Druhý díl pojednává o různých sektářských kultech a organizacích, které jsou spojené s temnými praktikami jako jsou rituální vraždy, kanibalismus a satanismus. Zahrnuje příběhy Charlese Lindbergha, který mohl být zapletený do vraždy svého syna, stejně jako o masových vraždách a kanibalismu v rámci vládních kruhů. Dále se zaměřuje na historii a filozofii některých kultů, jako jsou Ordo Templi Orientis, Církev Satana a Řád Vlkodlaků. Závěr se zaměřuje na to, jak jsou některé politické projekce založené na satanistických praktikách a jak se s nimi společnost musí vypořádat.
Stručně shrnu, co jsme slyšeli v prvním díle Satanistických sekt. V úvodu jsem se podíval na alter osobnosti, které tvoří jakousi virtuální ochranu před děsivými prožitky.
Dále jsem se věnoval satanistickým kultům s dětmi, do kterých byla silně zapojená americká armáda.
Další kapitolu tvořila McMartinova školka. Potom jsem pokračoval masovým vrahem Henry Lee Lucasem, kterého jako jediného v Texasu, omilostnil před trestem smrti George Bush mladší. Pak jsem se zaměřil na jednotlivé satanistické kulty v Americe, Itálii nebo Francii. Právě v nich budu pokračovat právě teď.
Sektářské kulty: Mexiko
Jedním z nejpřesvědčivějších aspektů příběhu masového vraha Henry Lee Lucase bylo jeho tvrzení, že měl vazby na ranč provozovaný sektou jižně od amerických hranic.
V roce 1989 byly právě na takovém ranči v mexickém Matamoros, jižně od texaského Brownsvillu, vykopané ostatky patnácti osob rituálních obětí. Případ z Matamoros se natolik shodoval s příběhy, které před lety vyprávěl Henry Lee Lucas, že se někteří pracovníci texaských orgánů činných v trestním řízení rozhodli blíže prozkoumat Henryho údajné spojení se sektou.
Jim Boutwell, šerif okresu Williamson v Texasu, později řekl reportérovi, že vyšetřovatelé ověřili, že Lucas byl skutečně zapojen do sektářských aktivit. Po objevu v Matamorosu poslala Clemmie Schroederová, identifikovaná jako Henryho duchovní poradkyně, generálnímu prokurátorovi mapu, kterou pro ni Lucas nakreslil v roce 1985. Na mapě byla vyznačená místa, kde se vraždilo, unášelo a pašovalo drogy.
Reportérovi listu Brownsville Herald řekla:
"Henry mi řekl, že v Mexiku je spousta různých kultů, které se zabývají satanistickým uctíváním a vším možným. Našla jsem mapu a uvědomila si, že vyznačil tento kult a drogový kruh poblíž Brownsvillu v Texasu."
Úřad generálního prokurátora se rozhodl nepodniknout žádné kroky. Jednoduše to zametl pod koberec a nechal vychladnout. Satanistický kult v Matamorosu byl z velké části americkou záležitostí. Jejím vůdcem byl Adolfo Constanzo, Američan kubánského původu, který se narodil v Miami na Floridě a vyrůstal v Miami a San Juanu v Portoriku. Jeho velekněžkou byla Sara Aldreteová, čestná studentka Southmost Texas College v Brownsville. Jeden z nejvyšších poručíků sekty, Serafin Hernandez Garcia, také žil v Brownsville a navštěvoval Southmost Texas Coollege, jako student právnické fakulty. Serafinův dědeček byl majitelem ranče Santa Elena, kde sekta prováděla rituální oběti a pohřbívala mnoho svých obětí. Další člen sekty, drogový baron Elio Hernandez Rivera, pocházel také z Brownsvillu. Další žil ve Weslacu v Texasu.
Samotný vůdce satanistického kultu, Adolfo Constanzo, byl barvitou osobou. Narodil se 1. listopadu 1962 patnáctileté kubánské imigrantce (pravděpodobně nezletilé prostitutce), v šesti měsících mu požehnal velekněz Palo Mayombe a prohlásil ho za vyvoleného. Do svých deseti let se vzdělával u satanistů v San Juanu a na Haiti, než se v roce 1972 vrátil do Miami. Na Floridě se Constanzo stal učitelem jiného satanistického velekněze, který ho mimo jiné naučil umění vykrádat hroby.
V polovině roku 1984 se Adolfo přestěhoval do Mexico City, kde působil jako věštec hvězd, vydělával extravagantní honoráře a žil docela rozmařile. Constanzo přitahoval řadu známých a kontroverzních osob. Včetně hvězd zábavního průmyslu, modelek, transsexuálních umělců z nočních klubů, politiků, podnikatelů, zločineckých bossů, policejních úředníků a státních zaměstnanců. Jednou z jeho stoupenkyň byla Irma Serrano, zpěvačka a herečka a vysoce postavená milenka bývalého mexického prezidenta. Dalším obdivovatelem byl Florentino Ventura, šéf mexické pobočky Interpolu. Matamorosská sekta byla poprvé odhalená počátkem dubna 1989.
3. dubna byla z ranče Santa Elena exhumovaná první těla. Některé z obětí byly sťaté, jiné byly groteskně znetvořené údery mačetou do hlavy. Z mnoha těl byly vyříznuté nebo vyrvané mozky, srdce, plíce a další vnitřní orgány, z nichž některé byly nalezené v kotlích v kůlně na ranči. Z rozkládajících se těl byly vytrhané páteře, ze kterých se vyráběly obřadní náhrdelníky. Jedna oběť byla údajně uvařená zaživa, jiná stažená z kůže. Všechny byly v různé míře zohavené. Mezi tyto oběti patřili majitel a sekretářka společnosti, která sloužila jako zástěrka pro laboratoř na zpracování kokainu. Dále informátor Federales a jeho milenka, dva federální policisté z protidrogového oddělení, tři bývalí policisté a americký synovec celního agenta.
V sektě působila také řada pracovníků orgánů činných v trestním řízení. Například Salvador Vidalo Garcia, agent Federální soudní policie v Mexico City, který měl na starosti vyšetřování drogové problematiky. 17. dubna 1989 byl v texaském Houstonu zatčený Serafin Hernandez Rivera, jeden z nejvyšších poručíků sekty. Pak se ale stalo něco zvláštního. Početný kontingent po zuby ozbrojených mexických federálů vypálil ranč Santa Elena. Tím zničil množství cenných důkazů. Všechno neslo stopy po likvidaci stop.
Constanzo a většina jeho stoupenců se nadále skrývali a byli předmětem rozsáhlého pátrání. 6. května byl při policejní přestřelce v Mexico City zastřelený i sám vůdce Constanzo. Jak vyšetřování pokračovalo, zprávy o případu byly stále znepokojivější. Policie hlásila, že v domech mnoha podezřelých sektářů našla oltáře potřísněné krví. Mexické noviny otevřeně spekulovaly, že skupina rituálně obětovala lidské děti. Někteří novináři se domnívali, že děti mohly být dokonce chované speciálně za tímto účelem.
Zpráva v deníku Brownsville Herald odhalila, že sekta Matamoros, která obchodovala s drogami, byla součástí rozsáhlé sítě obchodníků s drogami, která zahrnovala celou západní polokouli. Federální agenti zjistili, že rodina Hernandezových z Matamorosu obchodovala s drogami s nejvyššími mafiánskými bossy v Chicagu. Byly zahájené další vykopávky na ranči poblíž mexického Juarezu. Tento pozemek se kupodivu nacházel přesně tam, kde Henry Lee Lucas tvrdil, že kult Ruka smrti udržovala ranč.
První zprávy o ranči v Juarezu se objevily 1. prosince 1999. Zpráva Los Angeles Times poznamenala, že tajné pohřebiště [bylo] prakticky na dohled od amerických hranic. Úřady předpokládaly, že z hromadných hrobů na ranči bude exhumováno 100 až 300 těl, včetně dvaadvaceti pohřešovaných amerických občanů a několika bývalých informátorů FBI a protidrogového úřadu. Vyšetřování bylo rychle rozšířené a zahrnovalo nejméně tři další možná pohřebiště v oblasti. Jenže Amerika se začala agresivně vměšovat do vnitřního mexického vyšetřování. Američané tajně převezli důkazy do USA. A co se nestalo?
Američané počet obětí značně zredukovali. Najednou už to nebylo 300 obětí, ale jen 9. Na třech oddělených pohřebištích pouze 9 obětí. Úřady rychle prohlásily, že neexistuje žádná souvislost mezi těly exhumovanými na ranči a nevyřešenými vraždami stovek mladých žen v oblasti Juarezu. Počet žen, které byly od začátku vražd v roce 1993 brutálně znásilněné, mučené a zavražděné, se neshodoval. Ovšem odhady hovořily až o 500 ženách a další stovky byly nezvěstné a jak se ukázalo, mrtvé. Některé z obětí byly upálené zaživa. Jiné byly uškrcené, ubodané, umlácené nebo zastřelené. Většina těl žen byla nalezená v nedaleké poušti se stopami mučení a hromadného znásilnění. Forenzní důkazy ukázaly, že mnohé z nich byly při tom udržované při životě několik dní i déle. Těla byla obvykle zohavená, položená do kříže a na různých částech těla opatřená signálními rytinami.
Zpráva v Guardianu z března 2002 tvrdila, že existovaly dosud nezveřejněné vzory zohavení, které by mohly naznačovat narkosatanské rituály. Tisk o případu téměř okamžitě přestal informovat. Masmédia všechny ujistila, že tady není nic k vidění, přátelé. Britský list Observer uvedl, že osoby zapojené do vražd v Juarezu pocházely z prominentních rodin, mezi nimiž byli majitelé půdy, velcí drogoví dealeři, stavební baroni, dodavatelé energií, a úředníci ve vládě i v policii.
Deník El Paso Times tvrdil, že viníky byli prominentní muži, kteří pravidelně překračovali hranice, byli zapojení do velkých podniků, byli spolupracovníky drogových kartelů a měli vazby na politiky ve vládě prezidenta Vicenteho Foxe. Podle některých mexických představitelů si šest lidí z oblasti Juarez-El Paso nechávalo unášet ženy k orgiím, po kterých, nebo možná právě během nich, je zabíjeli.
Mexický přesah nám poskytuje cenné vodítko a střípek do skládačky satanistických kultů, do kterých byl zapojený masový vrah Henry Lee Lucas. Vrah, kterého jako jediného omilostnil před trestem smrti texaský guvernér George Bush mladší. Přibližně ve stejném období jsme zaznamenali i další podobné kulty v Evropě. Konkrétně v Itálii a Francii. Všechny tyto kulty byly těsně napojené na zpravodajské rozvědky, policii a justici konkrétních států. Jejich mezinárodní ukotvení naznačuje provázanost globální mafie, která tyto satanistické kulty podsvětí kryje.
Charles Lindbergh: Únos nebo zabití dítěte?
Další případ systémového krytí vybraných zločinců se týká amerického politika Charlese Lindbergha. Je to starý případ, ale, jak se dozvíme, spadá přesně do propojení satanistů i fašistů. Případ se týkal únosu dítěte Charlese Augusta Lindbergha mladšího. Jeho matkou byla Anne Morrow Lindberghová, narozená Dwightu Morrowovi, americkému velvyslanci v Mexiku, někdejšímu partnerovi J. P. Morgana a blízkému spolupracovníkovi ředitele OSS a agenta MK-Ultra Williama Donovana.
Dědeček Charles Lindbergh starší byl významným právníkem a americkým kongresmanem. Jeho otec byl před přestěhováním rodiny do Ameriky v roce 1860 poslancem švédského parlamentu. Matkou Charlese mladšího byla Evangeline Landová, dcera doktora Charlese Landa. Stejně jako Lindberghovi, Morrowovi a Donovanovi byli i Landovi úzce napojení na americkou zpravodajskou infrastrukturu.
Dr. Edwin Land byl později hnací silou projektu špionážního letadla U-2 a předsedou podvýboru pro zpravodajské služby. Založil také Institut vědeckého inženýrství, který sloužil jako jeden z hlavních finančních kanálů pro projekty MK-Ultra. V roce 1905 vyhořel rodinný statek Charlese a Evangeline. Manželé pak žili odděleně, i když zůstali manželé. Dědeček Charles starší byl brzy uvedený do úřadu amerického kongresmana. Jeho syn Charles mladší zůstal s matkou a po zbytek dětství ho Evangeline držela stranou od ostatních. Charles mladší byl fascinovaný zbraněmi i letectvím a v roce 1924 vstoupil do armádního letectva. O tři roky později uskutečnil svůj slavný transatlantický let a okamžitě se stal mezinárodní celebritou. Lindbergh objel celou zemi, užíval si masového obdivu a převzal Medaili cti amerického Kongresu. Potom pobýval v honosném Guggenheimově sídle, kde trávil čas s tak významnými osobnostmi, jako byli John D. Rockefeller mladší, Herbert Hoover, Theodore Roosevelt mladší a Dwight Morrow.
V prosinci 1927 Morrow seznámil Charlese se svou dcerou Anne. Pár se údajně zasnoubil po pouhých třech schůzkách a v květnu 1929 se vzali. Po více jak roce, tedy v roce 1930, se narodil další Charles Augustus Lindbergh. Přibližně ve stejné době začal Charles pracovat v Rockefellerově institutu v New Yorku po boku Alexise Carrela, eugenicky smýšlejícího výzkumníka, který otevřeně vyzýval k masovému vyhlazování neschopných.
Lindberghovi kronikáři Ahlgren a Monier popsali Carrela jako podivného člověka, který v laboratoři nosil černý plášť s kapucí a trval na tom, aby totéž dělali všichni jeho asistenti. Už tady sledujeme nepřímé indicie k satanistickým kultům. Lindbergh mladší si pro průzkumné lety pořídil také letadlo, které pokřtil Sirius, pojmenované podle nejjasnější hvězdy noční oblohy. Někteří okultisté ji také nazývají Psí hvězda a věří, že představuje Lucifera, nositele světla nebo osvíceného.
Manželé Lindberghovi se usadili v nově postaveném, dvoupatrovém sídle v Hopewellu ve státě New Jersey. 1 března 1932 zmizelo dítě z Lindberghova domu. Podle oficiální verze bylo dítě z izolovaného, odlehlého a obydleného domu prostě unesené. Fakta o případu tuto představu nikdy nepotvrdila.
Každý únosce by musel znát přesnou polohu pokoje dítěte ve druhém patře. Musel by vědět, že okenice na okně tohoto konkrétního pokoje byly jediné, které v domě řádně nezavřeli. Je také zajímavé, že Charles Lindbergh nařídil, aby dítě nebylo před desátou hodinou večerní rušené. Velmi neobvyklý příkaz. Hrozilo jen malé riziko, že únos mohl včas objevit některý z pěti dospělých, kteří se toho večera volně pohybovali po domě. Únosce by musel vstoupit do dobře osvětleného domu, který vlastnil muž se známou zálibou ve střelných zbraních. Únosce musel být tak tichý, aby neznepokojil mimořádně vznětlivého psa, o kterém bylo známo, že štěká při sebemenší provokaci, ale který přesto za celý večer neštěkl.
Po zjištění, že se dítě pohřešovalo, Charles Lindbergh okamžitě prohlásil, že došlo k únosu, a to ještě předtím, než se pokusil dům prohledat a než objevil údajný dopis s výkupným. Anne Lindberghovou nejprve napadlo, že Charles s chlapcem něco provedl. Ke stejnému závěru dospěla i chůva dítěte, Bettie Cowová. Částečně to bylo způsobené tím, že Charles pouhé dva měsíce předtím zinscenoval fingovaný únos. Zřejmě to měla být cosi jako generálka pro nacvičení pozdějšího skutečného únosu. Charles tehdy ukryl dítě na 20 minut do skříně a oznámil únos, zatímco domácnost panikařila.
Zdá se nám to jako normální chování otce jakéhokoli dítěte? Tentokrát však Charles předložil dopis s výkupným, o kterém tvrdil, že ho našel na parapetu v dětském pokoji. Jenže dopis údajně našel až potom, co místnost už předtím důkladně prohledaly Anne, Bettie a další rodinná služebná Elsie Whatleyová.
Charles Lindbergh okamžitě uskutečnil řadu telefonátů. První z nich byl jeho příteli a advokátovi, plukovníku Henrymu Breckinridgovi, bývalému náměstkovi ministra války. Další byl plukovníkovi Normanu Schwarzkopfovi, příteli a šéfovi státní policie v New Jersey, donucovacího orgánu, který byl vytvořený a řízený jako vojenský útvar. Třetí byl plukovník William Donovan. Všichni tři plukovníci se zapojili do vyšetřování. Breckinridge s sebou přivedl Roberta Thayera, známého spolupracovníka různých postav organizovaného zločinu.
Thayer, který byl ženatý s dědičkou Standard Oil, byl později identifikovaný jako agent CIA pracující pod krytím ministerstva zahraničí. Aby bylo zajištěno, že ve směsici bude dostatek zpravodajských agentů, zapojil se později okrajově do vyšetřování také admirál Emory Land.
Norman Schwarzkopf byl absolventem West Pointu, veteránem první světové války a otcem budoucího velitele operace Pouštní bouře, kterou povede George Bush starší. Později hrál klíčovou roli při převratu sponzorovaném CIA, který dosadil íránského šáha.
Charles Lindbergh se policistům přijíždějícím na místo činu zdál klidný, chladný a rozvážný. Okamžitě převzal velení vyšetřování ve spolupráci s plukovníkem Schwarzkopfem. Plukovníkova státní policie od samého počátku špatně vedla vyšetřování, protože nezabezpečila místo činu, což ohrozilo všechny potenciální důkazy. Rychle zřídili velitelské stanoviště v Lindberghově garáži, zavedli další telefonní linky a zahájili rozsáhlý mediální cirkus. Zanedlouho se reportéři mohli připojit k policii a volně pošlapávat potenciální důkazy. Jediným důkazem, který se podle všeho podařilo shromáždit, byl hrubě sestrojený žebřík, po kterém se údajně vlezlo do okna ve druhém patře Lindberghova dětského pokoje. V samotném pokoji nebyly nalezené žádné důkazy.
Jak vykřikl policista na místě činu potom, co byl pokoj důkladně poprášený kvůli otiskům prstů:
"Ať se propadnu, jestli si nemyslím, že v tom dětském pokoji někdo všechno umyl, než se tam dostali ty otisky."
Několik následujících týdnů vyšetřování v podstatě nikam nevedlo. Jediným významnějším posunem bylo, že Lindbergh využil služeb řady osobností organizovaného zločinu, které údajně měly pomoci při řešení zločinu a nalezení dítěte.
12. května 1932 byla necelé 4 km od Lindberghova domu nalezená zohavená a rozložená mrtvola dítěte. Tělo bylo objevené na odlehlém místě, kde se v blízkosti nacházela pouze jedna budova. Katolický sirotčinec přímo přes silnici. Mrtvole chyběla levá noha pod kolenem, levá ruka, pravá paže a většina vnitřních orgánů. Na těle byla okamžitě provedená směšně neodborná pitva. Ačkoli se tehdy tvrdilo, že ohledání provedl doktor Charles Mitchell, ve skutečnosti to byla práce ředitele pohřebního ústavu Waltera Swayzeho, který byl pro tento úkol zcela nekvalifikovaný. Tuto skutečnost se podařilo utajit na pětačtyřicet let. Příčinou smrti, pokud lze věřit pitevní zprávě, byl úder do hlavy. Ačkoli při ohledání nebyly pořízené žádné fotografie lebky, tvrdilo se, že na ní byly stopy po zlomenině a následné krevní sraženině, jakož i malá kulatá díra ve spodině lebeční.
Sám Charles Lindbergh pozitivně identifikoval tělo jako tělo svého pohřešovaného dítěte. Není jasné, jak se mu to mohlo podařit. Děti vypadají v několika měsících dost podobně. Navíc musíme přihlédnout ke stádiu zohavení a rozkladu těla dítěte. Jak se to mohlo Lindberghovi podařit? Jediné, co skutečně potřeboval zkontrolovat, byl metr. Nalezené tělo měřilo podle Swayzeho pitevní zprávy 33 cm, zatímco pohřešované Lindberghovo dítě měřilo jen 29 cm, jak bylo uvedené na plakátech Wanted (hledané), které byly rozeseté po celé zemi. Chlapcův vlastní lékař, který s mrtvolou strávil více času než Lindbergh, nebyl schopen ostatky pozitivně identifikovat. Tělo s největší pravděpodobností nepatřilo dítěti, a Charles Lindbergh si toho musel být jistě vědom. Přesto mrtvé dítě prohlásil za své a nařídil jeho okamžitou likvidaci. Necelých 24 hodin po objevení bylo tělo zpopelněné a popel rozptýlený do moře.
Anne Lindberghová později řekla, že neviděla Charlese, který by pro zabitého chlapce uronil slzu. Jak vyšetřování postupovalo, řada lidí předčasně zemřela nebo zmizela. Služebná rodiny Morrowových, Violet Sharpová, se údajně zabila kyanidem těsně před návštěvou šéfa státní policie v červnu 1932. Schwarzkopf tvrdil, že ji po svém příjezdu našel mrtvou. Podle většiny svědectví ženu neúnavně a bezohledně obtěžoval.
Zahradník německého původu Henry Liepold, který byl svého času považovaný za podezřelého a o němž se jeden znalec rukopisu domníval, že byl autorem dopisu s výkupným, se údajně v říjnu 1933 zabil.
Oliver Whately, další domácí sluha a potenciální svědek, zemřel z blíže neurčených příčin dříve, než se případ dostal k soudu. A přítel Bettie Cowové, Red Johnson, byl zadržovaný policií, aniž by byl obviněný, po dobu osmnácti dnů, než byl odeslaný do Norska a nikdo o něm už nikdy neslyšel. Johnson pracoval pro obchodního partnera Dwighta Morrowa. Stále ale bylo třeba najít obětního beránka.
19. září 1934 byl zatčený německý přistěhovalec Bruno Richard Hauptmann a obviněný z únosu a vraždy Lindberghova dítěte. Schwarzkopfova státní policie v New Jersey okamžitě vystěhovala Hauptmannovu ženu z jejich domu, převzala nájemní smlouvu a nastěhovala se k nim. Podle všeho pak přistoupili k výrobě a podstrčení důkazů. Týden po Hauptmannově zatčení policista žijící v jeho bývalém domě zjistil, že žebřík nalezený v Lindberghově domě byl částečně vyrobený z podlahové desky, která údajně chyběla na půdě Hauptmannova domu. Soudní proces s Richardem Hauptmannem byl směšně průhledným podvodem. Prakticky všichni, kdo se případem zabývali uznali, že obhajoba, která byla předložená, byla beznadějně neúspěšná.
Hauptmannův obhájce Edward Reilly, měl za celý proces pouze jednu patnáctiminutovou soukromou poradu se svým klientem. Po většinu řízení byl viditelně opilý. Po celou dobu procesu mu prý také neustále dodávali atraktivní mladé prostitutky. Nebyly povolené žádné výpovědi svědků a stát nepředal žádné důkazy. Případ obžaloby byl až do odhalení u soudu držený zcela v tajnosti, což znemožňovalo plánování obhajoby. Řada svědků předvolaných státem podala zjevně křivou výpověď. Jedním z takových svědků byl sám Charles Lindbergh, kterému bylo kupodivu dovoleno sedět u stolu obžaloby po celou dobu procesu a mít u sebe nabitou pistoli v pouzdře na rameni.
Hauptmann byl rychle shledán vinným a odsouzený k trestu smrti. Pouhé dva týdny po vynesení rozsudku se obhájce Reilly zcela nervově zhroutil. Byl rychle převezený do brooklynské psychiatrické léčebny ve svěrací kazajce. O několik týdnů později byl opět v akci, jako by se nic nestalo. Odvolání proti rozsudku byla v krátké době zamítnutá.
Konečné zamítnutí přišlo od amerického Nejvyššího soudu 9. prosince 1935. Guvernér New Jersey Hoffman se ale bránil masovému podvodu, který byl spáchaný. Otevřeně obvinil Schwarzkopfův tým, i tým obžaloby z falšování důkazů. Oznámil svůj záměr obrátit se na Radu pro milosti v Hauptmannově prospěch. V návaznosti na toto oznámení Lindbergovi uprchli z Ameriky, a zamířili do Velké Británie.
Hauptmann byl popravený o tři a půl měsíce později ve státní věznici v Trentonu ve státě New Jersey. Ani nás snad už nepřekvapí, že Lindbergh brzy skončil v nacistickém Německu. Tady navázal úzké vztahy s nacistickou elitou, zejména s šéfem Luftwaffe Hermannem Göringem. Stal se také mluvčím zarytě antisemitské a pronacistické propagandy. Opět tu pozorujeme systémové krytí zločinu, který zůstane další nevyřešenou záhadou.
Masový vrah a kanibal: Vážená hlava státu
Jeden z dalších případů takového systémového krytí se týká středoafrického diktátora s vazbami na Francii. Jean-Bedel Bokassa byl stejně jako všichni Západem podporovaní diktátoři třetího světa fašistický hrdlořez. Umožnil bezohledně využívat bohaté přírodní zdroje své země, zatímco jeho krajané hladověli.
Za Bokassovy vlády patřila Středoafrická republika, satelit Francie, mezi 20 nejchudších zemí světa. Bokassa osiřel v šesti letech, když byl jeho otec zavražděný a matka spáchala sebevraždu jen o týden později. V 18. letech vstoupil do francouzské koloniální armády a sloužil po celou dobu druhé světové války. V armádě zůstal i po válce a později sloužil v první válce v Indočíně, a potom v Alžírsku. Byly to dvě nejkrvavější a nejbrutálnější koloniální okupace v zaznamenané historii.
V roce 1961 Bokassa opustil francouzskou armádu v hodnosti kapitána. O několik let později ho jeho bratranec, prezident David Dacko, jmenoval velitelem armády Středoafrické republiky. Pouhý rok po nástupu do funkce převzal od svého bratrance vládu nad zemí.
Podplukovník Bokassa se ujal prezidentského úřadu 1. ledna 1966. V prosinci 1977 se Bokassa rozhodl, že prezident není dostatečně vznešený titul, a tak se prohlásil císařem Bokassou I., znovu pokřtěné Středoafrické říše. Jako samozvaný diktátor země měl velmi blízký vztah s francouzským prezidentem. Oba vůdci se často společně fotografovali a prezident Giscard měl několik příbuzných na vlivných pozicích v Bokassově režimu a v podnikatelské komunitě říše.
V květnu 1979 bylo oznámeno, že Bokassa osobně nařídil masakr 100 školáků. Děti byly udušené, ubodané a ubité holemi s hřeby. Někteří očití svědci masakru tvrdili, že císař sám osobně nejen zabil téměř čtyřicet obětí, ale také je kanibalizoval. Bokassův režim tyto zprávy samozřejmě popřel. Zvěrstvo ale potvrdila Amnesty International a v srpnu 1979 tým pěti zemí sestavený k vyšetření incidentu konstatoval, že císař Bokassa byl skutečně osobně zodpovědný.
Bokassa reagoval tím, že nařídil popravu čtyřiceti svědků, kteří vyšetřovací komisi nabídli svědectví. Následující měsíc byl Bokassa svržený v rámci takzvaného státního převratu. Ve skutečnosti se jednalo pouze o rychlou změnu tváře, která měla odvrátit lidové povstání, ke kterému se po odhaleních schylovalo. Převrat pouze vrátil k moci Bokassova bratrance. Na přechod dohlížely francouzské jednotky.
Bokassa uprchl ze země a odvezl si s sebou stovky milionů dolarů uloupených ze státní pokladny, a nakonec se usadil přímo ve Francii. Zanechal ale po sobě několik věcí. Jak později uvedla agentura Associated Press, žalobci u soudu s ním poznamenali, že Bokassův starý palác byl plný důkazů o zvěrstvech, včetně zmrzlého těla učitelky visícího na háku v mrazáku a hromady lidského masa připraveného k opékání.
Mezi další důkazy zvěrstev patřila podle autorky Janet Street-Porterové, lednice plná zmasakrovaných lidských ostatků, a krokodýlí jezírko v areálu paláce, které obsahovalo částečné pozůstatky dalších asi čtyřiceti těl. Bokassův bývalý kuchař u soudu vypověděl, že pravidelně servíroval pokrmy připravené z lidského masa a že Bokassa je s chutí konzumoval.
Tvrdilo se, že při Bokassově korunovaci císařem, okázalé záležitosti financované francouzskou vládou v hodnotě desítek milionů dolarů, hosté nevědomky večeřeli lidské maso.
První Bokassovou zastávkou po útěku ze země byla Libye, kde navštívil Muammara Kaddáfího, se kterým měl úzké vztahy. Ugandský diktátor Idi Amín, také dříve podporovaný západem, po svém svržení v roce 1979 také uprchl do Libye.
Tvrdí se, že Amín snědl jednoho ze svých vlastních synů, a zavraždil a rozčtvrtil jednu ze svých manželek. Byl také známý tím, že veřejně chválil Adolfa Hitlera. Po osmi letech exilu se Bokassa v roce 1987 vrátil do vlasti, přestože byl v nepřítomnosti odsouzený k trestu smrti. Byl zatčený, souzený, a odsouzený k trestu smrti, který mu byl krátce nato změněný na dvacetiletý trest odnětí svobody.
V roce 1993 byla Bokassovi udělená amnestie. Odešel jako svobodný člověk a vrátil se do své rodné vesnice Berengo. 3 listopadu 1996 zemřel ve věku pětasedmdesáti let na infarkt a byl mu vystrojený oficiální státní pohřeb, jak se na bývalého prezidenta sluší. Jak tedy máme na Jeana-Bedela Bokassu vzpomínat?
Jako váženou hlavu státu, nebo jako kanibalistického masového vraha? A je v tom vůbec nějaký rozdíl?
Ďáblův rodokmen
Na americké straně hranice byl v roce 1985 odhalený ranč v Kerrville v Texasu, nedaleko Johnson City, rodiště a domova z dětství prezidenta Lyndona Johnsona. Na ranči, který provozovala rodina německých přistěhovalců, bylo nalezeno 75 lidských otroků. Mnozí z nich byli získaní jako mladí teenageři. Pozemek hlídali ozbrojení strážci, kteří otroky drželi v řetězech a běžně je mučili elektrickými bodci na jazyky a genitálie. Kdykoli byl některý z otroků zabitý, jeho tělo bylo spálené, aby se zlikvidovaly důkazy.
Texaská policie nakonec na ranč podnikla razii, přestože pravidelně ignorovala neustálá hlášení o podivných událostech na ranči. Státu Texas trvalo téměř celé dva roky, než se případ dostal před soud. Když bylo po všem, dostali rančer a jeden z jeho synů za své zločiny mimořádně mírné tresty: jeden z nich patnáct let, druhý čtrnáct. Další obviněný syn byl zproštěný viny a odešel na svobodu.
Obvyklé mainstreamové tutlání vykreslilo celou špinavou aféru jako vykonstruovaný případ, ale investigativní novinář Gordon Thomas poznamenal, že z přepisu soudního procesu vyplynulo, že o nic takového nešlo. Thomas také psal o dalším ranči v jižní Kalifornii, který sloužil mocným pedofilům. Ranč se nachází v bezprostředním sousedství jedné z četných amerických vojenských základen, které se rozkládají v jižní polovině státu. Objekt má poněkud zlověstnou historii, neboť dříve sloužil jako koncentrační tábor pro Američany japonského původu během druhé světové války. Později jako centrum pro deprogramování navrátivších se veteránů korejské války, kterým byl vymytý mozek. Podle výpovědí svědků byly děti z celé země unášené a převážené na toto utajené místo, aby o nich už nikdo nikdy neslyšel. Jakmile se tam ocitly, byly držené jako otroci, kteří uspokojovali zvrácené touhy mocných pedofilů s dobrými konexemi, kteří své mladé oběti mučili, zneužívali a někdy i zabíjeli.
Tyto různé satanistické kulty jsou si navzájem podobné jako vejce vejci. Člověka tak napadá, jak je možné, že se tyto kulty tak dokonale shodují až na pár drobných odchylek? Postupují vůdci satanistických kultů podle nějaké jednotné šablony s přihlédnutím ke kulturním nebo regionálním variacím? Co všechny tyto bytosti přimělo, aby se těmto kultům věnovali, a v jakémsi vyšším zájmu i vraždili své oběti? A jak je možné, že sledujeme systémovou proliferaci těchto kultů až na nejvyšší úrovně? Proč systém zametá stopy, důkazy, zamlčuje počet obětí, nebo je přímo bagatelizuje? A hlavně proč kryje prominentní masové vrahy a pedofily z řad vysokých politiků, policistů, armádních představitelů, televizních bavičů, zpěváků, herců nebo soudců?
Madame Blavatská: Teosofická společnost
Uctívání ďábla nebo satana je pravěkou záležitostí, ovšem podívejme se na moderní historii posledních dvou století. Právě tady najdeme základy, které tyto kulty propojují na globální systémové úrovni. V roce 1875 založila madame Helena Petrovina Blavatská v New Yorku Teosofickou společnost. Okultní skupinu, která přežila dodnes a která se stala zdrojem velké části ideologie Hitlerovy Třetí říše. Během následujících 15 let Blavatská vydala Isis odhalena a Tajnou nauku, dvě literární díla, která se ukázala jako nesmírně vlivná pro mnoho následujících generací moderních satanistů. Jak napsal autor Peter Levenda:
"Blavatská zpopularizovala představu duchovního boje mezi různými rasami a vrozené nadřazenosti árijské rasy, hypoteticky poslední v linii duchovní evoluce."
K této víře v árijskou nadřazenost se hlásil i filozof Friedrich Nietzsche, který ve stejném období předpokládal existenci árijského nadčlověka a obhajoval rasovou genocidu. Z Nietzscheho díla hojně čerpali i architekti nacistického Německa. Jeden z nejvěrnějších stoupenců Blavatské se zasloužil o uvedení Protokolů sionských mudrců do západní Evropy. Blavatská také psala o významu starověkých abeced, zejména takzvaných run. Mnohé z těchto run se později objevily v symbolice nacistické strany. Včetně blesků SS a hákového kříže, které Blavatská označila za symboly s nejvyšším okultním významem.
Satanisté pokračují: USA a Francie
Se založením Teosofické společnosti v roce 1875 Blavatská předala pochodeň abbému Alfonsi-Louisi Constantovi, který v témže roce zemřel. Constant, v okultních kruzích známý spíše jako Eliphas Levi, byl francouzský mág, spisovatel a bývalý kněz, který v letech 1855 až 1865 napsal řadu velmi vlivných knih. Například Dogmata a rituály vysoké magie, Dějiny magie a Klíč k velkým tajemstvím.
Už nám dochází, proč byl jeden z kultů, který jsem popisoval v minulém díle, také ve Francii? Nebo proč se mohl masový vrah a kanibal Bokassa na nějaký čas usadit právě ve Francii? Jedním z Leviho žáků byl generál Albert Pike, šéf rozvědky armády Konfederace a nejvýše postavený svobodný zednář v Americe.
V roce 1867 Pike začlenil Leviho myšlenky do stanov, které vypracoval pro otevřeně rasistickou tajnou společnost založenou na okultismu. Vytvořil ji s konfederačními generály a zpravodajskými agenty po americké občanské válce. Hádáte dobře, Ku Klux Klan. Leviho myšlenky se později setkaly s přízní okultních praktiků, kteří stáli u zrodu nacistického Německa.
Ordo Templi Orientis
V roce 1875 se narodil jistý Edward Alexander Crowley, známý jako Velká bestie 666. Byl bezpochyby nejvlivnějším okultistou 20. století. Byl také přínosem britské vojenské rozvědky. Stejně jako Albert Pike byl agentem americké rozvědky. A stejně jako Karl Kellner, Franz Hartmann a Theodore Reuss měli úzké vazby na německé zpravodajské jednotky.
Hartmann, Reuss a Kellner byli hlavními architekty Ordo Templi Orientis, tajné společnosti, která vznikla v Německu kolem roku 1895 a která o sobě tvrdí, že je v přímé linii potomků templářů. To někteří badatelé považují za pradědečka všech tajných zednářských společností založených na okultismu. Je známo, že Ordo Templi Orientis byla přímo spojená s Blavatskou prostřednictvím Hartmanna, jejího blízkého spolupracovníka.
Řád Zlatého úsvitu, založený Williamem Westcottem v roce 1888, byl také úzce spjatý se skupinou Blavatské. V roce 1907 založil Crowley vlastní okultní řád, který pojmenoval Astrum Argentium (Stříbrná hvězda), a o několik let později začal vydávat jeho zpravodaj The Equinox.
V roce 1912 navázal úzké spojení s Theodorem Reussem, který Crowleyho jmenoval vedoucím britské pobočky Ordo Templi Orientis. V témže roce Crowley sepsal manifest řádu, který obsahoval seznam těch, o kterých tvrdil, že byli minulými velmistry lóže. Na tomto seznamu byl skladatel Richard Wagner a jeho spolupracovník Friedrich Nietzsche.
Kolem roku 1920 se stal Crowley známým díky svým proněmeckým a pronacistickým dílům, v jejichž tvorbě pokračoval i během obou světových válek. Během pobytu v Americe psal Crowley do dvou profašistických plátků. The Fatherland a The Internationalist.
Kolem roku 1920 se Crowley přestěhoval na Sicílii, kde založil opatství Thelema. Místo, které se rychle proslavilo prováděním satanistických obřadů, se zvířecími oběťmi, bestialitou a pitím krve. Už nám také dochází, proč byl jeden z kultů, který jsem popisoval v první epizodě, také v Itálii? Crowley zemřel 1. prosince 1947. V té době byl celosvětovou hlavou Ordo Templi Orientis. S jeho odchodem byla nová generace okultních superhvězd připravená převzít pochodeň.
Gerald Gardner
Jedním z Crowleyho žáků byl Gerald Gardner, který nahradil Crowleyho na pozici nejslavnějšího britského okultisty. Gardner se narodil v roce 1884 v zámožné rodině ve Velké Británii a nějakou dobu pracoval jako britský celní agent. Byl také vedoucím vlastní lóže Ordo Templi Orientis a blízkým Crowleyho spolupracovníkem.
V roce 1949, dva roky po smrti svého učitele, napsal Gardner knihu Pomoc vysoké magie. Následovaly knihy Witchcraft Today a Význam Witchcraftu. Také Sir Laurence Gardner, Geraldův syn, napsal několik knih, které ospravedlňují genocidu a nadřazenost árijců. Laurence Gardner také působil jako prezidentský atašé Evropské rady knížat. To je subjekt, který přiznal, že dostával finanční prostředky od CIA.
Satanova církev a Chrám Seta: Ráj pro rozvědky, policii a armádu
Jedním z prvních Gardnerových rekrutů byl Alexander Saunders. Vychovávala ho babička, která se dobře vyznala v černém umění. Jako dítě byl Saunders na nějaký čas vyslaný, aby žil se samotným Crowleym a byl jím vycvičený. Koncem 60. let byl Saunders ve své rodné Británii národní celebritou a sám sebe prohlásil za krále čarodějů. Saundersovým protějškem v Americe byl neméně okázalý Anton Szandar LaVey, který v 60. a 70. letech 20. století získal status menší celebrity.
LaVey měl velmi pestrý životopis. Pracoval se strýcem v Las Vegas, který byl blízkým spolupracovníkem Meyera Lanskyho. Vystudoval kriminalistiku a pracoval jako fotograf na místě činu pro sanfranciskou policii, která s ním konzultovala bláznivé případy. Byl profesionálním hypnotizérem, varhaníkem a lovcem duchů. Byl milencem mladé a tehdy ještě neznámé Marilyn Monroe. Spolu s filmovým režisérem Kennethem Angerem, zorganizoval LaVey v polovině 60. let v San Franciscu Magický kruh.
Do roku 1966 se skupina vyvinula v Satanovu církev. Tato LaVeyova skupina od svého vzniku zahrnovala nadměrný počet policistů, vojáků a pracovníků zpravodajských služeb. Jedním z nich byl podplukovník Michael Aquino, který v roce 1975 LaVeyův kruh opustil a založil vlastní satanistický řád Chrám Seta. Před svým odchodem byl Aquino nejvýše postaveným členem Satanovy církve. Do Satanovy církve vstoupil po návratu z Vietnamu, kde sloužil jako specialista na psychologickou válku.
Aquino se z Vietnamu vrátil s Bronzovou hvězdou, leteckou medailí a armádní vyznamenáním. Ovšem nebyl jediným zpravodajcem v Satanově církvi. Podle policejní zpravodajské zprávy, kterou v roce 1990 citoval Carl Raschke, byli nejméně dva z tehdejších Aquinových nejvyšších poručíků také zpravodajskými agenty. Ačkoli to Aquino popíral, jeho skupina se hlásila k fašistické ideologii. Seznam četby, který poskytoval svým stoupencům, obsahovala řadu pronacistických knih, včetně knihy Mein Kampf od Adolfa Hitlera. Aquinův obdiv k Třetí říši dokresluje i jeho návštěva hradu Wewelsberg za účelem provedení satanistické práce.
Za vlády nacistické strany byl Wewelsberg Heinrichem Himmlerem zrekonstruovaný, aby sloužil jako sídlo Černého řádu SS. Jako takový je některými moderními satanisty považovaný za posvátnou půdu. Potom, co byl chrám Seta v Kalifornii zaregistrovaný jako nezisková církev, získala Aquinova skupina rychle státní i federální uznání a také status osvobození od daní. Členové Chrámu se rádi chlubili tím, že byli jedinou satanistickou církví, která měla takové pověření. Stejně jako Aquino měl i LaVey slabost pro Třetí říši. Podle některých zpráv LaVey tajně uzavřel spojenectví se Stranou národní obrody, otevřeně rasistickou a neonacistickou organizací. Jeho nejznámější dílo, Satanská bible, obsahuje věnování Karlu Haushoferovi, jednomu z okultních architektů Třetí říše.
LaVeyovy spisy jsou plné propolicejní a proautoritářské propagandy, elitářství a výzev ke zničení slabých silnými. V oficiální publikaci Satanovy církve, Černý plamen, LaVey jednou napsal postřeh, který se až nápadně podobá současnému vzedmutí a vzkříšení fašismu:
"Nyní nejde ani tak o to vyhnout se fašismu, ale nahradit zpackaný, nesourodý, roztříštěný a otupující druh fašismu takovým, který je rozumnější a skutečně pokrokový."
Zajímavé, jak se tento postřeh předního satanisty v Americe kopíruje do dnešní doby, že?
Řád vlkodlaků a lóže Agape
Chrám Seta je jen jednou z několika skupin, které vznikly z LaVeyova okruhu. Další je Řád vlkodlaků, který spoluzaložila LaVeyova dcera Zeena a Mansonův obdivovatel Nikolas Schreck. Tato konkrétní odnož byla vytvořena přímo podle vzoru takzvaného Sboru vlkodlaků (nacistické teroristické buňky vytvořené v poválečném Německu s cílem zmařit pokusy o denacifikaci).
Dalším Crowleyho žákem a okultní hvězdou byl vědec Jack Parsons, který se zabýval raketovým palivem. V roce 1939 Parsons vstoupil do lóže Ordo Templi Orientis v kalifornské Pasadeně, kde se také podílel na založení prestižní Laboratoře tryskového pohonu. Tato lóže Agape byla v té době jedinou lóží Ordo Templi Orientis v Americe.
V roce 1942 přijal Jack Parsons magické jméno Frater 210, a s Crowleyho požehnáním převzal vedení pasadenské lóže. Parsons vedl pobočku pronacistického řádu se sídlem v Německu po celá válečná léta. Zároveň pracoval na přísně utajovaných vojenských projektech.
Scientologická církev
V roce 1953 byla oficiálně zaregistrovaná Scientologická církev v Los Angeles. V následujících letech se skupina rychle rozrůstala, zejména koncem 60. let, kdy se počet jejích členů zčtyřnásobil, když se k nim přidal například Charles Manson. V roce 1967 tato církev zahrnovala i velení flotily lodí. Ačkoli se scientologická církev snaží své okultní kořeny zamlčovat, syn jejího zakladatele Ron Hubbard mladší se nechal slyšet:
"Hitler se zabýval stejnou černou magií a stejnými okultními praktikami jako můj otec. Můj otec se považoval za ztělesněnou Šelmu 666. Když Crowley v roce 1947 zemřel, můj otec se pak rozhodl, že by měl nosit plášť šelmy."
Církev posledního soudu
Počátkem 60. let se dva vysoce postavení členové Scientologické církve, Robert Moore a Mary Anne MacLeanová, oddělili od londýnského Hubbardova institutu a založili Církev posledního soudu. Byla to skupina, jejímž oficiálním logem je upravený hákový kříž a jejíž literatura obsahuje oslavné texty nacismu, satana a nekrofilie.
Robert Moore byl důstojníkem kavalerie a vnukem britského vikáře. Mary Anne MacLeanová zase někdejší prostitutkou, která věřila, že byla reinkarnací nacistického propagandisty Josefa Goebbelse. V roce 1967 dorazili do Ameriky, a nejprve se usadili ve Francouzské čtvrti v New Orleansu, kde byla organizace formálně zaregistrovaná s pomocí bývalého právníka katolické církve. V březnu 1968 skupina přesunula svou základnu do San Franciska. Tady se usídlila nedaleko LaVeyovy Satanovy církve a různých dalších okultních skupin, včetně pobočky Ordo Templi Orientis. Jak je vidět, kalifornské San Fransisco bylo a je vroucím kotlem satanistických aktivit. Satanova církev, Chrám Seta, lóže Ordo Templi Orientis, nebo Scientologická církev.
Všechno satanistické spolky a všechno v srdci umění, Hollywoodu. Ani nás proto už nepřekvapí, jaký filmový brak se valí právě z této produkční stoky. Aktuálně Hollywood natáčí filmy, ve kterých otevírá Overtonovo okno kanibalismu. Stejně jako pedofilie, se i kanibalismus vytahuje z temného řevu podsvětí na zářivé světlo veřejných kamer. Čiré satanistické zlo mezinárodní globální mafie, která kryje své vlastní kulty a sekty. To nás přivádí obloukem k programování mysli. Fenoménu, který začal programy MK-Ultra, a postupně se obohatil o moderní technologie. Z brutální formy zastaralého vymývání mozků se stává rafinované a delikátní umění, kterého si většina mas ani nevšimne.
Závěr: Satanistické zlo a politická projekce
Jak jsem ukázal, satanistické kulty nebo sekty se prolínají s globálním systémovým ukotvením už několik staletí. Po počátečních opatrných námluvách se se západním systémem zasnoubily. Důkaz? Stále se opakující vzorec systémového krytí takových klíčových skupin, jejich bagatelizace nebo rovnou popírání. Tento vzorec se opakuje ve všech zemích. Jak jsem několikrát zdůraznil, aféra Pizzagate byla jen výhonkem, špičkou ledovce.
Satanismus můžeme vnímat na naší straně světla, jako destilát a extrakt čirého zla. Zla v té nejzvrácenější podobě. Satanistické zlo z temného podzemí se přirozeně kopíruje do politických procesů před světly televizních kamer. Běžný člověk je většinou politiků vnímaný jako bezcenný otrok, lidský pracovní stroj a zbytné inventární číslo. Korporátní robot, který jim přináší čas, energii, a hlavně peníze svou prací pro systém. Systém nás okrade zhruba o 50% daní a pojištění z naší výplaty. Potom nám ještě zdaňuje náš každičký nákup, tedy dalších 15 až 20 %. Dohromady odevzdáme systému 70 % peněz z naší poctivé práce. Všechno se zdaňuje. Od dětské kolébky po naši rakev. I tu nám systém posmrtně zdaní.
Politici nám vyčítají, že si dovolíme občas onemocnět. Za opravu lidského pracovního stroje musí systém zaplatit. Je jedno, že nám systém odebíral část naší výplaty na zdravotní pojištění. Politici nám vyčítají, že žijeme moc dlouho a máme tu drzost chtít důchod. Když už lidský pracovní stroj nedře pro systém, nejraději by ho odepsali, rozumějme provedli eutanasii. Co na tom, že nám systém celý život odebíral část výplaty na sociální pojištění.
Jednoduše, současný systém nám nenabízí lepší budoucnost, zastání, růst. Hledá všechny prostředky, jak nám život ztrpčit, znepříjemnit, jak do nás kopat, ničit naše životy a ždímat naši energii do poslední kapky. Klasický typ korporátního fašismu. Drtivá lobby nadnárodních korporací decimuje individuální lidská práva. Zadlužené vlády až po střechu jsou jen hloupoučkými statisty těchto procesů, kteří akorát doma v telce ukazují svaly. Zpovídají se korporacím a bankovním kartelům, nikoli vlastním občanům, natož pak voličům.
Všímáme si promísení satanistických kultů a fašistické nebo nacistické ideologie? Téměř v každé takové sektě nacházíme obdiv k fašismu a nacismu. Ten zase čerpal z těchto temných satanistických nauk. Fašismus, satanismus a odlesk dnešní politiky. Dokonalá trojnožka současného systémového řádu a nastavení. Toto čiré zlo se začalo kopírovat do oficiální politiky před mnoha dekádami. Jako příklad uvedu známý program Phoenix během americké války ve Vietnamu.
Program Phoenix byl ve své podstatě psychologickou válečnou operací. Jejím cílem bylo doslova vyděsit vietnamský lid do té míry, aby byla zlomená jeho vůle a přistoupil na požadavky svých budoucích utlačovatelů. Použité techniky byly barbarské. Oběti programu nebyly pouze zavražděné. často byly znásilněné, mučené, zohavené, rozčtvrcené a ponechané v groteskních pózách, aby je mohli najít jejich vesničané a rodinní příslušníci.
Noam Chomsky napsal knihu What Uncle Sam Really Wants (Co strýček Sam opravdu chce). V knize popsal typ výcviku salvadorských eskader smrti podporovaných Američany. Ty byly vytvořené podle vzoru eskader smrti Phoenix. Ty byly zase vytvořené podle vzoru nacistických eskader smrti Einsatzgruppen působících za druhé světové války:
"Odvedenci byli nucení zabíjet psy a supy tak, že jim ukousli hrdlo a uřízli hlavu. Museli se dívat, jak vojáci mučí a zabíjejí podezřelé disidenty. Vytrhávali jim nehty, uřezávali jim hlavy, rozsekávali těla na kusy a s rozčtvrcenými pažemi si hráli pro zábavu."
Chomsky také cituje jezuitského kněze Daniela Santiaga, který popsal tragické výsledky takového výcviku:
"Lidé v Salvadoru nebyli jen zabíjení eskadrami smrti. Byli jim uřezávané hlavy, které byly pak nasazované na kůly a používané jako výzdoba krajiny. Muži nebyli salvadorskou finanční policií jen vykuchaní, ale jejich odříznuté genitálie jim byly nacpané do úst. Salvadorské ženy nebyly jen znásilňované Národní gardou. Jejich vagíny byly odřezávané od těla a používané k zakrytí obličeje. Nestačilo zabíjet děti. Byly vláčené po ostnatém drátu, dokud jim maso neopadalo z kostí, zatímco rodiče byli nucení se dívat."
Chomsky popsal jednu obzvláště hrůznou scénu, kterou zinscenovala salvadorská národní garda vycvičená Američany.
"Jedna venkovanka se vrátila domů a našla své tři děti, matku a sestru sedět kolem stolu, každé s vlastní uťatou hlavou pečlivě položenou na stole před tělem, ruce naaranžované nahoře, jako by každé tělo hladilo svou vlastní hlavu. Když zjistili, že bylo těžké udržet hlavu nejmladšího dítěte ženy na místě, vzali vrazi osmnáctiměsíčnímu dítěti uříznutou hlavu a přibili na ni ruce. Uprostřed stolu byla vkusně vystavená velká plastová mísa naplněná krví."
Cíle této brutální psychologické války se u nás doma neliší od cílů v jihovýchodní Asii nebo Střední Americe. Zastrašit nás, abychom se dobrovolně vzdali svých práv a akceptovali stále větší míru represe. Znecitlivět nás vůči strašlivé míře mezilidského násilí. Konečným cílem, ke kterému se rychle blížíme, je zničení sociálních vazeb, rozeštvání generací, a vymazání jakéhokoli zbývajícího smyslu pro společenství. Jednoduše úplná atomizace společnosti.
Pamatujete si na můj dvoudílný dokument Tavistockův institut? Tady jsem popisoval přesně tento způsob postupného rozeštvávání a rozdělování společnosti. Vytvářet umělé bariéry, příkopy a klíče, které představují tyto rozdělovníky. To jsem také popisoval v mém pořadu Válka o naši mysl. Hypnoticky, pomocí sugerované propagandy, získat kontrolu nad naším myšlením a ovládat jej. Naše kulturní, sociální, genderové, rasové, třídní a mnoho dalších nastavení.
Lidé začínají přicházet na to, že původem tohoto čirého zla, je největší hypnotizér tohoto systému, masmédia. Začínají se od tohoto zla konečně odstříhávat. Proto vzniká tak agresivní boj vůči alternativě.
Alternativní média, která přinášejí světlo, bourají tyto koncepty, poukazují na satanistický základ tohoto systému. A hlavně nejsou podchycená nebo infiltrovaná prvky čirého zla zlé politiky zlých lidí. Tito zlí lidé neusilují o naše dobro, klidný život, růst, mír, harmonii a klid. Chtějí přesný opak. Destruovat, ničit, válčit, rozeštvávat děti, rodiče a prarodiče. Ale hlavně vyvolávat jednu umělou krizi za druhou, na které se globální elita, korporace a bankovní kartely ještě více obohatí.
Satanistické kulty, které se snoubí se systémem tvoří základ chování národních vlád i globálních institucí k lidským bytostem. K nám, k lidem. Nemůžeme a ani nesmíme se tvářit, že tyto věci neexistují. Tyto věci musíme nejdříve poznat. Musíme je také umět pojmenovat. Teprve potom se proti nim můžeme postavit. Síla našeho vědomí tyto znalosti přetvoří na pevnou bariéru naší obrany.