Druhý díl se zaměřuje na tajné nástroje propagandy a jejich využití v obchodu a vzdělání, konkrétně na univerzitní výchovu systémových kádrů a manažerů. Pořad se zabývá tím, jak se manipulace a propaganda využívají k přesvědčení národa k válce a jak nefunkční volební systém může být využitý k posílení vládnoucí elity. Dále se věnuje tématu přechodu na vzdělávání a obchod a diskutuje o tom, jak se tajné nástroje propagandy využívají k utváření systémových kádrů a manažerů. Závěr se dotýká toho, co můžeme očekávat v budoucnu a jak se můžeme bránit manipulaci a propagandě nejen v rámci vzdělání a obchodu.
Úvod
Než se vypravíme k dalšímu fascinujícímu bádání po stopách Waltera Lippmanna a Edwarda Bernayse, stručně zrekapituluju, co jsme slyšeli v minulém prvním díle. Po předmluvě o současném stavu Ameriky, potažmo západního mediálního světa, jsem se vydal po stopách těchto našich dvou výtečníků, otců a zakladatelům moderní propagandy. Propaganda byla poprvé naostro a úspěšně vyzkoušená na americké veřejnosti v rámci vtažení Ameriky do první světové války. To se osvědčilo také díky Výboru pro veřejné informace, ve kterém se sešli nejvýkonnější mozky propagandy v různých odvětví. Tento výbor založil tehdejší americký prezident Woodrow Wilson, aby umožnil roztočit kola propagandistické mašinérie na všech úrovních. Podíval jsem se také, jak je vedle mluveného slova, důležitý obrazový materiál.
Jak přesvědčit národ k válce?
Příčiny a cíle propagandy byly samozřejmě mnohem horší než cokoli, o čem uvažoval domnělý nepřítel". Ovšem cílem bylo nejen vymyslet nepřítele, ale také způsobit, aby se tento nepřítel "jevil jako divoký, barbarský a nelidský", a tedy hodný zničení. Tento postup se v nedávné historii opakoval mnohokrát, naposledy při americko-izraelském zničení Iráku, Libye a Sýrie. Zničení a vydrancování jak, Iráku tak i Libye jsem se věnoval v mých trojdílných cyklech pořadů. Je vidět, že se od dob první světové války nezměnilo do doby fiktivní historky o vyhazování dětí z kuvajtských inkubátorů iráckými vojáky, nebo podávání viagry libyjským vojákům MuammaremKaddáfím, aby znásilňovali ženy. Naprosté fantasmagorie, dezinformace a hoaxy, které dokola opakovala mainstreamová korporátní média. Tato obvykle poddajná média tyto příběhy opakují a přikrášlují, aniž by se je pokusila potvrdit, a prakticky ve všech případech se pozdější pokusy o potvrzení krutých příběhů ukáží jako bezvýsledné, neboť badatelé nejsou schopní objevit žádné důkazy o těchto událostech. Vzpomeňme na zplynování statisíců lidí v Iráku a jejich pohřbívání do masových hrobů nebo na příběhy o libyjské viagře, které jsem zmínil. Tyto a mnohé další se ukázaly jako nepodložené výmysly. Typická propaganda zvěrstev šířených mainstreamovými korporátními médii. Před invazí do Iráku se objevily historky o tom, že Saddám Husajn používal drtiče dřeva k likvidaci politických odpůrců a disidentů, ale jako vždycky později badatelé zjistili, že pro tato hrůzná tvrzení neexistují žádné důkazy. Díky Edwardu Bernaysovi se objevily příběhy z první světové války o tom, jak Němci uřezávali prsa každé ženě, na kterou narazili, jak jedli děti, jak zpracovávali těla zmasakrovaných Židů na tuk a glycerin k výrobě zbraní, příběhy o vaně plné očních bulv, které nacisté sbírali. Edward Bernays po válce otevřeně přiznal, že k vyvolání nenávisti vůči Německu používal smyšlená zvěrstva. Zdá se, že média budou spolupracovat na šíření těch nejfantastičtějších lží a lidé uvěří téměř všemu, co si přečtou.
Edward Bernays a jeho skupina vyrobili tisíce plakátů s děsivými popisy těchto falešných zvěrstev, nemluvě o novinových článcích, karikaturách a mnoha dalších věcech, ale historický záznam této léta trvající tapisérie lží a nenávisti byl docela dobře pohřbený. Na internetu je možné najít kopie mnoha válečných plakátů, ale tato sbírka byla dobře vyčištěná a prakticky všechny skutečně zlé a špinavé produkce se zřejmě ztratily historii. Dnešní vyprávění v učebnicích dějepisu to všechno nenuceně odmítá jako "inovativní využití grafiky k podněcování vlastenectví", ale spíše než o vlastenectví šlo o podněcování nenávisti a Amerika i Židé se jednou budou muset otevřeně postavit celé této odsouzeníhodné kapitole dějin.
Oficiální verze je taková, že po první světové válce si propaganda získala tak špatnou pověst, že americký Kongres znechuceně ukončil činnost Výboru pro veřejné informace, a "za velkých kontroverzí ukončil tyto aktivity" a odmítl se zabývat financováním uchování a archivace jeho rozsáhlé sbírky nenávistné literatury a propagandy. Pravdou ale je, že Bílý dům, americký Kongres a Výbor se spikli, aby odstranili nebo zničili většinu důkazů o svých zločinech. V amerických vládních archivech existuje oddíl "Záznamy Výboru pro veřejné informace", ale jen málo užitečného zůstalo. Všechny nebezpečnější prvky byly sanované. A ve skutečnosti si Edward Bernays a jeho propagandistické metody zdaleka nevytvořily špatnou pověst, ale staly se široce oblíbenými u vlád a velkých korporací jak z hlediska konzumu, tak z hlediska kontroly veřejného mínění v době míru.
Nebylo by to naposledy, co by Walter Lippmann a Edward Bernays tyto techniky použili i dnes. Tento masivní útok se opakoval o něco více než deset let později, aby zničil Německo a dotlačil ho do další války, kterou Němci nechtěli. Ve 30 letech 20 století chtěli stejní evropští židovští bankéři, kteří měli do značné míry stejný záměr, aby se Spojené Státy připojily k další válce, kterou plánovali zahájit proti Německu. V roce 1933 zahájili rozsáhlou celosvětovou obchodní válku, jejímž cílem bylo Německo finančně zničit, a novinové titulky křičely "Judea vyhlašuje Německu válku". Všechno jsem to probíral v mém dvoudílném cyklu Druhá světová válka před několika měsíci. Už v Rooseveltovi vyvolali "intenzivní touhu po válce", ale měli opět stejný problém s neochotnou americkou veřejností. A použili naprosto stejná řešení.
Při tom všem nepracovali Walter Lippmann a Edward Bernays nezávisle nebo bez vedení. Před svým masivním válečným úsilím" ve Spojených státech provozovali úspěšný pilotní testovací případ ve Velké Británii, kdy ke zjištění účinnosti svých metod využívali britské noviny vlastněné jejich kontrolory, především Rothschildy. Možná bychom se měli zamyslet nad další větou a aplikovat ji na nedávné světové události. Edward Bernays a jeho skupina praktikovali odhalování vymyšlených příběhů o zvěrstvech, falešných obviněních z teroru a brutality proti jakémukoli národu nebo lidem, které chtěli, aby veřejná mysl vnímala jako "nepřítele", a pak testovali a vyhodnocovali reakce veřejnosti na jejich manipulaci touto falešnou propagandou."
Srovnejte tato slova s démonizací Iráku Georgem Bushem, špinavými příběhy o masových vraždách, jaderných zbraních připravených k odpálení do 15 minut, odpovědností za 11 září, dětmi vyhozenými z kuvajtských inkubátorů, veškerou falešnou propagandou proti Saddámu Husajnovi a Iráku, která měla získat veřejnost pro neoprávněnou válku zahájenou pouze za politickými a obchodními cíli. Srovnejte je s démonizací MuammaraKaddáfího v Libyi, jeho dodávkami Viagry svým vojákům, aby mohli znásilňovat více žen, dlouhým seznamem výmyslů a lží, které měly veřejnost přimět k další válce, které byla zahájená pro další politické a komerční cíle. Vietnam, Afghánistán, Rusko, Čína, Írán, Kuba, Venezuela a desítky dalších démonizací probíhaly podle stejné šablony a obvykle vyústily ve války a invaze. Byl to Edward Bernays, kdo vytvořil "válečný marketing", teorii a šablonu pro manipulaci s veřejným míněním, plán a vzor pro propagandu a lži, které americká vláda opakovaně používala po celé následující století, aby úspěšně oklamala americkou veřejnost o svých motivacích a činech ve více než 100 vojenských dobrodružstvích a aby všechny zaslepila před tragickými výsledky brutální americké zahraniční politiky. Tohoto muže dnes Američané oslavují jako "otce Public Relations".
Plán masového inženýrství veřejného mínění začal v továrně na propagandu ve Wellington House v Londýně na počátku devadesátých let 19 století, kde působili Lordi Northcliffe a Rothermere, Arnold Toynbee a samozřejmě naši dva géniové válečného marketingu Walter Lippmann a Edward Bernays. Právě z tohoto zdroje vzešel plán, jak vnutit americkému Kongresu Rothschildovy soukromé Federální rezervní banky, a který školil a trénoval Waltera Lippmanna a Edwarda Bernayse v metodách formování amerického veřejného mínění s cílem dotlačit Ameriku do první světové války za účelem podpory sionismu. Kniha Edwarda Bernayse "Propaganda" nabízí jasnou vizi jeho školení nejen pro válečný marketing, ale i pro patologii amerického konzumu, automobilismu, hysterie vlastenectví a mnoho dalšího.
Financování údajně pocházelo od britské královské rodiny, Rothschildů a Rockefellerů a nakonec zahrnovalo i vytvoření transatlantických vztahů. V různých obdobích se střídala členství v Tavistockově institutu, Královském institutu mezinárodních vztahů, Rothschildově Kulatém stole, Radě pro zahraniční vztahy, Římském klubu, Stanfordském výzkumném institutu, Trilaterální komisi a NATO. Vytvořili také ideologii pro velké americké nadace, jako jsou Rockefellerova a Carnegieho, které dnes hrají tichou, ale významnou roli v řízení populace.
Wellington House se nakonec přetvořil v Tavistockův institut, který byl vytvořen na Oxfordské univerzitě v Londýně zakladateli Královského institutu mezinárodních vztahů a Kulatého stolu, tedy opět Rothschildové, a byl v podstatě jakýmsi zařízením pro masové vymývání mozků začínajícím jako úřad pro psychologickou válku. Právě studie Tavistockova institutu v oblasti psychologického programování byly využité k vytvoření a následnému využití velké masové hysterie během studené války, která vyvolávala děsivé iluze o jaderném konfliktu se Sovětským svazem. To vedlo dokonce k tomu, že si miliony Američanů stavěly na svých dvorcích protiatomové kryty. V Tyeově životopisu Edwarda Bernayse napsal, že
"Je nemožné zásadně pochopit společenský, politický, ekonomický a kulturní vývoj posledních 100 let bez určitého porozumění Edwardu Bernaysovi a jeho profesionálním dědicům." Konec citace.
Z tohoto krysího hnízda uctívačů Satana vzešlo mnoho špinavostí, jednou z nich byl britský Úřad pro psychologickou válku, který vypracoval plán na zničení Německa nikoliv útokem na armádu, ale virtuální genocidou obyvatelstva. Zdá se, že mezinárodní bankéři vlastnili muniční závody a další cenné vojenské objekty na obou stranách válečného plotu a chtěli svůj majetek udržet v provozuschopném stavu navzdory válce. Řešením bylo saturované bombardování civilního obyvatelstva s cílem zhroutit morálku německého národa. Tito vědci – sociologové‘ určili, že k dosažení takového zhroucení postačí zničení 65 % německých obydlí, obvykle včetně jejich obyvatel. Odtud pramení sláva britského leteckého hrdiny "Bombera" Harrise, který prováděl tyto noční nálety – vždycky v noci -, které vyvrcholily bombardováním Drážďan. Vysvětlení nočních náletů se obvykle uvádí jako bezpečnost pro posádky bombardérů, ale jejich účelem bylo především vyvolat větší hrůzu mezi civilním obyvatelstvem. Cílem byly dělnické obytné čtvrti, protože v nich byla vyšší hustota obyvatelstva a pravděpodobnost vzniku požáru byla vyšší." To narušilo německou pracovní sílu a schopnost Německa vyrábět válečný materiál na svou obranu. Harrisovy rozsáhlé záměrné masakry německých civilistů – a také ty, které prováděli Američané – byly před veřejností zoufale utajované a dodnes se nikde v učebnicích dějepisu neobjevují v užitečných detailech nebo s upřímnou snahou o přesný odhad civilních obětí. Jak jsem upozornil v jiném svém pořadu, tímto plánem se řídil americký generál CurtisLemay, stejnými nočními nálety na nízké úrovni se pokoušel vyhladit obyvatelstvo Japonska a Koreje.
Všechno, co jsme v posledních 70 letech viděli, četli nebo slyšeli, co démonizovalo jiné národy, což obvykle vedlo k vojenským intervencím nebo "barevným revolucím", vychází z této šablony Waltera Lippmanna a Edwarda Bernayse. Původně na podporu vytvoření židovského státu v Palestině a k prosazení programu sionismu. Tuto šablonu americká vláda neustále používá od první světové války, kdy u amerického a západního obyvatelstva vyvolává souhlas a nevědomost, aby zamaskovala téměř sto let trvající zvěrstva. Démonizuje nevinné země a národy a připravuje se na 60 nebo 70 politicky inspirovaných osvobozeneckých válek, které jsou vedené výhradně ve finanční a politický prospěch hrstky západních bankéřů, kteří k tomuto účelu využívají americkou armádu jako soukromou armádu. To má za následek smrt a utrpení stovek milionů nevinných civilistů.
Nezdá se, že by to bylo všeobecně známé, ale intenzivní protiněmecká propaganda provázející první světovou válku měla kromě záboru Palestiny ještě další cíl, a tím bylo zničení kultury a samotné duše Německa. Winston Churchill měl v této věci jasno, když prohlásil: "Tato válka je o duši německého národa".
Profesor VernonKellogg se v jedné publikaci Výboru pro veřejné informace ptal: "Bude to nějaký div, když se po válce lidé na světě, když poznají v nějakém člověku Němce, budou krčit stranou, aby se ho při průchodu nedotkli, nebo se budou shýbat pro kameny, aby ho zahnali z cesty?" Není se čemu divit. Musíme se naučit aplikovat vzorce z minulosti na současné varianty. Mění se pouze kulisy. Změnily se pouze podrobnosti o zvěrstvech, vše ostatní zůstalo stejné. Šablona Edwarda Bernayse je do písmene dodržovaná v rámci příprav na třetí světovou válku.
Kontrola demokracie
Nefunkční volební systém
Walter Lippmann i Edward Bernays na základě svých zkušeností s formulováním, manipulací a kontrolou veřejného mínění a vnímání v rámci Výboru pro veřejné informace později napsali, že otevřeně opovrhují "poddajnou a beznadějně špatně informovanou veřejností" v Americe. Už Walter Lippmann napsal, že lid je v demokracii prostě "zmatené stádo" "nevědomých a všetečných outsiderů", které je třeba udržovat pouze jako "zainteresované diváky", které má elita "tajné vlády" kontrolovat. Došli k závěru, že ve volebním systému s více stranami, tedy demokracii, musí být veřejné mínění "vytvářené organizovanou inteligencí" a "inženýrsky řízené neviditelnou vládou". Přitom lid je odsunutý do postavení neinformovaných pozorovatelů, což je situace, která v Americe existuje bez přerušení už 95 let. Edward Bernays věřil, že jen několik málo lidí má potřebný vhled do Velkého obrazu, aby jim mohl být svěřený tento posvátný úkol, a sám se považoval za jednoho z těchto několika vyvolených.
"Edward Bernays byl po celou dobu své kariéry naprosto cynický ve své manipulaci s masami. Zcela ignoroval osobní důležitost jejich upřímně vyznávaných hodnot, tužeb, emocí a přesvědčení a považoval je za bezvýznamné, jen je používal jako nástroje k prosazování jakýchkoli obchodních a politických cílů svých nájemců."
Edward Bernays ve své knize Propaganda napsal: "Byl to samozřejmě ohromující úspěch propagandy během války, který otevřel oči několika inteligentním lidem ve všech oblastech života, aby si uvědomili možnosti upravování veřejného mínění. Bylo jen přirozené, že po skončení války si inteligentní lidé položili otázku, zda by nebylo možné použít podobnou techniku i na problémy míru. Vědomá a inteligentní manipulace s organizovanými zvyky a názory mas je důležitým prvkem demokratické společnosti. Ti, kdo manipulují tímto neviditelným mechanismem společnosti, tvoří neviditelnou vládu, která je skutečnou vládnoucí mocí naší země." Konec citace.
Původním projektem Edwarda Bernayse bylo zajistit vstup Ameriky do evropské války, později se ale zabýval především upevněním dvojího systému volební demokracie a neomezeného kapitalismu, který elity vytvořily ve svůj prospěch, a jejich obranou tváří v tvář rostoucím nepokojům, odporu a ideologické opozici. Když Edward Bernays zjistil, že zmatené stádo není tak poddajné, jak by si přál, prohlásil, že je nutné aplikovat "vědeckou disciplínu", tj. psychologii propagandy, na fungování demokracie, kde by jeho sociální inženýři "poskytli modernímu státu základ, na němž by bylo možné realizovat novou stabilitu". To Walter Lippmann označil za nutnost "zpravodajské a informační kontroly" v demokracii a uvedl, že propaganda "má v našem demokratickém systému legitimní a žádoucí úlohu". Oba muži si představovali moderní americkou společnost jako společnost ovládanou "relativně malým počtem osob, které rozumí mentálním procesům a sociálním vzorcům mas". Pro Edwarda Bernayse to byl "logický důsledek způsobu, jakým je naše demokratická společnost organizovaná", aniž by si všiml, že to byli především jeho evropští manipulátoři, kdo ji takto organizoval.
Walter Lippmann a Edward Bernays nebyli ve svém zvráceném pohledu na propagandu jako "nutnost" demokracie nezávislí, stejně jako nebyli nezávislí ve válečném marketingu, který čerpal své teorie a instrukce od svých sionistických pánů v Londýně. Volební systém více stran nebyl navržený a zavedený proto, že by byl nejpokročilejší formou vlády, ale spíše proto, že sám o sobě nabízel největší možnosti ke korumpování politiků prostřednictvím kontroly peněz a k manipulaci s veřejným míněním prostřednictvím kontroly tisku. Edward Bernays ve své knize Inženýrství souhlasu otevřeně prohlásil, že "inženýrství souhlasu je samotnou podstatou demokratického procesu". Jinými slovy, podstatou demokracie je to, že několik "neviditelných lidí" manipuluje zmatené stádo, aby uvěřilo, že ovládá transparentní systém vlády, a to tak, že zvolí jednoho ze dvou předem vybraných kandidátů, kteří jsou už koupení a zaplacení stejnými neviditelnými lidmi.
Ještě před válkou si tajná vláda, tedy evropští manipulátoři Waltera Lippmanna a Edwarda Bernayse, plně uvědomila možnosti rozsáhlé kontroly obyvatelstva a rozvinula vlastní dalekosáhlé ambice v oblasti "kontroly demokracie" a jako nástroj opět použila vládu Spojených Států. Jejich zájem se neomezoval pouze na americké obyvatelstvo, ale rychle zahrnoval velkou část západního světa. S Walterem Lippmanem a Edwardem Bernaysem jako svými agenty tito neviditelní lidé přiměli americkou vládu, aby uplatňovala principy Edwarda Bernayse v zemích celého světa, a k nástrojům manipulace s vnímáním a přesvědčením lidí desítek národů přidali projekt CIA Mockingbird, což jsem probíral v mé trilogii Média a propaganda, dále VOA, Rádio Svobodná Evropa a Rádio Svobodná Asie, Rádio Svoboda a mnoho dalších. Americké ministerstvo zahraničí, do této doby zcela nakloněné, tvrdilo, že "propaganda v zahraničí je nepostradatelná" pro to, co označovalo jako "řízení informovanosti veřejnosti". Uznávalo také potřebu absolutního utajení a prohlašovalo, že "pokud by americký lid někdy získal představu, že na něm pracuje vysoce výkonná propagandistická mašinérie, výsledkem by byla katastrofa". Výkonná mašinerie na nich ale skutečně pracovala a pokračovala v tom v míře, která by možná ohromila i samotného Edwarda Bernayse.
Historie propagandy a jejího využití při manipulaci a kontrole veřejného mínění v Americe a v západních demokraciích obecně, je dlouhý příběh zahrnující mnoho zdánlivě nesouvisejících událostí. Významným krizovým bodem pro kontrolu elit nad americkou demokracií byla válka ve Vietnamu. Jediné období v dějinách, kdy se Američanům dostalo přesného mediálního pokrytí toho, co jejich vláda skutečně dělá v jiné zemi. V důsledku děsivých odhalení amerického mučení a brutality se veřejné protesty rozšířily natolik, že se Spojené Státy ocitly na pokraji anarchie a staly se téměř neovladatelnými. Američané trhali své povolávací rozkazy a utíkali do Kanady, aby se vyhnuli vojenské službě. Ulice a univerzitní kampusy byly zaplavené protesty a nepokoji, alespoň do doby, než Richard Nixon nařídil střílet studenty do zad. Válka ve Vietnamu bylo jediným obdobím, kdy se americkým elitám nepodařilo vytvořit neprůhlednou clonu, kterou by pouštěli jen přefiltrovaný proud pečlivě cenzurovaných zpráv. Vymklo se jim to z kontroly. To bylo v roce 1970, ale v roce 1971 Daniel Ellsberg ukradl "Pentagon Papers" z jedné z prvních neoconských korporací RAND Corporation, kde pracoval, a vyzradil je médiím, a to byl začátek konce. Po politickém propadu a Nixonově rezignaci se tajná vláda Edwarda Bernayse rozjela na plné obrátky a americká politická krajina se navždycky změnila.
Významnou součástí tohoto demokratického přetlaku" bylo téměř okamžité vytvoření think-tanku se sídlem ve Spojených Státech nazvaného Trilaterální komise" v červenci 1973 Davidem Rockefellerem, Rothschildem a několika "soukromníky". Rockefeller byl v té době předsedou Rothschildovy Rady pro zahraniční vztahy a také předsedou Rothschildy kontrolované Chase Manhattan Bank. Spoluzakladatelem byl Zbigniew Brzezinski, který se později stal Obamovým poradcem pro zahraniční politiku". Nutnost vzniku této skupiny byla oficiálně připisovaná ropné krizi na Blízkém východě, ale oni se zaměřili na mnohem důležitější krizi – krizi demokracie, která vykazovala jasné známky toho, že se dostává tam, kam by se nikdo dostat neměl. V té době, kdy ještě zbývala trocha svobodného tisku, zveřejnil deník Washington Post článek s názvem "Pozor na Trilaterální komisi". Dnes už by to udělat nemohli. Jakákoli kritika Trilaterální komise je dnes americkou vládou oficiálně zařazená na seznam konspiračních teorií".
Nepodařilo se mi najít žádný záznam o zprávě Trilaterální komise o ropné krizi na Středním východě a zdá se, že jejich první velká zpráva, kterou vydala Newyorská univerzita v roce 1975, pouhé dva roky po jejich vzniku, nesla název "Krize demokracie" a jejím hlavním autorem byl harvardský profesor Samuel Huntington.
Huntington v něm uvedl, že "šedesátá léta byla v Americe svědkem vzestupu demokratického nadšení". Přitom se znepokojivě zvýšila účast občanů na pochodech, protestech a demonstracích, což vše svědčí o "opětovném prosazování rovnosti jako cíle v sociálním, ekonomickém a politickém životě". Přitom rovnost je něco, co si žádná demokracie nemůže dovolit. Tvrdil: "Podstatou demokratického vzestupu v 60 letech bylo všeobecné zpochybnění stávajících systémů autority, veřejné i soukromé. V té či oné podobě se projevila v rodině, na univerzitě, v podnikání, ve veřejných i soukromých sdruženích, v politice, ve vládní byrokracii a ve vojenských službách."
Samuel Huntington, který byl propagandistickým poradcem americké vlády během války ve Vietnamu, si dále posteskl nad tím, že obyčejní lidé už nepovažují elity a bankéře za nadřazené a necítí se být povinní poslouchat. Nemusíme příliš číst mezi řádky, abychom pochopili, že Huntingtonova skutečná stížnost spočívala v tom, že bohaté elity, ty tajné vládní, se dostávaly pod stále větší útok veřejnosti v důsledku odhalení velkolepého zneužívání jejich bohatství a moci. Už nebyli obdivovaní a respektovaní, ba dokonce se jich ani nijak zvlášť nebáli, ale naopak jimi stále více opovrhovali. Lidé také přestávali důvěřovat své vládě, protože si uvědomovali rozsáhlou infiltraci Bílého domu a Kongresu "chytrými operátory" Edwarda Bernayse, což vedlo, Huntingtonovými slovy, k "poklesu autority, postavení, vlivu a efektivity prezidentského úřadu".
Samuel Huntington dospěl k závěru, že Amerika trpěla "nadbytkem demokracie", a napsal, že "efektivní fungování demokratického politického systému obvykle vyžaduje apatii a neangažovanost", což označil za klíčové, protože právě tyto vlastnosti veřejnosti "umožňují efektivní fungování demokracie". Ještě jednou, apatie a neangažovanost prý vyžaduje funkčnost demokracie. Chápete ten obrovský cynismus? Politici, navzdory svým kecům o tom, aby se lidé zajímali o demokracii, si ve skutečnosti přejí apatii a neangažovanost, aby se jim příliš nikdo nedíval pod prsty, aby jim do zákulisních kšeftů a partajní korupce nikdo moc nevrtal, nešťoural. Jedině tak je zaručená ideální funkčnost demokracie. Chápeme už ten obrovský cynismus? Věrný svým rasistickým kořenům označil za jednu z takových skupin, která se stává "příliš demokratickou" a představuje nebezpečí pro politický systém, "černochy". Svou zprávu zakončil konstatováním, že "zranitelnost demokracie, v podstatě krize demokracie", pramení ze vzdělanosti a participace společnosti a že národ potřebuje "vyváženější existenci" s tím, co nazval "žádoucími hranicemi rozšíření politické demokracie". Opět naprostý cynismus. Lidé se začínají vzdělávat a participovat se, a to je opravdové nebezpečí pro neviditelné zákulisní elity. Lidé začínají odhalovat skutečnou hnilobu zkorumpovaného systému, jaké skupiny a jakými metodami nás řídí a ovládají skrze mainstreamová korporátní média. To jim začíná vadit. Proto jsou mé pořady tak důležité. Odhaluji základní elementy a součásti lešení nebo konstrukce, na kterých tito psychopaté stavějí svou moc. Jinými slovy, skutečná krize demokracie spočívala v tom, že lidé začali věřit v tu část "vlády lidu pro lid" a nejenže se skutečně zapojovali, ale začali pohrdat těmi, kteří zemi řídili pouze pro svůj vlastní finanční a politický prospěch, a neposlouchali je. A řešením bylo samozřejmě zkonstruovat společenskou situaci s menším podílem vzdělanosti a demokracie a s větší autoritou tajné vlády elit. Hloupé, nevzdělané, tupé a konzumní stádečko, přesně v tomto se naprosto cynicky odhalují. Tato slova by se měla povinně psát na začátek každého volebního programu každé parodie hrající si na politickou stranu nebo hnutí. Ve skutečnosti jen součást řízení nevědomí lidí. Nepodstatnosti, floskule, proklamace, volební hesla, nesplnitelné sliby. Politické strany a hnutí jsou jen dobře placený komparz skutečných globálních sil. A nenechme se mýlit, kdo není, ten je vytěsněný pryč a v tomto politickém prostředí nevydrží. Politika je jen zástěrka na udržení konstrukce ovládání a manipulace lidí. Rozdrolení lidí na fandy jedné, druhé třetí politické frakce, lidé se handrkují mezi sebou, ale politické strany jsou všechny koupené a placené stejnými skupinami, o kterých hovoří Edward Bernays i Walter Lippmann. Naprosto oficiální zdroje, žádné konspirace, jde o základní stavební kameny propagandy. Různobarevné politické mančafty mají jen tento systém legitimizovat a udržet. Za to jim nasypou něco do žlabu, aby svému placenému politickému komparzu zajistili luxus, komfort a blahobyt. Oni budou poslouchat a vykonávat pokyny. Pořád to ještě někdo nechápe?
Demokracie podle Samuela Huntingtona spočívala ve zdání, ale nikoli v podstatě, v konstrukci, podle které vychytralé elity vybíraly kandidáty, pro které lid mohl předstírat, že je volí, ale kteří byli ovládaní svými pány a poslouchali je. Po této účasti na demokracii se očekávalo, že se lidé vrátí do svého normálního stavu apatie a neangažovanosti.
NoamChomsky ve svém článku také poznamenal, že při studentském aktivismu v 60 a počátkem 70 let 20 století zřejmě hrozilo, že se národ stane příliš vzdělaným, což způsobilo krizi demokracie Trilaterální komise". Jinými slovy, hrozilo, že nevědomost nutná pro udržení systému vlády více stran bude narušená studenty, kteří se ve skutečnosti učili věci, které tajná vláda Edwarda Bernayse nechtěla, aby se učili. "Komise ve své zprávě odsoudila zaměření na to, co nazvala "zájmovými skupinami", jako jsou ženy, dělníci a studenti, snažící se získat práva v rámci politické arény, která byla zjevně "proti národnímu zájmu" 1% nejvyšších]". Komise uvedla, že je znepokojená zejména školami a univerzitami, které neplní svou úlohu "správné indoktrinace mládeže", a že "v demokracii musíme být umírněnější". Odtud byla cesta vpřed jasná: mladí lidé v Americe budou teď "řádně indoktrinovaní" jak veřejným školským systémem, tak univerzitami, aby se stali "umírněnějšími", nevzdělanějšími, a především aby se vyhýbali požadavkům na věci jako sociální rovnost a práva pracujících, které jsou tak jasně proti národním zájmům" elit a jejich tajné vlády". Opět, už chápeme ten nechutný cynismus? Příliš vzdělaní a angažovaní lidé, kteří do toho moc kecají a reptají, jsou skutečným nebezpečím pro takzvanou demokracii současného typu. Ba co víc, všímáte si, jak kdykoli chce někdo něco důrazně měnit, přispěchají práskaní ostřílení politici, kteří začnou rozdávat rozumy, jak je to příliš zkratkovité řešení, nebo populistické řešení, nebo nesystémové řešení, a že musíme postupovat umírněněji? Oni mají školící kurzy, kde je takovéto žvásty učí. Ve skutečnosti uklidňují stádo, aby tolik nekalilo vodu, a dělají všechno proto, aby se nezměnilo vůbec nic. Za to jsou placení. Aby udržovali status quo. Buďme umírněnější, v překladu neprotestujme, nekalme vodu, nestavme se na zadní. Další záchranné brzdy demokracie stejně jako demonstrace a petice jako pečlivě upouštěný ventil veřejného hněvu a nespokojenosti.
Před Samuelem Huntingtonem a studentským aktivismem šedesátých let jsme tu měli dalšího uznávaného odborníka na propagandu, politiku a fašismus v osobě dalšího amerického Žida Harolda Lasswella. Harold Lasswell byl obdivně označovaný za "předního amerického politologa a teoretika komunikace, specializujícího se na analýzu propagandy". Přitom se o Haroldu Lasswellovi tvrdí, že byl "zařazený mezi půl tuctu tvůrčích inovátorů ve společenských vědách dvacátého století". Jeho životopisec Almond rozhodně prohlásil, že "málokdo by zpochybnil, že "Harold Lasswell] byl nejoriginálnějším a nejproduktivnějším politologem své doby". Vskutku vysoká chvála, připomínající chválu, která se snášela na Waltera Lippmana a Edwarda Bernayse – a to ze stejných důvodů.
Ještě dříve, na přelomu třicátých a čtyřicátých let, pořádala Chicagská univerzita sérii tajných seminářů o "komunikaci", financovaných Rockefellerovou nadací, kterých se účastnili nejvýznamnější badatelé v oblasti komunikace a sociologie, mezi nimiž byl i Harold Lasswell. Stejně jako před ním Walter Lippmann a Edward Bernays a po něm Samuel Huntington a další zastával Harold Lasswell názor, že demokracie se nemůže udržet bez pověřené elity, která formuje, utváří a ovládá veřejné mínění prostřednictvím propagandy. Tvrdil, že pokud elity nemají potřebnou sílu k tomu, aby si vynutily poslušnost mas, pak se musí "sociální manažeři" obrátit ke "zcela nové technice kontroly, z velké části prostřednictvím propagandy", a to kvůli "nevědomosti a pověrčivosti mas". Tvrdil, že společnost by neměla podléhat "demokratickým dogmatismům o tom, že lidé jsou nejlepšími soudci svých vlastních zájmů", protože jimi nejsou. Dále "nejlepšími soudci jsou elity, kterým je proto třeba zajistit prostředky k prosazení jejich vůle, a to pro obecné blaho". Rockefellerovy a další nadace a think-tanky tuto radu pomalu plní už téměř 100 let.
K mnoha výsledkům práce Waltera Lippmanna a Edwarda Bernayse patřilo podřízení nejprve výkonné a nakonec i zákonodárné moci americké vlády globálnímu plánu evropských a amerických bankéřů a jejich amerických korporátních a politických zájmů. Dnes otevřeně hovoříme o tom, že Bílý dům a americký Kongres jsou z drtivé většiny ovládané židovskou lobby a jejich nadnárodními korporacemi, ale tento les byl zasazený už před 100 lety. Už počátkem devadesátých let 19 století jsme měli americkou vládu pevně pod mocenským vlivem a účinně ovládanou tím, co Edward Bernays nazval "tajnou vládou" a co bylo ovládané prakticky stejným způsobem jako zmatené stádo veřejnosti. Během své prezidentské volební kampaně v roce 1912 Theodore Roosevelt prohlásil: "Za viditelnou vládou sedí na trůně neviditelná vláda, která lidu nedluží žádnou loajalitu a neuznává žádnou odpovědnost", a tvrdil, že je třeba tuto neviditelnou vládu zničit a zrušit zkorumpované spojení byznysu a politiky. Takže pokud se nám ode dneška bude nějaký blbeček, co baští šrot z mainstreamu, vysmívat jako konspirátorům, když budeme hovořit o neviditelných vládách, odkažme ho třeba na Theodore Roosevelta. Pokud bude chtít popřít slova samotného amerického prezidenta, můžeme se mu vysmát i my, a doporučit mu, aby skočil do záchoda a nezapoměl za sebou spláchnout.
Theodore Roosevelt znovu:
"Bylo přirozené a snad i lidské, že privilegovaná knížata těchto nových ekonomických dynastií, prahnoucí po moci, sáhla po kontrole nad samotnou vládou. Vytvořili nový despotismus a zahalili ho do hávu zákonné sankce. Malá skupina soustředila do svých rukou téměř úplnou kontrolu nad cizím majetkem, cizími penězi, cizí prací a cizími životy. Pro příliš mnoho z nás už život nebyl svobodný, svoboda už nebyla skutečná, lidé už nemohli jít za štěstím. Tito ekonomičtí royalisté si stěžují, že se snažíme svrhnout americké instituce. Ve skutečnosti si stěžují na to, že se jim snažíme vzít jejich moc." Konec citace.
Arthur Miller napsal, že "ti, kdo formálně vládnou, nedostávají signály a příkazy od voličů jako celku, ale od malé skupiny lidí. Ta existuje, i když se její existence popírá, a to je jedno z tajemství amerického společenského řádu, o kterém se ale nesmí mluvit." A jak nám řekl francouzský básník Baudelaire: "Nejlepší ďáblův trik je přesvědčit vás, že neexistuje". Pravda je všude k vidění, ale málokdo ji chce hledat.
Vrátíme-li se k Edwardu Bernaysovi a jeho propagandě na záchranu demokracie a k verzím, které hlásali jeho dědicové, v této řece se mísily dva proudy. Tím nejdůležitějším bylo, aby převážně zahraniční bankéři a průmyslníci znovu získali plnou kontrolu nad americkou vládou, zejména nad hospodářskými sektory. Přitom prvním krokem bylo napravení uvolněné kontroly nad samotnými politickými stranami a politiky v nich působícími. Existuje zajímavý čínský dokument, který se přesně věnuje hlubokému židovskému vlivu na tehdejší americkou vládu, a uvádí se v něm: "Demokratická strana patří rodině Morganů a Republikánská strana rodině Rockefellerů. Rockefellerové a Morganové ale patřili Rothschildovi". Konec citace. Poté bylo nutné vyvinout nové a rozsáhlé úsilí, aby se znovu získala společenská a politická kontrola nad obyvatelstvem. Potřebovali vakcínu, která by americký lid neochránila, ale nakazila nevyléčitelnou nemocí s příjemným názvem demokratizace, která by ale byla snáze rozpoznatelná jako zombifikace. To se jim podařilo.
Demokracie byla na Západě vždycky vyzdvihovaná jako nejdokonalejší forma vlády, ale pod vlivem obrovské propagandistické kampaně se brzy proměnila ve vrchol osvícené lidské evoluce, jistě nejen v myslích Američanů, ale na Západě obecně. Vzhledem k tomu, že volební systém s více stranami tvořil základ vnější zahraniční kontroly americké vlády, bylo nutné tuto fikci vštípit přímo do americké psychiky. To se jim podařilo do té míry, že "demokracie" se svými tisíci významy je dnes ekvivalentem biblického úryvku – poselství od Boha, které ze své podstaty nelze zpochybnit. Edward Bernays a jeho lidé byli zdrojem hlubokého, trvalého – a zjevně falešného – přesvědčení v každém americkém srdci, že demokracie je "univerzální hodnotou". Jedním z nejhloupějších a nejúpornějších mýtů, které tito lidé vytvořili, byla pohádka o tom, že jak se každý národ vyvíjí směrem k dokonalosti a osvícení, jeho DNA zmutuje a vyvine se u něj Bohem daná, možná genetická touha po politickém systému s více stranami. Toto přesvědčení je naprostý nesmysl, bez jediného historického nebo jiného důkazu, který by ho podporoval, hloupý mýtus vytvořený k dalšímu oklamání zmateného stáda.
Z hlediska společenské kontroly toho ale bylo zapotřebí mnohem více. V době, kdy Ronald Reagan v roce 1980 vystřídal Jimmyho Cartera, byla už všechna kola v pohybu, aby američtí občané byli trvale zbavení všech práv, kromě jejich do té doby milované "demokracie". Reaganův útok na americkou veřejnost byl zcela frontální, Paul Volcker z amerického FEDu uvrhl Spojené Státy do jedné z nejbrutálnějších recesí v dějinách, snížil mzdy a vlastnictví domů, zničil celoživotní hromadění osobního majetku, dramaticky zvýšil nezaměstnanost, téměř úplně zlikvidoval odbory a celý národ ze strachu politicky podřídil. Zajímavé je, že čím více je jejich drahocenná demokracie ožebračovala a vykastrovávala, tím silněji se k ní americká veřejnost upínala, aniž by si už uchovávala touhu po rovnosti, ale pouze doufala v přežití. Osm let Reaganova prezidentství patřilo k nejbrutálnějším v amerických dějinách, ale díky síle propagandy a ochotě vyhovět masmédiím Američané vůbec nechápali, co se s nimi dělo. Poučení ze sedmdesátých let a války ve Vietnamu bylo dobře využité, a "neviditelný lid" Edwarda Bernayse zrekultivoval Spojené Státy jako kolonii, a to jak vládu, tak lid. Rekultivace byla chytře "zkonstruovaná neviditelnou vládou".
Plná machiavelistická povaha této propagandy, její skutečné záměry a výsledky, nám nemusí být z této části okamžitě zřejmé. Následující část z této trojdílné série, popis dalšího přechodu metod propagandy Edwarda Bernayse do oblasti vzdělávání a obchodu, zaplní mnohé mezery a umožní nám spojit si více bodů a získat jasnější obraz o celé krajině.
Přechod na vzdělávání a obchod
Úspěch Waltera Lippmanna a Edwarda Bernayse nezůstal v mnoha segmentech americké společnosti bez povšimnutí. Zejména univerzity si uvědomovaly potenciál těchto nových propagandistických technik k formování, manipulaci a kontrole společenského vnímání a chování. Školy a univerzity ve Spojených Státech nikdy nebyly vnímané jako vzdělávací systém, ale spíše jako nástroje veřejného disciplinárního systému, metoda sociální kontroly i prostředek k vštěpování postojů a přesvědčení, které byly pro průmyslníky a bankéře nejužitečnější. To začalo ještě před Walterem Lippmannem a Edwardem Bernaysem, s velkými "loupeživými barony", zločinecky bohatými rodinami jako Rockefeller, Carnegie, Mellon, Astor, DuPont, Guggenheim, Morgan nebo Vanderbilt. Andrew Carnegie jako první prosazoval myšlenku, že by velmi bohatí lidé měli založit univerzity, aby přetvořili vzdělání tak, aby sloužilo jejich potřebám. K této křížové výpravě se připojilo mnoho amerických průmyslníků, a tak vznikly Stanford, Cornell, Carnegie-Mellon, Chicagská univerzita a mnoho dalších. Jejich úsilí bylo široce propagované jako druh dobročinnosti vůči národu, ale jejich cílem nebylo vzdělávat, nýbrž indoktrinovat. Využívat vzdělávací systém k vytváření občanů poslušných jejich kapitalistické ideologii a k udržení své finanční moci.
Tyto instituce měly hlásat standardní náboženskou mytologii vlastenectví a demokracie, ale také hodnoty dětské práce, otrocké mzdy, vystupovat vůči odborům a zastávat odpor k minimální mzdě. To byl plán, jak udržet příjmové rozdíly, a v podstatě vštípit veřejnosti postoje, které by sloužily k zabránění jakémukoli přesunu bohatství k masám. Tyto průmyslové a finanční elity sehrály velkou roli v transformaci amerického vzdělávacího systému, jednak z hlediska své finanční kontroly, jednak z hlediska své moci navrhovat a kontrolovat ideologie, které se objeví v učebních osnovách. Tím připravily půdu pro dnešní metody amerického vzdělávání, zejména pro americké obchodní školy. Snad nejdůležitějším aspektem amerického školství, který je tak málo doceňovaný, je skutečnost, že americká, potažmo západní elita nechtěla, a stále nechce, zlepšit úroveň vzdělání národa, protože jak politický systém mnoha stran, tak americká značka kapitalismu vyžadují ke svému přežití nevědomost. Přitom oba tyto systémy do značné míry spoléhají na úspěch nemyslící, neinformované a nevzdělané populace.
Vzdělávací systém je samozřejmě ve všech národech jednou z hlavních institucí společenské kontroly, ale Spojené Státy se s pomocí Waltera Lippmanna a Edwarda Bernayse dostaly daleko za hranice civilizovaných norem. Pro základní i střední školy bylo záměrem zavést sociální kontrolu tím, že se nejprve vytvoří silný pocit národní identity a soudržnosti. To vedlo mimo jiné k masové hysterii amerického patriotismu, která je dnes tolik patrná. Málokdo si uvědomuje, že všudypřítomný patologický americký patriotismus je mimořádně mocným mechanismem sociální kontroly, a to do té míry, že jen málo Američanů by bylo ochotno nechat se označit za nevlastence". Být vlastencem v americkém pojetí ale znamená, že člověk musí své zájmy pevně sladit s vládnoucí elitou. V Americe nelze být vlastencem, když odsuzujete kapitalismus volného trhu nebo časté války v jeho prospěch. Nebo je zřetelně nevlastenecké vyjádřit přání, aby zdravotní péče byla hrazená státem, nebo protestovat proti bankám, kvůli kterým v roce 2008 přišla velká část obyvatelstva o střechu nad hlavou. Jak upozornil reportér George Seldes, tento patriotismus, americký způsob hrdosti na svou zemi, nutí masy ke spojenectví s vládnoucí mocí, a to vytváří jakousi věčnou kontrolu. Tato klamavá propaganda podle něj existuje už tak dlouho, že si málokdo uvědomuje, jak vznikla, nebo dokonce že existuje. Svůj komentář zakončil poznámkou, že kdyby média informovala lidi o této zákeřné kontrole, ztratila by svou moc. Média, která jsou sama spojená s vládnoucí mocí, se jí ale odmítají zabývat.
Účelem univerzit bylo podle názoru těchto průmyslníků a bankéřů prostřednictvím indoktrinace vytvořit jakousi manažerskou elitu, která by byla schopna ovládat společnost způsobem, který by byl pro 1 % nejužitečnější. Na konci první světové války se svět nacházel ve fázi masivní industrializace i urbanizace, což vytvářelo sociální napětí plynoucí z problémů nerovnosti a občanských práv. Přitom sociální nepokoje už byly rostoucím problémem. Aby se s tím vypořádaly, rozvíjely americké univerzity, pod vedením Waltera Lippmanna a Edwarda Bernayse, takzvané sociální vědy, jako je sociologie a psychologie, s cílem vytvořit kádr "sociálních inženýrů a techniků", kteří by tyto problémy řešili a řídili americkou společnost. Tajná vláda" věřila, že psychologie s technikami, které tak obratně používal Edward Bernays, může "být nástrojem k dosažení demokratického společenského řádu a kontroly". Teorie spočívala v tom, že jednotlivci ve společnosti nejsou "dobře nastavení" a že propaganda může být použitá k jejich vhodnému "nastavení". Od tohoto okamžiku se Spojené Státy s pomocí vzdělávacího systému jako hlavního nástroje změnily ve společnost sociálního inženýrství a kontroly, která používala metody Edwarda Bernayse přímo na žáky základních, středních a vysokých škol, aby formovala a manipulovala vnímání a přesvědčení veřejnosti způsobem, který byl pro tajnou vládu a jí ovládané nadnárodní společnosti co nejužitečnější. Dobro národa ani blaho jeho občanů nebyly uvedené jako priority. Samozřejmě, že samotné vzdělávání se těmito opatřeními stalo nemocným a zkaženým.
Socialismus byl snad největším nepřítelem zakořeněné schopnosti bankéřů a průmyslníků drancovat národ. Přitom položky jako minimální mzda, bezplatné vzdělání nebo lékařská péče silně omezovaly chamtivost elit, a tak se socialismus rychle stal veřejným nepřítelem číslo 1 v americkém vzdělávacím systému. Edward Bernays a jeho dědicové po celé generace naplňovali mysl a srdce amerických dětí strachem ze socialismu a přirovnávali ho k bezbožným národům, kde vládnou brutální diktátoři a kde občané nemají žádnou svobodu. Propaganda byla nesmírně silná a vymývání mozků začalo velmi brzy – stejně jako dodnes. Malé děti se velmi brzy učí, že kapitalismus soukromých podniků je jedinou cestou, jak létat, a socialismu je třeba se nejen vyhnout, ale dokonce zkoumat tento systém se rovná hledání informací o uctívání ďábla. Dveře do těchto malých amerických myslí jsou velmi brzy pevně zabouchnuté, aby se už nikdy neotevřely, což je nedílnou součástí jejich politicko-náboženské indoktrinace. Falešným principům amerického kapitalismu je věnovaná obrovská pozornost v hlavním vysílacím čase, což opět navždycky uzavírá jejich malé mozky před jakýmkoli pochopením toho, za co jsou a proč jsou pro.
Univerzita Yale, pracující s obrovskými granty Rockefellerovy nadace, vytvořila propagandistický institut, který má provádět praktický výzkum otázek "přímo se týkajících problémů individuálního a skupinového chování člověka" a "korelovat poznatky a koordinovat techniku v příbuzných oborech". Deklarovaným cílem bylo lépe "porozumět lidskému životu", ale záměrem bylo využít toto porozumění k ovládání populace. Na Princetonské univerzitě probíhal rozhlasový projekt, jehož cílem bylo zjistit, jak nejúčinněji využít rozhlasové vysílání k indoktrinaci a kontrole obyvatelstva. Přitom tyto techniky převzaly VOA, Rádio Svobodná Evropa a Rádio Svobodná Asie. Zdá se, že internet a princetonské archivy jsou od informací o tomto projektu vyčištěné.
A Princeton byl skutečně tak silně zapojený do propagandy, lstí a špionážního řemesla, že poskytoval většinu personálu pro předchůdkyni CIA, agenturu OSS a později samotnou CIA, během jejich formativních let. Stejně jako ve většině ostatních záležitostí týkajících se Spojených Států byly americké univerzity ještě mnohem horší, než si lze představit, neboť byly hluboce zapojené do vražedného programu CIA MK-ULTRA na kontrolu mysli, který se táhl celá desetiletí, a to v rámci hledání mechanismů kontroly populace inspirovaného Edwardem Bernaysem. Všechno jsem to probíral téměř před rokem v mém dvoudílném pořadu MK-Ultra. Senátor Ted Kennedy ve výpovědi před americkým Senátem uvedl, že více než třicet amerických univerzit a institucí bylo zapojeno do programu, který označil za "rozsáhlé testování a experimentování" a který zahrnoval tajné testy drog na občanech na všech sociálních úrovních, a to vše bez jejich vědomí a souhlasu.
Elitní jedno procento založilo nejen univerzity, ale i nadace, které existují dodnes, a to za stejným účelem společenské kontroly. Instituce jako Rockefellerova, Fordova a Carnegieho nadace, Rada pro zahraniční vztahy, Trilaterální komise byly primárně vytvořené "k udržení dravého bohatství prostřednictvím kontroly informací a informačních zdrojů" a rychle převzaly poslání přímého vlivu a kontroly myšlení mnoha světových vůdců nebo alespoň vlivných osob. Rockefellerova nadace měla prvenství v ohromující řadě iniciativ sociální kontroly, které zahrnovaly kontrolu populace v pravém slova smyslu prostřednictvím sterilizace a války. To jsem zase probíral v mém trojdílném pořadu Depopulace planety. A jak Rockefellerův, tak Carnegieho institut financovaly a propagovaly eugeniku. Přitom Carnegie doporučoval národní řetězec plynových komor k eliminaci sociálně (a ideologicky nevhodných osob. To jsem pro změnu probíral v mém jiném trojdílném cyklu Utajení démoni Nacismu téměř před rokem. Všechna tato zvrácená ideologie vycházela ze stejného zdroje.
Rockefellerova nadace v jednom inzerovaném případě uspořádala velkou konferenci se "zástupci některých největších finančních zájmů" ve Spojených Státech, rozumějme židovských evropských bankéřů, kteří ovládali americký FED. Tato velká konference uspořádaná Rockefellerem, podpořila propagandistický program, jehož cílem bylo "vychovávat občany v prokapitalistické ideologii a zmírnit tak nepokoje". Jinými slovy, použít propagandistické metody Zikmunda Freuda, respektive Edwarda Bernayse, aby naučili pracující třídu zůstat chudou ve prospěch korporátních elit a bankéřů. Tato skupina věřila, že potřebuje "propagační kancelář", která by mohla "korigovat lidové dezinformace" tím, že by poskytovala "nepřetržitý proud těch správných informací" dodávaných nižším a středním třídám o jejich správném místě ve společnosti. Oč jiné jsou dnešní výbory a komise, které hlídají takzvané dezinformace? Ve skutečnosti tyto komise a výbory slouží přesně témuž cíli. Zaškrtit jakoukoli změnu při narození. Potírat takové informace, které představují ohrožení postavení elit, korporací, bankéřů a průmyslníků. Ty informace se označí za konspirace, dezinfo, fake a hoax, a nabídnou se ty ideologicky správné informace. Hlavně klid, šoupejte nohama, velebte a žerte zkorumpovaný zločinecký systém. Oni musí tvrdě kontrolovat tok informací, nikdo nesmí nabourávat ideovou informační jednotu mediálních narativů. Pro Brusel, pro NATO, pro Ameriku, pro euroamerické vztahy, pro OSN, a zase proti Rusku, proti Číně, proti Kubě, proti Venezuele. Poté se rockefellerova skupina pustila do vytvoření mocné výzkumné organizace, která by zkoumala "sociální problémy" a "příčiny sociálního a ekonomického zla". Přitom se tvářili jako nezaujatí vědci hledající veřejné blaho, zatímco ve skutečnosti se zaměřovali na propagandu, indoktrinaci veřejnosti a tajnou sociální kontrolu.
Všechny takzvané nadace a think-tanky založené ve 20 století měly společný cíl. Usměrňovat společnost a společenské myšlení do žádoucích kolejí a realizovat rozsáhlé plány sociálního inženýrství. A nakonec zkorumpovat vzdělávací systém a kooptovat všechna vznikající společenská hnutí ve prospěch tajné vlády Edwarda Bernayse. Americká společnost byla především prostřednictvím vzdělávacího systému a využití nových společenských věd téměř zcela přetvořená tak, aby sloužila svým konečným pánům.
Záznam z Rockefellerova historického archivu odhalil obavu, že by se jejich záměry mohly stát veřejně známými a mohly by být "špatně interpretované", protože veřejné mínění by se přirozeně proti takovému tajnému programování ostře postavilo. Američtí senátoři a kongresmani se oprávněně obávali, že tyto nadace jsou nebezpečné pro společnost a formu vlády, a doporučovali jejich zrušení, ale volené části vlády nikdy neměly moc tajnou vládu kontrolovat. Americký Kongres prohlásil, že tyto nadace se svým bohatstvím a vlivem představují "vážnou hrozbu pro blaho společnosti" a že budou využité nejen k ovlivňování a kontrole vlády, ale i ke změně její formy. A pokusily se změnit její podobu.
To je jeden z důvodů, proč je většina univerzitních obchodních škol financovaná svými peněžními mecenáši (a pojmenovaná po nich): peníze řídí a dokonce určují učební osnovy. Mnohé americké univerzity jsou dnes pouhými služebníky velkých průmyslových firem. Prakticky veškeré jejich výzkumné kapacity jsou využívané k honbě buď za komerčními patenty, nebo za objevy vojenské hodnoty. Přitom vzdělávání studentů je stále vzdálenější a podřadnější. Nakonec se praktiky propagandy Edwarda Bernayse a soukromé financování vzdělávání ve prospěch soukromých skrytých zájmů staly jedním a tím samým. Propagandistická mašinérie pohltila samotné vzdělávání za účelem přizpůsobení" populace tak, aby se odstranily takzvané dezinformace", tedy to, na co dnes systémová propaganda cílí nejvíce, a nahradily se neustálým proudem takzvaných správných a pečlivě profiltrovaných informací" a zároveň se tvrdě potlačily všechny protichůdné myšlenky.
Zajímavé je, že dluhové otroctví je jednou z hlavních forem společenské kontroly, a proto bylo ve Spojených Státech vždycky silně propagované. Přitom jeho finanční přínos pro soukromé bankéře je dalším plusem. Noví absolventi vysokých škol, kteří mají dluh 200.000 dolarů, majitelé domů s obrovskou hypotékou, otroci mezd s vysokými zůstatky na kreditních kartách pravděpodobně nebudou riskovat svou kariéru a živobytí tím, že by se otevřeně postavili systému. Ba co víc, univerzity je učí přesně tento jejich zadlužený status velebit, glorifikovat a propagovat jako jediný správný. Když je celý národ silně zadlužený, lidé si nemohou dovolit vzpouru. Krotkost a mlčení jsou předpokladem přežití, zejména při téměř úplné absenci odborů. Americká propagandistická mašinérie tak odrazovala od spoření a podporovala spotřebu na dluh. To platilo natolik, že už ve 20 letech 20 století bylo až 90 % všech významných položek, jako jsou domy, auta, nábytek a spotřebiče, zakoupených ve Spojených Státech, pořízeno na úvěr.
Závěr
To je všechno pro dnešní druhý díl, co uslyšíte příště? Po válečné a univerzitně vzdělávací propagandě se vypravím na propagandu značek neboli brandingu. Jaké triky propagandisté postupně precizují, aby lidi přesvědčili ke koupi toho, co ve skutečnosti buď vůbec nechcete, nebo alespoň nepotřebujete? Podívám se také na reklamu a agentury, které jsou nezbytným a zásadním prostředkem k propagandě značky a marketingu. Zběžně se mrknu i na automobilový průmysl, který jsem ale probral podrobněji v jiném svém pořadu. Jak systém vychovává konzumní stádo, které bezhlavě utrácí, aby se naše peníze stále přesunovaly k nejbohatšímu jednomu procentu elit korporací? Všechno se dozvíte v příštím díle.