V mnohých svých pořadech poměrně často zmiňuji jméno Rockefeller. Je zvláštní, že rodina Rockefellerů je prodchnutá každou událostí globálního rozsahu. Od ruské revoluce a následného obchodování se stalinistickým Ruskem, což jsem pokryl v mém pořadu Americká častuška a stoleté tajemství. Přes infiltraci odborových hnutí v Americe, což jsem zase pokryl v pořadu Tavistockův institut. Nebo Trilaterální a další komise, což jsem řešil v pořadu Tajné globální skupiny. Až po globální inscenaci vakcín proti Covidu, což jsem pokryl v mém pořadu Průvodce pandemickou galaxií. Jsou to ale jen střípky skutečného rozsahu Rockefellerovy říše. Napadlo mě, že bychom měli naši upřímnou snahu po základním vědění korunovat uceleným pořadem o jedné z nejvlivnějších rodin na světě. Právě to je důvodem, který mě přesvědčil k natočení tohoto pořadu. Jsem totiž svým založením systematik, a mám rád věci hezky chronologicky seřazené pohromadě. Aby všechno bylo jasné, logicky strukturované a hlavně transparentní. Proto jsem se rozhodl natočit pořad Sága Rockefellerů. Superbohaté rodiny mají moc a výsady, které jsou pro většinu z nás nepředstavitelné. Kdo si dokáže představit, že by vlastnil soukromé impérium, které zahrnuje 100 domů, 2 500 služebníků, nevýslovné tisíce luxusních předmětů a miliardy dolarů? Královská finanční rodina, která takové bohatství zná už po generace, existuje. Jsou to Rockefellerové. Takových rodin existuje více, ale soustřeďme se na Rockefellery. Mě ovšem nejde o samotné bohatství nebo peníze, které Rockefellerové nahromadili za mnoho generací. Kdyby se Rockefellerové spokojili se svým bohatstvím, tento pořad bych nenatáčel. Jenže samotné peníze k ukojení žízně a chtíče superbohatých nestačí. Místo toho mnozí z nich využívají svého obrovského bohatství a vlivu, který jim takové bohatství dává, k dosažení ještě větší moci. Moc takového rozsahu, o jaké se tyranům a despotům dřívějších věků ani nesnilo. Moc v celosvětovém měřítku. Moc nad lidmi, nejen nad výrobky. A to není nadsázka nebo nějaká fikce. Je to kompaktní, působivé a děsivé vyprávění o tom, co může být nejdůležitějším příběhem našeho života. O snaze Rockefellerů a jejich spojenců vytvořit vládu jednoho světa. Spojený superkapitalismus a komunismus pod jednou střechou, a to všechno pod jejich kontrolou. V minulých dobách měli vládci maniakální touhu po moci. Díky tomu se zmocnili trůnů nebo vedli dobyvačné armády. To všechno je dnes už pasé. Dnes se tohle všechno odbývá v zasedacích místnostech než na bitevních polích. Za více než sto let, od dob, kdy John D. Rockefeller starší využil všech lstivých strategií, které dokázal vymyslet, aby vytvořil gigantický ropný monopol, bylo o Rockefellerech napsáno obrovské množství knih. Ale pokud vím, žádná se neodvážila odhalit tu nejpodstatnější část Rockefellerova příběhu. Rockefellerové a jejich spojenci pečlivě sledují plán, jak využít své ekonomické moci k získání politické kontroly. Nejprve nad Amerikou a poté nad zbytkem světa. Mám na mysli něco jako zákulisní spolčení? Upřímně ano, ale o tom vás přesvědčovat nechci. Společně spojíme stovky roztroušených faktů a skrytých vodítek Rockefellerovy skládačky. Jen vám předložím informace, a vy sami na konci rozhodnete, zda jde o sérii nesouvisejících náhod nebo skutečné spolčení. Osobně jsem přesvědčen, že takové spolčení existuje, je mezinárodní, plánuje se po generace a jeho záměry jsou extraktem a destilátem čirého zla. Přesvědčte se sami o tom všem v tomto pořadu.
Budování ropného impéria
O neuvěřitelném příběhu, jak tatíček Rockefeller založil společnost Standard Oil a vybudoval Rockefellerův majetek, bylo už napsáno mnoho knih. My musíme ale pochopit vlastnosti a taktiku otce zakladatele Rockefellera. Teprve pak je můžeme rozpoznat, až znovu vykvetou v nových generacích tohoto klanu. Všechno kolem Rockefellerů je zahaleno tajemstvím, dokonce i jejich původ. Genealogie sestavená významným vědcem, doktorem Malcolmem Sternem s názvem Američané židovského původu však přesvědčivě doložila, že klan Rockefellerů původně patřil k židovským rodům. To samo o sobě je velmi zajímavé. Například v 70. letech minulého století Rockefellerové ovládali v arabských zemích ropné holdingy v hodnotě stovek milionů dolarů. Přesto byl Nelson Rockefeller stále miláčkem organizovaného židovstva v New Yorku. Bez této podpory by nikdy nemohl být čtyřikrát zvolen jako guvernér státu New York. Jak se rodině daří toto kouzelnické umění, nad tím zůstává rozum stát. Pojďme se ale podívat do historie klanu. William Rockefeller se narodil v roce 1810, a zemřel v roce 1906, tedy v 96 letech. Byl otcem Johna D. Rockefellera. William se poprvé zapojil do obchodu s ropou, když prodával olej za 2,5 dolaru za půl litru jako lék na bradavice, hadí uštknutí, rakovinu a impotenci. Potulný medik si říkal doktor, i když na lékařskou fakultu nemohl nastoupit ani s povolením k prohlídce. Kromě toho, že byl šarlatán, byl Doktor William bigamista, zloděj koní a pedofil. Dobrý doktor se v New Yorku vyhnul stíhání za znásilnění patnáctileté dívky a odjel do Clevelandu. Tam opustil svou ženu a šest dětí, aby se oženil s dvacetiletou dívkou. Doktor věnoval svým dětem čas, aby je poučil o své jedinečné podnikatelské etice. Autor William Hoffman uvádí:
"Děti si na svého otce nejvíce pamatovaly, jak rád je v obchodních transakcích obelstil. Podvedl je v něčem, co považovaly za důležité, a pak je poučil o nutnosti být vždy ve střehu."
Přátelský životopisec rodiny, profesor Allan Nevins, cituje starého Williama, jak se chlubil svému příteli:
"Podvádím své chlapce při každé příležitosti, chci, aby byli ostří. Obchoduju s klukama, stahuju je z kůže a prostě je porážím, kdykoli můžu. Chci, aby byli ostří."
To se mu evidentně dařilo. Nejostřejší z Williamových potomků byl John Davison Rockefeller. John D. Rockefeller se narodil 8. července 1839 v osadě Richford ve státě New York. Mnozí Johna popisovali jako jedinečného v touze po penězích a moci. Na rozdíl od svého otce byl John D. Rockefeller typem, který se držel při zemi. Mladý John začal s podnikáním už jako školák, když v místním obchodě kupoval bonbony, které pak se ziskem prodával známým. Přesně tento typ podnikání se Rockefellerům líbí. Levně nakoupit a draze prodat. Ještě než dospěl, stal se chytrým a úspěšným provizním makléřem v Clevelandu, kde obchodoval s obilím. Protože právě začala občanská válka, prakticky všechno jeho zboží šlo velmi dobře na odbyt, zejména pro armádu Seveřanů. Zisky rychle rostly a jen za první měsíce dosáhly 17 tisíc dolarů. Johnovým osudem se ale nakonec stal jiný obor. V roce 1859 ho jeho partneři poslali do Titusville v Pensylvánii, aby zjistil, zda je v tryskající černé tekutině takový finanční potenciál, jak se povídalo. Mladému Rockefellerovi se to, co viděl, líbilo. Rozhodl se, že ze tří fází rozvíjejícího se ropného průmyslu – těžby, dopravy a rafinace – slibuje největší zisky ta poslední, tedy rafinace. John D. Rockefeller se vrátil do Clevelandu, kde roku 1863 založil společnost Standard Oil Company. S ní založil i dvě rafinerie. Excelsior Works, a Standard Works. Od počátku své podnikatelské kariéry Rockefeller nenáviděl konkurenci. Jediným efektivním způsobem, jak něco provozovat, byl monopol. Samozřejmě za předpokladu, že to bude řídit ten nejkvalifikovanější, nejschopnější a nejzasloužilejší člověk, tedy on sám. Když John D. Rockefeller založil společnost Standard Oil, byla to jen jedna z 27 rafinerií v oblasti Clevelandu. A zdaleka ne ta největší. Roku 1865 měla jeho firma dva petrolejářské závody, za další dva roky jich bylo už pět a roku 1870 byl jeho podnik vůbec největší v oboru, s kapitálem jeden milion dolarů. Pod kontrolou této společnosti už byla celá jedna desetina ropného průmyslu Ameriky. Ambiciózní podnikatel brzy vymyslel plán, jak se zmocnit svých konkurentů nebo je zničit. Jednoduchost, drzost a bezohlednost jeho plánu byla dechberoucí. Podplatil a přinutil železnice obsluhující oblast těžby ropy, tedy Pennsylvania, Erie a Newyorskou centrální, aby mu poskytly výpalné nejen z jeho vlastních dodávek, ale také z každého barelu, který po železnici poslali jeho konkurenti. Čím více jich odeslali, tím více vydělal! Rockefellerův vzorec výpalného mu umožnil snížit vlastní ceny a vytlačit ostatní rafinerie ropy z trhu za jejich vlastní peníze. Do roka jeho konkurenti kapitulovali. Dohodl se s nejbohatším Američanem Corneliem Vanderbiltem a posléze jeho rivalem Tomem Scottem. Systém výpalného byl mocný, ale byl jen jedním z jeho mazaných plánů. V prvních dnech nabízel šťastným konkurentům hotovost nebo akcie společnosti Standard Oil výměnou za to, že prodají své firmy Rockefellerovi za jím nabízené nejnižší ceny. Ti bystřejší si vzali akcie. Později se situace zhoršila. Novinář Matthew Josephson v knize The Robber Barons popisuje, co se stalo s jednou tvrdohlavě nezávislou společností:
"Tam, kde Standard Oil nemohl pokračovat ve své expanzi mírovými prostředky, byl připraven použít násilí; jeho věrní služebníci uměli použít i moderní zbraň, dynamit. Oslovil vedoucího nepřátelské rafinerie. Nakonec v pravý čas došlo v nezávislém závodě k malému výbuchu. Zverbovaný předák dostal za takovou akci doživotní rentu."
Ferdinand Lundberg ve své studii Boháči a superboháči poznamenal:
"Jak jasně ukazuje historie společnosti Standard Oil od jakéhokoli autora, ať už je pro nebo proti, Rockefeller byl hluboce spiklenecké, intrikánské povahy, vždycky plánoval na roky dopředu s jasnou vizí, která daleko přesahovala všechno, co mohl nabídnout kdokoli z jeho společníků."
John D. Rockefeller se specializoval na působení prostřednictvím jiných osob, ostatně stejně jako to dělá rodina dnes. Všude si najímal agenty: mezi konkurenty, politiky i v médiích. Našel spoustu lidí, kteří se dali koupit. Rockefellerův systém průmyslové špionáže byl zdaleka nejpropracovanější, nejsofistikovanější a nejúspěšnější, jaký byl kdy vytvořen. William Manchester vypráví v knize Rockefellerův rodinný portrét:
"Potíž s bojem proti Johnu D. Rockefellerovi spočívala v tom, že jste nikdy nevěděli, kde je. Řídil svou společnost, jako by to byla pobočka CIA. Všechny důležité zprávy byly v šifrách. Baltimore byl Droplet, Filadelfie Drugget, rafinérie byly Douters. Stínoví muži přicházeli a odcházeli jeho předními dveřmi, stínové společnosti používaly jeho zadní dveře jako poštovní adresu. Veřejnost si dlouho neuvědomovala, jak mocný je, protože neustále zdůrazňoval, že bojuje s firmami, které tajně přímo vlastní. Jeho skuteční soupeři věčně zjišťovali, že jejich nejdůvěryhodnější úředníci jsou v jeho kapse."
Chapadla chobotnice byla všude. Jeden z clevelandských rafinérů ropy se naposledy pokusil zachránit svou společnost před převzetím Rockefellery a vydal se pro ropu do Peru. Zjistil, že ji celou koupila společnost, která byla dceřinou společností korporace vlastněné Anglo-American Company of England, která patřila společnosti Standard Oil. Brzy se jeho firma stala jen dalším satelitem Rockefellerova ropného impéria. V roce 1890 společnost Standard Oil rafinovala 90% veškeré ropy v Americe, a její celosvětové aktivity se rychle rozšiřovaly. Když ale byla objeven ropa v Louisianě, Oklahomě a Kalifornii, společnost Standard Oil, jakkoli byla velká, nebyla schopna převzít úplnou kontrolu nad rostoucím ropným byznysem. Během velkého ropného boomu, který následoval, prosperovalo příliš mnoho malých producentů a rafinerií, než aby John D. Rockefeller všechny podplatil nebo vydíral. Rockefellerové ale dále rostli během dalšího půl století. Jak uvedl časopis Time ve svém vydání z 18. února 1974:
"Po 111 let se firma, která byla různě známá jako Standard Oil Trust, Standard Oil company, Esso a nyní Exxon přežily války, vyvlastňování, brutální konkurenci, útoky na zločince a dokonce i rozdělení americkým Nejvyšším soudem 15. května 1911. Nejenže přežil, ale také se rozrostl. Z rafinerie v Clevelandu se stal globální gigant, který prodává ropu ve více než 100 zemích prostřednictvím přibližně 300 dceřiných a přidružených společností, které tvoří Spojené národy ropy."
John Davison Rockeffeler zemřel 23. května 1937 v Ormond Brach na Floridě ve věku 97 let. Jeho majetek se v době smrti odhadoval na 1,4 miliardy dolarů.
Rockefellerové a Sověti
Přišla první světová válka a obrovské zbrojní obchody. Během této války společnost Remington Arms Percyho Rockefellera, dodávala kulomety a automatické pistole jak carskému Rusku, tak Británii i Americe. Jednoduše se napakovali a takové prkotiny jako přítel či nepřítel, je neznervózňovaly. Kdo zaplatí, ten střílí. Rockefeller také mohutně podpořil Bolševickou revoluci v Rusku v roce 1917. To jsem detailně pokryl v mém pořadu Americká častuška a stoleté tajemství, proto tu nebudu rozebírat podrobnosti. Po bolševické revoluci v roce 1917 Rockefeller převzal část ruského trhu s ropou. Například v roce 1926 podepsala společnost Vacuum Oil Company, která patřila Rockefellerovi, dohodu se sovětskou společností Naphta o prodeji sovětské ropy v evropských zemích. Prodej byl uskutečněn prostřednictvím Chase National Bank také vlastněné Rockefellery. V té době se uvádělo, že John D. Rockefeller poskytl bolševikům půjčku 75 milionů dolarů jako částečnou úhradu za tuto dohodu. Na základě této dohody postavila Rockefellerova společnost Standard Oil v roce 1927 rafinérii v Rusku, když jí bylo zaručeno 50 % produkce ropy na Kavkaze. Rafinerie nesmírně pomohla postavit bolševickou ekonomiku na nohy. V roce 1935 se Stalin Rockefellerovi částečně odvděčil. Stalin totiž znárodnil velkou část kapitálu zahraničních společností působících v Rusku, ale majetku společnosti Standard Oil v Rusku se vůbec nedotkl. Rockefellerova Chase National Bank se v roce 1928 také podílela na prodeji bolševických dluhopisů v Americe. Vedle ropy totiž Rockefellerové vynikají také v bankovnictví, ale k tomu se dostanu v příslušné kapitole.
V roce 1964 se David Rockefeller a Nikita Chruščov setkali v Moskvě na dvě a půl hodiny. Deník Chicago Tribune z 12. září 1964 napsal:
"David Rockefeller dnes informoval prezidenta Johnsona o svém nedávném setkání s premiérem Nikitou Chruščovem. Rudý vůdce Chruščov prohlásil, že by Spojené státy a Sovětský svaz měly více obchodovat. Chruščov podle Rockefellera řekl, že by byl rád, kdyby Spojené státy poskytly Rusům dlouhodobé úvěry."
Ve skutečnosti se schůzka mezi Rockefellerem a Chruščovem konala o dva měsíce dříve, v červenci. Jakékoli potíže, které se objevily, byly zjevně vyřešeny až v září, kdy byl prezident informován. Do měsíce byl Chruščov sesazen. David Rockefeller se brzy sešel na Černém moři s jeho nástupcem a v říjnu 1966 americký prezident Johnson oznámil svou novou politiku budování mostů do východní Evropy. Abychom to plně pochopili. David Rockefeller se zasadil o to, aby Američané začali obchodovat se Sovětským Svazem. Ostatně nedělal to poprvé. Už od prodeje zbraní carskému Rusku v první světové válce, přes financování Bolševické revoluce, až po rafinování 50% ropy ve stalinistickém Rusku ve 20. letech. Je to prostě letitá tradice Rockefellerů. Nemůžeme se pak divit, že David Rockefeller dohodl s Nikitou Chruščovem obchody mezi Američany a Sověty. Američané dlouho neotáleli. 7. října 1966 prezident Johnson prohlásil:
"Máme v úmyslu prosadit legislativní zmocnění k vyjednávání obchodních dohod, které by mohly rozšířit celní zacházení podle doložky nejvyšších výhod na evropské komunistické státy. Snížíme vývozní kontroly obchodu mezi Východem a Západem, pokud jde o stovky nestrategických položek."
13. října 1966 Přinesl deník New York Times zprávu:
"Spojené státy dnes uvedly v platnost jeden z návrhů prezidenta Johnsona na podporu obchodu mezi Východem a Západem, a to zrušením omezení vývozu více než čtyř set komodit do Sovětského svazu a východní Evropy. Mezi kategorie, z nichž byly vybrány položky pro uvolnění vývozu, patří zelenina, obiloviny, krmiva, kůže, surový a zpracovaný kaučuk, buničina a sběrový papír, textil a textilní vlákna, surová hnojiva, kovové rudy a šrot, ropa, plyn a deriváty, chemické sloučeniny a výrobky, barviva, léky, ohňostroje, čisticí prostředky, plastové materiály, kovové výrobky a stroje a vědecké a odborné přístroje."
Vtip je v tom, že prakticky každá z těchto nestrategických položek má přímé nebo nepřímé využití ve válce. Třeba kulomet je strategický, ale nástroje na jeho výrobu a chemikálie pro pohon nábojů, byly prohlášeny za nestrategické. Jednoduše nepošleme celý smontovaný kulomet, protože to je strategické, ale místo toho pošleme jednotlivé součástky k jeho výrobě, což je už nestrategické. Šlo tedy o obcházení zbrojního embarga. 16. ledna 1967 vyšel na titulní straně deníku New York Times neuvěřitelný článek. Měl nadpis Eaton se připojil k Rockefellerům, aby podpořil obchod s rudými. V článku se psalo:
"Aliance rodinných majetků spojující Wall Street a Středozápad se pokusí vybudovat ekonomické mosty mezi svobodným světem a komunistickou Evropou. International Basic Economy Corporation, ovládaná bratry Rockefellerovými, a Tower International, v jejímž čele stál clevelandský finančník Cyrus Eaton mladší, plánují spolupracovat na podpoře obchodu mezi zeměmi železné opony, včetně Sovětského svazu."
International Basic Economy Corporation řídil Richard Aldrich, vnuk spiklence Federálního rezervního systému Nelsona Aldriche, a Rodman Rockefeller, Rockefellerův syn. Lehce přeskočím časovou chronologii, protože následující skutečnost s tím přímo souvisí. 20. října 1969 International Basic oznámila, že s ní uzavřela partnerství londýnská společnost N. M. Rothschild & Sons. Cyrus Eaton mladší je synem proslulého Cyruse Eatona, který svou kariéru zahájil jako tajemník Johna D. Rockefellera. Dohoda mezi Tower International a International Basic tak navázala na staré spojenectví. Sledujeme průnik Rockefellerů, Eatonů a Rothschildů na východní trhy v roce 1969. Ani Varšavská vojska o rok dříve je neodradila, a zkoušeli to pořád, zas a znova. Jenže pod vznešenou a vzletnou frází budování mostů byl chladný kalkul. A hádejme, kdo byl první na ráně? Přece bývalé Československo, do kterého zřejmě Američané začali prostřednictvím Rockefellera tento most budovat. Je zřejmé, že si Američané připravovali půdu během Pražského jara v roce 1968. Jen v první polovině roku 1968 překročilo československé hranice více než 368 tisíc turistů z Německa. Tak masivní příliv milovníků cestování ze sousední země neměl obdoby. V západním Německu a Rakousku byly zřízeny střediska pro přípravu výbušnin, pro činnost ilegálních rozhlasových stanic, cvičili se tam špióni a sabotéři, a shromažďovaly zbraně a střelivo. V samotném Československu se budovaly skryté muniční sklady. Země byla zaplavena zbraněmi. Příprava na americkou invazi byla v první fázi. V hlavním štábu NATO byla zřízena speciální skupina, která zahrnovala operační komanda. Jejich úkolem byl československý problém. Od července 1968 začal v Regensburgu působit štáb úderné skupiny. Bylo do něj přiděleno více než 300 důstojníků výzvědných služeb NATO a politických poradců. Hlavní ústředí NATO dostávalo třikrát denně zprávy o situaci v Československu shromážděné tímto štábem úderné skupiny. Jak bylo později upřesněno, pohybovalo se tou dobou v Československu více než 200 specialistů z armády NATO, a více než 300 lidí ze špionážních center. CIA a Pentagon věřily, že tolik specialistů bude schopno zabezpečit řízenou činnost pro 75 000 povstalců. Podle amerického ministerstva zahraničí čítal v létě 1968 počet amerických občanů v Československu asi 1 500 lidí. Ke dni 21. srpna 1968 se jejich počet zvýšil na 3 000. A vojenské provokace na sebe nenechaly dlouho čekat. Je zajímavé, že se na Šumavě už od června 1968 začaly odstraňovat protitankové bariéry a stříhat ploty na vybraných místech s dobrým přístupem pro kolovou a pásovou techniku. Důvod byl zcela prozaický. Chystalo se obrovské americké cvičení v Německu o měsíc později. Americká armáda zahájila 10. července 1968 přesun 22 000 vojáků zvláštních obrněných jednotek k československé hranici v Bavorsku. Na výcvikovém polygonu Grafenwöhr stály tanky NATO v kolonách připravené k okamžitému zásahu. Stovky ocelových hřbetů bylo vidět z československé strany pouhým okem. Jednalo se o cvičení Viking a mělo simulovat jaderný úder Varšavské smlouvy na Německo a odvetu amerických vojsk prvního sledu. Pozoruhodná je skutečnost, že sovětská strana nebyla o cvičení informována, takže operace probíhala v utajení. Dodnes jsou dokumenty o cvičení Viking utajeny, americká armáda je odmítá odtajnit. Z pohledu Moskvy mohlo jít o přípravu na invazi amerických vojsk do Československa na pozvání Dubčekovy vlády, ale ta o tom ani nemusela vědět. V noci z 20. na 21. srpna dal generál Parker z velitelství NATO příkaz k zavěšení atomových bomb do letadel. Velitelé leteckých jednotek obdrželi příkazy v zapečetěných obálkách, které měly být otevřeny na speciální signál. Označovaly cíle pro bombardování v socialistických státech. Generálporučík sovětské armády ve výslužbě Alfred Gaponěnko, v těch letech velitel pluku, vzpomíná:
"Byl jsem pověřen udeřit svým plukem z boku na vojska NATO, která se pod rouškou cvičení Černý lev soustředila na německém území a byla připravena k invazi do Československa. Byly stanoveny hranice rozvinutí pluku, který měl operovat v sestavě 120. motostřelecké divize jako rezervní pojistka vrchního velitele Sovětského svazu. Do oblasti možných bojových operací měly být jednotky přesunuty přes území Polska."
Před chvilkou jsem uvedl, že do Československa bylo z Německa pašováno obrovské množství zbraní. Po invazi Varšavských vojsk 21. srpna je bylo naopak třeba dostat ven ze země. A tak se stalo, že od konce srpna spojenecké síly vyvážely nákladními automobily z Československa výbušniny, samopaly, pušky, pistole, kulomety, patrony k nim, granátomety a dokonce i lehká děla. A už 22. srpna velitel druhého západoněmeckého armádního sboru generálporučík Tilo, nařídil vytvoření zvláštního velitelství pro koordinaci psychologické války proti Československu podle pokynů generálního inspektora Bundeswehru. Jeho oficiálním úkolem bylo udržovat technickou komunikaci s Československem. Ve skutečnosti šlo o centrum informační války. Činnost velitelství vedl plukovník I. Trench, přední západoněmecký odborník na psychologickou diverzi. Zkušenosti s ideologickými akcemi získal během kontrarevolučního povstání v Maďarsku. Téměř všem členům štábu se pod krytím novinářů podařilo navštívit Československo, aby si ověřili nadcházející psychologické operace. Tehdy těsně po srpnu 1968 se v Československu šířily dezinformace a pomluvy desítkami podzemních rozhlasových stanic, tiskovými médii i televizí. Můžeme se tedy jen domnívat, co skutečně stálo za invazí Varšavských vojsk do Československa. Byl to onen výsledek budování mostů, které zprostředkoval David Rockefeller v červenci 1964 s Nikitou Chruščovem? Nezapomínejme, že Rockefellerové a Eatonové měli exkluzivní smlouvu na dodávky amerických patentů Sovětům. Díky těmto patentům tak Rockefellerové prakticky řídili výzkum a vývoj sovětské vojenské mašinérie. Velmi důležitá v tomto kontextu byla Export-Import Bank. Tato banka byla založena v roce 1934 za účelem financování a podpory obchodu se Sovětským svazem. Ale i v 70. letech začala tato banka financovat obchod se Sověty. Už se jen můžeme rezignovaně pousmát nad tím, že prezidentem této Export-Import Bank byl jmenován William Casey, pozdější ředitel CIA za Reagana v 80. letech. William Casey byl také členem Rockefellerovy Rady pro zahraniční vztahy. Prvním z obřích projektů byla továrna na řece Kama, která byla největším výrobcem nákladních automobilů na světě. Továrna na řece Kama vyráběla 150 000 těžkých nákladních vozů a 150 000 těžkých motorů ročně. Tato produkce byla větší než celková výroba těchto nákladních vozidel ve všech továrnách v Americe. Komplex stavěla divize společnosti Pullman Company nákladem dvou miliard dolarů. Sověti vložili do projektu 10% hotovosti, zatímco Chase Manhattan Bank Davida Rockefellera a Export-Import Bank poskytly každá pětačtyřicetiprocentní zálohu. Další americko-sovětský projekt se týkal výstavby a vybavení mezinárodního obchodního centra v Moskvě za 36 milionů dolarů. Na této transakci se společně podílely Chase Manhattan bank a Bank of America. Zařídil to Armand Hammer ze společnosti Occidental Petroleum, někdejší osobní přítel Vladimíra Lenina. Další obrovský projekt se týkal těžby plynu na Sibiři. Americká Export-Import Bank na to poskytla Sovětům úvěr 1,5 miliardy dolarů. Rockefellerové dokonce otevřeli v roce 1973 svou Chase Manhattan Bank v Moskvě. Jejím vedoucím byl Alfred Wentworth. V 70. letech cestoval Rockefeller do SSSR téměř každý rok a několikrát se setkal s premiérem Alexejem Kosyginem. K dovršení všeho se v deníku Wall Street Journal z 25. dubna 1975 objevil titulek Amerika v tichosti povolila dodávky uranu do Sovětského svazu ke zpracování na palivo. Cha, cha, člověk jen žasne. A takto spolu kšeftovali úhlavní nepřátelé během Studené války. Jak jsme slyšeli, Československo bylo jen zrnkem mezi dvěma mlýnskými kameny, Amerikou a Sověty. Byli jsme na pokraji stejné války, jako Ukrajina od roku 2022. Až na to, že v Ukrajině se proxy konflikt rozhořel na plno. Hráči ale zůstávají stejní. Rvou se o moc, vliv, peníze a přírodní zdroje jako šelmy o svou kořist. V zákulisí se ve vysokých patrech pohybuje klan Rockefellerů. Jen pro dokreslení, stejný přístup měl David Rockefeller i k Číně. David napsal v New York Times 10. srpna 1973:
"Na člověka okamžitě zapůsobí pocit národní harmonie… Ať už byla cena čínské revoluce jakákoli, zjevně se jí podařilo nejen vytvořit efektivnější a oddanější administrativu, ale také podpořit vysokou morálku a cílevědomost. Sociální experiment v Číně pod vedením předsedy Maa je jedním z nejdůležitějších a nejúspěšnějších v dějinách lidstva."
Člověk už jen zděšeně hledí, jak David Rockefeller vychvaluje čínský sociální experiment, při kterém zemřelo několik desítek milionů lidí. Není divu, když John. D. Rockefeller III. založil Populační radu v roce 1954. Účel Populační rady byla kontrola porodnosti, tedy klasická depopulace planety. Později prezident Richard Nixon jmenoval Johna D. Rockefellera III. předsedou nově vytvořené Komise pro populační růst a budoucnost Ameriky. Rockefellerovi dokonce financovali zřízení potratové továrny. V létě 1971 otevřela organizace Plánované rodičovství New York City své první velké potratové centrum. Centrum bylo původně navrženo tak, aby mohlo provádět více než 10 000 potratů ročně za průměrný poplatek 80 dolarů. Finanční prostředky byly v mnoha případech poskytovány z programu Medicaid. Počáteční prostředky na zřízení tohoto potratového centra pocházely z příspěvku 200 000 dolarů od The Rockefeller Brothers Fund. Není proto divu, že David Rockefeller obdivoval čínský sociální experiment jednoho dítěte a čínskou revoluci s desítkami milionů mrtvých. Ještě ale zpět k Sovětskému Svazu. David Rockefeller se také setkal s posledním sovětským vůdcem Michailem Gorbačovem i jeho nástupcem Borisem Jelcinem. Paradoxně Boris Jelcin navštívil poprvé Ameriku v roce 1989, tedy několik let předtím, než se stal prezidentem. Zřejmě byli dohodnout podmínky puče a následné spolupráce. Boris Jelcin vystoupil v roce 1989 v Radě pro zahraniční vztahy. Následovala večeře, které David Rockefeller předsedal. Lev Suchanov, který byl poradcem prvního ruského prezidenta, vzpomíná, že Rockefeller dal Jelcinovi k dispozici svůj osobní tryskáč, aby mohl letět přes Ameriku. Sledujeme tu zákulisní obrysy nejen klanu Rockefellerů, ale i jejich skupin jako Rada pro zahraniční vztahy. Je zcela evidentní, že skutečná politika probíhá kdesi hluboko v zákulisí za oponou. Oficiální fasáda před televizními kamerami je jen naaranžovanou výkladní skříní vyretušovaných tváří s make-upem.
Zisk, mecenášství a filantropie
Filantropie je základním prvkem při vytváření moci Rockefellerů, ale i dalších figur ve výkladní skříni, například Billa Gatese. Filantropie totiž dává neocenitelnou pověst veřejných dobrodinců, kterou veřejnost hodnotí velmi kladně. Tajemstvím, které nám superbohaté rodiny nikdy neprozradí je, že filantropie vytváří více moci než samotné bohatství. Právě proto se začaly vytvářet nadace. Byl to právě starý mazaný John D. Rockefeller, který tento trik s nadacemi vymyslel. Byl to jeden z jeho nejchytřejších triků. Na přelomu 19. a 20. století se díky monopolu Standard Oil, stalo jeho jméno synonymem bezohledného vykořisťování. Aby si John D. Rockefeller vylepšil image, najal Ivyho Lee, nejprestižnějšího reklamního agenta té doby. Lee stárnoucímu gentlemanovi navrhl, aby svou image vykompenzoval tím, že začne rozdávat peníze. Pro začátek Lee starému Rockefellerovi poradil, aby nosil po kapsách hromadu deseťáků, které rozsypal před šťastnými a vděčnými dětmi, kdykoli se objevil na jednom ze svých vzácných veřejných vystoupení. To se časem proměnilo. Starý Rockefeller měl na mysli mnohem machiavelističtější plán. Rozdával peníze nadacím, které měl pod kontrolou. Ty pak tyto peníze utrácely způsobem, který Rockefellerovu impériu přinášel ještě větší moc a zisky. Původní Rockefellerova nadace byla založená v roce 1901 a jmenovala se Rockefellerův institut pro lékařský výzkum. Byla založena jako součást Leeho PR programu, který měl očistit Rockefellerovu image. V roce 1910 stát za státem schvaloval 16. dodatek, který stanovil odstupňovanou daň z příjmu. Starý John D. Rockefeller začal plánovat, jak se vyhnout důsledkům této daně. A nakonec na to kápl. Ukryje své bohatství v Rockefellerově nadaci. Hlavním mluvčím v americkém Senátu byl tehdy Nelson Aldrich z Rhode Islandu, dědeček Nelsona Aldriche Rockefellera z matčiny strany. Ano, je to tentýž Aldrich, který se účastnil devítidenní schůzky na Jekyll Islandu na pobřeží Georgie v roce 1910, aby s představiteli Morganů a Rothschildů domluvil vznik a založení Federálního rezervního systému v roce 1913. Hovořil jsem o tom ve druhém díle Poselství nepotopitelného Titanicu. Nejprve Aldrich odsuzoval daň z příjmu jako komunistickou a socialistickou, ale v roce 1909 provedl dramatický a ohromující obrat. Bodejť by ne, když měl Rockefeller hotový plán, jak ukrýt peníze ve své nové nadaci. Mohl se tak představovat jako dobrodinec, který je ochotný platit daně těm chudším. V době, kdy byl dodatek schválený, Rockefellerova nadace už plně fungovala. Rockefellerové se tak zbavili břemene daní, které ale vnutili všem ostatním konkurentům. Ti se logicky ocitli ve značné nevýhodě. Podpora odstupňované daně z příjmu měla pro starého Johna ještě jednu výhodu. Bylo to přibližně ve stejné době, kdy soudce Kenesaw Landis nařídil rozbití monopolu Standard Oil. Mazaný John dokázal zabít několik much jednou ranou. Vyhnul se placení daní tím, že založil čtyři velké nadace osvobozené od daní. Používal je jako úložiště pro své dílčí podíly v různých subjektech Standard Oil. Rockefeller tak učinil svůj majetek nezdanitelným, aby mohl být předávaný z generace na generaci, aniž by byl zpustošený majetkovou a darovací daní, kterou museli platit všichni ostatní. Starý John vizionářsky plánoval dopředu. Rockefellerovi mohou každý rok vložit až polovinu svých příjmů do svých nadací a odečíst si je od základu. To, že nadace slouží jako nezdaněná pokladnička, je jen jednou z výhod, které rodině poskytuje. Jak poznamenal Business Week:
"Skutečným motivem většiny soukromých nadací je udržení kontroly nad majetkem. Ve světě nadací, kde neziskový účel ve skutečnosti znamená neziskový účel zdanění, se vlastnictví vyměňuje za kontrolu."
Rockefellerové mají díky svým nadacím další výhody. Mohou nakupovat, prodávat nebo držet nemovitosti, akcie a další cenné papíry. Americký Kongresman Wright Patman, předseda bankovního výboru Sněmovny reprezentantů, obvinil Rockefellery a další nadace, že jednali ve shodě a využívali svá obrovská portfolia k manévrům, kterým se dříve neurčitě říkalo manipulace s trhem. Tyto nadace se staly tak mocnými, že Patmanův výbor dospěl k závěru:
"Je nepochybné, že ekonomický život našeho národa je natolik provázaný s nadacemi, že pokud se s tím něco neudělá, budou mít dominantní postavení ve všech fázích amerického života."
Tato zpráva byla vydána prosím pěkně na začátku 50. let 20. století. Nadace od té doby mohutní, bytní a rostou do astronomických výšin. Jejich vliv a moc se neskutečně zvyšuje. V čele tohoto nadačního kolosu sedí rodina Rockefellerů, ale dohání je třeba Bill Gates, Carnegie Group nebo Fordova nadace. Když se řekne Carnegieho nadace, automaticky to znamená Rockefellerova nadace. Pět Carnegieho nadací bylo po mnoho let pouhým přívěskem Rockefellerovy chobotnice. Hlavní provozovatelé Carnegieho nadací byli po celá desetiletí členy Rady pro zahraniční vztahy, tmelu, který drží Rockefellerův establishment pohromadě. Obrem ve světě nadací se stala Fordova nadace. Mezi lety 1953 až 65 byl John McCloy předsedou Fordovy nadace, a po většinu této doby byl také předsedou Chase Manhattan Bank. O této bance budu hovořit v kapitole o bankách a pojišťovnách. Mc Cloye vystřídal další Rockefellerův poskok Eugene Black, ředitel Chase Manhattan a bývalý šéf Světové banky. Později vedl Fordovu nadaci George Bundy, který byl dříve na výplatní listině Rady pro zahraniční vztahy. Stejně jako v případě Carnegieho nadace, byla většina správců Fordovy nadace členy Rady pro zahraniční vztahy. Není příliš těžké pochopit, jak se tyto nadace mohou domlouvat a jednat jako jeden subjekt. Právě na to mířil Patmanův výbor, který je z tohoto spolčení obvinil. Hrozné na celé věci je, že ekonomický podvod, který Rockefellerovi prostřednictvím jeho nadací umožnili, je jen jednou součástí řetězu. Zničující je politický a sociální dopad těchto nadací. Zejména školství a vzdělávání je nadacemi silně intoxikované.
Kdo ovládá vzdělání, kontroluje národ
Rockefellerové, jak jsme slyšeli, nikdy neponechávali veřejné mínění náhodě. Proto investovali své charitativní peníze tak uvážlivě do vzdělání a náboženství. Dělají to ale šikovně. Nesypou peníze do voleb, nebo do místních školních rad. Vkládají své peníze do škol, které připravují učitele, a financují psaní učebnic. Když si vychovali novou generaci učitelů se svými učebnicemi, je už jedno, kdo ovládá místní školní radu. V oblasti náboženství jdou peníze do klíčových seminářů, kde se vzdělávají duchovní. Zjednodušeně výchova nových kádrů. Rockefellerova a Carnegieho nadace se vrhly do financování vzdělávání oběma nohama. Začaly podporovat zejména Kolumbijskou, Stanfordovu a Chicagskou univerzitu. Ale také Harvard, Yale, nebo líheň globalistických kádrů London School of Economics. Roku 1991 dokonce založili i vlastní Rockefeller University. Jak uvádí René Wormser, poradce Reeceho výboru, který tyto nadace v 50. letech vyšetřoval:
"V průběhu let se vytvořil velmi silný komplex nadací a spřízněných organizací, které vykonávají vysokou míru kontroly nad vzděláváním. Součástí tohoto komplexu, který je za něj v konečném důsledku zodpovědný, jsou Rockefellerova a Carnegieho skupina nadací."
Tyto nadace byly prostřednictvím grantů ve výši stovek milionů dolarů zodpovědné za celonárodní přijetí teorií progresivního vzdělávání. A dnes sklízíme plody těchto zasazených jabloní progresivistického sadu univerzit. To se přesně snoubí s Frankfurtskou školou, o které jsem hovořil v pořadu Jak CIA zdrogovala hnutí Hippies. Infiltrace progresivistickým vzděláváním. Rockefellerova a Carnegieho nadace také mohutně financovaly psaní nových učebnic, které byly následně přijaty v celé Americe. Učebnice byly samozřejmě silně vychýlené ve prospěch progresivistického vzdělávání. Tady vidíme v praxi, jak může neziskový sektor různých propojených nadací ovlivňovat, překreslovat a měnit vzdělávání. V podstatě přepisovat celou historii. Přesně o tom hovořím téměř ve všech mých pořadech. Je to historie psaná architekty, vítězi, dobyvateli, konquistadory, kteří pucují, pulírují a retušují svou image tak, aby vypadali hezcí. Přitom jsou zhmotněním a ztělesněním nejhoršího zla na této planetě. Přesně tak byla z historie vymazána říše Velké Tartárie. Musíme pochopit, že historie se začíná psát na základních a středních školách. Kdo ovládá vzdělání, ovládá lidstvo. Vkládá do hlav nových generací archetypy naší existence. Jde o generační proces v dlouhodobém horizontu. Díky kontrole učebnic můžeme zasadit semínko do hlav milionů školáků, které vyklíčí v progresivistické plody. Androgenní, vícepohlavní entity s new age kosmopolitní kulturou. Žádné národy, žádné ukotvení, žádné hodnoty. Multikulturní mišmaš LGBT nervově labilních zoufalců. Toto progresivní vzdělání je Rockefellerovo vzdělání. Vždyť ho plánovali, propagovali a platili. Ti, kdo ovládají vzdělání, budou po několik generací ovládat národ. Rockefellerové mají už několik desetiletí rozhodující vliv na směřování amerického školství. Vzdělání je sice mocným nástrojem k ovládání myšlení a pohledu lidí, ale není jediným prostředkem. Náboženství je také důležitým formovatelem veřejného mínění. Rodina Rockefellerů po mnoho let financovala newyorský teologický seminář Union. Právě tento seminář udělal hodně pro to, aby se duchovní přiklonili k progresivismu, a zničili zásady tradičního křesťanství. Hlavní náboženskou filantropií rodiny byla po řadu let nechvalně známá Federální rada církví, kterou americká námořní rozvědka v roce 1936 označila za jednu z nejnebezpečnějších podvratných organizací v zemi. Podle Námořní rozvědky:
"Je to velká, radikální, pacifistická organizace, která pravděpodobně zastupuje 20 000 000 protestantů ve Spojených státech. Její vedení ale tvoří malá skupina, která diktuje její politiku. Je vždycky mimořádně aktivní ve všech záležitostech namířených proti národní obraně."
Federální rada církví se později přejmenovala na Národní radu církví. Stále si ale užívala štědrosti Rockefellerů. Její bývalý prezident J. Irwin Miller byl dlouholetým předákem Rockefellerů a správcem Fordovy nadace. Jak vidíme, Rockefellerové nejsou humanisté, ale machiavelisté toužící po moci. Svou falešnou dobročinnost používají jako zástěrku k uchopení moci v rozsahu, na který by byl starý John D. Rockefeller pyšný. Charitativní business.
Rockefellerové a FED
Nedávno jsem vysílal dvoudílný pořad Poselství nepotopitelného Titanicu. Ve druhém díle jsem se věnoval teorii organizovaného plánu na jeho potopení v souvislosti se založením amerického Federálního rezervního systému. V roce 1910 se na Jekyll Island na pobřeží Georgie sešlo sedm mužů, aby naplánovali založení Fedu. Nelson Aldrich a Frank Vanderclip, kteří představovali Rockefellerovské finanční království. Henry Davidson, Charles Norton a Benjamin Strong, kteří reprezentovali J. P. Morgana. Paul Warburg, který zastupoval Rothschildovu bankovní dynastii v Evropě. Tedy klasický vzorec Rockefellerové, Morganové a Rothschildové. Bankovní kartel s eufemistickým názvem Federální rezervní systém tak od roku 1913 emituje peníze a půjčuje je vládám i firmám. Nebudu dlouhosáhle hovořit o tom, co Federální rezervní banka přesně znamená, protože tomu jsem se věnoval právě ve druhém díle Titanicu. FED mimo jiné vznikl také proto, aby zabránil všem dalším finančním krizím. V mém pořadu Centrální banky jako trojské koně jsem se věnoval tomu, že právě krize a následný růst jsou doménou kapitalismu. Na krizích totiž vždycky zbohatnou ti nejbohatší. Rothschildové, Morganové a Rockefellerové měli kontrolu nad nekonečnými dluhy, ale také nad krizemi. To všechno díky jejich soukromému FEDu, který tiskne a půjčuje peníze. 16 let po zřízení Fedu, velké banky, které jej tvoří, nafoukly bublinu a pak stáhly peníze z akciového trhu. Malé banky a podniky zkrachovaly, načež je bankéři v čele s Morgany, Rockefellery a Rothschildy levně skoupili a upevnili svou moc. Od té doby se scénář několikrát opakoval. 1% Američanů vlastní přes 90% veškerého majetku. Kdo má monopol na vydávání peněz, ovládá i korporace, neboť ty závisí na levném financování…
Mýtus o miliardách dolarů
Odhadnout velikost Rockefellerova finančního impéria bylo oblíbeným sportem už od přelomu století. Deník New York Times 29. září 1916 na titulní straně uvedl, že jen ropné podíly patriarchy rodiny Johna D. Rockefellera mají hodnotu 500 milionů dolarů a že je prvním americkým miliardářem. Osm hodin po vydání článku vzrostla hodnota jeho ropných akcií o slušných 8 milionů dolarů. To není špatný výnos za jediný den práce ani pro Rockefellera. Zhruba v tomto období se ale obraz rostoucí finanční síly rodiny zahaluje tajemstvím. Rockefellerové začali skrývat své bohatství před veřejností a daňovými úřady ve fondech a nadacích. Jak uvedl deník Washington Post:
"Po dvě generace se velké jmění Johna D. Rockefellera rozmělňovalo a komplikovalo díky rostoucím vrstvám trustů a úzce propojených společností, kde se nevyžadují žádné veřejné zprávy, nikdo se k nim nehlásí a všechny dotazy jsou zdvořile odmítány."
Rockefellerové vymysleli schéma, které dnes používají superbohatí. Schéma je relativně jednoduché. Čím více peněz zdánlivě rozdáte, tím jste bohatší a mocnější. Za pomoci zaplacených politiků, byla sepsána a schválena legislativa, která Rockefellery a další elitní superbohaté chránila před represivním zdaněním, které ale vnutili všem ostatním. Klíčem k tomuto systému je vzdát se vlastnictví, ale zachovat si kontrolu. Většina lidí například nevěří, že něco skutečně vlastní, pokud si k tomu neponechají vlastnické právo na své jméno. Rockefellerové vědí, že to je velký omyl. Často je lepší, když je váš majetek ve vlastnictví trustu nebo nadace, kterou máte pod kontrolou, než aby byl napsaný na vaše jméno. Například když soudce Kenesaw Mountain Landis 15. května 1911 nařídil rozdělení společnosti Standard Oil, starý mazaný John D. Rockefeller prostě založil několik nových nadací a dal jim své akcie. Čistý efekt byl stejný, jako kdybychom vyndali peněženku z pravé kapsy a dali si ji do levé. Tři generace Rockefellerů tak rozdávaly miliony dolarů, a velkou část z nich věnovaly samy sobě. Pokud například Rockefeller daruje akcie ropné společnosti Titanic v hodnotě milionu dolarů nadaci Dogood, kterou rodina ovládá, ve skutečnosti nevydělá milion dolarů. Jediné, co Rockefeller udělal je, že převedl vlastnické právo k cenným papírům na rodinné alter ego. Nadace pak samozřejmě může část peněz rozdat. Nebo, což je pravděpodobnější, věnovat část budoucích výnosů z akcií na nějakou údajně prospěšnou věc. Jak ale ukázalo několik vyšetřování amerického Kongresu, v případě Rockefellerů takové odkazy nakonec nějakým způsobem zvyšují finanční nebo politickou moc Rockefellerů. Výsledkem je, že veřejnost nemá žádnou možnost odhadnout Rockefellerovo bohatství, natož přesně změřit moc a vliv rodiny. Z těch několika málo faktů, které jsou k dispozici, ovšem můžeme učinit některé logické extrapolace. Zesnulý Stewart Alsop, novinář, který měl vynikající zdroje ve východním liberálním establishmentu, se vysmíval obvykle uznávanému odhadu časopisu Fortune, podle něhož se jmění rodiny pohybovalo mezi 1 a 2 miliardami dolarů. Alsop napsal knihu Nixon a Rockefeller vydanou v roce 1960. V závěru této knihy konstatoval:
"Nebylo by vůbec překvapivé, kdyby veškerý majetek Rockefellerovy rodiny, všechny Rockefellerovy kontrolované peníze, stejně jako Rockefellerem vlastněné peníze přišly na něco kolem 10 miliard dolarů."
Podotýkám, že kniha byla vydána v roce 1960. Dnes se pohybujeme v úplně jiných dimenzích. Rockefellerova rodina samozřejmě nikdy nepřizná skutečnou výši svého majetku. Když Nelson Rockefeller kandidoval do funkce viceprezidenta s Geraldem Fordem v 70. letech minulého století, přiznal, že jeho jmění bylo 218 milionů dolarů. To bylo mimochodem více než souhrnný majetek všech předchozích 37 prezidentů v historii Ameriky. Veřejnost se ale tehdy s tímto konstatováním nespokojila. Proto byl pozván finanční poradce rodiny J. Richardson Dilworth, aby svědčil před soudním výborem Sněmovny reprezentantů. Dilworth se v roce 1958 stal klíčovým finančním manipulátorem rodiny Rockefellerů. Před nástupem k Rockefellerům byl partnerem ve společnosti Kuhn Loeb, snad politicky nejmocnější mezinárodní bankovní firmě na světě. Kuhn Loeb byla satelitem nesmírně bohaté a mocné evropské rodiny Rothschildů. Historicky je Kuhn Loeb spojená s intrikami jejího staršího partnera Jácoba Schiffa. V mém dokumentu Americká častuška a stoleté tajemství jsem hovořil o jeho podílu na financování bolševické revoluce v roce 1917. Rockefellerové v minulosti s Rothschildy soupeřili i spolupracovali. Jedním z průvodních jevů mohl být i přechod Dilwortha z Kuhn Loeb k Rockefellerům. Dilworth měl kancelář s názvem Rockefeller Family and Associates, která zabírala celá tři patra. Její adresa byla 30 Rockefeller Plaza. Rockefeller Family and Associates nebyla právnickou osobou ani společností. Byl to pouze název označující organizaci, která koordinovala a spravovala investice desítek Rockefellerových společností, nadací a trustů. Podle mnoha zdrojů Rockefellerovi vlastní až 200 fondů a nadací. Je možné, že jich mají stovky, ba tisíce. Proč jich mají tolik? Z jednoho prostého důvodu. Aby bylo možné majetek přesouvat, slučovat a manipulovat s ním tak hladce a rychle, že veřejnost, a stejně tak i daňoví experti z ministerstva financí, nemají šanci zjistit, kolik peněz je kde. Předpokládejme, že máme tři kbelíky, jeden prázdný a dva naplněné vodou. Existuje nějaký způsob, jak bychom mohli přelévat vodu z jednoho kbelíku do druhého tak rychle, aby pozorovatel nepoznal, kolik vody máme? A co kdybychom místo toho měli pět tisíc kbelíků. A sto lidí, kteří by nám pomáhali nalévat. A měli bychom dovoleno nechat všechny, kromě několika věder a několika nalévačů, schované za vysokou zdí. Byly by naše šance lepší, kdybychom náš tekutý majetek udrželi v tajnosti? Tak je tomu i u Rockefellerů. Všechny trusty si nejsou rovné. Jen hrstka právníků v Americe umí založit a udržovat v chodu takový typ fondů, jaký mají Rockefellerovi. Například Rockefeller Brothers Fund nebo Rockefeller Family Fund. Mimochodem prezidentem Rockefellerovy nadace byl Rajiv Shah, který byl také jednu dobu ředitelem americké agentury USAID. Rajif Shah také navštěvoval Světové ekonomické fórum Klause Schwaba, což je v našem případě ta podružnější skutečnost. Takto lze zcela skrýt a zneprůhlednit skutečnou hodnotu majetku. To vysvětluje, proč Rockefellerovi využívají tolik trustů a nadací.
Závěr
To je všechno k první epizodě pořadu Rockefellerové, věčná moc za trůnem. Co uslyšíte ve druhé části? Na začátku se podívám na budování bankovního impéria a pojišťoven, dále si posvítím na největší společnosti, ve kterých Rockefellerové drží podíly akcií, ale také se podívám na kontrolu veřejného mínění pod klanem Rockefellerů. Dále prozkoumám, jak Rockefellerové provádí politiku vzdání se se souhlasem přes OSN. V rychlosti se podívám na Radu pro zahraniční vztahy, ale trochu z jiné perspektivy, protože tuto radu jsem obšírně probíral v mém pořadu Tajné globální skupiny. V tomto díle jsem probíral kšeftování Rockefellerů se Sověty během studené války. V příštím díle se podívám na kšeftování a spolupráci Rockefellerů s nacisty Adolfa Hitlera, zejména I.G. Farben. Podrobně prozkoumám globální řízení potravin a léků pod taktovkou Rockefellerů, a nakonec se podívám na pozemky a nemovitosti této rodiny. Když my máme šetřit životní prostředí a neplýtvat přírodními zdroji, jakpak to asi dodržují Rockefellerové.