Pablo Escobar byl patrně nejnásilnějším a nejdravějším kriminálníkem, jaký kdy žil. Pro obchod s kokainem znamenal totéž, jako Ford pro automobilový průmysl. Escobar vydělával tolik, že Al Capone by vedle něj vypadal jako obyčejný pouliční prodavač. Byl to patrně první zločinecký miliardář. Pablo Escobar začínal jako malý zlodějíček a vypracoval se na nejbohatšího a nejmocnějšího obchodníka s kokainem všech dob. Jeho kokainový kartel z něj učinil skutečně bohatého, a velmi obávaného muže. Escobar vstoupil na světovou scénu jako legendární zločinec, jakého dějiny ještě nepoznaly. Spousta věcí kolem něj ale halí neprůhledná clona tajemství. Jak Pablo Escobar pral peníze pro největší světové banky? Jak byl napojený na blízké spolupracovníky George Bushe staršího? Jak Američané poskytovali zbraně Medellínskému kartelu a cvičili kolumbijské eskadry smrti? Jak byl Pablo Escobar napojený na drogového pašeráka Berry Seala, známého arkansaského guvernéra Billa Clintona? Jak George Bush starší tak Bill Clinton skončili v Bílém domě. Jak je drogový průmysl propojený až na vrcholové politiky? Nejen to, ale mnoho dalšího se dozvíme v dokumentu drogový král Pablo Escobar.
Raná léta na venkově
Pablo Escobar se narodil na dobytčím ranči ve vesnici El Tablazo okresu Rionegro v roce 1949. Byl to druhý rok občanské války, během které miliony Kolumbijců opustily své domovy a statisíce jich zahynuly. Tehdy byla v Kolumbii drsná doba. Když řeknu drsná, je to slabý odvar toho, co se skutečně dělo. Tehdy bylo populární porcování lidí mačetami. To vedlo ke vzniku nového žánru jatečních metod. Lidé se vyřezávali do květinových váz. To byla první metoda. Tato brutální metoda začala usekáváním hlavy, rukou a nohou. Odseknuté končetiny se nacpaly do krku. Tím se z bezhlavého trupu stala květinová váza s částmi těla. Druhou metodou byla kolumbijská kravata. Oběť probodnutá na krku, které byl mezerou vytažený jazyk a visel na hrudi, měla na sobě kolumbijskou kravatu. Jak říkám, byly to skutečně drsné doby. Nepokoje zasáhly téměř všechny kolumbijské rodiny. Odtud vzešla mentalita Escobarovy generace. Byli to lidé, kteří žili v extrémním násilí a očekávání krátkého a brutálního života. Pablovi rodiče byli Abel de Jesús Dari Escobar, pracovitý rolník, který obchodoval s kravami a koňmi a Hermilda Gaviria, učitelka na základní škole. Protože její manžel byl většinou nepřítomen kvůli práci, Hermilda vařila, uklízela a starala se o rodinu. Pablo byl třetí ze sedmi dětí. Nejbližší škola byla tak daleko, že Pablo a jeho bratr Roberto museli vstávat brzy. Neměli žádný dopravní prostředek a tak jim trvalo hodinu, než tam došli pěšky v ošoupaných botách. Pablo se rozhodl, že raději bude chodit do školy bosý, než aby nosil děravé boty. Učitel ho poslal domů. Ponížený Pablo řekl matce, že potřebuje nové boty, aby mohl chodit do školy. Protože neměla peníze, zvážila své možnosti a ukradla pár bot v obchodě. Doma si všimla, že každá bota má jinou velikost. Zklamaná se svěřila knězi, který jí poradil, aby boty vrátila a pořídila si je na dluh. Koupila si boty a dorazila domů vyčerpaná a znepokojená. S tak početnou rodinou, kterou musela živit, si stěžovala na nedostatek peněz.
"Neboj se, mami," řekl Pablo.
"Počkej, až vyrostu. Dám ti všechno."
Když se násilí mezi konzervativní a liberální stranou vystupňovalo, byla rodina varována, aby odešla. Jinak prý riskuje, že z částí jejich těla bude znovu sestavená květinová váza. Protože ale neměli bezpečné místo, kam by mohli odejít a milovali zvířata, nádhernou krajinu zdobenou divokými květinami a vzduch s příchutí borovice a pryskyřice z lesa, rozhodli se zůstat. Pablovi bylo sedm let, když partyzáni vtrhli do jeho vesnice u města Rionegro na Černé řece. Třásl se a slyšel, jak mačetami sekají domovní dveře a vyhrožují vraždou. Přitiskl se k matce, která plakala a modlila se. Otec mu řekl, že je zabijí, ale že se alespoň mohou pokusit zachránit děti. Schovali děti pod matrace a deky. Vstupní dveře byly tak pevné, že partyzáni nakonec pokusy o vniknutí vzdali. Místo toho je zapálili. Pablovi rodiče se v domě plném kouře zmítali a kašlali a připravovali se na smrt. Ale dorazili vojáci a partyzáni utekli. Když hořící budova osvětlovala ulici, byli přeživší z města doprovázení do budovy školy. Pablo nikdy nezapomene na ohořelá těla a mrtvoly visící na sloupech veřejného osvětlení. Hrůzy násilí ve vyděšeném dítěti se znovu objevily o několik let později, když unášel, vraždil a bombardoval, aby udržel své impérium. Pablo vyrůstal se šesti sourozenci a nejvíce se sblížil s o dva roky starším Robertem. Roberto byl inteligentní a měl vášeň pro matematiku, elektroniku a cyklistiku. Pablo se rád díval, jak Roberto konstruuje různé věci, například rádia. Místo toho, aby se zapojil, většinu dne proseděl jako ztracený v myšlenkách. Pablo a Roberto byli poslaní z rodinného ranče k babičce do bezpečného Medellínu, známého jako Město věčného jara díky stálému klimatu s průměrnou teplotou kolem 22 °C. Centrum města tvořil shluk skleněných a ocelových mrakodrapů oddělených silnicemi lemovanými stromy. Okolní prostranství s domy se rozrůstalo směrem k chudinským čtvrtím, slumům a skládkám odpadků. Tady se potulovaly gangy pouličních dětí, zlodějů a kapsářů. Drsní obyvatelé Medellínu tvrdě pracovali, aby se prosadili. Pablova babička byla šikovná obchodnice, která stáčela omáčky a koření do lahví a prodávala je do supermarketů. Pod její láskyplnou, ale přísnou rukou museli Pablo a Roberto každé ráno chodit do kostela a modlit se. Druhé největší město Kolumbie se všemi svými rychlými auty a více než milionem lidí bratry, kteří byli zvyklí na tempo života na ranči vyděsilo. Byli rádi, když se k nim rodiče připojili. Otci se život ve městě nelíbil a tak se vrátil na venkov, aby pracoval na cizích farmách. Nakonec si bratři Medellín zamilovali. Když vyrůstali na předměstí Medellínu zvaném Envigado, děti si stavěly vozíky ze dřeva a sjížděly kopce. Vyráběly fotbalové míče ze starého oblečení zabaleného do igelitových tašek. Stavěly provizorní branky a hrály s ostatními dětmi v sousedství. Byl to Pablův oblíbený sport. Oblíbeným žertíkem bylo nalepit žvýkačku na zvonek u dveří, takže zvonil nepřetržitě.
Dospívání v Medellínu
V ulicích Medellínu se začaly projevovat některé Pablovy vůdčí a kriminální vlastnosti. Ačkoli byl ve své skupině nejmladší, ujímal se vedení. Když jim policie zabavila fotbalový míč, povzbuzoval skupinu, aby házela kameny na hlídkové auto. Policie několik členů skupiny shromáždila a vyhrožovala jim, že je nechá celý den ve vězení. Jen Pablo se veliteli ozval. Řekl policistům, že přece neudělali nic špatného. Pablo byl zvolený předsedou školní Rady pro zdraví studentů, která požadovala dopravu a stravu pro nemajetné studenty. Dozvěděl se o vměšování Ameriky do dění v Jižní Americe, které často zvyšovalo utrpení nejchudších lidí. Vadilo mu, že chudí jsou největšími oběťmi násilí a nespravedlnosti. Pablo začal opovrhovat uspořádáním společnosti: malé procento obyvatel vlastnilo většinu půdy a bohatství, zatímco více než polovina Kolumbijců žila v chudobě. Rozhodl se tomu zabránit a prohlásil, že se zabije, pokud do třiceti let nevydělá milion pesos. Podle svého bratra Roberta, který ve své knize Escobar píše o Pablovi, se zajímal o historii, světovou politiku a poezii. Ve veřejné knihovně četl právnické knihy. Veřejné projevy trénoval před studentským publikem v době oběda nebo na fotbalovém hřišti. Roberto si vzpomíná, jak vášnivě mluvil o tom, že se stane prezidentem Kolumbie a bude brát deset procent z výdělků nejbohatších lidí na pomoc chudým, aby se mohly stavět školy a silnice. Ve škole byl Pablo neklidný. Nedůvěřoval autoritám a proto se cítil lépe v pouličních partách. Kvůli penězům experimentoval s drobnými podvody. Domníval se, že škola je ztráta času a na dva roky ji opustil. Na nebezpečných ulicích zdokonalil své techniky a naučil se vyhýbat nástrahám. Nakonec se do školy vrátil. Skončil ale v neustálých sporech s učiteli, které považoval za absurdní a hloupé. Nakonec byl vyloučený. Když mu matka vynadala, odpověděl:
"Mami, pořád ti to říkám: Chci být velký a budu. Jsem chudý, ale nikdy neumřu chudý. Slibuji."
V šestnácti letech Pablo projevoval na ulicích mimořádnou sebedůvěru. V pozdějších letech napodoboval manýry Al Caponeho a Kmotra. Byl stále tišší. Když mu někdo položil otázku, většinou se před odpovědí tiše odmlčel. Byla to jeho přirozená vlastnost. Prodával falešné losy a přepadával lidi. S puškou v ruce vcházel do bank a klidně říkal zaměstnancům, aby vyprázdnili trezory. S úsměvem si povídal s pokladníky a čekal na peníze. Díky své mazanosti a prozíravosti dosáhl dobrých výsledků. Dařilo se mu unikat policii.
Gang autíčkářů
Obdivuhodná kombinace inteligence a pouliční chytrosti mu umožnila vyniknout nad svými vrstevníky. Někteří ho dokonce vyhledali a přidali se k jeho gangu. Ti, kteří byli nervózní nebo frustrovaní, se v jeho společnosti cítili bezpečně. Získal si jejich respekt tím, že v nebezpečných situacích zůstával klidný a veselý.
Jeden z nich řekl:
"Byl jako Bůh, muž s velmi silnou aurou. Když jsem se s ním setkal poprvé, byl to nejdůležitější den mého života."
Autor Mark Bowden ho popsal ve své knize Killing Pablo jako zkušeného zloděje aut ve věku dvaceti let. Jeho gang vyháněl řidiče z aut a rozebíral je v dílnách. Jeho gang začal krást nová auta. Jenže ta nešlo znovu prodat, pokud byla nahlášená jako kradená. Aby to obešel, nabízel policii úplatky. Po roce byly jeho vztahy s policisty tak silné, že policejní šéfové plnili jeho příkazy. Stížnosti na jeho další prodej kradených aut byly ignorované. Peníze z prodeje autodílů byly použité na podplácení úředníků, kteří vydávali certifikáty k autům, aby mohli ukradená auta dál prodávat, aniž by je museli rozřezat. Začal provozovat ochranku, kdy mu lidé platili za to, aby jim auta nekradl. Ke svým přátelům byl vždycky velkorysý, dával jim kradená auta s čistými doklady. Těm, kteří dostali nová auta, řekl, aby si je vyzvedli v továrně. Pokud dělníci v továrně odhalili padělané papíry, Pablovi přátelé jim řekli:
"Tyhle tituly vyrobil Pablo."
To dělníky přimělo k tomu, aby jim klíčky předali. Pablo a jeho bratranec Gustavo stavěli závodní auta z kradených dílů a účastnili se rallye. V roce 1974 byl Pablo podezřelý z krádeže červeného renaultu a byl zatčený. Z odsouzení se vyhnul úplatkem. Pablo nařídil vraždy lidí, kteří se snažili zabránit jeho hromadění moci. Zjistil, že vražda je levná a účinná reklama. Zabíjel bez výčitek svědomí, jen aby zvýšil svou pověst a příjmy. Někteří lidé, kteří Pablovi dlužili peníze, byli unesení. Pokud dluh nezaplatili rodinní příslušníci nebo přátelé, oběť byla zabitá. To zlepšilo jeho pověst a pomohlo jeho podnikání ve světě hrdlořezů. Také unášel lidi a držel je kvůli výkupnému.
Bílý prášek
Pablo začal uplatňovat své organizační schopnosti při pašování drog. Medellín byl známý jako centrum pašeráků. Ti, kteří byli chycení, se obvykle dostali na svobodu podplácením. Pokud nebyli schopní úplatek zaplatit, policie jim kontraband obvykle zabavila, místo aby je uvěznila. Byla to daň za podnikání a bylo to obvyklé v celé Kolumbii. Vzhledem k tomu, že mnoho policistů bylo na výplatní listině zločineckých bossů, bylo těžké rozlišit mezi policií a zločinci. Policie nejenže poskytovala svým zločineckým společníkům svobodu z vězení, ale také pro gangy páchala zločiny, včetně únosů a vražd na objednávku. Soudní systém byl stejný. Soudci, kteří vydělávali 200 dolarů měsíčně, si mohli za zamítnutí případu účtovat až 300 00 dolarů. Soudcům, kteří odmítli, bylo vyhrožováno nebo byli zbití. Soudní systém byl považovaný za nejměkčí cíl v oblasti vymáhání práva. Pablo si umění manipulace s ním osvojil. Pablo Escobar nebyl šéfem pašeráckého businessu. To je velký omyl. Pablo byl podřízeným mocného krále pašeráků, který se specializoval na přepravu cigaret, elektroniky, šperků a oblečení v přepravních kontejnerech z Ameriky, Anglie a Japonska. Zboží se do Kolumbie dopravovalo přes Panamu. Král ho požádal, aby mu dělal bodyguarda. Doufal, že tak omezí krádeže dělníků. Řekl Pablovi, že způsob, jak vydělat peníze, je chránit zboží pro toho, kdo peníze má. A to byl on. Pablo se specializoval na cigarety. Jel napříč Kolumbií v džípu před půltuctem kamionů převážejících kontraband. Cestou platil policii potřebné úplatky. Král, potěšený Pablovým výkonem, mu nabídl deset procent z obchodu. Pablo požadoval padesát. Král označil Pabla za blázna. Nakonec se dohodli. Pablo se zdokonalil v pašování zboží po celé zemi, aniž by platil státní daně a poplatky. Dohled nad dvěma konvoji měsíčně mu vynesl až 200 000 dolarů. Své zisky ukrýval v úkrytech ve zdech svého domu. Instaloval speciální elektronické dveře, které mohl otevřít pouze on. Roberta najal jako účetního, který měl na starosti zpracování výplatních pásek, investice a ukládání peněz na bankovní účty s falešnými jmény. V průběhu let byly peníze investované do nemovitostí, stavebních podniků a farem. Protože jeho bratr nakládal s tolika penězi, dal mu Pablo zbraň. Tím, že dával polovinu svého platu dělníkům, si vysloužil jejich respekt a jméno El Patrón neboli Šéf. Matce koupil dům, Gustavovi taxík a bratrovi italské kolo. Daroval náklaďáky s jídlem nejchudším lidem, kteří žili na skládkách. Vzal asi dvacet členů své rodiny do Disney Worldu na Floridě, kde se synem absolvoval všechny atrakce. Nakonec ale jeho spolupráce s králem pašeráků skončila. Pablo si ale brzy našel lukrativnější obchodní příležitost.
Historie kokainu
Než se vydám na další pouť Pablovým životem, příběh musím na chvilku přerušit. Abychom pochopili, proč se Pablovi dařilo jako překupníkovi, musíme se podívat na historii kokainu. Domorodí obyvatelé Jižní Ameriky po tisíce let žvýkali listy koky, stejně jako Britové s oblibou pijí čaj. List koky v ústech v kombinaci s malým množstvím alkalické látky se cucá až pětačtyřicet minut. Stimulační účinek je podobný přílivu energie z kávy. Starověké andské kmeny si listu koky cenily jako daru od bohů a jeho užívání si vyhrazovaly pro královské rodiny a vysoké kněze. Časem lidé zjistili, že jim pomáhá potlačit chuť k jídlu, zvýšit výdrž a překonat únavu z nadmořské výšky v Andách. Mělo se za to, že léčí všechno. Od žaludečních potíží až po sněžnou slepotu. Inkové ji používali jako anestetikum při primitivních operacích mozku prováděných na zraněných bojovnících. V 19. století se evropští chemici zaměřili na listy koky v naději, že vyvinou nové léky. Albert Niemann v roce 1859 z listů dovezených do Německa extrahoval primární alkaloid. Krystalickou látku pojmenoval kokain. Potom, co zbavil list moderujících látek, nevědomky uvolnil návykovou drogu. V roce 1863 se kokain dostal do Ameriky jako anonymní přísada do tonikového vína Vin Mariani. Víno bylo pojmenované po korsickém lékárníkovi, který ho vyráběl. Obsahoval rozemleté listy koky s červeným vínem z Bordeaux v množství šesti miligramů koky na unci vína. Na etiketě bylo uvedeno:
"Posiluje, povzbuzuje a osvěžuje tělo a mozek. Urychluje rekonvalescenci, zejména po chřipce."
Doporučená dávka byla dvě až tři skleničky denně, které se užívaly před jídlem nebo po něm a poloviční dávka pro děti. Díky geniální reklamě se víno stalo celosvětovou senzací. Podpořilo ho 3 000 lékařů a nespočet panovníků, politiků, herců, spisovatelů a náboženských vůdců, včetně královny Viktorie, Thomase Edisona, Alexandra Dumase, Emila Zoly a amerického prezidenta Williama McKinleyho. Říkalo se, že papež Lev třináctý nikdy neopouštěl Vatikán, aniž by měl pod rouchem placatku Vin Mariani a že Vin Mariani vyznamenal zlatou medailí. Americký lékárník John Pemberton vyrobil nealkoholický zdravotní nápoj, minerální vodu s příměsí kokainu, který zmírnil jeho závislost na morfinu. Tento nápoj se stal velmi populárním. Práva a recept od něj koupil Ase Candler za 2 300 dolarů. O osmatřicet let později měla Candlerova investice hodnotu 50 milionů dolarů. Zdravý nápoj se jmenoval Coca-Cola. Byl inzerovaný jako tonikum, které dodává energii a léčí bolesti hlavy. Lidé vstupovali do lékárny, sedali si na vysokou stoličku, odevzdávali pár pencí a dostávali sklenici Coca-Coly. Kokain byl považovaný za zázračný lék a byl široce rozšířený v různých lécích. Sdružení pro sennou rýmu se na kokain zaměřilo, protože zužoval cévy. Mnoho přípravků proti astmatu obsahovalo kokain. Do roku 1890 byl všude. Šarlatáni tvrdili, že léčí všechno. Od impotence po plešatost. Protože zvyšoval pracovní výkonnost, užívaly ho všechny vrstvy společnosti, od hráčů baseballu až po přístavní dělníky. Bílí majitelé firem ho dávali černošským zaměstnancům, aby z nich vyždímali více práce. V literatuře byl jeho předzvěstí Sherlock Holmes, který si ho ochotně aplikoval každý den, jak popisoval Arthur Conan Doyle.
Sherlock Holmes vzal z rohu krbové římsy svou láhev a z úhledného marokového pouzdra injekční stříkačku. Dlouhými bílými prsty si upravil jemnou jehlu a odhrnul manžetu košile. Jeho oči chvíli zamyšleně spočívaly na šlachovitém předloktí a zápěstí posetém nesčetnými jizvami po vpichu. Nakonec vrazil ostrý hrot do ruky, stiskl drobný píst a s dlouhým povzdechem spokojenosti klesl zpět do sametem čalouněného křesla.
"Co je to dneska," zeptal jsem se, "morfium, nebo kokain?"
Váhavě zvedl oči od starého svazku, který otevřel.
"Je to kokain," řekl, "sedmiprocentní roztok. Chtěl byste to zkusit?"
Kokain se používal k léčbě veteránů občanské války závislých na morfinu a alkoholu. To nezůstalo bez povšimnutí rakouského neurologa Sigmunda Freuda. Tomu se můžu věnovat jindy, ale zbytečně bych tím tuto kapitolu natahoval. V roce 1885 se začaly projevovat vedlejší účinky kokainu. Bylo zjištěno, že kokain neléčí závislost na morfinu. Pouze nahrazoval jednu závislost druhou a někdy zanechával lidi závislé na obou. Přestože většina jeho údajných léčebných účinků byla vyvrácená, spotřeba kokainu v Americe stoupala, protože lidé se stávali závislými na patentovaných lécích. Jižní americké státy kokain zakázaly, ale ilegalita jeho dostupnost neomezila. Prvními prodejci kokainu byli novináři a čističi bot, kteří nabízeli šňupnutí prášku za deset centů nebo denní zásobu v krabičce na pilulky za pětadvacet centů. Zákaz kokainu vytvořil černý trh, který se exponenciálně rozrostl v době Pabla Escobara. Tento černý trh s drogamy akceleroval ve druhé polovině 20. století. Přinesl obrovský chaos, včetně statisíců vražd v Kolumbii a Mexiku, kde soupeřící kartely bojovaly o kontrolu. Byl to trh, z něhož pršely dolary na vývozce kokainové pasty v Peru a Bolívii a který přinášel ještě větší zisky jejich zákazníkům v Kolumbii, jako byl Pablo Escobar. Před rokem 1973 bylo Chile centrem výroby kokainu. Z peruánských listů a pasty z koky vyráběli rafinátoři v chilských laboratořích kokain, který byl dodávaný bohatým zákazníkům v Americe. Rafinéři si často najímali kolumbijské pašeráky a tak se Kolumbijci naučili první trasy. Dobré časy chilských výrobců náhle skončily v důsledku změny režimu. Protože generál Pinochet byl zapřisáhlým nepřítelem komunismu, CIA v roce 1973 podpořila jeho puč. Jakmile se dostal k moci, nechal armádou popravit tisíce vlastních občanů, včetně překupníků. Uzavřel desítky laboratoří na výrobu kokainu a zatkl stovky lidí spojených s obchodováním s ním. Nebylo to proto, aby zastavil obchod s kokainem. Šlo o převzetí moci. Augusto Pinochet a jeho syn organizovali výrobní a distribuční síť, která zásobovala Evropu a Ameriku. Pinochet nechal armádou vybudovat laboratoř v Talagante, venkovském městě vzdáleném 24 km od Santiaga. Chemici míchali kokain s dalšími chemikáliemi, aby vyrobili černý kokain, který se dal pašovat snadněji než zjevně bílý, což byl trik, který používal Pablo Escobar. Pinochet vydělával na výrobě kokainu miliony. V Kolumbii se pustila do boje o kokainový byznys tři města. Bogota, Medellín a Cali. 22. listopadu 1975 bylo v Cali zadrženo letadlo s 600 kilogramy na palubě. To vyvolalo kokainovou válku. Během jediného víkendu bylo zavražděno přes čtyřicet lidí. Ne však v Cali. Zemřeli ve městě, které dominovalo obchodu s kokainem. Medellín. Úřady začaly sledovat chudinské čtvrti, kde se po zuby ozbrojení mladí lidé snažili přežít. Snili o tom, že díky rychlým penězům z kokainu zbohatnou. Pablo Escobar začal obchodovat s kokainem sto let po předchozím boomu jeho užívání v Americe, kdy byl původní složkou Coca-Coly. Závislost, šílenství, úmrtí. Všechno bylo po 100 letech zapomenuté. Kokain nebyl v Americe problémem, protože ho diskrétně konzumovala vyšší třída. Pablo přirovnal ilegalitu kokainu k prohibici alkoholu v Americe, ze které profitovala rodina Kennedyů. Pablo doufal, že legalizací kokainu bude jeho podnikání legalizované. Jeho příběh se tak stane podobnou legendou jako příběh Kennedyových. Černý trh s kokainem se stal tak velkým, že jej americká vláda považovala za hrozbu pro národní bezpečnost. Po druhé světové válce byl prioritou americké vlády boj proti komunismu. Politici se obávali, že komunisté v Jižní Americe využijí výnosy z kokainu k získání zbraní a svrhnou pravicové diktátory příznivé zájmům amerických korporací. Proto americká vláda prostřednictvím CIA podporovala pravicové stoupence, jako byl generál Pinochet. Zisky z kokainu Američanům nevadily. Šlo o to, kdo z nich měl profit. Pokud na kokainu profitovaly vlády, které šly na ruku americkým korporacím, bylo všechno v pořádku. Všichni, kdo nespolupracovali se CIA a tedy Američany, byli nemilosrdně likvidovaní. Prostě boj proti drogám v americkém stylu. Dokonce když se poctiví protidrogoví agenti pokusili obžalovat kokainové krále, kteří přispívali k americkému tažení proti komunismu, zasáhla CIA a ve jménu národní bezpečnosti obžalobu zablokovala. Jednomu z informátorů protidrogového úřadu, tajnému agentovi Mikeu Levinovi, bylo tolikrát zabráněno zatknout velké ryby, že CIA označil za největší mafii na světě. Mike Levine a mnozí další zasvěcenci zjistili, že překupníci schválení CIA posílali svůj kokain do Ameriky letadly, která jim poskytovala CIA. CIA měla pro tento účel dokonce dvě letecké společnosti. Air America a Southern Air Transport. Na zpátečních cestách tato letadla dodávala zbraně skupinám bojujícím proti komunismu. Piloti, politici a výrobci zbraní vydělávali velké peníze. Americká vláda se tak dostala do zvláštní situace. Současně vedla válku proti drogám a zároveň usnadňovala jejich dovoz. Pokud měl Michael Levine pravdu, že CIA je největší mafie, pak by menší mafie musely CIA platit, aby mohly pašovat. Existují důkazy, že Pablo a jeho společníci takové platby CIA prováděli. Milian Rodríguez, finanční manažer medellínského kartelu, vypověděl, že v letech 1982 až 1985 převedl téměř 10 milionů dolarů nikaragujským povstalcům prostřednictvím bývalého agenta CIA Felixe Rodrígueze, přítele George Bushe staršího. Nikaragujští povstalci byli oblíbeným projektem Reaganovy a Bushovy vlády. Výměnou za podplácení CIA, bylo počátkem 80. let zmařené četné vyšetřování medellínského kartelu. Pablo Escobar získal přístup k americkým zbraním, včetně MAC 10, které si jeho zabijáci velmi oblíbili. Kokain se stal nejvýnosnější drogou na světě. Medellínský kartel mohl dosahovat ročních miliardových tržeb. CIA má za sebou historii vyzbrojování a dosazování lidí k moci, aby je později zlikvidovala, když se jí to hodilo. Pablo Escobar nebyl výjimkou.
Medvídek z Bogoty: Obchody s kokainem
Potom co jsem představil historii kokainu, pojďme se napojit zpět na příběh Pabla Escobara. V Peru se Pablo a Gustavo seznámil s dodavateli kokainové pasty. Ti ji nabízeli za 60 dolarů za kilo v době, kdy se v Americe kilo kokainu prodávalo až za 60 000 dolarů. Pablo pašoval pastu ve vozech Renault 4 z andských hor přes tři země, Peru, Ekvádor a Kolumbii. Pro každou zemi měl samostatný Renault 4 s poznávací značkou příslušné země. Někdy závodil se svým bratrancem Gustavem o to, kdo se dřív dostane zpátky do Medellínu. Vítěz si nechal celý výdělek. Pasta byla schovaná v přihrádce instalované nad volantem na straně spolujezdce, kterou policisté na kontrolním stanovišti nikdy neprohledávali. V obytné čtvrti se pasta dostala do domu se zakrytými okny, kde se proměnila v kokain. Kuchaři bydleli ve druhém patře. Většina prvního patra byla přeměněna na kuchyň. Kokain se vařil ve starých lednicích, které Pablo přestavěl na trouby. V peruánských džunglích a horách se hojně pěstovala koka a tak byla levná pasta snadno dostupná. Kvůli protidrogovým zákonům byla cena kokainu v Americe závratně vysoká. Americké úřady se soustředily na marihuanu a heroin dovážené z Mexika, nikoli na kokain. Pablo prodával jakékoli množství do kterékoli země. Zejména do Ameriky, největšího spotřebitele kokainu na světě. Pablovi pašeráci převáželi drogy letecky a vraceli se s velkou hotovostí. Nákladní auta nahradily Renaulty 4. Bylo najato více dělníků. Jak už to tak bývá, Pablo Escobar se dostal do hledáčku DAS, což byla kolumbijská obdoba americké FBI. DAS zastavila jeden z Pablových kamionů a požadovala, aby řidič zavolal svému šéfovi a zaplatil úplatek. Potom, co se Pablo a Gustavo dostavili, byli zatčení. Druhý den byla Pablova fotografie na titulní straně novin. Jeho matka celé hodiny vzlykala. Po osmi dnech strávených ve vězení si Pablo zaplatil převoz do zařízení s možností rekreace na čerstvém vzduchu, včetně fotbalu. Podplatil soudce, ale po dvou měsících bylo rozhodnuto, že bude souzen u vojenského soudu, který bylo obtížnější zkorumpovat. Jeho právník ho varoval, že by mohl dostat dlouhý trest. Jednou v noci Pablo řekl dozorci, že si potřebuje protáhnout nohy. Potom co ho pustili na fotbalové hřiště utekl. Nakonec Pablo stejně soudce uplatil a ten ho legálně osvobodil. Pablo pokračoval dál ve svém kokainovém podnikání, ale už o něm věděla policie. V roce 1974 se Pablo zamiloval do místní krásky Marie Victorie Henao Vellejové. Protože jí bylo čtrnáct let a Pablovi pětadvacet, Mariina matka nebyla nadšená. Jednou večer se objevil před jejím domem v doprovodu kytaristy a hrál jí serenádu. V roce 1976 už byla těhotná a tak se vzali. Tři měsíce po svatbě se narodil Juan Pablo.
Fabio Restrepo byl v Medellínu jedním z prvních kokainových bossů. V roce 1975 vyvážel Restrepo až sto kilogramů kokainu týdně do Ameriky. V Miami se prodával zhruba za 40 000 dolarů za kilogram. Pablo požádal svého přítele z dětství a budoucího obchodního partnera Jorgeho Ochoa, aby ho s Restrepem seznámil. O dva měsíce později nechal Pablo Restrepa zavraždit a převzal Restrepovy obchody. Jorge Ochoa se stal jedním z nejmocnějších překupníků v Medellínu a na severním pobřeží Kolumbie. Do Ameriky dál dovážel 100 až 200 kilogramů kokainu. Jorge byl tichý, vyznával pevné rodinné hodnoty a kromě občasné skleničky vína nebral drogy. Zatímco Jorge zakládal distribuční síť v Americe, Pablo budoval svůj vlastní gang Los Pablos, který měl v ulicích Medellínu obávanou pověst. Když v Medellínu vypukla válka mezi dvěma obchodníky s kokainem, Pablo zprostředkoval dohodu, na jejímž základě vstoupili do partnerství pod jeho vedením. Zpočátku bylo pro Pabla převážení kokainu do Ameriky snadné a mnohem výnosnější než marihuana. Až čtyřicet kilogramů se dalo zabalit do použitých pneumatik letadel, které piloti vyhazovali v Miami. Odvezli je na skládku, kam je následoval jeden z Pablových pracovníků, který je vyzvedával. Kokain byl distribuovaný prostřednictvím sítě Latinoameričanů v Miami. Pablo už sám drogy nepašoval. Platil za to jiným. V telefonu používal kódová slova jako smaragdy a diamanty, aby zmařil úsilí protidrogových úřadů. Také neustále měnil své pašerácké metody. Přestal používat pneumatiky letadel. Místo toho nechal kolumbijské a americké občany nastupovat do letadel s kokainem v kufrech nebo ve speciálně upraveném oblečení. Kufry, které unesly až pět kilogramů, měly dvojité stěny. Dostali zaplaceno 1 000 dolarů a letenky. Někteří nosili boty s vydlabaným dnem. Boty byly vyrobené se zašitým kokainem uvnitř. Kromě cestujících Pablo verboval i členy posádky, včetně letušek, pilotů a kopilotů, kteří procházeli letišti bez prohlídky. Lidé na invalidních vozících mohli v rámech propašovat kokain v hodnotě až 1 milionu dolarů. Někteří pašeráci se převlékali za jeptišky. Jiní se vydávali za slepce s holí napěchovanou kokainem. Někteří polykali kokain v kondomu. Pokud se kondom v těle roztrhl, zemřeli. O takových tragédiích informovaly noviny. V době, kdy byly úřady posedlé marihuanou, pronikal kokain do Ameriky bez povšimnutí. Federální vláda zařadila marihuanu na seznam látek, který je škodlivější než kokain a stejně škodlivý jako heroin. Aby se Pablo mohl dále rozšiřovat, platil větší úplatky. Jenže dělali další triky. Jední z triků bylo fingované zabavení heroinu. Policisté dostali tip na drogovou zásilku, kterou jako našli a zabavili. Média o těchto zásazích nadšeně informovala ve zprávách. Zabavený kokain byl ale vrácený Pablovi a znovu vyvezený do Ameriky. Proč ale předstírali takové divadélko? Mělo to jednoduchý důvod. Policisté na Pablově výplatní pásce měli zářezy na pažbě, díky kterým byli povýšení. Měli tak ještě větší dohled nad zásilkami a z vyšších pozic mohli všechno lépe koordinovat a zabezpečit. Zkorumpovaní policisté předstírali zabavení drog, systém je povýšil a mohlo se korumpovat mnohem snadněji. Zkorumpované vlády po celém světě stále provozují tento podvod na ohlupovaných občanech. Některé triky prostě nestárnou ani za 50 let. Pablo se dále rozšiřoval. Kvůli zápachu uvolňovanému při výrobě kokainu Pablo přesunul své kuchyně z obytných oblastí do džungle. Přestěhoval se do El Poblado, jedné z nejbohatších medellínských čtvrtí se spoustou bílých štukových domů, bohatých na mramor, sklo a ozbrojené stráže. Místní obyvatelé jedli v luxusních restauracích s výhledem na světla města a nakupovali v drahých buticích. Jeho bratr ho nabádal, aby toho nechal a zaměřil se na investice do nemovitostí, ale Pablo byl závislý na moci, penězích a životním stylu. Pablo vydělával miliony, ale stále to bylo relativně málo.
Pablo a kolumbijský luxus
Koncem 70. let Pablo vydělával miliony každý týden, když distribuoval kokain do států tak vzdálených, jako je Colorado za 72 000 dolarů za kilogram, Kalifornie za 60 000 dolarů a Texas za 50 000 dolarů. Jeho piloti vydělávali až milion dolarů za let. Mezi tehdejšími piloty se říkalo, že Pablova organizace je tou nejefektivnější. Zboží bylo vždycky dodané včas. Někdy to piloti nezvládli kvůli kombinované hmotnosti kokainu a paliva. Špatné počasí, například bouřka, mohlo způsobit, že se těžké letadlo zastavilo. Pablo vydělával tolik peněz, že ztráta letadla byla bezvýznamná. Piloti, kteří byli zatčení na Floridě, obvykle vykonali desítky letů. Už jako multimilionáři si mohli najmout nejlepší právníky. Pablo kupoval všechno co se mu líbilo, včetně letadel a vrtulníků. Než mu bylo třicet let investoval přes 50 milionů dolarů do výstavby luxusního letoviska ve stylu ranče o rozloze 7 500 akrů, kterým protéká řeka Magdalena. Měl přistávací dráhu, umělá jezera, systém silnic a bazény. Všechno chráněné minometnými stanovišti. Na vrchol cementové vjezdové cesty do haciendy Nápoles připevnil talisman, který pomohl nastartovat jeho bohatství: letadlo Piper, které přepravilo jeho první zásilku kokainu do Ameriky. Letadlo vítalo jeho návštěvníky, kteří museli projet vstupní branou. Jeho soukromé cesty lemovaly palmy. V apartmánech se někdy ubytovalo více než 100 hostů. O jejich potřeby se staralo sedm set sluhů. Hosté měli k dispozici kulečníkové stoly, pinballové automaty, bary, jukeboxy, býčí zápasy, tenisové kurty, venkovní jídelny, hernu a stáje pro koně. Pokud měli rádi vodní skútry, mohli na nich závodit na jezerech. Díky blízké řece si užívali čluny a vznášedla. Pablo pořádal večírky. Účastnili se jich různí lidé, od politiků, majitelů firem a umělců až po herce, modelky a královny krásy. Pablo si najal profesionálního kameramana, aby natáčel domácí filmy. Kameraman natočil Pabla, Gustava a jejich gang na motorkách před dalším z jeho nejhrdějších majetků: cadillacem z počátku 30. let, který vypadal jako ten, kterým jezdil Al Capone. Pablova zoologická zahrada s více než 200 exotickými zvířaty byla otevřená zdarma.
"Zoo Nápoles patří kolumbijskému lidu," řekl Pablo novináři. "Postavili jsme ji, aby si ji mohli užívat děti i dospělí, bohatí i chudí a majitelé nemohou platit za to, co už jim patří."
V roce 1983 ji navštívilo 60 000 lidí. Projížděli areálem, aby pozorovali zvířata, jako jsou antilopy, sloni, gazely, zebry, exotické ptactvo, žirafy, hroši, pštrosi, klokan hrající fotbal a slon, který kradl lidem jídlo z aut. V zoo bylo také pět cementových dinosaurů v životní velikosti, na které si děti mohly vylézt. Pablo byl milovníkem ptáků a vlastnil papouška, který odříkával jména kolumbijských fotbalistů. Hlavní objekt byl chráněný ozbrojenou stráží. Dovnitř byli vpuštěni pouze lidé, které předem schválil, potom co jejich pozvánky překontroloval Pablo, který je dostával faxem od svých hlídek. V hlavním domě bylo divadlo, diskotéka a vířivky. Kuchyně měla vlastní menu. Při jídle s rodinou, hosty a bodyguardy Pablo rád recitoval poezii a zpíval tango. Zpíval si vždycky i ve sprše. Rád psal básně svým dětem. Pablo a Gustavo bydleli ve druhém patře. Zbytek rodiny měl první patro. Pablo rád trávil čas se svou rodinou. Pokud jeho syn nebo dcera potřebovali jeho pozornost, přerušil obchodní jednání. Policie zaznamenala rozhovor mezi Pablem a jeho ženou. Zatímco se bavili o rodinných záležitostech, v pozadí začal křičet někdo mučený. Pablo řekl mučiteli, aby oběť ztišil, protože telefonuje se svou rodinou. Vzhledem k tomu, že obchod vyžadoval neustálou pozornost, Pablo, Roberto a Gustavo pracovali na různé směny. Gustavo a Roberto byli ranní ptáčata, zatímco Pablo obvykle vstával až v poledne. Každý den si oblékal zbrusu novou košili. Potom co si každou košili jednou oblékl ji daroval. V úkrytech také uchovával nouzové zásoby oblečení. Jeho oblíbenou snídaní byla kukuřičná placka s míchanými vejci, nakrájenou cibulí a rajčaty, kterou doprovázela káva.
Pablo jako zastánce chudých
Pablo opovrhoval kolumbijskými elitami a politiky, kteří slibovali pomoc chudým, ale neplnili to. Teď měl prostředky k tomu, aby uskutečnil svůj dětský sen o zlepšení života chudých. Věděl že si tím vytvoří mocné nepřátele. V roce 1979 zahájil sociální program Občané na pochodu. V reakci na varování OSN, že průmysl způsobuje nevratné škody, se v chudých čtvrtích vysazovaly stromy. Ve svých projevech vybízel lidi, aby se připojili k úsilí o ochranu životního prostředí. Vychvaloval hodnotu výsadby stromů a zachování zeleně pro zlepšení zdraví společnosti. Pablo nabídl mladým lidem alternativu ke zločinu v podobě sportu. Vybudoval veřejná prostranství s volejbalovými a basketbalovými hřišti a fotbalovými hřišti. Na čtyřiceti hřištích v nejchudších čtvrtích instaloval elektrické osvětlení, aby si děti mohly hrát i v noci. Jeho investice do profesionálního fotbalového týmu Atlético Nacional zvýšila jeho mezinárodní status, což přilákalo mnoho mladých lidí ke hře. Pablo se setkal s lidmi, kteří žili v chatrčích na skládkách. Snažili se uživit tím, že se prohrabávali odpadky a hledali věci, které by se daly recyklovat. Několik týdnů po jeho návštěvě vypukl v jedné ze čtvrtí požár. Chatrče byly zničené. Zdálo se, že to nikoho nezajímá, až na Pabla, který nechal postavit domy pro bezdomovce. Investoval miliony do kostelů, pouličního osvětlení, úprav silnic a rekreačních středisek. Posílal do čtvrtí lékaře, aby uzdravovali nemocné. Děti z ulice dostávaly každé Vánoce 5 000 hraček. Přestože chudí věděli, že Pablo je zločinec, dávali mu přednost před vládou, kterou považovali za tyranskou, protože chránila zájmy bohatých a nechávala lidi umírat hlady a děti žít na smetištích. Až do Pabla se nikdo neodvážil postavit zločincům u moci a pokusit se vrátit chudým důstojnost.
Carlos Lehder a George Jung
Snem Carlose Lehdera bylo vydělat miliony na kokainu a použít je na revoluční cíle, včetně destabilizace imperialistické Ameriky. Čtyřiadvacetiletý Lehder německo-kolumbijského původu byl v roce 1973 zatčený v Miami za pašování marihuany a odsouzený na čtyři roky. Lehder se narodil v Kolumbii. Jeho otec Wilhelm Lehder, vysoký Němec, byl kolumbijskou policií považovaný za nebezpečného nacistu. Byl podezřelý, že v hotelu se čtyřiceti pokoji a skrytými vysílačkami, který vlastnil, provozoval fašistickou špionáž. Wilhelm nenáviděl Židy a americkou vládu a toužil po nastolení totalitního režimu v Kolumbii. Měl továrnu na rostlinný olej a dovážel konzervy a víno pro svůj hotel, který provozovala jeho německá družka. Jeho kolumbijská manželka, královna krásy, mu porodila syna Carlose Lehdera. Jako nejmladší ze čtyř dětí se Lehder v patnácti letech přestěhoval s matkou do Ameriky. Byl pohledný, inteligentní a ctižádostivý. Pokaždé když se dal na zločin, byl zatčený, počínaje mezistátní přepravou kradených aut v Americe. Při zatčení za marihuanu se seznámil se spoluvězněm Georgem Jungem. Toto setkání navždy změnilo jejich životy. George Jung se narodil v roce 1942 v Bostonu. Byl hvězdou středoškolského fotbalu a přirozeným vůdcem. Na univerzitě v Jižní Mississippi studoval reklamu. Studia zanechal a začal se věnovat kouření a prodeji marihuany. Byl okouzlený kulturou západního pobřeží, stal se hipíkem a začal užívat LSD. Na prodeji trávy začal bohatnout. Brzy měl stovky tisíc dolarů. Koupil si letadlo, aby mohl z Mexika převážet trávu. Bylo mu pouhých šestadvacet let a najal si tým pilotů. V roce 1974 byl zatčený při pašování 660 kilogramů marihuany do Chicaga. Jenže utekl. Když navštívil rodiče, zavolali policii. Po hádce se soudcem mu byl trest snížený. V roce 1974 kdy si Jung odpykával čtyřletý trest, přišel do jeho cely nový vězeň. Když vešel Carlos Lehder, Jungovi se ulevilo, že je tu tak zdvořilý mladý muž. Další hodinu si povídali o svých zkušenostech s obchodem s marihuanou. Carlos Lehder ale přemluvil George Junga na kokain. 16 měsíců spolu oba vězni ladili logistiku distribuce kokainu po celé Americe. Lehder Jungovi řekl, že ho může získat neomezené množství od dvou bratranců, Gustava Gaviria a Pabla Escobara. Chtěli vydělat miliony na letecké dopravě a tak si z vězeňské knihovny opatřili mapy a naplánovali trasy pašování. Bankéřští vězni je poučili o praní špinavých peněz a offshorových účtech. Jung chtěl do Ameriky dopravit kokain v lehkých letadlech, stejně jako to dělal s trávou. Jeden pilot jim poradil, že malé letadlo nemůže mít na tak dlouhou cestu dostatek paliva. Letadlo by muselo někde zastavit, aby doplnilo palivo. Pokud by letadlo letělo z Miami na Bahamy, jako by vezlo své pasažéry na dovolenou, mohlo by pokračovat do Kolumbie, získat kokain a vrátit se na Bahamy. Pokud by se letadlo vrátilo s dopravou na konci týdne, bylo by pro úřady neviditelné. Lehder s oblibou označoval pobyt ve vězení, jakoby studoval na střední škole, protože se toho ve vězení opravdu hodně naučil. Ve vězení získal pašeráckou maturitu. V roce 1975 byl Jung propuštěný k rodičům. V roce 1976 obdržel telex z Kolumbie:
"Počasí je krásné. Prosím, přijeď dolů. Tvůj přítel Carlos."
Domluvili se na patnáctikilogramové transakci. Carlos zaplatil Jungovi za distribuci kokainu pět kilo. Čtyři kila prodal za 180 000 dolarů. Byly zorganizované další cesty. K neúspěchu došlo 19. října 1976, kdy byl Lehder zatčený. Díky úplatku si Lehder zařídil, aby si mohl odpykat trest ve speciální terase v Bella Vista, nové věznici v Medellínu. Zatímco většina vězňů spala na špinavé podlaze a jedla polévku ze zkaženého koňského masa, Lehder měl vlastní postel a objednával si jídlo z restaurací. Lehder se spřátelil s Američanem uvězněným za pašování trávy. Pašerákovi řekl, že chce vytvořit konglomerát drobných výrobců kokainu a dát všechno jejich zboží dohromady do jedné zásilky, aby se zaplatilo vybavení potřebné k cestě do Spojených států. Po dvou měsících strávených ve vězení byl Lehder propuštěný na Vánoce. Jung poslal Lehderovi 30 000 dolarů a obchod byl obnovený. Jung obdržel v Miami 50 kilo heroinu. O dva týdny později byl prodán za více než 2 miliony dolarů. Zanedlouho Jung vydělával půl milionu dolarů týdně. Miliony ukryté v autech pašoval Lehder zpět do Medellínu. V roce 1977 bylo k převozu kokainu potřeba letadlo a tak si Jung najal Learjet. Když se obchod rozrostl, bývalí spoluvězni se rozešli. Lehder považoval Jungův návyk na kokain za škodlivý pro práci. Jung šňupal po gramech. Tím si vysloužil přezdívku I-95. I-95 byla totiž mezistátní dálnice. Jeho dlouhé řady bílého prášku připomínaly Kolumbijcům tuto mezistátní dálnici. V srpnu 1977 pilot vyzkoušel cestu přes Bahamy s 250 kilogramy vyzvednutými na jedné z Pablových farem u Medellínu. Letadlo doplnilo palivo v Nassau, hlavním městě Baham, na jejich jedenáctém největším ostrově. Přistálo v Severní Karolíně a kokain byl převezený na Floridu. Kokain se během několika dní prodal. Zisk činil 1 milion dolarů, který si Jung a Lehder rozdělili. Nebudu vás unavovat dalšími historkami těchto dvou kumpánů, i když jsou s odstupem času zábavné a peprné. Příliš se ale vzdalují od naší hlavní postavy, Pablo Escobara.
Smrt únoscům a Medellínský kartel
V Kolumbii byly únosy běžnou obchodní strategií. Únosci se zaměřili na budoucího zakladatele medellínského kartelu Carlose Lehdera. Lehder měl miliony na útratu a rozhodl se investovat ve svém rodném kolumbijském městě. Ozdobený luxusními šperky, oblečením, auty a přáteli se proháněl po městě, otevíral podniky a pronášel prohlášení. Spustil bublinu na trhu s nemovitostmi, která ztrojnásobila ceny. Získal si řadu mladých fanynek a milenek. Několik z nich nakonec otěhotnělo. Teenageři ho oslavovali jako Dona Carlose a kopírovali jeho účes: rozcuchaný s pěšinkou uprostřed. Lehder měl vědět, že nemá cestovat bez svých neonacistických přátel. V listopadu 1981 nasedl do auta s řidičem a vydal se na dvacet kilometrů vzdálený ranč směrem na Cali. Po osmi kilometrech spatřil uprostřed silnice auto se zvednutou kapotou, jehož řidič si prohlížel motor. Šofér zastavil, nechal zbraň na předním sedadle a oba muži vystoupili. Objevili se dva muži se zbraněmi, odtáhli šoféra pryč a odložili ho u silnice. Svázali Lehderovi ruce za zády a hodili ho do auta. Spustili kapotu a ujeli. Díky svým znalostem karate se Lehderovi podařilo utéct. Vykroutil si spoutané ruce, otevřel dveře a vyskočil ven. Potom co se skutálel po travnatém svahu, skončil v lese. Zatímco utíkal pryč, svištěly kolem něj kulky. Byl zasažený do zad. Upadl, ale podařilo se mu znovu vyskočit a utéct tak daleko, že únosci přestali střílet. Občané byli útokem na Lehdera pobouření. Po únoscích bylo zahájeno pátrání. Dva týdny se Lehder zotavoval na klinice. Jeho nájemní vrazi únosce vypátrali až k Hnutí 19. dubna, pětisetčlenné partyzánské armádě, která vedla válku s kolumbijskou armádou v údolí Cauca. 12. listopadu 1981 uneslo toto hnutí Martu Ochoaovou, nejmladší sestru bratrů Ochoových, z univerzitního areálu v Medellínu a požadovala po Ochoových miliony dolarů. V reakci na to Jorge Ochoa, kterému sekundoval Pablo Escobar, uspořádal schůzi, na které navrhl vytvoření armády s názvem Smrt únoscům. Lehder, který se zotavoval ze střelného zranění, hrál na schůzce také klíčovou roli. Přítomen byl také další spoluzakladatel medellínského kartelu Rodríguez Gacha, zvaný Mexičan, protože miloval hudbu mariachi a všechno mexické. Krátkovlasý zarostlý Gacha pojmenovával své ranče podle mexických měst. Narodil se v malém městečku Pacho severně od Bogoty v chudé rodině chovatele prasat. V mládí si získal smrtící pověst nájemného vraha. Jedním z jeho prvních spojenců byla kokainová královna, která si své postavení vydobyla vraždami své konkurence. V obchodě se smaragdy, který měl ještě brutálnější pověst než kokain, se vyšvihl. Gacha zabíjel každého, kdo se mu připletl do cesty a stal se průkopníkem pašeráckých tras přes Mexiko do Ameriky. Setkání se zúčastnilo dvě stě dvacet tři podnikatelů z celé Kolumbie, kteří schválili tuto armádu Smrt únoscům. Byli mezi nimi překupníci, pašeráci a piloti. Každý z nich věnoval dva miliony pesos a deset nájemných vrahů. Po dohodě pravidel následoval okázalý piknik. Vztahy které se toho dne upevnily, daly vzniknout Medellínskému kartelu, jehož vůdci byli Pablo Escobar, bratři Ochoaové, Carlos Lehder a Rodríguez Gacha. Po kraji se rozběhli nájemní zabijáci, kteří hromadně vraždili stoupence Hnutí 19. dubna. Zabíjeli v tradici, ve které Pablo Escobar vyrostl, včetně kolumbijské kravaty nebo květinové vázy. Tento úspěch ukázal, čeho může dosáhnout jednota. Různé skupiny si začaly uvědomovat výhody toho, že spolu nesoupeří. Kdyby spojily své zdroje na přepravu kokainu do Ameriky, všichni by vydělali více peněz. Nezávislí operátoři odložili stranou své rozpory a začali spolupracovat při výrobě, distribuci a prodeji kokainu. Na dalších schůzkách byly zefektivněné metody obchodování. Vládním úředníkům nabízeli stříbro nebo olovo. To znamenalo, že buď přijmou štědrý úplatek, nebo budou zabití. Obchod s kokainem z Medellínu vzkvétal. Když vůdci kartelu svolali schůzku, dostavili se na ni překupníci z celé Kolumbie. Kartely z Medellínu a Cali si rozdělily americký trh. Cali mělo New York. Medellín měl Miami. Los Angeles bylo rozdělené mezi obě strany. Armáda pašeráků začala úzce s Američany spolupracovat. Američané poskytovali klíčovým členům armády pašeráků podporu a školení. Například kurz kombinovaného strategického zpravodajství ve Washingtonu. Američané poskytli také zbraně. V samotné Americe získávali politici hlasy tím, že předstírali tvrdý postoj proti kokainu. Ovšem americká vláda dodávala zbraně kolumbijské armádě pašeráků, tedy eskadře smrti, která byla spojencem Pabla Escobara. Jako obvykle tyto zbraně končily zabíjením převážně civilistů.
Kokain z džungle
S neustále se rozšiřujícím obchodem bylo třeba hledat nové metody, jak přelstít úřady. V nejnepřístupnějších částech džungle byly vybudované obrovské kokainové laboratoře. Rozrostly se do měst s vlastním bydlením, školami, restauracemi a satelitní televizí. K zamaskování přistávacích drah v džungli se používaly domky na kolečkách. Kokain se převážel v ledničkách a televizorech s dutým vnitřkem. Elektrické průmyslové transformátory vážící více než 8 000 kg byly vykuchány, a naplněné až 4 000 kg. Zásilka o hmotnosti 23 tun byla smíchaná se sušenými rybami. Evropští a američtí chemici přimíchávali kokain do předmětů vyrobených z plastu, kovů nebo tekutin. Jiní chemici kokain v místě určení oddělovali. Kokain se míchal s ovocnou dužinou, květinami, kakaem a vínem. Tekutý kokain končil ve všech druzích nápojů. Byl nasáklý do dřeva a oblečení, například džínů. Kokain zčernal a přimíchával se do černé barvy. Chemicky se přimíchával do PVC, náboženských soch a sklolaminátových plášťů lodí. Všechny tyto metody byly testované psy na vyhledávání drog. Pablo Escobar nakupoval letadla na přepravu kokainu a peněz. Rozhodl se investovat do ponorek. Protože by koupě ponorky vzbudila pozornost, pověřil svého bratra, aby s pomocí ruských a anglických inženýrů postavil dvě. Výroba probíhala v tiché loděnici. Ponorky unesly kolem jedné tuny kokainu. Nemohly se přiblížit ke břehu, a tak na ně čekali potápěči, kteří kokain naložili na čluny. V roce 1982 Pablo Escobar vydělával půl milionu dolarů denně. V polovině 80. let se jeho denní příjem zvýšil na milion dolarů. Miliony byly zakopané pod zemí, ale každý rok se deset procent ztratilo kvůli poškození vodou, nebo krysám, které je sežraly. Platil lidem, aby žili v domech a bytech s až 5 miliony dolarů uloženými ve zdech, chráněných polystyrenem. Pomocí dřevěných beden zabalených do polystyrenu byly miliony ukryté pod bazény ve skladovacích truhlách. Účetní v deseti kancelářích sledovali peníze, ze kterých část byla investovaná do nemovitostí po celém světě, slavných obrazů a starožitných automobilů. Pablo nikdy nezapomínal na chudé. Pokračoval ve stavbě domů, škol, nemocnic a rozdával kamiony potravin. Platil školné na vysokých školách a stavěl fotbalová hřiště. V Medellínu měl Pablo, jehož pověst extrémního násilníka umožnila růst jeho podnikání, k dispozici spoustu vrahů. Podle Gustava de Grieffa, bývalého kolumbijského generálního prokurátora, Pablo Escobar schvaloval používání horké lžíce k odstraňování očních bulv obětí ještě za jejich života. Další schválenou metodou bylo zabodnutí rozžhaveného hrotu nebo hřebíku do lebky oběti. Jedna oběť byla přivázaná ostnatým drátem ke stromu, dostala telefon, aby vysvětlila svou situaci rodině, a byla mučená k smrti, zatímco ji poslouchali na telefonu.
Pablo a politické ambice
Pablo doufal, že se mu splní jeho dětský sen. Stát se prezidentem. Ucházel se proto o politickou funkci. Zároveň ale politiky uplácel, aby přimhouřili oko nad jeho kšefty. Na své výplatní pásce jich měl spousty. Členové kartelu soupeřili o získání těch nejmocnějších politiků. Za politiky chodili právníci kartelu s hnědými obálkami plnými peněz. Pokud úplatek odmítli, obdrželi telefonát s dotazem, zda by se raději nechali zabít. Pablo si vytvořil mocenskou základnu v medellínských barrios. V březnu 1982 byl zvolený náhradníkem do Kongresu, což mu zajistilo imunitu vůči trestnímu stíhání podle kolumbijských zákonů. Při svých politických projevech nosil Pablo zlaté rolexky. Na slavnostních otevřeních fotbalových hřišť, kluzišť, nemocnic a škol, do kterých investoval, mluvil zdvořile a tiše. Založil rozhlasový pořad Občané na pochodu a program nazvaný Medellín bez slumů. Při obchůzkách Pabla doprovázeli dva katoličtí kněží, kteří byli členy správní rady organizace Medellín bez slumů. Kněží ho uváděli na veřejných akcích, doprovázeli ho ve slumech a požehnali charitativní aukci uměleckých děl, kterou pořádal v hotelu Intercontinental. Ve stejném měsíci, kdy byl Pablo zvolený, tedy v březnu 1982, se k moci dostal nový prezident. Mezi jeho hlavní cíle patřilo uzavření míru s partyzány a zlepšení bydlení a vzdělávání. Zdálo se, že drogy nebyly na pořadu dne. Většina politiků stejně přijímala dary od překupníků, tak proč si kazit náladu. Kromě toho mnoho předchozích prezidentů bralo peníze z drog. Ti, kteří je nebrali, nevydrželi v úřadu dlouho. Nový prezident oznámil, že je filozoficky proti vydávání kolumbijských občanů do Ameriky. Překupníci byli nadšeni, protože se všichni děsili vyhlídky, že si v Americe odsedí doživotní trest. Reaganova a Bushova administrativa měla ale jiné představy. Reaganova a Bushova administrativa se v rámci války proti drogám snažila spojit guerilly FARC s obchodováním s marihuanou. Doufala že se jí podaří vyvolat válku tím, že označí pětitisícovou prokomunistickou armádu za narkoguerilly. Kolumbijci tuto propagandu prohlédli.
Závěr
To je konec první epizody Drogový král Pablo Escobar. Co uslyšíte ve druhém díle? Podívám se na nového ministra spravedlnosti, který se rozhodl proti Pablo Escobarovi vystoupit a jak dopadl. Potom se zaměřím na Barryho Seala, pilota vozícího kokain v žoldu CIA. Možná si na něj pamatujete z mé trilogie Clintonova vražedná mašinérie. Vozil kokain na letiště Mena v Arkansasu, kde byl Bill Clintonem guvernérem. Pak se podívám na Pablův bezprecedentní útok na kolumbijský Nejvyšší soud. Budu pokračovat honem na Pabla, vysvětlím proč je válka proti drogám jen předstíranou kamufláží a jen naoko. S tím měl hodně společného George Bush starší. Rodinu Bushů jsem také pokryl v mé trilogii klan Bushů. Nakonec popíšu poslední okamžiky a smrt Pabla Escobara.