Pořad se zabývá mocenskými hrami elit a lidmi, kteří jsou využívaní jako nástroje pro tyto hry. Úvod se věnuje tématu globalizace a historickým paralelám mezi starověkým Řeckem, Čínou a Amerikou. Následně jsou v různých dějstvích rozebírané dějiny Řecka, především v období 1200 let př. n. l., 900 let př. n. l. a 600 let př. n. l. Dále se pořad věnuje střídání dynastií v Číně v 17. století a začátkům supertřídy v Americe po občanské válce, kde vládu nad zemí převzali loupeživí baroni. V závěru se hovoří o semaforu na globální křižovatce.
V různých státech vždycky existovaly takzvané národní elity. A vždycky také existovala spojení mezi elitami různých zemí, ale obvykle se jednalo o zahraniční vztahy. Spojení mezi vzdálenými mocenskými centry, diskrétní aliance mezi suverény. Ovšem mezi současnou supertřídou globální šlechty probíhá něco mocného. Už několik desetiletí se formuje nové společenství. A to ve stejné době, kdy se ekonomiky přelévají přes hranice, globální subjekty se množí a svět se zplošťuje. Tato supertřída globální šlechty cítí větší sounáležitost se svými kolegy z globální komunikace, než s těmi svými krajany, kteří ještě nejsou součástí této globální komunikace. Christopher Lasch v knize Vzpoura elit poznamenal:
"Trh, na kterém nové elity působí, je dnes mezinárodní. Jejich jmění je spojené s podniky, které působí za hranicemi států. Zajímá je spíše hladké fungování systému jako celku než jeho jednotlivých částí. Jejich loajalita, pokud tento termín už není v tomto kontextu anachronický, je spíše mezinárodní než regionální, národní nebo místní. Mají více společného se svými protějšky v Bruselu nebo Hongkongu než s masami Američanů, kteří ještě nejsou zapojení do sítě globální komunikace."
V posledních několika letech se tento konkrétní postřeh stal poměrně běžnou záležitostí. Ovšem tato nová supertřída globální šlechty bez hranic je smrtelným ohrožením pro zdravý vývoj národních suverénních společenství. Supertřída globální šlechty vnucuje svá pravidla prostřednictvím svých globálních organizací, donucovacích soudních orgánů, bankovních kartelů, korporací a mediálních informačních toků. Dříve suverénní národy se musí podrobit této globální mafii. Americký autor Jeff Faux ve své knize Globální třídní válka napsal:
"Uvědomil jsem si, že globalizace nevytváří jen trh bez hranic, ale také třídní systém bez hranic. Trhy uvnitř národů nevyhnutelně vytvářejí skupiny lidí, kteří mají více peněz a moci než ostatní. Bylo by tedy zvláštní, kdyby globální trhy nevytvořily mezinárodní vyšší třídu lidí, jejichž ekonomické zájmy mají více společného mezi sebou než s většinou lidí, kteří sdílejí jejich národnost."
Tento vývoj pohlcování menších většími je základním hnacím motorem globalizace. Hovořil jsem o tom v mém pořadu Centrální banky jako trojské koně. Instalované mezinárodní krize jsou typickým příkladem. Menší zkrachují, větší je koupí, zbohatnou a stanou se ještě většími. Tento vývoj byl patrný v Americe po druhé světové válce. Skromné podniky a rodinné farmy byly co do významu překonané velkými korporacemi a politickými osobnostmi s celostátním vlivem. Jak tyto korporace rostly, stávaly se korporacemi bez země, které obsazují globální hrací pole, jež z velké části není regulované ani vládami ani zákony. Tato supertřída globální šlechty naprosto ztrácí kontakt se svou vlastní zemí a jedná na základě globálních zájmů nebo chamtivosti. Jednoduše nemá národní vazby. Je ohrožením pro národní kulturu, tradice a suverenitu. Tento nepřátelský tábor generálů globalizace plánuje svá další dobývání. Proto osobně považuji globalizaci za neokolonialismus 2.0 pod dohledem korporátních místokrálů, ve kterém internet homogenizuje mladé lidi a z každého vytváří kolečko v globálním hodinovém stroji.
Globalizace: Kruhy na rybníku
Celá civilizace se skládá z věčného boje mezi bohatými a chudými. Svobodný a otrok, patricij a plebejec, pán a nevolník, cechovní mistr a tovaryš. Jedním slovem utlačovatel a utlačovaný, stáli v neustálém protikladu, vedli spolu nepřetržitý, tu skrytý, tu otevřený boj, který pokaždé skončil buď revolučním přerodem celé společnosti, nebo společnou zkázou znepřátelených tříd. V dřívějších epochách dějin nacházíme téměř všude složité uspořádání společnosti do různých řádů. Rozmanité odstupňování společenského postavení. Ve starověkém Římě máme patricije, rytíře, plebejce, otroky. Ve středověku feudály, vazaly, cechmistry, tovaryše, učně, nevolníky. Téměř ve všech těchto třídách opět podřízené stupně. Stále se ale jednalo o lokální sítě, které byly limitované technologickým vývojem. Například omezením v komunikaci, protože neexistovaly vysílačky, telegrafy, telefony, faxy nebo internet. Nebo rychlostí cestování, protože se jezdilo v kočárech taženými koňmy, nikoli auty, nebo dokonce letadly. Díky technologii se tyto rozdíly stírají. Dnes hrstka rodin ovládá světové bohatství. Hrstka korporací kontroluje výrobní prostředky. Hrstka politických a vojenských vůdců ovládá páky moci. Všichni jsou propojení, čímž se ještě více zhoršuje nerovnováha. Tato dynamika leží v jádru velkého dilematu současného světa. Systémem globálního správce, jakéhosi nadřazeného vyššího dobra a systémem, který za hlavní hnací sílu dobra ve společnosti považoval vůli jednotlivce. Zdá se, že mocenské těžiště se vychyluje na stranu nadnárodních mocenských center, které překračují hranice a jsou mimo dosah národních vlád. Tato nadnárodní mocenská centra prosazují internacionalistické nebo nadnárodní programy na úkor potřeb jednotlivých národů. Parní válec globalizace, který rozdrtí dílčí národní zájmy. Naivní roztleskávači globalizace si neuvědomují, že v konečném důsledku na tom tratí také oni. Globální parní válec bude stále agresivněji prosazovat své globální zájmy. Rozumějme zájmy hrstky nejbohatších rodin, které vlastní mamutí korporace, hedgeové fondy a bankovní domy. Globalizaci, tedy neokolonialismus 2.0 si vytvořili bohatí a mocní pro sebe. Ne pro hloupoučké roztleskávače globalizace. Čím větší budou mít moc, tím agresivněji bude jejich globální parní válec drtit zbytečky ožebračených států, zadlužených u jejich globálních bank. Je to přímá úměra. Internacionalisté vs. nacionalisté. Globalisté vs. regionalisté. Boj ne o přerozdělování bohatství, ale o přerozdělování suverenity a moci. Dochází ke stále většímu propojení ekonomických, vojenských a politických struktur. To je přece typická architektonika fašismu. V korporátním fašismu tento globální parní válec drtí individuální lidská práva. Vládnou korporace, ne lidé. Globalizace je obyčejný trik supertřídy bohaté globální šlechty. Pro úzkou supertřídu globální šlechty nabízí stále se zrychlující výhody hromadění zisku, moci, vlivu a peněz. Zatímco většině ostatních říkají, aby počkali, počkali, až z této globalizace budou mít prospěch jejich děti nebo děti jejich dětí. Tím se odkládá nevyhnutelné. Naivní roztleskávači globalizace z ní nikdy mít prospěch nebudou. Ani jejich děti. Běžní lidé nikdy nezískají místo u stolu se supertřídou globální šlechty. Vždycky v minulosti byly vyjednané dohody neadekvátní. Bohatí vítězili dříve i dnes. Chudí dostávali dropty dříve i dnes. Globalizace je jen převlečená forma moderního neokolonialismu 2.0, který si bohatí a mocní vytvořili pro sebe. Fašistický koncept, který probíhá rafinovaně od konce druhé světové války. Korporátní fašismus nezahynul s Hitlerem v bunkru, ani s Mussolinim na náměstí. Pokračuje dál, plíživě, ale o to delikátněji. Při tom všem si ale musíme dávat velký pozor, abychom neupadli do fantaskního blouznění o teoriích spiknutí. Ve svých pořadech vždycky tvrdím, že všechny příběhy se vyprávějí o lidech. O lidech z masa a kostí, o lidech se jmény a adresami. Chceme věřit v systém. Chceme věřit ve vyšší síly. Chaos a nahodilost činí život příliš hrozivým, příliš obtížným k pochopení, příliš snadným k tomu, abychom ho považovali za nesmyslný. Proto jako lidské bytosti hledáme ve vesmíru řád. To nás svádí k přesvědčení, že naše osudy řídí jakási vyšší skupina globálních padouchů. To je zjednodušení na jedné straně. Ovšem názor, že všechno je nekontrolovaným tokem času, že všichni se necháváme unášet a plujeme naslepo, je zase do značné míry fatalistickou projekcí vlastního pocitu bezmoci. Tedy zjednodušení na straně druhé. Jak to tak bývá, pravda je kdesi uprostřed. Ne všechno, co zažíváme, je dílem supertřídy globální šlechty. Ovšem představa, že taková třída neexistuje, je při nejmenším stejně pošetilá. Nesmíme se vychylovat ani na jednu, ani na druhou stranu extrému. Oba jsou špatně. Všechny příběhy jsou o lidech, ne o abstrakci. Supertřída globální šlechty instaluje jednotlivé agendy pro svůj vlastní prospěch. Ekologická agenda s papírovými brčky, které mají zachránit svět. Genderová agenda soulože nebinární cihly s fluidovým kamenem. Migrační agenda opálených žadatelů o dávky, kteří po kouscích rozebírají evropský sociální a zdravotní dům. Energetická agenda umělého nedostatku a krizí, aby chudí nečerpali bohatým příliš mnoho planetárních zdrojů. Všechny tyto instalované a sugerované propagandy vycházejí z globálního centra. To si představme jako kámen, který hodíme do prostřed hladiny rybníku. Kruhy se neustále zvětšují, až dosáhnou kraje rybníku. Ovšem kdyby nebylo epicentra, tedy hybné síly kamene, žádné kruhy by nevznikly. Dozvuky nebo odlesky této globalizace se odrážejí v našem každodenním životě. Jsou to ty nejvzdálenější kruhy rybníku. Tyto kruhy se akcelerují největším hypnotizérem, který tyto instalované agendy sugeruje lidem. Masmédii, hlásnou troubou globalizace. Supertřída globální šlechty ohrožuje základní životní ukotvení, protože předčila všechny krále, císaře a průmyslové titány, kteří tu byli před nimi. Proto musíme chápat a porozumět faktům o moci. To ztěžuje jisté teoretizování, které osobně nemám příliš rád. Ovšem k pochopení a porozumění kovárny, kde se ková moc, je jistá dávka teoretizování potřebná. Pokusím se ale nabídnout atraktivní formu tohoto výkladu tak, abychom se příliš nenudili.
Poučení z historie
Odkud se bere moc supertřídy globální šlechty a jak vypadá? Abychom to zjistili, musíme se jako tradičně vypravit do minulosti. V historii bylo nejlepší cestou k členství v dominantních elitách každé doby být potomkem příslušníka této elity předchozí generace. To jsem podrobně pokryl v mém pořadu Tajná globální šachovnice. Jde o ctižádost a setrvačnost generací. U lidí, kteří se dostali na vrchol, je logická touha udržet si získané postavení, moc a majetek a předat je vybraným nástupcům, obvykle členům rodiny. S ohledem na to se elity nejčastěji snažily shromáždit nástroje k udržení moci, které považují za nejcennější. Mohly to být armády, tituly nebo zákony, které měly zajistit jejich postavení a zabránit ostatním, aby se ho zmocnili. Děti vychovávané v atmosféře moci jsou vychovávané k jejímu používání. Učí se triky a dostávají fráze, které jim pomáhají udržet si přízeň veřejnosti nebo spolupráci. Dědí sítě kontaktů a často i podpůrný systém zaměstnanců, kteří jim mohou pomoci a kteří jako součást stávajícího establishmentu sdílejí jejich touhu udržet status quo. Jde o přirozený systém, který pomáhá vytvářet a udržovat třídní struktury, jež dominují společenské hierarchii od počátku věků. Dnes, i když některé prvky těchto třídních struktur zanikly, například význam aristokracie, důkazy v politice, průmyslu, finančnictví, armádě a jinde ukazují, že ti, kdo pocházejí z moci, získávají důležité výhody při jejím udržování. Přístup, který je spojený s příslušností k rodině, poskytuje řadu výhod. Ať už v rámci organizace řízené rodinou, nebo prostřednictvím sítě dalších elit, kterou rodina v průběhu času vytvořila. Mezi takové výhody může patřit získání dědictví v podobě přijetí na nejlepší školy. Nebo finanční zdroje, které nastupujícím generacím umožní realizovat vlastní ambice. Nebo prostě jen jméno, které otevírá dveře. V každém oboru a v každém koutě světa se opakují určitá rodinná jména. Od Murdochů a Bushů až po Rockefellery nebo Rothschildy. Jak to ale bylo v historii?
Historické paralely: Řecko, Čína, Amerika
Velké historické otřesy, včetně válek a technologických nebo sociálních revolucí, vyvolávají změny ve vládnoucí struktuře a hodnotách společnosti.
"Válka," řekl Hérodotos, "je otcem všech věcí."
A žádný jednotlivý fenomén v dějinách nemá takový vliv na změny ve struktuře elit jako právě válka. I když velké technologické a sociální přechody, které jsou někdy doprovázené válkou, působí podobně. Není to jen proto, že války se vedou proto, aby se změnil vládnoucí řád. Nejčastěji jsou změny vyvolané takovými otřesy zcela neočekávané a nezamýšlené. Například ve starověkém Řecku vojenské inovace nečekaně posílily novou třídu zemědělských bojovníků, známých jako hoplíté, kteří začali požadovat větší pravomoci. Když jejich agitace selhala, podpořili tyrany, kteří rozvrátili starý řád. V Číně vedla neschopnost císařů z konce dynastie Ming ochránit své občany před rolnickými nepokoji nebo nájezdy ze severu, přímo k zániku dynastie a vzestupu nové elitní struktury pod mandžuským rodem Čching. Podobně občanská válka v Americe, která byla sama o sobě důsledkem vnitřního boje země mezi její zemědělskou minulostí a průmyslovou budoucností, změnila ekonomickou a sociální krajinu jak koncem otroctví, tak rozkvětem průmyslové éry. Jedním z historických paradoxů je to, že stejné podmínky, které podporují kreativitu a podnikavost, mohou také vést ke zneužívání, nerovnosti, nespravedlnosti a nakonec ke společenským otřesům. Například Sparta, nejmocnější řecký městský stát, militarizovala svou společnost do té míry, že potlačila nesouhlas i tvořivost. Její snaha omezit počet zotročených obyvatel, takzvaných helótů, vedla k podmínkám, které jí ztěžovaly přizpůsobení se měnícím se politickým a ekonomickým podmínkám ve východním Středomoří před sjednocením Řecka pod vedením Filipa Makedonského. Čína, která na počátku 14. století dosáhla předních světových úspěchů v oblasti výzkumu a rozvoje, si sama přivodila pád, když nacionalismus vedl k omezení námořních cest a zahraničního obchodu. Mezitím soupeřící mocnosti, které nebyly podobně omezené, získaly sílu a připravily se na svůj nakonec úspěšný útok proti mingskému režimu. V Americe po skončení občanské války se Washington jen málo snažil regulovat většinu nově vznikajících průmyslových odvětví. Někteří, jako Vanderbiltovi a Carnegieovi, v tom viděli spíše příležitost než překážku a chopili se okamžiku. Elity mají tendenci přehánět a tím vyvolávat zpětnou reakci jiných skupin obyvatelstva. Ty se snaží zpochybnit jejich autoritu, nebo podnítit nespokojenost široké veřejnosti. Oligarchové ve starém Řecku mezi sebou tvrdě soupeřili a vyvolávali klanové konflikty, které odcizovaly prostý lid. V důsledku toho se většina lidí často stavěla na stranu tyranů, kteří nabízeli mír výměnou za moc. Případně athénští vůdci v obavách z nástupu diktátora přijímali politické reformy a zaváděli demokratické instituce, které předcházely sociálním konfliktům. Jak se vládci čínské dynastie Ming stávali arogantnějšími a méně dbali na potřeby lidu, otevřeli dveře vládcům dynastie Čching, kteří se navzdory tomu, že byli cizinci, jevili jako vnímavější. V Americe na konci 19. století je příběh stejný: objevili se megalomanští loupeživí baroni průmyslu. Jejich projevy bohatství a lhostejnosti k potřebám obyčejných dělníků pobouřily veřejnost. V důsledku toho, reformátoři dokázali přijmout řadu antimonopolních zákonů a zákonů o mezistátním obchodu, které omezily růst průmyslníků. V každém z těchto případů bylo běžné, že zastánci reforem byli sami členy elitních skupin. Žádná revoluce, žádný mocenský převrat, se neděje sdola. Pouze elity mezi elitami. Od Solóna, Kleisthéna a Perikla v Řecku přes císaře Kchang-siho v Číně až po Theodore Roosevelta v Americe na počátku 20. století. Vždycky to byla hrstka privilegovaných elit, které předstírali soucit s lidmi, ale jen proto, aby sami nastoupili k moci. Je ale důležité si uvědomit, že běžní lidé nikdy v historii nehráli žádnou vůdčí roli. Lidé byli vždycky nástrojem elit, které hrály mocenské hry mezi sebou. Lidé sami o sobě nic neovlivňovali. Tu se přiklonili k jedné nebo druhé elitě podle toho, která jim slibovala více droptů. Ve skutečnosti to byly pouze elity, které se střídaly na mocenském jevišti. Pojďme si to předvést na několika příkladech v minulosti. Na příkladě starého Řecka, Číně a Americe po občanské válce.
Staré Řecko: 1. dějství (1200 let př. n. l.)
Ačkoli je Řecko známé jako kolébka demokracie, ve starověku bylo dosti drsným místem, kde se stejně jako ve většině tehdejšího světa vládlo silou. Například v mykénské době byla každá komunita organizovaná kolem vládnoucího wanaxe neboli pána. Tito páni pomáhali zemědělcům. Tím si získávali loajalitu a snižovali pravděpodobnost vzpoury v periodicky se opakujících zlých časech. Wanaxovi v jeho povinnostech pomáhala sekundární skupina elit, zvaná pasireu, která byla jeho očima a ušima a zároveň jeho agenty. Pod těmito elitami byli svobodní občané, kteří pracovali na polích nebo jako řemeslníci a kteří podle potřeby sloužili v armádě. Stejně jako v mnoha jiných společnostech získával wanax moc na základě kontroly nad svatyněmi a kněžími a díky tomu, že předsedal náboženským obřadům jako zástupce lidu před bohy. Wanaxové měli vlastnické právo k půdě, kontrolovali hospodářství, byli prostředníky v jednání s bohy, vybírali daně, a přerozdělovali bohatství. Byli nejvyššími místními představiteli moci. Někdy kolem roku 1 200 před naším letopočtem se ale jejich svět rozpadl. Bylo to v důsledku souhry událostí, jako vpády cizích vojsk, které urychlily masové stěhování, špatné počasí, konkurence mezi vesnicemi a další faktory, které umožnily žoldnéřským bandám zaplnit mocenskou mezeru. Do jižního Řecka vtrhli Dórové ze severozápadní Hellady a staré pořádky a mykénský věk skončily. Písmo, umění, skvělá architektura a detailní řemeslná výroba na stovky let z velké části vymizely. Počet obyvatel klesl o 60 až 90 procent v závislosti na oblasti. Vidíme první řeckou přeměnu moci, kdy jedna elita střídá druhou. Jedna elita odešla a přišla jiná. Lidé byli pouhými pěšáky a statisty v této hře elit.
Staré Řecko: 2. dějství (900 let př. n. l.)
Jak už to tak bývá, tyto poklesy v sobě skrývaly zárodky dalšího znovuzrození. Z elity zvané pasireu, se stali basileové. Koncem devátého nebo začátkem osmého století před naším letopočtem se basileové scházeli na shromáždění, aby formulovali politiku pod titulárním vedením nejvyššího basilea, jehož kontrola byla sama o sobě omezená. Rada se zaměřovala na vytváření konsensu, protože šlo o vůdce, kteří museli přesvědčit svůj lid, aby je následoval. Snížení počtu obyvatel znamenalo, že bylo k dispozici více půdy pro všechny, kteří přežili. Začalo oživení. Postupně se několika rodinám vlastníků půdy podařilo získat kontrolu nad stále větší částí půdy. Tato nová elita se stala jakousi aristokracií. Tato nová vznikající aristokracie se vyznačovala nejen pozemkovým vlastnictvím, ale také etickým kodexem, který si vytvořila. Tento kodex je vyzýval, aby rozvíjeli výjimečnou dokonalost kleos, kterou by se odlišili od ostatních, kteří měli obyčejnější charakter. Kleos bylo možné získat nejen v boji, ale také ve sportu a ve vzájemné společenské výměně. Je příznačné, že většina lidí neměla ani dostatek majetku ani volného času, aby se mohla účastnit her, rituálů a hostin, při kterých se elita mohla vyznamenat. Třídní rozdíly se rozvíjely a dokonce se pěstovaly. Elity byly schopné na základě těchto rozdílů ospravedlnit své vůdčí role. Řecké elity stavěly na této diferenciaci prostřednictvím sňatků a utváření kulturních rozdílů pomocí jazyka a dalších nástrojů. Rostoucí počet chudých se stal závislým na aristokratech, aby přežil jako podílníci nebo jako námezdní dělníci, kteří pracovali za pokoj a stravu. Odhaduje se, že 12 až 20 procent řeckých rodin mělo dostatek půdy, aby mohly být zařazené mezi elitu. 20 až 30 procent se nedokázalo uživit a 50 procent spadalo do středu. Elity změnily politickou strukturu tak, aby vyhovovala jejich potřebám. Tak vznikla oligarchie. Brzy ale opět došlo k frustraci střední třídy, jak dokládá básník Hésiodos, který napsal:
"Práce není hanbou, hanbou je zahálka."
Tím měl na mysli oligarchii, která nemusela pracovat a přesto měla nadbytek peněz. Zároveň rodiny mezi elitami chtěly pro sebe stále více a často mezi sebou bojovaly. Nespokojení šlechtici vystoupili do popředí jako vůdci nespokojených mas. Vidíme, opět už druhou řeckou revoluci řídí opět elity, které mají pocit křivdy z toho, že se nedostaly k tolika penězům. Proto jedna část elity svrhává druhou část elity. Elity mezi sebou. Dav je využívaný jako nástroj jedné elity proti druhé. Lidé jsou opět pouhými statisty ve hře elit. Jak ovšem napsal Aristoteles:
"Dějiny ukazují, že téměř všichni tyrani byli demagogové, kteří si získali přízeň lidu tím, že obviňovali význačné osobnosti."
Staré Řecko: 3. dějství (600 let př. n. l.)
V 7. století byly athénské vedoucí funkce rozdělené mezi devět archontů, tedy vůdců. Ti byli volení na jednoleté období, shromážděním všech svobodných občanů mužského pohlaví, zvaným ecclesia. Archonty ovládali členové úzkého okruhu bohatých rodin, nazývaných eupatridé, tedy lidé s dobrými otci. Poté, co eupatrid jménem Cylon zahájil neúspěšný pokus o nastolení tyranie, jmenovali vznešení lidé v roce 621 před naším letopočtem aristokrata jménem Draco, aby obnovil stabilitu a spravedlnost. Jenže jeho vznešená tyranie byla daleko horší. Na otázku, proč vyžadoval trest smrti za většinu zločinů, dokonce i za nenásilné delikty, Draco odpověděl:
"Malé zločiny si to zaslouží a za větší zločiny nemám vyšší [trest]."
Právě od něj pochází označení drakonický. Drakonické tresty, drakonická opatření, drakonické zákony. Reakce veřejnosti nakonec v roce 590 vyústila v povýšení dalšího vůdce. Aristokrat jménem Solón byl požádaný, aby vypracoval zákony, které by ulehčily chudým, aniž by příliš podkopaly elity. Solón zrušil dluhové otroctví, osvobodil uvězněné dlužníky a zrušil dluhy podílníků. Zavedl také nový politický systém, ve kterém byl vliv přidělovaný podle bohatství. Čím větší bohatství člověk měl, tím vyšší úřad mohl zastávat. Solón také vytvořil Radu čtyř set, která měla vyvažovat aristokratickou Radu starších. Tato Rada čtyř set byla předchůdcem dvoukomorových systémů, jaké se dnes používají v mnoha takzvaných demokraciích. Solón nebyl rovnostář, ale zajistil větší rovnováhu a mobilitu ve společnosti a díky tomu byl oblíbený. Potom vzniklo další mocenské vakuum, z něhož se vynořil další aristokrat Kleisthenés. Kleisthenés zavedl řadu demokratických změn, které jsou dodnes citelné ve většině zemí světa. Vytvořil ústavu, která organizovala vládu kolem vesnic a čtvrtí, démů. Každá z nich byla přiřazená ke třiceti různým větším uskupením a ta zase byla přiřazená ke kmeni, fylie. Tento přístup oslabil vliv elit na jednotlivé regiony. Rozšířil také Radu čtyř set na pět set a zavedl poměrné zastoupení podle počtu obyvatel. Kleisthenův systém fungoval, ale z jeho pohledu bylo důležitější, že byl navržený tak, aby zachoval mocenskou základnu jeho rodiny a dalších spřízněných šlechtických rodů. Jinými slovy, tento tvůrce mnoha základních prvků demokracie jednal ve vlastním zájmu. Kleisthénova vláda a jím zavedený systém pomohly v Athénách nastolit klasickou éru. V tomto období, před vypuknutím peloponéské války mezi lety 431 až 404 před naším letopočtem, dosáhly Athény svého zenitu. Stály v čele vzniku Délského spolku městských států a byly svědky rozmachu umění a kultury. Sedmadvacetiletá válka se Spartou ovšem znamenala začátek konce. Když Athény nakonec padly, nastolila Sparta režim athénských kolaborantů, jejichž hrůzovláda si vysloužila název Třicet tyranů. Ti nakonec byli svržení. Po oslabení Athén i Sparty a rozpadu jednoty mezi městskými státy vzniklo vakuum, do něhož vstoupil Filip Makedonský. S Filipem Makedonským skončily řecké městské státy a jejich pokusy o demokracii. Vidíme tady společenské přerody, během kterých se střídají u moci pouze elity. Elity mezi elitami. Tyto společenské přerody se v řecku opakovaly zhruba každých 300 let. Kolem roku 1200, 900, 600 před naším letopočtem a dál. Tyto třísetleté cykly zhruba odpovídají restartům společností nebo civilizačních okruhů. Jakoby byli lidé limitovaní ve svém vývoji na 300 let. Co způsobuje takový chaos, zmar a destrukci každých 300 let? Je to naprogramovaná touha k chamtivosti a hromadění moci určitých skupin? Proč náš mozek takto funguje? Nebo máme tuto destruktivní touhu dobývat a vládnout kýmsi vpravenou do našeho historického genofondu? Nebo jsou všechny civilizace takto uměle bržděné, aby se ve svém vývoji a poznání nedostali příliš daleko, příliš vysoko? Proto máme naprogramovaný destruktivní genofond, který nás žene k sebezničení zhruba každých 300 let? Musíme si ale zapamatovat, že běžní lidé v této hře elit nikdy nic neovlivnili. Vždycky je to jedna elita proti druhé. Jedna elita se cítí ukřivděně, že nemá přístup k bohatství, jako ta druhá. Aby se dostala k moci, potřebuje získat lidi jako pěšáky ve své mocenské hře. Začne lidi popichovat a ponoukat, jak je současná elita nespravedlivá, zatímco oni budou lepší. Jen nám pomožte a dostaňte nás k moci. Lidé mají pocit, že konečně přichází elita, která se o ně skutečně postará. Ovšem nová elita se po čase stane stejně nenasytnou, chamtivou a posedlou mocí jako ta před nimi. A kolečko se opakuje znovu.
Čína: Střídání dynastií (17. st.)
Dalším příkladem jiného civilizačního okruhu, je Čína. Právě z čínské mentality utváření a držení moci si můžeme vzít mnohá ponaučení, protože se od Řecka a západních demokracií značně liší. Na počátku 17. století byla Evropa na vrcholu renesance: Shakespeare psal hry pro londýnské divadlo Globe, Rembrandt se chystal do světa, a Galileo a Kepler byli na vrcholu svých sil. Přesto se žádné království v Evropě nemohlo srovnávat s Čínou, kde žilo 130 milionů lidí. Čína měla největší ekonomiku na světě a historik Jonathan Spence ji nazval nejvyspělejší ze všech sjednocených říší na světě. V centru pečlivě pěstované a vyvážené byrokracie seděl císař. Jeho politická moc se po generace opírala o ekonomický vliv pozemkových vlastníků z vyšších vrstev. Může to znít jako typický aristokratický systém. Čína se ale od Evropy lišila tím, že tu bylo málo dědičných titulů a společnost postrádala zvýšený smysl pro třídní soudržnost, jaký je na Západě. Nicméně v polovině 17. století se staletá dynastie Ming ocitla na vrcholu sudu se střelným prachem a sociální nestabilitou. O dvě století dříve, ještě před evropským věkem objevitelství, vyslali mingští panovníci své flotily do celého světa. Dostali se do Indie, Indonésie, Arábie, Afriky a podle některých teorií i do Ameriky. Velkým admirálem, který na tento průzkum dohlížel, byl Čeng Che. Evropa neměla nic jako Čengovy obrovské lodě, které dosahovaly délky 134 metrů a mohly přepravovat až 500 mužů. Přesto brzy po skončení jeho pozoruhodných plaveb v roce 1433 vydal císař edikt zakazující stavbu zaoceánských lodí. Čínu opět sužovaly mongolské nájezdy na severu. Na jihu se vojenský vpád do Vietnamu nevyvíjel dobře. Konzervatismus a celková samolibost čínských elit měly mrazivý účinek. Zkostnatělá a centralizovaná struktura společnosti odrazovala od podnikavosti a nezávislého myšlení. Země v důsledku toho postupně slábla. V době mingského císaře Wan Liho, který vládl mezi lety 1572 až 1620, se čínská politika stávala stále více frakční. Oslabená ekonomika ztěžovala ústřední vládě rozdělování pomoci nebo podpory na venkově. To přispívalo k nespokojenosti ve venkovských oblastech. Wan Li se nacházel uprostřed svého vlastního úpadku. Kdysi svědomitý panovník byl v 80. letech 15. století frustrovaný spory se svými úředníky o to, který z jeho synů by měl být jmenovaný dědicem, o to, kam a kdy by měl smět cestovat a debatami mezi svým dvorem o ideologických otázkách. Nakonec se odstřihl. Celé roky se neúčastnil audiencí ani neřešil zásadní otázky. V důsledku Wan Liho vyhoření získala moc jeho družina eunuchů a úředníků, kteří k němu měli přístup. To je běžný jev. Když se vůdce stáhne do ústraní, je nemocný, nebo dokonce jen šeptá, lidé kolem něj získají jeho moc. Eunuchové využívali situace, vybírali poplatky za předávání zpráv Wan Limu, přisvojovali si právo vybírat daně a dokonce využívali vojenské stráže, aby prosadili svou vůli. Ostuda a poškození císaře byly nevyhnutelné. Zahraniční nájezdníci ze severu a z Japonska si slabosti Pekingu všimli a využili ji. Zdroje se dále přesouvaly na výplatu Mongolů, aby přestali útočit. Šířily se hladomory. A v Mandžusku náčelník jménem Nurhačí, vůdce skupiny džurčenských kmenů, spatřil velkou příležitost. On i jeho lid byli velmi dobře organizovaní. Dokázali řídit jak složitá vojenská tažení, tak i blahobyt společnosti, když nebyla ve válce. Ve snaze o legitimitu vyhlásil Nurhačí v roce 1616 založení své dynastie Čching. Během následujícího desetiletí, před svou smrtí v roce 1626, dobyl více než sedmdesát měst v severní Číně. Jeho dědicové vedli úspěšná tažení v Koreji a Mongolsku, lákali mingské generály do svých řad a postupně získávali moc na úkor Pekingu. Reakce Mingů byla neohrabaná. Ve snaze přesměrovat zdroje na zaplacení vojsk omezili byrokracii na severozápadě, v oblasti, která se zdála být bezpečná. V důsledku toho nebyli schopní vybírat daně a jejich finanční krize se prohloubila. Propuštění úředníci byli také rozzlobení a někteří se dokonce vzbouřili. Například Li Čicheng, který v roce 1630 vedl tisíce mladých mužů k násilnému řádění po střední a severní Číně. Ve stejné době decimoval vesnice po celé zemi mor. V roce 1644 Li Čicheng podnikl masivní útok na Peking. Dosáhl značného úspěchu, zejména proto, že využil hněvu na mingský režim. Když totiž v dubnu vstoupil do Pekingu, učinil tak branami, které byly otevřené zevnitř. Tím se skončila dynastie, která vládla Číně od roku 1368. Nurhačí a Mandžuové se zmocnili Pekingu a další generace upevňovali kontrolu nad zemí. Jakmile se jim to podařilo, vládli téměř tři století. Z velké části proto, že dokázali oslovit jak nespokojené masy, tak stejně odcizené elity. Jonathan Spence v knize The Search for Modern China píše, že dokud byl Nurhačí naživu, přebíral charitativní funkce ideálního vládce, které Wan Li v posledních letech svého života tak očividně zanedbával. Nurhačí říkal, že nikdy nenechá bohaté hromadit své obilí a nechat je shnít, ale živit žebrající chudé. Nurhačí také uděloval důležité posty bývalým příslušníkům elity, protože si uvědomoval, že moc císařské instituce závisí na jeho schopnosti řídit rozvětvené byrokratické sítě. Jeho syn a vnuk v této tradici pokračovali. 60 let trvající vláda císaře Kchang-siho, Nurhačího pravnuka, dohlížela na návrat stability v převážně sjednocené Číně. Podle historika Immanuela Hsu se Kchang-si přiblížil ideálu. Byl inteligentní, chápavý, shovívavý, pilný, svědomitý a pozorný ke státním záležitostem. Právě za něj se nejistá mandžuská vláda změnila ve stabilní a prosperující stát. Kchang-si konstruktivně navázal kontakt se světem. Vedl dobytí tří jižních oblastí, které ovládali čínští přeběhlíci, dobyl Tchaj-wan a tváří v tvář hrozbě konfliktu na severu vyjednal první smlouvu Číny s cizí mocností. Šlo o Nerčinskou smlouvu, která stanovila hranice s Ruskem v téměř stejné poloze, v jaké se nacházejí dnes. Doma hodně cestoval, snížil daně a podporoval umění i vzdělání. Aby si získal podporu mandžuské základny, respektoval mandžuské náboženské zvyky a nahradil eunuchy mandžuskými vůdci. Aby podpořil loajalitu Chanů, odvolával se na konfuciánské hodnoty jako na základ své vlády a království. S typickou prozíravostí vytvořil nový systém zkoušek, aby padesáti nejmoudřejším uchazečům udělil zvláštní titul. Potom je pověřil sepsáním dějin dynastie Ming, čímž prokázal úctu těm, které si jeho rod podmanil. Kchang-si zkrátka dokončil dílo, které Nurhačí započal o sto let dříve. Dosáhl toho, co Jonathan Spence nazývá hloubkou a rozsahem moci, které se tehdy vyrovnalo jen několik panovníků. Na příkladě Číny si můžeme vzít některá ponaučení. Západní elity jsou netrpělivější, chamtivější a proto svůj majetek, vliv, moc a peníze shromažďují rychleji. To je pro ně smrtelné. Je tu ale i další ponaučení. Zanedbávání moci je stejně zhoubné jako její zneužívání. V Číně byla moc zanedbávaná, což vedlo k pádu dynastie. Ve starém Řecku byla moc zneužívaná, což také vedlo k pádu elit a společenským přerodům. Lidové nepokoje znovu a znovu dláždily cestu jedné elitě k sesazení druhé. Nic neuspěje tak jako dobrá správa věcí veřejných.
Amerika po občanské válce: Loupeživí baroni a začátky supertřídy
Zcela typickým západním příkladem je Amerika po občanské válce. Jde o naprostý kontrast s utvářením a držením moci v Číně. Občanská válka Ameriku změnila. Ekonomika vzrostla z reálného HDP 72 miliard dolarů v roce 1860 na téměř 170 miliard dolarů o dvacet let později. O dvě desetiletí později se americký hrubý domácí produkt pohyboval kolem 400 miliard dolarů. Válečné úsilí přineslo na Severu průmyslovou prosperitu, která vedla k přetvoření seznamu nejbohatších lidí v zemi. Termín milionář se v Americe rozšířil ve 40. letech 19. století, kdy se nejbohatší Američané pyšnili majetkem v rozmezí 10 až 20 milionů dolarů. V 80. a 90. letech 19. století se jmění nejbohatších pohybovalo ve stovkách milionů. V roce 1892 bylo v Americe identifikováno více než čtyři tisíce milionářů. Zatímco středních 60 procent obyvatelstva se těšilo nebývalé sociální mobilitě, nejchudší kvintil poměrně stagnoval. Nejbohatší jednoduše mnohem, mnohem více bohatli. Železniční a bankovní magnát Daniel Drew tehdy poznamenal:
"Je to dobrý rybolov v rozbouřených vodách."
Byla to doba velkých otřesů. První totální válka, vynálezy průmyslové revoluce, které změnily svět a integrace americké ekonomiky. Magnáti zlatého věku také nebyli omezovaní institucemi, které by mohly regulovat drsné podnikání, které několika šťastlivcům přineslo tolik bohatství. Vznik třídy s tak extrémním bohatstvím vyvolal politickou odezvu a vedl ke vzniku reformních skupin, jako byli Grangers nebo Greenbacks. Vznikl také pojem sociálního darwinismu, který naznačoval, že rostoucí nerovnost je nevyhnutelná. Z toho vyplývalo, že úspěšní podnikatelé jsou nějakým způsobem vyvinutější než ti méně úspěšní. Tím se obloukem vfracím k definici dnešní supertřídy globální šlechty. Ta se začla formovat právě v tomto období. To si můžeme ilustrovat na dvou lidech, u kterých je tato definice nejviditelnější. Andrew Carnegie a John D. Rockefeller jsou skutečnými předchůdci dnešní nadtřídy. Carnegie přijel do Ameriky ze Skotska ve čtrnácti letech a začal pracovat jako telegrafista, tedy jako začínající účastník komunikační revoluce své doby. Brzy poté byl najatý jako osobní telegrafista Thomase Scotta, generálního ředitele Pennsylvánské železnice. Ten u Carnegieho rozpoznal značné inteligenční a průmyslové kvality. Brzy potom, co se s ním seznámil, ho pozval, aby se stal společníkem při investici do společnosti Woodruff Sleeping Car Company. Společnost dodávala spací vozy pro Pennsylvánskou železnici. Carnegieho počáteční jmění bylo na světě.
"Buď požehnán muž, který vynalezl spánek," řekl později Carnegie.
Když byl Thomas Scott povýšený na viceprezidenta železnice, byl mladý, teprve čtyřiadvacetiletý Carnegie povýšený na superintendenta západní divize železnice. Brzy se zaměřil na vlastní podnikání, k němuž patřilo i to, že zaplatil 500 dolarů za najmutí někoho, kdo by místo něj bojoval v občanské válce. To byla běžná praxe mezi bohatými. Potom se pustil do výstavby železničních mostů, výroby železa a telegrafního podnikání, než se nakonec usadil v ocelářství. Později ve své autobiografii napsal, že se rozhodl vložit všechna dobrá vejce do jednoho košíku a pak ten košík sledovat. A dodal:
"Věřím, že pravou cestou k prvotřídnímu úspěchu v jakémkoli oboru je udělat ze sebe mistra v tomto oboru… Muži, kteří uspěli, jsou ti, kteří si vybrali jeden obor a drželi se ho."
Otec ocelářského průmyslu Andrew Carnegie se snažil, aby se na něj dobře vzpomínalo. Přesto Carnegie nebyl přesně takový, jak se veřejnosti jevil. Zastával sociálně darwinistické názory, které ospravedlňovaly jeho bohatství a boj těch, kteří pro něj pracovali. Sám sebe považoval za hrdinu pracujících, ale mlčky schvaloval jeden z nejbrutálnějších útoků na stávkující v americké historii, při kterém bylo více než sto lidí zraněno a třináct zabito. Snížil platy dělníků a mnohým nabídl jen to nejnutnější k životu. V částech Pittsburghu, které postavil, bylo málo vodovodů a žádné dlážděné silnice. Za jeho působení, podle jednoho životopisce, pětina všech pittsburských mužů, většinou v nejlepších letech, zemřela v důsledku nehod. Velká většina z nich pracovala v železářském, ocelářském, železničním a stavebním průmyslu. Tisíce lidí zemřely na tyfus z pitné vody ze znečištěných řek. Homestead, místo jeho nejmodernějších železáren, byl popisovaný jako peklo se zavřenými poklopy. Carnegie si také uvědomoval hodnotu přátel na vysokých politických postech. Proto podporoval politiky, jako byl James Blaine, který neúspěšně kandidoval na prezidenta a později se stal ministrem zahraničí. Nebo Benjamin Harrison, který byl v roce 1889 zvolený prezidentem a Carnegieho odměnil jmenováním svého právníka do Nejvyššího soudu. Byl to George Shiras, který mnohokrát hlasoval v Carnegiův prospěch. Je zbytečné zabíhat do podrobností, i když bych mohl. Šlo o antimonopolní zákon, daň z příjmu, nebo přerušení stávky v jeho podniku. V březnu 1901 Carnegie odešel do důchodu a prodal svou společnost J. P. Morganovi za 480 milionů dolarů. S tímto majetkem a několika dalšími vytvořil Morgan společnost U. S. Steel, první společnost s kapitalizací přesahující 1 miliardu dolarů. Její kapitál, tehdy ve výši 7% amerického HDP, byl dvakrát vyšší než kapitál všech národních bank v zemi. U. S. Steel ovládala dvě třetiny trhu s ocelí. Jeho hlavní fondy a nadace jsou aktivní dodnes. Důvod, proč bohatí parkují své peníze ve fondech a nadacích, jsem řešil v mých pořadech Bohatí a mocní, nebo Rockefellerové, věčná moc za trůnem. Jde o nulové daně a maskování skutečného majetku. Když máte tisíce konví s vodou a vodu přeléváte z jedné konve do druhé, je těžké vystopovat, kolik té vody ve skutečnosti vlastně máte. To platí pro Rockefellery stejně jako Carnegieho. Jen namátkou. Carnegie Trust for the Universities of Scotland, Carnegie Dunfermline Trust, Carnegie Institute, Carnegie Endowment for International Peace, Carnegie Hero Fund Commission, Carnegie Institution of Washington a Carnegie Corporation. O filantropii nemůže být ani řeč, protože rozdával peníze, které pro něj vydělávali jeho vlastní zaměstnanci. Tehdy ještě neprobíhalo dobývání grantů a dotací od států, ze kterých jsou dropty označené za dobročinnost. Tedy opět veřejné peníze. To probíhá až dnes a parazitují na tom figury jako například George Soros. To jsem popisoval v minulém pořadu Soros, charita za naše peníze. Podobné to bylo u klanu Rockefellerů. Ty jsem pokryl v mém pořadu Rockefellerové, věčná moc za trůnem. Proto jen krátce. Hubený, odměřený John D. Rockefeller vypadal jako parodie na bezkrevného podnikatele. Žádný jiný Američan nevytvořil větší jmění. V přepočtu na stálé dolary bylo jeho jmění největší všech dob. Jeho byznysem byla ropa. Autor Daniel Yergin ve své knize vysvětluje, že Rockefellerova společnost Standard Oil fungovala podle nemilosrdných metod a bezuzdné chamtivosti kapitalismu konce 19. století. Zároveň však zahájila novou éru, neboť se vyvinula v jednu z prvních a největších nadnárodních korporací na světě.
Když bylo Rockefellerovi pouhých čtyřiadvacet let, založil se skupinou společníků podnik na rafinaci ropy. Od počátku chtěl podnik rozšiřovat, ale jeho partneři byli opatrnější. Aby mohl uskutečnit svou vizi, Rockefeller je vykoupil. Během čtyř let začal se svým partnerem Henrym Flaglerem budovat společnost, která dokázala pokořit jakoukoli konkurenci. V roce 1863 založili akciovou společnost Standard Oil. V letech 1872 až 1879 společnost Standard Oil kupovala rafinerie. V roce 1879 ovládala Standard Oil 90% americké rafinérské kapacity. V tomtéž roce 1879 bylo proti Rockefellerovi zahájené vyšetřování a dokonce i obvinění ze zločinného spolčení. Přesto pokračoval v práci. Rooseveltova vláda podala v listopadu 1906 u federálního soudu žalobu na společnost Standard Oil podle Shermanova antimonopolního zákona. Byl to jeden z pětačtyřiceti antimonopolních případů, které jeho vláda vedla. Rozhodnutí padlo v roce 1911. Standard Oil byla rozpuštěná, ale Rockefeller dál hromadil majetek v ostatních společnostech. Jak jsem uvedl, podrobněji jsem všechno pokryl v mém pořadu Rockefeller, věčná moc za trůnem. Proto je zbytečné všechno popisovat znovu. Rockefeller se dožil devadesáti sedmi let. Jeho majetek ve výši 900 milionů dolarů převyšoval americký federální rozpočet o 185 milionů dolarů. V době svého zenitu se rovnal 2% amerického HDP. A opět tu máme síť fondů, trustů a nadací, které předstírají dobročinnost a charitu. Rockefeller založil mimo jiné Chicagskou univerzitu, Rockefellerův institut pro lékařský výzkum a Rockefellerovu nadaci. Jeden z vnuků, David, se stal předsedou banky Chase Manhattan. Další, Nelson, se stal americkým viceprezidentem. Další, Winthrop, se stal guvernérem Arkansasu. Pravnuk Jay byl senátorem za Západní Virginii.
Závěr: Semafor na globální křižovatce
Jak jsme slyšeli, systém utváření a držení moci je v různých civilizačních okruzích stejný. Každá éra elit se vyznačovala přehnanou snahou o prosazení a následnou reakcí. Otázkou je, zda i v naší globální křižovatce dojde ke stejnému vývoji. Jsme ale stále svědky globálního parního válce, který drtí ostatní systémy nikoli chytrostí, ale brutální silou. Bude zajímavé sledovat soupeření Číny, Ruska a Ameriky. Na planetární úrovni ale spolu elity ze všech těchto částí světa spolupracují. Jak vždycky říkám, kšeftují spolu a drží spolu basu. Dohadují se jen na tom, kde bude sídlit centrum globalizace. V Číně, v Rusku nebo v Americe? Ale globalizace a digitální kontrola obyvatel vyhovuje všem mocnostem stejně. Čína, Rusko i Amerika – všichni chtějí globalizaci. Ale jen, pokud jí budou šéfovat právě oni. Každé z těchto témat je aktuální i dnes. Válka i technologický převrat poznamenávají naši dobu více, než si myslíme. Dynamika doby se zrychluje a díky tomu je i složení elit proměnlivější v čase. Střídají se jako panáci na orloji. Protože tento tlak pomíjivé moci cítí, snaží se ze svého momentálního postavení vytěžit maximum, než budou vystřídaní někým jiným. Tím nám ale nechtěně odkrývají karty a přístup do jejich kuchyně. Kvůli enormnímu tlaku setrvání u moci, akcelerují i jednotlivé instalované agendy. Už to není běh na desetiletí, ale na jednotlivé roky. Krize střídá krizi. Finanční krize, migrační krize, covidová krize, válečná krize, potravinová krize, ekologická krize, energetická krize. To sebou nese psychologický efekt totálního vykolejení a dezorientace obyvatel. Lidé nevědí, která bije. Dokonalý chaos a nepřehlednost. Tuto psychologii jsem podrobně pokryl v mém dokumentu Tavistockův institut. Tyto agendy se vyrábí jedna za druhou rychle za sebou. Nicméně díky této rychlosti začínají elity dělat stále více chyb. Tím, jak dupou na plyn, odhalují to, o co jim skutečně jde. Využít technologii k vytvoření digitálního koncentráku. V tomto koncentráku nás chtějí permanentně sledovat a mít maximální přehled o našich krocích. O našem pohybu, aby mohli sledovat a rozbíjet spojování nepřátel globalizace. Našich nákupech, aby mohli vyhladovět potenciální revoluční kvas nepřátel globalizace. Jednoduše si nic nenakoupíme. Nebo mít přehled o našem myšlení na síti, které jejich dominanci a režim globalizace ohrožuje. Tyto plány měly být původně instalované v rozmezí několika dekád. Protože jsou ale opojení a posedlí mocí, tyto agendy urychlují. Díky tomu máme před očima stejné procesy jako v historii. Všechno se opakuje naprosto stejně, akorát že v rychlejší a zhuštěnější podobě. To, co ve starém Řecku, Číně nebo Americe trvalo několik století nebo desetiletí, dnes trvá jen několik let. Lidé mohou mít pocit brutálního mocenského úchopu a sevření jako v kleštích. Ale zároveň díky tomu můžeme odhalit spoustu chyb, kterých se dopouštějí. Ale hlavně můžeme snadněji dešifrovat jejich záměry. Historické epochy se opakují, ovšem liší se v technologii, průběhu a rychlosti. Například StB nestíhala odposlouchávat protirežimní odpůrce tak efektivně, jako to zvládne dnešní systém Echelon. Ten používá globální satelitní síť propojených operátorů. Pomocí řečové syntézy systém Echelon prochází miliony telefonátů za sekundu, detekuje požadovaná klíčová slova a vybrané konverzace posune pro vyhodnocení člověkem. To by byl sen pro StB. Stejně jako šmírovací kamery na ulicích nebo státních institucích mohou propojit trasování našeho pohybu, o kterém se StB mohlo jen snít. Digitální placení karet propojených s aplikacemi na mobilu může konkretizovat osoby a jejich nákupní vzorce až na jednotlivé položky. Pohádka pro StB. Co je potom větší totalita? StB se svými omezenými prostředky, nebo dnešní globalizace, která dělá totéž s vyspělými technologiemi? Technologie pomáhají současným elitám urychlit tyto procesy. Díky tomu je nám ale jasný jejich záměr. Ten by bylo obtížnější rozpoznat, pokud by se tyto procesy odehrávaly stejně pomalu, jako dříve v minulosti. To může být pro nás výzvou i záhubou. Dokážeme se pohotově zformovat a odmítnout tento digitální koncentrák dohledu nad našimi životy? Nebo necháme supertřídu globální šlechty dokončit smrtící digitální kleště umělé inteligence a internetu věcí propojeného přes spotřebiče páté generace? Každý můžeme šířit toto odmítnutí vlastními prostředky. Varovat před tím kohokoli, kdo je ochotný naslouchat. Naše smrtelné ohrožení spočívá v rafinovanosti a delikátnosti tohoto digitálního koncentráku. Už neprobíhají brutální nátlakové metody StB, ale sledování a ukládání dat o našich nákupech, platbách, pohybu a myšlení. Stále si pokládejme tu základní otázku. Co je horší totalita?