Pořad je tematickým vyprávěním o nekalých praktikách, korupci a zločineckých intrikách, které se odehrávají uvnitř Vatikánu. Příběh se zaměřuje na vyšetřování spojené se smrtí Emanuely Orlandiové, která se stala klíčovým bodem odhalení závratné sítě spojení mezi Vatikánem a mafií. Únos patnáctileté dívky se zapletl s nebezpečnými silami uvnitř Vatikánu. Vyšetřování její smrti narazilo na blokování ze strany Vatikánu, který se dodnes snaží zamezit odhalení pravdy. Svědectví pěšáka a milenky šéfa gangu přinesly další důkazy a vyprávějí o výplatě za vraždu, která je součástí této sítě korupce. Důležitou součástí vyprávění bylo odhalení špinavého tajemství pedofilie ve Vatikánu, které se stalo zásadním problémem. Existence hrobky kostí, která může skrývat důkazy, vyvolává další otázky a zvýšuje napětí. Vyšetřování se zdá být nekonečné, překážky jsou přítomné na každém kroku. Odkrytí událostí z roku 1989 ve Vatikánské bance a zapojení Matky Terezy přináší další šokující zvraty. Vyprávění se zaměřuje na šéfa Vatikánské banky a jeho spojení s někdejším italským premiérem Giulio Andreottim, zatímco další herci a politici se stávají nedílnou součástí celého příběhu. Postupně se rozplétá pavučina Vatikánské banky, přičemž se zmiňuje únos bývalého italského premiéra Alda Moro. Po jeho únosu vznikl krizový výbor plný zednářů z lóže Propaganda Due, kteří se snažili ovlivnit politické dění. Odkrývání tajemství se stává stále nebezpečnějším a vzrušujícím, přičemž se zjišťuje, že existují různé vazby a spojení mezi jednotlivými dílky skládačky ve Vatikánu. Závěr příběhu je otevřený a plný otazníků. Celkově pořad přináší nekompromisní a napínavý pohled na temné stránky Vatikánu, odhaluje korupci a nezákonné aktivity, které jsou spojené se třemi červenými nitěmi: Penězi, sexem a krví mafie.
Úvod
Když se řekne Vatikán, každý si automaticky vybaví posvátnou aureolu, která Svatý stolec obestírá. K tomu jásající davy, velká podpora na náměstích, nekonečná náruč zástupů věřících po celém světě. Pro věřící, ale i nepoučené lajky, je to celkem přirozená spojitost. Ovšem mocný Vatikán s nulovými daněmi a Vatikánskou bankou znamená mnohem více, než nedělní kázání a zbožné preláty. Protože Vatikán stojí uprostřed italského Říma, není žádným překvapením, že do něj postupně pronikaly struktury mafie. Nejprve na spodní patra kurie, ale postupně se tyto vlivy prodchnuly skrze celou církev. Abychom pochopili základní souručenství těchto skupin, určitý úvod do této problematiky jsem natočil před nějakou dobou. Pořad nesl název Nesvatá aliance mezi Vatikánem, Mafií a CIA. Vatikán je ovšem studnicí záhad a tajemných příběhů, které se podobají spíše akčním thrillerům s kriminální zápletkou. Jak vždycky říkám, musíme sledovat červenou nit peněz, která nás vždycky spolehlivě dovede k cíli. V případě Vatikánu se ale tato červená nit peněz prolíná s nitěmi sexu a krve mafie. Tedy tři červené nitě, které svým zauzlováním vytvářejí hustou síť neprůhledných zájmů, násilí, lží a vydírání. Nevyhnutelně podněcují to, co Ratzinger, tedy bývalý papež Benedikt XVI., nazval krizí víry. Smrtelnou pavučinu, která se rozprostírá už za předchozích pontifikátů. Právě tady je třeba dále pátrat. Je nutné především přehodnotit působení arcibiskupa Paula Marcinkuse v čele Vatikánské banky a její znepokojivé vazby přímo v papežském bytě. Je třeba podrobně prozkoumat offshorové ráje v atmosféře kartelů, převratů a kokainu. Část těchto vazeb je možné rekonstruovat díky dokumentům, které dosud zůstaly neznámé. Účty, bankovky, pokladní knihy, nebo vklady s překvapivými zůstatky. Například na jméno monsignora Pasquale Macchiho, osobního tajemníka někdejšího papeže Pavla VI. Nebo účty nečekaných klientů, jako byl herec Eduardo De Filippo nebo Matka Tereza z Kalkaty, která byla váženým hostem v nejtajnějších kancelářích Vatikánské banky. Tyto dokumenty kněží a kardinálů, včetně nákupů a prodejů zlata, dolarů a palladia vysvětlují, proč pontifikát papeže Jana Pavla I. trval pouhých 33 dní. Vysvětlují, proč i v 90. letech následovníci šéfa Vatikánské banky Marcinkuse vytrvale kráčeli stejnou cestou. Přítrž tomu chtěl učinit papež Benedikt XVI. Povolal kardinály a lajky, kteří měli s tímto mafiánským systémem Vatikánu skoncovat. Bohužel, ti všichni byli zneschopněni, někteří propuštěni, jiní delegitimizováni a další zbaveni moci. Všechno se odehrálo v jemné strategii upředené pavučiny vatikánského zákulisí. Zákulisní a rafinované mocenské hry. Není také náhodou, že se objevuje stále více zpráv o obtěžování a sexuálním zneužívání uvnitř vatikánských zdí. Oběti vyprávějí o nočních můrách.
Příběh Emanuely Orlandiové
Je třeba především začít od nitky krve. Od příběhu Emanuely Orlandiové, případu, který byl s Benediktem XVI. před jeho rezignací velmi aktuální. Není to příběh minulosti, je to příběh dneška. Emanuela byla sotva patnáctiletou dívkou, která byla dcerou papežského vyslance. Ovšem 22. června 1983 záhadně zmizela v Římě. Její zmizení je trnem v oku Vatikánu. A také pontifikátu papeže Františka. Její zmizení představuje ránu, která se dosud nezhojila. Přízrak, který se vrací a ukazuje nevyslovitelné pravdy, jež zůstaly uzavřeny v posvátných palácích. Přízraky, které se staly nástrojem moci a vydírání pro ty, kteří o tom vědí. Ode dne zmizení Emanuely Orlandiové se na případu vystřídalo jedenáct soudců, včetně těch vyšetřujících, státních zástupců a zástupců státního zástupce. Ovšem každé vyšetřování vždycky skončilo na mrtvém bodě. Kolem půl páté odpoledne 22. června 1983 zmizela beze stopy Emanuela Orlandiová, patnáctiletá dcera úředníka Apoštolského paláce. Vracela se domů do Vatikánu z hodiny flétny v Papežském institutu duchovní hudby, budově připojené k bazilice Sant’Apollinare v centru Říma. Naposledy byla spatřena, jak nastupuje do tmavě šedého BMW s dobře oblečeným mužem, který se podle svědků nápadně podobal Enricu De Pedisovi, šéfovi Banda della Magliana. Vyšetřovatelé později zjistili, že BMW patřilo Flaviu Carbonimu. O dva týdny později zavolal rodině Orlandiových muž se silným americkým přízvukem a řekl:
"Občanku Emanuelu Orlandiovou jsme odvezli jen proto, že patří Vatikánskému státu. Nejsme revoluční ani teroristická organizace. Nikdy jsme se tak nepopisovali. Považujeme se za lidi, kteří mají zájem pouze na osvobození [budoucího papežského vraha] Agca. Termín je 20. července."
Svou organizaci označil za Tureckou protikřesťanskou osvobozeneckou frontu. Volající uvedl, že zanechá ve Vatikánu důležitou zprávu týkající se požadavků jeho organizace.
O několik dní později navštívil Emanuelin otec, Ercole Orlandi, prefekta papežského domu Dina Monduzziho, aby zjistil, zda zpráva dorazila. Prelát nejprve řekl, že únosci se nikomu z Vatikánu neozvali. Díky vytrvalému dotazování Emanuelina strýce monsignor Monduzzi nakonec připustil, že telefonát a vzkaz přišly. Ale absolutně ničemu, co říkali nebo chtěli říct, nebylo rozumět, trval na svém prefekt. Mezi 10. a 19. červencem Američan uskutečnil další telefonáty, přičemž některé z nich nasměroval tisk na místa, kde se našly poznámky a nahrané vzkazy od Emanuely. 20. července se tajemný volající spojil s italskou národní zpravodajskou službou a sdělil:
"Dnes je poslední zpráva před vypršením lhůty ultimáta."
Vatikán blokuje vyšetřování
Po celou dobu vyšetřování italské domácí zpravodajské služby shledávaly Vatikán podivně nespolupracujícím a neochotným sdílet své rozhovory s Američanem. Vincenzo Parisi a zástupce šéfa rozvědky dospěl k přesvědčení, že Svatý stolec případ Orlandiové zahalil kampaní důmyslných dezinformací. Zprávy a telefonáty od zástupce turecké organizace byly podle Parisiho divadlem, které mělo odvést pozornost od skutečného jádra. Úředník rozvědky si poznamenal, že je velmi pravděpodobné, že únos Emanuely spáchal někdo uvnitř církevní hierarchie a řádu, kdo byl úzce napojený na postavy organizovaného zločinu. Italská policie totiž umístila odposlech na telefonní linku uvnitř Vatikánu potom, co volající požadoval přístup ke státnímu sekretáři Casarolimu. Parisi ale nebyl schopen vyslechnout rozhovory mezi americkým volajícím a kardinálem Casarolim. Nahrávky, spolu s odposlechem, záhadně zmizely ze Svatého stolce. Na Parisiho naléhání odposlouchávali karabiniéři telefon Raula Bonarelliho, druhého nejvýše postaveného důstojníka vatikánského Ústředního úřadu pro ostrahu. V jednom z nahraných rozhovorů s dalšími vatikánskými úředníky Bonarelli uvedl, že poslal krabice s dokumenty o případu Orlandiové do kanceláře kardinála Casaroliho. Parisi a jeho kolegové soudci zaslali Svatému stolci žádosti o povolení vyslechnout Casaroliho, členy jeho personálu a členy Úřadu. Všechny žádosti byly zamítnuty.
Pokus o vydírání: Peníze za mlčení
Koncem července agentura zpravodajská ANSA uvedla:
"Ve Vatikánu převládá názor, že lidé odpovědní za únos, patří do světa běžné kriminality a že návrh na výměnu s Agcou je jen záminkou, jak vylákat značné částky [z Vatikánu] výměnou za dívku, aby zmátli vyšetřovatele."
Hlavní soudce v případu, Rosario Priori, dospěl k závěru, že peníze patřily členům Banda della Magliana, kteří je uložili u šéfa Vatikánské banky Marcinkuse a Calviho jen proto, aby jim byla ponechána unesená dívka jako prostředek k získání odměny. Soudce odhadl, že částka, kterou gang dlužil, přesahovala 200 milionů dolarů.
Svědectví pěšáka a milenky šéfa gangu
Po letech pěšák gangu Antonio Mancini uvedl, že jeho šéf únos zorganizoval, aby získal zpět miliony, o které přišel při krachu banky Ambrosiano. Manciny uvedl:
"To, co říká soudce Priori o únosu Orlandiové, je naprostá pravda. Co mě ale mate, je částka 200 milionů dolarů. Při vědomí množství peněz, které proudily do činnosti gangu, a zejména peněz, které vydělala skupina Testaccio [divize gangu] si myslím, že 200 milionů dolarů je nedostatečná částka."
Kritický pohled na možný osud Emanuely přinesla Sabrina Minardiová, bývalá milenka De Pediseho. Emanuela byla unesena De Pedisem, který ji držel v bytě v pobřežním městě Torvaianica, nedaleko Říma. Minardiová uvedla, že šéf Vatikánské banky, arcibiskup Marcinkus, Emanuelu několikrát navštívil, zatímco školačka zůstávala v zajetí. Nakonec dodala, že oběť byla nakonec zabita, rozsekána na kusy a ostatky byly vhozeny do míchačky na cement. V rozhovoru s Gianlucou Di Feo z deníku L’Espresso v roce 2010 Minardiová uvedla, že s Robertem Calvim a arcibiskupem Marcinkusem měla trvalé sexuální vztahy. Tvrdila, že od Calviho dostala vilu v Monte Carlu, zatímco Marcinkus poskytl pozici ve Vatikánu jednomu z jejích příbuzných. Minardiová dodala, že Marcinkusovi poskytovala stálý přísun prostitutek a předávala mu velké částky v hotovosti od šéfa gangu De Pediseho v tašce Louis Vuitton. Na základě výpovědi Minardiové zatkli římští prokurátoři tři De Pedisovy společníky z podsvětí za únos a vraždu: Sergio Virtu, Angelo Cassini a Gianfranco Carboni. Označila je jako osoby, které De Pedisovi pomáhaly při přípravě únosu a kontaktování Vatikánu s podmínkami jejího propuštění.
Výplata za vraždu
Vyšetřující soudci nakonec získali důkazy, že Vatikán provedl úplatek gangu oklikou. Na podzim roku 1983 prodala římskokatolická společnost L’Opera Francesco Saverio Oddasso, která se věnuje dílu svatého Františka Xaverského, luxusní vilu s velkou zahradou na předměstí Říma pokladníkovi gangu Enricu Nicolettimu, za cenu 1,2 miliardy lir, v přepočtu 860.000, – dolarů. O sedm let později byl majetek oceněn na 27 miliard lir. Prodej zinscenoval kardinál Ugo Poletti, vikář římské diecéze a člen zednářské lóže Propaganda Due. Nicoletti přeměnil vilu na noční klub House of Jazz, který získal značné půjčky od Vatikánské banky. Díky prodeji vily se kardinál Poletti stal hlavní postavou v případu zmizelé dívky. Poletti měl v době únosu velmi nepříznivou publicitu kvůli svému členství v lóži Propaganda Due. Byl také kritizovaný za podporu kauzy Opus Dei, tajné katolické sekty, která sloužila k zakládání jednotek Gladio po celé Evropě. Jako římský vikář předsedal bazilice Sant’Apollinare. Stál proto v jedinečné pozici, aby vyřešil případ Emanuely Orlandiové a požadavek gangu na vrácení peněz za drogy.
Špinavé tajemství: Pedofilie ve Vatikánu
V roce 1983, kdy byla vila prodána, dospěla většina vyšetřovatelů, včetně Parisiho k závěru, že případ únosu se točil kolem sexu a pedofilie, který se ve Svatém stolci stupňoval. Šířily se zvěsti o zálibě šéfa Vatikánské banky, arcibiskupa Marcinkuse, v mladých dívkách a o sexuálních večírcích v jeho soukromých apartmánech. Postupně byl sestaven scénář, který sloužil k vysvětlení únosu, pokusů Vatikánu o obstrukce a účasti kardinála Polettiho na úplatku. Emanuela byla podle tohoto vyprávění sexuálně obtěžována Marcinkusem. Když gang dostal zprávu o tomto incidentu, unesl dívku, aby vydíral šéfa Vatikánské banky o peníze, o které přišel. Odhalení znásilnění by bylo zničující. Emanuela představovala dítě za 200 milionů dolarů. Marcinkus potom, co si osobně ověřil, že dívka byla v zajetí gangu, pracoval na zajištění jejího věčného mlčení.
Hrobka kostí
2. února 1990 byl šéf gangu, Enrico De Pedis, zastřelen na Via del Pellegrino v Římě. Byl pohřben v hrobce poseté diamanty v bazilice Sant’Apollinare, která je vyhrazena papežům a kardinálům. Možná si gangster takový posvátný pohřeb zasloužil. Zabránil patnáctileté školačce vyvolat skandál, který by otřásl základy matky církve. Jeho místo mezi světci a církevními hodnostáři posvětil kardinál Poletti. Bazilika se nachází jen několik metrů od dveří, kterými Emanuela toho osudového dne naposledy prošla, aby vstoupila do hudební školy. Pod ústředním oltářem je krypta, kde je sám De Pedis pohřben. Je to přímo výsměch zavražděné Emanuele. Církev tím chtěla zřejmě poděkovat De Pedisovi za vyřešení problému. V roce 2006 anonymní volající do italského pořadu o aktuálních událostech a sdělil:
"Chcete vyřešit případ Emanuely Orlandiové? Pak se podívejte do De Pedisovy hrobky."
14. května 2012 italští soudní znalci hrobku otevřeli v reakci na širokou poptávku veřejnosti. Zjistili, že De Pedisovo tělo zůstalo dobře zachované. Zůstal oblečený v tmavě modrém obleku s černou kravatou. Vedle jeho rakve našli také téměř dvě stovky krabiček s kostmi, které podle všeho pocházely z přednapoleonských dob. Zůstávají nadále předmětem zkoumání.
Nekonečné vyšetřování
Vatikán vždycky zaujímal postoje omerty, tedy mlčení. Začal s tím Karol Wojtyła, šest měsíců po Emanuelině zmizení. O Vánocích 1983 totiž Jan Pavel II. navštívil dům rodiny Orlandiových, aby utěšil rodiče mladé dívky. Při té příležitosti vypustil z úst znepokojivou větu:
"Existuje národní a mezinárodní terorismus. Emanuelin případ byl případem mezinárodního terorismu."
Slova jako výbušnina, která odpálila nejrůznější spiknutí a konspirační teorie mezi tajnými službami poloviny světa, Poláky, Turky a ve stínu KGB jako velkým režisérem operace. Různí lidé a skupiny vypouštěli různé bláznivé hypotézy. Emanuela je naživu. Je zavřená v nemocnici v Anglii. Je v klášteře. Je držena v blázinci… Zkrátka spousta kouře, který jen odvádí pozornost od pravdy. Vyšetřovatelé dospěli ke znepokojivému závěru. Pravda o Emanuele Orlandiové zůstala pohřbena v síti úmyslných chyb, podvodů, manipulace s dokumenty, nátlaku, svědků, vydírání, nebo dálkově řízených úniků informací. Cílem mělo být podle vyšetřovatelů zabránit tomu, aby kdokoli vypověděl, co se onoho dne na začátku léta 1983 skutečně stalo. Hustá síť falešných, ale věrohodných stop ve skutečnosti znemožnila jakékoli nové vyšetřování. Soudci se snažili identifikovat studenty, kteří v té době navštěvovali hudební školu spolu s pohřešovanou dívkou. Například Raffaella Monziová, žákyně stejné hudební třídy jako Emanuela, poslední člověk, který s ní mluvil a viděl dívku ještě živou. Snažili se dokonce vypátrat seminaristy ze Sant’Apollinare, kteří se mohli s Emanuelou střetnout. Dodnes se ale nepodařilo případ dovést do zdárného konce.
Vatikánská banka na křižovatce (1989)
Posuňme se o několik pater výš. Případy Emanuely Orlandiové a Maglianského gangu se totiž velmi úzce prolínaly. Šlo o peníze ze zkrachovalé banky Ambrosiano, o které kvůli tomu gang přišel. Únosem Emanuely a vydíráním Vatikánu je chtěl dostat zpět. Síť peněžních toků, která prostupuje Vatikánem až do jejích nejvyšších pater, je velmi působivá. Vatikánské bezohledné finanční operace jsou maskované jako charitativní organizace a charitativní nadace. Díky archivu uchovávaném ve Švýcarsku se tyto informace pomalu zpřístupňují. Můžeme hovořit o něčem, co bychom mohli popsat jako vatikánská Wikileaks. Jedná se o zhruba 4000 důvěrných dokumentů Svatého stolce. Dopisy, zprávy, bilance, zápisy ze schůzí správních rad, kopie bankovních převodů, nebo zašifrované karty účtů. To všechno máme dnes k dispozici díky archivu monsignora Renata Dardozziho, jedné z nejvýznamnějších osobností ve vedení Vatikánské banky až do konce 90. let minulého století. Monsignor Dardozzi musel celý život mlčet, ovšem posmrtně nám svůj archiv otevřel. Jeho poslední vůle byla až zoufale naléhavá:
"Zveřejněte tyto dokumenty, aby každý věděl, co se stalo".
Zdálo se, že všechno skončilo skandály 80. let. Paul Marcinkus, Michele Sindona a Roberto Calvi. O tom všem jsem hovořil v mém pořadu Nesvatá aliance. Místo toho se všechno znovu vrátilo v plné síle. Po Marcinkusově odchodu z Papežské banky byl spuštěn nový a velmi sofistikovaný systém číslovaných účtů. Přes tyto účty prošly stovky miliard lir. Jeho architektem byl monsignor Donato de Bonis. Tyto účty byly vedeny na jména bankéřů, podnikatelů, developerů, nebo významných politiků. Včetně například Omissise, což bylo krycí jméno pro Giulio Andreottiho, někdejšího italského premiéra. Jednalo se o státní dluhopisy, se kterými se obchodovalo za účelem praní špinavých peněz. Peníze odcházely z Vatikánské banky, ale na osobní účty se převáděly i peníze, které věřící nechávali na mše. Vatikánská banka fungovala jako banka v bance. Skutečná prádelna v srdci Říma, kterou využívala mafie k bezohledným politickým dobrodružstvím. Daňový ráj, který nereflektuje na žádnou jinou legislativu než vatikánskou. A to všechno ve jménu Boha. Statut a dohody s italským státem umožňují Vatikánské bance fungovat jako offshorová banka, mimo jakoukoli kontrolu. A právě tato skutečnost podmiňuje finanční skandály od 70. let až do současnosti. Vatikánská banka totiž zaručuje naprostou diskrétnost ve svých operacích. Zaručuje absolutní beztrestnost a provozní autonomii těm, kteří ji řídí, a bezpečné chování svým klientům. Dokonce i uvnitř banka používá autonomní správu v rámci Svatého stolce. To je status, který umožňuje těm, kdo ji řídí, uniknout jakékoli kontrole. V praxi, Vatikánská banka provádí finanční transakce mimo mezibankovní a mezinárodní dohody a filtry proti praní špinavých peněz. Pokud se justiční orgány kterékoli země na světě chtějí něco dozvědět, musí nejprve poslat do Vatikánu soudní příkaz. Pak už záleží jen na libovůli a rozhodnutí Vatikánu, zda se bude vůbec obtěžovat na otázky odpovědět. Proto Vatikán většinou neodpovídá, nebo nabízí jen obecné a částečné odpovědi. Svatý stolec vlastně ani není povinen odpovídat na dopisy s výzvou k vyjádření. Pokud odpovídá, dělá to z pouhé diplomatické zdvořilosti. Celé to ale začalo ve 30. a hlavně 40. letech 20. století. Nakonec se vyprofilovala nejznámější trojice Marcinkus, Sindona a Calvi. Všechno jsem podrobně pokryl v mém pořadu Nesvatá aliance, proto opakováním téhož bych zbytečně ztrácel čas. Pro pokračování v tomto pořadu proto doporučuji nejprve poslech Nesvaté aliance, ale také pořadu Držte si Bible. V tomto pořadu se budu zabývat dalšími osudy církve, těmi novějšími.
Matka Tereza ve Vatikánské bance
Na jedné kartě Vatikánské banky bylo uvedeno celkem neznámé jméno. Anjezë Gonxe Bojaxhiová. Jde o jednu z nejznámějších osob na světě, ale křestní jméno této albánské řeholnice kosovského původu zná jen málokdo. Pro všechny je Anjezë prostě Matka Tereza z Kalkaty. Až do prosince 1964 byla mimo Indii neznámou řeholnicí. Byl to Pavel VI. kdo na ni upozornil svět, když na konci své vlastní cesty do této asijské země veřejně požádal, aby bílý kabriolet, který použil při návštěvě Matky Terezy, byl věnován jí. Tak začala sláva této neobyčejné, malé ženy růst mílovými kroky. V roce 1979 jí její neúnavná práce mezi oběťmi chudoby v Indii vynesla Nobelovu cenu míru. V roce 2016 ji papež František jmenoval svatou. I mnoho let po své smrti je Matka Tereza stále nejoblíbenější jeptiškou na planetě. Díky naprosté obětavosti, kterou věnovala chudým, dostávala každý den dary ze všech koutů světa. Tyto částky byly investovány do humanitárních projektů nebo putovaly na účty misionářek řeholního institutu, který založila v roce 1948. Matka Tereza je držitelkou i dalších rekordů, mezi nimiž je i jeden dosud neznámý: v letech Marcinkusova předsednictví se matka Tereza stala jednou z mála ženských klientek Vatikánské banky, která spravovala zdaleka největší účet. Byla jedinou, kdo měl podpisové právo ke vkladům na účtu v dolarech a lirách jménem Misionářek lásky. Celkový zůstatek zůstává jedním z nejstřeženějších tajemství Vatikánské banky. Účty misie Matky Terezy nebyly nikdy zveřejněny. Nicméně mezi zaměstnanci Vatikánské banky se tyto účty staly legendou: proslýchalo se, že na nich každoročně narůstaly impozantní částky úroků. Kdyby je Matka Tereza uzavřela nebo převedla, hrozil by ústavu bankrot. Z Bombaje Matka Tereza často cestovala do Říma za papeži. Její první schůzky se týkaly Pavla VI. ale její návštěvy vzrostly u Jana Pavla II. Ten byl zvolen na Petrův stolec na konkláve 16 října 1978. Karol Wojtyła prosil Matku Terezu, aby ho navštívila, kdykoli přijede do Vatikánu. To se v 80. a 90. letech minulého století dělo v průměru dvakrát ročně. Matka Tereza přivedla do Vatikánu také štědré dobrodince svého díla, jako byla její americká přítelkyně Eileen Eganová, vedoucí Katolické humanitární služby a spoluzakladatelka skupiny American Pax Association. Po přivítání s Wojtylou se Matka Tereza vydala do kanceláře Vatikánské banky. Tady na ni čekali Marcinkovi věrní, aby jí věnovali veškerou pozornost. Šla přímo za Marcinkusovou pravou rukou, monsignorem Donatem de Bonisem. Jak jsem zmínil, a jak ještě budu popisovat, De Bonis se po Marcinkusovi stal šéfem Vatikánské banky. Zatím byl ale jen Marcinkusovým zástupcem. De Bonis matku Terezu nadšeně přivítal a pak za sebou zavřel dveře, aby s ní probral nejnaléhavější otázky současnosti. Byl to také on, kdo ji uklidnil, když sestra obdržela soudní oznámení za porušení italských devizových zákonů. Vyšetřování, které vedl náměstek římského prokurátora Orazio Savia, si chtělo posvítit na měnové nesrovnalosti při výběru charitativních prostředků, které byly převáděny do Vatikánu. Savia chtěl osvětlit dosud neprobádaný svět, ale vyšetřování brzy narazilo na slepou uličku. Můžeme spekulovat o tom, jak velké částky byly čištěny pro věc kosovských Albánců, kteří představovali mohutné beranidlo proti Srbům. Matka Tereza byla albánskou řeholnicí kosovského původu, proto by to bylo celkem pochopitelné. Navíc by se to slučovalo s vatikánskou tradicí, kdy špinavou práci na Srbech vykonávali Ustašovští Chorvaté během druhé světové války, které Vatikán také mohutně podporoval. Proč by Vatikán pro stejnou špinavou práci na Srbech nepodporoval pro změnu kosovské Albánce? Třeba praním peněz přes účty matky Terezy ve Vatikánské bance? Na první pohled se to může zdát jako divoká spekulace přitažená za vlasy. Ovšem na druhý pohled, když vidíme obří mezinárodní korupční schémata, je to úvaha zcela logická. Marcinkus a De Bonis v té době představovali jedinečné a konsolidované vedení Vatikánské banky. De Bonis byl dobrým znalcem všech tajných zákoutí banky a pohyboval se obratně v posvátných palácích. De Bonis tak mohl svým klientům zpřístupnit důmyslnou síť fiktivních běžných účtů, formálně vedených na jméno nadací nebo charitativních organizací, k oběhu nejrůznějších peněz. K tomu se dostanu v příštích kapitolách.
Vysoká hra: Šéf Vatikánské banky a italský premiér
V roce 1989 se po Paulu Marcinkusovi stal šéfem Vatikánské banky Donato de Bonis. Měl to být jakýsi rozchod s třaskavou minulostí plné velkolepých průšvihů. Vatikánská banka se nacházela na křižovatce s pošramocenou pověstí. Jakým směrem se vydá? Ukázalo se, že si nevzala ponaučení a pustila se do ještě sofistikovanějšího schématu. De Bonis se narodil v roce 1930. Jeho matka, Neapolitánka, byla učitelkou, otec bankovním ředitelem. V této katolické rodině se sedmi dětmi se prolíná evangelický duch s manažerskou profesionalitou. Jedno z dětí se stalo františkánským terciářem, dvě si zvolily kariéru v bankovnictví. V deseti letech Donato vstoupil do semináře v Potenze, v jehož zdech prožil dospívání poznamenané válečnými útrapami. Střední školu navštěvoval v regionálním semináři v Salernu. V roce 1953 byl vysvěcen na vikáře v Římě u svatého Jana Lateránského. Následujícího roku nastoupil do Vatikánské banky. Jeho patronem byl kardinál di Jorio, tehdejší prezident banky. V roce 1970 di Jorio odešel do důchodu a do čela banky nastoupil Paul Marcinkus. De Bonis byl jmenován generálním sekretářem. Byla to raketová kariéra zahalená do naprosté diskrétnosti. De Bonis byl obratným manipulátorem. Veřejně se vždycky snažil distancovat od svého prezidenta Marcinkuse, ale jen zdánlivě. Ve skutečnosti byl jeho věrným stínem při každém jednání. Společně s ním studoval prodej 51% podílu Vatikánské banky v Banco di Roma Suisse, který byl prodán za 100 milionů dolarů Union de Banques Suisses, v té době téměř 160 miliard. O několik let později, stále pod jeho vedením, Vatikánská banka vystoupila z Italmobiliare rodiny Pesentiových, kde prodala 1,7 %. Vystoupila také z Banca del Gottardo, kterou Roberto Calvi využíval k nasměrování peněz banky Ambrosiano. Když De Bonis převzal Vatikánskou banku, první kroky na sebe nenechaly dlouho čekat. První tajný krok se nachází v Dardozziho archivu. De Bonis podepsal pravidelnou žádost a Vatikánská banka otevřela první účet rodícího se offshorového systému. Účet číslo 001-3-14774-C. První hotovostní vklad ve výši 494.400.000, – lir a garantovaná vysoká úroková sazba 9% ročně. Každá pavučina musí být neviditelná pro každého, kdo se k ní přiblíží. Tak i De Bonisova finanční činnost musela být utajená, chráněná absolutním tajemstvím, aby mu zaručila mocnou klientelu, vyhnula se předchozím skandálům, a zajistila obrovské zisky. Aby de Bonis udržel na uzdě jakýkoli stín podezření, zaregistroval vklad u Nadace kardinála Francise Spellmana. Tajemné nadaci, o které se vždycky vědělo jen málo. Volba názvu ale nebyla náhodná. Šlo totiž o jmenovce Spellmana, obávaného kardinála a vojenského ordináře pro Spojené státy. Ten v poválečném období disponoval penězi, které podle některých historiků mohli nacisté ukrást Židům. Spellman doporučil Marcinkuse tehdejšímu papeži Pavlu VI. Později mu dědic De Bonis vzdal hold registrací peněz do jeho nadace. Kdyby chtěl nějaký horlivý úředník Vatikánské banky slídit ve spisu Spellmanova konta zjistil by, že v záznamech není po nadaci ani stopa. Žádné zakládací listiny, dokonce ani pouhý dopis na hlavičkovém papíře. Nadace prostě neexistuje. Jednoduchý, ale účinný trik. Ve Vatikánské bance naštěstí žádný úředník takovou zvědavost neměl. Bylo by to pro něj příliš nezdravé. Proč ale takové tajnosti? Šlo o opravdu vysokou hru. Kardinál Spellman byl koordinační osobou mezi Amerikou, tedy CIA, Vatikánem a Itálií. Když se otočí klasická vkladní knížka s podpisy uvedenými pro operace na účtu, bylo na ní kromě De Bonise vyznačené i jméno tehdejšího italského premiéra Giulia Andreottiho. A to byl velký šok! Téměř všichni preláti a kardinálové, kteří si zřizují účet u Vatikánské banky, jsou požádáni, aby v zapečetěné obálce zanechali svá dědická přání. Renato Dardozzi pořídil fotokopii této složky účtu Spellmanovy nadace a uchoval ji ve svém archivu. Jak jsem zmínil, tyto dokumenty byly posmrtně zveřejněny na jeho přání. I tady byla uvedena přání jejího správce De Bonise:
"Giuliu Andreottimu na dobročinné účely a pomoc podle jeho uvážení. Děkuji ve jménu požehnaného Boha, Donato De Bonis, Vatikán 15 července 1987."
Jednalo se o tajný účet Andreottiho, který spravoval De Bonis? Nebo chvástání, které mělo chránit pochybné obchodní transakce? Všechny prvky nasvědčují první hypotéze. Ze série důvěrných dopisů se totiž ukázalo, že účet Nadace kardinála Spellmana, který bývalý prelát spravoval jménem Omissis, obsahoval čísla v řádu 4,5 miliard lir, která byla výsledkem cenných papírů. Jméno Omissis se používalo k zašifrování samotného jména Giulio Andreotti. Pro De Bonise bylo místo toho zvolené krycí jméno Roma. Pro ostatní majitele účtů byly dohodnuty různé názvy měst. Na účet Spellmanovy nadace, který spravoval prelát Vatikánské banky, proudila jménem Andreottiho skutečná lavina peněz. Miliony v bankovkách, miliardy v hotovosti. Účty vedené v Dardozziho archivu podrobně rekonstruovaly všechny pohyby. Na účet byly připisovány obrovské částky. Mezi lety 1987 až 1992 De Bonis fyzicky dovezl do Vatikánu hotovost v hodnotě více než 26 miliard a všechnu ji uložil ve Spellmanově nadaci. Od 14. července 1987 do konce roku 1988 bylo v hotovosti připsáno 2,5 miliardy. V letech 1989 až 1990 se toto číslo zčtyřnásobilo na téměř 10 miliard. Zatímco jen v roce 1991 bylo na účet uloženo dalších 9,3 miliardy v hotovosti. K těmto částkám je třeba přičíst obrovské množství uložených státních dluhopisů za dalších 42 miliard lir, což odpovídá 32,5 milionům eur. Dardozzův archiv obsahuje desítky dalších listinných důkazů, ovšem je zbytečné je uvádět všechny. Miliony dolarů se rozdávaly i dalším. Například jeden milion dolarů brazilskému kardinálovi Lucasi Moreirovi Nevesovi, do roku 2000 prefektovi Kongregace biskupů. Další převody byly určeny tehdejšímu newyorskému arcibiskupovi, kardinálu Johnu O’Connorovi, chorvatskému kardinálu Franjo Kuharovićovi ze záhřebské arcidiecéze. Na seznamu byli také diplomaté jako Marino Fieri, který byl v Jeruzalémě (30 tisíc dolarů). Nebo velvyslanec Stefano Falez, který dostával částky za slovinský katolický tisk v roce 1992 a honorární vicekonzul v New Yorku Armando Tancredi. Z fondu byly také čerpány peníze na kongresy, jako byl například kongres v New Yorku, který se konal v dubnu 1991 a byl věnovaný studiu Cicerona. Z memoranda majitele účtu Andreottiho, připojeného k pokynům k převodu lze vyčíst, že z účtu bylo zaplaceno 100.000,- dolarů za 182 pokojů pro hosty v hotelech Plaza a Sheraton, 225.000,- za letenky, prohlídky a transfery.
Eduardo de Filippo: Herci a politici ve Vatikánské bance
Donato De Bonis s oblibou přiváděl do Vatikánské banky herce a herečky. Navázal vztahy a přátelství s hvězdami, jako byli Alberto Sordi nebo Sophia Lorenová. I ti byli spatřeni ve věži Vatikánské banky. Byli to jen osobní přátelé monsignora, nebo si někteří z nich také užívali luxusu speciálního běžného účtu? První takový příklad vyplývá z pokladního výpisu banky z Dardozziho archivu. Převod z 19. ledna 1977: z Marine Midland Bank v Londýně byla připsána značná částka v librách šterlinků, dnes přes 615.000, – eur. A byla určena pro účet číslo 051-3-02113-R. Je to veliké překvapení. Jako majitele účtu uvádí jednoho z nejslavnějších herců italského divadla 20. století a jednoho z nejvíce společensky angažovaných umělců: Eduarda De Filippa. I on mohl ukrývat své peníze před zvědavýma očima v nekontrolovatelné Vatikánské bance. A to díky přátelství, které s De Bonisem pěstoval. Jeden z knězových bratrů, Mario De Bonis sám často navštěvoval Vatikánskou banku a přinejmenším při jedné příležitosti přinesl kufřík plný peněz, aby je připsal na účet Donata De Bonise. Alespoň to vyplývá z důvěrných archivů banky. Psal se rok 1978, pár dní před Vánocemi. Mario De Bonis zaplatil na účet svého bratra 55 milionů starých lir, což odpovídá více než 181.000, – eur. Všechno v hotovosti. O politicích, podnikatelích a kardinálech jsem hovořil i v předchozích kapitolách.
Rozplétání pavučiny Vatikánské banky
Po mnoho let nevzbuzoval tento hustý pohyb peněz ve Vatikánu žádné rozpaky ani kritiku. Ani mezi novými vedoucími pracovníky. Ani když De Bonis uložil státní dluhopisy v hodnotě desítek miliard nebo je převedl do lucemburských finančních institucí. De Bonis toho využil a posílený Marcinkusovou podporou rozšířil systém do té míry, že řídil operace na sedmnácti běžných účtech. Jednalo se ale o klid zdánlivý. 17. února 1992 byla spuštěna akce Čisté ruce. Desítky zatčení a oznámení o obvinění z korupce. Tato soudní vlna donutila Vatikán zahájit diskrétní a rychlou kontrolní operaci vkladů spravovaných jménem třetích osob. 7. července 1992 se na stůl vyšetřovatelů dostala přísně tajná zpráva. Situace byla mimořádně vážná. Vatikán riskoval, že bude zapleten do nového skandálu kvůli tomu, že spravovaly peníze politických vůdců. Vyšetřovatelé postupně dospěli k podstatě těchto účtů. Jednalo se o šifrované účty, tedy nejtajnější vklady vedené v jakékoli úvěrové instituci. Šlo o vklady na číslované alfanumerické kódy, které bylo možné rozluštit pouze tak, že by vyšetřovatelé měli přístup do takzvané šifrovací kanceláře banky, kde byly uloženy všechny karty se jmény klientů, kterých se kódy týkaly. Pavučina účtů Vatikánské banky se skládala z různých typů vkladů. Pro zjednodušení je můžeme rozdělit do tří skupin. Do první skupiny patří běžné účty na jméno fiktivních nadací, které byly dohledatelné u politiků a podnikatelů. Tedy klientů, které bylo třeba chránit clonami a filtry, aby se odklonila případná kontrola. Druhá skupina vkladů, které osobně spravoval monsignor De Bonis, na které byly připisovány velké částky, a to i v hotovosti. Třetí skupinu tvoří účty vedené na jména řeholních orgánů, kongregací a svatyní. Přes tyto účty procházely značné peněžní částky. De Bonis měl podpisové právo a jednal bez zvláštních skrupulí. Mám k dispozici konkrétní čísla účtů, ovšem pro dokreslení uvedu jen několik z nich. Nadace kardinála Francise Spellmana. Nadace Louise Augusta Jonase. Serafínův fond. Romský charitativní fond. Fond Panny Marie Lurdské. Svatý dům v Loretu. Fond svatého Martina. Mnohé z těchto fondů byly nechutně cynické a odporně pokrytecké. Například Fond Mamma Roma Leukaemia evokuje boj proti leukémii a pomoc chudým dětem. Ve skutečnosti přes tento fond proudily především velké úplatky. Název byl zvolen pro odvedení pozornosti. Koho by napadlo, že by se korumpovalo přes účet pro smrtelnou chorobu? Přes tyto a mnoho dalších účtů protékalo ohromné množství peněz, které byly následně vypláceny politikům, podnikatelům, soudcům, kardinálům a dalším osobám v Evropě i zámoří. Neměli bychom také zapomínat na významný aspekt, který tyto peníze doprovází. Všichni tito lidé si sice přišli na dobré peníze, které zlepšily jejich životní úroveň. Zároveň se tím ale zapletli do pasti, kterou na ně Vatikán nastražil. Tito lidé byli totiž snadno vydíratelní. Nikoli tím, že by se přísun peněz mohl zastavit, ale odhalit. Kdyby prasklo, že od Vatikánu nezaslouženě přijímali velké balíky peněz navždy by je to kompromitovalo. Znamenalo by to konec jejich profesní kariéry. Nehledě k tomu, že by museli veškeré peníze vrátit, pokud by neprokázali jejich věrohodný původ. Těmito penězi si Vatikán předplácel jejich loajalitu a poslušnost. Jakmile politik, soudce nebo kardinál jednou příjme takovýto úplatek, stává se vydíratelným, a tedy i poslušným. To platí nejen pro Vatikán. Proto sledujeme po celém světě, jak národní politici poslušně vykonávají příkazy a pokyny mezinárodních organizací typu EU, NATO, WHO nebo OSN. Všichni jsou pravděpodobně vydíratelní korupčními penězi a klepou se strachy, aby to na ně neprasklo. Proto není vůbec důležité sledovat brebtání a žvatlání politikářů v telce. Takové blábolení je jen pečlivě zinscenovaným marketingem. Psychologické nástroje pro manipulaci mas. I když třeba náhodou zrovna mluví hezky, je to jen vábnička a vějička, jako dryáčnický zmrzlinář nebo kolotočář na pouti. Čím více lidí k sobě naakumuluje, tím hodnotnější akvizici bude tvořit, a tím více do něj budou muset sponzoři nalít. Díky Dardozziho exkluzivnímu archivu máme jedinečnou možnost nahlédnout přímo do spíže, jak jsou takové nitky peněz upředené. Banky, offshorové účty, daňové ráje. To všechno je pečlivě odfiltrované a zacloněné, aby to uniklo jakékoli zvědavější kontrole.
Únos Aldo Moro
Když jsem sestavoval a točil můj šestidílný pořad Nesvatá aliance, do žádné epizody se mně nevešla událost kolem únosu někdejšího italského premiéra Aldo Mora. Cyklus byl už tak velmi objemný, proto tento dluh splatím právě zde. Jeho únos se totiž velmi úzce dotýká Vatikánu. 16. března 1978 byl unesen italský premiér Aldo Moro, když byl na cestě do parlamentu na zahájení rozpravy o nově vytvořené vládě národní jednoty. Koalici komunistů, socialistů a křesťanských demokratů. K incidentu došlo, když před jeho černou limuzínu vjel bílý Fiat s diplomatickou poznávací značkou a donutil řidiče dupnout na brzdy. Dva muži z Fiatu a čtyři další atentátníci čekali na chodníku v uniformách pilotů společnosti Alitalia. Všichni zahájili palbu na Morovu ochranku a všech pět jich zabili. Morovu politiku spolupráce s komunisty a jejich zapojení do vlády, odsoudil Sovětský Svaz i Amerika. Nikdo ovšem nebyl pokusem italského premiéra o sblížení pobouřený více než americký ministr zahraničí Henry Kissinger. Když Moro v roce 1974 navštívil Ameriku, Kissinger ho varoval:
"Musíte se vzdát své politiky, která spočívá v přímé spolupráci všech politických sil ve vaší zemi, jinak za to draze zaplatíte."
Kissingerova hrozba měla na Mora tak hluboký dopad, že premiér fyzicky onemocněl a uvažoval o odchodu z vlády. Vojenská tajná služba a úřadující premiér Giulio Andreotti okamžitě obvinili z únosu levicovou teroristickou organizaci Rudé brigády a přistoupili k tvrdým zásahům proti levici. Bylo postaveno 72 000 zátarasů a prohledáno 37 000 domů. Za necelé dva měsíce bylo vyslechnuto více než šest milionů lidí. Zatímco byl Moro držen v zajetí, jeho žena Eleonora trávila dny v agónii spolu s nejbližší rodinou a přáteli. Dokonce požádala o pomoc papeže Pavla VI.
Krizový výbor
Do situace se vložil Steve Pieczenik, bývalý vyjednavač amerického ministerstva zahraničí s rukojmími a mezinárodní krizový manažer. Steve Pieczenik tvrdil, že v Morově osudu sehrál rozhodující roli. V den únosu ho do Itálie vyslal Zbigniew Brzezinski, poradce prezidenta Jimmyho Cartera pro národní bezpečnost, který se na Moroův projekt dohody s komunisty díval s velkým despektem. Pieczenik v Římě spolupracoval s krizovým výborem, v jehož čele stál Francesco Cossiga, italský ministr vnitra. Francesco Cossiga se v roce 1979 stal italským premiérem a v roce 1985 prezidentem. Cossiga měl silné vazby na prvotřídního zednáře Licio Gelliho a projekt Gladio. Všichni úředníci, kteří působili v krizovém výboru, byli ve skutečnosti členy zednářské lóže Propaganda Due. Jmenovitě admirál Giovanni Torrisi, náčelník Generálního štábu obrany, generál Giuseppe Santovito, náčelník domácí vojenské rozvědky, generál Raffaele Giudice, náčelník finanční stráže a generál Donato Lo Prete, náčelník Generálního štábu finanční stráže. Členem lóže byl také Giulio Grassini, šéf nově jmenované protiteroristické inspekce. Členem krizového výboru byl také Walter Pelosi, náčelník amerického Centra pro strategická a mezinárodní studia. To je velmi zajímavé, protože to evokuje vazbu na bývalou předsedkyni americké Směnovny reprezentantů Nancy Pelosiovou. Ovšem žádný příbuzenský vztah mezi Walterem Pelosi a Nancy Pelosiovou se mně dohledat nepodařilo. Je ale zajímavé, že Nancy Pelosiová je dcerou italských imigrantů, kteří přišli do Ameriky. Pelosi je ale poměrně obvyklé příjmení v Itálii, tedy nic společného zřejmě vážně nemají. 9. května 1978 tento krizový výbor zfalšoval memorandum, připisované Rudým brigádám. V memorandu se uvádělo, že Aldo Moro byl mrtev. Pieczenik uvedl, že memorandum, které uniklo do tisku, mělo dvojí účel. Připravit italskou veřejnost na nejhorší a dát Rudým brigádám najevo, že stát nebude o Morovi vyjednávat a považoval ho už za mrtvého. Pieczenik později vypověděl:
"Rozhodnutí padlo ve čtvrtém týdnu únosu, kdy se Morovy dopisy staly zoufalými a chystal se prozradit státní tajemství. Bylo to nesmírně těžké rozhodnutí, ale ten, kdo ho nakonec učinil, byl ministr vnitra Francesco Cossiga a zřejmě také premiér Giulio Andreotti."
Když byl Pieczenik dotázán na postup krizového výboru, dodal:
"Museli jsme Alda Mora obětovat, abychom zachovali stabilitu Itálie."
Kámen v ústech
V článku, který vyšel v květnovém čísle Osservatore Politico v roce 1978, investigativní novinář Carmine Pecorelli vyvodil souvislost mezi smrtí Aldo Mora a projektem Gladio. Poznamenal, že Morovo tělo bylo zanecháno v kufru auta zaparkovaného vedle starověkého římského amfiteátru, kde uprchlí otroci a vězni bojovali na život a na smrt v gladiátorských zápasech.
"Kdo ví, co bylo v Morově osudu, že jeho smrt byla nalezena vedle té zdi?" ptal se Pecorelli. V jiném článku Pecorelli označil tento únos za "jednu z největších politických operací uskutečněných v posledních desetiletích v průmyslově vyspělé zemi integrované do západního systému". V jednom ze svých posledních článků, publikovaném 16. ledna 1979, Pecorelli napsal:
"Mluvme o Stevu Pieczenikovi, který se tři týdny účastnil expertních jednání ministerstva vnitra, pak se před Morovou vraždou vrátil do Ameriky a americkému Kongresu oznámil, že opatření přijatá Cossigou v Morově aféře byla za daných okolností nejlepší."
Několik měsíců po vyslovení těchto tvrzení byl Pecorelli zastřelen poblíž své kanceláře na Via Orazio v Římě. Hlaveň pistole mu někdo strčil do krku a dvakrát stiskl spoušť. Jako klasické gesto mafiánské praxe sasso in bocca (kámen v ústech).
Rudé brigády
Skutečnost, že Rudé brigády byly infiltrovány CIA a italskými tajnými službami, už není zpochybňována. Účelem strategie napětí bylo podnítit násilí ze strany radikální levice, aby se italský lid přesvědčil o nutnosti potlačit nástup komunismu. Brigády byly dokonalým prostředkem. V roce 1974, čtyři roky před únosem, byli v Římě zatčeni zakladatelé Rudé brigády Renato Curcio a Alberto Franceschini. Franceschiniho svědectví bylo podloženo několika fakty:
A: Střelci, kteří kosili Morovu ochranku, byli vysoce vycvičení zabijáci s dovednostmi, které dalece převyšovaly dovednosti známých brigádníků.
B: Zabijáci museli nosit uniformy Alitalia, aby se navzájem identifikovali.
C: Moro byl držen v zajetí v bytovém komplexu, který vlastnila SISMI, italská vojenská rozvědka.
D: kulky, které rozsekaly Morovo tělo, byly ošetřeny speciální konzervační barvou, která charakterizovala munici nalezenou ve skladech zbraní projektu Gladio.
Do Rudých brigád byl vedle dalších infiltrovaný i agent CIA Mario Moretti. Zřejmě náhodou byl Mario Moretti v roce 1981 zatčen, a nakonec se k únosu přiznal. Za vraždu dostal šest doživotních trestů, ale s vyšetřovateli nikdy nespolupracoval. Když se Cossiga v roce 1985 stal italským prezidentem, naléhal na jeho omilostnění. Moretti byl po patnácti letech podmínečně propuštěn a později žil v Miláně. Jeho předčasné omilostnění italským soudem nebylo nikdy vysvětleno.
Vatikánské dílky skládačky
V Morově únosu se vynořila další postava. Belgický kněz Felix Morlion. Morlion pracoval během druhé světové války s OSS, předchůdkyní CIA, aby vytvořil katolickou zpravodajskou agenturu Pro Deo. Morlion se později stal hybnou silou při formování pravicové politiky italské vlády. Začal také s náborem teroristů a atentátníků, včetně Maria Morettiho a Mehmeta Aliho Agcy, který se pokusil o atentát na Jana Pavla II. Otázky kolem Morlionova zapojení do Morova únosu poprvé vyvstaly po objevení fotografií, které pořídil zavražděný novinář Pecorelli. Na fotografiích je tento prominentní kněz v době únosu zachycen ve společnosti předních představitelů italské vojenské rozvědky. Ještě zajímavější bylo, že tomuto zakladateli Pro Deo se dostalo významné zmínky v tajných spisech zednáře Licio Gelliho, které byly zabaveny italskou policií v roce 1982. Vatikánský úředník Antonio Mennini sloužil v době Morova zajetí jako prostředník mezi ním a jeho rodinou. Jak se otec Mennini dostal do této funkce? To vyvolává otázky o míře zapojení Vatikánu do tohoto zločinu. Antonio Mennini, který tvrdil, že slyšel Morovu poslední zpověď, byl synem Luigiho Menniniho, který sloužil pod přímým dohledem arcibiskupa Paula Marcinkuse, šéfa Vatikánské banky. Proč by levicoví brigádníci, zapřisáhlí ateisté, využívali služeb kněze? A proč by vyhledávali služby syna vysoce postaveného úředníka Vatikánské banky? Byli Luigi nebo jeho syn Antonio nějak spolčeni s únosci? Antonio Mennini po Morově smrti v řadách svaté matky církve postoupil. Působil jako papežský nuncius ve Velké Británii. A Vatikán dodnes chrání Morova zpovědníka před tím, aby kdy musel vypovídat při státních slyšeních týkajících se premiérova únosu a smrti.
Závěr: To neví ani Bůh
Vidíme, že Vatikán se proplétá v zákulisí italské domácí i zahraniční politiky. Červené nitky peněz, krve a sexu jsou přítomny na každém kroku. Od únosu patnáctileté Emanuely Orlandiové. Přes tajné očíslované účty, ze kterých byli vypláceni podnikatelé, herci, soudci, kardinálové nebo politici, jako někdejší italský premiér Giulio Andreotti. Až po organizovaný únos někdejšího italského premiéra Aldo Mora. Únos byl ve skutečnosti organizovaný v rámci projektu Gladio. Ovšem Giulio Andreotti přiživoval báchorku o Rudých brigádách, aby odvedl stopu a odvrátil pozornost. Peníze mu Vatikán zřejmě vyplatil jako odměnu za dobré služby, protože Vatikán byl do tohoto únosu zapojen velmi zásadně. Nemá smysl rozebírat stovky pedofilních skandálů, které se jako prérijní požár rozhořely církví. Každý si je může dohledat. Mým úkolem je přinášet takové informace, které běžně k dohledání nejsou. Mezi takové informace patří Dardozziho archiv, který nám odhaluje spižírnu korupčních schémat na mezinárodní úrovni přímo z Vatikánu. Tajné účty, rafinované finanční nástroje a sofistikované bankovní instrumenty vytvářejí dokonalý filtr a clonu před zvědavou kontrolou. Vatikánská banka jako stát ve státě. Vatikán vede své obchody v naprostém utajení a chrání tak křehký vztah mezi touto teokracií a penězi. Činnost holdingové společnosti Svatého stolce představuje jedno z nejlépe střežených tajemství na světě. Toto mlčení je žádoucí a denně chráněné. Za každou cenu. Mlčení chrání vatikánskou ekonomiku, a tedy i ty nejpochybnější aféry, které poznamenaly finanční život římské církve. A konečně je mlčení nezbytné, aby upevnilo mocenský blok kardinálů, který je reprezentuje. Záleží opět a pouze na nás, zda se budeme snažit toto mlčení aktivně prolomit. V globálním rozměru jde o přetahování moci mezi starou církevní aristokracií a novou globální oligarchií. Dědičné rodové monarchie střídá globální establishment. Nesmíme proto fandit ani jedné straně. Je to jejich boj, ve kterém se přetahují a rvou o moc. Církev se jen díky Vatikánské bance transformovala do sféry světových financí. S tímto světem se do jisté míry snoubí. To můžeme jasně vidět na Radě pro inkluzivní kapitalismus. Jde o globální neziskovou organizaci nejbohatších rodin a korporací. Tato globální nadace byla založena pod záštitou Vatikánu s morálním vedením papeže Františka. Peníze hovoří jedním jazykem. Samotná víra je ale v srdcích každého z nás. Nemusíme se ztotožnit s církví, abychom věřili v Boha. Bůh už dávno nereprezentuje církev, i když ta si to stále myslí. Bůh promlouvá k srdcím každého z nás. Prvkem víry bylo vždy jisté ohlupování věřících. Odříkávej svaté písmo a o nic víc se nestarej. Moderní víru ale musí doprovázet i vědomí. Vědomí toho, co se v církvi skutečně odehrává. Tohoto vědomí se církev bojí jako čert kříže! Kombinace víry a vědomí je ideálním koktejlem, který si dnes můžeme namíchat. Jediné, co můžeme dělat, je mluvit o tom. Proto nebuďme zticha, ale prolamujme mlčení.