Tento pořad se zabývá temnou stránkou lidského zla – pedofilií a vraždami dětí, a ukazuje, jak mocné establishmenty kryjí tyto trestné činy. V různých zemích jsou popsané případy pedofilních sítí, které páchají hrůzné činy na dětech. Jsou zmíněné i vraždy dětí, které jsou následkem těchto zločinů a jsou natáčeny na kameru. Pořad se také zaměřuje na situaci v USA a způsob, jakým média a mocní lidé v establishmentu ovlivňují vnímání tohoto tématu ve společnosti. Celkově jde o šokující a kontroverzní téma, které upozorňuje na nutnost bojovat proti těmto zločinům a krytí, kterému se tito pachatelé těší.
Před nějakou dobou jsem zveřejnil můj dvoudílný dokument Drogové a pedofilní spiknutí. V něm jsem se ve druhém díle věnoval pedofilnímu kruhu v Americe, který zasahoval až do nejvyšších pater americké politiky. Toto téma mě natolik zaujalo, že jsem začal pátrat dál a nestačil jsem se divit. Byl jsem přímo šokovaný tím, jaký vzorec a schéma pedofilních sítí napojených na politiky, soudce, policisty a podnikatele se přede mnou začalo otevírat.
Pedofilní sítě, které se institucionalizují v systému, jsou vrostlé do vysokých politických kruhů, a proto je masmédia důsledně ignorují. Typickým příkladem byla aféra Pizzagate, kterou se horkotěžko podařilo ututlat. Ovšem Pizzagate je jen špičkou ledovce. Určitá vodítka jsem uvedl v mém dvoudílném dokumentu Drogové a pedofilní spiknutí. Tento pořad je proto volným pokračováním mapování pedofilních sítí, zakořeněných do jádra systému.
Belgická pedofilní síť (90. léta 20. st.)
Kdo jste poslouchali nebo četli druhý díl mého dokumentu Drogové a pedofilní spiknutí, víte, že tato zneužívání zasahují až do vrcholových pater politiky. Takové sdělení pro vás tedy není vůbec překvapivé. Abych nezůstával stále kdesi ve vzdálené Americe na druhé straně Atlantiku, začnu belgickým Bruselem, který nám je mnohem blíž. Myslím co do vzdálenosti, protože ideologicky je stejně daleko jako Washington.
Většině z nás jméno Marc Dutroux nic neříká. Pokud ale toto jméno vyslovíme v Belgii, pravděpodobně vyvoláme velmi silné reakce. Dutroux, odsouzený spolu se svou ženou v roce 1989 za znásilnění a násilné zneužití pěti dívek, z nichž nejmladší bylo pouhých jedenáct let, byl obviněn z toho, že byl klíčovým hráčem v mezinárodní skupině zabývající se dětskou prostitucí a pornografií. Její praktiky zahrnovaly únosy, znásilňování, sadistické mučení a vraždy. Dutroux byl v roce 1989 za své zločiny odsouzen na třináct let, ale na svobodu se dostal už po třech letech. A to i přesto, že, jak později řekl ředitel věznice Yvan Stuaert parlamentní komisi: "Lékařská zpráva ho popisovala jako perverzního psychopata, výbušnou směs. Byl zjevně nebezpečný pro společnost." Muž, který Dutrouxe pustil do společnosti, ministr spravedlnosti Melchior Wathelet, byl odměněn prestižním jmenováním soudcem Evropského soudního dvora v Haagu.
Krátce po Dutrouxově propuštění se v okolí některých jeho domů začaly ztrácet mladé dívky. Ačkoli byl technicky vzato nezaměstnaný a pobíral sociální dávky od státu, vlastnil nejméně šest domů a žil docela rozmařile. Zdá se, že jeho poměrně výnosné příjmy pocházely z obchodu s dětskými sexuálními otrokyněmi, dětskou prostitucí a dětskou pornografií. Mnohé z jeho domů se zdály být prázdné, ačkoli některé z nich ve skutečnosti sloužily jako mučící a vězeňská centra, kam byly unesené dívky odváženy a drženy v podzemních kobkách. Některé z Dutrouxových domů byly takto využívané ještě několik let po jeho předčasném propuštění. Policie o tom měla stále více důkazů. Úřady přesto na základě těchto informací nejednaly. Policie měla dokonce zprávu od Dutrouxovy vlastní matky, že její syn v jednom ze svých domů vězní dívky.
Teprve 13. srpna 1996 úřady zatkly Dutrouxe spolu s jeho ženou učitelkou na základní škole, podnájemníkem, policistou a mužem, kterého Guardian označil za spolupracovníka s politickými konexemi. Dva dny po zatčení policie znovu prohledala Dutrouxův dům a objevila zvukotěsnou kobku a mučírnu. Jak uvedla CNN, před třemi lety policie ignorovala tipy informátora, který tvrdil, že Dutroux budoval tajné sklepy, kde držel dívky před jejich prodejem do zahraničí. Kromě toho v roce 1995 tentýž informátor policii sdělil, že Dutroux nabídl neznámému třetímu muži ekvivalent 3 000 až 5 000 dolarů za únos dívek. Při poslední prohlídce byly v kobce nalezené dvě čtrnáctileté dívky, které byly uvězněny v řetězech a hladověly. Policii popsaly, jak byly zneužívané jako dětské prostitutky a při výrobě videí s dětskou pornografií. Policie zajistila více než 300 takových videí.
17. srpna 1996 se příběh stal ještě chmurnějším, když policie v dalším Dutrouxově domě vykopala těla dvou osmiletých dívek. Později se ukázalo, že dívky byly po únosu devět měsíců držené v jedné z Dutrouxových kobek, kde byly opakovaně mučené a sexuálně zneužívané. Všechno bylo zachycené na videozáznam. Dívky pak byly ponechané, aby pomalu umíraly hlady. Vedle jejich zdecimovaných těl bylo nalezené tělo Bernarda Weinsteina, bývalého Dutrouxova komplice, který několik let obýval jeden z domů. Weinstein byl pohřbený zaživa.
O několik týdnů později byly nalezené další dvě dívky pohřbené pod betonem na dalším z pozemků Dutrouxových. Pitevní zprávy naznačily, že byly omámené a potom pohřbené zaživa. V té době už bylo údajně ve vazbě deset lidí spojených s tímto případem. S přibývajícím počtem mrtvých rostlo rozhořčení belgického lidu. Chtěli vědět, proč byl tento muž, přezdívaný belgická bestie, propuštěný na svobodu po tak krátkém trestu. A chtěli vědět, proč se policie rozhodla nic nepodniknout, i když důkazů stále přibývalo a dívky stále mizely. Chtěli vědět, kolik dívek bylo kvůli této nečinnosti zabito?
Další olej do ohně přilila zpráva Los Angeles Times, podle které vysoce uznávaná dětská aktivistka Marie-France Botteová tvrdila, že ministerstvo spravedlnosti mělo politicky citlivý seznam zákazníků pedofilních videokazet. Michel Bourlet, hlavní prokurátor pedofilního případu, mezitím veřejně prohlásil, že vyšetřování mohlo být důkladně vedené pouze bez politických zásahů. Zpráva v časopise Time poukazovala na nejasné vazby mezi Dutrouxovou operací, a osobami z organizovaného zločinu. Marc Verwilghen, hlavní vyšetřující soudce v tomto případu, se vyjádřil přímočařeji: "Pro mě je kauza Dutroux otázkou organizovaného zločinu."
Rozhořčení rostlo s tím, jak přibývalo zatčených a objevovaly se důkazy o spoluvině vlády a policie na vysoké úrovni. Jeden z Dutrouxových kompliců, podnikatel Jean-Michel Nihoul, se přiznal k organizaci orgií na belgickém zámku, kterých se zúčastnili vládní úředníci, bývalý evropský komisař a řada policistů. Belgický senátor poměrně přesně poznamenal, že takové večírky jsou součástí systému, který funguje dodnes, a slouží k vydírání vysoce postavených lidí, kteří se jich účastní. Nihoul tvrdil, že byl mimo dosah zákona, protože měl informace, které by v případě zveřejnění položily vládu a celý stát.
V září 1996 bylo zadrženo dvacet tři podezřelých, z toho nejméně devět policistů. Byli vyslýcháni kvůli možné spoluúčasti na zločinech nebo nedbalosti při vyšetřování případu. Jak poznamenal deník Los Angeles Times: "Zadržení bylo posledním náznakem, že policie v jižním městě Charleroi možná pomáhala krýt zločiny Marca Dutrouxe." Tato zatčení následovala po raziích v domech policistů a na ředitelství policie v Charleroi. Byla založena na informacích poskytnutých policejním inspektorem Georgesem Zicotem, který už byl obviněný jako spolupachatel. Policejní vyšetřovatelé vyslýchali také tři soudce.
14. října 1996 přišla poslední kapka. Jean-Marc Connerotte, který v Dutrouxově případu působil jako vyšetřující soudce, byl belgickým Nejvyšším soudem odvolán. Connerotte byl lidmi vnímaný jako určitá rarita. Státní úředník a policista, který skutečně usiloval o trestní stíhání, a nikoli o krytí. Deník News Telegraph ho popsal jako jedinou postavu v justici, která se těšila důvěře národa. Jak napsal deník New York Times, Connerotte se v srpnu stal národním hrdinou poté, co zachránil dvě děti z tajné kobky, kterou držel odsouzený násilník. Také nařídil vyšetřování, které vedlo k nálezu těl čtyř dívek unesených sítí dětské pornografie.
Reportáž BBC z května 2002 odhalila, že po Connerottově odstranění byl jako další propuštěn speciální tým policistů, kteří vyslýchali Reginu Loufovou a další svědky. Žena jménem Regina Loufová byla první z jedenácti obětí, které policisté vyslechli. Loufová tvrdila, že se stala obětí kruhu, který zahrnoval její rodiče a babičku, už jako velmi malé dítě. Úřadům podrobně popsala celou operaci a poskytla jim jména. Mezi nimi byli vysocí soudci, jeden z nejmocnějších politiků v zemi, a velmi vlivný bankéř. Podle Loufové šlo o velký byznys, vydírání a hodně peněz. Řada jejích obětí byla podle ní tajně natáčená za účelem vydírání. Loufová označila podnikatele Jeana-Michela Nihoula za pravidelného organizátora večírků. Tyto večírky podle ní zahrnovaly nejen sex, ale i sadismus, mučení a vraždy. Podrobně popsala zavražděné oběti a způsob a místo jejich usmrcení.
Zpráva BBC odhalila, že pověst Reginy Loufové byla v Belgii zničená. Generální prokurátorka v Lutychu Anne Thillyová prohlásila, že byla zcela šílená, přestože četná vyjádření nezávislých psychologů svědčila o opaku. Podle soudců, kteří se později případem zabývali, bylo její svědectví prohlášeno za bezcenné, a nebylo předloženo v žádném soudním procesu. Connerottovo odvolání z Dutrouxova případu rozdmýchalo doutnající plameny veřejného pobouření. Jak uvedly Timesy, statisíce lidí se obrátily na nejvyšší soud s peticí, aby soudce ponechal ve funkci. Rodiny Dutrouxových obětí vyzvaly ke generální stávce. Muži a ženy po celé zemi odešli na protest z práce, železničáři a řidiči autobusů zastavili veřejnou dopravu, čímž se některá města prakticky zastavila. Deník Telegraph uvedl, že v Lutychu hasiči obrátili hadice na budovu městského soudu, aby symbolizovali rozsáhlý úklid, který byl nařízen.
20. října 1996 vyšlo 350 000 občanů malého belgického státu do ulic Bruselu oblečených v bílém a požadovalo reformu systému, který je tak zkorumpovaný, že chrání násilníky, mučitele a vrahy dětí. Politické důsledky tohoto případu nakonec vedly k rezignaci šéfa belgické státní policie, ministra vnitra a ministra spravedlnosti. Ti se ale stali pouhými obětními beránky předhozenými rozhořčeným masám, aby zabránili tomu, co mohlo snadno přerůst v plnohodnotné povstání lidu.
O několik měsíců později zjistil průzkum veřejného mínění bruselského listu Le Soir, že pouze každý pátý Belgičan má stále důvěru ve federální vládu a v národní trestní soudnictví. Jak v lednu 1998 napsal deník Los Angeles Times: "Stále je rozšířené přesvědčení, že příslušníci vyšších kruhů, tedy vládní ministři, římskokatolická církev, dvůr krále Alberta II., patřili k dětským sexuálním kruhům nebo je chránili."
V květnu 2002, téměř šest let po Dutrouxově vzetí do vazby, soud s ním ještě nezačal. Rodiče obětí stále hlasitě křičeli, že se všechno krylo. Andrew Osborn v deníku Guardian, 25. ledna 2002 napsal: "Několik státních zástupců, policistů a důležitých svědků spáchalo sebevraždu. Zmizely také důležité důkazy. Možná je tedy Dutroux chráněn shora. Jaké jiné vysvětlení může mít takový hanebný sled událostí?"
Novinář Olenka Frenkiel pro BBC 2. května 2002 uvedl: "Případ únosu a vraždy nechvalně proslulého belgického pedofila Marca Dutrouxe zůstává nevyřešený. Za tyto ohavné zločiny nebyl dosud postavený před soud. Zdá se, že nad fakty byla na nejvyšší úrovni zatažená ocelová clona a nikdo není připraven odhalit ty, kteří se na tomto nehorázném utajování podílejí. Zdá se, že stopy ukazující na existenci sítě nebyly zdaleka vyšetřeny, ale byly zablokovány nebo pohřbeny."
Tento případ byl příběhem nevýslovné korupce a zkaženosti belgického politického, soudního a policejního establishmentu. Mnohem znepokojivější je skutečnost, že nešlo o ojedinělý případ.
Lotyšská pedofilní síť (90. léta 20. st.)
Na sklonku roku 1999 otřásl Lotyšskem skandál s dětskou prostitucí a dětskou pornografií, který zasáhl až do nejvyšších pater politické moci. Případ poprvé vypukl v srpnu, kdy policie odhalila rozsáhlou operaci, do které bylo zapojeno až 2 000 těžce zneužívaných dětí. Když média začala s případem spojovat nejvyšší lotyšské představitele, byla sestavená zvláštní parlamentní komise, která měla vznikající obvinění prošetřit. V únoru 2000 předal předseda komise parlamentu zprávu, která s případem spojovala premiéra a ministra spravedlnosti, ředitele státní daňové služby a řadu armádních a policejních důstojníků.
Portugalská pedofilní síť (začátek 21. st.)
27. listopadu 2002 přinesl deník The Guardian zprávu, že mnozí členové portugalské elity byli napojení na pedofilní gang: "Skandál kolem pedofilního gangu provozovaného ve státním sirotčinci zachvátil Portugalsko. Hrozilo, že do něj budou zapleteni diplomaté, osobnosti médií a vysocí politici. Fotografie nejmenovaných vysokých státních úředníků s malými chlapci z lisabonského sirotčince Casa Pia patřily k důkazům, které měla policie k dispozici potom, co zatkla bývalého zaměstnance sirotčince jménem Carlos Silvino."
Jedním z odhalení v případu bylo, že systematické sexuální zneužívání dětí v domově probíhalo více než 20 let, a po většinu této doby o něm věděla policie i další úřady. Teresa Costa Macedová, bývalá státní tajemnice pro rodinu, uvedla, že před dvaceti lety zaslala policii spis obsahující usvědčující důkazy o zneužívání, včetně fotografií a výpovědí očitých svědků. Na tyto informace nebylo reagováno a Macedová se stala obětí kampaně výhrůžek a zastrašování. V červnu 2003 deník Independent uvedl, že policie nejprve popírala existenci jejích zpráv, ale později je předložila. Oficiální zpráva tvrdila, že mezi dětmi, které stále žily v Casa Pia, bylo nejméně 128 vystaveno sexuálnímu zneužívání. Mnohé z nich byly hluché a němé.
Za posledních třicet let prošel zařízením nespočet dalších obětí. Mezi zadrženými nebo vyslýchanými v této kauze byli Carlos Cruz, v Portugalsku známý jako Pan televize, dále Manuel Abrantes, bývalý ředitel Casa Pia, Joao Ferreira Diniz, lékař Casa Pia, Jorge Ritto, bývalý velvyslanec při UNESCO, Hugo Marcal, bývalý advokát Carlose Silvina, Eduardo Ferro Rodrigues, předseda Socialistické strany Portugalska, moderátor televizní talk show Herman José a Paulo Pedroso, bývalý ministr práce. V následné zprávě deníku Independent se uvádělo, že Casa Pia, kterou založil policejní inspektor, se poprvé dostala pod drobnohled před 20 lety, když zemřel mladý vězeň… Úředníci zjistili, že dveře domova byly po celou noc otevřeny a mladí lidé se pohybovali v oblasti, kde se nacházeli mužští prostituti. Čtyři děti ve věku od osmi do dvanácti let, které se pohřešovaly čtrnáct dní, byly nalezeny v luxusním bytě v nedalekém Cascais, který patřil jednomu diplomatovi. Tímto diplomatem byl Jorge Ritto. Tvrdilo se, že Carlos Silvino, zaměstnanec a bývalý obyvatel Casa Pia, po léta působil při obstarávání malých chlapců pro bohaté a mocné pedofily, včetně Ritta. Dospívající svědci v portugalské televizi tvrdili, že jim byly nabízeny lákavé nabídky. Pak byli znásilňovaní, a verbovaní na sexuální večírky s mocnými přáteli.
Skotská síť pedofilů (90. léta 20. st.)
V únoru 2003 probíhala ve Skotsku kampaň za odpečetění záznamů, které byly na základě zvláštního nařízení zapečetěny po dobu 100 let. Záznamy se týkaly činnosti Thomase Hamiltona, známého pedofila a vraha, který v roce 1996 zabil šestnáct školáků, jednoho učitele, a nakonec i sebe. Jedna z policejních zpráv zapečetěných na základě příkazu se týkala aktivit Thomase Hamiltona na letním táboře u jezera Loch Lomond v roce 1991, pět let před střelbou. Podle deníku Guardian tento případ spojoval Hamiltona s postavami skotského establishmentu, včetně dvou vysoce postavených politiků a právníka.
Zpráva ve skotském listu Sunday Herald z března 2003 odhalila, že bylo zapečetěno 106 dokumentů. Patřil mezi ně dopis spojený s Hamiltonem, který poslal George Robertson, tehdejší šéf NATO, Michaelu Forsythovi, který byl tehdy ministrem zahraničí pro Skotsko. Mezi zapečetěné zprávy patřila také korespondence týkající se zapojení Thomase Hamiltona do zednářství. V článku byl citovaný náměstek ministra spravedlnosti Michael Matheson, který zpochybnil oficiální zdůvodnění zapečetění dokumentů.
Francouzská pedofilní síť (90. léta 20. st.)
New York Times v březnu 1997 napsaly, že ve Francii i jinde rostlo rozhořčení veřejnosti nad opakujícími se zprávami o únosech, znásilněních nebo incestu, do kterých byly zapleteny velmi malé děti. Stejná zpráva New York Times odhalila, že francouzská policie zadržela více než 250 osob a zabavila asi 5 000 videokazet v souvislosti s vyšetřováním rozsáhlého gangu dětské pornografie. Osoby zadržené policií byly popsány jako převážně ženatí profesionálové. Osm z nich se brzy objevilo mrtvých, údajně spáchali sebevraždu.
V červnu 1997 informoval deník News Telegraph o více než 800 raziích ve francouzských domech a 204 zadržených podezřelých. Mezi zadrženými bylo více než 30 učitelů, několik kněží a také místostarosta města Saint Mihiel. Do konce týdne spáchali čtyři z nich, včetně ředitele školy, sebevraždu. O tři roky později přinesla BBC velmi stručnou zprávu, ve které uvedla, že se očekával rozsudek v procesu s více než šedesáti lidmi obviněnými z držení dětské pornografie. Jeden ze soudců, který případ projednával, uvedl, že se mu při zkoumání videozáznamů udělalo fyzicky špatně. Ovšem stále více bylo jasné, že se útočilo na konzumenty pornografie, místo na výrobce a distributory. Jedna skupina na ochranu práv dětí tvrdila, že mezi vyšetřovanými byly i vysoce postavené veřejné osoby. Jejich případy však byly odloženy dříve, než se dostaly k soudu.
Německo-nizozemská pedofilní síť (90. léta 20. st.)
V roce 1998 byla odhalena další rozsáhlá mezinárodní skupina. Ta působila v Nizozemsku a v německém Berlíně. Deník New York Times uvedl, že vyšetřovatelé označili tento případ za nechutný, neboť prostřednictvím internetu a dalších médií se šířily snímky zneužívání dokonce i kojenců a dětí. Policie objevila rozsáhlé záznamy o klientech a dodavatelích ze zemí včetně Izraele, Ukrajiny, Velké Británie, Ruska a Ameriky. Kruh byl poprvé odhalen, když byl jeden z jeho klíčových členů nalezený mrtev v Itálii. Podle listu Irish Times byl zavražděn jiným členem skupiny. V jeho bytě v nizozemském městě Zandvoort byly podle New York Times nalezeny tisíce digitálních snímků uložených na počítačových discích a také stovky adres podezřelých dodavatelů a klientů. Snímky šokovaly i zkušené vyšetřovatele sexuálních zločinů. Jeden z nich prohlásil, že zabavené důkazy ho nechaly beze slov. Vypadá to, že pachatelé nejednali s lidmi, ale s předměty.
BBC v červnu 1999 informovala, že dva nejmenovaní němečtí muži stanuli před soudem a byli obviněni z provozování dětské pornografie v Německu, Polsku a České republice. Dvojice spolu s nejméně jedenácti komplici pořizovala od roku 1993 videonahrávky, na kterých gang sexuálně zneužíval děti ve věku od tří do 14 let. Bylo zabaveno velké množství videozáznamů, fotografií, časopisů a CD-ROMů obsahujících dětskou pornografii. Také byla zaznamenána možná souvislost s Dutrouxovým případem: "Byly zaznamenané případy, kdy byly slovenské děti odváženy do Vídně, aby tam natáčely pornografické filmy. Belgický pedofil Marc Dutroux … byl pravidelným návštěvníkem jednoho slovenského města." Bohužel se mi nepodařilo vypátrat kterého.
V září 2003 přinesl deník International Herald Tribune zprávu z Berlína o mezinárodním policejním vyšetřování, které odhalilo rozsáhlou síť dětské pornografie zahrnující neuvěřitelných 26 500 podezřelých, kteří si vyměňovali nelegální snímky na internetu ve 166 zemích. V Německu bylo prohledáno více než 500 domů a zabaveny stovky počítačů a desítky tisíc CD-ROMů, disket a videokazet. Jeden ze zabavených snímků zobrazoval zneužívání čtyřměsíčního dítěte. Asi 800 z podezřelých pobývalo v Americe.
Mexická síť pedofilů (90. léta 20. st.)
BBC přinesla krátkou zprávu o případu z roku 1996, který byl jinak v anglicky psaném tisku téměř zcela ignorován: "Mexická policie rozbila mezinárodní skupinu obchodníků s dětskou pornografií se sídlem v letovisku Acapulco, která měla podle ní nejméně čtyři tisíce klientů v Americe."
Vyslanec OSN, který případ vyšetřoval, uvedl, že dětská pornografie se někdy týkala dětí mladších 1 měsíce.
Světová pedofilní síť Wonderland (90. léta 20. st.)
V září 1998 byl proveden zátah na další skupinu, kterou BBC popsala jako větší a zlověstnější pedofilní síť s názvem Wonderland. Deník San Jose Mercury News uvedl, že policie ve 22 státech a 13 zahraničních zemích provedla koordinované razie s cílem rozbít internetovou skupinu obchodníků s dětskou pornografií. Skupina zahrnovala až 200 lidí z celého světa, kteří si přes internet vyměňovali tisíce sexuálně explicitních snímků dětí ve věku 18 měsíců. Deník Independent uvedl, že skupina sdílela snímky zneužívaných dětí, v některých případech v přímém přenosu, prostřednictvím webových kamer na internetu. Podle deníku New York Times se razie týkaly domů v Austrálii, Rakousku, Belgii, Finsku, Francii, Německu, Itálii, Norsku, Portugalsku a Švédsku. List Independent později uvedl, že nakonec bylo zatčeno 107 podezřelých. Deník Mercury News naznačil, že to byla jen špička ledovce: Kruh ve skutečnosti zasahoval do 47 zemí. Deník The Times napsal: "Členové klubu Wonderland pravděpodobně pózovali svým vlastním dětem na fotografiích… V jiných případech… rodiče možná vzali peníze za to, že jejich děti budou použity."
Guardian uvedl, že na fotografiích a videích se objevilo více než 1 250 dětí. Mnohé z nich utrpěly otřesná zranění a byly viděny, jak nekontrolovatelně vzlykají, když byly sexuálně znásilňovány. The Independent dodal, že oběti byly většinou děti mladší deseti let. Podle zprávy BBC bylo při kooperovaných raziích zabaveno více než 750 000 počítačových snímků dětí. Detektiv superintendant britské Národní kriminální jednotky označil tyto snímky za nechutné a dodal, že jednání, které bylo provedeno, bylo naprosto otřesné. BBC si také povšimla skutečnosti, že Wonderland vznikla ve Spojených státech, ačkoli ji americký tisk ignoroval. Mezi desítkami domů v Americe, které byly v souvislosti s případem prohledány, byla v jednom z nich nalezená databáze více než 100 000 sexuálních fotografií nahých chlapců a dívek. Zajímavé je, že deník New York Times také poznamenal, že při další razii v Missouri byla v silně opevněném přívěsu nalezená skrýš zbraní a dětské pornografie.
Stejně jako v případě dřívějších razií v Evropě došlo i po zatčení v případě Wonderland k řadě sebevražd. Do 24. října 1998 přinesly noviny Mercury News zprávu, že více než čtyři ze čtyřiatřiceti podezřelých Američanů spáchali sebevraždu. Patřili mezi ně pilot letectva ve výslužbě, mikrobiolog z Connecticutské univerzity a počítačový konzultant z Colorada. Ve Velké Británii byly razie v rámci akce Wonderland, nazvány Operace Cathedral (Katedrála), ukončené obviněním osmi podezřelých. Jeden z osmi obviněných byl po čtyřech měsících nalezený mrtev, prý sebevražda. Ostatních sedm bylo v únoru 2001 odsouzeno ke směšně nízkým trestům za spoluúčast na zneužívání nespočtu dětí. Tresty se pohybovaly od 12 do 30 měsíců. Deník Guardian informoval: "Policie zatkla 13 podezřelých pedofilů v rámci dosud největší britské operace proti dětské pornografii."
Opět bylo zabaveno obrovské množství otřesných důkazů. Většina materiálů obsahovala scény znásilňování a sexuálního zneužívání dětí. Deník Independent v únoru 2001 napsal: "Detektivové pracující na případu [Wonderland] zjistili, že mnozí z pedofilů byli zároveň členy jiných skupin zabývajících se dětskou pornografií."
Jednou ze skupin, která byla s Wonderlandem nejtěsněji spojena, byl kruh známý jako Orchidejový klub, který byl odhalen při vyšetřování v San Jose v Kalifornii v roce 1996. Toto vyšetřování vedlo k obvinění šestnácti mužů ze spiknutí za účelem výroby a výměny dětské pornografie. Členové klubu byli identifikováni nejméně v devíti amerických státech a třech zahraničních zemích. Orchidejový klub byl stejně jako Wonderland zapojen do zneužívání dětí v reálném čase na internetu. Členové klubu mohli posílat žádosti a nechat si je předvádět v přímém přenosu. Klub také pořádal pedofilní summit, na kterém si členové vyměňovali příběhy o předčasně dospívajících dívkách, které zneužívali a fotografovali v sexuálně explicitních pózách. Summit se konal příznačně 20. dubna, v den narození Adolfa Hitlera a v den významného okultního svátku.
Koncem března 2001 byla odhalena další propojená globální pedofilní síť. Ten měsíc deník Independent informoval, že americké úřady oznámily zatčení čtyř amerických občanů za účast v mezinárodní skupině obchodníků s dětským pornem s názvem Modrá orchidej. Deník Los Angeles Times přidal další podrobnosti: "Spojené státy a Rusko uzavřely mezinárodní pornografickou síť se sídlem v Moskvě, která využívala internet k prodeji videokazet s dětmi při sexuálních aktech."
Tyto kazety se prý prodávaly za 200 až 300 dolarů. Jak odhalila zpráva agentury Associated Press, policie zabavila přibližně 600 videokazet, 200 digitálních video disků a mnoho krabic s fotografiemi. Bylo také zabaveno zařízení na kopírování videozáznamů a záznamy o prodeji a přepravě. To vedlo k trestnímu vyšetřování ve 24 zemích… Mnoho kazet koupili lidé v Americe. Další putovaly do Německa, Británie, Francie, Dánska, Číny, Kuvajtu, Mexika a desítek dalších zemí.
Deník The Times uvedl, že v případu bylo zatčeno devět osob a vydáno patnáct příkazů k domovní prohlídce. Zpráva agentury AP poznamenala, že čtyři z těchto zatčení proběhla v Rusku, kde dva podezřelí bohužel spáchali sebevraždu. Kruh podle Timesů také nabízel něco, co bylo záhadně označováno jako videa na zakázku za vysokou cenu 5 000 dolarů za kus. Obsah těchto videí nebyl odhalen, ale bylo zjištěno, že výskyt dětské pornografie dramaticky vzrostl s rozvojem internetu. Na celém světě existuje přibližně 100 000 webových stránek spojených s dětskou pornografií. Mohl bych tu uvádět desítky dalších mezinárodních sítí s rozsáhlou pedofilní produkcí a klientelou, ale všechny jsou si v různých drobných variacích podobné. Je čas postoupit o stupínek výš.
Vraždy dětí po aktech natáčené na kameru
Veškeré tyto pedofilní sítě napojené na vysoké podnikatele, soudce, policii a politiky uvádím nejen proto, že jsou vrostlé do systému. Aféra Pizzagate byla jen jedním z výhonků této celosvětové pedofilní sítě. Mezinárodní globální ukotvení jen podtrhuje součást dnešního systému. Tvrdí nám, jak jde o izolované skupiny, které se snaží potírat. To je samozřejmě záminka jako u terorismu nebo covidismu. Důvodem je opět utahovat kohouty a přiškrcovat naše svobody vyšší cenzurou internetu a naší soukromé komunikace. Prý pro naši ochranu musí tyto věci více hlídat. Naivní človíček zatleská.
Ovšem my vidíme, že mezinárodní globální pedofilní sítě jsou pevně vrostlé do současného systému. Samotný systém ty největší pedofilní skupiny kryje. Občas se v médiích objeví nějaká izolovaná skupina, aby se navozoval předstíraný boj. Nekonečný terorismus zajišťuje nafukování armádních rozpočtů, více kamer na ulicích a větší šmírování internetu pro naši ochranu. Nekonečný covidismus zajišťuje opět větší ochotu veřejnosti směrovat více peněz do černé díry zdravotnictví na nepravá místa, ale hlavně větší trasování, digitální očkovací pasy a větší šmírování internetu pro naši ochranu.
Pedofilismus je další vyrobená záminka systému, jak opět utahovat kohouty, osekávat naše svobody, a hlavně více šmírovat internet pro naši ochranu. Terorismus, covidismus, pedofilismus. Nekonečné války, které nikdy neskončí, a pro které nás nutí vzdávat se postupně všech našich práv a svobod ve prospěch státu, který nás chce chránit. Dospělé lidi chce stále před čímsi chránit. Přitom tyto agendy jsou vyrobeny tím samým systémem. Systém stvořil teroristy, o čemž jsem vysílal můj dvoudílný pořad Islámský stát i další. Stejný model sledujeme u covidismu i pedofilismu. Stále větší průniky do našeho soukromí. To jsem pokryl v mém dvoudílném dokumentu Válka o naši mysl.
Bohužel, tohle všechno tvoří pouhé předmostí nebo předpolí k ještě brutálnějšímu zneužívání dětí. Děti jsou nejen znásilněny, ale po sexuálním aktu dojde i k jejich zavraždění. To všechno je přitom natáčeno na kameru. Pojďme se opět podívat na zdrojované materiály.
29. září 2000 přinesl list The Irish Times zprávu, že se objevila další pedofilní síť: "V Itálii bylo zatčeno osm lidí, v Rusku tři. V Itálii bylo podle policie vyšetřováno 1 700 lidí." Fotografie, se kterými tato skupina obchodovala, byly rozděleny do několika kategorií… Nejhroznější z nich, jak uvedla policie, byl kód Necros Pedo, na kterém byly děti znásilňované a umučené k smrti. A tak se poprvé setkáváme s tím nejznepokojivějším tématem. Vraždy po sexuálních aktivitách natáčených na kameru. Jak poznamenal Carl Raschke v knize Painted Black: "Koncem 70. let 20. století, texaský výbor pro dětskou pornografii odhalil, že vyšetřovatelé, kteří prověřovali stopy organizovaného zločinu v Houstonu, Dallasu a dalších velkých městech, zjistili, že v Mexiku se běžně konaly aukce otroků pro šestnáctileté a sedmnáctileté chlapce. Někteří z těchto chlapců vystupovali v těchto brutálních filmech."
Raschke také citoval ze studie amerických odborníků na duševní zdraví, která tvrdila, že dítě z Mexika může být během krátké doby zabaleno, doručeno a prodáno hluboko v Americe, a že mnoho z nich bylo zakoupeno výhradně za účelem zabití. Gordon Thomas v knize Enslaved uvedl: "Na začátku roku [1991] britský Scotland Yard pokračoval ve vyšetřování zpráv, že v loňském roce bylo v Londýně zavražděno až dvacet dětí v těchto brutálních filmech, a videokazety se prodávaly na kontinentu."
Novinář Nick Davies se v listopadu 2000 v článku pro Guardian vrátil k tomuto vyšetřování. Jeho středobodem byla skupina britských pedofilů žijících v Amsterdamu. Vyšetřování odhalilo, že tito muži provozovali nevěstince pro homosexuály, které byly v podstatě zástěrkami pro obchod s nezletilými chlapci. Mnozí byli zakoupeni na ulicích ekonomicky zpustošené východní Evropy a jiní byli posbíraní v ulicích Londýna. Mezi skupinou pedofilů vynikal muž jménem Alan Williams, známý jako velšský čaroděj, a další muž jménem Warwick Spinks, který byl podle Nicka Daviese průkopníkem obchodu s chlapci ve věku 10 let.
Nick Davies napsal: "Nejen jednou, ale opakovaně se policii v Anglii a Nizozemsku dostaly do rukou důkazy o tom, že někteří z pedofilů v amsterodamském exilu pro potěšení a zisk vraždili chlapce před kamerou." Svědci totiž nezávisle na sobě poskytli popisy brutálních filmů, které se pozoruhodně shodovaly v detailech použitých druhů mučení a způsobu smrti. Popisy obětí a místa natáčení se ovšem lišily. To naznačuje, že takových filmů bylo natočeno několik. Jeden svědek tvrdil, že viděl pět takových filmů.
Na podzim roku 1998 odletěli britští detektivové do Amsterdamu, aby prošetřili zvlášť podrobnou výpověď jednoho ze svědků. Vyšetřovatelé měli k dispozici podrobný popis bytu, kde svědek kazetu zhlédl. Dále znali jméno majitele bytu a videokazety, jméno muže, který vraždu spáchal, podrobný popis událostí na kazetě, a křestní jméno a přibližný věk oběti. S tím vším v ruce, říká Davies, detektivové narazili na zeď. Nizozemská policie řekla, že to prý nestačí k zahájení jakéhokoli vyšetřování. Nic nenasvědčuje tomu, že by dodnes bylo provedeno nějaké důkladné vyšetřování nebo že by někdy došlo k nějakému zatčení.
V září 2002 přinesly noviny Chicago Sun Times krátkou zprávu o dvou bratrech, kteří byli zatčení a obvinění z držení obrovské sbírky dětské pornografie. U bratrů bylo zabaveno 5 000 fotografií a asi 100 videokazet a 8 mm filmů. Mezi těmito důkazy byly i snímky mladých dívek, které byly mučené, znásilňované a zabíjené. Americká média neprojevila žádnou ochotu vrhnout na případ další světlo.
Další italský případ, který přinesl deník Guardian, potvrdil existenci těchto brutálních filmů: "Policie odhalila rozsáhlou mezinárodní pedofilní síť, která prodávala násilná dětská pornografická videa klientům v Itálii, Americe a Německu… (úřady) se snažily identifikovat 5 000 lidí, kteří byli podezřelí z pokusů o nákup těchto videí, z nichž některá zřejmě obsahovaly záběry mučených a zavražděných dětí."
Britský deník Independent v následné zprávě zveřejněné v listopadu 2000 také potvrdil, že zabavené materiály obsahovaly dětské brutální filmy: "Zděšení vyšetřovatelé shromáždili snímky více než 2000 dětí, které byly natočeny při týrání, znásilňování a zabíjení."
Do té doby bylo v případu obviněno téměř 1 500 lidí, ale ne, jak poznamenal Guardian, ti na vysokých místech, o nichž se předpokládá, že tvořili pedofilní lobby.
Vzhůru do Washingtonu
Vezměme si případ Franklinské pedofilní sítě, o které jsem pojednával v mém dvoudílném pořadu Drogové a pedofilní spiknutí. Tuto síť řídil Larry King, osobní přítel George Bushe staršího, a Craig Spence, lobbista, agent CIA a vyděrač. V červnu 1989 zveřejnil deník Washington Times článek, který vyvolal šok v celém Kapitolu. Craig Spence byl hluboce zapojen do pedofilního kruhu, který dodával mladé chlapce, některé z nich velmi mladé, elitě obou politických stran a také hostujícím hodnostářům. Washington Times uvedl, že seznam asi 200 vlivných klientů obsahoval jména vládních úředníků, místních amerických vojenských důstojníků, podnikatelů, právníků, bankéřů, asistentů kongresmanů, zástupců médií a dalších profesionálů. Jen několik z nich bylo veřejně identifikováno.
Na seznamech hostů Spenceových večírků se zúčastnili například bývalý ředitel CIA William Casey a bývalý zástupce ředitele zpravodajské služby Ray Cline. Dále kongresman Barney Frank a senátoři John Glenn a Frank Murkowski. Dále politická aktivistka a propagandistka Phyllis Schlaflyová, nebo bývalý generální prokurátor John Mitchell, který kdysi pořádal večírek společně se Spencem. Dále novináři William Safire, Liz Trottaová, Ted Koppel a Eric Severeid. Potom bývalí velvyslanci James Lilley, Robert Neumann a Elliot Richardson. Dále generál Alfred Gray, velitel americké námořní pěchoty, a generálporučík Daniel Graham, odborník na iniciativu kosmické obrany. Dále bývalí američtí státní zástupci Joseph diGen a Victoria Toensingová.
Craig Spence jednou uspořádal narozeninovou oslavu pro nechvalně proslulého Roye Cohna. Chlubil se také tím, že hostil Rocka Hudsona a další celebrity. V případu bylo mimo jiné odhaleno, že Craig Spence bral některé ze svých dětí na soukromé noční prohlídky Bílého domu. Tyto prohlídky byly povoleny uniformovaným strážcem tajné služby, který si přivydělával jako osobní strážce na Spenceových večírcích. Spence naznačil, že prohlídky organizoval poradce pro národní bezpečnost tehdejšího viceprezidenta George Bushe mladšího Donald Gregg, kterému Spence jednou sponzoroval večeři. Jedna z prohlídek se uskutečnila těsně potom, co se Spence zastavil ve studiu pořadu Nightline za svým přítelem Tedem Koppelem. Ted Koppel se se Spencem poprvé setkal v jihovýchodní Asii, když Koppel působil jako šéf kanceláře ABC v Hongkongu, a Craig Spence nominálně pracoval jako zpravodaj ABC ve Vietnamu.
Craig Spence se otevřeně chlubil spoluprací se CIA i s vysoce postavenými členy Reaganovy a Bushovy administrativy. Tvrdil, že se podílel na tajných operacích ve Vietnamu, Japonsku, Střední Americe a na Blízkém východě. Existují ovšem náznaky, že Craig Spence byl zapojený do tajných operací už ve Vietnamu, kde mohl pracovat pod novinářským krytím. Jeden z jeho spolupracovníků z té doby řekl deníku Washington Post. "Spence ve Vietnamu mizel někdy i na celé týdny. Pak se objevil a odmítl říct, kde byl."
Takové služby jsou ale prováděny za účelem kompromitace a vydírání, tedy kontroly a poslušnosti. Objevila se podezření, že Spenceovy večírky byly součástí operace CIA zaměřené na sexuální vydírání. Spenceovo washingtonské sídlo bylo přeplněné sledovacím zařízením včetně skrytých kamer a mikrofonů a množstvím obousměrných zrcadel. Tvrdilo se také, že na Spenceových večírcích volně proudil kokain a že se mohl podílet na dovozu drog ze Salvadoru.
Příběh o Craigu Spenceovi se nikdy nedostal do povědomí celostátních médií. Přestože se jednalo o skandál převážně republikánů, zcela jej ignorovaly takové vznešené pilíře liberálního tisku, jako jsou New York Times, Washington Post a Los Angeles Times. Příběh brzy zcela zmizel a Washington a média se dále tvářily, jako by se nikdy nic nestalo. Přibližně 20 000 dokumentů týkajících se případu bylo na základě soudního příkazu zapečetěno a státní zastupitelství vydalo příkaz k utajení informací. Než se Craig Spence objevil mrtvý v jednom bostonském hotelu necelých pět měsíců po zveřejnění příběhu, bylo na něj téměř zapomenuto. Předtím se svěřil svému příteli: "Možná brzy zmizím. Bude to náhlé. Může to vypadat jako sebevražda, ale nebude to tak."
Craig Spence byl nalezen ležící na posteli v pokoji 429 hotelu Ritz-Carlton, ve smokingu, s telefonem u ucha a sluchátky Walkmana na krku. Podle listu Independent neměl žádné zjevné známky zranění. Policie se odmítla vyjádřit k příčině smrti. Dveře do pokoje byly zabarikádované. Craig Spence byl předtím předvolán velkou porotou. Jak se ukázalo, před velkou porotu se dostavilo jen velmi málo svědků. Spence také souhlasil s tím, že časopisu Penthouse poskytne pikantní detaily z washingtonského bisexuálního zákulisí. Není třeba dodávat, že k vyprávění se Spence už nedostal.
Do případu byl zapleten také zmíněný demokratický kongresman Barney Frank, jehož dům ve Washingtonu sloužil od konce roku 1985 do poloviny roku 1987 jako základna pro eskortní službu. Tu provozoval Frankův milenec Stephen Gobie, syn seržanta námořní pěchoty a rozpočtového analytika Pentagonu.
V mém dvoudílném dokumentu Drogové a pedofilní spiknutí jsem také popisoval politického agenta Larryho Kinga. Byl tehdy nejrychleji stoupající černošskou hvězdou Republikánské strany. Larry King byl také zapleten do dalšího pedofilního gangu na vysoké úrovni. Larry King, jehož operace sídlila v Omaze ve státě Nebraska, měl kontakty na Craiga Spence, ale také na Ronalda Reagana, George Bushe staršího, Olivera Northa a různé další významné hráče ve Washingtonu. Vyšetřování jeho pedofilní sítě vedlo až k nejmocnějším mužům v Omaze, včetně vydavatele novin Harolda Andersena, partnera George Bushe při obědě, místního publicisty Petera Citrona, soudce, starosty, městského komisaře pro hry a parky, významného advokáta, bývalého policejního šéfa, podnikatele Alana Baera a multimiliardáře Warrena Buffeta (jehož syn King sponzoroval politickou sbírku). Některé z obětí a svědků označily za přímého spoluviníka dokonce George Bushe staršího. Celostátní americká média tento skandál také zcela ignorovala. Na vyšetřování případu pracoval několik měsíců dokumentární štáb britské televize Yorkshire Television ve spolupráci s Discovery Channel. Výsledkem jejich úsilí byl film s názvem Spiknutí mlčení, který dospěl k závěru, že dětské oběti a svědci mluvili pravdu. Dokument měl být odvysílán na Discovery Channel 3. května 1994. Jen několik dní před plánovaným vysíláním byl film bez vysvětlení stažený a bylo nařízeno všechny kopie zničit. Přinejmenším jedna produkční kopie videa prý čistku přežila. Podrobnosti vyšetřování a svědectví jsem popisoval v mém dvoudílném dokumentu Drogové a pedofilní spiknutí.
Republikánský senátor a člen Franklinova výboru John DeCamp ve své knize The Franklin Cover-Up předkládá přesvědčivé důkazy, které dokládají obvinění vznesená dětskými oběťmi a různými dalšími osobami spojenými s touto operací. Stejně znepokojivé jsou i předložené důkazy o masivním utajování, kterého se dopustila FBI, místní policie, velká porota, která byla případem pověřena, a samozřejmě i stále ochotná média. Podle DeCampa se toto utajování týkalo předčasné smrti nejméně patnácti klíčových aktérů skandálu. Včetně vyšetřovatele Franklinova výboru Garyho Caradoriho, jehož soukromé letadlo s Caradorim a jeho osmiletým synem na palubě 11. července 1990 spadlo z oblohy. Caradorimu bylo často vyhrožováno, a také s jeho vozidlem bylo opakovaně manipulováno. To všechno jsem také popisoval v mém dokumentu Drogové a pedofilní spiknutí.
Franklinův výbor vedený senátorem Schmitem, který měl podezření na sabotáž, nařídil soukromé vyšetřování příčiny havárie. Mužem, který byl vybrán, aby toto vyšetřování vedl, byl kupodivu William Colby, padesátiletý veterán zpravodajských operací, jehož kariéra začala v OSS během druhé světové války. Na Colbyho najmutí naléhal jeho chráněnec, senátor John DeCamp. V 50. letech William Colby působil jako šéf pobočky CIA v Itálii a dohlížel na proslulou operaci Gladio. O té jsem také natočil stejnojmenný dvoudílný pořad. V 60. letech řídil program Phoenix, kampaň vražd, mučení a teroru, která si podle Colbyho vlastního vyjádření vyžádala asi 20 000 vietnamských životů. Jedním z Colbyho hlavních pomocníků ve Vietnamu nebyl nikdo jiný než John DeCamp. Po Vietnamu William Colby působil jako ředitel CIA za prezidenta Nixona.
Vzhledem ke své minulosti byl Colby zvláštní volbou pro vedení vyšetřování, jehož cílem bylo zjistit pravdu. Colbyho závěr podle listu Omaha World Herald zněl, že ačkoli havárie měla některé podivné aspekty, neexistují žádné konkrétní důkazy o sabotáži. Místo pachatelů byly ale zatčeny a uvězněny dětské oběti. Těm bylo vyhrožováno doživotním vězením. Alisha Owenová byla odsouzená k mnoha letům za mřížemi. Bylo jasné, že šlo o vzkaz každému dítěti, které bylo potenciálním svědkem. Jasný signál byl vyslaný i politikům v Nebrasce. Signál, aby se vyšetřováním dále nezabývali. A nemylme se, jedou v tom jak Demokraté, tak Republikáni.
Vzpomínáme si například na období po zvolení Donalda Trumpa v roce 2016? Několik měsíců po jeho prezidentství byl vyhozen špičkový armádní generál a poradce Michael Flynn. Robert David Steel působil jako agent CIA. Právě Robert David Steel tvrdil, že Michael Flynn byl vyhozen z Bílého domu potom, co získal seznam pedofilů z Washingtonu se jmény vysoce postavených politiků, kteří patří k washingtonskému spolku pedofilní sítě. Některé osoby už prý FBI dokonce vyšetřovala v souvislosti se skandálem Pizzagate. Jeden z nich byl prý nejlepším přítelem viceprezidenta Mika Pence. Tento bývalý důstojník CIA prohlásil, že ve Washingtonu a v Saúdské Arábii jsou místa, kam jsou děti běžně odesílány pro vysoce postavené politiky z Kapitolu. Tyto sítě pokračují dál, jen pod více vrstvami utajení a ochrany.
Objevení pedofilní Ameriky
Amerika byla dlouho zemí, jejíž zákony byly k šiřitelům dětské pornografie vstřícné. V roce 1978 byl přijat první federální zákon o dětské pornografii. Tento zákon sice zakazoval výrobu a prodej, ale vůbec neomezoval držení těchto materiálů ani obchod s nimi. Nové zákony přijaté v roce 1984 situaci trochu zlepšily. Ještě v roce 1990 bylo soukromé držení dětské pornografie legální ve 44 z 50 států. V šíření dětské pornografie výrazně přispěly nové technologie. Například fotoaparát Polaroid odstranil potřebu, aby měli tvůrci dětské pornografie přístup do komplikovaných fotolaboratoří. Domácí videokamery udělaly totéž pro pohyblivé obrázky. Osobní počítače, digitální fotoaparáty, webové kamery, skenery a především internet značně rozšířily dosah sítí dětské pornografie. V době internetu je dětská pornografie kvetoucím byznysem.
Trhem číslo 1 pro mezinárodní pedofilní sítě je kupodivu právě Amerika. Podle investigativního autora Gordona Thomase je většina dětské pornografie vyráběné po celém světě určena pro Spojené státy, kde už na počátku 90. let 20. století představovala ročně 3 miliardy dolarů. Gordon Thomas tvrdil, že podle údajů orgánů činných v trestním řízení, se v roce 1991 v Americe prodalo nebo pronajalo více než 22 milionů kopií videí s dětskou pornografií.
S dětskou pornografií úzce souvisí také vždycky kontroverzní otázka pohřešovaných dětí. O tom, zda v Americe existuje problém s pohřešovanými dětmi, se vedou rozsáhlé diskuse. Někteří tvrdí, že každý rok beze stopy zmizí 200 000 nebo více dětí. Statistiky jsou však neúplné. Mnozí se domnívají, že čísla nejsou shromažďována proto, že FBI nechce vědět, přesněji řečeno, FBI nechce, aby Američané věděli, kolik dětí ročně zmizí. Je však známo, že počet hlášení o zneužívání dětí prudce vzrostl. Mezi lety 1963 až 1988 vzrostl počet nahlášených případů zneužívání dětí ze 150 000 na 2 000 000 ročně, což představuje 1 300% nárůst za pouhé čtvrtstoletí.
Závěr: Média a pedofilie
Týrání dětí je ve skutečnosti možná nejrozšířenějším trestným činem v západní společnosti. Velmi znepokojujícím trendem je vzorec banalizace důkazů zneužívání dětí. Je pozoruhodné, že když jsou do pedofilní sítě zapojení prominentní soudci, policisté, podnikatelé nebo politici, tisk a státní úřady mají svorně tendenci příběhy a svědectví bagatelizovat. Učebnicovým případem bylo utlumení aféry Pizzagate. Toho jsme si všimli u předchozích pedofilních sítí, které jsem uváděl. Na jedné straně tedy média bagatelizují pedofilní sítě typu Pizzagate. Na druhé straně tatáž média aktivně podporují sexualizaci dětí. Trend, který se v posledních letech výrazně zrychlil a který do jisté míry slouží k legitimizaci pedofilie.
Povšiměme si šíření sexuálních symbolů mladých teenagerů, a dokonce i těch, kteří jsou před pubertou. Celá kultura je protkaná erotickým příslibem dospívajících dívek. Erotická energie, která je vtělená do sexuální modelky Barbie s velkými prsy, se kterou si hrají tříleté holčičky. Je to erotický nádech současné popkultury, která zoufale touží po tom, co je nové, co je mladé, co je živé. Teenagerská sexualita. Jak si máme vysvětlit tuto protichůdnost? Kdyby přece systém chtěl potírat pedofilii, nenabízel by předpubertální holky s nagelovanými nehty, namalovaným obličejem jako z modelingového časopisu a v minisukni, zpod které jsou skoro vidět kalhotky. O co tedy systému skutečně jde?
Například Nizozemsko přijalo zákon už v roce 1990, který fakticky snížil věk souhlasu na 12 let. Sexualizaci dětí aktivně podporují nejen média, ale i některé akademické kruhy. Jen namátkou: 19. dubna 2002 přinesl deník Washington Times zprávu, ve které podrobně popsal hnutí na akademické půdě, které propaguje volné sexuální vyjadřování dětí: "Toto hnutí za legalizaci sexu mezi dospělými a dětmi nabírá na síle," varovala už tehdy Stephanie Dallamová, výzkumná pracovnice organizace, která se zabývá prevencí a léčbou zneužívání dětí.
Ale to není všechno. Institut pro pokročilé studium lidské sexuality v San Francisku vydal v roce 2000 článek. Autoři v něm tvrdí, že existují značné důkazy o tom, že sexuální projevy v dětství nejsou přirozeně škodlivé. Profesor Sanfranciské státní univerzity Gilbert Herdt v nizozemském propedofilním časopise Paidika uvedl: "Kategorie dítě je rétorickým prostředkem k rozněcování toho, co je ve skutečnosti iracionálním souborem postojů proti pedofilii."
John Money, emeritní profesor na Univerzitě Johnse Hopkinse, hovořil ve stejném časopise Paidika o naprosto vzájemném sexu mezi dospělými muži a mladými chlapci. Studie z roku 1998 v časopise Americké psychologické asociace tvrdí, že pro popis dobrovolného setkání dospělého pedofila s dítětem by se měly používat hodnotově neutrální termíny, jako je sex dospělého s dítětem. V roce 2012 například největší norské noviny VG Nett uveřejnily názor psychologů a sexuálních terapeutů, například Andrese Lindskoga. Terapeuti prohlásili, že je pro děti prospěšné sledovat porno na internetu.
Podobných příkladů bych mohl citovat mnoho i z Česka. Například Kartuziánské nakladatelství v České republice vydalo v překladu knihu Gabriele Kuby Globální sexuální revoluce. Autorka se také věnuje obsáhle sexuální výchově dětí ve školách a školkách, pornografii, pedofilii a mnoha dalším tématům. V knize nás zaujmou mazlící koutky v mateřských školách, aby měly děti soukromí pro objevování vlastní sexuality. Mazlící koutky mají tři pravidla. Každé dítě si samo určuje, s kým si bude na doktora hrát. Větší děti a dospělí u toho nemají co dělat. Do tělních otvorů se nesmí strkat žádné předměty. Všímáme si, jak nad vším ostatním vyčnívá sexualita malých dětí? Jakoby najednou začala být sexualita tím nejdůležitějším středobodem, co dítě musí za každou cenu ve školce řešit. Kreslení pastelkami, kopání do mičudy venku, houpačky, prolézačky, pískoviště? Nezájem! Důležitá je sexualita.
V Česku nás zaujme i nárůst počtu magisterských závěrečných prací na vysokých školách, které se věnují sexuální výchově v předškolním vzdělávání. Například bakalářská práce Petry Havlové Sexuální výchova předškolních dětí v mateřské škole. Zdislava Müllnerová, Sexuální výchova v předškolním vzdělávání v Evropě. Markéta Simandlová, Program sexuální výchovy v mateřské škole. A tak bych mohl pokračovat dál. Už netřeba zmiňovat dětské televizní kanály. Například na konci ledna 2017 německá televizní stanice Kika v programu pro děti od 3 let děti obeznamovala s lidským tělem. Na tom by nebylo nic špatného, až na to, že dětem ukazovali ztopořený penis. Hranice všedovolenosti se stále posouvá. Globalizace stírá hranice a tím tyto trendy akceleruje a kopíruje do zbytku světa.
Po 20 letech homo a transsexuality, přicházejí do módy comingouty incestů a pedofilních kruhů. Postupně se odbourává další tabu klasickým Overtonovým oknem. Stačí o tom mluvit a džin je z láhve do společnosti vypuštěn. Souhrnně jde o argumenty pro konsensuální sex, tedy sex se souhlasem, zahrnující děti. Běžní pedofilové rádi tvrdí, že by dětem nikdy neublížili, že jde o jakousi formu širšího pojetí lásky a náklonnosti k dětem. Vedle mazlení a dotýkání i sexuální uspokojování. Dětem je to prý příjemné. Dětem, které nemají autonomní rozhodování. Dětem, které nemohou říct prosté a jednoduché "ne". Toto slovo je ze slovníku pedofilů zcela vymazané. A právě to je zeď, která se nesmí bourat.
Ale vraťme se zpět na vrchol systémové pyramidy. Znovu si položme otázku, o co tedy systému jde? Proč se pedofilie dere z temného chladného podzemí do osvětlených akademických poslucháren a vyhřátých mediálních redakcí? Jak daleko sahá toto pedofilní podsvětí do mocenských sálů? Skrývá americká politická, korporátní a vojenská elita, podobně jako jejich protějšky v Evropě, nějaké obzvlášť špinavé tajemství? Mají politici strach, že by takové odhalení mohlo rozvrátit politické a ekonomické instituce?
Aféru Pizzagate se jim podařilo horkotěžko ututlat, ale zjišťujeme, že šlo jen o špičku ledovce. Pedofilní sítě, ať národního nebo mezinárodního charakteru, jsou si podobné jako vejce vejci. Comingout pedofilní komunity nám poskytuje náhled do trendů blízké budoucnosti. Už není možné takové obrovské systémové krytí a zatajování ututlávat. Pizzagate byla poslední výstrahou. Nejde pouze o destruktivní a zvrácenou kulturu. Jde o systémový mechanismus jeho rezistence. Výbuch takových afér by vedl k rozvrácení systémových institucí, a ještě větší odpor lidí k jeho ústavnímu zřízení. To by byl už jen krůček k jeho celkové demontáži a rozkladu. Proto systém postupně pedofilii legalizuje, aby se stala naší běžnou součástí, a podobné aféry už přestávaly tak šokovat. Bude tedy postupně docházet k legalizaci pedofilie? Zdá se, že přesně to nás čeká.