Druhý díl pokračuje ve vyprávění o životě Mistra Jana Husa, tentokrát se zaměřuje na jeho období ve vězení a tragický konec na Kostnickém koncilu. Pořad nás přivede do velké katedrály Kostnice, kde se odehrávalo důležité jednání. Husovo věznění a čekání na koncil jsou popsané jako náročné týdny plné nejistoty. Během samotného koncilu se posluchači dozvědí o politických intrikách a Husově postavení. Husovo věznění v žaláři a v řetězech pokračovalo dál, ačkoli se snažil bránit svým přesvědčením. Poslední dny před jeho upálením jsou strhujícím vyvrcholením jeho příběhu, který končí tragicky na hranici s ním. Pořad také připomene upálení Jeronýma pražského a zmíní první husitské vítězství. Celkově se jedná o pokračování příběhu Mistra Jana Husa, jehož osud zůstává připomínkou v boji o pravdu a víru.
Stručně zrekapituluju, co jsme slyšeli v prvním díle. Po Husově dětství v Husinci u Prachatic se vydal na studia na pražské Karlově univerzitě. Tam se rychle vypracoval, až byl nakonec vysvěcený na kněze. Začal kázat v Betlémské kapli. Už tehdy začal tvrdě kritizovat trh s odpustky, cizoložství, nevázaný sex a další neduhy církve. Kritika mravů církve byla v té době celkem běžná, ale Hus začal kritizovat i konkrétní zločiny a získávání majetků. To se přirozeně doneslo až k papežovi, u kterého vyvolal hněv. Hus se na dva roky také stal rektorem Karlovy univerzity. Ovšem potom následovala jeho exkomunikace a odpustkové bouře v Praze. Hus se přestal v Praze cítit bezpečně, a tak uprchl. Nejprve do Žatce, potom na Kozí hrádek v jižních Čechách a nakonec na Krakovec u Rakovníka. Než jsme se vydali na Zlatou cestu do Kostnice, popsal jsem velké západní schizma, známé také jako papežské schizma. To je potřeba znát, abychom pochopili kostnický koncil v celé šíři. Zrada krále a později císaře Zikmunda vůči Janu Husovi je zaznamenaná v historii. Také jsem se pozastavil nad tím, jak se vlastně na přelomu 13. a 14. století šířily informace. Těsně před odjezdem do Kostnice napsal Jan Hus na Krakovci dopis svému žáku Martinovi z Volyně, který jsme si také přečetli. Pak už následovala poslední Janova cesta do samotné Kostnice.
Do velké katedrály přes Červeného raka
Tachov, Barnau, Neustadt. Dny a dny nekonečné jízdy. Jan Hus jakoby spěchal, přestože moc dobře věděl, co ho čeká. Nepřátelství, které během jízdy očekával, se ale ukázalo jako neopodstatněný strach. Lidé, které potkával, si ho vážili, projevovali mu sympatie a důvěru. Pro všechny byl mistrem Husem. Jeho vznešení panoši, které mu osobně vybral císař, ho ani na okamžik nenechali na holičkách. Baroni Václav z Dubé, Jan z Chlumu a strýc posledně jmenovaného, královský rada Jindřich Lacembok, to dobře věděli. Tahle cesta nebyla žádná legrace. Mezi dalšími služebníky byl také Petr z Mladoňovic, písař Jana z Chlumu. Petr z Chlumu zaznamenával všechny události, které považoval za důležité a stal se tak neocenitelným zpravodajem posledních devíti měsíců života Mistra Jana Husa. V průvodu nechyběl ani vyslanec pražské univerzity mistr Jan z Rejnštejna. Kolonu tvořily dva vozy a asi třicet koní. Přes den jeli bez ustání, v noci hlídali mistrův neklidný spánek. V Barnau, těsně za hranicemi, se na cestě objevil městský farář, který mu v útulném, teplém hostinci nabídl hrnek dobrého vína a znovu potvrdil své přátelství. To byla skvělá příležitost promluvit si o jednom z obvinění, která nad Mistrem visela a která ho přiměla k této dlouhé cestě. Hus totiž podával věřícím přijímání sub utraque specie. Nabízel jim zkrátka nejen hostii, ale i kalich. Těm, kteří mu byli podobní, se v Římě říkalo utrakvisté nebo kališníci. Hus pak svým spolustolovníkům připoměl, že přesně takto podle evangelia Kristus ustanovil eucharistii. A setkal se se všeobecným souhlasem. Tuto starokřesťanskou praxi, opuštěnou římskou církví ve 13. století, obnovil Jakoubek ze Stříbra v roce 1414 a husité ji pak přijali po Janově smrti. Před branami Neustadtu se shluklo veškeré obyvatelstvo, aby přivítalo jeho průjezd. Stejná scéna se odehrála ve Weidenu. Láska jeho lidu, ať už německého, nebo českého, ho posilovala, i když bezpečný průvod, který mu Zikmund tolik slíbil, ještě nedorazil. Obvyklé pokrytectví mocných. V Sulzbachu se čtveřice rytířů zastavila v krčmě U červeného raka. Tady se často zastavovali císařští kurýři cestující po Goldenstrasse, Zlaté cestě, aby si odpočinuli a vyměnili koně. Tak se jí říkalo, protože ji nechal postavit velký císař Karel IV. z rodu Lucemburků, který vyhlásil Zlatou bulu a založil pražskou univerzitu. Ano, tak se jí říkalo. Zlatá cesta, snad kvůli velmi bohatému obchodu, který od svého vzniku umožňovala. V hostinci, kde na čtveřici z nich čekalo klidné posezení u stolu umístěného za rozpálenými kamny, našli naši rytíři kanovníka a městské rychtáře. Následoval dlouhý výslech, jemuž se mistr Jan ochotně podrobil. Na jeho konci ho improvizovaný tribunál mohl pouze zprostit viny plnou formulí. Velebný pán Hus je dobrý muž a ctihodný mistr. Zaslouží si veškerou úctu a náklonnost místních lidí. Následoval další teologický spor s farářem z Laufu, městečka, kde Mistr Hus přenocoval po průjezdu Hersbruckem. Kanovník byl velkým znalcem Písma svatého a oba se i při této příležitosti na všem shodli. Pak přišel na řadu Norimberk. Bylo 20. října 1414. Hus se setkal s rektorem krásné katedrály svatého Vavřince. Kněz Johann Helwel dal najevo, že chtěl s Husem mluvit, stejně jako ostatní městští radní. Pod vznešenými křížovými klenbami impozantního středověkého chrámu, uprostřed dýmajících oblaků kadidla prostoupených nesčetnými slunečními paprsky, které se vkrádaly z gigantického centrálního růžového okna vyvedeného v kameni, byla diskuse zahalená aurou posvátnosti. Přitáhla věřící ze všech částí císařského města a brzy se měnila v procítěnou veřejnou přednášku. A na konci jeho dojemné řeči není třeba dodávat, že s ním opět stálo celé obyvatelstvo. Ne nadarmo se svatý Vavřinec stane, za více jak 100 let, jedním z hlavních chrámů německého luteránství. V tomto okamžiku se mladý Václav z Dubé od ostatních oddělil. Bylo důležité dostat se k císaři a varovat ho. Mistr dorazil na místo určení za několik dní. Ale o slíbeném bezpečném průvodu stále nebyly žádné zprávy. Jan Hus jel rychle na koni a přijížděl do Německa. Kvůli tomu na něj čekal hrozivý zástup inkvizitorů.
Konečná zastávka Kostnice
Ulm, Biberach, Ravensburg. Cesta probíhala hladce. Žádné město na Zlaté cestě se nerozhodlo následovat exkomunikaci papeže. Kromě toho, pražská inkvizice v osobě kardinála Mikuláše Condemona vydala po předvolání a vyslechnutí Mistra Jana před několika měsíci dokument o plném rozhřešení. Také sám pražský arcibiskup, biskup Konrád z Vechty, prohlásil v následujících dnech jeho nevinu. Po příjezdu do Meersburgu se skupina třiceti rytířů vydala na cestu přes třpytivé vody Bodamského jezera. Dva vozy, které tam táhli vznešení koně, a které obsahovaly mimo jiné celou literární tvorbu Jana Husa, byly také převezené lodí na druhý břeh. Koně byly ale poslaní zpět do Ravensburgu k prodeji. Impozantní město, které na ně čekalo na druhém břehu řeky, bylo v tu chvíli cílem desítek tisíc lidí, kteří se sem sjeli ze všech koutů Západu. Jen koní, kteří přijeli z celé Evropy, a v tu chvíli byli ustájení spolu se svými jezdci, bylo nejméně 30 000. Hlavní město Kostnice bylo velkolepé. Město s oslnivými věžemi, impozantními hradbami a strohými zvonicemi. Jan Hus v sobotu 3. listopadu 1414 právě přijížděl. Mistr Jan se prodíral davem lidí proudících do hlučných ulic centra. Ubytoval se v ulici svatého Pavla, ve skromném penzionu postarší vdovy Fidy, která v přízemí provozovala také starou pekárnu označenou emblémem bílého holuba. Ani ho nenapadlo, že ta chaotická, dlouhá ulice vedoucí přímo na nádherné náměstí, nad kterým se slavnostně tyčí 800 let stará katedrála Panny Marie, že ta ulice vedoucí k impozantní bazilice, kde se chystalo otevření dlouho očekávaného koncilu, se jednou bude jmenovat po něm. Seděl u okna hostince, vyčerpaný dlouhou cestou a pohrouženě rozjímal nad malebnou středověkou věží, která se tyčila nad opevněnými hradbami krásného města. Zahájení koncilu bylo už dávno stanovené na 30. října 1414. Tentýž papež, který jej svolal, Jan XXIII. se zřekl důležitého setkání v Avignonu s Ludvíkem z Anjou. Nechtěl totiž riskovat pozdní příjezd do Kostnice. Papež ve skutečnosti vyrazil z Boloně 1. října 1414, 11 dní před Janem Husem. Do Kostnice dorazil v neděli 28. října, pouhých 6 dní před Janem Husem. Dorazil tam s celým svým průvodem. 4 patriarchové, 23 kardinálů, 27 arcibiskupů, 106 biskupů, 103 opatů, 300 teologů. A pak 28 knížat, 76 vévodů a další průvod. Všichni tam byli proti němu, všichni čekali v záloze, připraveni zachytit jakoukoli nuanci v jeho slovech, která by se mohla hodit k tomu, aby ho jednou provždy podrazili. Všichni byli pozvaní na Radu. Samozřejmě se svými houfy sluhů, dvořanů, komorníků, hudebníků, kejklířů a prostitutek. Přesněji řečeno 718 mladých dam najatých, aby povznášely ducha a tělo těchto velkých a vznešených pánů. Právě onoho 3. listopadu 1414 byl ten určený den. Aby totiž všichni nemuseli čekat, zařídil Jan XXIII. krátkou přestávku až do oné soboty, aby konečně začal koncil pracovat. Papež se ale náhle necítil dobře, vrátil se do svých pokojů nemocný. Všechno se opět odložilo, a to na pondělí. Mezitím se papeži představili Jan z Chlumu a Jindřich Lacembok a oznámili mu Mistrův příjezd. Papež je i přes jejich nepříjemné pocity přijal a dal jim jasně najevo, že vůči jejich chráněnci nemá žádné násilné úmysly. Potom Jindřich Lacembok narychlo odjel, aby se připojil k Zikmundovi.
Týdny vězení a čekání
Janu Husovi nezbývalo nic jiného než čekat. Trávil tyto dny v modlitbách a prosil Boha, aby mu vnukl co nejpoctivější jednání a pomohl mu nepodlehnout pokušení kompromisu nebo strachu ze smrti. Všechno bylo klidné, nehybné, až příliš klidné. Svět v Kostnici se v těch dnech zdál zahalený do zvláštního klidu. Týdny plynuly a stále se nic nedělo. Práce koncilu pokračovala rychlým tempem, ale k Husovi doléhalo jen několik slabých ozvěn. Žádné oficiální svolání. 28. listopadu se ale náhle objevili biskupové z Augsburgu a Tridentu. Chtěli ho ze zdvořilosti vyslechnout. Jan z Chlumu, jediný rytíř, který mu zbyl na ochranu, jim nevěřil. Obával se, že nešlo o pouhé pozvání. Když poslové promlouvali k mistrovi a žádali ho, aby je následoval, rytířovo zkušené oko odhalilo podraz. Hostinec byl v obležení, doslova obklíčený vojáky. Mistr Jan váhal a řekl, že tam přišel mluvit s Radou, ne s několika kardinály. Pak ustoupil a vydal se četě. Při odchodu z hostince svému staršímu hostu naposledy láskyplně požehnal. Mistr Jan byl odvedený do luxusního pokoje v paláci, kde sídlil papež. Tam byl celé hodiny vyslýchaný kardinály a dvěma svými starými známými, teology Michalem de Causis a Štěpánem z Pálče, kteří na něj už léta upozorňovali jako na nebezpečného kacíře. Oba byli vykonavatelé špinavé práce na příkaz Litomyšlského biskupa Jana Železného. A ti dva na něm nenechali nitku suchou. Nutili ho tisíckrát opakovat své teorie, aby nashromáždili co nejvíce důkazů o jeho odpadlictví. Jejich otázky byly přesné, puntičkářské, sypaly se jedna za druhou s lstivou, pomalostí. Jan z Chlumu se opět obával nejhoršího. Zoufale se snažil, aby ho papež přijal, ale ten to zdržoval, ovšem nakonec ho spěšně přijal. Jan z Chlumu se papeže ptal na císařský glejt. Dozvěděl se, že papež dopis zaručující mistrovu ochranu neměl. Jan z Chlumu se dušoval:
"Svatý otče, vždyť víte, že ho mistr Hus má."
Byl to samozřejmě podraz, protože papež byl už se Zikmundem domluvený, že žádná ochrana mistra Husa nebude. V 9 hodin večer byl tedy Jan Hus převezený do domu kantora v katedrále. Bylo mu zakázáno odejít, a to z jakéhokoli důvodu. Byla to obvyklá, osvědčená strategie papeže. Dělat věci pomalu, potichu, aby to nebylo nápadné. Dál hrát roli někoho, kdo nikam nespěchá, někoho, kdo je vedený dobrými úmysly, někoho, kdo pracuje pro mír a nabízí odpuštění. Po 8 dnech mistra uvrhli do temné, chladné cely dominikánského kláštera na břehu Bodamského jezera. Vězení bylo nevýslovně špinavé a vlhký vzduch v něm měl nesnesitelný zápach. Vězení se totiž nacházelo blízko latrín žaláře. Bylo 6. prosince roku milosti 1414. Hus velmi brzy onemocněl, zavřený dnem i nocí v této strašné cele. Den za dnem si ho Robert, polský žalářník, začal oblíbovat. Výsledkem bylo přátelství, které bylo stejně intenzivní jako uctivé a zdrženlivé. Robert mistra ochraňoval a pomáhal mu v každé chvíli, kdy k tomu měl příležitost. Hus se mu odvděčil tím, že napsal několik traktátů, které mu věnoval. Z dopisů se zdá, že se reformátor cítil sebevědomý, přesvědčený, že ho král a císař neopustí. I když občas propadal sklíčenosti a pochybnostem, zda na něj skutečně zapomněli. A Hus psal dál, bez ustání. Psal eseje proti církevní korupci, pojednání o manželství, o Desateru, o Kristově těle. Psal sebeobranné dopisy v reakci na obvinění obou inkvizitorů. Jan doufal především v modlitby svých věřících, kteří na něj zůstali čekat v jeho městě, v jeho kapli. Pevně doufal ve všechny ty, kteří, pevně, doufají v něj.
Koncil v Kostnici a politické intriky
Papežův chráněnec, král Zikmund, také čekal. Kvůli řadě nepředvídaných událostí byl stále více než 100 km od Kostnice a čekal, až bude v Cáchách korunovaný spolu se svou druhou ženou Barborou. Hus neočekával, že by Zikmund do Kostnice dorazil před Vánocemi, jak se svěřil v dopise svým přátelům do Prahy. Husova předpověď se vyplnila do puntíku. Císař Zikmund přijel do města ve 2 hodiny ráno 25. prosince 1414. Jel pomalu za tichého, lehkého sněžení. Situace pro něj a pro papeže ale nebyla příznivá. Jan XXIII. choval v srdci naději, že se vrátí do Říma, protože jeho soupeř Ladislav Neapolský byl už 3 měsíce mrtev. Jakmile bylo jednání zahájené, Italové zjistili, že nebudou moci ovlivnit rozhodnutí navzdory své převaze. Rozhodovalo se totiž podle národů, nikoli jednotlivců. Itálie tehdy nebyla státem, ale změtí knížectví, království a republik, které spolu neustále bojovaly. Kardinálové z Apeninského poloostrova tak viděli, jak se jejich moc náhle zmenšila, a následně oslabil římský papež, kterého podporovali. Jan XXIII. si uvědomil, že se zmýlil ve své jistotě a začal se obávat sesazení. Navíc ho rozzuřilo, že nedorazili francouzští kardinálové, jejichž podporu nedávno získal od svého avignonského rivala Benedikta. Tito kardinálové ale nedorazili do Kostnice dříve než koncem února. Ve skutečnosti se na ně nebylo proč zlobit. Pro skupinu francouzských kardinálů nebylo snadné podnikat v tomto období dlouhé cesty. Jejich země byla v zajetí naprosté anarchie, rozvrácená strašlivou válkou proti Angličanům, která trvala už téměř 100 let. Angličan Jindřich V., silný ve vojenské převaze své armády, stanovil ponižující ultimátum a řadu podmínek, které Francouzi prostě nemohli přijmout. Ve vzduchu se vznášela anglická invaze a nevídaný střet. Byla ohlášená krvavá, strašlivá bitva. Ve vzduchu se zkrátka vznášela stoletá válka a blížící se historická bitva u Azincourtu v roce 1415. Církev se ale začala otřásat v samotných základech. Dokonce i teolog a filosof Pierre d’Ailly, kterému papež pomohl získat takovou moc, se obrátil proti němu. Dokonce se věnoval hloubkovému studiu astrologie. Studoval například konjunkci Jupitera a Saturna pod souhvězdím Berana a vypočítával oběh prstencové planety za 30 let. Dospěl k tomu, že každých 10 z nich, tedy každých 300 let, předpovídá velké zlomy v lidských dějinách. Na základě svých učených výpočtů předpověděl, že rok 1789 bude rokem gigantických zlomů v politické a náboženské sféře. A to až do té míry, že se bude obávat příchodu samotného Antikrista. To je doslova strašidelné, protože víme, co se odstartovalo ve francouzské Bastile toho roku. Pierre d’Ailly byl génius. Navrhl úpravu juliánského kalendáře. Dokonce vyslovil hypotézu, že Atlantský oceán může být mnohem méně rozsáhlý, než se předpokládalo. Nepřímo tak vlastně vybídl k průzkumu jeho nejzápadnějších břehů. To je prostě neuvěřitelné, protože se psal rok 1414 a teprve až skoro za 100 let Krištof Kolumbus přistál v Americe. I další dřívější chráněnci papeže se přikláněli k myšlence sesazení všech tří papežů. Situace byla pro papeže neúnosná a to tak, že nakonec uprchl. Zoufale, nedůstojně, zbaběle utekl. V přestrojení za podkoního, zahalený do hrubého šedého pláště, využil velkolepého turnaje. Turnaje, který rakouský vévoda Fridrich IV. uspořádal právě proto, aby zakryl jeho útěk. Byla noc z 20. na 21. března 1415. Zatímco vévoda hrdinně sváděl souboje pod dohledem tisíců nadšených diváků, papež cválal závratnou rychlostí směrem k Schaffhausenu. Tam našel útočiště na gotickém hradě, který mu zanechal udatný Fridrich. Vévoda k němu dorazil ještě před úsvitem. Druhý den ráno, po odhalení podvodu, kardinálové zaváhali. Přemýšleli, zda v díle pokračovat, či nikoli. K obnovení synody je přesvědčil císař Zikmund. Rozhodnutí kardinálů se počítalo více než rozhodnutí papeže. Slavný dekret Haec Sancta, navržený kardinálem Zabarellou, byl pak narychlo schválený. Fridrich se ale nakonec také vzdal. Podřídil se Zikmundovi a vrátil se do Kostnice. 17. května 1415 se i Jan XXIII. se staženým ocasem vzdal té synodě, která ho pouhé 3 dny předtím definitivně sesadila. Začala sestavovat jeho četná obvinění. Papež nakonec skončil ve vazbě v Radofzellu. 29. května, během dvanáctého zasedání synody, byl papeži přečtený text jeho vynucené výpovědi, který ho informoval o jeho zatčení. Dokument obsahoval stručný přehled 70 původních obvinění formulovaných proti němu. V jejich výčtu bylo mnoho znásilnění nebo svádění, cizoložství, incestu a řada dalších obvinění. Některé jsem citoval v prvních kapitolách. Papež dokument ani nečetl. Jen ho tiše a mlčky podepsal a odešel ze scény. Po něm byli sesazení i zbylí dva papežové. Řehoř XII. a Benedikt IX. Velké západní schizma, které církev trápilo více než 100 let, konečně skončilo. Nyní nastal čas zvolit nového, jediného, pravého papeže. A plně se věnovat nepohodlnému kacíři jménem Jan Hus. Uvědomme si, že kostnický koncil tedy řešil velké množství otázek, nikoli pouze Jana Husa. Primárně řešil 3 papeže a rozdělení církve. Jan Hus byl pouze jedním z mnoha bodů k řešení. Církev byla tehdy přecitlivělá na kacířství a proto se Jan Hus vyskytl na nešťastném místě v nešťastnou dobu. Být to o 50 let dříve nebo později, možná by upálený nebyl.
Ihned do vězení!
24. března 1415. Kostnický biskup nechal Mistra Jana převézt na hrad Gottlieben na řece Rýn. Klášter, ve kterém byl dosud vězněný, byl vyhodnocený jako nebezpečný. Mohl zkrátka příliš snadno uprchnout. A Mistr Jan se o to skutečně pokusil. Zámek, v jehož věži byl zavřený, je krásný. Nachází se na břehu Rýna a tyčí se nad těmito mírnými vodami v opravdu kouzelné poloze. Pro Husa to ale bylo jen nové, ponižující vězení, obklopené stovkami stráží. Mistr tu byl nucený bez útěchy svého přítele Roberta zůstat celé měsíce a čekat na výslech. Přes den směl chodit, v noci byl připoutaný řetězem ke zdi, u které stála jeho postel. Věž byla na rozdíl od cely, ve které dosud žil, konečně vzdušná. Ale samota, ve které byl ponechaný, byla strašná. Těmito tlustými zdmi nepronikl žádný dopis, žádné psaní od kněze. Žádná úvaha, žádná modlitba nedolehla k vnějšímu světu po celé měsíce. Na druhé straně inkvizitoři pokračovali neúnavně ve své práci. 6. dubna 1415 byla speciálně ustavená učená komise, která měla prozkoumat Viklefovy a Husovy spisy. 17. dubna zasedala další komise, která se stávala ze čtyř specializovaných teologů. Cíl byl stejný. Najít a založit všechno, co by mohlo být kacířské a nebezpečné. 8. dubna vydal Zikmund dekret, kterým rušil a anuloval jakoukoli bezpečnou vazbu vůči kazateli. 4. května bylo zinscenované obrovské pálení Viklefových spisů. Byl to poslední nevyhnutelný krok před konečným útokem na samotného Husa. Čeští a polští biskupové se ale bouřili. Odsoudili mimořádně závažné porušení císařského gleitu, spočívající v preventivním uvěznění Mistra, aniž by byl vůbec souzený. Odpověď ale byla stále stejná. V době zatčení neměl obviněný v rukou žádný císařův gleit. A do této chvíle bylo proti němu dostatek důkazů a důvodů, proč ho držet ve vězení. Ale jaké důkazy to vlastně jsou? Jan Hus se sám sebe ptá dnem i nocí. Nebyla chvíle, kdy by si nekladl otázku, co je špatně na tom, co říká? Co je špatně na tom, co hlásá, ve světle učení evangelia. Jedné noci na konci května Hus zaslechl podivné zvuky přicházející zdola, od spodního schodiště. Nedokázal si ani představit, co se vlastně dělo. Tam dole s prudkým kovovým řinčením stráže uváděly čerstvě sesazeného papeže Jana XXIII. do impozantního hradu, aby ho zavřeli právě do věže naproti té, ve které seděl on. Hořkou ironií osudu se pronásledovaný a pronásledovatel ocitli pod zámkem společně. Pro mistra Jana se 5. června čas, který se po celé týdny zastavil, náhle zrychlil. Hus byl násilím odvedený v řetězech na koncil před inkvizitory. Slyšení obviněného, opakovaně urgované císařem, konečně začalo. Ovšem strach z Jana Husa byl velký, protože ho ani nenechali promluvit. Přečetli mu ne méně než 30 bodů obžaloby. Hus je klidně vyslechl a nepopíral je. Ostatně mu byly sdělené už před dvěma týdny ve vězení. Znal je dobře, až příliš dobře. A než aby se Hus sklonil, raději by zemřel. Dostal 2 dny na rozmyšlenou. Potom se rozhodlo, že exkomunikovaný muž bude přemístěný do cely v nedalekém františkánském klášteře. Odtud Jan Hus 6. června psal svému věrnému Janu z Chlumu:
"Zítra dopoledne v 10 hodin budu muset dát koncilu odpověď. Za prvé budu muset vysvětlit, zda jsem ochoten prohlásit každý z článků z mých knih za bludný a zda je hodlám odvolat slibem, že budu kázat opak. Za druhé, zda jsem ochoten přiznat, že jsem kázal články, které byly proti mně prokázané výpověďmi svědků. Za třetí, zda se hodlám zříci i těchto článků. Kdyby je Bůh ve své milosti přivedl ke svým uším, rád bych pro Zikmunda slyšel slova, která mi milosrdný Spasitel vloží do úst. Kdyby mi dali pero a papír, odpověděl bych ve víře a z Boží milosti takto. Já, Jan Hus, odmítám tvrdit, že každý z článků převzatých z mé knihy je bludný, neboť nikdy neodporuji tomu, co řekli svatí doktoři církve, a zejména blahoslavený Augustin. Za druhé odmítám přiznat, že jsem tvrdil, kázal a podporoval články, z nichž jsem byl obviněný falešnými svědky. Za třetí se odmítám zříci, protože jsem se nedopustil křivého svědectví. Pokud ti, můj milý Pane, již nebudu moci psát, prosím tebe i všechny mé přátele, abyste na mě pamatovali a modlili se, aby Bůh udělil pevnost mně i mému milovanému bratru v Kristu, mistru Jeronýmovi, neboť se obávám, že i jeho může potkat smrt."
Mistr Jan to tedy věděl. Doslechl se, že do Kostnice přijel i jeho velký přítel a žák Jeroným Pražský, aby ho hájil až do konce. Až příliš dobře věděl, co oba riskovali.
Stále v řetězech
8. června 1415. Hus předstoupil před své soudce k poslednímu slyšení. Dlouho o tom přemýšlel, ale nakonec se rozhodl, že neodvolá nic. Byl napadaný, zesměšňovaný, urážený. Padaly proti němu nadávky a kletby. Když vyšel ven, rozsudek byl zpečetěný. Janu z Chlumu se podařilo v letu dotknout se jeho ruky na znamení náklonnosti a solidarity. Mistr na něj nezapomene. Už nikdy:
"Jakou útěchu jsem pocítil, když jsem podal ruku Pánu z Chlumu, který se nestyděl podat mi svou ruku kacíře. Opovrhovaného, spoutaného, všemi odsouzeného."
Jakmile mistr opustil soudní síň, sám císař prohlásil, že kacíř by měl být upálený. Zikmund šel tak daleko, že tvrdil, že jeho učení by mělo být vymýcené u kořene a pronásledoval i jeho stoupence. Ihned bylo zmíněné jméno Jeronýma, o jehož osud se Mistr Hus dlouho obával. Zpráva o Zikmundově obratu překročila jezera a řeky, přešla kopce a hory a rychle se dostala do pražské obce. Tento postoj stál císaře českou korunu. Hus si nedělal žádné iluze. O Zikmundovi psal:
"Obávám se, že jeho slovo je nespolehlivé, jak ukazuje otázka bezpečné ochrany. Již v Čechách mě někteří varovali, abych se před ním měl na pozoru. Jiní říkali: Vydá tě tvým nepřátelům! Myslel jsem si, že zná Boží zákon a pravdu. Nyní chápu, že jeho moudrost není velká. Odsoudil mě dokonce i před mými soupeři."
V jeho cele se to hemžilo horlivými teology, kteří byli pro něj plní dobrých rad:
"Ten nešťastník Michal De Causis přišel před mou celu s poslanci koncilu, a když jsem byl s nimi, řekl žalářníkům. S Boží milostí brzy upálíme tohoto kacíře, který mě stál tolik florénů."
Hus byl sám, nemocný a spoutaný v žaláři. Věděl, že den za dnem se blížila neúprosná hodina konce. Cítil ale potřebu utěšit své přátele, kteří zůstali v Praze. Vyzvat je, aby se nevzdávali, aby nezradili pravého evangelického ducha, v jehož obraně se rozhodl zemřít. 24. června znovu vzal do ruky pero a papír. A tentokrát se už nedržel zpátky. Z dopisu ocituji jen část:
"Milovaní, vyzývám vás, abyste se neděsili rozsudku těch, kteří odsoudili a poslali mé knihy do ohně. Vzpomeňte si, že Izraelci také spálili spisy proroka Jeremiáše, aniž by se jim však podařilo vyhnout se osudu, který jim prorok předpověděl. Bůh mu totiž po upálení nařídil, aby své proroctví přepsal a rozšířil, což Jeremiáš učinil ve vězení, když svá slova diktoval svatému Baruchovi. Kardinálové odsoudili a poslali do plamenů morální spisy svatého Řehoře a jistě by je všechny spálili, kdyby je nezachránil jeho učedník Petr. Mějte to na paměti. Nedovolte, aby vám strach zabránil číst mé spisy nebo vás dohnal k tomu, abyste je vydali mým nepřátelům."
Poslední dny před upálením
Mezitím byl Jeroným Pražský zatčený. Poté, co na jaře přijel do Kostnice, vylepil kolem sídla koncilu několik plakátů. Plakátů, kterými se hlásil k pravověrnosti Mistrových teorií. Udělal to 4. dubna a znovu 7. dubna. Jeroným vcházel a vycházel z Kostnice, protože nedůvěřoval pobytu v tomto městě. 24. dubna se ale prozradil tím, že během pobytu v Hirsau hovořil s některými lidmi. Nechal se příliš vtáhnout do diskuse, ve které nazval koncil Satanovou synagogou. Vzápětí byl udaný a zatčený. 23. května dorazil v řetězech do Kostnice. Vyšetřovali ho a pak ho vsadili do sklepení městského hřbitova svatého Pavla, aniž by mu po celé 2 dny dali jíst a pít. Petr z Mladoňovic, Chlumův tajemník, ho tam dole našel v žalostném stavu a okamžitě požadoval, aby mu dali najíst. V těch pozdních červnových dnech, kdy Mistr Jan čekal na svůj konec, se Jeroným pomalu snažil zotavit z nemoci, kterou mu přinesl měsíc nelidského zajetí. Hus ve svých posledních dopisech mluvil mnohokrát v množném čísle. Cítil se Jeronýmovi blízký, často se na něj ptal, doufal a věřil v jejich sblížení, byť až po společném umučení. Hus se ve svých posledních dopisech obracel na své věrné farníky a stoupence v Praze, na univerzitní profesory, na český lid. Všem doporučoval lásku, úctu, naději a víru v Boha. Očekával, že každým dnem zemře. Každý večer prožíval, jako by byl jeho poslední. Přesto ho úzkost přepadala jen zřídka. Především v něm zůstal klid a vnitřní mír člověka víry. Věřícího, který měl čisté svědomí a který nacházel sílu a útěchu v mučednictví jiných světců, kteří zemřeli pro víru v Krista před ním. V den svátku svatého Petra a Pavla, 29. června napsal baronu Jamu z Chlumu. Petr byl ukřižovaný a Pavel sťatý. Právě to mistr zmínil v jeho dopise, aby z obou čerpal sílu vydržet mučivý čas, který mu zbýval před hranicí. Děkoval šlechtici za jeho obětavost, za náklonnost, kterou mu projevil. Téhož dne se v dalším dopise radoval z rozhodnutí barona Václava z Dubé vzít si ženu. Mistr byl rád, že se mladý šlechtic rozhodl odložit meč a usadit se. Přál si, aby celý život sloužil Bohu, po boku své nevěsty. O 2 dny později přišla další návštěva v Husově cele. Tentokrát arcibiskup z litevské Rigy a 7 dalších prelátů z jeho družiny, kteří se ho opět snažili přimět k odvolání. 8 kardinálů ho nabádalo, že pokud chce, má ještě čas. Všemožně se ho snažili přesvědčit o jeho omylech, o jeho strašných hříších. Jak se mistr Jan Hus rozhodne? Ostré ticho těch několika minut nekonečného čekání napínalo všechny nervy Mistr Jan neodvracel pohled od zdi. Pak zvedl ruku a požádal o psací náčiní. Jeho písemná odpověď byla jeho posledním a oficiálním prohlášením. Byla přečtená o 5 dní později, v pondělí 1. července, před osmi shromážděnými církevními hodnostáři komise. Opět ji upravím do moderního jazyka:
"Já Jan Hus, v naději kněz Ježíše Krista, boje se urazit Boha a boje upadnouti v křivopřísežnictví, nechci odpřísáhnout v celku ani jednotlivě články, které proti mně předvedli křiví svědkové ve svých svědectvích. Neboť Bůh je mi svědkem, že jsem je nikdy nekázal, netvrdil ani nehájil, ačkoli oni tvrdí, že jsem je hlásal. Kromě toho, pokud jde o články vyňaté z mých knih, prohlašuji, že se zříkám jakéhokoli falešného výkladu, který je jim připisován. Protože se však bojím urazit Boha v pravdě, a odporovat slovům svatých doktorů církve, nemohu se žádného z nich zříci. A kdyby můj hlas mohl dolehnout k celému světu, protože v den soudu bude zjevná každá lež a každý hřích, kterého jsem se dopustil, pak bych se rád před celým světem zřekl každé nepravdy a každého bludu, který jsem snad chtěl vyslovit nebo který jsem skutečně vyslovil. Toto říkám a píši ze své vlastní vůle a rozhodnutí."
8 kardinálů pochmurně vyšlo z františkánského kláštera a v tichosti zmizelo v horké letní noci. Naléhavé volání cvrčků a cikád občas překryl sladký zpěv bezesných vod jezera. K oknu věznice krátce dolehly veselé hlasy a smích několika mladých kolemjdoucích. Byl krásný večer. Mezi šedivými mřížemi oslnivý měsíc téměř bral dech. Všechno hýřilo životem, který slavnostně plápolal všude kolem. Každý list, každá květina, každý hmyz byl uchvácen a přitahován touto dojemnou, okouzlující nocí, která voněla jasmínem a klidem. Je těžké, opravdu těžké uvěřit, že všechno končí. Je opravdu nemožné pomýšlet na odchod právě teď, když obloha slibuje nekonečný zítřek klidu. Věčný, nekonečný úsměv krásného zlatého měsíce. Ani domluvy Jana z Chlumu a Václava z Dubé v pátek 5. července nepomohly. Jan Hus neměl na výběr.
Na hranici s ním!
V sobotu 6. července 1415 ho zvuk mnoha těžkých a rychlých kroků přiměl vyskočit z postele. Stihl se jen tak tak přikrýt, když se v klíčové dírce už poněkolikáté otočil velký kovový klíč. Srdce mu sevřela úzkost. Žádný prelát nebyl na návštěvě, u vchodu se neobjevil žádný inkvizitor. Jen vojáci, malá skupinka vojáků, kteří ho mlčky pozorovali. Jeden z nich ho požádal, aby se oblékl a následoval je. Nastal jeho poslední den. Malý průvod ozbrojenců sestoupil po schodech. Jakmile vyšel před klášter ze 13. století, přešel přes Svatoštěpánské náměstí a rychle a tiše prošel klikatou uličkou. Pak pokračoval po Wessenbergstrasse směrem k velké katedrále, v pulzujícím srdci vznešeného města. Jan Hus, vlečený v řetězech před svými inkvizitory, v obrovském sále koncilu mlčky naslouchal čtení seznamu článků, jimiž byl oficiálně odsouzený. Před ním na nejvyšším trůnu seděl císař Zikmund s odvrácenýma očima. Obklopený svým dvorem, patriarchy, arcibiskupy a všemi ostatními. Na dlouhém stole měli pečlivě uložena všechna kněžská církevní roucha. Se sklopenýma očima k podlaze, se Hus dozvěděl, že všechny jeho knihy budou spálené a že samotná jeho osoba bude předaná světskému rameni. Byla to známá, smutně známá formule. Koneckonců obvyklé pokrytectví. Církev přece nikoho nezabíjí ani neupaluje. Své odsouzence svěřuje civilní justici a myje si nad nimi ruce. Hus se sice pokusil odpovědět, ale byl okamžitě umlčený. Hus se pak odvolal na jediný pravý a jistý soud, na soud Kristův. Pak poklekl a tichým hlasem se modlil, aby Bůh odpustil jeho katům. Všude kolem se ozývaly posměšky, smích a pohrdavé urážky. Pak ho oblékli do všech kněžských rouch, vložili mu do ruky kalich a naposledy mu přikázali, aby se odvolal. Po jeho posledním odmítnutí začal obřad degradace, který vedlo 7 biskupů. Pokračovali v trhání jeho posvátného oděvu a zahrnovali ho urážkami a nadávkami. Odpověděl, že všechna tato rouhání přijme z lásky k Bohu. Po kalichu přišla na řadu štóla, ornát a spodní roucho. Nakonec zazněla osudná věta:
"Církev mu odebrala všechna církevní práva, už jí nepatří a musí být ponechán světskému rameni. Jdi pryč, tvou duši nyní odevzdáváme ďáblu."
Donutili ho nasadit si na hlavu papírovou korunu, na které byli nakreslení tři ďáblové, kteří se hádali o zatracence. Celému tomu divadlu přihlížel i římský a uherský král Zikmund. Ten také vydal rozkaz, aby se kacíře chopili biřici města Kostnice a kat. Odevzdal odsouzeného svému dvornímu hodnostáři, který stál při trůně a držel říšské jablko. Byl to vévoda Ludvík Bavorský. Na to vyvedli Husa z chrámu. Když vyšel ven v doprovodu mnoha katů, zjistil, že kráčel v dusivém oblaku kouře, který vycházel z nedalekého hřbitova. Jeho knihy, které tam byly naskládané, už neúprosně hořely. Ale nebyly to vlastnoruční originály Husových spisů. Ty si předsednictvo koncilu pečlivě uchovalo. Husa vyvedli do průvodu, který se stával z celého tisíce ozbrojenců a kterému velel falckrabí Ludvík. Šibenice, postavená na trávníku ve staré čtvrti Paradies, nedaleko hradní zdi, kde byl měsíce vězněný, na něj čekala. Přízračná a strašidelná. Místem, na kterém byl Hus upálený, byla obecní louka obklopená zahradami kostnických měšťanů. Nacházela se za městem na cestě na hrad Gottlieben. Tam byl Hus také vězněný. Během cesty k popravišti se Hus střídavě modlil a odříkával žalmy. Petr z Mladoňovic s akurátností sobě vlastní zaznamenal, které žalmy si Hus těsně před smrtí vybral. Žalm smiluj se nade mnou, bože, v tebe, pane, jsem doufal a v ruce tvé, pane. Hus se také obracel k okolostojícím. Hus se stále snažil vysvětlovat německy, že nebyl kacířem, a že nekázal bludy, nýbrž pravdu. Hus postoupil směrem k hromádce dřeva a dál se modlil. Přitom volal na všechny strany:
"Pane Ježíši Kriste. Tuto strašnou, potupnou a ukrutnou smrt, pro tvé evangelium, a kázání tvého slova chci velmi trpělivě a pokorně vytrpěti. Odpustiž prosím všem mým nepřátelům."
Ale to už ho svlékali z černé sukně a nechali ho jenom v košili a botách. Mokrými provazy ho připoutali ke kůlu. Přivázali ho k tlustému provrtanému prknu s rukama za zády. Provazy upevnili na sedmi místech. Jedním nad nártem, druhým pod kolenem, třetím nad kolenem, čtvrtým nad třísly, pátým na bedrách, šestým v půli, sedmým pod pažemi a ruce do zadu. Jenže si uvědomili, že ho omylem otočili k východu. Byl to směr, kterým v oněch staletích každý umírající v očekávání smrti klidně obracel oči v důvěře v Boží odpuštění. Okamžitě ho tedy obrátili opačným směrem, k západu. Přivázali ho za krk ke sloupu jakýmsi začazeným řetězem, na který jakýsi chuďas věšel nad ohněm kotlík. Odmítl zpověď a naposledy mu přikázali, aby ji odvolal. Podle praxe by ho tato poslední nabídka ušetřila smrti, milosrdně nahrazené doživotním vězením.
"Jsem připraven zemřít s radostí," odpověděl kacíř slavnostně.
Přitom hleděl zpříma do očí maršálku de Pappenheimovi, kterému připadl tento poslední úkol.
"Jsem věru zvědav, bude-li mít za chvilku ještě tolik řečí," ozvalo se z publika.
Nikdo se ale ke vtipálkovi nepřidal. Pod nohy mu položili dvě otepy dřeva a dalšími snopy slámy obložili Husa až po bradu. Dříví byly dva vozíky. Někteří tvrdí, že v tu chvíli se stará selka v přemíře horlivosti vydala až pod šibenici, aby přinesla dva svazky dříví. Mistr se při tom pohledu usmál a zamručel:
"Ach, svatá prostoto, sancta simplicitas."
Vévoda Ludvík zatleskal rukama a kat přiložil k hranici pochodeň. Nikdo nechtěl věřit svým uším. Hus se dal do zpěvu chvalozpěvů na Boha. Lidem okolo se zdálo, že byl Jan Hus 1000 let vzdálený od své vlastní šibenice.
"Kriste, synu boha živého, smiluj se nade mnou. Kriste, synu boha živého, smiluj se nade mnou."
Zpíval co nejhlasitěji, aby vznesl nezkrotnou chválu svému Bohu. A po třetí, když začal s písní Jenž si se narodil z Marie panny, vítr mu vehnal plamen do tváře, a tak už jen pohyboval rty a hlavou. Jan Hus hleděl na nebe a usmíval se, zatímco ho stravovaly plameny. Plameny nestihly na místě spálit celé Mistrovo tělo. První plameny mu zpálily jen nohy, ale horní část těla nešťastníka zůstala viset nad zemí. Proto se rozhodli srazit kůl na zem, znovu rozdělat oheň, a posbírat a rozbít kosti kyji, aby rychleji shořely. Janovu hlavu rozbili kyji na několik částí a hodili zpět do plamenů spolu s jeho srdcem, které tvrdošíjně odmítalo hořet. Dokonce jeho sukni hodili biřici spolu s obuví do ohně se slovy:
"Aby to snad Čechové neměli za relikvii."
Pak sebrali popel, dokonce vykopali hlínu kolem, a všechno spolu se všemi oharky naložili na vozík. Nakonec tohle všechno hodili do Rýna, který blízko teče.
Jan Hus těsně před svým upálením pronesl podivnou větu, která předpověděla budoucnost.
"Dnes zabiješ husu, ale za sto let z tohoto popela povstane labuť, která bude hájit pravdu."
Jeho oči se už začaly upírat k věčnosti, která ho čekala. Kdo ví, jestli Jan Hus zahlédl Martina Luthera, který přišel po něm. Kdo ví, jestli ho Jan Hus viděl přicházet. Kdo ví, jestli ho jeho oči při pohledu do stoleté budoucnosti poznaly. V roce 1536 Luther přeložil a vydal 4 Mistrovy dopisy. Následujícího roku napsal předmluvu k větší sbírce. V tomto procítěném úvodu zdůraznil vzácné a vynikající dary Ducha svatého vlastní českému Mistrovi. Odvahu, s níž bojoval s bolestmi smrti. Trpělivost a pokoru, s níž trpěl. Velikost ducha, s níž čelil obraně pravdy sám jako beránek uprostřed vlků a lvů.
"Husovým největším zločinem," napsal Luther v této předmluvě, "je prohlášení, že bezbožný papež není hlavou všeobecné církve."
Jeroným pražský upálen
Po týdnech vysokých horeček, halucinací a zimnice se Jeronýmovi pomalu začalo vracet zdraví. Zima a hlad ho téměř pohltily. Postupně se mu vracelo vědomí z vlhké, dusivé kopky, ve které byl zavřený. Postupně se mu vracely všechny vzpomínky. Jeho zoufalé pokusy setkat se s mistrem Husem a bránit ho ve městě, které se mu den za dnem zdálo stále nepřátelštější. Pak jeho marné útěky a jeho zatčení. Znovu v něm vzrostla touha najít zprávy o svém příteli. Neváhal se na ně zeptat při první příležitosti, když do temné cely přišel jeden z jeho věznitelů. Ten mu nepřátelsky oznámil, že kacíř konečně zemřel. Jeronýmovi se udělalo mdlo a musel se držet svého rezavého kavalce. Jeroným si uvědomil, že to byla pravda, ale neřekl ani slovo. Hněv byl ještě silnější, palčivější, ostřejší než hořký smutek, který prostupoval jeho duší. Chladný hněv mu bránil vykřičet svou bolest. Náhle mu v mysli vytanulo předsevzetí zemřít. Setkat se s ním co nejdříve mimo čas. Hlavně mimo ten svět supů, špinavých vran a zlých havranů. Věci ale nešly tak, jak si Jeroným přál, alespoň ne tak rychle. Kvůli té obrovské bolesti znovu onemocněl. Když ho předvolali na koncil 11. a 23. září, byl tak zesláblý, že k překvapení a uspokojení všech odvolal. Inkvizitoři mu ale nevěřili. Stejně ho nechali zavřít, i když jeho nové vězení bylo mnohem pohodlnější než to původní. Už 2. září 1415, tedy 2 měsíce po Husově upálení, se ostře ozvala česká šlechta. Čeští pánové se demonstrativně za mistra Jana postavili. Poslali do kostnice stížný list, ke kterému připojili pečeti páni, rytíři i panoši. Bylo jich celkem 452.
"Vy jste nás potupili, když jste upálili naše mistry. My jsme na nich neshledali žádné bludy ani kacířství. Ale naopak, byli to věrní a praví vykladači písma svatého."
Většinu stěžovatelů ale tvořili drobní zemané, kteří se co nevidět postavili do čela husitských vojů. Stížný list ale nevyvolal v Kostnici žádoucí reakci. Konkláve v Kostnici zvolilo 11. listopadu 1417 papeže Martina V. Ten se stal papežem v roce 1417. Novým pontifikem nebyl nikdo jiný než kardinál Oddo Colonna, který měl na Husův proces negativní vliv. V únoru 1418, ještě před koncem koncilu, Martin potvrdil dřívější rozsudky vynesené nad Viklefem, Husem a Jeronýmem. Zároveň vydal novou protihusitskou bulu, která formálně zahájila inkvizici proti husitům. Na jaře roku 1420 pak vyhlásil křížovou výpravu proti českým kacířům. Král Václav IV. byl v té době už po smrti. Vraťme se ale ještě o 4 roky zpět. 26. května 1416 náhle Jeroným opět všechny překvapil. Zcela zotavený projevil řečnické umění a argumentační jistotu, která ohromila celé publikum. Jeho jasný, zvonivý hlas začal chválit Jana Husa jako nikdy předtím. Nazval ho dobrým, spravedlivým, svatým a nezasloužil si tu smrt. Řekl, že byl raději připravený sám čelit stejným mukám s pevnou a klidnou duší, než aby ustoupil těm svědkům, kteří tak nestydatě lžou. Tím rozpoutal hněv celé synody, která ho o 4 dny později, tedy 30. května 1416, odsoudila na hranici. Na popravišti těm, kteří zbaběle za jeho zády zapalovali oheň, řekl:
"Pojďte sem a zapalte mi oheň před očima. Kdybych se toho bál, nikdy bych nedošel tak daleko."
Pak začal hlasitě zpívat chvalozpěv na Pána. Když Jeroným zpíval, někteří se domnívali, že jeho zasněné oči zahlédly hrozné dny, které přijdou. Podobně jako možná Jan Hus zahlédl Martina Luthera, v té labuti o 100 let později. Možná Jeroným zahlédl válku, která měla přijít. Možná viděl tisíce a tisíce ozbrojených a rozzuřených mužů, kteří povstali v Čechách proti Zikmundovi ve jménu společné husitské víry. Možná viděl vojsko nesmiřitelného Žižky, jak čelilo a poráželo císařské vojsko. Možná rozpoznal lstivou obojakost císaře, kterému se podařilo rozdělit umírněné utrakvisty od radikálních táborů. Možná viděl, jak Zikmundova vojska naposledy obléhala město založené samotným Žižkou. Tábor, ve kterém se soustředili všichni Zikmundovi nejzuřivější nepřátelé. Všichni nejhorlivější žalobci římské církve, která měla být v roce 1434 krvavě dobytá. Jsou tací, kteří jsou si jistí, že to všechno viděl Husův nejdražší žák, když hlasitě zpíval do výše svou nebojácnou píseň. Odmlčel se, až když mu kouř navždycky zadusil dech. Pak se náhle rozhostilo ticho v nicotě. Bylo to ticho před bouří, která se měla rozeznít nad královstvým českým.
První husitské vítězství
Tato bouře přišla už za pár let. Jak to tak bývá, Husova smrt vyvolala přesně opačný účinek. Mnozí Husovi vytýkají, že právě on mohl za tisíce mrtvých v Husitských válkách po něm. Takoví lidé si pletou dojmy s pojmy. Ve skutečnosti za to mohla přece církev, která ho upálila tím, že ho předala světskému rameni. Češi si církevní patent na pravdu nenechali líbit. Domy farářů coby Husových nepřátel, byly vydrancované a pobořené. Mnohým kněžím se nepodařilo uprchnout, a byli týraní, jiní zabití a hození do Vltavy. Dvůr arcibiskupa byl obležený a sám arcibiskup jen tak tak vyvázl. V ostatních krajích věřící vyháněli z far katolické kněze a na jejich místa dosazovali Husity. Litomyšlský biskup Jan Železný s kostnickým pověřením tomu nemohl zabránit. Začalo jít do tuhého. Metla interdiktu se obrátila proti původcům. Není úkolem tohoto pořadu zmapovat husitské války, ale přesto nastíním začátek dalšího vývoje. Jako příklad uvedu bitvu, ve které Husité zvítězili. 16. června 1426 se odehrála bitva u Ústí nad Labem. První husitské oddíly oblehly Ústí nad Labem po 26. květnu. Postupně bylo město obklíčené z několika ležení. Třebaže střelba z praků a děl působila městu značné škody, jeho obránci se houževnatě drželi, protože každým dnem očekávali příchod posil z Německa. Tam opravdu výsledek chvatné mobilizace, kterou osobně řídila markraběnka Kateřina, předčil všechna očekávání. Nepřátelské sbory z Míšně, Saska, Durynska a Horní Lužice byly tak početné, že se musely rozdělit do více proudů. Zatímco jeden postupoval takzvanou janovskou cestou kolem Mostu, druhý překročil hranice u Oseka a konečně třetí s posilami hornolužického Šestiměstí, směřoval přes Krupku k Teplicím. 15. června odpoledne křižáci dorazili k vesnici Chabařovice, kde ve vzdálenosti asi 10 km od Ústí narazili na předsunuté hlídky husitů. Ti si za bitevní pole zvolili mírné návrší s planinou nad vesnicemi Hrbovicemi a Předlicemi. Tam se za vozovou hradbu stáhly jednotky z obléhacích stanovišť. Dobové odhady hovoří o zhruba 25 000 mužích na straně husitů a až 70 000 mužích na straně římskoněmecké. Zajímavostí je, že se do bitvy na české straně zapojilo také velké množství Poláků. Nedostatek potravin zřejmě míšenské velitele donutil svést rozhodující bitvu hned následujícího dne, ačkoli byla neděle. Odmítli proto návrh husitů bojovat až v pondělí, aby se neválčilo v den božího klidu. Také bohužel pro ně zpupně odmítli i výměnu zajatců, což způsobilo, že se Němci do zajetí nebrali. Naposledy také vsadili na klasický útok těžké jízdy. V jedné z největších bitev husitského věku, konané za strašného vedra, invazní armáda Němců utrpěla zdrcující porážku. Po krvavé bitvě zůstalo na poli u Předlic ležet asi jen 30 Čechů, ale přes 4000 padlých němců. Katastrofální konec bitvy navíc rozhodl i obléhání samotného Ústí nad Labem. Jakmile do města dorazila zpráva o porážce Němců u Chabařovic, jeho obránci většinou uprachli spolu s tamními bohatými, vesměs německými patrícii, přes hranice do Saska. Samotné dobytí města bylo už pro vítězné husity hračkou. Tak začal nekonečný řetěz bitev, válek a šarvátek v husitské době. Až v roce 1436 bylo dosaženo dohody mezi husity a basilejským koncilem, spolu s takzvanou císařskou kompaktátou se Zikmundem. To položilo základ právní existence utrakvistické církve v Českém království. Přestože kompaktáta byla v roce 1462 papežem zrušená, v Čechách nadále fungovala jako zákon. Teprve v roce 1567 byla ze zemských zákonů vyškrtnutá. Navzdory snahám basilejského koncilu katolická církev husity neintegrovala. Nakonec je vyhnala.
Závěr: My všichni jsme Husité
Teprve až v roce 1999 papež Jan Pavel II. prohlásil, že hluboce litoval smrti mistra Jana Husa a násilností v českém národě, které Husova smrt rozpoutala. Vyzval ke smíření a Husovu hodnocení bez předsudků. Jan Pavel II. i jeho následovníci, Benedikt XIV. a papež František, se nezdráhali označit Husa za velkou osobnost. Oceňovali jeho hlubokou víru a nezlomnost. Ovšem na vzdory tomu církev nikdy nezrušila jeho exkomunikaci. Jsou tyto chlácholivé řeči jen klasickým pokrytectvím církve? Ať tak či tak, Jan Hus se nesmazatelně vryl do naší paměti, zásluhou mnohých osob. Hus byl uvedený jako mučedník už necelý rok po své smrti. Krátce po Husově a Jeronýmově popravě pronesl Jakoubek ze Stříbra v Betlémské kapli kázání na památku nových mučedníků. Na deskových obrazech z druhé poloviny 15. století byl Hus zobrazovaný jako mučedník a patron české utrakvistické církve. České národní obrození v 19. století vyvzdvihovalo postavu Jana Husa v českých dějinách. Zdeněk Fibich napsal symfonickou báseň Jan Hus v roce 1870, která vyjadřuje Husovu statečnost a obětavost. Karel Bendl napsal v roce 1883 operu Jan Hus, která líčí Husovu cestu do Kostnice a jeho smrt na hranici. Jan Hus se umístil v soutěži Největší Čech na 7. místě v roce 2015. Na Jana Husa proto nikdy nesmíme zapomenout. Přes 6 století je jeho odkaz stále živý, a dnes stále palčivější. Jan Hus dříme v každém z nás. Všichni jsme tak trochu Husité, aniž bychom si to uvědomovali. Všichni, kdo hledáme a milujeme pravdu. Za pravdu se musíme bít a nikdo, nikdo nám ji nesmí vzít. Pravda je svatá. A pokud nám vezmou i pravdu, pak už život nemá smysl. Slyš pravdu, hledej pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, mluv pravdu, braň pravdu až do smrti.