Druhá část pořadu nás zasvětí do klíčových okamžiků amerických dějin a finančních intrik od dob založení Ameriky až po začátek 20. století. Otcové zakladatelé Ameriky se pohybovali ve stínu otázky, jak získat finanční prostředky pro nově vzniklou republiku. Následovala éra Národní banky, kde bohatí spekulanti bojovali o kontrolu nad penězi. Konflikt s britskými bankéři, založení Hamiltonovy federální banky a boj za ideály republiky v období Jeffersona a Jacksona zapsaly do historie nové kapitoly dějin. Vývoj od Bankéřské dynastie Rothschildů až po Lincolnovu prohru v bitvě s evropskými bankéři zdůraznil složitost finanční moci. Bankéřský manifest a pochod na Washington nás zavedly do období konfrontace mezi zlatem a papírovými bankovkami, které ovlivnilo chudobu a bohatství v Americe.
Stručně shrnu, co jsme slyšeli v minulé části. První díl nás zavedl do složité pavučiny dluhů, kde se střetávaly neviditelné loutky a stínová vláda. Cestou do minulosti jsme navštívili sumerskou říši, kde se rozhodovalo mezi hojností pro všechny nebo chamtivostí jednotlivců. Zákaz lichvy v následujícím období nám odkryl perný boj finančních machinací. Pak jsme se přesunuli do Británie, kde se vytvořil tabulkový systém, a prošli jsme středověkem plným bohatství. Lichváři se pak v 17. století zmocnili Británie, což připravilo půdu pro vznik Matky centrálních bank, Bank of England, v roce 1694. V 17. století jsme objevovali finanční taje a triky zlatníků, zatímco před založením Ameriky se ještě používaly koloniální papírové peníze. Benjamin Franklin, otec papírových peněz, nám otevřel cestu do 18. století, kde byly praxí půjčky s nízkým úrokem bez daní. Král Jiří a jeho zákaz papírových peněz v Americe akceleroval americkou revoluci v roce 1776. To všechno nás zasvětilo do složitého světa finančních manipulací a historie, která formovala dnešní ekonomickou realitu.
Otcové zakladatelé Ameriky: Půjčit si své vlastní peníze (1776-1780)
Představitelé nové Ameriky si neuvědomovali sílu papírových peněz vydávaných vládou, které Tom Paine označil za úhelný kámen revoluce. Ekonomické podřízenosti, které král Jiří nemohl dosáhnout silou, dosáhli britští bankéři skrytě, když přesvědčili Američany, že potřebovali papírové peníze bankéřů místo svých vlastních. Prezident John Adams řekl:
"Existují dva způsoby, jak dobýt a zotročit národ. Jeden je mečem. Druhý způsob je zadlužením."
Sheldon Emry, který za 200 let tuto myšlenku rozvinul, poznamenal, že dobývání mečem má tu nevýhodu, že podrobení se pravděpodobně vzbouří:
"K jejich udržení na uzdě je zapotřebí neustálé síly. Dobývání na dluh může probíhat tak tiše a zákeřně, že si podrobení ani neuvědomí, že mají nové pány. Na povrchu se nic nezměnilo. Země je pouze pod novým vedením. Daň se vybírá ve formě dluhů a daní, o kterých se lidé domnívají, že je platí pro své vlastní dobro. Jejich uchvatitelé," píše Emry, "se stávají jejich dobrodinci a ochránci. Aniž by si to uvědomovali, jsou podrobení a nástroje jejich vlastní společnosti jsou použité k tomu, aby jejich bohatství bylo převedené na jejich uchvatitele a dobytí tak bylo dokončené."
Britské kolonie v Americe v 17. a 18. století měly posílit ekonomiku anglické koruny. Tak to viděla mateřská země, ale američtí kolonisté se dlouho stavěli proti jakémukoli plánu, který by systematicky odváděl jejich peněžní zásoby do Británie. Britové zvažovali myšlenku pozemkové banky už v roce 1754 jako způsob, jak zajistit koloniím oběživo. Kolonisté tuto myšlenku odmítli, když se dozvěděli, že úroky, které by banka generovala, by si mohl přivlastnit král. Teprve po americké revoluci se britským bankéřům a jejich vazalům z Wall Streetu podařilo tento čin uskutečnit tajně. Získali kontrolní podíl v akciích nové banky Spojených států. Prvním krokem v tomto tichém dobývání bylo znedůvěryhodnění papírových poukázek vydávaných revoluční vládou a státy. Na konci revoluce se tohoto kroku dosáhlo. Rozbujelé padělání a spekulace tak důkladně zhroutily hodnotu kontinentálu, že představitelé Ameriky byli zcela rozčarovaní. Na Ústavodárném shromáždění shrnul Alexander Hamilton, nový Washingtonův ministr financí, názor většiny, když pronesl:
"Vydávání nekrytého papíru jako znaku hodnoty by nemělo být nadále formální součástí ústavy. Nemělo by se nikdy v budoucnu používat, protože je ze své podstaty odporné zneužívání a může se stát nástrojem vnucování a podvodů."
Otcové zakladatelé byli natolik rozčarovaní z papírových peněz, že je z ústavy jednoduše vypustili. Americkému Kongresu byla daná pouze pravomoc razit peníze, regulovat jejich hodnotu a půjčovat si peníze na úvěr Spojených států. V zákoně tak zůstala obrovská mezera. Vytváření a vydávání peněz bylo dlouho považované za výsadu vlád, ale ústava přesně nedefinovala, co jsou peníze. Bylo mincování peněz v 18. století výrazem pro vytváření peněz? Zahrnovalo to i vytváření papírových peněz? A pokud ne, kdo měl pravomoc vytvářet papírové peníze? Americký Kongres byl oprávněný půjčovat si peníze, ale zahrnovalo to půjčování papírových peněz, nebo jen zlata?
Národní banka: Bohatí spekulanti nebo občané (1780-1790)
Otcové zakladatelé Ameriky věřili ve zlato a stříbro jako jediné zdravé peníze. Ukázalo se, že tyto kovy rychle nestačily k financování rozvíjející se ekonomiky nové země. Státní válečný dluh dosáhl 42 milionů dolarů a na jeho splacení nebyly k dispozici žádné stříbrné ani zlaté mince. revoluční vláda a státy vydaly většinu svých papírových peněz jako dlužní úpisy splatné po válce. Směnky představovaly dluh a ten byl nyní splatný. Jejich držitelé očekávali, že dostanou své zlato. Jenže zlato nebylo kde brát. Také zásoba peněz pro provozování obchodu byla nedostatečná. Utažení peněžní zásoby omezením na mince rychle urychlilo další depresi. V roce 1786 vypuklo v Massachusetts povstání farmářů, které vedl Daniel Shays. Farmáři ohánějící se vidlemi si stěžovali na velké zadlužování, když papírových peněz bylo dostatek. Když už nebyly k dispozici, museli dluhy a daně splácet v mnohem vzácnějších tvrdých mincích britských bankéřů, což způsobilo, že farmáři přišli o své farmy. Vzpoura byla zažehnaná, ale vidina anarchie upevnila pocit naléhavé potřeby jak silné centrální vlády, tak rozšiřitelné peněžní zásoby. Řešením ministra financí Hamiltona bylo zpeněžit státní dluh, tedy přeměnit jej na zdroj peněz pro zemi. Navrhl, aby národní banka byla oprávněná tisknout bankovky a vyměňovat je za státní dluhopisy. Vláda by z dluhu pravidelně platila úroky, k čemuž by využívala dovozní cla a peníze z prodeje státní půdy. Odpůrci tvrdili, že uznání vládního dluhu v nominální hodnotě by nespravedlivě odměnilo spekulanty, kteří skoupili státní dluhopisy za almužnu od vojáků, farmářů a drobných podnikatelů, kteří je skutečně vydělali. Hamilton však argumentoval, že spekulanti si tento nečekaný zisk zasloužili za svou víru v zemi. Hamilton se domníval, že způsob, jak zabránit bohatým spekulantům, aby novou národní banku zničili, je poskytnout jim v této bance finanční podíl. Jefferson, Hamiltonův hlavní politický odpůrce, se obával, že pokud by soukromí bohatí občané získali v bance vlastnický podíl, příliš by s ní propojili své zájmy. Vláda by se tak změnila v oligarchii. Vládu bohatých, kteří by válčili s pracujícími třídami. Banka vlastněná soukromými akcionáři, jejichž hlavním motivem je zisk, by méně reagovala na potřeby veřejnosti než banka vlastněná veřejností. Akcionáři soukromé banky by svá finanční rozhodnutí přijímali za zavřenými dveřmi, bez vědomí veřejnosti a bez její kontroly. Nakonec ale Hamiltonův plán zvítězil. Elegantně se zbavil ochromujícího federálního dluhu a získal na svou stranu bohaté lidi. Zajistil si také loajalitu jednotlivých států tím, že jejich dluhy byly směnitelné za akcie nové banky. Zmařil tak plány probritské frakce, která doufala, že je rozdělí a vytvoří Severní konfederaci.
Britští bankéři versus americký sen
Hamiltonovým cílem byla především silná federální vláda. Byl hlavním autorem Listů federalistů, které pomohly získat hlasy potřebné k ratifikaci ústavy a z velké části tvořily její základ. Preambule ústavy učinila z podpory obecného blaha hlavní zásadu nové republiky. Tím se počáteční Amerika odlišovala od toxického světa britských chamtivých bankéřů. Zastánci amerického systému se domnívali, že pokud bude ekonomika ponechaná volnému trhu po vzoru Británie, velké monopoly pohltí malé podnikatele, zahraniční bankéři a průmyslníci budou moci vykořisťovat pracovní sílu a suroviny v zemi a konkurence bude tlačit ceny dolů, což zajistí podřízení se britským imperiálním zájmům. Britský model předpokládal, že zisk jednoho člověka může nastat pouze prostřednictvím ztráty druhého. Cílem bylo dosáhnout vrcholu tím, že se vyšplháte po zádech konkurentů a srazíte je dolů. Dnes se pro to vžilo označení krysí závod. V americké vizi společného bohatství měli všichni lidé stoupat společně tím, že celou hromadu vykvasí najednou. Republika suverénních států by spolupracovala ve vzájemný prospěch, zlepšovala by svůj společný úděl podporou výroby, vědy, průmyslu a obchodu, zvyšovala by životní úroveň a technologickou praxi všech společným úsilím. Byl to idealistický odraz amerického snu, který předpokládal to nejlepší v lidech a lidském potenciálu. Nebylo třeba vykořisťovat cizí země a lidi v honbě za ziskem. Ach, kde jsou ty staré dobré časy, kdy Amerika byla ještě zdravá.
Hamiltonova federální banka (1790-1800)
Hamilton tvrdil, že k podpoře obecného blahobytu potřebuje země měnový systém, který bude nezávislý na zahraničních pánech, a k tomu potřebuje vlastní federální centrální banku. Banka by se starala o obrovský vládní válečný dluh a vytvořila by standardní formu měny. Jefferson byl vůči Hamiltonovi a jeho plánům nadále nedůvěřivý, ale zároveň byl pevně přesvědčený, že hlavní město nové země by mělo být na jihu, v jeho rodném státě Virginii. Hamilton souhlasil s umístěním hlavního města výměnou za Jeffersonův souhlas s bankou. V roce 1789 americký Kongres Hamiltonův návrh zákona schválil. Prezident Washington jej ale ještě musel podepsat. Washington se obával pokračujícího odporu Jeffersona a Virginiánů, kteří považovali návrh zákona za protiústavní. Veřejnost by musela banku využívat, ale banka by nemusela sloužit veřejnosti. Hamilton prezidenta ujistil, že na ochranu veřejnosti bude banka povinná ponechat si určité procento zlata v rezervě, aby mohla na požádání vykoupit své papírové bankovky ve zlatě nebo stříbře. Hamilton byl výmluvný a v roce 1791 Washington zákon podepsal. Nový bankovní systém byl oslavovaný jako geniální řešení ekonomické situace země, které se zbavilo tíživého státního dluhu, stabilizovalo ekonomiku, financovalo státní rozpočet a vytvořilo důvěru v nové papírové dolary. Aby si nová republika udržela důvěru veřejnosti v národní měnu, potřebovala iluzi, že její dolary jsou kryté zlatem bankéřů, a Hamiltonova banka tuto výzvu úspěšně splnila. Ovšem ponechala banku z velké části v soukromých rukou, kde s ní bylo stále možné manipulovat v zájmu soukromé chamtivosti. A co hůř, vláda skončila zadlužená za peníze, které si mohla, ba dokonce měla podle ústavy vygenerovat sama. Hamilton byl všeobecně uznávaný jako brilantní spisovatel, řečník a myslitel, ale pro Jeffersona zůstával ďábelským intrikánem, britským poskokem, který sledoval politické cíle. První banka Spojených států byla založená podle vzoru Bank of England, téže soukromé banky, proti které se kolonisté právě vzbouřili. O mnoho let později Jefferson prohlásil, že ho Hamilton podvedl a přiměl ho ke schválení statutu banky. Jefferson vždycky podezříval Hamiltona z monarchistických sympatií a všechny jeho plány se zdály být poskvrněné korupcí. Hamilton si o Jeffersonovi nemyslel nic lepšího. Spor mezi oběma otci zakladateli vyústil v systém dvou stran. Hamiltonova strana, federalisté, upřednostňovala silnou centrální vládu financovanou centralizovaným federálním bankovním systémem. Jeffersonova strana republikáni upřednostňovala práva státu a jednotlivce. Hamilton spolupracoval s Aaronem Burrem v New Yorku na založení Manhattanské společnosti, ze které se později stala Chase Manhattan Bank. Hamilton se ale nakonec s Burrem a bostonskými federalisty rozešel, když se dozvěděl, že plánovali odtržení severních států od Unie. Hamilton byl v první řadě věrný republice. Burr a jeho frakce úzce spolupracovali s britskými spojenci, kteří se později pokusili rozbít Unii podporou Konfederace v občanské válce. Hamilton se v prezidentských volbách v roce 1800 přiklonil k Jeffersonovi proti Burrovi. Totéž učinili i další vlastenečtí federalisté. Federalistická strana přestala být hlavní národní stranou po válce v roce 1812, kdy se bostonští federalisté postavili na stranu Británie, která prohrála. V roce 1801 se Jefferson stal s Hamiltonovou podporou prezidentem, zatímco Burr viceprezidentem. Hamilton zůstává kontroverzní postavou, ale místo v historii si rozhodně zaslouží. Podařilo se mu stabilizovat rozkolísanou novou ekonomiku a postavit zemi na nohy. Obnovil úvěr země, dal jí národní měnu, učinil ji ekonomicky nezávislou a do ústavy začlenil silná federální ustanovení, která měla mladou zemi chránit a rozvíjet podle jedinečného amerického systému založeného na podpoře obecného blahobytu. To byly jeho pozitivní přínosy, ale Hamilton po sobě zanechal i temnější odkaz. Za oponou jeho nové národní banky se skrývala privilegovaná třída finančních zprostředkovatelů, kteří teď měli zákonný nárok na odčerpávání věčné daně v podobě úroků. A protože ovládali peněžní kanály, mohli snadno financovat své vlastní přidružené podniky, vytlačovat konkurenty a udržovat stejné třídní rozdíly, které měla Amerika obejít. Moc nad penězi se dostala do soukromých rukou, a byly to z velké části cizí ruce.
Jefferson a Jackson bijí na poplach (1800-1840)
Zahraniční lichváři, kteří dobyli Británii, nastražili v Americe stejné dluhové pasti a učinili tak stejným způsobem. Vyvolali řadu válek. Britští finančníci financovali opozici v americké válce za nezávislost, válku z roku 1812 a obě strany americké občanské války. Ve všech případech vedla válka k inflaci, velkému státnímu dluhu a k založení soukromé americké nebo národní banky, která měla dluh financovat a předat moc vytvářet peníze soukromým zájmům. V každém případě se proti bance postavilo několik bdělých vůdců. V čele opozice proti první americké bance stál Thomas Jefferson, třetí prezident Ameriky, zatímco v čele opozice proti druhé americké bance stál Andrew Jackson, sedmý prezident země. Oba vůdci neměli mnoho společného. Jefferson pocházel z pozemkové šlechty, zatímco Jacksonovi se říkalo drsný prezident. Oba ale sdíleli hlubokou nedůvěru k jakémukoli soukromému uspořádání vydávání národní měny. Oba byli obzvláště znepokojení tím, že se národní bankovní systém dostal do cizích rukou. Jefferson se zasloužil o to, že americký Kongres v roce 1811 odmítl obnovit chartu první americké banky. Když byla banka zlikvidovaná, Jeffersonovo podezření se potvrdilo. 18000 z 25000 akcií banky vlastnili cizinci, většinou Britové a Nizozemci. Cizí nadvláda, za jejíž odstranění Američané bojovali v revoluci, se prostřednictvím soukromého bankovního systému vrátila zpět do Ameriky. Když americký Kongres později obnovil statut banky, Andrew Jackson jej vetoval. I on vyjádřil znepokojení nad tím, že většinu akcionářů banky tvořili cizinci. Ve svém návrhu zákona o vetu uvedl:
"O tom, jak by se zachovala banka, která by byla téměř zcela ve vlastnictví cizí mocnosti, nelze pochybovat. Ovládala by naši měnu, přijímala naše veřejné peníze a držela v závislosti tisíce našich občanů. Byla by hrozivější a nebezpečnější než námořní a vojenská síla nepřítele."
Kdo byli tito poddaní cizí moci, kteří vlastnili americkou banku? V knize Dějiny velkého amerického bohatství, vydané v roce 1936, poukázal Gustavus Myers na britskou bankovní dynastii Rothschildových. Myers napsal:
"Pod povrchem měli Rothschildové dlouho silný vliv na diktování amerických finančních zákonů. Ze zákonných záznamů vyplývá, že měli moc ve staré Bank of the United States“.
Bankéřská dynastie Rothschildů (1800-1815)
Stejně jako němečtí hannoverští králové bylo i Rothschildovo bankovní impérium britské pouze v tom smyslu, že dlouhou dobu sídlilo v Anglii. Jeho kořeny byly ve skutečnosti v Německu. Rod Rothschildových byl založený ve Frankfurtu v polovině 18. století, kdy lichvář Mayer Amschel Rothschild zplodil 10 dětí. Jeho 5 synů vyslal do hlavních evropských měst, aby tu otevřeli pobočky rodinného bankovnictví. Nathan, nejprozíravější z těchto synů, odešel do Londýna, kde otevřel rodinnou pobočku s názvem N. M. Rothschild & Sons. Nathanovi bratři řídili pobočky této společnosti v Paříži, Vídni, Berlíně a Neapoli. V roce 1815 se rodinné jmění výrazně zvýšilo, když se Nathanovi podařil nejznámější obchod s důvěrnými informacemi. Britské investory přesvědčil, že vévoda z Wellingtonu prohrál s Napoleonem v bitvě u Waterloo. Během několika hodin prudce klesly ceny britských státních dluhopisů. Nathan, který měl informace předem, pak rychle skoupil celý trh se státními dluhopisy a získal dominantní podíl na anglickém dluhu za pouhý zlomek. V průběhu 19. století se N. M. Rothschild & Sons stala největší bankou na světě a 5 bratrů ovládlo většinu evropských obchodů se zahraničními půjčkami. Protože jsem natočil pořad Bankéřská dynastie Rothschildů, ve které jsem všechno kompletně pokryl, nebudu tu popisovat podrobnosti. V roce 1811, kdy americký Kongres odmítl obnovit chartu první americké banky, měl Nathan Rothschild v Británii už značný politický vliv a půjčoval peníze americké vládě a některým státům.
"Buď bude žádosti o obnovení charty vyhověno," vyhrožoval, "nebo se Amerika ocitne v té nejkatastrofálnější válce."
Když charta nebyla udělená, Amerika se skutečně ocitla v další válce s Británií, ve válce z roku 1812. Válka opět vedla k inflaci a velkému státnímu dluhu. To byly důvody, proč byla založená Druhá banka Spojených států jako soukromá národní banka. Chartu s 20-letou platností podepsal v roce 1816 prezident James Madison. Pověřila banku a její pobočky vydáváním národních peněz ve formě bankovek, čímž se pravomoc vytvářet národní peníze opět přesunula do soukromých rukou. Druhá americká banka, která byla založená v roce 1816, byla z 80% v soukromém vlastnictví.
Jackson bojuje s netvorem s hlavou hydry (1830-1850)
Andrew Jackson byl hrdinou války z roku 1812 a vůdcem s obrovskou popularitou. Byl prvním z neotesaných strašáků, který se dostal do Bílého domu. Po něm následoval ještě mocnější Abraham Lincoln, který skutečně vypadal jako strašák. V roce 1833 obdržel Jackson čestný titul Harvardovy koleje, ale bylo to přes námitky harvardského absolventa Johna Quincyho Adamse, který ho nazval barbarem, který neumí napsat ani větu z gramatiky a sotva umí napsat své vlastní jméno. Možná. Ale Jackson skutečně věřil ve vůli demokratické většiny a mluvil k obyčejným lidem způsobem, kterému rozuměli. Jackson věřil v silné předsednictví a silnou unii. Postavil se bankéřům v otázce banky, která podle něj fungovala hlavně ve prospěch vyšších vrstev na úkor pracujících. Špatné hospodaření banky pod vedením jejího prvního prezidenta vedlo k finanční katastrofě, depresi, bankrotům a nezaměstnanosti. Banka však začala vzkvétat za svého druhého prezidenta Nicholase Biddleho, který v roce 1832 požádal Kongres o obnovení jejího statutu. Jackson, který se tehdy ucházel o znovuzvolení, se k této žádosti vyjádřil jednoznačně. Banku označil za monstrum s hlavou hydry, které požírá maso obyčejného člověka. Přísahal, že s tímto monstrem povede boj a že ho buď zabije, nebo se jím nechá zabít. V projevu, který by mohl zaznít i dnes, o Bance prohlásil:
"Už dlouho vás sleduji a jsem přesvědčený, že jste použili prostředky banky ke spekulacím s chlebem v zemi. Když jste vyhráli, rozdělili jste si zisk mezi sebe, a když jste prohráli, naúčtovali jste ho bance. Jste doupě zmijí a zlodějů a rozhodl jsem se vás vyhnat."
Jackson ale věděl, že jeho boj s bankou teprve začal.
"Korupční hydra je pouze zažehnaná, ale ne mrtvá," zvolal. Odvážně vzal hydru za rohy a nařídil svému novému ministru financí, aby začal převádět vládní vklady z Druhé americké banky do státních bank. Když ministr odmítl, Jackson ho vyhodil a jmenoval jiného. Když odmítl i ten, jmenoval Jackson třetího. Když třetí ministr začal dělat, co mu přikázal, Jackson triumfoval.
"Mám ji na řetězu," řekl o bankovním monstru.
V lednu 1835, v jeho možná nejlepší hodině, Jackson splatil poslední splátku státního dluhu. Podařilo se mu něco, co se od té doby už nikdy předtím nepodařilo. Snížil státní dluh na nulu a nahromadil přebytek. Jackson porazil banku. Jeho osobní tajemník Nicholas Trist to označil za vrchol jeho života a nejvýznamnější službu, kterou kdy prokázal své zemi. Deník Boston Post to přirovnal k Ježíšovu vyhození kupčíků z chrámu. Jackson však stejně jako Ježíš zjistil, že vypořádat se s kupčíky byla riskantní záležitost.
"Banka se mě pokouší zabít," řekl, "ale já ji zabiju!"
Stal se obětí pokusu o atentát, ale obě střely ho minuly. Abraham Lincoln takové štěstí neměl. . .
Lincoln překazil plány bankéřů (1850-1860)
Abraham Lincoln se díky svému důvtipu a odhodlání vypracoval na špičku a ztělesnil tak americký sen. Po vzoru Andrewa Jacksona se ze zapadákova dostal až do prezidentského úřadu, aniž by kdy vystudoval vysokou školu. Lincolnova matka sotva uměla číst. Lincolnovi bylo pouhých 24 let, když se jako zákonodárce státu Illinois zapojil do boje za pokračování průkopnických snah o zlepšení vnitřních poměrů. Illinoiský program zlepšení Lincolnova rodného státu se soustředil na výstavbu Illinoiskomichiganského průplavu a 4000 km dlouhého železničního systému. Výsledkem byla nepřerušená dopravní linie od řeky Hudson k Velkým jezerům a řece Mississippi. Lincoln se také připojil k hnutí za obnovení finanční, průmyslové a politické nezávislosti země obnovením národní banky a národní měny. Lincoln pak vstoupil do Republikánské strany, která vznikla v roce 1854, aby se postavila proti rozšíření otroctví do Kansasu. Stavěla se proti politické kontrole, kterou jižanští otrokáři vykonávali nad národní vládou. Tvrdila, že práce na volném trhu je lepší než otroctví. Slibovala farmářům bezplatné usedlosti a prosazovala pokrokovou vizi zdůrazňující vyšší vzdělání, bankovnictví, železnice, průmysl a města. Lincoln se stal prvním republikánským kandidátem, který byl zvolen prezidentem. Andrew Jackson i Abraham Lincoln se stali terčem atentátů, ale v případě Lincolna začaly ještě před jeho inaugurací. Během prvních dnů po nástupu do úřadu se musel vypořádat se zradou, povstáním a státním bankrotem. Vzhledem k mocným silám, které proti němu stály, byly jeho úspěchy v následujících 4 letech fenomenálními. Jeho vláda vybudovala největší armádu na světě, potlačila povstání financované Brity, zrušila otroctví a osvobodila 4 miliony otroků. Zároveň se Americe podařilo stát se největším průmyslovým gigantem, jaký kdy svět viděl. Byl zahájený ocelářský průmysl, vytvořený systém kontinentálních železnic, zřízené ministerstvo zemědělství, podpořená nová éra zemědělských strojů a levného nářadí, zavedený systém bezplatného vysokoškolského vzdělávání prostřednictvím systému Land Grant College, podpořený rozvoj půdy přijetím zákona Homestead Act, poskytnutá významná vládní podpora všem vědním oborům, zorganizovaný Úřad pro doly, zřízené vlády v západních teritoriích, reorganizovaný soudní systém, produktivita práce se zvýšila o 50 až 75% a po celém světě se prosadila standardizace a masová výroba. Jak se toho všeho podařilo dosáhnout, když státní pokladna byla zcela na mizině a Kongres nedostal zaplaceno? Jak by řekl Benjamin Franklin. Je to jednoduché. Lincoln sáhl po stejném základním kameni, který zbídačeným kolonistům pomohl překonat americkou revoluci. Povolil vládě vydávat vlastní papírové fiat peníze. Obnovila se národní kontrola nad bankovnictvím a nastartovala se ekonomika 600procentním nárůstem vládních výdajů a levnými úvěry zaměřenými na výrobu. O sto let později Franklin Roosevelt použil stejné techniky, aby zemi vytáhl z Velké hospodářské krize. Rooseveltův New Deal byl ovšem financovaný vypůjčenými penězi. Lincolnova vláda používala systém plateb, který byl bližší středověkému tabulkovému systému. Oficiálně se tyto peníze z 19. století nazývaly United States Notes a lidově se jim říkalo greenbacky, protože byly na zadní straně potištěné zeleným inkoustem. Byly to v podstatě jen stvrzenky potvrzující vykonanou práci nebo dodané zboží, které bylo možné v komunitě směnit za ekvivalentní hodnotu zboží nebo služeb. Greenbacky představovaly spíše člověkohodiny než vypůjčené zlato. Lincoln se nechal slyšet, že mzda lidí by měla být uznaná za důležitější než mzda peněz. Bylo vytištěno více než 400 milionů greenbacků, které se použily na výplaty vojáků a státních zaměstnanců a na nákup válečných zásob. Systém greenbacků nebyl Lincolnovým nápadem, ale když se v Kongresu zvýšil tlak na jeho zavedení, Lincoln jej rychle podpořil. Brzy po jeho zvolení v roce 1860 americký Jih vystoupil z Unie. Aby východní banky mohly financovat válku mezi státy, nabídly balíček půjček, který se blížil vydírání. Jen si představme, 150 milionů dolarů poskytnutých s úrokem 24 až 36%. Lincoln věděl, že půjčku nebude možné splatit. K revolučnímu kroku přistoupil, protože neměl jinou reálnou možnost. Vláda si mohla buď natisknout vlastní peníze, nebo podlehnout dluhovému otroctví vůči bankéřům.
Lincolnův čaroděj za oponou (1860-1865)
Lincolnovým ekonomickým poradcem byl Henry Carey, syn tiskaře a vydavatele Matthewa Careyho, který byl učitelem Benjamina Franklina a učitelem Henryho Claye. Clay byl vůdcem filadelfské politické frakce hlásající americký systém ekonomiky. Henry Carey byl během občanské války a po ní známý po celém světě a jeho spisy byly přeloženy do mnoha evropských a asijských jazyků. Carey začal svou kariéru jako klasický ekonom britské školy, ale dospěl k přesvědčení, že americký průmyslový rozvoj brzdila falešná finanční politika vnucená zahraničními finančníky. Uznávání pouze zlatých slitků jako peněz dávalo bankéřům, kteří zlato kontrolovali, páky nad peněžní zásobou a ekonomikou. Cena zlata byla stanovená na světovém trhu a tok zlatých slitků vždycky odtékal do velkých finančních center, která už byla zlatem přeplněná. A dokud Amerika nedokázala vybudovat odpovídající domácí ekonomiku, její zlato by nadále odtékalo a zůstávalo by příliš málo peněz pro americké vnitřní potřeby. Carey začal považovat volný obchod a zlatý standard za finanční zbraně, které vytvořila Británie pro své vlastní ekonomické ovládnutí. Jeho řešením odlivu zlata bylo, aby vláda vytvořila nezávislou národní měnu, která by nebyla exportovatelná, ale která by zůstala doma. Jeho představy spočívaly v podpoře místního růstu a rozvoje za použití místních surovin a místních peněz, což by Ameriku zbavilo závislosti na zahraničním financování. Šlo o právo, aby Amerika nebyla vykořisťovaná mocnými zahraničními finančníky a průmyslníky. Svobodní obchodníci chtěli svobodu od vlády. Protekcionisté očekávali, že je vláda ochrání před zahraničními nájezdníky. Lincoln tyto cíle také podpořil. Zrušil otroctví, založil národní banku, zavedl a financoval národní školství, národní dopravu a federální rozvoj podnikání a zemědělství. Stanovil také velmi vysoká cla. Lincoln například pronesl tento zdravý postřeh:
"O celním sazebníku toho moc nevím, ale jedno vím jistě. Když nakupujeme průmyslové zboží v zahraničí, my dostáváme zboží a cizinec dostává peníze. Když nakupujeme vyrobené zboží doma, dostáváme jak zboží, tak peníze."
Systém greenbacků podpořil Lincolnův program domácího rozvoje tím, že poskytl tolik potřebnou národní zásobu papírových peněz. Přesně o totéž vymanění se ze železné pasti nekonečných dluhů usilovali nacisté s Adolfem Hitlerem. Vymysleli směnky MEFO, které se svou funkcí podobaly Lincolnovým greenbackům. Právě o tom jsem hovořil v pořadu Je třeba zabít Hitlera. Papírové greenbacky vydané americkou vládou se staly legální náhradou zlata a stříbra, a to i pro úhradu už existujících dluhů. Lincolnův program Greenback byl obviňovaný z cenové inflace během občanské války, ale podle Irwina Ungera v knize Éra greenbacků je válka vždycky inflačním podnikem. To, co nutilo ceny během občanské války růst, byl ve skutečnosti vážný nedostatek zboží. Když je něčeho málo, je po tom přirozeně velká poptávka. Toho využívají obchodníci, kteří šroubují ceny nedostatkového zboží nahoru. Přesně to byla příčina inflace americké občanské války.
Lincoln prohrál bitvu s evropskými bankéři (1865-1870)
Konfederace, tedy americký jih, nebyla jedinou mocností, která chtěla zničit Lincolnovu vládu Unie, tedy severu. Za oponou se skrývali mocní zahraniční finančníci. Otto von Bismarck, německý kancléř druhé poloviny 19. století, nazval tyto loutkáře pány evropských financí. Cituje se jeho výrok:
"S naprostou jistotou vím, že o rozdělení Ameriky na stejně silné federace rozhodly evropské finanční velmoci dávno před občanskou válkou. Tito bankéři se obávali, že Amerika, pokud zůstane v jednom bloku a jako jeden národ, získá hospodářskou a finanční nezávislost, která by narušila jejich finanční nadvládu nad Evropou a světem. Ve vnitřním kruhu financí samozřejmě převládal hlas Rothschildů. Ti viděli příležitost k ohromné kořisti, pokud by se jim podařilo nahradit dvě slabé demokracie, zatížené dluhy vůči finančníkům, místo energické a soběstačné republiky. Proto vyslali své emisary do terénu, aby využili otázky otroctví a vrazili klín mezi obě části Unie. . . . Roztržka mezi Severem a Jihem se stala nevyhnutelnou. Páni evropských financí nasadili všechny své síly, aby ji vyvolali a obrátili ve svůj prospěch."
Evropští bankéři chtěli válku, která by vrátila Americe jejich koloniální status, ale neměli nutně zájem na zachování otroctví. Otroctví znamenalo pouze to, že majitelé museli živit své dělníky a starat se o ně. Bankéři dávali přednost evropskému plánu. Kapitál mohl vykořisťovat práci tím, že kontroloval nabídku peněz, zatímco nechal dělníky, aby se živili sami. V červenci 1862 byl tento trik odhalený v proslulém dokumentu nazvaném Hazardův oběžník, který rozeslaly Britové svým americkým bankovním partnerům. Bylo v něm uvedeno:
"Otroctví bude pravděpodobně zrušené válečnou mocí a movité otroctví zničené. Z toho mám já i moji evropští přátelé radost, neboť otroctví je jen vlastnění práce a nese s sebou péči o dělníky, zatímco evropský plán vedený Británií spočívá v tom, že kapitál bude kontrolovat práci tím, že bude kontrolovat mzdy. Toho lze dosáhnout kontrolou peněz. Nebude možné dovolit, aby zelené bankovky, jak se jim říká, obíhaly jako peníze po libovolně dlouhou dobu, protože to nemůžeme kontrolovat."
Bankéři chtěli zachovat systém volného obchodu a zlatého standardu, který udržoval méně průmyslové země v koloniálním stavu a dodával suroviny do britských továren. Americký Jih byl už tímto způsobem podrobený. Bankéři se nyní zaměřili na Sever, který chtěli získat lichvářskými válečnými půjčkami, ale Lincoln jim odmítl skočit na špek. Navíc si Lincoln dovolil požádat o pomoc ruského cara Alexandra II., který severní Unii přispěchal na pomoc se svými loděmi. Ruské impérium expandovalo a rozšiřovalo se v Asii. Mohlo dobýt Afghánistán, čímž by se ocitlo před branou britské Indie. Takové ohrožení bylo další ranou pro Británii. To jsem podrobně rozebíral v mém pořadu Proč Stalin vytvořil Izrael. Bismarck v roce 1876 prohlásil:
"Vláda a národ unikly úkladům zahraničních finančníků. Ti ihned pochopili, že Amerika unikne jejich sevření. Lincolnova smrt byla rozhodnutá."
Lincoln byl v roce 1865 zavražděný. Evropským finančníkům se nepodařilo chytit Lincolnovu vládu do pasti lichvářskými válečnými půjčkami, ale svých cílů dosáhli jinými prostředky. V americkém Kongresu se připravoval zákon o národním bankovnictví. Zákon vypadal na první pohled dobře. Každý ředitel banky musel být americkým občanem a tři čtvrtiny ředitelů banky musely být rezidenty amerického státu, ve kterém banka podnikala. Zákon ale bankéřům z Wall Streetu a jejich evropským pobočkám poskytl monopol na vytváření americké peněžní zásoby. Přestože byl Lincoln v roce 1865 zavražděný, trvalo dalších 50 let, než byla myšlenka jeho bezdlužných zelených bankovek vymazaná z mysli lidí, kteří dlouho podezřívali lichvářské bankéře a jejich pozlacené papírové peníze. Období mezi občanskou válkou a první světovou válkou bylo sérií bojů o to, kdo by měl vydávat měnu země a z čeho by se měla skládat.
Bankéřský manifest: Lidé bez domova a bez majetku se nehádají (1892)
Pokud má stále někdo pochybnosti o tom, že jde o promyšlený plán bankéřů, možná ho přesvědčí dokument nazvaný Bankéřský manifest z roku 1892. Tento dokument popisuje s otevřenou chladností, jak připravit farmáře a dělníky o své domovy a majetky. Předložení dokumentu americkému Kongresu se připisuje Charlesi Lindberghovi staršímu, otci slavného letce, který v Kongresu působil mezi lety 1903 až 1913:
"Musíme postupovat obezřetně a hlídat každý krok, protože nižší vrstvy lidí už vykazují známky neklidu. Organizace Farmářské aliance a Rytířů práce v Americe by měly být pečlivě sledované našimi důvěryhodnými muži a my musíme okamžitě podniknout kroky, abychom tyto organizace v našem zájmu ovládli, nebo je rozvrátili. Kapitál [bankéři a jejich peníze] se musí všemožně chránit kombinací [monopolu] a zákonodárstvím. Na pomoc nám musí být povolané soudy, dluhy musí být vymáhané, dluhopisy a hypotéky co nejrychleji zabavované. Až prostí lidé prostřednictvím zákonů přijdou o své domovy, budou snáze ovladatelní. Budou řízení silnou rukou vlády uplatňované na centrální moc imperiálního bohatství pod kontrolou předních finančníků. Lidé bez domova se nebudou se svými vůdci hádat."
Naprosto cynický a chladný popis, jako by překonával staletí a předpovídal dnešní časy. Pokud lidé ztratí své domovy a majetky, nebudou se s vrchností hádat. Budou poddajní a krotcí. Dokument z roku 1892 jako by věštil současnost, když zároveň popisoval taktiku používanou dodnes:
"Zatímco naši hlavní muži se zabývají vytvářením světového imperialismu, musí být lid udržovaný ve stavu politického nepřátelství. Tím, že voliče rozdělíme, je můžeme přimět, aby vynakládali energii na boj o otázky, které pro nás nemají žádný význam. Diskrétním jednáním tak můžeme zajistit vše, co bylo tak velkoryse naplánované a úspěšně provedené."
Opět nádherná ukázka současnosti. Voliči se vášnivě přou o rozkopaných silnicích, světelném smogu, 100 pohlaví. Rozcházejí se přátelé, příbuzní se mezi sebou hádají do krve, rodiče s dětmi se vyhýbají ožehavým tématům. Totální rozklížení přátelských, příbuzenských i generačních svazků. A podle těchto stupidit se rýsují linie volebních preferencí. Lidé jsou zahlcení nepodstatným balastem díky politikům. Politici nikdy nepůjdou k jádru problému. Budou omílat technické parametry důchodové reformy, místo aby stimulovali porodnost, čímž by se reforma vyřešila sama. Nebudou nutit obchodníky, aby nekontaminovali potraviny barvivy, dochucovadly a konzervanty, ale místo toho budou lamentovat nad stále nákladnějším zdravotním systémem. Neustále zaplavují veřejný prostor banalitami, aby se pozornost lidí od podstatných témat odvrátila. Tyto techniky jsem pokryl v mých dokumentech Subverze společnosti nebo Tiché zbraně. V Tichých zbraních jsem přesně totéž řešil v jiném odhaleném dokumentu z dílny Rockefellerových na konferenci Bilderberg z roku 1954. Voliči si myslí, že zvolením A, B nebo C věc vyřeší. Všechny strany mají ale stejné majitele. Zahraniční mezinárodní bankéře a jejich vysoké finance. Tento systém jsem zase pokryl v mém dokumentu Bohatí a mocní. Jak například napsala indická spisovatelka Arundhati Royová:
"Není to skutečná volba, je to zdánlivá volba, jako když si vybíráte značku pracího prášku. Ať už si koupíte Ivory Snow nebo Tide, obě patří společnosti Proctor and Gamble. Ti, kdo mají skutečnou moc, bankéři, generální ředitelé, nejsou vůči hlasování zranitelní a v každém případě financují obě strany."
Právě tento druh rozčarování z politického procesu přiměl Howarda Zinna, emeritního profesora katedry historie Bostonské univerzity, aby v roce 2001 prohlásil:
"Budoucnost progresivních hnutí nespočívá ve volební politice. Leží v pouliční válce. Protestních hnutích a demonstracích, občanské neposlušnosti, stávkách a bojkotech, s využitím veškeré moci, kterou spotřebitelé a pracující mají, v přímé akci proti vládě a korporacím."
Tradice pouličních protestů sahá až do roku 1894, kdy Coxeyho armáda pochodovala z Ohia do Washingtonu, aby požádala americký Kongres o obnovení systému greenbacků. Na tuto tradici mimochodem navázal i pochod na Kapitol Donalda Trumpa v lednu 2021. Pojďme si proto tradici pochodů na Washington popsat podrobně.
Pochod na Washington: Zlatá bída versus papírové bohatství (1870-1900)
Loutkáři, kteří obsluhují stroj na peníze, byli v 90. letech 19. století viditelnější než dnes, a to především proto, že se jim ještě nepodařilo skoupit masmédia a ovládnout veřejné mínění. Před první světovou válkou v Americe soupeřily o nadvládu dva protichůdné systémy politické ekonomie. První z nich působil na Wall Streetu, v newyorské finanční čtvrti, která se stala symbolem amerického finančnictví. Jeho nejdůležitější adresa byla Wall Street 23, známá jako Morganův dům. J. P. Morgan byl zástupcem mocných britských bankovních zájmů. Čarodějové z Wall Streetu a bankéři Starého světa usilovali o zavedení národní měny založené na zlatém standardu, měny vytvořené soukromou finanční elitou, která zlato kontrolovala. Druhý systém pocházel od Benjamina Franklina a fungoval z Filadelfie, prvního hlavního města Ameriky, kde se konalo Ústavodárné shromáždění. Franklinova Společnost pro politická šetření plánovala industrializaci a veřejné práce, které by novou americkou republiku osvobodily z ekonomického otroctví vůči Británii. Filadelfská frakce upřednostňovala banku podle modelu zavedeného v provinční Pensylvánii, kde státní úvěrová kancelář vydávala a půjčovala peníze, vybírala úroky a vracela je provinční vládě, aby je použila místo daní. Prezident Abraham Lincoln se během občanské války vrátil ke koloniálnímu systému státem vydávaných peněz, takzvaných greenbacků. Tyto greenbacky vydal Lincoln proto, aby čelil lichvářským úrokovým sazbám. Lincoln totiž překazil bankéřům plány tím, že doplnil rozpočtový schodek americkými bankovkami, které se neúročily a nemusely se bankám splácet. Stejný druh papírových peněz bez dluhů financoval dlouhé období koloniální hojnosti v 18. století, dokud král Jiří nezakázal koloniím vydávat vlastní měnu. Peněžní zásoba se potom zmenšila, což urychlilo depresi, která vedla k americké revoluci. Lincoln byl ale zavražděný a bankéři znovu získali kontrolu nad peněžním strojem. V každých prezidentských volbách mezi lety 1872 až 96 kandidovala třetí národní strana, která prosazovala finanční reformu. Obvykle byly organizované pod záštitou odborových nebo farmářských organizací a jednalo se spíše o strany lidu než bank. Patřily k nim Občanská strana, Greenback a Greenback Labor Party, Labor Reform Party, Antimonopolní strana a Union Labor Party. Prosazovaly rozšíření národní měny pro potřeby obchodu, reformu bankovního systému a demokratickou kontrolu finančního systému. A měly k tomu mnoho důvodů. 90. léta 19. století byla sužovaná hospodářskou krizí, která byla téměř stejně silná jako velká hospodářská krize ve 30. letech 20. století. Zemědělci žili jako nevolníci bankéřů, kteří zastavili své farmy, vybavení a někdy dokonce i osivo potřebné k setí. Železniční kartel jim za přepravu jejich produktů na trh účtoval takové poplatky, že mohli mít více nákladů a dluhů než zisků. Na počátku 90. let 19. století dosáhla nezaměstnanost 20%. Kriminalita prudce stoupala, rodiny se rozpadaly, rasové napětí vřelo. V Americe panoval chaos a napětí se zvyšovalo. V roce 1894 se uskutečnil první historický pochod z Ohia na Washington. Pochod vedl neznámý podnikatel z Ohia Jacob Coxey, který se snažil přesvědčit americký Kongres, aby se vrátil k Lincolnovu systému státem vydávaných peněz. Soupeření těchto dvou peněžních systémů spělo k svému vrcholu. Coxey navrhoval, aby americký Kongres zvýšil peněžní zásobu o dalších 500 milionů dolarů v greenbacích. Tyto nové peníze by se použily na umoření federálního dluhu a na stimulaci ekonomiky tím, že by nezaměstnaní pracovali na veřejných projektech. Bankéři samozřejmě oponovali. Coxey byl sice zatčený, ale jeho projev, který měl připravený na schodiště Kapitolu, byl skutečně nadčasový:
"Po těchto schodech procházejí lobbisté trustů a korporací bez problémů do výborů, kam je nám, zástupcům pracujících výrobců bohatství, přístup odepřený. Stojíme tu dnes jménem milionů pracujících, jejichž petice byly pohřbené ve výborech, jejichž modlitby nebyly vyslyšeny a kterým byla nespravedlivou legislativou, chránící povaleče, spekulanty a hazardní hráče, vzata možnost poctivé, výnosné a produktivní práce: přicházíme, abychom zde shromážděnému Kongresu připomněli prohlášení senátora Ameriky, že už čtvrt století bohatí bohatnou a chudí chudnou. A že do konce tohoto století střední třída zmizí, protože boj o existenci se stane nelítostným a neúprosným. Přišli jsme sem přes dřinu a únavné pochody, přes bouře a vichřice, přes hory a uprostřed zkoušek chudoby a nouze, abychom předložili své stížnosti našemu národnímu zákonodárnému sboru. Přišli jsme sem žádat o zákony, které poskytnou práci každému člověku schopnému a ochotnému pracovat. O zákony, které přinesou všeobecnou prosperitu a osvobodí naši milovanou zemi od finančního otroctví potomků krále Jiřího. Jsme zapojení do kruté a nelítostné války s nepřáteli celého lidstva. Války s hladem, bídou a zoufalstvím. A proto žádáme Kongres, aby vyslyšel naše prosby a vydal pro blaho národa dostatečný objem stejného druhu peněz, který zemi převedl přes jednu strašnou válku a zachránil život národa."
Z jeho projevu byla patrná výmluvnost, a hlavně zoufalství té doby. Je proto potřeba, aby nám tyto zapomenuté postavy znovu ožily před očima. Abychom si připomněli, za co tito lidé bojovali a o co usilovali. Korporátní masmédia nám je rozhodně připomínat nebudou. Jednou z prvních vůdkyň těchto hnutí byla Mary Ellen Leaseová, žena v domácnosti z Kansasu. Stala se právničkou poté, co její manžel přišel o farmu ve prospěch banky. Leaseová byla skvělou řečnicí a říkalo se jí lidová Johanka z Arku. V nadčasovém projevu pronesla:
"Wall Street vlastní zemi. Už to není vláda lidu, lidem a pro lid, ale vláda Wall Streetu pro Wall Street. Velcí běžní lidé této země jsou otroky a monopol je jejich pánem. Chceme peníze, pozemky a dopravu. Chceme zrušení národních bank a chceme pravomoc poskytovat půjčky přímo od vlády. Chceme zrušit systém exekucí."
William Jennings Bryan byl dalším výřečným vůdcem hnutí. Na sjezdu Demokratické strany pronesl tak strhující projev, že v roce 1896 získal nominaci Demokratické strany na prezidenta. Odstupující prezident Grover Cleveland byl také demokratem, ale byl agentem J. P. Morgana a bankovních zájmů na Wall Streetu. Bryan ve svém vítězném nominačním projevu prohlásil:
"V naší platformě věříme, že právo razit a vydávat peníze je funkcí vlády. Ti, kdo jsou proti tomuto návrhu, nám říkají, že vydávání papírových peněz je funkcí banky a že vláda by měla z bankovního podnikání odejít. Stojím na straně Jeffersona a říkám jim, stejně jako on, že emise peněz je funkcí vlády a že banky by měly z vládního podnikání odejít. Až obnovíme ústavní peníze, budou možné všechny ostatní nezbytné reformy, a dokud se tak nestane, nelze žádnou reformu uskutečnit."
Pochody na Washington se staly letitou tradicí. V době Coxeyho se na Kapitol vydalo celkem 40 dalších pochodů. Asi 1200 protestujícím se podařilo překonat odpor železničních společností, federálních maršálů, americké armády a soudních zákazů a v roce 1894 dorazit do Washingtonu. Hoganova armáda zahájila svůj pochod v Montaně. Do Kapitolu to bylo příliš daleko, a tak si protestující přivlastnili vlak. Když se je americký maršál a jeho muži pokusili zastavit, došlo k přestřelce, která si vyžádala několik zranění a jednu smrt. Americká armáda se nakonec vlaku zmocnila. Hoganovi hrdinové byli zatčení a Hogan strávil 6 měsíců ve vězení. V průběhu následujícího století se na Washington konala řada pochodů. V roce 1913 zorganizovaly sufražetky celonárodní pochod na Washington, který měl podporu federálních úřadů. V roce 1932 pochodovalo přibližně 20000 hladovějících nezaměstnaných veteránů první světové války a jejich rodin za zákon o prémiích, který vypracoval kongresman Wright Patman. Veteráni se utábořili v chatrčích zvaných Hoovervilles na druhém břehu řeky Potomac. Tábory byly rozpuštěné až potom, co prezident Hoover poslal do země vojáky vedené Douglasem MacArthurem, Dwightem Eisenhowerem a Georgem Pattonem. Veteráni byli rozprášení a jejich tábory zapálené, přičemž 3 z nich byli zabití a asi 1000 zraněných. 25. dubna 2004 zaplnilo Kapitol více než milion lidí, kteří se zasazovali o práva žen. Den předtím pochodovaly tisíce lidí na protest proti politice Světové banky a Mezinárodního měnového fondu. Jak jsem uvedl, na tuto tradici navázal i pochod na Kapitol Donalda Trumpa v lednu 2021. Proto se deep state zběsile rozčiloval a byla patrná hysterická panika. Měli strach, že zdraví Američané ze středních měst a farem by byli znovu slyšet ve veřejném prostoru. To by hrozilo povstáním a občanskými nepokoji. Jen si to představme. Sto let masírovali veřejné míněný důmyslnými kampaněmi a rafinovanou manipulací od dob mistra propagandy Edwarda Bernayse z první světové války. Skoupili velká masmédia, agentury, noviny, televize. Formovali vzdělání ve velkých univerzitách ve svůj prospěch. Drželi klíč k ovládání veřejného mínění pomocí technik sociálního inženýrství díky Tavistockovým a dalším institutům. A po vší té úmorné indoktrinační práci, která začínala nést ovoce, by zase běžní lidé určovali směr a politiku. Jejich masivní stoleté investice by byly vyhozené z okna, což rozhodně nemohli připustit. Occupy Wall Street se jim podařilo zažehnat, a znovu tu měli přízrak pochodu na Kapitol Donalda Trumpa. Bylo třeba je rozmetat na cucky, tehdy stejně jako dnes. Blížil se rok 1913. A s tím se také blížilo rozuzlení a šachová koncovka nekonečného dluhového otroctví. Vrchol dlouhého řetězu debat o penězích, jejich hodnotě a základní funkci pro moc státu.
Závěr
To je všechno ve druhé části Pavučiny dluhů, co uslyšíte příště? Začnu vzestupem Wall Streetu a sabatem bankéřů, kteří se setkali na tajné schůzce na ostrově Jekyll, aby naplánovali šachovou koncovku ve finančnictví. Federální rezervní systém. Bankovní pavoučí síť se začala rozvíjet. Když byla zavedená federální daň z příjmu, lev byl definitivně spoutaný. Následoval legendární krach na burze v roce 1929, kterému se budu také věnovat. V roce 1933 americká vláda uloupila zlato občanů, a jednalo se o největší americkou loupež za bílého dne. Když ovšem nepočítáme organizované finanční krize. Podívám se také na Johna Kennedyho, odpoutání dolaru od zlatého standardu a jeho proměnu v petrodolar. Ze systému se vytvořilo měnové kasino. Před koncem se vypravím do Mexika, na jehož příkladě představím manipulaci se státy vysokými finančními kruhy z Wall Streetu.