Svět ho pronásledoval, dopadl a dohnal k zodpovědnosti. Američané nad Saddámem Husajnem zvítězili, tyran byl svržený a Irák mohl slavit. Ovšem bylo co slavit? Zbavil se svět skutečně zla, nebo přišlo zlo daleko horší? Jednoduše, legenda praví, že tyran Saddám Husajn byl svržený. Čtyřicetiletý vztah mezi Saddámem Husajnem a Spojenými státy ovšem vypovídá ovšem o něčem docela jiném. Byl to podivný vztah. Šlo o jakýsi sňatek z rozumu. Dnes víme, že Američané věci zveličovali, fabulovali a lhali o zbraních hromadného ničení v Iráku. Američané považovali Saddáma Husajna za nejspolehlivějšího arabského tyrana, se kterým se dalo jednat. Dnes už víme mnoho věcí o jejich dlouholeté spolupráci, a to je fakt. Američané by možná preferovali někoho, kdo nebyl tak šílený. Muselyse ale uspokojit s tím co měli. Poslechněte si příběh muže a velmoci, kteří se navzájem využívali. Je to příběh o společných ambicích, oboustranném cynismu, vzájemné nedůvěře, ale také o zlatu, ropě a snědi slezinné, jak praví nadpis tohoto pořadu. Spojené Státy profitovaly ze Saddámových chyb, a využívali jich ve svůj prospěch. Šlo skutečně o dokonalé přátelství, ve kterém Američané tolerovali všechno? Od svých prvních krůčků k moci až po konečný pád, zažil Saddám Husajn 9 amerických prezidentů. Amerika chtěla být nesporným obráncem Středního východu. Saddám Husajn se považoval za vůdce všech Arabů. Měli však společného mnohem více než jen touhu po moci. Saddám Husajn a Spojené Státy považovaly jeden druhého za nutné zlo už od samotného začátku.
Saddámovo dětství v Tikrítu
V období narození Saddáma Husajna v roce 1937 už existoval nezávislý Irák, který vznikl z tří bývalých provincií Osmanské říše. Jednalo se o Bagdád, Mosul a Basru. I přesto, že teď hovoříme o nezávislém Iráku, byl těsně svázaný s Velkou Británií. Britové také zřizovali vojenské základny na území Iráku jako záruku zajištění svého vlivu a postavení v zemi. Když jsme slýchávali zprávy o zřízení dočasné britské správy v Basře po dobytí Iráku koaličními vojsky v roce 2003, musíme mít na paměti, že Britové opět navázali na svá historická území se základnami, které zřídili v Basře od 20 let minulého století. Saddám Husajn se narodil v chudé vesnici al-Audžá nedaleko Tikrítu. Město Tigrít je mimochodem známé jako rodiště legendárního vojevůdce Saladína, který táhl proti křižáckým výpravám a dobyl zpět Jeruzalém. Al-Audžá se nachází severně od Bagdádu ve středním Iráku. O této vesnici al-audžá se vědělo, že byla sídlem lupičů. Jedinou obživou pro obyvatele byla práce na polích, nebo sloužit v tikrítských domácnostech. Za takovou práci si lidé vydělali pouze na každodenní přežití, proto se někteří z nich uchylovalik přepadávání a pytlačení. Přesný datum narození budoucího iráckého prezidenta není známé, protože se na vesnicích nezaznamenávalo narození každého dítěte zvlášť. Většinou se pro všechny děti narozené ve stejné vesnici ve stejný rok uvádělo jednotné datum. Protože byl ale 28. duben od roku 1980 iráckým národním svátkem, lze předpokládat, že se Saddám narodil právě v tento den. Jeho matkou byla SubhaTulfa, která pocházela z kmene Abú Násir. Tento kmen se později stal velmi významným v politice Irácké republiky. Saddámův pravý otec zemřel ještě před jeho narozením, a matka si vzala Hasana Ibrahíma, který byl Saddámův nevlastní otec. Dítě porodila v chatrči svého bratra ChajrulláhaTulfy. Pojmenovala ho Saddám. Kvůli špatné finanční situaci nemohla dítě vychovávat sama, proto byl Saddám poslán do Tikrítu ke svému strýci Chajrulláhovi. Strýc Chajrulláh byl vojenský důstojník a arabský nacionalista. Měl vysoké postavení a uznání ve společnosti. Hrál významnou roli v Saddámově dětství. Saddám už tehdy měl také problém najít si kamarády. Děti se mu posmívaly, že neměl žádného otce. Často se s nimi pral a s sebou nosil železnou tyč na obranu. S násilím se setkával i ve svém domově. Jeho nevlastní otec nechodil pro rány daleko. Hasan lhář, jak se mu na vesnici přezdívalo, mlátil Saddáma klackem namočeným v asfaltu a bavil se tím, jak jeho syn poskakoval, a vyhýbal se ranám. Oba rodiče nutili Saddáma k loupežím a práci v kavárně. Také mu nedovolili navštěvovat školu. Saddám na svého nevlastního otce Hasana v pozdějších letech vzpomínal jen ve zlém. Saddámovo dětství v rodné vesnici bylo pro něj velmi obtížné a bolestivé. Byl fyzicky napadaný jak od svých vrstevníků, tak od členů rodiny, proto se už jako malý musel naučit bránit. Tyto události hrály roli ve vytváření Saddámovy osobnosti. Ovšem je známo, že ve stejném období Saddám prokazoval také známky agresivity. Tyč, kterou nosil na obranu, často nechal rozpálit v ohni a poté ji vrazil do jakéhokoli zvířete, které potkal a rozpůlil ho vedví. Celé jeho dětství bylo doprovázeno násilím páchaném na něm samotném nebo jím samým. Nakonec během dospívání Saddám zavraždil pastýře z nedalekého kmene.
V roce 47 byl jeho strýc Chajrulláh propuštěný z vězení pro účast na protibritském povstání. Tato událost byla klíčová v mládí Saddáma. Desetiletý Saddám s radostí utekl ke svému strýci do Tikrítu i přes námitky otčíma, kterému se nelíbilo, že přichází o svého sluhu. K útěku ho přemluvil Chajrulláhův syn Adnán, který se stal nejlepší přítelem Saddáma během jeho dospívání a později ho Saddám jmenoval ministrem obrany. Saddám dochodil základní školu v Tigrítu v roce 1955. Ve stejný rok se Saddám s jeho strýcem Chajrulláhem a jeho synem Adnánem přestěhoval do Bagdádu do obytné čtvrti Karch, kde oba chlapci nastoupili na střední školu a o dva roky později Saddám vstoupil do strany Baas. O Saddámovi bylo známo, že během jeho studentských let se několikrát zapojil do protirežimních demonstrací. Po převratu v Egyptě se Saddám nadchnul nacionalismem a arabskou jednotou, kterou tehdejší egyptský prezident GamalNásir představil celému arabskému světu. Už v tomto období si uvědomil, jak ho naplňoval zájem o politiku. V tomto zájmu ho podporoval jeho strýc Chajrulláh. Saddám si mezi ostatními vzbouřenci vybudoval pověst drsného muže. Později se stal vůdcem studentských demonstrantů a přizval k nim i mladíky s kriminální minulostí, se kterými poté napadal ostatní s odlišným politickým názorem. V roce 1956 se Saddám začal stýkat se skupinou spadající pod stranu Baas. Byl nadšený tím, jak skupina tvořená většinově studenty fungovala a jaké měla názory. Do strany Baas Saddám vstoupil v roce 1957, ale ne jako právoplatný člen, ale pouze jako její stoupenec a poté podporovatel. Oficiálním členem se stal až v roce 1959. A právě v tomto roce Saddám poprvé vstoupil na veřejnou scénu a do povědomí veřejnosti.
Saddámův pokus o 1. atentát (1959)
Saddámův první čin v podstatě předznamenával jeho celou kariéru. Ve věku 20 let se v roce 1959 pokusil zavraždit iráckého prezidenta generála Abdula Karima Kásima. Jak jsem zmínil, Saddám byl už tehdy právoplatným členem strany Baas, tajného socialistického hnutí Arabů. Saddámův pokus se ale nezdařil. Atentát byl naplánovaný na 7. října 1959 na ulici al-Rašíd, kudy Kásim pravidelně projížděl každé odpoledne se sníženým počtem ochranky. Saddám si před atentátem pronajal byt ve stejné ulici a zkoumal veškeré detaily, jako nejlepší místo ke střelbě nebo únikové cesty. Saddám měl za úkol poskytnout krycí palbu po zastřelení generála Kásima. Ovšem situace se vyvinula jinak. Kásim a jeho doprovod měli zpoždění, což vyvolalo nervozitu mezi atentátníky. Když vůz vjížděl do ulice, Saddám místo vyčkání zahájil palbu jako první svým kulometem, který si vypůjčil od strýce Chajrulláha. Ve vzpomínkách zmiňuje, že tak učinil proto, že, cituji: "když stanul tváří tvář diktátorovi, nemohl se ovládnout". Tímto aktem dal ale šanci Kásimově ochrance zahájit obranou palbu ještě dříve, než ostatní atentátníci vystřelili. Vypukla přestřelka, při které byl zastřelený jeden z atentátníků, šofér Kásima a samotný generál Kásim byl zasažený dvakrát do ruky. Saddám byl postřelený do nohy pravděpodobně vlastním člověkem, ale po atentátu všichni účastníci tvrdili, že byl zasažený Kásimovou ochrankou. Přeživší útočníci, domnívající se, že Kásima zabili, utekli do úkrytu v Bagdádu. Generál Kásim byl však ihned převezený do nemocnice, kde se jim ho podařilo stabilizovat.
Saddámovy americké kontakty v Egyptě (1959-1963)
Zraněný Saddám uprchnul hledat úkryt v syrském Damašku a egyptské Káhiře. Jak jsem uvedl, Saddám Husajn byl tehdy pouhým řadovým členem strany Baas, ale ještě neměl vedoucí postavení. Svědkové, kteří se s ním měli možnost setkat, tvrdili, že byl klidný a moc toho nenamluvil. Saddám tehdy patřil k malým gangsterům, kterými ale samotný zakladatel strany Baas opovrhoval. Některým funkcionářům strany se ale Saddám hodil, protože za ně dělal špinavou práci, a likvidoval jejich nepřátele. Saddám v Káhiře začal navštěvovat střední školu, kterou úspěšně dokončil ve svých čtyřiadvaceti letech. Poté se rozhodl pokračovat ve vzdělávání, a přihlásil se na právnickou fakultu Káhirské univerzity. Studium ale nakonec nedokončil. Právnický diplom si obstaral o několik let později v Bagdádu, kde na místní univerzitu přišel s revolverem, a odcházel s diplomem. Další důležitou událostí, která se odehrála v této etapě jeho života, bylo zasnoubení se se svou sestřenkou. SadžídaTulfa byla dcerou jeho strýce Chajrulláha, takže se oba znali velmi dobře, protože spolu vyrůstali. Sadžída se narodila v tomtéž roce jako Saddám, tedy v roce 1937. Údajně byli sobě přislíbeni už jako děti. V rodinách jako byla Saddámova, bylo obvyklé, že se uzavírali sňatky mezi příbuzenstvem. V Káhiře Saddám uspořádal zásnubní oslavu, ale svatba byla uskutečněná až po jeho návratu do Bagdádu. V roce 1964 po návratu do Bagdádu se jim narodil první syn Udaj. Později druhý syn Kusaj, a také tři dcery Raghad, Rana a Hála. Saddám měl tedy dva syny a tři dcery. Později měl také milenku Samíru, která se stala jeho druhou ženou. Některé zprávy nasvědčovaly, že Saddám měl s jeho druhou ženou Samírou ještě třetího syna Aliho. Ovšem podle jiných zpráv to nebyl jeho syn, ale vnuk Saíf jeho druhé manželky Samíry. Vraťme se ale zpět do Egypta. Právě v době Saddámova exilu v egyptské Káhiře začátkem 60. let, začal Saddám Husajn neoficiálně pracovat pro CIA jako mnozí jeho kolegové ze strany Baas. Existují jasné záznamy, že mladý Saddám navštívil mnohokrát americkou ambasádu v Káhiře. Saddámovy americké kontakty v Egyptě zůstaly zahalené tajemstvím. Je však jasné, že zájmy Saddáma Husajna i Spojených Států se shodovaly. Komunisté byli pro ně společným nepřítelem. Studená válka tehdy zuřila plnou silou, a jedním z bojišť byl i Střední východ.
Abdul Karim Kásim a pravda o Kuvajtu
Generál Abdul Karim Kásim, který byl v té době v Iráku u moci, se do funkce premiéra dostal jeho vlastním převratem. V roce 1958 se tento kádr energických mladých důstojníků prakticky bez odporu zbavil nevítané královské rodiny a chopil se kormidla státu. Generál Kásim byl spojencem komunistů a také spojencem Moskvy. To byla jedna strana v Iráku, generál Kásim, komunisté a Moskva. Druhá strana byla strana Baas podporovaná Američany a CIA. Abychom si utvořili základní pořádek rozvržení sil tehdy v Iráku. Sám generál Kásim byl v Iráku velmi populární. Zachoval si otevřené srdce pro irácké chudé obyvatelstvo, svůj plat věnoval důchodcům a podle slov svého přítele z důstojnického sboru, žil velmi prostě. Mnoho chudých lidí ho často navštěvovalo, protože sloužil chudým tím, že se dělil o svůj plat s potřebnými. Na oplátku k němu chodili uklízet, vařit a obsluhovat, ačkoli to byla ze strany lidí, kteří ho měli rádi a vážili si ho, čistě dobrovolná činnost. Irák tehdy vystoupil z protisovětského Bagdádského paktu. Tento pakt dával Američanům možnost přímého ovlivňování politické situace v Iráku. Generál Kásim se podílel na založení Organizace zemí vyvážejících ropu (OPEC) ve snaze omezit západní kontrolu nad arabskou ropou. V roce 1961 pohrozil obsazením Kuvajtu a znárodnil část Irácké ropné společnosti (IraqiPetroleumCompany), britského ropného konsorcia, které těžilo iráckou ropu. Ohledně Kuvajtu chci zdůraznit zásadní skutečnost. Vždycky, když je nějaká část země podněcovaná a popichovaná západem, aby se odtrhla, vždycky můžeme očekávat, že se na území té části nachází nějaké surovinové přírodní zdroje. Ropa, plyn, uhlí, zlato, kobalt, lithium, diamanty. Viděli jsme to třeba u bohaté oblasti Konga zvané Katanga, která se odtrhla, protože se tam těžily diamanty, zlato, kobalt, koltan, měď nebo uran. Stejné to bylo s Kosovem, které západ popíchl k samostatnosti, a když bylo Kosovo Srbům odebrané, tak kromě největší americké základny v Evropě, se tam nacházejí obrovské hnědouhelné doly. Jde o důlní komplex Trepča. V kosovské oblasti Trepča se nachází 40 dolů a továren, jmenujme třeba důl StariTrg, což je jeden z nejbohatších dolů v Evropě a nejbohatší na Balkáně, anebo huť Zvečan, která leží severozápadně od Kosovské Mitrovice.
Obrovský komplex Trepča představuje nejbohatší zdroj olova a zinku v Evropě, obsahuje obrovské zásoby hnědého uhlí, zlata, mědi a uranu. O tohle všechno Srbové přišli odtržením Kosova. Tady můžeme spatřovat počátky boje za nezávislost Kosova, kdy se západní nadnárodní společnosti doslova rvou jako psi o nerostné bohatství, které leží v Kosovu. A stejné to bylo s Kuvajtem, kde se nachází obrovská ložiska ropy. Kuvajt byl po celá staletí částí Iráku. Kuvajt nebyl vůbec samostatnou zemí, ale byl integrální součástí Iráku jako celku. Ovšem ve 20. letech minulého století přišli britští imperialisté, kteří podle schématu rozděl a panuj, Kuvajt od Iráku pomocí síly odtrhli a dosadili prozápadního emíra. Samozřejmě uměle vytvořený Kuvajt měl ropné koncese pro západní společnosti. Žádná země v regionu neuznala Kuvajt jako stát. Proto Irák opakovaně spatřoval v Kuvajtu obdobu srbského Kosova. Proto generál Kásim vyhrožoval napadnutím Kuvajtu v roce 1961. Proto Saddám Husajn napadl Kuvajt v roce 1990. Ano, byl vyčerpaný vleklou válkou s Íránem v posledních 10 letech, ale ten zásadní princip byl, že Kuvajt historicky byl součástí Iráku. Teprve až opět západ díky politice rozděl a panuj, začal na Blízkém a Středním východě dělat pořádky v uvozovkách. Generál Kásir tedy znárodnil část ropné společnosti IraqPetroleumCompany, která vytěženou iráckou ropu posílala do zahraničí stejně jako zisky z prodeje této ropy. Washington se na tento vývoj díval zpočátku přezíravě, ale pak se rozhodl do věci také vložit. Po zmařené popravě CIA tvořila různé scénáře, jak se generála Kásima zbavit. Tehdejší ředitel blízkovýchodního oddělení Armin Meyer navrhl v únoru 1960, aby byl generál Kásim zneškodněný otráveným kapesníkem, který připravilo oddělení technických služeb CIA na Blízkém východě. V dubnu 1960 tento návrh podpořil šéf operačního oddělení CIA Richard Helms, který Kásimovo zneškodnění podpořil jako "velmi žádoucí". Provedením akce s otráveným kapesníkem byl pověřený nechvalně známý Sidney Gottlieb. Sidney Gottlieb byl vedoucím chemického oddělení CIA, a jeho historie v projektech MK-Ultra je snad černější než minulost Jozefa Mengeleho. O Sidney Gottliebovi jsem obšírně hovořil v mém dvoudílném pořadu Lidské zrůdy MK-Ultra, který běžel minulý rok v listopadu. CIA měla tehdy oddělení, které se nazývalo Ředitelství pro plány. Jednalo se o organizace pověřené prováděním tajných protikomunistických operací po celém světě. Jejím šéfem byl Richard Bissell. Ředitelství pro plány bylo zodpovědné za to, co se stalo známým jako černé operace CIA. Jednalo se o politiku, která se později stala známou jako ExecutiveAction (plán na odstranění nepřátelských zahraničních vůdců od moci). Sidney Gottlieb hrál významnou roli, protože přicházel s mnoha často bizarními nápady, jak otrávit různými typy jedů nepřátelské vůdce. Američané takto chtěli otrávit třeba Fidela Castra, Patrice Lumumbu v Kongu a další. Sidney Gottlieb také přišel s nápadem podstrčit Castrovi do kapsy obleku otrávený kapesník. Právě kapesník otrávený botulinem byl neúspěšně použitý právě proti iráckému generálovi Kásimovi.
CIA pomáhá popravit generála Kásima (1963)
Daleko od Káhiry byl zatím Bagdád v plném obležení. Bylo 8. února 1963. Vypuklo povstání. Šlo o další útok na generála Abdula Karima Kásima. Ten byl v Iráku velice populární, protože osvobodil zemi od monarchie a britského vlivu. Také stranil komunistům. Proti generálu Kásimovi tehdy stáli nacionalističtí funkcionáři a radikální stoupenci strany Baas. 4 roky po prvním útoku, zkusili Saddámovi bratři ve zbrani opět své štěstí. Boje v rámci povstání trvaly tři dny. Vláda musela mít pod kontrolou klíčové stanoviště jako bagdádské mosty, benzínové stanice nebo rozhlasové vysílání. Generál Kásim spolu s komunisty sice očekávali, že by k něčemu mohlo dojít, ale sílu a odhodlanost členů strany Baas podcenili. V prvních hodinách bojů měli spiklenci pod kontrolou pouze devět tanků. Samotná strana Baas tehdy měla pouze 850 aktivních členů. Když se kolem generála Kásima na ministerstvu obrany shromáždily tisíce jeho příznivců, dokázaly se tanky dostat do budovy jen díky tomu, že zpočátku předstíraly, že ho přijely podpořit. Převrat se nakonec podařil. Ráno 9. února 1963 se generál Kásim vzdal, když se ministerstvo obrany ocitlo pod leteckým útokem. Abdul Karim Kásimbyl zajatý a převezený do televizního studia. Když přicházel do studia, jeden z mužů, kteří stáli venku, ho udeřil do hlavy. Většina mužů chtěla, aby byl generál Kásim popravený, protože komunisté v mnohých iráckých regionech stále ještě vzdorovali. Pokud by generál Kásir zůstal na živu, odpor by pokračoval. Kdyby se ale roznesla zpráva, že ho popravili, komunistický odpor by pravděpodobně skončil. Zvážili tuto možnost. Za několik minut byl Kásim přímo v rozhlasovém studiu přivázaný k židli. Lidé uslyšeli výstřely, a to byl definitivní konec generála Abdula Karima Kásima. Zemřel s výkřikem "Ať žije lid!" I když byl generál Kásim se svými společníky popravený, udržel si až do konce popularitu v bagdádských ulicích. Po jeho popravě jeho příznivci odmítali uvěřit, že byl mrtvý, dokud vůdci převratu neukázali v televizi a v novinách fotografie jeho prostříleného těla. Záběry jeho prostříleného těla putovaly do televizního vysílání. Záběry mrtvého generála Kásima tehdy v irácké televizi běžely stále dokola, až tak důležité to bylo. Stoupenci strany Baas se radovali. Totéž platilo o Washingtonu a CIA. Generál Kásim byl totiž jako spojenec Moskvy na jejich černé listině. Podle svědků byl tehdy americký velvyslanec v Bagdádu velmi nervózní. Stále prý chodil po ambasádě a poslouchal rádio. Když se o převratu dozvěděl, otevřel šampaňské, a pobízel všechny pracovníky, aby oslavovali. Vítězství strany Baas a poprava generála Kasima, spojence Moskvy, byl považovaný za velký triumf CIA. Byl to triumf o to větší, že takových úspěchů tehdy příliš neměli. Mnoho pokusů o převraty totiž troskotaly, ale tento však vyšel. CIA brala Irák velmi vážně. V roce 1959 řekl Allen Dulles, ředitel CIA, senátnímu výboru pro zahraniční vztahy: "Irák je dnes nejnebezpečnějším místem na světě." Svědkem jedné takové epizody byl Armin Meyer, kariérní diplomat s dlouhou historií na Blízkém východě, která sahala až k Úřadu válečných informací za Druhé světové války. V červenci 1958, kdy byla irácká vláda svržená státním převratem, který se vyznačoval násilím, byl Armin Meyer zástupcem ředitele Úřadu pro blízkovýchodní záležitosti ministerstva zahraničí. Následujícího roku byl povýšený na ředitele a jako takový byl povolaný, kdykoli CIA uvažovala o tajných operacích v Iráku. Při jedné příležitosti se Armin Meyer během svého působení ve funkci ředitele Úřadu pro záležitosti Blízkého východu zúčastnil schůzky v kanceláři Allena Dullese v CIA, kde se diskutovalo o tom, jak by Spojené státy mohly generála Kásima odstranit. Armin Meyer se zúčastnil mnoha takových schůzek; patřily k běžné vládní rutině, ale tato mu utkvěla v paměti. Během schůzky jeden z přítomných navrhl, že problémem je Kásim a že možná nejlepší způsob, jak se ho zbavit, je odstranit ho. "Počkejte," řekl Allen Dulles. Následovalo strašné ticho. Allen Dulles byl prý muž s velkou osobní autoritou a jeho slova při této příležitosti měla chladný a záměrný důraz, na který Armin Meyer nikdy nezapomněl. Allen Dulles chtěl, aby bylo pochopeno jedno: vraždění protivníků není v americké povaze; o vraždě se v jeho kanceláři nemělo mluvit ani teď, ani nikdy jindy. Ten záměr byl jasný. Oni jednoduše nechtěli, aby se o atentátech diskutovalo na oficiálních schůzkách, nebo aby byl zaznamenaný v úředních zápisech a protokolech. Ti vysocí úředníci, kteří obdrželi pravidelnou informaci, nepochopili, jak velký stupeň utajení obklopoval tak výbušnou záležitost, jakou byl atentát. Na oficiálních schůzkách CIA se prostě o atentátech nediskutuje, to je extrémně tajná záležitost. Z pohledu CIA to bylo asi tak bezpečné jako sál Kongresu s plnou novinářskou galerií. Pokud jste se chystali plánovat atentát v kanceláři CIA, kanceláři ministra zahraničí nebo zaznamenat diskusi do protokolu, mohli jste rovnou poslat tiskovou zprávu do New York Times. Tehdejším šéfem CIA na Blízkém východě byl James Critchfield. CIA měla velký podíl na převratu v roce 1963. Američané pašovali zbraně z Turecka do Iráku, a poskytovali straně Baas značnou finanční pomoc. Američané také organizovali první fáze. Strana Baas toužila dostat se k moci, ale k tomu potřebovala pomoc Američanů. Iráčtí účastníci později americkou účast potvrdili. Třeba Alí SálihSa’adí, tehdejší generální tajemník strany Baas a pozdější ministr vnitra přiznal, že cituji: "K moci jsme se dostali ve vlaku CIA." Pomoc CIA straně Baas zahrnovala koordinaci spiklenců převratu ze stanice CIA uvnitř amerického velvyslanectví v Bagdádu i z tajné rozhlasové stanice v Kuvajtu. Hani Fkaiki, jeden z vůdců strany Baas, uvedl, že kontaktní osobou strany, která převrat zorganizovala, byl William Lakeland, asistent amerického vojenského atašé v Bagdádu. Spiklenci se museli před převratem předčasně přesunout kvůli zatčení jednoho z jejich vůdců, plukovníka Saleha MahdíhoAmmaše, bývalého iráckého asistenta vojenského atašé ve Washingtonu, který byl v kontaktu s naším Williamem Lakelandem na americkém velvyslanectví v Bagdádu. Mám tu třeba výňatek z memoranda amerického ministerstva zahraničí o schůzce s ropnými manažery týden po Kásimově popravě, ale také několik archivních dokumentů z kabelogramů o Kásimově popravě, které jednoznačně odhalují angažmá Američanů na tomto převratu. Spisovatel Said Aburish zabývající se arabskými politickými záležitostmi, shromáždil v jeho knize podrobnosti o tom, jak byl puč proti generálu Kassemovi organizovaný a vyladěný CIA.
Co je atentát?
Máme tedy neprůstřelné důkazy nasvědčující zapojení CIA do iráckého převratu i atentátu na generála Kásima v roce 1963. Musíme si uvědomit, co je vlastně atentát. Nesmíme totiž vnímat jakýkoli atentát jako čistou, chirurgickou metodu odstraňování velmi specifických politických nepřátel. Atentát musíme vnímat jako pouhý jeden malý prvek ve větším souboru zločinů, které CIA používá při provádění "změny režimu". Skutečnost je taková, že používání atentátů k likvidaci politických vůdců ze strany CIA je historicky úzce spojené s mnoha dalšími politickými zločiny, které jsou pravděpodobně ještě horší. Například při plánování, koordinaci, vyzbrojování, výcviku a financování represivních vojenských převratů, což CIA učinila již mnohokrát, její žoldáci obvykle provádějí masové zatýkání, masové mučení a masové vraždy. Je to hnusný byznys. Jak kdysi řekl Henry Kissinger o zradě CIA na iráckých Kurdech, "tajné akce by se neměly zaměňovat s misionářskou činností". Politické vraždy jsou cennou zbraní v arzenálu nástrojů tajných agentů. Je to ale jen jeden z mnoha nástrojů. Úspěšná tajná akce nejenže odstraní hlavu nepřítele, ale nahradí i jeho politické tělo. CIA organizovala "změnu režimu" už 50 let. Odstranila mnoho vlád nepřátelských zájmům amerických korporací a nahradila je režimy, které úzce a otrocky spolupracovaly na plnění ekonomických a geopolitických přání americké korporátní elity. Zločiny CIA ovšem nekončí, když se puč nebo atentát podaří. CIA pak musí udržet u moci své represivní despoty, aby zajistila, že budou moci zavést a následně udržovat nejrůznější nespravedlivé ekonomické systémy a struktury. K tomu slouží prodej zbraní (a přímé dary "přebytečných" zbraní), okázalá diplomatická podpora, zpravodajská podpora, a masivní ekonomické investice, rozumějme drancování co největšího zisku z využívání přírodních zdrojů, které Američany do země přilákaly, a rozdávání části kořisti loajální místní elitě, typicky třeba Kosovo. Když CIA provádí své vysoce postavené atentáty, provádí také vraždy tisíců méně známých politických osobností.
Při mnoha převratech bylo standardním postupem, že tisíce řadových aktivistů a organizátorů byli shromáždění, mučení a zabití. Hrůza, bolest a utrpení tisíců umučených v krvavých lázních. Přesně to následovalo v Iráku po atentátu na generála Kásima organizovaného CIA. CIA používá najaté hrdlořezy a polovojenské žoldáky k likvidaci svých odpůrců a jako zastrašovací taktiku, aby se ostatní občané, kteří by jinak mohli protestovat proti změně režimu, rozhodli raději držet velmi při zemi, aby zůstali naživu. Vhodným příkladem skutečné vražedné kampaně CIA byl "program Fénix" ve Vietnamu. Desetitisíce lidí byly cíleně vytipovaní, vystopovaní a zavraždění, mnozí z nich odstřelovači. A právě velmi dobrým příkladem organizované změny režimu CIA byl náš převrat v roce 63, při kterém byly použity politické vraždy, masové věznění, mučení a vraždy. V té době byl Richard Helms ředitelem pro plány v CIA. To je nejvyšší pozice v CIA, která je zodpovědná za tajné akce, jako je organizování převratů. Richard Helms v této funkci působil až do roku 1966, kdy byl jmenovaný ředitelem. Na Richarda Helmse si vzpomínáme v Krvavé historii CIA, kterou jsem vysílal v říjnu minulého roku 2021. Richard Helms byl potom jmenovaný jako velvyslanec do Íránu v době íránské revoluce v roce 1979. Proto jsem chtěl v této minikapitolce zdůraznit, že je chybou vnímat atentát jako nějakou izolovanou událost, ale naopak musíme na atentát nahlížet jako na něco, co se završilo, a na mučení, věznění a vraždy tisíců dalších odpůrců, které zpravidla po atentátech následují. Přesně to začalo probíhat v Iráku po atentátu na generála Kásima.
Bratři Árifové: Sověti se nevyplácí!
Po likvidaci generála Kásima začal hon na komunisty. Zemřelo tisíce lidí. CIA byla obviněná z toho, že dodávala seznamy aktivistů k likvidaci. Americké úřady to ale opakovaně a přidrzle popírají, třebaže ty důkazy dnes už existují. CIA skutečně hrála hlavní roli při přípravě seznamů mrtvých, kteří měli být po převratu zlikvidovaní oddíly strany Baas. Spisovatel Said Aburish tvrdí, že podle jeho názoru bylo zabito 5000 lidí, z nichž shromáždil jména šesti set, včetně mnoha lékařů, právníků, učitelů a profesorů, kteří tvořili vzdělanou elitu Iráku. Seznamy mrtvých byly sestavené na stanicích CIA po celém Blízkém východě za pomoci iráckých exulantů. V Egyptě agentuře pomáhal egyptský zpravodajský důstojník, který většinu informací získal od Saddáma Husajna žijícího v exilu v Káhiře. Said Aburish ale říká, cituji: "Americkým agentem, který vytvořil nejdelší seznam, byl William McHale, který pracoval pod krytím zpravodaje bejrútské redakce časopisu Time."
Když seznamy CIA dorazily do Bagdádu, došlo k mimořádně krutému masakru. Těhotné ženy a staří muži byli zabití, někteří umučení k smrti před očima svých dětí. Spisovatel Said Aburish říká: "Saddám Husajn, který se vrátil z exilu v Káhiře zpět do Iráku, aby se připojil k vítězům, se osobně podílel na mučení levičáků v oddělených vazebních střediscích pro rolníky (fellahín), a vzdělanou třídu (muthakafín). Musíme si uvědomit, že to bylo v době vrcholící studené války. Amerika se stále více angažovala ve Vietnamu, kde podobně podporovala likvidaci 20000 komunistů a protivládních sympatizantů pomocí vražedných komand v rámci programu CIA Phoenix. Podobná čistka podporovaná CIA se chystala v Indonésii. Přesně o tom jsem hovořil v předchozí kapitole. Zahraniční základnou pro irácký převrat byl Kuvajt, což si Saddám Husajn možná pamatoval, když v roce 1990 tento emirát napadl. Jordánský král Husajn, který měl úzké vztahy se CIA, tvrdí, že během plánovací fáze iráckého převratu "se uskutečnilo mnoho schůzek mezi stranou Baas a americkou rozvědkou, a ty nejkritičtější se konaly právě v Kuvajtu". Král Husajn řekl dalšímu egyptskému spisovateli Mohammedu Heikalovi, že v den převratu, 8. února, bylo z Kuvajtu vysíláno tajné rozhlasové vysílání, "které předávalo těm, kdo převrat prováděli, jména a adresy tamních komunistů, aby mohli být zadržení a popravení". Je jasné, že Brity uměle vytvořený stát Kuvajt používali jako efektivní beranidlo pro rozbíjení rovnováhy na Blízkém východě. Washington bez pochyby přivítal, že zúčtování s bagdádskými komunisty bylo velice krvavé. Saddám Husajn měl teď cestu otevřenou, a mohl se vrátit z egyptské Káhiry. Chlapec z chudé venkovské rodiny se připojil ke státnímu převratu. Ve věku 24 let začal mít Saddám na starosti bezpečnostní složky strany Baas. Saddám byl okamžitě pověřený vedením tajné baasistické zpravodajské organizace Al-Džihaz al-Chas. Jako takový se brzy podílel na zabíjení odpůrců. Kromě 149 oficiálně popravených bylo při teroru zabito asi 5000 lidí, mnozí byli zaživa pohřbení v masových hrobech. Saddámův politický vzestup započal. Když se Saddám vrátil do Bagdádu, stal se oficiálním vyšetřovatelem a katem. Lidé se ho začali bát. Začaly o něm kolovat pověsti, že neměl s nikým slitování. Tento fakt se postupně stal součástí jeho osobnosti, i jeho slávy. Byl to tvrdý chlap. S jeho strýčkem Chajrulláhem a dalšími zločinci organizovali vojsko, skalní přívržence i popravčí četu. Po deseti měsících byli agresivní a nezvladatelní stoupenci strany Baas zbavení moci. Generál Abdul SalamÁrif se s jeho bratrem Abd Al-Salámem chopili vlády 8. února 1963, tedy v den dokončení převratu. Saddám se s jeho kumpány po čase znovu uchýlili k podzemní činnosti. Jedním z nejstarších společníků, který se Saddámem bojoval ve zbrani, je Sallah Omar Alli. Právě Alli se se Saddámem poprvé setkal v roce 1964. Saddám tehdy poprvé pověřil Alliho prvním zcela neškodným úkolem. Měl ukrást tiskařský lis. Život v utajení pro Saddáma skončil, když ho zatkla Árifova policie po přestřelce při pokusu na atentát na Árifa. Se svými druhy tehdy Saddám strávil 20 měsíců ve vězení. Saddám se snažil ve vězení nezahálet a věnoval se četbě, organizoval hromadné hladovky za nedodržování lidských podmínek, snažil se povzbuzovat své spoluvězně a údajně pomohl některým z nich utéct. Díky návštěvám jeho manželky Sadžídy měl Saddám možnost se spojit s pozdějším prezidentem Ahmadem Hasanem al-Bakrem pomocí tajných vzkazů propašovaných v Udajových dětských oblečkách. Po necelých dvou letech ve vězení Saddám začal plánovat útěk. Podle Saddámovy verze se jim podařilo přesvědčit strážce, který je vedl k soudu, aby se cestou zastavili v jedné restauraci. Saddám společně s přítelem aš-Šajchlím odešli na toaletu, kde unikli oknem ven. Venku na ně čekal Saddámův bratranec SadúnŠákir, a odvezl je pryč.
Jedním z lidí, kteří tehdy svrhli Saddáma a stranu Baas, byl Subhi Abdul Hamid. Ironií osudu stál také za historickým rozhodnutím, které o pár let později vedlo k jejich návratu k moci. Když byl totiž Saddám ve vězení, Hamida jmenovali iráckým ministrem zahraničí Árifovy vlády. Během studené války chtěl generál Árif stát blíž k Moskvě. Jeho šance přišla 14. května 1964. V Egyptě se konalo slavnostní zahájení stavby Asuánské přehrady, kterou financoval Sovětský Svaz. Prezident GamálNaasir tehdy uspořádal oficiální plavbu, na kterou pozval předsedu nejvyššího sovětu Nikitu Chruščova i tehdejšího iráckého prezidenta generála Arifa. Egyptský prezident GamalNásir vymanil Egypt ze závislosti na Velké Británii a vedl několik ozbrojených konfliktů proti Izraeli. Násir také podepsal obchodní dohody s některými státy sovětského bloku, včetně Československa. Nedostatek financí ve státní pokladně i na investice, zejména právě na stavbu obří Asuánské přehrady, vyřešil radikálním krokem. Znárodnil Suezský průplav, doposud vlastněný Brity a Francouzi. Egypt tak zisky z provozu Suezského průplavu mohl využít pro sebe po takzvané Suezské krizi atd., to tady nebudu rozebírat, bylo by to opět zbytečné zacházení do podrobností. Jen je ale důležité, abychom si vykreslili tehdejší dobu. Máme tu iráckého generála Arifa, který se sice k moci dostal díky americké CIA, ale začal kopírovat kroky svého předchůdce generála Kásima směrem k Moskvě. Egyptský prezident GamalNásir pozval Nikitu Chruščova na oficiální plavbu při příležitosti stavby Asuánské přehrady financované Sověty. Američanům se situace na Blízkém a Středním východě začala vymykat z rukou. Tehdejší irácký ministr zahraničí Subhi Abdul Hamid pak po návratu z Egypta zařídil první setkání se Sověty. Irácká delegace se vydala do Moskvy ratifikovat nové dohody. V tomto bodě si už Američané mysleli, že Irák navždy ztratili, protože irácká vláda dávala jednoznačně přednost Sovětskému svazu před Spojenými státy. Ovšem na scénu přichází opět Saddám Husajn, který této situace využil. Spojené státy nemohly dovolit, aby se Irák stal dalším sovětským satelitem. Svržení Arifova režimu se tak stalo společným cílem jak pro mladého Saddáma, kterého tento režim uvěznil, tak pro CIA. Jen si to představte. Saddámova mateřská strana Baas, kterou teď v Iráku ztělesňoval generál Abdul SalamÁrif, uvěznila Saddáma Husejna. Saddám se chtěl ale vyšvihnout do vůdčího postavení strany Baas. A opět mu v tom pomohla americká CIA, které zase vadilo, že se generál Árif přikláněl k Sovětskému Svazu. Společný cíl Saddáma Husajna a americké CIA. Pomůžeme ti k moci, ale výměnou za to požadujeme poslušnost a zpřetrhání svazků se Sovětským Svazem. Za kontakty CIA v Bagdádu a celém Iráku sloužili především političtí aktivisté ze strany Baas, jako byl třeba Saddám Husajn. Ostatní komunikace probíhala prostřednictvím iráckého velvyslance v Libanonu. Jmenoval se Al-Hani.
CIA a další Saddámův převrat (1968)
17. července 1968 se v Bagdádu odehrál další převrat organizovaný stranou Baas. Právě tohle představovalo rozhodující okamžik Saddámovy kariéry. O půlnoci šli lidé ze strany Baas do paláce. Měli zbraně a vojenské oblečení. Obklíčili palác. Tohoto obklíčení a přepadu paláce se účastnil i Saddám Husajn osobně spolu s prvním Baasistickým prezidentem Ahmadem Hasanem al-Bakrem. Právě Ahmad Hasan al-Bakr zavolal Árifovi, a sdělil mu, aby se vzdal a aby přišel na velitelství, na což mu dal nějakých 5 minut. Prezident Árif se vzdal, a byl poslaný letadlem do exilu v Londýně. Saddám Husajn podle oficiální verze během převratu seděl v prvním tanku před palácem ve vojenské uniformě, i přestože nikdy nebyl členem irácké armády. Mezitím členové strany Baas obsadili ministerstvo obrany a s pomocí Republikánské gardy se zmocnili vysílacího studia. Tentokrát nepadl jediný výstřel. Strana Baas se s podporou Spojených Států dostala k moci. Saddámovi ještě nebylo 30, ale ve straně Baas už zaujal důležité místo. Stal se mužem číslo 2. Ahmad Hasan al-Bakr byl tedy prvním prezidentem strany Baas od roku 68, a Saddám Husajn se asi za rok a půl po převratu stal vice-prezidentem. Začal mít na starost důležité rezorty země. Všichni už od roku 68 tušili, že Saddám byl šedou eminencí strany Baas. Američané ale nepřipisovali přílišný význam faktu, že to byl velmi krutý a bezohledný člověk. Měli za to, že Iráku se jinak vládnout nedalo. V lednu 1969 jedna příhoda jasně ukázala brutalitu nového režimu. V Bagdádu tehdy probíhaly procesy s vlastizrádci. Saddámovi muži zatýkali podezřelé, a mučením je nutili k doznání. Tito lidé byli veřejně lynčování, a strana Baas vybízela Iráčany, aby se přišli podívat na jejich utrpení a popravy. Náměstí Osvobození se začalo říkat náměstí Oběšenců. Svět sice protestoval, nepodnikl však nic. Spojené Státy najednou nevěděly kudy kam. Z jejich adoptovaného dítěte té zlé vlády, které pomohli k moci, se náhle stal nepříjemný spojenec.
Írán: Společný nepřítel Saddáma a USA
Spojené Státy měly co dočinění s režimem, který měl dvě tváře. Duo prezident Bakr a viceprezident Husajn, dovedně těžilo z nepřátelství mezi východem a západem, aniž by se přiklonilo k té či oné straně. Zatímco v Bagdádu pokračovaly represe komunistů, Saddám doprovázel prezidenta Al-Bakra do Moskvy, aby tam podepsali dohodu o přátelství se Sovětským Svazem. Ještě téhož roku, k velkému nadšení Iráčanů, znárodnil iráckou ropu. Došlo k tomu přesně 1. června 1972. Zatímco Saddám Husajn odsuzoval americký imperialismus, stále více se otevíral západním vlivům. Počátkem 70. let byl Saddám Husajn spojovaný s modernizací a přijímáním západní kultury. Nosil západní obleky, mluvil o vzdělání, modernizaci a západním vlivu. Rostoucí příjmy ze znárodněné ropy mu umožnily zvýšit výdaje na výstavbu škol, nemocnic a klinik. Zavedl také projekt na podporu gramotnosti obyvatel, za který získal ocenění UNESCO. Další důležitou reformou byl rozsáhlý program na zavedení elektřiny do Iráku. Následovala rozsáhlá celostátní distribuce ledniček a televizorů zdarma. Zlepšil také postavení žen, které koncem 70. let tvořily významnou část pracovní síly. Saddámovy plány, po uchvácení moci v Iráku, byly zřejmé. Saddám chtěl vtáhnout zemi do 20. století, třeba i násilím, za vlasy. Rozdíl mezi ním a ostatními spočíval v tom, že na rozdíl od nich, byl pro to ochotný obětovat polovinu irácké populace. Teror a schovívavost. Saddám Husajn vědomě využíval obou aspektů své osobnosti. Obklopený svými bodyguardy, vytvořil sehrané scény pro televizní kamery. Pořádaly se různé festivaly, třeba bagdádský kulturní festival. Na tomto festivalu promítali mimojiné i první díl mafiánské série Kmotr. Washington si ale najednou nevěděl rady s člověkem, který byl stejně despotický jako pragmatický. Irák totiž nezapadal do žádné ze dvou škatulek, které byli Američané schopní pochopit. Nebyl to přítel, protože se mu nedalo věřit, ale nebyl to ani nepřítel. Potom se ale stalo něco neočekávaného. V lednu 1979 byl svržený íránský šáh Réza Páhlaví, který byl nejvěrnějším americkým spojencem v Perském zálivu. Íránský lid se vzbouřil. Tato revoluce zmobilizovala miliony lidí, a každého dokonale překvapila. Ajatolláh Chomejní, který se dostal k moci, byl šíitským fundamentalistou. Jeho kázání sjednotilo chudé a utlačované. Více jsem probíral v mém pětidílném cyklu Krvavá historie CIA. Saddám Husajn se tohoto hnutí velmi obával. Měl strach, že se rozšíří i do jeho země a oprávněně. Hnutí mělo do Iráku dorazit velmi brzy. Amerika měla strach také, a to o ropné zdroje a o Izrael. Teheránští revolucionáři útočili na americké zájmy. Chomejnímu se tak podařilo dát Saddáma a Spojené Státy dohromady. Ajatolláh Chomejní dával nesmiřitelně najevo svou nenávist vůči zájmům západních zemí a obzvláště Spojených států. Tohle jste ale od Saddáma neslyšeli. Právě naopak. Bylo slyšet jednotnýhlas Arabů, který říkal: Takového vůdce je třeba podpořit. Saddám v minulosti zabíjel a terorizoval Šíity, kteří mají v Iráku většinu. V podstatě se světu ukázal v pravém světle. Ukázal svou brutalitu. A Američané si řekli: To je náš člověk, protože bude naprosto nemilosrdný. Očividně Američané považovali Saddáma za menší zlo.
Ve stínu této islámské hrozby, Saddám Husajn upevnil svou politickou pozici. 17. července 1979 odvolal dosavadního prezidenta Bakra, a donutil ho oznámit, že odstupuje ze zdravotních důvodů. O 5 dní později Saddám Husajn provedl brutální a okázalé čistky ve straně Baas, namířené proti devatenácti domnělým spiklencům. Saddáma stihla paranoia. Byla to taková příšerná scéna, kdy jednoho po druhém vyvolával přede všemi jménem, a nechával jednoho po druhém odvést. Nikdo je už víckrát nespatřil. Tato epizoda vstoupila do dějin jako irácká noc dlouhých nožů. Ve věku 40 let Saddám dosáhl svého cíle. Byl jediným vládcem Iráku. To mu však nestačilo. Chtěl se stát svrchovaným vůdcem arabského lidu. Válka proti Íránu oslabenému revolucí, by mu pomohla naplnit své ambice. Nikdo by ho už nedokázal zastavit. Pamatujete si ještě na nejstaršího společníka Saddáma Husajna, který s ním bojoval ve zbrani, ještě v podzemní činnosti v letech 1964? Tím společníkem byl Sallah Omar Alli. A právě Alli byl jmenovaný do funkce velvyslance OSN v roce 1979. Když Alli doprovázel Husajna na kubánskou konferenci, stále ještě věřil, že bylo možné se konfliktu vyhnout. Zorganizoval poslední setkání Saddáma Husajna s tehdejším íránským ministrem zahraničí. Když to setkání skončilo, bylo jasné, že Irák půjde do války s Íránem. Saddám Husajn zaútočil na Írán 22. září 1980. Samozřejmě tvrdil, že nešel do války kvůli americkým zájmům. Írán ale postupně získal převahu, získal zpět všechna dobytá území, přesunul se do Iráku a pokusil se z něj vytvořit druhou "islámskou republiku" na světě. Spojené státy se obávaly, že Írán nyní ovládne celý region, a proto poskytly Saddámu Husajnovi konvenční zbraně a prostředky k výrobě jaderných, chemických a biologických zbraní. K tomu se dostanu podrobněji. Washington také vždycky popíral, že by Saddáma do války s Íránem tlačil. Spojené Státy ale odteď považovaly bývalého nepřítele komunismu za nejlepší obranu proti islámské revoluci. Čas k otevřené spolupráci mezi Saddámem a Američany konečně přišel. Skrze iráckého velvyslance ve Washingtonu se vynesla informace, že Američané měli zájem navázat plné diplomatické styky s Irákem 26. listopadu 1984. Proběhla řada oficiálních návštěv mezi iráckou a americkou stranou. Například známá schůzka 20. prosince 1983, při které ministr Donald Runsfeld tehdy v Bagdádu řekl, že s tímto mužem by mohl pracovat nebo něco v tom smyslu. K Donaldu Runsfeldovi se dostanu v jeho minikapitolce. Američané začali nabízet Iráku pomoc a spolupráci. Irák dostával půjčky na koupi potravin, ale s Iráčany se nevychází snadno. Saddám se na jedné takové schůzce snažil křečovitě žertovat. Říkal něco v tom smyslu, že přístup Američanů k zemím třetího světa je stejný, jako přístup iráckého sedláka ke své novomanželce. Tři dny ji zahrnuje čajem a sladkostmi, a potom ji vyžene na pole, kde bude dřít do konce svého života.
Američané posílají Saddámovi chemické zbraně
V té době Američané poskytovali Iráčanům satelitní záběry, vojenské informace i finanční půjčky. Pamatujete si na čtvrtý díl Krvavé historie CIA, který jsem vysílal v říjnu minulého roku? Tam jsem rozebíral takzvanou banku zločinců, nejzkorumpovanější banku na světě Bank ofCredit and Commerce International. Tato banka prala peníze z drog, a za tyto peníze nakupovala zbraně pro mudžahídy v Afghánistánu v boji proti Sovětům v 80. letech. Ovšem tato banka zároveň pomáhala Saddámu Husajnovi v Iráku, když převáděla miliony dolarů atlantské pobočce italské státní banky BancaNazionaledelLavoro. Tato italská banka měla svou pobočku v Bagdádu, aby mohla v letech 1985 až 1989 poskytnout Iráku tajné půjčky ve výši čtyř miliard dolarů na nákup zbraní Saddámu Husajnovi. Tyto miliardové půjčky Iráku zprostředkoval bankéř Christopher Drogoul, ředitel pobočky italské BancaNazionaledelLavoro v Atlantě. Bankéř Christopher Drogoul tehdy létal do Washingtonu, Londýna a Bagdádu, aby jednal s nejvyššími iráckými bankovními a obchodními představiteli. Co se ale nestalo. Agenti FBI provedli 4.srpna 1989 razii v kancelářích ve 20. patře atlantské věže GasLight Tower, kde se nacházela pobočka této italské banky v Atlantě a zjistili, že se jednalo o největší bankovní podvod v historii Spojených Států. Předseda bankovního výboru americké Sněmovny reprezentantů Henry Gonzalez uspořádal v roce 1992 slyšení o této italské bance, a během toho slyšení citoval z důvěrného dokumentu CIA, podle něhož CIA už dlouho věděla, že centrála banky byla zapojená do iráckých půjček americké pobočky. Výpalné z patnáctiprocentních provizí z úvěrů sponzorovaných touto italskou bankou bylo prostřednictvím kanceláří této banky zločinců, Bank ofCredit and Commerce International na Kajmanských ostrovech a v offshorech v Lucembursku a Švýcarsku směrované na bankovní účty iráckých představitelů. Tato italská banka byla klientem společnosti KissingerAssociates a Henry Kissinger byl členem mezinárodního poradního sboru banky spolu s Brentem Scowcroftem, který se později stal poradcem George Bushe staršího pro národní bezpečnost. Takhle to měli rozehrané ti velcí hoši. Poradce pozdějšího prezidenta George Bushe staršího, byl poradcem banky, která prala peníze a půjčky Saddámovi a členům irácké vlády. Stejně jako členem poradního sboru této banky byl Henry Kissinger, ministr zahraničí za Roberta Nixona a poradce Jimmyho Cartera. Jeho KissingerAssociates byla jedním z významných klientů této italské banky. Takhle byli angažovaní velcí hoši v zákulisí v pomoci a podpoře Saddámu Husajnovi. Tato pomoc se netýkala jen poskytováním financí nebo zbraní Saddámovi, ale i chemikálií pro výrobu chemických zbraní. To už se datuje ale dlouho před začátek války, a to dokonce do roku 1967. Víme, že CIA Saddáma a Baasisty vydatně podporovala. Když jsem pátral po zákulisních informací, doslova mě šokovalo zjištění, že Saddám Husajn přijel do Spojených států už v roce 1967 se skupinou dalších mladých iráckých vojenských důstojníků a byl vzat do všech amerických hlavních zařízení na výrobu chemických zbraní – Aberdeenu, Edgewoodu, Dougwaye a Annistownu. A prošel procesem, kdy viděl konstrukci zbraní – alespoň něco o konstrukci, výrobu zbraní a jejich skutečné použití a nasazení na bojišti. Byl to prostě školící kurz Saddáma a jeho důstojníků o účinnosti chemických zbraní, o tom, jak je lze nasadit v situaci na bojišti atd. Už takhle Američané proškolovali Saddáma, aby se pak mohli spravedlivě rozhořčovat nad tím, že v 80. letech skutečně ty chemické zbraně používal. To je takové chucpe, že to s námi mlátí o podlahu. A ještě mu americké korporace jako Dow Chemical prodávaly plány na výrobu chemických zbraní stejně jako Velká Británie, Německo a další státy, k ttomu se za chvilku dostanu. To byly začátky chemického školení Saddáma Husajna přímo v Americe. Zastavme se u roku 1988. V tomto roce 1988, během doznívající války Iráku s Íránem, se Spojené státy díky satelitním snímkům dozvěděly, že Írán se chystal získat velkou strategickou výhodu využitím díry v irácké obraně. Američtí zpravodajští pracovníci sdělili Iráku polohu íránských jednotek s plným vědomím, že Saddámova armáda podnikne proti Íráncům protiútok chemickými zbraněmi, včetně sarinu, smrtící nervové látky. Tyto zpravodajské informace obsahovaly snímky a mapy o pohybu íránských jednotek, stejně jako umístění íránských logistických zařízení a podrobnosti o íránské protivzdušné obraně. Iráčané použili yperit a sarin před čtyřmi velkými ofenzívami na počátku roku 1988, které se opíraly o americké satelitní snímky, mapy a další zpravodajské informace. Tyto útoky pomohly zvrátit průběh války ve prospěch Iráku a přivést Írán k jednacímu stolu a zajistily úspěch dlouhodobé politiky Reaganovy administrativy, jejímž cílem bylo zajistit irácké vítězství. Byly však také posledním ze série chemických úderů táhnoucích se několik let, o kterých Reaganova administrativa věděla a které nezveřejnila. Američtí představitelé dlouho popírali, že by souhlasili s iráckými chemickými útoky, a trvali na tom, že Saddámova vláda nikdy neoznámila, že se chystá tyto zbraně použít. Plukovník letectva ve výslužbě RickFrancona, který byl během úderů v roce 1988 vojenským atašé v Bagdádu, však vykresluje jiný obraz. "Iráčané nám nikdy neřekli, že mají v úmyslu použít nervový plyn. Ani nemuseli. My už jsme to věděli," řekl RickFrancona. Podle odtajněných dokumentů CIA, měly Spojené státy pevné důkazy o iráckých chemických útocích už od roku 1983. V té době Írán veřejně tvrdil, že na jeho síly byly provedené nezákonné chemické útoky, a připravoval si případ, který chtěl předložit OSN. Chyběly mu ale důkazy usvědčující Irák, z nichž většina byla obsažená v přísně tajných zprávách a memorandech zaslaných nejvyšším zpravodajským úředníkům americké vlády. Reaganova administrativa se prostě rozhodla, že bylo lepší nechat útoky pokračovat, pokud by mohly zvrátit průběh války. A i kdyby se na ně přišlo, CIA vsadila na to, že mezinárodní rozhořčení a odsouzení budou tlumené. Při první vlně iráckých útoků v roce 1983 byla použitá yperitová látka. I když hořčík obecně není smrtelný, způsobuje silné puchýře na kůži a sliznicích, které mohou vést k potenciálně smrtelným infekcím, a může způsobit oslepnutí a onemocnění horních cest dýchacích, přičemž zvyšuje riziko vzniku rakoviny. Sarin je nervově paralytická látka, která způsobuje závratě, dýchací potíže a svalové křeče a může vést ke smrti.
CIA v dokumentech uváděla, že Írán by nemusel objevit přesvědčivé důkazy o použití zbraní, přesto, že je CIA měla k dispozici. CIA také poznamenala, že Sovětský svaz už dříve použil chemické látky v Afghánistánu a utrpěl jen malé následky. Dříve už také bylo oznámeno, že Spojené státy poskytly Iráku taktické zpravodajské informace ve stejné době, kdy měli představitelé podezření, že Saddám použije chemické zbraně. Dokumenty CIA, které se téměř nepozorovaně nacházely v hromadě odtajněných materiálů v Národním archivu v College Parku ve státě Massachusetts, však v kombinaci s exkluzivními rozhovory s bývalými zpravodajskými pracovníky odhalily nové podrobnosti o hloubce znalostí Spojených států o tom, jak a kdy Irák použil smrtící látky. Tyto odtajněné zprávy CIA odhalily, že vysocí američtí představitelé byli pravidelně informovaní o rozsahu útoků nervovým plynem. V podstatě se rovnají oficiálnímu americkému přiznání ke spoluúčasti na jednom z nejhrůznějších útoků chemickými zbraněmi v historii.
Nejvyšší představitelé CIA, včetně tehdejšího ředitele Ústřední zpravodajské služby Williama Caseyho, blízkého přítele prezidenta Ronalda Reagana, což jsem probíral v Krvavé historii CIA, byli informovaní o umístění iráckých montážních závodů na výrobu chemických zbraní; o tom, že Irák se zoufale snažil vyrobit dostatek yperitu, aby uspokojil poptávku svých vojsk na frontě. Také o tom, že Irák se chystal koupit od Itálie zařízení, které by pomohlo urychlit výrobu dělostřeleckých nábojů a bomb plněných chemikáliemi. A také o tom, že Irák by mohl použít nervově paralytické látky také proti íránským vojákům a možná i civilistům. Já jsem podrobně pročetl klíčové pasáže těch odtajněných dokumentů CIA, a je to vážně hutné a otřesné čtení. V těch dokumentech byly vznesené také obavy, že pokud by se Írán dozvěděl, že Američané věděli o chemických útocích Saddámovy armády, mohly by podniknout odvetné útoky na americké zájmy na Blízkém východě. Cituji z dokumentu CIA z listopadu 1983: "S pokračujícími a sílícími iráckými útoky se zvyšuje pravděpodobnost, že íránské síly získají granát obsahující hořčičnou látku s iráckým označením. Teherán by takové důkazy předložil OSN a obvinil by Spojené Státy ze spoluúčasti na porušování mezinárodního práva." Konec citace.
Reaganova vláda dokonce dovolila Saddámu Husajnovi nakupovat chemikálie pro výrobu zbraní hromadného ničení. Americké společnosti dodávaly projekty chemických továren, aby Iráku pomohly s výrobou vlastních chemických zbraní. Tyto chemické zbraně byly velice zajímavým případem. Zákon zakazoval jejich dodávky, ale bylo možné ten zákon obejít tím, že se dodávaly plány. Tedy plány pro vedení chemické války, které Iráčanům dodávala americká společnost Dow Chemical s vědomím a souhlasem americké vlády. V roce 1986 se pak vztahy začaly rozpadat. Ve válkou zmítaném Bejrútu se proíránští teroristé zmocnili amerických rukojmích. Aby zajistil jejich propuštění, Bílý dům tajně prodal Chomejního vládě zbraně. Když vypukl skandál Írán-kontras, Saddám zjistil, že Amerika za jeho zády pomáhala jeho úhlavnímu nepříteli.
Válka s Íránem přinutila Saddáma spoléhat se na Ameriku. Po aféře Iran-contras Saddám přísahal, že už nikdy nebude USA důvěřovat.
Závěr
V nejlepším je třeba přestat, a já se tohoto přísloví budu držet, takže je to všechno pro dnešní díl. Co uslyšíte v díle druhém? Bude neméně zajímaví, to vám je snad doufám jasné. Podíváme se na neoconského jestřába Donalda Runsfelda. Ten si podával ruku se Saddámem s ujištěním o americké podpoře, zatímco o 20 let později tentýž Donald Runsfeld bubnoval na válečné bubny proti Saddámovi. Tak se točí dějiny. Ne nadarmo ho někdejší americký prezident Richard Nixon nazval malým bezohledným parchantem. Pak se podíváme, jak doslova celý svět kšeftoval se Saddámem v rámci plánů dodávek chemických zbraní. Od Ameriky, přes Británii po Německo nebo Itálii. A nejen se Saddámem, ale i se Sýrií a Libyí. Dozvíte se podrobnosti příště. Podíváme se i na kurdskou otázku a zplynování vesnice Halabdža smrtícím nervovým plynem. Pak přejdeme na válku v zálivu, kdy George Bush starší, tehdejší americký prezident, přes jeho velvyslankyni v Bagdádu ujistil Saddáma, že pokud vtrhne do Kuvajtu, Američané to nechají být, protože šlo jen o věc mezi Araby. Byl to velký podraz, který Američané udělali na Saddáma, který jim do léčky vpadl, a tvrdě za to zaplatil. Podíváme se na irácké povstání na jihu, kdy Saddám zabil zhruba 150000 lidí, pokusy o barevné revoluce a sankce OSN v 90. letech, podívám se na průběh konečného odstranění Saddáma v roce 2003 a 2004, a podívám se také na to, jak vznešení osvoboditelé svrhli na město Fallúdža 2000 tun bomb s ochuzeným uranem a bílým fosforem. To mělo za následek potraty, deformace narozených dětí a velký výskyt rakoviny. Amerika si v Bagdádu postavila velvyslanectví. Pozemky americké ambasády jsou větší než Vatikán. Povíme si detaily nejen o tom ve druhém díle, u kterého se na vás budu těšit.