Pořad pojednává o historii politických událostí v Íránu, zejména o způsobu, jakým Američané zorganizovali převrat v zemi. Děj se začíná ubírat od úvodu, kde jsou posluchači seznámení s historií Perské říše. Následně se rozvíjí příběh britského impéria a vlivu Kádžárovské dynastie na oblast a moře ropy v průběhu první poloviny 20. století. Pořad pokračuje v popisu reforem a dynastie Pahlaví v Persii v období od roku 1900 do roku 1944. Důraz se klade na události mezi lety 1944 až 1952, kdy se na politické scéně objevil premiér Mosaddek a došlo k znárodnění Anglo-íránské ropné společnosti. Vrchol příběhu nastává s popisem přípravy převratu od ledna do července 1953, kdy jsou zachycené schůzky Šáha s organizátorem převratu, agentem CIA Kermitem Rooseveltem. Srpen 1953 přináší dramatický obrat v Teheránu, kdy město doslova hoří v plamenech a dochází k íránskému převratu. Následně je představené řádění CIA za Šáha, což ukazuje na klíčovou roli Spojených států v těchto událostech. Závěr pořadu naznačuje kontrast svobody s ropou a celkový dopad ropného prokletí na politickou situaci v Íránu a ve světě.
Američané vnucovali svou vůli, dominanci a hegemonii v řadě zemích či mnohých kontinentech, zkrátka po celém světě. Není divu, že mnoho národů se nechtělo nechat podmanit ani korupcí, ani dobytím. Národy nebo hnutí, které se nepodrobí, jsou vedené na seznamu teroristů. Zemí, která je permanentně na černé listině, je Írán. Ovšem je tam skutečně právem? Írán je zemí, která je odrazem a zrcadlením historie. Tato země je mnohými zcela nepochopená a nedoceněná. Propast, která zeje mezi západem a Íránem se nezasypává, ale stále prohlubuje. Do roku 1953 byli ovšem Američané v Íránu paradoxně obdivovaní. Nejznámějším Američanem pro běžné Íránce byl mladý učitel Howard Baskerville, který byl zabitý v roce 1909, když bojoval po boku svých íránských přátel v ústavní revoluci. Byl uctívaný jako mučedník a nazývaný "americkým Lafayettem". Mnozí jeho oběť považovali za důkaz toho, o kolik byli Američané obdivuhodnější, než ostatní cizinci. V době, kdy byl Baskerville zastřelený, začínal v Teheránu třiačtyřicetiletý pobyt vizionářského amerického pedagoga Samuela Jordana. Jeho Alborz College patřila k prvním moderním středním školám v Íránu a tisíce jejích absolventů se podílely na utváření íránského života. Presbyteriánská misie, pro kterou Jordan pracoval, provozovala také nemocnici a jednu z mála dívčích škol v Íránu. Jeden absolvent po letech napsal:
"Američané se těšili téměř všeobecnému obdivu a náklonnosti. Aniž by se snažili vnutit lidem svůj způsob života nebo nás obracet na svou víru, naučili se persky a po celém Íránu založili školy, nemocnice a lékařské ambulance."
Spojené státy také ostře kritizovaly anglo-perskou dohodu z roku 1919, jejímž prostřednictvím získala Velká Británie v Íránu koloniální moc. V polovině 20. let americký vyslanec v Teheránu hlásil, že Peršané všech vrstev měli k Americe stále bezmeznou důvěru. To se ale po druhé světové válce dramaticky změnilo. V Íránu téměř všichni vědí, že Američané byli zodpovědní za ukončení demokratické vlády v roce 1953 a nastolení dlouholeté diktatury Muhammada Rezy Pahlavího. Jeho diktatura vyústila v islámskou revoluci v roce 1979, která vynesla k moci protiamerickou teokracii. Její radikalismus inspiroval protizápadní fanatiky v dalších zemích. Dnes už víme z odtajněných materiálů CIA, že právě Američané s Brity stáli za íránským převratem v srpnu 1953. Muhammed Mosaddek byl ve své době titánskou osobností. Otřásl říší a změnil svět. Jeho jméno znali lidé po celém světě. Nikoho nepřekvapilo, když ho časopis Time vybral za Muže roku 1951 před Harrym Trumanem, Dwightem Eisenhowerem a Winstonem Churchillem. Operace Ajax, jak zněl krycí název puče CIA proti Mosaddekovi, byla velkým traumatem pro Írán, Blízký východ i koloniální svět. Američané svrhli cizí vládu. To stanovilo kurz pro následující roky a formovalo pohled milionů lidí na Ameriku. Podle íránského mustru Američané svrhávaly režimy dál, ovšem s delikátnějšími metodami. Technika zadlužení a ovládání skrze peníze je nejdokonalejší. Popisoval jsem ji v pořadu „Pavučina dluhů“. Ovšem někdy je třeba situaci urychlit. Jaké poselství z minulosti nám Írán přináší? A jaké ponaučení do budoucnosti si z toho můžeme odnést?
Historie: Perská říše
Na území dnešního Íránu začali kolem roku 2000 před naším letopočtem přicházet migranti ze střední Asie a indického subkontinentu. Mezi nimi byli také Árijci, od jejichž jména je odvozené slovo Írán. Císařem, který tyto migrující skupiny poprvé sjednotil, byl Kýros, jeden z nejnadanějších vizionářů v dějinách. Jako první přišel s myšlenkou říše se sídlem v oblasti známé jako Pars, později Fars. Po nástupu k moci v roce 559 před naším letopočtem zahájil Kýros tažení, které pod jeho vliv přivedlo další vůdce na rozlehlé íránské náhorní plošině. Některé si podmanil, ale mnohé získal na svou stranu přesvědčováním a kompromisy. Dnes se na něj vzpomíná nejen pro jeho dobyvačné úspěchy, ale také pro relativní mírnost, se kterou se choval ke svým poddaným. Pochopil, že to je jistější způsob, jak vybudovat trvalou říši, než běžnější prostředky útlaku, teroru a zabíjení. V roce 547 Kýros vtrhl do Malé Asie a dobyl majestátní lýdské hlavní město Sardy. Za 7 let si podrobil další velkou regionální mocnost, Babylon. V následujících desetiletích dosáhl se svými nástupci dalších velkých vítězství. Makedonii, Thermopyly a Athény dobyl armádou o síle 180 tisíc mužů, což byla do té doby zdaleka největší armáda v Evropě. Tato dynastie, známá jako Achaimenovci, vybudovala největší říši své doby. Do roku 500 před naším letopočtem zahrnovala východní Středomoří od Řecka přes dnešní Turecko, Libanon, Izrael, Egypt a Libyi. Táhla se na východ přes Kavkaz až k břehům Indu. Kýros ji nazval Persií, protože vznikla z jeho vlastní základny v Parsu. Tolerantní a všeobjímající přístup k životu a politice, kterým byli achaimenovští císaři známí, částečně pramenil z jejich spojení se zoroastrickou vírou. Podle ní je posvátnou povinností každého člověka usilovat o nastolení sociální spravedlnosti na zemi. Zoroastrické náboženství učilo Íránce, že občané mají nezadatelné právo na osvícené vedení a že povinností poddaných není jen poslouchat moudré krále, ale také povstat proti těm, kteří jsou zlí. Tato mentalita se jako červená nit táhne všemi generacemi Íránců. Vůdci jsou považovaní za zástupce Boha na zemi, ale zaslouží si věrnost jen do té doby, dokud mají farr, jakési božské požehnání, které si musí zasloužit morálním chováním. Kýros a další králové jeho rodu spojili svou rozsáhlou říši silnicemi, mosty, jednotnou ražbou mincí, účinným daňovým systémem a první dálkovou poštou na světě. Velkolepé ruiny Persepole, které se dramaticky tyčí z pouště na jihu Íránu a jejichž majestátnost umocňují vzdálené hory, jsou dokladem velkoleposti Persie. Bylo to slavnostní a duchovní hlavní město obrovské říše. Obří sochy okřídlených býků střeží Bránu všech národů, kterou jednou ročně procházela knížata z vazalských států, aby vzdala hold svým perským pánům. Velká Apadana neboli Audienční síň, kde tato knížata společně poklekla před svým mrtvým panovníkem, byla dlouhá jako 3 fotbalová hřiště. Její střechu podpíralo 36 vysokých sloupů, z nichž některé dosud stojí. Dvě monumentální schodiště vedoucí do sálu jsou zdobená složitými detailními řezbami zobrazujícími každoroční rituál poslušnosti, který se konal v den jarní rovnodennosti. Dnes nabízejí živý obraz toho, jak perští císaři kdysi ovládali nejbohatší země na světě. Na řezbách jsou vyobrazení vládci podřízených států, kteří se procházejí kolem svého nejvyššího vůdce a nesou dary symbolizující bohatství své provincie. Archeologům se podařilo většinu z nich identifikovat a samotné názvy jejich kultur evokují bohatství starověku. Váleční Elamité, kteří žili na východ od řeky Tigris, přinášejí lva symbolizujícího jejich divokost. Arachosané ze Střední Asie nabízejí velbloudy a bohaté kožešiny. Arméni koně a jemně zpracovanou vázu. Etiopané žirafu a sloní kel. Somálci antilopu a vůz. Trákové štíty a oštěpy a Iónci stohy látek a keramické talíře. Arabové vedou velblouda, Asyřané býka, Indové osla obtěžkaného tkanými košíky. Všechny tyto dary byly položené před krále králů. Panovníka, jehož vláda rozšířila perskou moc až na okraj známého světa. Mnoho zemí na Blízkém východě je vytvořeno uměle. Evropští kolonialisté vytyčili jejich státní hranice v 19. nebo 20. století, často s malým ohledem na místní historii a tradice. V případě Íránu je tomu právě naopak. Je to jeden z nejstarších národů světa, dědic tradice, která sahá tisíce let do minulosti. Do období, kdy velcí dobyvatelé rozšiřovali svou vládu napříč kontinenty. Básníci a umělci vytvářeli díla nádherné krásy. Tehdy zakořenila a rozkvetla jedna z nejpozoruhodnějších náboženských tradic na světě. Íránskou historií se táhnou velká témata, která ji formují dodnes. Jedním z nich je neustálá snaha o nalezení syntézy mezi islámem, který zemi vnutili arabští dobyvatelé a bohatým dědictvím předislámských dob. Írán byl od nepaměti cílem cizích nájezdníků. Byl na trase nejdůležitějších obchodních cest světa a na vrcholu moře ropy. Snažil se najít způsob, jak žít s mocnými cizinci. V polovině 20. století se všechna tato napětí spojila, aby vytvořila a následně zničila vznešenou osobnost Muhammeda Mosaddeka.
Britské impérium: Kádžárovská dynastie a moře ropy (19. a 20. století)
Velká Británie se na přelomu 19. a 20. století ocitla na křižovatce mezi dvěma palivy – uhlím a ropou. Mnozí si začali uvědomovat, že ropa představovala vojensko-strategickou surovinu pro budoucí kontrolu světových moří. Jako první si tuto myšlenku uvědomil admirál lord Fisher. Už v září 1882 britský admirál Fisher, tehdy ještě kapitán Fisher, argumentoval členům britského establishmentu, že Británie musela převést své námořní loďstvo z pohonu na uhlí na nové ropné palivo. Od roku 1870 spalovaly ruské parníky na Kaspickém moři těžký topný olej, který Rusové nazývali mazut. Fisher a několik dalších prozíravých jedinců se začali zasazovat o zavedení nového paliva. Trval na tom, že ropná síla umožní Británii udržet si rozhodující strategickou převahu při budoucí kontrole moří. Fisher začal za ropu lobbovat. Bitevní loď poháněná dieselovým motorem spalujícím ropu nevydávala žádný prozrazující kouř, zatímco emise uhelné lodi byly viditelné až na vzdálenost 15 km. Zatímco uhelný lodní motor potřeboval k dosažení plného výkonu 4 až 9 hodin, naftový motor potřeboval pouhých 30 minut. Akční rádius flotily poháněné ropou byl až čtyřikrát větší než u srovnatelné uhelné lodi. Fisher neúnavně tloukl těmito argumenty na všechny, kteří byli ochotní naslouchat. Mezitím v roce 1885 německý inženýr Gottlieb Daimler vyvinul první funkční ropný motor na světě, který poháněl silniční vozidlo. Ekonomický potenciál ropy si začali uvědomovat i mnozí jiní než admirál Fisher a jeho okolí. V roce 1905 si britské tajné služby a britská vláda konečně uvědomily strategický význam nového paliva. Problém Británie spočíval v tom, že neměla žádnou vlastní známou ropu. Musela se spoléhat na dodávky z Ameriky, Ruska nebo Mexika. To byl v době míru nepřijatelný stav, v případě velké války stav nemožný. Rok předtím, v roce 1904, byl kapitán Fisher povýšený na prvního britského námořního lorda, vrchního velitele britského námořnictva. Fisher neprodleně zřídil výbor, který měl zvážit a vydat doporučení, jak mělo britské námořnictvo zajistit své zásoby ropy. Britská přítomnost v Persii a Arabském zálivu byla v této době poměrně omezená. Navíc byl tento region stále součástí Osmanské říše. Několik let si Británie udržovala konzuláty v Bušíru a Bandar Abbásu a držela britské námořní lodě v Perském zálivu jako odstrašující prostředek pro ostatní mocnosti. Nechtěla, aby usilovaly o strategické vody blízko nejdůležitější britské kolonie, Indie. V roce 1905 si britská vláda, prostřednictvím známého britského špionážního esa Sidneyho Reillyho, zajistila výhradní právo na obrovská nevyužitá ložiska ropy na Blízkém východě. Íránu tehdy vládla kádžárovská dynastie, která byla kompletně ve vleku západních mocností. Nejprve vládl chamtivý a samolibý šách Násir ad-Dín. Jeho harém, kde trávil většinu času, se rozrostl na 1600 manželek, konkubín a eunuchů. Zplodil stovky princů, z nichž všichni měli volný přístup ke státní pokladně. Jeho paláce zdobily honosné šperky. Když ho přestaly bavit domácí radovánky, vydával se do Evropy v doprovodu obrovské družiny. Násir ad-Dín prodával státní zakázky, uvaloval represivní daně a konfiskoval majetek bohatých obchodníků. Když mu nezbyly žádné peníze, přišel s jedinečným nápadem. Získat hotovost prodejem íránského dědictví zahraničním společnostem a vládám. Jeho prvními zákazníky byli Britové. V roce 1857 koupili Britové koncesi na výstavbu telegrafní linky do Indie napříč Íránem. Francouzské, německé a rakouské skupiny koupily řadu dalších koncesí. Během několika následujících let prodal další 3 koncese britským konsorciím. Jedno koupilo práva na těžbu nerostných surovin, druhé výhradní právo na zřizování bank a třetí výhradní právo na obchod podél řeky Karun, jediné splavné vodní cesty v Íránu. Kontrola nad nejcennějším národním majetkem tak přešla z rukou Íránců do rukou cizinců. Peníze, které přinášeli do íránské pokladny, nějakou dobu udržovaly šáhův honosný dvůr, ale pak nevyhnutelně došly. Další peníze získal půjčkami od britských a ruských bank. Jeho syn nebyl o moc lepší. Počátkem roku 1905 vyslala britská tajná služba Reillyho, rodným jménem Sigmund Georgjevič Rosenblum z ruské Oděsy, se zásadním úkolem. Získat od excentrického australského amatérského geologa a inženýra Williama Knoxe d’Arcyho práva na využívání nerostných zdrojů v Persii. Jeho geologem v Íránu byl ropný inženýr George Reynolds. D’Arcy byl zbožným křesťanem, který důkladně studoval historii. Nabyl přesvědčení, že zprávy o ohnivých sloupech na svatých místech starověkého perského boha ohně Ormuzda pocházejí z praxe zoroastrických kněží zapalovat napthu – olej vytékající ze skal na těchto vybraných místech. Léta putoval po oblastech, kde tyto starověké perské chrámy existovaly, a hledal olej. Mnohokrát navštívil Londýn, aby si zajistil finanční podporu pro své pátrání, ale podpora ze strany britských bankéřů klesala. Koncem 90. let 19. století se nový perský panovník šáh Muzzaffar al-Dín, ad-Dínův syn, obrátil na D’Arcyho jako na inženýra, který Írán důkladně znal. Požádal ho, aby Persii pomohl s rozvojem železnic a počátky průmyslu. V roce 1901 šáh, výměnou za značnou částku peněz předem, udělil D’Arcymu královskou koncesi. Ta mu dávala plnou moc a neomezenou svobodu po dobu 60 let sondovat, prorážet a vrtat podle své vůle v hlubinách perské půdy. V důsledku toho zůstanou všechny jím hledané produkty bez výjimky jeho nezcizitelným vlastnictvím. D’Arcy zaplatil ekvivalent 20000 dolarů v hotovosti a zavázal se platit šáhovi 16% z prodeje jakékoli objevené ropy. Tím si excentrický Australan zajistil jeden z nejcennějších právních dokumentů té doby, který jemu a všem jeho dědicům, postupníkům a přátelům uděloval výhradní právo využívat ropný potenciál Persie až do roku 1961. D’Arcyho první úspěšný objev ropy se uskutečnil v oblasti Šuštár, severně od Perského zálivu 26. května 1908 přesně ve 4 hodiny ráno. Britskému agentovi Sidney Reillymu se podařilo D’Arcyho vypátrat v roce 1905. Bylo to doslova za vteřinu dvanáct. D’Arcy byl totiž na pokraji podpisu společného partnerství s Francouzi prostřednictvím pařížské bankovní skupiny Rothschildů. Pak se chystal vrátit do své rodné Austrálie. Agent Reilly, převlečený za kněze a obratně hrající na d’Arcyho silné náboženské sklony, ho nakonec přesvědčil, aby podepsal svá výhradní práva na perské ropné zdroje ve smlouvě s britskou společností. Tvrdil o ní, že byla dobrým křesťanským podnikem, a tak vznikla Anglo-perská ropná společnost. Britská vláda přivedla skotského finančníka lorda Strathcona jako klíčového akcionáře této společnosti. Skutečná role vlády v ní byla utajená. Agent Reilly tak zajistil první významný zdroj ropy v Británii. Britové ale pracovali na více frontách. V roce 1902 bylo známo, že oblast Osmanské říše známá jako Mezopotámie, dnešní Irák a Kuvajt, obsahovala velké zdroje ropy. Ukázalo se, že Britové měli silné vazby na kuvajtského šejka. V roce 1901 britské válečné lodě u kuvajtského pobřeží nadiktovaly turecké vládě, že od nynějška musela považovat přístav v Perském zálivu ležící těsně pod vodní cestou Šaat-al-Arab, ovládaný kmenem Anazá šejka Mubáraka al-Sabáha, za britský protektorát. V roce 1907 se Šejk Mubárak al-Sabáh nechal přesvědčit, aby formou pronájmu na dobu neurčitou podepsal britské vládě půdu Bander Šajku. Dokument spolupodepsal major C. G. Knox, politický agent britské vlády v Kuvajtu. K podpisu byly prý přiložené štědré porce britského zlata a pušek, aby byl podpis pro šejka příjemnější. V říjnu 1913 zajistil podplukovník Percy Cox od šejka dopis, ve kterém šejk souhlasil, že neudělí žádnou koncesi na těžbu ropy v zemi nikomu jinému než osobě jmenované a doporučené britskou vládou. Začaly se upevňovat britské ropné zájmy na Blízkém a Středním východě. Tato strategická vojenská komodita čekala v půdě Íránu, Iráku a Kuvajtu na hladové, dobyvačné a stále nenasytné západní armády. Tento objev formoval gigantickou bitvu o globální ekonomickou a vojenskou kontrolu, která pokračovala dál.
Persie: Reformy a dynastie Pahlaví (1900-1944)
Politické povědomí Íránců se velmi zvýšilo. Jejich víra, že Bůh vyžaduje, aby vůdci vládli spravedlivě, vedla mnohé k přijetí ideálů lidové suverenity, které pronikaly do společnosti. Na začátku 20. století, začali někteří dokonce pochybovat o samotném principu monarchie. V několika městech vznikly tajné společnosti, které se věnovaly podvratné činnosti. Knihy o Francouzské revoluci začaly přecházet z ruky do ruky. Pocit neomezených možností nabyl na síle se zprávami, že Britové prohrávali bitvy se vzpurnými Búry v jižní Africe. V prosinci 1905 vypukla první moderní revoluce, která vyústila v parlament. Byla přijatá ústava a podle jejích ustanovení se měly konat pravidelné volby. To znamenalo politické kampaně a alespoň zdání otevřené diskuse. Jenže v roce 1907 podepsaly Velká Británie a Rusko smlouvu o rozdělení Íránu. Británie převzala kontrolu nad jižními provinciemi, zatímco Rusko získalo sever. Pás mezi oběma zónami byl prohlášený za neutrální. To znamenalo, že Íránci tu mohli vládnout, pokud nejednali proti zájmům svých mocných hostů. Obě velmoci s Íránem toto ujednání nekonzultovaly, ale pouze mu ho sdělili po podpisu smlouvy v Petrohradě. Typické o nás bez nás. Nově založená Anglo-perská ropná společnost začala těžit obrovské množství ropy zpod íránské půdy. Winston Churchill ji označil za cenu z říše pohádek, o které se nám ani nesnilo. Společnost během pár let vyvrtala desítky vrtů, položila více než 150 km potrubí a vytěžila miliony barelů ropy. Založila síť čerpacích stanic po celé Británii a prodávala ropu do zemí v Evropě i v Austrálii. Na opuštěném ostrově Abadán v Perském zálivu zahájila stavbu největší ropné rafinerie na světě. Abadán na severním konci zálivu vznikal pomalu po tisíce let. Budoval se naplaveninami z řek, které se stékají a tvoří vodní cestu Šaatt-al-Arab. V roce 1919 Britové vnutili bezmocnému režimu Ahmada Šáha tvrdou anglo-perskou dohodu. Podle jejích ustanovení Britové převzali kontrolu nad íránskou armádou, státní pokladnou, dopravním systémem a komunikační sítí. Aby si Britové zajistili svou novou moc, zavedli stanné právo. Anglo-perská dohoda odstranila poslední zbytky íránské suverenity, ale zároveň vlila nový náboj vlasteneckému hnutí. 21. února 1921 generál Rezá Chán svrhl Kádžárovskou dynastii a za 4 roky se prohlásil šáhem. Začala tak vláda královské dynastie Pahlaví, která trvala až do roku 1979. Nikdo nemohl popřít úspěchy Rezy Šáha. Zahájil obrovský stavební program, díky němuž země získala nové třídy, náměstí, dálnice, továrny, přístavy, nemocnice, vládní budovy, železniční tratě a školy pro chlapce i dívky. Vytvořil první státní službu a první národní armádu. Zavedl metrický systém, moderní kalendář, používání příjmení a občanský sňatek a rozvod. Omezil tradiční oděv a zakázal vjezd velbloudích karavan do měst. Vyhlásil právní kodexy a zřídil síť světských soudů, které je vymáhaly. Jenže jeho vláda měla i odvrácenou tvář. Noviny byly přísně cenzurované, bylo zakázané organizování odborů a opoziční představitelé byli vraždění, věznění nebo nucení uprchnout. Kočovné kmeny vykázal do pustých osad, kde trpěly a umíraly tisíce lidí. Obchod se centralizoval v rukou státu a malého kádru loajálních podnikatelů. Sám šáh nesmírně zbohatl díky úplatkům od zahraničních podniků a vydíráním kmenových vůdců. Zabavil tolik půdy, že na vrcholu své moci byl největším vlastníkem půdy v zemi. Rezá Pahlaví také přejmenoval v roce 1935 Persii na Írán. Jenže Rezá Šáh byl fascinovaný fašistickými hnutími, která se objevila v Evropě ve 30. letech 20. století. Zdálo se mu, že Mussolini, Franco a Hitler se vydali stejnou cestou, jako on. Očistit a sjednotit slabé a nedisciplinované národy. Baldur von Schirach, šéf Hitlerjugend, vedl proud nacistických hodnostářů, kteří navštívili Írán a s nadšením hovořili o vznikajícím německo-íránském spojenectví. Když vypukla druhá světová válka, vyhlásil politiku neutrality, která byla rozhodně nakloněná Německu. Umožnil stovkám německých agentů působit v Íránu. Mnozí z nich pracovali na budování podpůrných sítí mezi regionálními vojevůdci. Proto Británie přesvědčila Stalinovo Rusko, aby se připojilo k invazi do Íránu. Britská a ruská vojska nakonec 25. srpna 1941 obsadila Írán a íránská armáda se vzdala za 3 dny. Rezá Pahlaví abdikoval 16. září 1941 ve prospěch svého 21letého syna Muhammada Rezy Pahlavího. Ten byl za daných okolností ochoten anglo-ruské okupaci vyhovět. Britské okupační síly, později doplněné menším americkým kontingentem, nečinně přihlížely, zatímco jejich válečný spojenec Rusko rekvírovalo většinu zásob potravin ze severní zóny Íránu. Desetitisíce Íránců zemřely hlady, zatímco 100 tisíc ruských a 70 tisíc britských a indických vojáků dostalo přednost v zásobování. Epidemií se stal skvrnitý tyfus. Odklon zásob po íránské železnici zabil další tisíce lidí kvůli nedostatku topného oleje v kruté zimě. Britská politika po celé období spočívala v systematickém ponižování vlasteneckých Íránců a vlády. Zároveň podporovala nejpověrčivější a nejfeudálnější reakce uvnitř země. V zoufalé snaze požádala íránská vláda o americkou pomoc. V roce 1942 odjel do Íránu americký vojenský činitel, generál Norman Schwartzkopf, otec velitele amerických sil v operaci Pouštní bouře v letech 1990 až 91. Schwarzkopf byl absolventem West Pointu, který se stal velitelem státní policie v New Jersey. Statusu celebrity dosáhl, když řídil vyšetřování únosu Lindberghova dítěte. Jak vyšetřování řídil jsem pokryl ve druhém díle mého pořadu „Satanistické sekty“. Generál Schwartzkopf tu po dobu 6 let až do roku 1948 cvičil národní policejní síly. Schwartzkopf a jeho kontakty s íránskou armádou se později ukázaly jako klíčové při svržení premiéra Mosaddeka v srpnu 1953.
Írán: Mosaddek vchází na scénu (1944-1952)
Po válce se velmoci začaly o íránskou ropu přetahovat. Rusko požadovalo rozsáhlou exkluzivní ropnou koncesi v severní části Íránu hraničící s Ázerbájdžánem. Británie požadovala další koncesi pro společnost Royal Dutch Shell napojenou na vládu. Uprostřed tohoto přetahování předložil v prosinci 1944 íránský vlastenecký vůdce Dr. Muhammed Mosaddek v íránském parlamentu návrh zákona, který zakazoval jednání o ropě se zahraničím. Mosaddek se odvolával na úvodník londýnských Timesů z 2. listopadu 1944, který navrhoval poválečné rozdělení Íránu mezi 3 mocnosti. Británii, Rusko a Ameriku. Rezoluce prošla, ale odsunula řešení koncese Anglo-íránské ropné společnosti v jižním Íránu, staré d’Arcyho koncese z roku 1901. V roce 1948 se Íránu po urputném boji konečně podařilo vynutit stažení cizích vojsk ze svého území. Země a její hospodářství však byly stále pod faktickým vlivem britské vlády. V jižní oblasti Íránu se nacházela nejbohatší ropná provincie, jakou tehdy celý svět znal, a byla kontrolovaná na základě výhradní koncese udělené před desetiletími Britům. Od roku 1919 britští správní úředníci de facto řídili správu země, aby si zajistili tento životně důležitý monopol. Íránská suverenita se odsunula na vedlejší kolej. Po skončení druhé světové války už ale Írán nehodlal tolerovat takové pošlapávání své národní suverenity. Koncem roku 1947 navrhla íránská vláda britské ropné společnosti zvýšit hanebně nízký podíl na příjmech. Írán se odvolával na případ Venezuely, kde americké společnosti Standard Oil souhlasily s tím, že budou venezuelské vládě platit 50%. Írán dostával jen 36 milionů dolarů ročně, zatímco za venezuelských podmínek by dostával 100 milionů dolarů za rok. Írán spočítal, že ve stávající podobě Britové platili celkové poplatky ve výši pouhých 8% svého čistého zisku. Británie držela výhradní koncesi na rozsáhlé území o rozloze 150 tisíc km2, na kterém se odmítala podílet na novém významném průzkumu. Írán si spočítal, že v roce 1948 dosáhla britská ropná společnost z produkce 23 milionů tun íránské ropy zisku 320 milionů dolarů. Přitom Íránu platila licenční poplatky ve výši 36 milionů dolarů. Íránská vláda proto navrhla, aby se původní koncese znovu projednala s ohledem na zásadu spravedlnosti a poctivosti. Tento návrh nebyl v Londýně přijatý s radostí. Jednání o změně anglo-íránské dohody se protáhla až do roku 1949, aniž by britská strana učinila výraznější ústupek. Jejich strategie spočívala v průtazích a zdržování, přičemž usilovali o oslabení íránské vlády. V íránských parlamentních volbách koncem roku 1949 ovšem doktor Mosaddek a jeho malá strana Národní fronta vedli kampaň na téma jednání o ropě. Národní fronta získala v novém parlamentu 6 křesel a v prosinci byl Mosaddek jmenovaný předsedou parlamentní komise pro ropnou otázku. Írán požadoval 50% podílu na zisku a také íránskou účast na řízení Anglo-íránské ropné společnosti. Britové ale jakékoli dohody nadále torpédovali. V Íránu kvůli tomu padala jedna vláda za druhou až do dubna 1951, kdy se Muhammed Mosaddek stal premiérem.
Znárodnění Anglo-íránské ropné společnosti (1951-1952)
Od svého narození 16. června 1882 měl Mosaddek výhody, kterým se těšilo jen málo jeho krajanů. Jeho matka byla kádžárovská princezna z rodiny, ze které pocházeli guvernéři, ministři a velvyslanci. Muž, kterého si vzala, pocházel z významného rodu Aštianí a více než 20 let působil jako ministr financí Násira al-Dína Šáha. Zemřel, když byl jejich syn ještě dítě, ale podle zvyklostí se mladý Muhammad vyučil otcově profesi. V 16 letech byl jmenovaný do své první vládní funkce. Byl hlavním daňovým kontrolorem v Chorásánu, své domovské provincii. Podle všeho si vedl skvěle. Návštěvník, který se s Mosaddekem setkal krátce po jeho nástupu do funkce, si zapsal do svého deníku: "Mezi inteligentními a vzdělanými lidmi je jeho slušnost nepřekonatelná. Mluví, chová se a přijímá lidi s úctou, pokorou a zdvořilostí, aniž by však snižoval svou vlastní vznešenost a důstojnost. Možná se někdy choval ke svým kolegům, včetně vysokých úředníků a ministrů financí, s jistou dávkou pohrdání. Ovšem při jednání s ostatními lidmi projevoval vřelý lidský cit, zdvořilost a pokoru. Takto působivý mladý muž se jistě stane jedním z velkých."
Mosaddek pak studoval nejprve v Paříži a potom ve Švýcarsku, kde v roce 1914 získal doktorát práv. Když se v roce 1921 dostal k moci Rezá Chán, snažil se využít Mosaddekova talentu. Jejich spolupráce byla krátká a nešťastná. Mosaddek se nejprve stal ministrem financí, jenže zahájil protikorupční kampaň, která ohrožovala Rezu a jeho přátele, a tak brzy byl nucený odstoupit. Pak byl jmenovaný guvernérem provincie Ázerbájdžán, ale také odešel pro neshody se šáhem. Poté působil několik měsíců jako ministr zahraničí. Mosaddek považoval dynastii Pahlaví za velkého nepřítele pro jejich totalitní praktiky, o kterých jsem hovořil. Není divu, že syn Muhammed Rezá Pahlaví se nakonec nechal umluvit, aby podepsal dekret pro Mosaddekovo sesazení. Usnadnilo mu to nepřátelství, které vůči jeho dynastii Mosaddek projevoval. To ale poněkud předbíhám. Propaganda z různých kruhů ve Washingtonu a Londýně chrlila zprávy o tom, že Mosaddek byl zástupcem komunistů, Ruska nebo nějakým divokým extremistou. Studená válka totiž poskytla Britům a Američanům úžasnou příležitost. Jakákoli významná opozice, která stála v cestě jejich zájmům, byla pohodlně vykreslená rudým štětcem jako komunistická nebo komunistům nakloněná. Nikde to nebylo snazší než proti málo známým vůdcům rozvojových nebo nově nezávislých bývalých koloniálních zemí. Tuto taktiku používal Londýn a Washington až příliš často. Tento zpravodajský trik uplatnili i na Muhammeda Mosaddeka, k čemuž se ještě dostanu. Pravda byla taková, že Mosaddek byl vášnivým íránským vlastencem a paradoxně zarytým nepřítelem sovětského Ruska. Mosaddekovo politické vědomí utvářely dva hlavní názory. Prvním byla vášnivá víra v právní stát, která z něj učinila nepřítele autokracie a zejména Rezy Šáha. Druhým bylo přesvědčení, že Íránci si musí vládnout sami a nepodřizovat se vůli cizinců. Mosaddek více než kterýkoli jiný politický vůdce zosobňoval hněv Íránců na Brity. Zavázal se, že společnost z Íránu vyžene, získá zpět obrovské zásoby ropy a osvobodí Írán od podřízenosti cizí moci. Premiér Mosaddek plnil své sliby s neochvějnou horlivostí. Už 15. března 1951 íránský parlament odhlasoval přijetí doporučení komise doktora Mosaddeka a znárodnění Anglo-íránské ropné společnosti se spravedlivou kompenzací. Konečný plán znárodnění schválil parlament 28. dubna 1951. Za nadšeného jásotu lidu byla Anglo-íránská ropná společnost 1. května znárodněná. 20. června Íránci převzali kontrolu nad obří rafinerií této společnosti v Abadánu v Perském zálivu. To uvedlo Írán do vlasteneckého nadšení a z Mosaddeka učinilo národního hrdinu. V britských očích se Írán dopustil neodpustitelného hříchu. Prosazoval národní zájmy nad zájmy britskými. Británie okamžitě pohrozila odvetou a během několika dní dorazily britské námořní síly do blízkosti Abadánu. V Abadánu se nacházela největší ropná rafinerie na světě, která byla součástí Anglo-íránské ropné společnosti. Po celých 28 měsíců Mosaddekova premiérství se Britové potýkali s jednou nepřekonatelnou překážkou. Írán měl plné právo znárodnit společnost na svém území, pokud nabídne spravedlivou náhradu, což Mosadekova vláda nabídla. Stejně tak Írán zaručil Británii stejnou úroveň dodávek ropy, jakou měla před znárodněním. Také nabídl, že bude nadále zaměstnávat britské občany v anglo-íránské společnosti. 22. srpna 1951 vyhlásila Británie vůči Íránu úplné hospodářské sankce, včetně embarga na dodávky íránské ropy a také zmrazení veškerých íránských aktiv v britských bankách v zahraničí. Britské válečné lodě byly umístěné těsně u íránských pobřežních vod, stejně jako pozemní a letecké síly do Basry, v Brity kontrolovaném Iráku, poblíž rafinerie Abadán. K britskému embargu se připojily všechny významné anglo-americké ropné společnosti. Britské tajné služby korumpovaly informátory v íránské centrální bance, Bank Melli, a dalších složkách státní správy. Mosaddek se o jejich spiknutí dozvěděl a v říjnu 1952 nařídil uzavřít britské velvyslanectví. Všichni britští diplomaté v Íránu, včetně tajných agentů pracujících pod diplomatickým krytím, museli opustit zemi. Nezbyl nikdo, kdo by mohl provést převrat. Britové ale stále odmítali podepsat jakoukoli dohodu o kompenzaci. Mezitím se začalo hospodářské embargo projevovat na křehké íránské ekonomice. Příjmy z ropy, která byla hlavním zdrojem exportních příjmů země, se od července 1951 do Mosaddekova pádu v srpnu 1953, propadly ze 400 milionů dolarů v roce 1950 na méně než 2 miliony dolarů. V září téhož roku Mosaddek osobně přijel do Ameriky, aby se obrátil na Radu bezpečnosti OSN. Pak se Mosaddek vydal do Washingtonu v marné snaze získat pro svou zemi americkou pomoc. Hlavní politickou chybou, které se Mosaddek dopustil, bylo nedostatečné pochopení ropného kartelového vztahu angloamerických zájmů. Americký zprostředkovatel Averill Harriman odjel v červenci 1951 do Íránu v doprovodu delegace plné lidí napojených na zájmy velkých ropných korporací. Například včetně ekonoma ministerstva zahraničí Waltera Levyho. Mimochodem Averill Harriman byl přesně tím, u koho pracoval Prescott Bush v jeho newyorské bance, ve které prali peníze a zlato pro nacisty během druhé světové války. Averell Harriman působil jako velvyslanec ve Velké Británii, velvyslanec v Sovětském svazu a ředitel Marshallova plánu v Evropě. Hovořil jsem o tom v pořadu „Klan Bushů“. První hodiny Averilla Harrimana v Teheránu nebyly příznivé. Jeho limuzína musela z letiště jet oklikou, aby se vyhnula rozzuřeným davům. Bezpečně se dostal do paláce pro hosty, který pro něj byl připravený. Povečeřel, zatímco se vzduchem ozývala střelba. Jízdní policie a vojáci v obrněných vozech stříleli do protestujících. O půlnoci bylo město zaplavené krví a slzným plynem. Více než 20 lidí leželo mrtvých a dalších 200 bylo zraněno. V takové atmosféře probíhala jednání v Teheránu. Navzdory tomu Harriman doporučil Íránu přijmout britskou nabídku. Mosaddek se po několika měsících vypravil na jednání do Ameriky. Odpoledne 8. října 1951 Mosaddek vystoupil z letadla v New Yorku. Pak se odebral do hotelu Ritz Tower na rohu Park Avenue a 57. ulice. Po projevech na radě bezpečnosti OSN se 23. října vydal vlakem do Washingtonu. Ovšem jediným návrhem, který Mosaddek od Američanů slyšel, bylo jmenování společnosti Royal Dutch Shell íránskou řídící společností. K dohodě tedy nedošlo a Mosaddek koncem listopadu odletěl. Britové trvali na tom, aby byl případ předložený Světovému soudnímu dvoru k arbitráži. Mosaddek, sám právnicky vzdělaný ve Francii a Švýcarsku, ale úspěšně obhájil argumenty své země. Soud 22. července 1952 odmítl jurisdikci Velké Británie a vrátil věc do vnitřní jurisdikce Íránu. V roce 1953 už měla angloamerická rozvědka připravenou odpověď.
Příprava převratu: Dobrý večer, pane Roosevelte (leden-červenec 1953)
Britové okamžitě požádali prezidenta Harry Trumana o pomoc. Truman ovšem s vlasteneckými hnutími, jako bylo to, které vedl Mosaddek, velmi sympatizoval. Pro staré imperialisty měl jen slova pohrdání. Americký postoj k možnému převratu v Íránu se ovšem radikálně změnil po zvolení Dwighta Eisenhowera prezidentem v listopadu 1952. Během několika dní po zvolení přijel do Washingtonu vysoký agent CIA Christopher Montague Woodhouse na jednání s nejvyššími představiteli CIA a ministerstva zahraničí. Woodhouse se prozíravě rozhodl, že nepředloží tradiční britský argument, že Mosaddek musí odejít, protože znárodnil britský majetek. Tento argument nevzbudil ve Washingtonu velké vášně. Woodhouse věděl, co by mohlo Američany zaujmout. Jednoduše zdůraznil komunistickou hrozbu pro Írán, a to samozřejmě zabralo. Tato výzva vyburcovala bratry, kteří řídili americkou zahraniční politiku po Eisenhowerově nástupu. John Foster Dulles, ministr zahraničí, a Allen Dulles, ředitel CIA. Narodili se do privilegované rodiny s dlouhou americkou tradicí. Jejich pradědeček Joseph Heatly Dulles z Jižní Karolíny studoval na Yale v 19. století. Jeho rodina si koupila otroky za peníze ze zakázkové bezpečnostní práce pro britské kolonisty v Indii. Joseph Dulles byl dříve členem tajné skupiny z Yale, Bratři v jednotě. Podrobně jsem o něm hovořil v prvním díle mého pořadu „Řád Skull and Bones“. Jejich dědeček, John Watson Foster, byl v době, kdy byli dětmi, ministrem zahraničí. Oba bratři pak studovali na Princetonu. V době, kdy oba bratři absolvovali Princeton, byl jeden z jejich strýců, Robert Lansing, ministrem zahraničí Woodrowa Wilsona. John Foster Dulles byl pak předsedou Rockefellerovy nadace, než se stal ministrem zahraničí. Allen začínal svou kariéru agenta v Konstantinopoli. Jejich legendární advokátní kancelář Sullivan & Cromwell zajišťovala nacistické zájmy v Americe. Není divu, když John Foster předsedal Rockefellerově nadaci a jejich Standard Oil dodávala nacistům životně důležitou ropu a kaučuk. Nádherné obrysy, které jsem pokryl v mém pořadu „Jak Wall Street dláždil cestu Hitlerovi“. Allen Dulles působil během války jako ředitel evropské divize OSS, předchůdkyně CIA, kde s nacisty jednal o jejich poválečné spolupráci s Američany. Tady také propral další maďarské nacisty, kteří organizovali pokus o převrat v Maďarsku v roce 1956. Hovořil jsem o tom ve druhém díle mého pořadu „Svobodná Evropa ve službách CIA“. Není proto žádným překvapením, že oba bratři patřili mezi nejzuřivější studenoválečníky. Za obzvlášť nebezpečný považovali Írán. Írán měl obrovské ropné bohatství, dlouhou hranici se Sovětským svazem, aktivní komunistickou stranu a vlasteneckého premiéra. Brzy po nástupu prezidenta Eisenhowera do úřadu 20. ledna 1953 sdělili bratři Dullesové svým britským protějškům, že byli připravení zakročit proti Mosaddekovi. Jejich puč měl mít krycí název Operace Ajax. K jejímu řízení vybrali důstojníka CIA se značnými zkušenostmi na Blízkém východě, Kermita Roosevelta, vnuka prezidenta Theodora Roosevelta. Roosevelt se narodil v Buenos Aires, kde měl jeho otec obchodní zájmy. Vyrůstal poblíž sídla dědečka Theodora na Long Islandu a vystudoval Harvardovu univerzitu. Když vypukla druhá světová válka, bylo mu 20 let a byl mladším členem katedry historie na Harvardu. Toužil po dobrodružství a nastoupil do OSS, předchůdkyně CIA. Stejně jako ostatní členové jeho rodiny měl Kermit Roosevelt zálibu v přímých akcích. Byl známý tím, že v krizových situacích dokázal jednat rozhodně. Bylo mu 37 let, byl šéfem blízkovýchodního a asijského oddělení CIA a uznávaným mistrem svého tajného řemesla. Sovětský agent Kim Philby ho popsal jako kvintesenci tichého Američana. Zdvořilého, jemně mluvícího Východňana s bezvadnými společenskými kontakty, spíše vzdělaného než intelektuálního, příjemného a skromného jako hostitel i host. Vlastně poslední člověk, od kterého bychom čekali, že byl až po krk zapletený do špinavých triků. Není divu, protože právě rodinka Rooseveltových své bohatství vybudovala na penězích z opiového průmyslu. Teprve 24-letý Warren Delano, dědeček budoucího prezidenta Roosevelta, odplul do Číny. V deltě Perlové řeky se připojil k pašerákům, kteří prodávali opium. Za 10 let byl tak bohatý, že se do Ameriky vrátil ještě před první opiovou válkou. Mezi newyorskou smetánkou byl považovaný za jednoho z nejžádanějších starých mládenců. Toť vznešený východní establishment vážených amerických protestantů. Podrobně jsem o tom hovořil ve druhém díle pořadu „Drogové a pedofilní spiknutí“, nebo v prvním díle pořadu „Řád Skull and Bones“. Někdejším zetěm Franklina Roosevelta byl Curtis Dalle. V mém pořadu „Atentát na Kennedyho“ jsem ve druhém díle hovořil o spiknutí, které kvasilo v Americe v první polovině 60. let 20. století. Jednou z hlavních osob byl generál Pedro Del Valle. V říjnu 1963, tedy měsíc před atentátem, byl generál Del Valle na schůzi Strany ústavy spolu s Josephem Milteerem, plukovníkem Archem Robertsem z armády a zmíněným Curtisem Dallem bývalým zetěm Franklina Roosevelta. Pradědeček drogový pašerák, dva američtí prezidenti, důstojník CIA nebo zeť zapletený do spiknutí armády a rozvědek. Seznamte se s rodinkou Rooseveltových. V květnu 1953 americký prezident Dwight Eisenhower na radu bratrů Dullesových odmítl Mosaddekovu žádost o hospodářskou pomoc. Kermit Roosevelt odletěl na začátku července na svou tajnou misi. Přistál v Bejrútu a odtud se vydal autem přes pouště Sýrie a Iráku. Když na odlehlém přechodu vjel do Íránu, jen stěží ovládal své vzrušení. První 2 týdny v Teheránu strávil Roosevelt obchodními záležitostmi ve vile, kterou si pronajal jeden z jeho amerických agentů. Desetiletí britských intrik spolu s novější prací CIA mu poskytly vynikající prostředky na místě. Patřila k nim hrstka zkušených a velmi vynalézavých íránských agentů, kteří léta budovali tajnou síť sympatizujících politiků, vojenských důstojníků, duchovních, redaktorů novin a vůdců pouličních gangů. CIA těmto agentům platila desítky tisíc dolarů měsíčně a oni si zasloužili každý cent. Na jaře a v létě 1953 neuplynul den, aby alespoň jeden mulláh, komentátor zpráv nebo politik dotovaný CIA neodsoudil premiéra Mosaddeka. Premiér, který si velmi vážil posvátnosti svobodného tisku, odmítl tuto kampaň potlačit. Íránští agenti, kteří přicházeli do Rooseveltovy vily a zase z ní odcházeli, ho znali pouze pod pseudonymem James Lockridge. Postupem času se mezi nimi přirozeně vyvinul smysl pro kamarádství. Někteří Íránci mu k jeho pobavení začali říkat Jime. Plán operace Ajax počítal s intenzivní psychologickou kampaní proti premiérovi Mosaddekovi, kterou CIA už zahájila, a následným oznámením, že ho šáh odvolal z funkce. Davy a vojenské jednotky, jejichž velitelé byli na výplatní listině CIA, měly potlačit jakýkoli Mosaddekův pokus o odpor. Pak by bylo oznámeno, že šáh vybral za nového íránského premiéra generála Fazlolláha Zahedího, vojenského důstojníka ve výslužbě, který od CIA obdržel více než 100 tisíc dolarů.
Teherán v plamenech (srpen 1953)
Začátkem srpna byl Teherán v plamenech. Davy pracující pro CIA pořádaly protesty proti Mosaddekovi, pochodovaly ulicemi s portréty šáha a skandovaly roajalistická hesla. Zahraniční agenti upláceli poslance a všechny, kdo by mohli být nápomocní při chystaném pokusu o převrat. Útoky tisku na Mosaddeka dosáhly nové úrovně zhoubnosti. Články ho obviňovaly nejen z komunistických sklonů a snah o získání trůnu, ale dokonce z tajných sympatií k Britům. Ačkoli to Mosaddek nevěděl, většina těchto tirád byla buď inspirovaná CIA, nebo je napsali propagandisté CIA ve Washingtonu. Jeden z těchto propagandistů Richard Cottam odhadoval, že čtyři pětiny teheránských novin byly pod vlivem CIA. Jak spiknutí nabíralo na obrátkách, narazil Roosevelt na svou nejvážnější překážku, Muhammada Rezu Šáha. 32letý Šáh se věnoval sportovním vozům, závodním koním a ženám. Stal se stálicí mezinárodních večírků, dával přednost londýnským nočním klubům a udržoval řadu aférek s druhořadými filmovými herečkami, jako byly Yvonne De Carlo, Gene Tierneyová a Silvana Mangano. Američané si ho také hýčkali, protože byl jejich nástrojem. Prezident Truman poslal v listopadu 1949 své osobní letadlo Independence, aby šáha přivezlo do Washingtonu a ubytovalo ho v Blair House. Později se šáh vydal do New Yorku, kde byl uvítaný v Metropolitním muzeu umění, a do řady destinací, které obvykle nejsou na programu zahraničních hodnostářů, mimo jiné do Idaha, Kentucky, Arizony a Ohia. Společnosti jako Lockheed a General Motors pro něj pořádaly opulentní večeře. Ministerstvo zahraničí mu zajistilo pocty na Princetonské a Michiganské univerzitě. Zúčastnil se fotbalového zápasu mezi Georgetownem a týmem George Washingtona a před zápasem byl jmenovaný čestným kapitánem týmu George Washingtona. Ve West Pointu a Annapolisu ho vítali salvami z jednadvaceti děl. 32letý panovník, teprve druhý šáh v rodu Pahlaví, byl od přírody plachý a nerozhodný a tvrdošíjně se odmítal nechat zatáhnout do tak odvážného spiknutí. Šáha brzdily více než jen osobnostní rysy. Mosaddek byl nejpopulárnější osobností moderních íránských dějin, a přestože ho britská podvratná kampaň a hospodářská sabotáž oslabily, byl stále široce obdivovaný a milovaný. Nebylo ani jasné, zda měl šáh zákonnou pravomoc ho odvolat. Spiknutí se mohlo snadno zvrátit a ohrozit nejen šáhův život, ale i samotnou monarchii. To Roosevelta nezastrašilo. Aby mohl provést převrat, potřeboval od šáha podepsané dekrety, kterými by Mosaddeka odvolal a na jeho místo jmenoval generála Zahedího. Roosevelt nikdy nepochyboval, že je nakonec získá. Roosevelt byl chytrý a dobře vycvičený a stála za ním obrovská mezinárodní moc. Šáh byl slabý, nezralý a osamělý. Rooseveltova první hra spočívala ve vyslání emisarů, kteří by mohli mít na šáha zvláštní vliv. Nejprve zařídil, aby šáhovo dvojče, princezna Ašráf navštívila svého bratra a pokusila se mu napravit hlavu. Ašráf byla totiž velmi bojovná a její výpady vůči bratrovi byly legendární. Nesnášela Mosaddeka, protože byl nepřítelem královské moci. Její útoky na jeho vládu se staly tak ostrými, že šáh považoval za nejlepší poslat ji ze země. Ze svého zlatého exilu v Evropě sledovala dění ve své vlasti s neutuchající vášní. Ašráf si užívala života ve francouzských kasinech a nočních klubech, když jí zavolal jeden z Rooseveltových nejlepších íránských agentů, Asadolláh Rašídjan. Zjistil, že se zdráhala, a tak druhý den přijela delegace amerických a britských agentů, aby jí pozvání předložila v důraznější formě. Vedoucí delegace, vysoce postavený britský agent Norman Darbyshire, si prozíravě přinesl norkový kožich a balík peněz. Darbyshire později vzpomínal:
"Když Ašráf tyto předměty uviděla, rozzářily se jí oči a její odpor se zhroutil."
Souhlasila s odletem do Teheránu a přistála bez incidentu pod svým manželským jménem madam Chafiková. Její bratr ji nejprve odmítl přijmout, ale když ho spolupracovníci, kteří byli v kontaktu se CIA, nepříliš jemně vyzvali, aby změnil názor, ustoupil. Bratr a sestra se setkali pozdě večer 29. července. Jejich setkání bylo napjaté. Nepodařilo se jí ho přesvědčit, aby vydal rozhodující dekrety. Aby toho nebylo málo, zpráva o její přítomnosti unikla na veřejnost a vyvolala bouři protestů. K úlevě všech se rychle vrátila do Evropy. Pak se Roosevelt obrátil na generála Normana Schwarzkopfa, který strávil většinu 40. let v Íránu ve vedení elitního vojenského pluku a kterému byl šáh hluboce zavázaný. CIA pověřila Schwarzkopfa krycí misí, která zahrnovala jednání a inspekce v Libanonu, Pákistánu a Egyptě. Takže jeho návštěvu Íránu bylo možné vysvětlit jako pouhou zastávku. Podle jedné zprávy tam přijel s několika velkými taškami, do kterých bylo nacpáno několik milionů dolarů v hotovosti. Nejprve se setkal s Rooseveltem a potom s íránskými zadavateli operace, kterým rozdal mnoho peněz. První srpnový den navštívil šáha v paláci Saad Abád. Schwarzkopf při rozhovoru cítil, že šáhův odpor slábnul. Ke kýženému výsledku by mohla stačit ještě jedna návštěva, ale musel by to být sám Roosevelt. To byl nebezpečný návrh. Pokud by byl Roosevelt spatřený v paláci, mohla by zpráva o jeho přítomnosti v Íránu uniknout a ohrozit celou operaci. Roosevelt to ale očekával. Aby připravil půdu pro svou návštěvu, poslal 2. srpna za šáhem svého důvěryhodného agenta Asadolláha Rašídjana. Ovšem jedině Roosevelt mohl dohodu uzavřít. Požádal agenta u královského dvora, který byl známý pod krycím jménem Rosenkrantz, aby se obrátil na šáha a řekl mu, že Američan pověřený mluvit za Eisenhowera a Churchilla si přál tajnou audienci. Během několika hodin šáh nabídku přijal. Ten večer o půlnoci poslal do Rooseveltovy vily auto. Roosevelt čekal s hrstkou svých agentů na určenou hodinu. Myslel si, že bude lepší, když nebude pít, ačkoli jeho společníci takové zábrany neměli. Když konečně přišla půlnoc, prošel přední branou a vyšel na ulici. Čekalo na něj auto. Nastoupil na zadní sedadlo. Když Roosevelt mířil k majestátnímu paláci, na ulicích se nic nepohnulo. Když jeho vůz začal stoupat na kopec, na kterém se palác nachází, rozhodl se, že by se měl skrýt z dohledu. Jeho hostitelé prozíravě nechali na sedadle auta složenou deku a on ji využil. Lehl si na zem a přetáhl ji přes sebe. U strážní brány se neobjevily žádné potíže, jen povrchní zamávání. Vůz chvíli pokračoval v jízdě a pak zastavil kousek od širokých vápencových schodů paláce. Roosevelt si sundal přikrývku a posadil se. Po schodech k němu kráčela štíhlá postava. Muž, ve kterém okamžitě poznal šáha, přistoupil k jeho autu, otevřel dveře a vklouzl vedle něj. Řidič se diskrétně stáhl do stínu.
"Dobrý večer, pane Roosevelte." řekl panovník a podal mu ruku.
"Nemohu říci, že bych vás očekával, ale je mi potěšením vás vidět."
Roosevelt šáhovi sdělil, že byl v Íránu z pověření amerických a britských tajných služeb a že to bude potvrzené kódovým slovem, které šáh uslyší příští noc v BBC. Churchill zařídil, aby BBC ukončila denní vysílání nikoliv slovy "Teď je půlnoc", jak bylo obvyklé, ale "Teď je přesně půlnoc". Šáh ale stále váhal, zda se k tomuto spiknutí připojit. Nakonec šáh navrhl, aby se znovu setkali příští noc. Od té doby se Roosevelt setkával se šáhem téměř každou půlnoc a do palácového komplexu vjížděl pod stejnou dekou na zadním sedadle stejného auta. Před každým sezením a po něm se radil se svými íránskými agenty. Když místní policie začala mít podezření na vilu, kterou používal, přestal v ní vést obchodní jednání a vymyslel jiný způsob, jak své konference pořádat. Pořídil si teheránský taxík a v určenou dobu s ním jezdil do klidného zákoutí. Tam zaparkoval a začal chodit pěšky, dokud ho domluvený agent nevyzvedl v chrysleru nebo buicku. Při rychlém průjezdu kopcovitým okrajem města plánovali každodenní taktiku. Tyto rozhovory se šáhem jsou pro nás velmi důležité, protože nám dávají nahlédnout do kuchyně pozdějších barevných revolucí. V rozhovorech se šáhem Roosevelt uvedl, že měl k dispozici částku odpovídající asi milionu dolarů a několik mimořádně schopných, profesionálních organizátorů. Ti mohli distribuovat letáky, organizovat davy, sledovat opozici. Operaci Ajax popsal jako založenou na čtyřech liniích útoku.
Za prvé, kampaň v mešitách, tisku a na ulicích měla podkopat Mosaddekovu popularitu.
Za druhé, roajalističtí vojenští důstojníci by vydali dekret o jeho odvolání.
Za třetí by ulice ovládly davy.
Za čtvrté, generál Zahedí by se vítězoslavně vynořil a přijal by šáhovu nominaci na premiéra.
Architektura jednotlivých kroků převratu je pro nás důležitá, protože operace Ajax byla kolébkou pozdějších barevných revolucí. Přesně tyto fáze se později stabilizovaly v umění amerických převratů po světě. Nakonec se šáhův odpor nevyhnutelně zlomil. Souhlasil s podpisem firmánů, jak se říkalo královským dekretům. Ovšem pouze pod podmínkou, že mu bude umožněno ihned poté odjet z Teheránu na nějaké bezpečnější místo. Oba muži se rozhodli, že nejbezpečnějším místem, kde by se šáh mohl ukrýt, byl lovecký zámeček, který královská rodina spravovala poblíž Ramsáru na pobřeží Kaspického moře. Poblíž se nacházela letecká dráha, což šáha uklidnilo. Naposledy se oba muži setkali 9. srpna před svítáním. Mezitím se 10. srpna ve Švýcarsku setkal ředitel CIA Allen Dulles s americkým velvyslancem v Teheránu Loydem Hendersonem a šáhovou sestrou, princeznou Ašráf. Ladily se poslední noty. Bylo dohodnuto, že kurýr CIA přiveze důležité firmány do paláce brzy ráno. Šáh je podepíše a pak okamžitě odletí do svého útočiště v Ramsáru. Všechno se zdálo být dokonale zařízené. Když se Roosevelt vrátil do své vily s dobrou zprávou, oslavil to se svými agenty bujarým pitím. Nakonec se v 5 ráno dostal do postele. Za pár hodin ho probudily nadávky jednoho z pobočníků. Na poslední chvíli došlo k selhání. Kurýr, který měl získat šáhův podpis, se v paláci objevil pozdě. Když dorazil, královský pár byl pryč. Roosevelt byl ale pevně rozhodnutý, že to nesmí narušit jeho plán. Roosevelt si rychle uvědomil, že nejlepším mužem byl plukovník Násirí z císařské gardy. Byl to silný roajalista, uměl najít, řídit letadlo a měl důvěrné vztahy se šáhem. Násirí přiletěl do Ramsáru a získal šáhův podpis na obou firmánech. Jenže špatné počasí mu nedovolilo vzlétnout, a tak je poslal autem do Teheránu. Roosevelt a jeho kamarádi strávili den netrpělivým čekáním u bazénu, aniž by tušili, co Násirímu trvalo tak dlouho. Když se setmělo, začali kouřit, hrát karty a pít vodku s limetkou. V Teheránu platil zákaz vycházení od devíti hodin, ale i pak stále doufali, že se někdo objeví. Byla už skoro půlnoc, když zaslechli křik u brány. Běželi ji otevřít. Venku stál malý hlouček neoholených a velmi vzrušených Íránců, z nichž většinu nepoznávali. Strčili balíček Rooseveltovi, který ho opatrně otevřel. Uvnitř byly dva firmány, řádně podepsané Jeho císařským Veličenstvem. Mělo ale dojít ještě k jednomu zdržení. Měl začít víkend, který Íránci dodržují ve čtvrtek a pátek. Íránci neradi o víkendu obchodují, natož aby svrhávali vlády. Roosevelt neochotně souhlasil s odložením převratu na sobotní noc, 15. srpna. Roosevelt mezitím přesunul své velitelské stanoviště do suterénu v areálu amerického velvyslanectví. Možná právě to také dohodl 10. srpna Allen Dulles s americkým velvyslancem v Teheránu při jeho návštěvě Švýcarska. Důstojník, kterého Roosevelt vybral pro tuto operaci, byl plukovník Násirí. Když se 15. srpna nad Teheránem konečně začalo stmívat, Roosevelt nasedl do svého taxíku a odjel do nedalekého úkrytu, kde se shromáždili jeho agenti, aby očekávali zprávy o vítězství. Vodka tekla proudem a oni si zpívali při nahrávkách broadwayských muzikálových melodií. Nejradši měli Luck Be a Lady Tonight z muzikálu Guys and Dolls. A štěstí (luck) tehdy opravdu potřebovali.
Íránský převrat (15. srpna 1953)
Většina Teheránu spala, když se 15. srpna 1953 krátce před půlnocí vydala tmou podivná karavana. V jejím čele jel obrněný vůz s vojenskými znaky. Za ním jely dva džípy a několik armádních nákladních aut plných vojáků. Den byl mimořádně horký, ale soumrak přinesl úlevu. Nad ním svítil půlměsíc. Byla to krásná noc na svržení vlády. Plukovník Nematolláh Násirí, velitel císařské gardy, seděl v prvním voze a měl důvod k sebedůvěře. V kapse měl dekret íránského šáha o odvolání premiéra Mosaddeka z funkce. Násirí byl na cestě, aby Mosaddekovi tento dekret předložil a v případě odporu ho zatkl. Američtí a britští zpravodajští agenti, kteří toto povstání zosnovali, předpokládali, že Mosaddek okamžitě povolá armádu, aby povstání potlačila. Proto zařídili, aby na druhém konci telefonu nebyl nikdo, kdo by mu zavolal. Plukovník Násirí se měl nejprve zastavit v domě náčelníka generálního štábu armády a zatknout ho. Teprve pak se měl přesunout k předání osudného dekretu. Plukovník vykonal, co mu přikázali. Když ale před půlnocí dorazil na první zastávku, zjistil něco velmi neobvyklého. Navzdory pozdní hodině nebyl náčelník generálního štábu generál Takí Riahí doma. Nebyl tam ani nikdo jiný. Dokonce nenašel ani sluhu nebo vrátného. To mohlo plukovníka Násirího varovat, že něco nebylo v pořádku, ale nestalo se tak. Jednoduše nasedl zpět do svého obrněného vozu a nařídil řidiči, aby pokračoval k jeho hlavnímu cíli. Rezidenci premiéra Mosaddeka. Nevěděl, že tam mířila i další vojenská kolona. Generál Riahí se o převratu dozvěděl a poslal vojáky, aby ho zmařili. Přesná totožnost informátora nebyla nikdy zjištěná. Budoucnost ústavní vlády v Íránu závisela na tom, která kolona vojáků dorazí k Mosaddekovu domu jako první. Krátce před jednou hodinou ranní kolona povstalců dorazila před Mosaddekovu rezidenci. Tady Mosaddek žil se svou ženou v malém bytě, který byl součástí většího komplexu, který jeho rodina vlastnila už mnoho let. Brána byla zavřená. Plukovník Násirí vyšel ven a dožadoval se vstupu. V ruce držel dekret, kterým byl Mosaddek odvolaný z funkce. Za ním stálo několik špalírů vojáků. Plukovník Násirí dorazil pozdě. Když se objevil u brány, vystoupilo ze stínu několik loajálních velitelů. Doprovodili ho do džípu a odvezli na velitelství generálního štábu. Tam ho generál Riahí odsoudil jako zrádce, nařídil mu svléknout uniformu a poslal ho do cely. Muž, který měl Mosaddeka zatknout, byl nyní sám vězněm. Roosevelt byl mezitím na velitelském stanovišti velvyslanectví a čekal na telefonát plukovníka Násirího. Několikrát kolem něj projely tanky, ale telefon nezazvonil. Rooseveltovy obavy se s rozbřeskem ještě prohloubily. Rádio Teherán nezačalo vysílat v 6 hodin jako obvykle. Až o hodinu později ožilo výbuchem vojenské hudby, po němž následovalo čtení oficiálního komuniké. Pak se do vysílání přihlásil sám Mosaddek a oznámil vítězství nad pokusem o převrat, který zorganizoval šáh a zahraniční živly. Šáh, který se skrýval ve své přímořské vile, také poslouchal. Jakmile pochopil, co se stalo, vzbudil svou ženu a řekl jí, že je čas utéct. Rychle si sbalili dva malé kufříky, popadli oblečení, které mohli unést v náručí, a rázně vykročili ke svému dvoumotorovému letadlu Beechcraft. Šách, vycvičený pilot, se chopil řízení a nabral kurz na Bagdád. Nakonec se usadil v římském hotelu Excelsior v Itálii. Zatímco šáh prchal, po Teheránu se rozlétly vojenské jednotky věrné vládě. Život ve městě se rychle vrátil k normálu. Několik spiklenců bylo zatčeno a další se začali skrývat. Agenti CIA se zběsile utíkali schovat do bezpečí amerického velvyslanectví nebo bezpečných domů. Jásající davy vyšly do ulic, skandovaly vítězství národu a Mosaddek zvítězil. Roosevelt musel poslat do Washingtonu telegram, že se věci strašlivě zvrtly. John Waller, vedoucí íránského oddělení CIA, si jej přečetl s velkým zklamáním. Situace pro spiklence vypadala bezútěšně. Ztratili výhodu překvapení. Několik jejich klíčových agentů bylo mimo hru a šáh uprchl. Jenže Roosevelt se nevzdával. Rozhodl se zůstat v Teheránu a improvizovat další útok na Mosaddeka. Zorganizoval druhý puč, který se 19. srpna podařil. Mosaddek byl postavený před soud a strávil život v domácím vězení. Zato Rezá Šáh Pahlaví se vrátil. Jaký to byl rozdíl po necelém týdnu. Tehdy šáh utekl jako otrhaný zbabělý bukanýr. Nyní byl na cestě domů jako triumfující panovník. Přesněji nainstalovaný panovník. Anglo-americký puč byl právě dokonán a nastartoval nepřetržitou barevnou šňůru dalších.
Řádění CIA za Šáha
Američané a Britové podporovali mladého Rezu Šáha Pahlavího jako opozici vůči Mosaddekovi. Šáh se vrátil a hospodářské sankce byly zrušené. Angloamerické ropné zájmy zvítězily a ukázaly, co byly připravené udělat každému, kdo se pokusí zpochybnit jejich zájmy. Když se íránský šáh po pádu Mosaddeka vrátil s aktivní podporou britské a americké rozvědky, neudělal nic, aby zrušil dílo svého poraženého premiéra. Národní íránská ropná společnost měla zůstat státním subjektem s kontrolou nad všemi podpovrchovými zásobami ropy a plynu. V dubnu 1954, necelý rok po převratu, však anglo-americké společnosti zahájily jednání s íránskou vládou, aby si zajistily 25letou dohodu o účasti na těžbě ropy na 150 tisícech km2 íránského území. Anglo-íránská ropná společnost, která se téhož roku přejmenovala na British Petroleum, získala lví podíl na staré koncesi d’Arcyho, tedy 40 %. Druhý největší podíl, 14 %, získala společnost Royal Dutch Shell. Tím britské společnosti získaly většinu, tedy 54 % íránské těžby v této oblasti. Americké hlavní společnosti si rozdělily 40 % ropy, včetně několika dalších, které byly součástí staré skupiny Rockefellerovy Standard Oil. Režim dynastie Pahlaví umožnil CIA řádit v Íránu jako černá ruka. Po konci války ve Vietnamu v roce 1975 byl námořní důstojník Richard Armitage vyslaný agentem Theodorem Shackleym z Vietnamu do Teheránu. Richard Armitage zřídil v Íránu tajný "finanční kanál", do kterého ukládali tajné finanční prostředky na drogy od Vang Paa z jihovýchodní Asie. Jednalo se o součást drogové pračky CIA z éry vietnamské války. Tento kanál sloužil jako prostředek pro tajné financování Shackleyho "Tajného týmu", soukromých černých operací CIA v Íránu, určených k vyhledávání, identifikaci a vraždění socialistických a komunistických sympatizantů, které Ted Shackley a členové jeho Tajného týmu považovali za "potenciální teroristy" proti íránské vládě Rezy Šáha Pahlavího. Na začátku roku 1976 si Ted Shackley a Thomas Clines najali dalšího agenta CIA Edwina Wilsona, aby odcestoval do íránského Teheránu a vedl v Íránu tajný "protiteroristický" program atentátů zmíněného tajného týmu. Tyto tajné podniky financovali z peněz získaných z pašování drog předtím v Laosu a jihovýchodní Asii. Tedy agent CIA Edwin Wilson, který jel předtím v drogách z Laosu, teď vedl tajný protiteroristický program v Íránu na příkaz Teda Shackleyho a Thomase Clinese. S nimi jel také v drogách generál Richard Secord. V roce 1976 se generál Richard Secord přestěhoval do íránského Teheránu a stal se zástupcem náměstka ministra obrany v Íránu, který měl na starosti blízkovýchodní divizi Úřadu pro podporu bezpečnosti obrany. V této funkci generál Secord fungoval jako hlavní operační důstojník amerického ministerstva obrany na Blízkém východě. Měl na starosti zahraniční vojenský prodej amerických letadel, zbraní a vojenského vybavení blízkovýchodním zemím, které byly americkými spojenci. Mimochodem Richard Secord spoluzaložil v Ázerbajdžánu nastrčenou společnost Mega Oil. Letecká společnost tajně přepravovala stovky mudžahedínů al-Káidy z Afghánistánu do Ázerbájdžánu. Do roku 1993 společnost Mega Oil naverbovala a vyzbrojila 2000 mudžahedínů a z Baku vytvořila základnu pro regionální džihádistické operace. Dalším krokem bylo svržení zvoleného prezidenta a dosazení americké loutky Hejdara Alijeva. Richard Secord měl tedy dávné kontakty z Íránu, kde působil 15 let předtím. Tyto vazby jsem popisoval v mém pořadu Kaspická ropa. Mezi lety 1977 až 1979 provozoval námořní důstojník Richard Armitage firmu s názvem The Far East Trading Company. Tato společnost byla ve skutečnosti pouhou "zástěrkou" pro Armitageovy tajné operace vyvádějící peníze z Vang Paových obchodů s opiem z jihovýchodní Asie do Teheránu a do Nugan Hand Bank v Austrálii. Těmito penězi financovala takzvaný protiteroristický program vražd „tajného týmu" Teda Shackleyho a Thomase Clinese. To je jen ukázka situace, když má CIA volnou ruku k černým operacím a doslova se utrhne ze řetězu.
Závěr: Svoboda podle ropy
Západní jestřábi upevňovali svou ropnou moc na Blízkém a Středním východě. Muhammed Mosaddek tvořil jen jeden střípek této mozaiky. Jen jedno stéblo přes cestu, které anglo-americké zájmy nemilosrdně rozdrtí, pokud jim kříží cestu. Taková je pravá podstata a ryzí povaha západní svobody a demokracie. Cokoli slabší, nezávislé, samostatné rozdrtí na prach obří kladivo globální moci. Západní mocnosti Persii, pozdější Írán doslova vyždímaly. Těžily íránskou ropu a dokonce svrhly íránskou vládu. Běžným Íráncům ale životní úroveň prudce klesala. To jsou kořeny, které explodovaly v revoluční bouři v roce 1979 Ajatolláha Chomejního. To už je ale jiný příběh. Muhammed Mossadek zemřel 5. března 1964. V srdcích Íránců ale zůstává jako odvážný vůdce, který se statečně postavil proti bezohledné nadvládě cizinců. To všechno kvůli ropnému prokletí.