Pořad zkoumá nečekané spojenectví mezi Sovětským svazem a sionisty v kontextu vzniku Izraele. Začíná Balfourovou deklarací a následným rozdělením Blízkého východu mezi vítězné mocnosti po první světové válce. Dále sleduje pořad vztahy mezi Carským Ruskem a židovskou komunitou. Specializuje se na situaci během revoluce a nástupu komunistického režimu pod vedením Felixe Dzeržinského. Další kapitoly se zaměřují na roli Ivana Majského, zástupce SSSR v Londýně, a na významné postavy jako Chaim Weizmann, šéf Světové sionistické organizace. Zvláštní pozornost je věnovaná Stalinově zájmu o Palestinu a vlivu Sovětského svazu na rezoluci OSN o vzniku Izraele v roce 1947. Pořad také probírá, jak Československo sloužilo jako židovská základna a jak poskytovalo zbraně jak židovským, tak arabským silám. Závěrem se zaměřuje na nečekanou vděčnost ze strany židovské komunity vůči Stalinovi. Celkově sleduje politické intriky, geopolitické události a neobvyklá spojenectví, která vedla k podpoře vzniku Izraele ze strany Sovětského svazu.
Provokativní název o tom, že Stalin vytvořil Izrael, jsem nezvolil jen tak náhodou. Většina lidí si myslí, že Izrael vytvořily členské státy OSN. Do jisté míry je to pravda, ale nebýt Stalina, židovský stát by v Palestině sotva spatřil světlo světa. Stalinovo rozhodnutí nejenže poznamenalo osud dnešního Blízkého východu, ale ovlivnilo také politické dějiny Sovětského svazu a Ameriky. Tuto tezi podporují stovky archivních dokumentů o sovětské zahraniční politice, které byly před časem odtajněné a vydané ve dvou svazcích. Sovětsko-izraelské vztahy. 1941-1953 a Blízkovýchodní konflikt. 1947-1956. Proto je dnes možné porovnat dokumenty ministerstev zahraničí, telegramy velvyslanců, zápisy z jednání ministrů zahraničí, zprávy adresované ústřednímu výboru komunistické strany se vzpomínkami politiků a diplomatů a s výpověďmi protagonistů a svědků těchto dramatických událostí. A člověk si konečně může odpovědět na nejdůležitější otázku. Proč chtěl Stalin stát Izrael? Jaké měl plány s Blízkým východem? Proč sovětská politika na Blízkém východě následně tak radikálně změnila směr? Jaké výhody z toho Rusko získalo? Na tyto otázky budu hledat odpovědi v tomto pořadu.
Balfourova deklarace
Obecně se má za to, že Izrael byl vytvořený západními mocnostmi po druhé světové válce jako částečná kompenzace za vyvraždění šesti milionů Židů nacisty. Mnozí západní politici, horliví křesťané, navíc pěstovali romanticko-náboženskou představu, že návrat Židů do Palestiny popsaný v Bibli by se měl stát skutečností. Osud Palestiny a palestinských Židů byl v rukou amerických a britských politiků, kteří byli obecně proti vzniku Izraele. Židovský stát by nevznikl bez Stalina. Archivní dokumenty a politická prohlášení západu ohledně Izraele jsou široce známé. V tomto pořadu se jim proto nebudu intenzivně věnovat. Hlavní těžiště chci naopak akcentovat na Rusko, protože tady je stále mnoho neprobádaných míst. Není však možné začít bez Baulfourovy deklarace. Západní angažmá budu ale vykreslovat jako doplňující stránku, ovšem primárně se chci věnovat Rusku. Příběh Balfourovy deklarace začal 5. prosince 1916. Ten rok se ve Velké Británii stal premiérem David Lloyd George, který měl pověst rozhodného muže milujícího spravedlnost. Ministrem zahraničí byl jmenován Arthur James Balfour, potomek dynastie diplomatů. Balfour byl velmi přísný a rozvážný člověk, ale také miloval tenis a golf. Po otci zdědil majetek, který z něj učinil jednoho z nejbohatších mužů v zemi. Jeho dcera tragicky zemřela na tyfus a on se pak už nikdy neoženil. Jeho domácnost řídila sestra, která s ním zůstala po celý život. Balfour zahájil svou politickou kariéru jako tajemník svého strýce lorda Salisburyho, který byl koncem 19. století ministrem zahraničí a kterého na začátku nového století nahradil v čele Konzervativní strany, kde byl 3 roky také premiérem. Během Velké války přijal nabídku vstoupit do koaliční vlády Lloyda George, nejprve jako první lord admirality, obdoba ministra války a námořnictva, a později jako ministr zahraničí. Neměl žádné velké ambice, spokojil se s pozicí číslo dvě, a tak bylo přátelství s Lloydem Georgem ideální. Německo, Rakousko-Uhersko, Turecko a Bulharsko už byly v roce 1916 poražené. Britským vojskům velel lord Edmund Allenby. Po jejich boku bojovala Židovská legie složená ze čtyř praporů dobrovolných střelců z různých zemí. Společně porazili Turky, kteří ovládali Palestinu a mnohá další území na Blízkém východě. 31. října 1917 jednala Rada ministrů Velké Británie o budoucím uspořádání Palestiny. Bylo rozhodnuto, že Osmanská říše se bude muset vzdát všech svých územních držav, o jejichž osudu rozhodnou vítězové. A Palestina byla v té době osmanským majetkem. Britská vláda schválila zřízení britského protektorátu v poválečné Palestině, kde by židovský národ mohl zahájit novou historickou etapu své existence. Balfour byl jako ministr zahraničí pověřený, aby o tomto rozhodnutí informoval britské sionistické Židy. Slavná Balfourova deklarace z 2. listopadu 1917 byla tedy dopisem britského ministra zahraničí Arthura Jamese Balfoura lordu Walteru Rothschildovi, předsedovi Sionistické federace Velké Británie. Dopis byl po dlouhé a bouřlivé diskusi schválený ministerskou radou:
"Vážený lorde Rothschilde,
S velkým potěšením Vám jménem vlády Jeho Veličenstva předávám následující prohlášení o sympatiích k židovským sionistickým snahám, které bylo předložené vládě a jí schváleno. Vláda Jeho Veličenstva se příznivě dívá na zřízení národního domova pro židovský národ v Palestině a vyvine veškeré úsilí, aby usnadnila dosažení tohoto cíle, přičemž se rozumí, že nebude učiněno nic, co by poškodilo občanská a náboženská práva nežidovských komunit v Palestině nebo práva a politické postavení, které mají Židé v kterékoli jiné zemi. Byl bych vám vděčný, kdybyste na toto prohlášení upozornil Sionistickou federaci.
Srdečně vás zdravím,
Arthur James Balfour."
Britské noviny tuto zprávu zveřejnily 8. listopadu, což se shodovalo s korespondencí z Ruska o bolševickém převratu. Deník The Times přinesl titulek Palestina Židům. Podpora vlády. Formulace národní domov byla zvolená diplomaticky. Byl to slib pomoci Židům vytvořit vlastní stát? Nebo jen záměr poskytnout jim v Palestině určitou autonomii? Každý ji mohl chápat jinak, podle svých přání a postavení. A postoje britské vlády se měnily podle toho, jak se měnila politická situace. V roce 1919 Neville Chamberlain, budoucí premiér, silně podpořil aspirace sionistů, stejně jako tehdejší premiér Lloyd George a ministr zahraničí lord Balfour. V čele Světové sionistické organizace stál od roku 1920 Chain Weizmann, ke kterému se ještě dostanu. V tomto ohledu je zajímavé, že ještě před válkou Balfour navrhl Weizmannovi, zřídit židovský stát na území Ugandy, která byla tehdy z velké části neobydlená. Tam by se prý britské úřady dívaly příznivě na usazování pracovitých židovských osadníků. Z tohoto nápadu ale sešlo, i když je zajímavá představa Izraele v Ugandě, namísto v Palestině.
Vítězové porcují Blízký východ
Jak jsem uvedl, vítězové se dohodli, že rozdělí území po bývalé Osmanské říši. A tak z rozpadu Osmanské říše vznikly státy jako Irák, Sýrie nebo Libanon. Například Irák vytvořili Britové ze tří provincií bývalé říše a nikdo nezpochybňoval právo Iráčanů mít vlastní stát, přestože Turci ovládali tato území více než 300 let. Dalším problémem bylo, že vítězové si obrovské dědictví říše rozdělili vytyčením hrubých hranic, což později vedlo k vážným konfliktům. To jsem pokryl v první kapitole mého pořadu Islámský stát. Britové na Blízkém a Středním východě napáchali obrovský zmatek. Proč třeba Syřané dostali vlastní stát, zatímco Kurdové, kteří byli mnohem početnější než palestinští Arabové, nikoli? V každém případě se v regionu usilovalo o zřízení židovského státu uprostřed moře Arabů. V Jeruzalémě se židovská přítomnost zastavila až v době křížových výprav. 100 let před vznikem Izraele v roce 1844, žilo ve městě 7000 Židů, 3000 křesťanů a 5000 muslimů. Na konci devatenáctého století mělo město 28000 židovských obyvatel a 17000 muslimů a křesťanů. V době vyhlášení Státu Izrael tu žilo 100000 Židů, 40000 muslimů a 25000 křesťanů. Britové samozřejmě sledovali své vlastní cíle. Doufali, že židovský stát bude spolehlivým spojencem na Blízkém východě, zejména proto, aby byla zaručena bezpečnost námořních cest do Indie, která byla v té době britským majetkem. Myšlenku nezávislého židovského státu podporovaly také Francie a Itálie, které se připojily k prohlášení britské vlády z roku 1918. V roce 1919 navrhl americký prezident Woodrow Wilson, aby byl mandát nad Palestinou udělený Americe. Američané potřebovali rozdrolit monarchie a říše, aby zlikvidovali své konkurenty. K tomu použili beranidla vlastenectví, etnicit a nacionalismů. Tuto metodu jsem podrobně pokryl na začátku mého pořadu Američané na Sibiři. A tak se po válce objevily Československo, Maďarsko, Polsko, Rumunsko a Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, pozdější Jugoslávie. Americký prezident byl přesvědčený, že i židovský národ si zaslouží mít svůj vlastní stát. 3. března 1919 prohlásil:
"Spojenecké národy v sympatiích k naší vládě a našemu lidu souhlasí s tím, že bychom měli podporovat usídlení židovského národa v Palestině."
Wilson byl ale vážně nemocný. V říjnu, na vrcholu své kariéry, utrpěl mrtvici. Mírová smlouva s Tureckem, která měla rozhodnout o osudu Blízkého východu, byla sepsaná v San Remu v dubnu 1920. Francie a Británie se přely o kontrolu nad regionem a handrkovaly se o vliv. A v případě Iráku a Palestiny zvítězili Britové. 25. dubna Nejvyšší rada spojenců udělila Velké Británii mandát nad Palestinou, jejímž úkolem bylo především provést Balfourovu deklaraci. Od tohoto okamžiku se realizace národního domova pro židovský národ stala závazkem, který Británie přijala před mezinárodním společenstvím, a který 2. června 1922 oficiálně schválilo 51 členských států Společnosti národů. Americký Kongres, který nebyl členem Společnosti národů, přijal 30. června rezoluci, která tuto myšlenku také podporovala.
Carské Rusko a Židé
Sovětské Rusko sledovalo zpočátku vývoj událostí ve vzdálené Palestině lhostejně. Myšlenky sionismu pronikly do rusko-židovského prostředí ve velké míře, ale nejaktivnější živly opustily zemi ještě před revolucí nebo krátce po ní. Už dříve Kateřina II. anektovala značné části polského království, čímž získala mezi své nové poddané také mnoho Židů. Bez této anexe by Židů v Rusku ani moc nežilo. Dlouhou dobu žili Židé v ruské říši zcela izolovaně. Pro úřady ovšem byli stále problémem, protože se ustavičně snažili nějak se odlišovat od ostatní společnosti. Jednoduše neměli chuť se začleňovat, tedy integrovat. V roce 1845 jim bylo vládním nařízením nařízeno, aby přestali nosit svůj typický oděv a převzali moderní oblečení. Současně bylo ve školách zavedeno studium ruského jazyka. Tímto opatřením se snížila izolace Židů, kteří měli přístup ke společnému všeobecnému vzdělání. Rozbití tradiční židovské komunity vedlo k většímu zapojení Židů do života Ruska. Většina Židů žila v bídě, živili se řemesly a drobným obchodem. Někde tady sledujeme prvopočátek jejich sbližování s revolučním kvasem bolševiků a ideemi marxismu, což je pro mnohé dodnes nepochopitelné. Některým tato zvláštnost židovských dělníků neunikla. V roce 1914 například Lenin napsal:
"Žádná národnost není tak utlačovaná a pronásledovaná jako židovská. Antisemitismus zapouští mezi vládnoucími třídami stále hlubší kořeny, židovští dělníci trpí dvojím jhem, které je utlačuje jako dělníky i jako Židy."
Výslednicí tohoto sbližování byly známé izraelské kibucy, zemědělská družstva podobná kolchozům, založená na komunistických principech. Postupně se ale v některých kibucech komuny přetvářely do přirozeného řádu, což jsem řešil v mém pořadu Děti a ženy u moci. Židovské nacionalistické organizace odsuzovaly přilnutí mladých Židů k revolučnímu hnutí, protože se domnívaly, že je jejich ruští soudruzi budou stále považovat za outsidery. Sionistické hnutí je také vyzývalo, aby si ruských problémů nevšímali. Před začátkem první světové války uprchlo z Ruska 1,5 milionu Židů, kteří se usadili v Americe. Mnozí mladí Židé ale považovali Rusko za svou vlastní zemi a nechtěli stát stranou. Tak se zformovala celá generace židovských revolucionářů. Byli ale zmítaní vnitřními rozpory. Někteří podporovali Říjnovou revoluci, jiní utekli ze země a další zůstali a čekali na návrat k normálu. Abychom pochopili důvody vzniku Sovětského svazu a roli, kterou sehrál, je nutné vrátit se do roku 1881. V tomto roce, kdy revolucionáři z organizace Narodnaja Volja, zabili cara Alexandra II., žilo v Palestině pouhých 25000 Židů. Před přelomem století jich bylo už dvakrát tolik, a to díky příchodu ruských Židů. Ti utíkali před pogromy rozpoutanými v celé domovské oblasti jako lidová reakce na atentát. Právě to se považuje za spouštěcí událost organizovaného sionismu. Je paradoxem, že z téměř 3 milionů Židů, kteří opustili východní Evropu mezi rokem 1881 a vypuknutím první světové války, si Palestinu vybralo jen 1 % z nich. Měla to však být volba zakladatelská. Za 9 let, tedy v roce 1890, se v carském Rusku stalo něco krutého a nečekaného, co rozvrátilo světovou politiku a ekonomiku na celé 20. století. V posledních letech 19. století otřásla Ruskem série pogromů. Ve městech i na venkově se konal skutečný hon na Židy. Oddíly jízdních kozáků, ke kterým se připojili místní prostí lidé najatí za tímto účelem, po celé týdny systematicky masakrovaly tisíce židovských mužů, žen a dětí. Bilance masakru po 2 měsících byla mrazivá, přes 10000 mrtvých. Ti, kteří přežili, našli útočiště ve střediscích zřízených za finanční podpory Jacoba Schiffa, židovského bankéře, agenta Rothschildů, který emigroval do New Yorku. Tento sionista, a mimo jiné zakladatel Ligy proti hanobení, zřídil sběrná střediska pro přeživší pogromu. Ve skutečnosti bylo jeho úkolem donutit je k emigraci do Ameriky. Příkaz k tomu mu udělil Leopold Rothschild z Londýna, který byl údajně také strůjcem masakru. Během několika měsíců byl připravený exodus 300000 ruských Židů, kteří se v oděském přístavu nalodili na lodě plující atlantickými trasami do New Yorku. Židovským uprchlíkům, kteří právě dorazili z Ruska do Ameriky, bylo okamžitě udělené americké občanství pod podmínkou, že budou ve volbách preferovat Demokratickou stranu. Tím vytvoří silný blok voličů, který jim pak umožní vyslat do Kongresu poslance přijatelné pro Americkou židovskou radu. Exodus ruských Židů do Ameriky pokračoval i v prvním desetiletí 20. století a zvyšoval počet členů demokratického bloku, který měl v pravý čas přerušit neblahou dominanci republikánů v Bílém domě, jež od roku 1897 brzdila nadějnou měnovou reformu Ameriky. Dlouho očekávaný okamžik nastal díky Paulu Warburgovi, německému bankéři, agentu Rothschildů a nedávno naturalizovanému Američanovi. Paul Warburg přesvědčil početnou skupinu germánských emigrantů, aby se připojili k bloku židovsko-ruských uprchlíků, a podpořili tak demokratického kandidáta na prezidenta Woodrowa Wilsona. Wilson po svém zvolení prezidentem urychleně přijal Vreelandův-Aldrichův zákon, zákon o zřízení Federálního rezervního systému. Díky tomu byla Amerika uvržená do nekonečných dluhů, které musí navěky splácet. Tyto Rothschildovy techniky jsem popisoval v mém pořadu, Je třeba zabít Hitlera. V tehdejších politických kruzích figurovaly dvě významné postavy. Jako první byl Wilsonův poradce, který byl na tuto funkci dosazený Rothschildy, pro které dříve pracoval v bavlnářském průmyslu. Právník Samuel Untermeyer, židovský miliardář a partner velmi mocné newyorské advokátní kanceláře Guggenheim-Untermeyer-Marshall. Ta tvrdě soupeřila s antisemitskou kanceláří Sullivan & Cromwell bratří Dullesových. John Foster Dulles se stal později ministrem zahraničí, zatímco Allen Dulles začínal svou kariéru agenta v Konstantinopoli, a nakonec se stal šéfem CIA. Jejich strýcem z matčiny strany byl Robert Lansing, americký ministr zahraničí a zakladatel první zpravodajské služby v rámci ministerstva. To jsem popisoval podrobně v mém pořadu, Jak Wall Street dláždil cestu Hitlerovi. Edward Mandell House a Samuel Untermeyer měli za úkol navrhnout prezidentu Wilsonovi rozhodnutí, která musel učinit:
A: Přimět Kongres, aby schválil vyhlášení války Ameriky Německu (duben 1917).
B: Usnadnit finanční operaci 20 milionů dolarů ve zlatě pro bolševické revolucionáře. Tato operace byla nařízená Jacobem Schiffem v úzké spolupráci s Rothschildy, kteří zase, stáli v čele Systému mezinárodních bank.
C: Upřednostňovat londýnské dohody, včetně těch prosazovaných lordem Walterem Rothschildem v souvislosti se založením židovského státu v Palestině, na které se odvolávala zmíněná Balfourská deklarace z 2. listopadu 1917.
To nás opět vrací k Rusku.
Židovská past na ruské cary
Další vývoj v Rusku předurčily vysoké finance domu Rothschild. Byl to plán, jak shrábnout větší bohatství a tím eliminovat silného ruského konkurenta na mnoho dalších desetiletí. Jednalo se samozřejmě o závod o ropu v Perském zálivu. V 1. polovině 19. století navázali američtí průmyslníci těsné spojenectví s carským Ruskem. O tom se dnes téměř neví a je to další skrytá etapa dějin. Možná o tom také někdy natočím pořad. Každopádně toto spojenectví se upevnilo během americké občanské války. Tehdy totiž car Alexandr II. nabídl státům Unie svou rozhodující podporu. Tím položil základy dlouholetých hospodářských vztahů, které se v následujících desetiletích dále upevňovaly. Příkladem tohoto záměru bylo rychlé uzavření jednání o koupi Aljašky v roce 1867, známé jako Sewardův plán, které Bílému domu důrazně doporučoval Wall Street, s poslušnou podporou Kongresu. Cílem bylo vytvořit přímější komunikační linku mezi Amerikou a Ruskem. Tato strategie měla usnadnit tok zboží do přístavu Vladivostok a podporovat rozvoj amerických obchodních a finančních aktivit v Rusku. To bylo spojené s plány cara na rozvoj železniční sítě a zemědělství, financované skupinami Vanderbilt, Rockefeller, Morgan a Carnegie. Vladivostok byl klíčovým dopravním uzlem a konečnou stanicí Transsibiřské magistrály. Bylo tedy potřeba carské Rusko neutralizovat. Carské Rusko se totiž začalo nebezpečně rozvíjet, zasahovat do mezinárodní politiky a výrazně expandovat. To byla hrozba, kterou bylo třeba eliminovat. A samozřejmě jak jinak než přes peníze. Car Alexandr II. se už v roce 1877 zadlužil u Rothschildovy banky v Londýně, aby mohl financovat svou válku proti Osmanské říši. Jenže carovy nároky na Konstantinopol a Bospor odmítl bývalý britský premiér Benjamin Disraeli. Důvod? Carovy nároky bránily Angličanům na cestě do Indie. Rok předtím mocní bankéři vytvořili zvláštní instituce, později nazývané Accepting Houses, které spravovaly trh s dluhopisy vydávanými pro zadlužené státy. Alexandr II. ale dluh neuhradil, čímž vyvolal spirálu zadlužování, do které byli vtažení i jeho nástupci Alexandr III. a Mikuláš II. Následovaly další války, jako nešťastný konflikt proti Japonsku v letech 1904 až 1905. V tomto případě americká kasta na Wall Streetu štědře financovala Japonsko, aby porážka Ruska usnadnila nastolení komunistické vlády v carské zemi. S každou další splatností se car stával stále nesolventnějším a potřeboval nové a větší půjčky. Jako zástava se do pokladny Rothschildů přelévaly peníze z romanovské pokladny. Byla to gigantická past, jejíž obětí se nakonec stal sám car a ruský lid. Tato past vyvrcholila Říjnovou revolucí a následným odchodem těžkopádné carské říše z mezinárodní tržní scény. A závod o ropu se skutečně vyplatil. Ve 20. letech 20. století začala americká společnost Gulf Oil, obdělávat bahrajnská pole. Když se přesunula na bohatší pole v Kuvajtu, nahradila ji společnost Standard Oil of California, která zanedlouho začala působit i v Saúdské Arábii. Pro těžbu obrovských saúdských ropných polí byla založená Arabsko-americká ropná společnost (Aramco). Od roku 1905 do 1920 bolševičtí revolucionáři dostávali peníze přes newyorskou společnost Kuhn Loeb & Company, kterou vedli bankéři Jacob Schiff a Olof Aschberg pod vedením Alexandra Helphanda, známého také jako Parvus. Mezi přímými příjemci těchto peněz byli Vladimír Lenin a Leon Trocký. V roce 2008 byly totiž v archivech Hooverova institutu ve Stanfordu odtajněny bankovní stvrzenky potvrzující převody milionů dolarů od Jacoba Schiffa, Leninovi a Trockému mezi lety 1915 až 1917. V tomto pořadu ale nebudu řešit přímo bolševickou revoluci, protože to jsem pokryl s bohatým rejstříkem, částkami a jmenným seznamem v mém pořadu Americká častuška a stoleté tajemství, nebo Američané na Sibiři. Chci jen, abychom získali autentický rozměr tehdejší mezinárodní politiky. Příliš bych tím ale odbíhal od tématu ruského angažmá ve vzniku státu Izrael.
Felix Dzeržinský a Židé
Po Říjnové revoluci byla v Rusku vytvořená židovská sekce v rámci bolševické strany. Nazývala se Evsekcija a Stalin, tehdejší komisař pro národnosti, si ji velmi přál. Někde tady se začaly rýsovat hlavní obrysy této záhadné etapy dějin. Dlouho se mělo za to, že čekisté a židovští političtí komisaři se chovali obzvlášť krutě jen proto, že byli cizinci, a proto byli k Rusku a Rusům nemilosrdní. Ve skutečnosti se židobolševici považovali za Rusy se vším všudy. Vzdali se svého jazyka a zpřetrhali všechny ostatní vazby s židovským prostředím. Trocký toto téma otevřel na zasedání ústředního výboru v říjnu 1923, když vysvětloval, proč odmítl některé důležité funkce:
"Jsem poznamenaný svým židovským původem. 25. října 1917 mi Vladimír Lenin, ležící na podlaze Smolného domu, řekl. Jmenujeme tě lidovým komisařem pro vnitřní záležitosti, který bude mít za úkol potírat aristokraty a buržoazii. Ale já jsem odmítl."
Josef Stalin formuloval Leninův postoj k národnostní otázce už v roce 1913:
"Národ je společnost, která se konstituovala na určitém území v průběhu dějin."
Podle tohoto pojetí tedy Židé, kteří nemají vlastní území, ale sdílejí pouze náboženskou víru, netvoří národ. Počátkem roku 1918 byl v rámci Komisariátu pro národnosti, který vedl Stalin, zřízený zvláštní úřad pro židovskou otázku pod vedením Semena Dimanštejna. Dimanštejn byl překladatelem stranického programu do hebrejštiny a jidiš. Vedl také ústřední kancelář židovských sekcí Ruské komunistické strany bolševiků, které byly od roku 1918 zřizované ve městech se silným židovským zastoupením a potom v roce 1930 zrušené. O sionismus a situaci v Palestině se však Moskva nezajímala. Zajímavé je, že Sovětské Rusko bylo po Říjnové revoluci prvním státem, který se postavil proti antisemitismu a antisemity trestal. Židé tu vytvářeli divadla, noviny a školy, kde se hrálo, psalo a studovalo v jidiš. Vznikaly židovské kolchozy a regiony, jako například Birobidžan, založený v roce 1928 za přispění židovských komunit z mnoha zemí, kde se usazovali i Židé ze zahraničí hledající novou vlast, včetně některých palestinských Židů. Publicista Otto Heller ve své knize Pád Jeruzaléma, vydané ve Vídni v roce 1931, nadšeně napsal:
"Židé odcházejí za tajgu. Připomenete-li jim Palestinu, smějí se. Sny o Palestině budou zapomenuté, až se v Birobidžanu objeví auta, železnice a lodě a budou kouřit komíny obřích továren."
Pokus se ale nezdařil, protože vybrané místo nebylo vhodné pro výstavbu a Židy k břehům Amuru nic nevázalo. Židovská telegrafická agentura 13. února 1923 přinesla z Moskvy zprávu:
"Vyhánění Židů z Moskvy bylo zastavené. Na základě stížnosti podané místopředsedovi Rady lidových komisařů Lvu Kameněvovi a dalším členům vlády bylo zablokované hromadné vyhošťování téměř všech Židů z Moskvy."
V srpnu 1923 odcestoval do Moskvy na Celosovětskou výstavu zemědělství a řemesel také David Ben Gurion, budoucí izraelský premiér. Ben Gurion a jeho společníci přivezli do Moskvy ovocné konzervy, listový a mletý tabák, banány, olivový olej, víno, mandle, citrony a pomeranče. Delegace vypracovala memorandum o historii obchodních vztahů mezi Ruskem a Palestinou a představila ji jako možný a výhodný trh pro ruské průmyslové výrobky a stavební materiály. Nakonec však byl Ben Gurion úspěšnější v politice než v obchodu. Cesta nezajistila žádné kontrakty, ale politicky byl dojem, který Palestinci udělali, velmi silný. Názory mladého Davida Ben Guriona byly směsicí socialismu a sionistického idealismu.
"Je třeba organizovat dělnickou třídu, ale to nestačí. Je třeba ji také vzdělávat a pomáhat jí v integraci v Palestině," prohlásil budoucí vůdce Izraele.
Obdivoval Lenina a věřil, že komunismus zaručí Židům ochranu před antisemitismem. Inu, drobná tajemství historie. To ale netrvalo dlouho. Za pár měsíců obdržel Felix Dzeržinský zprávu o represích proti sionistům, kterou podepsali Genkin a Deribas, šéf tajného oddělení. Na jaře 1925 bylo ve vězení 34 sionistů, dalších 15 bylo posláno na 3 roky do koncentračního tábora a 124 jich bylo uvězněno. V červenci 1926 už vážně nemocný Dzeržinský náhle zemřel na infarkt, když končil svůj projev před ústředním výborem. Politická policie nadále považovala sionisty za nepřátele sovětské moci.
Ivan Majský: Zástupce SSSR v Londýně
Vztahy mezi sionistickým hnutím a moskevským vedením se změnily už po německé invazi do Sovětského svazu v červnu 1941. A v té době začal i Josef Stalin projevovat naplno zájem o Palestinu, sionismus a osud Židů. Během války byl Londýn jedním z nejdůležitějších center diplomatické činnosti. A k nejvýznamnějším osobnostem v Londýně patřil sovětský velvyslanec Ivan Majský. Jak si Ivan Majský mohl udržet místo velvyslance v Londýně, bylo záhadou. Zejména pro rezidenta Lidového komisariátu státní bezpečnosti, který měl mimo jiné za úkol dohlížet na diplomaty, nebo nahlížet do velvyslancova osobního spisu. A často si kladl otázku:
"Proč soudruh Stalin toleruje, že si Majský ponechává tak důležitý post?"
O jeho odborných schopnostech nebylo pochyb. Znal dokonale Británii, mluvil několika cizími jazyky, byl velmi kultivovaný, znal všechny britské politiky. Ale ta jeho politická minulost! Byl menševikem, což by už samo o sobě stačilo. Ale co bylo závažnější, během občanské války se postavil na stranu nepřátel sovětské moci. Jeho skutečné příjmení bylo Ljachovecký. V roce 1902 byl pro své sociálnědemokratické postoje vyloučený z petrohradské univerzity a vyhoštěný na Sibiř. Potom se spolu s menševiky zúčastnil první ruské revoluce a v roce 1906 byl opět zatčený a poslaný zpět na Sibiř. O 2 roky později se vrátil do zahraničí. V roce 1912 se po absolvování ekonomie na Mnichovské univerzitě přestěhoval do Londýna, kde se seznámil s Maksimem Litvinovem, budoucím lidovým komisařem pro zahraniční věci, v té době však spíše upjatým stranickým pokladníkem, který se později věnoval mnohem nebezpečnější činnosti. Posílání zbraní do Ruska. Později Litvinovovy sympatie zachránily Majskému život. Po revoluci zůstal u menševiků a byl zvolený do ústředního výboru. Podílel se na posledním pokusu o záchranu demokracie v Rusku, který učinili někteří členové Ústavodárného shromáždění rozpuštěného bolševiky. Iniciativu převzalo 5 poslanců zvolených v Samarské gubernii, ke kterým se brzy připojila další stovka poslanců. V srpnu 1918 přijel do města také Majský:
"Na rozdíl od prázdnoty moskevských obchodů byly zdejší výlohy plné nejrůznějšího zboží. Naše nadšení vyvrcholilo, když jsme dorazili na trh. Ohromení horami bílého chleba, masa, drůbeže, másla, sádla a nespočtu dalších volně prodávaných lahůdek jsme si připadali, jako bychom narazili na pohádku Tisíce a jedné noci. Tím spíš, že ceny byly poměrně mírné."
Majský se stal ředitelem úřadu práce v Samaře. Je pozoruhodné, že s tímto pozadím se Majskému podařilo vyváznout. V roce 1921 vzal na vědomí realitu a přešel k bolševikům. V roce 1922 ho Litvinov, který se mezitím stal náměstkem lidového komisaře zahraničních věcí, pověřil vedením tiskové kanceláře. V květnu 1925 ho vyslal na diplomatické zastoupení v Londýně jako tiskového atašé. V létě 1927 Británie přerušila diplomatické vztahy se Sovětským svazem a sovětští představitelé se museli vrátit domů. Majský pracoval ještě 2 roky jako poradce v Japonsku a pak další 3 roky jako vedoucí zastoupení ve Finsku. Ovšem v říjnu 1932 se vrátil do Londýna, tentokrát jako vedoucí mise, a zůstal tam dalších 10 let. Ivan Majský byl jmenován zplnomocněným zástupcem Sovětského Svazu, což byla diplomatická funkce zřízená Radou lidových komisařů 4. července 1918. Výnos Nejvyššího sovětu z 9. května 1941 ho postavil na roveň ostatním zahraničním velvyslancům akreditovaným v Londýně. V roce 1941 jej Stalin jmenoval kandidátem na člena ústředního výboru strany.
Chain Weizmann: šéf Světové sionistické organizace
3. února 1941 Majského navštívil Chaim Weizmann, světoznámý chemik, který od roku 1920 stál v čele Světové sionistické organizace. Před nějakou dobou jsem slíbil, že se k němu vrátím. Narodil se jako poddaný ruského impéria v malém městečku na pomezí Běloruska, Litvy a Polska. Světová sionistická organizace, Bund (židovské sociálně demokratické hnutí) a Posdr (Plechanovova a Leninova ruská sociálně demokratická dělnická strana) se zrodily téměř současně v letech 1897 a 1898. Vztahy mezi Bundem a sionistickým hnutím byly od počátku velmi napjaté. Neméně napjaté byly i vztahy mezi Bundem a ruskou sociální demokracií. A právě v čele Světové sionistické organizace stál od roku 1920 Chain Weizmann. Majský napsal do Moskvy:
"Před několika dny mě nečekaně navštívil doktor Weizmann. Je to vysoký muž, už ne mladý, elegantní, se světle žlutou pletí a velkou pleší. Mluví perfektně rusky, přestože zemi opustil před 45 lety. Přišel nám navrhnout výměnu pomerančů, které Palestina v současnosti nemůže vyvážet, za kůže, s nimiž se v Americe snadno obchoduje prostřednictvím židovských firem. Řekl jsem mu, že mu nemohu dát odpověď hned, ale slíbil jsem, že podniknu potřebné kroky. Předběžně jsem ho však upozornil, že palestinští Židé by si neměli dělat příliš velké iluze, protože ovoce ze zahraničí zpravidla nedovážíme. A skutečně, jeho návrh nebyl přijatý, o čemž jsem ho dnes písemně informoval."
V průběhu rozhovoru o pomerančích se Weizmann věnoval problému Palestiny obecně, a když mluvil o situaci a vyhlídkách Židů ve světě, byl spíše pesimistický. To dokreslují obavy, které Weizmann během rozhovoru vyjádřil:
"Britové, a zejména koloniální úředníci, nemají Židy rádi, což je zvláště patrné v Palestině. Britský koloniální úředník je vyškolený v Nigérii, v Súdánu, v Rhodesii, kde je všechno jednoduché a klidné. Žádné problémy, žádné požadavky domorodců. A to britskému úředníkovi vyhovuje, na to je zvyklý. Ale v Palestině," pokračoval Weizmann rozohněně, "To je něco jiného, jsou tu obrovské a složité problémy. Úředník považuje palestinské Araby za poddajné pokusné králíky, se kterými umí zacházet, zatímco Židé ho přivádějí k zoufalství. Nikdy nejsou spokojení, kladou otázky, vyžadují odpovědi, někdy ne jednoduché. Úředník začíná být otrávený. Nakonec se naštve na Židy a spíše ocení Araby, kteří jsou něco jiného. Nic nechtějí a nedělají problémy."
Majský poslal do Moskvy podrobnou a dojemnou zprávu a není divu, že si velvyslanec na tento rozhovor uchoval mimořádnou vzpomínku. Předseda Světové sionistické organizace vždycky působil na své partnery pozoruhodným dojmem. Jistě to byla i jeho vrozená schopnost přesvědčovat, která přispěla ke vzniku židovského státu. První návštěva Weizmanna proběhla u Majského 3. února 1941. Druhá se odehrála 2. září téhož roku. Weizmann sovětskému velvyslanci sdělil, že na něj hluboce zapůsobila výzva k jednotě porážky Hitlera, kterou sovětští Židé adresovali světové židovské komunitě.
Stalinův zájem o Palestinu
Stalinovým záměrem bylo využít sovětské Židy k psychologickému nátlaku na světové veřejné mínění, především na americké veřejné mínění. Koncem roku 1941 byl vytvořen Židovský antifašistický výbor. Židé z celého světa shromáždili a poslali Sovětskému svazu 45 milionů dolarů. Důvodem bylo ochlazení vztahů Američanů k Židům. Proto se Židé obrátili na Sovětský Svaz. Majského telegram utvrdil Stalina v myšlence, že američtí Židé mohou přimět americkou vládu k rychlému otevření druhé fronty v Evropě a že sovětští Židé mohou být pro tento účel velmi užiteční. A právě to byl účel cesty do Ameriky, kterou na jaře 1943 podnikla delegace Židovského antifašistického výboru vedená Solomonem Michoelsem, uměleckým ředitelem Židovského státního divadla, a slavným básníkem hovořícím jidiš Isaakem Feferem. Lidový komisariát zahraničních věcí vypracoval pro delegaci další směrnice. Například doporučení nevyjadřovat se k možnému židovskému státu v Palestině, protože Palestina byla pod britským mandátem. Ministr zahraničí Vjačeslav Molotov se nechtěl dostat do střetu s britským spojencem kvůli Palestině. Sovětský velvyslanec měl tedy v roce 1941 řadu židovských návštěv. V únoru a září ho navštívil šéf Světové sionistické organizace Chain Weizmann. V říjnu 1941 navštívil Majského také David Ben Gurion, který byl nyní předsedou Židovské agentury pro Palestinu. Už jsem uvedl, že Ben Gurion odcestoval před 18 lety, v srpnu 1923, do Moskvy na Celosovětskou výstavu zemědělství a řemesel. Ben Gurion obdivoval Lenina a věřil, že komunismus zaručí Židům ochranu před antisemitismem. A tak v říjnu 1941 navštívil sovětského velvyslance v Londýně. A při této návštěvě Ben Gurion prohlásil:
"Ctíme své socialistické přesvědčení a v Palestině jsme už vytvořili základy socialistického typu společnosti."
Budoucí šéf izraelské vlády se pak velvyslance zeptal, co by palestinští Židé mohli udělat pro Sovětský svaz. Majský odpověděl:
"Prokázal byste nám velkou službu, kdybyste Američanům představil naléhavost pomoci, kterou potřebujeme. Tanky, děla, letadla. Co nejvíc a hlavně co nejdřív."
Ben Gurion ho ujistil, že udělá vše, co bude možné. Pamatujete si na můj dokument Stalin, Rockefellerové a Rothschildové? Tady jsem popisoval obrovský objem zbraňových systémů, který Američané předali Sovětskému Svazu v rámci takzvaných amerických zásobovacích protokolů. A povšimněme si té úžasné časové posloupnosti. Majský požádal Ben Guriona o lobbování za americké zbraně Sovětům v říjnu 1941. A první americký zásobovací protokol s obřím transferem zbraní do Sovětského Svazu byl podepsaný už za 2 měsíce, 28. prosince 1941. Trvalo pouhé dva měsíce, kdy se Židům podařilo přesvědčit Američany, aby začali posílat Sovětům obrovské objemy zbraní. Těchto amerických zásobovacích protokolů bylo celkem 5, a transferovaly do Sovětského Svazu velkolepý objem různých typů zbraní od pistolí, přes tanky, po letadla, děla nebo vojenské náklaďáky. Všechno jsem to podrobně popisoval právě v dokumentu Stalin, Rockefellerové a Rothschildové. Také na Blízkém východě se palestinští Židé pokoušeli navázat kontakty se sovětskými diplomaty. Nejdůležitější sovětské velvyslanectví v regionu se tehdy nacházelo v Turecku. Eliah Epstein z Židovské agentury pro Palestinu hlásil svým nadřízeným:
"O velvyslanci a úřednících sovětské mise jsem mohl získat jen málo informací, protože žijí v naprosté izolaci uvnitř velvyslanectví. Tam pracují, tam jedí a tam spí. Do města jezdí jen ve výjimečných případech. Mají naprostý zákaz přijímat pozvání od místních obyvatel i cizinců a mohou se účastnit pouze oficiálních ceremonií nebo recepcí na velvyslanectvích nebo v rezidencích tureckých vládních představitelů. Volný pohyb mají pouze zpravodajové agentury Tass34."
A tak se Epstein uchýlil k pomoci Britů. V prosinci 1941 poslal sovětskému velvyslanci v Turecku Sergeji Vinogradovovi doporučující dopis vypracovaný britským velvyslanectvím v Ankaře. Spolupráce tím byla nakonec navázaná. Epstein také zašel za obchodním radou Potapovem, od něhož se dozvěděl, že do Palestiny brzy odcestuje sovětský úředník mise. Vinogradov informoval o svých jednáních Andreje Vyšinského, zástupce lidového komisaře zahraničních věcí, nótou z 31. prosince 1941. V Palestině už byla založená Liga přátelství se Sovětským svazem, která už uskutečnila Týden solidarity se sovětským lidem. 2. března 1942 poslal Weizmann Majskému v Londýně memorandum o postojích sionistů. Napsal, že podle jeho názoru nastal čas, aby se židovský národ vrátil na své starobylé území. Weizmann navrhl sovětské vládě, aby přehodnotila svůj postoj k sionismu a sionistům. Epsteinovy rozhovory s velvyslancem v Ankaře a Weizmannova návštěva u Majského vzbudily zájem zahraničního komisariátu. Palestina a vytvoření židovského státu představovaly novinku, problém, kterým se Sověti dosud nezabývali. V srpnu 1942 přijeli do Palestiny dva úředníci sovětského velvyslanectví v Ankaře. První tajemník Sergej Michajlov a tiskový atašé Nikolaj Petrenko, kteří se k sionismu stavěli opatrně, ale byli ohromení úspěchy židovské komunity v Palestině, například univerzitou a nemocnicí. Sionisté se snažili všemi prostředky navázat vztahy s Moskvou. 27. května 1943 předal Nahum Goldman, zástupce Židovské agentury pro Palestinu, československému exilovému prezidentovi Edvardu Benešovi memorandum o vztazích mezi sionistickým hnutím a sovětským Ruskem. Beneš měl sympatie k Židům a sionistům, kteří ho považovali za spojence. Doufali, že Beneš zprostředkuje kontakty se sovětským vedením. Stalin ale nakonec Majského v říjnu 1943 z jeho mise v Londýně odvolal a místo něj nasadil mladého diplomata. Jak víme, Židé také tvrdě lobbovali v Americe. E. Neumann z Židovské agentury a rabín Perzweig, vedoucí zahraničního oddělení Světového sionistického kongresu, navštívili 17. července 1941 Kostantina Umanského, sovětského velvyslance ve Washingtonu. Umanský byl předtím zpravodajem agentury Tass v Evropě a potom vedl tiskovou kancelář komisariátu zahraničních věcí. V roce 1936 byl vyslaný do Ameriky jako zplnomocněný zástupce. Umanský se ale musel brzy vrátit do Moskvy. Vjačeslav Molotov a Josef Stalin nebyli s jeho výkonem spokojení a v roce 1943 ho poslali jako velvyslance do Mexika, což byl post považovaný za druhořadý. Na jeho místo byl přidělený Maksim Litvinov, bývalý komisař zahraničí. Před odjezdem ho Stalin přijal a pověřil ho úkolem přimět Ameriku, aby pomohla Sovětskému svazu a vstoupila do války. Litvinov dokázal využít sympatií Roosevelta a amerických politiků. Dá se říci, že zachránil Rusko tím, že dosáhl rozšíření zákona o půjčce a pronájmu Sovětskému Svazu, známé jako Lend Lease, a půjčky ve výši 1 miliardy dolarů. Ale i Litvinov byl nakonec odvolaný, a na jeho místo nastoupil Andrej Gromyko. Právě on sehrál historickou roli při vzniku židovského státu. Mnohem později Vjačeslav Molotov prohlásil:
"Vybral jsem si Gromyka, velmi mladého a nezkušeného, ale poctivého diplomata, protože jsem věděl, že nás nezklame."
23. září 1943 se Nahum Goldman vydal na velvyslanectví, aby se s ním setkal. Schůzka proběhla v uvolněné atmosféře a velmi zdvořile.
Rezoluce OSN o zrodu Izraele (1947)
30. dubna 1946 navrhla anglo-americká komise přesunout 100 tisíc židovských uprchlíků do Palestiny, aniž by se však zmínila o vytvoření židovského a arabského státu v oblasti, která měla zůstat pod britskou kontrolou. Londýnská vláda tento návrh odmítla. 15. května 1946 vypracoval Úřad pro Blízký východ sovětského ministerstva zahraničních věcí zprávu o palestinské otázce. Sovětští diplomaté navrhli, aby Sovětský Svaz prohlásil tuto anglo-americkou komisi za nekompetentní k projednávání a řešení palestinské otázky. Dále navrhli požadovat zrušení britského mandátu nad Palestinou a stažení britských vojsk. A jako poslední bod, navrhnout OSN ochranu území s cílem vytvořit nezávislou a demokratickou Palestinu. Primárním cílem Moskvy bylo tedy vytlačit Brity z Palestiny. Proto nakonec Moskva zasáhla ve prospěch vzniku židovského státu, vzhledem k tomu, že palestinští Židé si zachovali protianglickou orientaci a vedli de facto válku proti Britům. Dokonce Golda Meirová, nejprve velvyslankyně v Moskvě, potom ministryně zahraničí a nakonec izraelská premiérka, napsala:
"Dnes už nepochybuji o tom, že cílem Sovětů bylo vytlačit Británii z Blízkého východu."
Byl to ale velký kontrast, protože uvnitř Sovětského Svazu bujel antisemitismus. Stalin sice usiloval o vznik Izraele, ale zároveň vyháněl Židy ze sovětského aparátu. Možná měl Izrael v tomto kontextu machiavelistickou logiku. Stalin vyháněl Židy ze Sovětského Svazu proto, aby se právě v Izraeli usadili. Zabil tedy dvě mouchy jednou ranou. Nešlo mu tedy o osud Židů, ale:
A: o vyhnání Britů z Palestiny,
B: a o usazení ruských Židů v Izraeli.
Vrcholem celého procesu bylo rozhodnutí Sovětského svazu v letech 1944 až 1946 plně se angažovat za vznik státu Izrael. Úkolem prosadit zřízení židovského státu v Palestině Stalin pověřil Andreje Gromyka. Stalin ho v dubnu 1946 zbavil funkce velvyslance ve Washingtonu, aby ho jmenoval stálým zástupcem při OSN. Gromyko uváděl moskevské směrnice do praxe rychle a účinně, byl neúnavný a ministr zahraničí Vjačeslav Molotov s ním nepřestával být spokojený. Pokyny pro sovětskou delegaci v OSN schválil sám Stalin, který sice z taktických důvodů nařídil Gromykovi, aby prosazoval myšlenku jednotného arabsko-židovského státu, ale ve skutečnosti chtěl v Palestině vidět pouze Izrael. Andrej Vyšinský 15. října odpověděl Molotovovi:
"Naše prohlášení o Palestině bylo Židy přijaté velmi příznivě. Arabové jsou naopak zklamaní."
O orientaci na podporu Židů nebylo pochyb. Gromyko a Vyšinský dostali pokyn, aby se dohodli se sionisty a hlasovali v jejich prospěch. Volba vyvrcholila sovětským hlasováním pro rezoluci Valného shromáždění OSN číslo 181 z 26. listopadu 1947. Rezoluce stanovila rozdělení Palestiny a vznik Státu Izrael. Na Valném shromáždění OSN bylo 33 hlasů pro, 13 proti a 10 se zdrželo hlasování. Samotná rezoluce byla přijatá o 3 dny později, v sobotu 29. listopadu 1947. Je také zajímavé, že hlasy jihoamerických zemí zajistil Rockefeller, bývalý náměstek ministra zahraničí odpovědný za Latinskou Ameriku, kterého Truman vyhodil za podporu místních diktátorů. Někteří vysvětlují Rockefellerovu náhlou podporu palestinským Židům pocitem viny muže, který tajně obchodoval s nacistickým Německem. Jiní se domnívají, že magnát v obavách z odhalení, vyměnil svou podporu sionistickým vůdcům za slib mlčení. Ať už to bylo jakkoli, během pouhých 3 dnů Rockefeller obtelefonoval všechny své známé v Latinské Americe. Zřejmě byl přesvědčivý, protože Brazílie a Haiti, které hodlaly hlasovat proti, hlasovaly pro, stejně jako Nikaragua, Bolívie a Ekvádor, které se chtěly zdržet hlasování. Se Sovětským Svazem hlasovaly Ukrajina, Bělorusko, Polsko a Československo. Kdyby těchto 5 hlasů bylo proti nebo se zdrželo hlasování, byl by výsledek nerozhodný. 28 proti 28. A rezoluce o zrodu Izraele by byla zamítnutá. Tato volba byla výsledkem dohod o 3 roky dříve na Světové odborové konferenci v Londýně v únoru 1945. Sovětská delegace tu přijala velmi náročnou rezoluci s jednoznačným obsahem. Chránit Židy před útlakem a diskriminací v kterékoli zemi, a dát židovskému národu možnost vytvořit národní domov v Palestině. Statisíce radostí poblázněných palestinských Židů se v nadšení vrhly do ulic. Následujícího dne, 30. listopadu, Arabové rozhořčení rozhodnutím OSN povstali a rozpoutali v Palestině nepokoje. Židé byli všude napadaní, 7 lidí přišlo o život. Arabské státy se jasně postavily proti rezoluci číslo 181 a fakticky zahájily nepřátelské akce. V Sýrii vznikla Arabská osvobozenecká armáda, která měla dobýt Palestinu. Už v únoru 1948 zahájily arabské jednotky útoky proti Židům po celé zemi. Vztahy mezi Sovětským Svazem a Izraelem ale postupně ochládaly. Stalin si myslel, že s pomocí ruských Židů a dodáváním sovětských zbraní se podaří vznik komunistického Izraele. Ale přepočítal se.
Československé zbraně Arabům i Židům
V souladu s rezolucí z 29. listopadu zřídila OSN Palestinskou komisi, jejímiž členy byly Bolívie, Dánsko, Panama, Filipíny a Československo. Tato komise měla Arabům a Židům pomoci při vytváření správního aparátu, který měl být vytvořený po odchodu britských vojsk. 5. prosince 1947, několik dní po hlasování Valného shromáždění OSN, které schválilo vznik dvou států v Palestině, Američané zakázali prodej zbraní na Blízký východ. Ministerstvo zahraničí také prohlásilo, že nebude vydávat pasy osobám, které hodlaly narukovat do zahraničních armád. To se dotklo i amerických Židů, kteří chtěli Izraeli poskytnout pomoc. Britská tajná služba sledovala nejznámější sionisty a předávala FBI jména Američanů, kteří vedli kampaň ve prospěch Izraele a kteří byli pod dohledem americké kontrarozvědky. Dokonce i Golda Meirová, která přijela do Ameriky požádat Židy o podporu Izraele, byla všude sledovaná agenty FBI. Meirová vybrala spoustu peněz, 50 milionů dolarů, které měly být použité na vyzbrojení dosud neexistující izraelské armády.
Britské a americké tajné služby se snažily nákupu zbraní pro palestinské Židy jakýmkoli způsobem zabránit. Londýn ale nadále dodával zbraně Arabům, a proto se palestinští Židé rozhodli obrátit na Sověty. 5. února 1948 se Moše Šertok z Židovské agentury vydal za Andrejem Gromykem. Prosil ho, aby zasáhl, jednak aby zastavil prodej československých zbraní Arabům, jednak aby přiměl Jugoslávii ustoupit od svého odmítnutí prodávat zbraně Židům. Stalin už vydal příkaz vyzbrojit palestinské Židy, aby mohli bránit svůj vlastní stát, který se chystal vzniknout. Šertok ihned telegrafoval Ben Gurionovi, který okamžitě odpověděl kladně. Českoslovenští vládci vždycky sympatizovali s palestinskými Židy a první prezident země Tomáš Masaryk sionisty vřele podporoval. Jeho syn Jan Masaryk se po válce stal ministrem zahraničí a podporoval emigraci židovských uprchlíků do Palestiny. Komunistická strana v Československu slábla a ztrácela podporu. Moskva se proto rozhodla zasáhnout a radikálně změnit situaci. Příležitost se naskytla, když nekomunističtí ministři požadovali kontrolu činnosti ministerstva vnitra. Zejména Generálního ředitelství Státní bezpečnosti, které bylo řízené komunisty a jejich moskevskými poradci. Komunisté se odmítli z činnosti bezpečnostních složek zodpovídat, a tak 20. února 1948 nekomunističtí ministři podali demisi. Počítali s tím, že Gottwald vypíše nové volby. To se ale nestalo. Komunisté vytvořili dělnické milice a vyšli do ulic a Gottwald se rozhodl vytvořit vládu jedné strany. Když narazil na odpor prezidenta Beneše, pohrozil mobilizací dělnických milicí a povoláním sovětských tanků. 25. února se Beneš vzdal a komunisté převzali moc v celé zemi. Převrat byl dokonán. 10. března byl Jan Masaryk nalezen mrtvý pod okny svého obydlí. Oficiálně se hovořilo o sebevraždě, psychických potížích a potížích se zvládáním osobních problémů. U nás i na Západě však kolovaly zvěsti, že Masaryka vyhodili z okna agenti tajné služby. A teď jaké? Oficiální vyprávění říká, že jeho smrt zřejmě zavinila StB nebo sovětští agenti. Ale co když to bylo úplně naopak? Víme, že Masaryk podporoval dodávky zbraní Židům, stejně jako Sovětský Svaz. Proč by ho tedy proboha sovětští agenti vyhazovali z okna? Vždyť Masaryk přece podporoval Židy stejně, jako je podporoval Stalin. Masaryk i Sovětský Svaz měli stejný zájem a byli ve shodě. Proč by se ho Sověti chtěli zbavit? To přece nedává žádnou logiku. Na druhé straně víme, že Američané a Britové zakázali dodávky zbraní Židům 5. prosince 1947, ba co víc, zbraně dodávali Arabům. Není logičtější dedukce, že Masaryka vystrčili z okna američtí nebo britští agenti? Znovu, na jedné straně Masaryk podporoval Židy stejně jako Stalin. Masaryk a Sověti byli na jedné lodi a sledovali stejný a společný zájem podpory Židů. Na druhé straně Američané s Brity zbraně Židům zakázali. Masaryk tedy nepřekážel Sovětům, ale Američanům a Britům. Sověti prostě neměli žádný důvod, proč by se ho chtěli zbavit. Jan Masaryk sice překážel československým komunistům, kteří se chopili moci v zemi. Ale ani přesto se ho neodvážili poslat do výslužby kvůli jeho velké mezinárodní autoritě a slavnému jménu, které nesl. Komunisté věděli, že jeho likvidace se obrátí proti nim. Oni jako první budou obviňovaní z jeho vraždy a jejich popularita tak ještě dramaticky klesne. Masaryk byl příliš významnou osobností. Stál by takový kalkul komunistům za takový risk? Že Masarykovou vraždou vyvolají lidové nepokoje, poštvou proti sobě masy a nejistá moc se jim vysmekne z rukou? A znovu. Masaryk, komunisté i Sověti byli ve shodě s podporou Židů v Palestině a dodávkami zbraní. Naopak ti, kterým Masarykova podpora překážela, byli Američané a Britové. Logicky ten, kdo měl větší zájem na odstranění Masaryka, byli právě Američané a Britové. Tyto úlisné manévry anglosasů jsou staré jako lidstvo samo. Spáchat na někoho atentát a svést to na nepřítele. Nemohu si pomoci, ale podle mě důvod pro likvidaci Masaryka měli Američané s Brity. Československo tradičně prodávalo zbraně těm, kteří nemohli být zásobovaní z politických důvodů přímo sovětskými zbraněmi. Jako tomu bylo v případě řeckých partyzánů, kteří se po skončení světového konfliktu v roce 1947 zapojili do občanské války. Stalin řecké partyzány také podporoval v naději, že vznikne komunistické Řecko. Vojenskými dodávkami Židům do Palestiny se v Praze zabývali 2 významní členové KSČ, kteří ve 30. letech emigrovali do Moskvy. Bedřich Geminder a Bedřich Rejcin. Geminder pracoval v Kominterně a Rejcin později bojoval s generálem Svobodou, vedl kontrarozvědku Štábu obrany a nakonec se stal náměstkem ministra zahraničí. Vladimír Clementis, nový ministr zahraničí, byl také stoupencem Izraele. Československo pověřilo jedno ze svých letišť, aby do Izraele poslalo zbraně a munici. Vybavení, dělostřelectvo, minomety a stíhací letouny Messerschmitt. Tyto zbraně už byly předané německé armádě, což prakticky znemožnilo zjistit, kdo je prodal palestinským Židům. Americký vojenský atašé v Libanonu ale hlásil do Washingtonu, že na malém letišti v údolí Bekaa v noci přistávala letadla se zbraněmi určenými pro židovské vojenské formace v Palestině. Jeho kolega v Praze sdělil svým nadřízeným, že československá armáda se zjevným souhlasem sovětské vlády verbovala dobrovolníky pro židovský stát. Admirál Roscoe Hillenkoetter, ředitel nově zřízené CIA, informoval prezidenta Harry Trumana o tajném posílání zbraní z Československa na Blízký východ. Americký ministr zahraničí George Marshall upozornil amerického velvyslance v Praze na svůj záměr protestovat u československých úřadů. Americký velvyslanec mu ale odpověděl, že to nebude nic platné. Praha nutně potřebovala valuty a prodej zbraní jí poskytoval vynikající zisky. Na trase Československo-Palestina létali veteráni druhé světové války, z nichž mnozí byli paradoxně Američané.
Americké velvyslanectví v Praze pohrozilo odebráním občanství těm, kteří nelegálně přepravili zbraně do Palestiny v rozporu se zákonem přijatým v roce 1940. Tento zákon zakazoval americkým občanům službu v cizích armádách, pokud to nebylo schválené zákonem Spojených států. Za porušení tohoto zákona hrozila pokuta až 2000 dolarů nebo odnětí svobody až na 3 roky. Vojenský atašé v Praze dokonce navrhl ministerstvu obrany, že pokud se piloti okamžitě nevrátí domů, budou sestřelení za letu americkými stíhačkami, ale Washington tento návrh zamítl. Mezitím se dodávky zbraní z Československa stále zvyšovaly, jak Trumanovi hlásil ředitel CIA:
"Československo je hlavní základnou pro operace velmi rozvětvené tajné organizace, která letecky posílá válečný materiál do Palestiny."
Americká vláda oficiálně protestovala u československé vlády a informovala OSN o tajných dodávkách zbraní na Blízký východ. Ministerstvo zahraničí prohlásilo, že Američanům zapojeným do těchto transakcí by měly být odebrané pasy. Československá vláda odpověděla, že Američané uvedení v nótě už dávno zemi opustili. Americká vojenská špionáž mezitím rychle lokalizovala malé letiště poblíž Bratislavy, odkud odlétaly náklady zbraní a kde českoslovenští a sovětští instruktoři cvičili Izraelce v létání. Piloti, kteří se vraceli z Palestiny, vezli náklad pomerančů určených pro československé děti. Izraelská armáda levně nakoupila staré britské stíhačky Spitfire a německé zbytky Messerschmitt-109, které byly rozebrané nedaleko Brna a převezené do Izraele. Dobrovolní piloti přilétali tajně na československé letiště v Českých Budějovicích, kde se seznámili se stroji, na kterých měli létat, a pak odletěli do Izraele. Na stejném místě se cvičili také řidiči tanků a výsadkáři. 1500 izraelských pěšáků bylo vycvičeno v Olomouci a další 2000 v Mikulově. Tvořily Gottwaldovu brigádu, která do Palestiny dorazila přes Itálii. Zdravotnický personál se školil ve Velké Třebové, radisté v Liberci, elektromechanici v Pardubicích, zatímco sovětští učitelé přednášeli mladým Izraelcům politické předměty. Israel Tal velel kulometnému oddílu v britské armádě v hodnosti seržanta a pak se stal generálem a velitelem izraelských obrněných jednotek. Právě tento Israel Tal měl na starosti nákup válečného materiálu v Československu. Mordechaj Hod, v Rusku narozený velitel letectva a budoucí generál, se také vyučil v Československu. Během šestidenní války to byli právě jeho piloti, kteří zničili egyptské letectvo na zemi. Golda Meirová po čase vzpomínala:
"Nevíme, zda bychom se dokázali ubránit bez zbraní a munice nakoupených v Československu a dopravených přes Jugoslávii a Balkán, na tom strašném začátku války, než se situace v červnu 48 změnila. Během prvních 6 týdnů jsme se mohli spolehnout na kulomety a munici, které se Haganě podařilo nakoupit ve východní Evropě, zatímco Amerika uvalila embargo na zasílání zbraní na Blízký východ."
Z Československa zbraně dorazily ihned. 29. března 1948 palestinští Židé rozbalili a smontovali první 4 Messerschmitty-109. Egyptská vojenská kolona, doplněná tanky, se nacházela jen několik kilometrů od Tel Avivu. Vrátilo se jen jedno letadlo, ale Egypťané, když viděli, že Židé měli letectvo, se neodvážili zaútočit na město, i když bylo bezbranné. Vedle Židů ale Československo prodávalo zbraně také Arabům. Na prodej zbraní Arabům Československem si dokonce stěžovali představitelé Židovské agentury sovětským diplomatům. Tato politika se Sovětům zdála natolik nevhodná, že náměstek ministra Valerian Zorin 22. ledna poslal Molotovovi nótu:
"Podle soudruha Bodrova, obchodního zástupce v Československu, česká vláda prodala syrské vládě zbraně (minomety, miny a munici). Současně Češi odmítli prodat zbraně Židovské agentuře, která o ně požádala v listopadu 47. Vzhledem k našemu postoji k palestinské otázce bych považoval za vhodné pověřit Bodrova, aby při nejbližší příležitosti upozornil Gottwalda na skutečnost, že může být prodej zbraní Arabům československou vládou využitý Angloameričany proti Sovětskému svazu a nově demokratickým zemím. Přikládám návrh telegramu pro Prahu."
Valerian Zorin byl ještě před nějakou dobou velvyslancem v Praze a měl všechny předpoklady k tomu, aby si udělal spolehlivý obrázek o situaci v zemi. Ovšem do své nóty Vjačeslavu Molotovovi z 27. ledna poznamenal:
"Nechme to být. Citlivé otázky, jako jsou nelegální dodávky zbraní, není možné řešit obvyklými diplomatickými cestami."
Československo tedy dodávalo zbraně oběma stranám a rozvíjelo tak svůj vojenský průmysl. Mnoho zbraní bylo také ukořistěné utíkajícím nacistům. Došlo tak k paradoxní situaci, kdy proti sobě Arabové a Židé bojovali částečně také Hitlerovskými zbraněmi. S Československem byla spojená také další kauza. 17. září 1948 byl v Palestině zavražděný hrabě Folke Bernadotte, zprostředkovatel OSN pro Palestinu. Byl zastřelený, když překračoval hranici neutrální zóny v Jeruzalémě. Jeho auto muselo zastavit kvůli barikádě umístěné uprostřed silnice. Vrazi nebyli nikdy nalezení, ale existovalo podezření, že se jednalo o izraelské extremisty. Úřadující ministr zahraničí Robert Lovett, zřídil vyšetřovací komisi k tomuto útoku. Z Jeruzaléma se američtí diplomaté nechali slyšet, že v den vraždy československé konzuláty v tomto městě a v Haifě vydaly víza 30 bojovníkům zapojeným do aféry, kteří následující den odjeli do Prahy. Americký letecký atašé v Československu dostal z Washingtonu pokyn, aby zkontroloval seznamy cestujících všech letů z Izraele. Američané předpokládali, že atentát zorganizovaly sovětské a československé tajné služby. Naproti tomu sovětský časopis Novoe Vremja uveřejnil článek, ve kterém z vraždy obvinil Brity.
Závěr: Židé děkují Stalinovi
4. prosince 1947 obdržel Andrej Gromyko děkovný dopis:
"Vaše excelence,
Židovská agentura pro Palestinu si přeje vyjádřit hlubokou vděčnost vládě Svazu sovětských socialistických republik za její podporu rezoluce přijaté Valným shromážděním OSN ve prospěch vzniku židovského státu. Toto doporučení znamená rozhodující okamžik v dějinách židovského národa, který, protože po 2000 let postrádal národní domov, může nyní vstoupit do shromáždění národů a sám přispět k mezinárodnímu společenství. Židovský národ bude vždy vděčný sovětské vládě, která mu během zasedání Valného shromáždění pomohla dosáhnout národního osvobození. Byli bychom Vám velmi vděčni, kdybyste obsah tohoto dopisu předali Vaší vládě."
Stalin hrál tedy rozhodující roli při vzniku Izraele. A Židé mu za to oficiálně vyjádřili neskonalou vděčnost. Je to další utajovaná etapa globální mocenské hry, kterou musíme velmi pečlivě rekonstruovat. Jedině tak sestavíme skutečnou autentickou historii. Celá anabáze příběhu nám dává nahlédnout do zákulisí spolupráce Stalina s domy Rothschildů a Rockefellerů. To jsem pokryl v mém pořadu Stalin, Rockefellerové a Rothschildové, kde jsem popisoval Stalinovu práci pro Rothschildovy ropné rafinérie v Gruzii. Co nového se dozvíme příště? Jaké dokumenty a archivní materiály před námi ještě tají? Jejich důležitost je nezbytná proto, abychom pochopili současnost i budoucnost. Nepřátelské divadlo, které se hraje na veřejnosti, je pouhým odváděním naší pozornosti od utajovaných skutečností. A jednou z těchto skutečností je odpověď na otázku, proč Stalin vytvořil Izrael.