo tribuny a přelilo se na písečné fotbalové hřiště. Děti vbíhaly na hřiště, než je rozzlobení strážci zatlačili zpět za postranní čáru. Vypadalo to, že se dostavila celá mužská populace města. Ženy měly zakázáno objevovat se na všech veřejných akcích. Najednou řev davu utichl, když na hřiště vtrhly dva tucty ozbrojených Talibánců v plastových žabkách a černých turbanech. Běželi podél postranní čáry, hlavněmi zbraní tlačili děti zpátky na tribunu a křičeli na dav, aby byl zticha. Dav rychle uposlechl, a tak jediným zvukem byly tálibánské žabky. Pak jako na zavolanou vjelo na fotbalové hřiště několik dvoudvéřových pick-upů, oblíbený dopravní prostředek Tálibánu. Na jednom z nich se objevil plechový reproduktor, jaký je k vidění na tisících mešit. Ve vozidle se postavil starší muž s bílým plnovousem a začal dav poučovat.
Kázi Chálilulláh Ferozi, soudce tálibánského Nejvyššího soudu v Kandaháru, mluvil více než hodinu. Poučoval dav o ctnostech tálibánského hnutí, výhodách islámských trestů a kompletní historii případu. Abdulláh Afghánistán, dvaceti letý mladík, údajně ukradl léky Abdulovi Valímu, farmáři, který žil v jejich společné vesnici nedaleko Kandaháru. Když se Abdul postavil na odpor, mladý Abdulláh ho zastřelil. Po několika týdnech pátrání Walího příbuzní Abdulláha vypátrali, zatkli a vydali ho Tálibánu, aby ho soudně potrestal. Abdulláh byl odsouzený k trestu smrti, nejprve islámským Nejvyšším soudem v Kandaháru a potom Nejvyšším soudem Tálibánu. Jednalo se o procesy bez právníků, kdy je obviněný považovaný za vinného a očekává se, že se bude hájit sám. To už se na hřišti objevilo asi 20 mužských příbuzných oběti a soudce kázi se k nim obrátil. Zvedl ruce k nebi a vyzval je, aby výměnou za krvavé peníze ušetřili Abdulláhův život.
"Když tohoto muže ušetříte, půjdete desetkrát do Mekky. Naši vůdci vám slíbili vyplatit obrovskou částku z islámského fondu, pokud mu odpustíte," řekl příbuzným.
Všichni příbuzní odmítavě zavrtěli hlavou. Tálibánští strážci namířili na dav zbraně a varovali, že zastřelí každého, kdo se pohne. Na tribunách zavládlo ticho. Abdulláha, který po celou dobu seděl v jiném pick-upu hlídaném ozbrojeným Tálibánem, teď pustili ven. Měl na sobě jasně žlutou lebku a nové oblečení, nohy spoutané těžkými pouty a ruce spoutané za zády. Řekli mu, aby šel k brankám na jednom konci stadionu. Nohy se mu viditelně třásly strachem, když se šoural přes hřiště. Řetězy mu řinčely a leskly se ve slunečním světle. Když dorazil k brankám, musel si kleknout na zem s tváří odvrácenou od davu. Strážný mu pošeptal, že se může naposledy pomodlit. Strážný předal kalašnikov příbuznému zavražděné oběti. Příbuzný rychle přistoupil k Abdullahovi, natáhl automat a ze vzdálenosti několika metrů ho třikrát střelil do zad. Když Abdulláh padl na záda, kat se přesunul podél jeho škubajícího těla a z bezprostřední blízkosti mu vpálil do hrudi další 3 kulky. Během několika vteřin bylo jeho tělo vhozené na korbu pick-upu a odvezené pryč. Dav se rychle a tiše rozešel. Když se lidé vraceli do města, z bazaru stoupaly tenké proužky kouře, jak se stánky s čajem a kebabem rozžínaly na večerní prodej. Druhý den byla ve vesnici nedaleko Kábulu ukamenovaná burácejícím davem žena, která byla odsouzená za pokus o útěk z Afghánistánu s mužem, který nebyl jejím pokrevním příbuzným.
Tálibán a série brutality
Během 24 hodin po dobytí Kábulu zavedl Tálibán nejpřísnější islámský systém na světě. Všem ženám bylo zakázáno pracovat, přestože čtvrtinu kábulské státní správy, celý systém základního školství a velkou část zdravotnictví řídily ženy. Byly uzavřeny dívčí školy a vysoké školy, což se týkalo více než 70000 studentek. Byl zaveden přísný oděvní kodex zahalující ženy od hlavy až k patě. Každý den přicházela nová prohlášení.
"Zlodějům budou amputované ruce a nohy, cizoložníci budou ukamenovaní a ti, kdo požívají alkohol, budou zbičovaní," hlásilo 28. září 1996 rádio Kábul.
Byla zakázaná televize, video, satelitní antény, hudba a všechny hry včetně šachů, fotbalu a pouštění draků. Rádio Kábul bylo přejmenované na Rádio Šariat a veškerá hudba byla stažená z vysílání. Tálibán nepolevoval, ale vydával další vyhlášky, které stanovily přesnou délku mužských vousů a seznam muslimských jmen, kterými se musely pojmenovávat novorozené děti. Náboženská policie začala řádit, když vyhnala všechny ženy z kábulských ulic a trvala na tom, aby si majitelé domů zatemnili okna, aby ženy nebyly zvenčí vidět.
Ženy byly nucené trávit veškerý čas uvnitř, kam nemohlo proniknout ani sluneční světlo. Jen zřídkakdy se směly odvážit z domova, a to dokonce i na nákupy. Useknutí jedné ruky, jedné nohy nebo obou jsou dodnes běžnými tresty Tálibánu pro každého, kdo je přistižený při krádeži.
Tálibán se ale nezastavil jen u vyhlášek, ale začal je uplatňovat v praxi. Při dobývání severu se Tálibánu podařilo získat i poslední baštu severní aliance, město Mazáre-Šaríf. Tálibán se ve městě pustil do vražedného šílenství. Jezdil pick-upy úzkými uličkami Mazáre-Šarífu sem a tam, střílel nalevo i napravo a zabíjel všechno, co se hýbalo. Majitele krámků, tahače vozíků, ženy, děti, a dokonce i kozy a osly. Těla nechávali hnít na ulicích.
"Stříleli bez varování na každého, kdo se ocitl na ulici, aniž by rozlišovali mezi muži, ženami a dětmi. Brzy byly ulice pokryté mrtvými těly a krví. Prvních 6 dní nesměl nikdo mrtvoly pohřbívat. Psi žrali lidské maso a šíleli a brzy se zápach stal nesnesitelným," řekl jeden z Tádžiků, kterému se podařilo masakru uniknout.
Když se lidé utíkali schovat do svých domovů, vtrhli dovnitř vojáci Tálibánu a hromadně masakrovali jejich obyvatele.
"Lidé byli na místě třikrát zastřelení, jednou kulkou do hlavy, jednou do hrudi a jednou do varlat. Ti, kteří přežili, pohřbili své mrtvé na zahradách. Ženy byly znásilněné," uvedl tentýž svědek.
"Když Tálibán vtrhl do našeho domu, zastřelil na místě mého manžela a 2 bratry. Každého z nich třikrát střelili a pak jim halal způsobem podřízli hrdla," uvedla 40letá tádžická vdova.
Tisíce lidí bylo převezeno do věznice Mazár, a když byla plná, byli vyhození do kontejnerů, které byly zamčené, a vězni se v nich udusili. Některé kontejnery byly převezeny do pouště u Mazáru a vězni tam zmasakrovaní.
Zatímco se desetitisíce civilistů snažily v následujících dnech v dlouhých kolonách pěšky uniknout z Mazáru, Tálibán zabil další desítky lidí při leteckém bombardování. Podle odhadů OSN došlo jen v této akci k zabití až 6000 civilistů.
Byl to bez pochyby masakr s genocidními prvky. Položme si proto základní otázku. Proč západ tato zvěrstva nekritizuje a nežene Tálibán k odpovědnosti? Jak je možné, že západ velkohubě blábolí o lidských právech, ale tohle ho nechává naprosto chladným?
Do nekonečna se omílá východní Ukrajina, Tibet, Thaiwan, Ujgurové nebo Srebrenica, ale zvěrstva Tálibánu hrdinové s vlaječkami nekritizují. Nezamýšlejí se nad tím, že Američané hostili Tálibánce na opulentních večeřích v Texasu, a to právě v době těchto masakrů a brutálních hromadných poprav. Neřeší, že Tálibán byl dokonce vyškrtnutý ze seznamu teroristických organizací na jednání v katarském Dauhá 29. února 2020, k čemuž se dostanu v závěru.
Proč pokrytecké západní feministky mlčí o potírání žen v Afghánistánu, zatímco na západě rozjely agresivní kampaň Me Too? Proč Američané Tálibánu znovu vrátili moc nad Afghánistánem v srpnu 2021? V mém pořadu Kaspická ropa jsem sice tyto skutečnosti popsal, ale během pátrání se mě do rukou dostaly další dokumenty té doby.
Tálibán: Ropa až na prvním místě
Když se v září 1996 Tálibán zmocnil Kábulu, mnozí Kábulané i svět se od něj znechuceně odvrátili po umučení a oběšení bývalého prezidenta Nadžibulláha. Vojáci Tálibánu stáli na hlavních ulicích a zatýkali muže bez vousů. Směs strachu, smíření, totálního vyčerpání a devastace po letech války přiměla mnoho Afghánců přijmout tálibánský způsob spravedlnosti. Od konce studené války žádné jiné politické hnutí v islámském světě nepřitahovalo tolik pozornosti jako Tálibán v Afghánistánu. Pro některé Afghánce Tálibán vyvolal naději, že hnutí by se mohlo konečně podařit zlikvidovat válečnické frakce, které ničily životy lidí od svržení komunistického režimu v dubnu 1992. Jiní se obávali, že hnutí Tálibán se rychle zvrhne v další válečnickou frakci, která bude chtít nešťastnému afghánskému lidu vnutit despotickou vládu.
Pochopení Tálibánu je ještě obtížnější kvůli přílišnému utajení, které obklopuje jeho politické struktury, vedení a rozhodovací proces uvnitř hnutí. Tálibán nevydává tiskové zprávy, politická prohlášení ani nepořádá pravidelné tiskové konference.
Po Rudých Khmerech v Kambodži je Tálibán nejtajnějším politickým hnutím na světě. Tálibán také vyvolal šokové vlny v sousedních zemích Afghánistánu. Írán, Turecko, Indie, Rusko a 4 z pěti středoasijských republik, Uzbekistán, Kazachstán, Kyrgyzstán a Tádžikistán, podpořily zbraněmi a penězi proti Tálibánskou Severní alianci, aby se pokusily zastavit postup Tálibánu. Právě o této severní alianci jsem hovořil v historické části Afghánistánu. Sever opět povstal z prachu.
Přestože většina obyvatel Afghánistánu je soustředěná na jihu, 60 % afghánských zemědělských zdrojů a 80 % bývalého průmyslu, nerostného a plynového bohatství se nachází na severu země. Sever je proto kritický pro budování afghánského průmyslu. Naproti tomu Pákistán a Saúdská Arábie Tálibán podpořily. V době po skončení studené války to vedlo k nebývalé polarizaci v celém regionu. Vítězství Tálibánu v severním Afghánistánu v létě 1998 a ovládnutí více než 90 % země odstartovalo ještě ostřejší regionální konflikt. Írán hrozil invazí do Afghánistánu a obvinil Pákistán z podpory Tálibánu. Jádrem tohoto regionálního střetu je dodnes boj o obrovské ropné a plynové bohatství Střední Asie, poslední nevyužité zásoby energie na světě. Západní ropné společnosti soupeřily o to, kdo postaví lukrativní ropovody, které jsou potřebné k přepravě energie na trhy v Evropě a Asii. Toto soupeření se ve skutečnosti stalo novou velkou hrou. Návratem k Velké hře 19. století mezi Ruskem a Británií o kontrolu a nadvládu ve Střední Asii a Afghánistánu.
Od konce roku 1995 Washington silně podporoval americkou společnost Unocal, aby vybudovala ropovod z Turkmenistánu do Pákistánu přes Afghánistán ovládaný Tálibánem. V této nové velké hře se však objevil další nečekaný hráč. Byl jím Carlos Bulgheroni, předseda argentinské ropné společnosti Bridas Corporation, která od roku 1994 tajně vyjednávala s Tálibánem a Severní aliancí o výstavbě stejného plynovodu přes Afghánistán. Společnost Bridas byla tvrdým konkurentem americké společnosti Unocal. Všechno jsem popisoval v mém pořadu Kaspická ropa.
Počátkem března 1996 se kongresman Hank Brown, člen senátního podvýboru pro zahraniční vztahy v jižní Asii, stal prvním americkým voleným zástupcem po 6 letech, který navštívil Kábul a další mocenská centra. Doufal, že se mu podaří svolat do Washingtonu schůzku všech afghánských frakcí. Náměstek ministra zahraničí pro jižní Asii Robin Raphel přijel do Islámábádu, aby zhodnotil americkou politiku vůči Afghánistánu. Od 19. dubna 1996 Raphel navštívil 3 mocenská centra. Kábul, Kandahár a Mazáre-Šaríf.
"Obáváme se, že pokud se nepodaří obnovit politickou stabilitu, budou zde promarněné ekonomické příležitosti," řekl Raphel v Kábulu.
Raphel měl na mysli navrhovaný ropovod, který měl vybudovat americký ropný gigant Unocal.
"Máme americkou společnost, která má zájem o výstavbu plynovodu z Turkmenistánu do Pákistánu," řekl Raphel na tiskové konferenci v Islámábádu 21. dubna 1996.
Vazby Unocalu na americkou vládu se staly předmětem rozsáhlých spekulací. Americký komentátor Richard Mackenzie napsal, že společnost Unocal byla pravidelně informovaná CIA a ISI, tedy pákistánskou rozvědkou. Anabázi celého příběhu jsem opět pokryl v mém pořadu Kaspická ropa. Američané vyčkávali, až bude ropovod přijatelný pro všechny afghánské frakce, a naléhaly na Pákistán, aby přivedl Tálibán k jednacímu stolu. Clintonova administrativa s Tálibánem jednoznačně sympatizovala, protože byl důležitý pro úspěch jižního ropovodu ze Střední Asie, který by se vyhnul Íránu.
Washington se dvořil i dalším válečným vůdcům. Několik z nich navštívilo Washington, počínaje generálem Rašídem Dostumem, který se 11. dubna 1996 setkal s americkými představiteli ve Washingtonu. Afghánští vůdci nebo jejich zástupci ze všech frakcí se zúčastnili slyšení v americkém Kongresu, které uspořádal senátor Hank Brown ve dnech 25. až 27. června. Právě v těchto dnech Tálibán zahájil masivní raketový útok na Kábul.
Ropovod přilákal několik podnikavých obchodníků, kteří se rozhodli zariskovat. Patřili mezi ně afghánští a pákistánští obchodníci, kteří v Kandaháru a podél trasy do Herátu stavěli benzinové pumpy. Slíbili také vybudovat silnice. V roce 1999 poskytla jistá skupina z Ameriky Tálibánu mobilní telefonní síť mezi Kábulem a Kandahárem. To všechno v očekávání plynovodu z Turkmenistánu.
V roce 1994 navrhla argentinská ropná společnost Bridas vybudování plynovodu, který by vedl přes Afghánistán a dodával plyn do Pákistánu a Indie. Americká společnost Unocal s podporou Washingtonu navrhla podobný plynovod v roce 1995. Boj mezi oběma společnostmi o výstavbu tohoto plynovodu vtáhl do hry Tálibán a další afghánské válečníky. Afghánistán se tak stal opěrným bodem první bitvy nové velké hry.
Američané a Argentinci si Tálibán předcházeli. Atraktivní argentinské sekretářky v minisukních v centrále Bridas v Buenos Aires dostaly příkaz, aby se zahalily. Dlouhé šaty a halenky s dlouhými rukávy, aby bylo vidět co nejméně jejich končetin. V Buenos Aires byla očekávaná delegace Tálibánu. Když v únoru 1997 dorazili, Bridas je královsky pohostil. Vzal je na prohlídku, letecky je provedl po zemi, aby si prohlédli vrtné práce a ropovody Bridasu, a navštívili ledový, zasněžený jižní cíp kontinentu.
Ve stejné době zažívala jiná delegace Tálibánu jiný druh kulturního šoku. Byli ve Washingtonu, kde se setkali s představiteli ministerstva zahraničí a společnosti Unocal a lobbovali za uznání své vlády Američany. Po návratu se obě delegace zastavily v Saúdské Arábii, kde navštívily Mekku a setkaly se s šéfem saúdské tajné služby princem Turkím. Tálibán uvedl, že se ještě nerozhodl, na jakou nabídku nakonec kývne. Rychle se naučili, jak hrát velkou hru ze všech stran. Obě společnosti zvýšily své úsilí o získání Tálibánu. Společnost Unocal mezitím věnovala 900000 dolarů Středisku afghánských studií na univerzitě v Omaze v Nebrasce, které vedl Thomas Gouttierre, akademický veterán z Afghánistánu. Centrum vytvořilo program školení a humanitární pomoci pro Afghánce a otevřelo školu v Kandaháru, kterou vedl Gerald Boardman, který v 80. letech vedl péšávárskou kancelář americké Agentury pro mezinárodní rozvoj USAID, která poskytovala přeshraniční pomoc mudžahedínům.
USAID je známou prodlouženou rukou CIA. Škola začala školit přibližně 400 afghánských učitelů, elektrikářů, tesařů a potrubářů, kteří pomáhali společnosti Unocal při pokládání potrubí. Společnost Unocal poskytla Tálibánu i další dary, například fax a generátor, což způsobilo skandál, když se o tom později psalo.
Další delegace Tálibánu přiletěla na setkání s Unocalem v listopadu 1997 do Houstonu. Byla ubytovaná v pětihvězdičkovém hotelu, navštívila zoologickou zahradu, supermarkety a vesmírné středisko Nasa. Povečeřeli v domě Martina Millera, viceprezidenta Unocalu, a obdivovali jeho bazén a velký pohodlný dům. Tálibánci se setkali s úředníky na ministerstvu zahraničí, kde opět požádali o uznání Američany. Američané nakonec Argentince vyšachovali. Unocal navrhla výstavbu plynovodu z Daulatabádu do Multánu ve středním Pákistánu. Unocal založila konsorcium CentGas, které drželo 70 % podíl. Všechno jsem popisoval v pořadu Kaspická ropa.
Unocal podepsala druhou, ještě ambicióznější dohodu s širokým záběrem v celém regionu. Projekt středoasijského ropovodu předpokládal výstavbu ropovodu o délce 1050 km z Čardžou v Turkmenistánu do ropného terminálu na pákistánském pobřeží, který by dodával milion barelů ropy denně na vývoz. Stávající ropovody ze sovětské éry ze Surgutu a Omsku v ruských sibiřských polích do Čymkentu v Kazachstánu a Buchary v Uzbekistánu by se mohly napojit na tento ropovod a dodávat ropu z celé Střední Asie do Karáčí.
"Vznikl by tak obchodní koridor napříč Střední Asií," uvedl Robert Todor, výkonný viceprezident Unocalu.
Při mém pátrání se mě podařilo nalézt další spojovací články mezi Američany a Tálibánem. Když se Tálibán v září 1996 zmocnil Kábulu, řekl Chris Taggert, člen vedení společnosti Unocal, agenturám, že projekt ropovodu bude nyní snadněji realizovatelný, když se Tálibán zmocnil Kábulu. Toto prohlášení Unocal rychle odvolala, protože naznačovalo, že společnost Unocal podporovala dobytí Kábulu Tálibánem. Jen před pár týdny Unocal oznámila, že poskytne humanitární pomoc jako bonusy afghánským válečníkům, jakmile budou souhlasit s vytvořením společné rady, která bude na projekt ropovodu dohlížet. Opět z toho vyplývalo, že společnost Unocal byla připravená rozdávat peníze válečným vůdcům. Několik hodin po obsazení Kábulu Tálibánem pak americké ministerstvo zahraničí oznámilo, že naváže diplomatické vztahy s Tálibánem a vyšle do Kábulu svého úředníka, což také rychle odvolalo.
Mluvčí ministerstva zahraničí Glyn Davies uvedl, že Amerika neshledávala na krocích Tálibánu směřujících k zavedení islámského práva nic závadného. Tálibán označil spíše za protimoderní než protizápadní. Američtí kongresmani se postavili na stranu Tálibánu.
"Dobrou stránkou toho, co se stalo, je, že jedna z frakcí se konečně zdá být schopná vytvořit v Afghánistánu vládu," řekl senátor Hank Brown, zastánce projektu Unocal.
Američané byli zkrátka nažhavení na Kaspickou ropu jak se patří a lidská práva, brutalita nebo dokonce genocida? Nezájem! V lednu 1997 podepsal Turkmenistán dohodu s americkým ropným gigantem Mobil a britskou společností Monument Oil o těžbě ropy na rozsáhlém území západního Turkmenistánu. Byla to první smlouva o těžbě ropy, kterou Turkmenistán podepsal s velkou americkou společností, protože Unocal dosud v Turkmenistánu přímo neinvestoval.
Americké bombardování bin Ládinových táborů v srpnu 1998 přinutilo společnost Unocal stáhnout své zaměstnance z Pákistánu a Kandaháru a nakonec v prosinci 1998 oficiálně odstoupila z konsorcia CentGas, které tak těžce vybudovala. Důležitý byl také propad světových cen ropy, ale to by bylo nad rámec tohoto pořadu.
Afghánistán: Izraelské zbrojní zakázky
Role Izraele v Afghánistánu byla také zajímavá. Izraelská zpravodajská služba Mossad navázala zpočátku dialog s Tálibánem prostřednictvím jeho zprostředkovatelských kanceláří v Americe a s ropnými společnostmi. Pákistánská rozvědka tento dialog podporovala. Přestože Pákistán Izrael neuznával, jeho rozvědka navázala prostřednictvím CIA spojení s Mosadem během afghánského džihádu. S počáteční podporou Turecka Izrael také navázal úzké diplomatické a hospodářské styky s Turkmenistánem, Uzbekistánem a Kazachstánem. Izraelské společnosti investovaly do zemědělství, ropného průmyslu a komunikací. Po krachu plynovodu navázal Izrael spolupráci s protitálibánskou severní aliancí. Po 11. září 2001 se ale Izrael do Afghánistánu znovu vrátil.
Podle izraelské ekonomické publikace Kalkalist přinesly izraelské vojenské dodávky americkým jednotkám a jejich spojencům v Afghánistánu během 20 let války téměř miliardu dolarů. Jeden z izraelských zdrojů z oblasti obrany uvedl, že izraelský průmysl reagoval [na vypuknutí války] rychle a pružně, zejména pokud šlo o smlouvy o pronájem dronů západním zemím, které působily v Afghánistánu. Izraelské společnosti tak získaly nové zákazníky.
Už v březnu 2002 byl z Izraele do Afghánistánu vyslaný úderný dron Heron pro německý kontingent. Šlo o náhradu vozidla, které bylo ztraceno kvůli poruše motoru. Velká Británie od roku 2007 nakupovala od Izraele rakety Rafale, které se od roku 2009 používaly proti cílům Tálibánu. Kromě různých typů bezpilotních zbraní prodali Izraelci také zbraně pro pozemní síly. Polsko a Amerika například nakoupily ochranné systémy pro bojová vozidla Rafale a Elbit a také systémy pro vyhledávání nastražených bomb.
Společnost Plassane Sasa získala milionové zakázky na vybavení obrněných vozidel MRAP dodatečnou ochranou. Španělsko v roce 2011 nakoupilo munici pro minomety Elbit v hodnotě 8,5 milionu dolarů. Jako vždy se to neobešlo bez korupce. K překvapení pracovníků továrny v kibucu Givat Hašlóša, která prodávala obrněná vozidla Tomcar Britům, přišla žádost o díly pro jejich techniku z Karibských ostrovů, poměrně daleko od Afghánistánu. Válka v Afghánistánu tedy pomohla získat Izraeli nové zákazníky a rozšířit svůj trh vojensko-průmyslového komplexu. Kdokoli si myslí, že chudinký Izrael trpí v ohrožení zlými Araby, nechť si znovu prostuduje tuto kapitolu.
Závěr: Tálibán se vrací
Každý na to zíral s otevřenými ústy. Jak něco takového bylo po 20 letech možné? 12. srpna 2021 se odehrálo téměř současné dobytí Kandaháru a Herátu. 13. srpna se Tálibán nacházel pouhých 50 km od Kábulu. 14. srpna začalo obléhání Maidan Šahr, brány do Kábulu. A za pár dní na to Tálibán prohlásil, že válka skončila.
Američané se vší tou sofistikovanou vojenskou technologií byli poražení pasáky koz? Opravdu tomu někdo věří? Skutečné zákulisí se začalo odkrývat pouhý týden po obsazení Kábulu Tálibánem. Washington Post přinesl zprávu o tom, že vedení dvou amerických sociálních sítí Twitter a Facebook umožňovalo vysokým vůdcům Tálibánu komunikovat se svými podřízenými a stoupenci. Podněcovali prý daleko méně nenávisti než Donald Trump. Tálibán totiž podle odhalení novinářů využíval sociální sítě jako komunikační platformu pro předávání rozkazů na velké vzdálenosti po celém Afghánistánu.
Příspěvky obsahovaly vojenské rozkazy k přesunům, povely, instrukce nebo šifrované vzkazy. Vůdci Tálibánu používali Twitter a WhatsApp k šíření propagandy a k získání kontroly nad Kábulem při jeho dobývání. Vůdci Tálibánu rozesílali na WhatsAppu čísla, na která mohli volat představitelé afghánského režimu nebo vojáci a vyjednávat o své kapitulaci. Toto opět zveřejnil deník Washington Post a každý si to může z té doby najít. Žádné vyšetřování Facebooku a Twitteru ale nebylo zahájené, protože Tálibán už není teroristickou organizací. Šokuje to snad někoho?
V katarském Dauhá se 29. února 2020 setkali zástupci americké vlády Donalda Trumpa a Tálibánu, a došlo k vzájemné dohodě. V rámci této dohody Američané a jejich spojenci, včetně Česka a Slovenska, vyškrtli Tálibán ze seznamu teroristických organizací a zavázali se nevměšovat do vnitřních záležitostí Afghánistánu. Podle všeho se ukazuje, že Twitter a Facebook pomáhaly aktivně Tálibánu v obsazení Afghánistánu skrze své informační kanály a sociální platformy. Ale to nestačilo. Pár dní na to tentýž Washington Post přinesl další šokující zprávu.
V pondělí 23. srpna 2021 se šéf CIA William Burns setkal v Kábulu na tajné osobní schůzce s vůdcem Tálibánu Abdulem Gháním Baradarem. Podle deníku spolu v přátelském rozhovoru probírali aktuální politické události v zemi a diskutovali detaily postupující evakuace. Návštěva Williama Burnse v Kábulu byla o to pikantnější, že na ní přiletěl rovnou z Jeruzaléma, kde byl na návštěvě Izraele a předtím se zastavil v Káhiře v Egyptě a na Západním břehu Jordánu na okupovaných palestinských územích. Navštívil i Bejrút v Libanonu.
Je mimochodem zajímavé, že 2 roky po jeho návštěvě, 7. října 2023, se právě v této oblasti rozhořelo nové kolo válek mezi Izraelem a Palestinou. Tedy v oblasti, kterou předtím navštívil. Je logické, že se chystalo další verbování Arabů do Tálibánu pro nové úkoly.
Byl jedním z těch úkolů útok na izraelský diskotékový klub 7. října 2023, o jehož přípravě MOSSAD jistě věděl? Nebo tím úkolem bylo vyzbrojování muslimských Ujgurů žijících v Číně?
Provincie, ve kterých muslimští Ujgurové žijí, totiž s Afghánistánem sousedí. Američané nemohou muslimské Ujgury financovat přímo, protože by Peking obvinil Washington z jejich vyzbrojování. Ale šikovně přes Afghánistán, který s čínskými Ujgury sousedí, to je hotový majstrštyk v podkopávání Číny.
Vraťme se ale k otázce zběsilého amerického úprku z Afghánistánu. Částečné vysvětlení nabízí můj pořad Biometrický Afghánistán. Pilotní projekt na sběr nových identifikačních údajů byl náležitě prozkoušený a válka začala být ztrátová. Navíc Američané nechali ve svém velícím centru v Kábulu veškerá data tohoto metrického zařízení. V něm byly uchované otisky prstů, skeny oční duhovky a identifikace všech afghánských spolupracovníků americké armády. Biometrické údaje desítek tisíc Afghánců. Tálibán toto zařízení se všemi daty samozřejmě získal.
Další odpovědí na opuštění americké fronty v Afghánistánu byla příprava na ukrajinský konflikt, který začal o pár měsíců později, 24. února 2022. Podle mě jsou tohle všechno dílčí důvody. Tím hlavním je opět kaspická ropa. Nebude to tak dlouho, kdy uvidíme americké ropné korporace znovu jednat s Tálibánem o právech na ropovod přes Afghánistán. Unocal 2.0 se bude opakovat. Přesněji řečeno, historie se bude opakovat.