15. dubna 2012 uplynulo přesně 100 let od potopení Titanicu. Žádná jiná loď nevyvolává u lidí takovou úctu a zájem jako Titanic. Titanic zůstal mezi mnoha lidmi populární i po 100 letech od svého potopení. Když mluvíme o největších námořních tragédiích, myslíme nejprve na Titanic a na ubohé duše, které zahynuly spolu s ním. Jedním z důvodů, proč se Titanic stal tak ikonickým, jsou bohatí a slavní cestující první třídy, kteří se na něj 10. dubna 1912 nalodili. Mnozí z lidí, kteří neměli na palubě lodi rodinu ani přátele, se toho dne vydali do přístavu, aby viděli bohaté a slavné. Titanic, patřící společnosti White Star Line, byl ve své době znám jako největší a nejvelkolepější luxusní parník, jaký byl kdy postaven. Byl postaven především pro transatlantickou osobní a poštovní dopravu mezi Southamptonem a New Yorkem. Titanic byl první parník, který byl postaven v tak velkém měřítku. Stále zůstává nejoblíbenější ze všech a navždy bude znám jako největší, nejvelkolepější a nejluxusnější osobní loď. Když se Titanic v té osudové noci 15. dubna 1912 potopil, upoutal pozornost celého světa. Lidé si díky potopení Titanicu více uvědomili úžasnou sílu přírody. Přestože byl Titanic postaven s nejmodernější technologií své doby, nebyl imunní vůči silám přírody. I samotný vrak lodi na dně moře přitahoval pozornost celá desetiletí. Až 1. září 1985 ho objevil americký oceánograf Robert Ballard. Peníze na expedici získal jako odměnu od amerického námořnictva, pro které dříve našel dvě ztracené jaderné ponorky. Následující den průzkumníci nalezli přední část trupu Titanicu a o několik dní později i jeho záď ležící asi 650 metrů od přídě. Během několika následných průzkumných výprav byly z lodi vyzdviženy tisíce předmětů. Počet všech vylovených předmětů z Titanicu se odhaduje na přibližně 6 000 a jejich cena se pohybuje kolem 110 milionů dolarů. Dnes ale převládá názor, že vrak měl být respektován jako mezinárodní památník. Co ale stálo za zrozením této lodi snů? Jaká byla vize jeho tvůrců? A proč se nakonec nepotopitelný Titanic potopil? Tuto otázku si století klade celý svět.
Zrození Titanicu
Jaká myšlenka tedy stála za stavbou Titanicu? Mozkem Titanicu byl Joseph Bruce Ismay, výkonný ředitel společnosti White Star Line. Tato společnost patřila jeho rodině už od jeho pěti let, ale jak tvrdí někteří historici, původně nešlo o nic víc než o jméno a vlajku. Když jeho otec koupil společnost White Star v likvidačním prodeji, nebyly k ní připojeny žádné lodě. Ismay měl ale s White Star velké plány. Vybudoval ji tak, aby se stala synonymem pro velké parníky, které zajišťovaly rychlou, pohodlnou a spolehlivou dopravu mezi Anglií a Amerikou. Po smrti svého otce Ismay prodal White Star společnosti J. P. Morgan, ale ponechal si manažerskou funkci. To, že americký finančník J. P. Morgan vlastnil White Star Line je zásadní, a proto si tuto skutečnost zapamatujme. Bude tvořit důležitou část závěrečného vyvrcholení. V této době se Morgan snažil monopolizovat lodní dopravu v severním Atlantiku, ale bez úspěchu. Ismay měl ovšem nové nápady. Představoval si vytvoření pomalejších lodí, které by však nabízely mnohem více. Tato vize dala vzniknout třem obřím sesterským lodím. Olympic, Titanic a Britannic. Všechny tyto lodě byly postaveny v loděnicích Harland and Wolff v irském Belfastu. Olympic byla dokončena jako první a zahájila provoz v roce 1911. Během první světové války se jí začalo říkat stará spolehlivá, protože měla vynikající výsledky jako letadlová loď. Britannic byl původně vytvořen jako osobní loď, ale nebyl připraven, když začaly válečné akce. Tak byl přestavěn na nemocniční loď. Potopil se v roce 1916, když najel na minu. Příběh Titanicu byl jiný. Jejím skutečným majitelem byl Američan J. P. Morgan. Jejím vlastníkem Angličan Joseph Bruce Ismay. Titanic byl ale lodí Irů. Byl postaven pečlivými, zručnými a zkušenými irskými dělníky a řemeslníky. Kýl byl položen 31. března 1909, a na vodu byl spuštěn 31. května 1911 v čase 12:15. Bylo to dva dny potom, co Olympic opustil loděnice a vyplul na moře. Spuštění Titanicu na vodu bylo přivítáno výbuchy raket a jásotem 100 000 diváků a také třepetáním signálních vlajek. To proto, že se jednalo o největší plavidlo postavené v této době a znamenalo to začátek nové etapy v námořním inženýrství. Loď ale byla kompletně dokončena až v únoru 1912 a stála 7,5 milionu dolarů. Na dokončení trupu a vnitřní konstrukce pracovalo téměř tři roky více než 10 000 převážně irských dělníků. Po dokončení měřil Titanic na délku 269 metrů, tedy zhruba čtvrt kilometru, a jeho hrubá prostornost činila 45328 tun. Jeho šířka činila 28 metrů. Od čáry ponoru k lodní palubě se zvedal o 19 metrů, a mezi čárou ponoru a kýlem o dalších 11 metrů. Mezi čárou ponoru a kýlem byly velké železné místnosti, kde pracovala většina topičů a strojníků, kteří udržovali 159 pecí, 29 kotlů a tři motory. Titanic měl tři motory a tři lodní šrouby.
Původ typu lodních šroubů na Titanicu ale vymyslel český vynálezce, chrudimský rodák Josef Ressel. Už v roce 1827 získal na lodní šroub patent, ale protože dlouho nemohl pro svůj vynález najít podporu, patent propadl. Resslovy myšlenky se chopili jiní a založili na ní nezaslouženou slávu. Vynikající český vynálezce nakonec zemřel na tyfus, zneuznán a v bídě.
Střední turbína měřila 5 metrů. Levá a pravá turbína přes 7 metrů. Loď spotřebovala 825 tun uhlí denně a 53 000 litrů sladké vody denně. Měla celkem čtyři komíny, i když funkční byly pouze tři. Čtvrtý komín byl přidán, aby Titanic vypadal mohutněji a působivěji, ale byl přebudován na ventilační systém. Titanic byl symbolem síly a spolehlivosti. Síla jeho motorů ho dokázala pohánět i přes atlantické bouře. To, čím se Titanic lišil od ostatních lodí a díky čemu byl prakticky nepotopitelný, jak tvrdili jeho stavitelé, bylo 16 vodotěsných komor sahajících až k palubě F. Ty byly navrženy tak, aby zabránily poškození v případě zaplavení dvou nebo dokonce čtyř komor. Konstruktéři se domnívali, že to je ta nejhorší nehoda, která by se mohla stát, a proto považovali Titanic za nepotopitelný. Vodotěsné komory byly označeny od A do P a táhly se po celé délce od přídě k zádi. Byly rozděleny 15 přepážkami mezi komorami. Tyto přepážky byly vyrobeny z těžkého ocelového plechu a měly otvory velikosti dveří. Dveře se ale neotvíraly jako v domě, ale byly zasazeny do vodotěsných drážek nad otvorem. Tyto dveře se daly okamžitě zavřít z kapitánského můstku nebo ručně pomocí páky. Jakmile byly dveře zavřeny, tvořily bariéru proti vodě. Vybavení a stroje použité při stavbě Titanicu byly nejkvalitnější a představovaly nejnovější poznatky v námořním stavitelství. Majitelé lodi nešetřili na tom, aby loď byla co nejluxusnějším parníkem. Celá konstrukce byla vyrobena z oceli, jejíž rozměry, hmotnost a tloušťka byly větší než u kterékoli známé lodi. Stavitelé dbali na to, aby nosníky, trámy, podlahy a přepážky měly vynikající pevnost. Největší desky použité na Titanicu byly dlouhé 11 metrů a každá vážila 43 a půl tuny. Největší ocelový nosník měřil 28 metrů a vážil čtyři tuny. Elektricky ovládané kormidlo vážilo 100 tun. Každý článek řetězů kotvy vážil 79 kg. K uchycení pevných desek byly použity tři miliony nýtů o hmotnosti 1200 tun. Těžké desky použité v kýlu nebo dvojitém dně byly spojeny 500 000 nýty, které vážily 270 tun. Dvojité dno mělo kolem 1,5 metru hloubky, což trupu lodi dodalo pevnost. Titanic měl průměrnou rychlost 38 km/h a mohl přepravovat 2500 cestujících a 860 členů posádky.
Luxus na lodi
Abychom si utvořili ucelenou představu o Titanicu, považuji za nutné představit celou loď od kýlu až po vrcholky stěžňů. Myslím, že tak, jak vám představím Titanic já, to ještě nikdo přede mnou takto systematicky neučinil. Je to ale škoda, protože tak impozantní loď je třeba poznat do detailu. Kdo mě posloucháte pravidelně, víte, že preferuji způsob systematického výkladu s logickými návaznostmi. U Titanicu jsem tento způsob zvolil také. Podle Ismayových dřívějších představ měl být Titanic nejluxusnější lodí na světě. A tak byl vybaven luxusním ubytováním první třídy a poněkud pohodlnějším uspořádáním pro cestující druhé a třetí třídy. Loď měla tělocvičnu, bazén, holičství, skutečnou restauraci, skutečnou kavárnu, turecké lázně a čtyři výtahy, každý s kapacitou 12 cestujících. Titanic byl téměř dvojčetem Olympicu, ale v některých ohledech se Titanic lišil. Za prvé, jeho kajuty byly vyvedeny do jedné roviny s vnější stranou konstrukce, takže pokoje byly mnohem větší. Také restaurace byla větší než na Olympicu. Drobné detaily při dostavbě Titanicu nebyly jen náhodou. Stavitelé dbali na to, aby byla věnována pečlivá pozornost každému detailu, včetně designu veřejných místností až po jednotlivá svítidla v každé kajutě. Všechno na palubě bylo buď zakoupeno zcela nové, nebo speciálně vyrobeno. Každá kajuta měla tekoucí vodu, včetně kajut cestujících třetí třídy. To byl na tu dobu luxus přímo nevídaný. Cestující první třídy měli také přístup k Velkému schodišti, které bylo považováno za jeden z nejúžasnějších prvků lodi. Svítidla v salónku první třídy odpovídala stylu Ludvíka šestnáctého. Lustry byly vyrobeny s křišťály. Některé místnosti byly vyrobeny s bílým obložením a vybaveny pohodlnými křesly a dostatkem prostoru. Loď měla více než 2000 bočních světel a oken, která zajišťovala osvětlení veřejných prostor a kajut cestujících.
Zásoby
Vedle všeho ostatního byly zajímavé i zásoby potravin, které Titanic vezl. Na palubě bylo celkově 34 tun čerstvého masa. Z toho 3,4 tuny slaniny a šunky, 5 tun čerstvých ryb, 1,8 tuny nasolených a sušených ryb, 11 tun drůbeže a zvěřiny a 1,1 tuny uzenin. Dále 40 tun brambor, 4,5 tuny rýže a fazolí, 40 000 čerstvých vajec, 200 sudů mouky a 4,5 tuny obilnin. Dále 680 kg čerstvého mléka, 2,7 tuny čerstvého másla, 508 kg džemu a marmelády, 997 kg kávy, 362 kg čaje, 4,5 tuny cukru, nebo 1 750 litrů zmrzliny. Na palubě bylo také ovoce a zelenina. Například 453 kg hroznového vína, 36 000 pomerančů, což dělalo 180 beden, nebo 16 000 citronů, tedy 50 beden. Také 50 beden grapefruitů, 7 000 kusů hlávkového salátu, 2,7 tuny rajčat, 800 svazečků chřestu, 1,7 tuny hrášku a stejné množství cibule. Na Titanicu byly také zvláštní místnosti na nejspodnější palubě, vyprojektované na uložení osvěžujících tekutin. I ty byly plné. 20 000 lahví piva, 15 000 lahví minerální vody, 1 500 lahví vína nebo 850 lahví dalšího alkoholu. Titanic vezl také různé druhy porcelánu, skla a možného i nemožného nádobí. Zajímavé byly různé druhy talířů, misek a talířků. Titanic vezl 12 000 talířů, 4 500 šálků na snídani, 2 500 talířků na snídani, 2 000 dezertních talířků, 400 misek na máslo, 4 500 polévkových talířů, 400 zeleninových misek, 1 200 talířků na pečivo, 400 misek na předkrmy, 400 talířků na maso, 1500 pudinkových misek, 5 500 zmrzlinových misek nebo 500 salátových misek. Dále třeba 2 000 solniček, 400 misek na cukr, 1 000 smetanových džbánků, 400 misek na ovoce, 3 000 čajových šálků, nebo 1 500 kávových šálků. Cestující první třídy měli k dispozici 1500 sklenic na šampaňské nebo 2 000 sklenic na víno. 8 000 broušených sklenic na Titanicu bylo také dost, stejně jako 8 000 sklenic na vodu. Dále 8 000 vidliček a nožů, 5 000 polévkových lžic, 400 nožů na máslo, 1 500 broušených talířů, 12 000 obyčejných talířů, 1200 kávových a 1200 čajových konvic, 500 váz, 400 kleští na chřest, 100 párů nůžek na hrozny a 300 sad louskáčků. Zásoby prádla a lůžkovin nebyly o nic menší. 15 000 prostěradel, 3 000 pokrývek na postel, 15 000 povlaků na polštáře, 7 500 dek, 800 péřových dek, 7 500 ručníků, 25 000 jemných osušek, 4 000 zástěr, 6 000 stolních ubrusů, 3 500 utěrek do kuchyně, 6 500 pracovních ručníků nebo 45 000 stolních ubrousků. Představme si, jaký to musel být neskutečný rachot, když se Titanic nakláněl, a všechen ten porcelán, sklo a nádobí padalo, rozbíjelo se na kousky a pohybovalo se v místnostech. Nicméně vidíme, že na zásobách pro Titanic se vůbec nešetřilo. Ubytování pro první i druhou třídu se dalo směle porovnat s pětihvězdičkovým hotelem. Cestující hlady rozhodně netrpěli.
Paluby Titanicu
Loď měla celkem 11 palub. Nejvyšší byla lodní paluba, kde byly uloženy záchranné čluny. Na této palubě se také nacházel vchod do kajut první třídy. Na této palubě se nacházela také kajuta kapitána a kormidelna. Promenádní paluba A byla určena pro cestující první třídy. Tady se nacházela čítárna a spisovna, salonek, kuřárna první třídy a kavárna. Poté následovala můstková paluba B, která byla přístupná cestujícím první, druhé a třetí třídy. Na této palubě jsme mohli najít také restauraci A la Carte, kavárnu Café Parisien a kuřárnu druhé třídy. Na Přístřešní palubě C se nacházelo 148 kajut první třídy, ordinace, kancelář purkmistra, tedy jakéhosi úředníka, a holičství. Nacházela se tu také knihovna pro cestující druhé třídy a kuřárna třetí třídy. Salonní paluba D byla největší palubou, kde se nacházely kajuty první a druhé třídy, kuchyně a otevřený prostor pro cestující třetí třídy. Patřily sem přijímací místnost první třídy, jídelní salonek první třídy a jídelní salonek druhé třídy. Horní paluba E se táhla po celé délce Titanicu. Nacházely se na ní kajuty pro cestující druhé a třetí třídy a také pro posádku. Tady se nacházela takzvaná Skotská cesta, chodba, která vedla po celé délce lodi. Na střední palubě F byla většina kajut třetí třídy a několik kajut druhé třídy. Nacházel se tu také bazén a turecké lázně, které byly určeny pouze pro cestující první třídy. Na dolní palubě G se nacházelo několik kajut třetí třídy a zázemí pro stravování. Nacházel se tu squashový kurt a pošta. Paluba Orlop byla nákladovým prostorem. Na této palubě se nacházela skluzavka, která sloužila k přehazování uhlí do podpalubí Tank Top. Tank Top byla nejspodnější paluba.
Záchranné čluny
Titanic byl vybaven 20 záchrannými čluny. Alexander Carlisle, jeden z výkonných ředitelů společnosti Harland and Wolff, navrhl použít větší záchranný člun, aby bylo možné obsloužit více člunů. Pokud by byl Carlisleův návrh brán vážně, Titanic by mohl nést 48 záchranných člunů, což by poskytlo více než dost míst pro všechny cestující. White Star Line ovšem nechtěla vynaložit dodatečné náklady ani pošpinit estetickou krásu lodi. 20 záchranných člunů znamenalo, že loď poskytla místo pouze 52 % všech lidí na palubě. Překvapivě ale stále byly v mezích zákona. Předpisy Board of Trade nařizovaly, že britské lodě o výtlaku nad 10 000 tun musí mít 16 záchranných člunů a dostatek vorů a plováků. Tento požadavek byl velmi zastaralý, zejména v době, kdy došlo k obrovskému nárůstu velikosti parníků. Společnost White Star ale byla v souladu se zákonem, protože poskytla více záchranných člunů, než zákon vyžadoval. 20 záchranných člunů na palubě Titanicu lze rozdělit do tří různých typů.
Standardní záchranné čluny. Titanic měl 14 standardních záchranných člunů, které měřily na délku 9 metrů a každý měl kapacitu 65 osob. Každý z těchto člunů byl vybaven vesly, přikrývkami, zásobami a světlicemi.
Nouzové čluny. Titanic měl dva nouzové čluny s čísly 1 a 2, oba měřily 7,5 metrů. Oba byly vybaveny stěžněm a plachtami. Každý z nich měl kapacitu 40 osob.
Skládací záchranné čluny Englehardt A, B, C a D. Titanic měl čtyři skládací záchranné čluny Englehardt. Každý z nich měl kapacitu 47 osob.
Celková kapacita záchranných člunů byla 1178 osob. To stále nestačilo pro 3547 cestujících a posádku.
Ubytování: Kajuty 1. třídy
Další věcí, u které se chci na chvilku zastavit, je ubytování. Z 2228 cestujících na palubě Titanicu bylo 329 cestujících první třídy. Většina vybavení Titanicu byla určena pro cestující první nebo druhé třídy. Ubytování v první třídě bylo určeno pro zbohatlíky, včetně hraběnky z Rothes, sira Cosma, Lady Lucile Duff-Gordonové. Lady Duff-Gordonová byla mezinárodně známá módní návrhářka. Provozovala módní závod Madame Lucile s pobočkami v Londýně, Paříži a New Yorku a bohatou klientelou. Byly tu i další zámožné rodiny, jako Speddenovi, Astorovi, Benjamin Guggenheim nebo manželé Widenerovi. George Widener byl synem a pravou rukou největšího amerického tramvajového magnáta a nejbohatšího muže ve Filadelfii. Spolu s manželkou a synem Harrym, sběratelem vzácných tisků, se vracel z Riviéry. Kolik za cestu zaplatili, záleželo na velikosti apartmá, které si vybrali. Některé rodiny si zaplatily apartmá se soukromou jídelnou a pokojem pro sebe a své služebné. Interiéry první třídy Titanicu zahrnovaly následující prvky.
Jídelní salon první třídy. V této jídelně v jakobínském stylu mohlo stolovat více než 500 osob.
Kuřácká místnost první třídy, do které chodila po večeři většina bohatých podnikatelů.
Velké schodiště Foyer bylo vstupem do přijímacího sálu. Schodiště měřilo přes 18 metrů, od spodní podesty až po skleněný obzor nad ním.
Přijímací sál první třídy se nacházel mezi Velkým schodištěm a jídelnou první třídy.
Kavárna Café Parisien se nacházela na pravoboku paluby B. Tady se scházela většina mladších cestujících z bohatých rodin.
Tělocvična byla vybavena moderními elektrickými cvičebními stroji.
Kadeřnictví první třídy přiléhalo ke vchodu do první třídy.
Čtecí a psací místnost byla určena speciálně pro ženy v první třídě. Pyšnila se elegantním nábytkem a měla obrovské okno na přídi, které směřovalo na promenádní palubu.
Salonek první třídy se nacházel na promenádní palubě, a byl určen ke konverzaci, čtení a dalším společenským kontaktům.
Titanic měl 39 soukromých apartmánů. 30 z nich se nacházelo na můstkové palubě B a 9 na přístřešní palubě C. Apartmány měly ložnice se sociálním zařízením. Každé apartmá se skládalo ze dvou ložnic, dvou šaten a koupelny. Kromě toho všeho měli cestující první třídy k dispozici další vybavení, například turecké a elektrické lázně zařízené v arabském stylu.
Zajímavé je apartmá B-52, 54, 56. Toto rozsáhlé apartmá obýval Bruce Ismay, generální ředitel společnosti White Star. Bylo jedním ze dvou milionářských apartmá umístěných po obou stranách paluby B. Mělo vlastní promenádu s výhledem na moře.
Apartmá B-51, 53, 55, bylo druhým ze dvou milionářských apartmá. Obývala je rodina Cardezových.
Ubytování: Kajuty 2. třídy
Na palubě Titanicu bylo 285 cestujících druhé třídy. Mezi cestující druhé třídy patřili lidé z maloměsta. Byli to akademici a anglické a americké rodiny střední třídy. Tito lidé dosáhli úspěchu a bohatství díky tvrdé práci, například při výuce nebo těžbě. Jejich kajuty se nacházely na sedmi palubách. Východy vedly po velkém schodišti druhé třídy a elektrickým výtahem.
Cestující druhé třídy měli také vysoký standard ubytování, včetně následujících prvků.
Kuřárna, do které se muži druhé třídy po večeři odebírali. Místnost byla zařízena ve stylu Ludvíka šestnáctého. Pro místnost byly navrženy linoleové dlaždice.
Knihovna, kterou používala většina cestujících žen druhé třídy. Byla obdobou čítárny a spisovny první třídy. Knihovna se pyšnila mahagonovým nábytkem.
Jídelna druhé třídy byla dlouhá 21,5 metrů, a mohla pojmout 394 osob. K pobavení strávníků sloužil klavír a nábytek byl vyroben z mahagonu.
Ubytování ve druhé třídě bylo poskytováno ve dvou nebo čtyřlůžkových pokojích. Limit byl 550 cestujících.
Ubytování: Kajuty 3. třídy
Na palubě Titanicu bylo 721 cestujících třetí třídy. Tito cestující byli emigranti cestující do Ameriky z Velké Británie, Irska a Skandinávie. Doufali, že se stanou součástí společenského řádu, kde by mohli dosáhnout vyššího postavení. Těšili se na americký sen a opouštěli veškerý svůj majetek a svou vlast, aby čelili nejisté budoucnosti.
Ubytování ve třetí třídě bylo v porovnání s ostatními linkovými loděmi v této době mnohem lepší. Cestující třetí třídy ovšem měli mnohem méně luxusu. Dvě vany muselo sdílet více než 700 cestujících. Ze svých pokojů cítili vibrace mohutných motorů. Kajuty třetí třídy tvořily maličké dvoulůžkové místnůstky až po místnosti šesti, a dokonce i osmilůžkové. Měli k dispozici následující prvky.
Kuřácká a všeobecná místnost třetí třídy byla považována za srdce osob v této kategorii. Sloužila také jako hlavní zasedací místnost. Byla vyrobena z borovicového obložení a dokončena v bílém smaltu.
Další kuřácká místnost byla naproti tomu zařízena dubovým nábytkem a byla dostatečně pohodlná.
Jídelna se nacházela na střední palubě. Byla 30 metrů dlouhá a mohla pojmout 470 osob. Spižírny a kuchyňka se nacházely za jídelnou.
Cestující třetí třídy měli k dispozici kajuty, které měly dvě až šest či osm lůžek. Na palubě bylo 84 kajut se dvěma lůžky. Velikost pokojů překvapivě odrážela třídní postoje v této době. Turecká lázeň první třídy byla větší než kuchyňka třetí třídy. Na kuchyňku se spoléhaly stovky cestujících, zatímco turecké lázně využívalo jen několik málo z nich.
Konstruktéři Titanicu navrhli pokoje jako individuální uzavřené kajuty, nikoli jako ubytovny. Cestujícím to zajistilo větší soukromí.
Kapitán, posádka a cestující na lodi
Předtím než vyplujeme s Titanicem na jeho první a zároveň poslední plavbu na širém Atlantiku, seznámíme se s některými pasažéry na palubě. Nejdůležitější osobou je samozřejmě kapitán. Titanicu velel dvaašedesátiletý Edward John Smith, známý jako milionářský kapitán, protože jeho pasažéry tvořili převážně bohatí lidé. Smith byl námořním veteránem a admirálem flotily White Star. Smith nastoupil do společnosti White Star Line v roce 1880. Jeho prvním velitelským místem byla v roce 1887 loď Republic. Byl také znám tím, že během búrské války, mezi lety 1899 až 1902, přepravoval anglické vojáky do Jižní Afriky. Je překvapivé, že než byl Smith jmenován kapitánem Titanicu, podílel se na několika ztroskotáních. V roce 1889 Smith potopil loď Republic u Sandy Hook. Totéž se mu podařilo o dva roky později s lodí Coptic, která najela na mělčinu u Rio de Janeira. V roce 1909 potopil Adriatic v Ambrožově průlivu poblíž New Yorku. Nebyly hlášeny žádné škody ani zranění cestujících ani lodí. Tyto nehody ale Smithe naučily, že nehody na mělčině nejsou závažné. Právě jeho zkušenosti z těchto lodí ho vedly k domněnce, že Titanic nebyl při nárazu do ledovce vážně poškozen.
Thomas Andrews byl hlavním konstruktérem společnosti Harland and Wolff. Byl také synovcem lorda Pirrieho, předsedy představenstva Harland and Wolff. Byl zodpovědný především za stavbu Titanicu. Andrews se zúčastnil první plavby, aby zkontroloval výkon Titanicu. Ubytoval se v kajutě A36 na levoboku lodě, hned za vchodem do první třídy. Umístění kajuty ve středu lodi poskytovalo Andrewsovi jedinečnou vyhlídku na jeho loď. Po srážce s ledovcem zjistil, že loď nepřežije, a tak obešel paluby, aby pomohl cestujícím uniknout. Sám se nezachránil a jeho tělo se nikdy nenašlo.
Henry Wilde byl vrchním důstojníkem Titanicu, který původně sloužil na Olympicu. Během nehody byl mimo službu, ale dohlížel na sudé záchranné čluny. Zemřel a jeho tělo nebylo nalezeno.
William Murdoch byl prvním důstojníkem lodi. Velel na můstku, když se loď srazila s ledovcem. Po srážce s ledovcem dohlížel na evakuaci na pravoboku a spustil na vodu 10 záchranných člunů. Nepřežil.
Charles Lightoller byl druhým důstojníkem. Během tragédie řídil nakládání záchranných člunů. Lightoller si vyložil pravidlo "ženy a děti první" jako "pouze ženy a děti", a tak vypravil záchranné čluny z poloviny plné a nedovolil mužům nastoupit. Když se loď potopila, byl vtažen pod vodu, ale přežil.
Frederick Fleet byl strážcem, který jako první spatřil ledovec. Na to vykřikl: "Ledovec přímo před námi." Potom, co byl zachráněn, si stěžoval, že mu nebyl dán dalekohled, jinak by podle něj mohl ledovec spatřit dříve.
Herbert Pitman byl třetím lodním důstojníkem. Pomáhal odkrývat záchranné čluny a byl mu přidělen záchranný člun číslo 5. Po potopení Titanicu se chtěl vrátit pro další cestující, ale ostatní ve člunu s tím nesouhlasili. Namítali, že by byli zavaleni a že by všichni zahynuli.
Joseph Boxhall byl čtvrtým důstojníkem lodi. Je známý tím, že během srážky s ledovcem vypočítal polohu Titanicu, propojil jeho polohu s lodí Carpathia a vypověděl, že v dálce zahlédl loď, která nereagovala na nouzové volání Titanicu.
Harold Lowe byl pátým důstojníkem lodi a nejvíce si ho pamatujeme pro dva činy v době nehody. Za prvé, vystřelil z pistole, aby zabránil mužům v tlačenici na záchranném člunu, když na palubě lodi byly ještě ženy. Za druhé, byl jediným velitelem záchranného člunu, který se vrátil zachránit cestující ve vodě. Vytáhl z vody čtyři muže, z nichž jeden v záchranném člunu zemřel.
Harold Bride a Jack Phillips byli mladšími operátory, kteří byli pověřeni odesíláním soukromých telegramů pro cestující. Dostali sedm varování před ledovcem z jiných lodí. Po srážce s ledovcem dostali příkaz vyslat nouzový signál CQD neboli Come Quick Disaster, který byl změněn na SOS. Zůstali na svých stanovištích, dokud se do místnosti nevlila voda. Bride se dokázal zachránit, ale Phillips zemřel.
Robert Hichens stál v době srážky s ledovcem u kormidla. První důstojník William Murdoch nařídil ¨prudce vpravo“ a Hichens otočil kormidlo, aby se vyhnul čelnímu nárazu.
Wallace Hartley byl vedoucím lodního orchestru o osmi lidech. Když se loď potápěla, Hartley prokázal odvahu a vůdčí schopnosti. Pokračoval ve hře a snažil se uklidnit panikařící cestující. To povzbudilo jeho kolegy hudebníky, aby pokračovali ve hře, i když jim voda stoupala přímo před očima. On ani jeho kolegové hudebníci nepřežili. Mnoho zpráv o tragédii Titanicu uvádí, že kapela před svou smrtí hrála píseň Nearer, My God To Thee, Blíž k tobě bože, blíž. I jinak byl počet posádky impozantní. 62 stevardů druhé třídy, 42 stevardů třetí třídy, 24 stevardů ložnic, 108 topičů, 72 přikladačů uhlí, 44 námořníků, 106 číšníků, kuchyňský pomocný personál, personál restaurace á la carte. Dále to byli ostatní členové posádky, kteří zajišťovali nejrůznější pomocné práce. Tiskaři, poslíčci, žehliči šatstva a prádla, personál tureckých lázní a ošetřoven, příslušníci lodní policie, ošetřovatelé lamp, poštovní zřízenci a mnoho dalších.
Třídní rozdělení: 1. třída
Éra Titanicu byla svědkem třídního uspořádání, které všichni akceptovali, od nejchudších cestujících ve třetí třídě až po ultrabohaté pasažéry na palubě lodi. Cestující první třídy se plavili v přepychovém pohodlí a majitelé Titanicu dbali na to, aby jejich ubytování bylo srovnatelné s ubytováním v pětihvězdičkovém hotelu. Majitelé také dbali na to, aby kajuty, jídelny a další prostory, které měli cestující první třídy k dispozici, byly vybaveny na nejvyšší úrovni. Zajistili osobní asistenty, stevardy, kuchaře a číšníky. Mezi cestujícími první třídy se osvědčily turecké lázně. Byly v nich smaltované dlaždice, pozlacené ozdoby a stíněné bronzové lampy. Cestující první třídy mohli využívat horké, vytápěné a studené místnosti. Nechyběla ani místnost na mytí šamponem a masážní lehátko. Kajuty první třídy se pyšnily bohatou výzdobou a dostatkem prostoru. Nejdražší a nejhonosnější z těchto pokojů byla dvě promenádní apartmá na palubě B. Lístky do nich stály 4246 dolarů. Jejich obyvatelé měli k dispozici obývací pokoj, dvě ložnice, dvě šatny, koupelnu a soukromou palubu. Kvalitním zážitkem pro cestující první třídy bylo také stravování. Pochutnávali si na večeři o sedmi chodech, která byla obvykle vrcholem dne. Ženy se oblékaly do nových šatů, které vytvořili slavní návrháři a muži nosili večerní obleky. Také oni si užívali přepychových jídel, nejlepších na všech osobních lodích, a vždycky měli na výběr z jídel, která byla uvedena na jídelním lístku. Například poslední večeře 14. dubna, tedy tu noc, kdy se Titanic potopil, zahrnovala 10 chodů. Na stole nechyběly ústřice, pečený holub nebo foie gras. Mnohachodovou večeři si vychutnávali i cestující o třídu níž. V zachovaném menu stálo, že 14. dubna 1912 se ve druhé třídě podávalo třeba consomé z tapioky, jarní jehněčí, nebo pečený krocan. Jako dezert byl švestkový pudink nebo americká zmrzlina. I ve třetí třídě se jedlo velmi dobře. Jako moučník se podával třeba pomeranč. Pro nás je to obyčejné ovoce, ale pasažéři třetí třídy jej mnohdy jedli vůbec poprvé. V té době šlo o exotické ovoce, které se do Evropy běžně nedováželo. Vraťme se ale do první třídy. Kromě obrovského jídelního salonu první třídy se mohli stravovat ve velmi elegantní restauraci A la Carte nebo v Café Parisien. Zde nabízená jídla nebyla zahrnuta v ceně jízdenky, takže cestující, kteří se tu chtěli stravovat, si připlatili. Mezi nejvýznamnější cestující první třídy patřili manželé Astorovi. 48-letý John Jacob Astor čtvrtý a jeho 19-letá manželka Madeleine se vraceli z líbánek v Egyptě a Paříži do New Yorku. Madeleine byla už 5 měsíců těhotná. Astor byl nejbohatší na palubě. Astorův praděd, přistěhovalec z Německa, vydělal na konci 18. a v první polovině 19. století značné jmění na obchodu s kožešinami. Jeho převážnou část investoval do nákupu pozemků v New Yorku. Jak se americká metropole rozrůstala, Astorovy pozemky dosáhly závratných cen, a to všechno nyní náleželo Johnu Jacobovi. Jeho majetek se odhadoval na 72 až 100 milionů dolarů. Spolu s trojčlenným služebnictvem obývali luxusní salonní kajutu C62 na palubě C uprostřed lodi. Tvořil ji obývací pokoj, dvě ložnice, soukromá koupelna, toaleta a dvě šatny. Nábytek byl dubový, koberce tmavě modré.
Třídní rozdělení: 2. třída
Cestující druhé třídy neměli důvod se domnívat, že služby, které dostávali a vybavení, které měli k dispozici, byly druhořadé. Ve skutečnosti vybavení druhé třídy předčilo vybavení první třídy na jiných parnících. Měli k dispozici večeři o čtyřech chodech a pohodlné kajuty. Na palubách speciálně propůjčených pro cestující druhé třídy byly bary a salonky, holičství a knihovna. Spací prostory cestujících druhé třídy nebyly tak luxusní jako u první třídy, ale 207 kajut bylo mnohem více než pohodlných. Kabiny byly vybaveny mahagonovým nábytkem a lůžky pro jednu osobu nebo palandami. Pokud jde o stravování, nabídka pro druhou třídu byla ve srovnání s první třídou jednodušší. Cestující druhé třídy jedli u obdélníkových stolů pokrytých bílými lněnými ubrusy a ubrousky.
Třídní rozdělení: 3. třída
Více než polovinu všech cestujících tvořili cestující třetí třídy, a jednalo se o kombinaci národností. Byli to přistěhovalci toužící po lepším životě v Americe. Většina z nich nikdy nebyla na moři a jen málo z nich mělo s sebou nějaké věci. Pro rodiny bylo připraveno 220 kajut. Kajuty pro svobodné lidi byly oddělené. Svobodné ženy měly své kajuty vzadu a svobodní muži měli své kajuty v ubytovně na přídi. Jedinými veřejnými místnostmi, které měli cestující třetí třídy k dispozici, byla společenská místnost a kuřárna. Tyto místnosti byly zhotoveny z borovicového obložení a měly lavice, stoly a židle. Ve srovnání s cestujícími první třídy, z nichž někteří s sebou vezli 14 kufrů a kufříků, neměli cestující ve třetí třídě tolik cenností a věcí. Otevřené paluby, které měli cestující třetí třídy k dispozici, byly vždycky zahalené kouřem z komínů a bičované větrem. Jídelna nemohla pojmout všechny, protože měla místo jen pro 473 osob. Jídlo na jídelním lístku bylo jednoduché, tvrdé a zdravé. Cestující třetí třídy se museli stravovat na směny. Dostali lístek, na kterém byla uvedená jejich směna pro jídlo. Bohužel ti, kteří svou směnu nestihli, zůstali hladoví. Ubytování ve třetí třídě na Titanicu bylo srovnatelné s ubytováním ve druhé třídě jiných parníků. Cestující měli k dispozici elektrické topení a osvětlení. Spali na postelích s opravdovými matracemi a měkkými polštáři.
Předpovědi a předtuchy
Ještě před zrozením Titanicu kolovalo několik příběhů, které předpovídaly osud lodi. Isaac Frauenthal, newyorský právník, měl sen o Titanicu. Tvrdil, že byl na velkém parníku, který do něčeho narazil a potopil se. Stejný sen se mu zdál, když byl na palubě Titanicu. Když se dozvěděl o srážce s ledovcem, zachránil se a nastoupil do záchranného člunu. William T. Stead, anglický novinář a spiritista, napsal v roce 1892, tedy několik let před stavbou Titanicu, román Ze starého světa do nového. Román vypráví o lodi, která se v Atlantiku srazí s ledovcem a potopí se. Přitom přeživší zachrání loď, které velí jistý E. J. Smith. Stead se na Titanic nalodil o 20 let později. Shodou okolností byl kapitánem E. J. Smith. Dalším románem, který popisoval podobnou událost jako tragédie Titanicu, byl román Morgana Robertsona Marnost aneb Ztroskotání Titanu, napsaný v roce 1898. Robertson byl vysloužilý důstojník obchodního námořnictva, který ve svém románu popsal, jak se loď pokusila překonat Atlantik v rekordním čase. Loď narazila na ledovec a potopila se a téměř všichni cestující zahynuli kvůli nedostatku záchranných člunů. Tři roky po potopení Titanicu bylo v hotelovém pokoji, kde v té době pobýval, nalezené mrtvé Robertsonovo tělo ve věku 53 let. Jistá skotská dívka jménem Jessie měla v noci 14. dubna 1912 vidění potápějící se lodi v Atlantiku. V deliriu prý viděla ve vodě mnoho lidí a někoho jménem Wally, jak hraje na housle. Kapelu Titanicu vedl Wally Hartley, který hrál, když se loď potápěla. Jsou to neskutečné předtuchy, které není radno brát na lehkou váhu. Přitom lze vysledovat základní vzorec. Čím větší katastrofická událost se stane, tím více lidí má takové předtuchy. Jsou to věci mezi nebem a zemí.
Vyplutí Titanicu (středa 10. dubna 1912)
Byla středa 10. dubna 1912 13 hodin a 30 minut. Titanic byl těsně před vyplutím. Titanic mířil do New Yorku přes Francii. Měl nabrat cestující z francouzského Cherbourgu a irského Queenstownu. Titanic měl podle plánu dorazit do New Yorku ve středu 17. dubna 1912 ráno. Na vyplutí Titanicu byly provedeny náročné přípravy. Na molu se shromáždilo více než 100 000 dychtivých pozorovatelů, kteří sledovali vyplutí. Přišli se s nimi rozloučit také přátelé a příbuzní cestujících. Samotní cestující byli nadšení a šťastní. Ovšem někteří cestující se opozdili a nebylo jim dovoleno nastoupit na loď, která se chystala opustit Southampton, 125 km jihozápadně od Londýna. Bylo mezi nimi 22 rekrutů, kteří to nestihli, především bratři Sladeové. Zdržel je nákladní vlak projíždějící doky. Někteří další měli pocit předtuchy a na loď nenastoupili, přestože přišli včas. Hned na začátku své plavby měl Titanic při vyplouvání ze southamptonského doku malou nehodu. Když Titanic opouštěl přístav, vytlačil 66 000 tun a rozbouřil vody. Tím vytvořil velké vlny, které vyrvaly loď New York z kotviště. Bylo to natolik silné, že se přetrhlo sedm ocelových lan. New York plul směrem k Titanicu a diváci si na okamžik mysleli, že se obě plavidla srazí. Remorkéry Vulcan a Neptun dokázaly zabránit tomu, aby New York do obří lodi narazil. Ačkoli Titanic neutrpěl žádné škody, New York takové štěstí neměl. Její kotevní úchyty byly utržené. Další nepříjemnou událostí byl požár, který vypukl v jednom z lodních skladů. Začal ve skladu číslo 6, ve kterém byly uskladněny stovky tun uhlí. Uhlí nahoře bylo podle očekávání mokré, ale uhlí na dně skladu bylo suché. Suché uhlí doutnalo několik dní. Topiči pracovali ve čtyřhodinových směnách od chvíle, kdy Titanic opustil Southampton, až do nárazu lodi do ledovce. Navzdory této události Titanic plul dál. Pro některé lidi byly tyto události varováním před zranitelností každé lodi, včetně Titanicu. Všichni přítomní obdivovali loď, která byla vskutku majestátním a krásným výtvorem. Nikdo nezpochybňoval její konstrukci: vždyť byla speciálně vybavena vodotěsnými komorami, které ji měly učinit nepotopitelnou. Byla považována za nejbezpečnější a nejhonosnější výletní loď, jaká kdy byla postavena. Trojtónová parní píšťala lodi třikrát zahoukala. Titanic byl s vlajícími vlajkami a hrající kapelou odtažen z přístavu šesti remorkéry. Byl pozdraven píšťalami lodí, které lemovaly přístaviště. Titanic se vydal na 165 km dlouhou cestu přes Lamanšský průliv. V 18:30 Titanic dorazil do francouzského Cherbourgu, aby vyzvedl poštu a bohaté cestující. Čekal na cestující a náklad převážený dvěma loděmi společnosti White Star Line, Nomadic a Traffic. Na palubu se nalodilo 274 cestujících, včetně Johna Jacoba Astora čtvrtého a jeho mladé manželky Madeleine. Ten byl nejbohatším cestujícím na palubě. V Cherbourgu se vylodilo 22 cestujících. Titanic vyplul ve 20:10 a zamířil do Irska. Cestou do Queenstownu konstruktér Titanicu Thomas Andrews a devět mužů ze společnosti Harland and Wolff zkontrolovali, zda všechny systémy lodi fungují správně. Andrewsovi se podařilo provést úspěšný nouzový test vodotěsných dveří.
2. den Titanicu (čtvrtek 11. dubna 1912)
Titanic plul na západ a dny ubíhaly v poklidu. Pro pasažéry se neorganizovaly žádné oficiální aktivity, nekonala se žádná shromáždění a ani nebyl nijak organizovaný oddechový čas. Cestující se bavili v luxusních salonech a na palubě lodi. Většina mužů trávila čas v kuřárnách a karetních hernách a nechyběly ani party několika profesionálních hráčů. Titanic dorazil do irského Queenstownu těsně před polednem, aby převzal další cestující a poštu. Loď neměla cestou žádné problémy, ale foukal tak studený vítr, že cestující nemohli sedět na palubě. 7 cestujících se vylodilo, a jeden topič dezertoval tak, že se ukryl v hromadě poštovních pytlů dopravených na břeh. Titanic odplul ve 13:30, na palubě bylo asi 1300 dalších cestujících a 900 členů posádky.
3. den Titanicu (pátek 12. dubna 1912)
V poledne Titanic urazil 860 km od Queenstownu průměrnou rychlostí 38 km/h. Celé odpoledne se loď plavila podél irského pobřeží a cestujícím poskytovala nádherný výhled na útesy a kopce daleko za nimi. Za soumraku už cestující viděli poslední část Evropy.
4. den Titanicu (sobota 13. dubna 1912)
Titanic pokračoval v nerušené plavbě. Jedna z cestujících, Elisabeth Linesová, zaslechla rozhovor mezi Ismayem a kapitánem Smithem. Vzpomněla si, že slyšela Ismaye říkat, že je spokojený s rychlostí lodi a že loď dopluje do New Yorku někdy v úterý. Ačkoli by to neznamenalo žádný rychlostní rekord, překonalo by to čas lodi Olympic při její první plavbě. Dny na Titanicu probíhaly v klidu a nerušeně. Hodiny, kdy se podávalo jídlo, patřily k jedněm z mála událostí, jednotně stanoveným pro celou loď: snídaně se podávala od 8:30 do 10:30, oběd od 13:00 do 14:30. Od 18:00 do 19:30 případně o něco déle byla večeře. Jedna z příjemností, kterou pasažéři druhé třídy mohli sdílet s cestujícími první třídy, byl výborný lodní orchestr. Ten sestával z osmi talentovaných hudebníků. Vedl ho třiatřicetiletý Wallace Hartley, vynikající houslista, který přišel do kapely Titanicu z lodi Mauretania. Orchestr se dělil na dvě skupiny, a jednotliví členové se v nich podle potřeby nebo situace střídali. Ve společenském salonu a jídelně druhé třídy hrálo v modrých žaketech trio piano, housle a viola. Ostatní hráli v různých místnostech první třídy, často v recepčním salonu a v jídelně. Hudebníci hráli během oběda a večeře, ale sestavovali také promenádní tria a hráli na malém kurtu. Oblečení do bílých žaketů a tmavěmodrých kalhot nabízeli směsi písní v luxusní hale první třídy s proslulým Velkým schodištěm. Počítalo se s tím, že každý hudebník zná zpaměti 352 populárních písní, a že když kapelník vyřkne její číslo, hned všichni vědí, o kterou jde. Čas docela rychle ubíhal.
5. den Titanicu (neděle 14. dubna 1912)
V neděli došlo na lodi ke dvěma změnám v každodenní rutině. Byla provedena pravidelná inspekce lodi, a konala se bohoslužba. V půl jedenácté se v jídelním salonu první třídy shromáždili pasažéři ze všech tříd. Bohoslužbu sloužil kapitán lodi E. J. Smith, a to nikoli podle modlitební knihy a liturgie anglikánské církve, ale podle modlitební knihy lodní společnosti. Při bohoslužbě hrál lodní orchestr a obřad skončil krátce po jedenácté krásnou starou nábožnou písní O God Our Help in Ages Past, Bože náš, jenž jsi nám pomáhal v minulosti. V poledne loď urazila celkem 878 km průměrnou rychlostí 40 km/h. Cestující si krátili čas čtením v knihovně nebo trávením času v čítárně a spisovně. Někteří četli lodní noviny. Orchestr hrál na Lodní palubě a v salónku. Evropští přistěhovalci z třetí třídy se snažili naučit anglicky, protože to byl jazyk, kterým budou brzy mluvit, až se dostanou do Ameriky. Proviantní posádka pracovala v kuchyni a starala se o to, aby byly kuchyně zásobeny jídlem a aby se všichni cestující i posádka najedli. Starali se také o čistotu pokojů a kajut. Hluboko v podpalubí lodi odklízeči lopatami házeli uhlí do kotelen. Topiči přikládali uhlí do pecí, které zajišťovaly pohon parníku. V neděli, pátý den plavby probíhala plavba podobně jako v předchozích dnech. Až na to, že se ve vzduchu náhle ochladilo. V průběhu nedělního dopoledne se Titanic dostal do studené fronty s velkou oblačností a značně prudkým severním větrem, který se v průběhu noci ze soboty na neděli stočil k západu. V neděli ráno už důstojníci Titanicu museli vědět, že před nimi byla ledová pole. Bylo vydáno několik varování před ledem, ale nikdo je nebral vážně. Kapitán Smith a Bruce Ismay měli totiž větší starost o to, aby do New Yorku dorazili dříve, než se očekávalo. Také kapitán Smith pevně věřil, že žádné nebezpečí nehrozí. Ismay ho přesvědčoval, aby dokázal spolehlivost Titanicu tím, že dosáhne New Yorku dříve. Kapitán Smith vydal rozkaz "Plnou parou vpřed" a pak loď nasměroval 29 km na jih. Podrobným zprávám o ledu před lodí nevěnoval žádnou další pozornost. To byla osudová chyba, která stála život 1523 lidí na palubě lodi.
9:00. Zatímco Titanic plul severním Atlantikem, kapitán obdržel řadu zpráv od lodí v oblasti. Jen v tento den bylo přijato šest zpráv. První zpráva přišla v devět hodin ráno od kapitána Barra z lodi Caronia směřující z New Yorku přes Queenstown do Liverpoolu. Ve zprávě výslovně varovali před ledovými poli. Kapitán Smith potvrdil přijetí zprávy, a poslal ji palubním důstojníkům, aby se s ní také seznámili. Odpoledne se citelně ochladilo. Cestující vyklidili paluby a uchýlili se do útrob lodi.
13:42. Titanic obdržel další zprávu, která zněla takto:
"Kapitánu Smithovi, Titanic. Od vyplutí máme mírný, proměnlivý vítr a jasné, pěkné počasí. Řecký parník Athenai hlásí, že dnes míjí ledové hory a velké množství polního ledu. Přeji vám i Titanicu mnoho úspěchů. Velitel"
Tato zpráva umísťovala pohyb ledovců jen několik kilometrů od plavební dráhy Titanicu. Kapitán Smith opět potvrdil, že zprávu obdržel. Šel vyhledat Ismaye, se kterým před chvílí obědval. Ismay byl na promenádní palubě, a zprávu od kapitána převzal. Ismay se na ni jen podíval a pak strčil kus papíru do kapsy.
13:45. Následující zpráva byla předána Hydrografickému úřadu ve Washingtonu:
"Německý parník Amerika společnosti Hamburg American Line, hlásí radiotelegraficky, že míjí dvě velké ledové hory na 41,27 zeměpisné šířky a 50,08 zeměpisné délky."
Tato zpráva byla odložena, dokud se Titanic nedostal do vysílací vzdálenosti od mysu Race. Žádný důstojník z Titanicu si ale tuto zprávu nepřečetl. A navzdory tomuto varování loď stále pokračovala vpřed rychlostí až 46 km/h. Ismay zprávu vrátil kolem sedmé hodiny večer. V první třídě užívali pohodlí a tepla prostorné klubovny, útulné knihovny nebo příjemné kuřárny. Do přitlumených rozprávění zazníval chvílemi afektovaný smích a cinkot skleniček a čajových hrníčků. Dveře kryté kavárny vedoucí na palubu byly zavřené. Z proutěných křesel, pokrytých rudými a hnědými polštáři, pozorovali spokojení pasažéři okny v bronzových rámech, přes dva metry vysokými, jak loď rychle uhání po hladině. V čítárně první třídy, jejíž podlahu pokrýval koberec ve starorůžové barvě a na jejíchž oknech visely růžové závěsy, četli cestující knihy a nejnovější časopisy, které lodi poskytl Times v rámci Londýnského knižního klubu. Ticho knihovny kontrastovalo s družnou atmosférou kuřárny, kde se hrál bridž nebo poker. Odsud nebyl výhled na moře. Světlo sem přicházelo přes okna, pomalovaná obrazy krajin, starověkých lodí, historických a mytologických postav. Nad mramorovým krbem visela olejomalba Přístav Plymouth od velice známého britského malíře Normana Wilkinsona. V hlavní hale vyhrával lodní orchestr populární písně. Operetní a muzikálové árie a také poslední senzaci, rytmické ragtimy. Zněly salonní melodie, směsi árií z operet Čokoládový vojáček a Veselá vdova. Straussovy valčíky, nebo populární Oh, You Beatiful Doll, případně Alexander’s Ragtime Band. V kuřárně druhé třídy na palubě B a v knihovně druhé třídy přímo pod ní na palubě C se to nehemžilo rozmlouvajícími pasažéry o nic méně. Někteří odpočívali v kajutách. Nejvíce lidí se ale procházelo po chodbách. Děti si hrály na promenádách, přiléhajících ke knihovně. Pro muže z třetí třídy tu byla kuřárna a dva bary. Jeden vpředu v otevřeném prostoru na palubě D a další hned v sousedství kuřárny na konci paluby C. Ženy a děti tu mohly společně užívat rozměrnou místnost napravo od kuřárny. A dá se předpokládat, že děti, ať už se souhlasem stevardů nebo bez něho, ke svým hrám užívaly schodiště na dolních palubách a prostory chodeb. Ochlazení zahnalo do útrob lodi i muže, ženy a děti z třetí třídy.
17:20. Titanic dosáhl bod obratu ležící jihovýchodně od Nového Foundlandu na 42 stupni severní šířky a 47 stupni západní délky. Od bodu obratu měl Titanic plout dál na jihozápad k majákové lodi u Nantucketské mělčiny a odtud k poloostrovu Sandy Hock u vjezdu do newyorského přístavu. Kapitán Smith nastavil kurz lodi mírně na jih, což bylo západně od běžné trasy, po které obvykle svou loď vedl.
19:00 až 19:15. Noc byla jasná, moře bylo klidné a na hladině se vyskytovaly kašovité ledové plochy a neškodně vypadající kry. Byly vidět hvězdy. Na můstku velel první důstojník William Murdoch, který právě vystřídal druhého palubního důstojníka Lightollera na kapitánském můstku. Nařídil námořníkovi Samuelu Hemmingovi, který měl na starosti obsluhu pozičních světel, zavřít poklop příďového podpalubí, aby z něj nevycházelo žádné světlo. To jim mělo umožnit výhled na příď lodi.
19:30. Stmívalo se a ledový vzduch byl stále mrazivější. Zatímco cestující se chystali povečeřet v příjemném teplu jídelen, teplota venku rychle klesala na 3,8 stupňů Celsia. Californian poslal Titanicu zprávu o třech velkých ledovcích 9 km jižně od nich, a asi 30 km od plavební linie Titanicu. Dvaadvacetiletý Harold Bride z Titanicu, který obsluhoval řídicí místnost, zprávu zachytil a předal ji na můstek. Nemohl si vzpomenout na důstojníka, který zprávu přijal. Kapitán Smith zprávu nepřijal, protože byl tou dobou v restauraci na večeři, pořádané manželi Widenerovými. Radiotelegrafická aparatura o výkonu jeden a půl kilowattu byla jednou z nejsilnějších na lodích. V denních hodinách měla dosah 640 km. V nočních hodinách se dosah ztrojnásobil. Oné neděle, uprostřed Atlantiku, byla její funkčnost omezená na konverzaci s ostatními loděmi. Signály byly vysílány a přijímány na těsně přilehlých frekvencích. Často se vedle sebe ozývaly dva, tři nebo dokonce i více signálů zároveň. Zručnost radiotelegrafisty z valné části závisela na schopnosti rozlišit a vybrat ty depeše, které byly určeny právě jeho stanici. Důležitou pomůckou radiotelegrafistů byl identifikační volací kód. Každá stanice měla svůj. Stanice britských lodí, kromě několika výjimek, začínala písmenem M, německé lodě měly D a americké lodě písmeno N. Volací kód Titanicu byl MGY, jeho sesterská loď, Olympic měla MKC. Hodiny se telegrafistům vlekly, práce byla jednotvárná a přitom stresující. Bride a Phillips měli alespoň to štěstí, že mohli pracovat spolu, takže si mohli rozdělit služby a u aparatury se střídat. Předpokládalo se, že radiotelegrafisté zachytí pro potřeby kapitána všechny depeše, které se vztahují k navigaci a bezpečnosti plavby lodi. A tak se také stalo, že v neděli 14. dubna přijali radiotelegrafisté Titanicu několik zpráv, týkajících se pohybu ledů v oblasti, do které parník mířil.
20:40. Druhý palubní důstojník Lightoller vydal rozkaz lodnímu tesařovi J. Maxwellovi, aby sledoval dodávku čerstvé vody, protože by mohla zamrznout.
20:50. Kapitán Smith se rozloučil se společností, se kterou trávil večeři v restauraci, a vydal se na kapitánský můstek. Po příchodu ho Lightoller informoval o počasí a o opatřeních vzhledem k nebezpečí ledovců.
21:00. Teplota klesla na pouhého půl stupně. Druhý důstojník Lightoller nařídil hlídce, aby dávala pozor na led, zejména na malý led a menší kry.
21:20. Kapitán Smith na můstku poznamenal, že noc je velice jasná a můstek opustil. Lightollerovi před odchodem řekl, že kdyby se viditelnost nebo počasí dál zhoršily, ihned mi dejte vědět. Budu tady uvnitř. Potom se odebral do své kajuty za kapitánským můstkem na pravoboku lodi.
21:40. Titanic obdržel další zprávu:
"Od Mesaby Titanicu a všem lodím směřujícím na východ, míněno americké východní pobřeží. Hlášení o ledu. Viděli jsme mnoho těžkého ledu a velké množství velkých ledových ker. Také ledové pole. Počasí dobré, jasno."
Harold Bride a Jack Phillips tuto zprávu odložili, aby mohli pokračovat v posílání zpráv cestujících, které se během dne nahromadily. A tak se stalo, že tato zpráva nebyla doručená na můstek a žádný důstojník se o ní nedozvěděl.
Ledovec přímo před námi (neděle 14. dubna 1912)
22:00. Titanic měl studenou frontu za zády. Začal se dostávat do vlivu rozsáhlé arktické výše, táhnoucí se od ostrova Sable, a směřující na jihozápad k plavebnímu kursu parníku. Obloha se pročistila. Severák se zmírnil a postupně se úplně utišil. Teplota klesla na 0 stupňů, a loď plula rychlostí 40 km/h. Obloha byla jasná, svítily hvězdy a moře bylo klidné a rovné jako stůl. Měsíc ale nesvítil. Frederick Fleet i Reginald Lee vylezli po železném žebříku uvnitř předního stěžně na pozorovatelnu, kde vystřídali prokřehlé kolegy Archie Jewella a George Symonse. Střídavě se dívali ven ve strážním koši. Neměli dalekohledy, protože ty zůstaly v přístavu.
23:05. Telegrafista Phillips obdržel zprávu z lodi Californian, která byla vzdálená od Titanicu asi 30 km. Signál byl tak silný, že telegrafista asi přestal na chvíli slyšet. Zpráva zněla doslova takto:
"Řekněte starému muži, že jsme se zastavili a jsme obklopení ledem."
Než Californian stačil sdělit svou polohu, čtyřiadvacetiletý Jack Phillips, který stále pracoval na hromadě nevyřízených zpráv, se možná rozčílil a odpověděl:
"Drž hubu, zklapni, mám práci, jsem ve spojení s mysem Race."
Mys Race byla pozemní stanice v kanadském Newfoundlandu, odkud se předávaly zprávy. Operátor lodi Californian, Cyril Furmstone Evans, čekal, pak to vzdal, vypnul zařízení a šel spát. Není divu, když ho operátor Titanicu tak stroze odmítl. Zpráva z Californianu nebyla doručena na můstek ani žádnému důstojníkovi. Teplota vody v oceánu byla minus 2 stupně.
23:40. Titanic dělilo od naplnění osudu necelých 8 km. Hlídky Frederick Fleet a Reginald Lee byly na svých stanovištích ve strážním koši, který se nacházel 15 metrů nad příďovou palubou. Mávali rukama a snažili se aspoň trochu zahřát v mrazivém proudění vzduchu, spjatém s rychlou plavbou parníku. Ve stísněných prostorách pozorovatelny to nebylo nic snadného. Vzduch byl ledový. Do půlnoci, kdy měli být vystřídaní, chybělo 20 minut. Nesvítil měsíc, což ztěžovalo pozorování ledovců. Potom, co vystřídali první dva hlídače, dostali rozkaz, aby bedlivě sledovali ledovce. Protože oba neměli dalekohledy, mžourali do řídké mlhy. Dalekohledy byla jedna velká záhada. Když Titanic vyplouval z Belfastu, na pozorovatelně dalekohledy byly. Brzy po odplutí ze Southamptonu, než loď dorazila do Queenstownu, se ale zjistilo, že dalekohledy z pozorovatelny zmizely. Jak se zdálo, tak žádný palubní důstojník neměl ponětí o tom, proč se tak stalo a na čí pokyn. Fleet se najednou naklonil dopředu a upřeně se zahleděl do dáli. Ruku natáhl po šňůře mosazného čtyřiceticentimetrového lodního zvonce, který visel asi metr nad pozorovatelnou. Stále upíral pohled dopředu a prudce třikrát zatáhl za šňůru. Ostrý zvuk zvonu proťal noční ticho. Fleet se v zápětí vrhl k telefonnímu přístroji, který byl v přilehlé prostoře na pravé straně pozorovatelny. Zvedl také telefon, kterým se spojil s můstkem. Jeho hovor přijal šestý důstojník James Moody, kterému řekl:
"Ledová hora přímo před námi." "Aha," odpověděl Moody.
Fleet a Lee se pevně drželi zábradlí pozorovatelny. Zírali na obrovský ledovec nepravidelného špičatého tvaru. Kolos tyčící se do tmy noci, který zakrýval stále větší množství hvězd, jak se více a více přibližoval k rychle plujícímu Titanicu. Důstojník Moody poslal zprávu prvnímu důstojníkovi Murdochovi, který v rychlém sledu provedl následující úkony:
Za prvé, nařídil docela vpravo. Jednalo se o manévr k vyhnutí se ledovci, při kterém se příď prudce vychýlí doleva a pak prudce doprava. To znamenalo, že ledovec narazí směrem k boku.
Za druhé, nařídil zastavit všechny motory a pak plnou parou zpět.
Za třetí, rozezvučel zvonový poplach, aby upozornil topiče, že dveře vodotěsných přepážek budou zavřené.
Za čtvrté, stiskl spínač, aby zavřel 15 dveří vodotěsných přepážek ve strojovnách a kotelnách.
Ledovec byl asi 500 metrů daleko, když ho Fleet spatřil. Loď velikosti Titanicu nelze zastavit ani zpomalit na 500 metrů. Ve skutečnosti potřeboval Titanic k úplnému zastavení 900 metrů. Vzduch byl čistý, moře klidné. Nebyly žádné vlny, vítr nefoukal. Jinak by voda prudce narážela do ledovce, což by mu dávalo bílý límec a tím by se výrazně rýsoval proti tmavé vodě. Na obloze nebyl měsíc. V tak jasné noci by pouhá čtvrť měsíce ledovec zviditelňovala. Proto ho spatřili tak pozdě.
Závěr
To je všechno k prvnímu dílu Poselství nepotopitelného Titanicu, co uslyšíte ve druhé epizodě? Jak asi všichni očekáváme, dojde k osudové srážce s ledovcem. Popíšu její dramatický průběh i od svědků. Společně budeme odpočítávat posledních 160 minut, během kterých se Titanic potápěl. Takřka minutu po minutě budeme sledovat, co se na Titanicu dělo. Od záchrany cestujících na člunech, přes telegrafické depeše, po práci topičů, kteří svou práci vykonávali až těsně do potopení Titanicu, i když věděli, že hluboko v útrobách lodi nepřežijí. To byli ti skuteční hrdinové, díky kterým zůstal Titanic osvětlený až těsně do jeho potopení. Bez světla by záchrana cestujících nebyla v temné noci prakticky možná. Podrobně si popíšeme poslední minuty, kdy se Titanic zmítal doslova v křečích. Také probereme záchranné práce, kterých se zhostila loď Carpathia. Nakonec se ale ponoříme do neprobádané části Titanicu, která se zřejmě odehrávala na pozadí větších událostí. Bylo potopení Titanicu organizovaným plánem? A hlavně komu by to prospělo? Než začneme zatínat pěsti a hlasitě protestovat, vyčkejme na fakta, která uvedu. Jak je mým dobrým zvykem se jmény, vazbami, daty a souvislostmi. Sami rozhodněme o validitě takové provokativní možnosti. Není už na čase po sto letech otevírat to největší tajemství Titanicu?