Úvod druhého dílu se vrací k dřívějším událostem a otázkám, které zůstaly nezodpovězené. Následuje podrobný profil obou atentátníků a jejich předchozích aktivit, včetně rodinného zázemí obou bratrů a vlažného přístupu k islámu. To je v přímém kontrastu s údajným fanatismem atentátníků. Další část pořadu se zaměřuje na události po atentátu, včetně hledání a pronásledování atentátníků, důkazů a informací od svědků a náznaky dalších hrozeb. V dalších kapitolách se pořad zabývá otázkami, jako například podivným telefonátem z tiskárny, ve které se oba atentátníci ukrývali, představuje názory a reakce různých stran na událost, koncept střetu civilizací a analýzu toho, kdo měl vlastně z atentátu prospěch. Závěr pořadu se vrací k tématu náboženství. Přináší otázku, do jaké míry hrál Charlie Hebdo mnohem hlubší hru v globálním pochodu ke zničení náboženství a nastolení tzv. new age multikulturního kotle. Celkově se pořad snaží poskytnout podrobný a komplexní pohled na události kolem atentátu na Charlie Hebdo a diskutovat o mnoha otázkách, které se týkají této události a jejího vlivu na společnost a světovou politiku.
Stručně shrnu, co jsme slyšeli v první části Operace Charlie Hebdo. Na začátku jsem se podíval na historii Charlie Hebdo a na jeho boj proti islámu a křesťanství. Judaismus ovšem zůstal stranou. Proti komu byl Charlie Hebdo vlastně namířený? Pak jsem se podíval na první žhářský útok na časopis, který ho vytáhl z bankrotu. Před bankrotem se ocitl i podruhé. Bylo to těsně před útokem. Ten Charlie Hebdo proslavil a vytáhl ho nadobro z finanční krize. Pak jsem se už vrhnul přímo na průběh atentátu a podivné okolnosti, které ho provázely. Například bodyguard, který si nevšiml blížící se střelby a neochránil šéfredaktora Charlie Hebdo. Celá operace připomínala akci vojenského komanda, čehož si všimli i mnozí experti. Další zvláštní okolností bylo, že policejní ochrana, která vždycky byla před budovou redakce Charlie Hebdo, tam během útoku nebyla. Také jsem se podíval na střechy, kde se vyskytovalo mnoho lidí během útoku. Zaměřil jsem se také na výběr vozidla k útěku. Auto nám přece uvízne v jakékoli dopravní zácpě a útěk je u konce. Proč si atentátníci nevybrali motocykl? Pak se stalo, že jeden z bratrů Kouachiových zanechal ležet v únikovém voze jen tak svůj průkaz totožnosti. Evidentně nastrčený důkaz, podobně jako u únosců 11 září 2001. Stejný charakter a rukopis rozvědek. Pak jsem se už zaměřil na životopis obou bratrů, kteří vyrůstali v dětském domově. Jejich výchova ale byla naprosto bezproblémová a k islámu projevovali jen vlažný vztah. V jejich životě budu pokračovat právě teď.
Profily atentátníků
Nad následky masakru v Charlie Hebdo zůstalo mnoho otazníků, které nebyly dodnes zodpovězené. Co nám tedy napovídá psychologický profil o obou bratrech Kouachiových? Jsou to skutečně naši pachatelé? Je třeba rozlišovat mezi motivem, životní situací a schopnostmi. Islámský motiv byl u obou zjevně nedostatečně rozvinutý. Nebyli popisováni ani jako zvlášť horliví, ani jako fanatičtí muslimové. Chérif se dokonce označil za příležitostného muslima. Celkově se zdálo, že měli laxní přístup k životu. Chérif se zajímal spíše o fotbal a kouření trávy. Pokud se u nich projevoval islámský akcionismus, například plánování cest do krizových oblastí, bylo to na popud jiných, nedospěli k tomu vlastním rozhodnutím. Jinými slovy, chyběla jim motivace i hluboká znalost islámu a angažovanost v něm, aby v boji za toto náboženství nasadili vlastní život. Chérif a Said byli nepravděpodobnými atentátníky. Chérif Kouachi byl ženatý. Po propuštění z vězení v říjnu 2009 Chérif Kouachi nastoupil do zaměstnání jako prodavač ryb v supermarketu západně od Paříže. Pracoval tam od října 2009 do března 2010. A bývalý právník měl také pocit, že se jeho bývalý klient znovu začlenil do společnosti:
"Znovu pracoval, našel si ženu a už nechodil do kruhů, kvůli kterým odešel do Sýrie."
Stejnou cestou se vedle Chérifa vydal i Said. Said Kouachi byl také ženatým mužem od rodiny. Je nepravděpodobné, že by se takový člověk stal mučedníkem. Dobře uspořádané poměry, zejména manželka a děti, jsou úřady obvykle považované za výchozí bod pro mimořádně příznivou sociální prognózu, díky které se další zločiny zdají být nepravděpodobné. Nezaměstnaní otcové rodin, jako je Said Kouachi, obvykle nemají velký zájem o mučednictví nebo dlouhé tresty odnětí svobody. Takže zcela neznámý zločinci profesionálně zmasakrují 12 lidí? Opravdu se Said Kouachi onoho rána 7. ledna 2015 ve svém domě rozloučil se svou ženou a synem, aby v Paříži zabil tucet lidí?
"Jste si jistý, že je to můj manžel?"
ptala se podle svého právníka Saidova manželka mnohokrát onoho rána 7. ledna, jakmile se dozvěděla o útocích. Kouachiho manželka popsala svého manžela jako normálního, šťastného člověka, který trávil hodně času se svým synem, ale také s videohrou Fifa. Její právník upřesnil, že svého manžela nikdy neviděla se zbraní. Nikdy ho také neslyšela říkat nic proti Charlie Hebdo. Nikdy neměla dojem, že by se zradikalizoval, vysvětlil advokát. Advokát Antoine Flasaquier uvádí, že ráno v den útoku jel Said Kouachi vlakem z Remeše za svým bratrem do Paříže. Podle právníka popsala manželka vztah mezi oběma bratry jako "velmi silný". Nikdy je ale nepovažovala za schopné zabíjet, jak uvedla France TV Info 14. ledna 2015.
Kde je kariéra zločince?
Tolik k životní situaci obou údajných vrahů. Přejděme nyní ke schopnostem neboli ke kriminální kariéře. Závažné násilné činy málokdy přicházejí zčistajasna. Spíše jim často předchází fáze eskalace, která trvá několik let. Například před vraždou člověka, nemluvě o vraždě mnoha lidí. Za normálních okolností bychom v kariéře obou bratrů Kouachiových očekávali četné násilné činy. Ty by dokumentovaly na jedné straně ochotu použít násilí a na druhé straně bezcitnost a chladnokrevnost nutnou ke spáchání tak extrémního zločinu. Například krádeže, ale také rvačky, pobodání, znásilnění, loupeže, těžká ublížení na zdraví, možná i použití střelných zbraní. Nemluvě o zjevném vojenském výcviku maskovaných pachatelů z Charlie Hebdo. Podle amerických bezpečnostních orgánů Said Kouachi absolvoval v roce 2011 krátký vojenský výcvik ve výcvikovém táboře Al-Káidy v Jemenu. Ovšem každý, kdo střílí oběti hromadně, už pravděpodobně zabíjel dříve. To, co je potřeba, je například extrémní agrese a zároveň extrémní umrtvení vůči utrpení druhých lidí. Problémem ale je, že v životopisech bratrů Kouachiových nic takového nenajdeme. Vychovatelé v dětském domově referovali o milých, veselých a nenápadných chlapcích, kteří ani nebyli nároční na výchovu. A zatímco Chérif je popisovaný nanejvýš jako drobný kriminálník, o Saidovi nenajdeme žádné zprávy o trestné činnosti. Tento rozpor je ještě zřetelnější, když se podíváme na kvantitativní klasifikace kriminologie. Už v roce 1964 přiřadili němečtí kriminologové Sellin a Wolfgang různým trestným činům různé stupně závažnosti. Například krádež cenných předmětů (do 10 dolarů byla hodnocená stupněm 1, vražda a zabití dostaly nejvyšší stupeň závažnosti 26). Tyto stupně si také můžeme představit jako ligy, ve kterých určitý pachatel hraje. A bylo by proto zvláštní, kdyby se pachatel z ligy 1 objevil v lize 26 bez jakéhokoli varování. Za normálních okolností by tu musel existovat antecedent nebo eskalace ve smyslu vzestupné křivky. Je to jako u fotbalu. Čutálista z vesnického zápasu se zčistajasna neocitne v první lize. Musí se k ní postupně vypracovat. Stejně tak drobný zlodějíček z nejnižší ligy se najednou nestane masovým vrahem v nejvyšší lize, který s vojenskou přesností postřílí 12 obětí. Dvanáct ledově chladných vražd bez odpovídající historie by bylo z kriminologického hlediska zvláštním případem. Jinými slovy, Kouachiovi neodpovídají profilu, který je pro takové zločiny vyžadovaný.
Pronásledování
Přesto byli bratři Kouechiové dva dny pronásledovaní a nakonec ulovení v celosvětově nejlepším čase. A to díky občance, kterou jeden z nich nechal jen tak ležet v únikovém autě. Ale kdo a proč prchal, nebylo vůbec jisté. Z místa činu v redakci Charlie Hebdo nebyly k dispozici žádné forenzní informace. O celém místě činu se mlčelo: žádné nálezy, žádné pitevní zprávy operativců, nic. O práci na místě činu a zajištění důkazů neprosáklo nic. Proběhly vůbec, nebo byli pachatelé úřadům už známí? Celá oblast pátrání u Paříže byla uzavřená. Novináři nemohli projít, takže neměli šanci získat vlastní dojem. Musíme si uvědomit, že to, co novináři vzrušeně papouškovali, bylo exkluzivní vyprávění bezpečnostních orgánů. Novináři se nechali unášet dramaturgií policie, aniž by se nad tím zamysleli. Pokud tak vůbec někdo chtěl učinit. Nejdůležitějším pojítkem mezi maskovanými muži při útoku na Charlie Hebdo a dvěma uprchlíky byl i dva dny po činu průkaz totožnosti a láhev s otiskem prstu, které byly v únikovém autě. Otázku totožnosti obou členů komanda média nenastolila. Byla prostě mlčky předpokládaná. Žádné forenzní důkazy z místa činu. Po nehodě na Place du Colonel Fabien uprchlíci změnili vozidlo. Vytáhli řidiče šedého Renaultu Clio z jeho vozu, znovu nabili zbraně a vyjeli na dopravní tepnu ve směru státní silnice. Ale kdo byli ti tajemní muži? Řidič ukradeného Renaultu Clio je prý podle tváří neidentifikoval. Další případ, kdy byli Said a Chérif Kouachi jasně identifikovaní, byl následující den kolem 10:30 na benzinové stanici Avia. Podle oficiální verze, majitel čerpací stanice prý maskované a ozbrojené muže jasně poznal. To je ale další protimluv, protože pokud byli muži stále maskovaní, jak je mohl muž poznat? Například televiznímu kanálu TF1 se údajně podařilo zakoupit záběry z bezpečnostních kamer z přepadení čerpací stanice. Záběry sice nejsou nijak zvlášť ostré, ale osoby na nich zachycené se přesto Kouachiovým do jisté míry podobaly. Je vidět silnější a šířeji stavěný černovlasý muž s podlouhlým, ne zcela rozpoznatelným předmětem přes pravé rameno a užší muž se špičatými rysy a vousy. Zřejmě Said a Chérif Kouachiovi. To vyvolává logické otázky. Proč už muži nejsou na tomto videu maskovaní? Jak je tedy mohl majitel čerpací stanice poznat, když je nikdy předtím nemaskované neviděl? Přece celou dobu předtím se pohybovali v kuklách. Až nyní najednou si kukly sundali. Jak je tedy majitel čerpací stanice poznal, když je nikdy předtím bez kukly neviděl? A když neměli kuklu teď, proč ji měli během masakru Charlie Hebdo? Tam jim záleželo na utajení identity, a najednou, když je honila celá Francie, už jim na utajení identity záležet přestalo? Proto najednou nechali občanku ležet v autě a sundali si kukly? A co se týče snímků, i tam panuje rozpor. Ukazují snímky vůbec loupežné přepadení, nebo snad jen velmi civilní návštěvu bratrů Kouachiových někde na čerpací stanici? Na snímcích zřejmě stojí u pokladny. Záběry působí dojmem, že normálně platí. Šlo tedy vůbec o pravé záběry, nebo podstrčené, aby se umocnila oficiální legenda? A další otázka. Proč oba bratři Kouachiové ujeli za 24 hodin jen asi 68 kilometrů? Kdyby prchali důsledně, mohli za stejnou dobu urazit až 2000 kilometrů. Můžeme spekulovat, že nebyli připravení na tak dlouhou cestu. Nejenže ukradenému Cliu zřejmě došel benzín. Chybělo jim také jídlo. Pod pohrůžkou střelné zbraně přepadli čerpací stanici na státní silnici N2. Brali si tyčinky, nápoje a tankovali. Pak ale nejeli dál, ale otočili se a vraceli se stejnou cestou, jakou přijeli předchozí den, zpátky do Paříže. Jaký to má smysl? Proč prakticky jeli do spárů policie? V pátek ráno 9. ledna 2015 se bratři Kouachiovi vydali do obce Montagny-Sainte-Félicité pro nové auto. Bylo to jen asi 45 kilometrů od Paříže. Vzali ho jedné ženě, potom s ním utekli a na zátarase se dostali do přestřelky s policií. Nakonec se zabarikádovali v tiskárně CTD v Dammartin-en-Goële severovýchodně od Paříže. Zvláštní: proč zrovna v tiskárně? Provedli útok na noviny, a pak se zabarikádovali v tiskárně pro noviny? Nesvědčí to náhodou o předem pečlivě připraveném plánu koordinovaném s rozvědkou? Pachatelé neutíkají pryč, ale vrací se do města, ve kterém masakr spáchali? Vážně to někomu příjde logické? Nebo snad tiskárna patřila do sítě Rothschild-Libération-Charlie Hebdo, stejně jako bývalý dětský domov Kouachiových? Zvláštní, že vším kolem Kouachiových se proplétalo jméno Rothschild. Dětský domov David de Rothschild. Libération, který dvakrát pomohl Charlie Hebdo přežít, Édouard de Rothschild. Charlie Hebdo byl v roce 1992 oficiálně obnovený proizraelským novinářem Philippem Valem. Pojďme ale dál. Majitel tiskárny je prý viděl přicházet z dálky. Okamžitě uhodl, o koho se jedná. A zaměstnanec se stačil schovat. Pak se ozvalo zaklepání. Roztřeseně šel ke dveřím, řekl později médiím. Každou chvíli si myslel, že ho zasáhnou kulky. Místo toho uslyšel tichý, klidný hlas:
"Nebojte se, chceme se jen dostat dovnitř," řekl jeden z nich.
Said a Chérif Kouachi vypadali promočeně a vyčerpaně, nebyli prý agresivní. Catalano jim prý chtěl zabránit v prohledávání budovy. Nabídl jim kávu. "Něco si vzali." No vida, prakticky se změnili. Byli to ti samí, kteří nemilosrdně stříleli v Charlie Hebdo? Díváme se snad na úplně nové bratry Kouachiovy? V chování Kouachiů bylo něco jiného. Vrazi byli zvyklí na policisty okamžitě střílet a každého, po kom něco chtěli, ohrožovali zbraní. Teď ale byli klidní a vyloženě zdvořilí. O chvíli později se ozve další zaklepání. U dveří stojí obchodník jménem Didier, který měl schůzku s Catalanem. Teroristé byli opět nesmírně zdvořilí. Jeden z nich dokonce podal návštěvníkovi ruku. Evidentně vůbec nikam nespěchali. Nedala by se od chladných vrahů a atentátníků očekávat hektičtější činnost? Nebyla epizoda v tiskárně jen naaranžovaným vyvrcholením spektakulární scény, tedy honičky, střelby a dopadení teroristů? Situace se totiž vyvíjela zcela bizarním způsobem. Potom, co návštěvník odešel, bratři majiteli tiskárny řekli:
"Na tomto místě to skončíme."
Dovolili Catalanovi, aby zavolal policii. Bratři a majitel tiskárny čekali na policisty. Opět, všechno velmi klidně a civilizovaně: podávali si s návštěvníky ruce, posílali je zase pryč, místo aby je vzali jako rukojmí, a pili kávu. Zaměstnanec, který se skrýval v kuchyni, později hlásil až kontemplativní scény. Jednou jeden z nich přišel do kuchyně, hledal něco ve skříňce, podíval se do ledničky a vypil sklenici vody z kohoutku nad dřezem, pod kterým se zaměstnanec schovával. Stručně řečeno. Ti dva se nechovali, jako by právě hrozilo smrtelné finále. Všechno vypadalo, že to nebyli klasičtí mučedníci. Z místa činu utekli, dvakrát se úspěšně ukryli, unikli kamerovému dohledu, tisícům policistů a vrtulníkům s termovizí. Dva dny unikali celé Francii, a najednou si sundali kukly, vrátili se k Paříži a dobrovolně to chtěli skončit? Opět naprosto nelogické.
Podivný telefonát
Podle reportéra televize BMF jim zavolal Chérif Kouachi. Mám tu přepis celého telefonátu tak, jak ho zveřejnil New York Post z 15. ledna 2015. Z telefonátu vypíchnu zásadní skutečnosti. Cherif v telefonátu sdělil, že ho vyslala Al-Káida do Jemenu. Uvedl také, že ho financoval imám Anwar al-Awlakí. Problém byl v tom, že Awlakí už byl 3 roky mrtvý. Bylo tu ale ještě něco podivnějšího. Anwar al-Awlakí byl radikálním duchovním vůdcem s vazbami na několik únosců z 11. září 2001. Máme tu další stopu a spojující svorník s 11. zářím:
A: Podivuhodné nálezy průkazů totožnosti, jak 11. září, tak v únikovém voze po Charlie Hebdo.
B: Džamel Beghal, který Cherifa verboval ve vazbě pro džihád v Iráku. Džamel Beghal měl vazby na londýnskou mešitu Finsbury Park, kterou navštěvoval například 20. atentátník z 11. září 2001 Zacarias Moussaoui.
C: Cherifův plánovaný džihád do Jemenu financoval Anwar al-Awlakí, který měl také vazby na několik únosců z 11. září.
Máme tedy tři solidní vodítka, která propojují modus operandi obou útoků. Stejný rukopis rozvědek a stejné osoby ve stínu světa kouře a zrcadel. Když ale pátráme dál, narazíme na naprostou bombu. Anwar al-Awlakí byl v měsících po 11. září hostem Pentagonu. Nevěříme? Americké CBS News to potvrdil jeden z představitelů Pentagonu. Awlakí byl pozván v rámci neformálního programu, ve kterém se američtí představitelé snažili navázat kontakt s předními členy muslimské komunity. V té době, tedy na přelomu let 2001 a 2002, byl Awlakí umírněným imámem v mešitě v severní Virginii. Ve stejné době FBI vyslýchala Awlakího také kvůli jeho kontaktům se třemi atentátníky z 11. září. Nawafem al-Hazmím, Chálidem al-Midharem a Hanim Hanjourem, kteří byli součástí týmu, jenž unesl letadlo American Airlines, které narazilo do Pentagonu. CBS uvedla v roce 2010:
"V průběhu devíti let od návštěvy Pentagonu se Awlakí stále více radikalizoval a stal se klíčovou postavou al-Káidy na Arabském poloostrově."
Nakonec byl tedy Awlakí zabit bezpilotním dronem. Takže Awlakí nejprve navštívil Pentagon, a pak se stal klíčovou postavou Al-Káidy? Velmi podivné, že? Připomíná to stejný osud vůdce Islámského státu Abú Bakra al-Bagdádího. Ten byl v americkém zajetí už dříve. Po svém zatčení byl v únoru 2004 poslán do vazební věznice amerických sil Camp Bucca v Iráku. Ale ejhle! V tomto americkém zajetí si pozdější vůdce Islámského státu vybudoval rozsáhlou síť bývalých stoupenců, vojenských velitelů a politických poradců svrženého diktátora Saddáma Husajna. Nezní to spíš tak, že si svou teroristickou síť organizoval rovnou pod křídly USA? Pak byl CIA vyhodnocený jako nebezpečný. Stejně jako Awlakí, který nejdříve navštívil Pentagon, a později byl také vyhodnocený jako nebezpečný. Je pozoruhodné, že nitky vedou pokaždé k USA:
A: Anwar al-Awlakí navštívil Pentagon, a stal se klíčovou postavou Al-Káidy.
B: Abú Bakra al-Bagdádí byl v americkém zajetí v Iráku, a pak se stal vůdcem Islámského státu.
Opět, více jsem to probíral v mých pořadech Al-Káida a Tálibán a dvoudílném pořadu Islámský stát.
Awlakí tedy kromě jiného financoval plánovaný džihád Cherifa Kouachiho do Jemenu.
Poprava: Pachatelé musí mlčet
Vraťme se však zpět do tiskárny. Nakonec bratři dovolili Catalanovi, aby zavolal policii, a pak spolu s ním pohodlně vyčkali na příjezd policistů. Nebo lépe řečeno, střeleckého týmu. Když atentátníci viděli, že přijelo kolem stovky četníků a policistů, stříleli z kalašnikovů. Ale tehdy byli dříve naprosto ledově chladní a neomylní profesionálové najednou podivně ohleduplní. Podle všeho totiž nestříleli přímo. Nikoho nezasáhli. Nepoužívali ani raketomet, ačkoli ho s sebou nosili už několik dní. Kvůli vysokým zdem nebylo na místo vidět. Neexistovali ani žádní nezávislí svědci nebo videozáznamy. Krátce před 17:00 Kouachiovi prý otevřeli dveře tiskárny a vyběhli na zcela nechráněný dvůr. Tam byli krátce nato zastřeleni. Zvláštní. Opravdu to byli stejní lidé jako v redakci Charlie Hebdo? Proč nevyšli s rukama nad hlavou, aby je prostě zatkli, když předtím v tiskárně řekli "na tomto místě to skončíme"? Anebo teprve teď bratři pochopili, že tohle nebylo ve scénáři a že budou obětováni? Že se rozvědka obávala, aby nepromluvili a něco by neprosáklo na veřejnost, a proto bylo výhodnější je umlčet navždy? Ale to v původním plánu přece nebylo! Jakou zpravodajskou bombu by mohli odpálit? To ale nikdo raději nechtěl vědět. Rozsudek byl vykonán. Koneckonců podezřelí museli být mrtví, aby mohli být beztrestně odsouzení. Takový veřejný soud, ve kterém by mohli mluvit, byl noční můrou zpravodajských orgánů.
Al-Káida a sebevražda vyšetřovatele
14. ledna 2015 se objevil na videu na YouTube bledý muž s šedožlutou kozí bradkou jménem Nasr al-Ansi a přihlásil se k odpovědnosti za útoky jménem Al-Káidy. Jak je dobře známo, Al-Káidu založila CIA. Al-Káida byla původně seznamem islámských bojovníků naverbovaných Američany pro boj proti Sovětskému svazu v Afghánistánu. Jedním z jejich vůdců byl jistý Usáma bin Ládin z proamerické saúdské rodiny bin Ládinů. Tito bojovníci se tedy měli později vymknout kontrole a nakonec bojovali proti samotným Američanům. Objevilo se další, tvrdé spojení na Američany. Podle zpravodajského webu Aangirfan Nasr al-Ansi v 90 letech osobně pracoval pro CIA a později byl Usámou bin Ládinem vyslaný na Filipíny. Tedy stejný muž, který přiznal jménem Al-Káidy odpovědnost za Charlie Hebdo, pracoval osobně pro CIA. Důsledky takového zjištění jsou ohromné. Nejen že se kolem 11. září a Charlie Hebdo motají stejné osoby. Kontraktor CIA přiznal odpovědnost za Charlie Hebdo jménem Al-Káidy. Nitky se stále sbíhají k Americe. Toto všechno vytváří výbušnou směsici vysoce vznětlivé třaskaviny. Toho si byl možná vědom i jeden vyšetřovatel útoků. Vyšetřovatel Helric Fredou, který vyšetřoval útok na Charlie Hebdo, spáchal sebevraždu. Údajně se zastřelil pistolí při práci ve své kanceláři v noci ze 7. na 8. ledna 2015, krátce po útocích na Charlie Hebdo. Zpráva byla později upřesněná. Zastřelil se prý, když psal zprávu po setkání s rodinou jedné z obětí. Důvodem byla údajně deprese. Jak se za chvíli dozvíme, depresí vůbec netrpěl. Dostal se snad vyšetřovatel k takovým informacím, pro které musel zemřít? To nám napovídají i další zprávy. 26. ledna 2015 napsal web amerických veteránů Veterans Today s odvoláním na francouzský zpravodajský web Panamza.
"V Paříži je něco shnilého!"
Podle této zprávy byla matka zesnulého vyšetřovatele Helrica Fredoua nesmírně šokovaná tím, že jí ministr vnitra Bernard Cazeneuve, který s jejím synem udržoval výborný vztah, nevyjádřil soustrast. Koneckonců, oba spolu úzce spolupracovali už v minulosti, kdy byl Cazeneuve ještě druhým starostou Cherbourgu a její syn policejním šéfem. Kupodivu mlčel i prezidentský palác. A nejen to: matce vyšetřovatele byl také odepřen přístup k pitevní zprávě jejího syna. Podle matky jí policisté, se kterými mluvila, výslovně sdělili, že jí nebude umožněno nahlédnout do pitevní zprávy. "Vzdejte se toho," zněl vzkaz. Přestože Fredouova služební zbraň nebyla vybavená tlumičem, nikdo z jeho kolegů výstřel neslyšel. Oficiální vysvětlení bylo, že jeho kancelář byla dobře izolovaná. Začaly se vynořovat další zprávy. V noci zřejmě došlo k hádce. V rozporu s vůlí nadřízeného, který byl přítomen, Fredou trval na tom, aby sám provedl závěrečnou poradu se třemi policisty o výslechu ženy, a o výsledcích pátrání na sociálních sítích a potom o tom sepsal zprávu. Kromě toho si chtěl zatelefonovat. Policie matce neřekla s kým. Později policisté popřeli, že by Fredou vůbec telefonoval. Zpravodajský web Panamza podle Veterans Today napsal:
"Přibližně v té době Fredou dospěl k tak důležitému závěru, že rozhodně chtěl pokračovat v práci. Přímým nadřízeným Helrica Fredoua byl Gil Friedman, ředitel limogeské kriminální policie."
Takže zoufale chtěl pokračovat v práci a pak se najednou zastřelil? To zcela vyvrací oficiální verzi o depresi. Fredouův rodinný lékař odmítl myšlenku deprese a vyhoření, kterou šířila média. Po Fredouově smrti se u jeho matky objevili čtyři vysoce postavení policejní ředitelé z Paříže, aby jí kondolovali a přesvědčili ji o synově sebevraždě. Tedy oba atentátníci a drtivá většina rukojmí jsou mrtví, a jeden vyšetřovatel také. To je vysoce praktické. Takto není třeba žádného řádného vyšetřování, žádného soudu a žádných důkazů. Scénář bezpečnostních složek se nyní stal jedinou platnou pravdou.
Charlie Hebdo: Boston 2.0
Na co se ve všem tom humbuku kolem Charlie Hebdo úplně zapomnělo: Ve stejné době (od 5. ledna 2015) probíhal v Americe čistě náhodou soudní proces s přeživším bostonským atentátníkem Džocharem Carnajevem. 15. dubna 2013 Carnajev a jeho bratr Tamerlan Carnajev odpálili dvě bomby na bostonském maratonu a zabili nebo zranili několik lidí. Tento soudní proces by byl skutečně hlavním mediálním tématem. Ovšem od útoků na Charlie Hebdo o něm nikdo nemluvil. Místo toho byly tehdejší události vytlačené z titulních stran velmi podobnou dramaturgií. Bostonské útoky a bratři Carnajevové v tu chvíli už nikoho nezajímali. Možná bychom se ale měli o bostonský proces zajímat i nadále, protože v něm bylo mnoho senzací, které se světovým médiím, stejně jako bezpečnostním orgánům, do žaloby vůbec nehodily. Například Džochar Carnajev, který měl být vinen ze sta procent, se na začátku procesu 5. ledna přiznal k nevině. To by člověk od fanatického islamisty těžko čekal, že? A dokonce i v médiích, ještě před příchodem Charlie Hebdo, se objevily tiché pochybnosti. Například německý Focus se ještě 5. ledna ptal:
"Je nakonec nevinný?"
To by ovšem byla katastrofa pro média i bezpečnostní orgány, a to v celosvětovém měřítku. O bostonských atentátnících se také informovalo celosvětově a byl na ně uspořádán mediální hon a celosvětově se předpokládalo, že budou obviněni. Koneckonců, 11. září přineslo velký zvrat v mezinárodním právu. Podezřelý je veřejností uznán vinným ještě před soudem. Předběžné odsouzení podezřelých z Paříže také zvýšilo tlak na Džochara Carnajeva, který byl obviněn v Americe. Jeho právníci se tehdy obávali, že nezávislé projednání Carnajevova případu už nebude možné, a požádali o odložení výběru poroty o měsíc. Obě operace v Bostonu v polovině dubna 2013 a v Paříži na začátku ledna 2015 se podobaly jako vejce vejci. Nesly tak podobné rysy, až je to zarážející:
A: Útok jako celosvětová mediální událost.
B: Podezřelí byli dva islamisté.
C: Oba byli bratři.
D: Přinejmenším jeden z nich měl předchozí kontakty s bezpečnostními orgány a byl jim znám několik let.
E: Dny spektakulární mediální honičky, kterou mělo sledovat celosvětové televizní publikum.
F: Střelba během útěku.
G: Celosvětový humbuk kolem islamistických vrahů.
H: Prohlášení prezidentů a hlav států.
I: Psychologické sjednocení světa proti islámu. Pamatujeme si přece na tradiční bruselské "Musíme se semknout" nebo na legendární německé "To zvládneme".
Víme tedy, že Američané stvořili a logisticky i finančně podporovali jak Al-Káidu tak Islámský stát. Sledujeme tu opět princip otrávené studny, chcete-li teze, antiteze a syntézy. Vyrobíme problém, otrávíme studnu, podnítíme založení Al-Káidy a Islámského státu. Pak se snažíme námi otrávenou studnu vyčistit, takzvaně vyřešit problém, tedy likvidovat námi vytvořenou Al-Káidu a Islámský stát. Zabijeme tím několik much jednou ranou:
A: Lidem vsugerujeme permanentní ohrožení terorismem, a proto budou tvárnější ke šmírování, monitorování a osekávání svobod a práv na soukromí.
B: Lidé nebudou reptat při nafukování vojenských rozpočtů armád a rozvědek.
C: Nekonečný terorismus nám zajistí nekonečné zisky.
D: Tento teror musíme přiživovat, aby se lidé necítili moc bezpečně a takzvaně se neoklepali. Koncept totální kontroly a utahování šroubů by se nám rozsypal. Proto například Madrid 2004, Londýn 2005, Anders Breivik v Norsku 2011, Boston 2013, nebo Charlie Hebdo 2015. A šňůra útoků v Evropě pokračovala. Ve Francii Bataclanem za necelý rok.
E: Upgrade a aktualizace nekonečného terorismu jsou nekonečné covidové viry, a nekonečná uhlíková stopa.
F: Máme tu tedy nekonečné války proti neviditelnému nepříteli, kterého nikdy nelze reálně porazit. Proti terorismu, proti virům, proti uhlíkové stopě. To znamená ohromné nekonečné zisky.
Operace Boston 2013 a Charlie Hebdo 2015 nesly tedy velmi podobný rukopis. To však není nic neobvyklého. Tajné služby a bezpečnostní agentury provádějí stejné scénáře stále dokola, jen s drobnými variacemi. Souběžně s Charlie Hebdo se odehrál také útok v židovském supermarketu v Paříži, ovšem to by nás příliš odchylovalo od hlavní linie Charlie Hebdo. Už samotný Boston tvoří výraznou odbočku. Útok v supermarketu byl zřejmě podpůrnou operací, protože pachatelé byli v minulosti také poměrně úzce provázáni. Amedy Coulibaly byl v roce 2004 odsouzen k 6 letům vězení za ozbrojené přepadení banky. Ve vězení se seznámil s Chérifem Kouachim. Když byli všichni propuštění, působili dál v jedné partě. Ovšem, jak jsem uvedl, příliš by nás to vzdalovalo od hlavní linie pořadu.
Střet civilizací
Kdy vlastně začal moderní střet civilizací, který vyústil například v operaci Charlie Hebdo? Podívejme se na začátek 90. let. Studená válka skončila. Německo bylo sjednocené a Sovětský svaz byl rozpuštěný. Dějiny se otevřely mírovému soužití v mírovém světě. To bylo ale jen zdání a čirá naivita. Člověk zničehonic nepřestane být dobyvačným predátorem. Rozpad Sovětského svazu a rozpuštění Varšavské smlouvy dodaly globálnímu establishmentu skutečný apetit. Hlad a nenasytnost na zbytek světa, který tvořil mimo jiné velký muslimský kulturní prostor. Vyvstaly tedy dvě otázky:
A: Jak by mohla být studená válka, která byla nesmírně užitečná pro zbrojní průmysl a snahu o získání světové moci, nahrazena něčím novým?
B: Jak by mohla být islámská kulturní sféra konečně podmaněna?
Na tyto otázky existovala jediná odpověď. Nekonečnou Studenou válku měl nahradit nekonečný terorismus. V roce 1993 popsal harvardský profesor Samuel Hunington střet civilizací. Na toto téma zveřejnil článek v časopise Foreign Affairs známé Rady pro zahraniční vztahy. Je tedy jasné, odkud vítr vane. O tři roky později toto téma uchopil v knize. Dvě kultury, kterými se zabýval především, byly islám a Západ. Nešlo ale jen o proroctví, ale o program. Jeho koncepce ležela v šuplíku už nějakou dobu. Myšlenku střetu civilizací původně rozpracovali jiní západní vojenští a zpravodajští stratégové. Především to byl britsko-americký historik Bernard Lewis. Než se Lewis stal historikem, sloužil v britské armádě a britské zpravodajské službě. Potom byl převelen na britské ministerstvo zahraničí. Po druhé světové válce se stal profesorem pro Blízký a Střední východ na Londýnské škole orientálních a afrických studií. Už dlouho předtím, než se střet civilizací zhmotnil v atentátech, šlo o vědecké nebo propagandistické téma. Zatímco Západ byl stále ještě vázán ve studené válce se Sovětským svazem a Varšavskou smlouvou, další globální konflikt už se připravoval. V roce 1974 Lewis nastoupil na Princetonskou univerzitu v New Jersey a postoupil na pozici předního politického poradce a strůjce válečnických neokonů v Americe. V roce 1990 Lewis odešel na Cornellovu univerzitu. Krátce po rozpadu Sovětského svazu se světové jeviště uvolnilo pro nové divadlo.
Pro výzkumníky jako byl Bernard Lewis přišla hodina H. Ještě než se zhroutil sovětský blok, Lewis ve svém eseji Kořeny muslimského hněvu z roku 1990 předpověděl, že boj mezi Západem a islámem se vyostří. Executive Intelligence Review 30. listopadu 2001 uvedl:
"Od roku 1974 byl tento pětaosmdesátiletý profesor mužem, který Londýnu zajišťoval dodržování britských geopolitických manipulací na Blízkém východě, Kavkaze, v Kaspické pánvi a Střední Asii."
Jednoduše řečeno. Bernard Lewis byl vedoucí rukou amerických neokonů, kteří pokračují ve své snaze o novou válku v Eurasii. Lewis stál tedy v čele architektoniky nekonečné války proti terorismu. 15. února 2004 britský Telegraph napsal:
"Richard Perle, bývalý předseda Rady pro obrannou politiku, Paul Wolfowitz, náměstek ministra obrany, nebo Elliott Abrams, šéf blízkovýchodního oddělení Rady pro národní bezpečnost. Ti všichni znali a obdivovali Lewise od 70 let a snažili se od něj učit. Několik klíčových osobností Bushovy administrativy, například Wolfowitzův poradce pro Blízký východ Harold Rhode, jsou bývalými Lewisovými studenty. Tato síť je dlouhodobá a založená na vzájemné výhodnosti. Od Bushova volebního vítězství v roce 2000 změnila svět."
Jinými slovy, Lewis byl ústřední postavou takzvané izraelské lobby v Americe. Jedná se o mocnou skupinu kongresmanů, ministrů a politiků, kteří zastávali ústřední pozice v americké politice. A lze tu jen stěží zastírat, že Izrael byl také hlavním beneficientem. Vždyť právě Izrael je na Blízkém východě obklopen muslimskými státy, ze kterých byly prakticky všechny destabilizovány nebo zničeny během tohoto střetu civilizací. Sýrie, Irák, Egypt, Libye, Tunisko a Alžírsko. Střet civilizací zanechal kolem Izraele zónu devastace. V okolí Izraele tak nezůstali téměř žádní vážní nepřátelé, snad s výjimkou Íránu, který je také už léta terčem silné válečné propagandy. Britský Telegraph psal také o tom, že dokonce exprezident George Bush mladší vstoupil po 11. září do Oválné pracovny s Lewisovým dílem v podpaží. Pouhých 8 dní po 11. září seděl Lewis vedle svého přítele Ahmeda Chalábího, vůdce Iráckého národního kongresu, který informoval Radu pro obrannou politiku Richarda Perleho. Na této vysoce vlivné klíčové konferenci se oba, Lewis a Chalábí, vyslovili pro invazi do Iráku. A co se nestalo? Chalabí se později stal prozatímním premiérem v Bagdádu. Lewise tak lze považovat za jednoho z intelektuálních otců střetu civilizací a války v Iráku. Za Carterovy vlády byl Lewis architektem plánu šíleného Carterova poradce Zbigniewa Brzezinského, který měl podnítit povstání fundamentalistů z Muslimského bratrstva podél jižních okrajů Sovětského svazu. Podpora radikálních islámských válečných provokací byla v té době známá jako plán Bernarda Lewise. Plodem tohoto plánu byla islámská revoluce ajatolláha Chomejního v Íránu v únoru 1979 a válka v Afghánistánu mezi lety 1979 až 1988. Tyto myšlenky a strategie střetu civilizací získaly široký celosvětový dopad až v roce 1993 díky sérii článků Samuela Huntingtona v časopise Foreign Affairs a jeho knize Střet civilizací z roku 1996. Byla to doba, kdy si náboženské komunity na Západě byly vesměs lhostejné a projevovaly jen malou nevraživost. Lidé se navzájem přátelsky ignorovali, nechávali se na pokoji a nevměšovali se. To, zda někdo nosil šátek, nebo ne, nikoho nezajímalo. Myšlenky náboženské války se na konci technologicky vyspělého 20. století jevily jako anachronické a středověké. Ve skutečnosti v té době na Západě panovala atmosféra skutečné náboženské svobody. Myšlenka střetu civilizací byla empiricky vycucaná z prstu a působila jako čirý extrakt a destilát science fiction. Dnešní uměle nafouknuté konflikty byly v podstatě neznámé. Huntingtonův článek a kniha Střet civilizací byly celosvětovým tlukotem srdce pro šíření těchto bizarních myšlenek. Pět let, až do 11. září 2001, se komentátoři a diskusní skupiny po celém světě zabývali tehdy podivnou až absurdní myšlenkou. Vznikající náboženské války. Po skončení Studené války Huntington předvídal civilizační neboli náboženský konflikt mezi Západem a islámským světem, Latinskou Amerikou, Čínou, Indií, Japonskem, Afrikou a slovanským pravoslavím, tedy Ruskem. Ve skutečnosti ale nešlo o proroctví, ale o jídelníček impéria, který sepsal vojenský a zpravodajský plánovací stratég Samuel Huntington. Nebo byla americká vláda nakonec jen výkonným orgánem duchovních otců, jako byli Huntington a Lewis? 11. září pak znamenalo vyvrcholení přípravné fáze střetu civilizací. Každý měl přece okamžitě pochopit poselství útoku. Střet civilizací mezi Západem a islámem. Nastartovala se ostrá fáze Studené války 2.0, tedy nekonečného terorismu. Kola mašinérie vojensko-průmyslového komplexu se znovu roztočila na plné obrátky. V mém pořadu Západní terorismus a islámské bankovnictví jsem popsal přesnou formu spolupráce na vyrábění tohoto problému. V mém dřívějším pořadu Islámský stát jsem tuto spolupráci pojal na průsečíku diplomacie a vojenství. 11. září představovalo startovní výstřel pro ostrou fázi náboženského a kulturního konfliktu. Útoky proto do sebe zapadly jako kolečko v hodinovém strojku času. Něco, co se desítky let připravovalo v mozkovém trustu amerických neokonů, najednou dostalo děsivý a konkrétní tvar. Rázem jsme se všichni ocitli uprostřed modelovaného střetu civilizací. Přišel rok Charlie Hebdo a Bataclanu, 2015. Bylo to 14 let po 11. září a více než 20 let po článcích Lewise a Huntingtona. Tento podnik už značně pokročil. Byl čas na další umělou lekci islámu. Útok na redakci satirického časopisu Charlie Hebdo do tohoto obrazu zapadl jako další jiskra, se kterou se kulturní válka přenesla i do Evropy. A z tak krutého útoku na civilisty lze samozřejmě vinit jen obvyklého pachatele. Islám. Následoval masivní import uprchlíků z Asie a Afriky. Evropa byla sevřená ve smrtelných kleštích terorismu. Nekonečný terorismus se dostal do další fáze. 11. září si mělo došlápnout na každého z nás. Šlo o zintenzivnění umělého střetu civilizací, do kterého zapadl i útok Anderse Breivika v Norsku, 4 roky před Charlie Hebdo. O tom jsem také natočil dvoudílný pořad. Breivik přece také exaltovaně a s velkým afektem hovořil o střetu civilizací. Tehdy se ještě nepodařilo dostatečně nabudit a vyhecovat celý svět. 11. září se stávalo nejasnou šmouhou na obzoru, která už svět tolik neděsila. Bylo nutné střet civilizací posílit. Odpovědí byl Charlie Hebdo a později Bataclan.
Komu prospěl Charlie Hebdo?
Dokud lidé neuvažují na stejné strategické úrovni, agendu neurčují občané, ale totalitní globální elity. Ty jsou vždycky na straně vítězů. A to i tehdy, když se lidé domnívají, že proti něčemu protestují. Jako vždycky je při analýze útoků Charlie Hebdo užitečné položit si otázku cui bono, tedy komu to prospělo? Tuto otázku jsem už částečně zodpověděl v předchozích kapitolách. Shrňme si ale všechno na tomto místě. A postupujme odspodu směrem nahoru:
A: Začněme nejníž. Časopisu Charlie Hebdo hrozil novinářský a finanční bankrot. Už několik let se nebyl schopen udržet nad vodou. Jednou už mu přišla na pomoc katastrofa, a to žhářský útok v roce 2011. Po něm se časopis dočasně vzpamatoval. V roce 2014 byla situace opět zoufalá. Stejně jako žhářský útok přinesl Atentát ze 7. ledna 2015 zářivé znovuzrození, tentokrát s nebývalým počtem výtisků.
B: Postupme o úroveň výš. Měl z těchto útoků prospěch samotný Islám? Na tuto otázku lze snadno odpovědět ne. Od 11. září 2001 nebylo toto náboženství nikdy tak vážně poškozeno, jako útoky v Paříži. Strůjce této strategie, americký profesor politologie Samuel Huntington, byl mnohem víc než jen akademik. Byl vládním plánovacím stratégem. Ve vládě amerického prezidenta Jimmyho Cartera byl Huntington dokonce koordinátorem bezpečnostního plánování v Bílém domě v rámci proslulé Rady národní bezpečnosti. Jinými slovy, seděl takříkajíc v mozku amerického impéria.
C: Postupme ještě o další úroveň výš. Politický bankrot hrozil i prezidentu Françoisi Hollandovi. V době útoků byl Hollande nejneoblíbenějším francouzským prezidentem všech dob. Po teroristických útocích v Paříži hodnocení francouzského prezidenta Françoise Hollanda prudce vzrostlo. Bylo to díky státnickým vystoupením, která mu útoky nečekaně poskytly. Hollande se najednou mohl na smutečních obřadech a vzpomínkových akcích prezentovat jako starostlivý otec země.
D: Postupme ještě o úroveň výš, z národní na mezinárodní úroveň. Samotná Evropská Unie se tehdy ocitala ve velké krizi. V roce 2015 se protínaly krize Francie, Španělska a Řecka. Hrozilo, že se začne jako pyramida hroutit ekonomika dalších unijních států, například Itálie. Byla to krize EU a Eurozóny. Začaly být patrné známky rozpadu samotné Unie, která se otřásala v základech. Expanze na východ ztroskotala na Ukrajině. Sankce uvalené na Rusko situaci evropských států ještě zhoršily, což trvá dodnes. 15. ledna 2015 Švýcarsko dokonce zrušilo vazbu franku na euro. EU se také třásla před 26. lednem, volbami ve věčně krizové zemi Řecku, kde hrozilo volební vítězství levice, která byla velmi kritická k EU. Tsipras už dříve oznámil svůj nesouhlas s úspornými opatřeními uvalenými na zemi. Rozkol mezi Evropskou unií a Řeckem byl tedy na obzoru. Dva důležité prvky unijního schématu se chystaly odtrhnout a další mohly následovat. Francie a EU nyní naléhavě potřebovaly sjednocující impuls proti vnějšímu nepříteli, který by zastínil všechno ostatní. A pak přišel spásonosný Charlie Hebdo, Bataclan a další útoky. Hrozba byla vytyčená, stejně tak jako boj proti ní. Evropa se znovu bruselsky semkla a německy to zvládla.
E: Také v Americe hrozil bankrot. Nikoli ekonomický, ale zpravodajský. Konkrétně v procesu s bostonským atentátníkem Džocharem Carnajevem, který probíhal ve stejné době. Ten se hned na začátku přihlásil k nevině. Tím dal jasně najevo, že oficiální verzi a obvinění nepřijal. Velmi podobné útoky v Paříži tento proces zastínil a vytlačil z titulků světových médií.
F: Tyto útoky také vkládají vůdcům do rukou neskutečný marketing. Jsou vítané, aby se vůdci mohli ukázat jako silní a schopní jednat. Působí doslova jako živá voda pro politický marketing. Silácká prohlášení na tiskovkách, nacvičené starostlivé výrazy v televizních debatách, a předstíraná rozhodnost před kamerami. Vyčpělý prezident Barack Obama byl už na sklonku své vlády, Demokraté se utápěli ve skandálech a americká ekonomika šla ke dnu. Krátce po útocích prezident Barack Obama prohlásil:
"Francie je nejstarším spojencem Ameriky a stojí po boku Spojených států v boji proti teroristům, kteří ohrožují naši společnou bezpečnost ve světě."
Francie se po Charlie Hebdo stala první zemí, která se připojila k Americe v boji proti Islámskému státu. Tedy tomu státu, který sami Američané logisticky a finančně podporovali, což jsem pokryl v mém pořadu Islámský stát, a Západní terorismus a islámské bankovnictví. Útoky na Charlie Hebdo daly této akci nový impuls. 14. ledna si skomírající François Hollande zahrál na George Bushe a prohlásil před vojáky a důstojníky na palubě letadlové lodi Charles de Gaulle:
"V případě potřeby bychom mohli misi v Iráku vést s ještě větší intenzitou a ještě větším dopadem."
G: Z útoků těžil také Izrael, který se v té době potýkal s velmi vážným politickým problémem. 1. ledna 2015 se Palestinci připojili k Mezinárodnímu trestnímu soudu v Haagu a hodlali obvinit Izrael z různých válečných zločinů. Pozoruhodně pouhých 9 dní po Charlie Hebdo, 16. ledna, měla hlavní žalobkyně Fatou Bensoudová zahájit předběžné vyšetřování válečných zločinů, kterých se mohly dopustit obě strany během konfliktu v Gaze loni v létě. Palestinské vedení už oznámilo, že v dubnu zahájí řízení proti Izraeli za pokračující přesun části vlastního obyvatelstva na Západní břeh Jordánu, který je okupován od roku 1967. Navíc, počátkem prosince 2014, tedy měsíc před Charlie Hebdo, francouzské Národní shromáždění odhlasovalo uznání Palestiny jako státu. Pak přišel masakr Charlie Hebdo, a všechno bylo najednou jinak. Islám díky Charlie Hebdo dostal na frak, a zastínil veškeré zločiny Izraele. Najednou se váhy překlopily a jediným strašákem byl islám, už ne Izrael. Otázka komu Charlie Hebdo prospěl je v tomto světle mnohem zlověstnější.
H: Z Charlie Hebdo vytěžily také francouzské tajné služby, které nedokázaly útoku předejít a zabránit mu. Navzdory spackané operaci a 12 mrtvým v redakci Charlie Hebdo, hlavy nepadaly. Naopak, francouzský ministr vnitra Bernard Cazeneuve je za jejich selhání bohatě odměnil 500 novými pracovními místy. To znamená, že se jejich stínová vláda dále a dále rozšiřovala. To přesně zapadá do vzorce nekonečného terorismu. Každý takovýto útok má za následek více represí a šmírování, více pravomocí policie a rozvědek, a tužší utahování šroubů. Známý odborník na strategii a bývalý náměstek ministra financí za Reaganovy vlády Paul Craig Roberts, napsal:
"Existuje mnoho nepřímých důkazů, že za útok na redakci Charlie Hebdo jsou odpovědné CIA a francouzské zpravodajské služby. Vraždy provedli dva bratři, z nichž jeden příhodně ´ztratil´ svůj průkaz v únikovém autě. Francouzská policie se postarala o to, aby byli bratři zabití dříve, než mohli vypovídat, takže se nyní nikdy nedozvíme, co by o útoku řekli oni sami."
Závěr: Zničení náboženství
Když demonstruje lid, vládne demokracie. Když demonstruje vláda, vládne diktatura. To je pravidlo zkoušené staletí. Vládci v Evropě uspořádali 11. ledna 2015 velké vládní shromáždění. Pamatujme. Když vládci svolávají demonstrace, je něco shnilého v naší společnosti. Zvláště když sami pochodují v čele. Alespoň symbolicky. Bylo to jen divadlo pro televizní kamery. Další stavební kámen v inscenaci útoku na Charlie Hebdo. Střet civilizací prostě potřeboval nové palivo. Nenávist mezi Západem a islámem bylo třeba dále rozdmýchávat a islám dále démonizovat. Západní impérium neustále potřebovalo další ospravedlnění pro své vojenské operace v mnoha regionech, jako Irák, Sýrie a západní Afrika. Vysoce agresivní časopis Charlie Hebdo, mimo Francii málo známý, byl útoky povýšený na intelektuální hrot boje západního světa proti islámu. Útoky ale vedly také k vnitřní polarizaci a rozpadu islámu. Extremistické a umírněné síly se od sebe ještě více vzdálily. Jakési rozevírání nůžek ve stylu rozděl a panuj. Odpověď na otázku, komu prospívá, je tedy zároveň odpovědí na otázku, komu škodí. Bohužel, nešťastné oběti, které zůstaly na bitevním poli střetu civilizací, byly pouhými pěšáky ve vysoké hře. Představují pomník, který západ obětoval pro přilévání oleje do ohně tohoto střetu civilizací. Nešťastné oběti Charlie Hebdo nejsou mučedníky svobody, ale mučedníky strategie globální totality, která má ve svém programu vepsáno vytvoření světového řádu a zničení náboženství, zejména islámu a křesťanství. Na popelu zničených náboženství vyvstane kotel New Age náboženství jednoho světa. Náboženství peněz, vlivu a moci nad člověkem. Náboženství nad naším tělem i duší. Náboženství s neviditelnými mřížemi otroctví. Charlie Hebdo tvořil jen další stupínek na schodišti totální digitální kontroly. Proto je nesmírně důležité tyto stupně studovat a chápat je, abychom znali naše katy a mohli jsme je odhalovat. Jejich jména, jejich vazby, jejich modus operandi. Oni rádi pracují ve tmě a nesnáší slídivé světlo veřejnosti. Úkolem alternativy je vytahovat krysy ze tmy a pojmenovat je. To je zásadní ozdravný proces k očistné regeneraci naší civilizace. Civilizace, která nechce nekonečný terorismus, nekonečné viry, nekonečnou uhlíkovou stopu. Ale civilizace, která chce nekonečný mír.