Po druhé světové válce začala americká rozvědka CIA a britská MI6 uvažovat o založení zásahových jednotek v Evropě. Jednalo se o součást Marshallova plánu, aby si americké impérium udrželo dobitá území. Šlo o tajnou síť pro špehování občanů a sabotážní operace. K vytvoření těchto sítí se zpočátku verbovali hlavní agenti, kteří byli pověření verbováním dalších dílčích agentů. Zpravodajské služby jim poskytovaly určitý výcvik, umisťovaly skrýše zbraní, munice, rádiového vybavení a dalších předmětů pro své sítě a zřizovaly pravidelné kanály pro kontakt. Míra spolupráce v některých případech sahala až k provádění cvičení s vojenskými jednotkami nebo polovojenskými silami. Počet rekrutů pro tajné armády se pohyboval od desítek v některých zemích až po stovky nebo dokonce tisíce v jiných. V létě 1990 italská vláda zveřejnila existenci takové sítě právě v Itálii. To následně potvrdil tehdejší premiér Giulio Andreotti 3. srpna 1990.
Existuje dokument italské vojenské tajné služby SIFAR, datovaný 1. června 1959, který byl nazvaný "Zvláštní jednotky SIFAR a operace Gladio". Tento dokument dokazoval, že v Itálii existovala tajná armáda s krycím názvem Gladio, napojená na CIA a NATO. Nejde tedy o žádnou chiméru, domněnky nebo dohady. V průběhu následujících let se opakovaně objevovala odhalení týkající se podobných sítí v mnoha evropských zemích a v řadě zemí probíhala oficiální vyšetřování.
Tato síť Gladio, začleněná do struktur NATO, se postupně rozrostla až do 14 zemí v západní Evropě. Na veřejnost prosakovaly informace, že v každé západoevropské zemi působily buď skupiny jednotlivců nebo buňky, které byly původně aktivované pro válečnou funkci, ale postupně začaly uplatňovat svou sílu v mírových politických procesech. Někdy tyto snahy zahrnovaly násilí, dokonce terorismus, a někdy teroristé využili právě vybavení, které jim bylo poskytnuté rozvědkami. A co hůř, policie a bezpečnostní služby se v řadě případů rozhodly chránit pachatele trestných činů. Kruh se tím uzavřel.
Italové tyto skupiny nazvali jednotky Gladio. Síť Gladio byla postupně začleněná do struktur NATO řízené Američany. Byl to ďábelský plán Američanů, jak ovládat Evropu. K tomu se používalo mnoho triků a úskoků. Některé z nich jsem probíral v mém nedávném pořadu Privatizace bezpečnosti. Agenti sítě Gladio čas od času spáchali teroristický útok, ze kterého byla obviněná levice. Jednalo se o aktivní potlačování křídla socialistických frakcí v Evropě. Je jasné, že jejich působení bylo protidemokratické a podkopávalo samotnou strukturu společností, které měli chránit.
Západní a americké rozvědky pod krytím NATO spolupracovaly na vytváření sítí, které se ujaly terorismu. Jsou to prokázaná fakta, o kterých se zarytě mlčí. Tento obrovský politický, sociální a vojenský význam tvoří zásadní dějiny utváření Evropy. Proto jsem se rozhodl jej zpracovat. Jde o fenomén tajných armád NATO zvaných Stay-Behind. Zároveň je nad slunce jasné, že NATO ve skutečnosti nepůsobí jako ochraný štít kolektivně pro jeho členy, tedy i pro nás, ale naopak jde o ryze útočnou a agresivní alianci nejen uvnitř, ale i na venek. Je to nejlépe střežené politicko-vojenské tajemství od druhé světové války.
Struktura Gladio
V době odhalení Gladia v roce 1990, ke kterému se také dostanu, tvořilo NATO, největší vojenskou alianci na světě, 16 států – Belgie, Dánska, Německa, Francie, Řecka, Velké Británie, Islandu, Itálie, Kanady, Lucemburska, Norska, Portugalska, Španělska, Nizozemska, Turecka a Ameriky. Američané měli a mají dodnes v alianci dominantní postavení. Jak jsem uvedl, síť Gladio, začleněná do struktur NATO, se postupně rozrostla až do 14 zemí v západní Evropě. Tajné armády sítě Gladio byly CIA a MI6 vybavené kulomety, výbušninami, municí a špičkovým komunikačním vybavením ukrytým ve zbrojních skrýších v lesích, na loukách a v podzemních bunkrech po celé západní Evropě. Tajná armáda Gladio, jak prozradil italský expremiér Giulio Andreotti v jeho zprávě, byla dobře vyzbrojená. Vybavení poskytnuté CIA bylo zakopané ve 139 úkrytech po celé zemi v lesích, na loukách a dokonce i pod kostely a hřbitovy. Podle Andreottiho vysvětlení skrýše Gladia zahrnovaly "přenosné zbraně, munici, výbušniny, ruční granáty, nože a dýky, minomety ráže 60 mm, několik samonabíjecích pušek ráže 57 mm, odstřelovací pušky, rádiové vysílačky, dalekohledy a různé nářadí. Ocituji svědectví otce Giuciana:
"Byl jsem varovaný odpoledne, když se mě dva novináři z "Il Gazzettino" zeptali, zda nevím něco o skladištích zbraní tady v kostele. Začali kopat přímo tady a našli hned dvě krabice. Tak přišli sem a kopali dolů. Jednu krabici si nechali stranou, protože obsahovala fosforovou bombu. Poslali karabiniéry ven, zatímco dva experti tuto krabici otevřeli, v další byly dva samopaly. Všechny zbraně byly nové, v perfektním stavu. Nikdy nebyly použité."
Jak se technologie vyvíjely, jednotky Gladio byly po celé západní Evropě vybavované komunikačními centry Harpoon. Výkonné přístroje Harpoon pracující na krátkých vlnách s vysokou frekvencí byly schopné komunikovat s jinou stanicí vzdálenou 6000 km bez pomoci satelitů tím, že se rádiové vlny odrážely od přirozené ionosféry, která obklopuje svět. Pomocí vysoce sofistikovaných kódovacích systémů vytvářely zprávy, které byly prakticky nedekódovatelné. Tyto přenosné vysílače Harpoon vážily včetně baterií pouhých 8 kg a byly dodávané "v elegantním kufříku chráněném číselným zámkem". Systémy Harpoon byly schopné automaticky, bez přítomnosti agenta, přijímat a dekódovat, jakož i kódovat a vysílat zprávy vysokou rychlostí. Agenti Gladio už nemuseli používat morseovku jako v předchozích desetiletích a nemuseli být dokonce při odesílání sdělení přítomní.
Vedoucí důstojníci tajné sítě se cvičili společně s americkými speciálními jednotkami Zelené barety v Americe a britskými speciálními jednotkami SAS v Anglii. Mezi vojáky tajné sítě Gladio rekrutovanými z přísně antikomunistických vrstev společnosti byli umírnění konzervativci i pravicoví extremisté, jako například známí pravicoví teroristé Stefano delle Chiaie a Yves Guerain Serac. Tyto tajné armády sítě Gladio se podílely na celé řadě teroristických operací a porušování lidských práv, ze kterých neprávem obviňovaly komunisty, aby levici zdiskreditovaly ve volbách. Cílem těchto operací bylo vždycky šíření maximálního strachu mezi obyvatelstvem. Sahaly od bombových masakrů ve vlacích nebo tržištích v Itálii, přes systematické mučení odpůrců režimu v Turecku, podporu pravicových státních převratů v Řecku, až po rozbíjení opozičních skupin v Portugalsku a Španělsku. Abychom pochopili význam a rozsah operací sítí Gladio po celé západní Evropě, je nutné pochopit kompletně celé jejich pokrytí.
Vznik Gladio: Americká stopa
V červenci 1947 byl v Americe přijatý "Zákon o národní bezpečnosti", který vytvořil jak CIA, tak Radu národní bezpečnosti. Rada národní bezpečnosti, kterou tvořil sám prezident, viceprezident, ministr zahraničí, ministr obrany, ředitel CIA, poradce pro národní bezpečnost, předseda sboru náčelníků štábů a další vysoce postavení pracovníci a zvláštní poradci, "se vyvinula v něco, co se bez nadsázky stalo jediným nejmocnějším štábem ve Washingtonu." Jak se v historii opakovaně stávalo, koncentrace moci v Bílém domě a Radě národní bezpečnosti vedla ke zneužití. I v jednadvacátém století zůstává Rada národní bezpečnosti "zvláštní institucí, o které je známo, že se v minulosti pohybovala na hranici legality nebo za ní."
Nejdůležitější je, že zákon o národní bezpečnosti poskytl "legální" základ pro tajné akce USA a tajné války proti jiným zemím. První zemí, na kterou Bílý dům zaměřil nově vytvořený nástroj tajných akcí CIA, byla Itálie. K tomu se dostanu v konkrétní kapitole o Itálii. Prezident Harry Truman byl fascinovaný tajnými akcemi jako nástrojem státní moci a naléhal na to, aby se moc CIA v terénu rozšířila i mimo Itálii. Proto 18. června 1948 Rada národní bezpečnosti přijala proslulou směrnici NSC 10/2, která zmocňovala CIA k provádění tajných akcí ve všech zemích světa. Rada národní bezpečnosti vytvořila v rámci CIA pobočku pro tajné akce pod názvem Úřad pro zvláštní projekty, Office of Special Projects, což bylo označení brzy změněné na méně prozrazující Úřad pro koordinaci politiky, Office of Policy Coordination.
Tento Úřad pro koordinaci politiky je velmi důležitý, hovořil jsem o něm v mých pořadech Psychologie deep state, Drogy a CIA a CIA na Ukrajině. Možná ještě v některých dalších. Rada národní bezpečnosti nařídila, aby tento úřad "plánoval a prováděl tajné operace". V relativně krátkém období pěti let po skončení druhé světové války se tak v Americe vytvořil mocný zpravodajský komplex, který působí do značné míry mimo kontrolu občanů Ameriky. Tyto aktivity tvořily základ pro tajné politické akce v následujících dvaceti letech. Do roku 1952 probíhalo jen v jedné středoevropské zemi přibližně čtyřicet různých projektů tajných akcí. Na výslovnou žádost Pentagonu zahrnovala práce pobočky CIA pro tajné akce také zřizování tajných armád Gladio v západní Evropě. Jako první velitel tajné akční jednotky CIA byl vybraný Frank Wisner.
Kdo posloucháte moje pořady, tak si možná vzpomenete na operaci Mocking Bird, kterou CIA infiltrovala všechna významná americká média. Novináři zapojení v tomto projektu publikovali články pod svým jménem, ale s materiály připravenými CIA. Tento projekt měl na starosti právě Frank Wisner. Frank Wisner byl původně advokátem z Wall Streetu v Mississippi, který za druhé světové války velel oddílům OSS, předchůdkyni CIA, v Istanbulu a Bukurešti. Úřad CIA pro koordinaci politiky se dále rozrůstal. Na konci prvního roku Wisnerova působení měl tři sta zaměstnanců a sedm zahraničních terénních stanic, které se podílely na mnoha různých tajných misích. O tři roky později, v roce 1951, se tento Úřad pro koordinaci politiky rozrostl na 2812 lidí na plný úvazek, 47 zahraničních stanic s dalšími 3142 zahraničními smluvními agenty a rozpočtem, který ve stejném období vzrostl na 82 milionů dolarů ročně.
Vedle Pentagonu se na této tajné válce přímo podílely i americké speciální jednotky, které spolu s britskými SAS cvičily členy sítě Stay-behind. Náborová brožura pro mladé muže, kteří měli zájem o vstup do jednotek, zdůrazňovala, že uchazeči o vstup do amerických speciálních jednotek by v ideálním případě měli ovládat evropské jazyky. Uváděla "minimální věk dvacet jedna let, hodnost seržanta nebo vyšší, výsadkový výcvik nebo dobrovolný seskok." Dále jazyková vybavenost (evropská), nebo zkušenosti s cestováním po Evropě, vynikající kádrový posudek atd. Veškerý personál se musel dobrovolně přihlásit k seskoku padákem a působit za linií v uniformě nebo v civilním oděvu.
Poražené Německo bylo první zemí, kam byly nově vytvořené americké speciální síly nasazené. V listopadu 1953 vybudovala desátá skupina speciálních sil svou první zámořskou základnu v bývalé budově nacistických SS v Bavorsku, která byla zřízená za Hitlera v roce 1937. Později bylo velitelství pro operace amerických speciálních sil v Latinské Americe zřízené v Panamě. Operace speciálních sil v jihovýchodní Asii řídilo velitelství na Okinawě na území poraženého Japonska. Po vypuknutí skandálu Gladio v roce 1990 vyšlo najevo, že skupiny Gladio byly cvičené v táboře desáté skupiny speciálních sil v bývalé staré kasárně SS Bad Tölz v Německu a že evropské skupiny Gladio z mnoha zemí absolvovaly speciální výcvik u amerických Zelených baretů, také ve Fort Bragg ve Virginii. Tyto americké speciální jednotky po celou dobu úzce spolupracovaly s oddělením tajných akcí CIA.
Bývalý americký prezident Richard Nixon kdysi poznamenal:
"Jediný kolektivní orgán, který kdy fungoval, bylo NATO, a to proto, že to byla vojenská aliance a my jsme jí veleli." Dále podotkl, že ačkoli NATO mělo evropské velitelství v Belgii, jeho hlavní štáb sídlil v Pentagonu ve Washingtonu.
Důstojníci CIA ve středním postavení ve výslužbě se o nelegálních operacích CIA vyjadřovali otevřeněji. Patřil mezi ně Thomas Polgar, který odešel do důchodu v roce 1981 po třicetileté kariéře v CIA. Když byl Thomas Polgar dotázaný na tajné armády Gladio v Evropě, vysvětlil, že programy Stay-behind koordinovala "jakási plánovací skupina pro nekonvenční válku napojená na NATO". V tajné centrále se šéfové národních tajných armád "scházeli každých pár měsíců v různých hlavních městech". Thomas Polgar trval na tom, že "každá národní služba to dělala s různou intenzitou", přičemž připustil, že "v Itálii v 70. letech někteří lidé šli trochu nad rámec charty, kterou stanovilo NATO."
Akademici z nezávislého nevládního výzkumného ústavu "National Security Archive" na Univerzitě George Washingtona ve Washingtonu, kteří se specializují na výzkum tajných akcí CIA a tajné studené války, podali 15. dubna 1991 CIA žádost podle Zákona o svobodném přístupu k informacím. Podle tohoto zákona se všechny složky státní správy musí zodpovídat z otázek veřejnosti týkajících se zákonnosti jejich činnosti. Mezi pracovníky figuroval například Malcolm Byrne, zástupce ředitele pro výzkum v Archivu národní bezpečnosti.
CIA přirozeně odmítla spolupracovat a 18. června 1991 odpověděla:
"CIA nemůže ani potvrdit, ani vyvrátit existenci či neexistenci záznamů odpovídajících vaší žádosti".
Následně se do toho vložily evropské státy. V březnu 1995 italská senátní komise v čele se senátorem Giovannim Pellegrinem poté, co vyšetřila Gladio a masakry v Itálii, podala CIA žádost o poskytnutí informací. Italští senátoři požádali CIA o veškeré záznamy týkající se Rudých brigád a Morovy aféry, aby zjistili, zda CIA podle úkolu domácí kontroly Gladia skutečně infiltrovala Rudé brigády předtím, než v roce 1978 zabily bývalého italského premiéra Alda Mora. CIA samozřejmě odpověděla úplně stejně s tím, že tyto informace nemůže ani potvrdit ani vyvrátit.
Druhý dotaz evropských vládních představitelů na CIA ohledně Gladia přišel z Rakouska v lednu 1996 poté, co byly na horských loukách a v lesích neutrálního alpského státu objeveny přísně tajné skrýše zbraní CIA Gladio. Američtí vládní činitelé prohlásili, že Spojené státy uhradí náklady vzniklé vykopáním a vyzvednutím sítí CIA. Rakouské vyšetřování skandálu pod vedením Michaela Siky z ministerstva vnitra 28. listopadu 1997 předložilo závěrečnou zprávu o skrýších zbraní CIA a prohlásilo, "že o skrýších zbraní a jejich zamýšleném použití nelze mít absolutní jistotu". Proto "k dosažení důsledného objasnění by byl žádoucí přístup k příslušným dokumentům, zejména v Americe. Přístup k dokumentům CIA byl samozřejmě zamítnutý.
Velká Británie trénuje Gladio
Jednotky Gladio Stay-Behind, se ve Velké Británii datují dokonce před začátek druhé světové války, ačkoli se to zdá téměř neuvěřitelné. V březnu 1938, krátce po Hitlerově anexi Rakouska, bylo v MI6 vytvořeno nové oddělení s označením Sekce D, jehož úkolem bylo rozvíjet podvratné operace v Evropě. Sekce D začala zakládat sabotážní skupiny Stay-behind v zemích ohrožených německou invazí. Když se v roce 1940 zdála být německá invaze do jižní Anglie nevyhnutelná, "Sekce D se pustila do shánění zásob zbraní a verbování agentů po celé Británii, aniž by o tom kohokoli informovala." Britská domácí tajná služba MI5 byla značně znepokojená, když začala dostávat zprávy o činnosti Sekce D, a několik jejích agentů bylo zatčeno jako špioni, než byla odhalená pravda.
MI6 Sekce D vytvořila v Anglii také odbojové armády zvané "Pomocné jednotky" vybavené zbraněmi a výbušninami". Tyto první britské jednotky Gladio "prošly speciálním výcvikem a byly instruované", aby v případě německé invaze na ostrov zůstaly "za nepřátelskými liniemi". Operovaly by z tajných úkrytů a skladů zbraní a byly by schopné provádět sabotáže a partyzánskou válku proti německým útočníkům. Sir Steward Menzies, který stál v čele MI6 mezi lety 1939 až 1952, ovšem nehodlal zahodit tak cenný nástroj, jakým byla tajná armáda. Jako ředitel oddělení zvláštních operací MI6 se postaral o to, aby britské tajné akce pokračovaly i dál. MI6 aktivně podporovala vytváření tajných armád, když "zvláštní operace začaly budovat sítě v západním Německu, Itálii a Rakousku."
S Velkou Británií samozřejmě úzce spolupracovala a spolupracuje Amerika. Na příkaz Bílého domu ve Washingtonu zřizoval Frank Wisner, ředitel odboru tajných akcí CIA Úřadu pro koordinaci politiky, Office of Policy Coordination, po celé západní Evropě tajné armády Stay-behind. Při svých operacích úzce spolupracoval s oddělením zvláštních operací MI6. CIA a MI6 měly v prvním kroku "neutralizovat přežívající tajné jednotky mocností Osy v Německu, Rakousku a severní Itálii" a poté naverbovat některé poražené fašisty do nových tajných armád.
Musíme pochopit, že pod oficiálními zahraničními rozvědkami, britské MI6 a americké CIA, existovaly jejich polovojenské odnože. U Britů to jsou jednotky SAS a u Američanů zase Zelené barety. Britové byli v té době nejzkušenější v oblasti tajných akcí a neortodoxního vedení války. Jejich speciální jednotky SAS vznikly uprostřed druhé světové války v severní Africe v roce 1942 s úkolem zasáhnout hluboko za nepřátelskými liniemi. SAS má dlouhou historii, a vydalo by to na samotný pořad. Pro naše účely postačí jen v krátkosti: SAS v roce 1980 zaútočila na íránské velvyslanectví v Londýně a v roce 1982 tajně operovala ve válce o Falklandy. V největším nasazení od druhé světové války sloužily jednotky SAS v Perském zálivu v roce 1991. Také společně s americkými zelenými barety tajně cvičily a vybavovaly jednotky Kosovské osvobozenecké armády před a během bombardování bývalé Jugoslávie ze strany NATO v roce 1999.
Britské jednotky SAS úzce spolupracují s americkými Zelenými barety na tajných operacích. Už dva roky před odhalením Gladia v roce 1990 odhalila BBC tajnou spolupráci mezi britskými a americkými speciálními jednotkami širší veřejnosti. V dokumentu nazvaném "Rozpoutání zla" odhalila, jak britské speciální jednotky SAS a americké Zelené barety používaly v uplynulých 30 letech mučení vězňů ve všech velkých kampaních od Keni po Severní Irsko, Omán, Vietnam, Jemen, Kypr a další země. Bývalý důstojník Zelených baretů Luke Thomson před kamerou veřejnosti vysvětlil, že americké speciální síly ve Fort Braggu ve Virginii sdílejí s jednotkami SAS reciproční výcvikový program. V jiné přísně tajné operaci americké Zelené barety cvičily jednotky Rudých Khmérů v Kambodži, které se účastnily genocidy potom, co kontakt s Polpotem navázal Ray Cline, vysoký agent CIA a zvláštní poradce amerického prezidenta Ronalda Reagana.
Neuvěřitelné, v čem všem mají západní vládní teroristé prsty. Prostý naivní občánek se zděšeně otřese a zhrozí nad dvěma miliony zabitých osob v Kambodži Polpotem. Ale už jen málokdo se dozví, že Rudí Khmérové byli trénovaní americkými Zelenými barety. To jsou oficiální informace. Jenže Polpotovy Rudé Khméry necvičily pouze americké Zelené barety, ale i britská SAS.
Když se v roce 1983 rozhořel skandál Írán-Contras, prezident Reagan v obavě z dalšího nepříjemného odhalení požádal britskou premiérku Margaret Thatcherovou, která vyslala SAS k výcviku Pol Potových jednotek. Existují i výpovědi vysokých důstojníků SAS:
"Poprvé jsme do Thajska odjeli v roce 1984. Amíci a my spolupracujeme, jsme si blízcí jako bratři. Nelíbilo se jim to o nic víc než nám. Školili jsme Rudé Khmery v mnoha technických věcech. Zpočátku chtěli chodit do vesnic a prostě rozsekávat lidi. Řekli jsme jim, ať se uklidní." SAS se cítili při operaci nesví a "spousta z nás by změnila stranu, kdyby měli poloviční šanci. Tak moc jsme naštvaní. Nesnášíme, když nás pletou s Pol Potem. Říkám vám: jsme vojáci, ne vrazi dětí."
Právě tyto jednotky SAS trénovaly a cvičily skupiny Gladio po Evropě. Když v roce 1990 vypukl skandál Gladio, britský tisk poznamenal, že "je dnes jasné, že elitní pluk SAS byl až po krk zapletený do systému NATO a fungoval spolu s MI6 jako výcviková složka pro partyzánskou válku a sabotáže". Konkrétně britský tisk potvrdil, že "italská pobytová jednotka se cvičila v Británii. Důkazy naznačují, že trvala dlouho do osmdesátých let. Bylo prokázané, že SAS vybudovala tajné úkryty, ve kterých byly v britském sektoru západního Německa uskladněné zbraně.
Britové spolupracovali i se Švýcary, kteří rozhodně nebyli neutrální zemí. Britské tajné služby, také úzce spolupracovaly s ozbrojenou, tajnou švýcarskou organizací P26 prostřednictvím řady tajných dohod, které tvořily součást západoevropské sítě odbojových skupin Gladio. Kádry P26 se pravidelně účastnily výcvikových cvičení v Británii. Britští poradci z SAS navštěvovali tajná výcviková zařízení ve Švýcarsku. Švýcarské skupiny Gladio se cvičily ve Velké Británii pod vedením instruktorů britských speciálních jednotek. Výcvik podle švýcarského vojenského instruktora a člena Gladia Aloise Hürlimanna zahrnoval i nesimulované reálné akce proti aktivistům IRA v Severním Irsku.
Gladio: Tajná válka v Itálii
První zemí, na kterou Bílý dům zaměřil nově vytvořený nástroj tajných akcí CIA, byla Itálie. To si ale musíme vysvětlit, protože je to fascinující historie. Ve snaze omezit sílu italských komunistů se CIA postavila na stranu mafie a pravicových extremistů. Jak vysvětlil agent CIA Victor Marchetti:
"Mafie je díky své protikomunistické povaze jedním z prvků, které CIA využívá k ovládání Itálie."
Už během druhé světové války Earl Brennan, šéf americké OSS v Itálii, předchůdkyně CIA, poradil americkému ministerstvu spravedlnosti, aby zkrátilo padesátiletý trest odnětí svobody mafiánskému bossovi Charlesi Lucianovi a uzavřelo s ním tajnou dohodu. Výměnou za své osvobození poskytl Charles Luciano americké armádě seznamy vlivných sicilských mafiánů, kteří podporovali Spojené státy, když se americká armáda v roce 1943 vylodila na Sicílii. Po válce CIA "s radostí udržovala tajné přátelství se sicilskou mafií." Ve jménu boje proti komunismu v Itálii a na Sicílii Američané prakticky přenechali ostrov vládě mafie, která přetrvává dodnes. Hovořil jsem o tom také v mém pořadu Drogy a CIA.
Američané ale "začínali být nervózní z poměrů v italské politice a zejména z nebezpečí, že komunistický vliv překročí hranice a dopadne to jako v tehdejší Jugoslávii a Řecku." Proto došlo ke změně spojenecké politiky, když Londýn a Washington zastavily veškeré dodávky italským partyzánům ovládaným komunisty, kteří se díky svému hrdinnému odporu proti fašismu těšili velké úctě italského obyvatelstva. "Tato změna politiky byla deprimující." Deprese se ještě prohloubila, když italští komunisté byli svědky toho, jak Američané dokonce tajně rekrutovali poražené fašisty a pravičáky do bezpečnostního aparátu Itálie. Jako hráz proti komunismu založili Američané křesťanskodemokratickou stranu DCI, prošpikovanou fašisty.
Alice de Gasperiová z DCI se stala premiérkou a mezi lety 1945 až 1953 vládla v osmi různých kabinetech. Nikdy nedošlo k vážné čistce, což umožnilo přežití velké části staré fašistické byrokracie. Bývalí fašisté byli opět dosazovaní do italských mocenských pozic s posvěcením Američanů. Naprosto nádherná analogie s ukrajinskými neonacisty po majdanu v roce 2014, také s posvěcením Američanů.
Mezi nejznámější fašisty naverbované Američany patřil princ Valerio Borghese, přezdívaný "Černý princ". Jako velitel vražedné protipartyzánské kampaně za Mussoliniho vlády se Borghese se svým sborem speciálních sil se 4000 muži specializoval na vyhledávání a zabíjení stovek italských komunistů. Na konci války partyzáni Borgheseho zajali a chystali se ho oběsit, když 25. dubna 1945 admirál Ellery Stone, americký prokonzul v okupované Itálii a blízký přítel rodiny Borgheseových, pověřil zaměstnance OSS, předchůdkyně CIA, a později slavného agenta CIA Jamese Angletona, aby Borgheseho zachránil. Angleton oblékl Borgheseho do uniformy amerického důstojníka a eskortoval ho do Říma, kde měl stanout před soudem za válečné zločiny. Díky ochraně Spojených států byl Borghese v poslední instanci prohlášen za nevinného. Agent CIA Angleton obdržel za své "mimořádné" zásluhy od americké armády Řád Záslužné legie. V následujících letech udělal kariéru jako šéf kontrarozvědky CIA. Stal se "klíčovou americkou postavou, která v poválečném období kontrolovala všechny pravicové a neofašistické politické a polovojenské skupiny v Itálii." Jen abychom tak trochu chápali kontext tehdejší doby. Američané tedy začli mohutně a tvrdě zasahovat do italské politiky.
Jedním z prvních činů nově vytvořené americké Rady národní bezpečnosti v roce 1947 bylo vyprání "více než 10 milionů dolarů z ukořistěných prostředků mocností Osy, které měly ovlivnit italské volby v roce 1948". Toto využívání mimoúčetního financování zločinných aktivit bylo ukotvené do systému v roce 1948 vytvořením tajného úřadu. Ten se jmenoval Úřad pro koordinaci politiky (Office of Policy Coordination). Už jsem ho zmínil mnohokrát, ale opakování je matkou moudrosti. O tomto úřadu jsem hovořil v mých pořadech Drogy a CIA a také CIA na Ukrajině i dalších.
První číslovaný dokument vydaný americkou Radou národní bezpečnosti, ze 14. listopadu 1947, analyzoval, že "italská vláda, ideologicky nakloněná západní demokracii, je slabá a je vystavená neustálým útokům silné komunistické strany." Proto na jednom ze svých prvních zasedání nově vytvořená americká Rada národní bezpečnosti 19. prosince 1947 přijala směrnici NSC 4-A, která nařizovala řediteli CIA podniknout širokou škálu tajných aktivit, aby zabránila vítězství komunistů v nadcházejících italských volbách. Operace v Itálii oslabily komunisty a byly úspěšné. Situace ale byla tehdy velmi napjatá. Během italských voleb i po nich se v oblasti nacházely americké válečné lodě a americké armády byly stále na místě. George Kennan, šéf politického plánovacího štábu ministerstva zahraničí, doporučoval přímou americkou vojenskou intervenci v případě vítězství italských komunistů. Italský prezident Francesco Cossiga po odhalení skupin Gladio potvrdil, že během voleb v roce 1948 byla polovojenská složka Křesťanských demokratů DCI připravená zasáhnout v případě vítězství komunistů. Cossiga, vyzbrojený samopalem Stern, zásobníky a "různými ručními granáty", byl osobně součástí polovojenské jednotky:
"Byl jsem po zuby ozbrojený a nebyl jsem jediný. Polovojenské jednotky DCI měly zbraně nakoupené z prostředků, které byly dané k dispozici straně."
Po volbách, které pro Ameriku dopadly úspěšně, bylo Itálii 4. dubna 1949 umožněné vstoupit do NATO jako zakládající člen. Jen o několik dní dříve, 30. března 1949, byla v Itálii v úzké spolupráci se CIA vytvořena první poválečná vojenská tajná služba. Tato tajná jednotka, umístěná v rámci ministerstva obrany, byla označená jako SIFAR a jejím prvním ředitelem byl jmenovaný generál Giovanni Carlo. O této SIFAR ještě bude řeč. Právě ta totiž cvičila jednotky sítě Gladio a byla pod přímým vlivem pobočky CIA v Římě. V roce 1951 se ředitelem SIFAR stal generál Umberto Broccoli, který se jako člen "tajného výboru" pravidelně setkával se zástupci CIA, zástupcem velitelství NATO pro jižní Evropu a také se zástupci italské armády, námořnictva a letectva. 8. října 1951 napsal Broccoli italskému ministru obrany Efisiovi Marrasovi dopis týkající se výcviku jednotek Gladio ve Velké Británii a dodávek zbraní a výbušnin od CIA.
Síť Gladio se v Itálii dále rozrůstala a mohutněla. SIFAR a CIA se dohodly, že z důvodů utajení a funkčnosti by centrum Gladia nemělo být postavené na italské pevnině, ale na jednom z větších ostrovů u italského západního pobřeží ve Středozemním moři. Byla vybraná Sardinie a zakoupený pozemek. Plukovník SIFARu, Renzo Rocca, který řídil Gladio, byl pověřený dohledem nad výstavbou nové základny Gladio, kde byli tajní vojáci vybavení a vycvičení experty amerických a britských speciálních sil. Velitelství Gladio bylo umístěno na Capo Marragiu u obce Alghero. Za zdmi a vysokými bezpečnostními elektrickými ploty byl vybudovaný malý přístav, postavené podzemní bunkry, zřízené silné dálkové rádiové vysílače, instalovaná podvodní zařízení pro výcvik žabích mužů a vybudované dvě malé přistávací dráhy pro letadla a přistávací plocha pro vrtulníky. Přibylo několik dalších specializovaných budov, které sloužily ke střeleckému výcviku i výcviku s výbušninami a k ideologickým přednáškám.
Když zvítězil John Kennedy v Americe v roce 1960, umožnil Itálii posun doleva. V den voleb v dubnu 1963 se noční můra CIA naplnila: Komunisté posílili, zatímco všechny ostatní strany ztratily mandáty. Křesťanští Demokraté z DCI podporovaní Američany klesla na 38 %, což byl její nejhorší výsledek od doby, kdy strana po válce vznikla. Socialisté a Komunisté si zajistili drtivé vítězství. John Kennedy umožnil Itálii posun doleva. Protože socialisté získali vládní posty, italští komunisté se vzhledem ke svým výsledkům ve volbách dožadovali, aby byli také odměněni posty ve vládě, a v květnu 1963 demonstrovaly v Římě velké odbory stavebních dělníků. CIA byla znepokojená a příslušníci tajné armády Gladio, převlečení za policisty a civilisty, demonstraci rozbili, přičemž zranili více než 200 demonstrantů. To nejhorší však mělo pro Itálii teprve přijít.
Převrat Gladio: Piano Solo
V listopadu 1963 byl v texaském Dallasu za záhadných okolností zavražděný americký prezident John Kennedy. A o pět měsíců později provedla CIA se SIFAR, tajnou armádou Gladio a polovojenskou policií pravicový státní převrat, který donutil italské socialisty opustit vládní posty, které zastávali jen tak krátce.
Tento italský převrat s krycím názvem Piano Solo řídil generál Giovanni De Lorenzo, kterého ministr obrany Giulio Andreotti z křesťanské DCI, pozdější premiér, převelel z pozice šéfa SIFARu do čela italské polovojenské policie, karabiníků. Generál de Lorenzo v úzké spolupráci s expertem CIA na tajnou válku Vernonem Waltersem, Williamem Harveym, šéfem stanice CIA v Římě, a Renzem Roccou, ředitelem jednotek Gladio v rámci vojenské tajné služby SID, vystupňoval tajnou válku. Rocca nejprve použil svou tajnou armádu Gladio k bombardování kanceláří křesťanské DCI a redakcí několika deníků a poté obvinil z teroru levici, aby zdiskreditoval komunisty i socialisty. Protože italská vláda nebyla otřesená, De Lorenzo v Římě 25. března 1964 instruoval své tajné vojáky, že na jeho pokyn mají "obsadit vládní úřady, nejdůležitější komunikační centra, sídla levicových stran a sídla novin, které mají nejblíže k levici, jakož i rozhlasová a televizní centra." Novinové agentury měly být obsazené striktně jen na dobu, která je nutná ke zničení tiskařských strojů a k celkovému znemožnění vydávání novin. Členové sítě Gladio byli vybavení seznamy osob, na kterých bylo uvedeno několik set jmen. Měli výslovný rozkaz vyhledávat označené socialisty a komunisty, zatýkat je a deportovat na ostrov Sardinii. Tady mělo tajné středisko Gladia sloužit jako vězení. V dokumentu "Speciální jednotky SIFAR a operace Gladio" bylo uvedeno:
"Pokud jde o operační velitelství, výcvikové středisko sabotérů je chráněné zvlášť citlivým bezpečnostním systémem a vybavené zařízeními a technikou, které mají být užitečné v případě nouze."
V atmosféře největšího napětí byla tajná armáda Gladio připravená zahájit převrat. Poté 14. června 1964 dal generál De Lorenzo zelenou a se svými jednotkami vstoupil do Říma s tanky, obrněnými transportéry, džípy a granátomety. Mezitím síly NATO uspořádaly v oblasti rozsáhlé vojenské manévry, aby zastrašily italskou vládu. Tohle byla americká představa o demokracii, kterou rozpoutali v jedné z evropských zemí v rámci jednotek začleněných pod NATO, když se demokratické volby v Itálii nevyvíjely podle amerických představ. To je prostě něco neuvěřitelného. Premiér Aldo Moro byl znepokojen a tajně se v Římě sešel s generálem De Lorenzem. Byla to ovšem "velmi neobvyklá schůzka mezi premiérem uprostřed politické krize a generálem, který ho hodlal nahradit přísnějším režimem." Po schůzce se socialisté v tichosti vzdali svých ministerských postů a vyslali své nejumírněnější socialisty do druhé vlády pod Morovým vedením. Po převratu byly stopy po Gladiu zahlazené. O několik let později, v červenci 1968, chtěli vyšetřovatelé vyslechnout velitele Gladia Renza Roccu. Rocca byl ochotný spolupracovat, ale den před svou výpovědí byl ve svém soukromém bytě v Římě nalezen mrtvý s prostřelenou hlavou. Soudce, který začal sledovat stopu atentátu, byl vyššími orgány z případu odvolaný. Není pochyb o tom, že operace Gladio odpovídala zájmům, které sledovali Američané.
Převrat Gladio: Tora Tora
Jenže co se nestalo. Během voleb v roce 1968 totiž spojené hlasy socialistů a komunistů opět porazily křesťanskou DCI, zatímco ulice ovládly demonstrace proti vietnamské válce. Odveta přišla, když Junio Valerio Borghese, přední italský fašista zachráněný po druhé světové válce agentem CIA Jamesem Angletonem, v úzké spolupráci se CIA v Římě v noci 7. prosince 1970 zahájil druhý pravicový puč Gladio v Itálii. Tajná operace měla krycí název Operace Tora Tora podle japonského útoku na americké lodě v Pearl Harboru ze 7. prosince 1941. Plán převratu ve své závěrečné fázi předpokládal zapojení válečných lodí USA a NATO, které byly v pohotovosti ve Středozemním moři. Několik set ozbrojených mužů pod Borgheseho komandem se rozprostřelo po celé zemi, přičemž elitní jednotky se shromáždily v Římě.
Za temné noci se jedné polovojenské jednotce pod velením známého mezinárodního pravicového extremisty Stefana Delle Chiaie podařilo za spoluúčasti policejní stráže proniknout do budovy ministerstva vnitra. Spiklenci si opatřili 180 samopalů, a poslali je z ministerstva v nákladním autě pro své spolupracovníky. Druhá jednotka pod vedením pravičáka a parašutisty Sandra Saccucciho měla za úkol zatýkat politické funkcionáře. Třetí ozbrojená skupina, mezi nimiž byli i karabiniéři, čekala připravená k akci. Tajná jednotka pod velením generála Casera se chystala obsadit ministerstvo obrany v Římě. Oddíl plně ozbrojených mužů pod velením generála Bertiho vybavený pouty se nacházel jen několik set metrů od sídla rozhlasu a televize. Skupina spiklenců pod vedením plukovníka Amose Spiazziho byla té noci na cestě k obsazení Sesto San Giovanni, dělnického předměstí Milána a srdce komunistické volební podpory, kde CIA očekávala silný odpor.
Itálie byla na pokraji pravicového státního převratu. Ten ale nepřišel. Krátce před jednou hodinou v temných ranních hodinách 8. prosince obdržel vůdce puče Borghese záhadný telefonát a puč Gladio byl zastaven. Spiklenci se vrátili do svých kasáren a už obsazené strategické posty byly opuštěné. Kdo uskutečnil po půlnoci záhadný telefonát, který zastavil armádu Gladio? Ředitel CIA William Colby nepřímo naznačil, že to byl sám prezident Richard Nixon. Opět další ukázka americké demokracie v praxi. Proč byl americký puč v Itálii zastavený? Odpověď je poměrně jednoduchá. Členové italské mafie, které CIA naverbovala na podporu spiklenců, později u soudu vypověděli, že se sovětská rozvědka dozvěděla o plánovaném převratu. Washington i NATO si všimly, že ve Středozemním moři křižovaly četné sovětské lodě. Giovanni Tamburino, vyšetřující soudce z italské Padovy, kriticky prošetřil operaci Tora Tora. Ke svému obrovskému překvapení už v té době objevil zapojení záhadné tajné armády, později zjištěné jako Gladio.
V roce 1974, italský vyšetřující soudce Giovanni Tamburino zatkl generála Vita Miceliho, šéfa italské vojenské tajné služby SID, na základě obvinění z "podpory, založení a organizování tajného sdružení vojáků a civilistů." Cílem tohoto tajného sdružení bylo vyprovokovat ozbrojené povstání s cílem dosáhnout nezákonné změny ústavy státu a formy vlády. Generál Vito Miceli při soudním procesu 17. listopadu 1974 zuřivě odhalil existenci armády Gladio skryté jako zvláštní odnož vojenské tajné služby SID:
"Samozřejmě. Ale já sám jsem ji nezorganizoval, abych provedl státní převrat. O to mě požádaly Spojené státy a NATO."
Díky svým vynikajícím transatlantickým kontaktům z toho Miceli vyvázl lehce. Byl propuštěný na kauci a strávil šest měsíců ve vojenské nemocnici. Jenže italská levice pokračovala ve svém triumfu. V celostátních volbách v červnu 1976 dosáhla komunistická PCI svého historicky nejlepšího volebního výsledku, 34,4%, a jasně porazila křesťanskou DCI. V důsledku toho našel úřadující předseda DCI Aldo Moro odvahu přehlasovat americké veto. Americké veto znělo, za žádných okolností nevpouštět komunisty do vlády. 16. března 1978 si sbalil do kufru dokumenty "historického kompromisu" (compromesso storico) a nařídil svému řidiči i bodyguardům, aby ho přivezli do paláce italského parlamentu v Římě, kde byl odhodlaný představit plán na začlenění italských komunistů do výkonné moci. Morovo auto se blížilo ke křižovatce, kde se Via Mario Fani setkává s Via Stresa na rezidenčním předměstí Říma, kde bydlel.
Když náhle zpoza rohu vycouval bílý fiat a zablokoval mu cestu. Moroův řidič musel prudce zabrzdit a doprovodný vůz jedoucí těsně za nimi do nich zezadu narazil. Dva muži z bílého vozu a další čtyři, kteří čekali na ulici, zahájili palbu na pět Morových osobních strážců. Moro po návratu z Washingtonu zneklidněl a požádal o neprůstřelné auto, žádost ale byla zamítnutá. A tak střely prošly autem a jeho bodyguardi byli hned zabití. Jeden z nich dokázal dva výstřely opětovat, ale spolu s dalšími dvěma dosud živými bodyguardy byl z bezprostřední blízkosti doražený. Sám Moro byl zajat a 55 dní držen jako rukojmí v centru Říma. Poté bylo Morovo prostřílené tělo nalezené v kufru opuštěného auta v centru Říma, symbolicky zaparkovaného na půli cesty mezi sídlem křesťanské DCI a sídlem komunistické PCI.
Itálie byla v šoku. Vojenská tajná služba a úřadující premiér Giulio Andreotti z činu okamžitě obvinili levicovou teroristickou organizaci Rudé brigády a zakročili proti levici. Bylo postaveno 72000 zátarasů a prohledáno 37000 domů. Za necelé dva měsíce bylo vyslechnuto více než 6 milionů lidí. Zatímco byl Moro držen v zajetí, jeho manželka Eleonora trávila dny v agónii společně se svými nejbližšími a přáteli a dokonce požádala o pomoc papeže Pavla šestého, dlouholetého přítele svého manžela:
"Řekl mi, že udělá všechno, co bude možné, a vím, že se o to snažil, ale narazil na velký odpor."
Sám zajatý Moro pochopil, že se stal obětí politického zločinu, ve kterém politická pravice a Amerika orchestrovaly Rudé brigády. Ve svém posledním dopise žádal, aby na jeho pohřbu nebyl přítomen nikdo ze zkorumpované křesťanské DCI:
"Líbejte a hlaďte za mě každého. Tvář po tváři, oko po oku, vlas po vlasu," napsal své ženě a dětem s plným vědomím, že umírá. "Každému z nich posílám skrze vaše ruce nesmírnou něhu. Buď silná, má drahá, v této absurdní a nepochopitelné zkoušce. Takové jsou cesty Páně. Vzpomínejte na mě s nesmírnou láskou na všechny naše příbuzné a přátele. A vám i jim všem posílám nejvřelejší objetí jako příslib své věčné lásky. Rád bych svýma malýma, smrtelnýma očima viděl, jak se potom budeme jeden druhému jevit."
Senátní komise vyšetřující Gladio a masakry podezřívala CIA a italskou vojenskou tajnou službu včetně jejích úderných oddílů Gladio, že operaci Moro organizovaly. Případ proto znovu otevřela, ale s velkým překvapením zjistila, že z archivu ministerstva vnitra záhadně zmizely téměř všechny spisy týkající se únosu a vraždy Mora. Spisy obsahovaly všechny oficiální záznamy telefonních hovorů, dopisy, které si Moro vyměnil s vládou, kontakty s bezpečnostními složkami a zápisy ze schůzek uskutečněných během 55 dnů Morova únosu. Tragická historie Itálie dosáhla svého vrcholu, když v době Nixonova úřadování politická pravice šířila v Itálii terorismus, krev a paniku a přivedla zemi na pokraj občanské války. Teroristé pokládali bomby na veřejných místech a obviňovali z nich italské komunisty, aby oslabili komunisty a socialisty ve volbách.
Vesnice Peteano: Masivní vyšetřování Gladio
To se týká dalšího příběhu, kterým budu pokračovat. Tento příběh se totiž stal středobodem k obrovskému vyšetřování sítě Gladio v Itálii. V lese poblíž italské vesnice Peteano vybuchla 31. května 1972 bomba nastražená v autě. Bomba těžce zranila jednoho a zabila tři příslušníky italských polovojenských policejních sil. Carabinieri byli na místo vylákaní anonymním telefonátem. Při prohlídce opuštěného Fiatu 500 jeden z karabiniérů otevřel kapotu vozu, která bombu spustila. Anonymní telefonát na policii o dva dny později usvědčil Rudé brigády, komunistickou teroristickou skupinu, která se v té době pokoušela změnit mocenskou rovnováhu v Itálii prostřednictvím chladnokrevných atentátů na exponenty státu. Policie okamžitě zasáhla proti italské levici a shromáždila asi 200 komunistů.
Více než deset let se italské obyvatelstvo domnívalo, že teroristický útok v Peteanu spáchaly Rudé brigády. Pak v roce 1984 mladý italský soudce Felice Casson znovu otevřel dlouho spící případ poté, co s překvapením odhalil celou řadu omylů a výmyslů kolem peteanského zvěrstva. Soudce Felice Casson zjistil, že na místě neproběhlo žádné policejní vyšetřování. Zjistil také, že zpráva, která tehdy tvrdila, že v Peteanu byla použitá výbušnina, kterou tradičně používaly Rudé brigády, byl podvrh. Marco Morin, expert italské policie na výbušniny, záměrně poskytl falešný posudek. Byl členem italské pravicové organizace "Ordine Nuovo". Soudci Felice Cassonovi se podařilo prokázat, že výbušnina použitá v Peteanu v rozporu s Morinovou expertízou byla C4, nejsilnější výbušnina, která byla v té době k dispozici a kterou používalo i NATO.
24. února 1972 skupina karabiniérů náhodou objevila poblíž Terstu podzemní sklad zbraní, který obsahoval zbraně, munici a výbušninu C4 identickou s tou, která byla použitá v Peteanu. Karabiniéři se domnívali, že odhalili arzenál zločinecké sítě. Po letech se vyšetřováním soudce Felice Cassona podařilo rekonstruovat, že narazili na jeden z více než stovky podzemních arzenálů tajné armády napojené na NATO, která v Itálii nesla krycí název Gladio, v překladu "meč". Soudce Felice Casson zjistil, že italská vojenská tajná služba a tehdejší vláda vynaložily velké úsilí, aby terstský objev a především jeho širší strategické souvislosti utajily.
Když Felice Casson pokračoval ve vyšetřování záhadných případů Peteano a Terst, s překvapením zjistil, že do teroru v Peteanu nebyla zapojená italská levice, ale italské pravicové skupiny a vojenská tajná služba. Cassonovo vyšetřování odhalilo, že pravicová organizace Ordine Nuovo velmi úzce spolupracovala s italskou vojenskou tajnou službou SID. S tajnou službou také spolupracovaly další organizace jako třeba Avanguardia Nazionale. Společně zosnovaly teror v Peteanu a poté z něj neprávem obvinily militantní krajní italskou levici, Rudé brigády. Soudce Felice Casson identifikoval člena Ordine Nuovo Vincenza Vinciguerru jako muže, který nastražil bombu v Peteanu. Vincenzo Vinciguerra byl jako poslední muž v dlouhém řetězci velení zatčený až několik let po činu. Přiznal se a vypověděl, že byl krytý celou sítí sympatizantů v Itálii i v zahraničí, kteří mu zajistili, aby po útoku mohl uniknout. "Do akce vstoupil celý mechanismus," vzpomínal Vinciguerra, "to znamená, že karabiniéři, ministr vnitra, celní služby a vojenské i civilní zpravodajské služby akceptovali ideologické důvody útoku".
Útok ve vesnici Peteano byl součástí šňůry a řetězce dalších útoků v Itálii. Tato posloupnost začala v roce 1969. V tomto roce krátce před Vánocemi vybuchly na veřejných místech v Římě a Miláně čtyři bomby. Bomby zabily 16 lidí a 80 jich zmrzačily a zranily. Většina z nich byli zemědělci, kteří si po dni stráveném na trhu uložili svůj skromný výdělek do Rolnické banky na milánském náměstí Piazza Fontana. O tomto útoku jsem hovořil v mém nedávném pořadu Privatizace bezpečnosti, který byl jakýmsi volným úvodem k tomuto tématu. Podle ďábelské strategie byli z teroru neprávem obvinění komunisté a krajní levice. Stopy byly zahlazené a okamžitě následovalo zatýkání. Obyvatelstvo jako celek mělo jen malou šanci zjistit pravdu, protože vojenská tajná služba vynaložila velké úsilí, aby zločin ututlala.
Zvěrstva sítě Gladio začleněných do NATO vyvrcholila za slunečného odpoledne během italského státního svátku, kdy 2. srpna 1980 mohutný výbuch rozmetal čekárnu druhé třídy na boloňském nádraží a při výbuchu zabil 85 lidí a dalších 200 vážně zranil a zmrzačil. Boloňský masakr se od té doby řadí mezi největší teroristické útoky, které Evropa ve dvacátém století zažila. Oficiální údaje říkají, že jen v období od 1. ledna 1969 do 31. prosince 1987 došlo v Itálii k, a teď se podržte, 14591 násilným činům s politickým motivem. Tyto činy za sebou zanechaly 491 mrtvých a 1181 zraněných a zmrzačených. Pouze v Itálii. Na rozdíl od Rudých brigád, které skončily ve vězení, teroristé pravice po každém masakru záhadně unikli, protože, jak Vinciguerra správně podotkl, bezpečnostní aparát italského státu a vojenské tajné služby je chránily.
Vinciguerra ovšem nebyl první, kdo poukázal na souvislost mezi Gladiem, NATO a masakry. Nebyl první, kdo odhalil spiknutí Gladia v Itálii. V roce 1974, italský vyšetřující soudce Giovanni Tamburino zatkl generála Vita Miceliho, šéfa italské vojenské tajné služby SID, na základě obvinění z "podpory, založení a organizování tajného sdružení vojáků a civilistů." Jeho zatčení jsem popisoval už před nějakou dobou. V březnu 2001 generál Giandelio Maletti, bývalý šéf italské kontrarozvědky, naznačil, že vedle tajné armády Gladio, italské tajné služby a skupiny italských pravicových teroristů masakry, které zdiskreditovaly italské komunisty, podporoval také Bílý dům ve Washingtonu a americká tajná služba CIA. V procesu s pravicovými extremisty obviněnými z účasti na masakru na náměstí Piazza Fontana generál Maletti vypovídal:
"CIA chtěla podle pokynů své vlády vytvořit italský nacionalismus, který by byl schopen zastavit to, co považovala za skluz doleva, a za tímto účelem možná využila pravicový terorismus." Vznikl dojem, že Američané udělají cokoli, aby zastavili sklouzávání Itálie doleva. Nezapomeňte, že tomu velel Richard Nixon a Nixon byl zvláštní člověk. "Velmi inteligentní politik, ale člověk s poněkud neortodoxními iniciativami," dodal generál Maletti.
Postupně se začaly odhalovat další osoby, jako například italský velitel Gladia generál Gerardo Serravalle, nebo bývalý italský instruktor Gladia na sardinské základně, důstojník, později ředitel CIA William Colby. Do zprávy Gladio 2000 byly také zařazené výpovědi vybraných členů Gladio. Tajný voják Giuseppe Tarullo, který vstoupil do SIFAR v roce 1961, před senátory vypověděl, že vedle příprav invaze bylo jejich úkolem kontrolovat italské komunisty:
"My mezi námi jsme mluvili také o vnitřním úkolu Gladia. Hovořilo se o tom, že tato struktura a její zahraniční vazby měly být aktivované i proti domácímu rozvratu podporou speciálních jednotek. Domácím rozvratem jsme rozuměli změnu vlády, která by nerespektovala vůli vládnoucí moci."
Další člen Gladio, Giuseppe Andreotti, to senátorům vyjádřil takto:
"Gladio se chystalo na rozvrat. Struktura Gladio byla odpovědí na vnitřní logiku v tom smyslu, jak jsem už řekl, že musela reagovat na převzetí moci v Itálii režimy nenáviděnými obyvatelstvem … tedy diktaturami pravice nebo levice."
Další člen Gladio Manlio Capriata vypovídal před senátory:
"Potvrzuji, že sekce V, tedy organizace Stay-behind, a centrum Gladio na Sardinii, plnila protisubvenční funkci pro případ, že by se k moci dostaly levicové síly."
Jednotky Gladio, začleněné do struktur NATO a řízené Američany, jsou beze sporu faktem. Nemysleme si, že rokem 1990 to všechno skončilo. Tyto operace se jen přesunuly do podzemí a probíhají ve větším utajení. Cílem je destabilizace Evropy a rozvíjení strategie trvalého napětí. Možná byla součástí této strategie i kauza Anderse Breivika. A celkem pravděpodobně se jednalo i o mnoho teroristických útoků ze šňůry po roce 2015. To jsem řešil v mém pořadu Je Kanada suverénní.
Závěr
Právě do Francie a Německa jakož i do dalších zemí, Španělska, Portugalska, zemí Beneluxu a také Řecka se podíváme v příštím díle, protože i tam jednotky Gladio operovaly stejně silně jako v Itálii. Všechno pod krytím NATO a Američanů.