Často se říká, že peníze kazí politiku. A jako vždycky je to pravda. Vnější zájmy, od odborů až po velké korporace, ovlivňují a deformují naše vlády při hledání výhodné politiky. Ovšem výhodné pouze pro ně. Díky těmto výhodám získávají peníze. Je to hlubší a zlověstnější problém našich vlád, který, jako bychom přehlíželi. Politiku korumpují peníze. Ovšem peníze jsou jen prostředkem získání moci a vlivu. Politici na západě stále brutálněji využívají svou veřejnou donucovací moc. Stále silněji potírají jakoukoli kritiku, aby se udrželi u moci, ale také, aby získávali bohatství, a při té příležitosti shrábli soukromé výhody pro sebe, své přátele a své rodiny. Dnešní politiku musíme vidět z velké části jako stroj na vydělávání peněz na nevědomé mase důvěřivých občanů. Politika se v moderním světě 21. století stala výnosným byznysem, odvětvím, které má méně společného s politikou a mnohem více s přístupem k penězům a službám. Návrhy zákonů a nařízení jsou často předkládané nikoliv proto, aby vedly ke změně politiky, ale jako prostředek, jak se o tyto peníze a laskavosti předhánět. Motiv na obou stranách totiž často nemá nic společného s vytvářením férové politiky, ale často jde o maximalizaci zisku. Peníze nejsou jen o vítězství ve volbách a udržení se u moci. Stálá politická galérka přišla na nejrůznější kreativní způsoby, jak v zákonech vytvářet pohodlné mezery, které jim umožňují legálně přeměnit hlasy důvěřivých voličů na peníze. Totéž platí pro lobbování. Najmout lobbistu spojeného s mocným politikem je důležitější než najmout lobbistu s určitou odborností nebo zkušenostmi. Ještě lepší je najmout bývalého zaměstnance nebo člena rodiny. La familia, jedna rodina, stejně jako mafie. Co je doma, to se počítá. Záleží na přízni. Někdy si takovou laskavost vyžádají politici. Jindy o ně nemusí žádat nahlas. Několik vlivných politiků má několik členů své nejbližší rodiny, například manžele a děti, kteří vydělávají velké peníze na lobbingu. V průběhu dějin civilizace, se jako účinná brána k získání přízně mocných, osvědčila rodina. V Evropě, Africe a Asii využívali vysoce postavení političtí představitelé a oligarchové, manželství a rodinu jako prostředek k získání politického postavení a vlivu. Evropští králové provdávali své syny a dcery za konkurenty nebo soupeře, čímž uzavírali dohody nebo spojenectví. Byl to účinný – i když ne příliš romantický – způsob hromadění moci a bohatství. V Evropě se královské rody často brali z politických důvodů. Rodinné klany jsou základem systémové korupce dodnes, ovšem chybí tituly králů, královen a princů. Když pátráme v rodinných svazcích, zjišťujeme zajímavé informace. Billy Carter, bratr prezidenta Jimmyho Cartera, proslul tím, že bral peníze od Libyjců. Bratr prezidenta Billa Clintona Roger bral peníze od Jihokorejců. Bratr prezidenta George Bushe Neil získal výhodný obchod od čínské počítačové společnosti, za kterou stál syn čínského prezidenta. Ovšem pokud jsou děti rodičů poslušné, rodina postoupí na mocenské šachovnici o řád výš. A tento postup v průběhu generací stále roste. Roste nejen na národní, ale i mezinárodní úrovni. To se týká zejména Číny. Čínské vládní subjekty a rodiny amerických politiků uzavírají obchodní a finanční dohody. Tato nejlidnatější země světa je jednou z nejrychleji rostoucích ekonomik na planetě. Dá se tu vydělat a rozdělit spousta peněz. Čína ale není sama: země jako Ukrajina a Rusko v tomto příběhu také hrají významnou roli, protože i ony mají politickou a ekonomickou kulturu, která je hluboce zkorumpovaná. A zdá se, že americké politické špičky s nimi až příliš ochotně uzavírají plodné dohody. Jde o globální korupci bohatých rodin, které se ukotvují v globálním systému. Právě tohle pro nás představuje obrovské nebezpečí. A právě proto se budu tomuto fenoménu věnovat v obou dílech tohoto pořadu.
Politici a korporace
Kdykoli tvrdím, že tento systém je postavený na korupci, a že korupce je základním stavebním kamenem současného systému, vždycky to dokládám fakty. Není možné bojovat proti korupci v současném západním systému, který na korupci stojí a padá. Korupce byla legalizovaná do mezer v zákonech, a stal se z ní ctnostný lobbing. Politici vždycky vyžadovali peníze, aby oslovili voliče. Je to zakořeněná korupce, která je vrostlá do současného systému od jeho počátku, pokud hovořím o moderním systému. Už v roce 1757 se mladý, čerstvě narozený bývalý armádní poručík George Washington ucházel o křeslo ve virginské Sněmovně měšťanů. Svým přátelům poskytl obvyklé prostředky k získání hlasů tím, že každému z 391 voličů ve svém okrsku doručil půldruhého litru moštu, vína a piva. Dnes můžeme víno a pivo, jako nejlepší způsob oslovení voličů, nahradit reklamou v médiích a soubory dat. Jak šel čas, přišel začátek 20. století a peníze od korporací. Na přelomu 19. a 20. století bylo vydírání ve Washingtonu rozšířeným problémem. Tuto metodu zdokonalil Mark Hanna, který působil jako hlavní financiér prezidenta Williama McKinleyho. Mark Hanna jednou slavně prohlásil:
"V politice jsou důležité dvě věci. První z nich jsou peníze a nemohu si vzpomenout, co je ta druhá."
Mark Hanna tehdy vyslal neomalené varování velkým korporacím. Pokud nezaplatíte určitou částku do stranické kasy republikánské strany, budete mít velké, ale opravdu velké potíže. Společnosti Standard Oil byl vyměřený poplatek ve výši 250 000 dolarů. Banky měly zaplatit poplatek ve výši 1 % svého kapitálu. V roce 1900, kdy se McKinley ucházel o znovuzvolení, dokázal Bílý dům vytřískat z podnikatelské komunity 2,5 milionu dolarů. Podle dnešního kurzu, je to přes 67 milionů dolarů. Podle dnešních nadsazených měřítek to zní jako relativně malá částka, ale v té době byla obrovská. Do roku 1904 se problém exponenciálně zhoršil, když stálá politická galérka systematizovala techniku vydírání: Theodore Roosevelt jmenoval do čela Republikánského národního výboru George Cortelyoua, který byl americkým ministrem obchodu a práce. George Cortelyou měl ve své vládní funkci dohled nad Úřadem pro korporace. Tento úřad byl zodpovědný za vyšetřování všech korporací, jejichž podnikání překračovalo hranice státu. Jak tehdy napsal deník New York Times:
"Šéf ministerstva, které se stalo strážcem korporátních tajemství, [byl] postavený do čela stranického výboru, jehož hlavní funkcí [bylo] vybírat příspěvky na volební kampaně, které pocházejí především od velkých korporací."
Tedy pustit lišku do kurníku. Můžeme polemizovat s tím, zda se mafie institucionalizovala do státní moci. Zakořeněná korupce. V jednom případě bylo několik chicagských balicích firem, které vyšetřoval vládní Úřad pro korporace, obesláno s žádostí o 50 000 dolarů na volební kampaně. Cortelyouovy požadavky byly tak velké, že se korporace rozhodly s tím něco udělat, a to v podobě Tillmanova zákona z roku 1907. Tillmanův zákon zakazoval korporacím poskytovat příspěvky na volební kampaně federálním kandidátům. Mnohé korporace už měly dost vydírání, a zákon nadšeně podpořily. Redakční článek New York Times, s názvem Šťastné korporace, tehdy napsal:
"Tento zákon vítáme s velmi podobnými emocemi, s jakými by nevolník uvítal své osvobození od tyranského samovládce."
V současnosti je v Americe financování politiků korporacemi naprostým standardem. U republikánů byl mistrem tohoto druhu získávání prostředků, vůdce sněmovní většiny Tom DeLay z Texasu. Tom DeLay sdělil korporacím, že pokud neposkytnou dostatečně vysoké dary, bude to mít legislativní důsledky. Za demokraty byl stejně tvrdou rukou Terry McAuliffe, který organizoval propracované fund-raisingy pro prezidenta Billa Clintona, včetně grilování, kde měly korporace vyklopit 500 000 dolarů jako vazalský tribut Billu Clintonovi. Jak vidíme, Republikáni i Demokraté se nechávají vydržovat penězi korporací. Jde o vzájemnou symbiózu. Politici mají díky korporacím moc, a korporace zase klid na práci. Korupce se legalizovala zákony jako lobbing zejména v Americe. Například Kongresmanka Nancy Pelosiová podle interních dokumentů Demokratického kongresového volebního výboru, vybrala v letech 2011 až 2012 pro stranu ohromujících 52,9 milionu dolarů. Předseda Sněmovny reprezentantů John Boehner získal ještě více. Mezi některými lidmi je populární americký Kongresman Ron Paul. Mnozí z nás možná dosud nevěděli, že pokud jde o rodinné příslušníky, není Ron Paul žádný troškař. Na výplatní pásce své kampaně měl šest různých příbuzných v celkové hodnotě 304 599 dolarů. Dceru, vnuka, tchyni své dcery, vnučku, vnuka a dalšího příbuzného. Korupce, tedy lobbing vrostlý do systému jako jeho nedělitelná součást. Proto není možné efektivně proti korupci bojovat. Zničíme korupci, zničíme s ní i samotný systém.
Politika jako předstíraný zápas
Každoročně jsou předkládané stohy zákonů, které mají jen málo společného s voliči daného politika. Proč naši zástupci tráví tolik času nad návrhy zákonů, které mají jen velmi málo společného s jejich vlastními voliči? Politika se hodně podobá profesionálnímu wrestlingu. To, co nezasvěceným připadá jako krutý zápas před televizními kamerami, je ve skutečnosti choreografické herectví. Profesionální zápasníci se střetávají v ringu, křičí, ukazují na sebe prstem a tváří se, že se nenávidí. Ve skutečnosti jsou ale partnery v komerčním podniku, jehož cílem je pobavit diváky a vytáhnout z nich peníze. Nezáleží na tom, kdo zápas vyhraje, všichni dostanou zaplaceno. Politika je chladný kalkul a business. Přetavení voličských hlasů důvěřivých občanů na peníze. Velmi podrobně jsem tento způsob popsal v mém dvoudílném pořadu Bohatí a mocní. Stálá politická galérka je plná podnikatelů, kteří chtějí maximálně využít příležitost vydělat peníze, a zvýšit svou mocenskou základnu. Nezřídka se stává, že stejná PR agentura radí oběma stranám v politickém klání nebo stejná lobbistická firma oběma stranám při přípravě důležitého zákona. Politici a úředníci používají vydírací techniky, které by nás ostatní poslaly do vězení. Stejně tak zákonodárci napsali zákony tak, aby mohli prodávat své hlasy, a mohou tak činit legálně. Pro moderní politické vydírání existuje lexikon. Politici z některých států mluví o dojičských zákonech, jejichž cílem je podojit firmy a občany, aby přijali nebo zastavili legislativu, která jim prospěje nebo uškodí. Lze to připodobnit k mýtné budce. V mýtné budce platíme peníze, abychom mohli používat silnici nebo most. Metodika v politice je podobná: pokud někdo chce, aby byl schválený nějaký zákon, politici mu naúčtují peníze za to, že se zákon bude moci pohybovat po legislativní dálnici. Politici to samozřejmě výslovně neříkají. Získání protislužby výměnou za hlasování, by bylo v rozporu se zákonem. Ale jako nevyslovený nástroj korupce, je metoda mýtného velmi silná. Všichni uvnitř v podstatě vědí, o co jde. Mýtné budky jsou obzvláště mocné, když je v sázce vysoká cena pro bohaté a úspěšné odvětví. Podobné je to s ochranou. JE TO JEDNA Z NEJSTARŠÍCH A NEJÚČINNĚJŠÍCH FOREM VYDÍRÁNÍ: ochranářství. Zaplaťte mi peníze a já vám slíbím, že vám neztrpčím život. Pokud nezaplatíte, stane se vám něco zlého. Peníze za ochranu jsou chlebem mafie už po staletí. Ve městě Palermo na ostrově Sicílie platí 80 % podniků mafii peníze za ochranu. Pokud nezaplatíte, budete obtěžovaní, váš podnik může být vypálený, a můžete dokonce přijít o život. V jednom známém případě palermský podnikatel Libero Grassi odmítl platit peníze za ochranu, a napsal otevřený dopis mafii do místních novin Giornale di Sicilia. Dopis adresoval, Vážený vyděrači. O devět měsíců později, v srpnu 1991, byl mafií zabitý. Politická mafie také hraje ochranářskou hru. Nezaplacení nás nezabije, ale může nám zničit podnikání. Může dokonce rozhodnout o tom, zda skončíte ve vězení. Příkladem je rozdíl mezi Andrejem Babišem a Zdeňkem Bakalou. Tomu prvnímu je neustále vyhrožováno odsouzením, zatímco druhý se těší ochraně systému. Oba jsou ale stejní gauneři. JE JEDEN VELKÝ ROZDÍL mezi stálou politickou galérkou a mafií. Ve světě organizovaného zločinu jsou bossové trvale v opozici vůči orgánům činným v trestním řízení. Mohou používat úplatky nebo vydírání k ovládání soudců, svědků a policie, ale vždycky stojí na straně zločinu. Pokud se člen mafiánské rodiny rozhodne spolupracovat s orgány činnými v trestním řízení, a stane se informátorem, mafie, udělá všechno pro to, aby ho nezabila. Překročení hranice je na vlastní smrtelné nebezpečí. Pro stálou politickou galérku je naopak překračování hranic uměním. Jde o to vydělat peníze a vytěžit je ze soukromého sektoru. To mohou dělat z obou stran, tedy rozdělení veřejného a soukromého sektoru. Nemusí být přímo poslanci, mohou být lobbisty nebo právníky. A ještě lépe, mohou přecházet mezi politickou funkcí a soukromým a veřejným sektorem. To jsem třeba pokryl v mém čtyřdílném pořadu Průvodce pandemickou galaxií. Člověk, který chvíli pracuje v neziskovce, potom ve státní funkci, a nakonec v soukromé korporaci. Říká se tomu systém otáčivých dveří. Dnešní typ politických mafiánů nejsou příklady jako dříve. Drsňák s nevymáchanou hubou a zastrašujícími taktikami. Dnešní političtí mafiáni ovládají jemný dotek, náznaky a obratnost. Právě tyto úlisné metody drobné sofistiky jsou doménou systému postaveného na korupci. Mašinérie, kterou korupce pohání. Zakažme korupci, zhroutí se samotný systém. Korupce se globalizovala do nejvyšších pater řízení planety. Už v roce 1996 napsal Ralph Nader šéfům stovky největších amerických korporací. Potom, co poukázal na skutečnost, že tyto korporace dostávají od Spojených států značné daňové výhody a dotace, je vyzval, aby vyjádřili podporu zemi, která je zrodila, vybudovala, dotovala a bránila. Pouze jedna společnost reagovala kladně. Federated Department Stores. Ostatní korporace tuto myšlenku odmítly s odůvodněním, že, slovy společnosti Ford Motor Company, jsou nadnárodní, nikoliv americké. Nejsou to ale jen korporace, ale i politici, kteří už nezastávají národní politiku, ale obhajují jakési neurčité globální, internacionální zájmy. Už dávno nejsou státními občany, ale světoobčany. Globalizace rozmazává pohled našich politiků na jejich první věrnost své zemi. Komu se pak tito politici zpovídají? Svým globálním zahraničním partnerům, nebo občanům své vlastní země? Jaké jsou jejich skutečné priority? Zkrátka, prosazují schéma globální korupce. Přesně touto optikou musíme pohlížet na ukotvenou globální korupci. Korupci nelze vykořenit, protože už není národní, lokální, ale globální, světová. Spousta lidí ale nedokáže takto široké spektrum myšlenkově obsáhnout. Jednoduše nemá na to kapacity. Proto jsem se rozhodl točit série pořadů, které se právě na tento fenomén globální korupce zaměřují.
Korupce: Clintonovi jako z učebnice
V dřívějších dobách se korupce většinou omezovala na jednotlivce, kteří využívali svého mocenského postavení a vlivu. Bylo možné ji potlačit, ne-li zcela vymýtit. Dnešní korupce je jiná – hůře viditelná, finančně složitá, a proto se s ní hůře bojuje. Často jsou to právě malé korupční činy, které předznamenávají ty obrovské, které budou následovat. Schémata korupce se pokládají na místních radnicích, procházejí kraji, překračují centrální Parlament, a ty největší se ukotvují v globální struktuře systému. Jako příklad použiju mou oblíbenou rodinu Clintonových, o kterých jsem natočil trojdílný pořad Vražedná mašinérie Clintonů. Právě na Clintonových se dá krásně nasvěcovat spolupráce s rozvědkou CIA, praní peněz přes systémové banky a pašování drog. Drobné korupční prohřešky Billa a Hillary Clintonových v době, kdy byl generálním prokurátorem a guvernérem Arkansasu, se samy o sobě mohly zdát jako nic velkého. Hillary se dostalo příznivého zacházení od obchodníků s komoditami, a obchodováním s futures na dobytek si vydělala téměř 100 000 dolarů. Pákový efekt jim také zajistil podíl na malém obchodu s nemovitostmi zvaném Whitewater. Dnes ale můžeme vidět, jak tyto drobné libůstky zapadají do vzorce využívání veřejné moci k osobnímu prospěchu. V době, kdy dosáhli celostátní moci ve Washingtonu, se velikost a rozsah jejich korupce začaly nabalovat jako sněhová koule. Na sklonku svého působení v Bílém domě Bill Clinton nechvalně proslul omilostněním miliardáře a uprchlíka Marca Riche, který přispěl na jeho volební kampaň. Když Hillary Clintonová nastoupila do amerického Senátu a potom zastávala funkci ministryně zahraničí v Obamově administrativě, rozjeli placenou operaci známou jako Clintonova nadace. Ti, kdo stále pochybují o zkorumpovanosti Clintonovy nadace, by si měli prostudovat interní revizi, kterou na žádost Chelsea Clintonové provedla právní firma Simpson Thacher, a která je veřejně dostupná díky uniklým e-mailům předsedy Clintonovy kampaně Johna Podesty. Tento přezkum zjistil, že dárci nadace s vysokými částkami mohou očekávat výhody, výměnou za dary, a že charitativní organizace ignoruje směrnice o střetu zájmů. Je tu také ohromující změna v osudech Nadace Clintonových po prohře Hillary Clintonové ve volbách v roce 2016. Zatímco Clintonovi pak měli více času než kdy jindy na to, aby pro svou nadaci získali peníze ze zahraničních i domácích zdrojů, dary dramaticky poklesly. V prvním roce Hillary Clintonové ve funkci ministryně zahraničí, nadace vybrala 249 milionů dolarů; v roce 2017, tedy rok po její prohře, se jí podařilo vybrat pouze 38,4 milionu dolarů. Kdo nevidí souvislost mezi oficiální vládní mocí Clintonových, a jejich schopností získávat peníze v zahraničí, zjevně nedával pozor. Pak tu samozřejmě bylo přesunutí celého jejího systému e-mailové komunikace na soukromý server, aby se vyhnula dodržování zákona o svobodném přístupu k informacím, a dalších federálních zákonů. Právě na učebnicovém příkladě Clintonových můžeme studovat schéma korupce od začátku. U Clintonových se objevily včasné varovné signály, které ale často zůstaly nevyslyšené. Dnes jsou Clintonovi součástí americké politické historie, ale objevují se další, kteří chtějí zaujmout své místo v progresivním panteonu s vlastními rodícími se modely korupce. Pojďme se podívat na některé z nich.
Kamala Harrisová
Kamala Harrisová se začínala profilovat už dávno spolu s Barackem Obamou. Pojďme ale od začátku. Kamala Devi Harrisová se narodila Donaldu Harrisovi, otci jamajského původu, a doktorce Shyamale Gopalanové, matce tamilské bráhmínky z Indie. Její otec je marxistický ekonom, který vyučoval na Stanfordově univerzitě; jednu dobu byl poradcem jamajské vlády. Její matka byla vysoce uznávanou vědkyní, která se zabývala rakovinou prsu. Její rodiče se rozvedli, když bylo Kamale pět let, a rodina její matky měla na její dětství určující vliv.
"Můj dědeček byl jedním z prvních bojovníků za nezávislost Indie. K mým nejmilejším vzpomínkám z dětství patří procházky po pláži, které jsem s ním absolvovala potom, co odešel do důchodu a žil v Besant Nagaru, v tehdejším Madrásu. Když se nad tím zamyslíme, Indie je nejstarší demokracií na světě – takže to je součástí mého původu a bezpochyby to mělo velký vliv na to, co dnes dělám a kým jsem," vzpomíná Harrisová.
Přestože Harrisová navštěvovala Howardovu univerzitu, tradičně černošskou vysokou školu, a působila jako předsedkyně Asociace černošských studentů práv na Hastings College of Law v San Francisku, mnozí v ní viděli spíše příklon ke kultuře její matky než otce. Vstup Kamaly Harrisové do chodeb politické moci, do značné míry začal rande. V roce 1994 se seznámila s Williem Brownem, který byl v té době druhým nejmocnějším mužem kalifornské politiky. Jako předseda státního shromáždění byl Willie Brown legendou v Sacramentu i v celém státě. Kromě vedení kalifornského shromáždění, provozoval Willie Brown vedle toho právní praxi. To znamenalo, že bral honoráře od lobbistů a průmyslových podniků, které mohly chtít v Sacramentu výhodné zacházení. Willie Brown byl několikrát vyšetřovaný, a to Státní advokátní komorou Kalifornie, Komisí pro spravedlivé politické praktiky a Federálním úřadem pro vyšetřování. Například v roce 1986 jako předseda kalifornského shromáždění obdržel nejméně 124 000 dolarů jako příjem a dary, od zvláštních zájmových skupin, které měly obchodní aktivity v zákonodárném sboru. Willie Brown nakonec odešel do politického důchodu v roce 2004. O dva roky později si koupil byt za 1,8 milionu dolarů v hotelu Saint Regis v San Francisku. Willie Brown byl od roku 1958 ženatý, a byl jím stále. Ale to nevadilo. Brown měl v době, kdy začal chodit s Kamalou, které bylo dvacet devět let, šedesát let. Brown byl ve skutečnosti o dva roky starší než její otec. O jejich románku se v roce 1994 mluvilo v San Francisku. Brown začal pro Harrisovou tahat za páky, které jednak podpořily její kariéru, jednak jí přinesly peníze do kapsy, a odměňoval Kamalu jmenováním do státních komisí, které byly dobře placené a nevyžadovaly potvrzení zákonodárným sborem. Dosadil Kamalu do státní odvolací komise pro pojištění v nezaměstnanosti, a později do kalifornské komise pro lékařskou pomoc. Komise pro lékařskou pomoc v roce 2002 vynášela 99 000 dolarů ročně. Odvolací komise pro pojištění v nezaměstnanosti vynášela ročně asi 114 000 dolarů. Obě funkce byly na částečný úvazek. Dobré kapesné pro Kamalu. V té době pracovala Kamala jako zaměstnanec okresu, a vydělávala kolem 100 000 dolarů. Willie Brown také jen tak bokem koupil mladé Kamale nové BMW. Asi jako drobnou pozornost. Snad nejdůležitější věcí, kterou Brown Harrisové poskytl, byl přístup k jeho rozsáhlé síti politických příznivců, dárců a sponzorů. Brzy se s Brownem veřejně pohybovala ruku v ruce v nejelitnějších sanfranciských kruzích, včetně opulentních večírků a galavečerů celebrit. V roce 1995 Willie Brown kandidoval na starostu San Francisca a Harrisová mu pravidelně stála po boku. Mnozí tehdy spekulovali, že se Willie Brown rozvede se svou ženou a ožení se s Harrisovou, ale to se nestalo. Nakonec se s Harrisovou rozešli. O tom, kdo koho vlastně opustil, existují protichůdné zprávy. Většina zpráv uvádí, že se Brown rozešel s Harrisovou. Po rozchodu začala Kamala Harrisová chodit s jiným významným mužem. Moderátorem televizní talk-show Montel Williamsem. Románek s Willie Brownem sice skončil, ale Harrisová měla vlastní politické ambice, a oba zůstali spojenci. Willie Brown se jako starosta ukázal jako nesmírně užitečný při jejím vzestupu k politické moci. Willie Brown disponoval nejmocnější politickou mašinérií v severní Kalifornii. Jako starosta tuto moc využíval k obohacování svých přátel a spojenců. Během svého působení byl Brown dvakrát vyšetřovaný FBI kvůli korupci, která se týkala lukrativních zakázek, jeho politickým přátelům. Jeho operace byla brzy nazvaná Willie Brown Incorporated. Dokonce i místní demokraté, kteří by mohli souhlasit s Brownovými politickými názory, byli zklamaní kamarádíčkováním a korupcí, která se za starosty rozmohla.
"Myslel jsem si, že jen v zemích třetího světa jsou lidé nucení platit úplatky, aby od své vlády dostali služby, na které mají nárok. Ale my ji nacházíme přímo tady v San Francisku," řekl americký okresní soudce Charles Legge o bující korupci za Brownovy vlády. Zhruba tři roky po Brownově zvolení najal sanfranciský okresní prokurátor Terence Hallinan Kamalu Harrisovou, aby vedla oddělení kariérní kriminality jeho úřadu. Hallinan, přezdívaný K.O. pro své boxerské dovednosti, byl tvrdý progresivista, který neměl problém postavit se nejmocnějším silám v San Francisku, ať už to byla policie, nebo nový starosta. Hallinan trval na tom, že spojení Harrisové s Brownem nemělo s jejím přijetím nic společného. Ať už tomu tak bylo, nebo ne, Hallinan svého rozhodnutí brzy litoval. Krátce po jejím nástupu do Hallinanova úřadu se uvolnilo místo číslo dvě v kanceláři státního zástupce. Harrisová o místo stála, ale Hallinan si vybral někoho jiného. Brown byl na Hallinana rozzuřený. Oba byli nesmiřitelní rivalové, pro nás je zbytečné zabíhat do podrobností. Brzy se Brownova mašinérie rozjela, aby pomohla Kamale Harrisové kandidovat proti Hallinanovi. roce 2003 Harrisová vyzvala Hallinana na souboj o post sanfranciského okresního prokurátora. Mohla se spolehnout na mašinérii Willieho Browna, která v té době řídila velkou část San Franciska. Rebecca Prozanová, bývalá poradkyně Willieho Browna, byla přibrána jako manažerka kampaně Harrisové, aby jí dodala sílu. Finančním předsedou Harrisové byl Mark Buell, významný fundraiser Demokratické strany. Politický konzultant Philip Muller založil nezávislý výdajový výbor nazvaný California Voter Project. Vyzbrojený dopisem od Browna, shromáždil peníze na podporu její kampaně. Velká část peněz pocházela od sanfranciských superboháčů, kteří měli k Brownovi blízko. Sám starosta poskytl maximální příspěvek – 500 dolarů. Napsal také dopis, který Philip Muller, jeho blízký poradce, roznesl bohatým dárcům, aby získali peníze. V dopise žádal sanfranciskou smetánku, aby každý z nich vyklopil pět set dolarů a pomohl Kamale vyhrát. Sanfranciská elita se jí ujala. Frances Bowesová uspořádala akci, a přivedla přátele, jako je spisovatelka romantických románů Danielle Steelová, aby vypsali velké šeky. Bowesová se s Harrisovou původně seznámila prostřednictvím dlouholetého kamaráda Willieho Browna v době, kdy spolu Brown a Harrisová ještě chodili. Brownova podpora její kampaně jí také otevřela dveře – a peněženky. Ve volbách v listopadu 2003 skončila Harrisová jako druhá za Hallinanem. Protože ani jeden z kandidátů nezískal většinu hlasů, konalo se druhé kolo. Po překvapivém vítězství ve druhém kole složila Kamala Harrisová začátkem ledna 2004 přísahu jako okresní prokurátorka San Franciska. Proběhla dvě požehnání. Jedno od hinduistického kněze v sanskrtu, druhé od afroamerického duchovního. Zazněla národní hymna – a také národní černošská hymna. Po přísaze zazněla hudba sitár a bylo připraveno soulové a indické jídlo. Inu, progresivní multikulti jak se patří. Jako okresní prokurátorka v San Francisku se Kamala Harrisová těšila obrovské diskrétnosti při řešení právních případů. Často rozhodovala o tom, které případy stíhat a které ne. To platilo zejména pro vysoce veřejné a politicky citlivé případy. V průběhu jejího působení se objevoval stálý vzorec upřednostňování osob a institucí, které byly buď jejími politickými příznivci, nebo těmi, které byly úzce spjaté s Williem Brownem, případně oběma. Snad nejhlubší záhada působení Kamaly Harrisové ve funkci prokurátorky, se soustřeďuje na znepokojivý problém sexuálního zneužívání dětí kněžími. Postup Harrisové při řešení rozsáhlého skandálu se zneužíváním kněžími v San Francisku, a později v celém státě Kalifornie, vyvolává mnoho pochyb. Během svého desetiletého působení ve funkci vrchní státní zástupkyně, Harrisová nestihla vyřešit jediný případ zneužívání kněžími. Její úřad podivně skrýval důležité záznamy o zneužívání, ke kterému došlo, a to navzdory protestům skupin obětí. Její předchůdce ve funkci sanfranciského okresního prokurátora Terence Hallinan, věděl o mnoha případech sexuálního zneužívání dětí katolickými kněžími a stíhal je. A shromažďoval spisy ještě k dalším případům. Na jaře 2002 svolal papež Jan Pavel II. do Říma setkání, na kterém se diskutovalo o tom, jak se vypořádat se zprávami o zneužívání. V roce 2003, kdy se zvedla celonárodní vlna stížností, měly skandály brzy dorazit do měst a městeček po celé Americe. Deník Boston Globe připravil seriál o zneužívání kněžími, a snahách o jeho ututlání, který získal Pulitzerovu cenu. Skandál tehdy definitivně pohltil San Francisco. Hallinanův úřad zahájil vyšetřování, a rychle zjistil, že sanfranciská arcidiecéze má rozsáhlé interní záznamy týkající se stížností starých přibližně sedmdesát pět let. Na jaře 2002 Hallinan požadoval, aby je církev předala jeho úřadu. O měsíc později mu arcidiecéze neochotně vyhověla. Tajné dokumenty byly výbušné. Obsahovaly jména asi čtyřiceti současných a bývalých kněží v oblasti San Franciska, kteří byli identifikovaní ve stížnostech na sexuální zneužívání. Hallinan informace ze spisů využil k tomu, aby proti nim začal vést soudní řízení. V červnu 2003 ale Hallinan a další žalobci narazili na překážku. Americký Nejvyšší soud rozhodl, že kalifornský zákon prodlužující promlčecí lhůtu v případech zneužívání kněžími je protiústavní. Přesto byl Hallinan odhodlaný v případech pokračovat. Hallinanova agresivní snaha o řešení těchto otázek, vyvolala velké obavy katolické církve a souvisejících institucí, které se potýkaly s rostoucími účty za právní služby a vyrovnání. Záznamy, které měl Hallinan k dispozici, se týkaly institucí v srdci kalifornské mocenské struktury. Například přípravná škola svatého Ignáce v sanfranciské arcidiecézi, počítala mezi své absolventy kalifornského guvernéra Jerryho Browna, a vlivnou rodinu Gettyů. Škola se potýkala s obrovskou zranitelností kvůli problémům se zneužíváním, které se tu vyskytovaly. Hrozilo, že Hallinanovo vyšetřování vynese na světlo desítky dalších případů. Katolická arcidiecéze v San Francisku měla důvod být velmi nervózní. A co se nestalo? Podle zveřejněných informací o financích na volby v San Francisku, se do kampaně Harrisové začaly valit vysoké dary od osob spojených s katolickou církví. Harrisová neměla žádné zvláštní vazby na katolickou církev nebo katolické organizace, ale přesto peníze přicházely v nebývale vysokých částkách. Například právník Joseph Russoniello zastupoval církev v nejrůznějších záležitostech, včetně řešení skandálu se zneužíváním v církvi. Joseph Russoniello byl také partnerem sanfranciské advokátní kanceláře Cooley Godward. Russoniello věnoval na její kampaň maximální částku stanovenou zákonem, tedy 1 250 dolarů. Jeho advokátní kancelář přidala dalších 2 250 dolarů. Joseph Russoniello také zasedal v poradním sboru Harrisové, když byla sanfranciskou okresní prokurátorkou. Další advokátní kancelář, Bingham McCutcheon, která pro arcidiecézi vyřizovala právní záležitosti týkající se katolické charity, věnovala Harrisové 2 825 dolarů, což byla maximální povolená částka. Jiná advokátní kancelář, Arguedas, Cassman & Headley, v té době obhajovala sanfranciského kněze proti obvinění ze zneužívání. Harrisové věnovala 4 550 dolarů. Právnička v tomto případu, Cristina Arguedasová, byla také členkou poradního sboru Kamaly Harrisové. Kromě těchto advokátních kanceláří, darovali členové organizací spojených se sanfranciskou katolickou arcidiecézí, a jejich rodinní příslušníci, Harrisové na kampaň dalších 50 950 dolarů. Jak už víme, Hallinan prohrál, a na jeho post sanfranciské okresní prokurátorky nastoupila Kamala Harrisová. Se změnou stráží se dramaticky změnil osud vyšetřování zneužívání katolickými kněžími. Harrisová začala pracovat na ututlání záznamů a dokumentů. Hallinanův úřad chtěl veškeré dokumenty zveřejnit. po odstranění jmen a identifikačních údajů obětí. Harrisová se naproti tomu náhle rozhodla záznamy pohřbít. Jednání Harrisové bylo zvláštní, protože bylo v rozporu s její veřejnou image bojovnice za oběti – zejména za děti. Skupiny obětí chtěly dokumenty zveřejnit, ale Harrisová tomu bránila. Byly jejím jednáním pobouření. Tvrdili, že utajování zdaleka nechrání oběti, ale ve skutečnosti chrání zneužívající osoby. Rick Simons, advokát, který zastupoval několik obětí, také napadl jednání Harrisové:
"Zatajování záznamů ukazuje na vzor, praxi, a politiku ignorování práv dětí, jednou z největších institucí města, a okresu San Francisco, a v oblasti Bay Area."
Ovšem, jak to tak bývá, zašpuntování pramene si tvrdě prorazí díry jinde. To se také stalo, a spustila se řetězová reakce. Ovšem záznamy zmizely. Co se tedy stalo s těmito záznamy o zneužívání? To není jasné. V dubnu 2010 požádal novinář z týdeníku San Francisco Weekly o tyto záznamy prostřednictvím kalifornského zákona o veřejných záznamech. Úřad Harrisové žádost zamítl. Byly tyto záznamy nadobro zničené? Je to hluboká záhada. Stejně jako skutečnost, že Harrisová nestíhala jediného duchovního za zneužívání. V letech 2004 až 2011 působila jako okresní prokurátorka v San Francisku. Potom v letech 2011 až 2017 jako kalifornská generální prokurátorka. Za celou dobu Harrisová nepředložila jediný zdokumentovaný případ zneužívání kněžími. Vzhledem k počtu případů, které byly zahájené v jiných částech země, je to zarážející projev nečinnosti. Kamala Harrisová patří k mašinérii Demokratické strany, se kterou je úzce provázaná aféra Pizzagate se zneužíváním dětí v obrovském měřítku. Podle mého, Kamala měla za úkol zametat pod koberec a krýt Pizzagate v její oblasti. Pizzagate se netýkal pouze Demokratické strany nebo podnikatelů, ale také kněží. Proč arcidiecéze sponzorovala její kampaň? Věděli už předem, že Kamala bude tyto aféry zametat pod koberec? Byl to její úkol, a proto byla na tuto pozici instalovaná? Byla její politická kariéra odměnou za tuto špinavou práci pro světovou Pizzagate? S aférou Pizzagate byl spojený i John Podesta, který organizoval volební kampaň Hillary Clintonové. A právě jeho Podesta Group uspořádala 26. února 2015 pro Kamalu Harrisovou finanční oběd. Bylo to sice v návaznosti na jinou kauzu, ale můžeme tu mapovat vazby Harrisové na tyto struktury kolem Podesta Group, Clintonových a Demokratické strany, a tedy Pizzagate. V roce 2009 si Harrisová stanovila vyšší ambice, a oznámila kandidaturu na post kalifornského generálního prokurátora. Zatím působila jen v Sanfranciscu, ale teď chtěla celou Kalifornii. V roce 2010 vyhrála velmi těsný souboj s republikánem Stevem Cooleym, který byl v té době okresním prokurátorem v Los Angeles. Harrisová nakonec zvítězila o necelých 75 000 hlasů, tedy o méně než 1%, z více než 9,6 milionu hlasů odevzdaných ve volbách. Model selektivního prosazování zákonů, pokračoval i během jejího působení ve funkci generální prokurátorky. Kromě přesunu do Sacramenta a nové práce, se Harrisová také romanticky zapletla s losangeleským advokátem Douglasem Emhoffem. Oba se seznámili na rande naslepo, které jim domluvil blízký přítel Harrisové. V březnu 2014 se zasnoubili. V srpnu už byli manželé. Jednalo se o soukromý obřad, kterému předsedala její sestra Maya. Hosté byli zavázáni k mlčenlivosti. Na tomto místě se dostáváme ke spojení Kamaly Harrisové s Barackem Obamou. To se ale musíme vrátit do roku 2004, kdy byla Harrisová ještě prokurátorkou v Sanfranciscu. Harrisová poprvé podpořila Obamu v roce 2004, když kandidoval do Senátu v Illinois. Po svém zvolení Obama přiletěl do San Franciska a uspořádal pro Harrisovou dobročinnou akci. Harrisová byla právě zvolená okresní prokurátorkou v San Francisku, a potřebovala splatit dluh z kampaně. Obama jako novopečený senátor z Illinois, se objevil ve vyhlášeném sanfranciském podniku Bimbo’s na Broadwayi, aby jí pomohl. Když v roce 2007 Obama ve Springfieldu ve státě Illinois oznámil, že se hodlá ucházet o prezidentský úřad, stála mu opět po boku. Harrisová a několik členů její rodiny se připojili ke kampani. Harrisová, její sestra Maya, a švagr Tony West, se v následujícím roce snažili pomoci Obamovým ambicím stát se skutečností. Kamala obcházela zasněžené okrsky v Iowě, navštívila New Hampshire, a cestovala do Nevady a Pensylvánie, aby mu dělala kampaň. Harrisová se ujala vedení jeho kalifornské kampaně, a působila jako spolupředsedkyně. Když Obama zvítězil, byla s ním v chicagském Grant Parku, aby oslavila jeho vítězství. Harrisová byla v progresivních kruzích obdivovaná jako ženská verze Obamy. Je uhlazená, a sebevědomá. Tvrdě pracovala na tom, aby si vypěstovala mystiku celebrity, a zároveň si úzkostlivě střežila své soukromí. Harrisová se vykresluje jako drsná právnička, která šplhá po žebříčku moci vlastní silou a odhodláním. Slyšeli jsme, že skutečnost jejího vzestupu do celostátní politiky, byla mnohem složitější. Od 20. ledna 2021 se stala viceprezidentkou Joe Bidena. Dnes se Kamala Harrisová zdá být šedou myší a poměrně nevýraznou osobou než dříve. Ovšem nabízí se otázka, zda je Kamala Harrisová součástí krycího mechanismu kolem celosvětové chobotnice Pizzagate. Všechno tomu nasvědčuje. Vidíme, jak se korupce ukotvuje v samotném základu systému? Jak je korupce ve skutečnosti srostlá se systémem, a tvoří jeho součást? Kamala Harrisová je toho zářným příkladem. Proti korupci nelze efektivně bojovat. Zničme korupci, zničíme samotný systém. Na korupci stojí a padají všichni čelní a vrcholoví politici, soudci, státní zástupci, policisté, právníci, média a korporace. Jde o systém bohatých a mocných, který koncentruje do stále užší skupiny stále větší majetek. Nenasytný systém korupce, který se zalyká nekonečnými krvavými penězi vydřených z planetárních přírodních zdrojů a z nás všech.
Bernie Sanders a jeho začátky
jako dalšího politika z řady progresivistů jsem si vybral Bernieho Sanderse, který vstoupil do povědomí i českému posluchači. V roce 2016 Bernie Sanders neúspěšně kandidoval na amerického prezidenta USA za Demokratickou stranu, a nakonec se vzdal kandidatury ve prospěch Hillary Clintonové. Bernie Sanders je jednou z nejvíce polarizujících postav současné americké politiky. Lidé jsou ohledně jeho poselství rozdělení. Fanoušci ho považují za hlasatele pravdy o kapitalismu a příjmové nerovnosti. Kritici v něm vidí velkohubého politika a pokrytce. Jeho košatý a přímočarý styl znamená, že je v očích svých příznivců upřímný a poctivý; odpůrci považují jeho svatouškovský přístup za odrazující. Dokonce i někteří přátelé a známí si dělají legraci, že jeho hecování a kázání může být trochu moc. Mnohé z politických receptů, po kterých Sanders v posledních desetiletích volal, se staly hlavními pilíři Demokratické strany. Jeho přístup k politice byl pozoruhodně konzistentní v jednom ohledu: v potřebě mít nepřítele. Tím nepřítelem byli bohatí. V 70. letech brojil proti rodině Rockefellerů, dnes je to třída miliardářů. Ovšem toto vymezení je, jak už to u politiků bývá, pokrytecké. V roce 2017 vědci z Vermontské univerzity pojmenovali po Sandersovi nový druh pavouka. Spintharus berniesandersi. Pojmenování je výstižné, protože Sanders se zdokonalil ve spřádání sítě finančních vazeb a vztahů, které zůstávají veřejnosti z velké části skryté. Kolem Sanderse se točí vážné finanční záhady, kterým se Sanders a jeho žena Jane snaží vyhnout. Kromě záhadného toku finančních prostředků je tu také realita jeho úzkých finančních vazeb na mocné finanční postavy. Ty popírají jeho image Davida, který se utkává s Goliášem. Jak uslyšíme, Sanders se usilovně snaží své finanční dohody zastírat. Sanders je synem z newyorského Brooklynu, který se narodil židovským rodičům. Jeho otec Eli pocházel z Polska a do Ameriky se přistěhoval v roce 1921. Matka Dorothy Glassbergová byla rodilá Newyorčanka, jejíž rodiče přijeli z lodi dříve z Polska a Ruska. Sanders prožil rané dětství v tří a půl pokojovém bytě. Byl docela dobrým studentem. Navštěvoval Chicagskou univerzitu, kde se stal politicky aktivním. Zapojil se do hnutí za občanská práva v 60. letech, a do levicovější politiky, například do Socialistické ligy mladých. Po vysoké škole se Sanders toulal po světě, než v roce 1963 odjel do Izraele pracovat do kibucu. Hnutí kibuců bylo široké a různorodé a Sanders dlouhá léta odmítal prozradit, ke kterému kibucu byl přesně přidružený. Během prezidentské kampaně v roce 2016 novináři zjistili, že svůj čas trávil v osadě napojené na izraelskou politickou stranu Mapam. Jednalo se o vyloženě politickou osadu, kibuc Ša’ar Ha’amakim, napojenou na politickou frakci spojenou se Sovětským svazem. Členové kibucu obdivovali Josefa Stalina až do jeho smrti a nazývali ho Sluncem národů. První máj slavili s rudými vlajkami. Sanders tam v roce 1963 strávil několik měsíců, kdy nosil uniformu v podobě khaki kalhot a k nim odpovídající knoflíkové košile. Každé ráno vstával ve 4:10, aby natrhal ovoce. V kibucu platila přísná pravidla. Členové nesměli nosit sukně ani kravaty. Společenské aktivity jako hraní karet a společenský tanec byly zakázané. Kluk z Brooklynu se přes Chicago a izraelskou poušť, nakonec dostal na vermontský venkov. Podle jeho vlastních slov se ve státě Zelené hory ocitl překvapivě náhodou. Jako teenager se procházel středem Manhattanu, když došlo k setkání, které změnilo jeho život.
"Zastavili jsme se poblíž Radio City Music Hall, a v tu chvíli tam měl stát Vermont výlohu s reklamou na vermontskou půdu," vzpomíná Bernie.
"Vzali jsme si brožury. Přečetli jsme si je a viděli jsme, že farmy jsou na prodej."
Bernie dal s bratrem a jeho první ženou dohromady peníze z dědictví a koupil za 2 500 dolarů pětaosmdesát akrů v severních lesích Vermontu.
"Vždycky mě uchvacoval venkovský život," řekl později.
Sanders se usadil v malém městečku Stannard, hippiesácké enklávě s počtem obyvatel kolem 150, jen čtyřicet pět minut od kanadských hranic. Bernie krátce pracoval jako výzkumný pracovník na vermontském daňovém úřadě, a potom se pokoušel o práci tesaře. Po celá 70. léta se Sanders nadále vyhýbal soustavnému zaměstnání, a donekonečna se ucházel o politické funkce. Někdo by si mohl myslet, že má cit a vztah k běžným pracovníkům, ale není to tak. Základním dělnickým zaměstnáním se vysmíval jako práci pro blbce, a monotónní práci. Vedl dvě kampaně do amerického Senátu v rámci menší politické strany s názvem Unie svobody. Samozřejmě neuspěl. V roce 1980, ve svých devětatřiceti letech, se Sanders rozhodl znovu kandidovat na politickou funkci. Tentokrát si stanovil nižší cíle než americký Senát. Chtěl se stát starostou Burlingtonu ve Vermontu, malebného města na břehu krásného jezera Champlain a největšího města ve státě. Nakonec zvítězil o deset hlasů z 8 650 odevzdaných. Tento marginální rozdíl 10 hlasů katapultoval Bernieho do politiky. Kdyby nezískal 10 hlasů navrch, stal by se minulostí. Jak klikaté jsou naše osudové cesty. Vítězství otřáslo místní politikou. Samozvaný socialista porazil republikány i demokraty. Deset dní po volební noci uspořádal Sanders oficiální vítězný večírek, na kterém měl uzavřít své možná nejdůležitější osobní a politické spojenectví. Byl rozvedený se svou první ženou, a mezi mladými aktivisty, kteří se toho večera na večírku objevili, byla i pracovnice kampaně a mladá matka Jane Driscollová. Brzy spolu začali chodit. Nakonec se v roce 1988 vzali. Potom, co Sanders konečně dosáhl politického úřadu, zavedl od počátku vzorec, podle něhož těžil ze svých aktivit on sám a jeho spojenci. Krátce po nástupu do funkce jmenoval svou novou přítelkyni Jane do čela starostova úřadu pro mládež. (Úřad mimo jiné organizoval mládežnické taneční soubory). Původně šlo o dobrovolnickou funkci, která se později stala placenou. Na toto místo nebyl nikdy vypsaný konkurz, aby se o něj mohli ucházet další zájemci. Potom, co se Bernie a Jane vzali, dostala jeho nová manželka výrazně zvýšený plat. Sanders také vytvořil v rámci městské správy silný Úřad pro komunitní a ekonomický rozvoj. Vedením pověřil svého přítele Petera Clavella. Sanders nebyl proti rozvoji; chtěl ho jen kontrolovat. Tento úřad v podstatě vybíral vítěze a poražené v podnikání v Burlingtonu. Navzdory své socialistické rétorice se ukázal jako člověk, se kterým se dalo obchodovat. Kolegové progresivisté, kteří Sandersovi pomohli při volbách, byli překvapení tím, jak si upevňoval moc. Začínal ale překračovat své meze. Například při hledání daňových příjmů poslal burlingtonské neziskové nemocnici Medical Center Hospital of Vermont účet za daň z nemovitosti ve výši 2,8 milionu dolarů. Nevadilo, že jako nezisková charitativní organizace byla od placení daně z nemovitosti osvobozená. Sanders zpochybnil status nemocnice osvobozené od daně. Starosta Sanders chtěl část peněz charity jako daňový výnos. Charita musela starostu pohnat k soudu. Soud se nakonec postavil na stranu charity. Tady vidíme Sandersův socialistický přístup v praxi. Plná huba vzdoru vůči bohatým, ale sám ždíme a dojí charitativní nemocnici, jak se dá. Uznejme sami, do slovenského Jánošíka, nebo Robina Hooda má tento velkohubý socialista velmi daleko. Ostatně, přesvědčíme se o tom ve druhém díle.
Závěr
To je všechno pro první díl Tajné globální šachovnice, co uslyšíme ve druhém díle? Doproberu Bernieho Sanderse, a podívám se na jeho vzestup až do pozice možného kandidáta do Bílého domu v roce 2016. Potom se zaměřím na Baracka Obamu a jeho nejlepší přátele. Nakonec se podívám na Donalda Trumpa. Na všech těchto příkladech budu dokumentovat internacionální globální korupci, která je ukotvená, zakořeněná a vrostlá do samotného systému.