Satanistické sekty

Chcete-li mě pravidelně podpořit, zašlete prosím drobnou, ale pokud možno pravidelnou částku na účet:
217845530/0300
Iban: CZ90 0300 0000 0002 1784 5530
BICSWIS: CEKOCZPP
Můžete také jednoduše použít QR kódy.

100 Kč

250 Kč

500 Kč

Pomůže také sdílení na sociální sítě.

A k čemu použijeme Váš dar? Dozvíte se zde.

1. díl

audio

Satanistické sekty jsou obestřené mnoha záhadami a tajemstvími. Proto je obzvláště důležité nenechávat se strhávat atraktivními teoriemi, ale držet se hlavní stopy systémové linie. V mém předchozím dokumentu Pedofilní sítě a vraždy dětí jsem nakreslil rámec propojení mezi těmito klíčovými gangy a jejich integrací do samotného systému. Obvykle na půdorysu politiků, soudců, policie nebo armády.

Zkoumání této problematiky mě ale přivedlo k mnohem širšímu pojetí, a to satanistickým sektám. Ty jsou totiž s těmito pedofilními sítěmi úzce provázané. V prvním díle se proto budu věnovat pokrytí současné doby, zatímco v díle druhém se podívám na historii satanistů v souvislostech. Je totiž třeba pochopit základ této osy propojení pedofilních a satanistických sítí na jádro systému. Jde o skutečně brutální podsvětí globálního rozměru. Budu popisovat explicitní druhy a typy násilí, rituálních vražd a extrémního mučení. Proto slabším povahám doporučuji tyto dokumenty vynechat. Mohli byste mít neklidné spaní. Není to proto, že bych se v těchto praktikách podvědomě vyžíval. Je to proto, že tyto stvůry se svými oběťmi nejednají v rukavičkách. Proč bychom s nimi měli mít nějaké slitování my?

Alter osobnosti: Virtuální ochrana před děsivými prožitky

Součástí všech těchto satanistických kultů je sugesce, hypnóza a ovládání mysli. Jednoduše manipulace řad stoupenců sekt. Většina lidí je přirozeně značně skeptická k představě, že něčí myšlenky a činy mohou být ovládané neviditelnými aktéry. Zejména v západní kultuře, kde je pevně zakořeněná myšlenka svobodné vůle, jsou teorie o ovládání mysli v rozporu s všudypřítomnou mantrou, že všichni jsme zodpovědní za své činy.

Ačkoli koncept ovládání mysli je už dlouho známý, v mainstreamové kultuře nikdy nebyl zdvořilým tématem diskuse. Většina lidí se s myšlenkou ovládání mysli setkala pouze prostřednictvím metaforických, bizarních a absurdních obrazů v řadě filmů. Ovládání mysli ale není smyšleným výtvorem romanopisců a filmových scenáristů. Naopak, existuje rozsáhlá dokumentární stopa, která dokládá, že americká zpravodajská komunita věnovala po několik desetiletí obrovské množství lidských i finančních zdrojů na studium ovládání mysli. V průběhu této cesty byli naverbovaní a kooptovaní významní představitelé mnoha společenských věd. Je to velmi nedoceněné, přehlížené a upozaďované téma, protože se přímo dotýká podstaty západního systému. Báchorek o naší svobodě, kterými nás vlády krmily tak dlouho, až jsme tomu sami uvěřili.

V tomto pořadu budeme společně prozkoumávat náčrt toho, co ovládání mysli skutečně je. To nám pomůže demystifikovat tento fenomén. Míra náchylnosti k ovládání mysli dané osoby je přímo závislá na její náchylnosti k takzvaným disociativním stavům.

Podle psychiatrické komunity mezi disociativní stavy patří to, co se dříve nazývalo mnohočetná porucha osobnosti, ale dnes se obecně označuje jako disociativní porucha identity. Všechny tyto termíny popisují stejný základní jev. Osoba, která zdánlivě ovládá své činy v určitém časovém období, si později není schopna na tyto činy vzpomenout nebo je vysvětlit.

Schopnost prožívat disociativní stavy má prakticky každý. Mnoho lidí například zná jev, kdy jsme ponoření do myšlenek, a nevnímáme nic kolem sebe. Když náhle naše tiché rozjímání přeruší třeba nečekaný hluk nebo někdo zavolá naše jméno nebo nám poklepe na rameno. Když se z toho vytrhneme, najednou si ke svému zděšení uvědomíme, že si nemůžeme vzpomenout, o čem jsme před chvílí tak hluboce přemýšleli. Pokud jsme někdy zažili podobnou zkušenost nebo pokud známe stav podobný snění, do kterého se někteří lidé dostávají těsně před usnutím nebo při zaujetí knihou případně televizním programem, pak jsme zažili, že jsme se ocitli v disociativním stavu vědomí. Ačkoli schopnost disociace je téměř univerzální, někteří lidé jsou zjevně náchylnější k disociativním stavům než jiní. Není pochyb o tom, že vrozenou schopnost disociace lze výrazně posílit neetickými prostředky.

Nejzávažnější z disociativních poruch, vzniká téměř ve všech případech v důsledku psychického traumatu tak závažného, že traumatickou epizodu nelze integrovat do prožitků jádra osobnosti. Zdaleka nejčastější příčinou je trauma z raného dětství, v důsledku strašlivého zneužívání rodičem nebo jiným dospělým opatrovníkem. Dr. Frank Putnam v roce 1989 poznamenal, že ho zarazil objem extrémního sadismu, který uvádí většina obětí této poruchy.

"Mnoho vícerčat mi vyprávělo o tom, že je sexuálně zneužívaly skupiny lidí, že je rodinní příslušníci nutili k prostituci nebo že je nabízeli jako sexuální lákadlo matčiným nápadníkům."

Doktorka Deirdre Barrettová v roce 2001 v časopise Psychology Today uvedla podobný postřeh. Odborníci na duševní zdraví už dlouho vědí, že normální lidskou reakcí na vysoce stresové situace je takzvaná reakce bojuj nebo uteč. Děti ale obvykle nemají schopnost se útočníkům a násilníkům bránit nebo před nimi utíkat. To samozřejmě platí zejména pro velmi malé děti.

Lidský mozek, tento úžasně odolný orgán, proto reaguje tím nejlepším způsobem, který je za daných okolností možný. Umožní dítěti psychicky utéct ze situace. Pokud je zneužívání extrémní a trvalé povahy, mozek reaguje tak, že kolem traumatických zážitků postaví virtuální zeď. Vytvoří si samostatnou a odlišnou alter osobnost, která se vypořádá se současnými i budoucími epizodami zneužívání.

Je obrovskou chybou, že veřejnost obecně pohlíží na pojem mnohočetné osobnosti se skepsí. Skepsí podporovanou zpravodajským a zábavním mediálním aparátem, který se tomuto stavu obecně vysmívá a zesměšňuje ho. Jak to všechno souvisí s konceptem ovládání mysli? Zjednodušeně řečeno, ovládání mysli se vztahuje na proces, kdy se nejprve zvýší přirozená schopnost disociace nevědomého subjektu. Tím se v podstatě vytvoří stav mnohočetné poruchy osobnosti. Potom se disociativní stavy tohoto subjektu ovládají vytvořením jedné nebo více alter osobností. Tyto alter osobnosti jsou ve skutečnosti pod kontrolou jiných osob, které základní osobnost nezná.

Psychiatr a hypnotizér, Paul Verdier, napsal knihu s názvem Vymývání mozků a kulty: Odhalení o ovládnutí lidské mysli. Podle Verdiera je cílem budoucího vymývače mozků získat přístup k těm oblastem mozku, které jsou mimo vědomou kontrolu jedince. Lékař vysvětlil, že toho lze dosáhnout obejitím normální inhibiční reakce mozkové kůry. Takže dobrovolná vědomá sebekontrola jedince bude obejita nebo zkratovaná.

K vyřazení toho, co Verdier označoval jako mozkový kortikální blok, byly doporučené všechny následující prostředky. Alkohol, euforizující drogy, izolace, samovazba a samozřejmě hypnóza. Všechny tyto techniky vymývání mozku byly vyčerpávajícím způsobem prozkoumané CIA. Verdier dále vysvětlil, že k dosažení skutečně trvalých stavů ovládání mysli, je nutné vystavit oběť hlubokým emocionálním stavům.

Doporučenými emočními stavy jsou strach, šok a úzkost. Všechny tyto stavy mají intenzivní zpomalovací účinek na lidský mozek. Ještě účinnější je bolest, protože podle významného neurologa Doktora Wildera Penfielda, se pocity bolesti ze svalového smyslového systému dostávají přímo do podkorových oblastí mozku. Lze ale tohle všechno skutečně udělat? Je ovládání mysli skutečným jevem, nebo jen výplodem fantazie různých konspiračních teoretiků? Musíme si ale odpovědět na základní otázku. Lze jednou vytvořené zesílené disociativní stavy ovládat? Jeden z průkopníků ovládání mysli, psychiatr George Estabrooks ve své knize Hypnotismus napsal:

"Mezi zločinci najdeme řadu dobrých hypnotických subjektů. Tyto subjekty pak izolujeme a vycvičíme… Kdyby měly úřady volnou ruku, mohly by přistoupit k nasazení takto připravených subjektů z řad zločinců tam, kde by to přineslo největší užitek."

Není náhodou, že právě Estabrooks byl jednou z klíčových osob zapojených do MK-Ultra a dalších navazujících projektů. Uvažujme o tom.

Satanistické kulty s dětmi a americká armáda

Vzpomínáme si na belgickou bestii, případ, který jsem pokryl v mém dokumentu pedofilní sítě a vraždy dětí? Jednou ze stop, která nebyla nikdy vážně prošetřená, se totiž týkala obvinění z účasti satanistického kultu na únosech lidí.

V roce 1996 našla policie v domě Dutrouxova zabitého komplice, Bernarda Weinsteina, vzkaz, který ji přivedl k vyšetřování organizace Abraxas a její velekněžky Dominique Kindermansové. Některé části belgického tisku uváděly, že organizace byla satanistickým kultem, který pomáhal získávat mladé dívky pro rituální oběti. Podobné obrysy satanistického kultu se začaly rýsovat u soudu Franklinské pedofilní sítě v Americe, ve které figuroval Larry King, osobní přítel George Bushe staršího, a Craig Spence, lobbista, agent CIA a vyděrač. Jméno, které se objevilo u tohoto soudu, byl Michael Aquino.

Michael Aquino byl veleknězem a hlavním představitelem Chrámu Seta. Otevřeně satanistického kultu, který se v roce 1975 oddělil od Satanovy církve. Aquino byl u soudu matkou jedné z obětí označený za klíčového hráče v celostátním pedofilním gangu. Další svědek a oběť Paul Bonacci také pozitivně identifikoval Aquina jako Kingova společníka, který byl Bonaccimu a ostatním dětem známý pouze jako plukovník. Kingův bývalý osobní fotograf identifikoval Aquina jako muže, kterého viděl, jak Kingovi předává kufr plný peněz a dluhopisů. Fotograf Rusty Nelson také uvedl, že mu King řekl, že Aquino byl součástí operace Contras, kterou vedl George Bush starší a další nechvalně známý podplukovník jménem Oliver North, zaměřené na obchod se zbraněmi a kokainem. Aquino byl také spojovaný s Offuttovou leteckou základnou. Bylo to stanoviště Velitelství strategického letectva poblíž Omahy, které bylo zapletené do vyšetřování Franklinova výboru. Na této základně se také kupodivu rozhodl odpoledne 11. září 2001 ukrýt George Bush mladší. Michael Aquino také nařídil únos novináře z Des Moines ve státě Iowa. Nebylo to rozhodně poprvé, co byl Aquino označený za klíčovou postavu organizovaných pedofilních skupin a skupin zabývajících se dětskou pornografií.

V červenci 1988, nedlouho před vypuknutím případů Kinga a Spence, přinesly noviny San Jose Mercury News rozsáhlý článek o středisku pro rozvoj dětí Presidio provozovaném americkou armádou v San Franciscu. Poprvé se obvinění ze zneužívání v tomto centru Presidio objevila v listopadu 1986. Jedna z rodiček, znepokojená obviněními svého dítěte, vyhledala lékařské vyšetření, které potvrdilo, že její tříletý chlapec byl skutečně análně znásilněný. Chlapec identifikoval svého násilníka jako pana Garyho, učitele ve středisku jménem Gary Hambright. Během jednoho roku bylo identifikováno nejméně šedesát dalších obětí ve věku od tří do sedmi let. Další rodiče uváděli, že i po zahájení vyšetřování bylo zneužito několik dalších dětí.

Děti vyprávěly příběhy, které usvědčovaly i mnoho dalších pachatelů. Vyprávěly také o tom, že byly odváděné ze střediska, aby byly zneužívané v soukromých domech. Nejméně tři takové domy byly pozitivně identifikované. Vyprávěly také o tom, že byly nucené hrát hry, při kterých byly děti pomočované a pokálené, a potom byly nucené polykat moč a výkaly. Mnoho dětí také vyprávělo o tom, že na ně mířili zbraněmi a že jim bylo řečeno, že pokud někomu řeknou, co jim bylo provedeno, budou ony samy nebo jejich rodiče a sourozenci zabití.

Navzdory narůstajícímu počtu obětí a svědků, byl zatčený pouze jeden podezřelý, Gary Hambright, a to 5. ledna 1987. Byl obviněný ze zneužívání pouze jednoho dítěte. Obvinění bylo zrušené jen o několik měsíců později, v březnu 1987. Není pochyb o tom, že ve středisku Presidio byly ve skutečnosti těžce zneužívány doslova desítky dětí. Nepochybně existovaly lékařské důkazy, které tuto skutečnost dokládaly. Pět dětí se nakazilo chlamydiemi, pohlavně přenosnou chorobou. Mnoho dalších vykazovalo jasné známky poranění análního otvoru a genitálií, které odpovídaly násilné penetraci. Úřady se rozhodly tyto důkazy ignorovat. Jedna matka si stěžovala deníku San Francisco Chronicle, že FBI nikdy nevyslechla ji ani jejího syna, a to ani poté, co lékaři potvrdili chlapcovo zneužívání. Kromě zdravotních příznaků se objevily i příznaky psychické. Jak v dubnu 1992 poznamenal časopis The American Journal of Orthopsychiatry:

"Závažnost traumatu dětí v Presidiu se okamžitě projevila jasnými příznaky. Ještě před odhalením zneužívání si rodiče u svých dětí všimli následujících změn. Vaginální výtok, bolestivost genitálií, vyrážky, strach ze tmy, poruchy spánku, noční můry, sexuálně provokativní řeči a sexuálně nevhodné chování. Kromě toho děti vykazovaly další radikální změny v chování, včetně výbuchů vzteku, náhlých změn nálad a špatného ovládání impulzů. Všechny tyto příznaky chování lze u obtěžovaných dětí předškolního věku očekávat."

Zde se obloukem vracím k Michaelu Aquinovi. Jedno z dětí pozitivně identifikovalo právě Aquina a jeho ženu Lilith. Dětem známé jako Mikey a Shamby. Dítě dokázalo také identifikovat soukromý dům Aquinových. Dítě také se značnou přesností popsalo výrazně satanistickou výzdobu interiéru domu. Mladý svědek tvrdil, že byl v domě Aquinových vyfotografovaný.

14. srpna 1987 byl vydaný příkaz k domovní prohlídce. Při razii byly zabavené četné videokazety, fotografie, fotoalba, fotografické negativy, magnetofonové pásky a jmenné a adresářové knihy. Také bylo zjištěno něco, co vypadalo jako zvukotěsná místnost. Ani jeden z manželů Aquinových nebyl obviněný z žádného trestného činu a nebyl obviněný dodnes. Jeho nestíhání mohlo být způsobené tím, že v té době byl americkým prokurátorem v San Franciscu, který se případem zabýval, Joseph Russoniello.

Russoniello byl později reportérem Garym Webbem ze San Jose Mercury News označený za jednoho z aktérů operace pašování kokainu Contras, kterou vedl podplukovník Oliver North. Později svědci identifikovali podplukovníka Michaela Aquina jako aktéra téže špinavé aféry.

V květnu 1989 byl Aquino znovu vyslýchaný v souvislosti s vyšetřováním zneužívání dětí. Tentokrát se jednalo o obvinění nejméně pěti dětí ve třech městech. Děti viděly Aquina v novinách a v televizním zpravodajství o případu Presidio a okamžitě ho poznaly. Tři z dětí žily v kalifornském městě Ukiah. Aquina identifikovaly také děti v kalifornských městech Santa Rosa a Fort Bragg.

V případě Fort Bragg obvinění z rituálního zneužívání vypuklo v roce 1985, kdy několik dětí z denního centra Jubilation uvedlo, že byly sexuálně zneužívané řadou osob v denním centru a na několika místech mimo centrum, včetně nejméně dvou kostelů. Aquino byl identifikovaný jako osoba přítomná v jednom z těchto kostelů. Podle deníku Mercury News byly v areálu Presidio nalezené jasné důkazy o činnosti satanistického kultu, včetně množství satanistických graffiti, satanistického oltáře a četných artefaktů satanistických rituálů.

Bývalý pracovník Presidia řekl listu Mercury News:

"Na Presidiu v San Francisku máme kult a nikoho to nezajímá… Probošt nám řekl, abychom na to prostě zapomněli."

19. dubna 1988, v předvečer narozenin Adolfa Hitlera, se v areálu Presidia konal den otevřených dveří, který ohlašoval otevření nové školky. Mezitím deník Marin Independent Journal odhalil, že Aquino vlastnil v okrese Marin budovu zděděnou po své matce Betty Fordové-Aquinové, kterou společně pronajímali Radě pro zneužívání dětí okresu Marin a organizaci Projekt péče pro děti. Jakkoli byl případ v Presidiu znepokojivý, byl to jen jeden z mnoha případů rituálního zneužívání, které přímo souvisely s jednou nebo více složkami ozbrojených sil Spojených států. Jak uvedl deník Mercury News:

"Do listopadu 1987 armáda obdržela obvinění ze zneužívání dětí ve svých 15denních centrech a několika základních školách. Nejméně dva případy se vyskytly také ve střediscích denní péče letectva a další ve středisku provozovaném americkým námořnictvem. Kromě toho byl do Panamy [v červnu 1988] vyslaný speciální tým odborníků, aby pomohl zjistit, zda až 10 dětí na základní škole ministerstva obrany bylo zneužíváno a případně nakaženo AIDS."

Další případ se objevil v americkém zařízení v západním Německu. Tyto případy se odehrály na některých z nejuznávanějších vojenských základen v zemi, včetně Fort Dix, Fort Leavenworth, Fort Jackson a West Point.

Případ West Point byl mimo jiné spojený s případem Presidio. Jak v červnu 1991 napsal list The Times Herald Record:

"Incidenty ve středisku pro vývoj dětí West Point se odehrávaly na pozadí satanistických činů, zvířecích obětí a sektářského chování zneužívajících osob, jejichž činnost přesáhla hranice americké vojenské akademie. Podle obvinění rodičů se rozšířila do Orange County a na vojenskou základnu v San Francisku."

Případ poprvé vypukl v červenci 1984, kdy se tříletá dívka ocitla na pohotovosti nemocnice ve West Pointu s roztrženou vagínou. Vyšetřujícímu lékaři řekla, že jí ublížila učitelka ve školce. Následující měsíc vznesli rodiče dalšího dítěte obvinění ze zneužívání střediska. Jak uvedl deník Mercury News, do konce roku vyšetřovatelé vyslechli 50 dětí.

Děti z West Pointu vyprávěly příběhy, které se staly děsivě známými. Říkaly, že byly rituálně zneužívané. Říkaly, že jim byly na těla rozmazávané výkaly a byly nucené jíst výkaly a pít moč. Říkali, že je odváděli ze školky a fotografovali je. Navzdory množství lékařských a psychologických důkazů a doslova desítkám dětských svědků, a navzdory 950 výslechům 60 agentů FBI, nepřineslo vyšetřování, vedené bývalým státním zástupcem [a budoucím starostou] Rudolphem Giulianim, žádné obvinění ze strany velké federální poroty.

V roce 1987 Rudolph Giuliani uvedl, že jeho podrobné vyšetřování ukázalo, že zneužité bylo pouze jedno nebo dvě děti. To byl samozřejmě výsměch a typické zametání pod koberec. A tak skončil případ West Point, až na to, že, jak poznamenala jedna matka,

"Ti lidé nám ukradli děti. Už není jako dřív. Je to velmi vzteklá holčička. Nikomu nevěří. Už není taková, jaká byla, než se to stalo. Nikdy to neskončí ani pro ně, ani pro nás."

Matka jedné z obětí z Presidia k tomu řekla:

"Před třemi týdny měla naše nejmladší dcera noční můry a naše druhá dcera se uzavřela celému světu. Šla do svého pokoje a seděla tam, bez rádia, bez televize, bez ničeho. Řekněte mi, že už je to za námi."

McMartinova školka

Nejznámějším případem rituálního zneužívání dětí v 80. letech, byla McMartinova školka. Do schématu bylo zahrnuto mnoho dalších školek a předškolních středisek pro děti na Manhattan Beach v Kalifornii. Oběti tvrdily, že k sexuálnímu zneužívání docházelo na půdě školky, ale také na místním marketu, v kostelech, v márnici, v různých domech, na farmě, v ordinaci lékaře, v jiných školkách a na dalších neznámých místech.

Většina dětí uvedlo, že byly vyfotografované nahé. Zmínily se o pití červené nebo růžové tekutiny, která je uspávala. Děti také prozradily obětování zvířat jako králíků, poníků, želv atd. Některé z nich se odehrávaly v kostelech. Oběti popisují, že jim do vagíny a konečníku strkali tyčinky a také je pokakali a počůrali. Děti říkaly, že dospělí se někdy oblékali do černých hábitů, vytvořili kolem nich kruh a zpívali. Navzdory masivnímu vyšetřování byly případy také zametené pod koberec a padlo jen velmi málo obvinění nebo trestů.

Okresní prokurátor Ira Reiner 17. ledna 1986 nevysvětlitelně stáhl všechna obvinění proti pěti ze sedmi obžalovaných. Šest dní předtím bez dalšího odvolal dva státní zástupce, kteří se případem zabývali. Nejméně tři desítky podezřelých, kteří byli nezávisle na sobě identifikovaní mnoha svědky, nebyly vůbec obvinění. Mnozí z rodičů nebyli spokojení, a proto v dubnu 1990 zadali další průzkum. Jako vedoucího projektu najali doktora E. Garyho Stickela, vysoce uznávaného archeologa, kterého jim doporučil vedoucí interdisciplinárního programu katedry archeologie na Kalifornské univerzitě.

Stickel provedl vykopávky, a to, co našel, bylo šokující. Objevil hned dva tunelové komplexy a také dříve neznámé strukturální prvky, které se vymykaly logickému vysvětlení. Oba tunelové komplexy odpovídaly poloze a funkčnímu popisu stanovenému v dětských zprávách. Jeden z nich byl popsaný tak, že zajišťoval přístup do sousední budovy na východě. Druhý umožňoval přístup zvenčí pod západní stěnou budovy a obsahoval v sobě zvětšený jeskynní artefakt odpovídající popisu dětské tajné místnosti. Obrysová signatura stěn i charakter nalezených artefaktů naznačovaly, že tunely byly vyhloubeny ručně pod betonovou podlahou po výstavbě budovy.

Ani tento zdrcující důkaz nebyl předložený u soudu. O existenci této podrobné zprávy, doplněné fotografiemi a mapami tunelového komplexu, věděl místní i celostátní tisk, ale nikdy o ní neinformoval. Dodnes se popírá, že by pod školkou McMartin kdy existovaly nějaké tunely. A jak víme, co je v mainstreamu popírané, to oficiálně neexistuje, a je to přece konspirační teorie.

Okresní prokurátor Robert Philibosian veřejně prohlásil, že McMartinova školka byla promyšlenou zástěrkou pro rozsáhlou operaci s dětskou pornografií. Třiadvacet rodičů podalo občanskoprávní žalobu, ve které uvedlo totéž tvrzení.

Další příběhy, které děti opakovaně vyprávěly, byly ještě znepokojivější. Vyprávěly, že byly nucené přihlížet rituálnímu mučení, zabíjení a mrzačení zvířat a příležitostně i lidských dětí a kojenců a účastnit se ho. Vyprávěly o tom, že byly nucené pít krev a jíst maso zabitých mrtvol. Že byly svědky stínání hlav kojenců, a že byly nucené kojence samy bodat. Vyprávěli také o tom, že byli zapečetěné v rakvích se zohavenými mrtvolami. Vyprávěly také o tom, že byly vystavené všem možným zvráceným sexuálním aktivitám, včetně nekrofilie, koprofilie a bestiality.

Zneužívání bylo tak ohromující brutality, že je téměř mimo lidské chápání, že někdo mohl způsobit dětem takové fyzické a psychické mučení. A přesto tyto příběhy brzy vyprávěly tisíce dalších dětí po celé zemi, protože případy zneužívání v předškolních zařízeních se šířily jako požár.

Malé děti ze všech společenských vrstev a ze všech částí Ameriky, vyprávěly pozoruhodně podobné příběhy o děsivém rituálním zneužívání. Příběhy se naprosto shodovaly a byly velmi podobné.

V únoru 1985 předložila policistka Sandi Gallantová ze sanfranciského policejního oddělení svým nadřízeným zprávu, ve které poukázala na podobnosti v mnoha případech rituálního zneužívání. Shromáždila důkazy od svých kolegů a policejních oddělení z celé Ameriky, a shrnula důkazy uvedené v policejních zprávách. Uvedu výňatek z této zprávy:

"Během mého výzkumu se začaly objevovat podobnosti, které naznačují velkou pravděpodobnost, že v této zemi existuje síť lidí zapojených do sexuálního zneužívání a možných vražd malých dětí. Zdá se, že tyto případy se od ojedinělých případů zneužívání dětí liší tím, že zde uvedené zločiny byly spáchané s jedním společným cílem. Zmrzačit a zavraždit děti pro rituální nebo obětní účely. Mnohé z uváděných případů také odhalují možnost dětské pornografie nad rámec běžného typu dětského porna, neboť tyto děti jsou fotografované během rituálů, při kterých jsou někteří členové v hábitech nebo jiném oděvu a používají se svíčky, hadi, meče, oltáře a další druhy rituálního materiálu."

Tato zpráva policistky Sandi Gallantové narazila na zeď odmítání. Odmítl ji policejní náčelník, ale dokonce i americké ministerstvo spravedlnosti.

Henry Lee Lucas: Sympatie pro ďábla

30. června 1998 měl být ve státě Texas popravený Henry Lee Lucas, jeden z nejsadističtějších sériových vrahů v historii amerického zločinu. Vzhledem k tomu, že tehdejší guvernér George Bush mladší prosazoval trest smrti, nevypadalo to s Henrym dobře. Bush za celou dobu svého působení ve funkci guvernéra neudělil milost žádnému odsouzenci. Ve skutečnosti žádný guvernér jakéhokoli státu v historii Ameriky neprovedl více soudních poprav než guvernér Bush. Texas tedy rozhodně nebyl pro člověka v Henryho postavení vhodným místem. A vzhledem k povaze Lucasových zločinů se zdálo být jisté, že jeho plánované popravě nebude stát nic v cestě. Jeho zločiny byly obzvláště brutální povahy. Zahrnovaly znásilnění, mučení, mrzačení, rozčtvrcení, nekrofilii, kanibalismus a pedofilii. Počet jeho obětí podle některých svědectví dosahoval 300. Všechno tedy nasvědčovalo tomu, že Henryho poprava je předem nevyhnutelná. Pak se stala pozoruhodná věc.

18. června, pouhých dvanáct dní před Henryho plánovaným skonem, podal guvernér Bush zvláštní žádost, aby Texaská státní rada pro milosti a podmínečná propuštění přezkoumala Henryho případ. Kupodivu po osmi dnech vydala rada nezvykle doporučení, aby se Henryho poprava nekonala. Následující den, pouhé tři dny před Henryho plánovaným odchodem z tohoto světa, se Lucas stal prvním, a nakonec jediným příjemcem soucitného konzervatismu guvernéra Bushe. Oficiální zdůvodnění tohoto aktu milosrdenství spočívalo v tom, že důkazy, na jejichž základě byl Lucas odsouzený, nepodporovaly jeho odsouzení. Podle rady existovala možnost, že Henry byl ve skutečnosti nevinný, pokud jde o trestný čin, za který byl odsouzený.

Problém je v tom, že mnoho z více než 150 odsouzenců k smrti, kterým se před popravou nedostalo zvláštní pozornosti guvernéra, mělo důkazy podporující jejich tvrzení o nevině. Přesto se jejich odvolání ke guvernérovi setkalo s opovržením a výsměchem. Proč tedy Bush najednou projevil takovou péči o nevinu jednoho masového vraha? A proč potom, co byl Henryho život ušetřený, okamžitě ztratil tento přechodný zájem a začal znovu schvalovat každý příkaz k popravě, který mu přišel na stůl. Včetně příkazu k popravě šedesátileté babičky, která byla odsouzená za vraždu svého chronicky násilnického manžela? A proč byla Henrymu udělená plná milost, a ne dočasné pozastavení, během něhož by mohl být jeho případ přezkoumaný? Jistě musel existovat nějaký důvod, proč Bush podnikl neobvyklé kroky, aby ušetřil život člověka, který vedl tak brutální život. A rozhodně to nebylo poprvé, co trestní soudní systém projevil vůči Lucasovi takovou nevysvětlitelnou shovívavost.

První velký zlom pro Henryho nastal v červnu 1970, kdy byl předčasně propuštěný z trestu, který si tehdy odpykával po prvním odsouzení za vraždu. Henry, odsouzený na 40 let, byl propuštěný po odpykání deseti let. Do roka po propuštění se Henry ocitl znovu ve vězení potom, co se pokusil unést mladou dívku. Navzdory svému předchozímu trestnímu rejstříku si Lucas odseděl pouhé čtyři roky, než byl opět předčasně propuštěný, tentokrát v srpnu 1975. Potom téměř osm let páchal Henry se svým novým přítelem Ottisem nevýslovné množství hrůzných vražd.

Henry byl nakonec v říjnu 1982 zatčený pro podezření ze spáchání dvou vražd, ale byl okamžitě propuštěný. Naposledy byl zatčený až v červnu 1983. Po posledním zatčení se přiznal ke spáchání přibližně 600 vražd ve 26 amerických státech. Padala podezření, že byl Henry využitý k tomu, že na něj svalili i dlouho neobjasněné vraždy, aby si policie vylepšila profil počtem vyřešených případů. Je to pravděpodobné, protože dva lidé těžko mohli spáchat 600 vražd. To všechno ale samo o sobě nevysvětluje osobní pozornost, kterou Henryho případu věnoval guvernér Bush. Proto se musíme podívat na některé detaily Henryho života, z nichž mnohé nám poskytl sám Lucas.

Jen pár let po svém uvěznění vyprávěl svůj příběh v knize s názvem Ruka smrti: Příběh Henryho Lee Lucase od autora Maxe Calla. Kniha vypráví o Henryho indoktrinaci do celonárodního satanistického kultu. Lucas tvrdil, že byl sektou vycvičený v mobilním polovojenském výcvikovém táboře ve floridském Everglades. Jeho výcvik podle jeho slov zahrnoval výuku technik únosů a žhářství, stejně jako výuku jemného umění zabíjet zblízka. Henry dále tvrdil, že na vedoucí tábora udělalo jeho zacházení s nožem takový dojem, že mu bylo dovoleno sloužit jako instruktor.

Po výcviku Henry tvrdil, že sloužil sektě různými způsoby, mimo jiné jako nájemný vrah a únosce dětí, které dodával na ranč v Mexiku poblíž Juarezu. Tam je využíval k výrobě dětské pornografie a k rituálním obětem. Henry uvedl, že tato sekta působila v Texasu a kromě jiného se zabývala i obchodem s dětmi a drogami. Henry v podstatě tvrdil, že to, co se zdálo být náhodným dílem sériového vraha, byla ve skutečnosti plánovaná série zločinů, často spáchaných za určitým účelem. Některé z těchto vražd byly podle Henryho politickými údery, včetně atentátů na zahraniční hodnostáře, místní politiky a bohaté podnikatele. Neplatilo to ale pro všechny Henryho zločiny. Některé dělal jen proto, že to prostě dělal rád. A byla to jediná věc, ve které byl opravdu dobrý. Krása tohoto uspořádání spočívala v tom, že Henrymu umožňovalo skrýt skutečný motiv mnoha jeho zločinů. Ty, které prováděl jako nájemné vraždy, vypadaly jako jeho ostatní vraždy. Nesmyslné a náhodné násilné činy.

Podle Henryho verze událostí to byl Ottis Toole, kdo byl zodpovědný za Henryho nábor a výcvik v kultu a za mnohé z jejich pozdějších činů. Zajímavé je, že ve všech standardních životopisech této dvojice se uvádí, že Toole byl Henryho těžce retardovaný partner. Z rozhovoru, který Toole poskytl jednomu novináři, je ale zcela zřejmé, že v žádném případě nebyl retardovaný. Bezpochyby nevzdělaný, ale rozhodně ne těžce retardovaný. Ottis se dokázal vyjadřovat poměrně jasně, i když zvráceně, a projevoval značnou úroveň znalostí o praktikách satanismu. To vlastně není nijak překvapivé vzhledem k tomu, že byl vychovaný svou satanistickou babičkou jako ďáblovo dítě. Toole popsal dětství, které mělo všechny znaky satanistického rituálního zneužívání.

Vyprávěl, že byl nucený k sexu s mnoha členy rodiny a dalšími osobami. Včetně svého otce, nevlastního otce, otčímových přátel a starší sestry Drusilly. Jeho babička byla prý členkou vícegeneračního kultu smrti. Toole jednou v rozhovoru vysvětlil, jak byl do toho všeho zapletený už od dětství, skrze kult. Mluvil o tom, že se nechal polévat močí, že jedl psí maso a že sledoval, jak se dvě kočky rvou na smrt, zatímco na něj kapala jejich krev.

Ottis o svých dětských letech řekl:

"Chodíval jsem s babičkou na hřbitovy. Vykopávali jsme různé kosti, a ona ty kosti brala a uctívala ďábla."

Vyprávěl také o tom, jak byl jednou přinucený vlézt do hrobu a vyrvat kosti z čerstvě hnijící mrtvoly. Mladý Ottis byl také často dávkovaný barbituráty a říkal, že slyšel hlasy. Tooleova starší sestra Drusilla strávila nějaký čas v psychiatrické léčebně, kde údajně spáchala sebevraždu.

Sám Lucas si také prošel krutým dětstvím. Jeho matka, Viola Lucasová, vykazovala extrémní brutalitu. Její fyzické týrání malého Henryho bylo tak kruté, že jednou po obzvlášť brutálním bití upadl na jeden den do kómatu. Při jiné příležitosti, v důsledku kombinace týrání a zanedbávání, přišel Henry o jedno oko. Viola byla prostitutka. Běžně se bavila se svými zákazníky v přítomnosti Henryho, který se musel dívat. Viola také prvních sedm let života mladého Henryho převlékala za dívku a prodávala ho svým zákazníkům.

Toole také hovořil o tom, že byl nucený oblékat se jako dívka. Jejich dětství nám dává nahlédnout do zákulisí satanistických kultů. Mohl ale Henry mluvit pravdu o tom, že byl nájemným vrahem? A pokud ano, měly zakázky, které dostával, nějakou vládní souvislost? Výcvikový tábor, jak jej popsal, měl zjevně vojenské vazby. A Henry výslovně uvedl, že mezi členy sekty patřili různí společensky významní lidé, včetně vysoce postavených politiků. Mohlo by to být důvodem opatření, která přijal guvernér George Bush mladší v červnu 1998?

Satanistické kulty: Amerika

Psycholog amerického námořnictva Thomas Narut tvrdil, že Úřad námořní rozvědky odebíral odsouzené vrahy z vojenských věznic, používal na ně techniky úpravy chování a poté je umisťoval na americká velvyslanectví po celém světě.

Nadporučík Thomas Narut byl z amerického regionálního zdravotnického centra v italské Neapoli. Informace byly prozrazené na konferenci NATO v Oslu, které se zúčastnilo 120 psychologů z jedenácti zemí aliance. Podle Naruta námořnictvo poskytlo veškeré potřebné finanční prostředky. Doktor Narut během setkání s novináři z mnoha zemí prozradil, jak námořnictvo tajně programuje velké množství atentátníků. Řekl, že muži, s nimiž pro námořnictvo pracoval, byli připravovaní na operace typu komando, i na tajné operace na amerických velvyslanectvích po celém světě. Muže, kteří prošli jeho programem, popsal jako nájemné vrahy a zabijáky, kteří dokázali zabíjet na povel. Pečlivý výběr subjektů provedli psychologové námořnictva na základě vojenských záznamů a mnozí z nich byli odsouzení vrazi, kteří si odpykávali vojenské tresty.

Deník Napa Sentinel, v sérii článků publikovaných v srpnu až listopadu 1991, napsal:

"Každý, kdo je obeznámený s dlouhodobou posedlostí zpravodajské komunity konceptem kontroly mysli, okamžitě rozpozná, co Dr. Narut popisoval jako projekt MK-Ultra“.

O existenci tohoto konkrétního projektu poprvé informoval britský novinář Peter Watson ze Sunday Times. Narut Watsonovi řekl, že prozrazuje zjevně vysoce utajované informace jen proto, že předpokládá, že se stejně brzy dostanou na povrch. Operace, kterou Narut popsal, zahrnovala vrahy vybrané z vojenských věznic, ačkoli existuje velká pravděpodobnost, že paralelní programy probíhaly i v civilních věznicích. Věznice ostatně poskytovaly po desetiletí úrodnou půdu pro řadu dílčích projektů MK-Ultra.

Konference NATO, na které Dr. Narut vypustil svou bombu, se konala v červenci 1975. Kupodivu hned následující měsíc, v srpnu 1975, byl Henry Lee Lucas předčasně propuštěný z vězení, aby zahájil svou osmiletou vražednou dráhu. Je zvláštní, že během předchozího desetiletého pobytu ve vězení strávil Henry čtyři a půl roku z toho na psychiatrickém oddělení. Po celou tu dobu byl intenzivně léčený drogami a elektrošoky. Později toto období věznění popsal jako noční můru, která nechtěla skončit. Během této doby si neustále stěžoval, že slyšel v hlavě hlasy, které se mu dnem i nocí vysmívaly.

Henry později strávil další čas v ústavu v roce 1980, uprostřed svého vražedného řádění. Je možné, že byl Henry naverbovaný a naprogramovaný ve vězení, aby mohl být později využitý takzvaným kultem Ruka smrti? Sám Lucas řekl, že z vězení vyšel jako změněný člověk: před uvězněním zabíjel jen v napětí, ale když se vrátil do společnosti, bylo to s chladnokrevným odhodláním a touhou zabít co nejvíce lidí. A rozhodně projevil sžíravou chuť k násilí, natolik, že se stal velmi atraktivním kandidátem pro program výcviku vrahů.

Henry byl totiž přesně ten typ člověka, kterého by zpravodajská komunita považovala za cenný přínos. Kdo pochybuje o tom, že by CIA, nebo kterákoli jiná zpravodajská agentura, naverbovala takového člověka, musí si uvědomit, že jde o stejnou agenturu, která naverbovala některé z nejznámějších válečných zločinců Třetí říše. Jako byli Klaus Barbie, Joseph Mengele, Adolph Eichmann, Otto Skorzeny a Reinhard Gehlen.

Henryho zvrácenost bledne ve stínu takových mužů. Lucas by se pravděpodobně nevyrovnal ani některým postavám organizovaného zločinu, jako Charlesi Lucianovi, Meyeru Lanskymu a Santosu Trafficantemu, kteří byli podobně naverbovaní americkou zpravodajskou komunitou. Nebo proti četným zločincům, které CIA dosadila za diktátory po celém světě, jako byli Somoza, Pinochet, Duvalier a Pahlaví, abych jmenoval alespoň některé.

Ve společnosti takových mužů by Henry byl jen jedním z chlapců, stejně cenným jako třeba Dan Mitrione, milovník mučení CIA. Mitrione byl známý tím, že nechával unášet bezdomovce, aby v jeho zvukotěsné podzemní komnatě hrůzy předváděli jihoamerickým bezpečnostním složkám mučení. Nakonec byl oslavovaný jako hrdina, když byl sám mučený a zabitý.

Frank Sinatra a Jerry Lewis dokonce přiletěli do jeho rodného města a uspořádali benefiční představení, aby vybrali peníze pro vdovu po tomto velkém Američanovi. Ve světě kouře a zrcadel byl byl Henry stejně jako Toole jen průměrným hochem. Jak ostatně odhalil Douglas Valentine v knize Program Phoenix, což byl program CIA zaměřený na vraždy, mučení a teror vedený proti obyvatelům Vietnamu. Týmy Phoenix se skládaly z příslušníků amerického námořnictva SEAL, které jeden z účastníků popsal jako kombinaci dezertérů z armády, přeběhlíků z věznic a zlých zkurvených zločinců, se kterými si ani Jihovietnamci nedokázali poradit ve vězení, a tak je předali jim, tedy Američanům.

Několik let po vydání Henryho knihy vyprávěl novinář Maury Terry příběh, který má mrazivé paralely s příběhem Henryho a Ottise. Terry v knize The Ultimate Evil (Konečné zlo) odhalil, že série takzvaných zebřích vrahů v Kalifornii v 60. a 70. letech, nebyly tím, čím se zdály být. Spíše než o náhodné dílo sériových masových vrahů šlo v mnoha případech o nájemné vraždy, které za konkrétním účelem provedla propojená síť satanistických kultů.

Jinými slovy, jednalo se o profesionální vraždy, které byly organizované a maskované tak, aby vypadaly jako práce dalšího osamělého blázna, sériového vraha. Přesně to ovšem tvrdil Henry Lee Lucas o svých zločinech několik let předtím, než Maury Terry zveřejnil svou přesvědčivě zdokumentovanou práci.

Satanistické kulty: Itálie

Další případ se přesně shoduje se scénářem, který popsal Maury Terry. V roce 1994 byl farmář Pietro Pacciani odsouzený za čtrnáct sériových vražd spáchaných v italských toskánských lesích.

V dubnu 2001 britský deník The Times napsal, že se případ vrátil, aby strašil Itálii. Policie ve Florencii případ znovu otevřela ve světle nových důkazů. A tyto důkazy naznačovaly, že Pacciani sice vraždy skutečně spáchal, ale skutečnými strůjci hrůzných vražd byla skupina satanistů z vyšší společnosti, kteří za úctyhodnými fasádami svých toskánských vil prováděli podivné rituály. V srpnu 2001 deník Guardian dodal:

"Policie se nyní domnívá, že skupina 10 až 12 bohatých a kultivovaných Italů organizovala rituální vraždy v průběhu tří desetiletí a prošly jim. Takže jejich kariéra a pověst vzkvétají dodnes."

Tito neznámí podezřelí byli popsaní jako okultní skupina, která řídila vraždy.

Vyšetřovatelé se také domnívali, že části ženských těl, jako levá ňadra a genitálie, byly použité při nočních černých mších v odlehlých toskánských usedlostech. Jak možná tušíme, Pacciani před soudním procesem zemřel. Nejpravděpodobnějším vysvětlením je zřejmě to, že Pacciani byl odstraněný, jak uvedl Guardian, aby neodhalil skutečné monstrum nebo monstra.

Podle Timesů případ obklopovala řada dalších podezřelých úmrtí. Renato Malatesta, Paccianiho blízký přítel, byl nalezený oběšený ve stáji s nohama stále pevně opřenýma o zem. Malatestova dcera Milva byla nalezená mrtvá se svým tříletým synem ve vyhořelém Fiatu Panda. V dalším ohořelém autě bylo nalezené tělo milence Milvy Malatestové, Francesca Vinciho, dalšího Paccianiho známého.

 

O rok později přišla vražda Anny Milvy Metteiové, místní prostitutky, která měla poměr s Vinciho synem, jejíž tělo bylo také spálené. V září se rozkrývaly další části utajení. Deník Observer přišel s bombou:

"Monstrum z Florencie bylo možná satanistickou sektou financované tajnou službou."

Ještě jednou podotýkám, že to napsal deník Observer. Mezi podezřelými byli lékař, velvyslanec a umělec.

Vidíme tu opět, stejně jako v případě amerických satanistů, že také italští satanisté byli napojení na státní zpravodajskou službu.

Sektářské kulty: Francie

Vezměme si další případ ve městě Auxerre ve Francii. Koncem března 2002 přinesl deník Guardian krátkou reportáž zpravodaje Jona Henleyho:

"Francouzské ministerstvo spravedlnosti zahájilo disciplinární řízení proti třem státním zástupcům, kteří se podíleli na případu sériového vraha, který více než 20 let unikal trestnímu stíhání."

Článek pokračoval ministryní spravedlnosti, která propustila dva z těchto státních zástupců za jejich nedbalost v případu Emila Louise. 15 měsíců před touto zprávou se Emile Louis přiznal k vraždě sedmi mentálně postižených žen, které beze stopy zmizely v letech 1977 až 1979.

Později své přiznání odvolal a tvrdil, že dívky zneužil, unesl a nakonec zabil okruh vysoce postavených místních mužů. V době zmizení žen bylo vyšetřování narychlo zastavené a pohřešované ženy byly vedené jako uprchlice. Teprve po více než dvaceti letech, po Louisově přiznání, bylo zahájené seriózní vyšetřování osudu pohřešovaných dívek. Toto vyšetřování vedlo k tomu, co deník Guardian označil za další, ještě znepokojivější zjištění:

"Vrchní státní zástupkyně v Auxerre Suzanne le Queauová uvedla, že téměř všechna vyšetřování případů asi 30 mladých žen, které zmizely v Burgundsku za posledních 30 let, byla buď záhadně odložená, nebo se s nimi záměrně špatně nakládalo. Kromě toho byly spisy buď ukradené, nebo zničené."

Advokáti rodin obětí hovořili o sexuální skupině, která v 70. a 80. letech unesla, znásilnila a zavraždila až 30 dívek a byla natolik mocná, že dokázala potlačit jakékoli následné vyšetřování.

V květnu 2003 britský deník Guardian napsal, že odsouzený francouzský sériový vrah Patrice Alegre, podle přísežných výpovědí bývalých prostitutek, nebyl osamělým psychopatem, za jakého byl vydávaný. Po většinu 90. let působil jako vůdce sado-masochistického sexuálního gangu, který dodával ženy a drogy pro zhýralé a někdy násilné večery, kterých se účastnili vysocí policisté, soudci, podnikatelé, sportovní osobnosti a politici.

Podle zprávy BBC byl Alegre vyšetřovaný také v souvislosti se zločineckou sítí v Toulouse, která zahrnovala nezletilé a kokain.

Další obvinění, jak uvedl Observer, se týkala bílého otroctví, sadomasochismu, znásilnění, sexu s nezletilými, obchodu s drogami a otřesné brutality. Tyto zločiny byly páchané v toulouském justičním paláci a na zámku, který vlastní toulouská rada.

Toulouský generální prokurátor Jean Volff byl propuštěný za krytí vazeb mezi vysokými úředníky a zneužíváním zranitelných dívek. Tři soudci měli být vyslechnutí v souvislosti s akty mučení a barbarskými činy, kuplířstvím a znásilňováním nezletilých dívek.

Deník Guardian to popsal jako sadomasochistické orgie, do kterých byli zapojení politici, soudci a policisté. Dvě bývalé prostitutky, které Alegre na některé z těchto večírků najal, jeho tvrzení potvrdily. Jeden ze soudců připustil, že na příběhu je něco pravdy.

Alegre tvrdil, že přinejmenším některé z vražd, které spáchal, si objednali někteří z nejvýznamnějších toulouských občanů. V průběhu vyšetřování se v centru skandálu ocitl bývalý televizní moderátor Dominique Baudis. Ten byl zřejmě nejvýznamnějším politikem v Toulouse, neboť v letech 1983 až 2001 zastával funkci starosty.

Baudis byl označený za jednu ze čtyř vlivných osobností, které si vraždy objednaly. Další tři nebyli jmenovaní, ale jeden z nich byl vysoce postavený policejní důstojník a druhý vysoký soudce. Baudis vlastnil dům u jezera vybavený skrytými kamerami, kde se konaly sadomasochistické orgie. Opět tu mapujeme napojení vraždících kultů na vysoká politická místa.

Závěr

To je všechno k první epizodě Satanistické sekty, co uslyšíte ve druhém závěrečném díle?

Podívám se na satanistický kult v Mexiku, ovšem s obrovským přesahem do texaského Brownsvillu. Pak se zaměřím na fingovaný únos několikaměsíčního dítěte amerického politika Charlese Lindbergha. To nás zavede do netušených souvislostí a vazeb.

V další části druhého dílu se podívám na masového vraha a kanibala, který byl podporovaný Francií, a který vládl jako císař v 70. letech 20. století ve Středoafrické republice.

To přesně mapuje osoby, které západ podporuje v zemích třetího světa. Potom se zaměřím na historii satanismu, protože právě na jejím pozadí teprve pochopíme proliferaci nebo promísení satanismu do západního systému. Proč vlastně systém kryje klíčové pedofilní nebo satanistické sítě. Začala s tím Madame Blavatská s její Teosofickou společností. Satanisté rostli a budovali další sítě v Americe, Británii, Francii nebo Itálii. Jednou z takových sítí byla Ordo Templi Orientis. Podívám se na další sekty jako Satanova církev a Chrám Seta. Právě ty se staly rájem pro rozvědky, policii a armádu. Zakládaly se další satanistické církve, jako Řád vlkodlaků nebo lóže stávajících kultů. Například Scientologická církev nebo Církev posledního soudu.

Na závěr si dosavadní zkušenosti shrneme. Podíváme se na to, jak se toto čiré satanistické zlo projektuje do současné politiky. Člověk je vnímaný jako bezcenná otrocká síla. Hollywood začíná propagovat ve filmech kanibalismus. Pedofilní sítě začínají vylézat na světlo veřejnosti, a vznešeně to nazývají coming-out. Otevírají se dveře incestním, polyamorickým a dalším vztahům. Totální destrukce a rozbíjení civilizační soudržnosti, rozeštvávání generací a nekonečné válčení. Přesně tyto atributy nám nabízí současný systém. Žádná perspektiva lepšího života, míru, klidu, pohodlí, světla a harmonie. Tyto věci ale musíme nejdříve poznat. Musíme je také umět pojmenovat. Teprve potom se proti nim můžeme postavit. Síla našeho vědomí tyto znalosti přetvoří na pevnou bariéru naší obrany.

GDPR souhlas se soubory cookie pomocí Real Cookie Banneru