Druhá část pořadu se zaměřuje na pokračování Gehlenova života a jeho role v rozvědce po skončení druhé světové války. Zmiňuje jeho zájem kromě jiného i o Československo a přesun od podzemní činnosti k legální práci v rozvědce. Dále se věnuje transformaci BND (Bundesnachrichtendienst), německé tajné služby, a jejímu postupnému globálnímu charakteru. Pořad také rozebírá případ tunelů CIA a také účast německé špionáže a krycích firem ve světové politice. Závěr rozkrývá návrat nacistů a jejich snahu obnovit vliv v Evropě.
Stručně zrekapituluju, co jsme slyšeli v první části. Po úvodu jsem začal rodinným zázemím Reinharda Gehlena a jeho studiem. Gehlen přirozeně zamířil do armády, kde jeho kariéra rostla za Adolfa Hitlera. Z armády přešel do tajných služeb a jeho první stanice se nazývala Zahraniční skupina Východ. Na konci války se Gehlen skrýval, ale nakonec se vzdal Američanům. Po počátečních peripetiích pro ně začal pracovat. Když téměř rok strávil v Americe, byl pověřený vytvořením své organizace. Do té začal rekrutovat bývalé staré nacisty. Gehlenova organizace byla jakýmsi podzemním hnutím, které pokračovalo v nedokončené práce Adolfa Hitlera. Gehlenova organizace se rozrůstala a nakonec si našla své ústředí v Pullachu, nedaleko Mnichova.
Gehlen: Cíl Československo
Jednou z metod Gehlenovy organizace byla tradiční kontrarozvědná činnost. Tedy infiltrace agentů do zpravodajské služby protivníka. Tímto způsobem bylo potřeba neutralizovat nepřátelskou špionáž v západním Německu. 5. března 1948 se v uprchlickém táboře v Regensburgu přihlásila 19letá Češka Božena Hájková, studentka filozofie. Uvedla, že utekla z Prahy a chtěla emigrovat do Ameriky. Musela vyplnit dotazník N 3488, včetně seznamu svých příbuzných. Osobní údaje Boženy Hájkové se zaslaly na ústředí Gehlenovy organizace, což byl obvyklý postup. Také rutinně se na úseku dokumentace kontrolovalo, zda se některý z uvedených příbuzných nenacházel v abecedním pořadači. Hájková napsala, že její švagr se jmenoval Vojtěch Jeřábek, a archiváři organizace našli jeho jméno na jedné z karet, kde stálo:
"Jeřábek, Vojtěch. Kapitán, součást velení československé armády. Spolu s kapitánem Otakarem Fejfarem od 1. června 1947 vedl českou vojenskou tajnou službu v Karlových Varech. Informátoři uvedli, že operace československých agentů v západním Německu jsou řízené touto službou. Jeřábek je ženatý se Slávkou, rozenou Hájkovou."
Gehlenova organizace měla zprvu podezření, že se kapitán Jeřábek snažil vyslat svou švagrovou Boženu pracovat jako českou agentku do Ameriky. Informátoři v Praze si ale uvědomili, že z Československa odešla z politických důvodů. Gehlenova organizace se proto nechala zlákat, aby prostřednictvím Boženy Hájkové navázala kontakt s jejím švagrem v československé tajné službě a získala ho pro vlastní kontrarozvědnou práci. Provozní oddělení veřejných zakázek dalo k dispozici muže, který měl ideální předpoklady pro důvěrný kontakt s Boženou Hájkovou. Pohledného Čecha s velkým šarmem. Jeho krycí jméno bylo Ondřej. V regensburském lágru si Ondřej brzy získal dívčinu náklonnost a důvěru. Ondřej zjistil, že si Jeřábek při návštěvách příbuzných v Praze často stěžoval na komunistický režim. V důsledku toho dostal Ondřej příkaz, aby jel do Prahy se vzkazy od Boženy její rodině. Měl pak navázat kontakt s Jeřábkem, kterého mu doporučili dívčini příbuzní v Praze. 4. srpna nadiktoval šéf sekce Gehlenovy organizace úkol pro náčelníka:
"Ondřej odjel v 17 hodin. Úkol. Naverbovat kapitána Vojtěcha Jeřábka pro organizaci."
Všichni byli na místě. Na začátek zprávy napsal Gehlen krycí název manévru:
"Operace Bohemia".
Za 2 a půl měsíce, 22. října ve 21:32, přistoupil Ondřej před karlovarským nádražím k černému vozu Tatra:
"Chcete jet do města?" zeptal se řidič.
Ondřej odpověděl:
"Ne, jedu směrem na Joachimsthal."
Řidič pak řekl:
"Nastupte si dozadu."
Ondřej si sedl do auta. Po této pravidelné výměně hesel, která byla Ondřejovi sdělená dopisem od příbuzných Boženy Hájkové, odjeli oba z Karlových Varů. Ondřej, agent Gehlenovy organizace, seděl na zadním sedadle, zatímco za volantem seděl kapitán Jeřábek z československé vojenské tajné služby. Jeřábek se zastavil na aleji lemované stromy nedaleko Karlových Varů.
"Můj tchán vám důvěřuje," řekl svému spolujezdci.
"Ale v dnešní době je nebezpečné důvěřovat. Co ode mě chcete a co mi můžete nabídnout?"
Ondřej odpověděl:
"Chceme informace o organizaci a činnosti českých tajných služeb, zejména o činnosti agentů v západním Německu."
"A jakou za to nabízíte odměnu?" zeptal se Jeřábek.
"Zaplatili bychom vám dobře a v dolarech," řekl Ondřej.
"A co bych v Československu dělal s dolary?" zeptal se Jeřábek.
Ondřej odpověděl:
"Ty peníze by se vám v Německu velmi hodily."
"Ale nejdřív se tam musím dostat," řekl Jeřábek.
"To se dá také zařídit," odpověděl Ondřej.
Po tomto dialogu odvezl Jeřábek Ondřeje zpět na karlovarské nádraží a doporučil mu, aby na odpověď počkal v Praze. Následujícího dne napsal Gehlenův informátor do Pullachu neviditelným inkoustem zprávu. Rozhovor s Jeřábkem zaznamenal slovo od slova. Uvedl dokonce počet cigaret, které Jeřábek vykouřil. Ondřej schoval dopis do poštovní schránky pod lavičkou. Neznámý kurýr ho odvezl do Mnichova. Při téže příležitosti jiný informátor Gehlenovy organizace v Praze oznámil, že komunistický režim připravoval čistku v důstojnickém sboru. Nikdo ovšem nedokázal říci, zda to pro Jeřábka znamenalo nebezpečí. Nicméně Němci na to Ondřeje upozornili. Měl Jeřábkovi sdělit, že byl na komunistickém seznamu popravených. Toto varování přimělo Jeřábka, aby se rozhodl. V noci z 8. na 9. listopadu 1948 ho Ondřej přiměl překročit hranice do Bavorska. Jeřábek nešel sám. Doprovázeli ho kapitán Fejfar, který s ním spolupracoval, a major Tyř z pražského ministerstva obrany. V Bavorsku se uprchlíků ujali příslušníci americké kontrarozvědky CIC a odvezli je na místní úřad v Norimberku. Tam Fejfar a Tyř předali Američanům dary tajné služby. Seznamy československých agentů v západním Německu a klíč ke kódu, který pražská tajná služba používala při radiovém spojení. Za pár dní CIC zatkla 18 agentů československé tajné služby. Pod dohled se dostalo 28 osob, se kterými byli tito agenti v kontaktu. Jaromír Koska, hlavní český agent, byl americkým vojenským tribunálem odsouzený na 20 let těžkých prací. Operace Bohemia byla prvním velkým zářezem na pažbě kontrarozvědky Gehlenovy organizace. Pražské vojenské zpravodajské službě trvalo 2 roky, než se z převratu vzpamatovala. Mezitím Gehlenova organizace prováděla klasickou špionážní činnost, což se jí ale příliš nedařilo. Generálové ve Washingtonu stále nebyli s Gehlenovými informacemi spokojení. Rusko a země východního bloku byly na mapách amerického generálního štábu z větší části stále prázdnými místy. Gehlen proto musel postupovat dále na východ. První rozkaz k velké operaci vydal generál Alfred Kretschmer, šéf generální agentury v Darmstadtu. Služební pokyny, vydané 27. února 1953 informovaly štáb Gehlenovy organizace, že velký muž v Pullachu stanovil nové cíle. Kromě zpravodajských informací krátkého dosahu, měla organizace shromažďovat zpravodajské informace dlouhého dosahu o ostatních zemích východního bloku a dálkové informace v samotném Sovětském svazu. Gehlenovým prvním cílem bylo vyslat své špiony východním směrem a proniknout do Polska, Československa a Maďarska. Operace řídila generální agentura pod vedením Kretschmera. Ve svém rozkazu z 28. února v Augsburgu uvedl:
"Nejdříve je třeba informovat vedoucí pracovníky v terénu o této misi a o metodách, které budou použity k jejímu provedení. Je třeba dosáhnout stavu, kdy v celé oblasti, za kterou pod agentura odpovídá, bude možné zavést stav pohotovosti, pokud jde o všechny stopy vedoucí ze sovětské okupační zóny a Spolkové republiky do Polska, Československa a Sovětského Svazu. Tyto stopy se musí prozkoumat, zda je lze využít pro náš účel, a následně je rozšířit na komunikační kanály."
Polsko se umístilo na prvním místě. Jako země tvořilo strategicky důležitou osu mezi Sovětským svazem a východním Německem. Byla mu přidělená priorita 1. Gehlen nařídil:
"Jakékoli informace z území za linií Odra-Nisa nás zajímají."
Gehlen tedy vstoupil na polský práh a mohl rozšířit svou síť o něco dále do východní Evropy. Do Československa. Strážci v bavorském lese odvedli Gehlenovy agenty do těch částí hranice, kde nebyla žádná stráž. Československé úřady, ale o pohybu této německé organizace přesto věděly. Už 25. října 1950 informátor hlásil:
"Přísnější kontrola hranic začala 1. října. Hlídky jsou nepřetržité, ve dne i v noci. Tvoří je malé skupinky 4 až 5 mladých mužů ve věku 20 až 25 let, kteří byli pozorovaní v pohraničí. Nijak se neliší od ostatních českých pohraničníků, ale prošli speciálním výcvikem, který jim poskytli instruktoři z pohraniční služby MVD."
Nicméně netrvalo dlouho a operační středisko v Pullachu bylo uspokojivě informované o vojenských záležitostech v Československu. Agenti Gehlenovy organizace se však zajímali především o sovětské jednotky, které tady sídlily. Informátor z Prahy hlásil, že Rudá armáda nedávno obdržela houfnici, která mohla být odpalovaná z minometu i použitá jako bomba. Měla geniálně jednoduchý a bezpečný detonátor. Je-li střela použitá jako bomba, detonátor umožňuje, aby vybuchla bez dalšího nastavování v určité předem vypočtené výšce s účinkem kulometu. Jinak v důsledku nárazu.
"Tuto houfnici," pokračoval informátor, "vynalezli technici v továrně na soustruhy a jiné těžké nástroje v Charkově. Konstrukci později zdokonalil český inženýr, kterého o to požádali Rusové. Výroba houfnice začala na jaře 1949 v muniční továrně v Kurganu v Sovětském svazu."
Gehlen předal informace o bombě nebo houfnici americkému styčnému sboru v Pullachu. Výsledkem byla žádost Američanů o kopii rozbušky. Za 14 dní jim Gehlen předal balíček obsahující nejen rozbušku, ale i vzorky použitého kovu a výbušniny a úplné technické balistické údaje. Gehlen jim navíc mohl předložit ještě něco lepšího. Samotného českého inženýra. Kurýři jeho organizace ho i s rodinou propašovali přes hranice. Jeho jméno se mě bohužel vypátrat nepodařilo. Už tehdy měl Gehlen špehy ve Škodových závodech na výrobu zbraní. Další stenograf na ministerstvu obchodu v Praze ho informoval o obchodech mezi Československem a východním Německem. Jiný technický kreslíř mu předal plány triody LS500. Byla to katodová trubice z magnetického kovu a keramiky, důležitá součást naváděcího mechanismu ve zbraních a raketách. Další zemí východního bloku, která byla dlouho na seznamu Gehlenovy organizace pro pozorování, bylo Maďarsko. Právě zde se etablovala stará síť nacistů Die Spinne, která měla lví podíl na vyvolání revoluce v roce 1956. O této síti Die Spinne jsem už hovořil. Gehlen totiž zřídil v Bad Heichenhallu základnu, která byla obsazená pouze maďarskými emigranty a podplukovníkem Kollenym, který ji vedl. Kolleny si v Salcburku ponechal skupinu vyšetřovatelů, kteří kontaktovali maďarské uprchlíky a školili je, aby mohli působit jako agenti v Maďarsku. Jak se tato země stávala v Gehlenově plánu stále důležitější, začaly se její odpovědné oddíly přesouvat do Rakouska. Přestože Rakousko stále podléhalo okupaci Velké čtyřky, nabízelo ideální základnu pro Gehlenovu špionážní činnost na Východě. Z Rakouska bylo snazší nenápadně infiltrovat agenty do Československa a Maďarska a také snadnější navázat spojení s vojáky a agenturami Rudé armády.
Gehlen: Z podzemí do legality
Gehlen najednou viděl, že se blížil konečný cíl, o který usiloval od konce války. Byl pevně rozhodnutý využít kontaktu s Konradem Adenauerem k uskutečnění poslední etapy svého ambiciózního programu. Přijetí jeho organizace tajných služeb do oficiálního mechanismu německého státu. V odstavci 3 dohody podepsané s americkým ministerstvem války v roce 1946 se uvádělo:
"Jakmile se ustaví suverénní německá vláda, stane se tato organizace přímo podřízená této vládě."
V roce 1946 byla organizace podřízená americkému ministerstvu války. Ještě 5 let po vzniku Spolkové republiky byla Gehlenova organizace německo-americkou agenturou. Gehlen v tom viděl další důvod, proč vsadit na Adenauera. Už v roce 1948 nařídil svým poradcům, aby připravili úplný Adenauerův životopis a charakterovou studii. Po 22 letech jeden z členů týmu ústředí Gehlenovy organizace vzpomínal:
"Gehlen od počátku tušil, že Adenauer byl mužem, který sestaví první vládu Spolkové republiky. Dobře si uvědomoval přitažlivost buržoazních stran pro Němce."
Gehlen prozíravě kalkuloval s Adenauerem, který by mohl osvobodit jeho organizaci od závazků vůči Američanům. Adenauer se nakonec ujal úřadu a Gehlenovi se podařilo svou organizaci odpoutat od americké kontroly. Američané s tím neměli problém, protože sami tyto nacifikační mechanismy podporovali. Hovořil jsem o tom konkrétně, včetně jmen, vazeb a společností, ve druhém díle mého pořadu Banka, která vládne světu. V paláci Schaumburg v Koblenzer Strasse si Gehlen rychle získal respekt muže, který uměl využít tajné informace své organizace ve prospěch vládnoucí křesťanskodemokratické strany. Doktor Hans Globke byl za Třetí říše administrativním úředníkem pověřeným národnostní problematikou na říšském ministerstvu vnitra a vykladačem nacistické antisemitské legislativy. V kancléřském úřadě Konrada Adenauera byl viceprezidentem, nejvyšším civilním úředníkem, a šéfem veškerého personálu. Administrativní mašinérii řídil s velkou obratností. Gehlen na Globkeho vsadil hned. Globke zase okamžitě rozpoznal příležitost, kterou mu druhý muž nabízel. Získání tajných informací, které by mu daly možnost uplatnit osobní moc. Globke nikdy nepochyboval o tom, že se jednoho dne celá Gehlenova organizace stane zahraniční zpravodajskou organizací Spolkové republiky. Nepochyboval ani o tom, kdo na ni bude dohlížet. Bude to kancléřství, tedy on, Hans Globke. A ne nějaký spolkový ministr. S Adenauerovým souhlasem Globke zřídil zvláštní fond kancléřství, z něhož financoval konkrétní úkoly, které zadával Gehlenově organizaci. Za tyto peníze začal Gehlen rozšiřovat vnitřní zpravodajskou službu. Vznik nových ministerstev a spolkových úřadů mu nabízel dobré příležitosti k získání nového týmu zdrojů a agentů. A nakonec se to podařilo. 11. června 1955 vláda rozhodla o začlenění Gehlenovy organizace do Spolkové služby jako agentury přidružené k Úřadu spolkového kancléře. Po 10 letech bojů, vítězství a intrik tak Reinhard Gehlen dosáhl svého cíle a jeho organizace získala svou konečnou podobu. Aby zapůsobila na veřejnost, dala jí nový název. Spolková zpravodajská služba, německy Bundesnachrichtendienst, zkratka BND. Když si uvědomíme, že zárodek této německé zpravodajské služby BND je složený z většiny bývalých nacistů, je to další neuvěřitelný střípek do současné skládačky. Pověření, které kabinet BND udělil, bylo shrnuté do jediné věty. Měla shromažďovat informace ze zahraničí, které by mohly být důležité pro spolkovou vládu, a radit jí při jejích rozhodnutích. Víc kabinet nepovažoval za vhodné říci a nad BND se zatáhla opona mlčení.
BND se globalizuje
Německá zpravodajská rozvědka BND se začala potýkat s novými úkoly, které se neomezovali pouze na oblast východní Evropy nebo Sovětského Svazu. Tato nová koncepce začínala mít stále globálnější charakter. Gehlenova organizace už dříve navázala první kontakty v Jižní Americe. Mnoho nacistů tam uprchlo z Německa a někteří zastávali tak vlivné pozice, že je Gehlen nechtěl pustit. Jako kontaktní osoby začal využívat bývalé příslušníky SS a SD, kteří navázali spojení se svými starými nacisty, nyní sídlícími v Argentině, Brazílii a Chile. Pak jeho pozornost upoutali někteří bývalí důstojníci SS na Blízkém východě, kteří byli najatí arabskou tajnou službou. Aby se k nim přiblížil, vyslal další kontakt se správným zázemím. Bývalého nacistického gauleitera Hartmanna Lauterbachera, který získal členy staré skupiny pro práci v Gehlenově organizaci. Blízký východ byl přirozenou základnou, protože už Hitler rozvíjel velmi intenzivní a čilou spolupráci s Araby. Jejich společným nepřítelem byli přirozeně Židé. Tuto etapu spolupráce jsem podrobně pokryl ve druhém díle mého pořadu Jak Wall Street dláždil cestu Hitlerovi, konkrétně v osmé kapitole. V roce 1952 Gehlen významně pronikl na Blízký východ. Egyptský prezident, germanofilský generál Neguib, požádal o pomoc německé vojenské poradce, včetně emisara Gehlena, který byl za války Rommelovým zpravodajským důstojníkem v Afrika Korpsu, když generál rozšířil svá chapadla do Káhiry. Úkol, který jim Neguib svěřil, byl z hlediska organizace mimořádně užitečný. Ve spolupráci se Zahariou Mohieddínem, budoucím ministrem vnitra, měli zorganizovat egyptskou tajnou službu. Když tedy německá vláda pověřila Gehlenovu organizaci shromažďováním zpravodajských informací v nesovětských oblastech, měl už navázané kontakty, kterým mohl důvěřovat. Organizace se rozšířila a infiltrovala se do zemí třetího světa. Nejprve na Blízkém východě s programem zpravodajské pomoci. Indonéští vojenští zpravodajci byli vyškolení misí BND. Protiamerická propaganda byla velmi rozšířená a Němci přijeli osvobodit své indonéské kolegy ze spárů CIA. V roce 1965 se výcviková skupina BND dokonce zapojila do občanské války. Dodala indonéské armádě ruské pušky a finskou munici. Pověst BND jako organizace, která pomáhala tajným službám, sahala až do Afriky. Němci v Africe tvořili také zásadní kapitolu, což jsem pokryl ve druhém díle mého pořadu Koncentrační západ. Když se skupina černošských mocnářů cítila ohrožená svými nepřáteli, obrátila se na BND, aby vycvičila jejich osobní strážce. Další je následovali. Král Ibn Saúd, vláda Konga, perský kabinet, tajné služby Tanzanie a Afghánistánu. Ti všichni měli seznam zakázek. Vysocí úředníci BND často dostávali za poskytnuté služby cenné dary. Gehlen například dostal od Ibn Saúda zlatý meč a domy šéfů ústředí v Pullachu byly pokryté perskými koberci. Vedoucí představitelé BND tyto laskavosti opláceli miniaturními vysílačkami a fotografickým vybavením. Špioni organizace se objevili i na Západě. V každém hlavním městě členských států NATO byl rezidentní důstojník, který měl za úkol sledovat kontakty hostitelské země se Sovětským svazem. Rezident BND ve Washingtonu se zajímal především o vojenskou politiku Ameriky. Jakkoli se to snažili zamaskovat, čísla, která se objevila ve spolkovém účetnictví rozpočtu BND, ukazovala, že Gehlenova organizace každým rokem rostla. V roce 1956 činily celkové výdaje 23 milionů marek. Za 4 roky se téměř zdvojnásobily na více než 43 milionů marek. Rozpočet BND na rok 1971 činil 79 milionů. Gehlen opět prokázal své staré umění. Noví afričtí přátelé BND jí téměř zdarma poskytli to, co staré koloniální mocnosti jako Anglie, Francie a Belgie získávaly pouze prostřednictvím zkušených agentů. Shrnutí situace na africkém kontinentu, který začínal politicky existovat. Kromě toho se BND podařilo zajistit, že šéfové tajných služeb mladých afrických států přijali přísně antikomunistickou politiku. Průmysl a obchod z těchto okolností také profitovaly. Najednou mohly z Afriky vyhánět své zahraniční konkurenty, obvykle ve spolupráci s Gehlenovým rezidentním důstojníkem. Díky dobrým vztahům s izraelskými a egyptskými tajnými službami byla BND vždycky lépe informovaná o možnostech a záměrech protivníků v arabsko-izraelském konfliktu než podobné agentury na Západě. S předstihem také získávala informace o státních převratech v Africe nebo politických povstáních v Asii. Třetí svět také nabízel možnost zlepšit informace, které Němci shromažďovali o východní Evropě. Tu a tam byli pracovníci diplomatických misí Sovětského svazu a dalších zemí východního bloku naklonění rozhovorům s BND.
Případ tunelů CIA
Až do černého pátku zpravodajských služeb nebyla BND ochuzená o stavbu berlínské zdi tak jako její kolegové z NATO. Neznala sice podrobnosti ani datum stavby zdi, ale s několikatýdenním předstihem předpovídala úplnou izolaci Západního Berlína. To bylo zachycené ve zprávě BND z 9. srpna 1961. Od 13. ledna téhož roku bylo kancléřství informované, že ulice v blízkosti hraničního úseku ve východním Berlíně byly odkloněné. V situační zprávě z 19. července se uvádělo, že Socialistická svazová strana plánovala vytvořit bezpečnostní jednotky a zavést nouzový režim pro všechny centrální body východního Berlína. 1. srpna se objevila nová prognóza:
"Uzavření hraničních sektorů v Berlíně a přerušení provozu metra a podzemní dráhy."
BND ale nezaznamenala nejprůkaznější známky toho, že se Ulbrichtův převrat blížil. Převoz a hromadění velkého množství stavebního materiálu a ostnatého drátu. V té době bylo ústředí v Pullachu zaneprázdněné pozorováním vojenských manévrů Varšavské smlouvy ve východním Německu. BND byla dobře informovaná o domácím dění v hlavních městech zemí NATO. Protože se zabývala především vojenskými záležitostmi, zabývala se především strategií a obrannými metodami. Proto na jaře 1962 přinesly kanály NATO informace, které daly hodnotitelům BND důvod domnívat se, že Washington a Bonn směřovaly k vážným neshodám. Zdroje uváděly, že nová administrativa prezidenta Kennedyho vynesla do vlivných pozic politiky a generály odhodlané zakázat nebo vyloučit západní Německo z jakékoli formy spoluvlastnictví atomových zbraní. BND byla proto zaměřená tímto směrem a proto jí unikly zásadní obrysy přípravy Berlínské zdi. Co ale bylo zajímavější, Američané začali ještě dlouho před Berlínskou zdí hloubit tunely do východního Německa, ve kterých instalovali odposlechová zařízení. Byl to velkolepý zpravodajský skandál, který 25. dubna 1956 otiskly všechny noviny na světě. Předchozího dne kolem 19:00 hodin, obdrželo několik západoberlínských novinářů telefonát. Zástupci zpravodajských agentur, rozhlasových stanic a novin byli pozvaní na schůzku o hodinu později, ve 20:00 hodin, do kinosálu ubikací ruských důstojníků v Karlshorstu. Žádost byla bezprecedentní. Ti, kteří se dostavili, se dočkali prvotřídního překvapení a dostali zprávu roku. V luxusním sále v Karlshorstu všechny přivítal plukovník Kozjuba. Kozjuba, úřadující ruský vojenský velitel, přivítal návštěvníky ze Západu. Pak prozradil důvod mimořádného pozvání.
"Pod jistým táborem," řekl Kozjuba, "vykopala americká tajná služba tunel ze Západního Berlína do Východního Berlína, aby umístila odposlouchávací zařízení na východoněmeckou telefonní síť a odposlouchávala hovory. Novináři teď budou mít možnost být součástí konvoje, který je odveze na místo, kde si tunel podrobně prohlédnou."
Krátce nato vyrazila kolona vozidel vedená ruskou vojenskou policií na motocyklech a džípech plných důstojníků ruského polního četnictva. Za nimi jelo auto s Kozjubou a řada dalších aut se západními zpravodajci. Za soumraku projížděli východním Berlínem. Průvod se nakonec zastavil na předměstí Alt-Glienick, asi 460 metrů od západoberlínského města Rudow, před prostorem jasně osvětleným reflektory. Kopce čerstvě vykopané hlíny obklopovaly velkou jámu, ze které se vynořila hlava plukovníka Kozjuby. Pozval novináře dovnitř a řekl:
"Pojďte, pánové, pojďte blíž. Pojďte sem dolů, kde jsem já."
Všichni se usmáli. Do díry, kde bylo elektrické světlo, vedl žebřík. Plukovník Kozjuba byl srdečný sám o sobě. Každého hosta ze Západního Berlína vítal s úsměvem a říkal:
"Rozhlédněte se kolem sebe. Téměř německá odbornost, ale nebyla to práce Němců."
Všichni se usmívali. To, co novináři viděli, bylo naprosto fantastické. Někteří návštěvníci měli dojem, že plukovník a důstojníci pod jeho velením jen stěží skrývali sportovní obdiv. Byly tam velké elektronické sestavy, které měly desky s nápisem Siemens, připojené k obrovským magnetofonům. Byly tam také dřevěné krabice s nápisem Westinghouse, ze kterých vedly dráty ke 3 tlustým kabelům. Ruský důstojník bezvadnou němčinou vysvětlil účel celé této technické expozice. Vysvětlil, že americká tajná služba vykopala tunel ze západní zóny. Byl 275 metrů dlouhý a 4,50 metru hluboký. Jeho účelem bylo zachytit 300 úředních a vojenských okruhů, které v tomto místě procházely 3 kabely 1,9 metru pod zemí. Podzemní technika byla dokonalá. Záchytná komora s betonovou podlahou a vyztuženými stěnami natřenými na bílo vypadala jako laboratoř. Čerstvý vzduch zajišťoval ventilační systém. Na stole před záchytnou komorou stál vysavač, který ji udržoval bez prachu. Ve výklenku byl vidět kávovar. Rusové hostům ukázali také poplašný systém, jehož prostřednictvím bylo možné přivolat Američany z oblasti pod územím Německé demokratické republiky. Do americké zóny vedl další tunel dlouhý 275 metrů a vysoký 1,9 metru, podepřený ocelovými nosníky a osvětlený zářivkami. Podzemní hranice mezi Východem a Západem se nacházela 28 metrů od záchytné komory a tam, před zábranou z pytlů s pískem, stála ruská stráž. Na ceduli v němčině a ruštině stálo:
"Pozor! Zde začíná americký sektor v Berlíně. Vstup je výslovně zakázán."
Ti, kdo hleděli do tmy za pytli s pískem, mohli v dálce zahlédnout malý záblesk světla. Vycházelo mezerami v ocelových dveřích, skrz které byly zřetelně slyšet útržky rozhovoru mezi Američany. Na vzdálenějším konci, kde Američané instalovali své důmyslné odposlechy, byly další cedule v ruštině a němčině zakazující vstup. Byly označené nápisem Velitel. Americká tajná služba si zřejmě myslela, že v případě náhodného objevení zařízení východoněmeckými ochranářskými skupinami nebo ruskými vojáky to bude stačit k odstrašení vetřelců. Ruští zpravodajští specialisté a vojenští inženýři, kteří objevili výkop a otevřeli nepřátelskou stanici, tak neučinili náhodou. Byla to zrada. Když plukovník Kozjuba řekl "téměř německá expertíza, ale nebyla to práce Němců", říkal jen část pravdy. Projektování, plánování, stavba a nakonec i vypovězení tunelu byly produkty procesu spojenectví západních tajných služeb. V roce 1954 se člen Gehlenovy organizace setkal v Berlíně se svým starým přítelem, který pracoval pro východoberlínské úřady jako inženýr dálkové komunikace. Tento úředník nenáviděl východoněmecký režim a ruskou okupaci. Znalost všech detailů instalace komunikačního systému ve východním Berlíně patřila k jeho kompetenci. Měl také přístup k plánům, které ukazovaly přesnou trasu kabelů. Muž Gehlenovy organizace brzy přesvědčil svého přítele, aby mu sdělil přesnou polohu telefonních okruhů, které spojovaly Berlín s Moskvou a s generálním štábem ruské armády ve východním Berlíně. Zvláštní pracovní skupina v rámci Gehlenovy organizace prostudovala plány a zjistila, kde byly kabely nejblíže západním sektorům. Naštěstí pro Gehlena se tento bod nacházel v Alt-Glienicku, naproti Rudowu, v americkém sektoru. Bylo jasné, že organizace bude mít větší šanci získat podporu pro projekt zachycení kabelů, pokud bude záviset na Američanech, a ne na Britech nebo Francouzích. Gehlen se osobně obrátil na Allena Dullese, šéfa CIA, aby mu projekt vysvětlil. Dulles byl touto myšlenkou, která samozřejmě sváděla každého člověka z tajných služeb, okamžitě fascinovaný. Američané brzy vymysleli plán, jak se k nepřátelským kabelům dostat podzemní chodbou. Na samém počátku roku 1955 zahájili ženisté americké armády rozsáhlé zemní práce na okraji pole nedaleko Rudowa a dali najevo, že budovali radarovou stanici pro sledování leteckého provozu z letiště Schönefeld v nedalekém východním Berlíně. Práce probíhaly za vysokým, nedobytným plotem. Naléhavost byla taková, že nákladní auta odvážející zeminu pracovala i v noci. Brzy se objevila kamenná budova a příslušné antény. Čtyřiadvacetihodinový provoz nákladních aut pokračoval a nakonec se začaly rozvážet velké dřevěné bedny. Na zpáteční cestě z Rudowa do amerických kasáren v Lichterfelde se bedny naplnily zeminou. Několika americkým vojákům, kteří museli v Lichterfelde rozvážet zeminu, to připadalo divné, ale nepokoušeli se najít vysvětlení. Technici z amerických komunikačních jednotek se pustili do akce. Dostali se 4,5 metru pod zem od radarové stanice a přiblížili se ke křižovatce u Alt-Glienicke ve východním Berlíně. Na konci léta 1955 se tunel dokončil. Armádní nákladní automobily přivezly bedny s mimořádně choulostivým elektronickým vybavením. Specialisté na dálkovou komunikaci zařízení umístili do řady s kabely. Pak zahájili nejtěžší část práce. Bylo důležité, aby nikdo, kdo používá některý z 300 okruhů, neměl podezření, že se linka odposlouchávala. Pomocí generátoru na vlastním území se technici ujistili, že připojovaným prodloužením procházel proud přesně přizpůsobený proudu kabelu, ke kterému se měl připojit. Nejenže nesměl rušit hovor, ale ani upozorňovat uživatele na případné snížení čistoty hlasu. Pokud by se tak stalo, každý příslušník tajné služby nebo odborník na dálkovou komunikaci by okamžitě pojal podezření, že linka se monitorovala. Tato fáze trvala několik týdnů, ale byla úspěšná. CIA pak mohla odposlouchávat jakoukoli konverzaci mezi východoněmeckou vládou v Berlíně a oficiálními orgány v Moskvě. Nebo mezi východoněmeckou vládou a ruským velvyslanectvím v Unter den Linden nebo ruským velitelstvím v Zossenu. Oficiální východoněmecké okruhy mezi Berlínem a Saskem také procházely touto křižovatkou, a tedy i odposlechy CIA. Přestože technické vedení bylo v rukou CIA, z výsledků těžila i Gehlenova organizace. Pověst šířená některými špionážními romantiky, že pracovníci CIA a BND přátelsky seděli vedle sebe a společně se oddávali odposlechům, je zcela nepravdivá. Ve skutečnosti Američané předávali Gehlenově organizaci pouze to, co měli, nebo co směli vědět. Nejkvalifikovanější informace získané z podzemního odposlechu si samozřejmě nechávali pro sebe. Přes veškeré utajení, kterým CIA a BND tuto iniciativu obestřely, ale už tajná nebyla. Rusové nejprve tvrdili, že 2 jejich poddůstojníci si všimli náhlého snížení proudu v telefonní síti a objevili místo, kde byly kabely zachycené. Plukovník Kozjuba se chlubil slovy:
"Máme velmi chytré poddůstojníky."
Pravda ovšem byla úplně jiná. Do roku 1955 pracoval pro Gehlenovu organizaci, jako agent v Berlíně, Horst Eitner, který špehoval východní Němce a Rusy. Bezpečnostní experti organizace ale náhle začali zjišťovat, že Eitner hrál dvojí hru. Tedy že byl dvojím agentem a pracoval také pro ruskou tajnou službu. Gehlenova organizace neměla žádné důkazy, ale přesto, pod nějakou oficiální záminkou, přerušila s Eitnerem kontakt. Co ovšem Gehlenovi lidé nevěděli, bylo to, že Eitner věděl o tomto odposlechu sovětských telefonních kabelů, který prováděla CIA. Nevěděl ale, kde se tunel nacházel, ani žádné technické podrobnosti nebo rozsah vynaloženého úsilí. V dubnu 1955 nastoupil jistý George Blake do berlínské pobočky MI6 na stadionu Olympia na místo zástupce ředitele technických operací. Jedním z prvních agentů, které Blake naverboval, byl Horst Eitner, který byl po své příslušnosti ke Gehlenově organizaci nepochybně profesionálem mezi berlínskými poskytovateli informací. Archivy britského soudu, který nakonec Blakea odsoudil, by pravděpodobně mohly odhalit, jak nakonec nejdůležitější zpravodajské tajemství té doby uniklo. Faktem však zůstává, že jednoho dne Eitner Blakeovi sdělil, že CIA zachycovala telefonní kabely ve východní zóně. Zda Eitner skutečně věděl, co Blake dělal, nebo zda Rusové využívali Eitnera proti Blakeovi, zůstává skryté ve stínu obchodu s informacemi. V dubnu 1956 Blake po Eitnerově narážce trval na tom, aby ruská tajná služba prověřila jeho telefonní kabely. Ve skutečnosti byl Blake už 9 let dvojitým agentem a pracoval pro MI6 a ruskou KGB. 22. dubna 1956, 9 měsíců po odposlechu, se v tunelu mezi Rudowem a Alt-Glienickem rozezněly poplašné sirény. Zaměstnanci CIA spěšně opustili svá stanoviště. Kávovar vařil dál, až se vylil. Co se stalo? Strážní na radarové stanici náhle spatřili příjezd ruských vojenských vozidel, ze kterých sjeli důstojníci se speciálními přístroji připomínajícími ruční směrové detektory. Ve skutečnosti to byly přístroje pro lokalizaci místa zachycení. Během několika minut Rusové objevili místo, kde se dole nacházeli štěnice CIA. Sovětští ženisté kopali tak dlouho, až narazili na ocelový kryt, na kterém bylo opět německy a rusky napsáno "Stop! S rozkazem velitele je zakázáno manipulovat". Logicky tomu nikdo nevěnoval pozornost. Odposlouchávači CIA museli uběhnout 275 metrů a zabouchnout za sebou ocelové dveře na opačném konci. 6 měsíců Rusové ukazovali tunel celkem 15 tisícům Východoberlíňanů. Vrchní velitel sovětských vojsk ve východním Německu zaslal protestní nótu náčelníkovi amerického vrchního velení. Generál Uncles, velitel amerických sil v Evropě, potvrdil přijetí protestní nóty a zároveň prohlásil, že záležitost předal do Washingtonu. Rusové se samozřejmě žádné odpovědi nedočkali, ani po 5 letech, když v další nótě z 18. srpna 1961 Kreml Američanům připomněl rozsáhlý tunel vybavený speciálními přístroji a nástroji pro odposlech a záznam rozhovorů prováděný na výše zmíněných linkách, Američané nic neřekli. V říjnu 1960 byl Horst Eitner zatčený pro podezření, že byl dvojitým agentem. V dubnu 1961 byl Blake, kterého převeleli do oddělení MI6 v Bejrútu, odvolaný do Londýna, zatčený a odsouzený ke 42 letům vězení jako přiznaný ruský špion. Vysocí důstojníci BND uvedli, že od Eitnera zjistili, že Blake byl dvojitým agentem, a informovali o tom operační středisko v Londýně. To podle nich umožnilo vyžádat si, pod nějakou záminkou, Blakeovu přítomnost v Londýně a následně ho postavit před soud. Blakeův proces se konal v londýnské Old Bailey a veřejnost byla po většinu času vyloučená. jednou byla dokonce těžká dřevěná okna soudu na 53 minut zavřená. Při této příležitosti se Blake možná přiznal k tomu, co později veřejně prohlásil. Že udal Rusům tunel CIA v Berlíně. V roce 1966 uprchl z londýnského vězení a dostal se do Moskvy, kde mu byl udělený Leninův řád a Řád rudého praporu. V rozhovoru pro oficiální sovětské noviny Izvestija se hrdě pochlubil svou zradou a uvedl, že se tak stalo v době, kdy plánování tunelu v roce 1953 teprve začalo.
"Proto," řekl, "byla operace odsouzená k neúspěchu ještě předtím, než se vytvořily výkresy."
To bylo čiré chvástání. Blake odjel do Berlína až v dubnu 1955 a technické plánování každopádně nezačalo v roce 1953, ale o rok později. Mnohem pravděpodobnější je, že Blake v roce 1956 pouze informoval Rusy o Eitnerově varování. Když byl Eitner zatčený, tak přirozeně, aby si zachránil kůži, udal Blakea jako dvojitého agenta BND. Lze přijmout jako pravdivou domněnku, že Rusové objevili tunel několik týdnů před pozváním západních novinářů k jeho návštěvě a že po nějakou dobu klamali odposlouchávače CIA vymyšlenými telefonickými rozhovory. Stejně jako u mnoha jiných případů týkajících se špionáže a tajných služeb má i stavba tunelu kromě spektakulárního aspektu předčasného selhání i komické pokračování. Jednoho dne se k západoněmeckému soudu dostavil sedlák z Alt-Glienicke a vysvětloval, že mu patřilo pole, pod kterým Američané kopali. Žádal po Američanech odškodnění. Jeho pole se podél trasy tunelu propadlo a on se obával, že se někde na trase dlouhé 275 metrů propadne i jeho pluh. Nyní bylo pole rozdělené nejen na východní a západní sektor podél hranice, ale také na severní a jižní polovinu podél linie tunelu. Američané by podle něj měli zaplatit za to, že mu podkopali pozemek. Soud žalobu zamítl.
BND: Německá špionáž a krycí firmy
Jak jsem zmínil, BND vznikla 1. dubna 1956. Založil ji Reinhard Gehlen a stal se jejím prvním šéfem. Transformovala se z jádra bývalých nacistů, kteří se soustředili do Gehlenovy organizace. Toto je nejzásadnější tajemství, které se nad touto německou zpravodajskou službou klene. BND jako taková postupně získala větší vliv, než měla vojenská tajná služba ve Velkoněmecké říši Adolfa Hitlera. Její informátoři se nacházejí prakticky ve všech úřadech, spolcích a organizacích v Německu. Přestože BND měla za úkol pouze shromažďovat tajné informace v zahraničí, vyšetřovala tolik stop v domácí politice, že se už od jejího vzniku mnozí němečtí politici cítili špehovaní. Zejména v době Adenauerova působení si sociální demokraté na činnost BND oprávněně stěžovali. Mnoho členů staré gardy BND, vyškolených v nacistickém světě velkoněmeckého důstojnického sboru, považovalo sociální demokraty za převlečené komunisty. Tato německá tajná služba ve skutečnosti nikdy nebyla oprávněná špehovat západoněmeckou domácí politiku. Její působnost se vztahuje pouze na zahraničí. BND je zvyklá pomáhat sama sobě. V roce 1958 vybavila palácovou stráž saúdskoarabského krále revolvery a přenosnými vysílačkami. Za tuto službu byl Reinhard Gehlen odměněný zlatým mečem a jeho tlumočník zlatými hodinkami. V roce 1961 dodala tiskárnu a poštovní letadla odpůrcům Lumumby, tehdejšího konžského premiéra. V roce 1965 pomohla BND indonéské vojenské tajné službě potlačit levicový puč v Djakartě a poskytla jí ruční kulomety, rádiové vybavení a peníze v celkové výši 300 tisíc marek. BND udělovala vyznamenání zahraničním přátelům, jako byl například Hyung Wook Kim, šéf jihokorejské tajné služby. Ten se později stal strůjcem případu únosu v západním Německu, za který byl vyznamenaný Spolkovým křížem za službu. Posláním německé BND je radit těm, kteří přijímají rozhodnutí v Berlíně. Jejím úkolem je shromažďovat informace ze všech oblastí života v cizích zemích, získávat obraz o situaci a shromažďovat zprávy. Jinými slovy, oblast působení BND začíná tam, kde německá vláda a diplomacie už nemohou legálně shromažďovat informace nebo ovlivňovat politiku cizího státu. A proto často z nutnosti pracuje na hraně legality. Z jejího ústředí v Berlíně vycházejí četné pobočky po celé zemi a vytvářejí rozsáhlou síť vztahů a kontaktů, která pokrývá celou republiku. V Německu existuje jen málo oblastí činnosti, ve kterých by Spolková zpravodajská služba neměla prsty. BND je původně mateřskou společností několika obchodních podniků, které byly všechny řádně zaregistrované u finančních úřadů a obchodních komor. Tato kamufláž je základem špionáže. Organizace působí v oblasti dovozu kávy a nákladních lodí. Pracují v maloobchodě a vysílají své zástupce do pojišťoven a vydavatelství. Mnoho Němců si takto od BND nevědomky koupilo ledničky, kuličková pera a autodíly. Některé obchody, které prodávají pračky nebo koberce, mají zázemí, které je ve skutečnosti přijímacím a expedičním střediskem pro agenty, kurýry a koordinátory. Pohyb zákazníků vpředu zakrývá provoz agentů vzadu. V žargonu tajných služeb se jim říká krycí firmy. Jsou zástěrkou pro udržování kontaktů s agenty, informátory, vyšetřovateli a advokáty. Taková místa jsou v tajných službách známá jako nastrčené firmy. Jinde se založily společnosti jako Associaçao de Pesquisas, Sociedade de Relaçoes Econômicas e Científicas, Serviço de Informaçoes da Imprensa nebo Agencia de Recortes de Jornais. Provádějí výzkum, navazují kontakty s vědeckou nebo obchodní sférou, upozorňují na novinové články a hovoří s novináři. Pracují však pouze pro zpravodajské účely tajných služeb. Z těchto tajných aktivit se dokonce odvádějí daně a příspěvky na sociální odvody. Fiktivní firmy dokonce vykazují zdanitelné zisky z obchodů, které se nikdy neuskutečnily. A konečně BND platí včas nájem za četné byty po celém Německu. Říká se jim bezpečné domy a slouží jako místa setkávání agentů a organizátorů. To je běžná praxe všech rozvědek, od CIA po její českou filiálku BIS. Pod touto kamufláží se skrývá síť základnových stanic, základen a pobočných základen BND. V téže oblasti často působí nezávisle na sobě několik poboček. Existují v každém středně velkém městě a zcela jistě v každém větším městě Německa. Největší pobočky se nacházejí v Berlíně, Mnichově, Bonnu, Kolíně, Frankfurtu a Hamburku. Právě odtud řídi koordinátoři činnost agentů po celém světě. Tajné a krycí společnosti, falešné kanceláře a bezpečnostní agentury tvoří propojení informační sítě, která pokrývá celý svět a jejíž vlákna se sbíhají v Německu. Německo tuto informační síť pečlivě a tiše budovalo téměř celé poslední století. Nutno podotknout, že podobné pavučinové sítě protkávající svět mají i ostatní největší státy. Od Ameriky nebo Británie, přes Francii nebo Izrael, až po Rusko nebo Čínu. Jde o základ špionáže. V tomto pořadu jsem se ale zaměřil převážně na Německo. Jako velká zednářská lóže si BND udržuje přátele a organizátory všude, kde může. V oficiálních institucích, v redakcích novin a rozhlasových stanicích, v novinářských sdruženích, v průmyslových podnicích a v obchodě s dovozem a vývozem. BND požaduje a dostává, oficiálně či neoficiálně, průkazy totožnosti, pasy, zařízení pro styk se zahraničními zpravodajci a přístup do zahraničních podniků od státních příslušníků daných zemí. Průmyslové nebo obchodní podniky, zejména ty, které se zabývají vývozem, poskytují členům BND krytí tím, že se vydávají za jejich zástupce. To jim umožňuje působit jako pozorovatelé po celém světě. Podporují také své asistenty, aby pracovali pro 2 pány. Pro sebe a pro německou tajnou službu. Existují členové BND s firmami s konexemi v Africe, na Blízkém východě, v Jižní Americe a ve východní Asii. Právě o tom jsem hovořil v tomto díle. Hledají rekruty vyšší úrovně, včetně univerzitních profesorů. BND také udržuje přímou linku na ústředí americké tajné služby CIA. Vyměňuje si informace s tajnými službami všech zemí NATO. Prostřednictvím legálně usazených členů má přehled o situaci svých spojenců v ostatních zemích, jako je například i Česká republika. Kromě toho BND spolupracuje s Izraelci, Turky, Peršany, Pákistánci, Švédy, Japonci, Číňany, Jihoameričany a Afričany. Toto množství vztahů, kontaktů a zdrojů informací umožňuje BND kategorizovat všechny důležité skutečnosti pro svět. Prostřednictvím rezidentních koordinátorů, referenčních center, poštovních schránek, nebo míst pro předávání zpráv proudí surový materiál shromážděný v zahraničí do ústředí v Berlíně, kde se zpracovává. Tam začíná to, čemu se v žargonu tajné služby říká výroba zpravodajských informací. William Raborn, bývalý ředitel americké CIA, popisuje tento mechanismus následovně:
"Zpravodajství ve smyslu, v jakém tento pojem používáme, označuje informace, které byly pečlivě vyhodnocené z hlediska přesnosti a významu. Rozdíl mezi informací a zpravodajstvím spočívá v důležitém procesu posuzování její přesnosti a určování jejího rozsahu z hlediska národní bezpečnosti."
To je úkolem dvou divizí BND. Divizi 1 shromažďování, a divizi 3 vyhodnocování. Pracovníci sběru dat v divizi 1 zkoumají zdroje, posuzují je a ověřují jejich pravost. Jejich kolegové v divizi III údaje analyzují a zařazují je do celkového obrazu. Z této práce vznikají produkty, které jsou běžné pro operační středisko tajné služby. Zpravodajská analýza BND, denní zpráva BND o situaci v zahraničí, týdenní zpráva BND a tak dál. Kromě toho existují měsíční přehledy, studie o různých zemích, memoranda a analýzy trendů. To všechno se pak posílá tajnými kanály a nakonec se dostává k zákazníkům, z nichž prvním je německé kancléřství, následuje ministerstvo zahraničí, německé ministerstvo obrany a Spolkový sekretariát pro vnitřní bezpečnost. To jsou ale jen ta nejdůležitější. Zvláště citlivá témata z hlediska německé bezpečnosti sděluje prezident BND ústně během týdenní schůzky s kancléřem nebo kancléřkou za účelem aktuálních informací a pokynů, která se koná každé úterý ráno v paláci Schaumburg. V roce 2011 unikly na veřejnost materiály nového ústředí BND v Berlíně. Tam se rozvědka stěhovala z Pullachu u Mnichova, zřejmě proto, aby byla blíže centrální spolkové vládě. Němci si jsou vědomí odposlechů americké NSA a bylo zřejmě obtížné nalézt bezpečné šifrované kanály Mnichov Berlín. Proto logickým krokem bylo přestěhování BND rovnou do Berlína.
Závěr: Nacisté obnovují Evropu
Jak je možné, že tomuto obřímu zpravodajskému kolosu dal vzniknout bývalý nacista Reinhard Gehlen? Právě on byl zakladatelem a prvním prezidentem této gigantické zpravodajské mašinérie. Každý, kdo se chce dozvědět něco o historii a vývoji BND, by se měl zaměřit právě na Gehlena. Viděli jsme, že kariéra tohoto muže německé špionáže byla úzce spjatá s historií BND. Byl to příběh idealistů a profesionálních špionů, plný intrik, oportunismu a technické brilance. Jedinečný i ve srovnání s bizarními dějinami špionáže ve zbytku Evropy. Gehlenovi nepřátelé ho považovali za nejnebezpečnějšího muže v Evropě. Jeho obdivovatelé za génia tajných služeb. Mysleli si, že věděl všechno. Žádný ocelový sejf ani tajný archiv nebyl v bezpečí, když byl nablízku. Vymýšlely se o něm historky pokaždé, když se objevil. Mlčenlivý, v botách s gumovou podrážkou a vždy skrytý za tmavými brýlemi. Málokdy se představoval pod svým pravým jménem. Během své aktivní služby poskytoval jen velmi málo rozhovorů. Fotografům se vyhýbal. Byl tak úspěšně obklopený aurou tajemství a anonymity, že si povrchní pozorovatelé mysleli, že byl schopen téměř všeho. Reinhard Gehlen byl do roku 1968 jedním z nejvýznamnějších státních úředníků. Za druhé světové války náčelník sektoru generálního štábu s názvem Zahraniční armády Východ (Fremde Heere Ost), později zakladatel a první prezident BND. Jeho místo v historii je jisté. Spolu s Wilhelmem Stieberem, Walterem Nicolaiem, Wilhelmem Canarisem a Reinhardem Heydrichem patřil k velkým postavám dějin německé špionáže. A co je nejdůležitější. Gehlena nepotkal osud jeho předchůdců, kteří ztratili kontrolu nad mašinérií, kterou vytvořili na vrcholu své kariéry. Gehlen se mohl pochlubit i řadou dalších úspěchů. Za druhé světové války věděl o válečném potenciálu Ruska více než kdokoli jiný. Mezi lety 1945 až 1946 byl jediným německým generálem, který celou svou organizaci, bez čistek a přerušení, převedl do služeb Američanů. V západním Německu zřídil tajnou službu, která se po léta považovala za nejlépe informovanou o východním bloku v západním světě. Podařilo se jí dosáhnout jedinečného úspěchu v dějinách, když během německé porážky v květnu 1945 udržela německou tajnou službu bez úhony. Vedle pošty a železnic se BND stala jedinou oficiální německou institucí, jejíž historie sahá bez přerušení až do prusko-německého období. Dalším jedinečným faktorem bylo, že Gehlen vedl instituci, jejíž členové se domnívali, že válka prakticky neskončila. Mnozí členové Gehlenova týmu totiž považovali studenou válku za logické pokračování války druhé, světové. Není divu, když první prezident BND a jeho nejbližší spolupracovníci byli bývalými důstojníky wehrmachtu, bývalými příslušníky Abwehru (vojenské tajné služby) a dokonce bývalými důstojníky SS. Předznamenal Gehlen triumf, vzestup a návrat nacismu, který je ukotvený do samotného základu Evropské Unie? Tedy jakéhosi pokračování třetí říše říší čtvrtou? Bez pochyby ano. Muže, který se skrývá za tolika tajemstvími, postupně pozná jen ten, komu se podaří prolomit tuto ochrannou oponu utkanou z kultivovaných legend a záměrných lží. Doufám, že se nám právě tohle v tomto cyklu podařilo.