Pořad podává komplexní pohled na vývoj agrobyznysu a jeho vliv na globální potravinové zdroje. Úvodní část nahlíží na tajemství globální moci spojené s ovládáním základních zdrojů komodit a odvětví. Následující kapitoly mapují historický vývoj od 30. let 20. století až po současnost. Zaměřuje se na vliv Američanů v Latinské Americe a tajné projekty, paradoxně jako OSN. Sledujeme vzestup agrobyznysu v této oblasti, zejména v Mexiku. Důraz se klade na strategie spojené s dusíkem a medem a jak tyto faktory ovlivnily ekonomické aspekty. Pořad pokračuje v líčení poválečné expanze agrobyznysu v Jižní Americe v letech 1945 až 1960. Následující období 70. let je věnováno korporacím hledajícím nové zisky v potravinovém průmyslu a období Velké obilné loupeže. Vysvětluje také, jak americké obilí proniklo na světový trh. Významným bodem je Zelená revoluce a rozvoj globální zemědělské sítě v letech 1966 až 1980. Kapitoly se dále věnují politickým počátkům a ranému výzkumu GMO v 80. a 90. letech. Pandořina skříňka otevírá téma rovnocennosti GMO rostlin v letech 1990 až 1992. Agrokorporace a jejich vliv na státní úřady se popisují v období 1991 až 2000. Poslední kapitoly se zaměřují na expanzi GMO z Ameriky do světa dodnes. Závěrečná část reflektuje současný stav GMO a jeho vliv na potravinový průmysl, přináší závěry a pohled do současnosti v tématu „GMO dnes.“
Čím hlouběji se dostávám do zkoumání propojení a vazeb mocenského kvasu, tím více skutečností se přede mnou odhaluje. Jako kdybychom z mlhavého údolí otroctví každého dne vystoupili na jasný vrchol globálních titánů. Snad už nikdo nepochybuje o tom, že se stále více vlastnictví planetárních zdrojů soustředí do stále menších rukou. Tato úzká společensko-politická válka se definitivně ukotvila po druhé světové válce. Tehdy se už ale nesoustředila v Londýně jako dříve, ale ve Washingtonu. V tomto pořadu budu vyprávět příběh o tom, jak hrstka korporací ovládla zdroje a mocenské páky v poválečném světě. Budu ale sledovat jinou tenkou červenou nit moci. Ta se týká kontroly nad samotným základem lidského přežití, naším každodenním chlebem. Málokdo z nás ví, že strategický cíl ovládnout globální potravinové kanály měl své kořeny ve 30. letech 20. století, tedy před druhou světovou válkou. Financovaly ho, často bez většího povšimnutí, vybrané soukromé nadace, které vznikly za účelem zachování bohatství a moci hrstky amerických rodin. Původně tyto rodiny soustředily své bohatství a moc v New Yorku a podél východního amerického pobřeží, od Bostonu přes New York až po Filadelfii a Washington. Toto těžiště moci se po válce změnilo. Tyto rodiny byly zastíněny novými mocenskými centry, která se vyvinula od Seattlu po jižní Kalifornii na pobřeží Pacifiku. Stejně jako v Houstonu, LasVegas, Atlantě a Miami. Stejně jako se chapadla americké moci rozšířila do Evropy, Asie a Japonska a na jih, k národům Latinské Ameriky. Ve skutečnosti je příběh GMO příběhem evoluce moci v rukou elity, odhodlané za každou cenu dostat celý svět pod svou nadvládu. Tato moc se dlouho opírala o rodinu Rockefellerů. Dnes jsou tito bratři dávno po smrti. Ale jejich projekt globální nadvlády, plno spektrální nadvlády, jak jej později nazval Pentagon, se šířil, často prostřednictvím rétoriky demokracie. Čas od času mu pomáhala hrubá vojenská síla amerického impéria, když to považovali za nutné. Příběh genetického inženýrství a patentování rostlin nelze pochopit bez pohledu na historii globálního šíření americké moci před, během a po druhé světové válce. Tehdy se vytvořil samotný koncept nadnárodního agro byznysu. Následně proběhla zelená revoluce v zemědělství rozvojových zemí, aby se vytvořily nové trhy pro petrochemická hnojiva a ropné produkty a rozšířila se závislost na energetických produktech. Jejich činnost je dnes nedílnou součástí příběhu geneticky modifikovaných plodin.
Ovládání zdrojů. Tajemství globální moci
Na počátku nového století bylo jasné, že několik obřích chemických nadnárodních společností se stalo globálními hráči ve hře o kontrolu patentů na zcela základní potraviny. Na těchto potravinách je závislá každodenní výživa většiny lidí na světě. Kukuřice, sója, rýže a pšenice. Dokonce i zelenina a ovoce a bavlna. Stejně jako nové kmeny drůbeže odolné vůči nemocem, nebo dokonce geneticky upravená prasata a skot. Tři ze čtyř soukromých společností měly vazby na chemický výzkum Pentagonu. Čtvrtou, nominálně švýcarskou, ve skutečnosti ovládali Britové. Stejně jako v případě ropy byl i agro byznys s GMO do značné míry angloamerickým globálním projektem. Představme si to jako koleje a vlaky. Když ovládáme základní nosiče, tedy koleje, rozhodujeme o tom, jaké vlaky na koleje pustíme. Stejné je to u potravin. Když ovládáme základní genetické nosiče potravin a postupně tak nahradíme ty původní přirozené, ovládáme tak potravinové vlaky. Rozhodujeme o globálních potravinových kanálech, tedy kolejích. Kouzlo je v tom, že ovládáme základní potraviny. Nemusíme vyrábět všechny produkty. Stačí vlastnit základní potravinové suroviny, ze kterých se ostatní potraviny vyrábějí. Stejně jako se cizácké korporace postavily ke kohoutům u studní českých vodáren. Jednoduše se přisály k lukrativnímu zdroji. Toto je základní koncepce globální moci, tedy přisát se ke zdroji. Ke zdroji soukromých bank, které vyrábějí soukromé peníze a ty pak půjčují na nekonečné dluhy veřejným vládám. Ke Zdroji kohoutů ropy, která je průmyslovou krví světa. Ke zdroji vodáren, kdy vodu potřebujeme k životu. Ke zdroji mediálních agentur a největších mediálních domů, aby ovládaly informační toky a veřejné mínění. K veřejnému zdravotnímu a důchodovému pojištění, protože tyto pilíře slibují nekonečné zisky stovek miliard za povinná pojištění. Nebo zdroji základních potravin, ze kterých se vyrábějí ty ostatní. V první fázi tyto základní potraviny geneticky upraví. Ve druhé si je patentují. Ve třetí fázi nahradí původní přirozené, těmito geneticky patentovanými. Ve čtvrté fázi ovládají i potravinové kanály. Globální mocenská klika pochopila, že ovládání zdrojů je klíčem k moci. S minimální námahou tak dosáhnou maximální kontroly. Nemusejí primitivně korumpovat každého systémového učitele. Stačí psát učebnice a financovat univerzity. Stačí napsat zdrojový programovací jazyk a nechat si ho patentovat. Každý program je pak vytvořený z tohoto programovacího jazyka. A stejně tak stačí psát zdrojovou programovací genetiku potravin. Kouzlo je v tom, že každá surovina je složená z těchto základních zdrojových surovin. Základního programovacího jazyka. Všichni mají plná ústa šetrnosti k životnímu prostředí. Nikomu ale vůbec nevadí GMO potraviny, o kterých panuje hrobové mlčení. Proč se téma GMO potravin vytratilo z veřejného prostoru? A jak se vůbec této globální kontroly dosáhlo?
Yankees do Latinské Ameriky (1940 – 1945)
Abychom pochopili koncepci potravin jako zbraně, musíme se vypravit do období druhé světové války a těsně po ní. Musíme chápat širší rozměr celého procesu, a proto se v této kapitole nebudu věnovat pouze potravinám. Byla to éra, kdy Američané rozjížděli svou hegemonistickou politiku, která měla rozdrtit a ovládnout ostatní světové trhy. První sférou, která byla na řadě, byla Latinská Amerika. Jako perspektivní kádr se v tomto směru ukázal Nelson Rockefeller. Nelson toto úsilí později nazval zelenou revolucí. Během druhé světové války Nelson Rockefeller spojil zájmy rodiny v celé Latinské Americe s vysokou zpravodajskou funkcí v americké vládě. Byl totiž koordinátorem pro meziamerické záležitosti. Z této strategické pozice mohl Nelson směrovat podporu americké vlády obchodním spojencům rodiny Rockefellerových v klíčových zemích Latinské Ameriky. Od Brazílie přes Peru, Mexiko, Venezuelu až po Argentinu. Pečlivě připravoval základy pro poválečnou americkou obchodní expanzi. Nelson byl jmenován do čela tohoto výboru v srpnu 1940, což bylo jasným porušením oficiální americké neutrality. Aby se tento choulostivý bod zamaskoval, dostal výbor krytí jako umělecká organizace propagující americkou kulturu v Latinské Americe. V roce 1941 byla společnost Standard Oil of New Jersey, později přejmenována na Exxon, největší ropnou společností na světě. Kontrolovala osmdesát čtyři procent amerického trhu s ropou. Její bankou byla Chase Bank a jejími hlavními vlastníky byla Rockefellerova skupina. Po Rockefellerech byla dalším největším držitelem akcií Standard Oil společnost IG Farben, obrovský německý petrochemický trust, který byl v té době důležitou součástí německého válečného průmyslu. Vztahy mezi Rockefellery a společností IG Farben sahaly až do roku 1927, tedy do stejné doby, kdy Rockefellerova nadace začala ve velkém financovat německý eugenický výzkum. Abychom tomu rozuměli:
A: Na jedné straně Nelson Rockefeller jako šéf amerického výboru bojoval naoko proti nacistickým ekonomickým zájmům v Latinské Americe.
B: Na druhé straně Standard Oil rodiny Rockefellerových prostřednictvím svého prezidenta Waltera Teagla zařizoval dodávky životně důležitého benzinu německé Luftwaffe.
Jenže Velká Británie začala protestovat proti dodávkám těchto strategických materiálů do nacistického Německa. Sama Británie byla bombardována letadly německé Luftwaffe. Standard Oil tedy změnil svou politiku, ale změna byla čistě kosmetická. Pouze změnila registraci celé své flotily na Panamu, aby se vyhnula britské prohlídce nebo zabavení. Jejich lodě nadále převážely ropu na Tenerife na Kanárských ostrovech, u pobřeží Maroka a Španělské Sahary v severozápadní Africe, kde doplňovaly palivo a přečerpávaly ropu na německé tankery k přepravě do Hamburku. Role Nelsona Rockefellera v Latinské Americe za války spočívala v koordinaci amerických zpravodajských služeb a tajných operací v době před vznikem CIA. Byl přímou spojkou mezi prezidentem Franklinem Rooseveltem a osobním šéfem zpravodajské služby britského premiéra Winstona Churchilla pro Ameriku sirem Williamem Stephensonem, který řídil krycí společnost s názvem British Security Coordination. Je také pozoruhodné, že Stephensonovo tajné sídlo pro tajnou činnost se nacházelo v místnosti 3603 v Rockefellerově centru v New Yorku, nedaleko Nelsonovy kanceláře. Nebyla to náhoda. Rockefeller a Stephenson úzce koordinovali vzájemné zpravodajské operace v Americe. Rockefeller s sebou do Washingtonu přivedl tým, který vybral z rodinných obchodních kontaktů. Například Josepha Rovenského z Chase Bank a Willa Claytona, texaského bavlnářského magnáta z firmy Anderson Clayton, která se zabývala zemědělskými komoditami. Nelsonův asistent John McClintock řídil po válce rozsáhlé plantáže United Fruit Company ve Střední Americe. Jejich jménem CIA později příhodně zorganizovala převrat v Guatemale v roce 1954. Hovořil jsem o tom v prvním díle mého pořadu Krvavá historie CIA. Vidíme, jak to všechno do sebe hezky zapadá. Během války položil Nelson Rockefeller základ pro rozsáhlé zájmy rodiny v 50. letech. Formoval obrannou koncepci USA a Latinské Ameriky, která měla během studené války připoutat vojenskou elitu regionu k americké politice. To se dělo prostřednictvím bezohledných vojenských diktátorů. Američané pro tyto junty v Latinské Americe vychovávali své kádry, vojáky a důstojníky ve Škole Ameriky. Opět nás odkážu na můj pořad, kde jsem tuto výchovu kádrů pokryl v mém pořadu Škola Ameriky. Nelson také během války organizoval síť novinářů a majitelů významných novin v Latinské Americe. Toho dosáhl tím, že pohrozil neutrálním vydavatelům jihoamerických novin odříznutím od novinového papíru z Kanady. Brzy se Rockefeller pochlubil, že ovládal tisíc dvě sta vydavatelů novinového papíru tím, že jim vyhrožoval, že jejich novinový papír se bude muset přepravovat na amerických lodích. Rockefellerovi zaměstnanci médií pak Latinskou Ameriku nasytili nastrčenými zprávami, které byly přátelské k americkým obchodním zájmům v regionu. Takto Rockefellerové pokládali základy svého rozsáhlého soukromého obchodního impéria pro poválečnou éru v Jižní Americe.
Tajný projekt OSN (1945)
Mezi nejrozsáhlejší tajné operace, které na konci války v Latinské Americe uskutečnili, patřilo zajištění většiny hlasů zúčastněných zemí při zakládání OSN. S tím byla spojena faktická americká kontrola nad Mezinárodním měnovým fondem a Světovou bankou v letech 1944 až 1945. Podle historika Johna Loftuse Rockefeller využil zákulisního nátlaku, aby na zakládající konferenci OSN v San Francisku v roce 1945 získal podporu všech jihoamerických národů. Rockefellerova politická strategie spočívala v tom, že využil svůj blok jihoamerických zemí, aby si koupil většinový hlas v OSN. Jihoamerický blok představoval devatenáct hlasů oproti devíti evropským. Výsledkem bylo, že Washington a mocné mezinárodní bankovní obchodní zájmy, nakonec získaly rozhodující kontrolu nad Mezinárodním měnovým fondem, Světovou bankou a dominantní roli v OSN. Rockefellerova rodina dokonce věnovala pozemek pro sídlo nové OSN v New Yorku. Byl to také dobrý obchod a příjemný daňový odpis. Celkově měli Rockefellerové v roce 1941 lepší pozici než kdokoli jiný, aby mohli zahájit svou velkou iniciativu v oblasti agro byznysu v Latinské Americe.
Caramba: Začneme s Mexikem (1940 – 1945)
Nelson Rockefeller byl vůdčí osobností amerických korporátních investic v Latinské Americe od 30. let 20. století. V té době byl také ředitelem venezuelské dceřiné společnosti Standard Oil, Creole Petroleum. Jako významný akcionář venezuelské společnosti Creole Petroleum Rockefeller přesvědčil společnosti Shell, Mobil, Gulf a různé další soukromé dárce, aby se k němu po roce 1946 připojili. Ještě v roce 1938 se Rockefeller pokusil vyjednat s mexickým prezidentem Lazarem Cardenasem dohodu o prodeji akcií Standard Oil v Mexiku, což se mu nepodařilo. Cardenas nakonec Standard Oil v Mexiku znárodnil, což vedlo k napjatým vztahům. Ve 40. letech Rockefeller založil společnost Mexican American Development Corporation a po válce osobně investoval do mexického průmyslu. Podpořil svého bratra Davida, aby založil latinskoamerickou divizi Chase Bank. Jedním z motivů byla snaha znovu získat pozici v Mexiku pod záminkou pomoci v potravinových problémech země. V roce 1941 Rockefeller a americký viceprezident Henry Wallace vyslali do Mexika tým, který měl s mexickou vládou projednat možnosti zvýšení produkce potravin. Wallace byl známý agrárník, který do roku 1940 působil jako Rooseveltův ministr zemědělství. Wallace založil semenářskou společnost, ze které se stala Pioneer Hi-Bred International a která se po pár desetiletích stala společností DuPont. Právě DuPont byla jedním ze čtyř velkých gigantů v oblasti GMO osiv. Tento Rockefellerův a Wallaceův tým vydal zprávu, která zdůrazňovala potřebu vyšlechtit plodiny, které by měly vyšší výnosy. V té době byla kukuřice spolu s pšenicí a fazolemi hlavní plodinou Mexika. V roce 1943 Rockefellerova nadace na základě tohoto projektu zahájila Mexický zemědělský program, který vedl George Harrar z Rockefellerovy nadace. Do programu byl zapojený mladý rostlinný patolog z Rockefellerovy nadace Norman Borlaug. Mimochodem, v roce 1970 získal Norman Borlaug z Rockefellerovy nadace Nobelovu cenu. Je zajímavé, že to nebylo za biologii, ale za mír. Stejnou cenu dostal za pár let Henry Kissinger. Oba muži byli chráněnci vlivných Rockefellerových kruhů. Rockefellerové připravovali první kroky toho, co se mělo po válce stát zásadní proměnou světových zemědělských trhů. V témže roce začali Laurance a Nelson Rockefellerovi levně skupovat rozsáhlé pozemky s kvalitní zemědělskou půdou v Latinské Americe. Rodina diverzifikovala své jmění od ropy k zemědělství. Nešlo však o prosté rodinné zemědělství, ale o globální agro byznys, jak se mu začalo říkat v 50. letech. Jádrem nové agro ekonomiky byla ropa. A ropa byla něco, co Rockefellerové chladnokrevně znali. V březnu 1941 využil Laurance britské finanční tísně v Americe a koupil jeden a půl milionu akrů prvotřídní zemědělské půdy na řece Magdalena v Kolumbii. Bratr Nelson právě koupil také rozsáhlý ranč ve Venezuele, který kdysi vlastnil Simon Bolívar. V roce 1943 se Edward O’Neal, prezident americké federace zemědělských podniků připojil k Nelsonovi a dalším předním americkým podnikatelům v mexickém Chapultepecu na konferenci o meziamerické spolupráci, kterou pořádalo americké ministerstvo zahraničí. Rockefeller se tu shodl s O’Nealem, že americké zemědělství potřebovalo nové exportní trhy. Do jejich hledáčku se dostávaly trhy Latinské Ameriky. Rockefeller se tu také shodl s generály amerického Pentagonu, že prodej přebytečných amerických zbraní vládám Latinské Ameriky by byl dobrým způsobem, jak tyto země po válce uzavřít do závislosti na Washingtonu. Tato vojenská závislost měla fungovat spolu s ekonomickou závislostí na amerických společnostech a americkém bankovním kapitálu. Nikdo nestál v čele tohoto přechodu více než rodina Rockefellerových. Ti také drželi významné podíly v největších společnostech vojenského obranného průmyslu. Počátkem 50. let se americký vývoz zemědělských produktů téměř vyrovnal významu vývozu zbraní a průmyslových výrobků. Přebytek potravin amerického ministerstva zemědělství se považoval za zbraň americké zahraniční politiky. V roce 1954 se tento proces formalizoval zákonem číslo 480 s označením Potraviny pro mír.
Dusík a med: Zalkněme se penězi
Tuto stručnou kapitolu jsem se rozhodl začlenit proto, abychom si prakticky ukázali, jak globální mafie dokáže vyždímat zisky úplně ze všeho. Po druhé světové válce se americké chemické společnosti staly největšími na světě. Nejvýznamnější společnosti, jako DuPont, Dow Chemical, Monsanto, Hercules Powder a další, se potýkaly s přebytkem dusíkatých výrobních kapacit, které vybudovaly za účelem výroby bomb a nábojů pro válečné úsilí. Dusík, základní chemická látka pro výrobu bomb a výbušnin, byl hlavní složkou TNT a dalších vysoce účinných výbušnin. Dusík byl také základem dusíkatých hnojiv. Chemický průmysl rozvíjel myšlenku vytvoření velkých nových trhů pro svůj dusík v podobě hnojiv, dusičnanu amonného nebo bezvodého amoniaku. A to jak pro domácí americké zemědělství, tak pro vývoz. Průmysl dusíkatých hnojiv byl součástí mocné lobby Rockefellerových kruhů Standard Oil. Vidíme, jak globální mafie dokáže vykouzlit zisk skutečně ze všeho, čeho je buď přebytek nebo nedostatek. Dusíku bylo přebytek, zatímco například u medu to bylo právě naopak. Učiňme drobný odskok. V listopadu 2001, tedy měsíc po začátku americké invaze do Afghánistánu, jemenská vláda pod americkým tlakem zmrazila bankovní účty několika obchodníků s medem, kteří byli obvinění, že byli prostředníky bin Ládinovy sítě. Toto rozhodnutí ale obchod s medem v zemi příliš neomezilo.
"Zmrazení aktiv se nás nedotklo, protože velká část našeho vývozu se směňuje za jiné produkty," přiznal vedoucí obchodu s medem al-Šifa.
S medem se na Blízkém východě hojně obchoduje a med se také konzumuje ve velkém. V Saúdské Arábii, zemi s malou produkcí, spotřebují rodiny v průměru jeden kilogram medu měsíčně. Dovoz pochází z Jemenu, Pákistánu, a dokonce i z Afghánistánu. Jemenský med je nejčistší a nejdražší med dostupný na Blízkém východě. Podle Stevena Emersona, který vedl databázi islámských ozbrojených skupin, Usáma bin Ládin navázal silné vazby s jemenskými medárnami. Mezi nimi byla i společnost al-Nur Honey se sídlem v hlavním městě Saná. Jedním z majitelů byl Mohammad al-Ahdal, Afghánec, který byl v roce 1992 v arabských novinách popsaný jako jeden z prvních Arabů, kteří bojovali v protisovětském džihádu. V roce 1998 byl al-Ahdal zadržen v Saúdské Arábii a obviněn ze zosnování teroristických aktivit proti saúdské vládě. Mezi podnikatele v oblasti medu patřili někteří z bin Ládinových nejvyšších pomocníků. Například Abú Zubajda, ředitel vnějších záležitostí al-Káidy. Americké zpravodajské služby tvrdily, že sám bin Ládin, prostřednictvím sítě fiktivních společností a spolupracovníků, vlastnil síť obchodů s medem na Blízkém východě. Jedna z Usámových súdánských firem, International al-Ikhlas Company, vyráběla med a sladkosti v továrně v Kamínu. Bin Ládin nebyl v tomto byznysu sám. I další blízkovýchodní ozbrojené organizace, například egyptský Islámský džihád, využívaly k financování teroristických aktivit obchody s medem. Med je také považovaný za dobrý produkt, ve kterém lze ukrýt kontraband. Drogy, zbraně, zlato, elektronické vybavení a hotovost se často pašují v nádobách s medem. S tichým souhlasem majitelů obchodů je toto zboží v medu doslova pohřbené. Jemenský celník vysvětluje:
"Díky vůni a konzistenci medu je snadné ukrýt zbraně a drogy. Navíc inspektoři nechtějí tento produkt kontrolovat. Je příliš špinavý."
Legální podnikání, jako je obchod s medem, tak nabízí dvojí výhodu. Legální zdroj příjmů a užitečné krytí pro pašování. Na tomto příkladu vidíme, že mafie dokážou využít jakoukoli komoditu, která nabízí zisky. Ať se jednalo o přebytek dusíku po druhé světové válce, nebo nedostatek medu po 11. září 2001 v islámských zemích. Vraťme se ale k budování agro korporací a GMO potravinám.
Poválečná expanze: Počátky agrobyznysu v Jižní Americe (1945 – 1960)
Čím si lze vysvětlit mimořádnou podporu agrochemického průmyslu GMO ze strany nejméně čtyř amerických prezidentů? Co mohlo přimět čtyři prezidenty, aby vystavili zdraví svého národa a celého světa nevýslovným rizikům navzdory varování nesčetných vědců, a dokonce i vládních úředníků odpovědných za regulaci veřejného zdraví? Odpověď najdeme v následující pasáži. 4. října 1999 Gordon Conway, prezident Rockefellerovy nadace ocenil oznámení společnosti Monsanto, že nebude komercionalizovat své kontroverzní genetické osivo terminátor. Nebyla to náhoda, že Rockefellerova nadace a Monsanto jednaly společně o globální strategii genetického inženýrství rostlin. Genetická revoluce byla od samého počátku projektem Rockefellerovy nadace. Conway připomněl ve svém veřejném vystoupení, že Rockefellerova nadace vynaložila na pokrok v oblasti GMO revoluce více než sto milionů dolarů. Tento projekt byl součástí globální strategie, která se vyvíjela od druhé světové války, přesně jak jsem o tom hovořil v minulých kapitolách. GMO semena terminátor měla zabudovanou ochranu proti množení. To znamenalo, že zemědělci museli obvykle každý rok nakupovat nové osivo. Technologie terminátor totiž bránila zemědělcům v ukládání vlastního osiva pro opětovné setí v další sezóně. Je to přímo ďábelský patent na kontrolu množství osiva. Zapojení Rockefellerovy nadace do politiky společnosti Monsanto nebylo náhodné. Bylo součástí mnohem ambicióznějšího plánu, který měl kořeny během druhé světové války a těsně po ní. Rockefellerovi měli tehdy v Americe obrovský vliv. Mocenským centrem rodiny byla exkluzivní organizace vytvořená po první světové válce, newyorská Rada pro zahraniční vztahy. V 60. letech 20. století byli Rockefellerové mocenským centrem amerického establishmentu. Rodina a její různé nadace ovládly think-tanky, akademickou sféru, vládu a soukromý byznys. Například Eisenhowerův ministr zahraničí John Foster Dulles, právník z Wall Streetu, byl předsedou Rockefellerovy nadace ještě před svým příchodem do Washingtonu v roce 1952. Ministr zahraničí Johna Kennedyho a později Lyndona Johnsona Dean Rusk opustil místo předsedy Rockefellerovy nadace a v roce 1961 přišel do Washingtonu. Nixonův poradce pro národní bezpečnost a Ruskův nástupce v roce 1974 Henry Kissinger také pocházel z okruhu Rockefellerovy nadace. Navíc ministr zahraničí Jimmyho Cartera Cyrus Vance přišel do Washingtonu z pozice předsedy Rockefellerovy nadace. Právě zahraniční politika byla hlavním nástrojem tlaku americké zahraniční a potravinové politiky. V roce 1947 založil Nelson Rockefeller další novou společnost s názvem International Basic Economy Corporation. Cílem společnosti bylo ukázat, že soukromý kapitál může modernizovat zemědělství rozvojových zemí. Ve skutečnosti šlo o zavedení masového agro byznysu. Tato Rockefellerova společnost přizvala ke spolupráci v Brazílii soukromý americký agrární gigant Cargill. Rockefellerova Basic Economy Corporation měla spoustu plánů. Produkci hybridní kukuřice, chov prasat, práškování obilí pomocí vrtulníků, smluvní orbu a skladování obilí. Jednou z dceřiných společností byla Sementes Agroceres, která později hrála klíčovou roli v oblasti genetiky rostlin a zvířat v Brazílii. Basic Economy Corporation a Cargill začaly vyvíjet hybridní odrůdy osiva kukuřice. Díky nim se Brazílie stala třetím největším producentem kukuřice na světě po Americe a Číně. V Brazílii se kukuřice míchala se sójovou moučkou pro krmení zvířat. To se později stalo klíčovým faktorem pro rozšíření GMO sóji na světovém trhu s krmivy pro zvířata koncem 90. let. Zemědělská ekonomika cukrové třtiny také vedla k tomu, že Brazílie hrála významnou roli v produkci sóji. Rostliny cukrové třtiny mohly obvykle produkovat přibližně pět let. Potom se musely vykopat a vysadit nová třtina, což je postup známý jako přídělový systém. Brazilští zemědělci byli průkopníky v pěstování sóji mezi vykopáním staré a výsadbou nové třtiny. Sója obohacovala nebo fixovala dusík v půdě. Protože cukrová třtina potřebuje dusík, snížila se tím poptávka po hnojivech, což byl důvod, proč se sója v Brazílii zavedla. Společnost Cargill a další americké společnosti později vyvinuly sóju jako hlavní vývozní komoditu. Stala se hlavní zbraní v americkém arzenálu pro kontrolu potravin. Americký zemědělský export se tak od konce 50. let rychle stával, vedle ropy a vojenské techniky, strategickým jádrem hospodářské strategie USA. To, co Nelson Rockefeller a další přední američtí bankéři a podnikatelé vytvářeli se zemědělstvím v Latinské Americe, bylo počáteční fází revoluce ve světové produkci potravin. Přitom se rozhodli převzít kontrolu nad základními produkty denní potřeby většiny obyvatel světa. Přesně, jak jsem o tom hovořil na začátku pořadu.
Potraviny: Korporace hledají nové zisky (1970 – 1973)
V roce 1969, kdy do Bílého domu nastoupil Richard Nixon, se samotný americký dolar dostal do krize. Zahraniční centrální banky požadovaly pro své rostoucí obchodní přebytky s Amerikou zlato místo papírových dolarů. Poválečná míra zisků amerických korporací, která dosáhla vrcholu v roce 1965, najednou trvale klesala. Americké korporace zjistily, že mohly dosáhnout vyšších zisků odchodem do zahraničí a nákupem zahraničních společností. Byl to počátek významného amerického korporátního multi nacionalismu, předchůdce pozdějšího fenoménu globalizace. V Americe ubývalo pracovních míst v tradičních domácích průmyslových odvětvích. Kdysi prosperující ocelářské oblasti začínaly rezavět. Americké podniky se potýkaly s těžkou recesí a jejich banky jen těžko hledaly ziskové oblasti pro poskytování úvěrů. Mezi lety 1960 až 1974 začalo zadlužení ve všech oblastech americké ekonomiky růst závratným tempem. Do roku 1974 vzrostl dluh podniků, dluh z hypoték na bydlení, dluh spotřebitelů a dluh místních vlád. Rostl také dluh samotné americké federální vlády. Nebylo divu, že v zahraničí rostla skepse, zda si americký dolar i nadále udrží svou hodnotu vůči zlatu. S tím bylo potřeba něco rychle udělat. Americký establishment a jeho nejbohatší rodiny začaly proto hledat nové oblasti zisků. Zemědělství mělo být povýšeno na stejně důležitou úroveň americké nadvlády jako ropa. Byla to změna paradigmatu. Nejvlivnějšími osobami v tomto procesu byli samozřejmě David a Nelson Rockefellerovi a skupina vlivných politických a obchodních osobností kolem rodiny Rockefellerů. Jejich vybraným chráněncem byl Henry Kissinger, kterého koncem 50. let získali z Harvardu. Kissinger se dokonce později oženil s Rockefellerovou zaměstnankyní Nancy Maginnesovou, aby toto spojení završil. Henry Kissinger směřoval k tomu, aby v roce 1973 zcela ovládl zahraničněpolitický aparát Ameriky. A jako ministr zahraničí i prezidentův poradce pro národní bezpečnost měl Kissinger učinit z potravin ústřední bod své diplomacie spolu s geopolitikou ropy. S nástupem studené války hrály potraviny v poválečné zahraniční politice Ameriky strategickou, i když méně ústřední roli. Maskovala se pod rétorikou programů s pozitivně znějícími názvy, jako například potraviny za mír (Food for Peace). V té době se americké zemědělství právě transformovalo z malých rodinných farem na globální agro byznys. Jedním z hlavních pilířů poválečné politiky Washingtonu měla být, vedle ropy, nadvláda nad světovým zemědělským obchodem. Henry Kissinger tehdy údajně jednomu novináři svěřil:
"Pokud ovládáte ropu, ovládáte národy. Pokud ovládáte potraviny, ovládáte lidi."
Velká obilná loupež (1974 – 1975)
Od 70. let došlo k zásadnímu posunu v potravinové politice. Toto přesměrování bylo předzvěstí agrochemických kartelů 70. let. Rozhodující událostí byla světová potravinová krize v roce 1973, která proběhla ve stejné době, kdy kyvadlová diplomacie Henryho Kissingera vyvolala čtyři sta procentní nárůst světových cen ropy OPECu. Výsledkem byla vražedná kombinace. Drastický cenový šok v oblasti energií a celosvětový nedostatek základních obilovin. To bylo živnou půdou pro významný obrat v nové politice Washingtonu. Tento obrat byl zahalený do tajemství národní bezpečnosti. V této době vzniklo nové spojenectví mezi soukromými americkými korporacemi obchodujícími s obilím a americkou vládou. Toto spojenectví položilo základ pozdější genové revoluce. Kissinger nejprve vyjednal obrovský prodej amerického obilí Sovětskému svazu výměnou za ruskou ropu. Této dohodě se přezdívalo velká obilná loupež, protože množství amerického obilí bylo omračující – třicet milionů tun. Prodej obilí byl tak velký, že vyčerpal světové rezervy. Díky tomu umožnil korporacím zvýšit ceny pšenice a rýže o sedmdesát procent a více během několika měsíců. Cena pšenice se zvýšila z šedesáti pěti dolarů za tunu na sto deset dolarů za tunu. Ceny sóji se zdvojnásobily. Ve stejné době velké sucho snížilo úrodu obilí v Indii, Číně, Indonésii, Bangladéši, Austrálii a dalších zemích. Svět zoufale potřeboval dovážené obilí a Washington se chystal tohoto zoufalství využít k radikální změně světových trhů s potravinami a obchodu s nimi. Velkými vítězi se stali američtí obchodníci s obilím, jako Cargill, Archer Daniels Midland, Bunge a Continental Grain, kteří se stali skutečnými globálními zemědělskými giganty. Kissingerova nová potravinová diplomacie poprvé vytvořila globální zemědělský trh. Kouzlo spočívalo v tom, že obilí sice bylo, ale bylo v rukou několika obřích společností, ze kterých všechny byly americké. Právě tento prvek měl Kissinger na mysli, když mluvil o potravinách jako zbrani. Obchodní giganti záměrně manipulovali s dostupnou nabídkou obilí, aby zvýšili ceny. Protože americká vláda nevyžadovala žádné přesné hlášení o zásobách obilí, věděli pouze obilní giganti jako Cargill a Continental Grain, kolik obilí měli k dispozici. Pensylvánský ministr zemědělství James McHale poukázal na to, že devadesát pět procent všech světových zásob obilí bylo v té době pod kontrolou šesti nadnárodních zemědělských korporací. Cargill Grain Company, Continental Grain Company, Cook Industries, Dreyfus, Bunge Company a Archer-Daniel Midland. Všechny tyto společnosti měly sídlo v Americe. Právě toto spojení mezi Washingtonem a obilnářskými giganty bylo jádrem Kissingerovy potravinové zbraně. Američané prostě reorganizovali světový trh s potravinami podle vzoru soukromých společností, čímž připravily půdu pro pozdější genovou revoluci v 90. letech.
Americké obilí do světa (1975)
Když exprezident Richard Nixon přišel do Bílého domu, vybral si jako svého zvláštního zástupce pro obchodní jednání Williama Pearce. Jenže v té době byl Pearce také viceprezidentem obilné korporace Cargill pro veřejné záležitosti. Není proto divu, že se Pearce podílel na takzvané Williamsově zprávě. Šlo o obchodní komisi, které byl také součástí. Tato zpráva Nixonovi doporučila, aby Amerika vyvíjela tlak na ostatní země, aby odstranily zemědělské obchodní bariéry, které blokovaly dovoz amerických zemědělských produktů. Američané měli před sebou těžký úkol. Vyvíjet tvrdý tlak na ostatní státy, aby se podvolily a dovážely americké obilí. Mnoho států přirozeně bránilo své zemědělce. Latinskou Ameriku si už Američané podmanili, ovšem tvrdým oříškem bylo Evropské hospodářské společenství. Washington chtěl zlikvidovat evropskou společnou zemědělskou politiku, která byla páteří poválečné politické stability Francie. Politika EHS byla ale postavená na ochranných clech právě proto, aby se zabránilo dumpingu amerických a jiných zemědělských výrobků na křehkém poválečném evropském trhu. Účel byl jasný. Donutit ostatní země, aby otevřely své trhy americkým zemědělským gigantům. Tím se budovaly další obří ziskové kanály vedle ropy. Tento přístup široce podporovaly velké newyorské banky a investiční společnosti, které viděly ve vznikajícím agro byznysu potenciální horké akcie pro Wall Street. Stal se základem zemědělské politiky Nixonovy vlády. Pearcova strategie, kterou přijala Nixonova administrativa, byla chabě zastřenou formou potravinového imperialismu. Evropa, Indie, Japonsko a další průmyslové země se měly vzdát podpory domácí zemědělské soběstačnosti a otevřít Americe cestu k tomu, aby se staly světovou sýpkou. Právě to sehrálo rozhodující roli v tom, že hrstka amerických agrochemických korporací mohla za dvacet let ovládnout světový trh se svými GMO osivy a pesticidy.
Zelená revoluce a globální zemědělská síť (1966 – 1980)
Globální zemědělská síť se budovala dál. V roce 1966 mexická vláda spolu s Rockefellerovou nadací založila Mezinárodní centrum pro zlepšování kukuřice a pšenice. Centrum se zaměřilo na program pěstování pšenice, který vzešel ze šlechtitelských studií zahájených v Mexiku ve 40. letech Rockefellerovou nadací. Rockefellerova a Fordova nadace potom spojily své síly, a vytvořily Mezinárodní institut pro výzkum rýže v Los Banos na Filipínách. Další Institut pro tropické zemědělství vytvořili v Nigérii. Všechny tyto organizace nakonec vytvořily celosvětovou Poradní skupinu pro mezinárodní zemědělský výzkum. Tato skupina vznikla v konferenčním centru Rockefellerovy nadace v italském Bellagiu. Klíčovými účastníky jednání v Bellagiu byli George Harrar z Rockefellerovy nadace, Forrest Hill z Fordovy nadace, Robert McNamara, dříve ministr obrany Kennedyho a pak šéf Světové banky a Maurice Strong, člen správní rady Rockefellerovy nadace. Do této iniciativy byla zapojená Organizace OSN pro výživu a zemědělství, Rozvojový program OSN a Světová banka. Nakonec bylo potřeba konsolidovat globální kontrolu nad zásobováním lidstva potravinami. Toto úsilí nakonec zajistila Světová obchodní organizace. Takto se začala budovat globální zemědělská politika v 70. letech 20. století. Tato síť institutů a výzkumných středisek Rockefellerovy nadace postupně vytvořila základ pro kontrolu zemědělského výzkumu a politiky ve velké části světa. Tomu napomáhaly štědré studijní granty Rockefellerovy a Fordovy nadace. Ty se postaraly o to, aby do Ameriky přijížděli přední zemědělští vědci a agronomové z třetího světa. Ti byli proškolení v americké koncepci zemědělství, kterou přenesli do své vlasti. Rada pro zemědělský rozvoj Johna D. Rockefellera III. také vyslala americké univerzitní profesory na vybrané asijské univerzity, aby tu vyškolili novou generaci vědců. Nejlepší vědci se pak vybrali a vyslali do Ameriky, aby získali doktorát v zemědělských vědách. Sázelo se na samolibost, ješitnost a egoismus. Kdo by odolal blýskavému lákadlu amerického ocenění. Pak bude ostatní domorodce ve své vlasti mentorovat, jak se to dělá správně. Věděli to už misionáři v Africe, kteří rozdávali blýskavá sklíčka místním domorodcům jako dar a ocenění. Stejně tak to věděl Napoleon, který rozdával hodnosti jako na běžícím páse, aby se mnoho důstojníků cítilo důležitě a byli mu zavázáni. Američané tak vytvořili neocenitelnou síť vlivu pro propagaci amerického agro byznysu v těchto zemích. Bylo ale potřeba naučit svět, aby si nepěstoval plodiny sám, ale kupoval je v obchodních řetězcích. Arthur Mosher, výkonný ředitel Rockefellerovy rady pro rozvoj zemědělství, ve své příručce trval na tom, aby se rolníci naučili chtít pro sebe víc. Měli se nabádat, aby se vzdali kolektivních návyků a věnovali se zemědělskému podnikání. Mosher vyzýval k rozšíření vzdělávacích programů pro ženy a budování klubů mládeže, aby se vytvořila větší poptávka po zboží kupovaném v obchodech. Tím postupně zanikalo drobné zemědělství rodinných farem. Zanikalo tak klasické farmaření na venkově. Jedním z hlavních důsledků zelené revoluce bylo vylidnění venkova od rolníků, kteří byli nuceni utíkat do chudinských čtvrtí v okolí měst a zoufale hledat práci. To také nebyla náhoda. Byla to součást plánu na vytvoření levné pracovní síly pro nadcházející americké nadnárodní manufaktury. Zelenou revoluci obvykle doprovázely rozsáhlé projekty zavlažování. Ty často zahrnovaly půjčky Světové banky na výstavbu nových obrovských přehrad a zaplavení dříve osídlených oblastí a úrodné zemědělské půdy. Také super pšenice přinášela vyšší výnosy díky nasycení půdy obrovským množstvím hnojiv na akr. Jenže hnojiva byla produktem dusičnanů a ropy, tedy komodit, které kontrolovaly velké ropné společnosti. Používalo se také obrovské množství herbicidů a pesticidů, což vytvářelo další trhy pro ropné a chemické giganty. Jak uvedl jeden z analytiků, zelená revoluce byla v podstatě jen chemickou revolucí. Zelená revoluce zkrátka vytvořila nový velký trh pro nadnárodní zemědělské korporace, které prodávaly své chemikálie, ropu, stroje a další vstupy do rozvojových zemí. Byl to počátek toho, čemu se říká agro byznys. Američané tak opanovali zemědělství na většině světa. Měli tak připravenou půdu pro GMO.
Politické počátky: Raný výzkum GMO (1980 – 1990)
Téma biotechnologie, genetické modifikace rostlin a dalších forem života se poprvé objevilo ve výzkumných laboratořích v Americe koncem 70. let 20. století. Počátkem 80. let se četné zemědělské společnosti vrhly do zlaté horečky za vývojem geneticky modifikovaných rostlin, hospodářských zvířat a léků pro zvířata na bázi GMO. Neexistoval žádný regulační systém, který by kontroloval vývoj, rizika a prodej těchto produktů. Agro korporace chtěly, aby to tak zůstalo. V roce 1985 zahájila Rockefellerova nadace první rozsáhlý výzkum možností genetického inženýrství rostlin pro komerční využití. Tehdy to označila za významný, dlouhodobý závazek v oblasti genetického inženýrství rostlin. Finanční prostředky Rockefellerovy nadace se staly základním katalyzátorem celosvětového vědeckého výzkumu a vývoje, který vedl k vytvoření geneticky modifikovaných rostlin. Iniciativa Rockefellerovy nadace v oblasti genetického inženýrství nebyla žádným impulzivním rozhodnutím. Bylo to vyvrcholení výzkumu, který financovala od 30. let 20. století. O rok později, tedy v roce 1986, hostil viceprezident George Bush starší skupinu vedoucích pracovníků obří chemické společnosti Monsanto na zvláštní strategické schůzce v Bílém domě. Podle bývalé úřednice amerického ministerstva zemědělství Claire Hope Cummingsové, bylo účelem této schůzky projednat deregulaci vznikajícího biotechnologického průmyslu. Společnost Monsanto měla dlouhou historii spolupráce s americkou vládou, a dokonce i se CIA, kdy jí šéfoval George Bush starší. V 60. letech 20. století se podílela na vývoji smrtícího herbicidu Agent Orange, který sloužil k defoliaci džungle ve Vietnamu. Měla také dlouhou historii podvodů, utajování a úplatkářství. Když se Bush starší stal prezidentem v roce 1988, spolu se svým viceprezidentem Danem Quaylem začali rychle realizovat program, který dal velkým GMO korporacím volnou ruku. Bush se rozhodl, že byl čas zveřejnit regulační rámec, který před několika lety vyjednal za zavřenými dveřmi. Viceprezident Quayle jako šéf Bushovy Rady pro konkurenceschopnost oznámil, že biotechnologické výrobky budou pod stejným dohledem jako ostatní výrobky, a nebudou se omezovat zbytečnými regulacemi. 26. května 1992 viceprezident Dan Quayle vyhlásil novou politiku Bushovy administrativy v oblasti biopotravin.
"Reformy, které dnes vyhlašujeme, urychlí a zjednoduší proces, který spotřebitelům, zpracovatelům potravin a farmářům přinese lepší zemědělské produkty vyvinuté pomocí biotechnologií," prohlásil Quayle.
"Zajistíme, aby se biotechnologickým produktům dostalo stejného dohledu jako ostatním výrobkům, místo aby je brzdila zbytečná regulace."
Pandořina skříňka: GMO rostliny jsou rovnocenné (1990 – 1992)
Bushova administrativa otevřela Pandořinu skříňku. Prezident svým výnosem rozhodl, že GMO rostliny a potraviny jsou v podstatě rovnocenné běžným rostlinám stejné odrůdy, jako je běžná kukuřice, sója, rýže nebo bavlna. Doktrína podstatné rovnocennosti byla základem celé revoluce v oblasti GMO. Znamenala, že GMO plodina se považuje za stejnou jako konvenční plodina jen proto, že GMO kukuřice vypadá jako běžná kukuřice. Doktrína podstatné rovnocennosti se vytvořila především proto, aby poskytla záminku pro nevyžadování biochemických nebo toxikologických testů. Genetická modifikace rostliny nebo organismu spočívá v tom, že se do rostliny, jako je bavlník nebo sója, přidají cizí geny a změní se tak její genetická výbava způsobem, který není možný při běžném rozmnožování rostlin. Často se vnášení provádí pomocí genového děla, které doslova rozstřílí rostlinu cizí bakterií nebo DNA segmentem, aby se změnil její genetický charakter. U zemědělských odrůd vedla hybridizace a selektivní šlechtění ke vzniku plodin přizpůsobených specifickým výrobním podmínkám a regionálním požadavkům. Genetické inženýrství se od tradičních metod šlechtění rostlin a zvířat liší ve velmi důležitých ohledech. Geny z jednoho organismu se mohou extrahovat a rekombinovat s geny jiného organismu pomocí technologie rekombinantní DNA, aniž by oba organismy musely být stejného druhu. Odstraněním požadavku na druhovou reprodukční kompatibilitu je možné velmi urychleně vytvářet nové genetické kombinace. Osudná Pandořina skříňka se tím skutečně otevřela. Nebezpečí je skutečné a nikoho to příliš neznepokojuje. Genetické inženýrství vnáší do rostliny cizí organismus v procesu, který je nepřesný a nepředvídatelný. Podstatná rovnocennost je ale čirý new speak. Kdyby to aspoň znamenalo to, co se tím skutečně myslí. Tedy rovnocenné rostliny. Je ironií, že agro korporace si nárokovaly patentová práva na své GMO rostliny s odůvodněním, že jejich genetické inženýrství vytvořilo v podstatě nové rostliny, jejichž jedinečnost se musí chránit výhradní patentovou ochranou. Takže jejich rostliny už nebyly rovnocenné, ale jedinečné.
Nejdokonalejší potraviny přírody (1992 – 1995)
První masově prodávanou GMO potravinou bylo mléko obsahující rekombinantní hovězí růstový hormon. Jednalo se o genetickou manipulaci patentovanou společností Monsanto. Americký úřad pro kontrolu potravin a léčiv prohlásil geneticky upravené mléko za bezpečné pro lidskou spotřebu. Tento růstový hormon představoval pro chovatele mléčného skotu obrovské pokušení. Společnost Monsanto tvrdila, že při jeho pravidelném podávání budou krávy obvykle produkovat až o třicet procent více mléka. Pro farmáře byl takový nárůst ohromující a neodolatelný. Tento hormon nejenže stimuloval krávy k větší produkci mléka. Stimuloval přitom produkci dalšího hormonu, IGF-l, který reguloval metabolismus krávy, v důsledku čehož stimuloval dělení buněk uvnitř zvířete a bránil jejich odumírání. A právě tady se začaly objevovat problémy. Různí nezávislí vědci varovali, že hormon společnosti Monsanto zvyšoval hladinu růstových faktorů podobných inzulínu a mohl mít souvislost s rakovinou. Jedním z nejhlasitějších vědců v této věci byl Dr. Samuel Epstein z Illinoiské univerzity, školy pro veřejné zdraví. Epstein, uznávaná autorita v oblasti karcinogenů, varoval, že tento růstový faktor podobný inzulinu, je spojen se vznikem rakoviny u lidí, rakoviny, která se mohla objevit až po letech od prvního vystavení. Není divu, že hormonální stimulace, která přiměla krávy pumpovat o třicet procent více mléka, měla i další účinky. Farmáři začali hlásit, že jejich krávy přestaly dojit už o dva roky dříve a že mnoho krav mělo vážné infekce kopyt nebo vemene, což znamenalo, že některé z nich nemohly chodit. Krávy zase musely dostávat více antibiotik k léčbě těchto následků. Všechno sebou neslo ještě další znepokojivý aspekt. Koncem 90. let 20. století se díky továrnímu chovu stalo zemědělství největším obecným zdrojem znečištění vody v Americe. V roce 2005 se zjistilo, že voda kontaminovaná zvířecím hnojem přispívá k lidským onemocněním, jako je akutní gastroenteritida, horečka, selhání ledvin a dokonce smrt. V roce 1996 zjistilo americké Centrum pro kontrolu nemocí souvislost mezi spontánními potraty a vysokou hladinou dusičnanů ve studnách pitné vody v Indianě, které se nacházely v blízkosti krmných farem. Živočišný odpad dále obsahoval choroboplodné zárodky, jako salmonela, E coli a fekální koliformní bakterie, jejichž koncentrace může být deset krát až sto krát vyšší než v lidském odpadu. Prostřednictvím hnoje se na člověka může přenést více než čtyřicet nemocí. Jedna studie ukázala, že rostoucí vepř vyprodukuje dvakrát až čtyřikrát více odpadu než člověk a dojnice kolem dvaceti čtyř osob. Takový odpad, rozprostřený na velkých polích tradičních rodinných farem, nikdy nepředstavoval vážný ekologický problém. Ovšem soustředěný do průmyslových center s maximální hustotou zvířat na metr čtvereční vytvářel ohromující ekologická a zdravotní rizika. Aby se agro korporace vypořádaly s problémem velkého množství hnoje, budovaly obvykle zemní jámy, do kterých se ukládaly desítky milionů litrů hnijícího hnoje, jehož síla znečištění se odhaduje sto třicet krát větší než u lidských splaškových vod. Hnilobný hnůj a močůvka kontaminovaly nespočet toků a zdrojů podzemní vody po celé Americe. V kalifornském Centrálním údolí vypouštěly obří mega mlékárny s celkem devíti sty tisíci dojnicemi do podzemních vod výkaly, které zvýšily obsah dusičnanů v pitné vodě o čtyři sta. Množství odpadu vyprodukovaného zvířaty odpovídalo množství odpadu dvaceti jedna milionů lidí. Nejen odpad, ale i spotřeba léků a zejména antibiotik se stala závratnou. Koncem 90. let nebyli největšími uživateli antibiotik lidé, ale zvířata. Právě zvířata spotřebovala sedmdesát procent všech antibiotik. Velký farmaceutický průmysl se stával nedílnou součástí agro byznysového řetězce. Přibližně osmdesát procent antibiotik se přitom přidávalo přímo do krmiva, aby zvířata rychleji rostla. Penicilin a tetracyklin byly nejčastěji používanými antibiotiky na továrních farmách. Jedním z výsledků byl vývoj nových kmenů virulentních bakterií, které se objevily u lidí a byly odolné vůči antibiotikům. Kontaminovaná voda, kterou pijeme. Nové bakterie, které jsou odolné vůči antibiotikům. To všechno kvůli masu napumpovanému antibiotiky a GMO růstovými hormony. Dnes se tvrdí, že dobytek představuje nebezpečí pro životní prostředí, a proto se musí zničit. To je ale pouze polovina pravdy. Ta důležitější polovina pravdy je, že tohle všechno ze zvířat způsobil globální agro byznys v honbě za maximálním ziskem. Kdyby se nezlikvidovalo tradiční drobné zemědělství, k podobnému vývoji by nikdy nedošlo. Agro korporace tak samy vytvořily globální problém, který se teď snaží globálně hasit. Schopnost agro korporací spojovat se vytvořila koncentraci podniků, jaká v zemědělství nikdy předtím nebyla. Agro korporace se samozřejmě snažily a snaží tyto informace popřít. Dělají to klasickou metodou otáčivých dveří. Jejich pěšáky instalují do státních institucí.
Agrokorporace: Naši lidé ve státních úřadech (1991 – 2000)
V roce 1991 Úřad pro kontrolu potravin a léčiv vytvořil novou pozici náměstka komisaře pro politiku, který měl dohlížet na oblast GMO potravin. Jeho prvním vedoucím byl jmenovaný Michael Taylor. Taylor se na tuto pozici dostal jako washingtonský právník. Ale nejen tak ledajaký právník. Jako specialista na potravinové a lékové právo ve washingtonské firmě King & Spalding Taylor dříve úspěšně zastupoval společnost Monsanto a další biotechnologické společnosti v regulačních případech. Hlavní vědecká pracovnice společnosti Monsanto, Margaret Millerová, také na začátku 90. let nastoupila na nejvyšší post v úřadě pro kontrolu potravin a léčiv jako zástupkyně ředitele pro bezpečnost potravin pro lidi. V této pozici doktorka Millerová bez vysvětlení několikrát zvýšila normu úřadu pro přípustné množství antibiotik, které mohli farmáři dávat do mléka. Tak se začal vytvářet diskrétní klub mezi soukromými biotechnologickými společnostmi a vládními agenturami, které by je měly regulovat. Místo toho tam dosazovaly své lidi. Michael Taylor pomáhal vypracovávat pokyny, podle kterých se rozhodovalo o tom, zda se mají na etiketě označovat GMO potraviny. Jeho rozhodnutí bylo GMO potraviny neoznačovat. Současně, opět pod Taylorovým vedením, úřad rozhodl, že údaje o hodnocení rizik, jako jsou údaje o vrozených vadách u skotu nebo dokonce o možných příznacích u lidí v důsledku konzumace GMO potravin, se mohou veřejnosti utajit jako důvěrné obchodní informace. Svého pilného úředníčka Monsanto nakonec odměnila tím, že po jeho odchodu z úřadu jmenovala viceprezidentem společnosti Monsanto pro veřejnou politiku.
A: Taylor nejprve jako právník zastupoval Monsanto v regulačních případech.
B: Pak byl nainstalován do funkce šéfa úřadu pro kontrolu potravin a léčiv, kde Monsanto umetal cestičky.
C: Po odchodu byl za odměnu jmenován do top managementu společnosti Monsanto.
Jde o takzvanou techniku otáčivých dveří, kdy se klíčové osoby střídají v korporacích a státních úřadech. Chvíli sedí v korporaci, pak ve státní instituci, a pak se zase vracejí. Společnost Monsanto měla zvláštní schopnost dosazovat své klíčové lidi na příslušné vládní posty. Ministryně zemědělství George Bushe mladšího, Ann Venemanová, přišla do Washingtonu v roce 2001 z pozice ředitelky Calgene, biotechnologické společnosti, která se stala dceřinou společností Monsanta. Ministr obrany Donald Rumsfeld byl generálním ředitelem dceřiné společnosti Monsanta G. D. Searle, výrobce umělého sladidla na bázi GMO a karcinogenu Aspartam. Rumsfeld byl také předsedou kalifornské biotechnologické společnosti Gilead Science, která vlastnila patent Tamiflu. Bývalý obchodní zástupce USA a právník Billa Clintona Mickey Kantor opustil vládu, aby zaujal místo ve správní radě společnosti Monsanto. V představenstvu společnosti Monsanto byl také William Ruckelshaus, bývalý šéf Agentury pro ochranu životního prostředí (EPA) za prezidentů Nixona a Reagana. Doktor Michael Friedman, viceprezident pro klinické záležitosti farmaceutické divize společnosti Monsanto G. D. Searle, byl kdysi zastupujícím ředitelem úřadu pro kontrolu potravin a léčiv. Marcia Haleová, ředitelka pro vládní záležitosti společnosti Monsanto ve Velké Británii, byla dříve asistentkou prezidenta Clintona pro mezivládní záležitosti. Linda Fisherová, viceprezidentka společnosti Monsanto pro veřejné záležitosti, byla kdysi správkyní Úřadu pro prevenci, pesticidy a toxické látky EPA. Jack Watson, právní poradce společnosti Monsanto, byl v Carterově vládě vedoucím personálu Bílého domu. Tento vzorec střetu zájmů otáčivých dveří rozjel globální korporátní agro byznys s GMO potravinami.
GMO: Z Ameriky do světa (2000 – 2026)
Koncem 90. let čtyři velké korporace, Tyson, Cargill, Swift a National BeefPacking, kontrolovaly osmdesát čtyři procent veškerého baleného hovězího masa v Americe. Čtyři korporace, Smithfield Foods, Tyson, Swift a Hormel, ovládaly šedesát čtyři procent veškerého baleného vepřového masa. Cargill, ADM a Bunge ovládaly sedmdesát jedna procent veškerého drcení sójových bobů. Cargill, ADM a ConAgra šedesát tři procent veškerého mletí mouky. Dva giganti v oblasti GMO, Monsanto a Pioneer-HiBred společnosti Dupont, kontrolovali šedesát procent amerického trhu s osivem kukuřice a sóji, který se skládal výhradně z patentovaných geneticky modifikovaných semen. Deset největších maloobchodních potravinářských korporací v čele s Wal-Martem ovládalo v roce 2002 celkový světový trh v hodnotě šest set čtyřicet devět miliard dolarů. Na počátku nového tisíciletí se korporátní agro byznys integroval do takové koncentrace tržní síly, jakou nezažil ani v dobách největšího rozkvětu trustů na počátku 20. století. Agro byznys jako odvětví se stal druhým nejziskovějším průmyslovým odvětvím v Americe hned po farmaceutickém průmyslu. Agro byznys se stal strategickou zbraní v arzenálu amerického impéria. Tento parní válec postupně expandoval do celého světa. První zemí na řadě byla Velká Británie, která pěstuje s Amerikou už odedávna speciální vztahy. V roce 2000 Blairova vláda nařídila, aby soukromá firma Grainseed provedla tříletou studii, která měla prokázat, která GMO osiva se mohla bezpečně zařadit na Národní seznam osiv. Všimněme si, že britská vláda se neobtěžovala zkoumat, zda je vůbec GMO zdravé, ale už rovnou zkoumala, jaká GMO semena zařadit. Interní dokumenty britského ministerstva zemědělství, které později získal londýnský deník Observer, odhalily, že při testech šlo o podivné vědecké postupy. Přinejmenším jeden výzkumný pracovník firmy Grainseed manipuloval s vědeckými údaji, aby některá semena v testech vypadala lépe než ve skutečnosti. Doktorka Mae-Wan Hoová, vedoucí akademická vědkyně na Open University a pozdější ředitelka ústavu vědy ve společnosti, byla pod tlakem své univerzity nucena odejít do předčasného důchodu. Mae-Wan Hoová byla členkou Národní nadace pro genetiku v Americe, svědčila před OSN a Světovou bankou o otázkách biovědy, hojně publikovala o genetice a byla uznávanou odbornicí na geneticky modifikované organismy. Její "chybou" bylo, že příliš otevřeně vystupovala proti nebezpečí GMO potravin. V roce 2003 byla členkou mezinárodního nezávislého vědeckého panelu pro geneticky modifikované rostliny, kde se vyslovila proti nepřesvědčivým vědeckým tvrzením o bezpečnosti GMO. Varovala, že genetická modifikace je zcela odlišná od běžného šlechtění rostlin nebo zvířat. Prohlásila:
"Na rozdíl od toho, co vám tvrdí vědci podporující geneticky modifikované organismy, tento proces není vůbec přesný. Je nekontrolovatelný a nespolehlivý a obvykle končí poškozením a zkomolením genomu hostitele, což má zcela nepředvídatelné následky."
To bylo pro GMO lobby více než dost, aby ji dotlačila k odchodu do důchodu. Blairova vláda dokonce sestavila nový kodex chování. Podle vládního kodexu Rady pro biotechnologický a biologický vědecký výzkum mohl každý zaměstnanec státem financovaného výzkumného ústavu, který by se odvážil promluvit o svých zjištěních týkajících se GMO rostlin, dostat výpověď, být žalován za porušení smlouvy nebo čelit soudnímu zákazu. Až takto se zastrašoval nezávislý výzkum GMO. Dokud Německo, Francie, Rakousko, Řecko a další země EU vytrvale odmítaly povolit pěstování GMO ze zdravotních a vědeckých důvodů, zůstávaly ostatní národy světa skeptické a váhavé. Počátkem roku 2006 Světová obchodní organizace otevřela Evropské unii dveře k masovému šíření GMO. Následovaly další státy, další dobyté vlády, další podrobené trhy. Argentina, Brazílie, nebo Rumunsko, Bulharsko a Polsko. Česko a Slovensko samozřejmě nezůstaly pozadu. Indonésie, Filipíny, Indie, Kolumbie, Honduras a Španělsko. Podléhal celý svět. Byl to další globální úspěch projektu GMO.
Závěr: GMO dnes
V tomto pořadu by bylo nutné vysvětlit a rozvést řadu dalších kapitol. Abych ale tento pořad učinil co nejstravitelnějším, musel jsem okřesat jeho délku na to skutečně nejnutnější. To také nabízí prostor pro naše vlastní pátrání. GMO potravinové výrobky jsou dnes běžnou součástí našeho jídelníčku. A to tak běžnou, že se nad tím ani nepozastavujeme. Ba co víc, vůbec o tom nediskutujeme. Korporátní masmédia, která jsou ve vlastnictví stejné skupiny globální mafie, o tom prostě nehovoří. A známe to. O čem se nehovoří v masmédiích, to jako by vůbec neexistovalo. Kontrola globálních potravinových kanálů je vyvrcholením agro byznysu, který se připravoval už od 30. let 20. století. Téměř po sto letech je dílo hotové. GMO semena zkázy jsou součástí skoro každého pokrmu, který konzumujeme každý den. Abychom tento koncept pochopili, nesmíme uvažovat v lokálním rozměru. Musíme na celý koncept pohlížet z globální perspektivy. Jedině tak dohlédneme na samotný vrchol ovládání světových potravinových kanálů. Globalisté pochopili, že je nutné dostat se ke zdroji. Odtud s minimální námahou dosáhnou maximálních zisků. Nemusí psát zprávy, stačí vlastnit největší mediální agentury. Nemusí školit učitele, stačí psát učebnice a financovat univerzity. Nemusí nás přesvědčovat, abychom jedli jejich výrobky. Stačí psát genetický kód základních potravin.