Čtvrtý díl se zaměřuje na téma totality a alternativních způsobech boje proti ní. Úvod shrnuje, co jsme slyšeli v minulých dílech, následující kapitoly se pak věnují tomu, jak se masy řídí symboly a mýty, kdo jsou vůdci masy a jaké role hrají konspirace a ideologie v totalitních režimech. Závěr pak nabízí možnosti, jak mohou alternativní hnutí bojovat proti totalitě a jak se mohou bránit manipulaci a ovládání. Celkově se tedy jedná o pořad zaměřený na psychologii a dynamiku moci a jak proti ní bojovat.
Stručně zrekapituluji, co jsme slyšeli ve třetí, předposlední epizodě Psychologie totality. Ještě více jsem prozkoumal ranou vývojovou psychologii ohledně vývoje egoismu a narcismu. Potom jsem se podíval na regulační mánii a posedlost. Zamysleli jsme se nad rovnocenností a podřízeností lidí. Každý má totiž vlastní představu o sobě samém. Podíval jsem se také na vše prostupný strach a nejistotu ve společnosti, kterou nahrazuje stále tvrdší politická korektnost. Potom jsem se zaměřil na mé oblíbené téma, a to je formování a vzestup mas. Při formování masy musí být totiž splněné čtyři základní podmínky. Jaké to jsou, jsme se dozvěděli ve třetí epizodě. Podíval jsem se také na fenomén společenského objektu úzkosti. S tím právě elity pracují velmi efektivně. Terorismus, klimatické změny, viry. Objekty úzkosti, kolem kterých se dav sjednotí.
Masa se řídí symboly a mýty
Strategie zacházení s objektem úzkosti plně naplňuje účel rituálu. Funkcí rituálního chování je vytvářet skupinovou soudržnost. Jde o symbolické chování, jehož cílem je podřídit jedince skupině. Jako takové musí v ideálním případě vyžadovat oběti ze strany jedince. Vzpomeňme si na rituální oběti jídla, zvířat a lidí v primitivních společnostech. Právě proto absurdita opatření proti Covidu nenaráží na žádný odpor části populace. V jistém smyslu platí, že čím absurdnější a náročnější opatření budou, tím lépe budou plnit funkci rituálu. A tím nadšeněji na ně určitá část populace přistoupí. Vzpomeňme si například na to, že někteří lidé mají při řízení auta roušku, i když jsou v autě jediní. Jdou sami po ulici, široko daleko ani noha a oni mají roušku. Rituální funkce masového chování je vždycky přítomná. Toho si byli určitě vědomí i odborníci na covidovou krizi.
Poselství je jasné. Jedinec musí za všech okolností dávat najevo, že se podřizuje zájmu kolektivu tak, že provádí sebedestruktivní, symbolické rituální chování. Důvody, proč se jednotlivci účastní formování masy, jsou nakonec jen zřídka racionální povahy. Experti s honosnými tituly často v celostátní televizi tato různá opatření a pokyny zdůvodňují. Tím se vytváří dojem, že dané opatření je všeobecně přijatelné. Pro mnoho lidí to stačí jako důkaz správnosti opatření. Odborníci jistě vědí, co dělají. Jistě se všichni nemohou mýlit. Zřejmě by to neříkali, kdyby to nebyla pravda. A tak dále. Jinými slovy, argumentům ad populum, odvolání se na popularitu, a argumentům ad auctoritatum odvolání se na autoritu. Jsou to známé logické klamy už od starověku. Jenom to stačí většině lidí k tomu, aby tuto historku přijali.
Ve všem cítíte, že základní motivací k souhlasu s příběhem je vytvoření skupiny a skupinový tlak, nikoliv přesnost příběhu. Lidé často znají správnou odpověď, ale neodváží se jít proti skupině, i když tvrdí pravý opak. Jiní lidé dokonce pod tlakem většinové skupiny začnou pochybovat o svém vlastním úsudku, nakonec přijmou absurdní úsudek skupiny jako správný. Absorbují, vsáknou do sebe většinovou mentalitu jako houba. Každý má tento práh ovlivnitelnosti trochu jinde. Každý je vůči většinovému tlaku jinak rezistentní. Tyto skupiny jsou ale vždycky přítomné v každé společnosti. Vždycky existuje skupina, která je v zajetí formování masy a věří příběhu (tato skupina tvoří totalitarizovanou část populace), druhá skupina, která tomu ve skutečnosti nevěří, ale mlčí a jde s masou (nebo jí alespoň neodporuje), třetí skupina, která příběhu nevěří a také proti němu vystupuje nebo jedná.
Tyto tři skupiny se obvykle protínají se všemi už existujícími sociálními skupinami. Tyto tři skupiny jsou typicky velmi různorodé, ale tato různorodost je nejvíce patrná u skupiny, která hlasitě protestuje proti masám. To je alternativa. V samotné mase se rozmanitost vytrácí pod typickým uniformujícím účinkem masy. Tato třetí nonkonformní skupina typicky ožívá a všichni jedinci se projevují svým specifickým způsobem, což ostře zvýrazňuje její rozmanitost. účinek formování masy je totožný s hypnózou. Jak hypnóza, tak formování masy jsou do značné míry způsobené hlasem. A to v pravém slova smyslu, prostřednictvím fyzických, vibračních vlastností hlasu. Totalitní vůdci si toho jsou dobře vědomí, někdy intuitivně, jindy vědomě. Totalitní systémy se vždycky udržovaly především systematickou indoktrinací a propagandou, které byly obyvatelstvu denně vštěpovány prostřednictvím masmédií. Bez masmédií není možné vytvořit tak dlouhodobé formování masy, jaká dala vzniknout covidismu. Tímto způsobem je obyvatelstvo doslova udržované na vibrační frekvenci hlasu totalitních vůdců.
Na jedné straně je obyvatelstvo systematicky vystavované hlasu totalitních vůdců. Na druhé straně je systematicky eliminovaný každý alternativní hlas. První věc, kterou totalitní vůdci udělají, je, že se postarají o to, aby jejich hlasy byly jediné, které zůstaly. Do jisté míry to dělají i klasičtí diktátoři, kteří ale monopol na hlas omezují na veřejnou sféru. Umlčují politickou opozici. Totalitní systémy fungují důkladněji. Cenzurují alternativní hlasy i v soukromé sféře. Na jedné straně se tak děje spontánně v důsledku paranoidní udavačské mentality, která formování masy provází. Ve skutečnosti je to důsledek typické nesnášenlivosti vůči alternativním názorům. Na druhou stranu totalita vytěsňuje i soukromou sféru alternativních hlasů tím, že vyvolává dalekosáhlou sociální fragmentaci a izolaci.
Totality obvykle téměř znemožňují shromažďování lidí ve větších skupinách. Vzpomeňme na zákazy hospod, restaurací, festivalů a dalších kolektivních akcí. Snaží se zpřetrhat všechny sociální a rodinné vazby a nahradit je jediným přípustným poutem. Poutem mezi jednotlivcem a totalitou. Vraťme se k podobnosti mezi hypnózou a formováním mas. V obou případech sugestivní výrok nebo sugestivní příběh, zaměřuje pozornost na velmi omezený aspekt reality. Srovnejme to s kruhem světla vyzařovaného lampou, které je soustředěné na jedno místo a způsobuje, že všechno mimo tento nasvícený kruh mizí ve tmě. Kromě rituální funkce masového chování je toto zúžení pole pozornosti faktorem, který zajišťuje, že se logika rozšíří až k absurdním závěrům. V covidové krizi se toto pole zúžilo pouze na Covid a ostatní smrtelné nemoci dočista zmizely. Nasvícený kruh lampy, na který se fixuje naše pozornost. Jako můry, které létají za světlem.
Hypnotický příběh soustřeďuje pozornost na malý aspekt reality do té míry, že všechno mimo něj, včetně vlastní bolesti a v širší míře i vlastních zájmů prochází totalitě bez povšimnutí. Během covidové krize velká část obyvatelstva s pozoruhodnou lehkostí přijala opatření, která zničila jejich radost ze života, svobodu a prosperitu. To bylo pro kronikáře totality 20. století zdaleka nejpřekvapivější zjištění. Téměř bezmezná tolerance vůči obrovským osobním škodám, které obyvatelstvo snášelo. Fenomén formování masy má hluboký dopad nejen na kognitivní a emocionální úrovni, ale někdy také na smyslové vnímání. Vliv formování masy na duševní fungování lidí je prakticky neomezený. Má vliv na individuální prožívání reality v takové míře, že je oprávněné se ptát. Existuje pro jedince v zajetí masové formace ještě nějaká realita mimo tu, kterou vytvořily masy?
K problematickým psychologickým vlastnostem formování masy musíme přidat ještě jednu důležitou charakteristiku. Radikální nesnášenlivost k jiným názorům a silný sklon k autoritářství. Disidentské hlasy se masám jeví za prvé, asociální a nesolidární, protože se odmítají podílet na solidaritě, kterou formování masy tvoří. Za druhé zcela neopodstatněné, protože kritickým argumentům není v masách přisuzovaná žádná kognitivní ani emocionální váha. Za třetí, krajně averzní, protože hrozí, že disidentské hlasy prolomí velké opojení a tím budou znovu konfrontovat masy s negativní situací, která tomuto opojení předcházela. Jednoduše, vezmou mase tu čarovnou drogu, na jejíž vlně se tak pohodlně veze. Za čtvrté, krajně frustrující, protože hrozí, že disidentské hlasy odstraní ventilaci latentní agrese. Masa už nebude mít objekt úzkosti, na kterém si svou frustraci vybije. Imperialisté, Židé, antivaxeři. Tato radikální nesnášenlivost zajišťuje masám přesvědčení o jejich nadřazených etických a morálních záměrech a o zavrženíhodnosti všeho a všech, kdo se jim staví na odpor.
Kdo se jich neúčastní je zrádce kolektivu. Udavačství je proto běžné. Obyvatelstvo samo je hlavní složkou tajné policie. V kombinaci se čtvrtým faktorem, tedy možností, kterou formování masy nabízí k neomezenému projevování frustrace a agrese vzniká známý fenomén. Masy mají sklon páchat zvěrstva na těch, kdo se jim staví na odpor a obvykle je popravují, jako by to byla etická, svatá povinnost. Zrádci, Židé, antivaxeři. Tuto charakteristiku formování masy vidíme i ve zcovidizované společnosti, která je neustále na vzestupu. S pokračujícím vývojem krize se oficiální příběh vnucuje stále autoritářštějším způsobem. Stále radikálněji cenzuruje a potlačuje alternativní hlasy. Publikace, které nezapadají do oficiálního příběhu, jsou blokované na sociálních sítích a to i v případě, že byly publikované ve špičkových lékařských časopisech, jako je The Lancet. Lékaři a výzkumní pracovníci, kteří kritizují opatření proti Covidu, jsou svými ústavy propouštění.
Vůdci masy
V předchozích minutách jsem popsal fenomén formování masy. Tento psychologický základ totality je druh hypnózy. Ovšem mezi formováním masy a klasickou hypnózou je důležitý rozdíl. Při klasické hypnóze se zužuje pouze pole vědomí hypnotizované osoby. Osoba, která hypnotizující příběh zprostředkovává, tedy hypnotizér, je při vědomí. Při formování masy je naopak osoba, která příběh předává, obvykle také v zajetí příběhu. Ve skutečnosti je pole pozornosti této osoby obvykle ještě užší než u mas. Důvod je jasný. Vůdce obvykle fanaticky věří v ideologický základ příběhu, který ovládá masy. Pokud jde o samotného vůdce, formování masy vyvolává dva protichůdné postoje. Buď člověk vůdcům slepě důvěřuje (a ztrácí se v mase), nebo jim zcela nedůvěřuje a považuje je za lidi, kteří vědomě uskutečňují ďábelský plán, tedy za spiklence.
V jistém smyslu jsou oba krajní pohledy založené na podobném nepochopení. První skupina tak činí v pozitivním smyslu, druhá skupina v negativním. Další mylné představy spočívají v tom, že vůdci se řídí především penězi, nebo sadistickým potěšením. To je naprostý omyl a když, tak je to vedlejší produkt. Totalita je skutečnou ukázkou banality zla. Totalita není o zrůdných lidech. Je o normálních lidech, kteří se drží absurdního, iracionálního a nesmyslného způsobu myšlení, logiky, nebo pravidel. V počáteční fázi totality se taková absurdní logika nejprve zmocní obyvatelstva. Masy, nebo přinejmenším velká část obyvatelstva, jsou prodchnuté určitým ideologickým přesvědčením, které pro ně už není odlišitelné od reality. Vidíme to i v době covidové krize, kdy určitá část populace nabývá přesvědčení, že jejich logika ospravedlňuje společenskou diskriminaci lidí, kteří se odmítají nechat očkovat. Máme přece čísla, nebo ne?
Už jsem vysvětloval, jak jsou tato čísla relativní a jak záleží na jejich interpretaci. Tato dynamika pomalu dává vzniknout totalitním stranám a totalitním vůdcům, kteří tuto absurdní logiku postupně institucionalizují a vnucují ji společnosti. A to se obvykle děje fanatickým, zaslepeným a nemilosrdným způsobem. Proto to, co charakterizuje vůdce mas není chamtivost nebo sadismus, ale jejich chorobný ideologický pud. Realita musí být a bude přizpůsobena ideologické fikci. Takový pud vede k mentální a emocionální slepotě, která může nabýt skutečně ohromujících rozměrů. Vůdce masy nerozezná rozdíl mezi dobrem a zlem v pojetí kodifikovaných zásad naší civilizace. Principy desatera. Jde o psychologickou diagnózu. Takový člověk je mentálně nemocný. To samozřejmě není omluva. A není to omluva ani pro ostatní.
Člověk v zajetí formování masy možná v jistém smyslu neví, co dělá, ale to neznamená, že by mu mělo být jen tak odpuštěno. Ve stavu formování masy nebo hypnózy mají lidé stále schopnost činit etická rozhodnutí. Anonymita, kterou masy nabízejí, jedinec se ztrácí v davu a cítí se neviditelný, je v podstatě jen záminkou a zástěrkou pro to, aby člověk mohl popustit uzdu svým vlastním nutkáním. Ten, kdo páchá zločiny v davu ukazuje především to, že se za normálních okolností ovládá pouze z taktických a nikoli etických důvodů. Ve skutečnosti ho brzdí morální zábrany. Sám se to stydí dělat. Ovšem v davu s pocitem neviditelnosti může dát svému pravému zvrhlému já volný průchod. Stejně jako anonymita na síti odhalí pravé já pod fejkovou identitou.
Vysvětlení nemorálnosti davu neznamená, že formování masy odstraňuje normálně přítomné etické vědomí. Znamená, že dočasně pozastavuje skrývání jeho nedostatku. Tímto způsobem masy odhalují skutečné etické rozměry člověka. Skutečnost, že totalitní vůdci jsou sami v zajetí určité formy hypnózy, ilustruje psychologická reakce na vyřazení z davu. Když třeba byli nacističtí vůdci na delší dobu umístění v zemích, které byly nepoddajné formování masy, jako například Dánsko a Bulharsko, stalo se něco celkem předvídatelného. Probudili se. Začali pociťovat nejistotu ohledně věci, které sloužili, a nacistický režim se na ně už nemohl spolehnout. To ukazuje, že vůdci nejsou hypnotizovaní jen svou ideologií, ale také masami. Vůdce sám je okouzlený účinky, které v davu vyvolává.
Mezi psychologickým stavem masy a jejími vůdci existuje jakási kruhová kauzalita. Hypnotizují se navzájem. Skutečnost, že totalitní vůdce je sám pod hypnózou a zaslepený neznamená, že věří všemu, co říká obyvatelstvu. Naopak. Slepě věří ideologii, kterou se snaží prosadit, ale nevěří diskurzu, který používá k jejímu prosazování. Věří své ideologii tak fanaticky, že považuje za oprávněné bezmezně manipulovat, lhát a podvádět, aby tuto ideologii realizoval. Známe přísloví účel světí prostředky. Lidstvo, nebo jeho část, je přece na cestě k nejlepšímu ze všech světů, a proto je všechno dovoleno. Opět účel světí prostředky. Zajímavé je, že masy jsou vždycky ochotné svým vůdcům odpustit. Nepopiratelné důkazy o manipulaci a podvodech jsou vybělené frázemi typu. Je to možná podlé, ale chytré nakonec to přece dělají pro naše dobro.
Totalitní masoví vůdci vycházeli při své propagandě ze správného psychologického předpokladu. Za určitých podmínek lze jeden den přimět lidi, aby uvěřili i těm nejfantastičtějším výrokům. A když druhý den dostanou nezvratný důkaz jejich nepravdivosti, uchýlí se k cynismu. Místo aby vůdce, kteří jim lhali opustili, budou protestovat, že celou dobu věděli, že výrok je lež a budou vůdce obdivovat za jejich vynikající taktickou chytrost. Je to jakési zvláštní fanatické sebezapření. Vezměme si jako příklad české ministerstvo zdravotnictví, které publikovalo soubor nebo seznam nejrozšířenějších dezinformací a konspirací. Ministerstvo si ztěžovalo, že jsou šířené dezinformace o takzvaném vakcinačním pasu, podle kterých budou těm, kteří se očkovat nenechají, odebíraná základní lidská práva a svobody. A co jiného vytváří covidové pasy?
Kastovní společnost a diskriminaci těch, kteří covid pas nemají v různých složkách veřejného života. Nebo někdejší český ministr zdravotnictví Jan Blatný. Ten prohlásil 18. března 2021, že ten, kdo je už očkovaný neonemocní a nikoho dalšího nenakazí. Viděli jsme obrovský počet očkovaných, kteří onemocněli na Covid a kteří nakazili další osoby novými mutacemi. Lež vršená na další lež. Ale zcovidizovaná společnost reagovala cynismem a vůdcům odpouští. To jsou přece nepodstatné detaily. To nám opět ukazuje, že podstata totality není utilitární nebo sobecká. Peníze a moc představují pouze mezičlánky. Konečným cílem je uskutečnění ideologické fikce.
Vůdci mas jsou sami také hypnotizovaní, zejména ideologií, ve kterou fanaticky věří. Tato povaha se odráží i v bezohlednosti, se kterou totalitní režimy ničí vlastní ekonomiku a způsobují hospodářskou spoušť. Nejde pouze o pozastavování národních ekonomik a ochromující zadlužení. Jde třeba i o experimentování na lidech experimentální vakcínou. Toto experimentování na lidech je prototypem činnosti totality. Je to konečné podřízení reality pseudovědecké, ideologické fikci. To ale neznamená, že totalitní vůdce je typickým idealistou. Od idealisty se liší tím, že projevuje radikální, fanatickou zaslepenost, ale zároveň se neřídí žádnými zásadami a má nechuť k dodržování zákonů. Typicky například vládne pomocí nařízení na základě dočasných pravidel, která může upravovat podle svého uvážení.
Vzpomeňme si na naši vládu a délku nouzového stavu. Nemusí se dodržovat žádné zákony. Vůdci vládnou železnou rukou. Vydávají nařízení. Občanská práva a svobody se válejí na zemi v prachu. V takové mimořádné situaci neexistuje právo na protest. Není třeba, aby vláda měla své kroky schválené parlamentem. Není třeba respektovat soukromé vlastnictví. V takové atmosféře se nejlépe vládne. Každý zákon tvoří překážku pro totalitu. Frenetická snaha totality vnutit společnosti svůj příběh se projevuje také v posedlosti znaky. Tyto znaky jsou někdy používané jako rozlišovací znak pro příslušnost k mase. Například uniformy, medaile, odznaky, žluté špendlíky, roušky a tak dál. Jindy je to naopak a takové znaky jsou použité jako stigma pro objektivizované nepřátele režimu, které se vypalují do těla, pokud se to považuje za nutné.
Například vytetovaná čísla v Osvětimi. Ale i v gulazích měla každá skupina řádně své znaky. Totalita se svým znakovým systémem snaží vtisknout realitě svůj příběh. Trvale ho propojit s reálným světem. Důležité je, že přidělování znaků a stigmat je obvykle prvním krokem v procesu destrukce. V tomto bodě jsme schopní přesně vystihnout psychologickou podstatu totality. Snahu redukovat polysémii lidského jazyka na monosémii systému znaků. Před nějakou dobou jsem už hovořil o tom, že rozdíl mezi lidmi a zvířaty spočívá především v komunikačním systému. Zvířata používají znaky, které jsou konzistentní. Nemění se a jsou jednoznačné. Zatímco lidé používají symboly nebo slova, které mohou znamenat něco zcela jiného. Tato vlastnost lidského jazyka vnáší do lidské zkušenosti a kultury nekonečné bohatství a rozmanitost.
Nekonečnou možnost vytváření nových forem vyjádření a identit. Vytváří ovšem také zásadní nejistotu, která představuje největší úzkost člověka. Žádnou jinou živou bytost netrápí otázky typu: Kdo jsem? Co chci? Co znamenám pro druhého? Totalita je vrcholným pokusem zbavit se nejistoty tím, že se uzavřeme do pseudovědecké jistoty a nemilosrdného oficiálního příběhu. Že se pokusíme redukovat nejisté symboly na jisté, jednoznačné znaky. A že se pokusíme zničit veškerou rozmanitost kulturních projevů. Totalita takovou rozmanitost všemožně vyhlazuje. Logika totality je v neustálém pohybu a obvykle se stává stále absurdnější. Smysl existence totality spočívá mimo jiné v usměrňování úzkosti. A proto musí neustále identifikovat nové objekty úzkosti.
Když systém už není schopen spojit úzkost s objektem, ztrácí svůj hnací motor. Podstata fenoménu totality spočívá v jeho dynamice. Směrnice a nařízení se neustále mění, protože je nezbytné vytvářet nové reakce na nové hrozby. Vzpomeňme si na prasata ve Farmě zvířat, která přes noc napsala na zeď nová pravidla. Také v posledních dekádách jsme byli svědky vzniku mnoha objektů úzkosti v naší společnosti. Objevovaly se stále rychleji a vedly ke stále většímu omezování občanských svobod. Terorismus, klimatické změny, Covid-19. Zejména v době covidové krize vidíme neustálý pohon nových hrozeb a potřebu nových opatření. Nekonečná řada variant koronaviru, která vyžaduje zavedení nových pravidel. Postupem času se pravidla měnila takovým tempem, že už se v nich nikdo nevyznal. Lidé stále pasivněji přijímali, že od nynějška mohou být pokutovaní za cokoli, aniž by měli proti takové svévoli alespoň špetku právní ochrany.
V průběhu celého tohoto procesu se ukazuje, že je příběh imunní vůči kritice a potvrzuje se až do absurdity. Začarovaný kruh, ve kterém formování masy a totalita obvykle končí je svým způsobem cynický a zároveň uklidňující. Formování masy a totalita se z logické nutnosti vždycky zničí samy. Jsou ze své podstaty sebedestruktivní. Základní mechanismus sebedestruktivity lze chápat velmi jednoduše. Bez strachu a vyhlídky na vybití této agrese se masová dynamika zastaví. Vůdci si uvědomují, že pokud se tak stane, masy se probudí a uvědomí si škody, které utrpěly, načež se smrtelně obrátí proti vůdcům. V důsledku toho vůdcům nezbývá nic jiného, než neustále identifikovat nové objekty úzkosti a zavádět nová opatření k jejich zničení. A totalitarizovaná část obyvatelstva je ochotně následuje. Tímto způsobem zůstává jejich úzkost spojená s objektem. Mohou ventilovat svou frustraci a destruktivitu. Mohou realizovat stále nové sociální spojení prostřednictvím nových rituálů smrti. Takto funguje bludný, sebedestruktivní kruh totality a formování masy.
Sebedestruktivita totality obvykle dosahuje svého vrcholu v okamžiku, kdy se jí podaří umlčet jakýkoli nesouhlasný hlas a umlčet opozici. Jenže nesouhlasné alternativní hlasy narušují kolektivní hypnózu masy a jejího narativu. V té chvíli začne totalita upadat do radikální sebedestrukce. Hypnóza se stává úplnou. Totalita se pak stává monstrem, které požírá samo sebe. Totalita původně vychází z megalomanských, byť dobrých úmyslů. Neusiluje o nic menšího než o totální přeměnu společnosti v ideologický ideál. Vytvoření ráje však obvykle končí peklem. Davy oddané solidaritě usilují o větší dobro v domnění, že to povede k ideologickému ráji. Výsledek je ale vždycky stejný. Pekelná propast. Davy a jejich vládci jsou slepě vtahovaní do víru destrukce, dokud nejsou konfrontovaní s konečným důsledkem racionálního uvažování, které monopolizovalo jejich mysl. Mechanistickou logikou mrtvého, bezduchého vesmíru. Skutečnou potíží ale nejsou vůdci totality, ale příběhy a jejich základní ideologie. Tyto ideologie se zmocňují všech a nepatří nikomu. Každý hraje určitou roli, nikdo nezná celý scénář. Lidé se do totality sami zapojují a mají pocit, že se sami podílejí na budování ráje. Jsou vtažení do fiktivní role, kterou si sami sobě přisoudili v divadle totality.
Konspirace a ideologie
Kdyby někde existovali zlí lidé, kteří zákeřně páchají zlo, bylo by třeba je jen oddělit od nás ostatních a zničit je. Hranice dělící dobro a zlo protíná srdce každého z nás. Často si klademe otázky typu – jsou vůdci mas spiklenci? Jsou formování masy a totalita uvedené do pohybu velkým důmyslným plánem koordinovaným několika lidmi v zákulisí? To je legitimní otázka. Jedno je jisté. V průběhu dějin byli vůdci mas často vnímaní jako spiklenci. S tím, jak masy v průběhu 19. a 20. století sílily a nabývaly na intenzitě, objevovaly se i konspirační teorie. Tyto konspirační teorie se obvykle používaly k vysvětlení složitých společenských procesů a masových formací. Matkou všech jsou Protokoly sionských mudrců, jejichž popularita je i dnes poměrně velká. Hlásaly, že existuje jakási tajná židovská světová vláda, která kontroluje a ovládá všechny národní vlády. Navzdory své obrovské popularitě byly Protokoly výmyslem. Jejich fiktivní původ je nezpochybnitelný. Vycházejí z textu, který vydal francouzský právník Maurice Joly v roce 1864 pod názvem Dialog v pekle mezi Machiavellim a Montesquieuem.
Jakýsi pamflet, ve kterém autor odsuzoval touhu Napoleona III. po moci. Text byl upravený a zkreslený ruskou tajnou službou na konci 19. století s úmyslem podnítit antisemitismus v tehdejším carském Rusku. Ochrana zachovala asi polovinu původního textu, přidala několik odstavců nalevo i napravo a důsledně nahrazovala Francii světem a Napoleona III. Židy. Ovšem, stále více se přesvědčujeme, že zastoupení Židů, kteří tvoří jen malé procento ve srovnání s ostatními etniky, je obrovské v konkrétních sektorech. Bankovnictví, finančnictví, korporace. Můžeme se tedy ptát, nakolik carské Rusko identifikovalo spolčení této židovské skupiny, která má skutečně zastoupení v sektorech, které tvoří tepnu západních systémů, a to peníze.
Hrozba, která mohutní a bytní dodnes a o které se nesmí hovořit. Více jsem to pokryl v mém pořadu agent Trockija židovském mezinárodním bankéři JácobuSchiffovi, který financoval ruskou revoluci v roce 1917. Ale třeba také Jak Židé vynalezli Hollywood, nebo v pořadu o ArnonuMilchanovi, hollywoodském filmovém producentovi, který byl také špičkovým agentem MOSSADu. Tendence redukovat rozsáhlé formování masy na machinace zlé elity, ovšem sahá do dřívějších dob, přinejmenším od počátku osvícenství.
Například v roce 1813 Chevalier de Malet popsal teorie, které tvrdily, že hrdinové Francouzské revoluce byli ve skutečnosti tajnými agenty zednářských lóží, kteří zase patřili k širší revoluční sektě, jejímž cílem bylo manipulovat veřejnými vládci jako pěšáky ze zákulisí. Tato teorie zase vycházela z MonitaSecreta, ještě starší brožury popisující jezuitské spiknutí ve snaze vyvolat nenávistnou kampaň proti establishmentu. MonitaSecreta byla poprvé vydaná v roce 1612 a prodávala se na knižních trzích po celé Evropě až do konce 20. století. Výše uvedené teorie jsou ve skutečnosti plnohodnotnými konspiračními teoriemi. V dnešní době se ale termín konspirační teorie skloňuje, i když jde o teorie, které se o konspiraci vůbec nezmiňují.
Z tohoto důvodu je dobré nejprve usilovat o určitou pojmovou přísnost a tento termín definovat. V současném používání tento termín označuje širokou škálu teorií. Někdy se přesně používá pro označení teorií o globálních stínových vládách, jako jsou ilumináti nebo kabala, které řídí světové dějiny v celé jejich šíři. Nebo ještě exotičtěji o elitách mimozemského původu, spíše reptiliánského než lidského, které mají svět ve svých rukou. To můžeme vidět například na diskurzu QAnon. V současnosti se ale tento termín také používá nesprávně k zesměšňování kritiky mocenských struktur na úrovni bankovnictví, politiky, průmyslu, ekonomiky a médií. Termín se tak stal stigmatem. Stal se diskurzivním prostředkem, kterým se prorežimní diskurz chrání před vlastní kritickou reflexí.
Stejně tak se termín konspirace zřídkakdy používá pro označení teorií, které jsou v souladu s prorežimním příběhem, a přesto jsou skutečnými konspiračními teoriemi. Pokud to vyhovuje režimu, jsou tyto skutečné konspirace povýšené na oficiální příběh. Vezměme si například tvrzení, že Rusko se snaží řídit americké volby, že za kybernetickými útoky stojí čínská vláda, že Rusko financuje nejrůznější anarchistické noviny na Západě a tak dále. Ať už jsou tato tvrzení přesná nebo ne, v podstatě se jedná o skutečné konspirační teorie. Jediný důvod, proč nejsou jako takové stigmatizované, je ten, že patří k prorežimnímu společenskému diskurzu tak, jak je každodenně konstruovaný prostřednictvím mainstreamových médií.
Tím se vracím k základní otázce. Měli bychom formování masy považovat za výsledek konspirace? V davu je individuální duše nahrazená společnou skupinovou duší. Dav jedná koordinovaně a opakuje stejná hesla. Zapojuje myšlenky a výrazy, které se v jeho řadách šíří rychlostí blesku. Na tomto jedinečném jevu se podílí každá část společnosti. Politici, akademici, tisk, experti všeho druhu, soudci i policisté. Masy tak působí dojmem vysoce organizovaného fenoménu. Ti, kdo z nějakého důvodu nejsou vnímaví k formování masy a pozorují tento společenský jev zvenčí mají sklon se domnívat, že musí jít o výsledek rozsáhlé, vědomé a plánované koordinace.
Už dříve jsem vysvětlil, že formování masy je do značné míry výsledkem toho, že jednotlivci jsou uchvácení společným příběhem, který je spojuje v heroickém boji proti objektu úzkosti. Kolik přesně tato linie uvažování vysvětluje o fenoménu formování masy se teprve ukáže. Zdá se například, že mezi jednotlivci, kteří tvoří masu, existuje skutečná fyzická rezonance, kterou nelze vysvětlit pouze na základě sdílení stejného příběhu. Tento jev má přímou podobnost se způsobem, jakým se organizují složité, dynamické systémy v přírodě. Známým příkladem je způsob, jakým se hemží špačci. Za soumraku k sobě špačci přilétají ze všech stran a začnou se společně pohybovat v harmonickém vzorci. Vzorec je tak dokonalý, že nositel Nobelovy ceny NikolaasTinbergen nazval takové hejno super individuem, jakýmsi zastřešujícím útvarem, ve kterém jsou všichni jedinci navzájem propojení jako buňky téhož těla. Dokonale se navzájem vnímají, aniž by jejich chování řídila jakákoli pozorovatelná forma komunikace. Způsob, jakým jedinci v davu navazují vzájemné spojení, je podobný. Je to patrné zejména tehdy, když se dav fyzicky shromáždí. Elias Canetti to popisuje následujícím způsobem:
"Dav, který je náhle tam, kde předtím nic nebylo, je tajemný a univerzální fenomén. Několik lidí mohlo stát pohromadě. Pět, deset nebo dvanáct, ne více. Nic nebylo ohlášeno, nic se neočekává. Najednou se všechno hemží lidmi a další proudí ze všech stran, jako by ulice měly jen jeden směr. Většina z nich neví, co se stalo, a když se jich někdo zeptá, nemají odpověď; spěchají však, aby byli tam, kde je většina ostatních lidí. V jejich pohybu je odhodlání, které se zřetelně liší od projevů běžné zvědavosti. Zdá se, jako by se pohyb jednoho z nich přenášel na ostatní. Ale to není všechno; mají také jeden cíl, který je tu dřív, než pro něj najdou slova. Tímto cílem je nejintenzivnější tma, kde se shromažďuje nejvíce lidí."
To znamená, že dav nespojují jen stejné myšlenky, přesvědčení a chování. Zdá se, že tvoří také jakousi fyzickou jednotu, což přispívá k ohromujícímu dojmu, že je výsledkem obrovského, plánovitého schématu. Není to jen koordinace v myšlenkových a fyzických pohybech davu, díky které se jeví jako produkt spiknutí. K tomuto dojmu přispívá i jeho hrozivá povaha. Dav se obvykle snaží vnutit společnosti svou vůli; usiluje o kontrolu nad společností. Tak tomu bylo vždycky, ale s postupem času se to mohlo stát ještě zřetelnějším, protože dav nabyl trvalejšího charakteru a začal trvale ovlivňovat strukturu společnosti. Moderní dav tlačí stále stejným směrem: k hyperkontrolované společnosti.
S každým novým objektem úzkosti, terorismem, klimatickými problémy, viry se z davu zvedá volání po větší technologické kontrole. A taková kontrola se může prudce a nečekaně rozmáchnout. Po teroristických útocích v Bruselu v roce 2016 byly v Bruselu nainstalované stovky kamer, které měly zajistit lepší ochranu před teroristy. To samé se odehrávalo v dalších a dalších městech po Evropě. I těch, kde žádné útoky neproběhly, ale mohly by. Byl vybičovaný pocit iluze, že s kamerou na každém rohu přece k žádnému útoku dojít nemůže. Jako by samotné kamery zneškodnily samotnou nálož místo pyrotechnického týmu. Ponesete nálož v kufru nebo v tašce jako stovky turistů kolem vás, žádná kamera to nepozná.
Opět se dostáváme na hranici, do jaké míry byly útoky jednou ze záminek akcelerací chytrých měst, smartcities, která budou monitorovat veřejný prostor stejně jako v Číně. Covidová krize byla další záminkou, jak tento proces urychlit. Nejen kamery, ale také šmírovací aplikace v našich chytrých telefonech. Součástí tohoto trendu směřujícího ke stále větší kontrole je i covid pas (a QR kód). Plán snadno spočívá v logice mechanistické ideologie. Už v roce 2021, jeden belgický ministr tvrdil, že elektronický náramek by byl vlastně lepší. Část populace, která je v zajetí mechanistické ideologie s ní jistě bude souhlasit. Současný stav technologií nepochybně nabízí perspektivu ještě účinnějších řešení tohoto problému. Na konci tohoto procesu se budeme ubírat směrem ke společnosti, jak ji popsal mimo jiné izraelský historik Yuval Noah Harari, ve které budou podkožní senzory neustále monitorovat stav naší krve a budou schopné nejen včas odhalit nemoci, ale budou také znát naše duševní rozpoložení, zda se cítíme smutní nebo šťastní, naštvaní nebo klidní.
Lidé, kteří nejsou v zajetí formování masy se zpočátku ocitají v krajně nepřehledné situaci, které nerozumějí. Má to jednoduchý důvod. Fenomén formování masy se těm, kteří nejsou v jejím zajetí jeví jako absurdní a zmatený a cítí se ohroženi jejím panovačným vzhledem a typickou netolerancí vůči těm, kteří se jí odmítají účastnit. Tady si musíme my i jako alternativa dávat pozor, abychom různorodost elit nezplošťovali na několik jednoduchých mentálních obrazců. Nesmíme si veškerou úzkost, kterou pociťujeme nad bezútěšností světa, spojovat s jedním objektem, nebo jednou konkrétní skupinou lidí, jakousi jednou konkrétní domnělou elitou.
Jak uvádím ve svých pořadech na půdorysu faktů, tedy konkrétních jmen osob, konkrétních lidí se jmény z masa a kostí. Vidíme, že těch lidí jsou tisíce. Ovšem v udávání tónu a dirigováním celého orchestru stojí několik stovek základní páteřní sítě rodin. To je prostě fakt. Lidé mívají tendenci veškeré křivdy světa delegovat na konkrétní viditelné exponované figurky. Je to pro ně snazší, aby tak obrovský objem informací mentálně zvládli. Je to pochopitelné. Veškerou vinu lze tak lépe svalit na těchto několik osob a následně lze veškerou naši frustraci a hněv směřovat na těchto několik osob. Do jisté míry takto globální mocenská klika pracuje. Předhodit davu několik takových exponovaných osob. Obvykle v roli politiků nebo pseudomecenášů typu George Soros nebo Bill Gates. To jsou jen šlechtění bílí koně, kteří sice maximálně profitují ze systému a svého privilegovaného postavení, ale nejsou skutečnými hybateli.
Zkoumáním prostředí kolem nich se ale dostáváme do vyšších pater globální politiky a blíže k jádru globální moci. Musíme si ale dát pozor na příliš zjednodušené paušální výklady. Nesmíme si vytvářet jednoduché mentální obrazy o fungování světa. Stejně jako formování masy naplňuje i konspirace lidi skutečným nadšením. Úzkost, hněv a nespokojenost mění silně negativní stav v pozitivní. Všechno je najednou vysvětlitelné pomocí jednoduchého referenčního rámce. Svět už není absurdní, ale logický. Člověk ví, kde je nepřítel a má bod, na který může zaměřit svou frustraci a hněv. Toto myšlení přitahuje duševní energii jako mentální magnet, nakonec se vnucují jako vysvětlení téměř všeho, co se děje. Musíme tedy takové globální procesy zkoumat ve své rozmanitosti a složitosti, než dojdeme k jasnému závěru, kdo stojí za oponou a jaké osoby řídí procesy v zákulisí.
Tak, jak jsem to prováděl třeba v pořadu Průvodce pandemickou galaxií. Za vším stojí lidé s adresami, lidé z masa a kostí. Je třeba je vyhledat, vyfiltrovat a pojmenovat. Pokud si nedáme pozor můžeme lehce skončit v říši absurdity, to i vysoce inteligentní, racionální lidé. Existuje tedy vůbec nějaké řízení a manipulace? Odpověď zní jednoznačně ano. Zcela jistě dochází k manipulaci všeho druhu. A s prostředky, které mají dnešní masmédia k dispozici, jsou možnosti prostě fenomenální. Takové řízení ale není v první řadě řízením jednotlivců; to nejzákladnější řízení má neosobní povahu. Je především řízené ideologií. Způsobem myšlení. Ideologie organizují a strukturují společnost postupně a organicky. Jak jsem podrobně popsal dříve, prorežimní ideologie má mechanistickou povahu.
Tato ideologie obvykle čerpá svou přitažlivost z utopické vize umělého ráje. Podle této mechanistické teorie, jsou svět a člověk stroje a jako takové je lze chápat a manipulovat s nimi. Záseky ve stroji, které způsobují utrpení lze mechanicky opravit. Vezmeme si pilulku na bolení hlavy. Nebo na špatnou náladu. Nebo na ošklivé počasí. Tato ideologie krátkodobě usnadňuje život. Cena za pohodlí bude zaplacená se zpožděním. O tom jsem také už hovořil. Právě tato ideologie přepracovala společnost. Vytvořila nové instituce a vybrala nové autority. Přechod od demokracie k totalitní technokracii, ve které byla covidová krize velkým skokem vpřed, vlastně od samého počátku tvořila součást logiky mechanistické ideologie.
V mechanistickém vesmíru je to nevyhnutelně technický expert, kdo má na základě svých nadřazených mechanistických znalostí poslední slovo. Na základě této ideologie vznikly instituce, které vytvářejí plány, jak by měla budoucí společnost vypadat a jak by měla ideální budoucí společnost reagovat na krizové situace. Dokument LockstepRockefellerovy nadace, nebo Event 201Nadace Billa a Melindy Gatesových, ve spolupráci s Univerzitou JohnseHopkinse a Rockefellerovou nadací. Příkladem takovýchto akcí je velký reset Klause Schwaba. Už dlouho před vypuknutím epidemie tyto plány popisovaly, jak bude společnost v důsledku pandemie uzavřená, že bude zavedený biopas, že lidé budou sledovaní a trasovaní pomocí podkožních senzorů a tak dále. To všechno jsem pokryl v mých pořadech Průvodce pandemickou galaxií a Klaus Schwab a Světové ekonomické fórum. Jde tedy o samotnou ideologii. Jak říká Noam Chomsky:
"Pokud musíte někomu říkat, co má dělat, vybrali jste si špatného člověka."
Jinými slovy. Prorežimní ideologie vybírá, kdo se dostane na klíčové pozice. Ten, kdo ideologii nesdílí je ve společnosti až na výjimky obvykle méně úspěšný. V důsledku toho se všichni lidé na mocenských pozicích ve svém myšlení a chování automaticky řídí stejnými pravidly a jsou pod vlivem stejné ideologie. Tyto plány a vize budoucnosti nejsou obyvatelstvu tolik vnucované. V mnoha ohledech vůdci mas, takzvaná elita, dávají lidem to, co chtějí. Když se obyvatelstvo bojí, chce více kontrolovanou společnost. Karantény byly pro mnohé vysvobozením z nesnesitelné a nesmyslné rutiny pracovního života. Roztříštěná společnost potřebovala společného nepřítele a tak dále.
Globální mocenské elity to jen rády formují, přiživují, uchopí a ve finále zhmotní. Samozřejmě ku svému prospěchu a ke své neomezené digitální moci. Ti, kdo vedou masy, nejsou skutečnými vůdci v tom smyslu, že by skutečně určovali, kam se masy vydají. Místo toho vycítí, po čem lidé touží a oportunisticky tomu přizpůsobují své plány. Utápějí se v narcismu toho, kdo kontroluje a řídí řetězec událostí. Ale spíše se podobají dítěti, které sedí na přídi lodi a otáčí kormidlem na hraní pokaždé, když tanker změní směr otočením toho skutečného kormidla. Jsou to obchodníci s nadějemi, emocemi a tužbami lidí. Klasičtí politici všeho druhu. Zastupují a reprezentují určitou skupinu, která jim propůjčuje jejich domnělou moc. Takto působí masa na politika a zpětně politik na masu. Vzájemně se ovlivňují a přesvědčují o svých pravdách.
Nesmíme je proto brát vážně. Jsou to jen takoví funkcionáři masy, odrazem zrcadla. Zhmotněním nadějí, tužeb a emocí určité části společnosti. Ale musíme si také uvědomovat jednu zásadní věc. Velké instituce skutečně používají nejrůznější pochybné strategie, aby společnosti vnutily své ideály. Prostředků k tomu v posledních staletích velkolepě přibylo. Celá mechanizace, industrializace, technologizace a medializace světa skutečně vedla k centralizaci moci. Žádný rozumný člověk nemůže popřít, že tato moc je prosazovaná neúprosným způsobem s radikálním nedostatkem etického a morálního vědomí. Je to dobře zdokumentované. Ať už se jedná o vlády, vojenskoprůmyslový komplex nebo farmaceutickou lobby. Dochází k uplácení, manipulaci a podvodům. Kdo se na těchto praktikách nepodílí, těžko může zůstat na vrcholu.
Je také dobře známo, že s pokračujícím procesem totality je samotná totalita stále více organizovaná jako plnohodnotná tajná společnost. Proto je potřeba tyto věci pečlivě analyzovat. Systém má své mechanismy, kterými se tomuto hlubokému zkoumání brání,aby nebyly obnažené až na kost systémové prostředky řízení a vzestup moci. Aby nebyly odhalené osoby, které za tím stojí. Jakoukoli analýzu nebezpečného vlivu institucí, firem a podobně označuje za konspirační teorii. To nás ovšem nesmí odradit. Vášeň pro nevědomost většiny vzkvétá jako nikdy předtím. Tupá, byrokratická a technokratická povaha masy. Je pošlapávaná autentická, upřímná a intelektuální snaha chtít poznat pravdu.
Nakonec je to obvykle jen malá skupina lidí, kterým se podaří těmto silám uniknout a jsou schopni jemnějšího a nuancovanějšího hodnocení. Tím vzniká polarizace společnosti, která se rozděluje na dva tábory. Velkou skupinu, tedy dav, která věří všemu, co se objeví v mainstreamových médiích, ať už je to jakkoli absurdní. A pak druhou skupinu, která těm samým zprávám zcela nevěří. V tomto ohledu si musíme dávat pozor na přeceňování vůdců. Vůdci jsou nahraditelní. Vůdce je takříkajíc jen vrcholem pyramidy masového hnutí. Pokud je odstraněný, bude nahrazený, aniž by se systém destabilizoval.
Závěr: Jak může alternativa bojovat proti totalitě?
V předchozích kapitolách jsem identifikoval tři skupiny, které se při formování masy formují. Samotné masy, které skutečně jdou s příběhem a jsou zhypnotizované. Obvykle asi 30 %. Pak skupina, která sice není zhypnotizovaná, ale rozhodne se nejít proti proudu. Obvykle asi 40 % až 60 %. A nakonec skupina, která není zhypnotizovaná, aktivně se brání masám. Obvykle v rozmezí 10 až 30 %. Abych to zjednodušil, budu předpokládat, že mě posloucháte vy, kteří patříte ke třetí skupině. Tedy té, která se masám brání. Prvním a nejdůležitějším vodítkem pro nás je, abychom se nechali slyšet, a to co nejupřímněji. Abychom nedopustili, že se rezonance prorežimního, hypnotického hlasu stane absolutní.
Způsob, jakým k tomu můžeme dojít, se v průběhu totalitního procesu mění. Hlas alternativy je postupně více cenzurovaný a vykázaný z masmédií a z veřejné sféry. Ale vždycky zůstávají možnosti. Prosazení odlišného hlasu má vždycky vliv na ostatní dvě skupiny. Jak popsal francouzský psycholog a sociolog Gustave Le Bon už v 19. století:
"Disonantním hlasům, rozumějme hlasům třetí skupiny, se obvykle nepodaří prolomit hypnózu první skupiny. Ale sníží hloubku hypnózy a zabrání masám v páchání zvěrstev."
Prosazování alternativního hlasu by se obvykle mělo provádět co nejklidněji a s co největším respektem. Nikdy ne vtíravě. A vždycky s citlivostí vůči podráždění a hněvu, které může vyvolat, ale s rozhodností a vytrvalostí. Ačkoli alternativní hlas obvykle vyvolává odmítnutí a za určitých okolností i agresi, je třeba si uvědomit, že i to masy potřebují, aby se nestaly obětí samy sebe. Pokud opozice mlčí, totalitní systém se stává monstrem, které požírá své vlastní děti. Z tohoto důvodu je iluzí myslet si, že mlčení je nejbezpečnější možností, ať už se týká kohokoli. Alternativní hlas působí i na druhou skupinu. Skupinu, která je poddajná, ale není zhypnotizovaná. Na rozdíl od první skupiny tato skupina reaguje na kvalitu racionálních argumentů. Proto je důležité, aby alternativní hlas co nejjasněji a nejpodloženěji analyzoval a vyvracel indoktrinaci a propagandu totalitního narativu.
V jistém smyslu to není obtížné, protože totalitní diskurz, zejména jeho typické nadměrné používání čísel a statistik, je obvykle prostě absurdní. Pro opozici jde o to, aby opakovaně a vytrvale, prostřednictvím omezených kanálů, které jsou k tomu k dispozici, pronikala sítí zdání a pokud možno ukazovala, jakým způsobem je vytvářený falešný obraz. Obecně by naše protiargumenty měly být formulované disciplinovaně a organizovaně. Prostřednictvím speciálně vytvořené struktury pracovních skupin, specializovaných na určitá témata a okruhy. Vytváření takových skupin samo o sobě také poskytuje protilátku proti jednomu z nejškodlivějších účinků totality. Zničení každé společenské vazby a struktury. Alternativa se obvykle stává předmětem frustrace a agrese masy.
Obvykle jsme odlidšťovaní, ponižovaní a prezentovaní jako bytosti s nižší lidskostí a solidaritou. Pokud se ale alternativa přestane hlásit o slovo, potvrzuje se tím stigma. Mluvení a racionální uvažování je to, co nás odlišuje od zvířat. Přestat se ozývat dláždí cestu k dehumanizaci. To samo o sobě ukazuje, jak důležité je i nadále mluvit co nejklidněji a nejmoudřeji. Je tu ale ještě jeden důležitý důvod, proč tak činit. Mluvení vede k prožitku smyslu a existence. Alespoň pokud se ten, kdo mluví, snaží vyjádřit svou subjektivní pravdu co nejupřímněji a nejčestněji.
Alternativní hlas nemusí mít primárně taktický nebo rétorický charakter, ale měl by být autentický a upřímný. I kdyby projev neměl žádný účinek na Druhého, přesto udělá něco pro něj samotného. Nakonec právě v tomto aktu vyřčení pravdy nabývá absurdita totality smysl. My, kteří se nepřipojíme ke kolektivnímu šílenství a tiše a upřímně pokračujeme v prosazování svého opačného hlasu se tím neustále povznášíme ve své lidskosti. Prvním a nejdůležitějším úkolem je nepřestat mluvit nahlas. A hlavně nebát se mluvit nahlas. Všechno stojí a padá s aktem mluvení. Je to v zájmu všech stran. Není důležité, kde mluvíme, ale zda vůbec mluvíme. Může to být v knihách, publikacích, nebo v rozhovorech u nás na Svobodném vysílači, v obchodech, v autobuse, nebo doma v obýváku s menší nebo větší skupinou lidí.
Každý v alternativě, kdo mluví, přispívá k léčení nemoci, kterou je totalita. My, jako relativně malá skupina alternativy, musíme rušit formování masy. Musíme se pokoušet osvobozovat společnost z jejího totalitního sevření. My, jako nonkonformní skupina navíc musíme mít stále na paměti, že masy a totalita jsou ze své podstaty sebedestruktivní a v dlouhodobém horizontu vždy zničí samy sebe. Totalitu není třeba ani tak překonat, jako spíše nějak přežít, dokud se nezničí sama. Uvedl jsem sice několik pokynů pro obranu proti psychologickému mechanismu formování masy. Tyto pokyny jsou ovšem samy o sobě pouze povrchní. Vznik mas a totality má v konečném důsledku základ v mechanistickém myšlení. Z tohoto důvodu se nakonec musíme dostat za hranice mechanistické ideologie, abychom dospěli k věcnému sociokulturnímu řešení. Má mechanistická ideologie nějaké možnosti, které by nám mohly nabídnout jinou vizi světa a lidstva? Tyto úvahy jsou nad rámec tohoto pořadu. Tedy nezapomínejme, naší povinností je používat to, co nás odlišuje od zvířat. Působit proti zhypnotizovaným masám. Nebát se mluvit. Klidně, nevtíravě, ale nahlas a kdekoli.